Page 1

Romana Chalupovรก

David Najbrt


O bsah Vpřed Jednodenní ztracení Dost tu fučí THÓRSMÖRKU JSME TADY!!! Na vlastní kůži Když to nejde doleva… „Krossá“ krosí břehy Město svítivých skleníků Vík Vík Vík Jaro na Islandu Pokora Bylo to všechno k něčemu? Rozloučení po islandsku Na poslední straně

5


Dotkne–li se Bělbog země, dnem Vás světlo provází. Oheň, který v sobě skrývá, jako pramen zemí prochází…

VPřed Dobytčákem razíme cestu do Teplic nad Metují na festival, kde Sajlenti hrají. Nevíte, čemu říkám dobytčák? Ani neznáte Sajlenty? Dobytčák je dodávka, která vozí metalovou kapelu Silent Stream Of Godless Elegy po koncertech. A já s nimi jezdím jako merchlady a fotografka. Krátíme si cestu povídáním. Těsně před cílem mě napadá myšlenka, že nám každý člen kapely může napsat vzkaz do cestovatelského deníku a my si je budeme číst v těžkých chvílích. Mimochodem mé jméno je Romana a ten kudrnáč vedle mě David. Tak nějak z toho vyplývá, že těžké chvíle očekáváme. Poslední měsíc sleduji každý den počasí na Islandu. Údaje vypadají jasně: Reykjavík 10 stupňů, déšť – slabé mrholení a mlha, vlhkost 76 %, vítr jihozápadní 7 km/h, viditelnost 9000 m. Co to znamená? Že nejedeme do léta. V batohu mám čepici, rukavice a jedny hodně teplé zimovrahy. Doma s největší pečlivostí pročítám průvodce, ale i tak některé informace ke mně nedoléhají.

7


Po koncertě kapela odjíždí a nás ponechává v Teplicích. Paradoxně je tu docela chladno, takže to bereme jako trénink. Chvíli nám trvá, než v noci postavíme stan. Ráno se zkřehlí balíme, jedeme do Prahy. Nakupujeme zásoby jídla, já i nový spacák. Noc trávíme v Makotřasech u mé rodiny. Dostáváme poslední rady před cestou a vyrážíme na letiště Václava Havla.


9


Island je země, kde nerostou stromy. Island je země, kde vládne vítr a déšť.


J ednoden ní ztracení První překvapení po příletu, batohy zůstávají v Helsinkách (obrázek razítko) a s nimi i stan, oblečení, jídlo, spacáky. Paní za přepážkou hlásí, že snad dorazí zítra. Vylézáme z letištní haly v Keflavíku. Islandský vítr fučí skrz nás. Stojíme a promýšlíme, co budeme dělat. Štědrost aerolinek nám umožňuje strávit první noc v blízkém domě v Keflavíku. Procházka po pobřeží Atlantského oceánu je plná obav z toho, že tu skejsneme. Mimochodem vyhlašuji síťové prázdniny. Po příletu ponechávám mobil v baťohu, neb PIN byl mou hlavou ztracen. 11


V 0:45 místního času je venku stále světlo. Baterka asi nebude potřeba. Usínám k mému překvapení velice rychle. Ráno procházíme městem. Nic tu není. Jsme uvězněni časem stejně jako místní obr ve své skalní sluji. Čekáme na čtvrtou hodinu. Konečně jsme zpět na letišti. Napětí stoupá, přilétá námi očekávané letadlo a s ním i naše batohy.


13


15


Dost tu fučí Máme štěstí, rovnou vyrážíme na cestu do Thórsmörku. Stopu-

Vyrážíme na cestu, na „správnou“ cestu do Thórsmörku. Na

jeme od města k městu. Zastavujeme se v Reykjavíku na jednu

mapě je taky zakreslená přerušovaně, ale asi je to hlavní tah.

noc. Nasáváme jeho atmosféru, sbíráme mapy a hledáme cestu

Zastavujeme a pak i spíme u nádherných vodopádů. Lávové pole

na Route 1. Daří se nám to docela rychle. Hned při prvním stopu

připomíná černé moře.

děláme začátečnickou chybu a vystupujeme v pustině. Vítr tu pofukuje. Otevírají se nám první pohledy na měsíční krajinu.

Náš plán: Začneme v krajině Thórsmörku, vezme to přes známou sopku Hekla a svou cestu zakončíme ve vířivých pramenech

Putujeme přes města Hveragerði, Selfoss a Hellu. Po několika

Landmannalaugaru.

hodinách zastavujeme na benzínce v Hvolsvölluru . Cesta do Thórsmörku je na mapě přerušovaná. Jeden místní říká, že se

Venku je hodně větrno. Vyrážíme na cestu. Auta, která tu pro-

tam nedostaneme. Určitě ne touhle cestou. Hledáme jinou. Au-

jíždějí, mají kola o průměru 1 metr. Nezastavují. Zkoušíme vylézt

tobusová doprava ještě nezahájila sezónu. Jsme tu brzo! Vnitro-

na sopku, batohy kvůli větru necháváme dole. Nálada na palubě

zemí ostrova se probouzí ze zimního spánku.

klesá. Fučí. Nic neslyším.

17


Přemýšlím o tom, co tu budeme dělat, jestli bude takhle. Strávím tuto cestu uvězněná ve své kapuci sama se sebou? To nevydržím.

Po fujavé procházce, dá–li se to tak nazvat, vyrážíme s plnou polní na cestu. Po chvíli se nám daří stopnout Španěla v půjčeném autě. Míří do stejného místa. Super. Dost se mi ulevuje. V tichosti nasedám do auta a dívám se z okna. Silnice mizí. Jedeme po nezpevněné cestě. Přijíždíme k prvnímu brodu řeky Krossá. Španěl vystupuje, já s ním. Radíme se o průjezdu. Španěl zapíná pohon na všechny čtyři. Takto projíždíme i několik dalších brodů. Chvilku se i kochám a v duchu si říkám, to bude dobrodrůžo. STOP – más allá de eso no voy* Vysazuje nás v půli cesty a vrací se zpět. Přesedáme do lépe vybaveného školního autobusu. Chrochtáme si štěstím a projíždíme řeku o průměru 6–7 metrů. Bohužel, Španělovo vozidlo není pro tento terén dostačující. * pozn. překl. STOP – dál už nejedu.


19


THÓRSMÖRKU, JSME TADY!!!


Ještě ráno to vypadalo, že se sem nedostaneme, a my jsme to dokázali. Jsme sice jediní, kteří spí ve stanu, ale vůbec nám to nevadí. Začínáme promýšlet další cestu. Místní ochránce přírody říká, že cesta do Landmannalaugaru je uzavřená. Ptám se v duchu: „Jak uzavřená? Nerozumím proč.“ Pro dnešek jen lehce obhlížíme terén. Docela dost poprchává. A já mám na sobě všechny svoje vrstvy.

Vydáváme se na cestu k ledovci. Když to půjde dobře, někde zakempujeme a rozmyslíme, jak pokračovat dál podle našeho plánu. Mraky sice vypadají, že mají v sobě dost vody na celou naši výpravu, ale to nás neodradí. Myslím, že můžeme být rádi, že tu nepoletuje sníh.

21


Příroda je zde nádherná. Otevírají se před námi výhledy do zvrásněné mechové krajiny. Terén se zdá být obtížnější. Po několika hodinách chůze má David mokro v botách. Jdeme po stržených stráních. Jdu v náklonu. Černá hmota lehce ujíždí pod nohama. Duše je ve mně malá. Není zde kde zakempovat. Pokračujeme v cestě. Terén se zhoršuje a nálada na palubě také. Chvilku to vypadá, že jsme i ztraceni. U lávového pole začíná být déšť hodně vlezlý.


Ostrov vzbuzuje respekt a Ăşctu. 23


Nezastavujeme, zádům ulevujeme povolením popruhů. Už i já mám v každé botě litr vody. Vítr se opírá do pláštěnky. Bouchá mě přes obličej. Sundávám ji. Pro dnešek cestu k ledovci vzdáváme a vracíme se kolem sopky zpět do tábora. Mám mokro úplně všude. Terén se mění. Jdeme po skalách, prodíráme se porostem. Chvilkami to vypadá, že tu cesta snad ani nikdy nevedla. Batoh se mi zahákl v křovině. Visím na skále a tělo mám z kamene. David se vrací a pomáhá mi. Chytá mě za rukavici, vytéká voda. Už tu nechci být. Je 21:30. Konečně jsme dole, v táboře. Thórsmörk boří všechna naše očekávání. Jsme totálně mokří, nemáme dobré vybavení, ani schopnosti a JSME TOTÁLNĚ MOKŘÍ.

S prosíkem jdeme do chaty místních správců a žadoníme o nocleh. Asi začínám chápat, co znamená, když je cesta zavřená. Chlapík v chlupatých teplákách nás pouští do chaty. Utírá nás ručníky a vytírá louže.


Co z toho vyplývá? Jsme zcela nepřipraveni. Ukrajina byla procházka růžovým sadem. Dala nám pocit, že všechno zvládneme. Islandíček si to zřejmě nemyslí. Cestu, kterou jsme si vysnili, asi neuvidíme. Chybí nám pokora.

Pro dnešek usínáme šťastní vedle EYJAFJALLAJÖKULLI. Spi s námi, spi. Je čas na první vzkazy: by Radek a Sam

PS: Vzkaz od Radka nás překvapuje. Milé oslovení do nemilé situace. Tady má člověk čas o všem přemýšlet. Kamínek vezeme. Jen pro upřesnění, mnoho fauny, teda kromě ptactva, na Islandu není.

25


Na vlastní kUži Trávíme den sbíráním sil. Provádím hygienu a odpoledne vyrážíme opět ven. Zakládáme stanový tábor a chystáme druhý útok na ledovec. Tentokrát jdeme spodem a nalehko. Lávové pole krosí řeka stejnojmenného názvu „Krossá“. Cesta nám ubíhá. Hlasitě probíráme naši situaci. Dech nám došel v momentě, když řeka nešla obejít. David se na mě dívá. Já nechci. Ta voda je studená. Stojíme před rozhodnutím – buď se vrátíme, anebo to riskneme. K ledovci samozřejmě nemusíme dojít.

27


Situace je asi taková: teplota vzduchu 12 stupňů, řeka plná šutrů vytéká z ledovce a my nemáme brodící boty. Tady platí s chutí do toho a půl je hotovo. Sundávám boty, podávám ruku Davidovi a dělám první kroky do řeky. Voda mně sahá ke kolenům. Po prvních krocích mám nohy zmražené, bolí to, tisknu Davidovi ruku, ještě pár kroků a máme to za sebou…

Krajina se proměňuje v podivuhodné místo, které znám z Tolkienových příběhů. Mechem pošitá půda, balvany poházené všude kolem a z vrcholků na nás mávají sněhové čepice. Po třech hodinách koukáme na ledovec. Černé průrvy působí hrozivě. Dál už nepokračujeme. Jsem spokojená. Pro dnešek se můžeme vrátit do tábora.

PS: Čtyři brody, poslední – křičím bolestí, vylézám z vody, sedám si na kámen a čekám, až se mi do nohou vrátí život. Tady nic neprojde lehce.


29


31

Kniha zeme