Issuu on Google+

3/2013

měsíčník české a evropské komentované judikatury

19. ROČNÍK / 22. BŘEZNA

soudní rozhledy Redakční rada JUDr. František Balák Michal Bobek JUDr. Milan Bořek JUDr. Josef Holejšovský Mgr. Michal Králík, Ph.D. JUDr. Pavel Molek JUDr. František Púry JUDr. Jiří Spáčil JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. prof. JUDr. Pavel Šámal JUDr. Petr Vojtek JUDr. Pavel Vrcha

Z obsahu L. Bahýľová Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení

82

M. Pfeiffer Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu

87

Ústavní soud České republiky Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby

89

Nejvyšší soud České republiky Správní orgán jako účastník řízení podle části páté OSŘ

94

Nejvyšší soud České republiky Žaloba na zdržení se provozu pohostinství

99

Vrchní soud v Praze Vyplnění směnky

99

Krajský soud v Ústí nad Labem Stavění prekluzivní lhůty u daně z převodu nemovitostí u vkladů do obchodních společností

109

strany 81–120


SOUDNÍ ROZHLEDY

měsíčník české a evropské komentované judikatury OBSAH 22. 3. 2013 – 19. ročník

3/2013

Aktuality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Redakce Jungmannova 34, 110 00 Praha 1 tel.: 273 139 210 fax: 273 139 245 e-mail: lektorat@beck.cz, www.beck.cz

Rozbory judikatury L. Bahýľová, Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení . . . . . . . . . 82 M. Pfeiffer, Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Vedoucí redaktor JUDr. Tomáš Kindl Příjem inzerce Ing. Jana Šobrová Redakční rada JUDr. František Balák Michal Bobek JUDr. Milan Bořek JUDr. Josef Holejšovský Mgr. Michal Králík, Ph.D. JUDr. Pavel Molek JUDr. František Púry JUDr. Jiří Spáčil JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. prof. JUDr. Pavel Šámal JUDr. Petr Vojtek JUDr. Pavel Vrcha Předplatné 2013 SR včetně rejstříku 2 790 Kč kvartální předplatné 730 Kč jednotlivá čísla 250 Kč, dvojčísla 360 Kč SR včetně el. archivu 4 060 Kč zvýhodněné předplatné PR a SR 6 560 Kč PR a SR včetně el. archivu 8 200 Kč Objednávky zajišťuje SEND Předplatné, spol. s r. o. Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3, 193 00 Praha 9 tel.: 225 985 225, mob.: 777 333 370 fax: 225 341 425, sms: 605 202 115 e-mail: send@send.cz, www.send.cz Slovensko Magnet-Press Slovakia, spol. s r. o. Šustekova 10, 851 04 Bratislava P. O. Box 169, 830 00 Bratislava tel.: 02/67 20 19 31–33 fax: 02/67 20 19 10, 20, 30 e-mail: predplatne@press.sk Časopis vychází jednou měsíčně, v červenci a listopadu dvojčíslo. Ev. č. MK ČR E 15130, ISSN 1211-4405 Vydává Nakladatelství C. H. BECK, s. r. o. Jungmannova 34, 110 00 Praha 1 IČ: 241 46 978 Sazba SV, spol. s r. o., Praha Tisk TISKÁRNA PROTISK, s. r. o.

Ústavní právo 26. Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 27. Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení opatrovníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Civilní právo procesní 28. Správní orgán jako účastník řízení podle části páté OSŘ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 29. Odstraňování rozporů v rozhodovací činnosti NS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 30. „Obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 . . . . . . . . . . . . 96 Občanské právo 31. Námitka relativní neplatnosti a dobré mravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 32. Žaloba na zdržení se provozu pohostinství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Obchodní právo 33. Vyplnění směnky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 34. Povaha řízení a účastenství v řízení dle § 183k ObchZ (squeeze-out). Podstatná doba pro zhodnocení přiměřenosti protiplnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Výběr rozhodnutí v oblasti civilněprávní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Správní právo 35. Stavění prekluzivní lhůty u daně z převodu nemovitostí u vkladů do obchodních společností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 36. Nepředložení dokladu o registraci vozidla, zelené karty nebo dokladu o hraničním pojištění řidičem vozidla při silniční kontrole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Evropské právo Soudní dvůr EU – leden 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Evropský soud pro lidská práva – leden 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 K novému občanskému zákoníku ze soudní praxe Legitimace podílového spoluvlastníka k podání návrhu na prodej věci veřejnou dražbou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

Podmínky přijetí rukopisů k uveřejnění: Přijímáme výhradně původní, v jiném periodiku nepublikované příspěvky. Rukopisy je třeba zasílat nakladateli v elektronické podobě. Rukopis je přijat k uveřejnění v okamžiku, kdy je autorovi zaslána sloupcová korektura jeho příspěvku. Tímto okamžikem nabývá nakladatel výhradní licenci k rozmnožování a rozšiřování díla v jím vydávaných časopisech nebo na nosičích CD nebo prostřednictvím internetu. Odměna za udělení licence je poskytnuta jednorázově do dvou týdnů po uveřejnění příspěvku v příslušném čísle časopisu a její výše je určena redakčním sazebníkem, který stanoví nakladatel. Upozornění: Všechna práva vyhrazena. Přetisk a jiná užití díla nebo jeho části, včetně zařazení díla do elektronické databáze, jsou zakázány. Ochrana autorského práva k dílu platí i pro jeho části, jakož i pro právní věty odvozené ze soudních rozhodnutí a pro autorsky upravená soudní rozhodnutí. Autorské právo k tomuto časopisu jako dílu soubornému a k dílům do něj zařazeným vykonává nakladatel. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.


Aktuality 81

SR 3/2013

AKTUALITY Zákon o obětech Konce legislativního procesu se dočkal zákon o obětech trestných činů. Nová komplexní úprava, která byla ve Sbírce zákonů vyhlášena pod číslem 45/2013 Sb. a nabude účinnosti dne 1. 8. 2013, si klade za cíl rozšířit práva obětí trestných činů. Zákon upravuje podmínky pro činnost poskytovatelů pomoci obětem, informace, které mají být obětem poskytnuty, rozšiřuje práva obětí v trestním řízení a okruh jim poskytované pomoci, lépe chrání soukromí obětí či uzákoňuje právo na doprovod důvěrníkem při procesních úkonech. Zákon též novelizuje procesní předpisy: z pohledu soudů je podstatné především zavedení předběžných opatření do TrŘ, jako například předběžné opatření spočívající v zákazu vstupu do určitého obydlí, zákazu styku s určitými osobami či zákazu zdržovat se na konkrétně vymezeném místě. Velmi významné jsou změny spočívající ve zlepšení majetkoprávního postavení poškozeného. V TrŘ byla prodloužena lhůta, po kterou trvá zajištění majetku na nároky poškozeného a byla zakotvena povinnost soudu poučit poškozeného o právu přihlásit svůj nárok na náhradu škody. K posílení nároků poškozeného došlo i v netrestních řízeních, konkrétně v OSŘ, EŘ a InsZ. Zejména se zlepšuje pořadí pro uspokojení pohledávky poškozeného v rámci rozvrhu v řízení o výkonu rozhodnutí i v exekučním řízení. Pořadí pohledávky poškozeného se stanoví zpětně ke dni právní moci rozhodnutí o zajištění majetku podle TrŘ a pohledávkám náhrady škody na zdraví způsobeným trestným činem se přiznává výhodnější pořadí. V InsZ se posiluje zvýhodnění pohledávky na náhradu škody na zdraví v případě nedostatku peněžních prostředků v majetkové podstatě. Vykonatelná pohledávka poškozeného bude moci být přihlášena do insolvenčního řízení kdykoli v době trvání zajištění podle TrŘ (tj. i po lhůtě stanovené InsZ) a bude uspokojena odděleně z majetku zajištěného v trestním řízení. Tyto změny reálně zvýší šance obětí trestných činů, aby se domohly náhrady škody, která jim byla způsobena trestným činem, a budou platit i zpětně na zajištěný majetek před účinností zákona.

trálního depozitáře, nebo jejich imobilizaci, tedy fyzické uložení, u banky s uvedením vlastníka. Jestliže si akciová společnost žádnou z uvedených variant nevybere, budou se její listinné akcie na majitele, v souladu se zákonem konstruovanou fikcí, považovat od 1. 1. 2014 za listinné akcie na jméno. Akcionář si je bude muset vyměnit, a dokud tak neučiní, nebude moci vykonávat práva akcionáře. Návrh dále upravuje proces, jakým způsobem mají akciové společnosti transformaci listinných akcií na majitele provádět. Návrh zákona navazuje na již platnou rekodifikaci soukromého práva, zejména na ZOK, který již žádné anonymní akcie nezná. ZOK předpokládá, že nově vzniklé akciové společnosti budou moci vydávat akcie na majitele pouze jako zaknihovaný cenný papír nebo jako imobilizovaný cenný papír. Nová pravidla pro mezinárodní trestní pomoc Poslanecká sněmovna schválila ve třetím čtení též návrh zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a doprovodnou legislativu k němu. Tato nová norma nahrazuje dosavadní hlavu XXV TrŘ upravující právní styk s cizinou. Předmětný návrh zákona komplexně upravuje spolupráci justičních orgánů České republiky s cizozemskými orgány s ohledem na vzrůstající četnost případů, v nichž je tato spolupráce nezbytná, jakož i na rozšiřující se okruh typů a možností této spolupráce. Změny, ke kterým dochází v porovnání se současnou právní úpravou, spočívají například v zakotvení úlohy a postavení Evropské jednotky pro justiční spolupráci (Eurojustu) jako významné instituce Evropské unie, ve změně úpravy vyžádání (extradice) osob z ciziny, ve změně mechanismu uznávání a výkonu cizozemských rozhodnutí či v úpravě právní pomoci, kde dochází k řadě dílčích modifikací, zpřesnění a změn. Doprovodná legislativa k NObčZ schválena vládou

Doprovodná novela OSŘ v zákoně o obětech rovněž vyřešila s účinností od 1. 5. 2013 lhůtu pro zaplacení částky, resp. uplatnění námitek proti vydanému směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu. Dosavadní třídenní lhůta byla zrušena nálezem ÚS č. 369/2012 Sb. Zákonodárce reaguje na odůvodnění nálezu, které doporučilo maximálně sjednotit procesní lhůty v OSŘ, a tuto lhůtu nově stanoví jako patnáctidenní.

Již minule zde byla řeč o doprovodné legislativě k NObčZ, proto nyní stojí za zmínku pouze fakt, že dne 27. 2. 2013 vláda schválila tento balík připravovaný Ministerstvem spravedlnosti a návrhy putují k dalšímu projednávání do Parlamentu. Ten by se návrhy měl zabývat již na březnové schůzi Poslanecké sněmovny s cílem schválení ve třetím čtení do letních prázdnin. Poslanecká sněmovna i vláda zároveň zamítly návrhy na možný odklad účinnosti NObčZ, a proto vše směřuje k tomu, že největší revoluce v soukromém právu za posledních 20 let nastane skutečně v očekávaný termín 1. 1. 2014. Justiční akademie plánuje v tomto roce 120 seminářů k novému soukromému právu, tak neváhejme.

Zrušení anonymních akcií

Personální záležitosti justice

Poslanecká sněmovna schválila ve třetím čtení návrh zákona o transparentnosti akciových společností, který má za cíl ústavně konformním způsobem omezit anonymní vlastnictví obchodních společností. Navrhovaná úprava nabízí akciovým společnostem tři možnosti řešení. Akciová společnost bude muset provést buď zaknihování akcií u Cen-

Soudce NS Robert Fremr, známý svým působením u mezinárodního tribunálu ve Rwandě, odchází 1. 3. 2013 k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu.

Směnečný platební rozkaz

Mgr. František Korbel, Ph.D.


82 Rozbory judikatury

SR 3/2013

ROZBORY JUDIKATURY Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení Mgr. Lenka Bahýľová, Ph.D.*

I. Úvod Veřejnost – jakožto adresát výkonu veřejné správy – představuje významný subjekt zejména těch typů správních řízení,1 v nichž se řeší (vlivy na) využívání území a jeho změny (nejčastěji pořízení územně plánovací dokumentace, územní a stavební řízení) s dopady na veřejné zájmy (nejčastěji zájem na příznivém životním prostředí, potažmo zájem na ochraně veřejného zdraví). Otázky účasti veřejnosti ve správních řízeních a návazně též otázky týkající se zastupování jejích zájmů v řízení před správními soudy se pak poměrně často dostávají na stoly soudců, a byť je judikatura v této oblasti v zásadních bodech již poměrně ustálená, i nadále se řešením aktuálních problémů rozvíjí. Předkládaný výběr z judikatury NSS zahrnuje jak problematiku účasti veřejnosti v postupech před správními orgány, tak otázky týkající se institutu účasti veřejnosti a hájení jejích zájmů před správními soudy, a to typicky těch řízení (resp. výsledných rozhodnutí), jež mají či mohou mít územně environmentální dopady. Účast (zastoupení) veřejnosti ve správních a soudních řízeních má několik podob, pro účely tohoto článku lze s jistým zjednodušením, v rámci správního i soudního řízení, rozlišovat tři kategorie: veřejnost jakožto „každý“, veřejnost v podobě formalizovaných uskupení s právní subjektivitou (občanská sdružení) a veřejnost jinak zastoupená (institut zástupce veřejnosti ve smyslu § 23 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů – „StavZ“).2 Zatímco prvně uvedená kategorie veřejnosti má relativně slabé postavení v rámci postupů před správními orgány a prakticky nulové postavení v řízení před soudy dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů („SŘS“), občanská sdružení hájící veřejné zájmy mohou za splnění podmínek stanovených zákonem do správních řízení vstupovat v pozici účastníka, eventuálně hájit toto své postavení a z něho plynoucí práva v řízení soudním. Zástupce veřejnosti pak má jako specifický subjekt u postupů dle StavZ, jejichž výstupem je vydání opatření obecné povahy (územně plánovací dokumentace, územní opatření), díky možnosti uplatnění námitek zvláštní, silnější postavení než „prostá“ veřejnost, toto postavení však v řízení před soudy nedosahuje postavení ostatních subjektů rovněž oprávněných k podání námitek (viz níže).3

II. Účast veřejnosti ve správním řízení Právní základ účasti veřejnosti (výše vymezené druhé kategorie) ve správních řízeních s možným dotčením zájmu na ochraně přírody a krajiny představuje § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů („OchPřKr“),4 a ve srovnání s dalšími právními předpisy práva životního prostředí, jež umožňují formalizovaným uskupením veřejnosti za stanovených podmínek účastnit se správních řízení [§ 115 odst. 7 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, § 7

odst. 1 písm. d) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, § 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů], je zřejmě nejužívanější, což se odráží též do judikatury. Podle § 70 odst. 2 a 3 OchPřKr je občanské sdružení oprávněno – za předpokladu, že u příslušného orgánu státní správy podá (věcně a místně specifikovanou) žádost o to, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné OchPřKr – účastnit se správního řízení (v postavení účastníka řízení), pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno. K účastenství ve správních řízeních na základě § 70 OchPřKr se NSS vyjádřil v několika případech. Limitace účastenství je spatřována především v možném dotčení zájmů právě na ochraně přírody a krajiny5 (nikoli např. na životním prostředí jakožto celku nebo jiných jeho složkách). Jak soud uvedl v rozsudku z 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005-118 (825/2006 Sb. NSS), účast občanských sdružení podle § 70 OchPřKr nelze vykládat natolik široce, že by se vztahovala na jakoukoliv složku životního prostředí, nýbrž toliko na složky životního prostředí chráněné OchPřKr. Ačkoli OchPřKr vymezuje dotčené zájmy velmi široce a souvislost argumentace takového občanského sdružení je třeba interpretovat extenzivně, jím uplatněné námitky je vždy nutno posuzovat právě s přihlédnutím k zájmům, které toto sdružení ve správním řízení hájí. Je-li sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, oprávněno být účastníkem správního řízení, nelze dovodit, že má možnost hájit v tomto řízení i zájmy jiné, s ochranou přírody a krajiny nesouvisející. Takové občanské sdružení by se totiž z pozice ochránce přírody a krajiny dostávalo do pozice univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v podstatě v neomezeném rozsahu, což podle NSS není smyslem a účelem účastenství ekologických občanských sdružení ve *

Autorka je asistentkou soudce NSS. Správní řízení je zde vnímáno v nejširším slova smyslu, tj. jako „řízení“ před správními orgány; zahrnuje tak nejen „klasické“ správní řízení, ale též další postupy před orgány veřejné správy. 2 Pod pojem „veřejnost“ je samozřejmě možné podřadit i vlastníky nemovitostí, ti však ve správních řízeních mají zpravidla specifické postavení a tento příspěvek jim primárně není určen. 3 Pojem „veřejnost“ bývá obvykle jinak kategorizován dle Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“, publ. pod č. 124/2004 Sb. m. s., pro ČR účinná od roku 2004), a to na širokou veřejnost, kam spadají fyzické nebo právnické osoby, jednotlivci a jejich sdružení, organizace a jejich skupiny (čl. 2 odst. 4), a tzv. dotčenou veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním rozhodováním nebo která může mít na tomto rozhodování určitý zájem (čl. 2 odst. 5). 4 Jedná se zároveň o první právní úpravu zakotvující možnost veřejnosti vstupovat do správních řízení s environmentálními dopady, jež zůstala od svého zakotvení v OchPřKr v roce 1992 fakticky bez výraznějších změn. 5 Podle § 2 odst. 1 OchPřKr se ochranou přírody a krajiny podle tohoto zákona rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. 1


Rozbory judikatury 83

SR 3/2013 správních řízeních (rozsudek NSS z 4. 2. 2012, č. j. 7 As 2/2009-80). V řízeních vedených v režimu StavZ má veřejnost v podobě environmentálních občanských sdružení, za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy, resp. na jejich základě (typicky právě § 70 OchPřKr), postavení účastníka v územním řízení a (nově de lege lata) též v řízení stavebním.6 Před přijetím novely StavZ č. 350/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013, však taxativní výčet účastníků stavebního řízení, na rozdíl od územního řízení, tyto subjekty nezahrnoval. Otázkou, zda je možné účastenství těchto osob ve stavebním řízení založit i při absenci výslovného umožnění jejich účasti v ustanovení StavZ vymezujícím účastníky tohoto řízení (§ 109 odst. 1 StavZ), se zabýval NSS poprvé v rozsudku z 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009-91 (2127/2010 Sb. NSS), detailně pak v rozsudku z 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011-347.7 Jak uvedl v prvním z uvedených judikátů, zákonné ustanovení, které doplňuje okruh účastníků řízení o osoby, jimž takové právo zakládá zvláštní zákon, není totiž ničím jiným než explicitním odkazem na zvláštní právní úpravu, již je však třeba v každém případě použít před právní úpravou obecnou. Zákonodárce může takový odkaz do zákonné definice okruhu účastníků řízení zařadit ve snaze vymezit okruh účastníků co nejúplněji a nejpřesněji, s cílem poskytnout vodítko pro budoucí aplikaci takového ustanovení. Absence výslovného odkazu však nemůže nic změnit na skutečnosti, že pokud existuje zvláštní právní norma, která má užší vymezení, ať už věcné, či osobní, bude muset být podle pravidla lex specialis derogat generali aplikována před úpravou obecnou, tzn. že ji buď zcela nahradí, nebo ji alespoň dílčím způsobem modifikuje. Ustanovení § 70 OchPřKr se vztahuje na všechna správní řízení podle StavZ, pokud při nich mohou být dotčeny zákonem chráněné zájmy ochrany přírody a krajiny. Argumentaci později doplnil mj. tím, že tato norma je věcně obecnější než § 109 StavZ, který se týká toliko stavebního řízení. Její osobní rozsah je ovšem vymezen velice úzce, vztahuje se pouze na občanská sdružení a jejich organizační jednotky, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny. Ustanovení § 109 StavZ má naproti tomu šířeji koncipovanou osobní působnost. V případě souběžné aplikace, resp. střetu takových dvou norem, nelze proto jednoduše určit, která z nich je obecná a musí „ustoupit“ normě speciální. V daném případě jsou naplněny hypotézy jak § 70 OchPřKr, tak § 109 StavZ, jejich dispozice však nevedou ke stejnému výsledku. Na druhou stranu se ovšem nedostávají ani do zřejmého střetu. Jejich souběžná aplikace je proto možná.8 Ve stavebním řízení přitom v zásadě vždy budou dotčeny zájmy přírody a krajiny, pokud při realizaci stavby připadá v úvahu kácení dřevin (rozsudek NSS z 4. 5. 2011, č. j. 7 As 2/2011-52, 2393/2011 Sb. NSS).9 Postavení lex specialis však nemá § 70 OchPřKr za situace, kdy je jeho aplikace vyloučena úpravou účastenství ve zvláštním právním předpisu, jímž je např. § 14 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, který výslovně určuje, kdo je jediným účastníkem řízení, a a contrario tak vylučuje kohokoli jiného, aby takové postavení měl (viz usnesení NSS z 2. 12. 2003, č. j. 7 A 56/2002-54, 162/2004 Sb. NSS).10 Jak konečně shrnul NSS v rozsudku z 4. 5. 2011, č. j. 7 As 2/2011-52, zákon při splnění podmínek v § 70 OchPřKr přiznává postavení účastníka občanským sdružením ve smyslu obecné definice účastníka řízení dle § 14 odst. 2 SpŘ 1967.

Toto postavení jim však přísluší (za podmínek § 70 OchPřKr) toliko ve správních řízeních, kde není okruh účastníků zvláštním předpisem stanoven vůbec, a platí tam § 14 odst. 1 SpŘ 1967 anebo je vymezen speciálně oproti § 14 odst. 1 SpŘ 1967. Pouze právní normy konstruované jako restriktivní, výslovně uzavřené dopadu jiných norem stejné síly a speciality, tedy vylučují užití zvláštních norem OchPřKr. Smyslem a účelem účasti občanských sdružení podle § 70 odst. 2 OchPřKr přitom není blokace, zdržování a protahování realizace stavebního záměru procesními obstrukcemi, nýbrž to, aby kvalifikovaně, tj. odbornými argumenty z oblasti ochrany životního prostředí, urbanismu apod., hájila dotčené (veřejné) zájmy ochrany přírody a krajiny v konkurenci jiných veřejných zájmů a zájmů soukromých. Právo občanského sdružení účastnit se správního řízení je podmíněno jednak jeho existencí („pokud má právní subjektivitu“) a jednak podáním žádosti o informování o zahajovaných správních řízeních. Podle rozsudku NSS z 18. 8. 2011, č. j. 9 As 40/2011-51, je oprávněním, nikoli povinností občanského sdružení požadovat, aby bylo o těchto správních řízeních předem informováno; při výkladu § 70 OchPřKr je třeba posuzovat celé ustanovení jako jeden významový celek, který od úvodní proklamace v odstavci 1 o účasti občanů (veřejnosti) přechází dále ke konkrétním podmínkám této účasti v odstavci 2 a 3, při jejichž splnění má občanské sdružení ex lege postavení účastníka řízení. V souladu s mezinárodními závazky není účast veřejnosti ve správních řízeních s dotčeným zájmem na ochraně přírody a krajiny ničím neomezená, resp. nepodmíněná. Požadavek na jistou aktivitu ze strany občanských sdružení (podání žádosti podle § 70 OchPřKr) – za předpokladu, že je pro tyto subjekty zpravidla bez obtíží splnitelný, a nebrání jim tak v přístupu do správních řízení – tak není nadbytečný.11

6

Podle § 109 StavZ ve znění účinném od 1. 1. 2013 je účastníkem stavebního řízení též osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis, pokud mohou být stavebním povolením dotčeny veřejné zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů a o těchto věcech nebylo rozhodnuto v územním rozhodnutí. 7 Stejně též rozsudek NSS z 1. 6. 2011, č. j. 1 As 18/2011-145. 8 Ke vztahu § 70 OchPřKr k § 109 StavZ jakožto normy zvláštní k normě obecné i pro účely tzv. zkráceného stavebního řízení viz též rozsudek NSS z 4. 8. 2010, č. j. 9 As 63/2010-111. 9 Skutečnost, že o povolení ke kácení dřevin rozhoduje orgán ochrany přírody a krajiny v samostatném řízení, ještě neznamená, že zájmy ochrany přírody a krajiny spočívající v zájmu na ochraně dřevin rostoucích mimo les před poškozením nebo ničením nemohou být dotčeny ve stavebním řízení. Již v tomto řízení se totiž v podstatné míře předurčí případný budoucí osud dřevin, neboť se určí (s ohledem zejména na technické, funkční a případně i estetické či architektonické požadavky na řádné provedení stavby), v jakém rozsahu a na jakých konkrétních místech bude třeba k realizaci stavby pokácet určité dřeviny. 10 Tato úprava je přitom podle rozsudku NSS z 29. 3. 2007, č. j. 2 As 12/2006-111 (stejně též rozsudek NSS z 9. 10. 2007, č. j. 2 As 13/2006-100) v souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky, jmenovitě s Aarhuskou úmluvou, což potvrdil i ÚS ve svém usnesení z 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1791/2007. Stejný závěr pak platí i pro řízení o prodloužení provozu jaderného zařízení (rozsudek NSS z 19. 5. 2011, č. j. 2 As 9/2011-154, 2399/2011 Sb. NSS). 11 Viz též rozsudek NSS z 19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006-59 (1483/2008 Sb. NSS), podle něhož česká vnitrostátní úprava umožňuje prostřednictvím § 70 OchPřKr přístup dotčené veřejnosti k informacím a do příslušných správních řízení velmi široce a stanoví pouhou minimalistickou podmínku o tyto informace jednoduchým způsobem požádat a do předmětných řízení se po obdržení informace o jejich vedení přihlásit. V obdobném duchu viz např. usnesení ÚS z 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 603/04.


84 Rozbory judikatury Judikatorní interpretaci si vyžádal i zákonem stanovený postup podání žádosti o informování o zahajovaných správních řízeních podle § 70 odst. 2 OchPřKr, konkrétně, zda je tuto žádost nutné podat vždy před zahájením správního řízení, či zda ji postačuje podat i poté. Podle rozsudku NSS z 16. 11. 2011, č. j. 6 As 19/2011-728 (2546/2012 Sb. NSS), ze zákona nevyplývá, že žádost o informace o zahajovaných správních řízeních by musela být nutně podána ještě před zahájením řízení. Dikci „... aby byla předem informována...“ je třeba vykládat v souladu s účelem OchPřKr. Smyslem toho, že mají být občanská sdružení informována o zahajovaných řízeních předem, není omezení účasti občanských sdružení v přístupu do správních řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, ale zajištění možnosti efektivní účasti těchto občanských sdružení na celém správním řízení již od jeho počátku. Ostatně kupříkladu u řízení zahajovaných na žádost není z povahy věci ani reálné, aby informace o zahájení řízení byla dána občanskému řízení předem, tj. ještě před zahájením řízení. Hlavním smyslem žádostí o informace o zahajovaných správních řízeních ve smyslu § 70 odst. 2 OchPřKr je zajistit, aby občanská sdružení byla nejprve za stanovených podmínek stanovených zákonem informována správními orgány o řízeních, ve kterých mohou hájit zájmy ochrany přírody a krajiny, a pak se mohla na základě obdržení této informace přihlásit písemným oznámením své účasti podle § 70 odst. 3 OchPřKr, což teprve založí jejich případné účastenství v uvedených správních řízeních. Bylo by tedy v rozporu s účelem právní úpravy, kdyby bylo předmětné ustanovení vykládáno tak, že podmínky pro účast občanského sdružení ve správním řízení mohou být splněny pouze tehdy, když žádost o informace předchází zahájení správního řízení, ve kterém mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Stejný závěr potvrdil NSS v rozsudku z 27. 4. 2012, č. j. 7 As 25/2012-26, kde se též vyjádřil k typologii občanských sdružení podle § 70 OchPřKr. Mezi občanskými sdruženími ve smyslu § 70 odst. 2 OchPřKr lze nepochybně rozlišit dvě základní skupiny. První skupinu představují občanská sdružení trvalejšího charakteru, jejichž aktivita je zaměřena proti více zásahům určitého typu nebo v rozsáhlejším území. V krajní podobě se jedná o občanská sdružení „profesionální“ povahy s celostátní působností. Vedle toho existují občanská sdružení založená s cílem obrany proti zamýšlenému zásahu nebo kvůli účasti v jediném konkrétním správním řízení, případně v úzké skupině řízení vzájemně souvisejících. Tato občanská sdružení vznikají ad hoc teprve tehdy, je-li zamýšlený zásah oznámen, případně je-li správní řízení zahájeno. Pokud je ochrana životního prostředí přiznaným cílem právní normy, resp. životní prostředí je zájmem, k jehož zachování, ochraně či podpoře právo směřuje, pak není logický důvod, aby se užití ochranných právních norem lišilo při shodném zásahu do životního prostředí. V praxi ovšem dochází k zásadní diverzifikaci kvality právní ochrany, a to v závislosti na mnoha aspektech. Tím hlavním je omezení účasti ve správních řízeních a svěření žalobní legitimace osobám, jejichž práva byla zkrácena nebo porušena. Účast občanských sdružení ve správních řízeních, při nichž mohou být zájmy přírody a krajiny dotčeny, umožňuje tento nedostatek v určité míře kompenzovat a chránit přírodu a krajinu ve smyslu § 1 a 2 OchPřKr bez rozlišování toho, zda dochází k ohrožení zájmů nějakých (dalších) osob, tedy možných účastníků správních řízení. Proto je třeba se klonit k široké a efektivní účasti

SR 3/2013 veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. K tzv. ad hoc občanským sdružením pak směřuje závěr NSS v tomto rozhodnutí, že z teleologického výkladu citovaného ustanovení nelze dovozovat, že by podmínkou účasti občanského sdružení ve správním řízení musela být jeho existence ještě před zahájením tohoto řízení, potažmo že by takové sdružení muselo mít podanou žádost ve smyslu § 70 odst. 2 OchPřKr. Procesní jistota, které se stěžovatel dovolává, spočívá v tom, že v době zahájení řízení je znám okruh účastníků správního řízení z řad občanských sdružení, kteří předem podali žádost o informace. Tato jistota je však relativní. Úplnou jistotu v tomto ohledu bude mít správní orgán teprve v okamžiku, kdy se informovaná občanská sdružení k účastenství ve stanovené lhůtě přihlásí. Taková jistota má svoji nepochybnou hodnotu, ovšem je nutno ji poměřovat i s jinými protichůdnými důležitými zájmy, jimž by měla ustoupit, jsou-li dostatečně významné. A takovým je zájem na co možná nejširší účasti na řízení takových částí veřejnosti, které na předmětu řízení mají, posuzováno hledisky ochrany přírody a krajiny, skutečný a intenzivní zájem. Proto je namístě určitou část právní jistoty obětovat jinému obdobně důležitému zájmu, který je s ní v rozporu. Míra narušení právní jistoty bude za normálních okolností, tedy při věcném a nešikanózním chování občanských sdružení, resp. subjektů, jež taková sdružení budou zakládat, únosná a proporcionální. Je-li občanské sdružení založeno teprve po zahájení správního řízení a podá-li žádost podle § 70 odst. 2 OchPřKr, pak je třeba jej informovat o již zahájených řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, a umožnit mu účast v nich, lze-li toho ještě dosáhnout bez neúnosného prodloužení řízení. Na druhou stranu občanské sdružení, které existuje v době, kdy je oznámeno nařízení veřejného ústního jednání, se již nemůže po konání tohoto jednání stát účastníkem řízení, a tedy ani uplatňovat námitky, neboť mu postupem správního orgánu bylo svým způsobem oznámeno, že řízení probíhá. Vyhlášení veřejného ústního jednání na úřední desce lze totiž považovat za úkon v tomto ohledu svým účelem rovnocenný oznámení správního řízení podle § 70 odst. 3 OchPřKr.

III. Účast veřejnosti při pořízení opatření obecné povahy Při pořízení opatření obecné povahy se dle obecného postupu vymezeného SpŘ účast veřejnosti předpokládá, když dle § 172 odst. 4 SpŘ může k návrhu opatření obecné povahy kdokoli, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, uplatnit u správního orgánu písemné připomínky nebo na veřejném projednání ústní připomínky – těmi je pak správní orgán povinen se zabývat a vypořádat se s nimi v odůvodnění opatření obecné povahy. Subjekty s oprávněním uplatnit připomínky mají ovšem slabší postavení než subjekty s oprávněním uplatnit námitky, o nichž musí správní orgán rozhodnout (§ 172 odst. 5 SpŘ). Vedle dotčených vlastníků nemovitostí nicméně mohou do kategorie „námitkářů“ spadnout – pokud tak určí správní orgán – i jiné osoby, jejichž oprávněné zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny; zde by se pak nabízel prostor pro občanská sdružení. Pro opatření obecné povahy podle StavZ platí z hlediska dotčených subjektů právní úprava, která pro účastenství veřejnosti první a druhé kategorie (každý, občanská sdružení) znamená pozici „připomínkářů“. Opráv-


Rozbory judikatury 85

SR 3/2013 něným k podání námitek je zde – při pořízení zásad územního rozvoje, územního plánu a územních opatření – zástupce veřejnosti.12 V případě územních opatření (o stavební uzávěře, o asanaci území) mají oprávnění k podání námitek též osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis (tj. zejména občanská sdružení podle § 70 OchPřKr). V praxi se zpravidla nevyskytují problémy s tím, že by veřejnost byla vylučována z procesu pořízení opatření obecné povahy; vedle kvality vypořádání jí uplatněných připomínek, resp. námitek13 se judikatura vyjádřila k přístupu příslušných správních orgánů k veřejnosti v rámci procesu pořízení tohoto typu správního aktu, který je – v případě územně plánovací dokumentace – značně specifický a je podrobně upraven v příslušných ustanoveních StavZ (za subsidiárního použití SpŘ). Tento postup je pro pořizovatele nové územně plánovací dokumentace velice náročný, a to právě proto, aby bylo zajištěno, že zamýšlený záměr úpravy poměrů v území bude prověřen dotčenými orgány státní správy a dále veřejností, která jej může modifikovat svými námitkami a připomínkami. Výsledek tohoto procesu vyjadřuje kompromis mezi různými zájmy, přičemž jednotlivé fáze tvorby a schvalování územně plánovací dokumentace jsou StavZ upraveny tak, aby bylo dosaženo obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území (citováno z rozsudku NSS z 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 2/2009-54, 2008/2010 Sb. NSS). Obšírněji se pak NSS vyjádřil k problematice veřejného projednání při pořizování územně plánovací dokumentace v rozsudku z 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, kde mj. uvedl: Ačkoliv je tedy řízení námitkové a připomínkové především písemné, samotné veřejné projednání by mělo sloužit k racionálnímu diskurzu a slyšení jak pořizovatele (resp. zpracovatele a dotčených orgánů), tak veřejnosti. Veřejné projednání by mělo podpořit otevřenou diskuzi mezi zastánci konkurenčních názorů, včetně názorů ojedinělých či sporných, doplněnou možností aktivní participace účastníků v jeho průběhu. V tomto ohledu nabývají na významu základní zásady činnosti orgánů veřejné správy, především zásada veřejné správy jako služby zakotvená v § 4 SpŘ a z ní vyplývající požadavek na zdvořilé, slušné a uctivé chování osob vykonávajících veřejnou správu.

IV. Účast veřejnosti v řízení před správními soudy Dle ustálené judikatury není občanské sdružení nositelem hmotných práv, před soudem může účinně namítat pouze porušení svých procesních práv (viz např. rozhodnutí NSS z 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005-118, 825/2006 Sb. NSS, z 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009-251, z 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009-80, 2061/2010 Sb. NSS, či z 3. 3. 2011, č. j. 1 As 7/2011-397, 2545/2012 Sb. NSS).14 Jako takové je oprávněno podat proti správnímu rozhodnutí žalobní návrh na základě § 65 odst. 2 SŘS;15 aktivní žalobní legitimace je založena jednak skutečností, že občanské sdružení bylo (či mělo být) účastníkem správního řízení, proti jehož výsledku brojí, a jednak tvrzením o zkrácení na svých (procesních) právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Takové zkrácení na procesních právech může být dáno (vedle skutečnosti, že občanskému sdružení nebylo nesprávně přiznáno postavení účastníka řízení) upíráním subjektivních práv sdružení, jež podmiňují aktivní účast na řízení (viz rozsudek NSS z 22. 7. 2010, č. j.

8 As 2/2010-72), ale též upřením práva na řádné vypořádání uplatněných námitek, bez něhož by právo účasti v řízení bylo zcela „holé“ a čistě formální, a bylo by tak okleštěno do té míry, že by se stalo vyprázdněným pojmem.16 Při uplatňování žalobních námitek je občanské sdružení limitováno předmětem činnosti, který vyplývá z jeho stanov, tj. jím chráněných zájmů, ale též zákonným ustanovením, které tomuto subjektu účastenství ve správním a navazujícím soudním řízení založilo. V naposled uvedeném rozsudku tak NSS označil námitky občanského sdružení v rámci stavebního řízení v oblasti ochrany před hlukem na základě § 70 OchPřKr – s ohledem na předmět regulace tohoto zákona – za neoprávněné, nicméně tento subjekt byl zároveň aktivně legitimován v intencích zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, který má záběr širší; námitky spadající do oblasti ochrany veřejného zdraví, resp. životního prostředí v širším slova smyslu, tak musely být vypořádány (srov. rozhodnutí NSS z 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008-316). Procesní práva přitom nejsou samoúčelná, slouží k ochraně práv hmotných. V případě občanského sdružení, jehož hlavním předmětem činnosti je ochrana přírody a krajiny, pak procesní práva slouží k prosazování veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny (srov. rozsudek NSS z 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009-80, 2061/2010 Sb. NSS). Podle NSS nicméně na druhou stranu nelze dovozovat, že občanské sdružení hájící veřejný zájem v podobě ochrany životního prostředí má odlišná procesní práva než ostatní účastníci. Soud proto s ohledem na to, co je občanskými sdruženími jako účastníky v řízení přípustně uplatňováno, přezkoumává i hmotněprávní podmínky správního úkonu a rozpor s hmotněprávní úpravou (viz rozsudek NSS z 29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012-53). K tomu je nutno

12

Při pořízení regulačního plánu StavZ s možností podání námitek ze strany zástupce veřejnosti nepočítá, zde tedy bude zřejmě moci uplatnit pouze věcně shodnou připomínku (srov. § 23 odst. 1 StavZ). 13 K tomu viz Bahýľová, L. Judikatura Nejvyššího správního soudu: Opatření obecné povahy (podruhé). Soudní rozhledy, 2011, č. 7, s. 239. 14 Na druhou stranu, z rozsudku NSS z 29. 3. 2007, č. j. 2 As 12/2006-111, je patrný jiný právní názor, když zde soud vyjádřil, že nositeli (hmotného) ústavního práva na příznivé životní prostředí jsou totiž sice zásadně fyzické osoby, jež jediné mohou být poškozením životního prostředí přímo dotčeny např. na souvisejícím právu na život, kromě nich ovšem také ty z právnických osob, typicky právě občanská sdružení, pro něž je ochrana zájmů životního prostředí hlavní nebo podstatnou náplní jejich činnosti, a které je tak možno vnímat nejen jako uskupení fyzických osob, pro něž taková právnická osoba představuje jakési médium, jehož prostřednictvím hájí tyto fyzické osoby své vlastní právo na příznivé životní prostředí, ale také jako obhájce tohoto práva ve prospěch ostatních lidí. Z citovaného rozsudku je zjevná snaha o vyjádření, že občanská sdružení mohou zásah do práva na příznivé životní prostředí namítat, a to z titulu své úlohy jakéhosi „prostředníka“ mezi fyzickými osobami a správní orgány. 15 K tomu, proč občanská sdružení nejsou oprávněna žalovat dle § 65 odst. 1 SŘS, se vyjádřil rozšířený senát NSS ve svém usnesení z 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42 (291/2004 Sb. NSS), tak, že tento typ subjektů – tzv. zájemníci – nemohou být ve správním řízení dotčeni na své vlastní právní sféře. Správního řízení se účastní z toho důvodu, že v něm uplatňují určitý zájem, např. zájem na ochraně přírody; nejčastějšími zájemníky jsou právě ekologické spolky. Jejich žalobní legitimaci zakládá tvrzení o zkrácení na procesních právech. 16 Citováno z rozsudku NSS z 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008-301. K tomu lze dodat, že pokud se stěžovatelem bylo jednáno jako s účastníkem, ač mu ze zákona takové postavení nenáleželo, nemůže jen z toho stěžovatel dovozovat, že de iure účastníkem správního řízení byl, a že mu tedy příslušela i všechna odpovídající procesní práva, jejichž ochrany by se mohl dovolávat před správním soudem (viz rozsudky NSS z 14. 1. 2013, č. j. 2 As 7/2011-274, a z 7. 12. 2008, č. j. 3 As 8/2005-118).


86 Rozbory judikatury dodat, že NSS v rozsudku z 22. 7. 2011, č. j. 7 As 26/2011-175, připustil – v návaznosti na § 23 odst. 10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí17 – možnost domáhat se přezkumu rozhodnutí těchto subjektů i v ryze hmotněprávní rovině v případě, že by žalobní legitimace byla odvozena od tohoto ustanovení, případně od přímo aplikovatelného čl. 10a směrnice Rady 85/337/EHS z 27. 6. 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí ve znění pozdějších změn (viz např. rozsudek NSS z 13. 10. 2010, č. j. 6 Ao 5/2010-43, a rozsudek SDEU z 12. 5. 2011, C-115/09, Trianel Kohlekraftwerk Lünen). Ustálený právní názor panuje i ve vztahu k aplikaci Aarhuské úmluvy, kterou je ze strany občanských sdružení v žalobních návrzích (na podporu přiznání aktivní legitimace) často argumentováno. Dle rozhodovací praxe NSS (např. rozsudky NSS z 9. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006-59, z 29. 3. 2007, č. j. 2 As 12/2006-111, z 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008-316, či z 16. 12. 2010, č. j. 1 As 61/2010-98) tato mezinárodní úmluva nemá povahu smlouvy „self-executing“, tj. smlouvy samovykonatelné, a proto – byť je součástí českého právního řádu na základě čl. 10 Ústavy – pokud by stanovila něco jiného než zákon, nebylo by možné uplatnit pravidlo o aplikační přednosti této úmluvy před zákonem. Aktivní legitimaci občanského sdružení tedy nelze dovozovat přímo z Aarhuské úmluvy, pro přiznání postavení tzv. dotčené veřejnosti18 ve smyslu této úmluvy musejí nevládní organizace založené za účelem ochrany přírody splnit požadavky vnitrostátních předpisů. Aarhuská úmluva poskytuje jen obecné zásady a povinnosti ukládá skrz vnitrostátní legislativu. Má pouze povšechný ráz a otevírá prostor pro politické uvážení zákonodárce strany úmluvy při vytváření příslušné legislativy.19 Aktivní legitimace veřejnosti, resp. dotčené veřejnosti, byla předmětem úvah NSS též v případě řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a a násl. SŘS.20 Rozšířený senát NSS poukázal v rozsudku z 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120 (1910/2009 Sb. NSS), na závazky vyplývající pro ČR z mezinárodního práva a práva EU, jež vyžadují poskytnout dotčené veřejnosti „široký přístup k právní ochraně“ (čl. 9 Aarhuské úmluvy), což je cíl, který je třeba mít na zřeteli při výkladu a aplikaci vnitrostátních norem stanovících podmínky aktivní legitimace (porušení práv nebo dostatečný zájem) pro podání žaloby ve věcech týkajících se působnosti úmluvy. To se týká i soudního přezkumu územních plánů. Rozšířený senát přitom uvedl, že v tomto typu řízení nelze a priori vyloučit aktivní procesní legitimaci k podání návrhu podle § 101a a násl. SŘS i pro osoby z řad tzv. „dotčené veřejnosti“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 a 3 Aarhuské úmluvy. I přes tento závěr dosavadní judikatura NSS v tomto typu řízení v zásadě odmítá žalobní legitimaci obdobnou či analogickou § 65 odst. 2 SŘS, tj. přípustnost takového návrhu typicky ze strany občanských sdružení (za všechny viz např. rozsudky z 31. 1. 2012, č. j. 2 Ao 9/2011-71, či z 27. 1. 2011, č. j. 7 Ao 7/2010-133), a to i s odkazem na čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, který přístup k soudu výslovně váže na kritéria stanovená vnitrostátním právem.21 Je však zřejmé, že s ohledem na právo EU (zejména čl. 10a směrnice č. 85/337/EHS a související judikaturu SDEU) není možné procesní aktivní legitimaci tzv. dotčené veřejnosti v tomto typu řízení paušálně odmítat. Vždy je třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda v souladu mezinárodními závazky, resp. závazky plynoucími ČR z členství v EU, nemá mít (kvali-

SR 3/2013 fikovaná) veřejnost přístup k soudu zajištěn. Tak tomu bylo i v případě návrhu na zrušení části národního parku Šumava, kdy NSS přiznal aktivní procesní legitimaci nevládní organizaci na základě aplikace přímo účinného čl. 10a směrnice o posuzování vlivů, který je promítnutím ustanovení Aarhuské úmluvy do práva EU (rozsudek z 13. 10. 2010, č. j. 6 Ao 5/2010-43, 2185/2011 Sb. NSS). Podle usnesení NSS z 25. 6. 2008, č. j. 5 Ao 3/2008-27, zástupce veřejnosti není procesně legitimován k podání návrhu podle § 101a SŘS. Uvedl, že institut zástupce veřejnosti byl totiž začleněn do nového StavZ právě z toho důvodu, aby poskytl možnost zapojit se do řízení o vydání územně plánovací dokumentace a vyjádřit své připomínky i těm, kteří příslušným návrhem územně plánovací dokumentace na svých právech přímo dotčeni nejsou. Na základě § 52 odst. 2 a 3 StavZ nicméně dovodil, že zákon důsledně rozlišuje osoby, jejichž práva a povinnosti jsou návrhem územního plánu přímo dotčeny, a ostatní, přičemž první skupině osob přiznává v řízení o územním plánu privilegované procesní postavení. Aktivní legitimaci v tomto typu řízení NSS ustáleně nepřiznává též na základě argumentace, že institut zástupce veřejnosti nebyl promítnut do právní úpravy soudního přezkoumání opatření obecné povahy. Přístup k soudu tohoto subjektu byl nicméně nakonec nastaven jiným způsobem, a to v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o námitkách (k jejichž podání je zástupce veřejnosti oprávněn) uplatněných v procesu pořízení opatření obecné povahy, pokud rozhodnutí o námitce splňuje materiální kritéria rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS (viz usnesení NSS z 27. 10. 2010, č. j. 2 Ao 5/2010-24, 2244/2011 Sb. NSS). Z naposled uvedeného usnesení se podává, že při absenci aktivní legitimace zástupce veřejnosti k podání žaloby ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS i k podání návrhu podle § 101a a násl. SŘS by odepření soudní kontroly způsobu, jakým byly vypořádány námitky zástupce veřejnosti uplatněné v rámci projednávání návrhu změny územního plánu, by ve svých důsledcích vedlo k degradaci tohoto procesního institutu, který byl do StavZ zaveden

17

Podle tohoto ustanovení se občanské sdružení nebo obecně prospěšná společnost, jejichž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí, veřejného zdraví nebo kulturních památek, nebo obec dotčená záměrem, pokud podaly ve lhůtách stanovených tímto zákonem písemné vyjádření k dokumentaci nebo posudku, mohou žalobou z důvodu porušení tohoto zákona domáhat zrušení navazujícího rozhodnutí vydaného v řízení podle zvláštních právních předpisů postupem podle SŘS. 18 Podle čl. 2 bodu 5 Aarhuské úmluvy se za „dotčenou veřejnost“ považuje veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním rozhodováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem, přičemž pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zájem. 19 V souladu s čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy judikatura nicméně požaduje, aby stěžovatelům z řad dotčené veřejnosti bylo vyhovováno k jejich návrhům na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl povolený záměr nevratně realizován (typicky provedení stavby); jinak by soudní ochrana nebyla včasná a spravedlivá (rozsudek NSS z 29. 8. 2007, č. j. 1 As 13/2007-67, 1461/2008 Sb. NSS). 20 Podle § 101a odst. 1 SŘS je aktivní legitimace založena tvrzením navrhovatele, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. K tomu viz Bahýľová, L. Judikatura Nejvyššího správního soudu: Opatření obecné povahy (podruhé). Soudní rozhledy, 2011, č. 7, s. 238. 21 Rovněž dle SDEU (rozsudek velkého senátu z 8. 3. 2011 ve věci C-240/09, Lesoochranárske zoskupenie VLK, bod 45) neobsahuje čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy žádnou jasnou a přesnou povinnost, která by mohla přímo upravovat právní situaci jednotlivců.


Rozbory judikatury 87

SR 3/2013 k prosazování veřejných zájmů v procesu územního plánování. Z toho pak lze vyvozovat závěr, že zástupce veřejnosti je oprávněn podat žalobu proti rozhodnutí o námitkách ve smyslu § 65 odst. 2 SŘS.

V. Závěrem Judikatura NSS týkající se otázek účasti veřejnosti ve správním a soudním řízení je dílem poměrně ustálená, dílem je však stále aktualizována. Pro posuzování sporných otázek je přitom zpravidla vždy nutné vypořádat se – vedle samotné interpretace národní právní úpravy – s požadavky práva Evropské unie i práva mezinárodního, obecně veřejnosti zaručujícími široký přístup do správních řízení a k soudní ochraně. Nutno dodat, že zájmy veřejnosti v řízení před soudy je s účinností novely SŘS č. 303/2011 Sb. oprávněn zastupovat – podáním žaloby ve veřejném zájmu – též veřejný ochránce práv. Jelikož ochránce oficiálně avizuje (byť střídmou) aktivitu v této oblasti, v blízké budoucnosti lze v této oblasti očekávat minimálně judikatorní interpretaci § 66 odst. 3 SŘS, který podmiňuje aktivní legitimaci ochránce k tomuto typu žaloby prokázáním závažného veřejného zájmu.

Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu JUDr. Mgr. Magdalena Pfeiffer*

I. Pojem obvyklý pobyt O pojmu obvyklý pobyt nelze v současnosti již hovořit jinak než jako o jednom z významných pojmů mezinárodního práva soukromého. Jedná se nejen o jeden z hraničních určovatelů v oblasti kolizního práva, ale zároveň i o jedno ze základních kritérií jurisdikčních pravidel v oblasti mezinárodního procesního práva. Kritérium obvyklého pobytu je vnímáno jako určitý kompromis mezi dvěma tradičními hraničními určovateli – domicilem z oblasti common law a státní příslušností, která je historicky úzce spjata s kontinentální Evropou. Je vnímáno jako moderní koncept a postupně se stává nejčastěji aplikovaným kritériem jak v kolizní, tak i procesní úpravě mezinárodního práva soukromého. V souvislosti se zkoumaným pojmem je třeba upozornit na terminologickou dualitu v českém právním prostředí, která je zřejmě důsledkem nejednotného překladu anglického habitual residence. V češtině se promiskue objevují termíny obvyklý pobyt a obvyklé bydliště. V žádném jiném jazykovém znění unijních předpisů mezinárodního práva soukromého z rodinněprávní oblasti jsem obdobnou terminologickou dualitu nezjistila. I ve slovenštině, kde sice také existuje pojem obvyklé bydlisko,1 je ve zkoumaných nařízeních habitual residence jednotně překládáno jako obvyklý pobyt. Srovnáme-li české jazykové verze těchto nařízení, zjistíme, že v nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen „nařízení o výživném“) je habitual residence překládáno jako obvyklý pobyt, ale v nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“), v nařízení Rady (EU) č. 1259/2010, kterým se zavádí

posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (dále jen „nařízení Řím III“), a v návrhu nařízení Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových (dále jen „návrh nařízení Řím IV“)2 jako obvyklé bydliště. Který z obou českých termínů je k vystižení koncepce pojmu habitual residence termínem vhodnějším, o tom je vedena občasná akademická diskuze. Já se ve svém příspěvku přikláním k termínu obvyklý pobyt, a to vzhledem ke skutečnosti, že tento termín používá nový zákon o mezinárodním právu soukromém,3 který byl přijat v rámci rekodifikace a který by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2014 a nahradit stávající vnitrostátní úpravu mezinárodního práva soukromého.4 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu nového zákona5 volbu českého termínu obvyklý pobyt na úkor termínu obvyklé bydliště nekomentuje. Zásluhy na prosazení obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém patří Haagské konferenci mezinárodního práva soukromého.6 Poprvé se tento pojem v haagských úmluvách objevil již na počátku minulého století7 a od té doby bylo kritérium obvyklého pobytu využito v kolizních normách i jurisdikčních pravidlech v řadě dalších haagských úmluv, zejména právě v oblasti mezinárodního rodinného práva. Díky dlouholeté systematické aplikaci tohoto hraničního určovatele v rámci unifikační činnosti Haagské konference mezinárodního práva soukromého tak obvyklý pobyt získal v mezinárodním právu soukromém své trvalé místo. Navzdory této skutečnosti a přes opakované iniciativy některých smluvních států v rámci projednávání jednotlivých úmluv8 pojem obvyklý pobyt Haagská konference mezinárodního práva soukromého nedefinovala.9 Kritérium obvyklého pobytu se následně začalo objevovat v unijním právu, mj. i jako důsledek zcela jasně patrného trendu odklonu od klasického navazování kontinentálních právních řádů na hraničního určovatele státní příslušnosti.10 V souvislosti se vzrůstající mobilitou osob v rámci expandující Evropské unie začal být pojem obvyklého pobytu vnímán jako lépe vyhovující a lépe odpovídající postupujícímu procesu evropské integrace a postupnému odstraňování bariér v rámci jednotného vnitřního trhu. Odklon od kritéria státní příslušnosti v rámci unijního práva souvisí

*

Autorka je interní doktorandkou na katedře obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tento příspěvek vznikl v rámci programu Specifický vysokoškolský výzkum č. 264 401 „Mezinárodní právo soukromé a obchodní právo v době rekodifikace“, podporovaného Univerzitou Karlovou. 1 Nově např. ve slovenské jazykové verzi rozsudku SDEU z 26. 4. 2012, C-419/10. 2 KOM(2011) 126 v konečném znění. 3 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 4 Zákon č. 67/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. 5 Viz http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-mezinarodnim-pravusoukromem/navrh-zakona.html. 6 Haťapka, M. Ešte raz k pojmu „obvyklý pobyt“ v medzinárodnom práve súkromnom a procesnom. Justičná revue, 2011, s. 505–513. 7 V Haagské úmluvě upravující otázky opatrovnictví nezletilých Convention du 12 juin 1902 pour régler la tutelle des mineurs (http://www. hcch.net/index_en.php?act=text.display&tid=15). 8 Cavers, D. F. „Habitual residence“: A useful concept? American University Law Review, 1971–1972, s. 475–493. 9 Haťapka, M. K pojmu „obvyklý pobyt“ v medzinárodnom práve súkromnom a procesním. Justičná revue, 2001, č. 2, s. 184–185. 10 Pauknerová, M. Kodifikace mezinárodního práva soukromého v EU: Má ještě smysl rekodifikace českého mezinárodního práva soukromého? in Pauknerová, M., Tomášek, M. a kol. Nové jevy v právu na počátku 21. století. IV. Proměny soukromého práva. Karolinum, 2009, s. 185.


88 Rozbory judikatury rovněž s otazníky, které se objevují nad přípustností určování rozhodného práva dle tohoto tradičního hraničního určovatele ve světle striktního zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti zakotveném v primárním právu, v čl. 18 SFEU (dříve v čl. 12 SES).11 Dominance obvyklého pobytu je velmi zřetelná právě v instrumentech unijního rodinného práva, v právní oblasti, do které se unifikační úsilí Evropské unie v poslední době soustřeďuje. Tento pojem se objevuje ve všech dosud přijatých či navrhovaných unijních nařízeních z oblasti mezinárodního rodinného práva (v nařízení Brusel II bis, v nařízení o výživném, v nařízení Řím III i v návrhu nařízení Řím IV). Ani v těchto nařízeních však obvyklý pobyt není definován.

II. Výklad pojmu obvyklý pobyt Obvyklý pobyt je považován za pojem nikoliv právní, ale pojem skutkový, faktický, který není vnímán ani interpretován jednotně. Výklad tohoto pojmu závisí samozřejmě také na typu instrumentu, jehož je součástí. V rámci unijních právních předpisů je obvyklý pobyt třeba interpretovat autonomně, tedy nezávisle na vnitrostátním právu jednotlivých členských států EU. V evropském rodinném právu nenajdeme ustanovení, které by odkazovalo na definici či výklad pojmu ve vnitrostátní právní úpravě jednotlivých členských států, a bylo tedy konstruováno obdobně jako čl. 59 nařízení Brusel I pro účely určení bydliště (resp. domicilu) fyzických osob. V případě obvyklého pobytu vycházíme ze závazného jednotného unijního výkladu SDEU. Jinak je tomu s pojmem obvyklý pobyt v haagských úmluvách, kdy výklad pojmu provádí jednotlivé smluvní státy na základě interpretačních pravidel mezinárodních smluv zakotvených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969.12 Ne zcela jasná je, dle mého názoru, otázka výkladu hraničního určovatele obvyklého pobytu v kolizních normách Haagského protokolu z roku 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti.13 Jeho kolizní normy se na území členských států EU aplikují na základě přímého odkazu v čl. 15 nařízení o výživném.14 Je proto otázkou, zda pojem obvyklého pobytu v uvedeném Haagském Protokole z roku 2007 interpretovat v souladu s výkladovými pravidly mezinárodních smluv nebo zda tento pojem, je-li aplikován prostřednictvím nařízení o výživném, podléhá jednotnému výkladu SDEU. V rámci koncepce obvyklého pobytu v oblasti rodinněprávní je dle mého názoru dále třeba rozlišovat mezi pojmy obvyklý pobyt dítěte a obvyklý pobyt dospělého. Tento názor se opírá i o dále analyzovanou judikaturu SDEU, která toto rozlišování potvrzuje.15 SDEU se výkladem pojmu obvyklý pobyt v evropském mezinárodním právu soukromém zabýval dosud pouze dvakrát a v obou případech se jednalo právě o interpretaci obvyklého pobytu dítěte v rámci rodinněprávního sporu. V obou případech to bylo v souvislosti s čl. 8 odst. 2 nařízení Brusel II bis, který obsahuje pravidlo obecné mezinárodní příslušnosti soudů ve věcech rodičovské zodpovědnosti a který vychází z jediného kritéria pro založení pravomoci soudů – z kritéria obvyklého pobytu dítěte. Klíčovým bylo první rozhodnutí v roce 2009 – velmi očekávaný rozsudek ve věci A (C-523/07).16 Jedna z předběžných otázek, se kterými se na tehdejší Evropský soudní dvůr („ESD“) obrátil finský soud, se týkala výkladu pojmu obvyklý pobyt dítěte v případě, kdy dítě má trvalé bydliště v jednom členském státě, ale pobývá v jiném členském státě a pobyt často mění. ESD označil obvyklý pobyt dítěte za místo, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci so-

SR 3/2013 ciálního prostředí, a uvedl devět pojmových znaků, ke kterým by při zjišťování obvyklého pobytu dítěte mělo být přihlédnuto: trvání pobytu, jeho pravidelnost, podmínky pobytu, důvody pobytu dítěte na území členského státu, ale i státní příslušnost dítěte, místo školní docházky, jazykové znalosti, rodinné a sociální vazby. Tyto pojmové znaky nejsou v rozhodnutí ESD řazeny hierarchicky, je tedy zřejmě třeba vycházet ze skutečnosti, že jednotlivé parametry mají stejnou relevanci. ESD dále zdůraznil, že je třeba vždy přihlédnout ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Domnívám se, že i přesto, že výklad podaný v tomto rozhodnutí je jasně označen za výklad pro účely určení obvyklého pobytu dítěte v rámci aplikace nařízení Brusel II bis, lze v tomto rozsudku uvedená kritéria aplikovat také při určování obvyklého pobytu dítěte jako jurisdikčního kritéria v čl. 3 od července tohoto roku použitelného nařízení o výživném. Druhým rozhodnutím SDEU byl rozsudek z roku 2010 ve věci Mercredi v. Chaffe (C-497/10 PPU).17 Na SDEU se s žádostí o specifikaci kritérií vhodných pro určení obvyklého pobytu dítěte pro účely určení mezinárodní příslušnosti tentokrát obrátil britský odvolací soud. V tomto případě hrál rozhodující úlohu věk dítěte, konkrétně se jednalo o kojence. SDEU mimo jiné uvedl, že prostředím dítěte nízkého věku je zpravidla především rodinné prostředí tvořené osobou či osobami, s nimiž dítě žije a které o ně pečují. Z výkladu SDEU je patrné, že koncepce pojmu obvyklého pobytu dítěte je velmi široká. Uváděné pojmové znaky lze vnímat pouze jako vodítko při hodnocení konkrétního skutkového stavu. Pojem je interpretován až příliš široce, nejsou dány jasné mantinely vymezení pojmu obvyklého pobytu, což v řadě případů vede k nežádoucí právní nejistotě účastníků právních vztahů, k průtahům v soudním řízení z důvodů zdlouhavého dokazování a k nežádoucí nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí – tedy k situacím, kterým se právě unifikace evropského mezinárodního práva soukromého snaží předejít.

III. Určování obvyklého pobytu při zjišťování mezinárodní příslušnosti soudů OS v Chebu se nedávno zabýval případem,18 který zrcadlí nastíněné problémy. Jednalo se o zcela běžný návrh na úpravu styku s nezletilým synem, který podal otec nezletilého. Syn i rodiče jsou českými státními příslušníky, ale vzhledem ke skutečnosti, že se matka po rozvodu odstěhovala se synem do Německa, musel český soud nejprve vyřešit otázku své mezinárodní příslušnosti, resp. tedy otázku obvyklého pobytu dítěte jako relevantního jurisdikčního kritéria. Bylo zjištěno, že dítě i matka bydlí v Německu u matčina německého přítele, kde je chlapec přihlášen u orgánů státní sociální péče, dostává zde státní doplatek vý-

11

Pauknerová, M. Evropské právo a některé nové trendy v mezinárodním právu soukromém. Právník, 2009, č. 2, s. 121–138, Basedow, J. Das Staatsangehörigkeitprinzip in der Eruopäischen Union. IPRax, 2011, č. 4, s. 109–220. 12 Vyhláška č. 15/1988 Sb. 13 Viz http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=133. 14 Sehnálek, D.,Turoňová, J. Nařízení o výživném a postavení mezinárodních smluv v Evropské unii. Právník, 2010, č. 3, s. 233–250. 15 Bod (44) rozsudku ESD C-523/07 ve věci A. 16 Úř. věst. C 141/14, 20. 6. 2009, http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/Lex UriServ.do?uri=OJ:C:2009:141:0014:0015:CS:PDF. 17 Úř. věst. C 328, 4. 12. 2010. 18 Usnesení OS v Chebu z 6. 4. 2012, č. j. 17 P 1/2006-277.


SR 3/2013

Ústavní právo

živného, má zde i volnočasové aktivity (hraje za místní sportovní oddíl kopanou). Školní docházku ale nezletilý vykonává na území ČR, kde bydlí otec, prarodiče i jeho kamarádi a kde má také svého dětského lékaře. Na území Německa odjíždí s matkou, která do ČR dojíždí za prací, vždy až navečer. Zvážíme-li jednotlivá kritéria uvedená v rozhodnutí tehdejšího ESD ve věci A, lze dle mého názoru na základě těchto skutkových zjištění dojít jak k závěru, že nezletilý má obvyklý pobyt na území České republiky, tak i k závěru, že jeho obvyklý pobyt je na území Německa. OS v Chebu dovodil, že dítě má obvyklý pobyt na území Německa, prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil. Rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Bylo konstatováno, že nezletilý bydlí více než 2 roky na adrese v Německu, což je dostatečně dlouhá doba pro závěr o stabilitě a trvalosti bydliště. Případ se následně dostal až k NS,19 který rozhodnutí OS i KS zrušil. Soudům nižšího stupně vytkl, že pominuly hodnotit poměr nezletilého k místu školní docházky, jazykovým znalostem a rodinným a sociálním vazbám. Uvedl, že školní docházka vykazuje rovněž určitý znak pravidelnosti a začlenění do společenského prostředí a že ve spojení s dalšími vazbami na území ČR může tato skutečnost zeslabovat závěr o jednoznačném začlenění nezletilého do německého prostředí. NS na závěr ale konstatoval, že poměr jednotlivých kritérií uvedených v judikatuře SDEU lze určit až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Jinými slovy konstatoval, že hodnocení může po opětovném přezkumu vyznít ve prospěch příslušnosti soudů jak jednoho, tak i druhého v úvahu přicházejícího členského státu (tedy České republiky či Německa). OS v Chebu provedl další rozsáhlé dokazování a znovu zhodnotil relevanci jednotlivých klíčových parametrů uváděných unijní judikaturou. Dodatečně si vyžádal informace od několika německých správních úřadů, vyslechl tři další svědky. Nicméně došel ke stejnému závěru a znovu konstatoval svou mezinárodní nepříslušnost. Zjišťování jedné podmínky řízení – mezinárodní příslušnosti – tak trvalo celkem téměř dva roky. Teoreticky by bylo možné výše nastíněné situaci předejít uzavřením prorogační dohody, ve které by strany předem určily členský stát, jehož soud bude pro řešení sporu mezinárodně příslušný. Smluvní autonomie stran se v mezinárodním právu soukromém projevuje (vedle volby rozhodného práva) právě prorogací, která postupně opatrně proniká i do mezinárodního rodinného práva. Na výše uvedený případ aplikovatelné nařízení Brusel II bis, které bylo

89

přijato v roce 2003, však uzavření prorogační dohody stranám neumožňuje (s výjimkou určité možnosti omezené prorogace v rámci čl. 12 nařízení Brusel II bis). Nařízení o výživném, které bylo přijato o pět let později, je již v tomto ohledu koncipováno moderněji a nabízí omezenou prorogaci ve věcech vyživovacích povinností v čl. 4 odst. 1, nicméně s ohledem na ochranu nezletilých ani toto nařízení neumožňuje volbu fóra v případě sporu, který se týká vyživovací povinnosti k dítěti mladšímu osmnácti let (čl. 4 odst. 3 nařízení o výživném).

IV. Závěr Je evidentní, že obvyklý pobyt je živým a otevřeným pojmem, který není svázán žádnými předem stanovenými pevnými pravidly.20 Dle mého názoru ale výše uvedený příklad jasně ukazuje, že takové vnímání pojmu obvyklého pobytu se může v praxi jevit jako přinejmenším problematické až kontraproduktivní. Nejde totiž v žádném případě o výjimečný případ. Jak podotýká sám soudce OS v Chebu v odůvodnění svého rozhodnutí, v příhraničních regionech tvoří obdobné případy nezanedbatelné procento nápadu. Uvádí, že nelze připustit situaci, kdy se soudy v rámci své běžné agendy nejprve zabývají obsáhlým dokazováním k naplnění podmínek řízení, neboť smysl soudního řízení spočívá v praktickém rozhodování jednotlivých sporů a jiných právních věcí, nikoliv v akademickém cizelování právních pouček. Vyjadřuje obavu, že vedení dokazování v otázce naplnění této podmínky řízení by naprosto paralyzovalo činnost senátů vyřizujících agendu s mezinárodním prvkem. I za takovýchto skutkových okolností by dle názoru soudu mělo být automaticky, bez rozsáhlého a nákladného dokazování určitelné, které soudy jsou k projednání konkrétní věci příslušné a které právo se v dané věci užije jako právo rozhodné. I já se na základě výše uvedeného domnívám, že v budoucnu bude třeba uvažovat o přijetí určité unifikující definice obvyklého pobytu fyzických osob, jinak nevylučuji, že dnes moderní hraniční určovatel upadne v nemilost, protože v aplikační praxi při současné složitosti rodinných a mezilidských vztahů vůbec nebude schopen obstát. 19

Usnesení NS z 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 (publikováno v tomto čísle SR 3/2012 s. 96). 20 Zavadilová M., Turoňová J. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy, 2010, č. 7, s. 246–252.

ÚSTAVNÍ PRÁVO 26.

Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby čl. 12 LPS čl. 8 EÚLP, čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP § 83, 83a a 84 TrŘ

Domovní prohlídka může být zákonně provedena jen v obydlí toho subjektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Provedení domovní prohlídky v obydlí jiného subjektu než označeného v příkazu k domovní prohlídce je porušením základních práv chráněných čl. 12 LPS a čl. 8 EÚLP.

Potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou pro trestní řízení může vynutit nařízení a provedení domovní prohlídky u třetí osoby, jež není podezřelá ani obviněná ze spáchání trestného činu, to ovšem za předpokladu, že existují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že hledaná osoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se v těchto prostorách skutečně nachází. V takových případech je samozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a její obydlí byly v příkazu k domovní prohlídce dostatečně specifikovány. Nález ÚS z 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2227/12


90 Ústavní právo K věci: Policie České republiky zahájila trestní stíhání P. H. ml. (obviněného), trvale bytem v domě na adrese totožné s adresou stěžovatele S. L. Stěžovatel byl přitom s obviněným v příbuzenském vztahu, stejně jako s dalšími osobami žijícími v daném domě, přičemž v domě je několik samostatných domácností. Obviněný v domě užíval dva pokoje s příslušenstvím a společně s P. H. st. též kuchyni v 1. podlaží. Stěžovatel pak s manželkou a synem užívá samostatnou uzamykatelnou bytovou jednotku sestávající ze tří pokojů, kuchyně a koupelny se sociálním zařízením v 1. nadzemním podlaží předmětného domu. Dne 28. 5. 2012 soudce OS pro Prahu 5 na návrh státního zástupce nařídil domovní prohlídku domu, který obýval obviněný. Domovní prohlídka byla následně provedena v celém domě. Při prohlídce stěžovatel upozornil na to, že některé vydané věci jsou v jeho vlastnictví a byly umístěny v oddělené bytové jednotce, kterou obviněný neužívá a nikdy neužíval. Stěžovatel se domníval, že takto provedenou domovní prohlídkou byla porušena jeho ústavně zaručená práva. ÚS shledal předmětnou ústavní stížnost důvodnou a ve svém nálezu uvedl, že danou domovní prohlídkou v obydlí stěžovatele a odnětím specifikovaných věcí Policie České republiky porušila čl. 11 a čl. 12 LPS, čl. 8 EÚLP a čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP, zaručujících základní právo na nedotknutelnost a respektování obydlí a základní právo na ochranu a pokojné užívání majetku. Z odůvodnění: ÚS v nálezu uvedl, že pojem obydlí, kterého se domovní prohlídka týká, je v trestním právu definován mj. § 133 TrZ, dle něhož se obydlím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Podle doktríny jde o široký pojem, který klade důraz na faktický stav bydlení z jakéhokoliv titulu, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah, bydlení na základě rodinných vztahů atd. Za obydlí se považuje vše, co slouží člověku k bydlení, pro něž mu poskytuje zejména soukromí, ve kterém nemá být rušen, a zajišťuje ochranu nejen jeho osoby, ale i jeho osobních věcí atd. Nezáleží na tom, zda osoba, o jejíž byt jde, je jeho vlastníkem, nájemníkem, držitelem, uživatelem apod. Základní právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 LPS, resp. právo na respektování obydlí dle čl. 8 odst. 1 EÚLP není absolutní a lze do něj zasáhnout za podmínek definovaných v čl. 12 odst. 2 a 3 LPS, resp. čl. 8 odst. 2 EÚLP. Těmito podmínkami jsou obecně „zákonnost“, potažmo „soulad se zákonem“, sledování legitimního cíle a „nezbytnost v demokratické společnosti“. Výjimky však musejí být interpretovány a aplikovány v každém jednotlivém případě restriktivně. Důvody uvedené k ospravedlnění domovní prohlídky musejí být relevantní a dostatečné a musí být dodržen princip proporcionality. Je nutno posoudit zvláštní okolnosti případu z hlediska přiměřenosti daného zásahu ke sledovanému účelu; hodnotící kritéria zahrnují např. závažnost trestného činu, v souvislosti s jehož objasňováním byla provedena prohlídka prostor a zajištěny věci, okolnosti, za nichž byl příkaz k prohlídce vydán, dostupnost jiných důkazů, obsah a rozsah příkazu, povaha prohledávaných prostor a rozsah možných dopadů na pověst osoby dotčené příkazem k prohlídce. Na rozdíl od výše zmíněné zákonné úpravy LPS ani EÚLP blíže nespecifikují obsah pojmu „obydlí“. Ten má dle čl. 12 odst. 1 LPS a čl. 8 odst. 1 EÚLP autonomní obsah a vždy

SR 3/2013 je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Nelze však tento pojem zužovat jen na pojem „byt“, jak je definován v § 2 písm. b) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (jako místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení), a na který odkazuje § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon. Ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí nejsou ve vztahu k domu zapsány žádné samostatné jednotky určené k bydlení, nelze bez dalšího dovozovat, že se v něm nenachází více obydlí. Domovní prohlídka přitom může být zákonně provedena jen v obydlí toho subjektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Provedení domovní prohlídky v obydlí jiného subjektu než označeného v příkazu k domovní prohlídce je porušením základních práv chráněných výše uvedenými ustanoveními LPS a EÚLP. ÚS připouští, že potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou pro trestní řízení může vynutit nařízení a provedení domovní prohlídky u třetí osoby, jež není podezřelá ani obviněná ze spáchání trestného činu, to ovšem za předpokladu, že existují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že hledaná osoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se v těchto prostorách skutečně nachází. V takových případech je samozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a její obydlí byly v příkazu k domovní prohlídce dostatečně specifikovány. V posuzovaném případě vše nasvědčuje tomu, že prostory stěžovatelem popsané byly jeho „obydlím“. ÚS proto akceptoval tvrzení stěžovatele, že vstup policie do jeho obydlí zasáhl jeho právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 LPS, potažmo na respektování obydlí dle čl. 8 EÚLP. Primární otázkou k posouzení tak bylo, zda příkaz k domovní prohlídce zmocňoval Policii ČR též k domovní prohlídce obydlí stěžovatele. ÚS připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k domovní prohlídce vydán, existuje zpravidla málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků. Přesto však lze příkaz k domovní prohlídce vydaný soudcem OS pro Prahu 5 akceptovat jako ústavně relevantní, neboť z něj lze bez výkladových obtíží dovodit, že z konkrétních a dostatečných důvodů povoluje domovní prohlídku obydlí obviněného nacházejícího se ve specifikovaném domě. Z tohoto příkazu ale v žádném ohledu neplyne, že zmocňuje i k domovní prohlídce obydlí třetích osob v tomto domě se případně nacházejících. Jak již ÚS uvedl, potřeba nalézt věc důležitou pro trestní řízení může vynutit nařízení a provedení domovní prohlídky v obydlí třetí osoby. Pokud tedy policie měla za to, že existovalo důvodné podezření, že v obydlí stěžovatele se nacházela věc důležitá pro trestní řízení, měla svá zjištění promítnout do návrhu státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce. Z uvedeného je možné uzavřít, že domovní prohlídka v obydlí stěžovatele byla nepovolená, nezákonná, a tudíž i neústavní. Policie přitom při vyhotovení návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce v katastru nemovitostí ověřila, že v předmětném domě se nenacházejí žádné samostatné bytové jednotky. ÚS je toho názoru, že z uvedeného zjištění nebylo možné bez dalšího dovozovat, že v domě se nachází


SR 3/2013 pouze jedno „obydlí“, tj. obydlí obviněného, navíc když bylo zcela zřejmé, že obviněný není vlastníkem nemovitosti, v níž má trvalé bydliště. Bylo tudíž věcí policie, aby před zahájením domovní prohlídky v souladu s § 84 TrŘ předchozím výslechem obviněného či jiným dovoleným způsobem zjistila všechny relevantní skutečnosti vztahující se k vymezení předmětu domovní prohlídky. Jelikož předchozí výslech obviněného nebyl proveden, nebyly zjištěny všechny relevantní skutečnosti ohledně obydlí a jejich uživatelů v domě se nacházejících. Přesto byly stěžovateli v jeho obydlí odňaty specifikované věci, aniž mu bylo vydáno písemné potvrzení o převzetí věcí, resp. opis protokolu o domovní prohlídce. ÚS tak uzavřel, že domovní prohlídka neměla zákonný podklad, neboť nebyla ve vztahu k obydlí stěžovatele vůbec nařízena. Z tohoto důvodu nebylo nutné a možné dále posuzovat, zda sledovala legitimní cíl a byla nezbytná v demokratické společnosti. K porušení čl. 12 EÚLP a čl. 8 LPS tudíž došlo. Ze závěru o nezákonnosti a protiústavnosti domovní prohlídky bylo nutno dovodit, že též odnětí movitých věcí stěžovateli policií postrádalo zákonný podklad a porušilo čl. 11 LPS i čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP. Komentář: V prezentovaném nálezu ÚS navazuje na svá dřívější rozhodnutí týkající se problematiky domovních prohlídek (resp. v širším smyslu i prohlídek jiných prostor). Oproti starším judikátům pak upřesňuje adekvátní postupy orgánů činných v trestním řízení pro případ, že v budově určené k domovní prohlídce se nachází více „obydlí“, aniž tato skutečnost vyplývá např. z katastru nemovitostí (neexistence zápisu samostatných jednotek určených k bydlení). Analogicky jako v nynější věci (provedení prohlídky u subjektu, který není v příslušném příkazu uveden) judikoval ÚS v případě jiných prostor ve svých nálezech z 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 (147/2001 USn.), a z 13. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 424/2000 (29/2002 USn.). Pozitivem je pak to, že se ÚS vyhnul poměrně rozšířenému nadužívání čl. 36 LPS garantujícího právo na spravedlivý proces (v případě domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor např. v nálezu z 28. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2894/08, 191/2009 USn.) a konstatoval přímo porušení hmotných základních práv stěžovatele (srov. Wagnerová, E. in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 334). ÚS i v nynějším případě vychází ze svých tradičních závěrů o zásadní důležitosti domovní svobody, kterou prvně komplexním způsobem rozvinul ve svém nálezu z 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 (62/1997 USn., SR 3/1998 s. 70). V něm uvedl, že domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 LPS spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Průlom této ochrany (toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných) a přípustnost domovní prohlídky v obydlí (prohlídky jiných prostor) pachatele nebo důvodně podezřelého je však dle citovaného nálezu třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek své přípustnosti (tento restriktivní přístup k mož-

Ústavní právo

91

nosti provedení prohlídek dle § 82 a násl. TrŘ ÚS v nedávné době zdůraznil např. v nálezu z 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1375/11 – prohlídka na půdě České televize). Jiným zásadním nálezem, který je v daném kontextu možné připomenout, je pak nález z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (121/2010 USn.), kterým ÚS zrušil část § 83a odst. 1 TrŘ. V něm dospěl k závěru, že stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor, včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků, nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a proto je pro takový zásah třeba předchozí povolení soudu. „Ochrana“ těchto prostor byla i na základě odůvodnění tohoto nálezu posílena na obdobnou úroveň jako v případě obydlí. V nyní publikovaném nálezu se ÚS, jak sám uvádí, neodchyluje od širokého chápání pojmu obydlí traktovaného v odborné literatuře i vyplývajícího z EÚLP; je však možno doplnit, že ani v tomto širokém smyslu se práva na nedotknutelnost obydlí nemůže domáhat ten, kdo v něm bydlí neoprávněně (viz odstavec 18 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09). S tím souvisí i to, že ochrany před ÚS se v případě prohlídky jiných prostor a pozemků nemůže dovolávat osoba, která tyto prostory nemá náležitě označeny a ani z jiných skutečností není možno dovodit, že se nejednalo o prostory užívané (jinou) osobou, u níž směla být provedena prohlídka jiných prostor a pozemků (viz nález z 15. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2228/09, 43/2011 USn.). V prezentovaném nálezu ÚS klade požadavky na kvalitu odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Činil tak i dříve mj. v nálezech sp. zn. II. ÚS 362/06 (200/2006 USn.) a sp. zn. I. ÚS 536/06 (100/2009 USn.), přičemž tyto požadavky odpovídají nárokům odborné literatury (podrobně viz Šámal, P. in Šámal, P. a kol. Trestní řád. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 679). Pouze ve stručnosti pak můžeme na tomto místě ještě zmínit některé okruhy otázek (kromě již výše uvedených), ke kterým se ÚS v minulosti vyjadřoval: a) v případě, že je domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor uskutečňována před zahájením trestního stíhání, je třeba příslušný příkaz vydat s odůvodněním, že se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 287/96, sp. zn. IV. ÚS 1780/07, sp. zn. II. ÚS 1940/10, sp. zn. II. ÚS 3073/10, sp. zn. I. ÚS 3369/10, sp. zn. IV. ÚS 3370/10, sp. zn. II. ÚS 2979/10 a sp. zn. I. ÚS 515/12); b) provedení prohlídky u advokáta a vztah prohlídky ke státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 486/98, sp. zn. II. ÚS 2894/08 a sp. zn. II. ÚS 889/10); c) zajištění nosičů informací, na kterých mohou být údaje podléhající mlčenlivosti (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/02); d) vymezení situací, kdy „věc nesnese odkladu“ a neprovede se předchozí výslech toho, u koho nebo na kom se má prohlídka vykonat dle § 84 TrŘ (např. nález sp. zn. III. ÚS 464/2000); e) stanovení, že k prohlídce má zásadně dojít pouze v případě, že osoba, jíž se prohlídka týká, přes předchozí poučení o účelu prohlídky nesouhlasí s vydáním věcí důležitých pro trestní řízení (např. nález sp. zn. II. ÚS 474/07).

JUDr. Faisal Husseini, Brno


92 Ústavní právo 27.

Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení opatrovníka čl. 5, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 LPS § 10 ObčZ § 186 OSŘ

Zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž mj. způsobilosti mít práva garantovaného čl. 5 LPS a práva na soukromý a rodinný život garantovaného v čl. 10 odst. 2 LPS. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 LPS. Pokud opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení nevykonává fakticky vůbec anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení. Nerespektování uvedených pravidel ze strany obecného soudu je porušením ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 LPS. Nález ÚS z 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11

K věci: U OS v Děčíně bylo na základě návrhu ústavu sociální péče, v němž je stěžovatelka trvale umístěna, zahájeno řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům stěžovatelky. Dle návrhu stěžovatelka trpí paranoidní schizofrenií, její stav je již delší dobu neuspokojivý a nejeví známky zlepšení. Daný návrh spolu s poučením o možnosti zvolit si právního zástupce byl stěžovatelce doručen, avšak stěžovatelka nijak nereagovala. OS jí proto dle § 187 odst. 1 OSŘ pro dané řízení ustanovil opatrovníka V. K., advokátku. Za účelem vyšetření duševního stavu stěžovatelky OS poté ustanovil znalce z oboru lékařství. Následně proběhlo ústní jednání bez přítomnosti stěžovatelky, která o jeho konání nebyla vyrozuměna. V jeho průběhu zástupce navrhovatele přednesl podaný návrh, soud konstatoval znalecký posudek a protokol o výslechu znalce. Řediteli ústavu sociální péče byla dána možnost se k věci vyjádřit, stejně tak přítomné opatrovnici, která s návrhem na zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům souhlasila. Soud ještě téhož dne stěžovatelku zbavil způsobilosti k právním úkonům s tím, že se od doručení rozsudku stěžovatelce upouští. Soudem ustanovená opatrovnice i navrhovatel, jimž jako jediným bylo rozhodnutí doručováno, se vzdali práva na odvolání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazovala zejména na formální postup opatrovnice, nekvalitní znalecký posudek, podjatost znalce a neprovedení osobního výslechu stěžovatelky OS; taktéž bylo namítáno, že napadený rozsudek nerespektuje převládající trendy v demokratických právních státech, tj. upouštění od omezování či zbavování způsobilosti k právním úkonům a volbu jiných institutů, např. sociální asistence či formy opatrovnictví při současném zachování svéprávnosti.

SR 3/2013 ÚS ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil, neboť jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 LPS. Z odůvodnění: Právní subjektivita svobodného jednotlivce a garance jejího faktického výkonu se řadí mezi vysoce důležité ústavní hodnoty mající ústřední postavení v ústavním pořádku (čl. 1, čl. 9 odst. 2 Úst a čl. 5 LPS), stejně jako komplexně pojímaná důstojnost jednotlivce (preambule Úst, čl. 1 a čl. 10 odst. 2 LPS). K postupům obecných soudů v řízeních dle § 186 a násl. OSŘ (řízení o způsobilosti k právním úkonům) se ÚS již vyjádřil v mnoha rozhodnutích. Způsobilost mít práva a povinnosti přitom není jen otázkou vztahů mezi občany navzájem v soukromoprávních vztazích, ale uplatňuje se jako veřejné subjektivní právo v oblasti veřejného práva, ve vztazích vertikálních (mezi státem a jednotlivcem), kde jednotlivce chrání před zásahy státu, resp. veřejné moci, do své osobnosti. Za vertikální vztah je třeba označit postavení účastníka tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez návrhu, což je i případ řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům. Jde totiž o řízení, ve kterém zákonodárce učinil osobu „objektem“ práva, neboť měl za to, že jde o věci, v nichž je přítomen silný veřejný zájem. Přesto tento veřejný zájem nemůže vždy a zcela (automaticky) převážit nad zájmem jednotlivce a zbavit jej určitých základních práv. Ve vertikálních vztazích se naopak uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc přímo zavazují a znemožňují, aby s člověkem bylo manipulováno jako s pouhým objektem objektivního práva. Zájmy osoby omezované ve způsobilosti k právním úkonům musejí být brány v úvahu i při soudním rozhodování. V žádném aplikačním postupu ani v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci tak nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva člověka (srov. nálezy ÚS z 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, 223/2005 USn., a z 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, 188/2009 USn.). V nálezu z 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 (224/2007 USn.), ÚS dodal, že zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity, neboť se dotýká způsobilosti mít práva garantované čl. 5 LPS a práva na soukromý a rodinný život, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 LPS, ale současně také práva volit a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům, musejí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 LPS. V nyní posuzované věci se ÚS v prvé řadě zaměřil na procesní postup OS opírající se o § 187 odst. 2 a § 189 OSŘ, dle nichž lze od výslechu vyšetřovaného upustit, pokud jej nelze provést vůbec či bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného, resp. že soud může rozhodnout, že upustí od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jestliže podle závěrů znaleckého posudku adresát není s to význam rozhodnutí pochopit. Jak již ÚS vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 303/05 (141/2007 USn.), z hlediska ústavní konformity je třeba na tato ustanovení nahlížet tak, že se jedná o mezní případy omezení základních procesn��ch práv účastníka soudního řízení. Tím spíš je nutno bezpodmínečně trvat na zužující interpretaci těchto ustanovení, která bude přísně sledovat jen ústavně aprobovaný účel. V daném případě se tak nestalo. O zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům obecný soud rozhodl, aniž by


SR 3/2013 ji vyslechl či ji byť jen předvolal k ústnímu jednání, a poté upustil i od doručení rozhodnutí stěžovatelce, přičemž tak učinil na podkladě toliko obecného a stručného poukazu na znalecký posudek. V tomto směru ÚS upozornil, že soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud nadto hodnotit, nikoli přebírat doslovně, a to včetně tvrzení, že vyšetřovaná není schopna chápat význam soudního řízení či soudního rozhodnutí. OS si takto nepočínal, když své závěry opřel toliko o znalecký posudek a přednes zástupce navrhovatele, přičemž účast samotné stěžovatelky na procesu, a tedy možnost uvést skutečnosti ve svůj prospěch zcela vyloučil, a to přesto, že uvedenému nic nebránilo. Z tohoto postupu soudu je seznatelný zřejmý nedostatek respektu k osobnosti stěžovatelky, je z něj patrná snaha ulehčit věc „pro dobro soudu samotného“, s nímž je zmíněný respekt k osobě stěžovatelky v kolizi. Tento cíl sledovaný obecným soudem při použití popsaného procesního postupu však není legitimní, a tím méně šlo o sledování cíle nezbytného pro svobodnou a demokratickou společnost, tedy ochranu základních práv jiných osob nebo ochranu veřejného zájmu. OS tak vedle práva na spravedlivý proces porušil i základní právo stěžovatelky na její osobnost garantované čl. 5 LPS, neboť její osobnost daným procesním postupem ignoroval. Účastníku soudního řízení, u něhož je podezření, že trpí duševní chorobou omezující či vylučující jeho svéprávnost, musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. K tomu slouží funkce opatrovníka, která byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy vyšetřovaného, což představuje vedení celého sporu za vyšetřovaného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Funkce opatrovníka není procesním řádem zakotvena, aby usnadňovala činnost soudu okleštěním procesních práv účastníka. Ustanovená opatrovnice stěžovatelky, byť se jednalo o advokátku, neučinila jménem stěžovatelky či v součinnosti s ní v průběhu řízení ani jediný úkon, nepočítaje v to účast u ústního jednání, kde se s ohledem na závěry znaleckého posudku (nikoliv osobního kontaktu se stěžovatelkou) připojila k návrhu na zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům; neučinila tak ani jediný úkon v zájmu stěžovatelky. Nepodala soudu žádné vyjádření, nebyla přítomna výslechu znalce psychiatra soudem a neuplatnila poté proti napadenému rozsudku opravný prostředek. Dle ÚS tak sice bylo učiněno zadost procesnímu požadavku ustanovit opatrovníka, vzhledem ke způsobu, jakým byla tato povinnost splněna, však takové ustanovení zjevně nebylo v zájmu stěžovatelky a nevedlo k ochraně jejích práv. Má-li účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má povinnost zprostit opatrovníka funkce, zjistí-li, že opatrovník svoji funkci v řízení nevykonává fakticky vůbec anebo zcela nedostatečně (jako v daném případě). Postup, kdy je soudem ustanoven a tolerován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení.

Ústavní právo

93

ÚS v dalším řízení doporučil věnovat pozornost závěrům přijatým v nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 557/09, dle něhož právní norma umožňující omezení základních práv musí být vykládána a aplikována s vědomím významu a šíře vztahů, které pokrývají omezovaná základní práva; omezení základních práv přitom musí být přísně proporcionální. Nadto musejí obecné soudy vždy zvážit všechny mírnější alternativy, kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům; musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (či o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření. Komentář: V publikovaném nálezu ÚS shrnuje dřívější závěry k otázce zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Významnou prejudikaturu tvoří zejména nálezy sp. zn. IV. ÚS 412/04, sp. zn. II. ÚS 2630/07 a sp. zn. I. ÚS 557/09. ÚS tak konstantně, jak je výše uvedeno, zdůrazňuje potřebu dodržení hmotných i procesních práv osoby, o jejíž způsobilosti se jedná. Význam této problematiky je dán již tím, že způsobilost mít práva, právo na právní osobnost ve smyslu čl. 5 LPS, je v samotném jádru právní modernity; právní subjektivita brání v tom, aby s jedincem bylo nakládáno jako s pouhým právním objektem (blíže Baroš, J. in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 141 a násl.) a má také velmi úzký vztah k důstojnosti každého jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 412/04). Každý zásah do tohoto atributu člověka je eo ipso nanejvýš citlivým. Ačkoli je právo na právní osobnost člověku inherentní, stát jej tudíž uznává, a nikoli propůjčuje, a člověk by stran jeho držení zásadně neměl být omezen (viz literatura citovaná výše, tamtéž), jsou situace, kdy je „zásah“ do tohoto práva nezbytný. Na úrovni „jednoduchého“ práva se z hmotněprávního hlediska jedná zejména o § 10 ObčZ, z hlediska procesního § 186 a násl. OSŘ. Poměrná stručnost této úpravy si však vyžaduje dotváření teorií i praxí, přičemž příkladem tohoto dotváření je i judikatura ÚS. Ačkoli ÚS ve shora uvedeném smyslu ve své rozhodovací činnosti konstantně zdůrazňuje nutnost subsidiarity a proporcionality při omezování (zbavování) způsobilosti k právním úkonům, nejsou tyto postuláty v řízeních před obecnými soudy dosud stále dodržovány. ÚS tak zdůrazňuje, že způsobilost k právním úkonům nemá být omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, resp. že nelze osobu způsobilosti k právním úkonům zbavit, postačí-li omezení, a nelze omezit, postačí-li k dosáhnutí sledovaného cíle jiná, mírnější forma. Přesto ze statistických dat vyplývá, že soudy v České republice i v posledních letech násobně častěji v příslušných řízení rozhodnou o zbavení způsobilosti k právním úkonům než o jejím omezení (blíže Kotrady, P. Několik úvah k rozhodování o způsobi-


94 Civilní právo procesní

SR 3/2013

losti k právním úkonům. Právní rozhledy, 2012, č. 13–14, s. 499). Na druhou stranu je třeba konstatovat, že zmíněné postuláty ÚS jsou obecnými soudy rovněž akceptovány (viz např. rozsudek NS z 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010, SR 10/2011 s. 374, dle něhož by měly soudy zkoumat, zda k ochraně vyšetřované osoby nepostačují mírnější prostředky než omezení způsobilosti k právním úkonům, zejména prostřednictvím sociálních služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Lze přitom říci, že judikatura ÚS tak původně předznamenala požadavky vyplývající z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (vyhlášena pod č. 10/2010 Sb. m. s., ve znění opravy vyhlášené pod č. 44/2010 Sb. m. s.) a taktéž úpravu dle NObčZ – tato právní úprava odpovídá argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti. K hlavním změnám dle NObčZ lze jen ve stručnosti uvést, že se mění terminologie („svéprávnost“ namísto „způsobilost k právním úkonům“ – § 15 NObčZ), již nebude možné úplné zbavení svéprávnosti (viz § 55 a násl. NObčZ, které obsahují i zmíněné požadavky subsidiarity a proporcionality) a zavádějí se nové instituty, jakožto mírnější alternativy k omezení své-

právnosti (např. nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti či tzv. předběžné prohlášení; viz § 38 a násl. NObčZ). Pozornost bude potřeba posléze věnovat i přechodnému ustanovení § 3033 NObčZ, dle něhož „osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo jejichž způsobilost k právním úkonům byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona omezena, nabudou svéprávnosti nejpozději uplynutím tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ledaže soud rozhodne jinak“. Pro úplnost je možné uvést, že z hlediska platné právní úpravy se věci v poslední době v odborné literatuře věnoval např. P. Kotrady ve shora citované stati (z hlediska hmotného i procesního práva, s přihlédnutím k NObčZ a se zohledněním problematiky opatrovnictví, a to i obcemi, dokazování znaleckými posudky atd.); co se týká budoucí úpravy věci dle NObčZ, lze upozornit např. na příspěvek Z. Berkové (Berková, Z. Řízení o způsobilosti k právním úkonům a nový občanský zákoník. Právní fórum, 2012, č. 9).

JUDr. Faisal Husseini, Brno

CIVILNÍ PRÁVO PROCESNÍ 28.

Správní orgán jako účastník řízení podle části páté OSŘ § 250a odst. 1 OSŘ § 8a zákona č. 118/2000 Sb.

Procesní pravidlo, podle něhož správní orgán, který rozhodl o právní věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, není účastníkem řízení podle části páté OSŘ, v němž je soudně projednávána tatáž věc, o níž pravomocně rozhodl (§ 250a odst. 1 OSŘ), se neuplatní bez výjimek. Soudní řízení podle páté části OSŘ se koná za jeho účasti, pokud ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že rozsudek, který může být výsledkem tohoto řízení, uloží správnímu orgánu, jehož rozhodnutí nahradí (§ 250j odst. 2 OSŘ), konkrétní hmotněprávní povinnost. Nemá-li správní orgán samostatnou právní subjektivitu, je za takových okolností účastníkem řízení podle části páté OSŘ stát s dodatkem organizační složky, o jejíž rozhodnutí jde. Usnesení NS z 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011

K věci: Úřad práce v Plzni zamítl žádost žalobce „o uspokojení mzdových nároků“ za měsíce červen, červenec a srpen 2007. K odvolání žalobce Ministerstvo práce a sociálních věcí vyslovilo, že podle § 90 odst. 5 SpŘ se odvolání zamítá a výše uvedené rozhodnutí se potvrzuje. Žalobou podanou dne 29. 4. 2008 se žalobce domáhal, aby jeho žádosti bylo vyhověno a byly mu přiznány mzdové nároky za měsíc červen 2007 ve výši 34 565 Kč, za měsíc červenec 2007 ve výši 34 565 Kč a za měsíc srpen 2007 ve výši 34 565 Kč, které mu nebyly vyplaceny zaměstnavatelem a které je žalobci povinen vyplatit Úřad práce v Plzni do tří dnů od právní moci rozsudku.

OS Plzeň-město návrh žalobce zamítl. Uvedl, že v řízení postupoval dle části páté OSŘ (§ 244 a násl. OSŘ). Nárok žalobce na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, posoudil dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že v předmětném období byl žalobce zároveň zaměstnancem společnosti Mlékárna dvorec, s. r. o., a zároveň i statutárním orgánem svého zaměstnavatele, a až do 25. 4. 2007 měl u tohoto zaměstnavatele poloviční majetkovou účast. Za této situace považuje soud prvního stupně požadavek žalobce za rozporný s dobrými mravy a v rozporu s účelem zákona č. 118/2000 Sb., jehož cílem je chránit zaměstnance při platební neschopnosti zaměstnavatele. Účelem tohoto zákona není přenášet neúspěchy soukromých subjektů v obchodní činnosti na stát. KS v Plzni rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že vykonával-li žalobce v rozhodném období souběžně funkci statutárního orgánu společnosti (jednatele) a ředitele společnosti a neprokázal přitom, že obsah těchto funkcí nebyl totožný (nepředložil svou pracovní smlouvu se specifikací pracovní náplně), nepřipadá v úvahu souběžný výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu a žalobci v tomto případě náležela odměna z obchodněprávního vztahu (za výkon funkce jednatele). Ani jeden z výše uvedených soudů Úřad práce nepokládal za účastníka řízení, nicméně mu neupřel právo se k věci vyjádřit, neboť bylo zřejmé, že případný rozsudek může správnímu orgánu (resp. České republice, jejíž organizační složkou správní orgán je) uložit konkrétní hmotněprávní povinnost. NS dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 OSŘ). Závěry odvolacího soudu jsou totiž v souladu s již existující judikaturou do-


Civilní právo procesní 95

SR 3/2013 volacího soudu (např. rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 3090/2008). Z odůvodnění: Dovolací soud zdůraznil, že soudy obou stupňů umožnily bývalému Úřadu práce v Plzni, stejně jako Ministerstvu práce a sociálních věcí, které rozhodovalo o odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce, aby se ve věci vyjádřily, přestože jinak o jejich účastenství v řízení neuvažovaly. Správní orgán, který rozhodl o právní věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, nepochybně za běžných okolností není účastníkem řízení podle části páté OSŘ, v němž je projednávána tatáž věc, o níž pravomocně rozhodl (srov. § 250a odst. 1 OSŘ). Nemůže však zůstat nepovšimnuto, že řízení o žádosti zaměstnance o uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, podle zákona č. 118/2000 Sb. se účastní nejen žadatel (zaměstnanec), ale i ten, kdo je povinen – bez ohledu na to, zda má jinak postavení správního orgánu ve smyslu § 244 odst. 1 OSŘ – naplnit jeho právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Tímto subjektem je (nyní) – jak vyplývá z § 8a zákona č. 118/2000 Sb. – Úřad práce ČR, který dává příkaz k uspokojení zaměstnance prostřednictvím své příslušné krajské pobočky. Z uvedeného vyplývá, že účastníky řízení o žádosti zaměstnance o uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, jsou ve smyslu § 250a odst. 1 OSŘ zaměstnanec, který o uspokojení svých mzdových nároků požádal, a Úřad práce ČR (dříve příslušný úřad práce). Účastenství Úřadu práce ČR se samozřejmě neodvíjí od toho, že jde o správní orgán, který je příslušný o žádosti zaměstnance rozhodnout, ale od jeho postavení jako subjektu, který je povinen přiznané mzdové nároky zaměstnanci uspokojit. Soudům v projednávané věci tedy lze vytknout, že s bývalým Úřadem práce v Plzni nejednaly, i když byl účastníkem řízení. Protože však toto pochybení nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, dovolací soud k této vadě řízení při projednání a rozhodování o dovolání žalobce nepřihlédl. Komentář: Prezentované usnesení NS prolamuje do současnosti nezpochybňovaný závěr, že správní orgán, jehož rozhodnutí soud postupem podle páté části OSŘ přezkoumává, není účastníkem přezkumného soudního řízení. Správně zdůrazňuje, že § 250a odst. 1 OSŘ, jenž definuje účastníky řízení podle páté části OSŘ (žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem), má výhradně procesní charakter a neobstojí za specifické situace, kdy z hmotněprávních předpisů vyplývá, že rozhodnutí soudu přímo zasahuje i do materiálních práv a povinností správního orgánu, jehož rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. NS v komentovaném rozhodnutí řešil konflikt mezi normou procesního (§ 250a odst. 1 OSŘ) a hmotného (§ 8a zákona č. 118/2000 Sb.) práva, a to ve prospěch práva hmotného. Přitom vyšel z předpokladu, že smyslem procesních norem není vyloučit ze soudního řízení subjekt (orgán), o jehož právech a povinnostech má být v řízení přímo jednáno. Takové vyloučení by muselo být podloženo ustanoveními hmotného práva, nikoli „jen“ procesní normou.

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Plzeň

29.

Odstraňování rozporů v rozhodovací činnosti NS § 14 odst. 3, § 20 odst. 1 SSZ

Rozpory v rozhodovací činnosti NS přísluší řešit pouze velkému senátu NS; prosté převzetí právního názoru ÚS z jeho nálezu tříčlenným senátem NS ke sjednocení rozhodování nepostačuje. Rozsudek NS z 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011

K věci: Tříčlenný senát 30 Cdo NS měl podle rozvrhu práce rozhodovat o dovolání proti rozsudku MS v Praze, který napadeným rozsudkem změnil rozsudek OS pro Prahu 2 ve věci uplatněného nároku na náhradu škody způsobeného zahájením trestního stíhání. Dospěl však k závěru, že věc je třeba předložit k projednání a rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS podle § 20 zákona o soudech a soudcích („SSZ“). Senát 30 vzal v úvahu, že předchozí nejednotná judikatura NS týkající se otázky, zda podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je nezbytnou podmínkou pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 (Rc 31/2010), na který poukazuje dovolatelka. V tomto rozsudku NS dospěl k závěru, že nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Uvedený rozsudek však byl zrušen nálezem pléna ÚS z 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09. V něm ÚS dospěl k závěru opačnému, totiž že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu [opět] (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody. Tento právní názor byl potvrzen a dále rozveden např. též v nálezu ÚS z 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 28/12. V následném rozsudku NS z 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2239/2010, týkajícím se téže právní otázky, NS převzal sice názor vyjádřený ÚS v právě citovaném nálezu, avšak senát 30 měl za to, že je třeba v této procesní situaci respektovat závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 (Rc 96/2010), dle nichž rozpor v judikatuře NS je odstraněn v rovině rozhodovací činnosti tohoto soudu jen postupem dle § 20 odst. 1 SSZ, nebyl-li již odlišný právní názor vysloven ve stanovisku NS, zaujatém podle § 14 odst. 3 SSZ, anebo nebyl-li již odlišný právní názor vysloven právě velkým senátem. Proto postupoval, jak uvedeno výše. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a § 20 odst. 1 SSZ, pokud jde o otázku odstraňování rozporů v judikatuře NS, následujícím způsobem. Z odůvodnění: Velký senát vychází z toho, že v důsledku zrušujícího nálezu ÚS bylo odstraněno sjednocující rozhodnutí NS, jenž je ve smyslu čl. 92 Úst vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje ÚS nebo NSS, a jenž dle § 14 odst. 1 SSZ rozhodováním o mimořádných oprav-


96 Civilní právo procesní

SR 3/2013

ných prostředcích zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování. V takovém případě je namístě rozpor v judikatuře uvedený ve zrušeném rozhodnutí NS odstranit leda postupem podle § 20 odst. 1 SSZ, a to i tehdy, je-li důvodem pro případnou odlišnost názoru závazný názor ÚS. Jinými slovy řečeno rozpory v rozhodování NS přísluší řešit zákonem stanoveným způsobem velkému senátu NS a prosté převzetí názoru ÚS procesním senátem NS do jeho rozhodnutí ke sjednocení rozhodování nepostačuje. Komentář: Jakkoliv rozhodnutí velkého senátu NS v rozebírané otázce primárně směřuje do vnitřních řad (vůči případnému postupu „malých“ senátů NS), neboť zcela jasně stanoví, že k odstraňování rozporů v judikatuře NS je povolán jen a pouze jeho velký senát, má toto rozhodnutí nepochybně i značný informační dosah do právní (soudní) praxe. Účastníci, resp. jejich právní zástupci v mnoha případech pro ten či onen právní názor argumentují judikaturou NS či ÚS, přičemž je zde jistý trend v zaměnitelnosti významu či dosahu čl. 89 odst. 2 Úst (o závaznosti vykonatelných nálezů ÚS) s procedurou odstraňování rozporů v judikatuře NS, resp. v synonymizaci takového postupu s rozhodováním ÚS. Je třeba ovšem důsledně odlišovat kasační závaznost judikatury ÚS od její závaznosti precedenční (k tomu srov. např. nález ÚS z 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), což – s přihlédnutím k jasně stanovené proceduře při sjednocování judikatury NS, jak je ostatně zřejmé i z právě publikovaného příspěvku – činí v praxi jisté interpretační a aplikační potíže. Že by mechanické převzetí právního názoru obsaženého v příslušném nálezu ÚS „malým“ senátem NS mohlo způsobit jisté potíže, aniž by byl nadále respektován právní názor velkého senátu NS, je v posledním období snad nejvíce zřejmé na rozporné judikatuře ÚS v otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka z důvodu, že „nabyvatel“ jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Velký senát totiž v rozsudku z 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006 (Rc 56/2010), zaujal právní názor, že další nabyvatel nemovitosti (další kupující) převedené touto kupní smlouvou se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Pokud by „malé“ senáty NS mechanicky přebíraly právní názory z protichůdné judikatury ÚS (k tomu srov. Vrcha, P. K nabytí nemovitosti od nevlastníka. Právní rozhledy, 2012, č. 21), byl by nejen zjevně nerespektován shora citovaný právní názor velkého senátu NS, ale docházelo by k prohlubování rozporné judikatury na půdě NS, což je pochopitelně jev naprosto nežádoucí a neakceptovatelný.

JUDr. Pavel Vrcha, Brno Poznámka redakce: Srov. též komentář na straně 105. 30.

„Obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003

Příhodnější než výraz „obvyklé bydliště“ použitý v překladu čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 by byl výraz „obvyklý pobyt“, který představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Trvalost pobytu ve smyslu jeho pravidelnosti je jedním z ukazatelů „obvyklého bydliště“; klíčovými skuteč-

nostmi však jsou i poměr nezletilého k místu a podmínkám školní docházky, jeho jazykové znalosti, rodinné a sociální vazby. Úkolem soudu je s přihlédnutím ke všem okolnostem případu určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státu. Usnesení NS z 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011

K věci: OS v Chebu prohlásil svoji mezinárodní nepříslušnost k projednání této věci a řízení v plném rozsahu zastavil. Dospěl k závěru, že není dána mezinárodní příslušnost tohoto soudu podle čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 z 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 („nařízení“). Vyšel ze zjištění, že matka i dítě již od roku 2008 bydlí ve Spolkové republice Německo („SRN“), matka nepřijala příslušnost českých soudů ve smyslu čl. 12 nařízení, naopak se dovolala nepříslušnosti českého soudu. KS v Plzni usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na rozhodnutí SDEU z 2. 4. 2009 ve věci „A“, sp. zn. C-523/07, považoval pro určení obvyklého bydliště (dítěte) za rozhodující zjištění místa, kde dítě trvale bydlí. V době zahájení řízení nezletilý bydlel více než dva roky na označené adrese, což je dle odvolacího soudu dostatečně dlouhá doba pro závěr o „trvalosti bydliště“. Závěr o stabilitě bydliště v SRN učinil odvolací soud na základě zjištění, že matka žije po celou dobu u jednoho partnera. Tyto skutečnosti podle odvolacího soudu odůvodňují závěr o „obvyklosti bydliště“ v SRN natolik výrazně, že jej nemohou zvrátit ani jinak poměrně důležité skutečnosti jako školní docházka nebo bydliště prarodičů a otce v České republice („ČR“), nebo česká státní příslušnost (nezletilého). Otec v dovolání namítá, že pouhé potvrzení o přihlášení matky a nezletilého k pobytu na adrese v SRN, spolu s vyjádřením matky nestačí k závěru o obvyklém bydlišti dítěte. Není pravidlem, že obvyklý pobyt dítěte lze odvodit převážně z obvyklého pobytu rodičů, popřípadě jednoho z nich. Pro účely posouzení obvyklého pobytu dítěte jsou rozhodující též další kritéria, zejména integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí, důvod pobytu na území členského státu, státní příslušnost dítěte, místo a podmínky školní docházky, jazykové znalosti, jakož i rodinné a sociální vazby v uvedeném státu. Nezletilý je český státní občan, jehož pobyt na území SRN má převážně evidenční povahu. Většinu svého času tráví v ČR, když ráno a dopoledne tráví ve škole, poté v družině a následně většinou u svých prarodičů. S matkou odjíždí do SRN v podvečer. V ČR má kamarády, dětského lékaře a nejbližší příbuzné, tj. otce a prarodiče, s nimiž se stýká. Německý jazyk mu není blízký a špatně jej ovládá. Matka přisvědčila odvolacímu soudu v tom, že nezletilý se zdržuje společně s matkou v SRN. Tomu odpovídá jeho trvalý pobyt, zájmové kroužky a jeho integrace v nové rodině u matky. Matka poukazuje i na to, že nezletilý je přihlášen u všech orgánů státní sociální péče v SRN a tyto orgány přispívají matce na nedostatečně hrazené výživné ze strany otce. V rámci sociálního systému v SRN je nezletilý považován za občana SRN. Dovolání je důvodné.


SR 3/2013 Z odůvodnění: Podle čl. 8 odst. 1 nařízení jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Podle čl. 2 bodu 7 nařízení se „rodičovskou zodpovědností“ rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem. Podle bodu 12 úvodních ustanovení nařízení pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti. Soudy obou stupňů při posuzování své mezinárodní příslušnosti správně vyšly z toho, že obvyklý pobyt jednoho z účastníků řízení na území jiného členského státu, než ve kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. Správně též uzavřely, že na projednávanou věc se vztahuje nařízení, neboť úprava styku s nezletilým spadá pod pojem rodičovské zodpovědnosti podle čl. 2 bod 7 nařízení. Sporné však mezi rodiči zůstává, zda k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné soudy SRN či ČR. Odvolací soud při vyřešení této otázky správně vycházel z judikatury SDEU, neboť jak z požadavků jednotného použití práva EU, tak ze zásady rovnosti plyne, že znění ustanovení práva EU, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (viz zejména rozsudky z 18. 1. 1984, Ekro, 327/82, Recueil, s. 107, bod 11, jakož i z 6. 3. 2008, Nordania Finans a BG Factoring, C-98/07, Sb. rozh. s. I-1281, bod 17). Ačkoliv odvolací soud cituje přiléhavé rozhodnutí SDEU z 2. 4. 2009 ve věci „A“, sp. zn. C-523/07, nevztáhl důsledně závěry z něj plynoucí na projednávanou věc. SDEU ve věci „A“ mimo jiné vyslovil, že vzhledem k tomu, že čl. 8 odst. 1 nařízení neobsahuje výslovný odkaz na právo členských států za účelem určení smyslu a rozsahu působnosti pojmu „obvyklé bydliště“, musí být toto určení provedeno s ohledem na souvislosti ustanovení a cíl nařízení, zejména cíl vyplývající ze dvanáctého bodu jeho odůvodnění, podle něhož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, zejména na blízkost. Pojem „obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 musí být proto vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou

Civilní právo procesní 97 nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Není však vyloučeno, že se na konci tohoto posouzení ukáže jako nemožné určit členský stát, v němž se nachází obvyklé bydliště dítěte. V takovémto výjimečném případě a v případě, že se nepoužije čl. 12 nařízení, který se týká příslušnosti vnitrostátních soudů k rozhodování ve věcech rodičovské zodpovědnosti, pokud jde o otázky spojené s návrhem na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné, stanou se příslušnými k rozhodování ve věci samé podle čl. 13 odst. 1 nařízení vnitrostátní soudy členského státu, v němž je dítě přítomno. Pokud soud jednoho členského státu není příslušný, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost, aniž by byl povinen postoupit věc jinému soudu. Pokud to však vyžaduje ochrana nejlepšího zájmu dítěte, je vnitrostátní soud, který bez návrhu prohlásil svou nepříslušnost, povinen informovat o tom, přímo nebo prostřednictvím ústředního orgánu určeného podle čl. 53 nařízení, příslušný soud jiného členského státu. K výše uvedeným závěrům se SDEU znovu přihlásil v rozsudku z 22. 12. 2010, Barbara Mercredi proti Richardu Chaffovi, C-497/10, kde vyložil, že z použití přídavného jména „obvyklý“ lze pouze usuzovat, že pobyt musí vykazovat určitou trvalost či pravidelnost. Za účelem rozlišení mezi obvyklým bydlištěm a pouhou dočasnou přítomností je třeba zdůraznit, že pobyt musí obvykle určitou dobu trvat, aby se vyznačoval dostatečnou míru stálosti. Sociální a rodinné prostředí dítěte, které je zásadní pro určení místa jeho obvyklého bydliště, je tvořeno různými faktory, které se liší v závislosti na věku dítěte. Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu v případě dítěte školního věku, se proto liší od skutečností, ke kterým je třeba přihlížet v případě nezletilého, který ukončil své studium, nebo také od skutečností, které jsou relevantní v případě kojence. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“, které je konceptem skutkovým (faktickým), nikoliv právním, jako je tomu např. u trvalého bydliště, majícího evidenční charakter. Příhodnější než „obvyklé bydliště“ dle překladu v Úředním věstníku by proto byl výraz „obvyklý pobyt“, neboť lépe vystihuje autonomní povahu tohoto ukazatele, na rozdíl od vnitrostátním právem užívaného a zažitého termínu „bydliště“, u něhož se předpokládá úmysl se na určitém místě trvale zdržovat (srov. např. jiné jazykové verze, anglický habitual residence, německý gewöhnliches Aufenthalt, francouzský résidence habituelle či slovenský obvyklý pobyt). Obvyklý pobyt tak představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Odvolací soud vystavěl svůj závěr o začlenění nezletilého do prostředí v SRN převážně ze zjištění, že nezletilý setrvale bydlí na území SRN více než dva roky, a to u jediného partnera matky, hraje kopanou za sportovní klub v místě bydliště a že je zde pojištěn u zdravotní pojišťovny. Trvalost pobytu ve smyslu jeho pravidelnosti je však jedním z ukazatelů obvyklého bydliště podle čl. 8 odst. 1 nařízení. Odvolací soud zejména pominul hodnotit poměr nezletilého k místu a podmínkám školní docházky, k jeho jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte (na území ČR), ačkoliv tyto skutečnosti jsou pro správné vymezení obvyklého pobytu (bydliště) rovněž klíčové. Poukaz odvolacího soudu, že školní docházku považuje za „poměrně důležitou“, tento ukazatel pro správné vymezení obvyklého pobytu (bydliště) nevypořádává. Školní docházka vykazuje rovněž určitý znak pravidelnosti a začlenění


98 Občanské právo

SR 3/2013

do společenského prostředí v důsledku kontaktu se školou a spolužáky, jakož i případnou zájmovou činností. Tato skutečnost ve spojení s rodinnými a dalšími sociálními vazbami na území ČR může zeslabovat závěr o jednoznačném začlenění nezletilého do prostředí v SRN. Je proto úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státu. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena ve výše

citovaných rozsudcích SDEU, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch soudu některého v úvahu přicházejících členských států, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.

JUDr. František Balák, Strakonice Poznámka redakce: Srov. článek publikovaný v tomto čísle Pfeiffer, M. Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu. Soudní rozhledy, 2013, č. 3, s. 87.

OBČANSKÉ PRÁVO 31.

Námitka relativní neplatnosti a dobré mravy § 39 a 40a ObčZ

Vznesení námitky relativní neplatnosti může být neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Usnesení NS z 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2401/2010

K věci: KS v Plzni potvrdil rozsudek OS Plzeň-sever, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalované jsou spoluvlastnicemi. Rozsudek odvolacího soudu se opírá o právní názor, že žalované převedly platnou kupní smlouvou každá ideální 3/10 pozemku, neboť uplatnění relativní neplatnosti této smlouvy žalobkyní z titulu porušení jejího předkupního práva jako spoluvlastnice ideální 1/10 tohoto pozemku podle § 40a a 140 ObčZ bylo výkonem práva učiněným v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však není přípustné. Z odůvodnění: Námitka relativní neplatnosti právního úkonu představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po právu – vyvolá s účinky ex tunc neplatnost dotčeného právního úkonu (viz např. rozsudek NS z 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3978/2009, SR 10/2011 s. 371). Vznesení této námitky je tak výkonem práva, který podléhá též kritériím stanoveným v § 39 ObčZ, podle něhož je mimo jiné neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Neobstojí námitka žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem NS z 7. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99 (SR 4/2001 s. 113), podle kterého nemůže být právo podle § 3 ObčZ založeno. Žalobkyně totiž nesprávně argumentuje tím, že se „řádně“ dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy z 19. 4. 2001, a že žalovaný 3) tak nabyl spoluvlastnické podíly na základě neplatné smlouvy. Přehlíží, že odvolací soud spoluvlastnické právo žalovaného 3) k pozemku podle § 3 odst. 1 ObčZ nezaložil (to vzniklo kupní smlouvou), ale že shledal neplatným výkon práva dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy. Vznesení této námitky je úkonem hmotněprávním, podléhajícím kritériím § 39 ObčZ; přitom je třeba vycházet ze všech okolností případu (srov. přiměřeně usnesení NS z 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, C 2955). Žalobkyně byla původně srozuměna s tím, že pozemek parc. č. 1200/24 budou užívat jako cestu vlastníci soused-

ních stavebních pozemků, tedy že postupně všichni získají příslušný spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku. Žalobkyně spolu s bratrem byli posledními kupujícími stavebních pozemků, a proto již koupili i spoluvlastnické podíly k pozemku. Přesto následně nesouhlasila se zřízením přístupové cesty po pozemku pro žalované 4) a 5) a uplatnila předkupní právo; jeho úspěšným uplatněním by v rozporu s původním záměrem zkomplikovala přístup dalším osobám k jejich pozemkům. Úvaha odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobkyně je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, není vzhledem ke skutkovým okolnostem popsaným v rozsudcích, o které se tato úvaha opírá, zjevně nepřiměřená; na tom nic nemění skutečnost, že přesnější než posouzení jednání žalobkyně jen podle § 3 odst. 1 ObčZ by byla v dané věci aplikace § 39 ObčZ. Komentář: Povaha námitky relativní neplatnosti byla původně nejasná; z důvodové zprávy k novele ObčZ provedené zákonem č. 131/1982 Sb. se podávalo, že jde spíše o procesní úkon. To bylo ovšem zjevně nesprávné (kritické poznámky k tomuto pojetí a vymezení podstaty relativní neplatnosti obsahuje článek Základní otázky relativní neplatnosti v občanském právu. Právník, 1986, č. 3). Judikatura nyní jasně vychází z toho, že jde o hmotněprávní úkon: Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Nepostačí, pokud účastník na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozorní; to ještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává (rozsudek NS z 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003). Viz též rozsudek NS z 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007: Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti, se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo. K dovolání se relativní neplatnosti zákon nestanoví žádnou formu, proto tak lze učinit žalobou nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu i mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění (ná-


Obchodní právo 99

SR 3/2013 mitka) došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popř. – namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem – všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich. Otázku relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení řešit jako otázku předběžnou. K tomu lze jen dodat, že relativně neplatný úkon se v případě, že není vznesena námitka neplatnosti, za platný jen „nepovažuje“, ale platný doopravdy je (k tomu blíže viz zmíněný článek v Právníku).

JUDr. Jiří Spáčil, Brno 32.

Žaloba na zdržení se provozu pohostinství § 127 odst. 1 ObčZ

Ani v případě, kdy u pohostinství se shromažďující hosté ruší vlastníka sousedního pozemku hlukem nad míru přiměřenou poměrům, nemůže se tento vlastník ve sporu podle § 127 odst. 1 ObčZ domáhat, aby se vlastník pohostinství nebo jiná k tomu oprávněná osoba zdrželi provozu pohostinství. Usnesení NS z 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 922/2010

K věci: Žalobkyně se v řízení mimo jiné domáhala, aby se žalovaní zdrželi provozu pohostinství v označeném domě a na označeném pozemku, neboť je rušena hlukem ze strany hostů shromažďujících se u pohostinství. KS v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek OS v Prachaticích, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zdržení se provozu pohostinství. V části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu o zdržení se obtěžování hlukem, odvolací soud rozsudek prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně v dovolání namítá, že pouhý zákaz obtěžování hlukem nezabrání hluku ze strany hostů shromážděných u pohostinství; proti nim žalobkyně žalobu směřovat nemůže, neboť je nezná. Tím reaguje na tvrzení, že není v moci žalovaných zamezit hostům odcházejícím z pohostinství chovat se hlučně.

Z odůvodnění: Okolnosti uvedené žalobkyní projednávaný případ od případů řešených dosavadními rozhodnutími NS neodlišují a nejsou důvodem pro to, aby se NS odchýlil od názoru, že domáhá-li se žalobce jako vlastník nemovitosti ochrany proti hluku, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem ze své nemovitosti (případně z jiné své věci) pronikajícím na nemovitost žalobce [viz např. rozsudek z 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 (C 4802); ze stejného pravidla vycházel také např. rozsudek z 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003 (Rc 14/2006)]. Jde totiž o to, že činnost, která vyvolává rušení, pochází z užívání věci vlastníkem (resp. jinou oprávněnou osobou), přičemž žalobce není rušen samotnou činností, která ani není konána na jeho pozemku, ale jejími výsledky (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 721). Tím, oč jde žalobkyni v dovolání, není otázka formulace žalobního návrhu, nýbrž otázka pasivní věcné legitimace, tedy o to, zda žalovaným lze anebo nelze přičítat hluk hostů odcházejících z pohostinství. Jestliže ano, je však řešením žalobní návrh, aby se žalovaní zdrželi obtěžování hlukem (kdyby žalovaným chování hostů přičítat možné nebylo, není zřejmé, na základě čeho by jim měla být uložena jakákoliv povinnost). Věcnou legitimaci u každého ze žalovaných posoudí nalézací soudy v pokračujícím řízení o uvedeném návrhu. Zde lze jen připomenout – aniž by dovolací soud posuzoval, zda to kromě žalobčiných námitek dopadá též na okolnosti daného případu – že žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil (rozsudek NS z 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005; srov. též výše uvedený rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2296/2006, nebo rozsudek NS z 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005). Komentář: I když dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, stojí jeho kazuistické rozhodnutí za pozornost, poněvadž sousedské spory tohoto druhu nejsou nijak vzácné. Lze proto předpokládat, že právní praxe výše zformulovanou právní větu přivítá.

JUDr. František Balák, Strakonice

NS dovolání odmítl jako nepřípustné.

OBCHODNÍ PRÁVO 33.

Vyplnění směnky čl. I. § 10 SŠZ § 37 odst. 1 ObčZ

Okolnost, že směnečná listina byla opatřena datem vystavení, které následuje po okamžiku, kdy k vydání listiny do oběhu skutečně došlo, nečiní sama o sobě směnku neplatnou a z hlediska směnečného práva platí směnka za vystavenou dnem, který je v ní uveden. Pro kauzální souvislosti směnky je však rozhodující, kdy k uvedení listiny do oběhu skutečně došlo. Z hlediska

kauzální obrany směnečného dlužníka jsou tedy důležité všechny skutečnosti, které nastaly i v době od skutečného vydání listiny do data ve směnce uvedeného jako den jejího vystavení. Ujednání o tom, jak má být směnka vyplněna, musí být určité, ale jen natolik, aby poskytovalo obecnou a rámcovou představu, co a jak má být do směnky dopsáno. Majitel směnky není ze zákona povinen podávat nikomu zprávu o tom, že směnka byla vyplněna a jak se tak stalo. Může se však k tomu zavázat smluvně. Není ani zakázáno takové zprávy podávat i bez dohody. Usnesení VS v Praze z 19. 6. 2012, sp. zn. 5 Cmo 135/2012


100 Obchodní právo K věci: KS v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz. Zjistil, že sporné směnky byly vystaveny 28. 4. 2008 a splatné jsou 8. 5. 2008. Dále zjistil, že dne 2. 12. 2006 a 4. 1. 2007 byly mezi účastníky uzavřeny franchisingové smlouvy na provozování obchodu s využitím know-how žalobce. Dne 1. 12. 2006 a 4. 1. 2007 byly sjednány dohody o udělení vyplňovacího práva s tím, že do směnek může žalobce doplnit dlužnou částku a splatnost. Pokud se týká kauzálních námitek, potom soud prvního stupně uvedl, že sice k tomu byly žalovanou předloženy některé listiny, ale všechny spadají do doby před vystavením směnek, a proto nejsou způsobilé prokázat důvodnost námitek žalované, nakolik se vztahují ke kauzálním vztahům účastníků. Nebyla prokázána ani námitka neurčitosti smluv o udělení vyplňovacího práva. Žalovaná v odvolání poukazovala na neúplnost skutkových zjištění, když nebyly provedeny žalovanou navrhované důkazy. Uvedla, že obě blankosměnky byly vystaveny zároveň s uzavřením dohod o jejich vyplnění. Nebylo v nich obsaženo datum vystavení. Ve stejných dnech byly uzavřeny i franchisingové smlouvy. Směnky zajišťovaly nároky z těchto smluv. Žalovaná netušila, že byly vyplněny, a tedy těžko lze od ní očekávat, že se dostaví do místa splatnosti. Závěr soudu, že listiny předložené žalovanou nejsou relevantní, vychází z přehlédnutí skutečnosti, že podle smluv o vyplnění byly směnky vystaveny bez uvedení data vystavení, které dopsal později žalobce. Z doplněného dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že směnky v nevyplněné podobě byly vystaveny již při uzavírání franchisingových smluv a smluv o udělení vyplňovacího práva.

SR 3/2013 postupovat. Obě smlouvy, kterými se vyplnění budoucích směnek upravuje, z těchto důvodů jsou natolik určité, nakolik to lze od smluv tohoto typu vůbec očekávat. Pokud je vytýkáno, že žalované nebylo sděleno, že směnka nebyla vyplněna a jak se tak stalo, pak čl. I. § 10 a ani jiné ustanovení SŠZ takovou povinnost majiteli směnky neukládá. Nebylo to ani mezi účastníky sjednáno. Někteří směneční věřitelé (např. běžně banky) tak sice činí i bez dohody s dlužníky. Jednají tím však nad své povinnosti. Není také povinností majitele směnky, a to i když byl tou osobou, která směnku doplnila, aby prokazoval, že se tak stalo v souladu s uděleným vyplňovacím právem. Naopak tíže tvrzení i dokazování o tom, že směnka je vyplněna protiprávně, leží na straně toho dlužníka, který se této okolnosti dovolává. Komentář: Toto usnesení řeší dva okruhy otázek. Předně dovozuje, že i když formální platnosti směnky nevadí případná nepravdivost jejího obsahu a je nutno ve směnečných vztazích i z těchto nepravdivých údajů směnečné listiny vycházet, nelze to promítnout do případných kauzálních vztahů se směnkou souvisejících, kde je nutno vycházet ze zjištěných skutečností. Druhou skupinou jsou otázky, které jsou ve stručném, i když brilantně formulovaném čl. I. § 10 SŠZ řešeny, ale je nutno prostřednictvím judikatury tyto dále vyjasňovat pro jejich lepší pochopení. Zde se domýšlejí obsahové vlastnosti dohody o vyplnění směnky, což je smlouva nepojmenovaná. Dále se dovozuje, že zákonodárce skutečně nestanovil povinnost notifikovat vyplnění směnky a proč tak učinil.

JUDr. Zdeněk Kovařík, Praha Z odůvodnění: Soud prvního stupně svůj rozsudek založil, pokud jde o kauzální námitky, předně na okolnosti, že žalovaná v této souvislosti se dovolává okolností, které nastaly předtím, než byly směnky vystaveny. K tomu je nutno uvést, že z hlediska ryze směnečného skutečně platí sporné směnky za vystavené až dnem 28. 4. 2008, a to bez ohledu na to, zda je tento údaj ve směnkách pravdivý. Tedy bylo-li by z hlediska směnečného práva významné datum vystavení směnky, muselo by se vycházet z tohoto údaje, jak je ve směnkách obsažen. Jestliže se však máme zabývat kauzálními okolnostmi směnky, potom nelze vycházet z těchto formalizovaných údajů, ale je nutno vyjít z toho, jaká byla – i ve vztahu k vydání směnky – reálná skutečnost; tzn. je nutno vyjít z toho, kdy skutečně předmětné listiny, třebaže ještě jako směnky nevyplněné, byly doopravdy uvedeny do oběhu, kdy skutečně začaly plnit svou funkci – v tomto případně zajišťující. K tomu, jak bylo dovozeno výše, došlo již při uzavření příslušné franchisingové smlouvy. Proto z hlediska kauzálního je nutno považovat za potenciálně významné všechny okolnosti, které nastaly v souvislosti s těmito smlouvami, ve vztahu ke sporným směnkám. Proto soud prvního stupně nepostupoval správně, když se těmito namítanými okolnostmi nezabýval a když neumožnil žalované k nim provést dokazování, které navrhovala. Odvolací soud k otázce vyplnění směnky ještě uzavírá, že obě smlouvy o udělení vyplňovacího práva zakládají právo vyplnit obě směnky s dostatečnou určitostí. Je nutno si uvědomit, že v případě blankosměnek a dohod o jejich vyplnění se jedná v podstatě o predikci a odhad budoucího vývoje. Ten je předvídatelný jen v hrubých rysech, a to ještě za standardního vývoje událostí. Do detailu není schopen budoucnost předpovědět nikdo. Dohody o vyplnění blankosměnek tedy nemohou být podrobným návodem na vyplnění směnky, ale jen poměrně obecnou směrnicí, jak při vyplňování

34.

Povaha řízení a účastenství v řízení dle § 183k ObchZ (squeeze-out). Podstatná doba pro zhodnocení přiměřenosti protiplnění § 183k a 183i ObchZ § 94 odst. 1, § 200e OSŘ

1. Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění za nucený výkup akcií podle § 183k ObchZ je řízením o některých otázkách obchodních společností [§ 200e ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. g) OSŘ], jež je coby řízení nesporné ovládáno zásadou vyšetřovací (§ 120 odst. 2 OSŘ). V řízení o přezkoumání výše protiplnění dle § 183k ObchZ se jedná nejen o právech a povinnostech hlavního akcionáře, ale i společnosti, ve které došlo postupem podle § 183i a násl. ObchZ k vytěsnění minoritních akcionářů, kteroužto společnost je proto nutné ve smyslu § 94 odst. 1 věty první OSŘ považovat za účastníka řízení. 2. Soud musí při zhodnocení přiměřenosti protiplnění vycházet ze stavu v době přechodu vlastnického práva k akciím ostatních akcionářů na hlavního akcionáře. Usnesení VS v Praze z 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Cmo 68/2011

K věci: MS v Praze rozsudkem z 1. 7. 2010 zamítl žalobu žalobce Ing. T. M., kterou by bylo určeno, že protiplnění stanovené rozhodnutím mimořádné valné hromady společnosti S., a. s., z 15. 9. 2005 na částku 1 350 Kč a na uložení povinnosti druhé žalované vyplatit žalobci protiplnění ve


SR 3/2013 výši 1 694 Kč za jednu akcii společnosti S., a. s., o nominální hodnotě 1 000 Kč. Ve vztahu ke společnosti S., a. s., odůvodnil své rozhodnutí absencí pasivní věcné legitimace, když právní vztah týkající se určení výše a následné výplaty protiplnění je vztahem toliko mezi akcionáři, a ve vztahu ke společnosti M., a. s., tím, že žalobce nepředložil důkaz o tom, že by jím stanovená částka 4 305 Kč coby vypořádání měla reálný podklad, když výpovědí znalců bylo prokázáno, že při použití obvyklých oceňovacích metod nelze k této částce dospět. Pokud se žalobce domáhal výplaty protiplnění ve výši 1 694 Kč za jednu akcii, stanovené ve znaleckém posudku N., a. s., jeho nárok není důvodný již z toho důvodu, že protiplnění mu bylo druhou žalovanou již vyplaceno, a za tohoto stavu se žalobce mohl domáhat pouze rozdílu mezi poskytnutým protiplněním a protiplněním určeným soudem, za předpokladu, že by v řízení prokázal, že poskytnuté protiplnění nebylo přiměřené. Proti tomuto rozsudku se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. Namítal, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. VS v Praze coby soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 OSŘ), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 OSŘ), a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky ani pro jeho změnu ani pro jeho potvrzení. Z odůvodnění: Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjevně přehlédl, že řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění za nucený výkup akcií podle § 183k ObchZ je řízením o některých otázkách obchodních společností [§ 200e ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. g) OSŘ], jež je coby řízení nesporné ovládáno zásadou vyšetřovací (§ 120 odst. 2 OSŘ). Tato vyšetřovací zásada se projevuje v tom, že soud není omezen tím, co účastníci tvrdili a jaké důkazy navrhli. Soud je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než které byly účastníky navrženy. Případné nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu z hlediska výsledku řízení o věci samé. Speciální poučovací povinnost zakotvená v § 119a OSŘ se týká toliko sporných řízení, nikoli daného řízení. Účastenství se v tomto nesporném řízení podle § 200e odst. 3 OSŘ řídí § 94 odst. 1 věta první OSŘ, a účastníky jsou tedy navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, nikoli žalobce a žalovaný podle první definice účastníků v § 90 OSŘ. Označování účastníků tohoto řízení jako žalobce a žalovaný, které přísluší spornému řízení, je tedy nesprávné a zavádějící. Podle § 200e odst. 3 OSŘ se v tomto řízení rozhoduje usnesením, nikoli rozsudkem. Navrhovatel se domáhá přezkoumání přiměřenosti protiplnění a přiznání práva na jinou výši protiplnění za akcie společnosti S., a. s. (dále též „účastník 1“ nebo „společnost“), jejíž mimořádná valná hromada konaná dne 15. 8. 2005 rozhodla o přechodu akcií společnosti ve vlastnictví ostatních akcionářů na hlavního akcionáře – společnost M., a. s. (dále též „účastník 2“ nebo „hlavní akcionář“), za protiplnění ve výši 1 350 Kč za akcii o jmenovité hodnotě

Obchodní právo 101 1 000 Kč. Pro právní posouzení je tak rozhodná právní úprava výkupu účastnických cenných papírů v § 183i a násl. ObchZ ve znění novely provedené zákonem č. 216/2005 Sb. Usnesení mimořádné valné hromady z 15. 8. 2005 bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 30. 8. 2005 (§ 183l odst. 1 ObchZ) a tento zápis usnesení do obchodního rejstříku byl zveřejněn v Obchodním věstníku dne 21. 9. 2005 (§ 183l odst. 3, § 27 odst. 4 a § 769 ObchZ). Uplynutím měsíce od zveřejnění zápisu usnesení do obchodního rejstříku, tj. ke dni 21. 10. 2005, přešlo vlastnictví k akciím společnosti S., a. s., ve vlastnictví akcionářů odlišných od hlavního akcionáře na účastníka 2 za peněžité protiplnění ve výši uvedené usnesením mimořádné valné hromady účastníka 1 z 15. 8. 2005, určené podle § 183j odst. 6 ObchZ hlavním akcionářem, jehož přiměřenost hodnotě akcií byla doložena znaleckým posudkem (§ 183i odst. 3 ObchZ). Z uvedeného vyplývá, že navrhovatel nepožádal soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění poslední den prekluzivní lhůty, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, ale v jejím průběhu (§ 183k odst. 1 ObchZ). Odvolací soud nesdílí ani závěr soudu prvního stupně o absenci pasivní legitimace na straně účastníka 1 v daném řízení. V řízení dle § 183k ObchZ se nejedná toliko o právech, resp. povinnostech hlavního akcionáře, ale i právech a povinnostech samotné akciové společnosti, jejíž minoritní akcionáři jsou (resp. byli) postupem dle § 183i a násl. ObchZ vytěsněni. Této společnosti a jejím orgánům zákon ukládá řadu povinností nejen v průběhu procesu vytěsnění, ale i ohledně naplnění jeho výsledku (viz § 183j odst. 1, § 183i odst. 1, § 183l odst. 1, § 183l odst. 5, § 183l odst. 7 ObchZ). Podle § 183k odst. 3 ObchZ je soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění pro hlavního akcionáře a pro společnost, závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů. Z toho vyplývá, že rozhodnutí se týká nejen hlavního akcionáře, ale i společnosti, kterou je proto nutné ve smyslu § 94 odst. 1 věty první OSŘ považovat za osobu, ohledně jejíchž práv a povinností má být v řízení jednáno. Společnost musela v průběhu procesu vytěsnění poskytnout hlavnímu akcionáři a určenému znalci všechny podklady nutné pro určení výše protiplnění minoritním akcionářům a totéž platí rovněž i v řízení ohledně přezkumu přiměřenosti protiplnění dle § 183k ObchZ. V rámci revize správnosti původního ocenění, resp. správnosti stanovené výše protiplnění za akcie vytěsňovaných akcionářů, má i znalec ustanovený soudem právo požadovat po společnosti předložení potřebných podkladů a informace (společnost pak má povinnost tyto znalci poskytnout). Krom toho je v řízení fakticky přezkoumávána i správnost rozhodnutí společnosti, resp. usnesení valné hromady o výši protiplnění (§ 183i odst. 3 ObchZ). Odvolací soud uzavírá, že v řízení o přezkoumání výše protiplnění dle § 183k ObchZ se jedná nejen o právech a povinnostech hlavního akcionáře, ale i společnosti, ve které došlo postupem podle § 183i a násl. ObchZ k vytěsnění minoritních akcionářů, v daném případě i společnosti S., a. s., která je vedle hlavního akcionáře (společnosti M., a. s.) také účastníkem předmětného řízení. Jak již judikoval NS v usnesení z 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4712/2007, zákon přiznává navrhovateli domáhat se návrhem podle § 183k odst. 1 ObchZ určení, jaká je výše přiměřeného protiplnění poskytnutého akcionářům podle § 183m odst. 1 písm. b) ObchZ. Na základě předmětného návrhu soud rozhodne tak, že určí konkrétní výši protiplnění připadající na jeden účastnický cenný papír akciové


102 Výběr rozhodnutí společnosti, jejíž valná hromada přijala rozhodnutí podle § 183i ObchZ, nikoli však, že protiplnění je nepřiměřené. Dále NS uzavřel, že není ani vyloučeno, aby se navrhovatel domáhal návrhem podle § 183k odst. 1 ObchZ zaplacení protiplnění ve výši uvedené v návrhu, popřípadě doplacení v návrhu specifikovaného rozdílu mezi výší protiplnění vyplaceného hlavním akcionářem a výší, kterou považuje za přiměřenou. Ve výroku rozhodnutí o návrhu na určení přiměřené výše protiplnění soud stanoví výši přiměřeného protiplnění na jednu akcii. Ustanovení § 183k ObchZ předpokládá, že soud určí výši přiměřeného protiplnění, čímž v intencích § 153 odst. 2 OSŘ vypořádá vztah mezi účastníky řízení způsobem předjímaným tímto právním předpisem (v návaznosti na § 183k odst. 3 věta první ObchZ tak dokonce učiní způsobem závazným i pro další tam zmíněné osoby). Proto soud při rozhodování není vázán tím, jak navrhovatel zformuloval svou představu o výši přiměřeného protiplnění na jednu akcii. Může tedy svým rozhodnutím určit přiměřené protiplnění na jednu akcii částkou vyšší nebo naopak částkou nižší. Ve výroku rozhodnutí o návrhu na zaplacení protiplnění, popřípadě ve výroku rozhodnutí o návrhu na doplacení rozdílu mezi výší protiplnění vyplaceného hlavním akcionářem a výší, již navrhovatel považuje za přiměřenou, soud již určení přiměřeného protiplnění na jednu akcii neprovádí. Při rozhodování o tom, kolik má být na základě takového návrhu navrhovateli vyplaceno, soud opět není vázán návrhem. V rámci jednoho řízení obstojí vedle sebe návrh na určení přiměřené výše protiplnění a návrh na splnění povinnosti (o zaplacení příslušné částky). Důvod pro částečné zamítnutí návrhu na zahájení řízení z důvodu souběžné kumulace určovacího výroku s výrokem o splnění povinnosti není dán (ohledně určovacího výroku) ani tehdy, kdyby se tato kumulace vztahovala k osobě jednoho a téhož navrhovatele. Jak vyplývá z obsahu spisu, nemá soud prvního stupně v projednávané věci dosud postaveno najisto, zda se navrhovatel domáhá určení výše při-

SR 3/2013 měřeného protiplnění a přiznání práva na jinou výši protiplnění za akcie společnosti S., a. s., spolu s návrhem na splnění povinnosti, nebo toliko určení výše přiměřeného protiplnění za jednu akcii v souvislosti s rozhodnutím mimořádné valné hromady společnosti S., a. s., o přechodu vlastnického práva k akciím společnosti ve vlastnictví ostatních akcionářů na hlavního akcionáře z 15. 8. 2005. Odvolací soud shledal za důvodnou námitku odvolatele, že v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění v procesu squeeze-out podle § 183k ObchZ musí být zjištěna výše protiplnění, resp. doplatku rozdílu mezi výší protiplnění vyplaceného hlavním akcionářem a výší přiměřenou, na základě znaleckého výroku, nikoliv na základě vyjádření o pravděpodobnosti možné shody jednoho posudku s jiným posudkem. Soud musí při zhodnocení přiměřenosti protiplnění vycházet ze stavu v době přechodu vlastnického práva k akciím ostatních akcionářů na hlavního akcionáře (v daném případě 21. 10. 2005). Odvolací soud má za opodstatněnou taktéž námitku odvolatele, že rozhodnutí Komise pro cenné papíry o schválení veřejné nabídky převzetí z 12. 8. 2004 nemá samo o sobě přímou souvislost s výší protiplnění uvedenou v usnesení mimořádné valné hromady z 15. 8. 2005 o přechodu akcií ve vlastnictví menšinových akcionářů na hlavního akcionáře, a nelze mít proto za správný závěr soudu prvního stupně, že „druhá žalovaná“ tímto rozhodnutím prokázala, že znalec A. C., s. r. o., ve svém znaleckém posudku z 25. 7. 2005 nepochybil, když stanovil výši přiměřeného protiplnění na 1 350 Kč za jednu akcii společnosti S., a. s. Odvolací soud uzavřel, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadami, rozhodnutí vychází z nesprávného a neúplného skutkového závěru a i právní posouzení věci není správné, a proto mu nezbylo než napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

JUDr. Josef Holejšovský, Praha

VÝBĚR ROZHODNUTÍ V OBLASTI CIVILNĚPRÁVNÍ 1. Ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (2012/8, 9) Rozsudek NS z 9. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011 (Rc 100/2012) Ustanovení § 32 RozŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ v průběhu řízení. Omezení práva je doplňovat mohou představovat pouze zákonné procesní limity podle OSŘ (např. koncentrace řízení).

s platebním rozkazem spojenou. Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, lze však o těch nárocích, které jsou samostatně projednatelné, vydat podle § 114b OSŘ kvalifikovanou výzvu k vyjádření samostatně. O těchto nárocích pak může nastat fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ vůči každému z těchto nároků samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ. Komentář: Rozhodnutí bylo podrobně rozebráno a komentováno in Kučera, J., Filipovič, O. Podmínky společného vydání platebního rozkazu a kvalifikované výzvy v případě objektivní kumulace nároků. Bulletin advokacie, 2012, č. 11, s. 34.

Rozsudek NS z 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011 (Rc 101/2012)

Rozsudek NS z 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011 (Rc 102/2012)

Je-li žalobou uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout pouze o nárocích některých. Za této situace nelze proto vydat ani kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle § 114b odst. 1 OSŘ

V řízení o popření otcovství zahájeném na návrh nejvyššího státního zástupce podle § 62 ZOR je soud oprávněn zkoumat zájem dítěte na popření otcovství. Rozsudek vyhlášený v řízení podle § 62 ZOR nemusí zcela bezvýjimečně deklarovat soulad mezi biologickým a práv-


SR 3/2013 ním otcovstvím, ale jeho cílem je, za užití zásady nejlepšího zájmu dítěte plynoucí z čl. 3 odst. 1 EÚLP, dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi jednotlivými konkurujícími zájmy dotčených osob. Rozsudek NS z 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010 (Rc 103/2012) Věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny předpoklady uvedené v § 42a ObčZ. Komentář: Poměrně obsáhlá judikatura dovolacího soudu k podmínkám odporovatelnosti je nyní doplňována o závěr, že odporovatelným úkonem může být i dohoda o dědictví, jestliže tento hmotněprávní úkon jeden z účastníků učinil v úmyslu zkrátit své věřitele (tím, že nezdědí zůstavitelův majetek ve výši odpovídající jeho dědickému podílu a že proto tento majetek nemůže být použit k uspokojení jeho věřitelů). To platí přesto, že dohoda o vypořádání dědictví nenabývá právních účinků svým uzavřením, ale až usnesením soudu o dědictví [§ 175q odst. 1 písm. c) OSŘ]. Soud totiž v řízení o dědictví při rozhodování o schválení této dohody zkoumá, zda neodporuje zákonu nebo dobrým mravům, nikoliv zda nebyla uzavřena v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů některého z dědiců. Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (Rc 104/2012, OR 7–8/2012 s. 220) Při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 ObčZ, nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou. Komentář: Srov. též výstižný komentář JUDr. Jiřího Spáčila k tomuto rozhodnutí v časopise Obchodněprávní revue. Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009 (Rc 105/2012, PR 13–14/2012 s. 510, BA 11/2012 s. 47) Ustanovení § 107 odst. 3 ObčZ lze aplikovat v případě promlčení i v obchodních závazkových vztazích. Komentář: Komplexnost právní úpravy promlčení v ObchZ znamená, že upravuje běh a délku všech promlčecích dob, a že se tedy u nároku na vrácení plnění z neplatné obchodní smlouvy neaplikuje § 107 odst. 1 a 2 ObčZ, nýbrž § 394 odst. 2 a § 397 ObchZ. Tím ovšem není vyloučeno použití § 107 odst. 3 ObčZ, neboť tento případ ObchZ neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). Argument komplexnosti právní úpravy promlčení v ObchZ s cílem vyloučit možnost aplikace určitých ustanovení ObčZ nemůže právě s ohledem na princip speciality ObchZ vyjádřený v § 1 ObchZ obstát, čímž NS reviduje svůj názor vyjádřený v Rc 26/2004. Jinak ovšem je odkazováno na předchozí judikaturu, zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (Rc 32/2011), se závěrem, že důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu § 457 ObčZ, že § 107 odst. 3

Výběr rozhodnutí 103 ObčZ dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona a že typicky oboustranně zavazující smlouvou je i smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Kromě toho platí, že na charakteru synallagmatického závazku smluvních stran nic nemění ani okolnost, že účastník neplatné smlouvy splnil povinnost vrátit přijaté plnění nikoliv účastníku smlouvy (prodávajícímu), nýbrž přímo vlastníku této věci (Rc 4/1998 nebo rozsudek NS z 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99). Rozsudek NS z 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010 (Rc 106/2012, PR 22/2012 s. 805) Společenství vlastníků jednotek je oprávněno v rámci správy domu ve smyslu § 9 odst. 1 BytZ podat negatorní žalobu podle § 126 odst. 1 ObčZ proti osobě, která neoprávněně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu. Rozsudek NS z 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009 (Rc 107/2012, C 10372, PR 8/2012 s. 298) Oprávněný držitel má právo věc užívat ve stejném rozsahu jako vlastník a z tohoto užívání mu ve vztahu k vlastníkovi nevznikají žádné povinnosti; jediná povinnost, kterou oprávněný držitel vůči vlastníkovi má, je povinnost vydat mu věc. Usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010 (Rc 108/2012) Majetek patřící do společného jmění manželů může být použit k zajištění závazku jen jednoho z manželů vzniklého za trvání manželství (např. zajišťovacím převodem práva, které je součástí společného jmění manželů). Komentář: Překonáván je závěr rozsudku NS z 28. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1969/2000, podle nějž předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu práva k zajištění splnění závazku pouze jednoho z manželů nemohou být členská práva a povinnosti vyplývající ze společného členství těchto manželů v bytovém družstvu. Velký senát považuje tento názor vycházející výhradně z gramatického výkladu § 553 ObčZ za nepřiměřeně zužující a odporující logickému výkladu dotčeného ustanovení. To se ukazuje zejména s ohledem na § 145 odst. 3 ObčZ, jež ve spojení s § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ umožňuje (dokonce) uspokojit dluh jednoho z manželů i z majetku patřícího do společného jmění manželů. Usnesení NS z 27. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 341/2010 (Rc 109/2012) Požadavku § 476c odst. 2 ObčZ, aby v závěti bylo uvedeno, že zůstavitel „nemůže číst nebo psát“, vyhoví jakákoliv slovní formulace, která bude popisovat skutečný stav, kdy lze závěť ve smyslu § 476c ObčZ pořídit. Rozsudek NS z 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010 (Rc 110/2012) Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 KV) se rozumí


104 Výběr rozhodnutí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu konkursní podstaty a k obvyklým obchodním příležitostem. To, zda správce konkursní podstaty spravoval konkursní podstatu s odbornou péčí (s péčí řádného hospodáře), jestliže nepojistil majetek, který do ní náleží, zkoumá soud s přihlédnutím ke skladbě a hodnotě majetku náležejícího do konkursní podstaty, k tomu, kdy vyšla (nebo při řádném běhu věci měla vyjít) najevo skutečnost, že zde byl nepojištěný majetek konkursní podstaty, a k tomu, zda a v jakém rozsahu bylo namístě předejít možným škodám na majetku konkursní podstaty (včetně těch, jež mohou být způsobeny živelnou událostí) sjednáním pojistné smlouvy týkající se majetku konkursní podstaty (hodnotných věcí, které se v ní nacházejí). Rozsudek NS z 27. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010 (Rc 111/2012) Jestliže úpadce uskutečnil právo předstihu předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), zůstalo spoluvěřitelům zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (§ 20 odst. 1 a 4 KV) spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty. Usnesení NS z 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 (Rc 112/2012) Nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění, a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil. Usnesení NS z 25. 4. 2012, sen. zn. 29 Cdo 7/2012 (Rc 113/2012) Jestliže přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.), avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011. Obdobně to platí pro popření pravosti pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem při přezkumném jednání, jež se konalo v době od 31. 3. 2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem.

SR 3/2013 Usnesení NS z 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3522/2011 (Rc 114/2012, OR 5/2012 s. 159) K rozhodování o nárocích na náhradu škody vzniklých v souvislosti s uzavřenou smlouvou o poskytování služby elektronických komunikací je dána pravomoc soudu. Komentář: Český telekomunikační úřad je oprávněn rozhodovat ve věcech elektronických komunikací pouze spory o otázkách souvisejících se samotným poskytováním služeb elektronických komunikací, eventuálně o ujednáních na ně úzce navazujících (srov. usnesení zvláštního senátu NSS z 9. 9. 2008, sp. zn. Konf 27/2008). Škoda vzniklá v důsledku porušení smlouvy o zřízení telefonní stanice a poskytování telefonních služeb, jež byla předmětem řízení v dané věci, však takovým nárokem není. Rozhodování o nárocích na náhradu škody (byť se jedná o nárok vzniklý v souvislosti s uzavřenou smlouvou o poskytování služby elektronických komunikací) zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, Českému telekomunikačnímu úřadu nesvěřuje, proto jde o věc, o níž přísluší rozhodnout soudu podle § 7 odst. 1 OSŘ (obdobně též usnesení zvláštního senátu NSS z 10. 3. 2004, sp. zn. Konf 39/2003). Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (Rc 115/2012) Poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 OSŘ soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný. Újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s omezením osobní svobody zakládajícím nárok na její náhradu přede dnem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (26. 4. 2006), a případné promlčení nároku na její náhradu uplatněného na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 EÚLP je třeba posuzovat dle § 101 ObčZ. Rozsudek NS z 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1940/2011 (Rc 116/2012) Skutečnost, že účastník řízení má za to, že nejsou splněny podmínky řízení (např. že není dána věcná příslušnost soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí věci), není omluvitelným (důležitým) důvodem jeho neúčasti u jednání soudu, ke kterému byl řádně a včas předvolán; bez zřetele k tomu, zda je taková námitka účastníka opodstatněná, nejde o okolnost, která účastníku brání se k nařízenému jednání dostavit. Jestliže soud určil, že smlouva, kterou pozdější úpadce zřídil věcné břemeno k nemovitosti sepsané v konkursní podstatě, je vůči věřitelům neúčinná, je podkladem pro výmaz tohoto věcného břemene právní skutečnost, na základě které došlo za trvání konkursu ke zpeněžení takové nemovitosti. Rozsudek NS z 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4040/2011 (Rc 117/2012) Smlouva o převodu jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není neurčitým právním úkonem jen proto, že v rozporu s § 6 odst. 1 BytZ neobsahuje údaje, které nebylo možné uvést pouze z důvodu, že nebyla splněna povinnost uložená vlastníkům § 31


SR 3/2013 odst. 2 BytZ „uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem“. Rozsudek NS z 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010 (Rc 118/2012) Řízení o určení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musejí účastnit všichni její spoluvlastníci. Nechtějí-li někteří z nich vystupovat jako žalobci, musejí být označeni jako žalovaní. Rozsudek NS z 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3541/2009 (Rc 119/2012, PR 13–14/2012 s. 514) Jestliže bylo smlouvou o zúžení společného jmění manželů uzavřenou ve formě notářského zápisu dohodnuto, že věci určitého druhu (například nemovitosti) budou ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, lze takové věci nabýt do společného jmění manželů, jen je-li to opět umožněno smlouvou ve formě notářského zápisu. Rozsudek NS z 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1695/2010 (Rc 120/2012) Vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění účinném do 31. 12. 2011, Ministerstvo zdravotnictví stanovilo požadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení, aniž k tomu bylo zmocněno zákonem. Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011 (Rc 121/2012) Rozpory v rozhodovací činnosti NS příslušejí řešit velkému senátu NS; prosté převzetí názoru ÚS tříčlenným senátem NS ke sjednocení rozhodování nepostačuje. Obviněnému náleží vůči státu nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody. Komentář: Význam rozhodnutí je třeba hodnotit z pohledu dvou odlišných otázek, a to hmotněprávní ve vztahu k § 8 odst. 2 OdpŠk a procesní, která má význam vlastně jen pro postup dovolacího soudu. Druhá právní věta dovršuje myšlenkový obrat v požadavku podání opravného prostředku proti usnesení o zahájení trestního stíhání, coby podmínky vzniku nároku na náhradu škody obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno (Rc 36/2010), který založil svým výkladem nález pléna ÚS z 14. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09. Kritické výhrady k závěrům ÚS vyjádřil autor tohoto článku v odlišném stanovisku publikovaném ve Sbírce. Další disent, tentokrát proti procesní problematice, připojila JUDr. Iva Brožová, která s odkazem na širší pojetí závaznosti nálezů ÚS zastává názor, že tříčlenný senát, jestliže nenavrhuje odchýlení se od právního názoru vyjádřeného v plenárním nálezu, nemá věc velkému senátu vůbec předkládat, byť zde existuje opačné rozhodnutí dovolacího soudu. Cituje přitom z usnesení rozšířeného senátu NSS z 11. 1. 2006, sp. zn. 2 Afs 66/2004 (1833/2009 Sb. NSS). Poznámka redakce: Rozhodnutí je publikováno též v tomto čísle SR 3/2013 s. 95.

Výběr rozhodnutí 105 Rozsudek NS z 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (Rc 122/2012) Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vycházejí především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Komentář: Není pochyb o tom, že trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, zpravidla obviněnému přináší takový zásah do osobnostní integrity, že je namístě uvažovat o přiměřeném zadostiučinění, které by kompenzovalo tuto nemajetkovou újmu. Rozhodnutí formuluje tři základní kritéria, která jsou obvykle základní a rozhodující, a přináší i jejich rozbor. Jedná se o povahu trestní věci, délku trestního řízení (nelze ovšem zaměňovat s nárokem na náhradu za nepřiměřenou délku řízení) a konečně následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Rozsudek NS z 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011 (Rc 123/2012) Jestliže celkové náklady vynaložené poškozenými na opravu věci nesloužily v plném rozsahu k uvedení věci do předešlého stavu, nýbrž šly zčásti na úpravu součástí věci nepoškozených škodnou událostí a zčásti došlo provedením opravy ke zlepšení dosavadního stavu věci, není škůdce povinen hradit náklady přesahující prostředky nezbytné k obnovení stavu do původní hodnoty. Na tom nic nemění okolnost, že poškození pečlivě vybírali z nabídek na provedení opravy a že zároveň využili škodnou událost ke zkvalitnění věci. Komentář: Ve sporu o náhradu nákladů na opravu vyplaveného bytu byl rozvinut tradiční závěr (srov. např. rozsudky NS z 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a z 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000), že při stanovení výše škody způsobené na věci opotřebené je třeba přihlédnout k obvyklé ceně věci v době jejího poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající případnému zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu, jinak by se poškozený bezdůvodně obohatil, pokud by opravená věc nabyla opravou hodnoty vyšší, než jakou měla před poškozením. Odlišný závěr nelze opírat ani o nález ÚS z 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, který řeší specifickou otázku účelnosti a nezbytnosti nákladů vynaložených na uvedení poškozeného automobilu do původního stavu, u nějž je obvyklá cena po opravě zpravidla ovlivňována jinými hledisky, než je tomu u nemovitostí či bytů, a u nějž provedenou opravou ke zhodnocení vozidla většinou nedochází. Soudy v dané věci detailně zkoumaly stav bytu před škodnou událostí, rozsah jednotlivých poškození, rozsah provedených oprav, míru jejich potřebnosti s ohledem na stav


106 Výběr rozhodnutí před opravou, míru zhodnocení, použité materiály, a správně proto vzhledem ke konkrétním okolnostem dovodily, že celkové náklady vynaložené poškozenými nebyly vynaloženy pouze k uvedení do předešlého stavu, nýbrž že zčásti šly na úpravu věcí nepoškozených škodnou událostí, zčásti došlo provedením opravy ke zlepšení dosavadního stavu, a že tedy k uvedení poškozeného bytu do původního stavu postačovaly náklady nižší. Dovolatelé vcelku logicky argumentovali, že byli maximálně ostražití a pečlivě postupovali při výběru nejvýhodnější nabídky na provedení opravy, a že by se proto měly jimi vynaložené náklady považovat za účelné a nezbytné. Z jejich strany šlo jistě o příkladný postup, nicméně sama tato okolnost nemůže ovlivnit závěr, že ve zjištěném rozsahu 200 939 Kč nesouvisely vynaložené náklady přímo se škodnou událostí. Zdůrazněno bylo i to, že poškozený může samozřejmě využít škodné události k rekonstrukci věci či k jejímu zkvalitnění, nemůže už však náklady jdoucí nad rámec prostředků nutných k uvedení do předešlého stavu učinit součástí nároku na náhradu škody k tíži škůdce, jinak by byl popřen reparační účel náhrady. Rozsudek NS z 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010 (Rc 124/2012) Z § 9 odst. 1 BytZ nelze dovozovat, že by osoba vykonávající správu domu byla povinna zaplatit peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na úkor třetí osoby. Rozsudek NS z 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012 (Rc 125/2012) Zástavní dlužník, jenž po zpeněžení zástavy v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb. na majetek osobního dlužníka nabyl postoupením pohledávku přihlášeného odděleného (zástavního) věřitele po zániku zajištění (zástavního práva) zpeněžením (§ 28 odst. 5 KV) a zároveň předtím, než oddělený (zástavní) věřitel obdržel odpovídající výtěžek zpeněžení zajištění (§ 28 odst. 2 a 4 KV), má pouze právo na uspokojení postoupené pohledávky v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka vyplacením sedmdesáti procent výtěžku zpeněžení zajištění na něj připadajícího (§ 28 odst. 2 a 4 KV). Vyloučení celého výtěžku zpeněžení zajištění cestou vylučovací žaloby dle § 19 odst. 2 KV se na základě argumentu, že takovým postoupením splynula práva a povinnosti zástavního věřitele a zástavního dlužníka v jedné osobě (§ 584 ObčZ), úspěšně domoci nemůže. Rozsudek NS z 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 432/2011 (Rc 126/2012) Žaloba z „lepšího práva“ proti (bývalému) správci konkursní podstaty založená na argumentu, podle něhož byla výše odměny správce konkursní podstaty určena nesprávně (posuzováno až z pohledu následně nastalých skutečností – zrušení exekučních titulů, na základě kterých vymohl správce konkursní podstaty do majetku podstaty od třetí osoby peněžitou pohledávku), nemůže být důvodná. Rozsudek NS z 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011 (Rc 127/2012) Vyrozumění o soupisu majetku do majetkové podstaty dle § 224 odst. 1 věty druhé InsZ musí kromě označení majetku pojatého do soupisu a označení insolvenční věci (včetně osoby dlužníka a insolvenčního správce, který výzvu činí),

SR 3/2013 dále obsahovat i poučení o možnosti podat vylučovací žalobu, délce a počátku běhu lhůty k jejímu podání, uvedení osoby, vůči níž má žaloba směřovat, označení soudu, u něhož má být podána, jakož i poučení o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby. 2. Z časopisu Soudní judikatura – z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva (2012/8, 9) Rozsudek NS z 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009 (SJ 104/2012, C 9384) Dozvěděl-li se poškozený o újmě vzniklé nepřiměřenou délkou soudního řízení nejpozději předtím, než uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy stížností k ESLP, a uplynula-li šestiměsíční subjektivní promlčecí doba přede dnem 27. 4. 2007, došlo k zániku nároku žalobce promlčením k tomuto datu bez ohledu na běh desetileté doby objektivní. Usnesení NS z 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009 (SJ 105/2012, C 9442) Vyústil-li nesprávný úřední postup ve vydání rozhodnutí, může být důvodem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen toto rozhodnutí. Rozsudek NS z 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009 (SJ 106/2012, C 9025) Stát neodpovídá za škodu způsobenou členem myslivecké stráže v souvislosti s činností, která nesouvisí s plněním úkolů myslivecké stráže. Komentář: Samotný závěr vyjádřený v právní větě je zcela logický a nevyvolává pochyby. Potíž byla v konkrétních skutkových okolnostech, které byly zveřejněny i mediálně, povětšinou se zavádějícími komentáři. Jestliže totiž člen myslivecké stráže usmrcením ovčáckého psa v honitbě překročil oprávnění daná mu zákonem o myslivosti, neznamená to automaticky, že šlo o tzv. exces, tedy že nejednal při výkonu oprávnění myslivecké stráže. Rozhodující je, zda jeho jednání mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k úkolům myslivecké stráže. Vždyť i počínání trestné může představovat plnění pracovních či služebních úkolů (srov. např. Rc 49/2007). Rozsudek NS z 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008 (SJ 107/2012, C 9715, PR 15/2011 s. 561) Za škodu způsobenou pádem stromu na vozidlo zaparkované v areálu autokempu může odpovídat provozovatel autokempu podle ustanovení o škodě vyvolané věcí použitou při provozní činnosti [§ 420a odst. 1 písm. a) ObčZ]. Rozsudek NS z 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010 (SJ 108/2012) Kupující z neplatné smlouvy tím, že věc vydá přímo vlastníku, splní povinnost vydat věc za prodávajícího, a i povinnost vůči prodávajícímu, který není vlastníkem věci. Jelikož vlastnické právo se nepromlčuje, nemůže prodávající ani kupující uplatnit námitku promlčení. Komentář: Postupováno zcela podle argumentace Rc 32/2011, Rc 4/1988 s. 21–22, a konečně i rozhodnutí NS z 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, a z 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 663/2005, podle nichž kupující z neplatné smlouvy tím, že věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo vlastníku, splní povinnost vydat věc vlastně za pro-


SR 3/2013 dávajícího, a tím také současně splní i svoji povinnost vyplývající mu ze synallagmatického závazku vůči prodávajícímu, který není vlastníkem převáděné věci. Jestliže si tedy v dané věci účastníci neplatné kupní smlouvy plnili, vznikl mezi nimi synallagmatický závazek ze zákona podle § 457 ObčZ a obě strany byly povinny si plnění vzájemně vrátit. Na tomto charakteru závazku nic nemění ani okolnost, že předmět koupě byl vrácen nikoliv prodávajícímu, ale vlastníku, tj. okradenému M. B. (resp. jeho pojišťovně). Tímto „vrácením“ předmětného automobilu žalobce splnil svou povinnost vyplývající ze synallagmatického závazku. Rozsudek NS z 16. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1636/2008 (SJ 109/2012) Oznámení věřitele adresované soudnímu komisaři (notáři), o tom, že má pohledávku za zůstavitelem, není výzvou dědici ke splnění dluhu zůstavitele splatného na požádání. Rozsudek NS z 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 114/2008 (SJ 110/2012, C 9023) Byla-li složena záloha na úhradu případných škod přesahující obvyklé opotřebení předmětu nájmu, tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně takové škody pronajímatele, který odmítá nájemci po skončení nájemního vztahu zálohu vrátit. Rozsudek NS z 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 219/2011 (SJ 111/2012) Nájemci pozemků nejsou přímo dotčeni výrokem rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby k jim pronajatým pozemkům; nejsou proto legitimováni k podání žaloby podle části páté OSŘ. Rozsudek NS z 31. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008 (SJ 112/2012, C 9728, SR 1/2012 s. 10) Byla-li v předchozím řízení uložena povinnost k náhradě škody jednomu z odpovědných subjektů, je možné žalobě o náhradu škody vůči dalšímu ze společně a nerozdílně odpovědných subjektů vyhovět i tak, že ve výroku bude uvedeno, že žalovaný je povinen škodu uhradit společně a nerozdílně se škůdcem, u něhož byla stanovena povinnost k náhradě předchozím rozsudkem. Komentář: Je tradičně vykládáno, že o povinnosti osob odpovědných za škodu společně a nerozdílně může být rozhodnuto v různých soudních rozhodnutích. Může se tak stát i mezitímním rozsudkem, v němž nebude stanovena výše náhrady, nýbrž pouze základ povinnosti žalovaného uhradit škodu společně a nerozdílně s dalším škůdcem, u něhož byla stanovena povinnost k náhradě předchozím rozsudkem. Rozsudek NS z 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4458/2009 (SJ 113/2012, C 9668, C 9669, SR 8/2011 s. 285) Posudek znalce ustanoveného soudem o zdravotním stavu účastníka, vypracovaný pro účely soudního řízení, není součástí zdravotnické dokumentace (§ 67b zákona o zdraví lidu). Jestliže soud, u kterého je vedeno řízení o způsobilosti k právním úkonům, vyžádá k důkazu znalecký posudek týkající se zdravotního stavu účastníka, vypracovaný v jiném řízení, a založí jej do spisu, nemá účastník právo na vydání tohoto posudku; může do něj jen nahlížet, případně si pořídit jeho opis (§ 44 OSŘ).

Výběr rozhodnutí 107 Komentář: Ke studiu této problematiky lze doporučit i komentář v časopise Soudní rozhledy; ústavní stížnost proti rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ÚS z 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2012/11. Rozsudek NS z 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1678/2010 (SJ 115/2012) Pro odpovědnost za škodu podle § 187 odst. 2 ZPr 1965 (nyní § 265 odst. 2 ZPr), kterou zaměstnavatel způsobil zaměstnanci tím, že mu protiprávně neumožnil užívání služebního automobilu, nemá význam, že automobil byl zaměstnanci odňat a zaměstnavateli předán na základně rozhodnutí Policie ČR. Rozsudek NS z 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3751/2010 (SJ 116/2012) V případě, že zaměstnavatel (jiná povinná osoba) není pro nedostatek finančních prostředků schopen poskytovat svému (bývalému) zaměstnanci, kterému vzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době před 1. 1. 1993, a nevztahuje se na něho ani smluvní pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, sjednané v době do 31. 12. 1992, a který proto nemá nárok na uspokojení svého práva z titulu zákonného pojištění (dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, náhradu z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, má tuto povinnost, nestanoví-li zákon jinak, podle § 251 věty druhé ZPr 1965 (ve znění účinném do dne 28. 5. 1992) stát; to platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel (jiná povinná osoba) dosud nezanikl. Rozsudek NS z 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009 (SJ 117/2012, C 9219) Zaplacení dohodnuté splátky není částečným plněním závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle § 407 odst. 3 ObchZ. Komentář: Pro Soubor bylo rozhodnutí zobecněno nepoměrně rozsáhlejší právní větou: Prohlášení o prodloužení promlčecí doby (§ 401 ObchZ) lze učinit i před počátkem jejího běhu a délka prodloužení zákonem stanovené promlčecí doby je věcí strany, která prohlášení činí, přičemž maximálně může být prodloužena na 10 let. Je-li prohlášením založena delší promlčecí doba, má věřitel nepochybně – bez rizika, že námitka promlčení bude úspěšně vznesena v soudním řízení – možnost posečkat s vymáháním pohledávky v případě, kdy se dlužník dostane do situace, že nemůže dodržet dohodnuté termíny splátek, až do doby, kdy se jeho finanční situace zlepší, a po tuto dobu jednat o mimosoudním vyřízení věci, tedy bez vynaložení a následného uplatňování nákladů spojených se soudním řízením proti dlužníkovi. Z tohoto důvodu nelze prohlášení o prodloužení promlčecí doby považovat za rozporné s dobrými mravy. Rozsudek NS z 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 815/2009 (SJ 118/2012, C 10198, C 10199) Právo Fondu pojištění vkladů na zaplacení příspěvku podle § 41c BankZ se promlčuje; promlčecí doba činí tři roky. Systém pojištění pohledávek z vkladů, upravený v § 41a a násl. BankZ se vztahuje na veškeré pohledávky z vkladů


108 Výběr rozhodnutí u tuzemských bank, bez ohledu na to, zda jde o vklady v tuzemsku nebo o vklady u zahraničních poboček tuzemských bank. Rozsudek NS z 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008 (SJ 119/2012, C 9699, C 9700, C 9701, SR 9/2011 s. 336) Odpovídá-li objednatel za škodu způsobenou třetím osobám vadným provedením díla zhotovitelem, provedeným na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem a zhotovitelem podle § 536 a násl. ObchZ, má objednatel proti zhotoviteli postih podle § 440 ObčZ. Rozsudek NS z 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009 (SJ 120/2012, C 9709)

SR 3/2013 Rozsudek NS z 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (SJ 124/2012, C 9679, C 9680, C 9681, C 9682, PR 18/2011 s. 675) Okolnost, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty. Právo nezbytné cesty v zásadě nelze zřídit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy. Důvodem pro zřízení nezbytné cesty není sama o sobě potřeba umožnit vjezd záchranné službě, hasičům a policii. Rozsudek NS z 12. 1., 2011, sp. zn. 28 Cdo 3464/2010 (SJ 125/2012)

Projevily-li strany v leasingové smlouvě ve smyslu § 351 odst. 1 ObchZ vůli, aby v případě odstoupení od smlouvy právo na zaplacení leasingových splátek splatných do dne odstoupení od smlouvy nadále trvalo, trvá po odstoupení od smlouvy i právo na zaplacení smluvní pokuty vázané na porušení povinnosti tyto splátky včas uhradit.

Vznikl-li žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení tím, že bez právního důvodu nebo z právního důvodu, který odpadl, zhodnotil na svůj náklad nemovitost třetí osoby, která se současně zavázala takto zhodnocenou nemovitost na něj převést, jde o dva samostatné nároky. Nesplnila-li následně tato třetí osoba svou povinnost nemovitost převést, není nárok na náhradu škody tím vzniklé zahrnut v přiznaném bezdůvodném obohacení.

Rozsudek NS z 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011 (SJ 121/2012)

Rozsudek NS z 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4693/2008 (SJ 126/2012, Rc 126/2011, C 9733)

Zkracuje-li právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle § 42a ObčZ jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje.

Objektivní odpovědnost za škodu na věci převzaté za účelem splnění závazku (§ 421 ObčZ) se nevztahuje na ambulantní ošetření nemocného zvířete v ordinaci veterinárního lékaře; obecná odpovědnost za škodu tím není dotčena. Komentář: Rozhodnutí bylo již dříve přijato k publikaci ve Sbírce (Rc 126/2011). Komentováno bylo v této rubrice v SR 5/2012.

K podání odpůrčí žaloby podle § 42a ObčZ za nezletilého je třeba schválení soudu péče o nezletilé (§ 28 ObčZ, § 179 OSŘ). V řízení o odpůrčí žalobě podané nezletilým z důvodu, že právní úkon jeho rodiče zkracuje vymahatelnou pohledávku na výživném, nemůže nezletilého zastupovat žádný z rodičů; soud proto ustanoví nezletilému opatrovníka, který ho bude v řízení zastupovat (§ 37 odst. 2 ZOR). Usnesení NS z 10. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009 (SJ 122/2012) Lhůta k podání žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného (§ 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.) je lhůtou prekluzivní. Komentář: Citovaný zákon neobsahuje zvláštní úpravu charakteru uvedené lhůty. Jde však nepochybně o předpis občanskoprávní, stanovící postup při určení výše nájemného v nájemních (občanskoprávních) vztazích (srov. jeho § 1), jehož vydání předpokládá § 696 ObčZ. Protože ObčZ rozlišuje pouze doby promlčecí a prekluzivní, lze o lhůtě uvedené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. uvažovat jen jako o době prekluzivní či době promlčecí, přičemž je zapotřebí vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení. Rozsudek NS z 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010 (SJ 123/2012) U práv vzniklých mezi mužem a ženou před uzavřením jejich manželství dochází uzavřením manželství ke stavení běhu promlčecí doby podle § 114 ObčZ; běh promlčecí doby pokračuje až od zániku manželství.

Rozsudek NS z 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2307/2008 (SJ 127/2012, C 9727, SR 8/2011 s. 294) Kapitálová obchodní společnost může být nájemcem honitby a vykonávat myslivost jako další činnost neziskového charakteru (předmět činnosti) vedle předmětu podnikání. Rozsudek NS z 16. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4893/2009 (SJ 128/2012, C 9439) Skutečnost, že proti pojištěnci probíhá trestní řízení pro trestný čin pojistného podvodu, nebrání tomu, aby uplatnil nárok na pojistné plnění proti pojišťovně. Usnesení NS z 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 903/2010 (SJ 129/2012, C 10270) Projednání a rozhodnutí sporu ze závazkového vztahu, jehož obsahem je právo České obchodní inspekce na úhradu nákladů rozboru k ověření jakosti a bezpečnosti výrobků nebo zboží nebo pro účely kontroly, zda nedochází ke klamání spotřebitele, a povinnost kontrolované osoby tyto náklady zaplatit, náleží do pravomoci soudu (§ 7 odst. 1 OSŘ). Rozsudek NS z 9. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009 (SJ 133/2012) Bylo-li (původní) dědické řízení zastaveno podle § 175h odst. 1 OSŘ nebo podle § 175h odst. 2 OSŘ, je k návrhu na dodatečné projednání dědictví legitimován ten, kdo o sobě tvrdí, že je dědicem zůstavitele, popřípadě stát, tvrdí-li, že mu má připadnout dědictví podle § 462 ObčZ; to platí i tehdy, byl-li ten, kdo o sobě tvrdí, že je dědicem zůstavitele, zůstavitelem vyděděn.


Správní právo 109

SR 3/2013 Rozsudek NS z 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010 (SJ 134/2012, C 9883)

Rozsudek NS z 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009 (SJ 136/2012)

Posouzení právního úkonu jako smlouvy o úvěru nebrání, že smluvené peněžní prostředky byly vyplaceny dlužníku při podpisu smlouvy.

Dlužník má vůči postupníkovi všechny námitky, které měl vůči postupiteli, a může proto vznášet i námitky týkající se uplatnění postoupené pohledávky, včetně námitky rozporu takového výkonu práva s pravidly poctivého obchodního styku, založené (zcela nebo zčásti) na důvodech pocházejících z původního právního vztahu.

Rozsudek NS z 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008 (SJ 135/2012) Pověst ve smyslu § 48 ObchZ představuje soubor určitých aspektů, které ve sféře podnikání vytváří celkový dojem, jakým ten který soutěžitel, jeho výrobky a služby působí navenek. Jednáním podle § 48 ObchZ lze parazitovat nejen na dobré pověsti určitého soutěžitele; rozhodné však je, aby soutěžitel určitou pověst měl.

Rozsudek NS z 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009 (SJ 137/2012) Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze přihlížet při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle § 301 ObchZ.

JUDr. Petr Vojtek, Brno

SPRÁVNÍ PRÁVO 35.

Stavění prekluzivní lhůty u daně z převodu nemovitostí u vkladů do obchodních společností § 8 odst. 1 písm. a), § 20 odst. 6 písm. e), § 21 odst. 2 písm. a), § 22 odst. 1 a 2 DDDP § 43 SpDP

Aplikace ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty zakotvené v § 20 odst. 6 písm. e) DDDP nachází uplatnění jen v případě, že se jedná o vklady vložené do základního kapitálu obchodní společnosti. Rozsudek KS v Ústí nad Labem z 29. 10. 2012, č. j. 15 Ca 20/2009-39

K věci: Žalobce Ing. B. K. se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal přezkoumání zákonnosti a následného zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem z 17. 12. 2008, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Libochovicích („správce daně“) z 18. 12. 2007, jímž byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 135 520 Kč ve smyslu zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění v době rozhodné („DDDP“). Současně se žalobce domáhal i zrušení uvedeného platebního výměru. Po přezkoumání skutkového a právního stavu a uskutečněném jednání dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je nedůvodná. Z odůvodnění: V daném případě mezi žalobcem a žalovaným nebylo žádného sporu ohledně základních skutkových okolností daného případu, které jsou ostatně náležitě zachyceny ve správním spise, jenž soudu předložil žalovaný. Soud proto bez dalšího vycházel z faktu, že dne 29. 2. 2000 bylo žalobcem sepsáno prohlášení o vkladu jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí do vlastnictví společnosti B., s. r. o. Vkladatelem byl žalobce, jenž do vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl zároveň společníkem

této společnosti. Dále soud vycházel ze skutečnosti, že vklad práva do katastru nemovitostí byl zapsán rozhodnutím Katastrálního úřadu v L. dne 12. 6. 2000 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 29. 3. 2000. Vkládané nemovitosti byly oceněny znaleckým posudkem na 2 702 895 Kč představující ½ zjištěné ceny po zaokrouhlení ve výši 5 405 790 Kč. Pro vyhodnocení předmětné žaloby má pak význam i skutečnost, že usnesením KS v Ústí nad Labem z 14. 4. 2004 byl zamítnut návrh společnosti B., s. r. o., na zápis změny základního kapitálu této společnosti z 7. 3. 2001, přičemž toto zamítavé usnesení KS bylo potvrzeno usnesením VS v Praze z 4. 5. 2005, vůči němuž pak bylo usnesením NS z 12. 10. 2006 zamítnuto dovolání podané společností B., s. r. o. Z právě uvedeného vyplývá, že předmětným vkladem byla změněna výše obchodního majetku společnosti v souladu s § 6 ObchZ, přičemž ale nedošlo ke zvýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o. Skutečnost, že nedošlo ke zvýšení základního kapitálu dotyčné společnosti do vydání žalobou napadeného rozhodnutí, přitom dokládají i výpisy z obchodního rejstříku vedeného KS v Ústí nad Labem pořízené mj. ke dni 21. 9. 2000 a zejména pak úplný výpis z obchodního rejstříku ohledně společnosti B., s. r. o., který je volně dostupný na portálu www.justice.cz a do něhož nahlédl soud při projednávání předmětné věci. V daném případě převodcem dotyčných nemovitostí byl nepochybně žalobce, což ostatně nikterak nezpochybňoval ani sám žalobce, a proto mu svědčilo postavení poplatníka, zatímco společnost B., s. r. o., byla v daném případě „jen“ ručitelem ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) DDDP. Žalobce mylně dovozuje, že v jeho případě došlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně. Z hlediska námitky prekluze představuje relevantní právní úpravu především § 22 DDDP, a nikoliv § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, jak dovozoval žalovaný. V daném případě totiž nebyla dána aplikace § 20 odst. 6 písm. e) DDDP jako takového, tj. včetně ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty, díky čemuž u vkladů ve smyslu tohoto ustanovení po dobu pěti let od okamžiku rozhodného pro podání daňového přiznání tříletá prekluzivní lhůta stanovená v § 22 DDDP neběží. Je tomu tak proto, že žalobcem učiněný vklad nepřed-


110 Správní právo stavuje vklad ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, neboť tento vklad měl vliv pouze na výši obchodního majetku, a nikoliv na výši základního kapitálu společnosti B., s. r. o., jak již bylo soudem konstatováno výše. Aplikace ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty, které je zakotveno v § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, totiž nachází uplatnění jen v případě, že se jedná o vklady vložené do základního kapitálu té které obchodní společnosti, což v případě žalobce v době rozhodné prokazatelně nenastalo. S ohledem na právě uvedené skutečnosti soud při vyhodnocování námitky marného uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně vycházel z toho, že právní účinky předmětného vkladu do katastru nemovitostí vznikly dnem 29. 3. 2000, a proto běh tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v § 22 odst. 1 DDDP začal běžet dnem 31. 12. 2000, neboť žalobci jakožto poplatníkovi vznikla povinnost podle § 21 odst. 2 písm. a) DDDP podat místně příslušnému správci daně daňové přiznání v roce 2000, a to nejpozději do 30. 6. 2000, a její konec bez dalšího připadal na den 31. 12. 2003. V daném případě však nelze zapomínat na skutečnost, že v § 22 odst. 2 DDDP je zakotveno tzv. přerušení běhu tříleté prekluzivní lhůty k vyměření daně a založení nového běhu této lhůty, a to v případě, kdy je před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení ze strany správce daně vůči daňovému subjektu s tím, že dotyčná lhůta běží znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven, přičemž vyměřit a doměřit daň lze ovšem nejpozději do deseti let od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Z obsahu správního spisu z hlediska běhu dotyčné tříleté prekluzivní lhůty vyplývá, že tato lhůta byla ve smyslu § 22 odst. 2 DDDP před jejím marným uplynutím přerušena a započal její nový běh dnem 31. 12. 2002 s tím, že její konec nově připadal na 31. 12. 2005, neboť správce daně v intencích § 43 odst. 1 SpDP legitimně přikročil dne 25. 1. 2002 k vydání výzvy k odstranění pochybností, jíž byl žalobce vyzván, aby doložil doklady o navýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlášením o vkladu. Jelikož žalobce na základě této výzvy správci daně nedoložil doklady o navýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlášením o vkladu, a to s poukazem na dosud nezrealizovaný zápis do obchodního rejstříku vedeného KS v Ústí nad Labem pro soudem zjištěné nedostatky návrhu společnosti B., s. r. o., na zápis změny základního kapitálu této společnosti z 7. 3. 2001, je soud toho názoru, že správce daně nepochybil, pokud následně opět v intencích § 43 odst. 1 SpDP přikročil dne 22. 1. 2004 k vydání opětovné výzvy k odstranění pochybností, jíž byl žalobce opět vyzván, aby doložil doklady o navýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlášením o vkladu. I na tento úkon správce daně je nutno opět pohlížet jako na úkon ve smyslu § 22 odst. 2 DDDP, v důsledku kterého došlo před marným uplynutím tříleté prekluzivní lhůty k jejímu opětovnému přerušení a započetí jejího nového běhu dnem 31. 12. 2004, s tím, že její konec nově připadal na 31. 12. 2007. I přes tuto opětovnou výzvu však žalobce správci daně nedoložil doklady o navýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlášením o vkladu, a to s poukazem na dosud probíhající soudní spor u VS v Praze ohledně stále nezrealizovaného zápisu do obchodního rejstříku vedeného KS v Ústí nad Labem pro soudem zjištěné nedostatky návrhu společnosti B., s. r. o., na zápis změny základního kapitálu této společnosti z 7. 3. 2001. Za tohoto skutkového stavu

SR 3/2013 pak správce daně opět v intencích § 43 odst. 1 SpDP přikročil dne 3. 1. 2006 k vydání výzvy k odstranění pochybností, jíž byl žalobce vyzván, aby doložil doklady o navýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlášením o vkladu, čímž došlo před marným uplynutím tříleté prekluzivní daně k jejímu přerušení a započetí jejího nového běhu dnem 31. 12. 2006 s tím, že její konec nově připadal na 31. 12. 2009. I na základě této opětovné výzvy ovšem žalobce správci daně nedoložil doklady o navýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlášením o vkladu, a to s poukazem na dosud probíhající soudní spor u NS ohledně stále nezrealizovaného zápisu do obchodního rejstříku vedeného KS v Ústí nad Labem pro soudem zjištěné nedostatky návrhu společnosti B., s. r. o., na zápis změny základního kapitálu této společnosti z 7. 3. 2001. Vedle toho z obsahu správního spisu vyplývá, že dotyčná tříletá prekluzivní lhůta byla ve smyslu § 22 odst. 2 DDDP před jejím marným uplynutím opět přerušena a opět započal její nový běh dnem 31. 12. 2007 s tím, že její konec nově připadal na 31. 12. 2010, neboť správce daně taktéž v intencích § 43 odst. 1 SpDP legitimně přikročil dne 19. 6. 2007 k vydání výzvy k odstranění pochybností, jíž byl žalobce opětovně vyzván, aby doložil doklady o navýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlášením o vkladu. Z hlediska posouzení námitky prekluze má pak v neposlední řadě význam i skutečnost, že správce daně předmětný platební výměr, jímž byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve shora uvedené výši, vydal dne 18. 12. 2007, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci již dne 6. 1. 2009, kdy bylo žalobci řádně doručeno žalobou napadené rozhodnutí žalovaného z 17. 12. 2008, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání vůči dotyčnému platebnímu výměru, a tedy zjevně před marným uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, jejíž konec připadal až na den 31. 12. 2010. Žalobce by měl vzít na vědomí skutečnost, že pro přiznání osvobození od daně z převodu nemovitostí je nezbytné, aby byly současně splněny všechny zákonem stanovené podmínky ke dni vzniku daňověprávního vztahu, tj. ke dni, kdy nastala skutečnost, která je předmětem daně z převodu nemovitostí. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 SŘS zamítl. Komentář: V daném případě žalovaný zastával chybný názor ohledně toho, že daňová povinnost žalobce nebyla prekludována v důsledku aplikace § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, které zakotvuje tzv. stavění prekluzivní lhůty po dobu pěti let od okamžiku rozhodného pro podání daňového přiznání – od vkladu do katastru nemovitostí. Aplikace § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, a to včetně ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty, ovšem zjevně nebyla dána. Žalobcem učiněný vklad totiž nepředstavoval vklad ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, neboť tento vklad měl vliv pouze na výši obchodního majetku, a nikoliv na výši základního kapitálu společnosti B., s. r. o. Závěr o nedůvodnosti námitky prekluze soud dovodil na základě jiných skutečností, a to pro opakované prolongování prekluzivní lhůty legitimními úkony správce daně vůči žalobci ve smyslu § 22 odst. 2 DDDP. Poznámka: Kasační stížnost nebyla podána.

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., Ústí nad Labem


SR 3/2013 36.

Nepředložení dokladu o registraci vozidla, zelené karty nebo dokladu o hraničním pojištění řidičem vozidla při silniční kontrole § 16 odst. 1 písm. c), § 17 odst. 1 OdpVoz § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ

Ke spáchání přestupků ve smyslu § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz a podle § 16 odst. 1 písm. c) OdpVoz, tedy nepředložení dokladu o registraci vozidla či zelené karty nebo dokladu o hraničním pojištění řidičem vozidla, dochází již v okamžiku, kdy řidič vozidla dotyčné doklady nemá u sebe při řízení, a proto při rozhodování o vině za tento přestupek je irelevantní, že řidič chtěl a případně i mohl ve velmi krátké době zpětně předložit tyto doklady správnímu orgánu. Rozsudek KS v Ústí nad Labem z 31. 10. 2012, č. j. 78 A 3/2011-27

K věci: Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, z 15. 4. 2011, kterým došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Žatec, odboru dopravy a silničního hospodářství, z 24. 1. 2011, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů („PřesZ“), a také ze spáchání přestupku dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („OdpVoz“), za které mu s odkazem na § 16 odst. 2 OdpVoz byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a také mu byla uložena povinnost uhradit náhradu nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupků se žalobce údajně dopustil tím, že dne 6. 10. 2010 kolem 8.15 hod. na místní komunikaci řídil motorové vozidlo se zapojeným jednoosým přívěsným vozíkem a na výzvu policisty nepředložil doklady k taženému přívěsnému vozíku – doklad o registraci a zelenou kartu či doklad o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba naprosto není důvodná. Z odůvodnění: Soud se neztotožnil s žalobcovými námitkami o tom, že se žalovaný dostatečně nezabýval všemi okolnostmi případu, neboť se údajně nezabýval žalobcovou argumentací o tom, že již prvoinstanční správní orgán nevzal v úvahu to, že žalobce mohl a chtěl ve velmi krátké době předložit kontrolujícím policistům potřebné doklady, což mu však nebylo umožněno, a že prvoinstanční správní orgán měl volit vůči žalobci uložení mírnějšího opatření. Po zevrubném prostudování odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že toto rozhodnutí je dostatečně zdůvodněno, a netrpí tedy vadou v podobě nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění, kvůli které by jej soud zrušil s odkazem na § 76 odst. 1 písm. a) SŘS. Ve vztahu k této žalobcově argumentaci vůči závěrům prvoinstančního orgánu žalovaný vyslovil zřetelný a jednoznačný právní názor ohledně toho, že z platné právní úpravy vyplývá, že při provozu vozidla s připojeným přívěsným vozíkem je řidič povinen mít u sebe mj. zelenou kartu a doklady o registraci taženého přípojného vozíku. Dále ve

Správní právo 111 vztahu k této žalobcově argumentaci vůči závěrům prvoinstančního orgánu žalovaný konstatoval, že ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobce v době inkriminované kontroly hlídkou Policie ČR u sebe neměl požadované doklady v podobě zelené karty a dokladu o registraci taženého přípojného vozíku, což ani sám žalobce nepopíral, a proto není pochyb o spáchání dotyčných přestupků jednak podle § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů („ProvPoz“), a jednak podle § 16 odst. 1 písm. c) OdpVoz pro porušení § 17 odst. 1 OdpVoz. V tomto právě nastíněném odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je dle názoru soudu vysloven kategorický závěr žalovaného o tom, že ke spáchání dotyčných přestupků došlo ze strany žalobce již v okamžiku provádění inkriminované silniční kontroly hlídkou Policie ČR. Z tohoto kategorického závěru, s nímž se ztotožňuje i soud s ohledem na relevantní právní úpravu obsaženou v § 16 odst. 1 písm. c), § 17 odst. 1 OdpVoz a § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz, tak lze dovodit, že správní orgán nemá prostor při rozhodování o vině za dotyčné přestupky vzít v potaz skutečnost, že žalobce mohl a chtěl ve velmi krátké době předložit kontrolujícím policistům potřebné doklady, což mu však nebylo umožněno. Rovněž z tohoto kategorického závěru žalovaného vyplývá, že v důsledku kogentní úpravy obsažené v § 16 odst. 1 písm. c), § 17 odst. 1 OdpVoz, § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz a § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ správní orgán nemá prostor při rozhodování o vině za dotyčné přestupky ke správní úvaze ohledně jejich míry společenské nebezpečnosti. Pokud ke spáchání obou předmětných přestupků dochází již v okamžiku, kdy řidič vozidla dotyčné doklady nemá u sebe při řízení, je při rozhodování o vině za tyto přestupky zcela irelevantní, že řidič chtěl a případně i mohl ve velmi krátké době zpětně předložit tyto doklady správnímu orgánu. Žalobce by měl vzít v potaz skutečnost, že výše předestřená právní úprava týkající se dotyčných dvou přestupků neumožňovala vyřešení věci jiným způsobem než uložením sankce v podobě pokuty. V této souvislosti s ohledem na žalobcovy žalobní námitky soud považuje za nutné uvést, že v daném případě bylo vhodné, aby i tyto dílčí úsudky byly žalovaným v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí výslovně zmíněny, ovšem pokud tak žalovaný výslovně neučinil, nezpůsobuje to nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatečné zdůvodnění v intenzitě nutně vedoucí k jeho zrušení soudem. Pro úplnost k sankci v podobě pokuty ve výši 2 000 Kč, která byla žalobci uložena v předmětné věci za dotyčná dvě přestupková jednání, a to jednak podle § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz – když hlídce Policie ČR na požádání nepředložil k tažnému přívěsnému vozíku doklad o jeho registraci, a jednak podle § 16 odst. 1 písm. c) OdpVoz pro porušení § 17 odst. 1 OdpVoz – když jako řidič vozidla nepředložil zelenou kartu či doklad o hraničním pojištění, soud uvádí, že správní orgán legitimně rozhodoval o uložení sankce za přestupek dle § 16 odst. 1 písm. c) OdpVoz, který byl nejpřísněji postižitelný, což odpovídá dikci § 12 odst. 2 PřesZ. V § 16 odst. 2 OdpVoz je přitom výslovně zakotveno, že za tento přestupek lze v blokovém řízení uložit pokutu do 1 500 Kč, což nebyl případ žalobce, neboť ten odmítl dotyčné přestupky projednat v blokovém řízení s hlídkou Policie ČR, a ve správním řízení, což je případ žalobce, lze uložit pokutu od 1 500 Kč do


112 Evropské právo

SR 3/2013

3 000 Kč. Jelikož v příkazním řízení byla žalobci rozhodnutím – příkazem o uložení pokuty prvoinstančního správního orgánu z 18. 10. 2010 uložena pokuta ve výši 2 000 Kč, bylo ve smyslu § 87 odst. 4 PřesZ vyloučeno, aby prvoinstanční správní orgán a posléze žalovaný ve svých následných rozhodnutích (z 24. 1. 2011 a 15. 4. 2011) žalobci uložili jiný druh sankce než finanční pokutu. Prvoinstančním správním orgánem uloženou sankci v podobě pokuty ve výši 2 000 Kč je proto soud nucen vyhodnotit jako přiměřenou sankci a plně odpovídající zákonné dikci, když byla ukládána za dva přestupky a navíc byla uložena v dolní polovině hranice zákonné sazby s přihlédnutím k výpisu ze žalobcovy evidenční karty řidiče. V důsledku této skutečnosti proto soud nemohl jakkoliv zvažovat zrušení uložené sankce pro její nezákonnost. Pro úplnost soud ještě dodává, že o případné moderaci trestu za dotyčné přestupky nerozhodoval, neboť moderace trestu dle § 78 odst. 2 SŘS připadá v úvahu výlučně za předpokladu, že žalobce o ni požádá soud ve správní žalobě. Žalobce však o upuštění od trestu v předmětné žalobě nepožádal. Soud proto uzavírá, že vzhledem k výše uvedeným skutkovým a především pak právním okolnostem případu byl nucen vyhodnotit předmětnou žalobu jako nedůvodnou, neboť napadené rozhodnutí žalovaného včetně prvoinstančního rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Na základě všech výše uvedených závěrů soud proto podle § 78 odst. 7 SŘS předmětnou žalobu zamítl.

Komentář: V předmětné věci žalobce nezákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů důrazně dovozoval ze skutečnosti, že ačkoliv při silniční kontrole nepředložil potřebný doklad o registraci taženého přívěsného vozíku a potřebnou zelenou kartu či doklad o hraničním pojištění vozidla, tak policistům při silniční kontrole nabídl jejich předložení do 5 minut, kdy by je přivezla žalobcova manželka přivolaná žalobcem telefonicky, popř. sám žalobce mohl potřebné doklady neodkladně obstarat, neboť žalobce byl s vozidlem a přívěsným vozíkem vzdálen od svého domu cca 500 m. Tato argumentace však nemohla jakkoliv vyvinit žalobce ze spáchání obou přestupků, neboť s ohledem na striktní právní úpravu zakotvenou v § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz a § 17 odst. 1 OdpVoz ke spáchání dotyčných přestupků dochází již v okamžiku, kdy řidič vozidla dotyčné doklady nemá u sebe při řízení. Správní orgány při rozhodování o vině za dotyčné přestupky neměly prostor ke správní úvaze ohledně jejich míry společenské nebezpečnosti. Žalobcem použitá argumentace mohla být zohledněna pouze při rozhodování správních orgánů o výši sankce (což bylo učiněno), přičemž s ohledem na relevantní právní úpravu sankce nemohla mít jinou podobu než pokutu, a to v rozmezí od 1 500 Kč do 3 000 Kč. Poznámka: Kasační stížnost nebyla podána.

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., Ústí nad Labem

EVROPSKÉ PRÁVO SOUDNÍ DVŮR EU LEDEN 2013 Neposlušný nejvyšší soud: tentokrát slovenský čl. 267 SFEU [Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsaná v Aarhusu dne 25. 6. 1998 a schválená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/ /370/ES z 17. 2. 2005;1 čl. 191 odst. 1 a 2 SFEU; směrnice Rady 85/337/EHS z 27. 6. 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí2 ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES z 26. 5. 2003;3 směrnice Rady 96/61/ES z 24. 9. 1996 o integrované prevenci a omezování znečištění4 ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 166/2006 z 18. 1. 20065 – těmito ustanoveními se níže dále nezabýváme] nález ÚS z 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 5/12, Slovenské důchody XVII (srov. Knob, M. Další pokračování ságy slovenských důchodů před Ústavním soudem. Soudní rozhledy, 2012, č. 4, s. 127) Rozsudek z 15. 1. 2013, C-416/10, Križan a další (velký senát, GA J. Kokott, vyjádření ČR)

K věci: Předběžné otázky se k Soudnímu dvoru dostaly v rámci řešení sporu o obsah práva dotčené veřejnosti účastnit se řízení, ve kterých jsou přijímána rozhodnutí s vlivem na životní prostředí. Na jedné straně v něm vystupovala společnost provozující skládky odpadů, na straně druhé skupina obyvatel města, kde příslušné orgány povolily vybudovat skládku. Toto povolení soudy ve správním soudnictví zrušily, neboť podle nich porušovalo pravidla upravující účast dotčené veřejnosti na integrovaném řízení. Dotčené veřejnosti nebylo např. zpřístupněno územní roz-

hodnutí o umístění skládky, s odkazem, že se jedná o obchodní tajemství budoucího provozovatele skládky. Provozovatel skládky však napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, který o sporném povolení rozhodoval v posledním stupni, před Ústavním soudem. Ten ústavní stížnosti vyhověl, rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil a vrátil mu věc novému rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu několik účastníků před ním probíhajícího řízení tvrdí, že je dotčeným nálezem vázán. Zdůrazňuje však, že má stále pochybnosti o slučitelnosti zpochybněných rozhodnutí s unijním právem. Vedle otázek týkajících se výkladu příslušných ustanovení práva EU se Nejvyšší soud dotázal, nakolik je pro něj rozhodnutí Ústavního soudu závazné. Z rozhodnutí: (62) Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se vnitrostátní soud může na Soudní dvůr obrátit s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce bez návrhu, a to i když rozhoduje v rámci vrácení věci po zrušení svého prvního rozhodnutí ústavním soudem dotyčného členského státu a vnitrostátní norma mu ukládá, aby ve sporu rozhodl v souladu s právním názorem vyjádřeným posledně uvedeným soudem. Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda čl. 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že tentýž vnitrostátní soud zavazuje k tomu, aby věc předložil Soudnímu dvoru,

1

Úř. věst. L 124, s. 1. Úř. věst. L 175, s. 40. 3 Úř. věst. L 156, s. 17. 4 Úř. věst. L 257, s. 26. 5 Úř. věst. L 33, s. 1. 2


SR 3/2013 i když jeho rozhodnutí mohou být u ústavního soudu předmětem opravného prostředku omezeného na přezkum případného porušení práv a svobod zaručených vnitrostátní ústavou nebo mezinárodní úmluvou. ... (64) Pokud jde o ostatní aspekty první předběžné otázky, podle ustálené judikatury čl. 267 SFEU přiznává vnitrostátním soudům tu nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky vyžadující výklad či posouzení platnosti ustanovení unijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který jim byl předložen (rozsudky z 27. 6. 1991, Mecanarte, C-348/89, Recueil, s. I-3277, bod 44 a z 5. 10. 2010, Elčinov, C-173/09, Sb. rozh. s. I-8889, bod 26). (65) Čl. 267 SFEU tedy přiznává vnitrostátním soudům možnost, případně jim ukládá povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jakmile buď na návrh účastníků řízení, nebo i bez návrhu, dospějí k závěru, že základ sporu zahrnuje otázku, kterou je třeba vyřešit, spadající pod první pododstavec tohoto článku (rozsudky z 10. 7. 1997, Palmisani, C-261/95, Recueil, s. I-4025, bod 20 a z 21. 7. 2011, Kelly, C-104/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 61). Skutečnost, že účastníci původního řízení nevznesli před předkládajícím soudem otázku unijního práva, proto nebrání tomu, aby se předkládající soud mohl obrátit na Soudní dvůr (rozsudky z 16. 6. 1981, Salonia, 126/80, Recueil, s. 1563, bod 7 a z 8. 3. 2012, Huet, C-251/11, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 23). (66) Řízení o předběžné otázce totiž spočívá na dialogu mezi soudy, jehož zahájení zcela závisí na tom, jak vnitrostátní soud posoudí relevanci a nezbytnost předběžné otázky (rozsudky z 16. 12. 2008, Cartesio, C-210/06, Sb. rozh. s. I-9641, bod 91 a z 9. 11. 2010, VB Pénzügyi Lízing, C-137/08, Sb. rozh. s. I-10847, bod 29). (67) Kromě toho existence vnitrostátního procesního pravidla nemůže zpochybnit možnost, kterou mají vnitrostátní soudy, totiž předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, mají-li – jako je tomu ve věci v původním řízení – pochybnosti o výkladu unijního práva (výše uvedený rozsudek Elčinov, bod 25 a rozsudek z 20. 10. 2011, Interedil, C-396/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 35). (68) Pravidlo vnitrostátního práva, na základě něhož posouzení provedená soudem vyššího stupně zavazují jiný vnitrostátní soud, tedy nemůže posledně uvedený soud zbavit možnosti předložit Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu unijního práva, kterého se týkají taková právní posouzení. Pokud se totiž takový soud domnívá, že by v důsledku právního posouzení provedeného na vyšším stupni mohl vydat rozsudek v rozporu s unijním právem, musí mít možnost položit Soudnímu dvoru otázky, kterými se zabývá (rozsudek z 9. 3. 2010, ERG a další, C-378/08, Sb. rozh. s. I-1919, bod 32, jakož i výše uvedený rozsudek Elčinov, bod 27). (69) V této fázi je třeba zdůraznit, že vnitrostátní soud, který uplatnil možnost, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, je pro účely vyřešení sporu v původním řízení vázán výkladem dotčených ustanovení poskytnutým Soudním dvorem a musí případně odmítnout posouzení soudu vyššího stupně, pokud má s ohledem na tento výklad za to, že tato posouzení nejsou v souladu s unijním právem (výše uvedený rozsudek Elčinov, bod 30).

Evropské právo

113

(70) Zásadami uvedenými v předcházejících bodech je předkládající soud stejně tak vázán, pokud jde o právní názor, který ve věci v původním řízení vyjádřil ústavní soud dotyčného členského státu, jelikož z ustálené judikatury vyplývá, že nelze připustit, aby pravidla vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavní povahy, porušovala jednotnost a účinnost unijního práva (rozsudky z 17. 12. 1970, Internationale Handelsgesellschaft, 11/70, Recueil, s. 1125, bod 3 a z 8. 8. 2010, Winner Wetten, C-409/06, Sb. rozh. s. I-8015, bod 61). Soudní dvůr již ostatně uvedl, že se uvedené zásady použijí ve vztazích mezi ústavním soudem a jakýmkoli jiným vnitrostátním soudem (rozsudek z 22. 6. 2010, Melki a Abdeli, C-188/10 a C-189/10, Sb. rozh. s. I-5667, body 41 až 45). (71) Vnitrostátní pravidlo, které Najvyšší súd Slovenské republiky zavazuje k tomu, aby zastával právní názor Ústavného súdu Slovenské republiky, tedy předkládajícímu soudu nemůže zabránit v tom, aby Soudnímu dvoru předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v jakémkoli okamžiku řízení, který považuje za vhodný, a případně odmítl posouzení vyjádřená Ústavným súdem Slovenské republiky, která by se ukázala jako odporující unijnímu právu. (72) Konečně je Najvyšší súd Slovenské republiky jakožto nejvyšší soud dokonce povinen Soudnímu dvoru předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, dospěje-li k závěru, že základ sporu zahrnuje otázku, kterou je třeba vyřešit, spadající pod první pododstavec čl. 267 SFEU. Skutečnost, že je u ústavního soudu dotyčného členského státu možné podat opravný prostředek proti rozhodnutím vnitrostátního soudu, který je omezen na přezkum případného porušení práv a svobod zaručených vnitrostátní ústavou nebo mezinárodní úmluvou, totiž neumožňuje mít za to, že tento vnitrostátní soud nelze kvalifikovat jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU. (73) S ohledem na předcházející je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že takový vnitrostátní soud, jako je předkládající soud, má povinnost se na Soudní dvůr bez návrhu obrátit s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, a to i když rozhoduje v rámci vrácení věci po zrušení svého prvního rozhodnutí ústavním soudem dotyčného členského státu a vnitrostátní norma mu ukládá, aby ve sporu rozhodl v souladu s právním názorem vyjádřeným posledně uvedeným soudem. Komentář: Důvody pro výběr uvedeného rozhodnutí a zejména pasáže týkající se závaznosti právního názoru Ústavního soudu vysloveného v kasačním rozhodnutí, jímž vyhověl ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou ve světle nedávné kontroverze ohledně tzv. slovenských důchodů zřejmé – blíže viz citovaný nález ÚS. Zdrženlivý přístup Soudního dvora k aplikaci Listiny základních práv EU čl. 47 LPEU; čl. 6 odst. 1 a čl. 13 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 z 15. 3. 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex)6 Rozsudek z 17. 1. 2013, C-23/12, Zakaria (5. senát, GA Y. Bot – rozhodnuto bez stanoviska)

6

Úř. věst. L 105, s. 1.


114 Evropské právo K věci: V řízení před lotyšským soudem šlo o to, zda nařízení č. 562/2006 stanoví právo osob podat odvolání nejen proti odepření vstupu na území členského státu (jež toto nařízení upravuje výslovně), nýbrž i proti protipr��vnímu jednání, k němuž došlo během řízení o přijímání rozhodnutí o povolení takového vstupu. Panu Zakariovi totiž lotyšské úřady sice vstup do Schengenského prostoru umožnily, při prohlídce na rižském letišti se však podle něj chovali hrubě a urážlivě, a znevážili tak jeho lidskou důstojnost. V důsledku doby, kterou si vyžádala uvedená kontrola, navíc pan Zakaria zmeškal svůj letecký spoj. Z rozhodnutí: (33) Pokud jde o čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006, tento článek stanoví, že osoby, jimž byl odepřen vstup, mají právo na odvolání. Podle uvedeného ustanovení se odvolání podávají v souladu s vnitrostátními právními předpisy. (34) Je třeba dodat, že celý čl. 13 nařízení č. 562/2006 je věnovaný otázkám týkajícím se odepření vstupu. (35) Jak lotyšská vláda a Komise zdůraznily, čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006 ukládá členským státům povinnost stanovit opravný prostředek pouze proti rozhodnutím o odepření vstupu. (36) Dále je zjevné, že navrhovatel ve věci v původním řízení ani předkládající soud nezpochybnili platnost uvedeného ustanovení. (37) Svou druhou a třetí otázkou se předkládající soud táže, zda čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006, s přihlédnutím k bodu 20 odůvodnění a čl. 6 odst. 1 téhož nařízení, jakož i k čl. 47 LPEU, stanoví povinnost členského státu zaručit možnost podat opravný prostředek proti údajnému protiprávnímu jednání, k němuž došlo během řízení o přijímání rozhodnutí o povolení vstupu, a to buď k soudu, nebo ke správnímu orgánu, který z hlediska institucionálního i funkčního skýtá stejné záruky jako soud. (38) Vzhledem k tomu, že tyto dvě otázky byly položeny výlučně pro případ kladné odpovědi na první otázku, tedy pro případ, že by čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006 stanovil, že osoby mají právo podat odvolání nejen proti odepření vstupu, nýbrž i proti protiprávnímu jednání, o kterém se zmiňuje navrhovatel v původním řízení a které je popsáno v bodě 11 tohoto rozsudku, není třeba na ně odpovídat. (39) V každém případě však předkládací rozhodnutí neposkytuje dostatečné informace o sporu ve věci v původním řízení, včetně relevantních skutkových okolností, na základě kterých by Soudní dvůr mohl určit, jaký význam má čl. 6 nařízení č. 562/2006 pro přezkum tohoto sporu. V důsledku toho Soudní dvůr nemůže ani určit, zda situace navrhovatele ve věci v původním řízení se řídí unijním právem ve smyslu čl. 51 odst. 1 LPEU, podle kterého jsou její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudky z 5. 10. 2010, McB., C-400/10 PPU, Sb. rozh. s. I-8965, bod 51; a z 8. 11. 2012, Iida, C-40/11, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 79 až 81). (40) Je na předkládajícím soudu, aby určil, zda s ohledem na okolnosti sporu v původním řízení spadá situace navrhovatele ve věci v původním řízení do působnosti unijního práva, a pokud tomu tak je, zda odmítnutí přiznat tomuto navrhovateli právo obrátit se na soud porušuje jeho práva přiznaná čl. 47 LPEU. V této souvislosti je třeba připomenout, že příslušníci pohraniční stráže jsou ve smyslu čl. 6 uvedeného nařízení povinni při plnění svých úkolů plně ctít

SR 3/2013 lidskou důstojnost. Členské státy musejí ve svých vnitrostátních právních řádech stanovit odpovídající opravné prostředky, kterými při dodržení čl. 47 LPEU zabezpečí ochranu osob uplatňujících práva, která vyvozují z čl. 6 nařízení č. 562/2006. (41) Pokud se naopak uvedený soud vzhledem k odpovědi Soudního dvora na první otázku bude domnívat, že uvedená situace nespadá do působnosti unijního práva, bude muset tuto situaci přezkoumat ve světle vnitrostátního práva a zohlednit rovněž Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. 11. 1950, jejímiž stranami jsou všechny členské státy (v tomto smyslu viz rozsudek z 15. 11. 2011, Dereci a další, C-256/11, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 72 a 73). (42) S ohledem na předcházející úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006 ukládá členským státům povinnost stanovit opravný prostředek pouze proti rozhodnutím o odepření vstupu na jejich území. Komentář: V rozsudku je nejzajímavější pasáž obsažená v bodech 37 až 40: Soudní dvůr totiž ponechává případný rozšiřující výklad nařízení č. 562/2006 zcela v rukou předkládajícího soudu, stejně jako určení, zda daná situace spadá do rozsahu působnosti LPEU. V bodu 40 rozsudku totiž připouští, že ačkoliv výslovný požadavek na stanovení prostředků právní ochrany nařízení upravuje pouze proti rozhodnutím o odepření vstupu (čl. 13 odst. 3), kombinace čl. 6 nařízení (upravujícím povinnosti vnitrostátních orgánů při provádění kontrol) a čl. 47 LPEU (upravující obecně právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces) by potenciálně povinnost zajistit ochranu stanovit mohly. Poněkud nepochopitelně však Soudní dvůr ponechává určení, zda daná situace spadá do rozsahu působnosti LPEU (čl. 51 odst. 1) na předkládajícím soudu. Osobu vyžádanou na základě eurozatykače za účelem trestního stíhání není třeba před jejím předáním vyslechnout čl. 47 a 48 LPEU; rozhodnutí Rady 2002/584/SVV z 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy7 ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV z 26. 2. 20098 Rozsudek z 29. 1. 2013, C-396/11, Radu (velký senát, GA E. Sharpston, vyjádření ČR)

K věci: Předkládající soud v Rumunsku se jakožto vykonávající justiční orgán ve smyslu rámcového rozhodnutí o eurozatykači zabýval žádostmi německých justičních orgánů, které se týkaly předání C. Radua za účelem trestního stíhání pro skutky odpovídající loupeži ve smyslu článku 211 rumunského trestního zákona. Dotčený se svým předáním nesouhlasil a napadl je s poukazem na porušení řady ustanovení LPEU i EÚLP. Jejich výkladu se pak týkaly předložené předběžné otázky. Z rozhodnutí: (39) Na rozdíl od toho, co tvrdí C. Radu, dodržení čl. 47 a 48 LPEU nevyžaduje, aby justiční orgán členského státu mohl odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem trestního stíhání z dů-

7 8

Úř. věst. L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34. Úř. věst. L 81, s. 24.


SR 3/2013 vodu, že vyžádaná osoba nebyla před vydáním tohoto zatýkacího rozkazu vystavujícími justičními orgány vyslechnuta. (40) Je nutno konstatovat, že povinnost vystavujících justičních orgánů vyslechnout vyžádanou osobu před vydáním takového evropského zatýkacího rozkazu by nutně ohrozila samotný systém předávání stanovený rámcovým rozhodnutím 2002/584, a tudíž vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, neboť takový zatýkací rozkaz musí mít zejména za účelem zabránění útěku dotyčné osoby určitý účinek překvapení. (41) Evropský zákonodárce v každém případě zajistil dodržení práva být vyslechnut ve vykonávajícím členském státě způsobem, který neohrožuje účinnost mechanismu evropského zatýkacího rozkazu. (42) Z čl. 8 a 15 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že vykonávající justiční orgán musí před rozhodnutím o předání vyžádané osoby za účelem trestního stíhání provést určitou kontrolu evropského zatýkacího rozkazu. Čl. 13 tohoto rámcového rozhodnutí kromě toho stanoví, že vyžádaná osoba má právo na právního zástupce, pokud souhlasí se svým předáním a případně se zříká práva na „zásadu speciality“. Mimoto podle čl. 14 a 19 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud vyžádaná osoba, na kterou je vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, neposkytne souhlas se svým předáním, má právo být vyslechnuta vykonávajícím justičním orgánem za podmínek stanovených vzájemnou dohodou s vystavujícím justičním orgánem. (43) ... vykonávající justiční orgány nemohou odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem trestního stíhání z důvodu, že vyžádaná osoba nebyla ve vystavujícím členském státě před vydáním tohoto rozkazu vyslechnuta. Komentář: Více než rozsudek Soudního dvora je možná zajímavé stanovisko GA Sharpston, jež se řadou otázek spojených s aplikací LPEU zabývala. Byla erupce islandské sopky Eyjafjallajökull v dubnu 2010 mimořádnou okolností? čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 z 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/919 Rozsudek z 31. 1. 2013, C-12/11, McDonagh (3. senát, GA Y. Bot)

K věci: Žádost byla podána v rámci sporu mezi paní McDonagh a společností Ryanair Ltd, který se týkal skutečnosti, že tato společnost odmítla poskytnout D. McDonagh péči upravenou v čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004 poté, co byl v důsledku erupce islandské sopky Eyjafjallajökull zrušen její let a došlo k uzavření části evropského vzdušného prostoru. Z rozhodnutí (z výrokové části): 1) Článek 5 nařízení č. 261/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že takové okolnosti, jako je uzavření části evropského vzdušného prostoru v důsledku erupce sopky Eyjafjallajökull, představují „mimořádné okolnosti“ ve smyslu tohoto nařízení, které nezbavují letecké dopravce jejich povinnosti poskytnout

Evropské právo

115

péči upravenou v čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 nařízení č. 261/2004. 2) Čl. 5 odst. 1 písm. b) a článek 9 nařízení č. 261/2004 musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě zrušení letu z důvodu „mimořádných okolností“, které trvaly po takovou dobu, jakou byla doba ve věci v původním řízení, musí být splněna povinnost poskytnout péči cestujícím v letecké dopravě upravená v těchto ustanoveních, aniž je tím dotčena platnost uvedených ustanovení. Cestujícímu v letecké dopravě však mohou být jakožto náhrada z důvodu, že letecký dopravce nesplnil svou povinnost poskytnutí péče podle čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 nařízení č. 261/2004, vráceny pouze částky, které se s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu jeví jako nezbytné, vhodné a přiměřené k nahrazení selhání leteckého dopravce při poskytnutí péče uvedenému cestujícímu, což musí posoudit vnitrostátní soud. Možnost použít přednostní řízení při přezkumu žádostí o azyl podaných osobami patřícími do určité kategorie vymezené na základě státní příslušnosti či země původu čl. 23 a [39] směrnice Rady 2005/85/ES z 1. 12. 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka10 Rozsudek z 31. 1. 2013, C-175/11, D. a A. (2. senát, GA Y. Bot)

K věci: Předběžné otázky předložily irské imigrační orgány v rámci řízení o přiznání postavení uprchlíka v rámci přednostního řízení. První otázka, jíž se zabýváme níže, mířila na to, zda čl. 23 odst. 3 a 4 směrnice 2005/85 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát uplatnil zrychlené nebo přednostní řízení na posouzení určitých kategorií žádostí o azyl vymezených na základě kritéria státní příslušnosti nebo země původu žadatele. Z rozhodnutí: (57) S cílem odpovědět na první otázku je třeba předeslat, že – jak se uvádí v třetím a čtvrtém bodu odůvodnění a v čl. 1 směrnice 2005/85 – účelem této směrnice je stanovit minimální společné normy pro spravedlivé a účinné azylové řízení v členských státech. (58) Řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, jak vyplývá z osmého bodu odůvodnění směrnice 2005/85, se zakládá na dodržování základních práv a zásad přiznaných zejména Listinou. Ustanovení obsažená v kapitole II této směrnice stanoví základní zásady a záruky, v souladu s nimiž musejí členské státy podle čl. 23 odst. 1 vyřizovat všechny žádosti o azyl v posuzovacím řízení. (59) Článek 23 odst. 2 uvedené směrnice stanoví, že členské státy zajistí, aby toto řízení bylo dokončeno co nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno přiměřené a úplné posouzení. (60) Zájem na co nejrychlejším zpracování žádostí o azyl mají podle jedenáctého bodu odůvodnění členské státy i žadatelé o azyl. (61) V tomto kontextu čl. 23 odst. 3 a 4 směrnice 2005/85 dává členským státům možnost uplatnit přednostní nebo zrychlené řízení o žádostech o azyl.

9

Úř. věst. L 46, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 10; oprava v Úř. věst. L 92, 4. 4. 2009, s. 5. 10 Úř. věst. L 326, s. 13.


116 Evropské právo

SR 3/2013

(62) Tato možnost členských států stanovit přednostní vyřízení žádosti o azyl musí být vykládána s přihlédnutím k prostoru pro volné uvážení, který tyto státy mají, pokud jde o organizaci vyřizování takových žádostí. [V bodech 63 až 70 Soudní dvůr vymezuje – velice široce – prostor pro volné uvážení členských států. Pak se obrací k ústřední otázce, týkající se dopadů zásady zákazu diskriminace na daný případ.] (71) Pokud jde o zásadu zákazu diskriminace dovolávanou žalobci v původním řízení, je třeba konstatovat, že v azylových věcech a zejména v systému zavedeném směrnicí 2005/85 hrají země původu, a tudíž státní příslušnost žadatele rozhodující roli, jak vyplývá ze sedmnáctého bodu odůvodnění i z osmého bodu odůvodnění této směrnice. Z čl. 8 odst. 2 písm. b) této směrnice totiž vyplývá, že země původu žadatele má vliv na rozhodnutí rozhodujícího orgánu vzhledem k tomu, že tento orgán je povinen se informovat o všeobecné situaci existující v této zemi, aby mohl posoudit existenci či neexistenci nebezpečí pro žadatele o azyl a případně potřebu mezinárodní ochrany pro tohoto žadatele. (72) Jak dále vyplývá ze sedmnáctého bodu odůvodnění směrnice 2005/85, unijní zákonodárce zavedl pojem „bezpečná země původu“, podle něhož – lze-li třetí zemi pokládat za bezpečnou zemi původu – by měly mít členské státy možnost ji označit za bezpečnou s domněnkou, že je pro daného žadatele bezpečná. Proto v čl. 23 odst. 4 písm. c) této směrnice stanovil, že členské státy mohou stanovit, že se posuzovací řízení upřednostní nebo urychlí, pokud se žádost o azyl považuje za nedůvodnou, protože žadatel pochází z bezpečné země původu ve smyslu téže směrnice. (73 Z toho vyplývá, jak uvedl generální advokát v bodě 67 svého stanoviska, že státní příslušnost žalobce je skutečností, kterou lze vzít v úvahu pro odůvodnění přednostního nebo zrychleného řízení o žádosti o azyl. (74) Je však nutno upřesnit, že s cílem vyhnout se diskriminaci mezi žadateli o azyl z určitých třetích zemí, jejichž žádosti podléhají přednostnímu posuzovacímu řízení, a státními příslušníky jiných třetích zemí, jejichž žádosti jsou posuzovány v řádném řízení, toto přednostní řízení nesmí připravit žadatele patřící do první kategorie o záruky vyžadované čl. 23 směrnice 2005/85, které se uplatňují na všechny formy řízení. (75) Zavedení takového přednostního řízení, jako je řízení v původní věci, tak musí v plném rozsahu umožnit výkon práv, jež uvedená směrnice přiznává žadatelům o azyl, kteří jsou nigerijskými státními příslušníky. Tito žadatelé musejí mít zejména možnost využít dostatečné lhůty pro shromáždění a předložení údajů nezbytných k podpoření své žádosti, a tím rozhodujícímu orgánu umožní, aby tyto žádosti spravedlivě a úplně posoudil a ujistil se, že žadatelé nejsou v zemi svého původu vystaveni nebezpečí. ... (77) Z předchozích úvah vyplývá, že čl. 23 odst. 3 a 4 směrnice 2005/85 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát při dodržení základních zásad a záruk uvedených v kapitole II téže směrnice posoudil určité kategorie žádostí o azyl vymezené na základě kritéria státní příslušnosti nebo země původu žadatele ve zrychleném nebo přednostním řízení.

Jan Komárek, Londýn

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA LEDEN 2013 Nošení náboženských symbolů na pracovišti a „náboženské překážky“ na straně zaměstnance zákaz diskriminace (čl. 14 EÚLP), svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9 EÚLP) Rozsudek z 15. 1. 2013, č. 48420/10 a další, Eweida a další proti Spojenému království

K věci: Případ se týká čtyř praktikujících křesťanů, kteří se – každý v jiných situacích – dovolávali své svobody náboženského vyznání. Paní Eweidě, jež pracovala u odbavovací přepážky letecké společnosti British Airways, předpisy zaměstnavatele po několik měsíců neumožňovaly nosit na krku viditelně křížek. Podobně na tom byla paní Chaplin, pracující jako zdravotní sestra v nemocnici. Paní Ladele pracovala jako matrikářka, v duchu svého náboženství však odmítala provádět registrace párů stejného pohlaví. Problém s homosexuálními páry měl i zaměstnanec poradny pro mezilidské vztahy a sexuální terapii pan McFarlane, což ho stálo místo. Z odůvodnění: 89. V řízení před vnitrostátními soudy a před Soudem nebylo sporu o tom, že trvání paní Eweidy na viditelném nošení křížku v práci bylo motivováno jejím přáním podávat důkaz o své křesťanské víře. [...] Soud má za to, že chování paní Eweidy bylo projevem jejího náboženského vyznání ve formě bohoslužby, provádění náboženských úkonů a zachovávání obřadů, a jako na takové se na ně vztahuje čl. 9. [...] 91. Soud se domnívá, že odmítání ze strany British Airways mezi zářím 2006 a únorem 2007 dovolit stěžovatelce, aby zůstala na své pozici, pokud bude viditelně nosit křížek, představovalo zásah do jejího práva projevovat své náboženství. Jelikož tento zásah nelze přímo přičítat státu, musí Soud zkoumat, zda vzhledem ke všem okolnostem státní orgány dostály svým pozitivním závazkům vyplývajícím z čl. 9; jinými slovy, zda právo paní Eweidy volně projevovat své náboženství bylo ve vnitrostátním právním řádu dostatečně zajištěno a zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi jejími právy a právy třetích osob. 92. Podobně jako v řadě smluvních států [...], Spojené království nemá žádná zákonná ustanovení upravující nošení náboženského oblečení nebo symbolů na pracovišti. Paní Eweida zahájila vnitrostátní řízení o náhradu škody způsobenou přímou a nepřímou diskriminací [...]. V řízení před pracovním soudem bylo akceptováno, že tento soud nemá pravomoc posuzovat žádný oddělený nebo samostatný nárok na základě čl. 9 Úmluvy. Stěžovatelka mohla uplatnit čl. 9 před odvolacím soudem, byť tento soud rozhodl, že nedošlo k žádnému zásahu do práv zaručených v čl. 9. Nicméně ačkoli posouzení případu paní Eweidy vnitrostátními soudy se primárně zaměřovalo na námitku diskriminačního zacházení, je jasné, že ospravedlnitelnost předpisů o jednotném oblečení a přiměřenost opatření přijatých British Airways ve vztahu k paní Eweidě byly detailně přezkoumány. Soud se proto nedomnívá, že by nedostatek specifické ochrany ve vnitrostátním právu sám o sobě znamenal, že právo stěžovatelky projevovat své náboženství nošením náboženským symbolů v práci bylo nedostatečně chráněno.


SR 3/2013 93. Když hodnotili přiměřenost kroků učiněných British Airways s cílem vynutit si respektování svých předpisů o jednotném oblečení, vnitrostátní soudci na všech stupních se shodli, že účel předpisů byl legitimní, konkrétně sdělovat určitý obraz společnosti a podporovat rozpoznatelnost značky a personálu. Pracovní soud měl za to, že požadavek podřídit se předpisům byl nepřiměřený, neboť nerozlišoval mezi předmětem nošeným jako náboženský symbol a šperkem nošeným čistě z okrasných důvodů. Toto rozhodnutí bylo na základě odvolání zvráceno odvolacím soudem, který shledal, že British Airways postupovaly přiměřeně. K tomuto závěru odvolací soud dospěl, když poukázal na skutkové okolnosti zjištěné pracovním soudem a zejména na to, že předpisy o oblečení byly v účinnosti již několik let a není známo, že by způsobovaly stěžovatelce nebo jinému členu personálu nějaký problém; že paní Eweida podala formální stížnost, ale pak se rozhodla přijít do práce s odhaleným křížkem, aniž by vyčkala výsledku stížnostního řízení; že jakmile byla stížnost podána, British Airways se daným problémem pečlivě zabývaly, proběhl i konzultační proces a výsledkem bylo uvolnění předpisů o oblečení tak, aby bylo povoleno viditelné nošení náboženských symbolů; a že paní Eweidě bylo během tohoto procesu nabídnuto místo v administrativě se stejným platem a že v únoru 2007 byla vrácena na svoji starou pozici. 94. Podle názoru Soudu je jasné, že tyto faktory dohromady zmírnily rozsah zásahu, který stěžovatelka utrpěla, a musejí být vzaty v potaz. Navíc, při vážení přiměřenosti opatření přijatých soukromou společností ve vztahu k jejímu zaměstnanci se vnitrostátní orgány, zejména soudy, pohybují v rámci prostoru pro vlastní uvážení. Soud nicméně v daném případě dospěl k závěru, že spravedlivá rovnováha nebyla zachována. Na jedné misce vah bylo přání paní Eweidy projevovat své náboženské přesvědčení. Jak bylo výše poznamenáno, jde o základní právo, a to proto, že zdravá demokratická společnost potřebuje tolerovat a udržovat pluralismus a rozmanitost, ale také kvůli významu, který má pro jednotlivce, jenž učinil z náboženství ústřední princip svého života, schopnost sdělovat toto své přesvědčení jiným. Na druhé misce vah je přání zaměstnavatele chránit obraz společnosti. Soud se domnívá, že zatímco tento cíl je nepochybně legitimní, vnitrostátní orgány mu přiznaly příliš velkou váhu. Křížek paní Eweidy byl diskrétní a nemohl jí ubírat na profesionálním zjevu. Neexistovaly žádné důkazy o tom, že nošení jiných – dříve povolených – kusů náboženského oblečení, jako jsou turbany nebo hidžáby, jinými zaměstnanci, mělo nějaký negativní dopad na značku či obraz British Airways. Navíc, skutečnost, že společnost byla schopna změnit předpisy o jednotném oblečení tak, že umožnila nosit viditelně šperky s náboženskými symboly, prokazuje, že dřívější zákaz neměl zásadní důležitost. 95. Soud proto uzavírá, že za těchto okolností, kdy nejsou důkazy o jakémkoli skutečném narušení zájmů třetích osob, vnitrostátní orgány nedokázaly dostatečně ochránit právo první stěžovatelky projevovat své náboženství, v rozporu s pozitivními závazky vyplývajícími z čl. 9. Ve světle tohoto závěru nepovažuje Soud za nezbytné zkoumat odděleně stěžovatelčinu námitku porušení čl. 14 ve spojení s čl. 9.

Evropské právo

mohly být ohroženy, pokud by například rozrušený pacient zatahal za řetízek nebo pokud by se křížek dostal do kontaktu s otevřenou ránou. Navíc i nošení jiných náboženských symbolů bylo z bezpečnostních důvodů zakázáno. Pokud jde o stěžovatele, kterým jejich křesťanská víra nedovolovala poskytovat služby homosexuálním párům, ESLP akceptoval snahu vnitrostátních orgánů zajistit rovné zacházení se všemi osobami bez ohledu na jejich sexuální orientaci a upřednostnění tohoto zájmu nad respektováním omezení plynoucích pro stěžovatele z jejich víry. V případě pana McFarlana přihlédl též navíc k tomu, že na svou pozici v poradně nastoupil přesto, že si musel být vědom toho, že bude muset poskytovat služby i párům stejného pohlaví. Je třeba konstatovat, že odůvodnění závěru o neporušení u posledních dvou stěžovatelů je argumentačně poměrně chudé. Staví v podstatě na jednoznačném – a nijak blíže nerozvedeném – upřednostnění nediskriminačního zacházení na základě sexuální orientace a poukazu na široký prostor pro uvážení, kterým státy v dané oblasti disponují. ESLP se však prakticky vyhnul otázce, zda nebylo možné navzájem si konkurující zájmy sladit například tak, že by víra paní Ladele a pana McFarlana byla respektována tím, že by jim bylo umožněno pracovat jen s páry opačného pohlaví, přičemž příslušné služby pro homosexuální páry by zajišťovali pracovníci, kteří jsou bez vyznání nebo jejichž víra je v daném směru nijak neomezuje (ve vztahu ke třetí stěžovatelce na tento aspekt poukázali soudci Vučinić a De Gaetano). V dané souvislosti stojí za pozornost, že britská Dolní sněmovna na počátku února schválila pro Anglii a Wales sňatky osob stejného pohlaví, a to nejen občanské, ale i církevní, což v době přípravy návrhu zákona pochopitelně vyvolalo u církví značnou vlnu nevole. Schválený návrh proto dokonce anglikánské církvi oddávat homosexuální páry výslovně zakazuje a ostatním církvím to pouze dovoluje, nijak je však k tomu nenutí.1 O návrhu zákona umožňujícím sňatky osobám stejného pohlaví se ve stejné době debatovalo také ve francouzském Národním shromáždění, zde nicméně návrh zákona předpokládá například i možnost adopce.2 Rozprava poslanců se protáhla na celkem 110 hodin během 10 jednacích dní a v jejím rámci prý bylo uplatněno neuvěřitelných 4 999 pozměňovacích návrhů.3 A do třetice, také Nejvyšší soud USA se bude zabývat tím, zda gayové a lesby mají právo uzavírat sňatky.4

Za povšimnutí rovněž stojí následující rozhodnutí Rozsudek z 8. 1. 2013, č. 40238/02, Bucur a Toma proti Rumunsku Stěžovatel pracoval v oddělení odposlechů a záznamů telefonních hovorů rumunské tajné služby. Jelikož jeho kolegové a nadřízení nevěnovali patřičnou pozornost jeho poukazům na četná porušování zákona, k nimž v praxi daného oddělení docházelo, rozhodl se stěžovatel na tyto praktiky veřejně upozornit. Za to se mu dostalo trestního stíhání a odsouzení na dva roky odnětí svobody podmíněně 1

Komentář: Případ paní Eweidy byl jediným z celé čtveřice, kde ESLP dospěl k závěru o porušení EÚLP. Ve skutkově obdobném případě paní Chaplin svůj odlišný verdikt odůvodnil zejména daleko větší závažností důvodů, pro které jí nošení křížku nebylo povoleno, totiž zájmem na bezpečnosti a zdraví zdravotnického personálu a pacientů, které by

117

Gay marriage: Party leaders hail vote. 6. 2. 2013, www.bbc.co.uk (navštíveno 10. 2. 2013). Le débat sur le mariage pour tous touche à sa fin. 8. 2. 2013, www.lefigaro.fr (navštíveno 10. 2. 2013). 3 Fin du débat-marathon sur le mariage homosexuel à l’Assemblée nationale. 9. 2. 2013, www.lemonde.fr (navštíveno 10. 2. 2013). 4 Nejvyšší soud USA bude rozhodovat o sňatcích homosexuálů. 8. 2. 2013, www.rozhlas.cz (navštíveno 10. 2. 2013). 2


118 Evropské právo za krádež, sběr a nezákonné předávání utajovaných informací a za vyzrazení a nezákonné použití informací dotýkajících se soukromého života, cti a pověsti třetích osob. Jde o další z případů tzv. whistleblowingu, kterým se ESLP zabýval na poli práva na svobodu projevu (srov. dále např. rozsudek velkého senátu z 12. 2. 2008, č. 14277/04, Guja proti Moldavsku). Při zkoumání, zda v těchto případech je zásah do tohoto práva nezbytný v demokratické společnosti ve smyslu čl. 10 odst. 2 EÚLP, bere v potaz následující okolnosti: zda stěžovatel měl k dispozici jiné prostředky, jak na nezákonnosti upozornit; zda předmětné informace představovaly nějaký veřejný zájem; zda informace byly autentické; jaká újma vznikla příslušné organizaci (zde tedy rumunské tajné službě); zda byl stěžovatel v dobré víře; jak přísná sankce byla stěžovateli uložena. Po zhodnocení všech těchto okolností dospěl ESLP k jednomyslnému závěru, že právo stěžovatele na svobodu projevu bylo porušeno. Rozhodnutí z 15. 1. 2013, č. 34929/11, E. B. proti Maďarsku Stěžovatelka namítala porušení svého práva na ochranu vlastnictví v důsledku několika dílčích reforem maďarského penzijního systému v letech 2010 až 2012. ESLP konstatoval, že změny, kterými systém prošel (zejména zrušení systému dvou pilířů – povinného odvádění příspěvků do státního i do některého ze soukromých penzijních fondů), nebyly v konečném důsledku stěžovatelce na újmu. Některými z námitek stěžovatelky – zejména jejími pochybnostmi, zda vzhledem k zamýšlené práci v cizině se jí podaří dosáhnout potřebného počtu odpracovaných let pro přiznání státního starobního důchodu – se však ESLP odmítl zabývat s tím, že jde jen o spekulace. Rozhodnutí z 15. 1. 2013, č. 73093/11, Fuksa proti České republice Stěžovatel se jako závětní dědic dcery paní M. neúspěšně domáhal odškodnění za nemovitý majetek, který paní M. zanechala po 2. světové válce na území Podkarpatské Rusi, které bylo tehdejším Československem postoupeno SSSR. Právo na odškodnění za majetky ponechané na Podkarpatské Rusi různým způsobem (zejména z hlediska vymezení odškodňovaného majetku a okruhu oprávněných osob) upravují Smlouva mezi ČSSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině z roku 1945, zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (a související vyhláška č. 43/1959 Ú. l.), vyhláška č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, a konečně zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Ústavní soud, který se věcí stěžovatele zabýval v usnesení z 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, kromě jiného prohlásil, že výše uvedené předpisy jsou svojí povahou restitučními předpisy, přičemž je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny; zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí, přičemž je limitován pouze zákazem libovůle. Ústavní soud v postupu obecných soudů, které nárok stěžovatele zamítly pro nesplnění různých podmínek ve výše uvedených předpisech zakotvených, proto neshledal

SR 3/2013 porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. ESLP ve shodě se svou ustálenou judikaturou, o kterou se ostatně opřel i Ústavní soud, námitku porušení čl. 1 Protokolu č. 1 zamítl jako nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae. Odmítl přitom tvrzení stěžovatele, že jeho případ je totožný s věcí Broniowski proti Polsku, která se týkala nároku na odškodnění za majetek zanechaný po 2. světové válce za řekou Bug. ESLP upozornil, že na rozdíl od pana Broniowskiho stěžovatel nikdy nedosáhl uznání svého nároku na vnitrostátní úrovni, na čemž nic nemůže změnit ani názor, že odškodnění by bylo možno požadovat přímo s odkazem na smlouvu z roku 1945, který v roce 2004 vyslovil tehdejší veřejný ochránce práv. Tento názor totiž české soudy odmítly, což ESLP nepovažoval za svévolný či zjevně nerozumný závěr. Rozsudek z 29. 1. 2013, č. 11146/11, Horváth a Kiss proti Maďarsku Tato věc je maďarskou obdobou případu D. H. a další proti České republice, v němž ESLP dospěl k závěru o systémové diskriminaci romských žáků při výkonu jejich práva na vzdělání (čl. 14 EÚLP ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1). ESLP i zde nejprve konstatoval, že značně vysoké procento romských žáků ve zvláštních školách vede k domněnce o existenci nepřímé diskriminace a je na žalované vládě, aby ji vyvrátila. Podobně jako v české kauze ani zde neuznal dva hlavní argumenty vlády, tedy skutečnost, že zařazování žáků do zvláštních škol se děje na základě testů a v zásadě se souhlasem rodičů, což však v případě maďarských stěžovatelů ani nebylo respektováno. Pokud jde o testy, ESLP poukázal kromě jiného na to, že mohly být minimálně částečně kulturně zaujaté, že hranice označující mentální zaostalost byla maďarskými orgány stanovena přísnější, než jak ji vytýčila Světová zdravotnická organizace, a že nebyla dostatečně specifikována povaha obtíží stěžovatelů. ESLP uzavřel, že rozhodování o zařazení romských stěžovatelů s údajným lehkým mentálním handicapem nebo poruchou učení do školy nebylo doprovázeno adekvátními zárukami, že stát vezme v potaz zvláštní potřeby členů znevýhodněné skupiny. Ve výsledku tak byli stěžovatelé zařazeni do škol pro děti s mentálními handicapy, které sledovaly redukovanější učební osnovy než běžné školy a kde byli izolováni od žáků z širší populace. Dostalo se jim proto vzdělání, které neskýtalo nezbytné záruky vyplývající z pozitivních povinností státu odčinit historii rasové segregace ve zvláštních školách. Poskytnuté vzdělání mohlo prohloubit jejich obtíže a podkopat jejich následný osobnostní vývoj, místo aby jim pomohlo zařadit se do běžných škol a rozvinout schopnosti, které by jim usnadnily život mezi většinovou populací. Rozsudek z 29. 1. 2013, č. 66610/09, Zolotas proti Řecku (č. 2) Stěžovatel si v roce 1981 otevřel účet v bance a uložil na něj peníze. O osud svého konta se znovu začal zajímat až v roce 2003, kdy mu bylo ale sděleno, že jeho pohledávka vůči bance byla promlčena v souladu se zákonem z roku 1946, podle kterého vklady na kontech ve státních bankách se promlčují (a připadají státu), pokud v průběhu dvaceti let nedošlo k žádnému pohybu na příslušném kontě. ESLP připustil, že systém promlčení fungující v Řecku je rozumný, neboť promlčecí lhůta je dostatečně dlouhá a pro dotčené osoby není složité její běh přerušit. Měl však za to, že takto radikální opatření, jakým je promlčení pohledávek vzta-


K novému občanskému zákoníku 119

SR 3/2013 hujících se k bankovnímu účtu, je způsobilé dostat dotčenou osobu – zvláště jde-li o obyčejné lidi, kteří nejsou zběhlí v občanském nebo bankovním právu – do nevýhodného postavení v porovnání s bankou nebo se státem. Ten, kdo uloží peníze do banky, má podle ESLP právo očekávat, že jeho vklad zůstane v bezpečí, zvláště jestliže po celou dobu jsou na jeho účet připisovány úroky, jako tomu bylo v tomto případě. Je proto legitimní, aby se spolehl na to, že bude dopředu upozorněn na blížící se situaci, která jeho očekávání může ohrozit, aby mohl ochránit své vlastnické právo. ESLP uvedl, že stát má pozitivní závazek chránit občana, a má předvídat povinnost bank informovat majitele neaktivního účtu o tom, že se blíží konec promlčecí lhůty, a dát mu příležitost přerušit její běh. Jelikož k tomu v daném případě nedošlo, bylo na stěžovatele uvaleno nepřiměřené břemeno, které nelze ospravedlnit ani potřebou vypořádat právní vztahy, jejichž existence je nejistá, ani zájmem na řádném fungování bankovního systému. Právo stěžovatele na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 1 Protokolu č. 1 tak bylo porušeno.

Další aktuality ze Štrasburku Ze statistik za rok 20125 Rok 2012 byl pro ESLP významný především v tom, že se oproti předchozímu roku nijak dramaticky nezvýšil počet stížností přiřazených jednotlivým rozhodovacím formacím. V průběhu roku to dokonce dlouho vypadalo, že poprvé od roku 2003 budeme dokonce svědky poklesu, nakonec přeci jen k mírnému nárůstu došlo, a to zhruba o 800 kusů na zatím rekordních 65 200 stížností. V předchozích letech však počet stížností přidělených k rozhodnutí rostl meziročně podstatně rychleji (2011/2010: 3 100; 2010/2009: 4 200; 2009/2008: 7 250; 2008/2007: 8 150). Neméně podstatné je, že se ESLP podařilo opět překonat rekord v počtu ročně vyřízených stížností. Jestliže v roce 2011 dokázal rozhodnout o celkem – do té doby rekordních – 52 188 stížnostech, loni v této disciplíně zaznamenal zlepšení o neuvěřitelných 68 % na 87 879 stížností. Výše uvedené se nutně muselo projevit na počtu nedodělků. Jestliže od poloviny roku 2011 jsme mohli pozorovat v tomto směru stagnaci či mírný pokles, v průběhu roku 2012 se podařilo křivku vývoje počtu neskončených případů – nepřetržitě stoupající prakticky po celou dobu existence nového stálého ESLP (tedy od roku 1998) – stočit zásadním způsobem dolů. Počet věcí čekajících před některou z rozhodovacích formací na rozhodnutí tak meziročně poklesl z 151 600 na „pouhých“ 128 100. I když i toto číslo je nepochybně stále vysoké, je třeba si uvědomit, že počet nedodělků se sotva kdy podaří stlačit pod hranici 100 000, pokud nějakým významným způso-

bem neklesne počet podávaných stížností nebo pokud doba projednávání nezanedbatelného počtu stížností neklesne pod jeden rok. Podstatné totiž je, aby fungování ESLP bylo dlouhodobě udržitelné, tedy aby se počet nově napadlých a vyřízených stížností dostal do rovnováhy. Jinými slovy, počet nedodělků by klidně mohl dlouhodobě zůstat ve výši okolo 130 000 stížností. Při stagnujícím počtu nových stížností na úrovni roku 2012 by to znamenalo, že ESLP ročně vyřídí stejný počet stížností, jako mu v daném roce napadne, a že průměrná délka projednávání stížnosti je dva roky. Z hlediska států, které se na počtu nedodělků podílejí nejvíce, se na prvních příčkách mnoho nemění. Vévodí stále Rusko, jehož podíl se však přeci jen o něco málo snížil na 22,3 %, a Turecko s 13,2 %, za nimiž následují postupně Itálie (11,1 %), Ukrajina (8,2 %), Srbsko (7,8 %), Rumunsko (6,8 %), Bulharsko (3,0), Spojené království (2,6 %), Moldavsko (2,5 %) a Polsko (2,4 %). Za těmito deseti státy tedy jdou celé čtyři pětiny nedodělků, o zbývající pětinu se „dělí“ ostatních 37 smluvních stran EÚLP. Pokud bychom se zaměřili na to, které státy v roce 2012 nejvíce „přispěly“ novými stížnostmi, žebříček by se mírně proměnil: Rusko (10 755), Turecko (9 098), Ukrajina (7 796), Rumunsko (6 790), Srbsko (4 900), Polsko (4 077), Itálie (3 253), Chorvatsko (1 912), Spojené království (1 734), Německo (1 494). Zcela jiné by bylo pochopitelně pořadí států, pokud bychom tyto počty stížností přidělených k rozhodnutí vztáhli na počet obyvatel dané země. Do čela by se vyšvihlo Srbsko (6,77 stížnosti na 10 000 obyvatel), následované Lichtenštejnskem (4,44) a Chorvatskem (4,35); Rusko by se s průměrem 0,75 hluboko propadlo. Pořadí největších hříšníků – měřeno počtem v roce 2012 vydaných rozsudků, v nichž ESLP konstatoval porušení alespoň jednoho z práv a svobody zaručených EÚLP – vedou opět Rusko (122) s Tureckem (117), za nimiž s odstupem následují Rumunsko (70), Ukrajina (69), Bulharsko (58), Polsko (56), Řecko (52), Itálie (36), Moldavsko (25) a Maďarsko (24). Co se týče České republiky, ta si v posledních letech udržuje relativně stabilní (a relativně nízký) počet nových stížností (726 – 606 – 522 – 547); v průměru na počet obyvatel ve výši 0,52 se v loňském roce zařadila až na 31. místo. Na konci roku 2012 čekalo na rozhodnutí štrasburských soudců 961 stížností proti České republice (22. místo). Její svědomí v uplynulém roce zatížilo 10 odsuzujících rozsudků, což ji řadí na celkové 19. místo, o které se dělí ještě s Rakouskem, Lotyšskem, Srbskem a Spojeným královstvím. Jiří Kmec, Praha 5

Statistiky jsou přístupné (www.echr.coe.int).

na

internetových

stránkách

ESLP

K NOVÉMU OBČANSKÉMU ZÁKONÍKU ZE SOUDNÍ PRAXE Legitimace podílového spoluvlastníka k podání návrhu na prodej věci veřejnou dražbou § 1147 NObčZ

I spoluvlastník, jenž byl ve sporu o zrušení spoluvlastnictví žalovaným, může navrhnouti povolení exekuce soudní dražbou dle § 352 exekučního řádu.

Rozhodnutí NS Československé republiky z 15. 2. 1922, R I 181/22 (Vážný 1500)

K věci: Spoluvlastník A vysoudil na spoluvlastníku B spor o zrušení společenství nemovitostí, načež se B domáhal na soudě, by povolena byla dražba nemovitosti dle § 352 ex. ř. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl.


120 K novému občanskému zákoníku Exekuce dražbou k vůli zrušení spoluvlastnictví může býti povolena jen na základě některého exekučního titulu, jak jsou vypočteny v § 1 čís. 1 až 18 ex. ř., a smí býti povolena jen tehdy, když z exekučního titulu lze seznati jak osobu oprávněného, tak i osobu dlužníka, jakož i předmět dlužného plnění neb opomenutí; exekuce ve prospěch osoby jiné nežli té, která jest v exekučním titulu označena jako oprávněná, nebo proti někomu jinému než-li tomu, kdo jest dle titulu exekučního dlužníkem, může býti povolena jen za podmínek § 9 ex. ř. Dle obsahu exekučního titulu, o který se exekuční návrh opírá, byl to v tomto případě vymáhající věřitel, jenž byl odsouzen, aby trpěl prodej domu patřícího společně jemu a dlužnici soudní dražbou, a také on to byl, jemuž byla uložena náhrada útrat sporu. Z toho plyne, že oprávněnou dle tohoto exekučního titulu jest dlužnice, nikoliv však vymáhající věřitel a že jenom dlužnice má právo na základě uvedeného exekučního titulu vést exekuci a že proti ní uvedený exekuční titul exekučním titulem není, pokud nebyly splněny podmínky § 9 ex. ř. Pokud se pak týče § 561 čís. 2 c. ř. s., že výpověď z nájmu může býti provedena nejen stranou vypovídající, nýbrž i stranou vypovězenou, nelze ustanovení toto v tomto případě obdobně použíti, poněvadž ustanovení to jest povahy výjimečné a jako takové musí býti vykládáno přesně. Že byly splněny podmínky § 9 ex. ř., ani vymáhající věřitel sám netvrdí, a proto již tato okolnost stačila, aby návrh byl zamítnut. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Z odůvodnění: Základním pravidlem spoluvlastnického poměru je, že pravidelně může každý společník žádati za zrušení spoluvlastnictví (§ 830 a 843 OZO). Důsledek této zásady vede nutně k tomu, že rozsudek vyhovující žalobě jednoho společníka na zrušení spoluvlastnictví soudní dražbou ve smyslu § 843 OZO působí v hlavní věci, totiž v otázce zrušení spoluvlastnictví, ve prospěch obou stran ve sporu, tedy ve prospěch žalobce i žalovaného, a proti oběma (judicium duplex). Rozsudkem tím je totiž otázka zrušení spoluvlastnictví mezi stranami rozhodnuta, ani jeden ani druhý z nich nemůže o zrušení to znova žalovati, ježto by tomu bránila zásada procesní, že nelze rozhodovati opětně o téže věci sporné (ne bis in idem – res judicata). Kdyby se žalovanému odepřelo právo použíti rozsudkem toho i proti odpůrci žalobci, nemohl by v případě, že by žalobce rozsudku toho nepoužil, uplatniti již vůbec své právo na zrušení spoluvlastnictví, což by se právě příčilo stěžejním zásadám hmotného práva o spoluvlastnictví (§ 831 a 832 OZO). Jde tedy z této povahy věci samé, z povahy poměru spoluvlastnického, že i žalovaný může navrhnouti povolení exekuce soudní dražbou společné nemovitosti ve smyslu § 352 ex. ř., když žalobce s návrhem tím otálí, a dokonce návrhu tomu se opírá, jak je tomu v tomto případě. Důsledně musí žalovanému v takovém případě připadnouti role strany vymáhající a týž má též nárok na náhradu útrat dotyčného potřebného exekučního návrhu. Komentář: V praxi stále panují určité nejasnosti týkající se třetího způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, jímž je nařízení prodeje věci a rozdělení výtěžku podle velikosti podílů, a to zejména pokud jde stav, který nastává po právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

SR 3/2013 Vzhledem ke skutečnosti, že prodej společné věci se realizuje postupem podle ustanovení o výkonu rozhodnutí, je předpokladem pro zahájení řízení o prodeji společné věci po zrušení podílového spoluvlastnictví nařízení výkonu rozhodnutí soudem na základě návrhu některého ze spoluvlastníků (Rc 81/1967). Aktuální judikaturou bylo jednoznačně stanoveno, že k prodeji společné věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky, tj. přímo k úkonům zpeněžení, nelze přistoupit bez nařízení výkonu rozhodnutí, neboť předpokladem pro zahájení řízení o prodeji nemovitosti po zrušení podílového spoluvlastnictví je nařízení výkonu rozhodnutí soudem na návrh některého ze spoluvlastníků. Rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví a o nařízení prodeje společné věci vzniká pouze exekuční titul, který opravňuje kteréhokoliv ze spoluvlastníků, aby se domáhal jeho výkonu (usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, SR 4/2008 s. 133). Nalézací soud prodej věci nerealizuje a pro další ingerenci soudu po rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutné podání návrhu na výkon rozhodnutí kterýmkoliv ze spoluvlastníků a následný postup exekučního soudu. Jestliže však k podání návrhu nedojde, nemůže nastat ani soudní výkon rozhodnutí; tento závěr se opírá o starší judikaturu, která vymezila, že rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením prodeje a rozdělením výtěžku v žádném případě nenahrazuje též nařízení výkonu rozhodnutí, neboť je jen rozhodnutím v nalézacím řízení, i když svého druhu. Od jiných rozhodnutí stanovících povinnost se liší tím, že neukládá takovou povinnost a že oprávněným k návrhu na jeho výkon může být jak žalobce, tak i žalovaný. To však vyplývá z toho, že jím soud rozhodl jen o tom, jakým způsobem bude provedena likvidace spoluvlastnictví (Rc 81/1967). Základní mechanismus likvidace spoluvlastnického vztahu nařízením prodeje tak zůstal u právní úpravy účinné v poměrech OZO a souvisejících procesních předpisů a současné právní úpravy shodný. Hmotněprávní úprava obsažená v NObčZ nenaznačuje, že by mělo dojít k odklonu od dosavadních závěrů vyslovených v Rc 81/1967 a sp. zn. 20 Cdo 1886/2006 (pokud by nebyla přijata speciální procesní úprava, která by tuto otázku upravila výslovně). Podle § 1147 NObčZ není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Z uvedeného vyplývá, že i nová právní úprava počítá s likvidací spoluvlastnictví prodejem věci ve veřejné dražbě tam, kde nepřichází v úvahu ani rozdělení věci ani její přikázání do vlastnictví některého ze spoluvlastníků. Soudní rozhodnutí o takovém způsobu vypořádání bude mít i nadále povahu rozhodnutí, jehož realizace se může domáhat kterýkoliv z dosavadních podílových spoluvlastníků. Tento závěr je ostatně i v souladu s § 1140 odst. 2 NObčZ, podle kterého každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.

Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno JUDr. Petr Lavický, Ph.D., Brno


SOUDNÍ ROZHLEDY

Monatsblatt der tschechischen und europäischen kommentierten Rechtsprechung INHALTSVERZEICHNIS Aktuelles . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Analysen der Rechtsprechung L. Bahýľová, Rechtsprechung des Obersten Verwaltungsgerichts: Teilnahme der Öffentlichkeit an Verwaltungs- und Gerichtsverfahren . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 M. Pfeiffer, Gewöhnlicher Aufenthalt im europäischen Familienrecht . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Verfassungsrecht 26. Haussuchung in der Wohnung eines Dritten . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 27. Beschränkung oder Beraubung der Handlungsfähigkeit und Bestellung des Pflegers . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Ziviles Verfahrensrecht 28. Verwaltungsorgan als Teilnehmer des Verfahrens nach dem Fünften Teil ZPO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 29. Beseitigung von Diskrepanzen in der Entscheidungsfindung des Obersten Gerichts . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 30. „Gewöhnlicher Wohnort“ nach Art. 8 Abs. 1 der Verordnung (EG) Nr. 2201/2003 des Rates . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Ziviles Verfahrensrecht 31. Einrede relativer Nichtigkeit und gute Sitten . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 32. Klage auf Unterlassung des Gaststättenbetriebes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Handelsrecht 33. Ausfüllung des Wechsels . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 34. Charakter des Verfahrens und Teilnahme am Verfahren nach dem § 183k HGB (squeeze-out). Wesentliche Periode für die Bewertung der Angemessenheit der Gegenleistung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Ausgewählte Entscheidungen aus dem verwaltungsrechtlichen Bereich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Verwaltungsrecht 35. Hemmung der Präklusionsfrist bei der Immobilienübertragungssteuer bei Einlagen in Handelsgesellschaften . . . . . . . . . . . 109 36. Nichtvorlage der Fahrzeugregistrierungsbescheinigung, der Grünen Karte oder der Bescheinigung über Grenzversicherung durch den Fahrer bei Straßenkontrolle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Europäisches Recht Der EU-Gerichtshof – Januar 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Der Europäische Gerichtshof für Menschenrechte – Januar 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Zum neuen Bürgerlichen Gesetzbuch aus der gerichtlichen Praxis Legitimation des anteiligen Miteigentümers zur Einreichung des Vorschlags auf Verkauf der Sache mit öffentlicher Versteigerung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

Rechtsprechung des Obersten Verwaltungsgerichts: Teilnahme der Öffentlichkeit an Verwaltungs- und Gerichtsverfahren Mgr. Lenka Bahýľová, Ph.D., Brno Die Öffentlichkeit – als Adressat der Ausübung der öffentlichen Verwaltung – stellt ein wichtiges Subjekt insbesondere bei jenen Typen von Verwaltungsverfahren dar, in denen die Nutzung des Gebiets und ihre sich auf öffentliche Interessen auswirkenden Änderungen behandelt werden (meistens handelt es sich um Erstellung der Dokumentation zur Raumordnungsplanung, Bebauungsoder Bauverfahren, mit der das Interesse an der Umwelt oder am Schutz der öffentlichen Gesundheit betroffen werden können). Der Aufsatz beschreibt sowie die Problematik der Teilnahme der Öffentlichkeit an den Prozeduren vor den Verwaltungsorganen, als auch Fragen betreffend des Instituts der Teilnahme der Öffentlichkeit und Wahrung ihrer Interessen vor Verwaltungsgerichten. Neben der Auslegung der nationalen Rechtsregelung ist es erforderlich, auch den Erfordernissen des EU-Rechts und des internationalen Rechts gerecht zu werden, die der Öffentlichkeit einen breiten Zugang zu Verwaltungsverfahren und zum gerichtlichen Schutz gewährleisten.


Soudni rozhledy c.3/2013