Issuu on Google+

ESPRIT

1

3–4 1–2 7–8 2009 ZDARMA 2013

TÉMA

TÉMA

Ondřej Rubeš:duše Seznámení Nikola Čulík: Zatímco tělo odpočívá putuje.

ČASOPIS PRO VŠECHNY KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ časopis ČASOPIS pro PRO všechny VŠECHNY, kterým KTERÝM duševní DUŠEVNÍ strasti STRASTI nejsou NEJSOU lhostejné LHOSTEJNÉ

SEMINÁŘ V SENÁTU

DISKUSE O REFORMĚ STIGMA A DESTIGMATIZACE

Terapeutické komunitě Mýto hrozí zánik.(3) Příčinou je nesmyslné krácení dotací (2)(5) V ČR jsou duševně nemocní Mezinárodní seminář destigmatizace Pomoc se získáním práce (2)diskriminováni | bohnická léčebna| jde v reformách příkladem (3) Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se |může každý (8) Aktivizace pro Českobudějovicko (3)vře | Čistá dušeDavid (4) Bohnice bezkterý hranic (5) | Z lékaře knězem (6)facka (7) Kolem reformy psychiatrické péče to (4) | Ivan – skeptik, se nerozhlíží, odkud přiletí Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12) Diskuse o reformě nabírá na intenzitě | Psychiatrické se změní nemocnice (11) blog: Kdy je pacient nebezpečný sobě(9) nebo svému okolí?léčebny (10) | Zabil se miv psychiatrické syn (12) Psychoanalýza – cesta hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat pacienty (20) Hledání konsensu v přelomové době (12) | Blog: Soud posledního odvolání (13) | Vlajka, pod kterou pluji (15) Příběh Petra, který už do nesedí skrčený v koutě (15) | Nikola Čulík: Některé kresby měsskoro stály život (16) Služba následné péče Dobroduš (16) | Bláznivé umění: Ondrovy krásné možnosti (17)

Archiv DPS Ondřejov

TÉMA:


2

ZPRÁVY Z ČAPZ

Vážení čtenáři, zhruba dvakrát týdně za mnou poprvé přijede rodina se svým vážně duševně nemocným potomkem. Někdy jim můžu nabídnout pomoc, ale často zažívám pocit bezmoci a naštvání. Nedávno za mnou přijela rodina z městečka vzdáleného 180 kilometrů. Proč musejí cestovat takovou dálku? Proč nemají službu, jakou jim můžeme poskytnout v našem sanatoriu, někde doma „za bukem“? Mám také klienty z Francie, kteří jsou ochotni jednou měsíčně sem za mnou jezdit, ale většinou je velká vzdálenost na škodu. Psychiatrická pomoc pro pacienty trpící psychotickým onemocněním by měla být co nejdostupnější, především pro případ krizových stavů, které vyžadují rychlé řešení. Každopádně cestování na velkou vzdálenost je pro rodinu i pacienta obrovská zátěž. Jsem naštvaný na systém, na to, že adekvátní péče je obtížně dostupná. A pak bývám naštvaný na kolegy psychiatry, protože se častokrát setkávám s tím, že předchozí psychiatrická pomoc nebyla dobře vedena. Někdy mohou být moje informace zkreslené, protože vycházím jenom ze sdělení rodin, ale myslím, že minimálně z padesáti procent to tak je. Kolegové psychiatři se rodinám a pacientům nevěnují tak, jak by měli. Soudě podle toho, s čím se setkávám, léčba bohužel v mnoha případech nebyla vedená dobře a dalo by se mluvit i o poškození pacienta. Kdyby se něco takového odehrálo ve Spojených státech, bylo by to na případnou žalobu na zanedbání péče. Určitě to zapadá do současného nefunkčního systému psychiatrické péče v České republice. Je to otázka vzdělávání, je to otázka času, který ambulantní psychiatři věnují svým pacientům (jedenkrát měsíčně sedm minut), je to tedy i otázka finanční, ale je to také otázka osobností těch psychiatrů. Ne každý je úplně psychicky stabilizován. Je známá pravda, že mnozí lékaři hledají v psychiatrii pomoc sobě samému. Často mě vyhledávají rodiče pacientů, kteří v minulosti vystřídali spoustu psychiatrů, řadu léků a žádný pohyb kupředu. Potřebují znovu získat naději, protože naděje znamená pohyb. Znovu vyburcovat úsilí, které kleslo na nulu nebo do mínusu. U těchto letitých pacientů je důležité zapojit rodinné příslušníky a rozhýbat jejich rigidní systém. Většina psychiatrů však rodinným příslušníkům ani nenaslouchá, nezvou je na kontroly, když někdo z rodinných příslušníků zavolá a na něco si v chování syna nebo dcery stěžuje, rychle to odmávnou, vůbec se s nimi nebaví. To je velká chyba, protože rodinní příslušníci hodně věcí ovlivňují, například i braní léků. Rodinní příslušníci jsou důležití v mnoha aspektech, potřebujeme je a oni potřebují nás. Potřebují pomoc z naší strany. Často se psychicky hroutí, duševní onemocnění blízkého člověka je letitá zátěž, sami potřebují osobní pomoc, podporu, často i zdravotní pomoc. Propuknutí duševního onemocnění, to je pro rodiče rána do hlavy. Náš syn má schizofrenii, všechno si musím přehodnotit v hlavě. Nebude právníkem, bude invalidní důchodce atd. S tím vším se musí vyrovnat, s pocity hanby, viny, bezmoci, lítosti. Mnozí rodinní příslušníci se pak přehnaně nemocným věnují, opustí všechny dosavadní záliby, zanedbávají vlastní životy a to je špatně. Říkám jim „držte se svých koníčků, fungujte jako dřív co nejnormálněji, jen tak můžete pomoci“. Potřebujeme se navzájem – celý rodinný systém i lékaři a psychoterapeuti. MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Terapeutické komunitě Mýto hrozí zánik Osudy mladých lidí zasažených schizofrenií jsou Ministerstvu práce a sociálních věcí zřejmě lhostejné.

M

ladí lidé trpící schizofrenií se mohou připravovat na návrat do běžného osobního i pracovního života v dosud jediné terapeutické komunitě v Mýtě u Rokycan. Jejich šance na obnovení základních návyků a sociálních dovedností a získání větší samostatnosti je však ohrožena. Terapeutické komunitě (TK)

chybí v letošním roce téměř dva miliony korun. Přežití komunity závisí na dotacích. Téměř polovinu nákladů na provoz komunity pokrývala v minulých letech dotace Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). V loňském roce došlo k prvnímu velkému zkrácení o 121 tisíc korun a v tomto roce

zkrátilo MPSV dotaci o dalších 240 000 korun. Letošní dotace od MPSV tak pokryje pouze zhruba 35 procent nákladů na provoz komunity. Navíc Magistrát hlavního města Prahy zkrátil loňskou dotaci o 305 tisíc korun (o více než o 60 procent). „Dále čekáme na rozhodnutí Plzeňského kraje (jeho dotace ale nikdy nepřesáhla 83 000 Kč) a samozřejmě máme požádáno o menší granty a dotace u nejrůznějších nadací a fondů. V současné době vyjednáváme s MPSV, aby


AKTUALITY dotaci na TK navýšilo. Stále nám totiž chybí téměř dva miliony korun, aby byla komunita schopna přežít do konce roku,“ říká ředitel České asociace pro psychické zdraví Mgr. Jan Martínek Po razantním zkrácení dotací, které ohrozilo existenci stovek poskytovatelů sociálních služeb, sice ministryně práce a sociálních věcí Ing. Ludmila Müllerová přislíbila navýšení dotací těm žadatelům „u kterých by vzhledem k výši poskytnuté dotace mohlo dojít k přímému ohrožení poskytování sociální služby nebo jejímu ukončení“, ale další osud terapeutické komunity a mnoha jiných, podobně ohrožených služeb je kvůli alibistickému postoji ministerstva stále nejistý. „Vnímáme slova paní ministryně Müllerové, že je nutné, abychom žádali o dotace především z jednotlivých krajů, nicméně postačí letmý pohled na podmínky jednotlivých dotačních řízení a zjistíte, že téměř žádný kraj nefinancuje službu, která leží mimo

jeho region. A na druhou stranu se v Plzeňském kraji, kde naše komunita funguje, setkáváme s argumentem, že komunita je celostátní služba pro klienty z celé ČR a že kraj nemá možnost podílet se na jejím financování vyšší částkou než 80 000 Kč ročně,“ uvádí J. Martínek. Další argument paní ministryně, že služby musí hledat více zdrojové financování, je podle něj srozumitelný a oprávněný. „Nicméně je třeba zdůraznit, že naše komunita nebyla ze strany MPSV nikdy podpořena částkou vyšší než je 50 procent z celkových nákladů. Například v roce 2011 byla komunita financována ze 14 různých zdrojů, do čehož nepočítáme drobné dárce,“ říká J. Martínek. Bez navýšení dotace ze strany MPSV o nejméně 900 tisíc korun však podle něj nemůže komunita přežít. V obdobné situaci jako TK je i Linka psychopomoci zaměřená na pomoc psychotickým pacientům a jejich blízkým. Roční rozpočet linky je 1 140 000 Kč. „Opět se

Aktivizace pro Českobudějovicko

V

 minulém Espritu jsme informovali o projektu AKTIVIZACE, který nabízí osobám se zdravotním postižením v Praze dlouhodobé poradenství, vzdělávání a tréninková pracovní místa. Česká asociace pro psychické zdraví zahájila sesterský projekt AKTIVIZACE osob se zdravotním postižením na trhu práce – České Budějovice pro zájemce z českobudějovického regionu. Cílem projektu financovaného Evropským sociálním fondem je připravit minimálně 24 osob se zdravotním postižením ke vstupu na trh práce v regionu Českobudějovicka. Projekt připravuje osoby se zdravotním postižením ke vstupu na trh práce také zařazením části

účastníků na nově vytvořená tréninková pracovní místa. Výsledkem praxe na tréninkových pracovních místech by měla být úspěšná adaptace na reálné pracovní podmínky. „Pro projekt jsme v Českých Budějovicích našli hezké slunné prostory v bývalé budově Pozemních staveb v Žižkově ulici. Prostory jsou kompletně bezbariérové,“ říká koordinátorka projektu v Českých Budějovicích a kouč Job klubu Kateřina Hyková. Projekt byl zahájen 1. dubna 2013 a končí 31. května 2014. Partnerem projektu je stejně jako u pražské AKTIVIZACE občanské sdružení KOLUMBUS. –red–

3

jedná o celostátní službu, která byla v minulých letech výrazně podporována ze strany MPSV. Zbývající část nákladů byla pokryta z grantu pražského magistrátu a z drobných darů. V letošním roce jsme se 31. 1. dozvěděli, že nám MPSV přidělilo 0 Kč. Toto rozhodnutí přišlo bez předchozího upozornění a asi není třeba dokládat, že je likvidační,“ konstatuje J. Martínek. Dodává, že alespoň Magistrát hlavního města Prahy si uvědomil důležitost této služby a oproti loňskému roku navýšil dotaci o 56 procent. „I tak nám ale chybí více než 700 tisíc korun, abychom poskytování této služby nemuseli ukončit. Nerozumíme tomu, že v době, kdy se neustále mluví o transformaci psychiatrické péče, jsou na pokraji krachu dvě služby určené pro klienty s nejtěžším duševním onemocněním. Pro klienty naší terapeutické komunity navíc není v ČR alternativa, protože žádné jiné obdobné zařízení neexistuje,“ říká Jan Martínek. –red–

STRUKTURA PROJEKTU Program podpory zahrnuje čtyři hlavní aktivity: 1. JOB KLUB – 12 měsíců, min. 24 podpořených osob, skupinová setkání, individuální poradenství, volný JK. 2. EXKURZE – umožní přímý kontakt s různými typy zaměstnavatelů a rozdílně náročnou pracovní činností, 24 podpořených osob. 3. tři KURZY – Operátor, Organizační a administrativní pracovník, Fundraiser, které nabízejí alternativu ke kurzům rukodělných činností pro OZP a současně mají vazbu na aktuální nabídku na trhu práce v okrese ČB, 20 podpořených osob. 4. TRÉNINKOVÁ PRACOVNÍ MÍSTA – celkem 6 úvazků na 6 měsíců, 2 úvazky o.s. KOLUMBUS, 4 úvazky ATODA Telemarketing, spol. s r.o., pravidelná a osobní podpora supervizora, další trénink dovedností.

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Škola seznamování Po delší pauze začíná nový běh Školy seznamování pod vedením Lady Houdkové a Martina Jarolímka. Škola je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích? Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit? Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to? Pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování. Kurz nabízí sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek, společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí První setkání se uskuteční 6. května v 18 hodin v prostorách Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov (Klánova 62, Praha 4). Stále jsou volná místa. Přednost mají dívky a ženy. Kurz je bezplatný a potrvá do začátku července. Zájemci se mohou hlásit na čísle 777 783 166.


4

AKTUALITY

Čistá duše Co spojuje herce Tomáše Hanáka, zpěváka Davida Kollera nebo textaře CD Blázinec Robina Krále s duševně nemocnými? Je to především jejich dobrovolná účast na novém projektu o. s. Green Doors, který se pod názvem Čistá duše vepsal na český internet a objevil se i na velkých reklamních plakátech v pražském metru. Hlavním iniciátorem projektu je Antonín Kokeš, majitel firmy Albi, jenž s Green Doors spolupracuje již spoustu let.

N

a plakátě jsou dvě černobílé fotografie a tento text: „TY někdy děláš nesmysly a já ti říkám, že jsi blázen. JÁ občas zažívám věci, o kterých se tobě může jenom zdát, a ty mi říkáš, že jsem schizofrenik.“ Na to, co tento tajemný nápis může znamenat, jsme se zeptali Petry Skavské ze sdružení Green Doors: „JÁ a TY znamená, že se to týká nás všech a jsme ve své podstatě stejní, někdo onemocněl schizofrenií a jiný dělá třeba bláznivé věci. Ale všichni chceme žít, milovat, pracovat, poznávat. Cílem tohoto plakátu bylo otevřít téma schizofrenie ve společnosti. Až budou lidé víc připravení, půjdeme v tématu dál.“ Schizofrenie je klíčové slovo, o které v této kampani jde. Schizofreniků je ve společnosti mezi jedním a dvěma procenty, což v přepočtu dělá více než stotisícové krajské město. Schizofrenie je nemoc duše, kdy člověk vidí, slyší, cítí nebo zažívá věci, které nejsou skutečné. Aby se odtabuizoval život těchto nemocných, vznikla Čistá duše.cz.

Na vernisáži Čisté duše vystoupil bez nároku na honorář i David Koller. Všem přítomným daroval silný hudební zážitek.

Zatím má projekt s rozpočtem 100 000 Kč poměrně skromný rozsah, ale i tak byla vernisáž fotografií, které jsou s projektem spojeny, velkou událostí. Odehrála se 11. dubna tohoto roku v tréninkové kavárně Café Na půl cesty, která byla první kavárnou svého druhu ve střední a východní Evropě a Green Doors ji provozuje v Centrálním parku na Pankráci už 16 let. Na vernisáži Čisté duše, kterou moderovala herečka Iva Pazderková, vystoupil bez nároku na honorář i David Koller s kapelou. V průběhu večera se představila Pavlína, dívka trpící schizofrenií. Na otázku, co by chtěla vzkázat veřejnosti, odpověděla: „Chtěla bych říct něco o zlém snu, který se nazývá schizofrenie. Myslím si, že to není největší zlo na zemi, protože my s tím bojujeme a dokážeme s tím žít. Nejsme méněcenní lidé, jsme stejní, jsme tady a teď.“ Její příběh sepsal a nafotil novinář Jan Rybář. O fotografování s Pavlínou říká: „Každá z těchhle fotek nejdřív musela vzniknout jako příběh

sám o sobě a vyfotit to je to poslední.“ Podle něj je Pavlína normální holka, která se dívá na svět stejnýma očima jako ostatní, což ho až překvapilo. Při fotografování v Beřkovicích se tento zkušený novinář, který strávil i nějaký čas v Afghánistánu, bál více než ona. Nejvíc ho děsilo, že se jí vrátí zlé vzpomínky na první hospitalizaci v šestnácti letech. Pavlína se smála: „Se mnou se ti nemůže nic stát.“ Kromě Pavlíny se z lidí s duševním onemocněním projektu zúčastnili už jen samí muži: David, Tomáš a Vašek. I když Iva Pazderková se na webu svěřuje, že se také v minulosti léčila z duševních potíží. Green Doors provozuje kromě Café Na půl cesty ještě další dvě tréninková pracoviště, bohnickou kavárnu Klub V. kolona a vegetariánskou restauraci Mlsná kavka, kde pracuje i Pavlína. David zas v dobrém vzpomíná na roky strávené v Café, kde točil pivo. Sám už léta nepije, na webu uvádí: „Před pár lety jsem měl poslední pivo. Od tý doby už to nepotřebuju, občas si jedno dám, ale už nejsem závislej.“ Svůj vztah k psychofarmakům zde popisuje takto: „Léky mi znemožnily spoustu věcí, ale vrátily mi klidnej spánek. Působěj tak, že ti mozkovna pracuje tak na padesát procent, máš pokoj od spousty věcí, ale na druhou stranu vůbec nefunguješ.“ A pro koho je projekt vlastně určen? Podle Ivy Pazderkové má pomoct především široké veřejnosti, aby vnímala lidi s duševní poruchou jako rovnocenné a zaměstnávala je. Tabu schizofrenie má být prolomeno. V neposlední řadě má pomoci i samotným duševně nemocným, aby si víc věřili a byli otevření. David se cítí nejistě, když vidí svůj portrét na plakátu v metru, ale teď říká: „Chtěl jsem tím přispět na dobrou věc.“ Jeho jmenovec David Koller se moderátorce svěřil s tím, že v dětství při horečce viděl taky zvláštní věci, stěny kolem něho se pohybovaly a okna bzučela vysokým tónem. Iva Pazderková na to reagovala tak, že rozdíl mezi schizofrenikem a „normálním“ člověkem zase takový není. Vystoupení Davida Kollera bylo pro všechny přítomné opravdovým hudebním zážitkem. Místo vstupného se vybíralo do klobouku a výtěžek šel na dokončení rekonstrukce Klubu V. kolona, který před rokem a půl vyhořel, ale nyní už je znovu otevřen v původním prostoru. Podle Petry Skavské ze sdružení Green Doors by měl projekt trvat ještě nejméně tři roky, můžeme se tedy těšit na další příběhy nemocných schizofrenií i lidí, kteří jim pomáhají. Pokud byste chtěli k projektu jakkoliv přispět, ať už svým příběhem nebo jinak, můžete se hlásit na e-mailové adrese ­cistaduse.cz@gmail.com. Michal Kašpar, Tomáš Vaněk


AKTUALITY

5

V ČELE PSYCHIATRICKÉ SPOLEČNOSTI STANUL MUDR. MARTIN HOLLÝ

N Bohnice bez hranic Internetové stránky, které v březnu oficiálně spustila bohnická psychiatrická léčebna pod názvem Bohnice bez hranic, přinášejí informace o šesti základních duševních onemocněních.

N

a www.bohnicebezhranic.cz najdete příběhy lidí, kteří zápasí s těmito duševními nemocemi: duální diagnóza, deprese, bipolární porucha, schizofrenie, schizoafektivní porucha, akutní a přechodná psychotická porucha. Je zde sice v krátkosti, ale přesně popsán průběh jednotlivých onemocnění. „Snažili jsme se obraz těchto nemocí založit na příběhu. A to jak lidí, kteří onemocněním prošli nebo prochází, tak jejich rodin a okolí. Máme zde Alenku trpící bipolární poruchou, je zde krátký popis takového onemocnění, pak její příběh, ovšem i příběh a pohled její maminky nebo její sestry,“ říká Robert Svoboda, zástupce společnosti Focus Agency, která pro bohnickou léčebnu stránky vytvořila. Internetová platforma Bohnice bez hranic vznikla díky podpoře Švýcarsko-českých fondů a byla jedním z výsledků dvouleté česko-švýcarské spolupráce v oblasti péče o duševně nemocné. „Vznikla proto, aby se veřejnost, především rodiny, kterých se týká onemocnění jejich člena, seznámily s problematikou duševního onemocnění. Návštěvnost stránek není zatím vysoká, od oficiálního spuštění 13. března je navštívilo asi tisíc uživatelů, ti tu však strávili v průměru přes šest a půl minuty a navštívili osm různých stránek,“ uvádí Robert Svoboda. Grafická podoba stránek připomíná dětské obrázky a je dílem výtvarnice Michaely Fleissig. „Snažili jsme se stránky co nejvíce otevřít, proto jsme zde zavedli diskusní fórum, kam lze přispívat po velmi jednoduché registraci a diskutovat s lidmi, kteří mají podobné problémy,“ říká R. Svoboda. Součástí webových stránek jsou také videoukázky, které natočil režisér Radim Špaček ve společnosti PiranhaFilm. Tyto ukázky doprovázejí jednotlivé příběhy. Můžeme se tak podívat do tváře lidí, kterým duševní choroba zasáhla do života. Radim Špaček natočil také dva krátké filmy, které mají za cíl hovořit přímo k duševně nemocným a jejich rodinám. Jeden z filmů je určen dětem duševně nemocných, druhý je pro diváky, kteří mají sami psychickou nemoc. „Naším úkolem je být přístupní, srozumitelní, komunikativní a kontaktní. Také diváka nesmíme urazit, dotknout se ho, zasáhnout ho jinak než pozitivně,“ uvádí producent filmů Petr Horký. Dětský divák podle něj potřebuje informace podávané úměrně svému věku. Proto je „dětský“ film kratší a uvádí jej mladá moderátorka. Nechybějí tam však ani závažná a intimní sdělení dětí, které vyrostly v rodině duševně nemocného. Takový film u nás zatím nikdy nebyl natočen. Filmy jsou volně ke stažení na www.bohnicebezhranic.cz. Tomáš Vaněk, Michal Kašpar

ovým předsedou výboru Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně na období 2013 až 2016 se stal psychiatr MUDr. Martin Hollý, současný ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice. Volba předsedy, členů výboru a členů revizní komise se uskutečnila 18. března 2013. Volby se zúčastnilo 604 členů Psychiatrické společnosti ČLS JEP (56 procent všech členů). MUDr. Martin Hollý získal 304 hlasy. Prof. MUDr. Evu Češkovou, CSc. volilo 177 členů, MUDr. Ivan David, CSc. získal 109 hlasů. „Ve výsledku hlasování vidím většinové přihlášení se k nutnosti změny v systému péče. Kandidáti byli celkem

zřetelně čitelní, bylo jasné, co reprezentují. Věřím, že jsem byl reprezentantem změny ve smyslu rozšíření služeb a přiblížení se k systémům, které jsou běžné v Evropě,“ komentuje svoje zvolení do čela Psychiatrické společnosti M. Hollý. Členy výboru Psychiatrické společnosti jsou MUDr. Martin Hollý ( předseda), prof. MUDr. Cyril Höschl, Prim. MUDr. Juraj Rektor, MUDr. Erik Herman, prof. MUDr. Ján Praško, Prim. MUDr. Petr Možný, MUDr.,PhDr. David Vaněk, Prof. MUDr. Hana Papežová, prof. MUDr. Eva Češková, prof. MUDr. Jiří Raboch (bývalý předseda) a doc. MUDr. Martin Anders (zvolený jako budoucí předseda).  –red–

FESTIVAL MEZI PLOTY SI DÁVÁ ROČNÍ PŘESTÁVKU

P

o jedenadvaceti úspěšných ročnících se oblíbený festival v areálu PL Bohnice neuskuteční. Psychiatrická léčebna Bohnice poskytovala pořadateli festivalu Mezi ploty více než dvacet let prostor pro vystoupení desítek hudebních skupin a divadelních souborů. „Mezi účinkujícími byla i řada lidí s duševním onemocněním. Vystupovali vedle známých umělců a společně s desítkami tisíc návštěvníků festivalu přispívali k odstraňování předsudků vůči psychiatrii a psychiatrickým pacientům. Je nám líto, že letos festival neproběhne, ale toto rozhodnutí je v kompetenci pořadatele, nikoliv léčebny,“ říká ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice Martin Hollý. Ticho a prázdno však podle něj mezi ploty bohnické léčebny nebude. „Kultura v léčebně žije i přes to, že se letos festival Mezi ploty neuskuteční. Z mnoha dalších akcí lze zmínit festival Babí léto nebo závod historických vozidel – veteránů v areálu léčebny,“ dodává M. Hollý.

„Dlouho jsme zvažovali, zda silnou tradici festivalu přerušovat. Nakonec jsme se rozhodli, že možnost nového začátku s větší dynamikou za roční pauzu stojí,“ uvádí zakladatel a ředitel festivalu Robert Kozler. Napřesrok bude podle něj festival rozšířen o televizní přenos a koncertní blok mimo bohnický areál, kterým bude program festivalu vrcholit. „Rozšíření festivalu i za ploty léčebny může přispět k účinnějšímu informování široké veřejnosti o problematice duševních poruch i o změnách v oblasti psychiatrické péče, které se v Bohnicích snažíme realizovat. Doufám, že rozhodnutí pořadatele obohatit v příštím roce festival o mediální show, přinese očekávané výsledky,“ říká Martin Hollý.  –red–


ROZHOVOR

foto: Stanislav Šumbera

6

Z lékaře knězem Jiří Korda pracoval jako lékař v Bohnicích, psychiatrem se však nestal. Zvolil si jiné povolání. Jako kněz stojí v čele farnosti v Praze na Lhotce, kde organizuje i setkávání společenství duševně nemocných. V rozhovoru se soustředí zejména na otázky duševního zdraví z pohledu duchovního a podává svůj názor na dnešní dobu a roli kněze v ní. Proč jste se začal setkávat s lidmi s duševním onemocněním, jak to začalo? Já jsem měl v dětství zkušenost v příbuzenstvu s někým, kdo byl duševně nemocný, a když jsem potom šel studovat medicínu, bylo to s tou rozvahou, že bych se pak věnoval psychiatrii, a to jsem také chvíli po dokončení medicíny dělal. I v mé dospělosti měl jeden z mých bratří psychické potíže. Byl jsem v kontaktu i s jeho známými. Později jsem jako kněz uvažoval o společenství lidí s duševním onemocněním. Realizovalo se to teprve před dvěma roky. Scházíme se a říkáme si, co je nového a čteme krátké úryvky z Bible, dlouhodobě se věnujeme Lukášově evangeliu a vykládáme je, k čemu nás inspiruje, ale někdy se rozhovor stočí úplně jinam. Někdy je důležitější prosté sdílení problémů. Život a víra spolu souvisí, nedají se odpreparovat.

Necháváme hovor běžet, ale nikdy to nejsou hospodské řeči. Kromě našeho společenství mám také osobní kontakty s lidmi, kteří se na psychiatrii léčili nebo léčí. V žádném případě si nehraji na nějakého odborníka, vnímám sám sebe jako jakýsi prvozáchyt pro někoho, kdo má potíže takového druhu, často věřícího, ale i nevěřícího, který má známé nebo příbuzné, kteří věří a vědí o mně. Setkáme se, popovídáme si, zmapujeme problémy toho člověka a snažíme se najít nějaký další postup, co dál. Ať už po stránce duchovní, lékařské nebo psychoterapie. V Bohnicích jste pracoval jako lékař nebo jako kněz? Ještě před studiem medicíny a během něj jsem pracoval v Bohnicích rok jako sanitář. A potom jsem jako lékař pracoval krátce (asi

dva roky) na různých odděleních a nakonec na centrálním příjmu. Co pro vás znamená práce s lidmi, kteří se potýkají s duševní nemocí? Duševně nemocní nejsou vzácnou nebo zvlášť výjimečnou skupinou lidí. Dvě nejrozšířenější diagnózy: paranoidní schizofrenie a maniodepresivní (bipolární) porucha zasahují 3 až 4 procenta obyvatelstva. A to se věřícím nijak nevyhýbá. Práce s nimi mě těší jako každá jiná práce v pastoraci, je to zkrátka jedna ze skupin lidí, se kterými pracuji. Význam naší skupiny duševně nemocných nepřeceňuji. Jsem rád, že vznikla, ale je relativně malá. Vnímám ji takto: na jedné straně se lidé s duševním onemocněním nemají podporovat ve vytváření ghetta, mají se zapojovat do společenského života. Ale na


ROZHOVOR druhou stranu je důležité, aby přeci jen měli nějaké místo, kam mohou přijít, kde jsou na tom ostatní stejně a nikdo se na ně nebude dívat nechápavě. Do takové oázy klidu, kde se člověk nemusí stylizovat nebo něco skrývat, je s ostatními na jedné lodi, a to mu pomůže se nadechnout a lépe fungovat i v ostatních vztazích. To společenství je jen jednou z prací s duševně nemocnými. Nemám mesiášské sklony. Medicína může hodně pomáhat, mírnit obtíže, některé psychické choroby umí vyléčit nebo alespoň léčit. To, jak dopadali lidé s klasickými diagnózami předtím, než přišly léky, bylo děsivé. Ale neumíme žádné zázraky. Má nevázanost v partnerských vztazích vliv na duševní zdraví? Promiskuita sice asi duševní chorobu nevyvolá, výjimkou je poslední fáze neléčené syfilidy, ale vynořuje se otázka, kam takový život bude směřovat. Může to být projev nezralosti. Dnes je tu velká snaha někoho mít, lidé tlačí na pilu. Vstupují pak do vztahu s někým, kdo jim ani moc nevyhovuje, hlavně aby někoho měli, následuje vzájemný nepsaný tlak co nejdříve vstoupit do sexuálního kontaktu. To, že lidé hledají vhodného partnera pro život, je v pořádku. Duševně nemocný může mít při seznamování handicap, choroba ho omezuje. Pro někoho je však střídání partnerů koníčkem, i když to naštěstí není tak časté. Jednou jsem poslouchal rádio a lidé si volali o písničky, jedna dívka tam volá a říká: zahrajte mi, je to hrozné, už jsem čtrnáct dní sama... A tak to dnes chodí.

7

SETKÁME SE, POPOVÍDÁME SI, ZMAPUJEME PROBLÉMY TOHO ČLOVĚKA A SNAŽÍME SE NAJÍT NĚJAKÝ DALŠÍ POSTUP, CO DÁL. AŤ UŽ PO STRÁNCE DUCHOVNÍ, LÉKAŘSKÉ NEBO PSYCHOTERAPIE. žehrá na to, jak se máme špatně, a přitom si neuvědomujeme, jak se má většina světa. Tím nesnižuji problémy chudých u nás. Ještě jako student před lety jsem jezdil za babičkou do domova důchodců, bylo to hrozně daleko, musel jsem tam jet půl dne, protože jsem ještě neměl auto. Jezdil jsem tam jednou za tři týdny, za měsíc, za dva, jak to šlo. Posléze jsem s hrůzou zjistil, jak už mě tam všichni znají a vnímají mě jako nějakého světce, protože jezdím navštěvovat svou babičku. To je děsivé. Já jsem vnímal jako svůj nedostatek, že tam jezdím málo, protože je to hrozně daleko a je to pro mě těžko dostupné. Ale za většinou lidí asi nejezdil vůbec nikdo. Je to vlastně jiná podoba chudoby. A ta nám hrozí.

Jaký je rozdíl mezi prací lékaře a duchovního? Dostáváme se na pole, kdy je pro nevěřícího funkce kněze těžko uchopitelná. Protože kněz není kulturní referent. Nejsem ani středověkou podobou psychoterapie nebo psychiatrie. Duchovní je někým, kdo se z naší země ztratil a chybí. Jeho roli suplují pak lidé, kteří mohou napáchat veliké škody. Kněz je v katolickém pojetí jeden z věřících, který je vnitřně přesvědčen, že má tuto službu vykonávat, církev ho k této službě ustanoví a on zvláštním intenzívním způsobem má lidem zprostředkovat Ježíše Krista, jeho radostnou zvěst, jeho pohled na svět. Tento způsob života většinou uskutečňuje v práci ve farnosti nebo ve službě nějaké konkrétní skupině lidí (nemocniční, vězeňský, vojenský kaplan).

Jak vnímáte současný systém psychiatrické péče v ČR? Tomu, kdo chce spolupracovat, se nabízí různé svépomocné skupiny a občanská sdružení. Existuje tedy systém nějaké pomoci. Není to ideální, to neříkám. Ale v jiných zemích je to horší. Jistě je dobře, že je tendence pobyt v nemocnicích zkracovat, ale druhý extrém: pojďte, zrušíme psychiatrické léčebny, protože jsme teď moderní, vede k nárůstu nedoléčených lidí venku, protože ta choroba potřebuje nějaký čas, aby zareagovala na léky. Proto jsou pobyty na psychiatrii delší. Čas hraje v léčbě důležitou roli. Měli bychom ho duševně nemocným dát. Spíš se dnes dostává hodně lidí, a to i zdravých, mladých, perspektivních do velkých existenciálních problémů, protože se chovají jak malé děti. Já teď něco chci, tak to musím mít! To jsou hypotéky. Pak se může něco stát, může přijít i nemoc, třeba duševní. Mnohdy, když probíráte, na co si ti lidé půjčku vezmou, tak jsou to věci, které nejsou nutné. Nebo jejich úvaha, kde si tu hypotéku vzít, jak je to se zadlužením, s jinými půjčkami. Pak nastane tlak, aby spláceli velké částky, a stačí, aby jeden z nich onemocněl, a už se to neutáhne.

Vidíte nějaký rozdíl mezi současnou hospodářskou krizí a chudobou u nás a ve světě? Oproti situaci před třemi lety je to i u nás skutečně horší. Je problém se zaměstnáním. Na druhou stranu mi vadí to, jak se někdy

New Age, esoterika a psychické zdraví. Jak to jde dohromady? To je skutečně velmi důležité téma, hodně s tím přicházím do styku. Esoterika jako tajné učení pro zasvěcené, které má člověka

přivést k nějaké hlubší životní moudrosti a snaží se manipulovat se silami, které mají mít božský původ. Okultismus je praktické provádění esoteriky. Je jich velmi široká škála. To, čemu my říkáme New Age, nový věk, je možná jakési sjednocení těchto různých směrů, které mají hodně věcí podobných. Kladou často důraz na to, že končí věk křesťanství a přichází nový věk. Často tvrdí, že dobro a zlo nestojí proti sobě, ale že jsou dvěma stranami téže mince. Hranice se prý mezi nimi stírá – takový relativismus. Je to směsice, kde se mluví o práci s energiemi, s kosmem, sám se sebou. Propagují se léčitelské schopnosti, duchovní bytosti, komunikace s minulými životy, čištění minulých životů a podobně. Z mého hlediska je to velmi nebezpečné. Je to kýčovité, je to jakési duchovní pohlazení nebo zábava, která však nejde k jádru věci. Je zajímavé, čemu jsou dnes lidé ochotni věřit. Je to nebezpečné? To nebezpečí je v tom, že ti lidé často, když jdou k nějakému léčiteli nebo k vykladačce karet, tak přinejlepším narazí na nějakého podvodníka, no budiž, přijdou o nějaké peníze. Ale mnohdy se ti lidé otevírají duchovním silám a nevědí jakým. Z křesťanského hlediska se ti lidé otevírají zlým silám. Navíc mohou žít ve velké falši. Okultisté se mnohdy tváří, že využívají i vědeckých metod, používají cizí slova, často ale úplně nesmyslná, pak je nebezpečné, že lidem připadají jako odborníci. Poznáme to podle toho, že okultista zpočátku mluví jako odborník, ale najednou už tam cpe ty energie a minulé životy. Potom se dovolává určitých sil. Člověk podstupuje zasvěcení nebo jsou nad ním pronášeny nějaké formule nebo jsou svolávány nějaké duchovmí síly, které mu mají pomoci. Nebezpečný je i výklad karet. Přišla ke mně vyděšená kamarádka, které sousedka kartářka vyložila, ačkoli ona o to ani nestála, že bude mít jen jedno dítě. Dnes má tři. Nebo jiný případ – rodinné krize. Situace vypadala na rozvod, paní šla ke kartářce a ta jí řekla ano, to je jasný rozvod. A tak šla a podala žádost o rozvod, vůbec neřešila svůj vztah, to je přeci hrozné!


8

ROZHOVOR

Co stojí v pozadí zájmu o okultismus? Často je to touha po psychické očistě a náboženství. Chybou těchto metod je, že nejdou ke kořenu. Stojí za zmínku, že se tomu ve velkém věnují ženy, spíše středního věku. Je to skupina, která prožívá v životě nějakou nespokojenost. Hledají metody, které jim přinesou štěstí. Co je to štěstí? Štěstí přece není to, že se budu pořád cítit šťastný, ale že budu mít pocit, že můj život má smysl. A navíc já přeci nemůžu utéct před utrpením. Křesťanství není náboženství, které by vyhledávalo utrpení, symbolika kříže však mluví o tom, že v životě jsou utrpení, která přicházejí, aniž jim třeba rozumíme, a my se k nim máme nějak postavit. A vzít svůj kříž znamená postavit se potížím, nějak se s nimi porvat, protože potom zjistím, že to mému životu dává smysl. Jako křesťan jsem přesvědčen, že se nyní skutečně otvíráme zlým silám, a tomu hodně lidí věřit nebude nebo je to popouzí. Setkávám se s lidmi, kteří mají skutečně psychické potíže: depersonalizace, úzkosti, neschopnost se plně zapojit do pracovního procesu. Já samozřejmě trvám na tom, že musí podstoupit psychologické vyšetření, psychoterapii... Ale doktoři jim řeknou, že nejsou schopni přesně stanovit diagnózu. Ale v anamnéze je jasná věc, dlouhodobý kontakt s okultisty. Konkrétní příklad: ten člověk vymetl mnoho různých léčitelů, kteří mu údajně čistili minulé životy. Vyprávěli mu různé bizarnosti, jak jeho prababička byla jeptiška, která se s někým spustila a pak někoho zabila a podobné hrůzy! Existuje u nás vymítání ďábla? Jsou lidé, kteří koketují se satanismem nebo vyvoláváním duchů zemřelých. Katolická církev před tímto velmi varuje, my, jako kněží, se můžeme modlit za uzdravení těchto lidí, rozvázání těchto duchovních sil, když dotyčného zlo velmi trápí, a to bývá náročné. Takovou modlitbu, zvanou velký exorcismus, provádí pouze pověřený kněz. Jaký je vztah společenství věřících k psychiatrii? I u některých věřících se setkáte s názory, aby duševně nemocný nebral prášky, ale modlil se. Psychiatrie je zkrátka obor medicíny, léčí nemoci. Psychoterapie je odborná pomoc. Víra může hrát nějakou roli, ale nesmí se to zaměňovat. Protože když nějaký věřící chytrák někomu řekne, aby nebral prášky, tak je to stejné, jako kdyby řekl: jsi věřící, tak si při cukrovce nepíchej inzulín. Je to jako vtip o požáru, kdy chlap stojí na střeše hořícího domu a modlí se: „Pane Bože, zachraň mne!“ Přijedou hasiči a on říká: „Ne ne, to je dobré, mě zachrání

ŠTĚSTÍ PŘECE NENÍ TO, ŽE SE BUDU POŘÁD CÍTIT ŠŤASTNÝ, ALE ŽE BUDU MÍT POCIT, ŽE MŮJ ŽIVOT MÁ SMYSL. A NAVÍC JÁ PŘECI NEMŮŽU UTÉCT PŘED UTRPENÍM.

Pánbůh.“ To se opakuje třikrát, až ten člověk uhoří. Přijde do nebe a říká: „Pane Bože, jak to, žes mi nepomohl. Ten odpoví: A kdo ti tam poslal ty hasiče?“ A to je ono, je přece také dar, že máme poznání, že máme medicínu. My věříme, že mohou existovat zázraky a zázračná uzdravení, my se za to můžeme i modlit. Ale čekáme, že když máme dar rozumu, který jako společnost využíváme, tak budeme také pokorně využívat výdobytky medicíny. Oslovil vás někdy člověk s duševním onemocněním s tím, že měl silné mystické zážitky a chtěl je vysvětlit anebo zopakovat? K takovým diskusím určitě došlo, nastává pak otázka hranic. Na společenství věřících s duševním onemocněním jsou lidé, kteří mají takovou zkušenost. Oni dnes vědí, že to byl projev té choroby, ale přesto to pro ně může mít v jejich duchovním životě význam. Přínos takových zážitků může být v tom, že si uvědomíte, že svět není jen to, co právě vnímáte, ale že má spousty dimenzí. Relativizoval bych to ale tím, že je to pod vlivem látek, nebo lépe porouchaných látek v mozku, takže nejde o realitu. Pokud takový zážitek pomůže k uvědomění složitosti světa, že se lze dívat na věci i jinak, pak je to dobře. Budu-li mu však přisuzovat zvláštní význam, mohu se mást. To je, když někdo usoudí, že je Ježíšem Kristem nebo následníkem trůnu... Pak už je to špatné. Přítomnost religiózních bludů a halucinací pozorujeme i u nevěřících. Hodně to souvisí s tím, co se odehrává ve společnosti. Když byl uveden film Matrix, tak chodili na příjem lidé, kteří se považovali za jeho hlavního hrdinu Nea. Tam ale může být přítomna touha mystické zážitky zopakovat... To je jedna z nemocí dnešní doby, že velmi upřednostňujeme ZÁŽITEK. Stavíme ho nad smysl života. To se týká všech lidí, i věřících i kněží, všech. Musím se rozhodnout,

jestli chci, aby můj život měl smysl. Pro něco se rozhoduji a něčeho jiného se vzdávám. Jestliže se někdo rozhodne studovat, vzdává se jiného života. Jestliže vstupuji do rodiny, vzdávám se dalších možných partnerek. Rozhoduji se pro něco. Budu se tedy utápět v zážitcích a kde je můj život? Ten pak ztrácí hloubku. Budu střídat jeden zážitek za druhým a stále budu nespokojen. Může se stát, že by byl někdo závislý na modlitbě nebo mystice? Může se stát i zdravému člověku, že se upne k bohoslužbám. Nějaká dáma vymetá mše svaté po Praze. Hrdě nahlásila, že v neděli byla na čtyřech mších svatých. Kolega kněz to nazval duchovním obžerstvím. Já s ním plně souhlasím, měla se zúčastnit jedné mše svaté a zbytek neděle měla strávit doma s rodinou, se svými blízkými. Někteří lidé s obsedantně-kompulzivní poruchou mají tendenci si jako svůj rituál najít modlitbu. Úzkostlivě ji opakují, pořád se k ní vracejí, protože ji neřekli pořádně, soustředěně, ve zpovědnici mají pocit, že se pořádně nevyzpovídali a vymýšlejí nové a nové hříchy. Tehdy je třeba rozpoznat, že tu nejde o duchovno, ale o nemoc. Michal Kašpar, Tomáš Vaněk

Jiří Korda (37) získal doktorát medicíny v roce 2002. I díky tomu, že se v rodině setkal s duševním onemocněním, vedly jeho kroky do Bohnic, kde dva roky pracoval jako lékař. Mezitím začal studovat katolickou teologii a v roce 2009 byl vysvěcen na kněze. Společenství duševně nemocných začal pořádat v roce 2011 ještě ve své bývalé farnosti u Sv. Antonína v Holešovicích. Nyní už tato setkávání probíhají každý pátek v 17 hodin a jsou otevřena všem zájemcům nejen z lhotecké farnosti. V Centru pro rodinu při pražském arcibiskupství přednáší psychologii a řešení krize pro snoubence, kteří se připravují na svatbu v kostele.


TÉMA: DISKUSE O REFORMĚ

9

Diskuse o reformě nabírá na intenzitě Po létech nedůvěry v možnost pozitivní změny v systému péče o lidi s duševním onemocněním a po nečekané změně postoje ministerstva zdravotnictví, které v loňském roce ohlásilo reformu psychiatrické péče, nabývají obrysy budoucích změn stále reálnější podobu.

B

ěhem března a dubna se v Praze uskutečnilo několik seminářů a konferencí, jejichž společným tématem byla neutěšená situace v oblasti péče o duševně nemocné a možnosti její změny. Diskutovalo se na půdě Senátu, Parlamentu, v Národní technické knihovně i jinde. Atmosféra byla zpočátku nedůvěřivá až konfrontační. Za rozdílnými názory, postoji a zájmy poskytovatelů lůžkové, ambulantní a terénní psychiatrické péče, pacientských a rodičovských organizací se však stále jasněji rýsovala společně vnímaná značně zanedbaná krajina psychiatrické péče v České republice. Diskutující se naprosto shodovali v tom, že současnou podobu péče o duševně nemocné je nutné změnit.

Seminář v Senátu

První z řady diskusních setkání byl seminář „Reforma psychiatrické péče z pohledu odborníků uspořádaný 11. března v Senátu pod záštitou jeho místopředsedy Ing. Zdeňka Škromacha. Představitelé ministerstva zdravotnictví ani předpokládání zastánci reformy na něj nebyli pozváni. Vůdčím motivem semináře byly obavy z připravované reformy. Vystoupení odborníků z klinických pracovišť a z psychiatrických léčeben však ukázala, že ve shodě s nepřítomnými reformátory vidí jak katastrofální podfinancovanost psychiatrie, tak nutnost zásadní změny systému. „Reforma nutná je. Ambulantní psychiatři mají na pacienta deset minut. To je ostuda, to není péče. Pokud má být nějaká reforma, nemůže se týkat jenom léčeben. Když jsem byl v Parlamentu a v Senátu, kde se jednalo o situaci lidí s duševním onemocněním, byli tam přítomni jeden, dva poslanci. Jednou jich tam bylo šest, tři odešli po přestávce, dva usnuli. Komunikace mezi ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem práce a sociálních věcí nefunguje. Reforma je potřebná ve

všech segmentech. Chybí zákon o duševním zdraví. Jsou potřebné legislativní úpravy, které zaručí kontinuitu reformy,“ pojmenoval hlavní problémy a úkoly prof. MUDr. Ján Praško, přednosta Psychiatrické kliniky FN Olomouc.

Konference v Národní technické knihovně

Připravovaná reforma psychiatrické péče v ČR byla tématem pracovní konference Dialogy o duševním zdraví, kterou ministerstvo zdravotnictví uspořádalo 2. dubna v Národní technické knihovně v Praze. Představitelé ministerstva nastínili jak současnou situaci (nedostatečné financování psychiatrické péče, materiálně a technicky zastaralé psychiatrické léčebny, špatná dostupnost psychiatrické péče), tak představu o nastartování reformy s pomocí evropských peněz. S prezentací svých názorů, požadavků a připomínek vedle pracovníků ministerstva zdravotnictví vystoupili také zástupci poskytovatelů psychiatrické péče, sociálních služeb a pacientů. Ve druhé části konference diskutovali účastníci rozdělení do deseti skupin zhruba po deseti lidech (ve kterých byli paritně zastoupeni představitelé různých segmentů péče) o tom, jakou roli by mohla plnit uvažovaná komunitní centra duševního zdraví. „Pořadatelé konference úmyslně rozdělili lidi do malých skupin, aby mohli jasně mluvit o svých názorech. Od začátku to bylo nastaveno tak, aby z toho vzešel kvalitativní výzkum názorů na vytvoření nového segmentu péče, tedy center duševního zdraví, ale také aby bylo jasné a zřejmé, co trápí a co by potřebovaly ostatní segmenty, tedy segment psychiatrických léčeben, psychiatrických oddělení a ambulancí,“ říká ředitel PL Bohnice MUDr. Martin Hollý. Podle něj mělo ministerstvo do konce dubna zpracovat analýzu všech názorů, které se v diskusích objevily. „Myslím, že se informace podaří analyzovat a že se nezapomene na žádný názor, který tam zazněl. Četnost jednotlivých názorů není klíčová. I když některé názory zazněly jenom dvakrát a některé jiné dvacetkrát, tak v tom závěrečném shrnutí by se měly objevit ve stejné váze,“ vysvětluje M. Hollý. Tvůrci připravované strategie reformy si podle něj na základě katalogu názorů mohou udělat jasnější představu o tom, na co všechno musí při plánování transformace myslet. „Jedním z výsledků konference je poznatek, že debaty byly méně konfliktní, než by se dalo očekávat na základě

O reformě psychiatrické péče se diskutovalo v Senátu, v Parlamentu i v Národní technické knihovně, která rozhodně nabídla nejinspirativnější prostředí.


10

TÉMA: DISKUSE O REFORMĚ

zkušeností z různých jiných fór. Posun k racionální diskusi tam byl reflektován z mnoha stran,” tvrdí M. Hollý.

Seminář v Parlamentu

Pod záštitou MUDr. Jiřího Štětiny, místopředsedy Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, se 9. dubna uskutečnil parlamentní seminář „Reforma péče o osoby s duševní poruchou“, kde vystoupil také ministr zdravotnictví doc. MUDr. Leoš Heger, CSc. Připomněl, že psychiatrie v České republice je kritizována ze strany zahraničních institucí i ze strany českých pacientů. „Tato kritika je ve své části oprávněná a ve své části nespravedlivá. Nespravedlnost spočívá v tom, že kvalita našich psychiatrů je velmi dobrá, má velmi dobré mezinárodní renomé. Na druhou stranu je potřeba uznat, že vztahy mezi zdravotnictvím a sociálním systémem nejsou úplně dobře vypořádány co do povinností a co do financování. Rovněž je pravdou, že procento peněz ze zdravotnického systému, které do psychiatrie jde, je zřetelně nižší než je tomu v západních vyspělých zemích,“ uvedl L. Heger s tím, že ministerstvo uvažuje o zvýšení objemu finančních prostředků určených pro psychiatrii ze současných 3,5 procenta na pět procent z rozpočtu na zdravotnictví. Průměr v zemích EU je přitom osm procent a vyspělé země dávají na psychiatrii kolem dvanácti procent. To si zatím podle ministra Hegera v České republice nikdo nedokáže představit. „Kdybychom měli zvednout zásobení penězi psychiatrické péče o 5 procent, tak to dnes znamená 20 miliard. A to jednorázově nejde udělat,“ uvedl L. Heger. Systém psychiatrické péče v České republice podle něj stojí zejména na psychiatrických léčebnách. „Léčebny jsou poměrně velmi zanedbané, pokud jde o jejich stavební stav a prostředí, ve kterém pacienti žijí. To je předmětem velké kritiky. V každé léčebně jsou až desítky procent pacientů, kteří netrpí akutní psychickou poruchou a zůstávají zde z důvodů sociálních. Spíše svou psychickou nemocí nebo duševním stavem jsou stigmatizováni a handicapováni a nejsou schopni se zařadit do běžného života,“ konstatoval ministr Heger. Podle něj je potřeba zřídit lépe dostupný komplex komunitních služeb zahrnující chráněné bydlení, ambulantní resocializační a asistenční péči. „Léčeben je u nás poměrně hodně. Ve všech by se měly odstranit nedostatky v interiérech a ve fyzickém stavu budov,“ řekl L. Heger s tím, že zatím není jasné, do jaké míry k tomu bude možné využít evropské dotace. Ministerstvo však podle něj bude usilovat o to, aby se potřebné sociální služby budovaly ve spolupráci s psychiatrickými léčebnami.

Plány na příštích šest let

V druhé polovině letošního roku by Česká republika měla disponovat dokumenty nutnými pro alokaci prostředků z evropských strukturálních fondů. „V letošním roce má být připravena strategie, měl by vzniknout národní plán a nějaký implementační rámec, ale gró

naplňování reformy, zejména pokud jde o čerpání finančních prostředků z evropských fondů, by mělo probíhat od roku 2014 do roku 2020. Uvědomujeme si, že to je běh na dlouhou trať, že ti, kdo přijdou po nás, budou muset toto téma nějak uchopit, proto se od samého počátku snažíme, aby bylo apolitické, aby hlavní nosné myšlenky přinášeli odborníci a veřejnost, které se to týká. Ministerstvo zdravotnictví pouze plní roli jakéhosi koordinátora,“ říká první náměstek ministra zdravotnictví PhDr. Marek Ženíšek, PhD. V současnosti se podle něj ministerstvo snaží iniciovat co nejširší diskusi všech zainteresovaných subjektů bez ohledu na politické rozdíly. „Reforma péče o duševní zdraví není pouze reformou oboru psychiatrie. Vnímáme ji daleko šířeji. Hlavním pilířem zdárné reformy bude zejména spolupráce s ministerstvem práce a sociálních věcí. Půjde o rozdělení rolí mezi MZ a MPSV, aby bylo zřejmé, kde se pacient nachází ještě v prostředí zdravotnickém a kde se nachází v prostředí sociálním,“ uvádí M. Ženíšek. Dalším z důležitých úkolů je podle něj komunikace se zdravotními pojišťovnami, aby bylo zajištěno financování nového systému po vyčerpání prostředků z evropských fondů. „V následujícím období počítáme s programy, které se budou týkat snahy destigmatizovat duševně nemocné. V minulosti se pro destigmatizaci duševně nemocných udělalo velmi málo,“ říká M. Ženíšek. Deklarovaným cílem reformy je zlepšit život lidí s duševním onemocněním, zlepšit podmínky poskytování zdravotní péče, zlepšit provázanost zdravotních a sociálních služeb, omezit stigmatizaci duševně nemocných a podpořit resocializaci duševně nemocných. „Jsou to oblasti, které jsou obecně považovány za problematické, kde jde něco zlepšit nebo kde stojí za to usilovat o zlepšení. Není na nich nic kontroverzního,“ konstatuje M. Ženíšek s tím, že na prioritách v této oblasti existuje shoda i napříč politickými stranami. „Úkolů pro přípravu reformy je mnoho. Zejména nedostatečná provázanost zdravotních a sociálních služeb nás trápí celou řadu let. Uvědomujeme si, že bez zásadní provázanosti nebo shody s ministerstvem práce a sociálních věcí se neobejedeme, můžeme hovořit pouze o reformě oboru, ale nikoliv o reformě péče o duševní zdraví,“ uvádí M. Ženíšek. Dalším problémem, který je podle něj třeba řešit, jsou příliš velké spádové oblasti psychiatrických léčeben. „Chybějící alternativa k dlouhodobé lůžkové péči, to je další pilíř té reformy. Pokud nevytvoříme podmínky pro vznik alternativ, tak vůbec nelze hovořit o investování velkých finančních prostředků, které budou čerpány během programového období, na přeměnu nebo opravy léčeben. To je také fakt, proti kterému není odporu,“ říká M. Ženíšek. Podle něj je třeba také opakovaně připomínat trend nárůstu duševních onemocnění a to, že duševní nemoc je jedním z nejčastějších důvodů přiznání invalidního důchodu.  Josef Gabriel

Seminář Mise pro duševní zdraví – hlas pro reformu

V

 Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov se 19. března uskutečnil další seminář Mise pro duševní zdraví. Tentokrát byl věnován tématu „Pro a proti – hospitalizace v psychiatrických léčebnách“. Semináře se zúčastnilo kolem dvaceti zástupců pacientských a rodičovských organizací (především

z občanského sdružení KOLUMBUS a z obecně prospěšné společnosti Sympathea). S úvodními přednáškami vystoupili MUDr. Jan Pfeiffer, MUDr. Martin Hollý, ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice, MUDr. Jiří Dvořáček, ředitel Psychiatrické léčebny Červená voda a MUDr. Erik Herman, PhD., předseda Sdružení ambulantních psychiatrů. Diskusi moderoval MUDr. Martin Jarolímek, hlavní lékař Denního

psychoterapeutického sanatoria Ondřejov a prezident České asociace pro psychické zdraví. Účastníci semináře se shodli na tom, že psychiatrická péče o pacienty je nedostatečná a to jak v lůžkových zařízeních, tak v ambulancích. V přednáškách i v následné diskusi se zástupci pacientů, rodičů i odborníků opakovaně vyslovili pro transformaci současného systému péče o duševně nemocné.  –red–


TÉMA: DISKUSE O REFORMĚ

11

Psychiatrické léčebny se změní v psychiatrické nemocnice Do diskuse o připravované reformě psychiatrické péče přišla pro mnohé nečekaná zpráva, že ministerstvo zdravotnictví vyhovělo žádostem o změnu názvu psychiatrických léčeben na psychiatrické nemocnice.

N

a semináři v Senátu vystoupili také představitelé psychiatrických léčeben s představou, jaké v současnosti jsou a jaké by měly být v budoucnosti psychiatrické léčebny. Ředitelé většiny léčeben už dlouhou dobu žádali ministerstvo zdravotnictví o změnu názvu na psychiatrické nemocnice. „Důvod je zřejmý. Zdravotní služby, které jsou v léčebnách poskytovány, více méně odpovídají zdravotním službám poskytovaným ve všeobecných nemocnicích, ovšem se zaměřením na duševně nemocné pacienty, na psychiatrické diagnózy nebo lidi s duševním onemocněním. Přejmenování léčebny na nemocnici bude cesta ke kultivaci těchto zařízení evoluční cestou, nikoliv cestou revoluční. Dojde k destigmatizaci těchto zařízení,“ uvedl na semináři  MUDr. Jaromír Mašek, ředitel PL Havlíčkův Brod v příspěvku nazvaném Koncepce psychiatrické nemocnice s léčebnou. Změnu názvu psychiatrických léčeben na psychiatrické nemocnice (od 1. července 2013) potvrdil první náměstek ministra zdravotnictví Marek Ženíšek. „Na poradě vedení jsme schválili formální změnu názvu léčeben na psychiatrické nemocnice. Protože nám přijde, že to působí trochu jinak na veřejnost. Nebereme to jako něco naprosto zásadního, nechceme, aby se to stalo podstatou připravovaných změn. Spíše jsme zareagovali na evoluční potřebu ze strany léčeben, protože kromě dvou, tří žádaly dlouhodobě o změnu názvu léčebny na psychiatrickou nemocnici,“ říká náměstek ministra zdravotnictví M. Ženíšek. Podle něj půjde pouze o formální změnu, která má přispět k destigmatizaci psychiatrie, nikoliv o změnu koncepční. „Změna názvu vůbec nesouvisí s reformou, je to dlouhodobý požadavek ze strany ředitelů léčeben,“ tvrdí M. Ženíšek. Z vyjádření představitelů léčeben je však zřejmé, že podle jejich představ by mělo jít o koncepční změnu. „Měli bychom se deklarovat jako zařízení, která, podobně jako je to v jiných oborech, onkologii, kardiologii, neurologii, jsou schopná se postarat o lidi s těmi nejtěžšími formami duševních nemocí, případně o ty duševně nemocné, kteří vykazují

nějakou somatickou komorbiditu, to znamená, že potřebují i péči somatickou, ne pouze psychiatrickou. Samozřejmě těžiště naší péče by mělo být v lůžkové péči, ambulantní složku péče, případně návazné sociální služby by měli podle mého názoru zajišťovat jiní poskytovatelé, nikoliv psychiatrické nemocnice,“ řekl na semináři ředitel J. Mašek. Psychiatrické nemocnice by podle něj měly dále poskytovat kvalitní specializovanou péči, jako je například léčba návykových nemocí, ochranné léčby atd. „S tím souvisí nutnost udržet a dále podporovat fungování sehraných odborných týmů zdravotnických pracovníků, protože pouze sehraný odborný tým zdravotnických pracovníků v rámci psychiatrické péče je to základní, co můžeme našim pacientům nabídnout. Kdyby tyto týmy nějakým způsobem zanikly, tak jejich obnova bude ne-li nemožná, tak velice komplikovaná a obávám se, že kdyby odborné zázemí nebylo zachováno v psychiatrických nemocnicích do budoucna, tak by to mohlo vážně ohrozit fungování oboru psychiatrie,“ uvedl J. Mašek s tím, že pokud se lékaři nebudou mít kde vyškolit a kde získat praktické dovednosti, těžko se budou psychiatrií zabývat. O klíčovém postavení psychiatrických nemocnic hovořil také MUDr. Milan Novák, náměstek PL Kosmonosy. Podle něj stojíme před diskusí o transformaci psychiatrie, vzhledem k tomu, že dozrála nutnost přerozdělit prostředky a naskytla se příležitost získat dodatkové prostředky na tranzitní náklady, nikoliv však na hrazení provozu nového systému, k němuž máme dospět. „Nežijeme na ostrově, naše diskutovaná transformace probíhá v určitém kontextu. Probíhající reforma zdravotnictví počítá s centralizací odborné lůžkové péče. Argumentem je úspora a kvalita, řekněme za cenu poněkud svízelnější dostupnosti. V psychiatrii jako bychom byli napřed, jenže v diskusích o transformaci se počítá s jakousi jízdou v protisměru, kde argumentem je přiblížení lůžek pacientovi a rodině. S tím se musíme vypořádat, jestli je psychiatrie až tak specifická, abychom toto dělali přesně obráceně,“ uvedl M. Novák.

Transformace má podle něj řadu rizik. Ptá se například, co s masou pacientů, o které bychom se měli starat a kteří nezapadnou do nového paradigmatu a jeho „modelového pacienta“, kterým je „nepříliš starý, slušně kompenzovaný psychotik s nějakým defektem sociálním, nikoliv však masivním“. Další riziko vidí M. Novák v heterogenitě zahraničních zkušeností. „Můžeme vyzobávat rozinky bez kontextu tamějšího i bez kontextu našeho a ono to může dopadnout při troše nepozornosti, jako když pejsek a kočička pekli dort,“ řekl M.Novák. Dalším rizikem jsou podle něj provozní náklady velkého počtu malých zařízení, které by se měly budovat. „Asi úplně hlavní riziko je překotnost a ideologická předpojatost při jakémkoliv jednání, která vede k revolučnímu skoku a potom nám dojde dech,“ uvedl M. Novák. Podle něj bude obtížné svěřit dlouhodobého pacienta zařízením komunitní péče, která mají nejistou existenci. „Stačí jedno nešťastné rozhodnutí úředníka a zmizí nám Drop In, hospic, centrum pro nevidomé. Čili najednou nám zmizí komunitní služba. A co budeme dělat? “ ptá se M. Novák. Obavy odlišného druhu v souvislosti s reformou a rolí psychiatrických nemocnic má psychiatr MUDr. Filip Španiel, PhD. z Psychiatrického centra Praha. „Změna doléčovacího ústavu na psychiatrickou nemocnici je naprosto zásadní. Pokud jde o strukturu psychiatrické péče, tak u nás máme největší koncentraci lůžek na jedno zařízení a to v Evropě nemá obdoby. Máme v průměru 500 lůžek, jsme na prvním místě. Léčebenská zařízení z 19. století u nás zůstaly jako skanzen petrifikovány. Obávám se, že i reforma může nakonec vést k tomu, že se obrovské léčebny z 19. století přetransformují na zařízení, která poskytují veškerou psychiatrickou péči. A to je podle mého názoru noční můra,“ říká F. Španiel. Podle ředitele PL Bohnice MUDr. Martina Hollého se i léčebny postupně proměňují. Bohnická léčebna se svým pilotním projektem komunitní péče se snaží jít příkladem. „I malá změna uvnitř léčeben, v tom, jak se budeme k reformě stavět, má svou váhu a může umožnit systémovou změnu. Nemůžeme nevidět, že léčebny poskytují 85 procent lůžkové kapacity, a pokud léčebny zůstávají rigidní ve svých službách, tak vlastně blokují změnu celého systému,“ uvádí M. Hollý. –ga–


12

TÉMA: DISKUSE O REFORMĚ

Hledání konsensu v přelomové době Rozhovor s novým předsedou výboru Psychiatrické společnosti MUDr. Martinem Hollým Co pro vás znamená zvolení do čela výboru Psychiatrické společnosti? Ve výsledku hlasování vidím většinové přihlášení se k nutnosti změny v systému péče. Kandidáti byli celkem zřetelně čitelní, bylo jasné, co reprezentují. Věřím, že jsem byl reprezentantem změny ve smyslu rozšíření služeb a přiblížení se k systémům, které jsou běžné v Evropě. Myslím, že lidi nevolili jenom žádost o přisypávání peněz do současného systému, to bych považoval za nekonstruktivní, takhle nám peníze nikdo nedá. Musíme proměnit systém péče o lidi s duševním onemocněním a snažit se to udělat v našich podmínkách co nejlépe. Žijeme v kontextu Evropy a musíme akceptovat doporučení WHO a dalších institucí, nemůžeme je primárně odmítat. Co by se pod vaším vedením mělo ve fungování Psychiatrické společnosti změnit? Chtěl bych, aby komunikace dovnitř i ven byla intenzivnější. Ne, že by se to vůbec nedělo, ale je zapotřebí masivnější vedení kampaní a zároveň jednoduší formulace těch základních klíčových problémů. V tom si trochu věřím, že takovou formulaci dokážu vytvořit a bude záležet na dalším vývoji a na penězích, co se nám podaří prosadit. Doba se posunula a je teď příznivější pro vytváření konsensuálního názoru celé odborné společnosti, který bude jasnější a prosaditelnější i přes různé politické debaty. Ale je tam tolik proměnných, že si nemůžeme stanovit program a říct, že ho prosadíme, protože nevíme, kde kdo hodí jaký klacek pod nohy. Přál bych si, abychom se v odborné společnosti dobrali společného názoru, který zahrne i menšinové názory, a buď je kvalitně vyargumentuje nebo je bude akceptovat. O jaké názorové skupiny jde? Jde o to, aby se shodli psychiatři, kteří pracují v ambulancích, v léčebnách, na klinikách

MUDr. Martin Hollý, ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice a předseda výboru Psychiatrické společnosti

a v oblasti komunitní péče. Abychom si jasně řekli, co chceme. To se v současnosti už děje. Debaty organizované ministerstvem zdravotnictví k tomu poskytují dobrou příležitost. Jak se reforma dotkne psychiatrických léčeben? Reformní proces se netýká primárně léčeben. Potřebujeme rozšířit péči o duševně nemocné o nové služby, které ve svém důsledku mohou snížit tlak na přijímání pacientů do léčeben. Je pravděpodobné, že léčebny budou moci redukovat lůžkovou kapacitu a v horizontu pěti až deseti let očekávat, že se bude přehodnocovat, které léčebny budou v jakém smyslu dále fungovat. Z některých se mohou vyvinout dlouhodobé rehabilitační ústavy, některé budou zajišťovat regionální akutní péči. Funkce léčeben se bude pravděpodobně měnit, ale je to důsledek změn, které přicházejí v systému péče o duševně nemocné. Aktuálně zásadnější změny neočekáváte? V nejbližších letech žádné zásadní změny v počtu lůžek nebo počtu léčeben nepředpokládám. Poplašné zprávy o tom, že jsou za branami hladoví developeři, ze své zkušenosti ani ze svých vědomostí potvrdit nemůžu. To, v čem doufám, že se nám podaří nějaké změny prosadit, je styl myšlení, styl poskytování služeb, styl spolupráce se světem za plotem a se službami, které tam fungují. Velmi pravděpodobně se nám podaří kultivovat spolupráci i smluvně, budou se podporovat společné projekty s poskytovateli sociálních služeb. Myslím, že v obsahu naší práce by změny nastat měly, ale co se týká „ohrožení“, nevidím reálný důvod k obavám. Jak mohou případné investice z evropských fondů změnit fungování léčeben? V této chvíli je zřetelné, že bychom si měli (na to se teď připravují studie) velmi konkrétně říct, co nové služby mohou znamenat pro existenci velkých ústavů, léčeben a co zcela jistě zůstane zachováno pro zdravotnické provozy léčeben. Mluvíme teď o akutní zdravotnické péči, která v naprosté většině léčeben má svoje oprávnění. Má svoje oprávnění proto, že je propojená s komunitou a je poskytována v centru větších či menších aglomerací. Z tohoto důvodu by se investice měly primárně týkat těch budov nebo provozů, které jistě další desítky let budou poskytovat akutní psychiatrickou péči.

V současnosti probíhá vyjednávání o tom, jaké investiční prostředky budeme v průběhu času do léčeben velmi přesně cílit. Projeví se připravovaná reforma na charakteru práce současných zaměstnanců? Je to jedna z věcí, která je už ve vyjednávání relativně daleko. Pro zaměstnance léčeben budou připravené strukturované vzdělávací programy, které by jim měly pomoci v přípravě na změny, které nastanou. Změní se například to, že část pacientů budeme provázet delší dobu než jenom po dobu hospitalizace. Budeme jim poskytovat službu také formou stacionáře nebo formou péče v přirozeném prostředí. Na tohle by zaměstnanci měli být připravováni strukturovanými vzdělávacími programy, které pravděpodobně budou jako první financovány z evropských peněz. Čerpání z fondů bude možné až do roku 2022, takže zhruba během osmi let by na vzdělávání měla být uvolněna částka ve výší stovek miliónů korun, což je relativně hodně. Můžeme počítat s tím, že v roce 2014 až 2015 se budou připravovat trenéři a vzniknou vzdělávací programy, do kterých se pak masivně zapojí zdravotničtí i nezdravotničtí pracovníci na všech úrovních. Co když se dotace ze strukturálních fondů nakonec nepodaří vyjednat? Dokud tady peníze nejsou, jsou nejisté vždy. Pro mně osobně je mnohem důležitější, že se vytvoří vládní strategie, která nebude pouze deklaratorní jako třeba Zdraví 21. Takže bude jasné, jaké kroky je potřeba udělat. Nemyslím si, že by transformaci nebo reformu nešlo realizovat bez evropských peněz, i když změna systému by byla asi pomalejší. Teď tvoříme strategii s nadějí, že to půjde relativně rychle, protože budou pokryté transformační náklady. Ve většině evropských zemí je péče lépe koordinovaná a vstřícnější k pacientům. To platí jak o Itálii, tak o Belgii, i když tam mají dva odlišné způsoby péče. Těch cest je víc a nevidím to tak, že Evropa nakonec nekývne, protože máme strategii úplně špatně. I když si bytostně myslím, že bychom měli deinstitucionalizovat to, co lze, na druhou stranu je to jen prostředek ke zlepšení péče, není to cíl. Pokud se udělá ze zrušení léčeben cíl, je něco špatně. Pokud se z pobytu pacienta v přirozeném prostředí udělá ideologický cíl, tak je to špatně. Myslím, že je potřeba odejít od ideologií. Josef Gabriel


BLOG

13

Soud posledního odvolání Stále častěji se setkávám s pacienty a jejich rodinnými příslušníky, kteří se na mě obracejí jako na „soud posledního odvolání“. Mám na mysli případy rodin, které mě žádají o pomoc, když předchozí snahy o odbornou psychologicko-psychiatrickou pomoc selhaly. Tvoří tři skupiny.

D

o první skupiny patří například matka se svými dvěma dcerami, z nichž jedna je zdravá a druhá je psychicky nemocná, ale svoje onemocnění si nepřipouští. Matka společně se zdravou dcerou za mnou přijely minulý týden ze 180 kilometrů vzdáleného městečka kvůli druhé dceři Janě, která po řadu měsíců, možná i rok, možná i déle, jeví známky duševního onemocnění – pravděpodobně schizofrenie. Jana se v listopadu vrátila domů po dlouhém období, kdy cestovala po celém světě a jen občas o sobě dávala vědět. Po návratu začala mluvit o tom, že má v těle implantovaný čip, který reaguje na elektromagnetické vlnění, takže ji někdo může na dálku ovlivňovat. Neví, kde se čip vzal, ale o jeho existenci je nevývratně přesvědčena. Matka a sestra zareagovaly správně, nic Janě nevyvracely. Došlo jim, že se asi jedná o duševní onemocnění, ale zároveň o ni měly velkou obavu. Jana byla chaotická, trpěla úzkostí, slyšely ji, jak si s někým povídá, i když v místnosti nikdo nebyl. Bydlí v pátém patře a máma se bojí, že by třeba pod vlivem hlasů mohla vyskočit z okna nebo sebere baťoh a někam zmizí a bůhví co se s ní stane. Když jí naznačí, že by mohlo jít o nějaký zdravotní problém, hned vyletí a řekne: „Vy si o mně myslíte, že jsem schizofrenik?“ Přitom slovo schizofrenik před ní nikdo nevyslovil. Je za tím tzv. podvojné účetnictví nebo dvojkolejnost schizofrenního myšlení. Tito lidé

Diskuse Drzá zrzka Zajímavé. Z článku mi vyplývá, že se chorobou zvaná schizofrenie víc trápí okolí než samotní pacienti. Proč by klíčovým pracovníkem takto nemocného člověka nemohl být někdo z rodiny? Docela by mě zajímalo, jak se psychiatr dostává z nánosů příběhů druhých... Knihovník Pane doktore Jarolímku, děkuji za naprostou přesnost popisu – velmi obdobné i u nás, krom toho, že u nás to není čip. Ale už jsme v tom období, kdy „jedeme“ v zajetých kolejích léku (což se asi jeví panu doktorovi dostačující) – čímž z jedné strany lék sice udržuje stabilitu, ale mám silný dojem, že ataky budou častější a prudší, naopak pozitivní aktivita se mění na tu „balvanovitou“. A nedivte se nám, rodičům a pečovatelům, že samozřejmě máme obavu, co s potomky bude, až my tu nebudeme.(Mnoho z nás má tuto velkou obavu). Ač s nimi navštěvujeme některá zařízení denních či týdenních aktivit, obavy z budoucna nás to moc nezbavuje – sám musíte vědět, KOLIK je takových chráněných

někde uvnitř vnímají, že mají vážné problémy, ale navenek to naprosto nemohou přiznat. Jana vždycky proklamuje, že k žádnému odborníkovi nepůjde. V tom malém městečku, odkud přijeli, kontaktovali psychologa a psychiatra. Od obou se dozvěděli, že pokud Jana nepřijde, nemůžou nic dělat. Krátká konzultace vedoucí nikam. Slepá ulička. Psychiatr zmínil možnost nedobrovolné hospitalizace, ale pouze v případě bezprostředního ohrožení sebe nebo svého okolí. Takže klasický rigidní přístup. Myslím, že psychiatr na malém městě by mohl něco udělat, jít se tam alespoň pod nějakou záminkou podívat. Nakonec se s prosbou o pomoc obrátili na mne. Společně jsme hledali varianty nějaké pomoci. Nejschůdnější se ukázala možnost, že si matka odnese krabičku léku, který je rozpustný v pití a bude ho své dceři po nezbytně nutnou dobu potají dávat. Neví ještě jakým způsobem, jestli se jí to podaří, má se za čtrnáct dnů ozvat. V případě, že se to nevydaří, se asi nevyhneme nedobrovolné hospitalizaci. Je tu ovšem problém vzdálenosti. Když máme v Praze někoho hospitalizovaného, tak někdo z našeho týmu za ním každý týden dojíždí, udržuje s ním kontakt. Pokud je léčebna daleko, tak je těžké tohle zajišťovat. Do druhé skupiny patří rodiče, kteří se na odborníky obrátili s žádostí o pomoc, jedenkrát nebo dvakrát přivedli syna nebo dceru k psychiatrovi, ale výsledek nebyl žádný. Za současného stavu psychiatrické péče, kdy je na pacienta sedm minut, plná ordinace pacientů a psychiatr nevysvětlí, na co ty léky jsou, jaké vedlejší účinky mohou vyvolávat, je to velmi častý výsledek. Někdy se pacient s psychiatrem domluví, že bude užívat nějaký lék, ale na další kontrolu už nepřijde a nic nebere. Takový pokus se odehraje jednou nebo dvakrát, a i když si je pacient částečně vědom, že potřebuje pomoc, že má nějaké duševní problémy, už nikam nechce. Rodiče se pak na mě obracejí s tím, že mají takového potomka doma, je neschopen práce, odmítá už kamkoliv

bydlení či jiných domů se speciálním režimem a KOLIK je potřebných, kteří na nějaké místo čekají.... Radkin Honzák Milý Martine, aby se sem text vešel, vyjádřím se jen k té očipované dívce (pro druhý příklad to platí částečně také). Zdá se, že její onemocnění nepatří k těm, které mají po – omezenou dobu trvající – epizodě spontánní remisi. Čím déle nemoc běží, tím horší prognóza. Rodina se bojí jít s dívkou do konfliktu, který je v tomto případě asi nakonec nevyhnutelný. Kdo ji živí? Kdo platí sociální a zdravotní pojištění? Jak velký dluh už tam má? Jak dlouho bude ještě narůstat? Kdy se u ní objeví větší tenze a „něco“ se stane? Matka má možnost požádat o zbavení svéprávnosti; další by měl řešit ouřad (soud, sociálka, nakonec i místní psychiatr). Kdyby se bála méně, může říci: „Holčičko, jsi nemocná, buď s tím budeš něco dělat sama, nebo to ‚pustíme úřední cestou‘.“ Nezmiňuju se už o drsnějších metodách, nicméně v tomto případě se mi zdá, že cíl (= hospitalizace, třeba nedobrovolná a léčba – spontánní úzdrava je víc než sporná) opravňuje i méně obvyklé prostředky.


14

BLOG

jinam jít, protože má za sebou pár negativních zkušeností s psychiatrickou péčí, a oni si nevědí rady. V takových případech se snažím navázat s pacientem kontakt prostřednictvím rodiny. Je na nich, aby vymysleli, jak ho ke mně dostat. Třeba tak, že mě vykreslí v příznivých barvách, že nechodím v bílém plášti a že si spíš budeme povídat, než že bych synovi cpal léky. Pak už je na mě, na mých zkušenostech, jak toho člověka získám, aby to se mnou zkusil. Nebudu ho rovnou nálepkovat, nebudu mu rovnou vnucovat léky, nabídnu mu co nejoptimističtější realistickou variantu řešení jeho problémů. V něčem mi psychiatři, kteří předtím nezvolili dobrý postup, přece jen pomáhají. Když doktor po desetiminutovém rozhovoru cpal pacientovi neuroleptikum, tak vím, že něco takového udělat nemůžu. Říkám: „Slibuju, že nebudu tlačit na léky. Co ale takhle jedenkrát týdně jezdit sem za mnou popovídat si?“ To zpravidla zabere. Nemluvím jen s pacientem, ale věnuju pozornost také rodičům, aby tu nestál jeden označený schizofrenik, který obdržel léky. V mnoha případech rodina odchází ze společného setkání s tím, že otec dostal lék na spaní, mámu jsem doporučil ke své známé psychoterapeutce, protože se hroutí a potřebuje podporu, a se synem jsme se domluvili, že nedostane léky, že si se mnou bude chodit povídat. Jestliže vím, že má největší obavu o nemocnou mámu, tak třeba i tohle budeme řešit. Třetí skupina příběhů, to jsou téměř rezignované rodiny, u kterých je už dlouhodobá psychiatrická anamnéza. Synovi nebo dceři byla před deseti lety diagnostikována schizofrenie. Má za sebou tři čtyři hospitalizace, nyní dochází ke svému ambulantnímu psychiatrovi jedenkrát měsíčně. Je v plném invalidním důchodu a rodiče

Diskuse Richard Mám kamaráda s dg. paranoidní schizofrenie, jde o inteligentního 35letého muže, jehož existence „zamrzla“ v bazální rodině, resp. v bytě, který sdílí společně s rodiči, kteří ho nyní (tedy již delší dobu) také živí, resp. matka, otec je těžký alkoholik, který veškeré peníze propije. Můj kamarád, říkejme mu třeba Milan, trpí pocity, že je ovlivňován prostřednictvím ptačích zvuků – štěbetání, které ostře vnikají do jeho hlavy, kde ho manipulují, resp. upevňují myšlenkové procesy (spíš postoje) ve smyslu utváření podmíněného reflexu. Mluví o tom, že ptáci vyluzují zvuky podobné slabikám, např. „ka ka ka“ s určitým emočním důrazem, jenž působí na neurochemické procesy v jeho mozku a tím také na prožívání, v duchu odměny a trestání za právě probíhající směr myšlení. Tímto technologicky moderním způsobem ho údajně manipuluje jakási úžší skupina lidí, kterou si pojmenoval „s. r. o“. Údajně jde o mezinárodní elitu, která kontroluje vlády, průmysl a média po celém světě, dokonce mě odkázal na existenci skutečného teorie, jež se nazývá NEW WORLD. Dále prožívá poměrně bizarní tělesné pocity různých tlaků v hlavě a břiše a také jakési „putování vědomí v těle“, možná podobný animovanému seriálu Byl jednou jeden život zachycujícímu tělesný mikrokosmos, kdy kamera (vědomí) putuje uvnitř těla. Milanova povaha je spíše schizoidní, společnosti se ve své nelehké situaci straní. Jeho společenskou povahu bych označil za problematickou, což mu ztěžuje profesní uplatnění. Sám udává, že mu výrazně chybí možnost seberealizace, pocit naplnění a životního smyslu. Příčinu svých problémů však většinou spatřuje ve svém okolí, resp. příčítá ji těžké životní situaci, která na něj dolehla a prakticky ho provází od dětství, přes dospívání až

vnímají, že se s jejich potomkem nic neděje. Obávají se, co s ním bude, až oni tady nebudou. Vystřídali bůhví kolik psychiatrů v léčebnách i v ambulancích, řadu léků a žádný pohyb kupředu. I tady se samozřejmě dá nějak pomoci, ale platí to, že čím déle trvá tohle psychotické bezvětří, tím hůř se daří ten rigidní systém v rámci rodiny nějak rozhýbat, nějak toho člověka zmobilizovat, „nakopnout“. Opět je to otázka systému. Kdyby dlouhodobě nemocní měli k dispozici centra denních aktivit, chráněné dílny, chráněné byty, kdyby psychiatr byl dostatečně flexibilní, měl víc času na pacienta, dalo by se to zkusit i s takovým ��lověkem. Nemusí to být jenom psychiatr, může to být sociální pracovník, erudovaná psychiatrická sestra, v optimálním případě tzv. klíčový pracovník, který by se tomu člověku intenzivněji věnoval. Pak jsem přesvědčen, že téměř každý „balvan“ lze rozhýbat, ale chce to intenzivní, téměř každodenní pomoc.

MUDr. Martin Jarolímek

http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php Psychiatr, narozen 1955 v P raze, vystudoval medicínu na 1. LF UK , zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie. Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, FOKUS, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR .

k současnosti. Celá jeho situace na mě působí dojmem bludného kruhu, kdy praktická nemožnost se uplatnit zvyšuje jeho závislost na základní rodině, v níž je atmosféra natolik problematická, že dále prohlubuje jeho psychotické stažení. K psychiatrovi dochází, léky bere poctivě, ale stejně mám pocit, že „pes je zakopaný“ trochu jinde než v „poctivém užívání chemie“. Sám si zřejmě nedokáže pomoci a to ani s léky. Hospitalizaci odmítá, osobně se mu díky vlastní zkušenosti s ústavní léčbou nedivím (myslím, že jejich hlavním úkolem tam bylo mě strašit, že když nebudu brát léky, bude to se mnou jen horší a horší, a ejhle, ono není, nepopírám kus zásahu vyšší moci nebo štěstí či co mi to vlastně pomohlo udržet se na nohou i bez těch barevných tabletek, zřejmě taky terapie). Psycholog, kterého vyhledal, ho odmítl s tím, že se na jeho problém necítí. Nemám pocit, že by se jeho stav zhoršoval, ale spíše se nikam neposouvá. Je z Moravy, tady v okolí žádné sanatorium podobné Vašemu není, jen nějaké neziskovky, které však dle mého taky nic moc neřeší, jsou to spíš takové školní družiny. Osobně spatřuji, podobně jako on sám, podstatu jeho problému v neschponosti nalézt smysluplnou seberealizaci vzhledem k jeho ne příliš společenské a snad poměrně problematické povaze, přitom jak jsem psal na začátku, jde o poměrně inteligentního člověka. Rams Pane doktore, že vy budete nakonec levičák, když v posledním odstavci navrhujete takováto řešení. --Omlouvám se, že sem vmotávám politiku, ale jsou na to potřeba značné prostředky a jinak než přes zastupitele lidu to nejde. K termínu psychiatr – myslím, že je nešťastný, snad by býval lepší pojem „lékař duše“.


PŘÍBĚH

15

Vlajka, pod kterou pluji Ondřej Rubeš: Setkání v lese

V

 roce 1994 mi umíral děda. Bylo to v době, kdy jsem začínala s meditacemi. Děda umřel v nemocnici pár dnů po mé poslední návštěvě. Před ní jsem mu šla něco koupit do potravin a u pokladny mě napadlo: „Kup jeden,“ stála tam krabice s čokoládovými penízky. „A proč?“ ptala jsem se v duchu. „Pro Chárona.“ Penízek jsem nekoupila. „Ještě ne, dědo, ještě neumírej,“ říkám prosebně jeho očím odcházejícím do mlhy. Leží na lůžku, na konci jazyka má přischlý asi ranní lék, to je ještě horší než ty oči: „Oni ho tu nechávají umírat!“ Pije jako o život, snědl polévku, oči ožily. Poroučím smrti, aby stála v jeho nohách. Je to troufalý a marný boj. Ano, měla jsem ho doprovodit k Cháronovi. Vzpomínka na umírajícího dědu je na dlouhá léta jediná, při které vím o tom, že cítím a co. Jsem plná příběhů zapsaných v písmu kipu. Každý rozmotaný uzlík, který přečtu a vysvobodím z cizí řeči duševní nemoci, každý jednotlivý příběh, který mi dá smysl, je řešením nejen pro včera. Možná se tu řeč učím i proto tak dlouho, protože mě vlastně na ní něco baví. Je to detektivka, ale zároveň jsou její díly strašidelné. Proto je lepší zůstat v bezpečí za skleněným filtrem nejasného vědomí. Meditace byly úžasné: energetické kruhy, aura, pohyb v čakrách, oživlá fantazie, zostření smyslů… A úžasné barevné sny, které ale nakonec ovládly realitu. Byla jsem zamilovaná. Dědova smrt se mi předem ohlašovala ve snech a jednou tak silně, že jsem se probudila s pláčem. Abych se uklidnila, šla jsem meditovat. Při té meditaci jsem cítila obrovský příliv energie u srdce. Co s ní? Chtěla jsem z ní dát napít Adamovi, kterého jsem měla ráda, protože s ním jsem byla sama sebou. Pak se mi vrátila myšlenka na smrt. Vím, co to je panika v nezředěném stavu. Bušení srdce, svalová tenze, neklid a myšlenky, které ustřelují do takových fantazií, až je to děsivé. „Umře!“ Ale kdo? Chtěla jsem tomu zabránit. Vybrala jsem si k tomu toho bližšího. Toho, ke komu se dalo doběhnout, a tím byl Adam. Obouvám si boty, skrz tkaničky, které nemůžu zavázat, promlouvá rozum. Ale tělo podléhá panice. Vybíhám bez bot. Cestou zastavuji tramvaj. Modlím se. Jsem šílená strachy. A také z toho, co dělám. A z čeho mi za čas zbude takový stud, že když si ho v terapii na vteřinu naplno uvědomím, nepustím ho na jinak skvělou, ale přeci jen mladou terapeutku.

Individuální psychoterapie, tři skupiny, arteterapie, ergoterapie, dramaterapie. Jeden pobyt, druhý. Čtrnáctý. A přece mě nemoc nezmohla. Nebo je to obráceně, a proto mě nezmohla. Nejsem chronický pacient. Po jedné atace se vracím hned do práce. Bolí mě svaly, cítím v nich každou buňku. Vír myšlenek, ve kterém mám ponořené vědomí, je tak samozřejmý, že o jiné realitě nevím. Teprve když mi jednou vědomí vyskočí nad hladinu a až po chvilce spadne zpět, uvědomím si ten rozdíl. Jako po laně šplhám po dnech za tou zdravější myslí. „Nemoc je jen jedna vaše část,“ říká Jana, arteterapeutka. Jeden obraz, který s ní malujeme, má téma „co mi pomáhá s nemocí“. Maluji šneka na zádech. Je to spíš schválnost než vtip, moje odpověď přesto zní: „Humor“. Mít ho naděleno víc, je mi lehčeji. Jenže humor je to první, co mě opouští, když se moje lodička zakymácí. Nebo je to víra? „Malověrní, co budete dělat teprve, až s vámi nebudu,“ říká Ježíš učedníkům vyděšeným bouří na moři. Jsem malověrná. Měla jsem sen, ve kterém mi dal Pán Bůh do dlaní dětskou dušičku. Po prvním pobytu v léčebně jsem šla za Adamem. Myslela jsem si, že náš vztah jsem prohrála, a tak mu svůj sen vyprávím. Pláče. „Není možné myslet kruhový čtverec,“ řekl mi jednou Adam. „Je,“ odpovídám, „když ho roztočíš.“ To byl počátek mé nemoci. Roztočila jsem řadu věcí, aby jiné byly myslitelné. Proud času nezastavíš, a tak chodím pozpátku.

Jsem na svatbě své sestřenice. Držím se. Ale mám halucinace a možná i vize. V noci nespím, v živém snu vidím prázdnou káru svého života. Ve 24 ztrácím naději v budoucnost. S nikým o tom nemluvím. Vzdoruji svým představám jejich popíráním. Končím v léčebně. Opakovaně se mi stává, že něco neudržitelného držím a naopak to, o co bych měla bojovat, pouštím. Potřebovala bych víc trpělivosti, tedy i schopnosti víc vědomě trpět. „Dobrý den,“ říkám paní v oddělení Ztrát a nálezů. „Dobrý den,“ odpovídá, „hledáte něco?“ „Ano, modrou vlajku se stříbrně vyšitým nápisem. Patří na moji loď.“ „Nějaké tu máme. Je tu bílá, na které je napsáno „Congruentia“ (Harmonie), a tahle červená nese zlatý nápis „Conscientia“ (Vědomí) a pak tu máme skutečně modro-stříbrnou, jmenuje se „Patientia“ (Trpělivost, nebo také Vytrvalost, Odvaha). Je vaše?“ „Ano, je to ona!“ Vyřizujeme formality, pak paní skládá moji vlajku do úhledného komínku, který obaluje papírem, zavazuje a celé mi to předává. Děkuji jí. Padá dvojí nashledanou. Na dveřích cinkne starodávný zvonek. Je tohle konec? Jdu domů městem, pod paží balíček. Je večer, mží. Vítr nadouvá plachty vzpomínek, moje loď se pod jejich tíhou naklonila. Přitahuji si kapuci. Nelze fyzicky vystoupit z kruhu, ale lze si ho přestat myslet. Miroslava Fůrová


16

ZKUŠENOSTI

Služba následné péče Dobroduš Služba následné péče Dobroduš působí v rámci Diakonie Českobratrské církve evangelické. Díky dobrovolníkům pomáhá lidem s duševním onemocněním začlenit se do společnosti. V jejím rámci se vytvářejí dvojice dobrovolník a člověk s duševním onemocněním, které se pak pravidelně scházejí.

S

etkal jsem se s Davidem (33), který trpí schizofrenií, a jeho dobrovolníkem Vlastou (32). David je v Dobroduši zaregistrován asi pět let a měl už před Vlastou dva jiné dobrovolníky. V druhé polovině roku 2012 byl hospitalizován v léčebně v Bohnicích, kde strávil celkem osm měsíců. S Vlastou se začal scházet na konci října 2012, a přestože první setkání nedopadlo kvůli Davidově špatné náladě úplně nejlépe, nyní se pravidelně scházejí každý týden na dvě až tři hodiny. Většinou spolu chodí do čajovny, někdy také na procházky, jednou byli plavat. Povídají si o všem možném, občas si předem určí nějaké konkrétní téma rozhovoru. Vlasta vystudoval vysokou školu a teď už několik let pracuje jako programátor. O svém dobrovolnictví říká, že mu dává smysl, někdy dokonce větší než jeho práce. „Dělal jsem předtím dobrovolníka pro Člověka v tísni, šlo o doučování v rámci Programu sociální integrace. Oslovuje mě to, je to takový doplněk k tomu, že člověk nechodí jenom do práce z práce,“ říká Vlasta. Školení pro dobrovolníky, které v Dobroduši absolvoval, mu připadalo velmi dobře připravené. „Trvalo dva dny a bylo hodně přínosné. Bylo tam psychiatrické minimum, také příběhy dobrovolníků, kteří mají dlouholeté zkušenosti s touhle prací. Dostali jsme informace o tom, s jakými situacemi se člověk může setkat,“ popisuje Vlasta. Narozdíl od jiných dobrovolníků měl výhodu v tom, že jedna jeho kamarádka je duševně nemocná, takže už měl představu, jak se chová člověk, který není v akutním stádiu nemoci a je zaléčený. Proto se ani po setkávání s Davidem jeho názor na duševně nemocné nijak zásadně nezměnil.

Diagnózu odmítá

David není se svou diagnózou schizofrenie sžitý, v zásadě ji odmítá. „Když mi někdo řekne, proč máš důchod? A já řeknu: kvůli schíze, tak si uvědomím, že to je něco hrozného, ta nemoc. A to bych nechtěl teda mít. Ještě tak nějakou úzkost nebo maximálně depresi, to se stává, že něco takového mám. Když se to stane, tak s tím pracuju a nějak to

s duševním onemocněním, kteří se potýkají se samotou, odcizením, strachem a podobnými pocity. Tito lidé byli opakovaně frustrováni ve své potřebě po přirozeném lidském kontaktu. Hledali podporu a jakési dlouhodobé provázení. Vznikla tedy myšlenka vytvořit projekt, v jehož rámci by se mohli duševně nemocní setkávat s dobrovolníky na pravidelné bázi. Na počátku byla spolupráce s občanským sdružením Máme otevřeno?, které už podobnou službu realizovalo pro jinou cílovou skupinu. Postupně se ale Dobroduš osamostatnila a během roku 2006 vzniklo prvních 11 dvojic, tvořených vždy duševně nemocným a dobrovolníkem. V průběhu let se počet dvojic stále zvyšoval, dnes jsou jich zhruba tři desítky.

Kdo jsou dobrovolníci

Dobrovolníci z Dobroduše navštívili také Terapeutickou komunitu Mýto.

vyléčím, nějak se z toho člověk musí dostat,“ říká David. Léky ale bere a jednou za čtrnáct dní dostává depotní injekci s antipsychotikem. Dřív trpěl také klaustrofobií, nemohl vydržet v uzavřených místnostech, ale z toho ho v Bohnicích vyléčili. „Naposled jsem musel být v Bohnicích osm měsíců, protože jsem neměl kam jít. Máma mě doma nechtěla, táta bydlí na chalupě, tak to prostě nešlo jinak než do těch Bohnic,“ vysvětluje David. Teď nově žije v chráněném bydlení, kde ale také není úplně spokojený. I v chráněném bydlení jsou velké komunity, žije tu až patnáct lidí. Setkávání s Vlastou Davidovi velmi pomáhá, i z Bohnic za ním dojížděl do města do čajovny. Cestování je pro něj někdy složité, zvlášť když se zrovna necítí dobře, ale stojí mu za to úzkosti překonávat.

Počátky služby Dobroduš

Psal se rok 2004, když se pracovníci SOS centra Diakonie ČCE zúčastnili konference Bílá místa v sociálních službách. Tehdy si uvědomili, že je tu velké množství lidí

Základním požadavkem na dobrovolníky je dosažení věkové hranice 20 let. „Jsou to většinou vysokoškolští studenti sociální práce, teologie i dalších oborů, ale nejenom ti. Máme tu i pracující lidi, třeba kolem třicítky, kteří pocítili potřebu dělat něco smysluplného, co by nebylo tolik zaměřeno k jejich oboru a co by pomáhalo lidem. Máme tu i starší dobrovolníky, převážně ženy. Ale většina jsou studenti,“ vypočítává Šimon Jelínek z Dobroduše. Na otázku, jestli je více volných dobrovolníků nebo uživatelů služby, odpovídá, že je více čekatelů z řad klientů, především mužů. Důvodů je hned několik. Na dobrovolníky jsou kladeny relativně vysoké nároky, musí projít postupným proškolováním a zavázat se ke spolupráci minimálně na půl roku. A protože se v Dobroduši povětšinou nevytvářejí dvojice muž a žena, aby se předešlo případné jednostranné zamilovanosti, je trochu přebytek na straně volných klientů mužů, protože se obecně hlásí více dobrovolnic než dobrovolníků.

Do kina nebo na kafe?

Setkávání dobrovolníka s uživatelem služby není nijak přísně formálně ohraničené, schůzky probíhají zhruba v časovém rozmezí 6 až 10 hodin měsíčně. Přestože se jedná o křesťanskou službu, nepředává se tu žádná ideologie. Důležitá je oboustranná dobrovolnost. Dobrovolník nesmí být zneužíván, aby třeba u uživatele služby musel vykonávat činnosti, které by si měl uživatel zajišťovat samostatně. A naopak, uživatel nesmí být nucen ke změně svých postojů nebo názorů, jeho osobnost je plně respektována.


BLÁZNIVÉ UMĚNÍ Dobrovolník s klientem mohou chodit do kina, do divadla, na výstavy, mohou si spolu číst nebo chodit nakupovat, učit se zacházet s počítačem, navazovat nové kontakty, společně zvládat jednání na úřadech a spoustu dalších věcí.

Odborná garance

Kromě dobrovolníka se duševně nemocný člověk může spolehnout na pomoc tzv. klíčového pracovníka, kterého pro každého uživatele služby tvoří jeden ze stálých zaměstnanců Dobroduše. Ten spolupracuje s uživatelem i při řešení problémů v oblasti bydlení, práce, vzdělávání a volnočasových aktivit – vede uživatele služby k využívání jeho dovedností a vědomostí, pomáhá mu uskutečňovat

vlastní projekty. Prosazuje práva a zájmy uživatele, například při jednání s úřady a s lékaři. Podporuje také uživatele ve chvílích, kdy dochází k destabilizaci jeho zdravotního stavu. Užívání služby tak není spojeno pouze s dobrovolnictvím, má mnohem širší záběr. Přesto se dobrovolnictví stalo jakýmsi symbolem Dobroduše, a je to právě klíčový pracovník, kdo přiděluje dobrovolníka k uživateli, odborně zastřešuje jejich setkávání a sestavuje individuální plán.

Jak poznat, že si sednou

Velmi důležité je, aby si dobrovolník s uživatelem služby navzájem rozuměli. „Je to docela alchymie, ale tím, že klienty známe delší dobu a dobrovolníky taky, tak už máme

17

docela odhad na ty dvojice,“ popisuje Marcela Ječná z Dobroduše. „Zároveň děláme dotazníkové šetření u dobrovolníků i klientů a ptáme se, jaká je zakázka. Co může nabídnout dobrovolník a naopak, co chce klient a jestli to jde dobře dohromady. Třeba chce věřícího, nevěřícího člověka, někoho staršího mezi třiceti a čtyřiceti a podobně. I kvůli tomu ne vždycky zapojíme všechny dobrovolníky,“ vysvětluje Šimon Jelínek. „Když přijde klient se zakázkou, která nejde naplnit, snažíme se společně najít nějakou jinou, která by naplnit šla. Takže se představy obou trochu pozměňují a vztah dobrovolníka s klientem se postupně vyvíjí. V ideálním případě se oba setkávají až dva roky.“ Tomáš Vaněk

Ondrovy krásné možnosti V březnu si hosté pražské tréninkové kavárny Café na půl cesty mohli pohlédnout výstavu obrazů Ondřeje Rubeše.

C

afé na půl cesty najdete v pražském centrálním parku Pankrác na půl cesty mezi bývalým Denním psychoterapeutickým sanatoriem Ondřejov (kde se před lety zrodila myšlenka tréninkové kavárny pro klienty s duševním onemocněním) a stanicí metra C Pankrác. Z bývalých polorozpadlých záchodků vznikl v roce 1997 alternativní interiér kavárny s venkovním posezením, kde si mladí lidé s psychiatrickou diagnózou mohou vyzkoušet práci za barmanským pultem, při úklidu nebo roznášení propagačních letáků. K návštěvě kavárny láká také atraktivní program – koncerty netradičních kapel a hudebních směrů, djs párty a také výstavy výtvarných děl pořádané ve spolupráci s ateliérem občanského sdružení Baobab.

Nový začátek

Café na půl cesty umožňuje nastartování nové etapy jak mladým lidem s duševním onemocněním, kteří si postupně zlepšují své sociální a pracovní dovednosti na tréninkových pracovních místech, tak mladým autorům, hudebníkům a výtvarníkům, kteří zde vystupují a prezentují svá díla. „Výstavu Krásné možnosti jsem uspořádal ve spolupráci s Bárou Szmekovou z občanského sdružení Baobab. Bára má zkušenosti s připravováním výstav a díky ní to šlo bez potíží,“ říká Ondřej Rubeš. Názvem Krásné možnosti mínil možnosti počítačové grafické úpravy. „Šlo mi o spojení kreseb, maleb a fotografií tak, aby to vypadalo hezky. Někdy mě napadne, co by šlo spojit, aby to diváky rozveselilo nebo to na člověka jinak pozitivně zapůsobilo,“ vysvětluje Ondra.

Tajemství brumle

Ondřej Rubeš se v Café na půl cesty představil jako výtvarník, hudebník a básník. „Pro výstavu jsem vybral jedenáct grafik. Inspiruje mě

„ Jsem rád, když namaluji ženu s krásnými tvary a mohu ji zakomponovat někam do přírody,“ říká Ondra Rubeš.

vztah muže a ženy jako dvou protipólů a také jejich vzájemné porozumění nebo souznění. Snažím se ukázat svůj vztah ke světu, často mě motivuje cesta ke zdraví celého člověka,“ říká Ondra. Na úvod výstavy zahrál na brumli (lidový hudební nástroj, který vznikl v Asii ale rozšířil se i v Evropě a v Americe) a pak účastníkům vernisáže přednesl své verše. „Hraji na brumli už hodně dlouho. Začalo mě to bavit asi před sedmi lety, hned jak se mi tento hudební nástroj dostal do ruky. Zvuk je takový příjemný, docela tichý,“ svěřuje se Ondra a pro nezasvěcené


18

BLÁZNIVÉ UMĚNÍ

Ondřej Hrubeš: Světlo v nás – Zpátky na stromy

dodává, že brumle je malý drnkací nástroj s jednou strunou uchycenou na kovovém nebo bambusovém rameni. Lze ho rozeznít s pomocí hudebníkových úst. „Struna je při drnknutí prstem slyšet jen málo, brumle se přikládá na rty, aby se zvuk struny mohl nést ústní dutinou a odrážel se zpět do prostoru. Nahrávám tento zvláštní zvuk do počítače a v hudebně produkčním programu nahrávky spojuji s bicími, s jinými údery, s hlasy, zvuky přírody,“ říká Ondra. Reprodukované hudební skladby, které doprovázely program vernisáže, pochopitelně rovněž pocházejí z Ondrovy dílny. Vybrané skladby jsou k poslechu na jeho internetových stránkách na adrese www.ondrejrubes.org, najdete zde i ukázky jeho básní a grafických prací.

Začátky na škole

Ondra psychicky onemocněl během studia na gymnáziu. Přerušil studium a po hospitalizaci v mladoboleslavských Kosmonosích nastoupil na Střední odbornou školu uměleckořemeslnou na Praze 9. „Je to škola, kde se učí společně několik řemesel, včetně keramiky, kterou jsem si vybral. Byl jsem ve třídě, kde byli o dva nebo o tři roky mladší studenti, kteří nastoupili hned po základní škole. Na výtvarné výchově nás učili profesoři technikám kresby a malby a to mi moc nešlo,“ přiznává Ondra. Zato exceloval v angličtině, protože měl dobré základy z gymnázia. Výsledky sice neodpovídaly požadavkům profesorů, ale prostředí školy Ondru i tak motivovalo k vlastní grafické tvorbě. „Na přijímacích zkouškách jsem nakreslil postavičky sedící a ležící na stromě s tlustým kmenem. Z toho jsem udělal o dva roky později grafiku Světlo v nás – zpátky na stromy. Pracoval jsem hlavně s fotografiemi, míchal jsem je do sebe a upravoval barvy, vše v grafickém softwaru na počítači. Až teď se snažím vrátit k učení techniky kresby, které chci dohnat, abych mohl kreslit nebo malovat předměty a postavy, které budu používat jako materiál k zakomponování do fotografií,“ říká Ondra.

Prolínání

Pokud by Ondra už na škole vynikal v klasických technikách kreslení tužkou, uhlem nebo pastelkami, možná by neměl důvod pouštět se do vlastních originálních postupů a to by byla škoda. „Dělal jsem to tak, že jsem vzal dvě nebo tři fotografie a ty jsem nechal určitým způsobem prolínat do sebe. To mi umožňoval grafický program na počítači.

Ondřej Hrubeš: Harmonie

Prolínal jsem různé fotografie listí, trávy, kopřiv, kamenů, vody, kmenů stromů a jiné struktury. Pak dělám takové mixy, kde jsou více vidět předměty, jako je třeba moje grafika Halucinace, kterou jsem vyrobil, jako jednu z prvních,“ vzpomíná Ondra. Další postup, který používá, je prolínání kresby nebo malby a fotografie. „Namaloval jsem postavičku anilinovými barvami, naskenoval obrázek, pak jsem z něj na počítači vyřízl samotnou postavu a vložil ji do fotografie. Tak vznikla třeba grafika Setkání v lese,“ říká Ondra. Jiným způsobem vytvořil grafiku Nebeská lucerna. „Tam jsem spojil několik fotografií lucerny, jedna lucerna je v normální poloze a druhá je vertikálně překlopená,“ vysvětluje Ondra. Zajímavým způsobem vznikla i jeho erbovní grafika Světlo v nás – zpátky na stromy. „Použil jsem kresbu na čtvrtku, pak jsem to zmačkal a zase narovnal, naskenoval a na počítači jen upravil kontrast a barevnost,“ popisuje svoji metodu Ondra.

Inspirace? Stromy, mraky, Mates a ženy

Na Ondrových grafikách se opakovaně objevuje jeho pes Mates. „Často upravuji a míchám jeho fotografie s jinými. Mates je hezký a je můj, ale hlavně mi dal souhlas. Nedovolím si totiž upravovat fotografie bez souhlasu majitele jiného psa nebo zvířete. Samozřejmě volně žijící zvířata mi většinou utečou. Matesovi, mému bíglovi, je to asi jedno. Mám také grafiku, kde jsem použil fotografii jeho oka,“ usmívá se Ondra. Příroda a zvířata jsou na jeho fotografiích a kolážích hodně vidět. „Mám rád procházky a dost věcí mne napadne třeba na procházce se psem. Na mých grafikách je všechno, co jsem sám nafotil na výletech. Stromy, houby, květy, kopřivy, kamínky, tráva, keře, mraky, voda, zkrátka všechno, co cestou člověk potká,“ říká Ondra. Svoje obrazy rád vytváří prolnutím různých přírodních motivů, třeba kůry stromů a zapadajícího slunce nebo barevných listů a podzimního nebe. Ondrovou nejsilnější inspirací jsou ovšem ženy. „V posledním období kreslím a maluji ženské postavy a pak je přidávám do kreseb nebo fotografií. Snad se na mých grafikách cítí dobře. Namaloval jsem také obraz, kde jsou dvě postavy, žena a muž. Ale ženy mne baví víc, jsem rád, když namaluji ženu s krásnými tvary a mohu jí zakomponovat někam do přírody,“ přiznává Ondra. A dodává, že díky dobrým ženám má na světě svoje místo, kde je šťastný. Blanka Zajíček, Josef Gabriel


INZERCE

19

VZDěLáVEJTE SE POTYKEJTE SI S čESKOBUDěJOVICKýMI ZAMěSTNAVATELI

USAďTE SE NA TRHU PRáCE

ROZPOHYBUJTE

SVé AMBICE…

PRO 14 ABSOLVENTů KURZů ZAJISTíME PRACOVNí MíSTA NA POZICíCH

OPERáTOR/KA

ASISTENT/KA FUNDRAISER/KA Jste z Českých Budějovic a okolí? Jste osoba se zdravotním postižením? Dokončil/a jste středoškolské vzdělání s maturitou? Máte základy práce s PC a internetem? Nebojíte se komunikovat po telefonu, po e-mailu ani z očí do očí? Chcete najít uplatnění na trhu práce nebo svému stávajícímu zaměstnavateli nabídnout nové znalosti a dovednosti? Chcete následujících 12 měsíců věnovat sami sobě a najít tak stabilní místo ve své komunitě i na trhu práce? Pak čtěte dál…

– job klub v rozsahu 6 hodin týdně pod vedením kouče a lektora s cílem navést vás na správnou cestu na trh práce – exkurze k českobudějovickým zaměstnavatelům, zejména k těm, kteří zaměstnávají osoby s různým typem postižení – jeden ze tří týdenních kurzů „Operátor/ka call centra“, „Fund­raiser/ka“ či „Asistent/ka“ Všechny aktivity tvoří jeden celek a jsou vzájemně propojené. Začínáme 1. 6. 2013 a končíme 31. 5. 2014. Naším cílem je umístit na trhu práce všech 24 účastníků projektu.

Česká asociace pro psychické zdraví ve spolupráci s Občanským sdružením KOLUMBUS realizuje projekt spolufinancovaný Evropským sociálním fondem „AKTIVIZACE osob se zdravotním postižením na trhu práce – Českobudějovicko“, v rámci kterého nabízí 24 kandidátům tyto aktivity:

JAK SE PŘIHLÁSIT Zašlete svůj životopis a motivační dopis do 15. 5. 2013 na e-mail katerina.hykova@capz.cz. Do předmětu e-mailu napište „OP LZZ – Aktivizace“. Úspěšným uchazečům pošleme pozvánku k osobnímu pohovoru do 19. 5. 2013. Těšíme se na setkání s vámi.

ČESK Á ASOCIACE PRO PSYCHICKÉ ZDRAVÍ

ESPRIT

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné Ročník XVII, číslo 3–4 VYCHÁZÍ: 5. 5. 2013 CENA VÝTISKU: Zdarma MK ČR 13874, ISSN 1214-2123

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

VYDAVATEL

Česká asociace pro psychické zdraví Vladislavova 12, Praha 1, 110 00 TEL.: 777 783 019, E-MAIL: esprit@capz.cz Josef Gabriel Kamila Heinzová GRAFIK: Josef Gabriel ml. TISK: Tiskárna PRATR, a. s.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

ŠÉFREDAKTOR: KOREKTORKA:

Více informací na www.capz.cz www.os-kolumbus.org

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Vládního výboru pro zdravotně postižené občany.


20


Esprit 3-4 2013