Page 1

čbs

6

duben 2018

čer n ob ílý sv ět fotografický časopis

„škola je život“


6

dobré světlo Škola.

ČBS #6 duben 2018 H L AVN Í REDA K TO Ř I Bára Luczy Ondřej Nývlt G R AF I C KÝ DESIG N & SA ZBA Ondřej Nývlt JAZY KOVÁ KO R EK TU RA Zdeňka Mihulková KO N ZU LTA N T Adam Škapa FOTO G R A F IE O BÁ L KY Bára Luczy

Co k tomu říct, na konci čtvrťáku. Už žádnej bezstrarostnej třeťák. Žádná flákárna. Všechno se hrotí. Všechno padá. Člověk neví kam dřív. Slyší jen “Uč se. Teď už vážně. Bude maturita. Budou přijímačky.” Člověk by si řek, že tohle číslo nebude žádnej optimismus. Co slovo škola ale znamená? Je to základka? Je to střední? Je to vejška? Je to vůbec nějaká instituce? Je to vůbec nějakej hmotnej prostor? Na to si odpovězte sami. To, co jsme tu vytvořili, je náš obraz školy.

Škola je totiž všechno to, co jsme získali. Je to každej člověk, kterýho jsme potkali a kterej ovlivnil naši osobnost. (ať už jakkoliv). Škola je každej výlet s fotokroužkem. Každej náhodnej čundr začínající na hlaváku a končící kousek od konce světa. Každý pivo s kamarádama. Každej koncert. Každej pocit neštěstí. Každej pocit totálního naplnění. Škola je práce. Je občas i utrpení. Nedostatek spánku a slzy. Škola není žádná budova. Škola je život. Už naposledy se s Vámi loučí Vaše Lučina

FOTO G R A F IE Bára Schneibergová Bára Mahenová Klára Švihovcová

↓ Bára Luczy

Bára Patočková Nátalie Nováková Verča Šnajdrová Aneta Doubětová Anna Vychodilová Tereza Hájková Bára Luczy VY DAVAT EL Fotokroužek Černobílý Svět Gymnázium Arabská 14 Praha 6 www.gyarab.cz TI S K Postavdelingen www.postavdelingen.cz

Velice děkujeme všem, kteří nám dobrovolně a z vlastních prostředků pomáhají při přípravě a vydávání časopisu: zejména Martinu Brožovi za tisk a Zdeňce Mihulkové za korekturu textů!

POD ČAROU Škola je… Na začátku každého školního roku si vzpomenu na svou babičku, jak mi v červnu kdysi řekla: „Adámku, a po prázdninách půjdeš už konečně do školy! A pak ve škole budeš dlouhatánsky dlouho.“ Sama babička nevěděla, jak pravdivá bude její poslední věta. Do školy chodím vesměs rád. Když se mě někdo ráno

2

| čbs

ptá, kam jdu, říkám do školy. Mé „chození do školy“ jako práci neberu; nepočítám hodiny, kdy už mi skončí směna. Ve škole letí ten čas strašně rychle. Člověk se ani nenaděje a už musí domů. Říkám si, ty jo, já mám ale štěstí, že mohu dělat, co mě baví. Jasně, někdy jsem naštvaný, smutný, nervózní. Většinou jsem ve škole rád. Veselý a, doufám, že někdy i vtipný. Takový je můj školní život. Adam Škapa


↑ Bára Schneibergová

škola je život Škola – nekonečná řada stresu a frustrací. Den co den. Dokopat se k učení. Obětovat volný čas. Obětovat spánek. Člověk se sám sebe musí dokola tázat, zda mu to za to vůbec stojí. K čemu je vůbec život dobrý, když nemám čas ho žít? Prý se musím učit, aby ze mě něco bylo. A já neustále přemýšlím, zda se vůbec chci tím něčím stát. Co když nepotřebuji přespříliš peněz? Co když je jediné, co si přeji, kopa volného času a život bez stresu? Najednou mě ale do hlavy udeří jakási noční můra. Taková, která se jednoho dne musí nevyhnutelně proměnit v realitu. Skutečnost, že kdesi v mém životě, ať se mi to líbí nebo ne, nastane okamžik, kdy se budu

muset stát dospělým. Ne osmnáctiletým formálně plnoprávným adolescentem, ale opravdovým dospělákem se vším všudy. Člověk je v tomto ontogenetickém stadiu nucen poddávat se leckterým zvrácenostem. Zařídit si vlastní obydlí, přivést na svět malé obludy, jež ho budou obírat o vše, co jen člověk může mít, předvádět se lidem, co nemá rád, kupováním věcí, co nepotřebuje, a podobně. I když to nezní hezky, peníze hýbou světem a vzdělání hýbe penězi. A až jednou přijde chvíle, kdy mi nezbyde nic jiného, než se o sebe postarat sám, myslím že budu rád a možná se mi i vrátí vše, co jsem pro tu pekelnou instituci jménem škola obětoval. Pavel Čačík

3


↓ ???

čbs téma

škola je život 4

| čbs


← Bára Luczy

↑ Bára Luczy

↑ Klára Švihovcová

5


↑ Bára Schneibergová

↑ Bára Patočková

6

| čbs


↑ Klára Švihovcová

↑ Bára Luczy

7


↑ Aneta Doubětová

↑ Bára Luczy

8

| čbs


Je škola opravu život? Jak už mnozí naznačili v předešlých a následujících textech, škola není jednoznačný pojem; každému se při jeho zaslechnutí vybaví zcela odlišné asociace. Škola může pro někoho znamenat prostou budovu, pro jiného příjemný kolektiv lidí a přátel, které v ní potkává a kvůli kterým se do ní rád vrací, navzdory všem nepříjemnostem, dalšího potěší široká škála znalostí, kterých tam může nabýt. Pro jiné je škola definována naopak právě zmíněnými nepříjemnostmi; je pro ně ztělesněním každodenního stresu, nepřetržité úzkosti nebo projevem zla institucionalizovaného vzdělávacího systému, jehož struktura byla původně navržena k co nejefektivnějšímu vštěpování morálních hodnot poslušnosti a potlačování vlastní vůle, iniciativy a představivosti.

Ať jsou názory studentů na školu sebevíc rozdílné, většinou se shodují v jedné skutečnosti: jejich pocity ke škole jsou hluboce ambivalentní. Škola má zkrátka dobré aspekty a špatné aspekty. Dovolím si je zobecnit: dobrým aspektem jsou především lidé, tedy komunita, zatímco špatným aspektem je pro většinu samotná struktura vzdělávacího systému (resp. defektivní chování některých lidí, které tato struktura vynucuje či ospravedlňuje). A přestože se v retrospektivních úvahách mají tendenci lesknout právě dobré vzpomínky jako drahé kameny, jsem přesvědčený, že i kritika má ve studentském časopise své místo (kde jinde by měla být?), neboť je to právě kritika přítomného stavu, která je motorem společenského pokroku. Ondřej Nývlt (absolvent)

↑ Bára Patočková

↑ Bára Luczy

9


škola mimo školu

↑ Bára Luczy

↑ Bára Luczy

10

| čbs


↑ Bára Luczy

↑ Bára Schneibergová

11


↑ Bára Luczy

↑ Naty Nováková

12

| čbs


↑ Tereza Hájková

13


↑ Bára Luczy

↑ Bára Luczy

14

| čbs


↑ Bára Luczy

↑ Bára Luczy

15


čbs rozhovor

Arabská is an experience Rozhovor s Frederickem Lowther-Harrisem Frederick Lowther-Harris — vegetarián, libertarián a mnohem víc než jen lektor angličtiny. Sešli jsme u limonády a nyní vám (těm, kteří se ho bojíte oslovit, nebo jste neměli tu čest ho poznat) ukážeme, co má v hlavě. (protože v angličtině neexistuje vykání, rozhodli jsme se pro český překlad použít tykání, pozn.)

Jak by ses definoval? Jak se mám definovat. Hmmm… Co jsem? Jsem osoba a jsem učitel na vaší škole. I když jsem to úplně neplánoval. Asi bys nechtěl být definován jako učitel na naší škole, tak nám spíš řekni něco o sobě. Tak dobře, co mě definuje. No, opravdu je mi spousta věcí úplně ukradená. Rád si o sobě myslím, že jsem soucitný a bezstarostný. Starám se jen o věci, které jsou podle mě v životě důležité, jako je rodina, přátelé a jak být co nejvíc milý na ostatní. Nemáš v životě tolik problémů, aby ses musel trápit kvůli práci a vládě.

16

| čbs

Nevím, taky jsem šťastný člověk. Vždycky se koukám na pozitivní stránku věci. A trochu Alenka v říši divů (lost foreigner, pozn.). To mě definuje. Procestoval jsem spoustu zemí a česká kultura je dost podobná té naší v Anglii. Navíc mileniálové jsou všude stejní, jen si mezi nimi musíte najít přátele. Člověk se mění a prochází různými fázemi. Já už jsem tou svojí pařící a cestovatelskou prošel. Konečně cítím, že bych se mohl usadit. A tohle sis uvědomil během dvou let v ČR? V podstatě jo. Tyhle dva roky mi pomohly si spoustu věcí uvědomit. Třeba učení na Arabský. Já nejsem učitel. Mít autoritu a nutit k něčemu studenty a zároveň mít nad někým takovou kontrolu není nic pro mě. Mluvíš o učitelství, co si myslíš o současném školství a jak bys porovnal systémy, které znáš? Anglický systém je v podstatě hodně zastaralý a skoro stejný jako před 250 lety. Akorát teď mnohem víc používají iPady. Je těžké


„Starám se jen o věci, které jsou podle mě v životě důležité, jako je rodina, přátelé a jak být co nejvíc milý na ostatní.“ je srovnávat, protože fungují dost odlišně. V Anglii musíš například nosit uniformy. Nemůžeš mít náušnice, rozpuštěné vlasy ani makeup. Celá tvoje uniforma musí být nažehlená a vypadat perfektně. Jsou to způsoby, jak zničit tvoji osobitost a jedinečnost. Protože když ji nemáš, tak perfektně zapadáš do systému. Nemusíš přemýšlet, říkají ti, co máš dělat, a jsi ideální pro práci například v H&M. Jak by tedy podle tebe měl vypadat ideální školní systém? Škola dělá něco špatně, když z ní vyjdeš a nejde ti o to, aby byl svět lepším místem. Ve škole by se měly učit věci jako vaření, jak postavit dům a další praktičnosti. Jak se vypořádat se špatnými vztahy, jak se nechovat jako pitomec, jak se vypořádat s depresí. Je to frustrující. Projdeš školou a nenaučíš se nic o anarchismu, ani o tom, co hýbe světem, o tom vůči čemu jsi bezmocný. Ani nevíš proti čemu bys bojoval. Taky bych víc soustředil předměty na sociální vědy, politiku, historii, světový problémy. Ne, aby je studenti vyřešili, ale aby jim porozuměli. A bojovali za změnu. Proč mají třeba třídit. Studenti by měli mít větší šanci vybrat si, co je baví. A taky by jim měl být přizpůsobený školní systém. Každému přeci jenom vyhovuje něco jiného. Samozřejmě je důležité, aby měli nějaký základní přehled. Forma hodin by mohla fungovat podobně, jako když jsem studoval v Kodani. Pracovali jsme ve skupinách, vybírali jsme si témata, která nás baví, a hromadně diskutovali. Na konci si s námi učitel vždycky sedl a probrali jsme průběh hodiny. Poslouchal nás a vážně se snažil něco změnit. Pro mě třeba pravé učení začíná až tím, že si se studenty sednu na obědě. A sdílíme svoje zážitky. Svoje zkušenosti. Tak něco takového by bylo lepší. Učitelé se děsí jakékoli změny. Ale představte si, že máte třídu třiceti studentů, které vůbec nezajímá, co jim říkáte. A teď jim dejte svobodu. Jak by se učili? Učil by se vůbec někdo matiku? Asi ne. Pro většinu učitelů je práce celý život. Tak radši nebudou vybočovat a vymýšlet nové věci, aby je někdo nevyhodil. Mně se to povídá. Já jsem jen učitel konverzace a neplánuji jím zůstat. To je hlavní rozdíl mezi mnou a zbytkem učitelů.

A co tvoje hodiny? Původně jsem plánoval, že budu se studenty probírat témata jako jsou feminismus, ekologie a politika. Ale pořádně vlastně hrajeme hry. U toho nejvíc konverzují. Přirozeně. Hlavně nechci studenty stresovat tím, že bych jim dával špatné známky. Jde o konverzaci. To není o známkách. Jsem rád, že studenti věnují svůj čas tomu, aby se naučili můj jazyk. Nemusí to dělat, žijí přeci v Čechách. To beru jako kompliment. Ne, dělám si legraci. Teď už všichni mluví anglicky, protože my všechno kolonizujeme. Jsme fakt všude. Ale to už bych zabíhal někam jinam. Každopádně se mi moc líbila forma učení paní profesorky Rocha, která odešla ze školy. Udělala skvělý projekt. Pozvala umělce, aby spolu se studenty něco vytvořil. Ti pak chodili a říkali, že to bylo to nejlepší, co ve škole dělali. Jak nahlížíš na českou společnost? Většina cizinců nemá moc šanci se dostat k pravým Čechům, ale díky tomu, že pracuju tady, mám blízko k těm opravdovým. A je to skvělý! Jsem za to moc vděčný. Nejsem v sociální bublině a to mi strašně pomáhá.

17


Člověk se neuzavře do sebe, což se často přistěhovalcům stává. Já se takhle denně setkávám s odlišnou kulturou. Učení mi fakt pomáhá. Bohužel mám ale věkově mnohem blíž ke studentům, než k ostatním učitelům. A se studenty nemůžu úplně chodit ven.

spousta akcí, ale není to stejné. Lidi v Anglii jsou mnohem extrémnější s různými nápady. Ve směs jsou Češi super. Jen Velikonoce jsou fakt zvláštní. Kdo by to byl řekl… ženy bity muži v roce 2018. A ještě je to svátek.

A jak to funguje s cizinci v Praze? Jak je berou Pražáci? Cizinci vlastně vůbec neví, jací Češi vlastně jsou. Většina cizinců, co tu žije se moc s Pražáky nebaví. Většinou si najdou nějakou skupinu jiných cizinců, se kterými se vídá, nebo se baví jen s určitou sociální skupinou lidí, která ale nereflektuje celou českou společnost.

No, ale je to tradice. Tradicí byla spousta a spousta z nich se v dnešní době už nedodržuje.

A tobě se s Čechy komunikuje jak? Jsou k tobě otevření? Nemyslím si, že bych mohl pořádně porozumět Čechům, dokud nebudu umět pořádně česky. Když se mnou mluví, vyjadřují se v jiném jazyce, a tak se nevyjadřují přirozeně. Nebudou to nikdy úplně oni. Nebo se budou bát přede mnou mluvit anglicky. Čechy mám celkově rád. Některé věci tak úplně neřeší. Třeba jako prostor před MeetFactory. Hned před budovou jsou koleje a není tam nikde plot. Lidé to respektují. Tohle by se v Anglii nestalo, tam se všechno až moc kontroluje. Jedna z věcí, co mi tu opravdu chybí, je fakt, že když má někdo v Anglii jakýkoliv nápad a chce něco vytvořit – nevím, třeba si udělat kavárnu – tak do toho jde po hlavě. Nepřemýšlí nad tím tolik. A když to nevyjde, tak to prostě nevyjde a jde dál, zkusí něco jiného. V Praze je sice

18

| čbs

Tvoje narážka na Velikonoce nás nutí se zeptat na to, co si myslíš o #metoo a Time‘s Up. Říká se, že rok 2018 bude rokem žen. V Čechách je povědomí o této kampani mnohem menší než v jiných zemích. Co si o tom myslíš? No, já znám pořádně jen lidi v Praze, takže nevím, jak se to má jinde v ČR. Viděl jsem studii, kde ČR figuruje na nejvyšších příčkách v genderové nerovnosti. V rámci studie se ptali lidí, jestli si myslí, že je v pořádku, že ženy jsou placeny hůře než muži. No, a v Česku jim nejvíce lidí odpovědělo, že je to v pořádku. Je to mentalitou lidí, asi to máte v krvi. Zajímavé je, že jsem byl v poslední době na spoustě projektech a charitativních akcích v Praze a jsou to vždycky ženy, kdo je organizuje. Zvláštní. Netuším, proč tomu tak je. Ženy se obecně víc zajímají a víc jim záleží na těchto věcech. Znám spoustu dalších párů, kdy je Čech s cizincem, ale vždycky ve složení žena Češka a muž cizinec. Nikdy to není opačně. Asi je to něco na českých chlapech. Od doby co jsem tady, tak je pozoruju. Mám jeden stereotyp. Vypadají jako neonacisti, když odjedou někam na dovolenou.


„Nemyslím si, že bych mohl pořádně porozumět Čechům, dokud nebudu umět pořádně česky.“

A co ty a česká kultura? No, přál bych si, aby tu byla nějaká dobrá muzika. (to neznal Role, pozn.) Vždycky jsem si myslel, že každá země má svojí velkou kapelu, že budou existovat nějaký český Beatles. Ale v Čechách nic zásadního není. Na druhou stranu Češi mají skvělé filmy, třeba Sedmikrásky od Věry Chytilové. Celkově Česká nová vlna je super. Jaký je tedy rozdíl v porovnání s Anglií? No, Angličani jsou víc styloví. Češi na to trochu kašlou. Nikdo tu nenosí nic moc zajímavýho, aby nevybočoval. Nechtěl bys to trochu rozvést? V Anglii je hodně lidí co se obléká podle subkultur, do kterých patří, hlavně podle toho, co poslouchají. Lidi se stejným vkusem nebo se stejnými zájmy chodí na stejná místa. Třeba Gothové chodí do klubů, kde najdou podobně orientované lidi. V Anglii jsou lidi strašně různorodý a každý z nich tam má, nebo si najde svůj prostor. V Praze jich tolik není. Ale to je taky tím, že tu není tolik lidí, aby tu nějaké subkultury byly. Cítíš nějaký rozdíl v tom být vegetariánem v Anglii a být jím v Čechách? U nás na střední bylo úplně normální, že v šestnácti členné partě lidí bylo deset vegetariánů/veganů

a všichni se tím zajímali o životní prostředí. V Anglii je úplně běžné být vegetarián/vegan jak ve městě tak i na vesnici. Po příjezdu do Čech jsem si uvědomil, že tady na mě koukají divně i moji studenti. A ti jsou z hlavního města. Někteří nosí taková ta pro-eating meat trička stylu „being vegetarian is big miss- steak“. Ale to se asi týká celé východní Evropy. Je to tím tradičním jídelníčkem, kde se moc nepoužívá zelenina. Skoro jediné vegetariánské jídlo, na které narazím na venkově, je smažený sýr. Paradoxně k tomu jsem četl, že v Praze je nejvíc veganských restaurací na obyvatele ze všech evropských měst. Podle toho by se dalo usoudit, že Praha je nejvíc vegetarian/vegan friendly městem, ale to vychází z trendu zdravého životního stylu. Spousta lidí začala cvičit a jíst zdravě. Ne proto, že by se zajímali o zvířata nebo životní prostředí. Souvisí to jen se vzhledem a to je trochu pokřivený. A poslední otázka... Co Libuška? Joo, to je ta legenda! Tu mám fakt rád. Občas si na mně procvičuje svojí angličtinu. Kéž by byli všichni milí tak jako ona.

připravili: Žaneta Míšková, Bára Luczy, Vítek Suchý, Ondřej Nývlt fotografie: Naty Nováková, Bára Luczy

19


„Škola dle mě představuje posun vpřed. Ale je pouze na nás, jak s ním naložíme.“ — Martin, 3. D

„Instituce, která mě naučí základy života.“ — Dana, 2. C

„Každodenní únava.“ — Bára, 4. D

Co pro mě znamená škola? „Místo, kde jsem potkala nejlepší lidi. A přesto, že je to největší voser, zažila i největší prdel.“ — Máňa, 4. D

„Osvobození od nevědomosti. Pomáhá mi porozumět světu kolem mě.“ — Marie, 3. D

„Poznávání nových věcí a zábava s kamarády.“ — Anička, 2. C

„Škola tyjo? To je... znamenaj tam ty lidi pro mě strašně moc, ale zároveň mě strašně deptá... Je to moc komplexní.“ — Katka, 2. A

„Škola je můj druhej domov“ — Kačka, 4. D

„Místo, kde se učí jeden od druhého, pokud proti tomu moc nebojuje.“ — Milan, profesor

„Škola je pro mě především místo, které je plné fajnových lidí. Každý z nich má jiné ambice, nějaký příběh... Tito lidé dohromady jsou na škole to nejlepší a zároveň nejcennější.“ — Dominik, 3. C

„Je pro mě důležitá abych měl vzdělání a mohl jít studovat vysokou, taky tam mám dost kamarádů, se kterýma se díky ni vídám skoro každý den, poznávám tam nové lidi.“ — Vašek, 3. D

20

| čbs


„Škola je můj harém.“ — Míra, 4. D

„Škola je pro mě každodenní problém si sehnat propisku.“ — Chris, 4. D

„Škola je pro mě způsob, jak si zajistit kvalitnější život.“ — Vláďa, 2. C

„Škola je židle.“ — Max, 3. C

„Škola pro mě znamená denní dávku stresu ve čtvrťáku.“ — Ondra, 4. A

„Škola pro mě znamená přípravu na zbytek života.“ — Filp, 3. D

„Přátelské prostředí, kde po domově trávím nejvíce času.“ — Míša, 3. D

„Škola pro mě znamená super party životní etapu.“ — Kamila, 3. D

„Tak je to shit, žejo.... ale zároveň je to jediný místo, kde jsem tak nějak sociálně aktivní.“ — Matěj, 2. D

„Škola pro mě znamená přístup k in„Možnost být často s lidmi, které mám formacím a také místo, kde mohu své ráda“ — Bára, 3. D znalosti rozvíjet a diskutovat s ostatními.“ — Eliška, 2. C

„Možnost poznat nové lidi, dozvědět se více a naučit se osamostatnit a být zodpovědná za to, co udělám.“ — Bára, 2. C

21


čbs rozhovor

Aneta Pokorná Proč sis vybrala zrovna BJJ? Jak ses k němu dostala? Nejdřív jsem dělala klasické jiu-jitsu a k BJJ mě přivedl trenér, který dělal obojí a řekl, že bych se na to hodila. Tak jsem to vyzkoušela a hrozně mě to bavilo. Tréninky neměly takový řád, nemusela jsem dělat konkrétní věc, ale otevřely se mi možnosti. Co tě na BJJ baví nejvíce a co tě naopak nebaví, jestli něco takového je. Já miluju rozmanitost toho sportu, že můžeš udělat tisíce věcí nejrůznějšími způsoby. Je skvělý, když se dvakrát přetočíš a škrtíš ho, nebo se naopak dostaneš do páky a vyhráváš. Je to hrozně elegantní, plynulé, miluju charakter toho pohybu. No a co mě štve, je asi složka juda. Házet s někým mě zrovna nebaví, radši mám boj na zemi. Co tě žene dopředu? Jakou máš motivaci? Já ráda vyhrávám, takže pro mě je nejlepší odměnou to, že si vezu medaili. Ale jsem nadšená, když na tréninku děláme různé složité techniky, které vypadají skvěle. Je super, když na to koukáš a říkáš si, to je neuvěřitelné, to nemůžu udělat, a ve finále zjistíš, že to až tak těžké není. Ten úspěch a pocit, že se mi to podařilo, je asi tou největší motivací, co mě žene vpřed.

22

| čbs

Jaký máš vztah s trenérem? Máš pouze jednoho? Na BJJ mám pouze jednoho, stále stejného trenéra, Miloslava Bosáka, u kterého jsem od začátku. Náš vztah už přešel od toho prvotního žák – učitel spíše ke kolegiálnosti. Podporujeme se navzájem, já ho pořád přemlouvám, ať ještě zkusí zápasit a něco vyhrát, i když už se mu moc nechce. Samozřejmě mě pořád učí a já mu pomáhám trénovat děti. Jsme už spíš přátelé. Jaké máš cíle nebo sny? Máš nějaké kromě těch, co se týkají BJJ? Tak mým cílem je hlavně projít Arabskou. Ale v BJJ určitě dostat se na olympiádu a potom trénovat nové naděje. Jinak bych hrozně chtěla cestovat, poznávat nové lidi a místa. Z toho jsem si teď o letních prázdninách splnila Rio de Janeiro a letos pojedu do Los Angeles. Tam jsou nejlepší týmy světa a je to úplně něco jiného než tady. V Riu jdeš po ulici, zahneš za roh a narazíš na další tělocvičnu, je to prostě skvělý. Bylo zajímavé vidět rozdíly mezi skupinami bohatých a chudých. Taky nás tam okradli, takže jsme přišli o většinu peněz, telefony, karty. Přesto jsem si to ale moc užila. Mým největším a asi životním snem je založit si vlastní BJJ tělocvičnu, kterou si vymazlím přesně podle svého a budu trénovat mladé lidi.


Mistryně světa v brazilském jiu-jitsu (bojový sport, který se zaměřuje především na boj na zemi), milá spolužačka a dívka s velkou vášní pro vše co dělá. To jsou dojmy, které ve mě vyvolalo setkání s touto skvělou osobou. Aneta je člověk, který miluje svůj sport a radost z něj se snaží probudit i v ostatních.

Chtěla bys zůstat u stejného trenéra, nebo jsi přemýšlela, že bys odešla jinam, třeba i do zahraničí? Určitě bych zůstala u svého trenéra. Nejsem moc typ, který mění trenéry a žádný klub v ČR mi nemůže nabídnout lepší podmínky. Nikde nejsou moc dobrý ženský a já si tady už vychovávám svůj tým žen. Přemýšlela jsem sice, že bych zkusila stipendium na nějakou americkou školu, protože tam je BJJ na úplně jiné úrovni, ale úplně se mi nechce z ČR. Nicméně je potřeba mimo ČR trénovat, abych získala co nejvíce zkušeností. Pořád vyjíždím na různě dlouhé soustředění, třeba právě do Ria, ale nejčastěji jezdím do Polska. Dělala jsi před BJJ ještě nějaké jiné sporty? Chybí ti? Asi osm let jsem dělala plavání a chtěla jsem ho dělat na vyšší úrovni. Byla to doba, kdy jsem poprvé měla sen dostat se na olympiádu. V tom věku jsem ale nemohla, rodiče nechtěli, abych jezdila sama po Praze a neměli čas mě vozit. V mezidobí jsem toho vyzkoušela hodně. Atletiku, volejbal, tenis, mám i nějaké poháry a medaile. Nic z toho mě, ale nechytilo naplno a já jsem hledala dál. Kousek od našeho domu jsem našla sebeobranu, začala jsem chodit na tréninky, ale že by mě to vážně bavilo, to úplně ne. Vždycky jsem věděla, že až nadejde čas jít na střední, tak se

vším seknu a priorita bude dostat se na medicínu. Nikdy jsem neplánovala to dělat na vysoké úrovni. Pak jsem přešla na BJJ a to je něco úplně jiného. Chybí ti některý z těch sportů? K BJJ patří i různá kondiční cvičení apod., takže pořád chodím plavat, jezdím na kole a běhám. Miluju sport obecně, když mám čas, snowborduju, běžkuju, všechno možný. Co tvoje sestra, dvojče, dělá nějaký sort? Ségra dělala většinu sportů se mnou, takže vyzkoušela v podstatě to, co já. Pak jsem začala dělat BJJ a ona zůstala u volejbalu. S ním před nějakou dobou skončila a já ji asi po třičtvrtě roce přemluvila, aby chodila se mnou na BJJ, protože jsme u nás založili ženské hodiny. V čem jste se sestrou stejné nebo naopak rozdílné? To by ti asi nejlíp řekla naše máma, ale myslím, že jsme úplně rozdílné. Já jsem sportovní typ a ona je spíše taková princezna. Podle mě jsem pracovitější a ségra je trochu lenoch. Zase je na rozdíl ode mě pořádná, já jsem dost bordelářka.

23


Co si myslíš, že je nejdůležitější začínajícím dětem předat? Jak bys je vedla? Úplně nejdůležitější je, jim předat tu radost ze sportu. Musíme jim ukázat, že ten sport je výjimečný a oni to musí vědět. Je potřeba je naučit, kdo je autorita a že ji musí respektovat. Celkově do života by si měli odnést respekt a úctu, nejenom k trenérovi a rodičům, ale obecně k celému svému okolí a k nim samotným. Musí se naučit přijmout porážku, ať už v zápasech nebo v životě. Baví Tě pomáhat s pořádáním zápasů? No, je to hrozná dřina, protože když máš 350 lidí a musíš je rozlosovat do pavouků a děláš to deset hodin, tak to opravdu zábava není. Ale dělám to ráda. Je to potřeba, hlavně pro lidi v klubu, potřebují získat zkušenosti a jinde než na zápasech to nejde. Musí se naučit pracovat pod tlakem a improvizovat, protože na zápase se potkáš s jinými lidmi a nevíš, jak budou bojovat, takže musíš neustále reagovat na spoustu věcí, které neočekáváš. Setkala ses někdy s někým, pro koho jsi vzorem? Jaké to bylo? Je to neuvěřitelně lichotivé, většinou ke mně vzhlížejí holčičky, ale občas se asi najde i nějaký kluk. Hrozně tě to hřeje na srdíčku, když víš, že ti někdo fandí a chce být takový jako ty. Nedokážu popsat ten pocit, ale je to krásný pocit. Občas mi nosí obrázky, nebo mi něco dávají.

24

| čbs

Co je na BJJ nejtěžší? BJJ je pro inteligentní lidi, musí se u toho přemýšlet. Je to poznat už u dětí, které nad tím přemýšlí a které ne. BJJ musíš chápat, pokud to nepochopíš a neporozumíš principu, kdy máš co udělat, je to špatný. Pro mě samotnou je nejtěžší ta fyzická kondice. Mojí nejslabší stránkou je síla, jsem spíš technický a pohyblivý tip. Nejtěžší je si techniky vžít a zautomatizovat, aby člověk v zápase dokázal reagovat. Vracíš se ráda do ČR? Jasně, Českou republiku miluju, je to domov. A miluju taky český jídlo, to mi po návratu z ciziny dělá asi největší radost. Když se vrátím a čeká na mě kachna se zelím, to jsem úplně šťastný člověk. Samozřejmě se taky vždy těším na rodinu a přátele. Máš ještě nějaké jiné zájmy nebo se vše točí kolem BJJ? V podstatě všechno směřuje k tomu BJJ a přípravě na něj. Na nic jiného mi moc nezbývá čas. Ale co ráda dělám, tak spím. To se pak občas hádáme se sestrou, protože ona je sova a nechápe, že chci v deset zhasnout a spát, abych byla připravená na další den.

připravili: klára švihovcová fotografie: Bára mahenová


čbs top

vybrané fotografie

↑ Bára Luczy

25


↑ Bára Luczy

↑ Bára Luczy

26

| čbs


↑ Bára Luczy

27


28

| čbs

Anna Vychodilová


↑ Bára Mahenová

↑ Bára Luczy

29


30 | čbs


↑↖←↙

Bára Mahenová

↑ Bára Mahenová

31


↑ Veronika Šnajdrová

↑ Bára Patočková

32

| čbs


↑ Bára Mahenová

↑ Klára Švihovcová

33


↑ Bára Schneibergová

Co je škola? Škola je běh z Boři, abyste stihli první hodinu. Škola je usmívající se školník. Škola je dopisování úkolů během tří minut před hodinou. Škola je Libuščino „nech si“. Škola je hodně kafe, bez něj by to asi ani nešlo. Škola jsou probdělé noci nad matikou. Škola je pokažený test z matiky. Škola jsou spolužáci. Škola jsou zážitky. Škola je život. Barbora Schneibergová

↑ Tereza Hájková

34

| čbs


ŽIVOT PO ŠKOLE:

zeptali jsme se absolventů

Co je na VŠ jiné? Nechodím pozdě na hodiny. Už mě to totiž nebaví. Nikdo si ani nevšimne, že jsem vůbec přišla. A nedostávám třídní důtky. Chodit pozdě ztratilo svou jiskru. Adéla pavlišová

Rozhodla-li jsem se dobře, pak se zajímám o to, co mě zajímá. Terka šťovíčková

Na střední škole je cesta úhledně narýsovaná, že o ní člověk nemusí příliš přemýšlet. Jakmile jsem dosáhl cíle, předchozí čtyři roky studia se mi rozplynuly v nezřetelné mlze a já si připadal úžasně neschopný. Skoro jakoby škola učila člověka honit se za vykonstruovaným cílem v budoucnosti, jen aby se cestou za ním příliš nerozhlížel kolem sebe. Ondřej Nývlt

Střední pro mě byla hlavně o poznávání a hledání. Zjišťovala jsem, co mě baví, co mám ráda, co mě zajímá, ale taky kdo vlastně jsem. Vysoká.. no když má člověk štěstí hned na po prvé, tak je to právě to místo, kde se najde. Ať už se to týká učení, lidí nebo celkové atmosféry. A já se našla!

Osobní názor sentimentální duše, která miluje svoje lidi a nechce je opouštět: Na střední jsem si našla druhou rodinu. Čas mi ji pak vzal a zcela nedobrovolně mě posunul do další životní etapy. Všechno je nové, všichni jsou zase cizí a já se pořád snažím smířit s faktem, že proti času jsem úplně bezmocná.

lucie reynoldsová Adéla Pavlišová

35


36

| čbs

ČBS 6 — Škola je život  
ČBS 6 — Škola je život  
Advertisement