Page 18

Záchranná výprava

Ozvalo se zvonění a šestá vyučovací hodina skončila. Byl pátek, takže tento drnčivý zvuk vyvolal v každém studentovi radostný pocit nastávajícího volna. Ve školní jídelně bylo jako vždy plno. Fronta čekajících se táhla až na chodbu a nervózně natahovala hlavy ve snaze zjistit, co je dnes k obědu. Během patnácti minut se všichni dostali dovnitř a nebyli o svůj oběd ochuzeni. Po obědě zamířila většina studentů rovnou ven ze školy. Několik jich však ve škole zůstávalo a zasedalo ve školní radě. Jedna ze schůzí tohoto školního orgánu se konala i tento pátek v jazykové učebně. Sešlo se tam šestnáct studentů (dva z každého ročníku osmiletého gymnázia), ředitelka školy a tři profesoři. Bylo 14:00 a ředitelka školy, paní Rozsejpalová, zahájila zasedání: „Dobré odpoledne, jsem velice ráda, že jsme se dnes sešli v plném počtu, bude to potřeba. Nejprve si schválíme úkoly.“ Jednomyslně byl schválen program o třech bodech a mohlo se přikročit k projednávání. „První bod je nejzávažnější, který dnes musíme projednat,“ chopila se slova profesorka Orlíková. „Dostali jsme zprávu od naší partnerské školy ze slovenského Nížkova. Žádají nás o pomoc, jejich tři studenti maturitního ročníku se vydali na horskou túru přes hranice až do Čech, ale ztratili s nimi kontakt a domnívají se, že mají problémy. Samozřejmě za nimi již vyslali svůj záchranný tým, ale myslí si, že už budou nejspíš na našem území a že my se tam máme možnost dostat dříve. Jejich přesná poloha není jasná.“ Profesorka se odmlčela a přeletěla očima po všech studentech sedících v lavicích před ní. Pak za-

vadila pohledem o paní ředitelku a poněkud nesměle pokračovala: „Sami víte, že učitelský sbor postrádá mladé profesory nebo profesorky, a nehledě na náš věk, nikdo z nás by si ani na něco takového netroufl. Tudíž jediná pomoc, kterou můžeme vyslat, jste vy. Studenti naší školy.“ Většina studentů se neovládla a nahlas pronesla: „Cože?“ a téměř všichni také měli ve tváři úžas a nevěřícný strach. „Samozřejmě to nemůžeme požadovat po nikom, komu ještě nebylo osmnáct let, tudíž se obracím na zástupce ze septimy a oktávy. Byl by někdo z vás ochoten vydat se do hor na pomoc slovenským studentům?“ Profesorka Orlíková nasadila umučený výraz a probodávala pohledem čtyři studenty sedící úplně vzadu. Dva vytáhlí studenti z oktávy, sedící v prostřední řadě, se okamžitě zatvářili, jako by si z nich profesorka dělala legraci, a jednoznačně řekli: „No, my určitě ne, musíme se připravovat na maturitu a na něco takového nemáme vůbec čas.“ Profesorka se obrátila na druhou dvojici studentů, která se

K

Povídka na pokračování

Strana 18

Část I.

mezi sebou očividně bavila nebo možná i dohadovala. Pak se jeden z nich, menší z dvojice a také trochu silnější než jeho soused, obrátil k profesorce a neurčitě řekl: „Nó, my asi taky ne. Je to takové dost riskantní.“ Na kratší chvíli zavládlo ve třídě naprosté ticho. Profesoři Tajda a Šimůnek si schovávali tvář ve dlaních a profesorka Orlíková zřejmě hledala slova. „Dobrá tedy, nutit nikoho nemůžeme a ani nebudeme. Ale od vás všech jako od školní rady žádám nějaké jiné návrhy, jak urychleně řešit tuto situaci. Náklady, které může škola poskytnout, jsou ale značně omezené.“ Chvíli bylo opět napjaté ticho, poté zvedl ruku jeden student z kvarty: „Ptali jste se pana školníka, jestli by to nevzal? Vypadá, jako by si každé ráno zaběhl na Lysou a zpátky.“ „Ach, ano. Pan školník byl přirozeně jeden z prvních, koho jsme oslovili, ale odmítl.“ „Co třeba požádat o pomoc nějakou jinou školu v našem městě?“ navrhla jedna kvintánka. ■ Martin Vérteši

Komár

Září 2011  

Komár - září 2011