Issuu on Google+

REPORTÁŽ

xistují dva druhy podniků, kde se hraje muzika. První z nich je klub, který pěstuje nějakou hudební dramaturgii a zve si podle ní DJe. V těch druhých nepoznáte, jestli muziku pouští člověk, nebo iPod. Může se to zdát jako trivialita, ale ve skutečnosti je mezi nimi podobný rozdíl jako mezi restaurací, kde vaří šéfkuchař, a knajpou, kde ohřívají omáčky z pytlíku. Jestli jste už pár klubů prolezli, poznáte ten rozdíl na první pohled. Když otvírám ramenním šťouchem prosklené lítačky, tak bohužel zjišťuji, že dnešní večer bude záhul. První vodítko je fialově podsvícený bar. Druhý jsou znuděné vystajlované blondýny, které za ním postávají a s mírně znechuceným výrazem sledují, jak se prodírám davem. „To zas bude nuda,“ čtu jedné v očích. „Nejlepší je stejně Vláďa a písničky na přání,“ přitakává jí beze slov druhá.

a  hlasitější zvuk. Takový nový singl vyjde na dvě až tři stovky a na mejdanu ho zahrajete jednou. Jelikož nevíte, kam vás inspirace zavede, táhnete s  sebou samozřejmě víc desek, než ve skutečnosti zahrajete. Sečteno a podtrženo, na každou akci vlečete na ramenou asfalt za nějakých padesát tisíc (s tím, že doma v regálech jich máte dvacetkrát tolik). K tomu si připočtěte dva gramofony asi tak po dvanácti DJ LIDL tisících a stejnou sumu za mix. Není to tak dávno, co měli diskžokejové svatý klid. Hlavně Na něco takového člověk musí proto, že pro provozování tohohle řemesla byly potřeba být buď blázen, nebo to s hragramofony a desky, obojí náročné na manipulaci a taky ním myslet opravdu vážně. patřičně mastné. Pro představu – přestože se dá hrát Přesně to jsou důvody, proč v podstatě z jakékoliv desky, DJové hrají většinou ze sin- před nástupem cédéček a lapglů. Singl, maxáč neboli dvanáctipalec je speciální deska, topů bylo DJů tak málo (a hráli která má na každé straně jednu, maximálně dvě písničky. povětšinou zajímavou hudbu). Kvůli tomu mohou být drážky vyryté patřičně tučné a hlu- Dnes do  vybavení a  muziky boké a deska má v porovnání s běžným elpíčkem kvalitnější musíte investovat zhruba dva tisíce. Za patnáct stovek si koupíte v Lidlu DJskou konzoli s primitivním mixem (hit letošních Vánoc), píchnete ji do USBčka v laptopu a za zbytek si koupíte prémiový účet na nějakém stahovacím serveru. Náročnou selekcí hudby se zalamovat nemusíte, protože to stejně nikoho nezajímá. Stačí, když si pravidelně postahujete výběry „best of“ a zaškrtáte si v nich aktuální top20 na rádiu Evropa 2. Zábava může začít. Pro staré DJe ale tím pádem zábava skončila a nahradila ji nekončící pruda.

46

MÁM TU SUPER HITOVKU! Začátek každé akce je zhruba stejný. Prvním bodem je povinný zápas s technikou. Můžete si s provozním stokrát potvrdit, co potřebujete, stejně se můžete vsadit, že vám dodá každý gramofon jiný, zato oba s ulámanými zemnícími dráty a vyviklanými ramínky. Když vše jakž takž zapojím, nastane únavná debata, při které se snažím dopátrat, kde je domluvený odposlech (to je malý reproduktor, ze kterého DJ poslouchá, co hraje, a mixuje podle něj). Provozní nakrknutě namítá, že odposlech není, protože „to tu nikdo nepoužívá.“ Má samozřejmě pravdu. Laptopoví jezdci míchají pomocí tlačítka „sync“ a nakonec nepotřebují ani sluchátka. No co, není to poprvé, ono to nějak půjde. Vyzkoušet, jestli něco leze z reproduktorů, upravit korekce na zesilovači, slíbit provoznímu, „že to nebude moc nahlas“. Jehla přistane na první desce večera. Snad nebude nekonečný.


2013 | 04 | Čilichili: Sdílení, nebo život