Page 1

esprit

7–8

1

2009 zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

stigma a destigmatizace V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5) Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8) Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

Archiv DPS Ondřejov

téma:


2

zprávy z čapz

Vážení čtenáři, v následujících článcích se často setkáte s pojmem destigmatizace. Jen bůh ví, jakým procesem prošel tento pojem, než dospěl ke svému stvoření. Jedno je však zřejmé, jako „stigmata“ byly označovány krvácející rány na končetinách, hlavě a boku, které se po ukřižování Krista začaly objevovat u různých duchovně zaměřených lidí, z nichž asi nejznámějším je svatý František z Assisi. Tito lidé byli pak svým okolím zbožňováni a uctíváni coby pokračovatelé Kristova utrpení. V období temného středověku se ale význam a výklad stigmat změnil. V dobách honů na čarodějnice bylo jakékoliv takovéto znamení na kůži inkvizicí vyšetřované ženy důkazem jejího spolku s ďáblem a řada takových dívek a žen byla upálena na hranici. V následujícím období slovo stigma nabylo širšího významu. Nejčastěji bylo spojováno s lidmi nemocnými morem či leprou, tedy smrtelnými nemocemi. Tito lidé museli na krku nosit kravský zvonec, jehož zvuk na dálku varoval okolní občany: nepřibližujte se, zde kráčí smrt! A v této chvíli se tedy objevuje fenomén negativního postoje veřejnosti vůči postiženým lidem. V dnešní době, nebýt osvěty a dalších opatření, by se takový negativní postoj jistě dotýkal HIV pozitivních. Koho však v současnosti taková odmítavá reakce bezesporu postihuje, jsou duševně nemocní. Zvláště pak lidé, kteří onemocněli psychotickou poruchou (schizofrenie, bipolární afektivní porucha atd.) Tito lidé jsou v porovnání s jinak nemocnými nejvíce negativně vnímáni a označováni, tedy stigmatizováni. Kde je stigmatizace, je i diskriminace. Jakoby nestačilo, že je na duševně nemocné nahlíženo jako na potencionálně nebezpečné blázny. Občané nesoucí toto psychiatrické stigma jsou často vystaveni různým formám diskriminace, např. při hledání zaměstnání ale i při cestě do zahraničí – žádná cestovní kancelář je totiž pro tuto diagnózu nepojistí. Ve srovnání s tzv. normální populací mají velmi sníženou šanci nalézt si vhodného partnera, příp. založit rodinu. Taktéž jejich šance uplatnit se v kulturní, sociální či jiné sféře je velmi omezena. Nyní se konečně dostáváme k pojmu destigmatizace. Jde o proces usilující za pomoci různých prostředků sejmout z duševně nemocných ten negativní „cejch blázna“ a umožnit jim návrat zpět do společnosti. V mnoha zemích již po řadu let probíhají tzv. destigmatizační kampaně s cílem pozměnit vnímání a přístup veřejnosti k oblasti duševního zdraví. Četné výzkumné studie potvrzují, že ke kýžené změně je potřeba minimálně jedno desetiletí. Ale proč ne?! Pojďme do toho, pomůže to mnoha lidem. MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Současná situace a perspektivy ČAPZ

C

elkovou situací ČAPZ jsme se na stránkách Espritu zabývali již na přelomu roku 2008–2009. Mnoho finančních, organizačních a personálních problémů se nám podařilo vyřešit, ale dědictví nezodpovědného přístupu minulého managementu pociťujeme dodnes. K tomu se přidalo krácení dotací pro neziskové organizace jak z ministerstev, tak ze samosprávy. Asociace získala z těchto zdrojů pouze zhruba polovinu prostředků nutných pro udržení běžících projektů. Ekonomická krize nadto zasáhla soukromé dárce. I přes mnohá úsporná opatření budou veškeré dosud získané finanční prostředky vyčerpány do konce srpna. V současnosti proto vrháme všechny síly do fundraisingu a zjišťujeme, že stále existují firmy i jednotlivci, kterým osud neziskového sektoru není lhostejný. V nelehké finanční situaci je nám oporou obrovská vstřícnost a trpělivost všech zaměstnanců, především pracovníků terapeutické komunity v Mýtě, kteří se i přes finanční nejistotu naplno věnují klientům 24 hodin denně. Bohužel se finanční problémy promítly i do

zajištění provozu Linky psychopomoci. Budeme se snažit, aby linka byla klientům k dispozici jako doposud každý všední den. Její provoz od 24. 8. 2009 zajišťují vyškolení dobrovolníci. Pokud bychom byli nuceni omezit její provoz, budeme o tom informovat na našich webových stránkách. Změny se v neposlední řadě dotknou i vašeho (našeho) časopisu Esprit, který bude do konce roku vycházet jako dvouměsíčník. Na další číslo se tedy můžete těšit v polovině října. V těchto měsících probíhají grantová řízení na dotace ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu. Všechny tyto výzvy pozorně sledujeme. Již jsme podali žádost o grant na projekt Symbióza pro roky 2010–2011 a v těchto dnech dokončujeme žádost na projekt Terapeutická komunita Mýto. Začínáme připravovat i další žádosti o dotace – vedle Linky psychopomoci také na nové projekty Buňka, Škola seznamování a různé vzdělávací akce. Naším cílem je finančně zajistit stávající, případně nové projekty. Věříme, že se nám to společně podaří. Jan Martínek, ředitel ČAPZ


aktuality

3

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni Před necelým rokem ombudsman informoval ve své zprávě o stavu českých psychiatrických léčeben veřejnost o tom, že v naší zemi dochází k porušování základních lidských práv duševně nemocných. Nedostalo se mu však žádné velké odezvy, jakoby se tato zpráva nikoho nedotkla. Nyní Národní rada osob se zdravotním postižením ČR upozorňuje na stejný problém: duševně nemocní jsou u nás diskriminováni, dochází k porušování jejich práv. Otázkou však je, co by se muselo stát, aby tuto zprávu začal někdo brát vážně.

V

áclav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením (NRZP ČR), vyzval ministryni zdravotnictví Danu Juráskovou, aby přispěla ke zlepšení situace v české psychiatrii přijetím opatření, které může provést téměř okamžitě bez projednávání zásadnějších legislativních změn. „Prvním krokem by byla úprava úhradové vyhlášky, která by zvýšila kalkulaci výdajů pro oblast péče o duševně nemocné. Jak jistě víte, naše psychiatrie je výrazně podfinancována, což je zřejmé např. již při prvním vstupu do psychiatrických zdravotnických zařízení,“ uvádí Václav Krása v dopise, který ministryně Jurásková dostala na stůl začátkem srpna. „Lidí s duševním onemocněním je v ČR více než 150 tisíc,

Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením

přičemž z množství peněz, které jsou na zdravotnictví, jde na tuto problematiku pouze zhruba 3,7 procenta všech výdajů, které jsou vydávány na zdravotní péči,“ řekl Václav Krása a dodal, že v porovnání s jinými medicínskými disciplínami se na psychiatrii vynakládá nesrovnatelně méně peněz. Mezi ostatními státy EU stojíme na předposledním místě (za námi je už jen Slovensko). Ministerstvo zdravotnictví by podle něj mělo také podpořit vzdělávání lékařů i nelékařů o právech pacientů. „Jasně cítíme, že dochází k diskriminaci osob s duševním onemocněním. Hovoří o tom řada zpráv, například i zpráva ombudsmana a další, které vytýkají řadu nedostatků v systému naší psychiatrické péče,“ uvedl Václav Krása. Společným jmenovatelem většiny kritizovaných problémů je právě nedostatek financí. „Ombudsman konstatoval, že za peníze, které mají psychiatrické léčebny na ošetřovací den, prostě nejde pracovat tak, jak by se mělo. Následkem toho vznikají nedostatky v personálním zajištění pomoci, nedostatky v komunikaci. Když je příliš málo zdravotníků na příliš mnoho pacientů, není možné individuálně se jim věnovat, což vzhledem k charakteru duševního onemocnění negativně ovlivňuje možnost vyléčení takových pacientů,“ řekl JUDr. Ondřej Dostál – jeden z členů pracovní skupiny NRZP ČR, která se zabývá situací lidí s duševním onemocněním a hledá aktuální možnosti zlepšení stavu české psychiatrie i legislativního rámce ochrany práv osob s duševním onemocněním.

Porušování práv

České republice se podle NRZP ČR dosud nepodařilo vzdor řadě mezinárodních podnětů vytvořit standardní nástroje politiky péče o osoby s duševní poruchou v podobě právních norem. „V České republice se porušují práva duševně nemocných, která jsou zakotvena v mezinárodních dokumentech,“ uvedl Krása s tím, že se jedná například o Úmluvu o lidských právech a biomedicíně“ (2001), Rezoluci Generálního Shromáždění OSN č. 46/119 z r. 1991 – Zásady ochrany duševně nemocných“, „Helsinskou deklaraci o duševním zdraví pro Evropu“ (2005) nebo Zelenou

knihu komise Evropských společenství z roku 2005. Předseda NRZP ČR proto vyzval ministerstvo spravedlnosti, aby se urychleně začalo zabývat otázkou častého porušování práv duševně nemocných lidí. „Prvním krokem je podpora rozvoje právní pomoci duševně nemocným, organizace vzdělávání o jejich právech a zlepšení a zrychlení činnosti soudů při rozhodování o právech duševně nemocných. Druhým krokem je úprava vyhlášky, kterou se stanoví tarify pro advokáty, kteří zastupují osoby s duševním onemocněním,“ napsal v dopise ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové předseda NRZP ČR. Dostatečnou motivaci k obraně práv duševně nemocných lidí podle něj obvykle nemají ani právníci. „Advokát hájící ex offo práva vraha dostane za jeden úkon až pětkrát více než advokát ustanovený za opatrovníka hájícího práva a zájmy duševně nemocného,“ dodal Krása s tím, že tato opatření mohou zlepšit situaci pouze částečně. Česká republika podle něj nutně potřebuje samostatný zákon, který by se zabýval ochranou duševně nemocných. 

Zákon o duševním zdraví

„Duševně nemocní na rozdíl od jinak postižených nemají schopnost náležitě prosazovat svá práva, protože jejich mozek je nemocný. Je potřeba, aby se o ně někdo postaral, a kdo jiný než společnost svými patřičnými právními normami. V mnoha okolních státech Evropy byl přijat Zákon o duševním zdraví. Bylo by skvělé, kdybychom k něčemu takovému rovněž dospěli,“ řekl primář Denního psychiatrického sanatoria Ondřejov MUDr. Martin Jarolímek, který se mimo jiné podílí na činnosti pracovní skupiny NRZP ČR. „Na rozdíl od jiných evropských zemí Česká republika nemá komplexní zákon, který by jednoznačně, logicky a srozumitelně upravoval práva, která duševně nemocní lidé mají,“ konstatuje Ondřej Dostál. Podle něj jde hlavně o to, aby nedocházelo k jejich neoprávněným nuceným hospitalizacím, aby během pobytu ve zdravotnickém zařízení byla respektována jejich práva na komunikaci (poučení, informovaný souhlas) a aby byla respektována jejich lidská důstojnost. -gab-


4

aktuality

Sociální firmy – nový rozměr podnikání

V

Praze se ve dnech 10.–12. září uskuteční konference Sociální firmy – nový rozměr podnikání. Setkání je výroční konferencí organizace CEFEC, která je střešní mezinárodní organizací sdružující sociální firmy, sociální družstva, neziskové a jiné organizace, které sdílejí cíl umožnit placenou práci pro lidi se zdravotním postižením a znevýhodněním na trhu práce. Pojem sociální firma není v Česku příliš znám, i když má bohatou historii a v Evropské unii se o něm velmi často mluví. Pro ty, kteří se se sociální firmou nyní setkávají poprvé, je zde vysvětlení Evropského ekonomického a sociálního výboru EU: „Společnou charakteristikou subjektů sociální ekonomiky je akcentování sociálních cílů, důraz na prvky podnikání, avšak nikoli potřeba maximálního obratu a zisku. Jejich základními hodnotami jsou solidarita, sociální soudružnost, sociální zodpovědnost, demokratické řízení, participace občanů a autonomie. Jsou kombinací podnikatelského zaujetí a ohledů k veřejnému zájmu.“ Pořadatelé konference tento koncept považují za klíčový zvláště v dnešní době probíhající ekonomické krize: „Jsme přesvědčeni, že přístupy sociální ekonomiky a sociálního podnikání nabízejí jedno z mála skutečných řešení této problematiky. Konference si klade za cíl šířit uvedené myšlenky, především prostřednictvím příkladů dobré praxe z různých evropských zemí, a vyzvat zástupce národní i evropské politiky k jejich podpoře a prosazení.“ V rámci konference proběhnou workshopy pro ty, kteří již mají zkušenosti s některou z forem sociálního podnikání, ale i pro úplné začátečníky. Předpokládaná účast je zhruba 300 lidí ze všech koutů Evropy. Svoje zkušenosti a rady budou s účastníky konference sdílet zkušení domácí i zahraniční profesionálové zaměření na zaměstnávání a pracovní rehabilitaci osob znevýhodněných na trhu práce, stejně jako odborníci na ekonomiku a marketing. -joml-

Týden sociálních služeb

N

a různých místech České republiky se od 5. 10. do 11. 10. 2009 koná Týden sociálních služeb, který vyhlásilo MPSV a Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky. Během akce se pracoviště sociálních služeb otevřou pro veřejnost a lidé se budou moci osobně seznámit s tím, co sociální služby nabízejí. „Chceme ukázat veřejnosti, že varianty, kvalita a úroveň sociálních služeb této země zaznamenaly od 90. let minulého století znatelné změny. Chceme upozornit širokou českou veřejnost na důležitost a nepostradatelnost sociálních služeb v každém moderním

Pomůžou sociální firmy překonat hospodářskou krizi?

Datum konání: 10.–12. září 2009 Místo konání: prostory Autoklubu České republiky, Opletalova 29, Praha 1 Cena: 3 230 Kč (běžný účastník), 2 340 Kč (znevýhodnění zaměstnanci sociálních firem, uživatelé služeb) Jazyk: čeština/angličtina (simultánní tlumočení) Více informací: www.cefec2009inprague.cz

a vyspělém státě, tedy i České republice,“ říká Jiří Horecký, prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. V rámci akce se uskuteční také první Výroční kongres poskytovatelů sociálních služeb, kde zazní informace o aktuálním dění v sociálních službách a dojde k vzájemné výměně zkušeností. Na kongresu vystoupí zástupci státní správy, samosprávy a samotných poskytovatelů. V České republice v současné době působí 2 268 poskytovatelů sociálních služeb (neziskové organizace, města a obce, obchodní společnosti, příspěvkové organizace krajů a obcí ). Sociální služby zaměstnávají více než 50 000 lidí, potřebují je mimo jiné senioři, osoby se zdravotním postižením a lidé, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením. Zdroj: www.mpsv.cz , více na www.tyden-socialnich-sluzeb.cz. 

Na happening do Prahy

O

bčanské sdružení Green Doors vás srdečně zve na svůj osvětově laděný happening Když to s tebou jde do kopce. Akce je naplánována na 19. 9. 2009 mez 13. a 17. hodinu. Stejně jako v předchozích čtyřech ročnících bude probíhat před Bludištěm na pražském Petříně. Můžete se těšit na zajímavé nejen kulturní zážitky, (kapely, divadlo, workshopy, informační stánky poskytovatelů sociálních služeb). -red-

Když to s tebou jde do kopce 2008.


téma

5

Mezinárodní seminář Destigmatizace a zvyšování kvality psychiatrické péče Ve dnech 28.–29.5. 2009 proběhl v Praze dvoudenní Mezinárodní seminář Destigmatizace a zvyšování kvality psychiatrické péče pod záštitou českého předsednictví v Radě EU, ve spolupráci s Evropskou komisí. Problematika duševního zdraví a nemoci nabývá na stále větším významu.

Ú

silí o dobré duševní zdraví populace musí být výsledkem dynamické a vzájemně se doplňující spolupráce. Pozornost bude věnována především prevenci, a to ve všech věkových i rizikových skupinách“, uvedla náměstkyně pro zdravotní péči Markéta Hellerová. Svou daň si však psychiatrické nemoci nevybírají pouze u lidí vyšších věkových skupin, a proto je třeba se zaměřit na mladou populaci. Nejpalčivějším problémem, který v poslední době narůstá, jsou sebevraždy mladých lidí. Moderní psychiatrická péče nabízí široké spektrum služeb zahrnující péči jak zdravotní, tak sociální. Aby tato péče byla ve všech svých druzích a v nejvyšší kvalitě dostupná pro občany EU, bude třeba společných kroků členských států, koordinace a výměny zkušeností s přihlédnutím k odlišným tradicím a koncepcím zdravotních a sociálních systémů. Každým rokem trpí v zemích EU některou z duševních poruch asi 83 miliónů obyvatel (z toho se k odborné péči dostane asi jen 26 miliónů), v ČR léčíme každoročně v psychiatrických zařízeních asi půl miliónu pacientů. Odhaduje se, že přímé zdravotní náklady spojené s psychiatrickou péčí v EU jsou ročně 110 miliard euro, přímé nemedicínské 50 miliard a nepřímé 300 miliard, dohroenta. Jeho snem je vybudovat optimální síť, jejímiž hlavními body mady tedy enormních 460 miliard euro. Konference upozornila na jsou: týmy profesionálů, rodičovské skupiny, orgány státní správy, rozdílné přístupy v EU. Nejméně významný je také aspekt sociálního média a tzv. advocacy centra provozována bývalými vyškolenými začleňování duševně nemocných osob, který se napříč členskými psychiatrickými pacienty. I věšina ostatních referujících přinesla státy daří naplňovat s velkými rozdíly. velmi zajímavé informace. Např. v Rumunsku byl již Byly zde prezentovány zkušenosti, v r. 2002 přijat Zákon o duševním zdraví, avšak do pohledy a aktivity nejen ze zemí bývalého Nejpalčivějším dnešního dne se ve struktuře psychiatrické péče nic Východního bloku (Česká republika, Bulnezměnilo. Z německé strany zazněly přesně strukharsko, Slovensko, Polsko), ale též zástupci problémem jsou turované názory, jak vést destigmatizační kampaně. vyspělých členských států EU. Naskytla se v současnosti Osobně jsem ocenil, že dva referáty, z toho jeden tak příležitost pozorovat rozdíly v podmínčasté sebevraždy z ČR, byly věnovány profesionálnímu vzdělávání kách, možnostech, tradicích, přístupech psychiatrických zdravotních sester. Další referáty i ve financování psychiatrické péče. Celkem mladých lidí. z naší strany nebyly již pro forum posluchačů příliš zaznělo dvacet příspěvků, z toho šest za přínosné. Jako vždy autoři konstatovali především Českou republiku, včetně ředitele VZP nedostatečné rozvinutí sítě komunitních služeb, závěrem zdů(O. Pěč, T. Petr, J. Petrenko, J. Raboch). Jedním z nejvýznamnějraznili podfinancování psychiatrie v ČR. Dokud se toto nezmění, ších referátů byl příspěvek generálního sekretáře EUFAMI Kevina nezmění se nic – takže opět patová situace. Jonese. Popsal historii vzniku této organizace od roku 1992. Snad nejlidštější referát zazněl z úst prezidenta organizace Mental Hlavní nosnou ideou organizace bylo a je přesvědčení, že rodinní Health Europe. Kladl největší důraz na tzv. well beeing (duševní pohopříslušníci a jiné blízké osoby pacienta mohou mít velmi významný da) našich pacientů. Celkově jsem byl tímto seminářem a zahraničnívliv na zvyšování kvality jeho života. Z původně malé organizace mi řečníky nadšen, ačkoliv jsem mnohdy mezi řádky jejich příspěvků sídlící v Belgii se nyní stalo velké nátlakové seskupení sdružující vnímal kritiku stávající péče o psychiatrické pacienty v ČR. Zřejmě je rodinné příslušníky a osoby pacientovi blízké. Organizace má třeba vícero takovýchto seminářů se zahraničními experty, aby se Zeď 48 kolektivních členů (organizací) z 28 zemí. Jako hlavní problém nářků Psychiatrické společnosti konečně pohnula. současné psychiatrické péče vyzdvihl nedostatečnou a neuspokoMUDr. Martin Jarolímek jivou komunikaci mezi profesionály a rodinnými příslušníky paci-


6

téma

Stigma, strach, předsudky, odmítání

V oblasti péče o duševní zdraví došlo z hlediska lidských práv během posledních padesáti let k mnoha pozitivním změnám. Lidé, kteří v tomto oboru působí, jsou přímými svědky ozdravného procesu – tajemné skladování pacientů v nemocnicích a jejich kriminalizace byla nahrazena medikací a psychologickým přístupem.

P

odařilo se přesunout klienty z psychiatrických nemocnic do domů s podporovaným bydlením. Na závislost se přestalo pohlížet jako na morální problém, ale je chápána jako nemoc, kterou je možné léčit. Současná nabídka léčebných možností a sociálních podpůrných sítí pomáhá lidem s psychickými problémy tak jako nikdy předtím.

Cvoci jsou stále mezi námi

Ve slovníku velké části naší společnosti se však nepřestaly vyskytovat slova jako – feťák, šílenec, psychouš, cvok – hanlivé označení pro lidi, kteří se ve svém životě potýkají s nějakým druhem duševní krize. Tyto diskriminující výrazy jsou stále zde a není lehké se jich

zbavit. Proč je tomu tak? Mnozí lidé stále nechápou psychické nemoci a závislosti jako zdravotní potíže a myslí si, že jsou tyto problémy způsobeny špatnou sebekontrolou či vadným charakterem. A to vše se děje i přesto, že odborníci se dlouhodobě snaží o narovnání tohoto pokřiveného pohledu na psychickou nemoc, a dokonce v této oblasti již vyhlásili své vítězství. Je nutné si uvědomit, že stejně jako si člověk nevolí svou rasu či pohlaví nebo nemůže ovlivnit své fyzické postižení, tak si také nevolí a nemůže ovlivnit svou duševní poruchu. Většina lidí se ale domnívá, že psychické onemocnění je něco „jiného“. Očekává se, že své chování by měl mít člověk pod kontrolou. Každý musí být pánem svých myšlenek a emocí. Jedná se ale o názory založené na stereotypech, laických předpokladech či falešných obrazech, které často vytváří média. Lidé, kteří se nacházejí v psychické krizi, se tak často musí vyrovnávat i s nepochopením od svých blízkých – No tak, trochu se snaž a seber se. Neflákej se pořád, dělej něco, vždyť ti nic není…

Co je to stigma

Všichni, kteří mají co do činění s oblastí duševního zdraví, velmi často hovoří o problematice stigmatu nebo stigmatizace. Co se pod tímto označením ale skrývá? Podle původce teorie stigmatu,


téma

7

Ervinga Goffmana, je stigma označení pro situaci, kdy je člověk skupině (např.: „Setkám-li se s někým s duševní nemocí či závislostí, vyloučen z plného přijetí společností, tzv. „normální“ většinou. vím, co očekávat.“). V důsledku toho dochází k určité formě diskriminace ze strany Osvobodíme se od stereotypů? společnosti, např. trestům, omezení práv, posměchu anebo Veřejnost se chce domnívat, že nemoc či neobvyklé chování se nějak odmítavým reakcím. Ve starém Řecku bylo stigma viditelným projevují z určitého důvodu, protože jestliže tomu tak není, pak je život znamením na těle, které bylo vypáleno nežádoucím osobám, zredukován na souhru náhod. Proto je na lidi v psychické krizi nahlíjako např. otrokům, zlodějům či zrádcům. Ačkoliv v dnešní ženo dle projevů jejich duševní nemoci, aby bylo možné udělat rozdíl době nejsou duševně nemocným vypalována do kůže žádné mezi „jimi“ a „námi“. Psychicky nemocní lidé či lidé se závislostí jsou poznávací znamení, společnost se k nim mnohdy chová jako pod vlivem stereotypů označováni jako násilníci, jako ti, jejichž chování k oněm viditelně poznamenaným podvratným živlům Řecka. je nepředvídatelné. Společnost také věří, že mají špatné společenské Od dávných dob až dodnes je na duševní nemoc nahlíženo jako dovednosti, nejsou schopni uzdravení a za své nemoci si mohou sami. na hřích, trestný čin, problém s chováním nebo jako na kombiZ těchto důvodů jsou lidé přesvědčeni, že by takto postižení měli být naci některých z těchto nešvarů. Přes měnící se situaci zůstává hospitalizováni nebo zavřeni; stojí sice za to poskytnout jim pomoc, ale pohled společnosti na duševně nemocné stejný: v nejhorším veřejnost se na to nemusí dívat. případě je psychicky postižený člověk nenapravitelný, v tom Duševní onemocnění a závislost se řadí vedle sexuálně přenosných nejlepším je schopen dočasného uzdravení díky přísnému dodrnemocí, epilepsie a lepry; jedná se o tři nemoci, které již odedávna žování stanoveného programu. v lidech vyvolávají velký strach. Tyto choroby nejsou atraktivní pro Lidé se zkušeností s duševní nemocí nebo závislostí patří televizní charitativní pořady. „Zdá se, že společnost potřebuje jednu mezi nejvíce podceňované postižené, a dokonce i přátelé, rodinemoc, která se stane synonymem zla a její oběti na či terapeuti těchto lidí jsou nuceni budou obviňovány,“ napsala Susan Sontagová vypořádávat se se stigmatem, které ve své studii týkající se AIDS. Toto tvrzení je s sebou psychická krize přináší. Velká téměř 80 procent snadno převoditelné na duševní nemoci a záamerická studie mezi klienty s duševduševně nemocných vislosti. Ve slovech Sontagové nacházíme ale ním onemocněním ukázala, že téměř se někdy setkalo se i naději. V průběhu doby se stigma proměňuje. 80 procent respondentů se někdy Je možné ho vytvářet (řízení pod vlivem alkohosetkalo se zraňujícími nebo urážlivými zraňujícími nebo lu, kouření) nebo redukovat (rakovina, AIDS). poznámkami a více než čtvrtině dotáurážlivými poznámkami. Když se poučíme z různých kampaní bojujících zaných bylo někdy řečeno, že by měli proti škodlivým předsudkům v jiných oblastech, snížit svá očekávání od života. Ale snad se také jednou za přispění nějaké osvětové kampaně osvobodíme dopady této diskriminace jsou hlubší než jen nepříjemné pood předsudků a stereotypů spojených s duševní nemocí. hledy a jízlivé poznámky. Klientům s psychickou nemocí nebo Zajímavé je, že mezi kulturami a jejich úrovní předsudků k duševzávislostí jsou odpírána základní občanská práva, setkávají se ním nemocem jsou rozdíly. Například v rozvojových zemích má schizos nenápadnou či okázalou diskriminací při žádosti o bydlení, frenie lepší prognózu, protože je sociálně lépe přijímána. Je proto třeba, zaměstnaní, podporu v nezaměstnanosti, při výběru vysoké abychom se nejen věnovali inovativnímu výzkumu, ale také se poučili školy, ale také ve věci rodičovských práv, imigračního statutu, ze zkušeností s duševní nemocí v ostatních zemích. nebo dokonce zájezdů do zahraničí. Je na ně často nahlíženo Sarah Hamid-Balma, Corrine Arthur jako na občany druhé kategorie, a to jak sousedy či spolupraZ angličtiny přeložila Pavlína Vágnerová covníky, tak například i zdravotníky, trestním systémem, mé(překlad redakčně zpracován). dii, ale dokonce i profesionály z oblasti péče o duševní zdraví, ostatními klienty nebo jejich blízkými. Takové odmítání člověka ze strany sociálních sítí, zdrojů a institucí má značně negativní Článek převzat z časopisu Visions: BC’s Mental Health and Addictidopad na jeho samostatnost, uzdravení a celkovou kvalitu živoons Journal, 2005, Vol. 2, No. 6, s. 4–5. Přeloženo se svolením autota. A právě z důvodu diskriminace duševně nemocných je oblast rek a BC Partners for Mental Health and Addictions Information. duševního zdraví dlouhodobě výrazně podfinancována.

Proč je tak těžké zbavit se předsudků

Existují tři hlavní teorie rozvoje stigmatu vůči určité menšině. Každá z nich je aplikovatelná na lidi s duševním onemocněním a závislostí:

1. Stigma omlouvá současnou sociální nespravedlnost (např.:

přesvědčení, že lidé s duševní nemocí jsou méněcenní, a proto je jejich izolace oprávněná).

2. Stigma slouží k podpoře základních psychologických potřeb (např.: „Porovnání mého života s životem duševně nemocného nebo závislého mi dělá dobře.“). 3. Stigma slouží k tvorbě tzv. mentálních zkratek, které dovolí vytvořit si rychle názor na lidi s psychickou nemocí nebo závislostí, a to na základě jejich příslušnosti ke stereotypizované

inzerce

www.portal.cz

Heinz-Peter Röhr

Hysterie – strach z odmítnu

Hysterické osobnos často svým chováním a prožíváním trápí lidi ve svém okolí, ale přesto nejvíce trpí samy. Ať už se jedná o muže či ženy, souži s hysteriky bývá náročné a dotyční se od svého okolí často dočkají odmítnu . Paradoxem však je, že právě strach z odmítnu je důvodem hysterických způsobů chování a prožívání. Autor popisuje i další vnitřní kon�ikty hysterických osobnos , jako jsou nízké sebevědomí či pocit vnitřní prázdnoty. Heinz-Peter Röhr ukazuje na pozadí jedné z pohádek bratří Grimmů (Chytrá Elsa) příčiny symptomů hysterie, jejich různé projevy i možnos léčby. brož., 160 s., 225 Kč

Žádejte v knihkupectvích nebo objednávejte: Portál, s. r. o., tel. 283 028 203, e-mail: obchod@portal.cz Knihkupectví Portál: Praha 1, Jindřišská 30; Praha 8, Klapkova 2; Brno, Dominikánské nám. 8; Plzeň, Prokopova 19


8

téma

Zbláznit se může každý Jak se žije lidem s vážnými duševními poruchami a jaké překážky musí překonávat při pokusu o návrat do běžného života? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá psycholog Mgr. Martin Šťastný, vedoucí Denního stacionáře Psychiatrické léčebny Jihlava a předseda rady o. s. VOR, občanského sdružení pro podporu a péči o duševně nemocné, které provozuje v Jihlavě Centrum denních služeb VOR. Ve chvíli, kdy člověka postihne duševní nemoc, většinou nikdo z jeho blízkých příliš nechápe, co se děje. Jaké jsou obvyklé reakce rodiny či přátel v takové situaci? První reakce na skutečnost, že se jejich blízký ocitl v psychiatrické léčebně, jsou podobné jako u jiných traumat. Dotyčný člověk i jeho okolí jsou silně zaskočeni, a to i tehdy, pokud už mají s podobnou situací nějaké zkušenosti. Nové onemocnění velmi často přináší do rodiny zmatek a překvapení. V první fázi má rodina tendenci tuto skutečnost popírat. Myslí si například, že jde pouze o přechodnou záležitost. Někdy to tak skutečně může být, častější ovšem je, že závažné psychické poruchy se vracejí. To je ale v této fázi nepřijatelná a bolestná informace pro pacienta i jeho okolí. Poté nastává etapa, kdy blízcí začnou přistupovat k duševní poruše jako k tělesnému onemocnění. Zajímají se, kdy se pacient uzdraví, jakou dobu bude brát léky, jak dlouho bude hospitalizován. Po farmakologické léčbě se projevy akutní psychické nemoci většinou zmírní, ale problémem je, že nemoc doznívá v jiných formách. Zároveň se vytváří řada omezení. Jaká omezení máte na mysli? Člověk zjišťuje, že v práci není tak výkonný jako dřív nebo například dosahuje horších výsledků ve škole. Na vině je samotná duševní nemoc, ale také její léčba, která může mít negativní vedlejší účinky. Někdy je velmi těžké odlišit, které komplikace vznikají vlivem onemocnění a které jsou produktem vedlejších účinků medikace. Pacient tuto situaci většinou prožívá jako omezení. Je pravda, že v jeho životě dochází najednou k mnoha velkým změnám a on se musí nějakým způsobem vyrovnat s faktem, že má za sebou zkušenost s duševní krizí, a zároveň musí být schopen žít dál. Co pacienta čeká po propuštění z psychiatrické léčebny? Z léčebny klient odchází v nastupující remisi (fáze, kdy dochází k vymizení příznaků nemoci), v ideálním případě má nastavenou

Mgr. Martin Šťastný, vedoucí Denního stacionáře Psychiatrické léčebny Jihlava a předseda rady o. s. VOR.

Jihlavský VOR má za sebou již jedenáct let plavby. léčbu psychofarmaky, popřípadě i nějakou doplňkovou psychoterapii a sociální rehabilitaci. Musí začít pravidelně navštěvovat svého ambulantního psychiatra, což není vždy úplně jednoduché. Člověk se zkrátka snaží znovu zapojit do normálního života. Kolika lidem se po atace psychické nemoci podaří úplný návrat do společnosti? Jedna třetina lidí se zkušeností s duševní nemocí je schopna plně fungovat a navrátit se zpět do běžného života, u další třetiny se setkáváme s chronickým průběhem nemoci doprovázeným výkyvy. U této skupiny pacientů se střídají období remise a relapsů (znovuobjevení příznaků choroby). Poslední třetina psychiatrických pacientů má vlivem nemoci změněné nebo snížené schopnosti. Někdy dochází k invalidizaci v důsledku psychické nemoci i v mladém věku – i když se nemocný snaží nějak uplatnit a hledá si práci, nemoc se stále vrací, oslabuje jej, a on není v zaměstnání schopen požadovaného výkonu. Celá situace je pravděpodobně velmi náročná pro samotného nemocného i jeho blízké. Existuje nějaký návod na to, jak to celé zvládnout? Existuje jediné řešení – dozvědět se co nejvíce o problematice psychického onemocnění. Osvědčily se různé edukační (vzdělávací) kurzy pro pacienty, které mohou absolvovat rodinní příslušníci, rodiče i partneři. Blízcí pacienta by se měli snažit získat co nejvíce informací od ošetřujícího lékaře, který je může nasměrovat i na různá komunitní zařízení. Je známo, že dříve nebo později se nemoc stane jádrem nějakého konfliktu. Je to tak a nelze tomu úplně zabránit. Okolí pacienta ne vždy dobře pochopí, jak se nemoc vyvíjí a co všechno přináší. Na nemocného jsou tak kladeny přehnané nároky, je obviňován z lenosti, z touhy vyhnout se zodpovědnosti nebo třeba domácím pracím. V rodině pacienta se


hlavní strana

téma

druhy akné

9

proč vzniká

také často setkávám se syndromem vyhoření. Lidé už nejsou schopni náročnou situaci dál snášet a například opustí svého nemocného partnera. Těžko takové chování nějakým způsobem odsuzovat, protože ne každý dokáže tak velkou zátěž zvládnout. Naproti tomu se objevují i lidé, kteří tíživým podmínkám nepodlehnou a svého nemocného partnera, dceru či matku dokážou podpořit. Často se také stává, že se nemocný stahuje čím dál více Duševní z veřejného života. Děje se to porucha není jednak proto, že dotyčný sám sebe hodnotí příliš negativně, chřipka, nedá má obavy komunikovat a zárose chytit někde veň kvůli špatným zkušenostem s okolím. Takový člověk se pak v trolejbuse, bojí jít mezi lidi, není například ale ani nelze schopen navštívit ani úřad, aby požádal o sociální dávky. Jedná říci, že by před se o pacienty, které jejich nemoc ní byl někdo natolik diskvalifikuje z běžného života, že potřebují další tzv. kodefinitivně munitní péči formou sociálních ochráněn. služeb.

najdi si své akné Fámy o akné diskuse vizážistka radí lékař radí

?

léčba akné u dermatologaa objednej se u lékaře nejčastější dotazy slovníček

Jak vnímáte stigmatizaci duševně nemocných? Máte pocit, že společnost psychicky nemocné stále „značkuje“, vyděluje a diskriminuje? Mám na to trochu jiný názor. Razím termín vnitřní stigmatizace. Myslím si, že lidé vnitřně stigmatizují sami sebe víc, než to činí jejich okolí. Ve chvíli, kdy člověk dokáže se svou duševní nemocí žít, si jej jeho okolí příliš nevšímá. To je pravda. Jestli ve vašem domě bydlí někdo se schizofrenií, tak vás to nezajímá, pokud ovšem ten člověk nedělá něco, co vybočuje z normy. Jestliže se ale dopustí něčeho nenormálního, lidé nevědí, jak na to reagovat, což chápu, nikde se to neučí.

Přijď se poradit a pobavit :)

Přizpůsobení se společenské normě je asi na pacientovi. Svým klientům dávám jasně najevo, že oni musí být těmi, kdo se přizpůsobí normě, a nikoli naopak. To je samozřejmě velmi náročné, protože člověk prožívá svoje vlastní utrpení a ještě by měl být ohleduplný k ostatním a chápat, že oni to s ním nemají lehké. Pacientům zdůrazňuji, že přizpůsobení je v jejich zájmu. Vaše okolí nebude pátrat po tom, proč vám není dobře. Funguje signálně: buď něco nevybočuje, a tak to nevidím, nebo něco vybočuje, pak mi to začne vadit, ale moc už nepátrám, po tom proč…

?

To, že někdo trpí duševní nemocí, není často na první pohled patrné. Je to tak a je to trochu nespravedlivé, protože když to porovnáme například s člověkem na vozíku, zjistíme, že zde je situace naprosto odlišná. V případě vozíčkáře je hned každému jasné, že se má chovat pozorně a ohleduplně. Každý je na to naučený.

... více na

inzerce

Setkáváte se často na adresu léčebny s poznámkami typu: no jo, blázinec…? Když jednáme s některými firmami, stává se nám, že říkají: tak nám tam držte místo, my se taky jednou zblázníme. Je to takový folklór, ale není to zas tak k smíchu. Duševní porucha není chřipka, nedá se chytit někde v trolejbuse, ale nelze ani říci, že by před ní byl někdo definitivně ochráněn. Eva Vorálková

... Tvůj bojovník proti akné


10

téma

Kanada duševně nemocné respektuje Jako v pohádce

Každý z nás se ve svém životě už někdy setkal s diskriminací. Lidé se zkušeností s duševní nemocí se s ní ale setkávají téměř každý den. Při žádosti o práci či ubytování, ale také během nezávazné konverzace se svými blízkými. Česká společnost (a nejen ona) se k lidem s psychickou nemocí zkrátka nechová příliš dobře. Na vině je pravděpodobně malá informovanost o oblasti duševního zdraví a z ní plynoucí strach z duševního onemocnění, který pak vede k diskriminaci těch, kteří s psychickou chorobou mají co do činění. V některých zemích se ale k lidem, kteří na vlastní kůži zažili ataku psychické nemoci, umějí chovat. Například v Kanadě.

P

řed několika lety se mi během studia v kanadském Vancouveru rozvinula bipolární porucha. Byla podmíněná geneticky danou zranitelností, ale na jejím rozvoji se podílely také odloučení a stres, v kterém jsem žila jako zahraniční studentka. Onemocněla jsem psychózou. Nejen toto slovo nahání strach, ale i pohled na člověka, který se v tomto stavu ocitne. Na koleji, kde jsem bydlela, jsem se pod jejím vlivem chovala zvláštně, měla jsem strach a ostatní o mě také měli strach, proto zavolali pomoc. I v tak vyspělé zemi jako je Kanada, se stalo, že sanitka přijela za několik hodin. Ke které fyzické nemoci přijíždí sanitka až za několik hodin?

ní a rozhlasové vysílání Britské Kolumbie, Odvezli mě do nemocnice, kde jsem pobyla byly asi nejpřekvapivější ty, kde docházelo více jak měsíc. Ve zpětném pohledu na tamke srovnání přístupu společnosti k fyzicní pobyt musím říci, že o mě bylo výborně kým a psychickým nemocem. Například postaráno a denně mě navštěvovali lidé ze videospot muže, kterého srazí auto, on leží školy. Přišli nejen přátelé, ale i pracovníci na zemi a krvácí, kolem něj se seběhnou zahraničního oddělení a profesoři. Ti všichlidé a říkají: „Ale vždyť on nekrvácí, jen se ni mě viděli v onom zvláštním psychotickém mu asi nechce do práce,” poznámky, které stavu, ale neztráceli naději, že se vrátím psychicky nemocní lidé běžně slýchají od do normálního života. Byli informovaní. spolupracovníků, když se po relapsu nemoci Věděli, co jsou psychické nemoci, jak se vracejí do zaměstnání. V zahraničí je také mohou projevovat a jaká je prognóza. Muuž poměrně běžné, že celebrity se netají se sela zafungovat určitá svými psychickými propřirozená společenská blémy a díky nim rovněž ... Ale vždyť on osvěta o duševním dochází k destigmatizaci zdraví a nemoci, kterou této oblasti. nekrvácí, jen se za svůj život prošli. Po Osobně jsem se setkala mu asi nechce do se stigmatem a diskrimipropuštění jsem odjela do Prahy a naštěstí se nací na různých úrovních, práce... dostala do péče Centra naštěstí ne v takové míře, pro léčbu psychóz Denkterá by mně bránila v dalního sanatoria Ondřejov MUDr. Martina Jaším rozvoji. V pracovním prostředí jsem rolímka. Je to sice zdravotnické zařízení, ale se v Čechách setkala s diskriminací při já se tam cítila jako úplně normální člověk, žádosti o práci v knihovně OSN v Praze, prostředí sanatoria na mě v mnoha ohledech kde mi bylo přímo řečeno, že přijímají jen působilo jako normálnější než to za jeho zdravé lidi, protože mají špatné zkušenoszdmi. A takový pocit mám dodnes. Pacient ti s někým, kdo onemocněl a že práce je je tam brán jako lidská bytost, důstojnost je náročná. Někomu by se to mohlo zdát jako zachována a rozvíjena. legitimní požadavek, avšak je-li práce tak Mluvíme-li o diskriminaci, jde v podnáročná, že ji lidé dostatečně nezvládají statě o důstojnost člověka ve společnosti. a musejí často pracovat přesčas a o víAť máte jakékoliv postižení, přejete si kendu, pak je špatně nastavená a měla by zapadnout mezi ostatní, ne cítit se jako být rozdělena mezi více pracovníků, a tak exot. Když dojde k narušení důstojnosti, umožnit např. matkám s dětmi, aby tam trpí nejen postižený člověk, ale i společbyly zaměstnané. Překvapilo mě, že tato nost. Dochází k pozastavení přirozeného mezinárodní instituce, která proklamuje vývoje a je třeba, aby osvícená část spocelosvětovou toleranci, něco takového ještě lečnosti vyvinula značné úsilí k zavedení nevymyslela. společenských norem, které by takovýmto V Kanadě jsem později onemocněla ještě jevům předcházely a případně je odstraněkolikrát a znovu jsem byla hospitalizovánily. Většina z nás si dovede představit, že na. Byla jsem se svou nemocí otevřená, buď Kanada je v tomto ohledu dál. Přesto je tato při přijímacím pohovoru nebo později, když situace poměrně čerstvá, před dvaceti lety jsem získala určitou jistotu, že se můžu své bychom i v Kanadě našli otevřenou diskrinadřízené preventivně svěřit pro případ, že minační politiku a procedury. V současné bych potřebovala volno na rekonvalescenci. době se diskuze o diskriminaci a stigmatu Dokonce se mi stalo něco v našich podmínzaměřuje stále na sociopolitickou úroveň kách neuvěřitelného, dostala jsem nabídku strukturálních změn, ale také z velké části nového místa výzkumnice v Parlamentu na sociolingvistické aspekty a předsudky Britské Kolumbie přímo během pobytu jednotlivců. v nemocnici a tam jsem také po propuštění ihned zamířila a odvedla dobrou práci. TakDiskriminace v knihovně OSN že naděje existuje. Záleží také na mně, jak V Kanadě jsem byla svědkem velmi otese k nemoci a jejímu zviditelnění postavím. vřených mediálních kampaní, některých Nestydím se za ni, je součástí mě, toho, jaká šokujících. Z mediálních kampaní, z nichž jsem a co jsem dokázala a dokážu. mnohé jsou podporovány Radou pro televizPavlína Vágnerová


názor

11

Česká psychiatrie potřebuje změnu, ale ne na německý způsob Nejsem právník ani psychiatr, a tak názory Josefa Záviška, předsedy rodičovské organizace OSPDN (Občanské sdružení pomoci duševně nemocným) formulované v článku Česká legislativa a duševní nemoc (Esprit 5/09) mohu komentovat jenom pohledem člověka „s psychiatrickou zkušeností“.

A

utor textu konstatuje, že „v ČR schází zákon umožňující preventivní vyšetření“, což znamená, že „česká legislativa nahrává stigmatizaci duševně nemocných“(…) „Přitom je obecně známo, že duševně nemocný člověk v důsledku své poruchy nepociťuje nutnost vyhledat lékařskou pomoc, a může tak vážně ohrozit své vlastní zdraví nebo práva jiných osob.“ První věta je fakt. Druhé nerozumím. A třetí je tak stigmatizující, že víc snad ani být nemůže. Pokud se poučený a spolupracující pacient s náhledem na svou chorobu začne cítit hůř, neudělá zpravidla nic jiného, než že zajde za svým psychiatrem. Falešná východiska nemohou vést ke správným řešením.

Presumpce viny

Podle předsedy OSPDN by složitý problém ne dost včasného léčení některých nemocných měla řešit právní úprava podle německého vzoru, která umožňuje vyšetření „i za cenu přímého donucení“. Opravdu bude všechno tak jednoduše vyřešeno, pokud ustanovení německého zákona mechanicky přesadíme jako kytičku ze zcela jiného společenského a právního systému do české legislativní zahrádky? Dost o tom pochybuji. Kytička trošku zavání represí a stigmatizací… Co jiného než stigmatizace je možnost společnosti dovolit si k některým svým občanům víc než ke všem ostatním – dokonce ještě dříve, než se čímkoliv provinili? Stačí jen to, že byly „dány známky“… Shoduje se takový legislativní přístup s moderními trendy psychiatrie, kdy léčba má co nejméně omezovat, vést nemocné k tomu, aby sami rozhodovali o svém životě a nebyli jen pasivními objekty péče?

Otázka, co s těmi, kdo léčení odmítají, je samozřejmě na místě. Ale kolik je těch, kteří „v důsledku své duševní poruchy nepociťují nutnost vyhledat lékařskou pomoc?“ (Nedělá ale totéž celá řada somaticky nemocných?) Jaký je jejich podíl mezi všemi duševně nemocnými? A pak je tu z logiky věci další otázka: kdo přesně spadá do kategorie „duševně nemocný“? Čím je tento pojem určen a vymezen?

Nebezpečné právo

Máme k dispozici německé paragrafy, ale víme, jaká je německá skutečnost? Kolik práv je možné brát jedněm, aby byli bezpečně chránění druzí? Kolik je jich dovoleno vzít „nebezpečné skupině“ s předem přiřčenou presumpcí viny? Nechci hájit „vraždící šílence“ ani lidi skutečně terorizující své okolí, ale jak má pouhou možnost nebezpečí ošetřit právo s minimem etiky? Myslím, že podle práva: stíhat nepřiměřené jednání vůči okolí, ne člověka s „tou diagnózou“… K postoji, že je nutné někoho „třeba násilím“ chránit v jeho zájmu nebo „v zájmu společnosti“ je třeba přistupovat vždycky nanejvýš opatrně, protože to může být stejně tak postoj zcela objektivní jako ryze účelový. Jsme ve vztahu k duševně nemocným a k psychiatrii samotné opravdu ve třetím tisíciletí? Vyčlenit „duševně nemocné obecně“ ze společnosti normálních řádných občanů jako potencionálně nebezpečné, znamená ohrozit je už samotným právem a daleko více stigmatizovat i ty, kteří nebezpeční nikdy nebyli a nejsou. Mohlo by totiž stačit ukázat na ně prstem. (Nehrozí snad nebezpečí od obyčejného příležitostného opilce, který usne s hořící cigaretou?)

Je česká legislativa bezmocná? Rozsah tohoto textu samozřejmě neumožňuje jakékoliv podrobnější úvahy o české legislativě vztahující se k duševně nemocným. Ale je opravdu tak nedostatečná a bezmocná? Neobsahuje vůbec žádné pojistky a prevenci možných tragédií, jen to jediné ustanovení jistě překonaného zákona č. 20/1966 Sb.? Jeho vznik v šedesátých letech jistě doprovázely i prováděcí předpisy, které dávno odnesl čas. Pokud se

předseda OSPDN prezentuje jako fundovaný znalec legislativy v této oblasti, pak by měl vysvětlit, jaká je současná podoba souvisejících právních norem. Namátkou: Mají místní samosprávy pravomoc řešit některé z těchto případů v rámci přestupkového řízení? Jak je dnes upravena dispenzární péče v psychiatrii? Byla zrušena léčba nařízená soudem? Nelze někdy uplatnit nový zákon o domácím násilí? Existují tedy právní nástroje, nebo ne? Pokud ano, a nejsou využívány nebo nejsou vymahatelné, potom by ani další nová norma žádoucí efekt nepřinesla. Přínos v některých jednotlivých případech by mohl znamenat jen jiné hrozby a problémy. Konkrétních námitek by bylo tolik, že je na tomto místě není možné ani vyjmenovat. Jakýkoliv cizí vzor legislativních úprav naroubovaný do českých podmínek by musel respektovat právo a realitu a fungovat do všech detailů. Řada nutných změn by tak ovlivnila celý systém psychiatrické péče. Změnil by se pak názor, že duševní nemoci se až tak neliší od všech ostatních, na pohled, že jsou v podstatě zvláštním druhem zla? Český systém péče o duševně nemocné změnu nepochybně potřebuje, ale zdá se, že ne na německý způsob. Přes možná společenská rizika je represivní idealismus OSPDN a jeho předsedy cestou do pekel. Martina Přibylová (autorka pracovala dvacet let v nestátní psychiatrii)

Schizofrenik? Kriminálník? Opilec? Nebo slušný člověk?


12

příběh téma

Kapitalismus s námi nepočítá Je těžké popsat člověku bez psychiatrické zkušenosti, co všechno přináší vážná duševní nemoc. Nechci mluvit obecně, pokusím se teď s vámi podělit o některé vlastní postřehy. Už skoro deset let bojuji s bipolární afektivní poruchou. Když mi bylo třicet, nemoc propukla plnou silou a udělala mi ze života horskou dráhu. Krátká hypomanická období střídaly měsíce depresí. Přestávala jsem svůj život zvládat, konečně se dostala do léčení a několikrát pobyla na psychiatrii.

M

yslím, že co se týče reakcí okolí, nejhorší období jsem měla těsně po propuštění z psychiatrie. Na blázinci je vám tak blbě, že nic jiného neřešíte. Po návratu domů je vám sice lépe, ale na velké vyskakování to není. Najednou musíte řešit spoustu praktických věcí a okolí se k vám v nejlepším případě chová rozpačitě. Například moji rodiče se mnou dodnes v obdobích mého depresivního relapsu nekomunikují a začnou se mnou mluvit, až jsem zase „normální“. Přitom informace o tom, co mi je, mají. Jejich popírání skutečnosti, že mají bláznivou dceru, je dokonalé. Štěstí mám na partnera, který mi hodně pomáhá, i když zpočátku také dlouhou dobu tápal.

Konec kariéry

Nejtvrději mě všeobecné odmítání duševně nemocných zasáhlo v mojí profesi. Pracovala jsem na plný úvazek jako novinářka a mé neschopenky byly problém. Když se protáhly na několik měsíců, informovala jsem šéfa o svém zdravotním stavu. Reagoval tak, že vyzpovídal několik psychiatrů, jestli člověk s maniodepresí může dělat redaktora. Sám mi řekl, že získal názorové rozpětí od „v žádném případě“ až po „a proč ne?“ Dost mě tahle situace ponižovala, ale takhle to dnes chodí. Pokud nejste mladí, svěží, dynamičtí a schopní podávat nepřetržitý pracovní výkon, dopadne to s vámi špatně. Já jsem po dvou letech

snah o návrat k práci skončila v invalidním důchodu a píšu jen externě. Důchod je alespoň nějaké finanční zajištění, ale co se týče kariéry, je to konečná. Znám poměrně dost lidí, kteří trpí psychickou nemocí, ale nikoho, kdo by se naplno vrátil ke své profesi. Přitom jde o lidi chytré a se vzděláním.

Práce je málo

Tržní mechanizmus kapitalismu s námi nepočítá. Situace na trhu práce je očima duševně nemocného katastrofální. Kolísavá výkonnost je neomluvitelná. Můžete mluvit o velkém štěstí, když se vám podaří nakontaktovat se na nějaké komunitní zařízení, kterých je jako šafránu (zvláště mimo Prahu), a zapojit se například do chráněné práce. A nevím o jediné neziskovce nebo občanském sdružení pracujícím s duševně nemocnými, které by nemělo finanční problémy. S námi se prostě už nepočítá. Pro společnost jsme jen ti, co zbytečně ujídají z hubeného krajíce sociálních dávek. Už jsem se také dozvěděla, ať držím pusu, protože na mě dotyčný platí daně. Nejsem naivní. Znám lidi s duševní poruchou, kteří se jen flákají, pokuřují, pijou kafe, případně se povalují u vchodu do supermarketu a na blázinci jsou vlastně spokojení. Pak znám i ty druhé, kteří se snaží, vychovávají děti a chtějí i podle svých omezených možností pracovat, být něco platní. Vím o snahách svých známých, invalidních důchodců, sehnat domácí práci, na kterou by stačili. Naprosto všechny takové nabídky jsou podvod, nebo mají nějaký právní háček, který invalidu doslova finančně vydírá. Například jim odebírá více než polovinu výplaty za různá papírová školení nebo „úhradu nadstandardně zvýšených nákladů poskytovaných zaměstnanci se zdravotním postižením v souvislosti s výkonem jeho práce“. Jsem nadstandardně podezíravá, proto to vše na mě působí jako tunel na peníze, kteří takoví zaměstnavatelé dostávají za to, že zaměstnávají ZTP. To, že spousta invalidů s takovými podmínkami zaměstnání souhlasí, svědčí o výši důchodů u nás.

Nekonečný boj s nepochopením

A proč o tom všem mluvím? Duševní nemoc vás obere o zdravý rozum, iluze, nekvalitní

přátele a známé i o práci. Pak je hodně těžké zachovat si sebedůvěru a logicky se objevují otázky „kdo jsem?“ a „kam patřím?“ a okolí vám to neusnadní. Vy jste tady ti, kdo jsou v menšině a kdo se tedy musí chtě nechtě přizpůsobit. Budete bojovat s příznaky nemoci, černými myšlenkami, vedlejšími účinky léků, hroznou únavou a pochybnostmi o své vlastní existenci. A to ne jednou, ale stále dokola. Když už si myslíte, že jste z nejhoršího venku, nemoc vás znovu srazí na kolena a ukáže vám, kdo je tady pánem. Neinformovanost veřejnosti o problematice duševních nemocí je, podle mého názoru, pořád velká. Lidi z okolí se k vám často budou chovat necitelně. Ani ne schválně, ale prostě proto, že neví, čím vám ubližují. Stále se vám bude stávat, že vás někdo obviní ze simulace, nebo vám bude dokazovat, že kdybyste zatli zuby, tak ono by to šlo. Kéž by už konečně pochopili, že nešlo. To, že duševní nemoc není na první pohled vidět, neznamená, že není stále připravená zatnout svoje drápy. Co se mě přímo netýká, to pro mne neexistuje – takový je nejčastější přístup veřejnosti k duševně nemocným. Lhostejnost. Už dávno jsem si všimla, že si nejvíc rozumím s lidmi, kteří mají s psychiatrií také něco společného. Než se nadějete, pomalu nebudete mít jiné známé a přátele, a to není dobré. Jenže těm ostatním musíte vysvětlit, proč s nimi například dlouhé týdny nekomunikujete. Že to není proto, že byste je nechtěli vidět. Myslím, že je velmi důležité stýkat se i s „normálními“ lidmi, mohou vás mít rádi a zároveň vám poskytnout zpětnou vazbu, že s vámi třeba není všechno v pořádku. Duševní nemoc vás změní, přinese vám velké utrpení a zkouškou ohněm projdou všechny vaše vztahy. Velmi si přeji, abych mohla víc přispět k porozumění lidí před a za zdí blázinců… -le-


bláznivé umění

Odnesu tě k řece

J

menuji se Pavel Němec. Narodil jsem se v roce 1973 a téměř celý život prožil v Ostravě. V roce 2000 jsem onemocněl schizofrenií; dnes se už necítím tak špatně. Žiji sám, nedaleko od rodičů, a díky místním občanským sdružením mám dost kamarádů.

Návrat Ty poslední dny v Praze byly krásné. Procházíval jsem se ještě letními Vysočanami, vedl dlouhé rozhovory se svým vrátným, skamarádil se s místním trafikantem, s blonďatým mazačem výhybek a s holkou, co byla věčně bez cigaret. Přestal jsem toužit po kariéře, po studiích a prostě jsem jen tak existoval. Jednoho dne jsem pak oznámil vrátnému, že se vracím domů, daroval spolubydlícímu hluboký talíř a dal sbohem snu o dobytí Prahy.

Holub Holub se přišmajdal k zastávce a zobákem začal klovat do špačku cigarety. Byl obtloustlý, místo bylo bohaté na potravu. Na holuba ukázalo prstem dítě. Vykřiklo „Mami“ a rozeběhlo se, že holuba chytí. Už napřahovalo ruce, když tu holub poodlétl. Po několika marných pokusech dítě hry zanechalo. Holub se vrátil na zastávku a pokračoval v zobání, tentokrát přímo v kolejišti.

13

Víkend Odnesu tě k řece a celou tě umyji. Pak tě obleču do županu a na nohy ti dám šlapky. Půjdeme spolu alejí až tam, kde začínají pole. Půjdeme zpátky a v sadu si natrháme jablka. Pár jich nasbírám pod tričko. Večer se vrátíme domů, sníme večeři a půjdeme spát. Na snídani budeme mít jablka a z obchodu jogurty. Pak budeme odpočívat až do konce víkendu.

Bouřka Šero se pomalu vkrádá do mého pokoje a já zůstávám klidný, spolu s plejádou hlaholících ptáků. Mají hnízda blízko, ve větvích kaštanů nebo topolů. Vzpomínám na včerejší běsnění, na bouřku, která se nedala přehlédnout. Jak rychle začala, tak i skončila a nechala po sobě hromádky krup v rozích okenních říms. Je až s podivem, že tuto smršť ptáci přežili a teď si jich několik klidně hlaholí ve větvích.

Jogurt

Jogurt vyskočil z mrazícího boxu, u pokladny počkal, až za něj zákazník zaplatí a nechal se vložit do tašky. Po cestě z obchodu se převaloval v tašce a čichal k salámu. Chvíli se bavil s rohlíky, postěžovali si navzájem na svůj krátký život a pak se orosil. Nakonec skončil jogurt v žaludku a kelímek v odpadkovém koši.


14

rozhovor téma

Psychoanalýza – cesta do netušených hlubin a zákrutů vlastní duše „Nikdy se o psychoterapeutovi nedá říct, že je vycvičený. Je to podobné jako s hudebním nástrojem, na který se musí každodenně několik hodin cvičit, aby byl hudebník pořád připraven – technicky i interpretačně. Terapeut se také musí neustále cvičit ve své naslouchací a reflektivní funkci, aby dovedl zacházet sám se sebou. On sám, jeho osobnost, je vlastně tím hudebním nástrojem, který musí pacientovi dobře znít, rezonovat,“ říká psychoanalytička PhDr. Marie Hošková, která se již více než třicet let zabývá psychoanalytickou psychoterapií a je jedním z 30 řádných členů České psychoanalytické společnosti. Co je to vlastně psychoterapie a komu je určena? Psychoterapie je možnost volby pro lidi, kteří nějakým způsobem trpí a stále se jim nedaří cítit se lépe. Psychoterapie je šance pro člověka, který cítí, že ve svém životě potřebuje něco změnit. Je to cesta, která mu může pomoci reflektovat jeho současnou situaci, lépe se v ní vyznat a díky tomu poté najít způsob, jak svůj problém začít řešit. Není to metoda léčby, která by udržovala pacienta v pasivní roli, naopak člověk musí být motivován, aktivně spolupracovat, a pak teprve je terapie účinná. Psychoterapie tedy může být lidem nabízena, ale nikdy ne vnucována, tím by ztratila svůj smysl. Jaké pocity zažívá klient během terapie? Převážně příjemné? Byl by omyl myslet si, že psychoterapie, a zvláště psychoanalýza, je pouze něco příjemného a hezkého. Psychoterapie je velmi náročný a mnohdy i bolestný proces, který vyžaduje hodně trpělivosti na straně terapeuta i pacienta. Není lehké dotýkat se své minulosti, která je mnohdy traumatická. Mohou psychoterapii podstoupit lidé, kteří užívají psychofarmaka? Psychoterapie samozřejmě může být kombinována s léčbou psychofarmaky. V případě, že se stav klienta začne díky psychoterapeutickému procesu zlepšovat, může dojít i ke snížení množství užívaných léků. Jak by měla psychoterapie fungovat v ideálním případě? Psychoterapie by měla člověku umožnit, aby zacházel se svými vlastními vnitřními zdroji, které byly dříve utlumeny vinou toho, že se dotyčný soustředil pouze na svůj určitý problém. Psychoterapie by měla dát člověku možnost lépe vnímat sama sebe, rozšířit svůj psychický prostor, což je oblast vnitřních zdrojů či konfliktů, kterou v sobě každý má a určitým způsobem s ní zachází. V psychoterapii se člověk naučí nakládat s těmito pocity a silami jinak, nově. Přestane se postupně dívat na svůj problém (symptom) jako na nejdůležitější věc na světě a jeho pozornost se začne přesouvat na jiné věci, a díky tomu daný problém ztrácí na síle. Je normální, že když nás něco bolí nebo trápí, tak v danou chvíli se to pro nás stane

středobodem celého vesmíru, ale nelze v tomto stavu ustrnout a trápit se už navždy. Vy sama se zabýváte psychoanalýzou. Jaké další druhy psychoterapií jsou v současnosti nabízeny? Existuje celá řada psychoterapií, přičemž některé jsou více zaměřené na aktivní přístup, například kognitivně behaviorální terapie, jiné, třeba hlubinně orientovaná psychoanalytická terapie, zdůrazňují spíše naslouchací funkci terapeuta, která umožňuje komentovat to, co pacient vypráví, jeho životní příběh. Takové pojetí terapie poskytuje určitý prostor pro to, aby si člověk uvědomil, z čeho vychází, co má za sebou, jakým způsobem se mu v životě opakují určité stereotypy. Díky tomu, že si tyto skutečnosti uvědomí, má možnost se na svou situaci podívat jinak a začít s tím sám něco dělat. Jednotlivé psychoterapie se také liší svou délkou. Jsou nabízeny krátkodobé terapie, které se soustředí pouze na symptom, ale i střednědobé či dlouhodobé, které zohledňují celý životní příběh člověka. Mezi střednědobé psychoterapie patří například skupinová terapie, která je velmi častá například v lůžkových zařízeních a funguje tak, že lidé sdílejí navzájem své příběhy, a tímto způsobem mohou podpořit jeden druhého. Jako dlouhodobá psychoterapie je chápána psychoanalýza, ta může probíhat i několik let. Je psychoterapie hrazena z veřejného zdravotního pojišťění nebo se jedná o určitý nadstandard, který si pacient musí platit sám? Záleží na druhu terapie, například psychoanalýza, což je dlouhodobá psychoterapie, proplácena není a klient si ji hradí sám. Výhodou vlastní finanční zaangažovanosti je mnohem aktivnější přístup pacienta k léčbě. Ostatní terapie někdy z tohoto hlediska trochu schází na úbytě. Díky tomu, že jsou pacientovi nabídnuty zdarma, nemusí k nim být vždy dostatečně motivován, což se projeví například tím, že nedochází pravidelně na dohodnuté hodiny a v takovém případě se pak vytrácí léčebný efekt terapeutického procesu. Oproti tomu KBT (kognitivně behaviorální terapie), Gestalt terapie nebo skupinová psychoterapie jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Přesto ale není jisté, že každá platba za terapii, která je zúčtována, bude také proplacena. Pojišťovny totiž mají určité limity, a pokud je zdravotnické zařízení nebo terapeut přesáhne, musí pojišťovně tyto prostředky vrátit, a to třeba i dva roky pozpátku. Z tohoto důvodu se může stát, že se s psychoterapií trochu šetří a každému se nevnucuje. Dalším limitujícím faktorem v psychoterapii jsou vlastní síly terapeuta. Není možné, aby léčil každého, kdo by to potřeboval, nemá na to čas, sílu a ani emocionální kapacity. Lékař může v dlouhodobé individuální terapii vést deset pacientů, nikoli tisíc. A i těch deset případů se určitým způsobem dotýká jeho života, musí pro tyto lidi být k dispozici, věnovat se jim a třeba i zvládnout své nepříjemné emocionální vztahy, kterým je během terapií vystaven; příběhy pacientů jsou často velmi dramatické a traumatické. Psychoterapie, zvláště psychoanalýza, nemůže být nějakou paušální metodou, na kterou má každý nárok a měl by ji mít zadarmo. Souhlasím s názorem, že ne všechno může být propláceno z veřejného zdravotního pojištění, protože je řada daleko nutnějších výdajů,


rozhovor které zdravotní pojišťovna musí hradit, existují odvětví, v nichž jde skutečně o zachování základních životních funkcí pacientů. Na druhou stranu si myslím, že je v pořádku, že určitý druh terapií (např. skupinová) je nabízen zdarma. Je dobré, když pacienti zjistí, že existují i jiné způsoby léčby než psychofarmaka. Jak si představit psychoanalytickou terapii? Jak vlastně funguje? Stačí jen klidně ležet na pohovce a říkat, co mě napadá? Psychoanalýza je metoda, která je založena na principu volných asociací – aktuálních, nijak neřízených nápadů, pocitů, myšlenek a snů, zkrátka čehokoliv, co se v danou chvíli vynoří z pacientova nitra. Důležitá je technická stránka této terapie, mluví se o triádě podmínek, za kterých může psychoanalýza fungovat. První z nich je naprostá abstinence terapeuta. Ten se musí vzdát jakýchkoli svých zájmů, například i zvědavosti nebo otázek, které jsou třeba někde jinde (u anamnestického rozhovoru) žádoucí. Je nezbytné, aby terapeut nechal pacienta mluvit pouze o těch věcech, o nichž je schopen a ochoten mluvit z vlastní vůle, nesmí na něj nijak tlačit. Za druhé je to neutralita, terapeut se nesmí přiklonit k žádné straně nebo k čemukoliv, co v příběhu pacienta vyčnívá. To znamená, že když vyprávíte třeba o své matce, která vám něco zakázala, a terapeutka je zrovna v letech vaší matky, tak nemůže postojově stát na její straně, ale ani na vaší straně, musí být naprosto neutrální. V psychoanalytické psychoterapii je velmi důležitý vyčkávací postoj terapeuta, který nic nehodnotí, nedělá závěry, co je dobře, co špatně, ale snaží se porozumět prapříčinám vyprávěného příběhu a tomu, co se v něm vlastně děje. Další důležitou podmínkou psychoanalýzy je tzv. setting neboli uspořádání. Terapie musí být nějakým způsobem ohraničena. Pro každou terapeutickou hodinu je jasně vymezen čas – padesát minut dvakrát třikrát či čtyřikrát týdně. Někdy je velmi těžké tuto podmínku dodržet a vymezený čas opravdu respektovat. Jsou-li splněny tyto tři základní podmínky, může se rozvinout terapeutický vztah, kterému se v psychoanalýze říká přenos a protipřenos. Znamená to, že všechny pocity, které pacient v terapeutovi vyvolá, se stávají terapeutickým nástrojem. Terapeut ale musí vždy rozlišit, jestli se jedná o pocity, které vznikly u pacienta, nebo to jsou vlastní pocity, s kterými on musí dále po skončení hodiny pracovat,

15

nechat je doznít. Terapeut se musí sám sebe ptát, co vlastně hrálo roli v příběhu, který vyslechl. Je důležité, aby si na to, co mu pacient vypráví, vytvořil určitý názor, který mu pomůže při vedení další terapeutické hodiny. Jakou roli hraje v psychoterapii vztah terapeuta a klienta? V psychoterapii je velmi důležité, aby si člověk našel terapeuta, s kterým si bude rozumět, který mu bude blízký, který však pro něho bude dostatečně anonymní. Pro úspěšnou psychoterapii se jedná o zásadní podmínku, ale i přesto na ni není kladen dostatečný důraz. Stále u nás totiž převládá pasivní přístup pacientů – poslušně splní vše, co jim je naordinováno. Nejsou příliš aktivní, například se neptají svého psychiatra na psychologický efekt svých léků, nediskutují s ním o svých názorech na prováděnou léčbu. Často u paPsychoterapie je cientů, ale i některých lékařů převládá názor, šance pro člověka, lékař je ten, kdo má který cítí, že ve svém že vždy pravdu, a pacient ho musí poslechnout. životě potřebuje Takový přístup se ale něco změnit... vymstí v psychoterapii, když se pacient snaží poctivě dělat vše, co je mu psychoterapeutem řečeno, ale nedotýká se jej to zevnitř, dělá věci jen na efekt. Dochází tak k jakési pseudoterapii. Opravdová psychoterapie funguje zcela jinak. Terapeut motivuje svého pacienta k tomu, aby aktivně spolupracoval, aby se s ním třeba i přel a dal najevo své pocity nespokojenosti či zlosti. Předpokladem takového otevřeného dialogu je dobrý terapeutický vztah, a proto je tak důležitý výběr psychoterapeuta. Proč se u této terapie leží? Připadá mi to zvláštní. To určil už Sigmund Freud? Zakladatelem psychoanalýzy je Sigmund Freud, ale tato podmínka – nechat pacienty v horizontální poloze – vznikla ještě dávno

PhDr. Marie Hošková, psychoanalytička


16

rozhovor téma

Psychoanalytická pohovka, na první pohled k nerozeznání od té vaší. před ním, někdy v předminulém století, kdy byly studovány zvláštní projevy pacientů (tehdy se mluvilo o hysterii, ale dnes bychom to už možná charakterizovali jinak), které nebylo možné zařadit do některé z diagnostických kategorií. Lékaři se snažili ovlivňovat jejich symptomy za pomoci hypnózy, zjišťovali, co je příčinou takových projevů. Freud z těchto výzkumů vyšel a postupem času přišel na to, že když své pacienty v této horizontální poloze nechá volně mluvit, objeví se takzvané odporové fenomény neboli to, o čem se lidem těžko mluví. Studium těchto odporových fenoménů bylo důležité k tomu, aby Freud formuloval svoji první teorii o nevědomí a o tom, co způsobuje, že některé věci v životě člověka musely být vytěsněny do nevědomí, kde určitým způsobem dál žijí, i když si toho dotyčný není vědom. To byla jeho první teorie, později formuloval další a další, určil specifika toho, jak funguje tzv. psychický aparát. Začal se zabývat vývojovými teoriemi – tím, jak člověk diferencuje svoje nitro od počátku života. Užívání horizontální polohy při psychoanalýze tedy pochází ze starých hypnotických léčebných pokusů, které ukázaly, že když člověk není rušen kontaktem „face to face“ (tváří v tvář), tak má daleko větší svobodu vyjadřování, volně ... je to však velmi mluví o svých imaginacích, náročný a mnohdy myšlenkách, nápadech či i bolestný proces. snech, může se více ponořit do svého nitra. Oproti tomu forma sezení „face to face“ toto umožňuje daleko méně, protože člověk je naučen sledovat v konverzaci i neverbální projevy, a už to jej ovlivňuje. Proto dodnes psychoanalytici pracují touto metodou, ukázala se jako nejúčinnější. Proč se jako terapeutka věnujete právě psychoanalýze? Co vás na ní přitahuje? Když jsem před více než třiceti lety nastoupila do ambulantního psychiatrického zařízení a měla jsem pracovat jako terapeut, setkala jsem se s potřebou projít nějakým výcvikem. Velmi mě tenkrát zaujala psychoanalýza, která při výcviku apeluje na sebepoznání osobnosti terapeuta jako na jedinou cestu, která vede k porozumění pacientům. Absolvovala jsem také výcvik ve skupinové terapii, ale psychoanalýza mě oslovovala a stále oslovuje nejvíc. Myslím si,

Kde najít dobrého psychoanalytika? Česká psychoanalytická společnost – www.psychoanalyza.cz Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii – www.cspap.cz

že individuální psychoanalýza dokáže terapeuta nejlépe připravit na to, aby se svou osobností nevstupoval do osobního prostoru pacienta. Prošla jsem sedmiletým intenzivním psychoanalytickým výcvikem, na který navazovala čtyřletá, také velmi intenzivní teoretická výuka a poté řada let supervizního procesu, což znamená, že jsem směla mít své pacienty, ale stále jsem musela docházet ke zkušenému výcvikovému psychoanalytikovi konzultovat správnost svých postupů a postojů. Zpočátku je velmi těžké oddělovat svůj a pacientův prostor a nezasahovat do života klienta víc, než je nezbytně nutné. Celý psychoanalytický výcvik je velmi tvrdou školou. Člověk se musí dotknout oblastí, které by za normálních okolností zůstaly někde za ním. Při výcviku je musí znovu probrat a aktivovat, aby poznal sám sebe a naučil se zacházet sám se sebou ve vztahu k pacientům. Pro mě je psychoanalýza stále živoucí metodou, která se teoreticky neustále zdokonaluje, a samotný psychoanalytik se v ní musí neustále sebevzdělávat a cvičit. Nikdy se o terapeutovi nedá říct, že už je vycvičený. Je to podobné jako s hudebním nástrojem, na který se musí každodenně několik hodin cvičit, aby byl hudebník vždy připraven – technicky i interpretačně. Terapeut se také musí neustále cvičit ve své naslouchací a reflektivní funkci, aby dovedl zacházet sám se sebou. On sám, jeho osobnost, je vlastně tím hudebním nástrojem, který musí pacientovi dobře znít, rezonovat. I když jsem orientovaná na psychoanalytickou terapii a dlouhodobě se jí zabývám, nemůžu říct, že ostatní terapie jsou horší. Myslím si, že záleží na konkrétním pacientovi, na tom, co mu vyhovuje, pro co se rozhodne. Někdy je úplně jedno, jakou terapeutickou školu terapeut zastává, důležité je pouze to, zda dokáže svému pacientovi nabídnout pomocnou ruku, vyslechnout jej a poskytnout mu porozumění a důvěru. Kamila Heinzová


reportáž

Green Doors Hlavním posláním občanského sdružení Green Doors je pomáhat lidem, kteří prodělali ataku duševního onemocnění, navrátit se zpět do běžného života. Klienti prochází procesem tzv. psychosociální rehabilitace, což znamená, že se učí, jak se znovu zapojit do společnosti a být pokud možno její plnohodnotnou součástí. Umět se postarat sám o sebe, udržet si zaměstnání, komunikovat se svým okolím, najít si přátele či partnera – po zásahu psychické nemoci se člověk musí všechno učit zase od začátku.

P

sychosociální rehabilitace v Green Doors probíhá především prostřednictvím pracovního tréninku ve třech speciálních kavárnách v Praze – v Café Na půl cesty v Centrálním pankráckém parku v Klubu V. kolona v Bohnicích a v Klubu v Jelení v blízkosti Pražského hradu.

V kavárně

Klienti vykonávají různé práce, které kavárna nabízí, připravují nápoje a jednoduchá jídla, komunikují se zákazníky a dodavateli zboží, uklízejí nebo vyřizují drobné pochůzky. Tímto způsobem si

17

prakticky vyzkoušejí, co to znamená dodržovat pracovní režim, být schopen spolupráce a komunikace se svým okolím a mít za něco zodpovědnost. Základní trénink v kavárně trvá většinou rok, ale může být i kratší. Když klient do Green Doors nastupuje, dohodne se s terapeuty, jak dlouho by chtěl zůstat. Minimum jsou tři měsíce. „To proto, aby byla účast v programu smysluplná, abychom stihli s klientem alespoň na něčem pracovat,“ říká ředitelka sdružení Mgr. Lucie Broukalová. Během celého procesu psychosociální rehabilitace je klientům poskytována komplexní podpora, jsou jim k dispozici terapeuti, s kterými na individuálních schůzkách mohou plánovat své dlouhodobé cíle týkající se nejen pracovní činnosti, ale i vztahů, volného času nebo zdravotního stavu. Kromě práce v kavárně a individuálních schůzek s terapeuty mohou klienti absolvovat trénink kognitivních funkcí. Cvičí si paměť, plánování, rozhodování a podobně, podle toho, co jim nejvíce dělá potíže a v čem se potřebují zdokonalit. Součástí nabídky programů je také tzv. skupina sociálních dovedností, kde si klienti mohou zkoušet různé situace, s kterými se ve svém životě setkávají a které nedokážou uspokojivě řešit. Povídají si o nich s terapeutem nebo si je přímo přehrávají. „Další dva programy, které nabízíme, pomáhají klientům na běžném trhu práce. Jedná se o program přechodného a podporovaného zaměstnávání. Přechodné zaměstnání funguje tak, že lidé, kteří již prošli pracovním tréninkem v kavárně, nastoupí na předem dojednaná pracovní místa, kde si zkusí zhruba půl roku pracovat bez přímé podpory terapeuta, k dispozici jsou mu však i nadále individuální konzultace ,“ říká Lucie Broukalová. Podporované zaměstnávání jde ještě o krok dál, klienti s pomocí pracovní konzultantky hledají zaměstnání na běžném trhu práce. Konzultanka pomáhá klientovi pracovní místo získat a udržet si ho. Má-li klient nějaké potíže a neví


18

reportáž

třeba, jak si se zaměstnavatelem dojednat zkrácenou pracovní dobu nebo jak se připravit na přijímací pohovor, konzultantka mu pomůže vzniklou situaci řešit.

Plat je symbolický

Účast v pracovně rehabilitačním programu Green Doors je zdarma. Určuje to tak zákon o sociálních službách, jedná se totiž o službu sociální prevence, která není nijak zpoplatněna. Klienti dostávají za svou práci v kavárně malý motivační plat, v průměru jeden až tři tisíce korun měsíčně. „Naše filozofie je z tohoto hlediska podobná jako například v učňovském školství, kdy žáci dostávají za svoji práci pouze určitý symbolický plat. Peníze nejsou hlavní motivací, proč klient tuto činnost vykonává. Důležitější je zde práce na osobním rozvoji. Nemá se jednat o běžné zaměstnání, které by klienta uživilo,“ vysvětluje Lucie Broukalová. Způsoby, jak se klienti do pracovní rehabilitace Green Doors dostanou, jsou různé. V bohnické kavárně V. kolona jsou převážně lidé, kteří byli nebo jsou hospitalizovaní v Bohnicích. Jedna z pracovnic Green Doors pravidelně dochází na vybrané pavilony a program pracovně sociální rehabilitace pacientům nabízí. Pokud o něj pacient projeví zájem, je nutné, aby lékař posoudil, zda je to pro dotyčného vhodné, a uvolnil jej z pavilonu. „Setkáváme se ale i s vlastní iniciativou pacientů. Mnozí z nich chtějí čas po dobu hospitalizace ještě nějak využít, aktivizovat se, připravit se na návrat do běžného života,“ říká Lucie Broukalová. V další ze svých kaváren – v Café Na půl cesty, spolupracuje Green Doors při výběru klientů nejčastěji s týmem lékařů z Denního psychiatrického sanatoria Ondřejov, které je od zmiňované kavárny asi deset minut cesty. „Doputují k nám i lidé, kteří se to dozví od svých kamarádů anebo o této možnosti někde četli či slyšeli a sami se rozhodli, že ji využijí. Stává se také , že někteří klienti přicházejí do kavárny na přání svého okolí. To nebývá úplně ideální, může pak být těžké najít motivaci k tomu, aby na sobě začali pracovat, vhodnější je, když motivace pochází přímo od klienta,“ míní ředitelka Green Doors. Většina klientů si svou účast v programu pracovní rehabilitace pochvaluje. „Z možné hodnotící škály 1 až 10 ji hodnotí na 8 až 10 bodů,“ říká Lucie Broukalová a dodává: „Občas se samozřejmě objeví nějaké problémy, s některými klienty se například musíme dohodnout na ukončení práce, když se ukáže, že program pro ně není vhodný nebo když nedodržují stanovená pravidla.“ A co otázka uplatnění klientů na trhu práce? „ To je trochu problematické,“ vysvětluje Lucie Broukalová, „chybí nám totiž přesná čísla, která by ukázala, jak jsou lidé, kteří projdou naším tréninkovým pracovním programem, dlouhodobě úspěšní. Každému se daří jinak, ale ze statistik vyplývá, že zhruba 60 procent našich klientů si vyzkouší práci na běžném trhu. Někteří pracovní zátěž vydrží, jiní se vrací. V případě neúspěchu, za kterým může stát zhoršení zdravotního stavu nebo jiné důvody, máme pro klienta připraveny další formy podpory.“

Když to s tebou jde do kopce

Dalším z cílů sdružení Green Doors je vedle psychosociální rehabilitace také osvěta problematiky duševního onemocnění a destigmatizace lidí, kteří psychickou nemoc zažili na vlastní kůži. „V našich kavárnách nemáme nikde vyvěšeno, zde pracují lidé, kteří mají psychické potíže. Chceme, aby zákazníci přišli do kavárny a sami si na ni udělali názor. Aby zjistili, že naše kavárny se vlastně nijak neliší od těch ‚normálních‘. Přinejhorším se může stát, že bude zákazník o něco déle čekat na kafe,“ vysvětluje Lucie Broukalová. Kavárny Green Doors se mohou pochlubit nejen klidnou, pohodovou atmosférou, ale i zajímavým kulturním programem, často se zde

Tři otázky pro Mgr. Lucii Broukalovou, ředitelku o. s. Green Doors Existují nějaké spřátelené podniky, které vaše klienty zaměstnávají? V rámci služby přechodného zaměstnávání máme kavárny, s kterými spolupracujeme, například kavárna Kolíbka, Dobrá trafika nebo Na kus řeči. Naši klienti si mohou vyzkoušet i práci v zahradnictví Covenant nebo v pekařství Kabát. Nově jsme navázali spolupráci s Toulcovým dvorem. Chybí nám ale například místa v administrativě nebo třeba v grafice, která jsou na trhu práce velmi žádaná. Navíc je třeba si uvědomit, že původní profese klientů jsou různorodé, ne všichni chtějí pracovat v kavárně. Je třeba zaměstnavatele, s kterými spolupracujete, předem speciálně vyškolit? Zaměstnavatelé už většinou mají určitou představu o tom, jak by spolupráce s našimi klienty mohla probíhat a problematika duševní nemoci pro ně není úplnou neznámou. Naši pracovní konzultanti jim ale poskytují další doplňující informace na společných schůzkách, aby vše probíhalo pokud možno harmonicky. Velmi důležitá je motivace zaměstnavatelů. Je vždy nutné počítat s tím, že se mohou objevit nějaké problémy a že to nemusí být úplně snadné. Pokud mají lidé jiné očekávání, například, že si najmou naše klienty jako levnou pracovní sílu nebo jen vykonají dobrý skutek a nebudou pro to muset nic moc dělat, tak to nikdy nevyjde. Je třeba mít motivaci ke spolupráci. Sociální rehabilitace, kterou nabízejí vaše kavárny je skvělá, ale určitě se nedostane na všechny, kteří by takovou pomoc uvítali. Nemyslíte, že by se vaše služby měly rozšiřovat? Nemyslím si, že by se to mělo řešit tak, že by podobných kaváren mělo být víc, ale souhlasím s tím, že celkový systém podpory je ještě hodně děravý. Chybí nějaké přemostění mezi hospitalizací a komunitní péčí. Postrádáme institut case managementu. Klienti odděleně čerpají zdravotní péči, pracovní rehabilitaci a chráněné bydlení. Velmi často se děje to, že různí sociální pracovníci s nimi odděleně plánují ty samé věci. Systém zatím není nastavený tak, že by umožňoval těmto pomáhajícím pracovníkům dobře spolupracovat. Pořád převažuje ústavní psychiatrická péče, o které všichni víme, že je možná dobrá v případě krizovější situace, ale v řadě jiných případů je spíš negativní. Každá hospitalizace totiž snižuje řadu dovedností a člověk je čím dál závislejší na nabízené péči a ztrácí schopnost se sám o sebe postarat. Stále zde chybí nějaké alternativy k hospitalizaci, nějaké jemnější krizové služby, které by pomohly překlenout dočasné mírné zhoršení příznaků. Změně stávající systému psychiatrické péče však nebrání jen nedostatek financí, ale i rozpolcenost psychiatrické obce. Ne všichni psychiatři jsou přesvědčeni, že je třeba postupně transformovat léčebny a budovat komunitní péči. Existuje skupina, která stále více věří péči léčebny a lékům než komunitním službám, rehabilitaci a terapiím. Přístup ministerstva zdravotnictví i ministerstva práce a sociálních věcí také není nejšťastnější, mění se totiž každou chvíli, jednou jsou pro podporu komunitní péče a podruhé zase podporují ústavní péči. Stále zkrátka chybí dost silný tah na branku.


reportáž

pořádají zajímavé koncerty, výstavy nebo autorská čtení. „Jednou za rok pořádáme i osvětovou akci na Petříně, která se jmenuje Když to s tebou jde do kopce. Prezentujeme zde svoji organizaci a její cíle. Návštěvníci se zde mohou dozvědět něco víc o problematice duševního onemocnění, prohlédnout si výstavu obrazů, poslechnout si dobrou hudbu, ale třeba i ochutnat občerstvení z dílny našich klientů,“ říká Lucie Broukalová.

19

Green Doors Občanské sdružení Green Doors je nestátní, nezisková organizace, která se zabývá pracovní a sociální rehabilitací lidí, kteří onemocněli schizofrenií. Zaměřuje se především na práci s mladými, krátkodobě nemocnými klienty, které podporuje v úsilí překonat krizi způsobenou nemocí a zařadit se co nejrychleji do běžného života. Rolí Green Doors v tomto systému je poskytovat klientům komplexní podporu v oblasti přípravy na práci. Green Doors se snaží co nejvíce propojovat sociální služby s životem v komunitě. Vychází z myšlenky, že obeznámenost veřejnosti s problematikou duševního zdraví usnadňuje klientům jejich zařazení do běžného zaměstnání či do školy. Pořádá kulturní a osvětové akce, realizuje projekty, v nichž je propojena rehabilitace se službami pro širokou veřejnost. Kontaktní údaje: Občanské sdružení Green Doors Jelení 196/15, 118 00 Praha 1 e-mail: greendoors@greendoors.cz, tel.: 220 951 468

Omezení služeb

Koncerty v kavárnách Green Doors

Iniciátorem vzniku sdružení Green Doors byl tým odborníků z Denního psychiatrického sanatoria Ondřejov, mezi nimiž byli například PhDr. S. Dudová, R. Fialová nebo MUDr. M. Jarolímek, který pracoval převážně s pacienty se schizofrenním onemocněním. Green Doors bylo založeno před šestnácti lety a zpočátku vykonávalo trochu jinou činnost než nyní. V roce 1997 se sdružení plně orientovalo na pracovní rehabilitaci, bylo to ve chvíli, kdy byla založena první tréninková kavárna – Café Na půl cesty, která má nyní za sebou již dvanáct let své existence. „Nikdo jsme, myslím, na začátku nečekali takový úspěch,“ konstatuje Lucie Broukalová. Z hlediska financí však poslední rok pro Green Doors zas tak šťastný nebyl. Z evropských sociálních fondů, díky nimž v podstatě došlo k vybudování sítě služeb, kterou Green Doors poskytují, přestaly proudit peníze. „Přítok peněz z EU se snížil. V první vlně bylo rozdělováno více financí než nyní a také bylo méně zájemců, mezi které se pak prostředky rozdělovaly. Ve chvíli, kdy se snížil příjem dotací z EU, jsme řadu služeb museli omezit. V současnosti pracujeme na rozvoji projektů, které zůstaly zachovány. Do nových věcí se nepouštíme,“ říká paní ředitelka. Na špatné finanční situaci Green Doors se podepsala i ekonomická krize. „Zhruba polovinu nákladů jsme schopni pokrýt tím, co vyděláme v kavárnách, letos byly ale tržby o něco nižší, vysvětluje Lucie Broukalová a dodává, že ani z pražského magistrátu nepřišla dotace v takové výši, jako se očekávalo. Díky špatné finanční situaci bylo sdružení nuceno přistoupit ke smutnému a nepříjemnému opatření – kavárnu v Jelení na tři měsíce zavřít. Musela být také omezena činnost sociální poradny v PL Bohnice , místo jednou týdně nyní funguje jednou měsíčně, a ukončen byl i Program osobního pracovního rozvoje, který pomáhal klientům zjišťovat, jaká práce by pro ně byla vhodná. „Myslím, že politika financování různých programů z dotací EU je trochu krátkozraká,“ komentuje celou situaci Lucie Broukalová, „spousta projektů díky evropským fondům získá finance pro své dvouleté fungování, ale pak skončí. My se ptáme, jak dál? Kde máme vzít prostředky pro svou další činnost? A ministerští úředníci nám odpovídají, že nějakým způsobem si ty peníze zkrátka musíme sehnat. Ale jak?“ Kamila Heinzová


20

ostrůvky pozitivní deviace

Coopera po česku aneb Jak lépe komunikovat s pacienty O projektu Coopera, do jehož realizace se ve spolupráci s farmaceutickou firmou Janssen-Cilag zapojuje i Česká asociace pro psychické zdraví, jsme v Espritu už několikrát informovali. Coopera k nám doputovala z Belgie, kde se na jejím vzniku významným způsobem podílela mezinárodní organizace EUFAMI sdružující rodiče duševně nemocných dětí. Projekt je určen pro psychiatry, kteří se ve své každodenní praxi setkávají s pacienty trpícími psychotickým onemocněním a jejich blízkými. Komunikace mezi lékaři a pacienty či jejich blízkými ale často neprobíhá optimálním způsobem. Semináře pořádané v rámci projektu Coopera mají psychiatrům poskytnout praktický návod, jak během rozhovoru s pacientem vybudovat dobrý vztah, díky němuž bude možné započít cestu k úspěšné léčbě schizofrenie.

V

loňském roce předložila farmaceutická firma Janssen-Cilag know how obsažené v projektu Coopera k posouzení primáři Denního sanatoria Ondřejov MUDr. Martinu Jarolímkovi. „Byl jsem programem velmi nadšen, jelikož na rozdíl od všech předešlých materiálů hovoří o vztahu mezi terapeutem a pacientem. Tento vztah je pomyslným mostem, pomocí kterého lze dosáhnout opravdových a zásadních pozitivních změn v životě nemocného člověka“, říká MUDr. Martin Jarolímek, který se stal odborným garantem projektu.

Komunikace s rodinou pacienta

Belgická verze Coopery byla podle doktora Jarolímka velmi inspirativní, postrádala však některé významné aspekty komplexní terapie

psychóz (např. intenzivní kontakt s rodinou nemocného), proto česká strana požádala Belgii o povolení původní projekt doplnit. Zpočátku se jednalo hlavně o vytvoření dalšího DVD. Součástí belgického materiálu bylo totiž DVD s nahrávkou rozhovoru mezi pacientkou a psychiatričkou (obě postavy představovaly herečky), během něhož se psychiatrička snažila pacientku přesvědčit o výhodnosti injekční léčby. Argumentovala tím, že její nezávislost na rodičích se zvětší, když si jednou za čas bude sama chodit na injekci místo toho, aby jí každý den dávali doma tabletu léku. „Potřebovali jsme ale také ukázku komunikace s rodinou pacienta, proto jsme toto chybějící DVD vytvořili sami,“ uvádí Martin Jarolímek. Výsledek byl podle něj ve srovnání s belgickým DVD živější a přesvědčivější. Postupně prošel zásadní proměnou také design celého edukativního semináře. „Odpolední část semináře, v předloze poměrně pasivní, byla nahrazena takzvaným videotréninkem,“ říká Martin Jarolímek a vysvětluje, že šlo o analýzu videonahrávek motivačních rozhovorů, při které byla věnována pozornost především tomu, zda se lékaři daří získat důvěru pacienta a zda dokázal nalézt takzvaný „motivátor“.

Tajemství motivátoru

Charakter projektu se dotvářel i v průběhu jednotlivých seminářů. Každého z nich se zúčastnila zhruba dvacítka psychiatrů a dva lektoři. „Na Coopeře je hezké, že se neustále proměňuje. Každý z lektorů do něj vnáší něco jiného a publikum je pokaždé jiné,“ říká Martin Jarolímek. Na seminářích, kde byl jedním z lektorů, přednášel v dopolední části o zásadách komunikace s pacientem v akutní psychotické krizi a s jeho příbuznými. Důležité podle něj je nediagnostikovat (vyslovit slovo schizofrenie je možné až po velmi dlouhé době), v počáteční fázi používat označení přechodná psychotická porucha. Po této přednášce následovala přednáška o motivačním rozhovoru. „Motivační rozhovor se začal používat v šedesátých a sedmdesátých letech u toxikomanů jako technika, jak je získat ke spolupráci, k chuti něco změnit,“ vysvětluje Martin Jarolímek. Jedná se o systém otázek, kterými lékař mapuje pacientův příběh a snaží se v něm

Jarní a podzimní běh coopery V jarních měsících letošního roku uspořádala firma Janssen-Cilag celkem šest edukativních seminářů Coopera. Místy konání seminářů či workshopů se staly hotely v Hluboké nad Vltavou, v Brně, v Praze, v Hradci Králové a Olomouci. Jeden seminář se uskutečnil v Psychiatrické léčebně Bohnice. Lektorský tým tvořili psychiatři MUDr. Marta Holanová, MUDr. Hana Mihulová, MUDr. Lucie Motlová, MUDr. Martin Jarolímek, MUDr. Jiří Masopust a MUDr. Marek Páv. Pro podzimní běh, který začne v říjnu, připravuje lektorský tým vylepšenou variantu projektu. Organizátoři pravděpodobně vyjdou vstříc častému přání účastníků, aby seminář byl alespoň dvoudenní.


ostrůvky pozitivní deviace objevit jeho bolesti, ztracené radosti a najít motivátor – konkrétní a dostatečně silný důvod, který by dopomohl k tomu, aby se pacient mohl opět vrátit a zařadit do společnosti. „Motivátor je něco, co člověka motivuje ke změně. Něco, co by chtěl, nebo něco, čeho by se rád zbavil,“ říká doktor Jarolímek.

Nemoc je zlá saň, která přilétla a všechno vám vzala

Nalezení motivátoru je klíčovým bodem motivačního rozhovoru. Motivátorem může být například přání být nezávislý na rodičích, jako v případě pacientky z belgického DVD. Úkolem terapeuta je vést rozhovor s pacientem tak, aby společně objevili možnost nějaké změny. Nejjednodušší metodou je takzvaný collapsing time. Doktor řekne: „Dnes je 12. srpna, pobíráte plný invalidní důchod, žijete se svými rodiči, na kterých jste závislý, sice máte vlastní byt, ale rodiče vás tam nepustí, protože tam jste se naposledy zbláznil. Nepracujete, nemáte přátele, nemáte partnerku. To je teď. Zkuste si představit, jaké to bude za pět nebo za deset let. Co se změní?“ Poté, co pacienti tyto otázky vyslechnou, dojdou většinou k tomu, že se nezmění nic, že za pět nebo za deset let na tom budou úplně stejně – pokud jim nezemřou rodiče, což by znamenalo umístění do ústavu sociální péče. „Někteří se to snaží bagatelizovat, ale nakonec opravdu dospějou k tomu, že teď jejich život nestojí za nic,“ říká Martin Jarolímek. Jakmile pacient dojde k tomuto poznání, je úkolem terapeuta zdůrazňovat, co všechno mu nemoc vzala a jak by to mohlo být jiné, kdyby nemoc jako mávnutím kouzelného proutku zmizela, jak by se jeho život změnil k lepšímu, co by mohl z těch ztracených věcí zase získat zpátky. „Nemoc je saň, která přilítla a vzala vám koníčky, vzala vám práci, vzala vám partnerku. Představte si, jak by mohl vypadat váš život, kdyby vám ta saň tohle všechno vrátila a zmizela,“ říká svým pacientům doktor Jarolímek. Pokud se terapeutovi podaří ukázat pacientovi život bez nemoci v pozitivním světle a pokud navíc objeví motivátor

21

Ohlasy účastníků semináře Očekával jsem teoretický seminář od rána do večera, spíš nudu, abych řekl pravdu. Workshop mě překvapil. Mohli jsme si vyzkoušet vše, o čem se mluvilo, a to bylo velmi přínosné. Byla to i dobrá zábava, dobře strávený čas, bylo příjemné setkat se s kolegy z okolních klinik, podebatovat s nimi o tom, jak oni vnímají problematiku komunikace s pacientem, jak k ní přistupují. Tahle debata byla pro mě hodně poučná. Snažil bych se přemluvit každého lékaře, i nepsychiatra, aby se workshopu zúčastnil. Myslím si totiž, že dovednosti, které si absolventi kurzu osvojí, lze využít prakticky ve všech odvětvích medicíny. MUDr. Richard Köhler, Lékařská fakulta v Hradci Králové, Psychiatrická klinika Na semináři jsem si uvědomil, že když jsem jako vysokoškolský učitel od poloviny 70. let při výuce obecné psychiatrie na LFMU v Brně upozorňoval na techniky interviewingu např. v pojetí tehdy publikačně aktivních manželů Dohrenwendových (USA) a Knoblochovu integrovanou psychoterapii (asi se to tehdy ani nesmělo), dělal jsem vlastně u nás průkopnickou práci již v rámci pregraduální výuky. O workshopu jsem informoval na provozní schůzi oddělení zejména naše sestry. Měly zájem, některé mají za sebou a některé prodělávají výcvik v integrované psychoterapii u prof. MUDr. F. Knoblocha, CSc., takže otázky komunikace s pacienty a její zlepšování jim nejsou neznámé. Po seznámení s programem a lidmi jsem pochopil, že seminář musím doporučit také našim lékařkám. Jely pak na tutéž akci do Hradce Králové či Olomouce a byly s programem spokojeny. prim. doc. MUDr. Zdeněk Boleloucký, CSc., Oddělení psychiatrie a psychoterapie s psychosomatikou, Svitavská nemocnice, a.s.

(například návrat ke ztraceným koníčkům nebo sblížení s dcerou), získá podle Martina Jarolímka dobrý základ pro další práci s pacientem.

Nácvik motivačních rozhovorů

Program semináře Coopera byl nabytý.

Motivační rozhovory si účastníci semináře nacvičovali za pomoci videa. Nejprve shlédli belgické i české DVD a pak se rozdělili do dvou skupin zhruba po deseti lidech. Každá skupina dostala vlastní kasuistiku – částečně smyšlený příběh pacienta, kde se ukrývalo pár motivátorů, které měli objevit. Pak vytvořili dvojice, jeden z nich hrál pacienta, druhý psychiatra a snažili se v dialogu co nejvíce využít komunikačních dovedností získaných v předchozí části. „V každé skupině se nakonec našla odvážná dvojice, která svůj rozhovor zopakovala před videokamerou. „Nahrávku jsme si pak společně pustili a každý měl právo v jakémkoli okamžiku zastavit promítání a komentovat, co se na nahrávce odehrálo, hodnotit, zda se rozhovor povedl nebo ne, a z jakých důvodů,“ uvádí Martin Jarolímek. Při posuzování zaznamenaných dialogů byla věnována pozornost především získání důvěry pacienta, nalezení motivátoru a tomu, jak se psychiatrovi podařilo domluvit se s pacientem na dalších krocích, které v jeho životě povedou ke změně. Na závěr semináře se obě skupiny zase spojily, sdělovaly si dojmy a hodnotily. Josef Gabriel


22

páté přes deváté

Za uměním do Kroměříže

Den duševního zdraví

Umění je stav duše, 4. 9.–11. 10. 2009, Kroměříž

P

sychiatrická léčebna v Kroměříži pořádá ve dnech 4. 9. až 11. 10. 2009 již po sedmé výstavu sestavenou z prací svých klientů, které vznikají v ateliéru arteterapie Emílie Rudolfové. Výstava nese název Umění je stav duše, který si vypůjčila z úst slavného malíře Marca Chagalla, a obsahuje na dvě stě obrazů a obrázků tvořených nejrůznějšími

10. 10. 2009, celý svět

technikami. Využijte příležitosti a přijďte na podzim nahlédnout do duše klientů kroměřížské léčebny. Výstava se koná v Muzeu Kroměřížska v Galerii podloubí, otevřeno je denně mimo pondělí od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin. Katalog k výstavě je již na světě, vyšel v červnu 2009, kdy si PL Kroměříž připomínala sto let od svého založení.  -red-

Za kulturou do Bohnic Babí léto v Bohnicích, 12. 9. 2009, Praha

U

nijazz ve spolupráci s hl. m. Praha, PL Bohnice a o. s. Ježek a čížek v rámci Týdnů pro duševní zdraví pořádá 12. 9. 2009 Babí léto v Bohnicích, začátek již ve 12:30 hodin. Pozor, tento rok se festival koná podvacáté a naposled, proto neváhejte a přijďte! Vstupné je symbolické: Studenti 80 Kč, důchodci 50 Kč, rodiny s dětmi 120 Kč, děti do 12 let a vozíčkáři zdarma. Uplynulých 20 let připomenou: Jiří Schmitzer, DJ Mardoša, Hm..., Krásné nové stroje, BOO, Zuby nehty, OTK, Už jsme doma, Rudovous, MCH Band, Deverova chyba, BBP, Jiří Konvrzek, Vladimír Merta, Jiří Dědeček,  Buchty a loutky, Vosto5, Lachtaní divadlo Honzy Kovaříka, Matějka a spol., Bohnická company, Padni jak padni, AHA Szinpad drama group (HU), Divadlo

foto Karel Šuster bez domova (SK), Ježek a čížek s premiérou hry Bufet Bondy a další. Doprovodné akce: Živá knihovna, etnojam, kulturní asociace Nová Akropolis, výstava dokumentující grafické zpracování propagačních materiálů jednotlivých let festivalu, výtvarné dílny, chráněné dílny, zážitkové kouty, šachové turnaje, deskové hry a další akce. zdroj: www.unijazz.cz

09 20

objednací lístek

ODBĚRATEL: Do konce roku 2009 Vám budeme Esprit zasílat zdarma. Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Jelení 9, Praha 1, 118 00.

U

ž od roku 1992 připadá na 10. října Den duševního zdraví, který vyhlásila Světová federace pro duševní zdraví (World Federation for Mental Health – WFMH. V tento den se po celém světě konají různé akce zaměřené na osvětu a podporu duševního zdraví. I v České republice se staly již tradicí tzv. Dny nebo Týdny duševního zdraví, do kterých se zapojují občanská sdružení, nevládní organizace, pacientská sdružení i zdravotníci. Ani tentokrát o ně nebude nouze. Desátého října se můžete zúčastnit například pražského osvětového happeningu organizovaného sdružením Green Doors Když to s tebou jde do kopce nebo divokého karnevalového průvodu, který začne 10. října odpoledne u ateliéru Alf na Žižkově. Týdny pro duševní zdraví tento rok připadají na 18. 9.–l0. 10. 2009. Vydáte-li se v tomto čase například do Ústí nad Labem, můžete se těšit na divadelní představení (např. Oblomov Dejvického divadla s Ivanem Trojanem v hlavní roli), filmy v Mumii nebo zajímavé kulturní akce v kavárně Bárka Kafé. Součástí projektu je také Veletrh sociálních služeb (22. září 2009), realizovaný pod širým nebem na Lidickém náměstí, který nabízí prostor pro prezentaci příkladů dobré praxe, pro hledání a nacházení nových inspirací a společná setkání zástupců neziskového, veřejného i podnikatelského sektoru a pro uzavírání partnerství a spolupráce. -red-

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XIII, číslo 7–8 Cena výtisku: zdarma

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Kontaktní adresa Jelení 9, Praha 1, 118 00 Tel./fax: 224 212 656 E-mail: esprit@capz.cz, Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Redakce

Adresa pro zaslání

Ulice: ................................................................................................................................... Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:.............................................. Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

předplatné Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské DMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 kč. Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel editor a korektor: Bc. Kamila Heinzová Art director: Josef Gabriel ml. Tisk: Ahomi, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce. Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky


inzerce

23

záchranný člun pro mladé lidi s duševním onemocněním

Více informací: Terapeutická komunita Mýto Náměstí 7, 338 05 Mýto u Rokycan TK Mýto je resocializační pobytové zařízení určené pro mladé lidi (18–35 let) s duševní nemocí, zejména schizofrenií.

tel.: 371 584 014 mob.: 602 646 975 e-mail: tkmyto@capz.cz www.capz.cz

0 / 0 0 1 K / MY : 0/60 /27/0 z 5 n 9 / a r 0 : r u p r u p

CMYK oranz: 0/60/100/0 purpur: 0/95/27/0

ČAPZ  Vs. finanční krize

České asociaci pro psychické zdraví pomalu dochází kyslík. neztrácí však naději.

Víme, že naštěstí existuje mnoho lidí, kterým duševní strasti nejsou lhostejné. Prosíme, podpořte nás zasláním dárcovské sms ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777 Cena jedné DMS je 30 Kč


24

Esprit 07-08 2009  

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné