Issuu on Google+

METODY A TECHNIKY INOVATIVNÍHO MYŠLENÍ VZDĚLÁVACÍ MODUL PROJEKTU

CHEMPOINT – VĚDCI PRO CHEMICKOU PRAXI

zpracoval: VLADIMÍR HŘEBÍČEK

[Zadejte text.]

Stránka 1


1. Překáţky pro efektivní myšlení a jak je překonávat Průvodce Vítejte ve druhé kapitole kurzu Metody a techniky inovativního myšlení. V této kapitole se seznámíte s teorií efektivního myšlení britského autora Johna Adaira. Blíže se podíváme na řádu důvodů toho, proč někdy nemůžeme dlouho přijít na vyřešení různých úkolů a problémů. Seznámíte se s psychologickou strategií řešení problému a v závěru se dostaneme ke stavu „Flow“, který zažívají mnozí tvůrčí lidé při své práci, když objevují nebo vytvářejí nové věci.

1.1. Adairova teorie efektivního myšlení Britský autor manažerských příruček John Adair uvádí v knize Efektivní inovace svůj model mysli, který předpokládá, že mysl má tři metafunkce, které do sebe vzájemně zapadají a doplňují se.

ANALÝZA

SYNTÉZA

HODNOCENÍ Obr. 2.1: Metafunkce mysli (Adair, str. 38)

Základní domněnkou tohoto modelu je, že pokud budeme pojímat myšlení jako záměrné a zaměřené na určitý cíl, má tři základní formy, které mají původ v evoluci lidské rasy a v její reakci na okolí. Těmito formami jsou analýza, syntéza a hodnocení. 1. Analýza v sobě zahrnuje prozkoumání věcí až na jejich kořeny a objevování obecných principů tvořících základnu konkrétního jevu. 2. Syntéza znamená opak analýzy, doslova: „skládání dílů nebo součástek a následné vytvoření celku.“ Je-li výsledný celek podstatně nový, a zvláště, je-li originál, můžeme syntetický proces popsat jako tvůrčí případně inovativní. 3. Hodnocení neboli přemýšlení ve vztahu k hodnotám či normám by mělo zaujmout místo vedle analýzy a syntézy jako hlavní forma myšlení. Leží v samém středu usuzování a hraje nezastupitelnou úlohu v situacích, kdy se rozhodujeme mezi více možnostmi. Obr. 2.2:Analogie myšlení jako přechodu přes horskou bystřinu (Adair, str. 39)

[Zadejte text.]

Stránka 2


Přemýšlející jedinec se podle Adaira podobá osobě, která přechází horský potok tak, že skáče z jednoho kamene na druhý. Je to sice neuspořádaný, ale obvyklý proces, který využívá všechny tři metafunkce.

Obr. 2.3: Tři pilíře myšlení (Adair, str. 38)

Chceme-li převést skupinu přes pomyslnou řeku, musíme vybudovat most na třech pilířích. Každý pilíř má za základnu jednu metafunkci, což nám pomáhá je od sebe oddělit.

Obr. 2.4:Tvůrčí oblouk (Adair, str. 38)

Někdy se stane, že tvůrčí oblouk přemostí dva doposud oddělené břehy a umožní jednoduše a elegantně přejít z jednoho břehu na druhý. Nebo při řešení některých problémů po pouhém důkladném prozkoumání a krátké analýze dospějeme k řešení, kterému říkáme „rychlá výhra.“ Tyto tři metafunkce pracují v našem myšlení společně a obvykle si nejsme vědomi přeřazování z jedné funkce na druhou. Přesto mezi nimi dochází k plynulému přenášení rovnováhy. V jednu chvíli můžeme analyzovat a v zápětí hodnotit. V efektivním myšlení, do něhož zahrnujeme i dramatičnost tvůrčího myšlení, se uplatňují všechny tři metafunkce. (Adair, str. 40) Přestože existují i další teorie myšlení, pro náš výklad v této kapitole se můžeme odrazit z této. V následující části se podíváme na důvody neúspěchů, které občas zažíváme v myšlenkovém procesu.

[Zadejte text.]

Stránka 3


1.2. Co nás brzdí v efektivním myšlení Průběh procesu řešení problémů závisí na mnoha faktorech:  na druhu problému,  na tom, jak nás problém zajímá, baví nebo ohrožuje,  na podmínkách, za nichž k řešení dochází,  na osobních vlastnostech daného člověka,  na znalostech a inteligenci řešitele,  na materiálním vybavení pro řešení daného problému,  na souhře týmu a jeho vedení.  a dalších faktorech. Tyto vlastnosti se projevují už tehdy, kdy se člověk nebo skupina s problémem setká. První důležitou věcí je přístup k řešení. Stačí si uvědomit, že základní „tajemství“ průměrnosti je v tom, že při řešení problémů kráčí vždy cestou nejmenšího odporu a snaží se za každou cenu použít nějakého známého, šablonovitého řešení. Někdy to vyjde. Někdy ne. Je-li průměrný člověk přinucen přemýšlet, nesnaží se v souvislosti s postaveným problémem klást si nové otázky, které by ho vedly - a to je přece hlavní podmínka nalezení nejúčinnějšího řešení. Je známo, že přední badatelé vynikají v objevování nových problémů. Jaká omezení běžně potkávají řešitele v podmínkách našeho kulturního prostředí? První skupinou jsou mentální zábrany, mezi něž patří:  Zvykový filtr, který nám říká: „To jsme nikdy nedělali, a proto to nebude fungovat!“  Filtr proveditelnosti, který často například tvrdí: „To je příliš drahé! To nebude nikoho zajímat!“  Filtr sympatií, který posuzuje, zda se nám ti lidé, s nimiž máme spolupracovat, líbí nebo nelíbí.  Konkurenční filtr, který nás upozorňuje: „Pozor na tom si chce někdo udělat jméno! To nemůžeme připustit!“ Druhou skupinu můžeme označit jako rétorické nebo slovní zábrany. Ty se projevují především v mluveném projevu takzvanými „vražednými frázemi“:  „To nemůže fungovat.“  „To už jsme měli. To už jsme dělali.“  „To zákazník nechce. To lidi nebudou chtít!“  „Je to příliš drahé.“  „Tady nenajdeme žádné důvěryhodné lidi!“ Třetí skupinou jsou termínové zábrany, vyplývající z příliš krátkých lhůt na splnění některých úkolů. Na druhé straně, v některých případech dokázaly krátké termíny vyburcovat řešitele problémů k úplně novým originálním řešením a k tomu, že překonali sami sebe. Vzpomeňte si třeba v této souvislosti na film Apollo13, kde se nedaly termíny odkládat, protože jinak by kosmonauti nepřežili. Čtvrtou skupinou jsou zábrany vyplývající z vedení či lépe z demotivujícího vedení. Pracovní prostředí je potom protkáno atmosférou obav a projevuje se například následujícími myšlenkami nebo výroky:  Vedoucí: „Všichni jsou tu idioti! A já jsem jejich šéf …“  Zaměstnanci: o „Když udělám nějakou chybu, tak letím …“ o „Co od nás (ode mne) vlastně chce?“ o „Stejně je to jedno, co udělám …“

[Zadejte text.]

Stránka 4


Všechny tyto zábrany mohou mít řadu příčin. Na ty hlavní se podívejme v následujícím textu.

1.2.1. Důsledky špatné výchovy Je dobré si uvědomit, že v naší výchově hrají svou roli i prvky, které nás často omezují při tvůrčím řešení problémů: 1. Tendence předpokládat, že způsob, jakým se věci dělaly vždycky, je jediný možný, a zasazovaní našeho myšlení do vyjetých kolejí dosavadních zkušeností. 2. Obava, že budeme vypadat nenormálně, když se ozveme nebo, když budeme postupovat jinak než je obvyklé. 3. Sklon k okamžitému hodnocení. (Na první pohled ten nápad vypadá neprakticky.) 4. Všeobecně přijímaný názor, že existuje jen jediná správná odpověď na každý problém. Tato bariéra brání lidem, aby se poohlédli po méně samozřejmém, tvůrčím řešení.

1.2.2. Špatně definovaný problém nebo úkol Na seminářích pro manažery řešitelských týmů, používáme následující vzorec: VÝSLEDEK = DEFINOVÁNÍ PROBLÉMU x NÁPAD x AKCEPTACE Velmi často je zaděláno na úspěch řešení už v pojmenování samotného problému. Někdy, to co se řeší, nemusí být vůbec důležité. Pak proces řešení lidi nebaví. Problémem může být také špatné formulování problémových otázek a pak řešitelé pracují na řešení, které je vede jiným směrem, než by se měli ubírat. Teprve dodatečně se zjistí, že navržená opatření problém vůbec neřeší, protože neřešil skutečnou kořenovou příčinu.

1.2.3. Pouštíme se do řešení problému bez rozmyslu Vyjdeme-li z teorie efektivního myšlení v části 2.1, tak častým problémem je právě skákání po kamenech v horském potoku, aniž bychom dostatečně prozkoumali celou vodní hladinu. Někdy se může stát, že doskáčeme doprostřed a další kámen, na který bychom mohli skočit, už není k dispozici. Musíme se vrátit nebo zbytečně dlouho hledáme další cestu a stejně se musíme vrátit. Také ovšem můžeme spadnout do potoka, což může v procesu bádání znamenat, že třeba zničení nějakého zařízení. Tento způsob postupu má také kořeny v naší „západní“ kultuře, kde se projevuje až do současnosti určitá zbrklost v tom, že vynecháváme nebo zkracujeme analýzu a pouštíme se rychle do řešení. Klasický „západní“ přístup k řešení problémů totiž mívá následující fáze: 1. Fáze: Objevení problému 2. Fáze: Řešení problému 3. Fáze: Nalezení řešení nebo zjištění neúspěchu 4. Fáze: Konečná kontrola a poslední úpravy řešení Oproti tomu v japonském prostředí je kladen velký důraz na pozorování, analýzu a pochopení problému. Teprve potom je problém řešen. V současné době se v řadě organizací uplatňuje při řešení zlepšovatelských projektů metodologie DMAIC. Tato písmena jsou počátečními písmeny postupu řešení: D – definování M- měření A – analýza I – improve /zlepšování C – control /řízení Tato metoda představuje systematičtější a efektivnější postup ve srovnání s výše uvedeným klasickým postupem.

[Zadejte text.]

Stránka 5


1.2.4. Ţádné nebo nedostatečné instrukce V tomto případě pak dále záleží, zda jsou řešitelé pasivní a spokojí se s postupem, který použili dříve a je jim jedno, jestli tak problém vyřeší nebo zda jsou aktivní a hledají nové způsoby řešení. I když samotný aktivní přístup neznamená automatické nalezení řešení, mívají v souhrnu aktivní lidé lepší výsledky než lidé pasivní.

1.2.5. Vyvozování nesprávných předpokladů Neschopnost identifikovat a prozkoumat předpoklady, které činíme, abychom se ujistili, že nevylučují nové myšlenky. Mnoho nevědomých domněnek může myšlenkový proces omezovat.

1.2.6. Přeceňování formální logiky Investujeme-li veškerý svůj intelektuální kapitál do logického či analytického myšlení, postupujícího krok za krokem, předem tím vyloučíme představivost, intuici, cítění nebo humor. Právě mnoho lidí s technickým nebo přírodovědným vzděláním přeceňuje při své práci postupy založené na matematické nebo formální logice a to jim znemožňuje podívat se na problém jiným způsobem, který by jim pomohl najít řešení.

1.2.7. Dodrţování omezujících pravidel Některá pravidla jsou nezbytná, jiná zase podporují vznik mentální lenosti. Tendence řídit se uznávanými názorovými či myšlenkovými vzorci, pravidly a limity platnými v daném okamžiku překážejí tvůrčím objevům.

1.2.8. Záporné působení pracovních návyků I když v řadě případů mohou působit pracovní návyky při řešení standardních situací pozitivně a urychlují řešení, v některých případech mohou znamenat ztrátu času. Návyk je připravenost reagovat na určitý typ podnětů určitým způsobem. Jestliže tedy někdo řeší stejný typ problému podle určitého vzoru, nemusí pokaždé uvažovat o postupu, ale využívá daného vzoru mechanicky. Co když si někdy nevšimneme, že nový úkol má jiný charakter? Nové úkoly nemusí být realizovatelné tradičními postupy.

1.2.9. Nevhodný návyk Nebo „tichý předpoklad“, vzniklý pod vlivem předchozí zkušenosti někdy způsobí, že naše pokusy vedou naprosto nesprávným směrem. Často je velmi obtížné zbavit se takovéhoto nesprávného návyku a změnit směr pokusů. Příkladem byl třeba vývoj elektrické obloukové lampy, která svítila na principu elektrického oblouku mezi dvěma elektrodami. Přes deset let řešili evropští vynálezci včetně našeho inženýra Křižíka, jaký mechanismus do lampy namontovat, aby svítila co nejdéle. Problém byl totiž v tom, že když byly elektrody namontovány proti sobě, vždy po té, co částečně shořely, lampa zhasla, protože jejich konce byly daleko od sebe a nemohly zajistit při zvětšující se vzdálenosti stálost svícení. Problém vyřešil ruský inženýr Jabločkov, který umístil elektrody svisle paralelně, oddělil je vrstvou kaolinu a tím zajistil stálost hoření oblouku.

[Zadejte text.]

Stránka 6


Obr. 2.5: Oblouková lampa – původní řešení se složitým mechanismem přibližování elektrod.

1.2.10. Funkční fixace Jen málokterý člověk si dokáže představit použití nějakého nástroje nebo metody, který běžně používá při své práci pro jiný účel. Tomu se říká funkční fixace. Funkční fixace je nejsilnější tehdy, když máme objevit novou funkci předmětu bezprostředně poté, co jsme ho použili v původní funkci. Na druhé straně jsme si my Češi, o sobě vypěstovali mínění dobrých improvizátorů, což se projevovalo třeba v tom, že když se u starých škodovek přetrhl gumový řemen u motoru, nejednou byly použity dámské punčochy jako náhradní řemen. A v tomto případě šlo o porušení funkční fixace. Podobně si svého času profesor Wichterle postavil aparaturu na výrobu kontaktních čoček z dětské stavebnice Merkur, čímž také porušil funkční fixaci. Přemýšlejte tedy ve chvílích, kdy nebudete mít po ruce potřebný nástroj nebo metodu, co byste mohli použít jako náhradu, přestože se to obvykle používá pro něco jiného.

Obr. 2.6: Příklad překonání funkční fixace - Aparatura ze stavebnice Merkur profesora Wichterleho na odstředivé odlévání kontaktních čoček.

1.2.11. Nepřipravenost vyuţít své zkušenosti Využití zkušeností podporuje naše inteligence a zásoba zkušeností a znalostí, kterou máme. Problém nastává tehdy, když jsme zapomněli, jak se něco dělá nebo nám teprve dodatečně dojde, že znalost pro řešení nějakého úkolu v hlavě máme, jenom se nám nevybavila ve chvíli, kdy jsme ji potřebovali. Proto je užitečné svou zásobu znalostí pravidelně aktualizovat a prověřovat si schopnost vybavit si ji. Využití vlastních zkušeností napomáhá aktivní průzkum výchozích údajů a analýza cíle, kterého je třeba dosáhnout. Tato analýza vede zpravidla k formulování jednodušších pomocných úkolů.

[Zadejte text.]

Stránka 7


Na druhé straně, občas ztěžuje využití našich zkušeností situace, kdy řešení hledáme stále ve stejném směru a začínáme pokusy stále stejným způsobem. Východiskem z těchto situací může být použití laterálního myšlení, o kterém bude řeč v dalších kapitolách.

1.2.12. Zákon vzájemné indukce nervových procesů Zažili jste někdy člověka, který byl natolik zabrán do určité činnosti, že nebyl schopen vnímat své okolí? Může se to stávat některým lidem při sledování televize nebo při poslouchání hudby nebo při usilovném přemýšlení o něčem. Podle zákona vzájemné indukce nervových procesů vyvolává proces vzruchu vzniklý v určitých částech mozkové kůry zároveň útlum v okolních částech (zápornou indukci) a naopak: proces útlumu vyvolaný v určitých částech vyvolává vzruch v okolních částech (kladnou indukci). Tento zákon nám pomáhá vysvětlit na základě fyziologie, proč soustředěně přemýšlející člověk neslyší, když na něj někdo mluví, nebo proč silné zaujetí jednou domněnkou nám ztěžuje vidět jiné možnosti řešení. Tento zákon nám také usnadňuje stanovit jednu z příčin častého opakování stejných chyb.

1.2.13. Řešení problémů a emoce Jak už bylo znázorněno na obrázku 1 v první kapitole, velký vliv na naše myšlení mají naše emoce. Člověk podléhá ve své činnosti mnoha motivům a emocím. Jejich vliv může být jak kladný, tak i záporný. Pouze člověk, který je hnán nějakou vášní, touhou po poznání, uměleckým úsilím, případně mocenskou ctižádostí nebo touhou po zisku, je schopen plně aktivizovat mozek, vytrvat v překonávání všech obtíží a vyřešit i ty nejobtížnější úkoly. Na druhé straně bývají lidé pod vlivem citů a emocí schopni bez racionálních důvodů uznat za pravdu to, co si přejí nebo čeho se bojí. Lidé se stávají méně kritickými vůči názorům blízkých osob a mívají předsudky, pokud jde o názory nepřátel nebo nesympatických kolegů. Bariéry spojené s emocemi jsou také ty v následující tabulce: negativní Sklon zaměřovat se na negativní aspekty problému a spotřebovávat energii na postoj obavy, místo abychom se soustředili na vyhledávání možností obsažených v situaci, kterou se zabýváme. obava Obava z toho, že budeme vypadat hloupě a že se nám budou ostatní smát. z neúspěchu Přesto Tom Watson, zakladatel IBM, řekl: ,,Svůj úspěch můžeme zrychlit tak, že zdvojnásobíme svoji míru neúspěšnosti.“ Neúspěch je nezbytnou podmínkou úspěchu. stres Situace, kdy nemáme čas přemýšlet tvůrčím způsobem. Pro lidi, kteří jsou vystaveni nadměrnému stresu, je celkově obtížné přemýšlet objektivně. Nechtěný stres snižuje kvalitu veškerých mentálních procesů.

1.2.14. Netrpělivost či malá vytrvalost Velmi často se řešitelům stává, že chtějí aplikovat analogické řešení v nových podmínkách a ono jim nefunguje, tak to vzdají, aniž by prověřili všechny proměnné, které do procesu vstupují. V řadě případů je netrpělivost příčinou toho, proč se dobrá myšlenka nezrealizuje. Autoři takových myšlenek nejsou dostatečně trpěliví – někdy z důvodu vlastní povahy nebo jindy z důvodu tlaku prostředí, v němž pracují. Thomas Alva Edison údajně selhal 147 krát, než se mu podařilo přijít na správné řešení elektrické žárovky. Vynálezci motorového letadla bratři Wrightové se pokusili 805krát neúspěšně vzlétnout a teprve pak se dostavil úspěch.

[Zadejte text.]

Stránka 8


1.2.15. Kritické myšlení Poslední brzdou v tomto výčtu je klasická evropská metoda, založena na porovnávání argumentů dvou nebo více stran a podle pravidel této metody je vítězem ten, kdo má lepší argumenty. Tato metoda má jistě často své opodstatnění při obhajobách vědecké práce nebo při hledání slabin nějakého nápadu nebo teorie. Důležitý při jejím uplatnění je princip rovnosti diskutujících stran. Přední světový metodik v oblasti myšlení Edward DeBono, ve svých knihách upozorňuje na to, že v pracovních podmínkách bývá tato metoda často zneužita a při posuzování argumentů často vítězí „silnější osobnost“ a nikoli pravda. To má pak zpravidla vliv na postupy a myšlenkové úsilí jednotlivců nebo skupin, které mají řešit náročná zadání.

1.3. Psychologická strategie řešení problémů Americký psycholog N. R. F. Maier, ověřil ve čtyřicátých letech minulého století při svých pokusech vliv psychologické instruktáže či poučení na výkonnost pracovních skupin. Při jednom pokusu zadal 384 osobám několik stejných úkolů. Účastníci pokusu byli rozděleni na dvě skupiny – kontrolní a pokusnou. Úkoly měli v obou skupinách stejné, pouze s tím rozdílem, že členové pokusné skupiny vyslechli před zahájením práce dvacetiminutovou přednášku o psychologii řešení problémů. Přednáška zahrnovala obecná pravidla pro průběh řešení. Upozorňovalo se v ní, že obtíže vznikající při tomto procesu jsou podmíněny naším dřívějším stykem s podobnými problémy, který v nás zanechal navyklé způsoby řešení. Tyto navyklé způsoby se vynoří v našem jednání ihned po zahájení řešení, ale nevedou obvykle k vyřešení problému. Každou obtíž není možno odstranit. Přednáška skončila následujícími směrnicemi, jež shrnovaly její obsah: 1. Urči obtíž a snaž se ji odstranit. Nedaří-li se ti to, zapomeň na ni a najdi si jinou obtíž. 2. Nepoddávej se návyku a nedrž se jednoho směru při řešení. Buď přístupný novým způsobům. 3. Způsob řešení se vynoří ve vědomí náhle, jeho objevení si nemůžeš vynutit. Buď přístupný novým kombinacím a neztrácej čas neplodnými pokusy. (Petrasinski, str. 110) Nemusím v tomto textu popisovat průběh pokusu, ale důležitý je zde závěr. Ukázalo se, že vyslechnutí těchto psychologických směrnic zvýšilo účinnost úsilí směřujícího k vyřešení série problémů. Je to podobná situace, jako když si piloti před každým letem připomínají směrnice pro průběh letu a jak se chovat v různých nestandardních situacích. V průběhu letu pak dokážou snadněji řešit události, které komplikují let. Podobné instruktáže probíhají i v policejních nebo vojenských jednotkách. Myslím si, že každý z nás by si měl připomínat pravidla z výše uvedené směrnice pokaždé, když se bude pouštět do nějakého náročnějšího myslitelského úkolu. Někteří lidé se koncentrují na řešení úkolů pomocí meditací. Efektivním nástrojem může být i takzvaná vizualizace, která probíhá jako takové „kino v hlavě“, při níž si můžeme představovat, jak budeme postupovat. Po seznámení se s problémem bychom si měli zkusit navrhnout plán nebo postup písemně, abychom v samotném procesu neskákali tolik náhodně „po kamenech v potoce“. Efektivní při přípravě na řešení úkolu bývá i vytvoření myšlenkové mapy, abychom si uvědomili souvislosti spojené s úkolem. Pro některé opakující se situace je dobré zpracovat si kontrolní seznam (checklist), abychom nemuseli zbytečně vzpomínat na to, jak se má postupovat.

1.4. Stav myšlení „FLOW“ Americký profesor psychologie CSIKSZENTMIHALYI tak nazval stav prožívání člověka při tvořivém myšlení, kdy dochází k tomu, že „vše proudí“ – to znamená, že fyziologicky proudí hormony v těle i neurotransmitery v mozku a zároveň dochází k duševnímu proudění, kdy spontánně člověka napadají asociace, nové myšlenky, tvořivé nápady a podobně. [Zadejte text.]

Stránka 9


Člověk, který se dostává do stavu myšlení nazývaného flow, se u toho cítí dobře, má pocit, že se mu daří, dokáže se do problému nebo činnosti ponořit natolik, že zapomíná na čas. Ke stavu flow nedochází nikdy při vykonávání rutinních činností.

BUDOUCNOST NEZNÁMÁ + NOVÁ

CO DOBŘE ZNÁM ZNÁMÉ STARÉ

Na obrázku vidíte nahoře oblast, ve které nejsme ještě úplně doma z hlediska našich znalostí nebo našeho poznání. V této oblasti se ještě necítíme dobře. Možná máme stres z toho, že tomu nerozumíme. FLOW

Oproti tomu v dolní části se nudíme. Tuto oblast zvládáme suverénně a děláme v ní věci automaticky. Jen v meziprostoru mezi těmito dvěma oblastmi dochází k flow. Dochází k němu tedy tam, kde překročíme hranice toho, co je nám jasné, a dostáváme se do nové vyšší a doposud neznámé úrovně. Je to někde nad naší současnou laťkou poznání, ale ještě pod bodem, kde bychom pociťovali stres. Pozor! V tomto prostoru je flow pravděpodobný. Neznamená to, že k němu musí vždy dojít!

Z každé činnosti můžeme udělat činnost doprovázenou s flow. Může ji zažívat sportovec usilující o nový výkon. Může ji zažívat člověk při získávání nové vyšší zručnosti ve své práci. Můžeme ji zažívat při bádání a objevování nových věcí při vědeckém výzkumu. Můžeme ji zažívat při řešení nějakého pracovního úkolu a podobně. (Birkenbihl, str. 37)

SHRNUTÍ KAPITOLY

Pokud chápeme myšlení jako záměrné a zaměřené na určitý cíl, má tři základní formy, které mají původ v evoluci lidské rasy a v její reakci na okolí. Těmito formami jsou analýza, syntéza a hodnocení. Chceme-li efektivně přemýšlet, měli bychom nejdříve definovat náš záměr nebo problém, zvolit optimální směr (řešení) a vytvářet zvolený směr (řešení). Někdy se stane, že nám pomůže vyřešit problém takzvaný tvůrčí oblouk, kdy dospějeme k řešení na základě bleskového nápadu. Průběh procesu řešení problémů závisí na mnoha faktorech: na druhu problému, na tom, jak nás problém zajímá, baví nebo ohrožuje, na podmínkách, za nichž k řešení dochází, na osobních vlastnostech daného člověka, na znalostech a inteligenci řešitele, na materiálním vybavení pro řešení daného problému, na souhře týmu a jeho vedení atd. První důležitou věcí je přístup k řešení. Řešitelé problémů se v našem kulturním prostředí setkávají s mentálními zábranami, slovními zábranami, termínovými zábranami a zábranami vyplývajícími z demotivujícího vedení. Příčiny myšlenkových zábran mohou spočívat ve špatné výchově, špatně definovaném problému, ukvapeném řešení, v nedostatečných instrukcích, ve vyvozování nesprávných předpokladů, v přeceňování formální logiky, dodržování omezujících pravidel, v záporném působení pracovních návyků, v uplatňování nevhodných návyků, ve funkční fixaci, v nepřipravenosti využít své zkušenosti atd. Při řešení nějakého úkolu je vhodné si připomenout vždy před začátkem jednoduchou směrnici pro řešení problémů. Flow je stav prožívání člověka při tvořivém myšlení, kdy dochází k tomu, že „vše proudí“ – člověka spontánně napadají asociace, nové myšlenky, tvořivé nápady a podobně. Člověk, který se [Zadejte text.]

Stránka 10


dostává do stavu flow, se u toho cítí dobře, má pocit, že se mu daří, dokáže se do problému nebo činnosti ponořit natolik, že zapomíná na čas. Ke stavu flow nedochází nikdy při vykonávání rutinních činností.

[Zadejte text.]

Stránka 11


kapitola2