12
příběh téma
Kapitalismus s námi nepočítá Je těžké popsat člověku bez psychiatrické zkušenosti, co všechno přináší vážná duševní nemoc. Nechci mluvit obecně, pokusím se teď s vámi podělit o některé vlastní postřehy. Už skoro deset let bojuji s bipolární afektivní poruchou. Když mi bylo třicet, nemoc propukla plnou silou a udělala mi ze života horskou dráhu. Krátká hypomanická období střídaly měsíce depresí. Přestávala jsem svůj život zvládat, konečně se dostala do léčení a několikrát pobyla na psychiatrii.
M
yslím, že co se týče reakcí okolí, nejhorší období jsem měla těsně po propuštění z psychiatrie. Na blázinci je vám tak blbě, že nic jiného neřešíte. Po návratu domů je vám sice lépe, ale na velké vyskakování to není. Najednou musíte řešit spoustu praktických věcí a okolí se k vám v nejlepším případě chová rozpačitě. Například moji rodiče se mnou dodnes v obdobích mého depresivního relapsu nekomunikují a začnou se mnou mluvit, až jsem zase „normální“. Přitom informace o tom, co mi je, mají. Jejich popírání skutečnosti, že mají bláznivou dceru, je dokonalé. Štěstí mám na partnera, který mi hodně pomáhá, i když zpočátku také dlouhou dobu tápal.
Konec kariéry
Nejtvrději mě všeobecné odmítání duševně nemocných zasáhlo v mojí profesi. Pracovala jsem na plný úvazek jako novinářka a mé neschopenky byly problém. Když se protáhly na několik měsíců, informovala jsem šéfa o svém zdravotním stavu. Reagoval tak, že vyzpovídal několik psychiatrů, jestli člověk s maniodepresí může dělat redaktora. Sám mi řekl, že získal názorové rozpětí od „v žádném případě“ až po „a proč ne?“ Dost mě tahle situace ponižovala, ale takhle to dnes chodí. Pokud nejste mladí, svěží, dynamičtí a schopní podávat nepřetržitý pracovní výkon, dopadne to s vámi špatně. Já jsem po dvou letech
snah o návrat k práci skončila v invalidním důchodu a píšu jen externě. Důchod je alespoň nějaké finanční zajištění, ale co se týče kariéry, je to konečná. Znám poměrně dost lidí, kteří trpí psychickou nemocí, ale nikoho, kdo by se naplno vrátil ke své profesi. Přitom jde o lidi chytré a se vzděláním.
Práce je málo
Tržní mechanizmus kapitalismu s námi nepočítá. Situace na trhu práce je očima duševně nemocného katastrofální. Kolísavá výkonnost je neomluvitelná. Můžete mluvit o velkém štěstí, když se vám podaří nakontaktovat se na nějaké komunitní zařízení, kterých je jako šafránu (zvláště mimo Prahu), a zapojit se například do chráněné práce. A nevím o jediné neziskovce nebo občanském sdružení pracujícím s duševně nemocnými, které by nemělo finanční problémy. S námi se prostě už nepočítá. Pro společnost jsme jen ti, co zbytečně ujídají z hubeného krajíce sociálních dávek. Už jsem se také dozvěděla, ať držím pusu, protože na mě dotyčný platí daně. Nejsem naivní. Znám lidi s duševní poruchou, kteří se jen flákají, pokuřují, pijou kafe, případně se povalují u vchodu do supermarketu a na blázinci jsou vlastně spokojení. Pak znám i ty druhé, kteří se snaží, vychovávají děti a chtějí i podle svých omezených možností pracovat, být něco platní. Vím o snahách svých známých, invalidních důchodců, sehnat domácí práci, na kterou by stačili. Naprosto všechny takové nabídky jsou podvod, nebo mají nějaký právní háček, který invalidu doslova finančně vydírá. Například jim odebírá více než polovinu výplaty za různá papírová školení nebo „úhradu nadstandardně zvýšených nákladů poskytovaných zaměstnanci se zdravotním postižením v souvislosti s výkonem jeho práce“. Jsem nadstandardně podezíravá, proto to vše na mě působí jako tunel na peníze, kteří takoví zaměstnavatelé dostávají za to, že zaměstnávají ZTP. To, že spousta invalidů s takovými podmínkami zaměstnání souhlasí, svědčí o výši důchodů u nás.
Nekonečný boj s nepochopením
A proč o tom všem mluvím? Duševní nemoc vás obere o zdravý rozum, iluze, nekvalitní
přátele a známé i o práci. Pak je hodně těžké zachovat si sebedůvěru a logicky se objevují otázky „kdo jsem?“ a „kam patřím?“ a okolí vám to neusnadní. Vy jste tady ti, kdo jsou v menšině a kdo se tedy musí chtě nechtě přizpůsobit. Budete bojovat s příznaky nemoci, černými myšlenkami, vedlejšími účinky léků, hroznou únavou a pochybnostmi o své vlastní existenci. A to ne jednou, ale stále dokola. Když už si myslíte, že jste z nejhoršího venku, nemoc vás znovu srazí na kolena a ukáže vám, kdo je tady pánem. Neinformovanost veřejnosti o problematice duševních nemocí je, podle mého názoru, pořád velká. Lidi z okolí se k vám často budou chovat necitelně. Ani ne schválně, ale prostě proto, že neví, čím vám ubližují. Stále se vám bude stávat, že vás někdo obviní ze simulace, nebo vám bude dokazovat, že kdybyste zatli zuby, tak ono by to šlo. Kéž by už konečně pochopili, že nešlo. To, že duševní nemoc není na první pohled vidět, neznamená, že není stále připravená zatnout svoje drápy. Co se mě přímo netýká, to pro mne neexistuje – takový je nejčastější přístup veřejnosti k duševně nemocným. Lhostejnost. Už dávno jsem si všimla, že si nejvíc rozumím s lidmi, kteří mají s psychiatrií také něco společného. Než se nadějete, pomalu nebudete mít jiné známé a přátele, a to není dobré. Jenže těm ostatním musíte vysvětlit, proč s nimi například dlouhé týdny nekomunikujete. Že to není proto, že byste je nechtěli vidět. Myslím, že je velmi důležité stýkat se i s „normálními“ lidmi, mohou vás mít rádi a zároveň vám poskytnout zpětnou vazbu, že s vámi třeba není všechno v pořádku. Duševní nemoc vás změní, přinese vám velké utrpení a zkouškou ohněm projdou všechny vaše vztahy. Velmi si přeji, abych mohla víc přispět k porozumění lidí před a za zdí blázinců… -le-