Page 1

art + antiques

2

editorial /

Novoroční

„Jízdenka do budoucnosti“ – tak se o kultuře hovoří v nedávno přijatém

Obsah

01

vládním programu kulturní politiky na následujících pět let. Kultura je podle vlády nejen „duchovním základem společnosti a měřítkem její vyspělosti“, ale je prý nesmírně důležitá i z ekonomického hlediska. Na HDP Evropské unie se kulturní sektor podle dva roky staré studie Evropské komise, na kterou se vláda odvolává, podílí procentuelně vyšší částkou než sektor nemovitostí, potravinářský a tabákový průmysl či průmysl chemický. Chtělo by se zatleskat, že čeští politici konečně pochopili, že kultura není „postradatelnou nadstavbou“, ale důležitou a formativní společenskou silou, kterou stojí za to podporovat a rozvíjet. Fakt, že v rozpočtu na letošní rok je na kulturu počítáno s částkou o půl miliardy nižší než loni a že základem vládního plánu, jak v příštích letech dosáhnout jejího navýšení, je pouhý účetní trik, bohužel naznačuje, že

3 / úhel

> Obrazy, které líbáme a po kterých šlapeme

Václav Hájek

> Vídeňská bramboračka

4 / depeše

Josef Vomáčka

6 / zprávy 10 / výstava

> Všichni jsme Václavovi

Milena Bartlová

19 / aukce 26 / na trhu

> Václav Radimský

Michal Šimek

28 / portfolio 30 / rozhovor

jde jen o další z prázdných deklarací. Vážnějším problémem než chování politiků je ale nakonec naše vlastní apatie. Existuje samozřejmě spoustu dobrých důvodů, proč to nebo ono nejde, ale vědomí překážek a limitů by nemělo být omluvou pro lhostejnost. Pokud opravdu věříme, že kultura je důležitá, měli

> Marek Kvetán

Kateřina Tučková

> Milan Grygar

Karolína Jirkalová, Jan Skřivánek

40 / téma

> s ředitelem Tate Modern

Jan Skřivánek a Veronika Wolf

46 / v ateliéru

> Tomáš Smetana

Kateřina Černá

bychom se sami začít chovat odpovědněji. Ne, že by se v české kultuře nic zajímavého nedělo, ale zdá se, že zdejší kulturní veřejnost, či přinejmenším výtvarná obec, do značné míry rezignovala na veřejný prostor a přijala za svou mentalitu ghetta. Ti aktivnější se věnují alespoň svým vlastním projektům (a díky jim za to!), málokdo však má energii o věcech diskutovat, ozvat se, když se děje něco, co by se dít nemělo, či naopak, když si nějaká akce zaslouží pochvalu. Petice a demonstrace proti nesmyslné grantové politice či censur-

50 / staveniště 52 / architektura

> hnilička–císler–architekti

Karolína Jirkalová

56 / design

> Ron Arad

Tereza Kozlová

59 / nové knihy 60 / knižní recenze Kateřina Černá

> Co s námi dělá umění?

> Artěl

ním zásahům jsou jedna věc (a opět – díky aspoň za ně!), zoufale nám

62 / starožitnosti

však chybí otevřené intelektuální polemiky, které by se zabývaly nejen

Lucie Zadražilová

vyslovenými průšvihy, ale reálnými tématy. Jak přesvědčovat politiky,

68 / zahraniční výstava

že kultura je důležitá, když například i významné výstavy prošumí bez sebemenšího projevu zájmu ze strany odborné veřejnosti? Když neza-

Karel Thein

> Picasso a staří mistři

> Průvodce po galeriích v Praze 7

70 / manuál

Ondřej Chrobák

jímají ani ji, proč by měly zajímat někoho dalšího? Do nového roku bychom si všichni navzájem měli přát nejen hodně zajímavých kulturních akcí, ale především více zvědavosti a víc energie k jejich reflexi. Absence plnohodnotné kritické diskuse dnes trápí českou kulturu možná víc než nedostatek peněz. A za to naši politici

72 / recenze

> Milan Houser, 3. strana zdi

Jan Zálešák, Pavel Vančát

80 / komiks

> Pavel Čech

Tomáš Prokůpek

nemůžou. Jan Skřivánek

obálka

>

MIL A N GR YG AR : HM AT OVÁ K RE SBA / 2001

The Drawing Center, New York / foto Štěpán Grygar

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5, IČ: 27422160 / Adresa redakce: Na Smetance 16, 120 00, Praha 2; 222 252 427, 736 487 832; redakce@artantiques.cz. / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolína Jirkalová / Redakce: Kateřina Černá, Eliška Kapounová, Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@ artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jakub Troják / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Václav Hájek, Ondřej Chrobák, Tereza Kozlová, Tomáš Prokůpek, Michal Šimek, Adam Štěch, Karel Thein, Jan Třeštík, Kateřina Tučková, Pavel Vančát, Josef Vomáčka, Veronika Wolf, Lucie Zadražilová, Jan Zálešák / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 252 427; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Art+Antiques, Na Střelnici 48, 77900 Olomouc; 585 203 697, fax: 585 203 721; predplatne@artantiques.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint - Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. ledna. / Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 2

28.12.2008 21:19:23


úhel

3

Obrazy, které líbáme a po kterých šlapeme text: Václav Hájek Autor přednáší na Fakultě humanitních studií a Filozofické fakultě UK. Věnuje se vizuální kultuře.

V dnešní době se snadno a často zapomíná na to, že řada obrazů tradičně nebyla a vlastně stále není určena výhradně pro pohled, pro vizuální vnímání. Zapomínáme na to zřejmě proto, že se obrazů do určité míry bojíme. Bojíme se jejich moci, jejich vlivu, jejich schopnosti nepozorovaně nás ovládnout a přimět k jednání, od kterého bychom se vědomě raději distancovali. Západní kultura se tradičně snažila zachovávat si vůči obrazům tuto distanci, ale ne vždy se to dařilo. Idoly, fetiše, totemy, voodoo objekty – to všechno představuje jisté

10 / výstava

Všichni jsme Václavovi S R D C O V Ý R E L I K V I Á Ř S O S TAT K Y S V. VÁ C L AVA po 1439 / zlacené stříbro, křišťál / výška 39,5 cm Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 3

typy obrazů, které se vymykají racionální a optické kontrole. Tyto artefakty nejsou pouze neutrálním znakem nepřítomné či vzdálené věci. Naopak, v těchto symbolických předmětech je údajně přítomna určitá síla, která ovlivňuje naši realitu, naše životy. Podle teorie lingvisty Johna Austina můžeme rozlišovat výroky na performativy a konstativy. Konstativ pouze cosi sděluje, informuje o tom, jak se věci mají (např. „Tráva je zelená“). Performativ naproti tomu věci mění, ovlivňuje realitu (např. výrok oddávajícího úředníka „Tímto Vás oddávám“). Západní kultura si už od antiky toužebně přeje, aby obrazy byly pouhými konstativy, které máme plně pod kontrolou a které využíváme jako pouhé komunikační prostředky. Už Platón tvrdil, že jedinec, který propadl obrazu, je v zajetí falešné iluze a jeho poznání světa je nepravdivé. I řada náboženských učení označuje obraz za klam, od kterého si musíme zachovávat odstup a můžeme jej využívat pouze jako ilustrace slova či textu. Známá středověká maxima praví „Pictura laicorum scriptura“ – obraz je písmo negramotných. Obraz měl být stejně racionálním znakem jako text, respektive se měl textu podřídit a přizpůsobit. Každý z nás však už od dětství žije s určitými obrazy, do kterých možná vkládá víc, než je v nich skutečně přítomno. Ať už je to plyšový medvídek, panenka, značkové zboží, automobil, memoriální objekty („tátovy hodinky“ z Pulp Fiction) atd. – všechny tyto předměty pro nás mají velkou cenu, větší a hlavně jinou, než je hodnota ekonomická. Těchto předmětů se dotýkáme, hladíme je, líbáme, opatrujeme téměř jako živé, blízké bytosti. A očekáváme od nich i určitou protislužbu: ochranu, společenskou reprezentaci, lásku. Tyto věci

slouží k upřesnění a udržení naší identity (individuální i kolektivní) a k hierarchické komunikaci mezi různými, kvalitativně odstupňovanými úrovněmi světa (země a nebe, živí a mrtví, člověk a bůh). Těchto věcí se dotýkáme s určitou důvěrou a vírou v jejich moc. Provádíme drobné rituály, jimiž jim projevujeme svou úctu. V dřívější době byla celkem běžnou víkendovou aktivitou mužů péče o automobil, která neměla rozhodně pouze praktický účel, ale jednalo se i o symbolický rituál. Vyjma toho, že můžeme jistý fetiš uctívat, lze jej také zneuctít (běžné je třeba poškrábání laku na cizím autě). Takto lze zacházet s řadou obrazů-objektů, které mají pro určitého jedince či skupinu specifický význam. Tyto praktiky známe pochopitelně z nejrůznějších náboženských aktivit. Jedná se třeba o křesťanská osculatoria – předměty, určené k líbání při náboženském obřadu. Líbáním se projevuje úcta, která patří nikoli předmětu samotnému, ale pomyslné posvátné síle, jež je v něm ukryta a která tvoří sakrální osu spojení mezi různými úrovněmi reality. V určitých oblastech je běžné líbat pohřební textilie při pohřbu, líbat fotografie uctívaných či milovaných osob apod. Řada reklam zobrazuje líbání určitého výrobku – viděl jsem třeba pivní tácky, na nichž mladá žena tiskne rty k lahvi plzeňského. Zde jde pochopitelně jednak o výraz oné náklonnosti a také o to, že mužský divák takové reklamy se automaticky projektuje do daného příběhu a s orosenou lahví získává jako bonus i nastavené ženské rty. Jedná se o příslovečný Pygmalionův polibek, kterým k životu probudíme sochu, iluzi, virtualitu. A co uděláme, pokud se ve svém očekávání zklameme? Zahodíme obrázek do kouta, popřípadě na něj ještě dupneme a plivneme. A má to.

28.12.2008 21:19:25


4

depeše

art + antiques

Vídeňská bramboračka text: Josef Vomáčka Autor je nezávislý publicista a producent výstav. Je mimo jiné iniciátorem projektu InterCity: Berlin – Praha.

Vídeňská bramboračka je docela běžnou polévkou. Mají ji skoro v každé větší vídeňské kavárně, kde se většinou dobře a vydatně vaří. Bramboračku umí opravdu dobře také v Albertině, o čemž se přesvědčilo koncem minulého roku, zejména v listopadu, desítky tisíc českých a moravských strávníků. Vařila ji opravdu skvostně, i když se někomu udělalo i lehce špatně… Vídeňská Albertina v posledních letech, zejména po rozsáhlé a úspěšné generální opravě a přestavbě, nabízí divákům celou řadu výstavních projektů nad svůj původně zamýšlený čistý císařský standard grafické sbírky. Promíchává úzké zaměření o další rozměr, a ač velmi často najdeme na jejích výstavách onen předpokládaný základ kresby a grafiky, rozmáchle jej doplní, ve spolupráci s předními světovými galeriemi a muzei, o další dimenzi autorovy tvorby. A tak jsme si v posledních letech dopřáli následné lahůdky: Brassai, Dürer, Klimt, Klee, Rembrandt, Rubens, Rauch, Chagall, Katz, Mondrian, Kolig, Goya, Picasso, Kounellis, Schiele, Gertsch, Baselitz, Warhol, Fendi, Guston, Appel, Ernst, Kokoschka, Gogh. Goghova výstava v souladu se zaměřením Albertiny představila 50 obrazů, doplnila je však o 100 hlavních kreseb a akvarelů z více než šedesáti zemí světa. Však jména spolupracujících institucí, cvičících pod poučenou taktovkou amsterdamského Van Goghova muzea, byla přehlídkou opravdu hvězdnou – připomeňme si některá: Kröller-Müller Museum (Otterlo), Metropolitan Museum of Art (New York), Musée d’Orsay (Paris), National Gallery of Art (Washington), Guggenheim Museum (New York), Puschkin Museum (Moskva), Armand Hammer Museum (Los Angeles) a samozřejmě řada soukromých sbírek. Toto a vědomí, že Van Gogh v takovéto konstelaci ve Vídni v posledním století nevisel a že o ulici vedle je veliká výstava George

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 4

Braqua, v Museum Quartier pak čeká Edward Hooper či Christian Schad a v dolním Belvederu Gustav Klimt, přitáhlo z abstinujícího Česka (ale i Polska, Maďarska, Slovenska a Slovinska) tisíce nadšených návštěvníků a vážných zájemců. Jak ostatně sdělil rakouský rozhlas, v sobotu 22. listopadu jen z České republiky překročilo hranice 675 autobusů vezoucích 31 000 zájemců o Gogha. A tady se to Albertině vymklo z ruky. Analyzovat způsob prezentace či se zabývat výběrem děl a jejich řazením není možné, protože všichni návštěvníci se proti své vůli stali účinkujícími v apokalyptické show, která doposud ve Vídni a zejména zde, v Albertině, neměla obdoby. Zhroutil se jakýkoliv systém organizace vstupu, mailem potvrzované časové vstupenky pro kolektivy i jednotlivce vzaly za své, bezpečnostní služby, sehnané z celého okolního Balkánu, zůstaly zcela bezradné, a i když se mnohahodinové fronty takřka k žádnému cíli nepohybovaly, vnitřní výstavní prostory praskaly ve švech. A protože šatny se svou kapacitou přestaly vyhovovat už brzo ráno, musely tisíce zvědavců procházet výstavní sály v kabátech a bundách, zpoceni a zpola udušeni. Klimatizace v podstatě vzala za své, horký vlhký vzduch nesvědčil zjevně nikomu, hlavně pak ne vystaveným dílům. Pět řad diváků před

každou kresbou či obrazem v logické ochranné polotmě přivádělo většinu návštěvníků k šílenství, protože díla nebyla prostě vidět – nešlo k nim přistoupit. Vložené fronty, které měly alespoň částečně regulovat pohyb diváctva v interiéru se neustále rozpadaly a přemisťovaly, hlídači ztráceli nervy, zodpovědné osoby neexistovaly… Byla to opravdová bramboračka. Dokonce tak i páchla (voněla – doložte si dle chuti). Kritika nepovedeného způsobu prezentace má ale v sobě řadu hořkých momentů. Ten hlavní je o tom, že se nám paradoxně ani nesní o podobné situaci, že žádné z výše citovaných jmen nemůže český zájemce v Praze nebo v jiných našich městech spatřit, a už vůbec ne jejich kombinaci, že jsme prostě opravdu rezignovali z celé řady krutých a známých důvodů na možnost být pevným bodem na bájné středoevropské intelektuální ose Berlín – Praha – Vídeň. Už jsme zase tam, na periférii. Ještě že máme na bramboračku blízko. PS: Ve stejnou dobu oblažovaly jiné tisíce návštěvníků na sever od Vídně, v Berlíně, takové hvězdy, jako Paul Klee, Jeff Koons či Anish Kapoor. Fronty se bezhlesně pohybovaly rychlostí 2 km/hod, organizace byla německy spolehlivá, počty návštěvníků řádově podobné. Prostě Ti Němci bramboračku neumí…

28.12.2008 21:19:26


zprávy

6

art + antiques

Ondákovy Benátky Bratislava – Letošní podoba společného českého a slovenského pavilonu na bienále v Benátkách bude v rukou slovenského umělce Romana Ondáka. Rozhodla o tom koncem listopadu sedmičlenná mezinárodní komise. Ta posoudila 13 návrhů, ale nakonec žádný nevybrala. Po poradě pak oslovila Ondáka, který nabídku přijal. Tvůrci soutěžních projektů Ondáka podpořili, ale protestují proti postupu poroty. Její předsedkyní byla Katarína Rusnáková, vedoucí katedry dějin umění v Banské Bystrici a krátkodobá ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie. Podle Rusnákové žádný z předložených návrhů nesplnil základní požadavek, kterým je „zaujímavá, koherentná umelecká výpoveď, založená na inovativnom prístupe k formulovaniu aktuálnej tématiky a súčasných problémov života v sviežom vizuálnom jazyku“. „Kvalita přihlášených návrhů nebyla slabá, ale taková československá. Chyběl jim internacionální přesah. Ondákovo dílo mluví mezinárodním jazykem,“ komentoval rozhodnutí poroty její člen, galerista Jiří Švestka. Dvaačtyřicetiletý Ondák je hvězdou slovenského konceptuálního umění a každo-

ROMAN ONDÁK : I T W ILL ALL T URNOU T R IGHT I N T H E E N D / 2005-06 (installation at Tate Modern) / Mixed media 3,6 m x 2,5 m × 15,8 m / © The artist

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 6

R O M A N O N D Á K : A N T I N O M Á D I / 2000 soubor pohlednic – detail / © Roman Ondák

ročně se účastní mnoha světových přehlídek. Jen během minulého roku zavítal například do Šanghaje, Panamy, Kodaně nebo Bostonu. Na benátském bienále se objevil už před šesti lety v rámci mezinárodního projektu Utopia Station, který organizoval Hans Obrist, kurátor loňské výstavy Uncertain States of America v Rudolfinu. Ondák tehdy v Benátkách vystavil svůj Dopis slovenskému ministru kultury, který obsahoval jedinou větu – dotaz, jestli ministr podpoří jeho záměr založit virtuální muzeum současného umění. O kvalitě Ondákovy tvorby není sporu. Příčinou protestů umělecké obce je způsob výběru. „Ak spomedzi 13 projektov nebol žiaden natoľko výrazný, aby zaujal komisiu, je to mimoriadne znepokojivý a negatívny signál voči celej umeleckej obci a bezprecedentná urážka každého autora prihláseného projektu,“ uvádí se v protestním dopise adresovaném Slovenské národní galerii. Mezi jeho signatáři najdeme vesměs soutěžící umělce a kurátory, například Dušana Brozmana, Juraje Čarného, Lýdii Pribišovskou nebo Krištofa Kinteru. „Jde o neprofesionální způsob zacházení s profesionální veřejností,“ stěžuje si Zuzana Štefková z Centra pro současné umění, která se soutěže účastnila jako kurátorka. „Vzhledem k tomu, jak jsme dopadli, jsme dost rozčarovaní. To se nemuseli obtěžovat vypisováním konkurzu – podobně jako před čtyřmi lety.“

Štefková naráží na rok 2005, kdy se slovenská strana rozhodla, že výběrové řízení nevypíše, a vyzvala výtvarníky k účasti přímo. Přímá volba umělce do národního pavilonu v Benátkách je běžná ve Francii, Rakousku a dalších zemích. Výběrové řízení naopak v tomto případě podle Jiřího Švestky není příliš šťastné: „Jde o předstírání demokracie. Když to tak nedělají v cizině, proč bychom to měli dělat u nás?“ Benátské bienále bude letos probíhat od 7. června do 22. listopadu. Hlavím kurátorem akce je Daniel Birnbaum, kterého české publikum zná, podobně jako Obrista, jako spoluautora výstavy Uncertain States of America. Zastřešujícím tématem bienále je Vytváření / kč světů (Making Worlds).

Kulturní pětiletka Praha – Vláda po několikatýdenních odkladech schválila v polovině listopadu státní kulturní politiku na příštích pět let. Program počítá s jednoprocentním podílem ze státního rozpočtu ve prospěch kultury. Tento závazek byl zakotven již v předchozím plánu kulturní politiky, který v roce 2001 přijala vláda Miloše Zemana. Novinkou, kterou prosadilo ministerstvo financí, je, že do zmíněného jednoho procenta jsou zahrnuty i částky, které na kulturu vynaloží ostatní vládní resorty.

28.12.2008 21:19:28


7

z podpůrných fondů EU (strukturální a komunitární fondy). Díky nim se státní orgány mohly částečně vyvázat z toho co se, jak uvádí kulturní program, „obvykle pokládá za hlavní úlohu státu“. Míněna je materiální podpora vzniklých i vznikajících kulturních hodnot, tedy památek a „živého“ umění. Přes některé změny však zůstává řada bodů kulturní politiky konstantních. V rovině institucí se dlouhodobě projevuje snaha převést více zodpovědnosti ze státu na kraje. Na individuální rovině se zdůrazňuje podpora kulturního vzdělávání a přístupu k informacím. Stát také neustále deklaruje ochranu / kč kulturního dědictví. Tento nenápadný, leč významný tah kritizovala krátce po schválení programu Marta Smolíková ze Společnosti ProCulture, která kulturní politiku dlouhodobě sleduje. „Výdaje na kulturu by měly být ve výši 1%. Ministerstvo kultury to obchází, protože započítalo veškeré výdaje státu na kulturu a tváří se, že se procento zvyšuje. Není to pravda,“ uvedla pro ČT1. Procento na kulturu zůstává od roku 2001 v rovině slibů. Podíl kultury na státním rozpočtu byl nejvyšší v roce 1999, kdy činil 0,88 procent. Poté došlo k jeho výraznému poklesu, který trvá dosud. Topolánkův kabinet se v nově přijatém plánu zavázal, že slibovaného procenta dosáhne v roce 2010, tedy na konci svého funkčního období. Během sedmi let, které dělí starý a nový kulturní program, se směřování české kulturní politiky v lecčem změnilo. „Tehdy jsme řešili jiné problémy, například reformu veřejné správy. Od roku 2004 je navíc Česká republika plnoprávným členem EU,“ vysvětluje Ladislav Eliáš z Ministerstva kultury. Změna je patrná i na rétorice obou vládních dokumentů. Zatímco v roce 2001 chtělo ministerstvo „brzdit negativní vlivy komercionalizace kultury“, dnes zdůrazňuje hlavně její konkurenceschopnost. Jestliže před osmi lety chtělo garantovat tvůrčí svobodu, dnes sice „nechce snižovat význam původní umělecké tvorby“, ale bude podporovat především ty aspekty, které jsou užitečné i pro jiné sektory (například cestovní ruch). Vstup České republiky do Evropské unie navíc přinesl možnost využívat prostředky

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 7

Kulturní hejtmani Krajské rady bývají přirovnávány k regionálním vládám. Radní pro kulturu by tudíž v této logice měli být jakýmisi krajskými ministry kultury. Jejich agenda je ve skutečnosti mnohem širší a kraj od kraje se navíc dosti různí. Nejčastěji mají na starost „kulturu, památkovou péči a cestovní ruch“, v některých krajích do jejich agendy patří i školství či sociální věci. Nikdo z představovaných radních před vstupem do politiky v oblasti kultury či památkové péče nepracoval. V Jihočeském a Zlínském kraji, kde vznikly velké koalice, zůstali na svých postech dosavadní radní, ostatní jsou nováčky. V Karlovarském a Moravskoslezském kraji budou mít kulturu na starost komunisté.

Středočeský – Václav Beneš (ČSSD). Věk 64 let. Původní profesí veterinář. Posledních šest let byl místostarostou v Příbrami. Podle vlastních slov chce navázat na „úspěšnou činnost“ své předchůdkyně. V rozhovoru pro Příbramský deník dále řekl, že chce přidat divadlům a kulturním institucím, jejichž zřizovatelem není kraj, i amatérským kulturním souborům a organizacím. Jihočeský – František Štangl (ODS). Věk 47 let. Absolvent Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích. Před vstupem do politiky pracoval jako agronom a ředitel technických služeb. V letech 1996 až 2006 byl starostou Nových Hradů. Radním pro kulturu, památkovou péči, cestovní ruch a přírodní a kulturní atraktivity byl již v minulé radě. Plzeňský – Václav Koubík (ČSSD). Věk 55 let. Do rady přichází z postu starosty obce Hůrky na Rokycansku. Před tím podle Plzeňského deníku dlouhá léta pracoval v kovohutích. Je členem Ligy starostů proti radaru. Karlovarský – Eva Valjentová (KSČM). Věk 44 let. Vzděláním inženýrka ekonomie. Na krajský úřad přichází z pozice ekonomky Sokolovské uhelné. Členkou komunistické strany je od roku 1986. Vedle kultury, památkové péče a cestovního ruchu bude mít na starost také lázeňství. Amatérsky se věnuje divadlu. Ústecký – Jana Ryšánková (ČSSD). Věk 38 let. Absolventka bakalářského studia ekonomie na univerzitě v Ústí nad Labem. Dosavadní profesní kariéru strávila v papí-

28.12.2008 21:19:28


8

zprávy

renském a obalovém průmyslu. Jako krajská radní bude mít na starost i oblast sociálních věcí. Mezi svými zájmy uvádí „cestování, fotografování, pěší a cykloturistika, spinning, vodáctví, hudba, četba, cizí jazyky“. Liberecký – Lidie Vajnerová (Strana pro otevřenou společnost). Věk 53 let. Manažerka libereckého zábavního centra Babylon a předsedkyně správní rady Nadace Škola hrou. Do krajského zastupitelstva se dostala na kandidátce koaličního uskupení Volba pro město, do rady ovládané ČSSD ale nakonec vstoupila jen sama za sebe. Královehradecký – Jiří Nosek (ČSSD). Věk 63 let. Původním povoláním učitel. V roce 2003 byl odvolán z místa ředitele základní školy, poté co poslal žáky na předvolební mítink ČSSD. Již třetí volební období je královehradeckým zastupitelem. V krajské radě má na starost oblast školství a kultury. Pardubický – Jana Pernicová (nestraník, zvolena za ČSSD). Věk 52 let. Absolventka Vysoké školy zemědělské v Praze. Od roku 1996 je ředitelkou základní školy ve Svitavách. V oblasti kultury a památkové péče chce navazovat na svého předchůdce Miroslava Brýdla. Součástí její agendy bude i školství. Vysočina – Tomáš Škaryd (ČSSD). Věk 40 let. Po absolvování Vysoké školy zemědělské v Praze pracoval na správě sociálního zabezpečení. Poslední 6 let byl starosto Chotěboře. Jako své zájmy uvádí myslivost, sport, turistiku a chalupaření. Olomoucký – Radovan Rašťák (ČSSD). Věk 50 let. Původní profesí učitel. Na post krajského radního pro kulturu, péči o památky, tělovýchovu, sport a volný čas přichází z místa ředitele základní školy v Přerově. Od roku 2002 byl přerovským radním a je též předsedou tamní organizace ČSSD. Moravskoslezský – Svatomír Recman (KSČM). Věk 55 let. Absolvent Akademie společenských věd v Moskvě. Členem komunistické strany je od roku 1974. V letech 1992 až 2006 byl poslancem. Na otázku Lidových novin, proč dostal v radě na starost sociální věci a kulturu, odpověděl, že šlo o politickou dohodu. Zlínský – Jindřich Ondruš (KDU-ČSL). Věk 43 let. Původní profesí projektant. Před pěti lety si ještě doplnil bakalářský titul v oboru veřejná správa. V letech 1994 až 2004 byl starostou Nového Hrozenkova,

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 8

art + antiques

poté se stal radním zlínského kraje. Ve funkci náměstka pro kulturu, památkovou péči, cestovní ruch a církve působil už v minulém volebním období. Jihomoravský – Václav Božek (ČSSD). Věk 58 let. Původní profesí stavební inženýr, odborný asistent Ústavu pozemního stavitelství na VUT v Brně. Jako náměstek hejtmana zodpovídá za „strategii rozvoje lidských zdrojů, podporu vědy a výzkumu, kulturu a památkovou péči, cestovní ruch i práci / js s neziskovými organizacemi“.

Kvetánova babička nebyla Arabka Praha – Cenu NG 333, kterou udílí Národní galerie a Skupina ČEZ umělcům do 33 let a která je honorována 333 tisíci korunami, získal koncem listopadu dvaatřicetiletý Slovák Marek Kvetán. Porota ho ocenila za instalaci Koberec, tvořenou perským kobercem s žárovkami, blikajícími za doprovodu orientálního popu. Podle porotců umělec v díle uplatnil „citlivost pro smyslové kvality materiálu a světla v rámci konceptuálně pojaté plastiky“. Kvetán není v soutěži NG 333 ani v Národní galerii žádným nováčkem. Do finále byl jmenován už minulý rok a ve sbírce Národní galerie je zastoupen světelnými obrazy s textem Koránu. Mezi zpracováním Koránu a vítězným orientálním Kobercem však podle Kvetána není žádná souvislost. „Analytikov

nepoteším. Nemám žiadnú arabskú babičku,“ uvedl umělec. Ve srovnání s minulým ročníkem došlo k mírné obměně devítičlenné poroty. Mezi zástupci Národní galerie, Moravské galerie a nezávislých českých a slovenských kurátorů se nově objevil malíř Roman Franta, asistent Rittsteinova ateliéru na AVU, kurátor Petr Vaňous a Knížákova doktorandka Alena Kupčíková. Percentuální složení finalistů také víceméně opakovalo loňské schéma. Jedenáctku nominovaných vždy tvoří 7-8 studentů a absolventů AVU, 2 slovenští umělci a 1-2 studenti moravských vysokých škol. Do finále postoupili, podobně jako minulý rok, čtyři zástupci Ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka, který zároveň zasedá v porotě. „Potěšilo mě, že se zde objevilo hodně jmen umělců – mých spolužáků, kteří jsou velice talentovaní, ale nikdy nebyli těmi, kteří mají ostré lokty,“ napsala do katalogu finalistů Kupčíková. Celkové zaměření soutěže vyznívalo výrazně ve prospěch konceptuálního umění. Podle Kupčíkové porota vybírala konceptuální projekty hlavně proto, že měli dobrou prezentaci a bylo jim lépe rozumět. Vyhlášení druhého ročníku soutěže proběhlo v klidnějším duchu než první. Odpadl rozruch kolem intervence skupiny Ztohoven a odborná veřejnost, která v roce 2007 kritizovala Cenu NG 333 jako trucpodnik vůči Ceně Jindřicha Chalupeckého, tentokrát ocenění Národní galerie ignorovala. Výstava finalistů potrvá ve Veletržním paláci do 1. března. / kč

I N S TA L A C E K V E TÁ N O VA V Í T Ě Z N É H O O B J E K T U K O B E R E C

28.12.2008 21:19:30


9

M A R K L E C K E Y: F E L I X G E T S B R O A D C A S T E D / 2007 FotograďŹ e z natĂĄÄ?enĂ­ ďŹ lmu / Courtesy Cabinet, London. Private Collection Š Mark Leckey

Po medvědovi kocour Londýn – Zatímco v letech minulých kandidåti prestiŞní Turnerovy ceny, kterå je udělovåna výtvarníkům do 50 let, kteří Şijí a tvoří v Britanii, provokovali svou kontroverzností, letos překvapili pro změnu svou ne-kontroverzností. Vyhlåťení Turnerovy ceny målokdy nechåvå publikum chladnÊ. PřestoŞe se jednå o cenu nårodní, je ťiroce sledovåna mezi-

nĂĄrodnĂ­ veĹ™ejnostĂ­ a vĂ­tÄ›zovĂŠ (Ä?asto i pouze nominovanĂ­ umÄ›lci, jejichĹž poÄ?et se ustĂĄlil na Ä?Ă­sle Ä?tyĹ™i) jsou nĂĄslednÄ› oslavovĂĄni i zatracovĂĄni. Faktem nicmĂŠnÄ› zĹŻstĂĄvĂĄ, Ĺže ceny jejich dÄ›l okamĹžitÄ› stoupnou. Porota, kterĂĄ umÄ›lce vybĂ­rĂĄ, se kaĹždoroÄ?nÄ› obmÄ›Ĺˆuje, Ä?Ă­mĹž by se mÄ›lo zamezit upĹ™ednostĹˆovĂĄnĂ­ urÄ?itĂ˝ch smÄ›rĹŻ Ä?i autorĹŻ. PĹ™es tuto alternaci porotcĹŻ vĹĄak Ĺ™ada kritickĂ˝ch hlasĹŻ upozorĹˆuje, Ĺže kandidĂĄty ceny se

od poÄ?ĂĄtku 90. let stĂĄvajĂ­ pĹ™evĂĄĹžnÄ› umÄ›lci zastupovanĂ­ nÄ›kolika vĂ˝znamnĂ˝mi londĂ˝nskĂ˝mi galeristy. Letos byli nominovĂĄni tĹ™i Ĺženy a jeden muĹž: Goshka Macuga, pĹŻvodem z Polska, propojila roli umÄ›lce, kurĂĄtora a sbÄ›ratele, kdyĹž pĹ™epracovala dĂ­la ostatnĂ­ch znĂĄmĂ˝ch autorĹŻ a uvedla je do novĂŠho kontextu. InstalacĂ­ dvou supermarketovĂ˝ch pokladen se ĹĄpinavĂ˝m nĂĄdobĂ­m, dvou tĂŠměř nahĂ˝ch manekĂ˝nĹŻ a mnoha dalĹĄĂ­ch artefaktĹŻ se pĹ™edstavila Cathy Wilkes. Silnou soupeĹ™kou jim byla Runa Islam, umÄ›lkynÄ› pochĂĄzejĂ­cĂ­ z BangladeĹĄe, kterĂĄ byla prezentovĂĄna tĹ™emi krĂĄtkĂ˝mi ďŹ lmy. Jeden z nich zachycuje Ĺženu rozbĂ­jejĂ­cĂ­ s naprostĂ˝m klidem a lehkostĂ­ porcelĂĄn jehoĹž stĹ™epy se ve zpomalenĂŠm pohybu tříťtĂ­ do vĹĄech stran. Favoritem, alespoĹˆ podle kurzĹŻ sĂĄzkařů (ano, v Britanii je běŞnĂŠ sĂĄzet na vĂ­tÄ›ze umÄ›leckĂŠ ceny), byl vĹĄak jedinĂ˝ nominovanĂ˝ muĹž, Mark Leckey. K radosti hrĂĄÄ?ĹŻ se prognĂłzy skuteÄ?nÄ› potvrdily. Po Marku Wallingerovi, kterĂ˝ v pĹ™edchozĂ­m roÄ?nĂ­ku zvĂ­tÄ›zil s videem, ve kterĂŠm v kostĂ˝mu medvÄ›da pobĂ­hal po prĂĄzdnĂŠm berlĂ­nskĂŠm muzeu, Leckey uspÄ›l s videoprojekcemi, v nichĹž se objevuje Homer Simpson, kocour Felix Ä?i / Veronika Wolf zajĂ­c Jeffa Koonse.

INZERCE

 

         

 



ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 9

28.12.2008 21:19:31


10

výstava

art + antiques

Všichni jsme Václavovi Výstava k 1100. výročí narození sv. Václava text: Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně. Zabývá se především uměním středověku.

Pražské arcibiskupství a Národní galerie vystavují v Anežském klášteře skutečné rodinné stříbro: umění zaznamenávající stopu, již zanechala úcta k patronovi české země ve vizuální kultuře od středověku po začátek 20. století

Jedna dobrá definice praví, že národ je společenství těch, kdo spolu komunikují snáze, než s těmi ostatními. Takhle můžeme v sekularizované společnosti rozumět národnímu světci: jeho postava je jedním z kódů, které dohromady tvoří společné porozumění; bez vysvětlování je sdílíme my zdejší, ale jen obtížně mu rozumějí ti odjinud. Má-li se dít něco historicky převratného, sejdeme se na to pod světcovou sochou na Václavském náměstí v Praze, přestože jinak je většina české společnosti k náboženství a jeho symbolům lhostejná. Koncem 19. století se slušelo mít v hlavním městě co největší bronzový pomník slavného vojevůdce či panovníka na koni. Češi se přitom – podobně jako Maďaři – neobrátili k slavným bitvám 18. a 19. století, jež probíhaly v rakouské režii, nýbrž k pradávným dějinám s jejich napůl legendárně mytickými, napůl historickými postavami. Ty mají velikou výhodu v tom, že se do nich snadněji než do osobností z relativně nedávnější minulosti promítají vždy znovu nové aktuální otázky a pomníky zůstávají živými účastníky veřejného dění. Nejen pražský pomník, ale metaforicky i sám sv. Václav jsou pro Čechy jedním z klíčových „míst paměti“.

Patron a ochránce Výstava v Národní galerii shromáždila vizuální doklady toho, jakou památku sv. Václava udržuje římskokatolická církev. Navazuje tak na výstavu, kterou stejní pořadatelé a částečně stejný autorský kolektiv uspořádali v roce 1997 k miléniu sv. Vojtěcha. Stejně jako svatý pražský biskup a mučedník, má i třetí křesťanský kníže Václav centrum své náboženské úcty v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, kde je pohřben. Jeho hrob je dokonce jediným pevným bodem, kolem nějž se otáčely půdorysy všech tří postupně budovaných verzí chrámu, a Hrad se v minulosti dokonce nazýval „castrum sancti Wenceslai“. Svatováclavská kaple byla po dlouhá staletí i důležitým centrem zbožných poutí, a světec se dlouho odvděčoval zázraky – v souladu s příběhy zachycenými v legendách o jeho životě se specializoval zejména na uzdravování chromých a osvobozování vězňů. Vedle Staré Boleslavi, kde byl Václav svým bratrem Boleslavem zavraž-

R E L I K V I Á Ř O VÁ B U S TA ( H E R M A) S V. VÁ C L AVA / 1486 zlacené stříbro / výška 59,5 cm / Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 10

28.12.2008 21:19:31


12

výstava

art + antiques

R E L I K V I Á Ř V P O D O B Ě R U K Y S V. VÁ C L AVA / 1449-1460 zlacené stříbro / výška 59 cm / Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

děn, připomínají úctu k němu také staré pražské kostely. Z nich románskou bazilika na Proseku i dvě fáze zaniklého kostela pod dnešními jezuitskými stavbami na Malostranském náměstí postavili na místech, kde se podle legend zastavil průvod, v němž bratrovrah a tvůrce státu Boleslav I. přenášel slavnostně Václavovo tělo ze Staré Boleslavi do Prahy. Umělecká díla všech možných podob, která výstava shromáždila, jsou zlomkem z obrovského rozsahu svatováclavské ikonografie a pocházejí i z dalších kostelů a kaplí v Čechách. Z náboženského hlediska nejcennější jádro výstavy tvoří předměty, které podle tradice světec osobně používal. Moderní věda je většinou datuje do 12. a 13. století, a tzv. Paládium země české – zlacený reliéf Panny Marie, podle legendy zázračně vyoraný na poli u Staré Boleslavi, podle ní vytvořili na konci 14. či počátku 15. století a zázračnou funkci získal v době pobělohorské.

S Odinem na čele Skutečným Václavovým vlastnictvím mohla opravdu být přilba se širokým krytem nosu. Stejně jako čepel Svatováclavského meče pochází z 10. století. Právě přilba dodává Václavovi v naší vizuální paměti jeho charakteristickou podobu, protože Josef V. Myslbek ji pečlivě nastudoval a nasadil svému bronzovému vévodovi. Tak, jak ji známe, ji ale nikdo nosit nemohl – jak prokázala před patnácti lety historička umění Anežka Merhautová, nánosek byl na přilbu namontován dodatečně, a to na její zadní, týlovou část. Tento stříbrný detail je mimořádně pozoruhodný: dostal se k nám až ze Skandinávie a představuje krajně stylizovanou postavu s rozpaženýma rukama. Je to patrně germánský bůh Odin, který byl v raném středověku ke Kristu připodobňován pro svou oběť, již podstoupil zavěšen na stromu života. Takové úpravy či kritičtěji řečeno konstrukce předmětů, nesoucích a ztělesňujících památku světců – tedy tzv. dotykových relikvií, byly ve středověku běžné. Nechápaly se jako falzifikace, protože podstata světcových zásluh a důvod jeho svatosti stejně nemá s hmotnými předměty žádnou skutečnou souvislost, relikvie nemohou být „důkazem“ čehokoliv. Jejich smyslem je umožnit skutečnou přítomnost svatého tak, aby mohl vyslýchat modlitby věřících. Údajné předměty z vojvodova osobního vlastnictví zpřítomňují drobné, leč sugestivní zbytky zaniklé materiální kultury. Vedle boty nebo jednoduché dřevěné misky stojí luxusní relikviáře – schránky, uchovávající stejně hmotně skutečné drobné či větší částečky (ostatky) světcova těla. Fragmentace těl „velmi speciálních mrtvých“ a slavnostní prezentace částí jejich mrtvol je zvláštním prvkem středověké i barokní náboženské kultury. Modernímu sekulárnímu

M I S T R I W A P O M O C N Í K : Z AV R A Ž D Ě N Í S V. VÁ C L AVA / 1543 malba na dřevě / rám 93,5 × 68 cm / Kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 12

28.12.2008 21:19:42


15

pohledu se může jevit až morbidní, relikviáře lze ale také vnímat v souvislosti se současnými trendy zpracování abjektu (odporného) či s tematizací fragmentu v umělecké tvorbě.

Světcovy narozeniny Svého druhu „falzifikací“ je i příležitost konání výstavy. Tou se totiž stalo fiktivní datum údajného narození sv. Václava, které nám dobové prameny nezachovaly a historikové je jen s určitou pravděpodobností propočítali z jiných údajů. Tehdy nikoho nezajímalo, protože podstatným datem, jež se má připomínat, jsou „světcovy narozeniny v nebi“, jinak řečeno datum jeho mučednické smrti. Na ně ostatně vzpomínáme dodnes všichni vždy 28. září. V posledních letech snad intenzivněji díky státnímu svátku, ale jak dosvědčují houby václavky či václavské babí léto, je tato vzpomínka na zemského patrona v české kultuře hluboce zakořeněná. Jestliže volbou fiktivního data „narozenin“ jako příležitosti ke vzpomínce pořadatelé uznali všední parametry dnešního světa, výběrem vystavených děl se výstava jednoznačně hlásí k důstojně konzervativní prezentaci pozitivních, nezpochybnitelných hodnot – a to jak hodnot duchovních a náboženských, tak i kulturně historických. Obě tato hlediska se na výstavě elegantně mísí a vzájemně podporují. Vedle ohmataných, neumělých obrazů na mincích vidíme nádherné zlacené a bohatě zdobené kalichy, monstrance a liturgické šperky. Vedle pláten slavného Karla Škréty a soch známých sochařů barokní Prahy výstava ukazuje i obrazy z venkovských kostelíků, jimiž oslavili Václava mnohdy anonymní tvůrci regionálního formátu.

A N O N Y M : S V. VÁ C L AV ML Á T Í O B I L Í / 18. století dřevo, polychromie / výška 51,5 cm / oltář sv. Judy Tadeáše

Vražda jako umělecké dílo Trochu zkrátka na výstavě přicházejí snad jen měřítka absolutní umělecké hodnoty evropského rozměru, jež snese jen několik exponátů: především jsou to obě ostatkové busty vytvořené kolem roku 1500. Stříbrná je řazena do skupiny relikviářů zemských patronů, již věnoval král Vladislav Jagellonský Svatovítské katedrále v době kritického narušení státní jednoty Čech a Moravy. Zatímco busta z katedrály představuje silně stylizovanou figuru, což bylo pojetí typické pro uměleckou úlohu figurálního relikviáře, podobná dřevěná socha je mnohem živější a pro moderního diváka působivější. Pochází z jiné série, zahrnující i sv. Ludmilu, již si nechaly pořídit řeholnice v klášteře sv. Jiří, jen několik metrů od katedrály. Výjimečně kvalitním dílem je na výstavě lunetová malba Martyria sv. Václava z Manětína od Petra Brandla, zachycující s plnou dramatičností okamžik bratrovraždy: světelná režie šerosvitného podání a dynamický výřez pohledu, podmíněný původním umístěním v horní části oltářní architektury, naléhavě zprostředkují tragické drama s posvátným dosahem. Skutečnost, že kníže Václav byl zabit vlastním bratrem z převážně vnitropolitických důvodů, činila po celá staletí jistou obtíž pro literární, liturgické i výtvar-

A N O N Y M : S V. VÁ C L AV / 1619 olej na plátně / 160 × 102 cm / kostel sv. Václava v Hrusicích

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 15

v kostele sv. Ducha na Starém Městě pražském

né hagiografické reprezentace, které se vždy snažily s větší či menší naléhavostí převést těžiště příběhu k tématu mučedníka pro pravou víru.

Bratrovrah a tvůrce státu Přenesení Václavova těla ze Staré Boleslavi do Prahy nabylo významu pokání bratrovraha Boleslava a různé zázračné události, jež převoz doprovázely, tvoří polovinu rozsahu legendárního vyprávění. Vyzdvižení Václava ke statutu světce nemuselo před koncem 10. století ještě procházet složitým procesem kanonizace u papežského stolce, ale bylo v pravomoci místního biskupa. Z širšího společenského hlediska bylo podstatné pro ambice Přemyslovského rodu, který tak získal nejen vlastního přímluvce v nebesích, ale i předpoklad k povýšení Prahy na arcibiskupství. Přenesení z Boleslavi demonstrovalo právě centrální úlohu Prahy ve vznikajícím státě – další jev, který se nám dnes jeví „přirozený“, ale který je ve skutečnosti důsledkem řady historických rozhodnutí a voleb. Nedávno zesnulý historik Dušan Třeštík, který definitivně uzavřel spory ohledně data Václavova zavraždění prosazením roku 935, přesvědčivě ukázal, že Boleslav se stal zakladatelem českého státu za pomoci promyšlené inscenace všech okolností, které po

28.12.2008 21:19:50


17

J O S E F VÁ C L AV M Y S L B E K : M O D E L P O M N Í K U S V. VÁ C L AVA / kolem 1910 bronz / 94 × 75 × 28 cm / Arcibiskupství pražské

vraždě následovaly – a že ostatně nebyl vrahem osobně, nýbrž že ji jen přikázal, a možná pouze dovolil. Jiné zdůvodnění boleslavské vraždy vychází z toho, že Václav nebyl z hlediska své doby přiměřeným panovníkem: namísto mužně krvavého boje raději vyjednal mír, a svou křesťanskou víru tvrdohlavě promítal přímo do životní praxe. Legendy jej vidí jako duchovního radikála typu sv. Františka z Assisi a svého druhu předchůdce pozdějších, osobních a více moralizovaných forem křesťanství. Ve své době se ale skutečně vymykal konvenci: panovník, který nechá zbořit šibenice, protože křesťan nesmí brát jiným život, který propouští vězně na svobodu bez ohledu na jejich skutečná provinění, a který sám vlastníma rukama pracuje na poli a ve vinohradu, aby pořídil chléb a víno pro bohoslužbu, radikálně porušoval všechny zaběhané pořádky a společenské normy.

Paládium české země Jako zemský patron měl sv. Václav mnohem širší územní ohlas než Vojtěch, jehož úcta zůstala omezena na Prahu, nejvýše na pražskou diecézi. Na výstavě však bohužel zůstalo opomenuto zasvěcení olomoucké katedrály pražskému světci, které vyjadřovalo v dlouhodobé historické perspektivě důležité přihlášení se Moravy a zvláště Olomouce k státnímu centru v Praze a mělo poměrně velký dosah na celé Moravě. Ostatně skutečnost, že se nám dnes spojení obou zemí jeví jako nevyhnutelně přirozené, je právě výsledkem aktivního rozhodnutí olomoucké orientace na Prahu a jejího dlouhodobého pěstování. Naproti tomu výstava vhodně připomíná, že sv. Václava uctívala v 15. a 16. století i česká kališnická církev, jak tu dokládají kutnohorská pavéza a iluminovaný graduál (kniha liturgických zpěvů). Sv. Václav totiž v dnešním zpětném pohledu také překonává historické náboženské rozdělení českého národa husitstvím a reformací. Omezení pořadatelů na církevní památku sv. Václava je samozřejmě dobře pochopitelné, pokud by však výstava chtěla skutečně připomenout „ochránce české země“ a úspěšně se podílet na posilování a rekonstrukci národní paměti, bylo by na místě důkladněji reflektovat a podrobněji představit politickou část úcty k Václavovi. Koncepce výstavy jakoby zůstávala v rámci předmoderního myšlení, které politickou a náboženskou složku nijak ostře neodlišovalo: vládce byl ve státním i lokálním měřítku oprávněn mít politickou moc právě díky přízni nebes, a dával to samozřejmě najevo podporou církevního kultu, jejímž velmi častým projevem bylo právě pořizování uměleckých děl. Charakteristickým projevem takového pojetí je ústřední role boleslavského Paládia, tedy reliéfu Panny Marie s Ježíškem, pro který se vžil název převzatý z antické tradice ochranného obrazu panenského božstva, jenž byl posvátnou záštitou města a celého státu. Na výstavě se setkáváme vlastně jen se dvěma díly světského zaměření – jsou zde dva modely ze soutěže o pomník sv. Václava na

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 17

O T O K A R Š PA N I E L : S VAT O VÁ C L AV S K Ý P Ě T I D U K ÁT / 1929 zlato / průměr 34 mm / Arcibiskupství pražské

bývalém Koňském trhu v Praze a Mánesův prapor královéhradecké Národní gardy z roku 1848. Rezignací na moderní politickou transformaci svatováclavského kultu se pořadatelé vyhnuli nejen problematické kapitole úlohy sv. Václava v rétorice i praxi protektorátní kultury a politiky, jež by kladla velké nároky na interpretaci, ale i ožehavé otázce vztahu státu a římskokatolické církve v 19. a 20. století. Výsledkem ovšem je jakési zpětné vylepšování obrazu vlastních dějin. Stejně ale lze také litovat, že se tím výstava sama připravila o přesah až k současnosti. Sv. Václav si totiž udržel svou roli sjednocujícího symbolu i ve společnosti, která je k náboženství a církvím poměrně značně lhostejná. A za to bychom měli být svému patronovi doopravdy vděčni. Jeho úloha totiž ještě zdaleka není u konce.

S V. VÁ C L AV – O C H R Á N C E Č E S K É Z E M Ě pořadatel: Arcibiskupství pražské, Národní galerie místo: Klášter sv. Anežky České kurátoři: Vladimír Kelnar, Jan Royt, Dana Stehlíková termín: 19. 12. 2008–8. 3. 2009 www.apha.cz

28.12.2008 21:19:54


aukce

19

Sutnar neohromil Praha – V sobotu 29. listopadu se v konferenčním sále ČNB uskutečnila poslední dražba společnosti Dorotheum v loňském roce. Z 377 uměleckých děl a starožitností se jich prodala přibližně polovina v celkové hodnotě 14,7 milionu korun*. Kromě téměř 150 obrazů se dražily i desítky prací na papíře, sochy, asiatika i africké umění a samozřejmě užité umění jako šperky, porcelán a nábytek. Za více než sto tisíc korun se prodalo 25 položek, milionovou hranici překonalo pouze zátiší Emila Filly z roku 1928. Drobné Zátiší s kohoutem a pohárem se prodalo za vyvolávací cenu 1,2 milionu korun. Vezměme to ale postupně. Aukce tradičně začínala několika díly starých mistrů. Za 216 tisíc byla prodána deska se sv. Františkem z Assisi, podle katalogu práce severoitalského malíře 16. století. Kytice středoevropského malíře 18. století pak byla prodána za necelých sto tisíc korun. Z umění 19. století dosáhl nejvyšší ceny obraz Večerní píseň od Jaroslava Věšína. Nový majitel za tuto ranou práci z roku 1883 vyvolávanou za 240 tisíc korun nabídl rekordních 840 tisíc korun. Dobrého výsledku dosáhl olej Beneše Knüpfera. Z vyvolávací ceny 264 tisíc se jeho Skalisté pobřeží s najádou dostalo na 432 tisíc korun. Marina připsaná Alexis Hanzenovi byla vydražena za 264 tisíc korun. Vzhledem k vyvolávací ceně 60 tisíc lze soudit, že připsání bylo opodstatněné. Nevydražena naopak zůstala studie Vlaho Bukovace z roku 1905, u které byla vyvolávací cena stanovena na 1,08 milionu korun.

F R A N T I Š E K T I C H Ý: H A D Í M U Ž / 1940

J A R O S L AV V Ě Š Í N : V E Č E R N Í P Í S E Ň / 1883

kolorovaná kresba, papír / 38 × 28 cm / cena: 288 000 Kč

olej na plátně / 68 × 56 cm / cena: 840 000 Kč

Rovných 900 tisíc korun si musel připravit vydražitel Zátiší od Karla Černého, díla z roku 1943. Klaun od Vojtěcha Tittelbacha se prodal za 312 tisíc korun, téměř dvojnásobek vyvolávací ceny, a Zátiší s ovocem od Václava Rabase za 120 tisíc korun. Špálova Kytice blatouchů nabízená za 480 tisíc korun naopak zůstala bez kupce. Velký zájem byl o práce Františka Vobeckého. Prodaly se všechna čtyři nabízená díla, vesměs s výraznými cenovými nárůsty. Nejdráže Malé zátiší, jehož cena se vyšplhala z 360 na 540 tisíc korun. Zlatým hřebem v kategorii poválečného umění měly být dva obrazy Ladislava Sutnara ze 60. let. Jeho malby u nás totiž dosud nikdy draženy nebyly. Výsledek je poněkud zklamáním. Obě Sutnarovy Venuše se sice prodaly, avšak pouze za vyvolávací ceny –

312 a 600 tisíc korun. Za 360 tisíc korun, pět příhozů nad vyvolávací cenu, se prodala Hlava od Antonína Tomalíka z let 1967–1968. Z prací na papíře zmiňme konvolut deseti grafik a kreseb Vojtěcha Preissiga, z nichž se prodaly všechny v celkové výši 180 tisíc korun. Nečekaného výsledku dosáhly dvě kresby Františka Tichého. Nejdříve se jeho Žonglující klaun vyšplhal ze 108 na 204 tisíc korun, v zápětí pak Hadí muž vylétl ze 48 na 288 tisíc korun, tedy šestinásobek vyvolávací ceny. Příliš se naopak nedařilo fotografiím, prodány byly jen tři, nejdráže Akty s vázou od Františka Drtikola za 66 tisíc korun. Hojně zastoupeny byly i sochařské práce. Nejlepšího výsledku dosáhl Motocyklista (Sluneční paprsek) od Otakara Švece, redukce jeho nejslavnějšího díla. 15 centimetrů vysoká soška se prodala za 84 tisíc korun. Příliš se tentokrát neprodával porcelán a sklo, přestože nabídka nebyla špatná. Z několika samurajských mečů byly prodány jen dva. Meč Uda katana z 15. století nicméně za úctyhodných 192 tisíc korun. Za 384 tisíc korun byly prodány anglické stojací hodiny z doby kolem 1750. Jen o 70 tisíc korun méně stály rakouské obrazové hodiny z poloviny 19. století. Přestože sekce nábytku nabízela celkem 25 kusů, z toho hned několik opravdu krásných, nakonec bylo prodáno jen osm z nich. Nejdráže, za 336 tisíc korun, milánský sekretář z druhé polovi/ mš ny 19. století.

L A D I S L AV S U T N A R : V E N U Š E V E D N E S N Í C Í / 1967 / akryl, masonit / 109 × 180 cm / cena: 600 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 19

28.12.2008 21:20:06


20

aukce

art + antiques

Návrat k normálu Praha – Na neděli 30. listopadu přichystaly galerie Kodl a Vltavín další společný aukční den. Zájemci o nákup uměleckých děl mohli vybírat z celkem 383 položek. Přestože bylo prodáno jen necelých 60 procent položek, vynesla celá aukce téměř 34 milionů korun. Na jedné aukci se totiž sešlo hned několik velice kvalitních obrazů. Za více než milion korun bylo vydraženo 7 obrazů, 38 položek se prodalo za více než sto tisíc. Už z titulní stránky katalogu bylo jasné, že nejdražším dílem aukce se stane artificiální práce Jindřicha Štyrského, kterou nabízela Galerie Kodl. Obraz Chrpy z roku 1927, mnohokrát publikovaný a vystavovaný, byl vyvoláván za 5,5 milionů korun. Boj o něj však skončil po několika příhozech a na částce „pouhých“ 7,2 milionů korun, což bylo poněkud za očekáváním. Zda-li je hlavním viníkem stále častěji citovaná celosvětová krize, nelze vyloučit. Podobný osud, malý nárůst, totiž potkal mnoho dalších výborných prací. Z celkových výsledků je patrný útlum, mnoho z nabízených obrazů by na jaře dosáhlo o poznání lepších výsledků. Tento útlum si ale můžeme přeložit i jako návrat do normálních kolejí. Minulé měsíce byly asi natolik výjimečné, že srovnávat s nimi již brzy nebude relevantní. Druhou nejvíce sledovanou položkou aukce byla krajina Adolfa Kosárka. Práce tohoto autora, navíc v této kvalitě, se na trhu objevují jen jednou za několik let. Fakt,

ADOLF KOSÁREK : KR A JINA S HR ADNÍ ZŘ ÍCENINOU olej na plátně / 50,5 × 79,5 cm / cena: 2 040 000 Kč

že se o obraz utkali jen dva zájemci, jé též jistým zklamáním. Cena 2,04 milionu korun je však dost možná cenovým limitem za krajinu českého 19. století. Vždyť i velká reprezentativní krajina Antonína Mánesa byla před dvěma lety prodána „jen“ za 2,16 milionu korun. Z prací umělců předminulého století a přelomu 19. a 20. století zmiňme především tři oleje Jakuba Schikanedera. Nejdražší z nich, reprezentativní interiér s názvem Čtenářka, byl prodán za vyvolávací cenu 1,18 milionu korun. Podobizna umělcovy ženy vystoupla z 300 na 516 tisíc korun a drobná olejová studie Krajina za západu slunce se prodala za 312 tisíc korun. Menší bitva se strhla o rozměrný uhel Julia Mařáka. Z 216 tisíc cena vystoupala až na konečných 324 tisíc korun. Velký zájem byl také o práci jednoho z Mařákových

méně známých žáků, Josefa Holuba. Za obraz Stromy nad Vltavou byl nový majitel ochoten nabídnout 156 tisíc korun, více než dvojnásobek minimálního podání. Pohled na zámek v Nových Hradech od Miloše Jiránka byl prodán za vyvolávací cenu 780 tisíc korun. Jádrem aukce však samozřejmě bylo umění první poloviny 20. století. Pokud se někomu nezamlouval Štyrský, musel být rozhodně uchvácen nádherným figurálním obrazem Františka Foltýna z roku 1924. Z vyvolávací ceny 1,8 se dostal na 2,04 milionu korun. Zadařilo se i poválečnému zátiší Emila Filly, které bylo prodáno za 1,68 milionu korun, dvojnásobek vyvolávací ceny. Za více než milion korun byla vydražen ještě jedna z krajin Václava Špály (1,8 milionu korun) a Portrét dívky od Alfonse Muchy (1,08 milionu korun).

F R A N T I Š E K F O LT Ý N : O D P O L E D N Í S I E S TA / 1924

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý: C H R P Y / 1927

olej na plátně / 80 × 100 cm / cena: 2 040 000 Kč

olej na plátně / 46 × 61 cm / cena: 7 200 000 Kč

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 20

28.12.2008 21:20:10


21

Velice dobře, jak už je na českých aukcích zvykem, se prodávaly práce Oty Janečka. Za tři práce z přelomu 70. a 80. let byli zájemci ochotni nabídnout celkem 912 tisíc korun. Dobře se prodávaly také Bauchové: Kytice z roku 1943 byla prodána za 216 tisíc korun, Krasojezdci v manéži z roku 1982 za 156 tisíc korun. Dražila se také jedna práce Františka Ronovského, jehož dílo jsme představovali v rubrice Na trhu v listopadovém čísle. Obraz Kavárna I. z let 1970 až 1971 vystoupla z vyvolávací ceny 342 tisíc až na 468 tisíc korun. S ještě větším nárůstem musel počítat každý, kdo si chtěl dopřát drobný olej Jiřího Trnky. Z vyvolávací ceny 216 tisíc korun se dostal až na částku 600 tisíc korun. Některé práce zůstaly samozřejmě nevydraženy. To byl osud i druhého obrazu z titulní strany katalogu, surrealistické kompozice Václava Tikala, která byla nabízena za 2,28 milionu korun. K položkám, které svého majitele nenašly, patřily dále například akvarel Františka Kupky z cyklu Sedm divů světa, nabízený za 1,02 milionu korun, či velké alegorické plátno Maxe Pirnera s vyvo/ mš lávací cenou 780 tisíc korun.

tisíc korun. Nového majitele našla pětina z tří set nabízených položek, převážně děl současného umění. Celkový obrat aukce byl 1,09 milionu korun. Nejvýraznější cenový nárůst zaznamenal reliéf Stanislava Kolíbala, který se prodal za 103 tisíc korun, víc jak dvojnásobek minimálního podání. Většina ostatních děl byla vydražena za vyvolávací ceny či jen s mírným nárůstem. Vedle děl českých autorů se v aukci objevilo i několik grafik od mistrů světového umění, jakými jsou Salvador Dalí, Joan Miró či Jean Dubuffet. Nejdráže se prodala litografie od Alexandra Caldera a to za 42 tisíc korun. Hojně byla v nabídce zastoupena fotografie, téměř zcela však propadla. Zmínit lze snad jen prodej tří fotografií Jana Lauschmann (za částky do 20 tisíc korun) a tří snímků Jana Svobody (v cenovém rozmezí od 30 do 45 tisíc korun). Z prací žijících autorů pak rozměrný ženský portrét od Dušana Šimánka vydražený za 34 tisíc korun. Dosažené ceny byly vesměs též cenami vyvo/ js lávacími.

Křesla pro Napoleona Za vyvolávací cenu Praha – Nejdražším kusem třetí aukce Galerie 5. patro, která se konala v pondělí 24. listopadu, se stala jedna z matric Aleny Kučerové. Perforovaný plech Páskový motiv III z roku 1978 se prodal za vyvolávací cenu 222

Brno – V pořadí 25. aukce společnosti Zezula, která se konala v sobotu 6. prosince, se stala vůbec nejúspěšnější v šestileté historii této brněnské aukční síně. Prodalo se 69 dražených položek v celkové hodnotě 7,45 milionu korun. Nejvýrazněji se na dosažené ceně podílely dvě milionové položky – kraji-

na od Jana Jakuba Hartmanna, kterou jsme představovali v předchozím čísle, jež se prodala za 1,5 milionu korun, a dvojice francouzských empírových křesel, za které dal nový majitel 1,08 milionu korun. Aukční katalog křesla připisoval významnému francouzskému nábytkáři Françoisovi Jacob-Desmalterovi (1770– 1841), který obdobná navrhl pro Napoleonovu manželku Josefínu. Tato křesla mají zadní stěnu opěradla čalouněnou, zatímco v Brně dražený pár ji měl dřevěnou, zdobenou reliéfem florálních rozvilin a celoplošně zlacenou. Za nečekaně vysokou cenu se prodal ještě další kus nábytku – neorokokový stolek s malovanými porcelánovými medailony, portréty dvanácti významných žen Francie přelomu 18. a 19. století. Konečná cena stolku se vyšplhala na 517 tisíc korun, trojnásobek minimálního podání. Stejný nárůst zaznamenaly také pozoruhodné kartelové hodiny, rakouská práce z doby po roce 1800. Nový majitel za ně nabídl 230 tisíc korun. O výrazné nárůsty nebyla nouze ani mezi obrazy. Akvarel polského malíře Julia Fortunata von Kossak, jehož dražba začínala na částce 46 tisíc korun, se prodal za 144 tisíc korun. Obraz Horská usedlost od německého malíře Heinricha Bürkela z roku 1843 se z 63 tisíc korun dostal až na 380 tisíc korun. Z děl českých autorů se nejdráže prodala Krajina s březovým hájem od Aloise Kalvody. Cena 253 tisíc korun nicméně odpovídala pouze / js minimálnímu podání.

A L E N A K U Č E R O VÁ : PÁ S K O V Ý M O T I V I I I / 1978

F R A N Ç O I S J A C O B - D E S M A LT E R : D V O J I C E K Ř E S E L / po 1804

perforovaný plech / 53,8 × 76,5 cm / cena: 222 300 Kč

rozměry 70 × 105 × 60cm / cena: 1 495 000 Kč

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 21

28.12.2008 21:20:11


aukce

22

Kupka a Švejk Praha – Poslední loňská aukce Antikvariátu Prošek, která se konala v pátek 28. listopadu, vynesla 1,25 milionu korun. Nového majitele našlo 67 dražených grafik a knih. Nejdražším kusem aukce se stala kolorovaná ilustrační kresba od Františka Kupky, která se prodala za vyvolávací cenu 184 tisíc korun. V kategorii knih se největší boj strhl o první vydání

art + antiques

Haškova Švejka, jehož cena se vyšplhala z necelých 2 na téměř 37 tisíc korun. Na červnové aukci společnosti bylo totéž sešitové vydání prodáno dokonce za 46 tisíc korun. Dobře se prodala také fotografická publikace Abeceda duševního prázdna, slavný fotografický soubor Zdeňka Tmeje z totálního nasazení. Kniha vydaná bezprostředně po válce byla vydražena za necelých 30 tisíc / js korun.

FR ANT IŠEK KUPK A: ILUS TR AČNÍ KRESBA akvarel, tuš, papír / 30 × 22 cm / cena: 184 000 Kč

Benka za statisíce Bratislava – Historicky první aukce slovenské společnosti Art Invest zaměřená na slovenské umění od 19. století do současnosti, která se konala v sobotu 6. prosince v Hotelu Devín, vynesla 4,8 milionu slovenských korun. Nového majitele našlo 38 procent ze 163 nabízených obrazů a kreseb. Nejdražším dílem aukce se stal obraz Dřevorubci od Martina Benky, který byl vydražen za vyvolávací cenu necelých 670 tisíc korun. Drobná Benkova studie Z Liptova zaznamenala cenový nárůst z necelých 100 na 362 tisíc korun. Ještě výraznější nárůst zaznamenaly obrazy Před kostelem od Jozefa Moussona (z 55 na 280 tisíc korun), Kytarista od Ester Šimerové (z 86 na 517

Proměnující se Holešovice Jan Třeštík Autor je galerista. Holešovice, jejichž hlavním lákadlem byla donedávna nanejvýš místní tržnice, se rychle mění a již nyní dokáží uspokojit i mnohem náročnější návštěvníky. Nejde jen o Centrum současného umění DOX, které zahájilo provoz v říjnu, ale i multifunkční prostor a divadelní studio La Fabrika nebo nedávno rekonstruovaný areál tzv. M-Factory v Osadní ulici. Industriální minulost a periferní ráz urbánní krajiny na území pražského meandru přestávají být stigmatem a jsou naopak oporou a inspirací pro nové architektonické projekty. Jejich autoři zde mají o poznání více volnosti i fyzického prostoru než v přetíženém centru. Pobřežní stezka vede do blízké Stromovky, odkud již není daleko ani do zoologické či botanické zahrady v Troji.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 22

M A R T I N B E N K A : D R E V O R U B A Č I / 1934 olej na plátně / 59 × 40 cm / cena: 667 000 Sk

tisíc korun) a Žena v křesle od Eugena / js Nevana (ze 100 na 224 tisíc korun).

Rekordní Medek Praha – Aukce Galerie Art Praha, která se konala první prosincovou neděli, vynesla přes 30 milionů korun. Nového majitele na-

M-Factory v prostorách bývalé továrny na šunku chce být multifunkčním komplexem vycházejícím vstříc rozličným požadavkům moderního městského života. V malém se zde tak odráží nově se utvářející charakter celé čtvrti. Svůj nový pražský ateliér zde má světově proslulý umělec Jiří Georg Dokoupil. Na stejné adrese jsou k nalezení také designová studia, redakce časopisu H.o.m. i.e., koleje NYU, lékárna, kavárna Long Tale Café a na využití čeká podzemní klubový prostor. Součástí areálu je i komorní prostor Galerie Prinz Prager, jejíž provoz od podzimu vedu. V duchu výše uvedeného chceme v Holešovicích prezentovat kvalitní současné umění na profesionální bázi. Základ fungování spočívá na spolupráci s vybranými umělci, které chce galerie propagovat v podobě solo výstav, skupinových výstav jakož i budoucí účastí na mezinárodních veletrzích umění. Galerie se chce profilovat jako dynamické a otevřené prostředí pro střetávání nejaktuálnějšího umění s mezinárodním přesahem a vytvořit do budoucna důležitou platformu mezi umělci, sběrateli a institucemi.

28.12.2008 21:20:13


23

šlo 44 procent z 517 nabízených děl. Za více než milion korun bylo vydraženo 7 obrazů, stotisícovou hranici překonalo 36 položek. Nejdražším dílem se stala italská krajina od Jana Zrzavého, za kterou dal nový majitel 2,4 milionu korun, o půl milionu víc, než kolik bylo minimální podání. V aukci se opět objevilo několik položek, které Galerie Art Praha v minulosti již jednou dražila. Obraz Město (Praha), půvabná kubizující malba od Václava Špály z roku 1914, se prodal za 2,24 milionu korun. Před pěti lety byl přitom tentýž obraz neúspěšně nabízen za 1 milion korun a v dubnu 2005 byl vydražen za pouhých 875 tisíc korun. O půl milionu korun za čtyři a půl roku vzrostla cena obrazu Plačky od Karla Černého. V dubnu 2004 jej Galerie Art Praha prodala za 1,44 milionu korun, nyní se cena vyšplhala na téměř 1,9 milionu korun. Stejnou historii mělo i drobné Fillovo Zátiší se džbánem a jablkem z roku 1948. V roce 2004 se prodalo za 772 tisíc korun, nyní za 944 tisíc korun. Zatímco v případě Černého a Filly je v aukčním katalogu jako prodávající identifikován americký sběratel Peter Schwartz, u Špálova obrazu nejnovější historie tohoto díla překvapivě chybí.

M I K U L Á Š M E D E K : Z A N I K A J Í C Í S I G N Á L / 1964 olej a email na plátně / 130 × 85 cm / cena: 1 711 000 Kč

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 23

A L O I S S C H N E I D E R K A : S VAT O V E Č E R olej na kartonu / 60 × 70 cm / cena: 519 200 Kč

Za více než milion korun se prodala ještě jedna Špálova kytice (1,36 milionu korun) a dále pak obrazy Jakuba Schikanedera (1,4 milionu korun), Alfonse Muchy (2,24 milionu korun) a Mikuláše Medka (1,7 milionu korun). Za úspěch lze považovat zejména prodej Medkova obrazu Zanikající signál, jehož dražba začínala na 944 tisících korun. Dosažená cena je autorovým novým aukčním rekordem. Rekordem je též částka 967 tisíc korun, za kterou byl vydražen jeden z obrazů Josefa Istlera. Další dvě Istlerovy reprezentativní malby z 60. let ale zůstaly bez kupců. Největším překvapením aukce se stala dražba obrazu Svatovečer od Aloise Schneiderky, jehož tvorba je spojena s Valašskem. Cena obrazu vylétla z necelých 60 na téměř 520 tisíc korun. Na říjnové aukci společnosti 1. Art Consulting byla sice již jedna Schneiderkova krajina vydražena za 130 tisíc korun, ale jinak se ceny jeho děl až dosud pohybovaly maximálně v řádu desítek tisíc korun. Půl milionu korun je cena vskutku nečekaná. Úspěchem, byť zdaleka ne tak překvapivým, byla i dražba pozdního Radimského kartonu Rameno řeky, jehož cena se vyšplhala z 350 na 600 tisíc korun. Z prací na papíře je třeba zmínit především pastel Antonína Slavíčka Stojící akt ženy z roku 1902, který byl vydražen za 319 tisíc korun, a kolorovanou kresbu Pierota od Františka Tichého, jejíž cena se dostala ze 106 na 260 tisíc korun. Ze dvou abstraktních studií se signaturou Františka Kupky byla

vydražena jen jedna. Práce opatřená posudkem od kontroverzního Jeana Chauvelina se prodala za 673 tisíc korun, zatímco kvaš Stroje, jehož pravost ověřil respektovaný Pierre Brullé, zůstal bez kupce. Toto drobné dílko, které se dubnu 2008 na aukci pařížského aukčního domu Tajan prodalo v přepočtu za 265 tisíc korun, bylo nyní nabízeno za 413 tisíc korun. Ze současného umění se nejdráže prodal obraz Na oběžné dráze od Jaroslava Róny, a to za vyvolávací cenu 190 tisíc korun. Z prací autorů nejmladší generace to byly Lekníny od Filipa Černého s cenou 59 tisíc korun. Drtivá většina děl v této kategorii / js však zůstala bez kupce.

JAKUB SCHIK ANEDER: INTER IÉR S HODINAMI olej na plátně / 79,5 × 68 cm / cena: 1 416 000 Kč

28.12.2008 21:20:16


24

aukce

art + antiques

Umění v době krize New York / Londýn – „Trh s uměním je nad propastí,“ hlásila katastroficky už v listopadu Mf Dnes. Zahraniční experti sice situaci až tak dramaticky nevidí, o tom, že ekonomická krize se projeví i na trhu s uměním, však nikdo nepochybuje. Oslabení trhu ostatně již bylo na nedávných aukcích v New Yorku jasně patrné. Fakt, že výroční aukce Christie’s a Sotheby’s dopadly hůř než před rokem, ale zdaleka neznamená zhroucení trhu. Zatím se nestalo nic víc, než že kupci projevili větší vybíravost, než bylo v posledních letech zvykem. Pro aukční síně to sice znamená citelné snížení jejich tržeb a ztráty na poskytnutých cenových garancích, je však brzy hovořit o plošném poklesu cen. Jisté cenové korekce jsou nevyhnutelné, různé segmenty trhu však budou zasaženy různě. I když se část kupců z trhu stáhne, zároveň se patrně objeví noví. Na aukce se především začali vracet někteří zavedení sběratelé, kteří své sbírky budují dlouhodobě a kteří se v posledních letech drželi stranou či více prodávali, než kupovali. V době propadu akciových trhů navíc roste důležitost umění jako alternativní investiční příležitosti, což může na trh přilákat i zcela nové kupce. Série listopadových aukcí, které jsou tradičně jedním z vrcholů aukční sezóny, začal v pondělí 3. listopadu aukcí impresionistů a klasické moderny společnosti Sotheby’s. Výsledek necelých 224 milionů

K A Z I M I R M A L E V I Č : S U P R E M AT I S T I C K Á K O M P O Z I C E / 1916 / olej na plátně / 88,5 × 71 cm cena: 60 002 500 USD

dolarů sice zůstal daleko za předaukčními odhady, očekávání však byla ještě horší. Díla Edgara Degase, Edvarda Muncha a Kazimira Maleviče se prodala za rekordní ceny. Malevičova Suprematistická kompozice za rovných 60 milionů dolarů. Aukce Christie’s o tři dny později dopadla podobně. Celkový obrat 147 milionů dolarů se samozřejmě ani nepřiblížil původním předaukčním odhadům, některá jednotlivá díla je však dokonce překonala. Nejdražším obrazem aukce se stalo kubistické zátiší od Juana Grise, jehož cena se vyšplhala na rekordních 20 milionů dolarů. Pozitivně překvapil také Egon Schiele, když se jedna z jeho kreseb prodala za 1,6 milionu dolarů.

Změna celkové atmosféry se projevila hlavně na obou aukcích poválečného a současného umění, konaných 11. a 12. listopadu. Sotheby’s utržilo 125, Christie’s necelých 114 milionů dolarů. Loni to bylo 316 a 325 milionů dolarů. Díla autorů, kterých se trh ještě před pár měsíci nemohl nabažit – v čele s Francisem Baconem a Damienem Hirstem – najednou zůstala bez kupců. Nejdražším dílem obou aukcí se stal modrý reliéf s mořskými houbami od Yvese Kleina, který byl na aukci Sotheby’s vydražen za více než 21 milionů dolarů. Na aukci Christie’s se nejdráže prodal jeden z abstraktních obrazů Gerharda Richtera, a to za 14,8 milionu dolarů. Začátkem prosince obě společnosti uspořádaly v Londýně své aukce starých mistrů. Soudě podle jejich výsledků, jako by žádná krize snad ani neexistovala. Některé mistrovské kusy se prodaly za mnohonásobně vyšší cenu, než bylo odhadováno. Renesanč-

F R A N S VA N M I E R I S S T. : D Í V K A S PA P O U Š K E M 1663 / olej na dřevě / 22,3 × 17,5 cm / cena: 3 625 250 GBP

J U A N G R I S : K N I H A , D Ý M K A A B R Ý L E / 1915 olej na plátně / 73 × 91,5 cm / cena: 20 802 500 USD

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 24

ní portrét od Girolama da Carpi malovaný na mramoru, jehož cena měla být 200 až 300 tisíc liber, se na aukci Sotheby’s prodal z 3 miliony liber. Dívka s papouškem od Franse van Mieris st., u které se počítalo částkou 500 až 700 tisíc liber, se na téže aukci dostala až na 3,6 milionu liber. Na aukci Christie’s se stejným překvapením stala dražba Flóry od Giambattisty Tiepola. Místo za 700 až 900 tisíc liber se tento dívčí portrét prodal za 2,8 / js milionu liber.

28.12.2008 21:20:17


26

na trhu

art + antiques

Václav Radimský text: Michal Šimek Autor je stálým spolupracovníkem Art+Antiques.

Václav Radimský byl velice plodným malířem, který za svůj život namaloval stovky, ne-li tisíce obrazů. Přestože jsou jeho díla na aukcích a v galeriích častými hosty, opravdu špičkové kusy se v nabídce objevují jen vzácně. Za takové lze považovat zejména práce z 90. let 19. století, potažmo z přelomu 19. a 20. století. Z této doby také pocházel dosud nejdražší Radimského obraz Krajina v Giverny, který byl na jaře 2003 na aukci Galerie Pictura vydražen za 1,17 milionu korun.

Rozměrná Krajina v Giverny je dodnes jediným Radimského dílem prodaným v aukci za více než milion korun. Nutno dodat, že srovnatelný obraz se před tím ani potom na trhu neobjevil. Za více než půl milionu bylo ale v posledních pěti letech draženo několik dalších obrazů z doby kolem roku 1900. Již v květnu 2003 se na aukci společnosti Meissner-Neumann obraz Letní odpoledne z roku 1902 prodal za 630 tisíc korun. Před dvěma lety se Radimského Topoly a vrby podél Seiny z roku 1903 objevily v nabídce londýnské aukční síně Sotheby’s. Obraz se prodal za necelých 16 tisíc liber, podle tehdejšího kurzu tedy přibližně za 650 tisíc korun. Na aukci společnosti 1. Art Consulting loni v květnu se cena obrazu Krajina z Polabí vyšplhala z 300 na 790 tisíc korun. Za 780 tisíc pak byl na konci září vydražen rozměrný obraz z roku 1902, který nabízelo pražské Dorotheum. Ceny ostatních děl jsou různé. Stropem většinou bývá částka 200 až 250 tisíc korun. Obrazy nad tuto cenovou hladinu patří už k tomu lepšímu, co Radimský vytvořil. Takovéto vyprofilování je věc zcela logická a pro trh nezbytná, zvláště u autora, jehož kolísavá tvorba se počítá ve stovkách kusů. Občas se objeví i výstřelky, u kterých nekoresponduje kvalita s cenou, jde však spíše

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 26

K R A J I N A S V O D N Í H L A D I N O U / před 1903 olej na plátně / 100 × 175 cm / cena: 1 170 000 Kč (Galerie Pictura 8. 6. 2003)

o výjimky. Ačkoliv vlna všeobecného zájmu o práce tohoto českého impresionisty už není tak silná jako před několika lety, zájem po kvalitních dílech nadále trvá. „Radimského průměrné věci stagnují, ale ceny kvalitních obrazů jdou nahoru,“ hodnotí situaci galerista Martin Kodl, který na prosincové aukci prodal dva Radimského obrazy za 312 a 216 tisíc korun. Jedním z obrazů, který vybočuje z Radimského průměru, je i představované plát-

no z malířova francouzského období, které nabízí Galerie Kroupa v Litomyšli. „Obraz byl namalován kolem roku 1900. Bližší časový údaj se ale u těchto obrazů, pokud nejsou autorem přímo datovány, stěží určuje,“ vysvětluje galerista Miroslav Kroupa. Předpokládá, že obraz zachycuje říčku l‘Epte, která protéká přímo vesničkou Giverny, kde Radimský pobýval. Obraz z francouzského období, navíc přímo z Giverny, to je něco, co se na našem trhu vídá opravdu zřídka kdy.

28.12.2008 21:20:19


27

Ř Í Č K A L‘E P T E V G I V E R N Y

Bude tomu odpovídat i požadovaná cena. Přesnou částku galerista Kroupa sděluje jen vážným zájemcům, dá se však předpokládat, že bude podobná jako v případě srovnatelných děl dražených v loňském roce. Radimského popularita na trhu s uměním kontrastuje s tím, jak málo publikací či výstav mu dosud bylo věnováno. Před dvěma lety uspořádala Východočeská galerie v Pardubicích výstavu k šedesátému výročí malířova úmrtí, kterou doprovodil šedesátistránkový katalog. Plnohodnotná monografie ale stále chybí. Také Národní galerie dosud nezařadila tohoto autora do stálých expozic, o monografické výstavě nemluvě, přestože skrývá v depozitářích nejeden klenot z jeho francouzského období. Václav Radimský se narodil v říjnu 1867 v obci Pašinky u Kolína. Byl žákem pražské

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 27

Akademie a krátce studoval i ve Vídni. Svá nejlepší léta prožil ve Francii, kde pobýval v nejdůležitějších centrech francouzského krajinářství, v Barbizonu a v Giverny, kde žil i Claude Monet. Po návratu do Československa po první světové válce se usadil ve svém rodném kraji, který mu byl až do smrti v roce 1946 vděčným námětem jeho malířských kompozic. Radimského tvorba vychází z podnětů impresionismu, který jako jeden z mála českých autorů pojal přísně v duchu tvorby francouzských mistrů, pod jejichž vlivem ve Francii tvořil. Rozporuplnost v recepci jeho díla dobře postihuje již recenze první malířovy pražské výstavy, která se za velkého zájmu publika konala roku 1899 v Topičově salonu. „Kdo vysvětlí psychologicky, že titíž lidé, vybuchující v aklamace před vervou a sá-

lavostí Radimského jiter a večerů, sotva najdou u sebe tón blahosklonného uznání před jímavou melancholií Slavíčkovou nebo šeptavým smutkem jiných,“ ptal se tehdy kritik K. B. Mádl a hned si také odpověděl. Radimský je podle něj líbivým malířem pro davy, zatímco Slavíček od publika vyžaduje mnohem větší míru vnímavosti.

VÁCLAV RADIMSKÝ: ŘÍČKA L‘EPTE V GIVERNY rok: kolem 1900 technika: Olej na plátně rozměry: 54 × 81 cm cena: na vyžádání

28.12.2008 21:20:22


28

portfolio

art + antiques

Marek Kvetán Text: Kateřina Tučková Autorka je stálou spolupracovnicí redakce.

Letošní ročník ceny Národní galerie NG 333 pro mladé české a slovenské výtvarníky zná svého, v pořadí druhého, vítěze. Je jím Marek Kvetán, autor, který na české ani na slovenské scéně není nováčkem.

V roce 2008 už druhou z významných cen pro autory věku nad třicítkou získal slovenský umělec. Po Radimu Labudovi, který se stal držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého, nyní Marek Kvetán (1976) získal cenu, která je té předchozí alternativou udělovanou největší státní výstavní institucí. Její nositel je vybírán devítičlennou porotou složenou z teoretiků a umělců obou států a cena je zamýšlena jako ohodnocení nadprůměrného uměleckého počinu autora nebo skupiny z Čech či Slovenska. Kvetán, ač slovenský autor, působí na obou scénách a prosadil se už i na té mezinárodní. V letošní konkurenci vyzrálých i méně známých umělců to potvrdil bezpochyby nejpoutavějším dílem. Multimediální interaktivní instalace Koberec (2008) byla dle

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 28

výnosu poroty ohodnocena pro „mimořádné spojení konceptuálního přístupu a využití nových médií při tvorbě výtvarného objektu“. I bez složitých interpretací a zdůvodnění se však Koberec stal nejen hitem návštěvníků, ale dle mého soudu i odborné veřejnosti. Drahými kameny svítící a hudbou na pohyb reagující svinutý koberec vypadal jako magický stín kouzla vytržený ze světa pohádek a přenesený do prostoru normálního žití. Ve skutečnosti jde o 1200 diod napojených na počítačový procesor, který reaguje na pohyb v nejbližším okolí a překvapuje tak diváka zničehonic zahlceného vlnou arabského popu. Spojení několika médií do podoby nápadité instalace ostatně u Kvetáne nenalézáme poprvé. Ve své tvorbě už od počátků

využíval především nová média, jejichž obsahovým podkladem byla inspirace čerpaná z literatury, filmové tvorby, fotografií nebo internetových stránek. Od studenta ateliéru sochařské tvorby u Juraje Bartusze na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě to nikdo nečekal. Poté, co Bartusz ze školy odešel, Kvetán přestoupil do ateliéru malby Daniela Fišera, kde se ale klasickým médiím také nezačal věnovat. Přestup byl prakticky vzato spíše formální – odešel tam, protože na VŠVU neexistoval ateliér, který by se zabýval intermédii nebo novými médii. V ateliéru Daniela Fišera, ač byl specifikován, však Marek získal „mediální svobodu“. Zabýval se v té době plošnými věcmi, nikoliv však malbou, ale však počítačovou grafikou a printem, intermediálními „vecičkami“. Na stáži u Keiko Sei na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT v roce 1999 se pak „zaoberal problémom filmu“. Podle něj „to bolo rovnaké štúdium, dôležité vždy pre jeho dané obdobie“. V té době už byl autorem vystavujícím na skupinových výstavách na Slovensku, v Čechách, ale třeba také v New Yorku (Nové spojenia,, WFC Courtyard Galerry, 2001), fi fi-nalistou ceny pro mladé vizuální umění (Bratislava, 1998), finalistou ceny Tonal pro vizuální umělce (Bratislava, 2000) nebo o dva roky později držitelem Grand Prix z Trienále súčasnej slovenskej grafiky (Štátna Galéria Banská Bystrica, 2003). Kromě autorství mnoha interaktivních videoinstalací, printů nebo objektů, které jsou přehledně setříděny na jeho prezentačních stránkách www.kvetan.net, se stal i součástí Mr. BRA. „S Richardom Fajnorom sme vytvorili skupinu, alebo lepšie povedané, fiktívneho

28.12.2008 21:20:23


30

rozhovor

art + antiques

Barva je trochu jako tón S Milanem Grygarem o zvuku vlastní kresby text: Karolína Jirkalová, Jan Skřivánek foto (portrét): Karolína Jirkalová

Milan Grygar je těžko zařaditelný umělec. Svými díly propojujícími vizuální a zvukovou formu zasáhl především v 60. a 70. letech stejnou měrou do výtvarného umění jako do soudobé hudby. „Tady by se krásně pozorovali ptáci,“ jsou první slova, která mě napadnou, poté co nás přivítá ve svém podkrovním ateliéru na pražském Smíchově. „To ano, hlavně na podzim, to se nad Prahou shlukují celá hejna,“ sleduje můj pohled k nebi umělec. Jeho drobná postava v černých manšestrových kalhotách i souměrná klidná tvář působí neuvěřitelně skromně. Před dvěma lety Grygar překročil osmdesátku, ale stále pilně pracuje – o stěnu za našimi zády se opírá hned několik rozdělaných pláten. Vaří nám kávu do durytkových skleniček a nemnoha slovy vypráví o své práci.

Jakým způsobem jste se dostal k výtvarné práci? Začal jsem malovat asi ve dvanácti letech. Za války jsem byl přijat na Školu uměleckých řemesel v Brně. To mi bylo asi patnáct. Po půlroce jsem byl ale nasazen do německého průmyslu, do zbrojovky v Brně a pak do Olomouce, kde jsem byl až do konce války.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 30

Pak už jsem se na školu nevracel. Dal jsem si žádost, aby mě pustili ke zkouškám na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. Ty jsem udělal a stal jsem se umprumákem. Narodil jste se ale ve Zvolenu. Rodiče tam byli za prací?

28.12.2008 21:20:28


33

Ano, zpátky na Moravu se vrátili, když přišel Slovenský štát. Otec byl u dráhy. Zaostalost Slovenska té doby si nikdo neumí představit. Nebylo tam nic, ani lidé, kteří by mohli učit slovenštinu. I tu učili Češi. Všechno bylo původně maďarské. K Brnu jste měli vazbu jako rodina? Ne, vrátili jsme se do Olomouce. Otec byl z Olomouce. Do Brna jsem dojížděl. Na pražské VŠUP začala výuka hned v pětačtyřicátém. Byli tam i starší spolužáci? Ano. Ne tedy v nově otevřených ateliérech, ale ve školách, které tam byly již za protektorátu. Tam byli o něco starší svobodomyslní lidé, kteří předávali tradici bohémského umprumáctví. Na nových školách to byli spíše diletanti. Byl tehdy velký rozdíl mezi VŠUP a Akademií? Rozdíl byl velký, hlavně v názoru. Umprumka byla moderní škola. Na Akademii působili ještě profesoři jako Obrovský nebo Nechleba. Tam pro moderní názor nebylo místo. O Akademii jste tedy vůbec neuvažoval. Ne. Měl jsem dobré zázemí v rodině. Otec byl velký čtenář a byl členem Družstevní práce. Byli jsme odchováni jeho knihovnou. Domů nám chodil časopis Žijeme. Znal jsem mnoho věcí z domova, třeba výtvarníka Lászlo Moholy-Nagy. Byli jsme tři kluci a všichni jsme se o to zajímali. Pak jsem přišel na umprumku a jméno Moholy-Nagy už jsem nikdy neslyšel. Na odborné škole uměleckých řemesel v Brně jsme to přitom měli jako učební předmět. Jestli znáte avantgardní časopis telehor, tak z toho jsme se u profesora architekta Kalivody učili. Myslíte, že toto zázemí je klíčem k vašemu pozdějšímu příklonu ke geometrii? Ano, myslím, že to je základní. U nás nevisely na zdi růžičky, kříže a růžence, přestože Slovensko bylo hodně katolické. To na mě mělo velký vliv. Na VŠUP jste studoval u Emila Filly. Byl pro vás hodně důležitý? Šel jsem k Fillovi z prostého důvodu: kreslilo se tam odpoledne i dopoledne. Chtěl jsem se něco naučit. V té době jsem ho také velmi obdivoval. Považoval jsem ho za jediného skutečného malíře. Byla to nesmírná osobnost. I když, a to se ho nechci nijak dotknout, nepřipustil jiný názor. Diskuzi vedl, to ano, každý týden bylo debatní posezení. Ale byl dost doktrinářský. Změnil se váš pohled na jeho tvorbu od doby, kdy jste ho vnímal jako student? Vůbec ne. Ta barva tam vždycky je. To je velmi cenné. Měl pevné názory a zároveň se snažil sledovat vývoj. M A L B A D Ř Í V K E M / 1966 / kombinovaná technika, plátno / 180 × 140 cm Galerie výtvarného umění Litoměřice / foto Štěpán Grygar

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 33

Co jste tehdy znali ze soudobého světového umění? Nevěděli jsme, co se dělo ve světě během války. Informace byly sporadické, ale přesto nějaké byly, a i výstavy. Bylo možno vidět Picassa v originále a francouzské umění, Angličany, Američany, Rusy. Člověk si mohl udělat obrázek. Jak se ve škole projevil únor 1948? Byla tam nepříjemná situace, nebylo to milé. V zásadě šlo ale všechno dál ve starých kolejích. Fillova výuka byla vždycky realistická. To nebyl kubismus, ale Rembrandt. To byla jeho zásada stále – když projdete jeho texty, tak jsou to zejména Holanďané. Na klauzurách se změna režimu trochu projevila, ale o socialistický realismus tam jít ani nemohlo. Vždyť to tu ani nikdo neuměl. Ani ti nejkovanější? Ani ti to moc neuměli. Možná Čumpelík, ale ten takhle maloval i za první republiky. Tehdy maloval Štefánika na koni, po únoru se přizpůsobil a změnil téma. Příklon ke geometrické abstrakci byl součástí vašeho vnitřního vývoje nebo to viselo ve vzduchu? Abstraktní umění byl velký trend, kterým jsem chtěl projít. Považoval jsem za velkou vadu, že jsme to nezkusili. To neznamenalo, že by chtěl člověk někoho napodobovat, šlo o tu zkušenost. K čemu jste nepřičichl ve škole, to jste si chtěl vyzkoušet potom… Od školy jsem tyhle věci ani nečekal. Chtěl jsem se naučit kreslit. To je základ ke všemu dalšímu. Jezdil jste se v šedesátých letech dívat na výstavy do zahraničí? Poprvé jsem viděl soudobé umění pohromadě na benátském bienále v roce 1964. To bylo pro mě důležité. Jel tam celý zájezd výtvarníků, sám bych se tam asi nedostal. Co vás tam tehdy zaujalo? Američané? Byla to velká změna ve světovém výtvarném umění – nástup Američanů, nejen pop-artistů, ale také geometristů. To byl velký skok, protože v podstatě končila lyrická abstrakce, nebo byla spíš odsunuta něčím jiným. Ne že bych byl pop-artista, ale líbilo se mi, že to bylo jiné. Spousta aspektů mě zaujala a z toho jsem pak vyšel. Ve vaší tvorbě ale člověk moc pop-artových prvků nenajde… Nešlo vyloženě o pop-art, ale ta spojení, kontexty, přístupy, které jsem tam našel. Když Rauschenberg namaloval prakticky abstraktní obraz a postavil na něj vycpanou slepici, tak to byl objev. Byl to úžasný kontrast a to se mi líbilo. A nebyly to jen Benátky. Ve stejném roce jsem se dostal také do Paříže, kde jsem viděl americkou výstavu. Byly toho plné časopisy. Vysloveně invaze. To už se nebude nikdy opakovat.

28.12.2008 21:20:32


34

rozhovor

art + antiques

Překvapilo vás v těch počátcích, že zvuky zní jinak, když jsou nahrané? Jistě, to je velice zajímavé. A dá se s tím cíleně pracovat. Byla pro vás při tvorbě primární kresba nebo její zvuk? Já jsem to tak nebral. Chtěl jsem, aby kresba byla dobrá a nahrávka také. Stávalo se, že když se mi nelíbila nahrávka nebo kresba, tak jsem ji zrušil a snažil se ji udělat znovu. Snažil jsem se to i během akce vnímat společně – vizuální a zvukové. Zkoušel jsem kresbu poslouchat. Zajímal mě prostorový rozměr kresby. Když si namočím prst do tuže a udělám tohle (udeří prstem do stolu)…, tak to slyším na všech stranách. Prostorový prvek mě na tom zajímal nejvíc. Soudobá hudba se blíží matematice a fyzice, ale také výtvarnému umění. Pojmy, s kterými pracuje výtvarník, jsou stejné jako u hudebníka – struktura, prostor, proporce, čas. Jsou tam styčné body. A právě to mě zajímalo. Do nahrávky jste dodal to, co nelze dostat do kresby – místo, kde vzniká. Výsledný zvuk velmi záleží na prostoru, ve kterém ho tvoříte… Všecko záleží na prostoru. Snímáte to způsobem, jakým to ani uchem nejste schopni postřehnout. S těmito prvky pracuje i soudobá hudba.

PA R T I T U R A A K U S T I C K É K R E S B Y / 1992

Měl jste časem nějaké kvalitní záznamovou techniku? Ne. Měl jsem to štěstí, že jsem spolupracoval s muzikologem Vladimírem Léblem. On měl na starosti zvukovou laboratoř při Akademii věd. Tam měli kvalitní magnetofony, páni inženýři nahrávali a já jsem byl pán – už jsem jenom kreslil.

notový papír 12 stran, strana 1 / foto Štěpán Grygar

Do výtvarného výrazu vám v šedesátých letech vstoupil zvuk. Proč vás to tak lákalo? Přestal jsem malovat obrazy olejem. Začal jsem kreslit a chtěl jsem najít nějaký jiný vztah kresby a zvuku. Jako když máte gramofonovou desku – je to vlastně plastická kresba, kterou dáte na gramofon a přehrajete ji. Z takových naivních myšlenek jsem vycházel a nevěděl jsem, kam mě to dovede. Až jsem pak jednou slyšel rytmus vlastního kreslení, najednou to bylo jednoduché. Utíkal jsem domů pro magnetofon, nahrál jsem si to a bylo to zajímavé. Tam se to začalo rozvíjet. Jak jste v té době uvažoval o divákovi nebo spíš konzumentovi umění? To mě nezajímalo. Kdybyste neměli ten diktafon, tak bych vám řekl, že konzumní divák je blbec. Samozřejmě ne každý, jsou lidé, kteří mají cit i zájem. Zajímal jste se i předtím o zvuk nebo soudobou hudbu? Velmi sporadicky. Ona nebyla. Nedal se koupit skoro ani Schönberg a v rádiu nic nebylo. Postupně jsem začal poslouchat cizí stanice, a pokud jsem mohl, tak jsem se o novou hudbu zajímal.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 34

A nahrávali jste v té jejich laboratoři nebo tady v ateliéru? Buď v ateliéru, nebo u nich, nebo také v akustické komoře v Hradci Králové. Tam se zkoušely struny a podobné věci. Jak jste se dostal k panu Léblovi? On si vás našel? Začali se o to zajímat hudební teoretici. První byl Jaromír Paclt. S tím jsem hodně spolupracoval. Potom přišel Lébl. Brali vás ještě kolegové jako výtvarníka? Kunsthistorikům jsem velkou radost neudělal. Spíš mě odsouvali nebo přiřazovali k hudbě. Ale se soudobou hudbou jsem neměl nic společného. Nevadilo vám, že zvuk byl od kresby oddělen? To mi nevadilo, věděl jsem, že se to nedá spojit. Pak to spojilo video, ale v té době ještě vůbec nebylo. Jakým způsobem jste to vystavoval? Jednoduše – byla tam kresba a vedle ní magnetofonu. Když přišli návštěvníci, kustodka vstala ze židle a gramofon pustila. To bylo v Čapkově galerii v šedesátém šestém roce. Některé lidi to zaujalo, některé ne. Později se to vysílalo i v rozhlase.

28.12.2008 21:20:34


35

Začal jsem také spolupracovat s německým skladatelem Erhardem Karkoschkou, který napsal první knihu o nové notaci. To je velice důležitá kniha. Hodně mě podněcoval. Možná i díky němu jsem začal dělat i partitury a on je prováděl. To už zní poměrně náročně, jste hudebně vzdělán? Jako dítě jsem chodil na Slovensku do houslí, a ve školním souboru jsem hrál s místními cikány. Pochopil jsem, že bez určité návaznosti na hudbu nemůžete se zvukem pracovat. Rytmus a určitý řád je ve všem. Bylo mi to ku prospěchu. Potom jsem chodil do hudební školy v Olomouci, to už mělo vyšší úroveň. Ještě jako umprumák jsem chodil k profesoru konzervatoře Voldánovi, ale už jsem v tom nebyl schopen pokračovat. Pořád housle? Viola. Takže určité hudební zkušenosti jsem měl. A kam mě kdo řadil mi bylo v podstatě jedno, věděl jsem, co dělám. Co říkali ostatní, mě nezajímalo. Aspekt, který vašim dílům zvuk dodává, je procesualita. Zaznamenáváte vznik díla. To jste později podpořil i tím, že jste nechal lidi sledovat vznik díla ve formě performancí. Je to de facto čtení kresby, protože divák má čas a možnost to sledovat. Je tam posloupnost. Zdá se, že je pro vás proces vzniku stejně důležitý jako výsledný hmotný artefakt… Ten proces je velmi důležitý, ale rozhodující je výsledek. Proces však navíc obsahuje čas. Kdy začnete, čím začnete. Když chcete ze zvuků vytvořit nějaký celek, musíte počítat s gradací i v kresbě. Po suchých linkách přijdou určité údery nebo zvuk, který trvá déle. Později už mi šlo i o to, aby tam byla polyfonie, ne jen jednohlasost. Člověk kreslí jednohlasně, ale přidával jsem různé mechanické předměty – vlčka, slepici na klíček a podobně. V podstatě děláte dvě díla – vizuální a audiové. Zdálo se vám někdy, že spolu nekorespondovala? To se někdy stávalo. Neznělo to tak dobře, jako vypadala kresba, nebo opačně. Vaše partitury realizovali nejrůznější hudebníci od sedmdesátých let až dodneška. Jak přesně se vůbec vaše partitury dají číst a provádět? Má být zachována pouze určitá struktura. Provedení je v kompetenci hudebníků. Tam, kde není nic předepsáno, mají volnost. Máte nahrávku jedné partitury od více orchestrů? To bohužel nemám, ale některé partitury byly provedeny různým způsobem. Například Architektonická partitura z roku 1970. Konzultují to s vámi hudebníci předtím, než partitury realizují? Oni většinou vždycky chtějí vědět, kudy na to. I Karkoschkovi, mému prvnímu realizátorovi, jsem dával instrukce. Mluvíme o tom, jak je

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 35

Ž I VÁ K R E S B A / 2001 Severočeská galerie výtvarného umění Litoměřice / foto Štěpán Grygar

ta struktura pojatá, co znamená na kresbě tohle a co tohle. Jsou tam třeba určité pojmy. Jako má hudba určitá předznamenání nebo názvy. Nejde o motiv, ale o typ struktury. Dá se říci, že jste si vytvořil vlastní systém značek pro hudbu, nebo je to na každé partituře jiné? To přichází podle toho, jaký máte nápad. Před pár dny jsem měl realizovaných dost věcí na koncertě v Anežském klášteře. Škoda, že jste to neviděli. Dělala to skupina MoEns. Vraťme se k vašim performancím, dělal jste je od počátku pro veřejnost? Napřed jsem to dělal pro fotografa. Pak jsem začal být zván na různé výstavy, abych to prováděl veřejně. Tím se to dostalo před diváka. Měnilo to pro vás situaci? Je to jiné, protože už je to kontinuální představení. Musíte na to být připraven jako herec, přesně znát pohyb, jakým to uděláte a kdy to budete dělat. Je to náročné. Opakoval jste některé performance víckrát?

28.12.2008 21:20:35


36

rozhovor

To je právě velmi těžké. Před sedmi lety tu byli z New Yorku, z Drawing Center. Chtěli, abych udělal výstavu na téma performanční kreslení s tím, že to tam provedu. Na to jsem se musel připravovat, protože některé věci se dají těžko opakovat. Už se mi do toho nechtělo. Ale nakonec jsem tam dvě performance provedl. Které to byly? Dělal jsem tam jednu hmatovou kresbu a jednu živou kresbu s cylindrem a se slepičkami. Oboje mělo obrovský úspěch. Američani to pozorovali s napětím. Bylo to něco jiného než běžná performance. Jaké pro vás bylo vracet se po letech k těmto věcem? Je to velice náročné a těžké. Ne že bych se na to díval jako na uzavřenou věc, to ne, ale táhne mě to dnes někam jinam. Nakolik mají vaše práce řád a kolik prostoru naopak necháváte náhodě? Kam postavíte slepičku, určíte vy. Kdy to zastavíte, to určíte taky vy. Když se zastaví jinak a jinde, tak to taky víte. Můžete slepičky nařídit, aby se točily do spirály. Člověk může připravit určitou choreografii.

art + antiques

Takže jste si předem v ateliéru zkoušel, jak se slepičky chovají? No ano, každé představení vyžaduje pečlivou přípravu. Proč jste tam náhodu vpustil? Geometrie, kterou jste dělal předtím, je téměř protikladná, pro náhodu tam není místo. Náhoda je už v těch akustických kresbách. Je vynikající a velmi zajímavá. V malířství je taky. O tom mluvil i Filla. Měl jste tendenci svá díla nějak estetizovat? Vždy se snažím estetizování vyhnout. K tomu pomáhá právě využívání náhody. Od šedesátých do osmdesátých let jste se živil filmovými plakáty. Bylo to úplně odtrženo od vaší volné tvorby? Nebylo, protože plakát musíte vyřešit jako obraz. Je to těžké, protože tam musí být písmo a svým způsobem i dějové téma. Není to lehký úkol, ale je velice pěkný. Vždy jsem to bral jako součást tvorby. Vnášel jste tam nějaké postupy, které jste požíval ve své vlastní tvorbě?

Č E R N Á PA R T I T U R A / 1968 / partitura pro 3 aristony, 1 malý ariston, taktoměr, hodinky, vlček, plech tempera, voskové křídy, papír / 50 × 73 cm / foto Štěpán Grygar

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 36

28.12.2008 21:20:37


37

A N T I F O N A / 2002 / akryl na plátně / 90 × 180cm / foto Štěpán Grygar

Vnášel jsem tam prvky soudobého umění. Někdo na to přišel, někdo ne. Nelákala vás později nová média, třeba video? Lákala by mě, ale člověk nemůže sloužit všemu. Dnes by zvuková kresba mohla být daleko konkrétnější… Ano. Mohla by být krásně provedená. V roce 1971 jsme s Jaroslavem Kořánem dělali film o akustických kresbách. Všechny zvuky ale byly nahrávány postsynchronně. Tehdejší technika synchronní snímání obrazu a zvuku neumožňovala. To muselo být dost těžké se trefit… Seděl jsem ve studovně, poslouchal zvuky a říkal jsem ano nebo ne. Musím říct, že to dělali naprosto perfektně. Když jsem se na to díval, tak jsem zapomněl, že jsem to nedělal já. Jen v jednom případě se tam časově spletli. Měl jste v 70. a 80. letech možnost živit se alespoň trochu vlastním uměním nebo jste byl odkázán na grafiku? Moc to nešlo. Jenom občas přijel někdo z Německa. Jednou mi koupili více kreseb v Lounech, to byl pan Sekera. Ten kupoval v době normalizace. Někteří výtvarníci měli realizace i ve veřejném prostoru. Nic takového jste nedělal? Tu možnost jsem neměl. I když dnes takové myšlenky mám. Bylo by ideální zaplnit zvukoplastickou kresbou nějaký prostor. Pracujete se zvukem i dnes nebo jste se vrátil plně k malbě? Akustické věci nedělám, ale tu a tam udělám partituru. Ale i mé současné obrazy jsou nějakým způsobem navázány na hudbu, zvukovou

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 37

stránku světa. Antifona je termín hudební. Je to spojení dvou hlasů. U mě je to spojení dvou barev. Poetika tohoto spojení. A slyšíte je trochu, když malujete? Barva je trochu jako tón. Vibruje a mění se. Je to úžasná věc. Neuchopitelná. Tóny se v hudbě dají změřit, ale v malířství ne. Proto je malířství zajímavější. Je neměřitelné. Nejdřív to byly hlavně černé obrazy s tenkou barevnou linií, pak červené, teď jsou tam i další barvy… Barvy hrají ještě jinou roli. Černou beru jako prostor a linky do něj vnášejí světlo. Ne zvuk, ale světlo. Má to vždy nějaké moje logické vysvětlení. Představuje si svět obrazu jako prostor? Samozřejmě. Důležité je světlo, které přichází shora, zvenčí, kdežto zvuk přichází zevnitř, z věcí. Černá je jako ticho… Jako ticho, jako prostor. A co červená? Červená je signální barva. Takže tón? Je intenzivní a velice se mění. Při stmívání se dostane do protichůdných, negativních poloh. Máte pravdu, ta červená vypadá jinak, než když jsme přišli, už se začíná stmívat…

28.12.2008 21:20:39


38

rozhovor

art + antiques

Proto galerie, které mají horní světlo, jsou geniální. Tam se to všechno celý den mění. Vaše žena Květa Pacovská je malířka a ilustrátorka, syn Ondřej je grafik, druhý syn Štěpán fotograf. A váš bratr, literární teoretik Mojmír Grygar, píše také o umění. Mluvíte s bratrem o vaší tvorbě? Jistě, hodně. On je velice sečtělý, takže já při těch diskuzích nemusím moc číst, on to všecko řekne. Takový pocit jsem měl, už když jsme byli mladí, na studiích. Napsal hodně věcí o výtvarném umění zvláště z ruské oblasti, o Malevičovi, Filonovovi, Chlebnikovovi… Nedávno mu v Listech SVU Mánes vyšla studie Zapomenuté myšlenky Emila Filly. Měly na vás jeho studie vliv? To ne, ale určitě mě obohacovaly, i když někdy v polemickém duchu. Mé věci chápe dobře, ale je to teorie. A já nechci být striktní teoretik. A ovlivňovali jste se nějak v tvorbě s vaší paní? Každý pracuje na jiném poli. Já nechodím do jejího ateliéru a ona nechodí sem. Nad některými věcmi v umění se shodujeme nad některými ne. Ale to je všecko. Nějakou dobu byla na vysoké škole v Berlíně jako hostující profesorka. Nikdy jsem tam nebyl. Namalovala tam hodně obrazů, které jsem nikdy neviděl. Byly červené. Potom jsem začal malovat červené obrazy, ona neříkala nic. Pak nějací blbci začali říkat, že to dělá moje paní po mně. V umění trvají vůči ženám stále předsudky. Nemáte velkou potřebu o svém díle mluvit… Moc ne. Není to tak, že bych byl spokojen se vším, co udělám. Ale nechodím s tím ven. Do svých starostí druhé nezatahuji.

M I L A N G R Y G A R se narodil v říjnu roku 1926 ve Zvolenu, během války studoval Školu uměleckých řemesel v Brně. Od roku 1943 byl totálně nasazen v německém válečném průmyslu. V letech 1945 – 1950 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů J. Nováka a Emila Filly. V roce 1959 měl první samostatnou výstavu v pražské Nové síni. V té době se věnuje abstraktní malbě, po několika letech přechází k lineárním kresbám. V polovině let 60. do jeho díla vstupuje zvuk, vznikají první akustické kresby. Zároveň tvoří velkoformátové obrazy a také „kresby dřívkem“. Od roku 1967 vytvářel Grygar také partitury, první z nich byla realizována v roce 1970 Erhardem Karkoschkou ve Stuttgartu. Už o rok dříve vydal Supraphon desku s jeho akustickými kresbami. Na přelomu 60. a 70. let sílí performativní složka Grygarovy práce – vytváří „hmatové kresby“. V roce 1971

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 38

natáčí s Josefem a Jaroslavem Kořánovými film Černobílé kontrapunkty. V letech 70. a 80. se dál věnuje akustickým kresbám, vznikají také další partitury. V roce 1974 má Grygar samostatnou výstavu v Muzeu Sztui v Lodži, o dva roky později vydává Supraphon druhou desku jeho akustických kreseb. V roce 1994 se účastní výstavy Otevřená forma (John Cage-Francois MoreletMilan Grygar) v Galerii hlavního města Prahy. Od poloviny 90. let se vrací ke geometrické malbě, jeho plátna však stále obsahují vnitřní zvukový plán, pracuje především s černou, bílou a červenou barvou. V roce 1999 mu Národní galerie v Praze uspořádala retrospektivní výstavu. Je zastoupen ve sbírkách mnoha významných galerií v České republice, v Německu (Nationalgalerie, Berlin; Die Neue Sammlung, München), Francii (Centre Georges Pompidou; Bibliothéque Nationale, Paris), Polsku (Museum Narodowe, Warszava) nebo Japonsku

28.12.2008 21:20:42


40

téma

art + antiques

Muzeum se musí pořád měnit S ředitelem Tate Modern o důležitosti náhodných setkání text: Jan Skřivánek, Veronika Wolf

Londýnská Tate Modern dnes bývá běžně jmenována jako jedno z nejvýznamnějších světových muzeí moderního umění. Od jejího vzniku přitom uplynulo všehovšudy osm a půl roku a jako výstavní instituce je tedy dokonce mladší než pražský Veletržní palác. O tom, čemu Tate Modern vděčí za svůj úspěch a popularitu, jsme si povídali s jejím ředitelem Vicentem Todolim.

„Jestli vám to nevadí, tak ještě nebudu rozsvěcet,“ přivítal nás Todoli jedno listopadové odpoledne ve své prostorné kanceláři v zadním traktu galerie. Venku se již začínalo smrákat a kancelář se postupně nořila do šera. „Oproti jižní Evropě je tady v Londýně tak málo slunečního svitu, že si chci vychutnat přirozené denní světlo vždycky až do poslední chvíle,“ dodal na vysvětlenou. Narodil se a vyrůstal ve Španělsku a před tím, než nastoupil do Tate, osm let šéfoval muzeu současného umění v portugalskému Portu. Těžko se mu divit, že na pošmourné londýnské počasí si dodnes nezvykl.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 40

Obývák v elektrárně Tate Modern je jednou ze čtyř institucí fungujících pod společnou značkou Tate. Vedle historické budovy na levém břehu Temže, která dnes nese název Tate Britain, jde o galerie v Liverpoolu a St Ives. Tate Modern sídlí v budově bývalé elektrárny Bankside v centru Londýna, přes řeku přímo naproti katedrále sv. Pavla. Její konverze pro galerijní účely byla v polovině 90. let první větší zakázkou dnes slavného švýcarského architektonického dua Herzog a de Meuron. Ačkoliv z původní stavby fakticky zůstaly jen obvodové zdi, jejich úpravy nepůsobí nijak násilně. Podařilo se jim dát budově novou

28.12.2008 21:20:44


41

Z K AVÁ R N Y G A L E R I E J E V Ý H L E D N A K AT E D R Á L U S V. PAV L A A L O N D Ý N S K É C I T Y

funkci, aniž by kompromitovali její vlastní výraz a architektonické kvality. Pro veřejnost byla galerie otevřena v květnu 2000 a okamžitě se stala jednou z nejpopulárnějších londýnských destinací. Ročně ji navštíví přes pět milionů návštěvníků, což je dvakrát víc, než se čekalo. K úspěchu samozřejmě přispělo, že ve stejné době vláda Tonyho Blaira zrušila vstupné do stálých expozic všech státních muzeí a galerií, ale jenom tím to není. Tate Modern nabídla zcela nový model muzea umění a stala se místem, které je zajímavé nejen pro tradiční galerijní publikum, ale i pro lidi, kteří jsou k umění – notabene k současnému umění – většinou spíše skeptičtí. Uspořádání stálých expozice po vzoru Tate Modern dnes napodobuje řada světových galerií, její atmosféra je však stále jedinečná. Ačkoliv jde stále o oficiální prostor, v němž se člověk musí řídit poměrně rigidními pravidly (v galerii se nekřičí, neběhá, netelefonuje...), vyznačuje se zvláštní intimitou a přátelskostí. Tate Modern jako by byla jakýmsi obřím obývákem uprostřed města, místem, kam můžete přijít jen tak posedět, odpočinout si od denního shonu, setkat se přáteli. Řada návštěvníků na výstavu či do stálé expozice možná vůbec nezajde, ale galerie pro ně alespoň není „nepřátelským územím“.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 41

I když si jen zkrátí cestu přes Turbínovou halu – centrální průchozí prostor galerie, který je využíván pro velkoformátové sochařské instalace – vždy jsou s uměním tak či onak konfrontováni.

Pět milionů není všechno Ve svých padesáti letech působí Todoli stále mladistvým dojmem. Když mluví o své práci, překypuje energií a slova o tom, že pro galerii neexistuje žádný „udržovací režim“, že musí stále hledat nové cesty, jak oslovovat publikum, z jeho úst rozhodně nezní jako fráze. Anglicky hovoří se zřetelným španělským přízvukem, avšak suverénně a neobyčejně rychle. Občas se mu do řeči připlete nějaký neanglický výraz, ale to, co chce sdělit, má zjevně dobře rozmyšlené. U samého vzniku galerie Todoli nebyl, do funkce ředitele nastoupil až v lednu 2003. Na tom, že se Tate Modern etablovala jako jedno z nejvýznamnějších světových muzeí umění a nikoliv jen jako turistická atrakce (jakou je například Guggenheimovo muzeum v Bilbau), má však lví podíl. „Počet návštěvníků pro nás není měřítkem úspěchu,“ zdůrazňuje. „Pokud se soustředíte jen na návštěvnost, tak vás to může zničit, protože přestanete plnit roli výzkumného pracoviště. Muzea jsou zde pro veřejnost, ale i pro umělce a odbornou komunitu. Rád

28.12.2008 21:20:46


42

téma

art + antiques

K E G A L E R I I S E D Á D O J Í T P O M O S T U P R O P Ě Š Í O D A R C H I T E K TA N O R M A N A F O S T E R A

používám přirovnání ke knihám: Některé tituly se okamžitě stanou bestsellery, ale za čas zapadnou a jsou zapomenuty. A pak jsou knihy, kterých se nikdy neprodá moc, ale prodávají se trvale dvě stě let. My se snažíme nabízet obojí.“ Je to ale při pětimilionové návštěvnosti vůbec možné? „Máte pravdu, že občas máme až moc plno. Zvlášť o víkendech se stává, že přijdete do expozice a díváte se na lidi, jak se dívají na jiné lidi, kteří se dívají na obrazy,“ připouští s nadsázkou. Jakkoliv je v stálých expozicích rušněji, než je ve většině muzeí zvykem, stále ještě se můžete i před těmi nejslavnějšími díly ocitnout na pár okamžiků zcela sám. Dlouhodobě je ale současný stav neudržitelný, a proto Tate již před třemi lety představila plány na výstavbu nového křídla. Mělo by jít o 70 metrů vysokou stupňovitou pyramidu, opět podle návrhu architektů Herzoga a de Meurona. Původně měla být stavba dokončena k olympijským hrám v roce 2012, v poslední době však začal být tento termín zpochybňován. „Když to stihneme k olympiádě, bude to fajn, když ne, nic se nestane. Důležité je, že máme parcelu pro další rozvoj,“ vysvětluje Todoli a dodává, že novou budovu má na starost především šéf celé Tate, Sir Nicholas Serota. „Máme rozdělené kompetence, díky čemuž nehrozí, že bych musel přebíhat od jedné věci k druhé. Já se plně soustředím na program, protože každodenní program je tím, co nakonec

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 42

I V D O S TAV B Ě J E V Y U Ž I TA I N D U S T R I Á L N Í E S T E T I K A

28.12.2008 21:20:48


43

rozhoduje. Hodně muzeí, která stavěla nové budovy, s tímhle mělo vážné problémy.“

Náhodná setkání Již zmiňované inovativní uspořádání stálých expozic spočívá v opuštění chronologie. Místo tradiční přehlídky -ismů od konce 19. století do současnosti návštěvník ve výstavních sálech najde bok po boku díla ze zcela rozdílných epoch: Monetovy lekníny visí v jedné místnosti s plátny Marka Rothka a Jacksona Pollocka, Boccioniho futuristické kráčející torzo stojí před popartovým obrazem Roye Lichtensteina, de Chiricova malba je konfrontována s instalací od Jannise Kounellise... „Má to dva důvody,“ vysvětluje Todoli. „Chronologické uspořádání jsme nemohli udělat, ani kdybychom chtěli, protože máme ve sbírce příliš velké mezery. Druhý, důležitější důvod je, že je třeba stále zkoušet nové modely, protože jedině tak se naše poznání rozšiřuje a prohlubuje.“ Stálá expozice má čtyři samostatné části, z nichž každá nabízí průřez dějinami moderního umění z jiného uhlu pohledu. Když Tate Modern v roce 2000 začínala, byly tyto čtyři základní okruhy vymezeny tematicky (Krajina, Zátiší, Historie, Akt) a řazení jednotlivých děl postaveno především na vzájemném kontrastu. Současná expozice, představená na jaře 2006, si všímá spíše formálních podobností a sdílených východisek. Přiznává tak důležitost jednotlivým formativním směrům, zároveň však otevírá prostor pro jejich alternativní čtení a hledání souvislostí se staršími i novějšími díly. O reinstalaci stálé expozice Todoli podle vlastních slov uvažoval, už když se ucházel o místo ředitele. Ne proto, že by s původním členě-

ním nesouhlasil, ale protože muzejní expozice má podle něj fungovat jen jako návrh interpretačního modelu, nikoliv jako závazný kánon, a tudíž se musí neustále měnit. „Každý rok provádím asi dvacet dílčích změn, aby diváci měli důvod se vracet, a jednou za tři roky jsme chtěli provést kompletní reinstalaci,“ vysvětluje. „Takový byl alespoň původní záměr, ale v současné ekonomické situaci na to bohužel nemáme prostředky. Místo všech čtyř expozic tak příští rok změníme jen část věnovanou minimalismu. Nahradí jej Arte Povera.“ Znamená tento důraz na změnu, že tradiční model muzea jako místa, kde člověk svá oblíbená díla nalezne vždy na stejném místě, je podle něj mrtvý? „Starý způsob byl založen na pozitivistickém přístupu, na snaze klasifikovat a uchovávat. Muzeum, které se dnes snaží jen o tohle, je mrtvé,“ přikyvuje. „Dostalo se to až do stádia, kdy lidé stojí ve frontě, aby viděli určité dílo, jak kdyby šlo o pouť k nějakému svatému. Kdyby si jen koupili pohlednici, vyšlo by to nastejno. Už dopředu mají jasno, co uvidí, a jsou jak koně s klapkami na očích, kteří nevidí nalevo ani napravo. Sám mám přitom vyzkoušeno, že nejvíce jsem se naučil díky náhodným setkáním. Na spoustu zajímavých děl jsem v muzeích narazil čirou náhodou, když jsem hledal něco jiného. Náš model taková setkání podporuje. My po návštěvnících chceme, aby se zapojovali, aby se vraceli a hledali si své vlastní interpretační cesty. Každý si může vytvořit svůj vlastní příběh umění.“

Sponzoři a stát U zrodu Tate na konci 19. století stál velkorysý dar Sira Henryho Tatea, který věnoval svou sbírku moderního britského umění národu. Jako instituce tak měla Tate od začátku statut veřejného muzea financo-

C E N T R Á L N Í T U R B Í N O VÁ H A L A J E P Ř E S 15 0 M E T R Ů D L O U H Á

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 43

28.12.2008 21:20:49


44

téma

art + antiques

koho sehnat. Nějaké partnery vždy máme, ale u obou těchto velkých výstav nám chyběl hlavní sponzor. Musíme tuhle kritickou situaci nějak přestát, ale občas mě žertem napadá, jestli bychom neměli jít zpátky za vládou a škemrat, aby si nás vzala zpátky, zas z nás udělala plně státní muzeum.“

Univerzální i lokální zároveň

J A N N I S K O U N E L L I S : B E Z N Á Z V U / 1979

vaného ze státního rozpočtu. V posledních letech se ale postupně dostala do situace, kdy získává více prostředků z privátní sféry než od státu. „Jeden i druhý model má svá úskalí. Když závisíte jen na penězích od státu, hrozí, že politici budou mít pocit, že jim muzeum patří, a budou se snažit určovat program, což je katastrofa. Když jste závislí výhradně na sponzorech, tak také musíte dělat, co oni chtějí, a zase nejste svobodný,“ shrnuje Todoli. „Ideální je podle mě uspořádání 50:50. Pokud vám tedy oněch 50 procent od státu zajistí alespoň minimální program a minimální akvizice. Nikoliv jen, že budete mít otevřeno, ale jinak nebudete moct nic dělat.“ Co pro galerii bude znamenat současná ekonomická krize? „Krize nás už zasáhla. Měli jsme řadu korporátních sponzorů a najednou nám chybí. Noví se získávají jen velice těžko. Dokonce ani pro takové výstavy jako byl Kandinsky nebo teď Rothko, se nám nepodařilo ni-

C E L K O VÁ V Ý S TAV N Í P L O C H A TAT E M O D E R N J E V S O U Č A S N O S T I 78 0 0 M2

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 44

Jediným českým autorem ve stálé expozici Tate Modern je momentálně Milan Knížák. V jedné z vitrín s dokumenty vztahujícími se k činnosti hnutí Fluxus je i několik drobností s jeho podpisem. Na Františka Kupku ani na další výrazné osobnosti české avantgardy nezbylo místo, nebo ve sbírkách galerie jednoduše chybí. „Koupili jsme nějaké věci od Štyrského a Toyen, ale jen práce na papíře, takže nemůžou být vystaveny trvale. Obraz od Toyen nám byl nabídnut, ale nebyl to ten pravý. V části věnované surrealismu by samozřejmě měla být,“ reaguje Todoli na naše poznámky. České umění poměrně dobře zná. V první polovině 90. letech připravil spolu s Jaroslavem Andělem výstavu české avantgardy v Institutu moderního umění ve Valencii, v jehož čele tehdy stál. Zdaleka nejde o jedinou mezeru ve sbírkách galerie. První fotografickou výstavu v historii celé Tate galerie například uspořádala až v roce 2003, první výstavu umění z latinské Ameriky o rok později. „Celý kontinent byl zcela zapomenut. Za méně než desetiletí se teď snažíme dohánět, co Tate sto let nedělala,“ komentuje situaci Todoli. „Umění latinské Ameriky se stalo naší hlavní prioritou. Vytvořili jsme podpůrnou skupinu patronů, většinou lidí s osobními vazbami na tuto oblast, a ti financují naše akvizice latinskoamerického umění. To je stejný model, jakým získáváme díla amerických umělců, a nedávno jsme vytvořili akviziční komisi zaměřenou na Asii a Tichomoří. Dát dohromady takovouto skupinu také pro východní Evropu není jednoduché, protože tamní země samy sebe nevnímají jako jeden region. Když mluvíte s někým z Česka o Maďarsku nebo o Polsku, necítíte, že by měli k sobě navzájem až tak těsné vazby.“ Co se týče šíře záběru, Todoli soudí, že je odpovědností Tate sbírat umění z celého světa, jakkoliv je to náročné a obtížné. S trochou nadsázky však jedním dechem varuje, aby se při snaze napravit křivdy minulosti nezapomnělo na „starou Evropu“. „Je to legrační, ale může se stát, že nakonec budeme mít podpůrné skupiny na všechno, s výjimkou Evropy. Všechna muzea se teď snaží o vyváženější pohled, dohánějí, co v minulosti zameškala, a na umění, které bylo dřív privilegované, jim nezbývají prostředky. Za dvacet let se můžeme ocitnout v situaci, kdy se budeme divit, co se stalo, proč najednou všichni přestali kupovat evropské umění.“ Ve snaze po univerzalitě podle něj muzea zároveň nesmějí ztratit ze zřetele vazby k vlastní historii a svou lokální jedinečnost: „Když jdu do muzea, chci se učit, chci vidět něco jiného, něco, co neznám. Kultura je o rozdílech, o osobitých charakteristikách, o kořenech v jednom místě, které zároveň fungují jako radary nového. Když nemá muzeum vlastní kořeny, ztrácí svůj smysl. Proto není potřeba příliš se trápit tím, že ve sbírce jsou mezery. I ony jsou částí historie muzea a odhalují nejrůznější politické souvislosti.“

28.12.2008 21:20:51


46

v ateliéru

art + antiques

Dělám si dobře text: Kateřina Černá foto (portrét): Hana Rysová

Tomáš Smetana kreslí pouze dva tradiční žánry: zátiší a portréty. Nekreslí, ale „čárkuje“. Při práci používá starou mikrotužku HB o průměru 0,3 milimetru. Na kresbách pracuje týdny, měsíce, roky. Pomalé tempo mu nevadí. Čárkování je pro něj způsob, jak si udělat dobře.

„Předměty na zátiších mě vlastně vůbec nezajímají,“ překvapil mě hned v úvodu našeho setkání v Galerii České pojišťovny. „Mě zajímá ten proces čárkování, který mám rád a který dělám už patnáct let.“ Základem Smetanovy práce je mechanické šrafování plochy jedním barevným odstínem. Nejčastěji tužkou, ale občas také pastelkou nebo tuší. Hotová kresba se pak skládá z mnoha takto vyšrafovaných ploch. Technika čárkování je zároveň osobní terapií, metodou, jak si vyprázdnit hlavu a promyslet další postup. „Je to pomalé a trvá to dlouho, takže nikdy neudělám žádný ukvapený krok. Nakreslím něco tam a pak mě napadne, že mám dokreslit něco jiného, až to mám takhle nakresleno celé.“

Smetanovy kresby se svou přesností podobají fotografickému záznamu a ani on sám se tomuto přirovnání nebrání: „Myslím, že předměty snímám jako kamera foťáku s dlouhou časovou expozicí.“ Přesto je, zejména na portrétech, patrná velká míra stylizace. „Třeba ty tvoje boty,“ připomíná Smetanovi malíř Jan Merta, který právě dorazil. „Nebo u zátiší to je paměť těch věcí. Ty je sice zachytíš opticky, ale jejich výběr a uspořádání je na tobě.“

Stále jemněji Zátiší Smetana sestavuje z věcí, které mají paměť a dlouho vydrží. Proto kreslí hračky svých dětí a taštičky od tety Vlasty nebo květy anthurií. Používá také předměty, které odrážejí své okolí, jako jsou zrcadla nebo

hrnce. Portréty vítá hlavně jako příležitost k setkání: „Portréty nedělám podle fotky, ale podle skutečnosti. Když někoho portrétuji, tak se s tím člověkem setkám a pěkně si popovídáme.“ Mezi portrétovanými najdeme malíře Václava Stratila, Jana Mertu nebo Františka Matouška. Přestože jsou dnes Smetanova díla zaplněna zcela konkrétními lidmi nebo předměty, nebylo tomu tak vždy. „Když jsem začínal dělat kresby, tak na nich nic realistického nebylo. Jenom čárky.“ Také ty se během posledních patnácti let proměnily. „Dřív bývaly takové robustnější. Teď jsem došel k tomu, že nechci, aby bylo vidět, jak je to udělané.“ Linka je proto stále jemnější, což ovšem zabírá také více času. Zpočátku byla kresba hotová za několik dní, pak za několik měsíců, velký portrét Františka Matouška zabral dva roky. „Už jsem trošku unavenej,“ říká Smetana. Ze zakletí stále jemnějšího čárkování někdy uniká tím, že používá barevné pastelky nebo tuše Winsor Newton.

Cesta k obrazu „V barevných pastelkách a tuších jsem si zkoušel takovou cestu k obrazu,“ říká Smetana. „Jde to několikanásobně rychleji a při práci to pořád funguje meditativně. Ale vznikaj takový barevný šílenosti. Výhodou je, že se barvy nemusejí míchat. Když chcete nějaký barevný odstín, tak si zvolíte danou pastelku a máte odstín hotovej.“ Míchání barev a ořezávání tužek Smetana nemá rád. Pracuje vždy několik hodin v tahu a nechce se ničím zdržovat. „Mikro-

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 46

28.12.2008 21:20:57


47

P O H L E D D O S M E TA N O VA AT E L I É R U V B R A D Y H O D O M Ě , velké portréty F. Matouška a F. Stojana / foto: Martin Polák

tužka má tu výhodu, že se nemusí ořezávat. Člověk jenom zacvaká a jede dál. Na pastelky mám elektrické ořezávátko. Strčím je do něj a hned mám špičku.“ Malování obrazů, o němž Smetana uvažuje a které obdivuje u Jana Merty, pro něj není pouze jinou technikou. Jde o jiný tělesný pro-

žitek, jiný životní postoj: „Když kreslím, sedím na židli sevřenej v takový pozici jako vajíčko, sedím si na koulích. Merta vstupuje do obrazu celým tělem – rukama, nohama. Prostě to tam natáhne. Je to velkorysejší a svobodnější.“ „Na obraze děláš pořád rozhodnutí dobrý – špatný. Člověk je vystaven neuvěřitelnému

P R A S ÁT K O A E MP I R E S TAT E B U I L D I N G / 2000 / olej / 20 × 30 cm / foto: M. Polák

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 47

napětí. To bych neunesl,“ říká Smetana a volí jistější kresbu, která zůstává do poslední chvíle otevřenější než obraz. „Mezi bosýma nohama bylo na koberci nakresleno černé káčátko, které jsem pak vygumoval,“ píše v komentáři k jednomu ze svých portrétů. Malbu vygumovat nelze.

K R A B I Č K A N A K R E S B Y. Zde z let 1997 až 2000. / foto: M. Polák

28.12.2008 21:21:05


48

v ateliéru

art + antiques

Malování vyžaduje podle Smetany také větší nasazení a odolnost vůči nezdarům: „Rok maluješ na obraze, pak k němu přijdeš, uděláš několik tahů štětcem a je to buď dokončený, nebo zničený.“ „Nebo vezmeš kudlu a je to taky vyřízený. To patří k věci,“ reaguje Merta. Ten ovšem nepřikládá rozhodování v malbě takovou váhu: „Myslím, že člověk zas tak moc rozhodnutí nedělá. Spíš respektuje něco, co visí v prostoru. Mám pocit, že malování nemám tak úplně v moci, že nejsem tak velkým pánem té situace.“

Propojení světů

A N T H U R I E , W I L H E L M H A M M E R S H Ø I A E M P I R E S TA T E B U I L D I N G N A Z R C A D L E / 2005 mikrotužka HB 0,3 mm / 39 × 50 cm / foto: M. Polák

Na jednom ze Smetanových zátiší najdeme katalog dánského malíře Wilhelma Hammershøie. „Máme podobný přístup,“ vysvětluje. „Jeho obrazy jsou intimní, mají lidský rozměr. Barevnost je taková šedivější, je tam zvláštní ticho a melancholie.“ Hammershøi je známý tím, že celý život maloval svou sestru v interiéru jejich společného kodaňského bytu. Smetana ale soukromá zátiší od figurálních portrétů striktně odděluje. „Rád bych to někdy propojil,“ říká. „Zátiší je moje samota, kdy si dělám dobře. Portrétování je společenská záležitost.“ Podle Jana Merty, který Smetanovu tvorbu sleduje dlouho a pozorně, už k propojení figury a zátiší došlo – v zrcadlech a hrncích se někdy odráží kreslířův autoportrét. Musíme se ale pořádně podívat. Pronikání barvy a autoportrétů do Smetanových zátiší naznačuje směr, kudy by se jeho tvorba mohla ubírat. Přes veškerou kresebnou preciznost nebo právě díky ní mohou díla Tomáše Smetany vyvolat v divákovi úzkost. Jako by měl autor strach z prázdného prostoru. Teritorium je vymezeno a ovládnuto. Proto jsem se ho na závěr zeptala, jestli je pro něj důležité, že čárkováním vyplní celou plochu kresby. „Je tam jakási posedlost,“ přiznal klidně.

O D R A Z V Z R C A D L E / 2004 / barevné pastelky / 38 × 52 cm / foto: M. Polák

T O M Á Š S M E T A N A se narodil v roce 1960. Jeho spolužáky na Akademii výtvarných umění, kterou dokončil v roce 1985, byli Martin Mainer, Jiří David nebo Petr Nikl. Ve 2. polovině 80. let hlídal s Václavem Stratilem Anežský klášter. V 90. letech vystavoval v galeriích Behémot, Pecka nebo JNJ. V současnos-

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 48

ti učí výtvarnou tvorbu na Stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně. Žije v Novém Městě na Moravě se ženou Klárou a dvěma dětmi. Výstavu jeho nejnovějších prací nazvanou Jako žlutá lilie můžete vidět do 18. ledna v Galerii České pojišťovny.

28.12.2008 21:21:11


50

staveniště

art + antiques

Film Dekor for EXPO Výběrové řízení na řešení pavilonu a expozice České republiky na EXPO 2010 v Šanghaji vyhrál projekt Urbanizovaná krajina společnosti Film Dekor. Komise se na nejlepším návrhu shodla jednomyslně. Za vítězným návrhem stojí manažer Jaromír Švarc, spolumajitel firmy Film Dekor a architekt Jiří Buček z liberecké společnosti SIAL. Autorkou ideové koncepce je kurátorka Lenka Lindaurová, v současné době ředitelka Galerie Václava Špály. Podobně jako v roce 2005 v Aichi nebude Česká republika ani v Šanghaji stavět vlastní pavilon, ale využije unifikovaný modul, který si pronajme od pořadatelů. Vítězný projekt představuje Českou republiku jako idylické místo – fiktivní město plné zeleně, kde se návštěvník „může cítit příjemně a nic ho neohrožuje“, a kde se „tvoří, kouzlí, vyrábí, cestuje, pozoruje, poslouchá“. Autoři tak vychází z motta české účasti, které navzdory ekonomickým a ekologickým problémům světa zní Plody civilizace. Na fasádu pavilonu chtějí autoři návrhu pomocí hokejových puků přenést půdorysnou strukturu Staroměstského náměstí a okolních bloků a ulic. Expozice je pak tvořená zvlněnou krajinou, kterou návštěvníci volně procházejí nebo odpočívají na terénních vlnách. Nad jejich hlavami se pak vznáší město – lehké zavěšené kubusy nesou výtvarná díla věnovaná jednotlivým civilizačním tématům. Lenka Lindaurová vybrala k rozpracování jednotlivých témat převážně mladé, ale často již renomované umělce. Technologie připomene velké realisticky zpracované skleněné srdce Federica Díaze, plné zvuků a světel, připomínajících operaci. V dalším modulu se představí

N ÁV R H S P O L E Č N O S T I F I L M D E K O R

prostor, ve kterém žijeme – reálný obytný pokoj podle UP závodů. Dopravu představí kromě historických designových automobilů také přívěs Roubenka od Tomáše Džadoně a videa Generator P 730 a Frecso Plant od Jakuba Nepraše. Energii se bude věnovat David Černý, který vytvoří robota s interaktivním šémem, který ho může oživit. Rafani si pod vlajkou ekologie zopakují své černé jezírko z výstavy ve Špálovce. Čistě smyslový modul pak připravuje hudebník Jan P. Muchow. V pavilonu bude rovněž probíhat prezentace České republiky, pro návštěvníky (očekává se, že 90 % návštěvníků budou tvořit Číňané) v podstatě neznámé země. Kromě promítání pohledů a časosběrných dokumentů z měst a krajiny naší republiky tu bude také Ementál Jakuba Nepraše a film Bionaut od Vratislava Šlajera. Součástí interiéru bude také restaurace od designéra Tomáše Veselého. Celý projekt Urbanizovaná krajina počítá s rozpočtem 179 milionů korun, což je o tři miliony méně, než byla horní hranice výběrového řízení. Společnost Film Dekor se podílela i na realizaci českého pavilonu na EXPO

2005 v Aichi a výběrového řízení do Šanghaje se účastnila hned se třemi různými projekty. Tendr, jehož součástí bylo i zajištění realizace celého projektu, byl celkem obeslán 12 návrhy. Na druhém místě skončil projekt společností Artechnic, Agentura Zapletal, Rada Architekti a Cubis Architecture, který vnitřek pavilonu pojal jako barevnou dětskou stavebnici. Tu pak doplnil restaurací v kulisách staré Prahy. Třetí místo obsadil návrh architektů z ateliéru D.R.N.H., kteří se spojili se společnostmi Unistav a Interexpo. Jejich čistě bílý pavilon je pokryt množstvím očí, které se v reakci na pohyb diváků otevírají a zavírají. Motiv očí přerůstá i dovnitř pavilonu – návštěvník vstoupí do bílé obytné krajiny a pomocí webových kamer může v přímém přenosu nahlédnout do nejrůznějších koutů České republiky. Ve výběrové komisi, kterou sestavil generální komisař účasti ČR na EXPO Pavel Antonín Stehlík, zasedlo celkem 19 lidí: 6 zástupců vlády a jejich poradců, 4 zástupci organizátorů, 3 ředitelé kulturních institucí (Václav Kasík za Český rozhlas, Ondřej Černý za Národní divadlo a Marek Pokorný za Moravsou galerii), 5 architektů (Zdeněk Jiran, Viktor Rudiš, Miroslav Řepa, David Vávra, Jan Štempel) a 1 všudypřítomný historik archi/ kj tektury Zdeněk Lukeš.

Nový domov 2008

N ÁV R H AT E L I É R U D . R . N . H

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 50

Začátkem prosince byly uděleny ceny 7. ročníku soutěže Nový domov, která hodnotí stavby určené k bydlení. V kategorii novostavba rodinného domu získali první cenu a odměnu 50 tisíc korun architekti Ladislav Lábus a Marek

28.12.2008 21:21:18


51

V IL A V NESPEK ÁCH

Nábělek za vilu v Nespekách na Benešovsku. Porota ocenila vyvážené a kultivované řešení domu a také vizuální a materiálové propojení interiéru se zahradou. V kategorii bytových staveb se prosadil terasový dům v Košířích od Pavla Hniličky a spolupracovníků, kteří získali 40 tisíc korun. Dům zaujal především maximálním využitím možnosti parcely a prostředí. (Více o této realizaci na straně 52.) V kategorii rekonstrukce stavby určené k bydlení získal první cenu a 30 tisíc korun historický objekt Míšeňská 4 nedaleko Lužického semináře, jehož rekonstrukci navrhli Hana Seho a Petr Hlaváček. Odměnu 10 tisíc korun pak získal také slaměný dům ve stodole od architektů Olivera Kálnássyho a Lukáše Gavlovského. Dřevěnou konstrukci vyplňuje izolace ze slaměných balíků omítnutých hliněnou omítkou. Cihlové jádro obaluje konopná koudel, sláma a dřevo. V poslední kategorii určené bytům v domech zvláštního určení byl hodnocen jediný objekt – Domov sociální péče Hagibor, jehož autory jsou Jan Línek a Josef Kolář. Těm porota udělila první cenu a 30 tisíc korun. Jedná se o rekonstrukci historické budovy z počátku 20. století a novou přístavbu. Vyhlašovatelem soutěže Nový domov je Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci / kj s Českou komorou architektů.

Zahradní architekt Thomayer Národní zemědělské muzeum na Letné připravilo výstavu věnovanou zahradnímu architektovi Františku Thomayerovi

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 51

T H O M AY E R Ů V N ÁV R H L E T E N S K Ý C H S A D Ů

(1856-1938). Bratr známého lékaře působil v poslední čtvrtině 19. století jako městský zahradník královského hlavního města Prahy. V této funkci přímo ovlivnil vznik nebo se osobně podílel na uspořádání nejvýznamnějších pražských parků, které jsou dodnes součástí systému zeleně hlavního města. Navrhl například dnešní podobu parku na Karlově náměstí, zahradu Strakovy akademie, upravoval Chotkovy sady či park u libeňského zámečku, který nese jeho jméno a stojí tu i jeho pomník. Zemědělské muzeum zpřístupnilo rozsáhlý archiv zachovaných projektů nebo jejich části, které vznikly v soukromého ateliéru Františka Thomayera. Tyto projekty se týkají řady dodnes existujících komplexů, ať už jde o veřejné, lázeňské nebo zámecké / kj parky nebo o soukromé zahrady.

Peruť – Ta naše povaha česká Na české designérské scéně se objevila nová značka, která se pokouší o komentář některých domácích klišé, ale i současných společenských problémů. Peruť pochází z dílny Františka Staňka, který vede obchod Kubista. Už zde určitě nabyl zkušenosti se zpracováváním typicky českých témat. Vždyť kubistický design je domácím fenoménem. Ve své debutové kolekci Peruť odhaluje některá typická česká témata. Houbaření, chatařství, myslivost, turistika, ale také určité cimrmanovské vlastnosti naší společnosti se stávají styčnými body celé kolekce. Značka totiž funguje pod fiktivním uměleckým vedením Maxmiliána V. Johna. Karbaník

ze starých časů přichází s několika objekty z porcelánu, jedním z kovu a přidává také šperky. Obsese parožím, která hýbe designem už dobrých deset let, je vtipně vyřešena v porcelánové Srnce. Parohy si totiž vytvoříme my sami, když do otvorů umístíme jakékoli květiny. Současná česká tabu zase komentuje váza Flowers for Austria v podobě jaderné elektrárny Temelín. Hold tradičním domácím hodnotám vzdává jak šperkovnice Karlštejn v podobě střechy našeho nejznámějšího hradu, tak i porcelánová lampa Ještěd, která cituje architektonickou ikonu sedmdesátých let. Šperky ze série Na cestě zase každému připomenou chození po českých loukách a lesích podle zelené či červené turistické značky. První kolekce byla představena na letošním Designbloku ve vtipné, téměř kutilské instalaci připomínající českou krajinu s jejími monumenty. Nadsázka, vtip, ironie, kritika do vlastních řad, ale na druhou stranu i láska k rodné hroudě, jejím krásám i nešvarům. To vše pod svými křídly schovává nová / Adam Štěch česká značka Peruť.

28.12.2008 21:21:22


52

architektura

art + antiques

Nebát se být klasický hnilička – císler – architekti Text: Karolína Jirkalová

Fotografie architektury jsou od skutečnosti zatraceně vzdálené, honilo se mi hlavou, když jsem přeskakovala rozblácené louže na silničce vedoucí k vítěznému domu letošní Grand Prix Architektů v kategorii novostavba. V lepším případě nejsou fotografie skutečné kvality domu schopné zachytit, v tom smutnějším pak stavbě dodávají lživou působivost.

Mezi holými větvemi se pomalu začínají vynořovat povědomé obrysy: terasový bytový dům od ateliéru hnilička – císler – architekti. Zvedám oči vzhůru ke „koruně“ stavby a očekávám záři měděného plechu. Žádný ohňostroj se však nekoná, fotografie architekturu fixují v čase a nezachycují to podstatné – stárnutí, nebo snad lépe zrání stavby, její usazování, srůstání s místem, zabydlování. Dům, který zde stojí teprve rok, se tváří, jako by tu byl věčně. Měděné plechy, do kterých je zčásti oblečen, už zčernaly – barvou se podobají lehce tlejícímu listí, spadanému z okolních stromů. Krása materiálu zůstala, jen je nenápadnější, stejně jako šedočerně probarvený beton spodních částí stavby. Dům jako by přirozeně vyrůstal z původního svahu, odráží se v něm tmavošedá břidlice a rezavé listí.

Městský dům namísto vily Od 30. let na tomto prudkém pozemku v pražských Košířích stávala rodinná vila. Majitelé, kteří ji před pár lety koupili, si však záhy uvědomili její nedostatky – umístění vysoko ve svahu a především

T E R A S O V Ý D Ů M V K O Š Í Ř Í C H / foto Filip Šlapal

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 52

28.12.2008 21:36:59


53

T E R A S O V Ý D Ů M V K O Š Í Ř Í C H – současný stav / foto Karolína Jirkalová

nevyhovující vnitřní dispozici, kde polovinu užitné plochy zabíralo schodiště. Rozhodli se nakonec postavit na místě původní vily nový bytový dům, který by jim ale poskytl kvalitu bydlení v rodinném domě. Prodej ostatních bytů zároveň umožnil celou stavbu financovat. Architekt Pavel Hnilička navrhl terasový dům se čtyřmi bytovými jednotkami, který všem obyvatelům nabízí dostatek soukromí a především velké terasy, kde se počítá i se zelení. „Dům je tvarován na dva základní objemy: na spodní sokl a horní korunu,“ přibližuje koncept stavby Pavel Hnilička. „Spodní část soklu se výrazně zakusuje do svahu a v podstatě kopíruje terén.“ Rodina investora obývá dvoupatrovou korunu domu, k níž přiléhá i malá zahrada. Horní část je od zbytku stavby oddělena i opticky – je opláštěna měděným plechem, který se v podobě okenic opakuje i v nižších podlažích, určených probarveným pohledovým betonem. Na úrovni ulice jsou garáže a malý sklep pro každý z bytů, domem prochází výtah. Ale pokud chcete, můžete využít i venkovního schodiště, lemujícího terasy. Dům je otočen k východu a obyvatelům otevírá výhled na částečně zalesněné údolí.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 53

Palladio, Šrámková a Švýcaři Respekt ke kontextu, schopnost přirozeně stárnout, kvalita, ale nikoli okázalost, městská úroveň zahuštění – kvality košířského terasového domu nevznikly náhodou. Odráží se v nich vzdělání, zkušenosti a názory obou společníků ateliéru: Pavla Hniličky a Ondřeje Císlera. První, čeho si všimnete po vstupu do jejich kanceláře v polosuterénu vily ve Střešovicích, jsou dvě plachty s kresbami italského architekta a teoretika Andrea Palladia (1508–1580). „V jeho domě bych chtěl bydlet, i se svým i-Phonem a živelnými dětmi,“ říká s pohledem upřeným na palladiovské plakáty Ondřej Císler. „Fascinuje mě ten vnitřní klid a jednoznačnost, princip řádu, který Palladio odkrývá,“ doplňuje již střízlivěji Pavel Hnilička. „Podstata stavění je pořád stejná, jde o měřítko, proporce, prostor a užitnou funkci. A pokud je dům navíc i krásný, tím líp,“ pokračuje Císler. „Palladiovský kánon krystalizoval velmi dlouho, vychází z antiky. Někdy architekti nesmyslně vymýšlejí již vymyšlené. Možná to zní jako klišé, ale dnes je skoro největší avantgardou dělat věci klasicky.“

28.12.2008 21:21:29


54

architektura

art + antiques

V projektech ateliéru hnilička – císler – architekti se promítají minimálně dva další vlivy: škola Aleny Šrámkové na pražské ČVUT a současná švýcarská architektura. Od Šrámkové si architekti odnesli nejen sklon k jasným přehledným formám a pochopení pro všednost, ale převzali také étos její práce – přesvědčení, že architektura může vychovávat. Současná švýcarská architektura, nebo alespoň jedna z jejích poloh, nemá ke Šrámkové daleko. Tíhne k solidnosti a trvanlivosti, je syrová a nemá ráda efekty, využívá kvalitní materiály, které umí stárnout, a snaží se určitým způsobem vycházet z lokálního kontextu. Typické jsou pro ni jednoduché pevné hmoty. Pavel Hnilička má se švýcarskou architekturou bezprostřední zkušenost – absolvoval postgraduální studium na věhlasné ETH v Curychu. Na švýcarské architekty, například Valeria Olgiatiho nebo Petera Märkliho, však často odkazuje i jeho kolega.

Teorie Hnilička s Císlerem mají oproti většině českých architektů výhodu silné opory v teorii, studiem strávili mnohem více let, než bývá zvykem. Pavel Hnilička se na ETH u architekta Dietmara Eberleho zabýval především problematikou příměstského bydlení a svou diplomní práci po dopracování vydal v češtině pod názvem Sídelní kaše (ERA, 2005). Jeho termín pro příměstské kolonie rodinných domků se ujal a Hni-

V I L A V R O Z T O K Á C H – pohled z ulice / foto Vasil Stanko

V I L A V R O Z T O K Á C H – pohled ze zahrady / foto Vasil Stanko

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 54

28.12.2008 21:21:37


55

V I L A V D U B Č I / vizualizace

lička je od té doby zván na přednášky a publikuje v tisku. Dnes také působí jako asistent na Fakultě architektury ČVUT. „Mezi odborníky jsou úskalí příměstské kobercové zástavby bez infrastruktury dávno známé, o to už nejde,“ říká architekt. „Ale je potřeba to donekonečna opakovat nejširší veřejnosti a především starostům obcí, proto s přednáškami stále po republice občas jezdím, i když je to časově velmi náročné a mohl bych se místo toho věnovat praxi.“ Studium na technice nestačilo ani Ondřejovi Císlerovi – vystudoval ještě Školu architektury Emila Přikryla na AVU a dnes pokračuje doktorským studiem. Podílel se na překladu textů Louise I. Kahna (Arbor Vitae, 2002), publikuje v architektonických časopisech. Jindy suché autorské zprávy mají v podání této dvojice některé prvky architektonického manifestu. „Bylo tak možné vystavět kvalitu bydlení podobnou rodinnému domu, avšak městsky zahuštěnou, bez obrovských plošných nároků, které si současná výstavba kolonií rodinných domů v sídelní kaši vynucuje,“ čteme například v autorské zprávě k terasovému domu v Košířích. „Náš rekonstruktivní přístup se odráží i v minimálním jazyce architektury. Používáme ušlechtilé a drahé materiály, a činíme tak racionálně, uměřeně. Nebojíme se nové řádovosti, rezonujeme s nadčasovou povahou místa, jednoho z nejstarších sídel v centru české kotliny,“ vyznávají se architekti v autorské zprávě k přestavbě vily v Roztokách u Prahy.

Krásné stavění

se tím neustále zabývat. Nejde jen o povrchní věc, krása souvisí s našimi ideály, směřováním.“ Zdařilým pokusem o krásné stavění v „klasicizující výrazové poloze“ je vila v Roztokách. Vznikla kompletní přestavbou slepence původně prvorepublikového domu. Jediným odkazem k původní stavbě je dochované teracové schodiště, jinak se v podstatě jedná o novostavbu. Ovšem na půdorysné stopě původní hmoty. Stejně jako dům v Košířích je i tato vila rozdělena na dvě části – spodní blok s hladkou omítkou a na něm posazený menší objem. Ten je ze dvou stran lemován terasami a ještě odlehčen horizontálním měkkým dekorem fasády. Fronta do ulice upomíná na to nejlepší z počátků české moderny, skutečně „klasicizující“ tvář domu se pak otevírá do zahrady. Jasný řád vertikálních francouzských oken s bílými okenicemi, terasa z obnažených cihel a převislá střecha. Výtvarnému pojetí se architekti nebrání ani v dalších projektech, ať už je to návrh na trojici kašen do Plzně, které by na náměstí Republiky měly stát v roce 2010, rodinný dům v Dubči, který se právě dokončuje, nebo projekt na novou školku v Doubravčicích. V současné době společně pracují na regulačním plánu Říčan, je to v podstatě jejich první čistě urbanistický úkol, ale jak sami říkají, architekturu a urbanismus od sebe nelze oddělovat. „Města musíme rozvíjet především zevnitř, zahušťovat a slabší místa zástavby nahrazovat kvalitnějšími domy,“ uzavírá naši debatu Pavel Hnilička. Pospíchá přednášet na nedalekou ČVUT – venku slabě svítí prosincové slunce, a tak nasedá na kolo.

A ještě jedné věci se Hnilička s Císlerem nebojí: mluvit nahlas o „krásném stavění“. „S krásou je to dnes problematické, není žádná shoda v tom, co je za krásné považováno,“ říká Ondřej Císler. „Ale je potřeba

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 55

28.12.2008 21:21:37


56

design

art + antiques

Nedisciplinovaný design Text: Tereza Kozlová Autorka studuje Teorii architektury na ČVUT a zároveň obor Architekture, ville, design na Paris 1 Sorbone.

V pařížském Centre Pompidou je až do 16. března k vidění monografická výstava designéra Rona Arada s názvem No Discipline. Tento rodák z Tel Avivu zde představuje nábytek i architektonické projekty a nechybí ani betonové stereo, které z Arada na počátku 80. let udělalo mezinárodní hvězdu. Výstavy v Centre Pompidou dokáží zklamat jen výjimečně, tentokrát jde však o výstavu více než nadprůměrnou. Ron Arad se narodil roku 1951 do rodiny malířky a uměleckého fotografa. Po absolvování Academy of Art v Jeruzalému pokračoval na londýnské Architectural Association, kde studoval pod vedením Bernarda Tschumiho a Petera Cooka, bývalého člena skupiny Archigram. Jeho kamarádkou z ročníku byla Zaha Hadid. V roce 1981 založil své první studio One Off zaměřené na nábytek a interiérový design ovlivněný tvorbou italských designérů. Vyučoval na Hochschule für Angewandte Kunst ve Vídni a na Royal College of Art v Londýně. O 80. letech se hovoří jako o „designérské explozi“. S trochou nadsázky lze říct, že Ron Arad společně s Philippem Starckem tehdy designérům vybojovali výjimečné postavení. Díky komunikační obratnosti těchto bohémů začala média bombardovat veřejnost portréty designérských hvězd, kterým se rázem dostalo nebývalého respektu. Volné umění se tehdy s užitkovým designem začalo zajímavě prolínat. Tvůrčí přetlak však řadu předmětů denní potřeby příliš vzdaloval od postulátů moderny a funkce mnohdy zůstávala až na posledním místě. Výrobky se běžně produkovaly v limitovaných

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 56

28.12.2008 21:21:39


57

sériích, které prodávaly pouze galerie. Teprve Starck dokázal proniknout i do běžných domácností, když v roce 1988 navrhl zubní kartáček pro francouzskou firmu Fluocaril. Pluralitní 80. léta nabízela postmoderní kreace citující historické slohy i futuristický high-tech experimentující s novými technologiemi. Řada designérů, kteří se v té době prosadili, svou tvorbu později naprosto změnili. Ron Arad se pochopitelně také vyvíjí, ale jeho osobitý styl je obdivuhodně konzistentní. Svá prvotní anarchistická gesta jako metafory selhání moderny časem poněkud utlumil, princip ale zůstal podobný. Pro jeho sinusoidy, elipsy a ovály se proto vžilo označení „Ron Arad Style“.

Vodu ve víno Pro Aradovu tvorbu je charakteristická transformace zdánlivě obyčejného materiálu do nečekaně ušlechtilé formy s minimalistickým detailem. Tvoří především ze železa, hliníku a oceli, občas také ze skla, dřeva a betonu. Kov je ale jednoznačně jeho nejoblíbenějším materiálem. Na počátku experimentoval s lešenářskými trubkami, pletivy a dalším stavebním materiálem. Poprvé na sebe upozornil v roce 1981 křeslem Rover chair vyrobeným ze starého sedadla automobilu Rover. Škatulka „design“ je dnes Aradovi příliš těsná. Proto v poslední době nevystavuje na designových veletrzích. „Je to podobné, jako když práce Cindy Shermanové vystavíte v expozici věnované výhradně fotografii. Shermanová sice nepoužívá plátno ani barvy – formálně je to tedy správně, ale její tvorba fotografii daleko přesahuje. Podobná vymezení pak člověka zbytečně svazují a zavírají mu dveře do dalších tvůrčích dimenzí,“ říká Arad. Tvorba Rona Arada je opravdu těžko zařaditelná. Pohybuje se na pomezí designu, architektury a volného umění. Při pohledu na některé objekty snadno získáte pocit, že původní užitková funkce předmětu byla pouze výchozí inspirací pro volnou sochařskou kreaci. Pravděpodobně nejslavnějším Aradovým dílem je Well Tempered Chair, křeslo vytvořené ze čtyř pružných ocelových plátů, sešroubovaných dohromady křídlovými matkami. Jelikož dotýkání se exponátů není na

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 57

F A U T E U I L R O V E R C H A I R / 1981 / Siège automobile de récupération d’une place recouvert de cuir, fixé sur une structure d’acier tubulaire laquée époxy ; le dossier inclinable prend appui sur la structure en arc de cercle Hauteur 78 × 69 × 92 cm / Éditeur One Off, Londres / Collection particulière © The Gallery Moumans (photo Eric et Petra Hesmerg)

F A U T E U I L W E L L T E M P E R E D C H A I R / 1986 / Prototype 4 Feuilles d’acier inoxydable, écrous à oreille / 80 × 100 × 80 cm / 10 kg Vitra Design Museum, Weil am Rhein, Allemagne / © Vitra Design Museum

28.12.2008 21:21:48


58

design

této výstavě zcela zapovězeno, lze většinu sedacího nábytku vyzkoušet. Výsledek je překvapivě uspokojivý, a to i v případě nejodvážnějších tvarových experimentů.

No Disciplin Výstavou No Discipline Centre Pompidou navázalo na sérii mimořádných monografických výstav osobností designu – Carlo Mollino (1989), Ettore Sottsass (1994), Gaetano Pesce (1996), Philippe Starck (2003), Charlotte Perriand (2005). O architektonické řešení expozice se postaral Ron Arad sám. Hlavnímu sálu dominuje replika schodiště opery v Tel Avivu z roku 1994. Prostor je dále rozdělen transparentním bílým paravánem, za kterým stojí zeď tvořená kartónovými rolemi různého

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 58

art + antiques

průměru. Při pohledu z hlavního sálu se skrze paraván promítají stíny kružnic, což vytváří efektní pozadí pro vystavené exponáty. Z druhé strany jsou uvnitř větších trubek vystaveny prototypy slavných židlí a v menších tubusech jsou části forem a materiálů. Exponáty, ke kterým se nelze přiblížit, jsou odděleny plůtkem tvořeným policemi z ocelového pásu, jedním z bestsellerů navrženým pro firmu Kartell. Modely a projekce ukazují tři desítky Aradových architektonických návrhů včetně hotelu Puerta America v Madridu. Pozoruhodný je zejména model dosud nerealizovaného hotelu Swarovski, který má být umístěn na vrcholku hory a otáčet se kolem dokola tak, aby si hosté mohli vychutnávat 360° panorama…

Na tiskové konferenci byl charismatický mistr přítomen. Procházel s novináři exponáty a podával k nim výklad sympaticky familiérním způsobem. Všechny si pouštěl doslova k tělu a zdálo se, že interwiev je ochoten dát každému. Jediný, kdo z toho byl malinko v rozpacích, byl droboučký pan Swarovski a jeho ochranka.

NO DISCIPLINE místo: Centre Pompidou, Paříž termín: do 16. března 2009 www.centrepompidou.fr

28.12.2008 21:21:52


nové knihy

Architekti SIAL

59

(a)symetrické historie – zamlčené rámce a vytěsněné problémy

„Hlavně ať je to čitelné, všechno ostatní je ved-

architekty. Zvláště v tuhé normalizační době

Vědecko-výzkumné pracoviště AVU vydalo v roce

lejší.“ Tak shrnuje svou dvacetiletou zkušenost s tvorbou písma typograf František Štorm. Sám

Kniha věnovaná libereckému ateliéru Karla Hubáčka a přidružené Školce pro začínající

Eseje o typografii František Štorm

byl Hubáčkův ateliér jedním z ostrůvků tvůrčí

2001 antologii manifestů a dokumentů českého

svobody. Vyšla odtud řada kvalitních realizací

výtvarného umění, nazvanou České umění 1938–

prý není schopen číst souvislý text, protože

(vysílač na Ještědu, obchodní domy Máj v Praze

1989. O pět let později vznikla na bratislavském

v něm vidí především písmenka. Jeho eseje

a Ještěd v Liberci či rekonstrukce Veletržního

Institutu umenia a vedy VŠVU obdobná anto-

ale dokazují, že je schopen takový text napsat.

paláce v Praze) a ještě více návrhů nerealizova-

logie Slovenské výtvarné umenie 1949–1989.

Podle Štormova láskyplného průvodce po typo-

ných. Kniha přináší biografie a soupisy projektů

Autoři obou publikací museli rozhodnout, co do

grafii nevylučuje tato řehole radost ani bystrý

výraznějších členů ateliéru, ale také fotografie

antologií zařadit a co vypustit. Jejich zamlče-

úsudek. Součástí knihy je klíč k 20 originálním

a čtrnáct rozhovorů. Odbornými studiemi při-

né rámce a vytěsněné problémy byly tématem

autorovým fontům.

spěli Rostislav Švácha a Ana Miljacki.

loňského kritického symposia i předkládaného

Revolver Revue, Praha 2008, 156 stran,

sborníku.

329 Kč

Praha, Kant 2008, 227 stran, 399 Kč

AVU, Praha 2008, 270 stran, 100 Kč

Mít a být Martina Pachmanová (ed.)

Užité umění Site specific

Sbíráte známky, pohledy, polibky? Nenechte se

Denisa Václavová, Tomáš Žižka a kol.

mýlit. „Sbíráte sami sebe,“ tvrdí sociolog Jean

Dokumentární smršť porevolučních site specific

Judith Millerová Velký výpravný přehled užitého umění posledních tří století. U každého stylu autorka

Baudrillard. Vlastníte-li rarity, jste sami raritou.

projektů v Čechách. Plány a programy, kresby

nejdříve popíše jeho východiska a charakte-

Základem sborníku o soukromých sběratelích,

a náčrtky, fotografie, rozhovory, ohlasy v tisku,

ristické prvky. Období jsou zastoupena všemi

který nese podtitul Sběratelství jako kumulace,

výběrová bibliografie. Denisa Václavová a Tomáš

druhy dekorativního umění: nábytkem, sklem

recyklace a obsese, jsou příspěvky studentek

Žižka jsou našimi nejvýznamnějšími pořadateli

a keramikou, nádobím, hodinami, textilem,

dějin designu a nových médií na VŠUP. Kromě

site specific akcí, které propojují divadlo a vý-

sochami a plakáty. Publikace vznikla ve spolu-

jejich statí kniha obsahuje rozhovory s českými

tvarné umění, vytvořené pro konkrétní místo

práci s dvaceti světovými odborníky na dějiny

sběrateli, překlady klíčových teorií sbírání a po-

(site). Jsou jedinečné (specific), neopakovatel-

designu.

drobnou bibliografii. Sborník vyniká vtipnou

né a hlavně z podstaty věci nepřenosné.

úpravou. VŠUP, Praha 2008, 223 stran, 420 Kč

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 59

Slovart, Praha 2008, 440 stran, 1499 Kč

Pražská scéna, Praha 2008, 324 stran, 299 Kč

/ Kateřina Černá

28.12.2008 21:21:54


60

knižní recenze

art + antiques

Co s námi dělá umění? text: Kateřina Černá

Obrazy se prodávají, umělci přebírají ceny, u výstav lze spočítat návštěvnost. O těchto „objektivních“ kritériích se píše často a dobře. Horší situace nastane, když dojde na vztah mezi obrazem a divákem. V minulém roce vyšly dvě publikace, které se tomuto tématu věnují.

První z nich je Čtení obrazů od kanadského spisovatele a esejisty Alberta Manguela, druhou je kniha Proč lidé pláčí před obrazy, kterou napsal James Elkins, profesor dějin umění na chicagském Art Institutu. Oba autoři se dotýkají nesrozumitelnosti obrazů, ať už jí říkají mlčení (Manguel) nebo prázdnota (Elkins). Docházejí k ní ovšem z úplně opačných konců.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 60

Příběhy za obrazy Manguelův pohled na umění, který se projevuje jak ve Čtení obrazů, tak v předchozích Dějinách čtení (česky 2007), zásadně ovlivnila jedna pubertální zkušenost. V roce 1964 si ho jako šestnáctiletého mladíka vybral slepý Jorge Luis Borges, aby mu po večerech předčítal. Ne náhodou mluví Manguel o čtení obrazů, jako by šlo o knihy. Není totiž vykladačem umění. Byl a zůstal čtenářem příběhů.

Snaha číst obrazy jako knihy je však od základu sporná. Nevnímáme snad obraz jinak než text? Tuto otázku si Manguel neklade. Je prostě zvyklý číst. S tímto přístupem ovšem brzo naráží. Konkrétně hned v druhé kapitole, která je věnována abstraktnímu plátnu Joan Mitchellové Dva klavíry. Jde o expresivní malbu z roku 1980, tvořenou žlutými a růžovými tahy na černobílém pozadí. Barevná kompozice evidentně nevypráví žádný příběh. Působí. Manguel se však nevzdává. Umění se přeci nemůže jen tak dít. Proto přichází s historkou o malířčině přátelství se spisovatelem Samuelem Beckettem, založeném na dlouhých mlčenlivých pitkách. Není divu, že kamarádka mistra mlčení pak malovala obrazy, které podle Manguela mlčí. Historka o malířce je pro knihu Čtení obrazů typická. Nenajde-li autor příběh na plátně, sáhne do umělcova životopisu a okoření to trochou psychologie, filozofie a historie. Výsledkem je poučné čtení s řadou zajímavých podnětů, které se samotných uměleckých děl týká jen málo. Obrazy jsou Manguelovi spíše záminkou k předvedení vlastních encyklopedických znalostí. Manguel provádí sondy do kolektivní paměti západní civilizace a vyzdvihuje její „velká“ témata: svět jako divadlo, vztah mezi člověkem a zvířetem nebo fenomén zrcadla. Postupuje při tom asociativní metodou. Najde-li na

28.12.2008 21:21:58


61

fotografii Tiny Modottiové nohy, připomene všechny nohy, s nimiž se ve výtvarném umění setkal. Výchozí obraz mu nikdy nestačí. Nabalují se na něj další a další a za chvíli se ztrácíme ve světě nekonečných odkazů. Výtvarná díla si Manguel vybírá buď podle toho, že za nimi tuší příběh, nebo proto, že ilustrují jeho oblíbené téma (Filoxenos z Eretrie a zrcadla). Kromě Caravaggia, Picassa a Van Gogha si příznačně volí spíše okrajové autory a postavy dějin umění, jako například ženy v pozadí avantgardy (Dora Maarová a Tina Modottiová). Za nejvydařenější z dvanácti Manguelových esejí považuji kapitolu Obraz jako násilí, věnovanou Picassově malbě Plačící žena z roku 1937. Oproti ostatním komentářům vychází Manguel přímo z díla a zas u něj končí. Během výkladového kolečka sice odbíhá k historii pláče a Lacanově psychologii, ale odbočky jsou v tomto případě funkční. Celek dává smysl a obohacuje vnímání Picassova obrazu. Podtitul Manguelova díla (O čem přemýšlíme, když se díváme na umění) zůstává nenaplněn. „Když jsem zahajoval práci na této knize, chtěl jsem psát o našich emocích, o tom, jak ovlivňují naše čtení uměleckých děl. Zdá se, že jsem skončil velmi, velmi daleko od cíle,“ hodnotí Manguel své snažení a nezbývá než mu dát za pravdu.

Slzy před obrazy Profesora Elkinse přiměl k napsání knihy Proč lidé pláčí před obrazy pláč jeho studentky Tamary Bissellové nad krajinomalbou Caspara Davida Friedricha, ke kterému se přiznala na semináři dějin umění. Závěr

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 61

spolužáků i učitelů byl jasný: ta holka se musela zbláznit. Historik umění se má přece ovládat. Z pohoršených reakcí akademické obce Elkins usoudil, že žijeme v citově chladné době. Jak je možné, že neprožíváme stejně silné emoce jako umělec, který dílo vytvořil? Položil si proto otázku: Bylo tomu tak vždy? Nastudoval patřičnou literaturu – především francouzské dějiny mentalit – a došel k paradoxnímu zjištění, že nejuplakanějším obdobím bylo racionalistické osvícenství. Encyklopedista Diderot (1713–1784) se dojímal nad Greuzovým obrazem dívky s mrtvým ptáčkem a vůbec mu to nepřišlo divné. Slzy neznamenaly souhlas s dílem, šlo o společensky přiměřenou reakci na umění. Osvícencům bychom se podle Elkinse naopak zdáli divní my. Citové konvence se změnily a sentiment osmnáctého století nelze vrátit. Na základě svého rozčarování nad soudobou apatií pak profesor Elkins provedl aktuální průzkum: zeptal se laiků i známých teoretiků (mimo jiné E. H. Gombricha a Roberta Rosenbluma), jestli se někdy rozplakali nad obrazem. Obdržel celkem 400 odpovědí, většinou negativních. Případy uplakaných diváků pak vyhodnotil a příčiny dojetí pracovně rozdělil do tří skupin: narušené vnímání času, nesnesitelná blízkost a nesnesitelná prázdnota obrazu. Podle Elkinse pláčeme nad obrazy buď proto, že nás chytí do určité časové smyčky, do času, který se v nich zastavil. Dalším důvodem je pohlcující intimita, důvěrnost, autor se nebrání ani pojmu milost. Dojmout nás ale mohou i zdánlivě prázdné obrazy, na

hony vzdálené našemu chápání. Tuto pracovní teorii dokládá Elkins na šesti uměleckých dílech. Kromě zmíněného C. D. Friedricha a J. B. Greuze je to Rothkova kaple v Houstonu, Caravaggiův obraz Bakcha, Belliniho Stigmatizace sv. Františka a pozdně gotická Panna Maria Bolestná od Dierica Boutse.

Číst nebo plakat? Elkins si narozdíl od Manguela nemyslí, že naši bezradnost nad uměním vyřeší znalost historie a historek z umělcova života. „Miluji historii a nechtěl bych se vzdát jejího bohatství. Obrazy však mohou promlouvat i jiným způsobem,“ uvozuje svou knihu a na závěr dává několik praktických rad, jak se na obraz soustředit a nechat ho působit co nejvíce přímo, bez pomoci muzejních popisek a audio průvodců. Elkinsovo pojednání místy působí naivně a je poplatné vybraným obrazům. Jeho rozbor diváckých reakcí ale proniká dále než u Manguela, který na výtvarných dílech ilustruje několik borgesovských témat a vlastní problém percepce umění vzdává dříve, než s ním začal.

ALBERTO MANGUEL: ČTENÍ OBRAZŮ Host, Brno 2008, 350 stran, 499 Kč JAMES ELKINS: PROČ LIDÉ PLÁČÍ PŘED OBRAZY Academia, Praha 2008, 214 stran, 250 Kč

28.12.2008 21:22:02


62

antiques

art + antiques

Artěl pro děti Hračky od Minky Podhajské text: Lucie Zadražilová foto: Gabriel Urbánek Autorka je kurátorkou pražského Uměleckoprůmyslového musea.

Jméno Minky Podhajské (1881–1963) se stalo synonymem pro moderní českou hračku. Narodila se sice ve Vídni, ale ve 20. letech přesídlila do Prahy, kde spolupracovala s uměleckým družstvem Artěl. Pokud bychom chtěli dvěma slovy charakterizovat svět, který svými hračkami vytvořila, byla by to barevnost a humor.

Jistá neotřelost, lehkost a především vtip jsou ostatně typické pro většinu artělských počinů v této oblasti od prvních hraček „otců zakladatelů“ V. H. Brunnera a Jaroslava Bendy přes návrhy Jana Konůpka, Jaroslava Horejce a Václava Špály až k nadčasovým a velmi populárním hračkám Ladislava Sutnara. Na přelomu 19. a 20. století se podoba moderní hračky hledala opravdu intenzivně, hodně se o ní diskutovalo a k debatám byli přizváni odborníci z řad psychologů a pedagogů. Konkrétní činy na sebe nedaly dlouho čekat a již v roce 1905 začalo sdružení pro umělecký průmysl Deutsche Werkstätten für Handwerkkunst v německých Drážďanech vyrábět hračky, které se staly opravdovým pojmem. Nabízely totiž alternativu k vyumělkovaným, příliš realistickým a technickým hračkám, jež byly i v našem dobovém tisku ostře kritizovány. Odborníkům byli trnem v oku především „ochlupacení koníčkové, kteří by mohli býti modelem pro státní hřebčince nebo zvěrolékařské ústavy a panenky s vlásky nakadeřenými podle nejnovější módy“. Poukazovalo se na to, že ani ta nejkrásnější umělecká hračka nemůže dítěti nabídnout to, co střípky, špalíčky, krabičky nebo hlína, které přirozeně podněcují jeho fantazii. Nové drážďanské hračky se vyznačovaly jednoduchostí, byly pohyblivé nebo skládací, pestrobarevné, pevné a bytelné, většinou vyráběné ze dřeva soustružením nebo vyřezáváním. Podhajská s tímto sdružením spolupracovala více než osm let a navrhla pro ně řadu dětských hraček, mezi nimi holandskou vesnici s větrným mlýnem a venkovany, Holanďanku tahající chlapečka za vlasy nebo pohyblivého Indiána a medvěda. V Čechách se pak stala dvorní návrhářkou obdobného podniku v Hořicích, který k drážďanskému

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 62

programu přidal národní motivy, a ačkoli musel pracovat s omezenými prostředky, dal vzniknout řadě kvalitních hraček. Podhajská pro něj navrhla například zářivě barevný komicky zkarikovaný selský dvůr s hospodyní, kurníkem a holubníkem, což je – slovy Heleny Koenigsmarkové – hra „umožňující různá seskupení podle libovůle dítěte, ale zároveň vyžadující pochopení ‚co kam patří‘, takže je ve svém principu správné hračky stále aktuální“.

Lidové hračky nově V roce 1920, tedy brzy poté, co natrvalo přesídlila z Vídně do Prahy, začala Podhajská spolupracovat s Artělem, jehož cíle jí byly velmi blízké. Toto umělecké družstvo v roce 1908 založila skupina mladých výtvarníků s ambicí nabídnout široké veřejnosti kvalitní, cenově dostupné výrobky a kultivovat tak bytovou kulturu a celý životní styl. Kontakt zprostředkovala sochařka a keramička Helena Johnová, jedna ze zakládajících členů spolku, která rovněž studovala ve Vídni a s Podhajskou se přátelila. V Artělu mělo navrhování hraček dlouhou tradici, jeho členové se mu programově věnovali hned od svého založení a snažili se podobně jako v ostatních oblastech své činnosti hledat nové formy a přístupy. Brunner s Bendou s velkým gustem obcházeli pražské trhy a všímali si lidových hraček, které tam obchodníci nabízeli. Byl to společný inspirační zdroj pro jejich soustružené malované hračky, které však ve výsledku měly odlišný charakter: zatímco Brunnerovy figurky čertů, M I N K A P O D H A J S K Á : V E L I K O N O Č N Í D Ó Z I Č K A / Artěl, 1921 dřevo soustružené, barevně malované / výška 22 cm / sbírka UPM

28.12.2008 21:22:02


64

antiques

art + antiques

andělů, Mikulášů a kozorožců byly opravdu určené pro děti, Bendovy trhovkyně, kuchařky, tlouštík ve vaně nebo policajt s pendrekem měli v sobě velkou dávku ironie a dá se říci, že vystihly leckterý společenský nešvar: to ovšem ocenili spíše dospělí než děti. Faktem zůstává, že se většinou jednalo o inovace v mezích vkusu publika, takže když Brunner uvedl na trh svého Mikuláše, čerta a anděla ve zbrusu novém, velmi robustním pojetí, ozvaly se ihned kritické hlasy, že se tyto „obhroublé figurky“ nikomu nelíbí, a to ani dětem, pro které přece mají být určeny. Podhajská prošla podobným vývojem jako zmínění umělci, česká lidová hračka u ní byla podrobena výrazné tvarové stylizaci, jejímž výsledkem bylo zredukování tvarů na kužel a válec, ale její velká osobitost zůstala v barevném ladění do modré, žluté a především růžové. Navíc měla ojedinělý smysl pro groteskní stylizaci, která se naplno projevila v jejích snoubencích s hlavami nakloněnými k sobě, doprovázených družičkami nebo v měšťanech na procházce. Pro Artěl vytvořila i další hračky, mimo jiné kapli na Řípu, skupinu dětí na cestě do školy, zobající slepice a kuřata, husy na voze s pohyblivými krky a spoustu komických zvířat, jako byl papoušek, marabu nebo lelek.

Hračky pro dospělé Podhajská ovšem nebyla jen skvělou návrhářkou hraček, už od dob svého uměleckého působení ve Vídni se věnovala tvorbě dekorativních bibelotů, tedy upomínkových předmětů pro dospělé. Nový druh bibelotu, inspirovaný dětskou hračkou, souvisel s její někdejší spoluprací s uměleckořemeslnými dílnami Wiener Werkstätte, které své výrobky uváděly na trh v originálech nebo v několika umělecky propracovaných kopiích. Tvorbě nejrůznějších dóziček ve formě lidských nebo zvířecích figurek se věnovala většina členů Artělu v souladu s přesvědčením, že kultivace vkusu musí začínat od těch nejobyčejnějších maličkostí. Za všechny připomeňme alespoň Špálovy dózy ve tvaru vejce, vyráběné ze dřeva a ze skla nebo krabičky v podobě velikonočního vajíčka s kohoutky a kuřátky na vrcholku či panenky v širokých sukních Minky Podhajské. Koneckonců i její známá figurka baletky, zamýšlená

M I N K A P O D H A J S K Á : B A L E T K A / Hořické hračkářské družstvo / 1908 dřevo soustružené, barevně malované / výška 14 cm / sbírka UPM

původně jako dětská hračka, byla ve skutečnosti pro svou lehkost a křehkost pro dětskou hru nevhodná. Podobné „funkční“ výtky byly poměrně časté a některé hračky Artělu byly v dobovém tisku označovány „jako dekorativní hříčky pro dospělé, nevhodné pro děti“.

Zahraniční úspěchy Ve 20. letech 20. století byla situace v našem hračkářství poněkud paradoxní: zatímco za hranicemi měla moderní československá hračka velmi dobrou pověst a návrhy vystavované v Mnichově nebo v Lipsku vzbudily vždy zájem, české firmy nebyly většinou schopné reagovat

V R A T I S L AV H U G O B R U N N E R : S É R I E D Ó Z - Č E R T, A N D Ě L , M I K U L Á Š / Artěl / 1920 Artěl / dřevo soustružené, barevně malované / max. výška 20,5 cm / sbírka UPM

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 64

28.12.2008 21:22:09


65

M I N K A P O D H A J S K Á : J I H O Č E S K Ý S TAT E K / Hořické hračkářské družstvo / 1907 dřevo barevně malované / chalupa 23 × 33 × 19,5 cm, fi gury 7,2-13 cm / sbírka UPM

na poptávku. Roku 1925 získal Artěl zlatou medaili za hračky na výstavě Dekorativních a průmyslových umění v Paříži, velkou pozornost vzbudil látkový žlutý koník s červeným lemováním od Podhajské. V roce 1927 se pak na výstavě v Mnichově proslavil Ladislav Sutnar, obrázky jeho originálních hraček, především dřevěných koníků a různých strojů, jako parní válce nebo sentinely, se objevily snad ve všech mnichovských novinách, včetně prestižního časopisu Die Form německého spolku Werkbund. Jen pro zajímavost dodejme, že druhou největší českou hvězdou mnichovské výstavy byl Josef Lada se svými ilustracemi dětských knih. Cizina na neuspokojenou poptávku po českých hračkách zareagovala způsobem, který se dal očekávat, a začala české hračky napodobovat, takže ve Vídni letěly hračky à la Sutnar, v Německu zase à la Podhajská. A u nás se pro změnu stále nejlépe prodávaly německé, italské a anglické výrobky a vůči těm českým panovala dlouhou dobu podezíravost a nedůvěra. Přitom mnoho umělců z Artělu mělo více než originální nápady. Zajímavá byla kupříkladu hračka, v níž se projevil ohlas první světové války: dělo s mužstvem legionářů. Figurky jsou vlastně kuželky, které je možno z podstavce vyjmout. Tato hračka se hodně prodávala, navzdory tomu, že Chelčického mírová společnost vždy před Vánoci apelovala na zákazníky, aby tento typ hraček nekupovali. Ve 20. letech se také začala vyrábět jakási náhražka vojáčků dovážených tradičně z ciziny v podobě soustružených husitů a sokolů.

ptákům ohnivákům z kulovitých vysoustružených tvarů, zdobených podobně jako v primitivním umění na maximum zjednodušeným dekorem. Byl i autorem pozoruhodné hračky, kterou bohužel známe pouze z reprodukce v časopise Drobné umění, takzvaného Pudlíka, který byl puntíkatý a netradičně hranatý, skládal se ze čtyř hranolů, jež tvořily hlavu s nosem, krk a trup, nožky pak byly v podobě válců. Dobová kritika tehdy toto specifické pojetí ohodnotila takto: „Tento hranatý pudlík se dětem opravdu líbí, při veškerém revolucionářství jest a zůstává hračkou.“ Právě množství originálních návrhů a realizací, které členové Artělu vytvořili, pomohlo etablovat moderní českou hračku a prosadit ji nejen v cizině, kde to bylo paradoxně jednodušší, ale nakonec i v domácím prostředí. Minka Podhajská však nejenom hračky navrhovala, ale rovněž je aktivně využívala při své pedagogické činnosti, a zřejmě právě proto v sobě mají její díla ve srovnání s ostatní produkcí něco navíc: umělkyně je chápala jako jeden z nástrojů svého velmi komplexního přístupu k dítěti a jeho světu, jako klíč k dětské duši.

A R T Ě L / U M Ě N Í P R O V Š E D N Í D E N 19 0 8 – 19 3 5 pořadatel: Uměleckoprůmyslové museum v Praze kurátor: Jiří Fronek

Klíč k dětské duši Velmi osobitým umělcem, který prošel Artělem, byl „tvrdošíjný“ Václav Špála. Od navrhování skupin drůbeže dospěl až k pohádkovým

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 65

termín: 27. 11. 2008 – 1. 3. 2009 www.upm.cz

28.12.2008 21:22:11


68

zahraniční výstava

art + antiques

Poučná katastrofa text: Karel Thein Autor přednáší dějiny filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

Objednávky lístků na týdny dopředu, nekonečné fronty, impozantní ostraha. Návštěva Picassa a starých mistrů připomíná účast na koncertu stárnoucí rockové hvězdy spíše než chvíle strávené s vrcholnou malbou několika staletí.

Unášen davem, jenž nešetří sám sebe („směr prohlídky je tudy“) ani umělce („tady se mu nepovedla noha“), neorganizovaný divák vyvíjí nečekané morální úsilí ve snaze nedat za pravdu Marcu Dumarolimu, předsedovi Společnosti přátel Louvru, jenž pohoršil kulturní průmysl výrokem, že davy diváků „navštěvují Louvre, jako by navštěvovaly Černobyl“. Louvre, jenž letos překoná loňských 8 300 000 návštěvníků (více než 22 700 lidí denně), přitom hostí jen jeden ze dvou doplňků hlavní části výstavy – Delacroixovy Alžířanky v doprovodu Picassových variací na toto plátno (druhým doplňkem jsou variace na Manetovu Snídani v trávě v Musée d’Orsay). Dodejme hned, že expozice v Louvru zůstává jedním z vydařených momentů, přestože zde bohužel nenajdeme všechny Picassovy variace na dané plátno. Jádro výstavy je umístěno do Grand Palais a způsob jeho instalace podtrhuje zásadní dvojznačnost celé akce. Z jistého hlediska se opravdu jedná o slavnost, jejíž organizační a finanční stránka je úchvatná. Ve středu této slavnosti však nenajdeme logiku Picassovy tvorby ani skutečný zájem o její vztah k velkým předchůdcům. Jakkoli je nepopiratelné, že každý z vystavených obrazů, například Zurbaránova zátiší, by sám o sobě ospravedlnil cestu do Paříže i kamkoli jinam, kurátorům výstavy se nepodařilo složit z nich smysluplný celek a vlastně ani příliš nepředstírají, že jim snad o něco takového šlo. „Tato výstava je první bilancí [Picassova vztahu k velké malbě],

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 68

která se záměrně obrací k širokému okruhu návštěvníků: je to stroj na vjemy,“ tvrdí Anne Baldassari, ředitelka Picassova muzea v Paříži a kurátorka výstavy. Na takovém záměru není jistě nic špatného. Není ale nutné, aby ospravedlňoval slušně řečeno volné kritérium výběru děl a jejich nedbalou instalaci.

Triumf kvantity Struktura výstavy je prostá: návštěvník prochází řadou sálů, které odpovídají tradičně chápaným žánrům, od autoportrétu přes zátiší a portrét až po akt. Picassova plátna zde visí v těsném sousedství děl mistrů, jimiž jsou přímo či volně inspirována. Výčet jmen bere dech: Velázquez, Goya, Poussin, Rembrandt, El Greco, Zurbarán, Tizian, Ingres, Delacroix, Manet a pár dalších. Ve výsledku jde o dočasné muzeum spíše než výstavu. V některých případech jako by se na zdi navěsilo vše, co bylo možné vypůjčit. Občas se objeví i plátno zástupné: vedle Picassova Ležícího aktu s kytaristou, jenž odpovídá Tizianově Venuši s loutnistou (kterou reprodukují i některé materiály k výstavě a dnes visí ve Washingtonu), najdeme jiný Tizianův obraz s obdobným námětem (Venuši a varhaníka z madridského Prada). Má-li jít o informaci, že Picasso maloval akty podle nějakého Tiziana, snad i tento obraz postačí. Pro pochopení konkrétního malířského postupu však asi stěží. Krok za krokem se tak expozice mění v triumf kvantity v každém ohledu. Hlavním svědectvím o síle malby je nakonec fakt,

že vystavené obrazy, každý sám za sebe, přežívají bez úhony a odmění toho, kdo je schopen individuálního a selektivního soustředění. Kurátory zvolený postup je vhodný tam, kde se opírá o skutečnou strukturní práci s přetvářenými díly. V Grand Palais jde o soubor padesáti osmi pláten z roku 1957, jimiž Picasso reaguje na Velázquezovy Dvorní dámy a skrze něž se otevírá nový vhled do různých rozměrů původní kompozice. Obdobně je tomu v případě maleb, vystavených v Louvru a Musée d’Orsay, které předčí hlavní korpus výstavy. Co se týče užších vztahů mezi jednotlivými plátny, vrcholem výstavy jsou zátiší. Složitá blízkost Chardinova Stříbrného pohárku (ca. 1768) a Picassova Pultu s hruškami a jablky (1908) by vystačila na léta pečlivého studia.

Zcizující efekt Citovaná kurátorka označuje za vrcholný moment poslední sál s velkými akty, v němž se Picasso potkává se zmíněným Tizianem, Goyovou Nahou Majou, Manetovou Olympií a Ingresovou Odaliskou v grisaille. Jako skutečné ztělesnění megalomanie však právě tento sál potvrzuje chybnost instalace. Místo aby se Picassovo všežravé mistrovství dotykem s plátny mistrů násobilo, nastává opak. Sousedství s „originály“ není jen příliš těsné; v řadě případů je zbytečně nové. Nezapomeňme, že Picasso většinu svých verzí netvořil přímo podle originálů, nýbrž na základě různě věrných reprodukcí. Nákladným vystavením „originálů“ mizí právě tato

28.12.2008 21:22:23


69

D I E G O V E L Á Z Q U E Z : I N F A N T K A M A R I E M A R G A R I TA / kolem r. 1653

PA B L O P I C A S S O : I N F A N T K A M A R I E M A R G A R I TA / 1957

olej na plátně / 70 × 58 cm / Musée du Louvre, Paris

olej na plátně / Museu Picasso, Barcelone / © Succession Picasso 2008

mise-en-distance a zcizující efekt, který je součástí Picassovy verze modernismu. Místo fascinující konstelace sledujeme ubíjející konfrontaci. Ironická útěcha spočívá v tom, že tím lépe vyznívá konverze Picassových pláten do tištěného katalogu a doprovodných publikací, které jsou návodnější než nahromadění desítek originálů. Jakkoli bezděčně, výstava je tak o stupeň modernější než sám Picasso. Rozebírat jednotlivé obrazy na tomto místě nelze. Místo toho zdůrazněme, že výstava odráží vnitřní rozpornost „kulturní události“. Událost je zde chápána jako něco převratného a v zásadě převzatého z revoluční politiky (ředitel Louvru se proti výše citované kritice bránil příznačným, ne nutně šťastným poukazem ke vzniku veřejného

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 69

muzea v době Francouzské revoluce). Kultura však roste postupnými krůčky – a překvapivě bývá silnější než události. Snad proto jde v případě „kulturních událostí“ o návraty k minulosti, prověřené odstupem v řádu desetiletí až staletí. V tomto revolučním předvádění minulosti jde též o instinktivní snahu stihnout co nejvíce před tušeným koncem: ekonomicko-ekologické změny, k nimž dojde v horizontu jednoho století, nás zřejmě vrátí do menšího měřítka, a tím i k pečlivému osobnímu zvažování, za jakým obrazem se vydat. Pokud jde o Picassa, výstava navozuje podezření, že jeho malířské dílo je nádherně přebujelým a soběstačným výhonkem malby předešlých tří staletí spíše než uměním století dvacátého. Dnešní obliba

této zářivé slepé uličky je pochopitelná. Nepřímo však potvrzuje, že významné umění minulého století populární není a nikdy nebylo.

PICASSO ET LES MAÎTRES pořadatel: Galeries nationales du Grand Palais, Louvre a Musée d’Orsay, Paříž kurátorky: Anne Baldassari a Marie-Laure Bernadac termín: 8. 10. 2008–2. 2. 2009 www.rmn.fr/Picasso-et-les-maitres

28.12.2008 21:39:53


70

manuál

art + antiques

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 4. – Rive gauche poprvé text: Ondřej Chrobák Autor je historik umění, člen sdružení Display.

Rive gauche znamená levý břeh a sečtělé části populace se vybaví meziválečná Paříž, kde se po bulvárech a uličkách Latinské čtvrti a Montparnassu plouží „ztracená generace“ na čele s Hemingwayem a Henry Millerem. Nás ale tentokráte zajímá Praha, respektive galerie rozprostřené na levém břehu Vltavy. Imaginární čtvrť se rozkládá v katastru městských částí Letná – Bubny – Holešovice, tedy během našeho putování nepřekročíme hranice Prahy 7. Unikátní charakter lokality tvořilo a dodnes tvoří napětí mezi horní, rezidenční a dolní, průmyslovou částí – mezi buržoazní Letnou a dělnickými Holešovicemi. Dlužno podotknout, že v posledních dvou desetiletích skončila v Holešovicích téměř veškerá průmyslová aktivita. Následně se staly tovární haly, zrušený pivovar, ale i areál holešovického přístavu nebo nádraží Bubny oblíbeným rejdištěm developerů. Umělecký ráz však čtvrti propůjčují především studenti Akademie výtvarných umění, jejíž historická budova stojí na hraně Stromovky, a funkcionalistický Veletržní palác, v němž sídlí Sbírka moderního a současného umění Národní galerie. Zcela čerstvě se pak připojil ambiciózní projekt centra současného umění DOX. Mezi těmito body vyrostla v posledních letech řada soukromých galerií a uměleckých projektů. PRAK TICKÉ INFORMACE A RADY: na prohlídku galerijní čtvrti si ve svém programu rezervujte nejlépe celý den, nejméně pak čtyři hodiny. Kromě kvalitní obuvi se vyzbrojte také ArtMapou, která vám poslouží nejen k navigaci, ale zároveň představuje vyčerpávající přehled aktuálních výstav současného umění v Praze. ArtMapu získáte zdarma v dobrých kavárnách a galeriích. Prohlídka je vedena po proudu Vltavy, začíná na Letné a končí v Holešovicích:

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 70

ART WALL (Nábřeží kap. Jaroše): na opěrné zdi pod bývalým Stalinovým pomníkem probíhaly po tři sezóny pravidelné výstavy ve „veřejném“ prostoru. Projekty s politickým či sociálním přesahem prezentované na velkoformátových panelech neznepokojovaly pouze cestující v kolem projíždějících autech a tramvajích. Projekt skupiny Guma Guar parodující kampaň Praha Olympijská vedl pražské zastupitele ke zrušení nájemní smlouvy. HUNTKASTNER ARTWORKS (Kamenická 22): dynamická soukromá galerie spolupracující se širokým spektrem současných umělců (např. s malíři Josefem Bolfem, Janem Šerých a Danielem Pitínem, konceptuálními umělci Tomášem Vaňkem a Jiřím Skálou nebo fotografem Jiřím Thýnem). Pravidelné výstavy kurátorsky připravuje dvojice galeristek, jejichž jména jsou ukryta v názvu galerie. WOXART (Heřmanová 35): výstavní program řídí umělec a publicista Radan Wagner. Profil galerie je podobně konzervativní jako časopis Revue Art, jenž také sám vydává. Prostor je věnován především prověřeným umělcům, kteří se prosadili již v 60. letech (např. Stanislav Kolíbal) a malířům z okruhu skupiny 12/15.

VELETRŽNÍ PALÁC (Dukelských hrdinů 47): netřeba snad blíže představovat. Desátým rokem zde vládne Milan Knížák. Za pozornost momentálně stojí výstava finalistů Ceny 333, jejíž laureát Marek Kvetán potvrdil letošní nadvládu slovenských umělců v Čechách. VERNON PROJECT (Heřmanova 12): netradiční výstavní prostor určený pouze pro pohled z ulice. Vznikl adaptací bývalého rohového obchodu otevřeného prosklenými výlohami do obou stran křižovatky. Pozornost medií přitáhla kauza kolem prodejní výstavy Milana Knížáka, která se ukázala jako persifláž skupiny Guma Guar. Jinak Vernon projekt svědčí především umělcům pracujícím s prostorem a světlem. GALERIE VERNON (Janovského 23): komerční „bytová“ galerie, jejíž program se zaměřuje na progresivní, ale již zavedené umělce (např. Vladimír Skrepl, Petr Písařík). Na vernisáž do luxusního bytu, přeměněného výhradně pro výstavní účely, by se nemusely stydět přijít ani hrdinky televizního seriálu Sex ve městě. Tým galerie je rovněž zodpovědný za ne-bienále Tina B. Příště: Ouky Douky, m.odla, Ateliér JP, nástěnka BJ, La Fabrika, Prinz Prager Gallery, DOX

HUNT K A S TNER ART WORK S

28.12.2008 21:22:41


recenze

71

Lesk, který není zbožím Milan Houser v Galerii Kabinett ve Zlíně text: Jan Zálešák Autor je historik umění, působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Tvorba Milana Housera (1971) se již řadu let odehrává mezi dvěma póly. Jeden je tvořen realizacemi pro veřejný prostor – z poslední doby jsou např. jeho Náplavky, poněkud groteskní plastiky vzniklé až dadaistickou kumulací nejrůznějších objektů, nebo série Prostorů, krychlí o straně 2 m (letos se jedna z nich objevila například u liberecké radnice nebo v prostoru letitě Ruzyně). Tato díla tvoří vlastní uzavřený mikrokosmos, jenž ale přece jen prostřednictvím reflexí na skle se svým okolím „komunikuje“. Druhý pól je pak tvořen pracemi určenými primárně pro prostor galerie. Série devíti formátem prakticky identických objektů, které autor nazval Leskymoidy, je dalším článkem v sérii, do níž patří Litky (obrazy-objekty vytvářené pomocí stékající barvy nebo laku na plátnech nebo MDF deskách) či Vanitas – zrcadla kombinující

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 71

rokokovou zdobnost s kontroverzní ikonografií odkazující k terorismu, válce a jiným zneklidňujícím aspektům současného světa. Všem zmíněným sériím je společný důraz na efektnost a vizuální (a také taktilní!) atraktivnost zpracování materiálu. Zároveň, pravda s jistým zjednodušením, lze říci, že se Houser v retrospektivě tří zmíněných sérií postupně vzdává přímočarého využívání symbolického jazyka a spoléhá se stále více právě na samotnou formu, která je ovšem velmi komunikativní. Leskymoidy jsou podobně jako část starší série Litek založeny na napětí mezi pevnou konstrukcí a měkkým, někdy v podstatě amorfním materiálem. Devět objektů instalovaných ve dvou úzkých místnostech nedávno otevřené zlínské Galerie Kabinett je shodných svým základním formátem, liší se od sebe barevností a zpracováním textury

leskyma (jednou je vlas nižší, jindy vyšší, jednou barva a lak vytváří silnou krustu, jindy ponechává podkladový materiál přístupnější pohledu i případnému doteku). Jiří Ptáček ve svém úvodním textu zmiňoval tradici minimalistického umění, k němuž odkazuje jak práce s unifikovanou geometrickou formou základní konstrukce Leskymoidů, tak velmi intenzivní působení těchto objektů v prostoru. Myslím, že je na místě odkázat zde také k tradici postminimalismu, který se zbavil původní materiálové strohosti a stabilnosti a nahradil ji emočně působivějšími měkkými materiály, které často nesou antropomorfní asociace. Houserovy práce do tohoto kontextu dobře zapadají, k původnímu rámci ale ještě přidávají poněkud subverzivní aspekt neskrývaného zájmu o „pěknou věc“. Na Leskymoidy bychom se mohli dívat jako na formální cvičení, dokonce bychom je mohli snadno přesunout do kontextu interiérového designu. Je v nich ovšem přítomen zneklidňující prvek, který je odlišuje od „zboží“. Těžko si dovedu představit, že by si je někdo vybral k tomu, aby elegantně zapadly do jeho teplého hnízdečka – vyžadují totiž navazování dialogu, intelektuální práci, která může ústit i jinam než jen do příjemných pocitů z blízkosti něčeho pěkného.

MILAN HOUSER: LESKYMOIDY místo: Galerie Kabinett, Zlín termín: do 31. 1. 2009 www.kabinett.cz

28.12.2008 21:22:41


72

recenze

art + antiques

Fotografie Antonína Dufka Třetí strana zdi v Moravské galerii text: Pavel Vančát Autor je kurátorem Galerie Klatovy/Klenová. V roce 2007 byl spoluautorem výstavy Fotografie 70. léta v ČSR.

Že je Třetí strana zdi výstavou významnou a svým způsobem kanonickou, není třeba zdůrazňovat. Zajímavější je uvědomit si její přednosti a na druhé straně limity. Tím prvním a ústředním je okolnost, že jde nikoliv o absolutní přehled dvou politicky tíživých dekád, ale o výběr z fotografické sbírky Moravské galerie, kterou přitom sám její kurátor Antonín Dufek dlouhá léta shromažďoval. Vytvořil tak s výrazným osobním nasazením nejvýznamnější sbírku fotografie v Čechách, a zároveň tím vtiskl oboru na dlouhá léta svůj rukopis. Zatímco o generaci starší Anna Fárová (která navíc po Chartě 77 musela opustit Uměleckoprůmyslové museum v Praze) se soustředila spíše na solitérní osobnosti, Dufkovou misí bylo od počátku 70. let smíření a vzájemná kultivace rozsáhlé amatérské scény s nastupujícími, umělecky ambicióznějšími profesionály. Přes střídavé úspěchy je z odstupu znát, že to byla cesta náročná, smysluplná a plodná. Celkový fond fotografické sbírky čítá kolem dvaceti tisíc fotografií, takže i jen parciální výběr je na jednu stranu složitý, na druhou stranu nelze počítat s těmi, jejichž práce si galerie nemůže dovolit zakoupit (v tomto případě např. Josef Koudelka či Antonín Kratochvil). Součástí výstavy je projekce fotografií z užšího výběru, které se do výstavy nevešly. Na stěnách tak zbývá přibližně 360 fotografií od 120 autorů. Z opravdu výrazných osobností zde nechybí takřka nikdo (Dufkovi se podařilo doplnit v poslední době několik autorů prostřednictvím darů do sbírky). Jelikož však většina exemplářů byla zakoupena před rokem 1989 (na průběžné akvizice se po revoluci již nedostávalo prostředků, nehledě na prudké změny fotografického trhu), je výstava

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 72

J A N S Á G L : Z E S O U B O R U 19 8 4 / 1984 © Jan Ságl

z velké části otázkou uspořádání a akcentů již dvacet let hotové sbírky.

Mapování alternativ Dufek si jako motto i řídící princip výstavy stanovil „alternativy“, vyjadřující jak neukončenost, tak i provizornost snah oponovat různými způsoby vůči společenské konformnosti. „Většina tvořila sociální skupinu – všichni si tykali – stejně jako na opačné straně komunisté – složenou ze vzdorujících, někdy jen izolujících se a přežívajících hledačů smyslů svých životů, své tvorby, hledačů alternativ,“ píše Dufek v úvodu katalogu. Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou dobou, kterou Dufek ze své pozice nejvýznamnějšího kurátora nejen dokumentoval, ale jako kurátor sbírky Moravské galerie (od roku 1968) přímo určoval (na rozdíl od předchozích dekád zachycených podobně koncipovanými výstavami ze sbírky). Nutno říci, že to

podstatné o tehdejší fotografii shrnul Dufek již v příslušném oddíle akademických Dějin českého výtvarného umění (2007). Výstava i doprovodný text v katalogu tak povětšinou dále rozvádí jeho již kanonizované pojetí. Překvapením může být akcentování inscenované fotografie 70. let (zvláště doposud pozapomínaných skupin Epos a Setkání), která je umně (a odvážně) spojena do jedné kapitoly (Alternativa snu) s hravými výboji především slovenských absolventů FAMU 80. let. Zdánlivě protichůdné tendence, tedy secesí nasáklá romantika a avantgardně nakročená postmoderna, jsou zde zajímavě postaveny na roveň a vytvářejí nečekaně vzrušující průsečík. Problematičtější je vymezení Alternativy dokumentu, která zabírá přes polovinu výstavy a v podkapitolách představuje takřka všechny způsoby „uměleckého“ zacházení s médiem. (Možná že tím, co trápí českou teorii fotografii nejvíce, je otázka názvosloví a jeho klouzavosti.)

28.12.2008 21:37:15


73

vlastnÄ› jen dĂ­lo Jana Svobody (kterĂ˝ mĂĄ spolu s Bohdanem HolomĂ­Ä?kem jedinĂ˝ samostatnou stÄ›nu), samozĹ™ejmÄ› vyzdviĹženĂŠho jako ĂşstĹ™ednĂ­ osobnost doby a pĹ™edchĹŻdce „umÄ›nĂ­ uŞívajĂ­cĂ­ho fotograďŹ i“. AntonĂ­n Dufek vĂ˝stavou vlastnÄ› symbolicky uzavĹ™el svoji celoĹživotnĂ­ prĂĄci pro Moravskou galerii. BÄ›hem Ä?tyĹ™iceti let kurĂĄtorskĂŠ Ä?innosti se vĂ˝raznÄ› podĂ­lel na etablovĂĄnĂ­ fotograďŹ e jako umÄ›nĂ­ a jeho vÄ›deckĂŠm zpracovĂĄnĂ­. Bez Dufka by Ä?eskĂĄ fotograďŹ e vypadala jinak, a jistÄ› o mnoho hĹŻĹ™e. StejnÄ› jako tato vĂ˝stava, kterĂĄ je ve vĂ˝sledku svĂŠmu „autorovi“ logicky dokonalĂ˝m autoportrĂŠtem.

TA R A S K U Ĺ ÄŒ Y N S K Y J : L E T (VÄ›ra KĹ™esadlovĂĄ) / 1969 / Š Alena KuĹĄÄ?inyskĂĄ

TĹ˜ETĂ? STRANA ZDI:

VĂ˝stava jako autoportrĂŠt Katalog k vĂ˝stavÄ›, vydanĂ˝ nakladatelstvĂ­m Kant, tvoří dĹŻstojnou teÄ?ku za celou sadou publikacĂ­, mapujĂ­cĂ­ch dÄ›jiny Ä?eskĂŠ fotograďŹ e z pohledu sbĂ­rky MoravskĂŠ galerie. TentokrĂĄt se doÄ?kal i kvalitnĂ­ a nĂĄpaditĂŠ graďŹ ckĂŠ Ăşpravy (Adam MachĂĄÄ?ek a SĂŠbastien Bohner / Welcometo.as) a nĂĄleĹžitĂŠho rozsahu ilustracĂ­. Trochu rozpaÄ?itĂ˝ dojem

vzbuzuje instalace vĂ˝stavy, kterou vytvoĹ™il DufkĹŻv dlouholetĂ˝ spolupracovnĂ­k Emil Zavadil, jinak autor mnoha novĂĄtorskĂ˝ch vĂ˝stavnĂ­ch Ĺ™eĹĄenĂ­. SamozĹ™ejmÄ› Ĺže sbĂ­rkovĂĄ instituce si nemĹŻĹže dovolit „entomologickĂŠâ€œ vitrĂ­ny ani hazardovĂĄnĂ­ s vystavovĂĄnĂ­m beze skel. AvĹĄak prĂĄvÄ› 70. a 80. lĂŠta byla dobou mnoha formĂĄlnĂ­ch inovacĂ­, coĹž na jednotvĂĄrnÄ› „zapaspartovanĂŠâ€œ vĂ˝stavÄ› trochu zanikĂĄ. Z jednotnĂŠ adjustace tak vystupuje

FOTOGRAFIE V ÄŒESKOSLOVENSKU 19 6 9 – 19 8 8 Z E S B Ă? R K Y MORAVSKÉ GALERIE V BRNÄš poĹ™adatel: MoravskĂĄ galerie v BrnÄ› mĂ­sto: PraŞåkĹŻv palĂĄc kurĂĄtor: AntonĂ­n Dufek termĂ­n: 14. 11. 2008–15. 2. 2009 www.moravska-galerie.cz

INZERCE

 ! 

      

   

 



ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 73

28.12.2008 21:22:43


tipy

74

art + antiques

Revoluce jsme my Do 25. ledna probíhá v prostorách Hamburger Bahnhof v Berlíně špičková vyčerpávající retrospektiva Josepha Beuyse (1921-1986). Kdo chce pochopit konceptuální tendence v umění 2. poloviny 20. století, neměl by si jí nechat ujít. Výstava je mimořádná nejen počtem exponátů. Dílo umělce, který díky kočujícím krymským Tatarům přežil vlastní smrt, má výjimečnou materiální i myšlenkovou jednotu. Objekty, kresby, nahrávky a videa doplňují panely s dobovými dokumenty a s knihami autorů, kteří Beuyse ovlivnili – Steiner, Spen/ kč gler, Marx, Nietzsche, Wagner.

D U C H S VAT Ý O T E V Ř E N Ý / 2008

soška Revoluce (2005), na výstavě najdeme i dva nové objekty – Červená a Duch svatý otevřený – vytvořené speciálně u příležitosti brněnské výstavy, v přímé vazbě k prostoru galerie. Během prvních dvou týdnů výstavy vytloukl Kinterův malý revolucionář hlavou ve zdi galerie téměř patnácticentimetrovou díru. Do konce ledna se možná probourá skrz. / js

kontrastu je záměrně postaven oddíl pojednávající o dvorském tanci, jenž souvisí především se slavnostmi jako maškarní plesy, taneční vystoupení na divadle a další, a tanci z prostředí venkova spjatými např. s oslavami na posvícení. Kromě maleb jsou vystaveny také hudební nástroje, kostýmy, divadelní rekvizity, vějíře, grafika, sklo, porcelán, taneční příručky a další dobové tisky. Výstavu doprovází četná živá taneční vystoupení pořádaná přímo v prostoru výstavního sálu a přednášky s ukázkami historického tance. Tance a slavnosti hostí Valdštejnská jízdárna do 3. května.

Alena Kotzmannová Křehké fotografické etudy Aleny Kotzmannové (1974) spíše naznačují, než vyprávějí. Její dosud největší samostatnou výstavu

Tance a slavnosti 16.–18. století Výstava na téma tance a s ním spojených slavností ve výtvarném umění je ojedinělým projektem Národní galerie. Zvolená období od renesance po baroko a rokoko patří mezi nejatraktivnější nejen z hlediska vývoje motivu tance v umění, ale i tance samotného. Výstava prezentuje nesmírnou šíři rozmanitého výtvarného materiálu, který zachycuje tanec v jeho různých typech a formách. Do

nazvanou Next Time od 8. ledna hostí Dům umění v Českých Budějovicích. V pěti výstavních sálech se Kotzmannová prezentuje pěti fotografickými soubory, z nichž pouze jeden již dříve vystavovala. Kotzmannová prošla intermediálním, později fotografickým ateliérem na VŠUP. S její tvorbou se pojí přízviska jako vizuální hra s časoprostorem, odkrývání vrstev, tajemství nebo překvapení. Výstavu v Českých Budějovicích je možné / ek navštívit do 1. února.

L A R I V O L U Z I O N E S I A M O N O I / 1972 / 191 × 102 cm / © bpk / Hamburger Kunsthalle, Kupferstichkabinett / Elke Walford

Kintera podruhé Galerie Brno hostí do 1. února retrospektivu Krištofa Kintery. Jde o komorní verzi výstavy, která nedávno proběhla ve Východočeské galerii v Pardubicích. Ačkoliv je na ní k vidění pouhá desítka děl, nabízí mimořádný zážitek. Redukce rozsahu byla jednoznačně ku prospěchu věci. Kinterovo dílo zde působí mnohem koncentrovaněji, aniž však ztrácí na své hravosti. Vedle známých děl, jako jsou To (1996), Mluviči (1999) nebo mechanická

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 74

N E X T T I M E 0 1 / 2008

Normální malba

S I M O N T R O G E R : TA N Č Í C Í S TA Ř E C

Výstava, která se skrývá za názvem vybraným s mírnou ironií a nadsázkou, představuje různé formy současné zobrazivé malby pojaté

28.12.2008 21:22:47


75

nejmladší generací výtvarníků. V prostorách prvního patra výstavní síně Mánes se od 5 do 31. ledna představí vybraní čerství i starší absolventi Akademie výtvarných umění v Praze a Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Jmenovitě budou zastoupeni Martin Salajka, Alena Anderlová, Igor Grimmich, Lukáš Miffek, Karel Jerie, Pavla Gajdošíková, Zbyněk Havlín, Denisa Krausová. Jejich tvorba se v posledním pětiletí intenzivně vyvíjela a zároveň se diverzifikovala do nejrůznějších výrazových forem (každý z autorů reprezentuje jeden pól současné zobrazivé malby, od exprese přes komiksovou malbu až po hyperrealismus). Cílem výstavy je postižení současných malířských koncepcí v rámci zobrazivé malby tak, jak je

KALENDÁRIUM / LEDEN 2008 kdy: sobota 10. 1. v 13:00 co: Optické klamy reklamy, přednáška k výstavě Beautiful people kde: Staroměstská radnice, GHMP kdy: sobota 10. 1. v 17:00 co: Můj život s Bimbou, beseda s manželkou umělce kde: Obecní dům kdo: Eva Konečná

P O D E B A L PA I N T S W E S T E R N M A S T E R S / 2007

kdy: úterý 13. 1. v 16.00 co: přednáška Rukopisy vévody z Berry

o veřejně přístupné informace usvědčující je ze spolupráce s StB. Výstava je v DOXu k vidění do 1. února. / js

kde: Galerie výtvarného umění Ostrava kdo: Marek Zágora kdy: středa 14. 1. v 16:00 co: setkání s umělcem

Luk a lyra

kde: Dům U Zlatého prstenu, GHMP kdo: Viktor Frešo

I G O R G R I M M I C H : V Y S O K É N A P Ě T Í I I / 2008

vnímá nejmladší generace výtvarníků, a zároveň pomoc těmto talentovaným autorům (z nichž většina se na oficiálních přehlídkách malby ještě neobjevila nebo na ně není zařazována) upozornit na sebe v prvních letech samostatné tvorby. / Kateřina Tučková

Kroměřížské sbírky - to není jen Tizianův obraz Apollón a Marsyas. Vzdělané a bohaté duchovenstvo shromáždilo za posledních 500 let kromě pozoruhodné malířské kolekce také mnoho cenných starých rukopisů. Na kroměřížském zámku se dále nacházel hudební archiv, historický mobiliář a největší numismatická sbírka v Čechách. To vše v chronologickém sledu od antiky po 19. století představuje kurátor Ondřej Zatloukal na výstavě Luk a lyra, která v Muzeu moderního umění v Olomouci potrvá do 2. února. / kč

kdy: čtvrtek 15. 1. v 16:30 co: přednáška Ikonografie sv. Václava kde: Klášter sv. Anežky České, NG kdo: Jan Royt kdy: čtvrtek 15. 1. v 16:30 co: přednáška k výstavě Fotografis kde: Palác Kinských, NG kdo: Robert Silverio, kurátor kdy: čtvrtek 15. 1. v 17:00 co: ozvěny AniFestu – grafika v animaci II. kde: Východočeská galerie v Pardubicích kdy: úterý 20. 1. v 17:00 co: Každodenní život 1. republiky, přednáška kde: Národní muzeum

Deset let Pode Balu U příležitosti vydání monografie Pode Bal 1998 – 2008 se v Centru současného umění DOX koná výstava této české umělecké skupiny. Práce Pode Balu jsou založeny na kritice vizuální komunikace. Skupina se nevyhýbá politizaci umělecké scény a aktivně vstupuje do diskusí o ožehavých společenských tématech. V roce 2000 například na výstavě Malík urvi ve Špálově galerii vystavila portréty známých osobností doplněné

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 75

kdo: Pavla Vošáhlíková kdy: úterý 20. 1. v 19:00 co: přednáška Mezinárodní konstruktivismus kde: Muzeum Kampa kdo: Jiří Machalický kdy: středa 28. 1. v 16:00 co: prohlídka výstavy 1960 > Súčasnosť kde: Dům U Zlatého prstenu, GHMP CHR I S T I AN KNORR VON ROSENRO T H:

kdo: Karel Srp, Ivan Jančár

K A B B A L A D E N U D ATA / 1677

28.12.2008 21:22:50


80

komiks

art + antiques

PAVEL ČECH (1968) Výtvarný talent se někdy může probudit ne-

pracoval k velkým, technicky dokonale zvlád-

občas i sám píše, a rovněž komiksům, kde

čekaně a ke slunci dokáže z hlubokého lesa

nutým olejomalbám. Čech je jako autodidakt

scénář přenechá jinému autorovi jen málokdy.

doputovat i klikatými, hustě zarostlými pěšina-

na hony vzdálen nejžhavějším trendům, které

Nejúspěšnější z jeho autorských publikací byla

mi. Pavel Čech se vyučil strojním zámečníkem

hýbou domácí výtvarnou scénou. Jeho malířská

obrázková kniha O zahradě, která se dočkala vydání ve Francii, Španělsku a Finsku. Dále byl

a dlouhé roky pracoval jako hasič. Odjakživa

tvorba má kořeny především v knižní ilustra-

tu a tam kreslil pro vlastní potěšení, dlouho

ci – počínaje Gustavem Dorém nebo Zdeňkem

několik let dvorním ilustrátorem próz Michala

ale této činnosti nepřikládal velkou vážnost.

Burianem a konče Jiřím Trnkou a Karlem

Ajvaze, jehož poetika je mu velice blízká. Če-

Teprve ve věku, kdy už akademicky vzdělaní

Frantou. Jeho plátna v podstatě vždy nesou

chovy krátké komiksové práce byly kromě řady

tvůrci sbírají první vavříny, se v něm náhle

příběh a klukovskou fascinaci tajemstvím. Je

českých periodik otištěny také ve Slovinsku, na

probudila intenzivní touha malovat a během

proto zcela přirozené, že se Pavel Čech věnuje

Ukrajině a v Rumunsku. Více na www.pavelcech.

několika krátkých let se prakticky z nuly pro-

také obrazovému doprovodu knížek, které

wz.cz.

ART_ANTIQUES_leden2009_vnitrek.indd 80

/ Tomáš Prokůpek

28.12.2008 21:22:56

Art and Antiques  

January release of popular magazine

Advertisement