Babička je maják

TEXT: Karolína Peroutková / KRESBA: Andělka Bubínková

Kdo má v rodině babičku a dědečka, nalezl poklad. Ale musel také ujít dlouhou cestu – za dobře fungující vícegenerační rodinou zpravidla stojí léta vzájemného porozumění, respektu a úcty.

Při narození dítěte se prarodiče obvykle stávají jakousi pojistkou rodiny. V případě, že rodiče potřebují podporu, jsou těmi nejbližšími, kdo nabízí pomocnou ruku. Tu, která zvládne uklidit, navařit, ale také pohladit: umí rozvíjet emoční inteligenci. Nechce se po nich, aby vydělávali peníze, aby hledali uplatnění v práci, aby rodili děti, v podstatě jejich nejdůležitějším úkolem je vytvářet citové bezpečí pro rozvoj malých dětí v rodině. Partneři rodičů se mohou střídat, prarodiče však zůstávají až do své smrti stále na stejném místě.

V případě dětí se sluchovým postižením mohou prarodiče – pokud jsou toho sami schopni – pomoci s důležitým úkolem: rozvíjení jazyka, kterým hovoří většinová společnost, tedy češtiny. Vyprávění příběhů, pohádek, nejrůznějších historek z rodiny je to, co je nejstarší generaci vlastní. Kdo jiný má tolik zkušeností, vzpomínek a postřehů? Děti rády naslouchají a prarodiče si také snáze najdou na povídání čas.

Dnešní doba takto společně prožitému času opravdu přeje: díky internetu se můžeme lehce poučit o možnostech „jiného“ vyprávění, pokud se setkáme s bariérou sluchových obtíží. Ne vždy tomu tak bylo.

Paní Eva Holubová se s námi podělila o svůj příběh: „Narodila jsem se před 68 lety, už jako neslyšící. Ve třech měsících se mamince něco nezdálo, protože jsem nereagovala na zvuk, ale doktoři její nejistotu odmítli s tím, že je ještě brzo. Po půl roce připustili, že měla maminka pravdu, a po roce už to bylo potvrzeno definitivně. A co dál? V té době nebyly v podstatě žádné informace, a aby se babičky o mě postaraly či si se mnou hrály, bylo skoro nemožné, protože nevěděly jak. Díky péči mé maminky (byla v té době pokroková) se ale postupně naučily se mnou komunikovat. Ve třech letech jsem už s jednou babičkou chodila do školky na pražském Smíchově. Ta druhá se neodvážila, tak se mnou občas chodil dědeček. A později – to už jsem chodila do školy, naučila se mluvit, odezírat a znala jsem spoustu slov – jsme spolu normálně komunikovaly. Ale bylo to složité, ani jsme neukazovaly (jen částečně), jen jsme mluvily.“

Dnes máme díky technologiím doslova „po ruce“ mnoho potřebných informací a prarodiče mají tak daleko více možností, jak s dítětem navázat vztah. Psycholožka Viera Škopová, která má zkušenosti se špatně slyšícími klienty, toto potvrzuje: „I přes sluchový handicap si každý člověk najde způsob, jak plně vnímat a fungovat v rámci vzájemných vazeb. I když dítě nemůže slyšet, je velmi citlivé na dotek, zrak a vnímání vibrací prostřednictvím hmatových podnětů.“

Na babiččino objetí se nezapomíná po celý život. Její přítomnost může být majákem, který nás vede ve všech nejistotách a bouřkách. Jak dál říká psycholožka Škopová: „Prarodiče přinášejí do rodinného života nejen zkušenosti a perspektivu, ale i otevřenost, podporu. Mívají pro děti větší pochopení.“

Také díky tomu, že si leccos pamatují, mohou mladší generaci předat osobitým a jedinečným způsobem historii nejen rodinného života. V učebnici se sice dočteme o 1. světové válce, ale od babičky se dozvíme, že praděda byl dezertér. Co to slovo znamená? Před kým děda utíkal a proti komu nakonec bojoval? Kresba rodinných kořenů, zakládání rodinných kronik, popis starých fotografií – tento jedinečný úkol připadá právě prarodičům. A jak nakonec dodává psycholožka Škopová, k tomuto ani nepotřebujeme sluchový aparát. Jen naše zkušenosti, vizuální vnímání, pozitivně prožívané emoce a úsměvy. Ty hlavně vytváří celkovou podporu pro rozvoj dítěte, vztahů v rodině a pozdější zakotvení ve společnosti.

CO MOHOU PRARODIČE PŘEDAT DĚTEM DÍKY POHÁDKÁM?

Nepodceňujme čtení pohádek dětem. Prostřednictvím našeho vyprá vění příběhů se k nim dostávají tato poselství minulých generací:

• těžkosti, bolesti a strachy, které prožíváš, mají i ostatní, i když to tak na první pohled nevypadá;

• ty těžkosti, bolesti a strachy se dají překonat, musíš se jen snažit a všechno zvládneš;

• všichni si prožijeme smutek a hluboký žal ze ztráty matky a krásného dětství;

• navzdory tomu, že si to přeješ a že tomu věříš, nelze vývoje dosáhnout tím, že se budeš věčně držet matky;

• toto zklamání lze proměnit ve zralé hledání vlastního životního partnera;

• jedna z nejdůležitějších věcí je poznat sám sebe, nalézt sám sebe;

• toho můžeš dosáhnout jedině tím, že se vydáš „do světa“;

• jakmile se ale vydáš „do světa“, budeš se bát a budeš mít pochybnosti a na tvé cestě se začnou objevovat překážky;

• budeš li se ale řídit svojí intuicí, budeš li mít hlubokou vnitřní důvěru v sebe sama a ve správnou cestu, budeš li pilný a vytr valý, dosáhneš svého;

• v tomto světě můžeš najít bezpečné místo, kde ti může být dobře – opravdu je to možné;

• stejně tak je možné, abys našel někoho druhého, s nímž budeš moci dlouho a spokojeně žít;

• strach ze smrti je přirozený – to, co ti může pomoci jej překo nat, je vztah k milovanému člověku;

• každý z nás máme svoje slabá místa, ale dají se překonat;

• budeš li to potřebovat, dostane se ti pomoci – jen naslouchej své intuici;

• v okamžiku, kdy budeš následovat svoji intuici, nedbej na výsměch ostatních.

(Podle knihy Marka Hermana Najděte si svého marťana, vydalo vydavatelství Apak v roce 2014 v Olomouci.)