Page 1


1 Muž za mnou stál tak blízko, až mi kůže vzadu na krku vlhla jeho dechem. Posunula jsem nohy kousek dopředu a přitiskla se k vlhkému šedému kabátu, který smrděl jako mokrý pes. Vypadalo to, jako by od začátku listopadu ani na chvíli nepřestalo pršet, a z horkých těl namačkaných na sebe stoupala lehká pára. Do stehna mě dloubl kufřík. Když to vlakem hodilo do zatáčky, zpříma mě držela jen váha těl kolem mě. Nedobrovolně jsem se opřela dlaní o šedý kabát, abych získala rovnováhu. Na Tower Hillu vystoupilo z vagonu deset lidí a nastoupilo dvacet, všichni nedočkaví, aby se před víkendem dostali co nejdřív domů. ,,Postupte si dále do vozu!" zachraptěl amplion. Nikdo se nepohnul. Šedý kabát zmizel, vklouzla jsem na jeho místo, hlavně proto, že tak dosáhnu na madlo a zbavím se cizí DNA na svém krku. Kabelka mi visela za zády, takže jsem zatáhla za řemínek a přetoči­ la si ji dopředu. Vedle stáli dva Japonci s obřími batohy na hrudích, jimiž zabírali místo nejmíň pro dva další cestující. Jedna žena naproti mně si všimla, že se na ně dívám, a věnovala mi spiklenecký pohled. Prchavě jsem s ní navázala oční kontakt a zase sklouzla očima ke svým nohám. Boty kolem byly různé: velké nablýskané mužské lakýrky pod lemy pruhovaných nohavic, dámské barevné střevíčky na jehlách s neskutečně úzkými špičkami. Viděla jsem i tmavé průsvitné nylonky, ztrácející se v ostře kontrastujících bílých teniskách. Jejich majitelka mi zůstávala skrytá, ale představo­ vala jsem si ji jakou mladou ženu po dvacítce, s lodičkami na podpatku schovanými v prostorné kabele nebo v zásuvce v kanceláři. Já přes den nikdy podpatky nenosím. V podstatě jsem se nevyzula z pohodlných šněrovacích bot ode dne, kdy jsem otěhotněla s Justinem. U pokladny v Tesku ani za rukojetí kočárku nebylo pro podpatky místo. A teď už jsem dost stará, abych měla rozum.

11


Hodina cesty do práce, hodina z práce. Klopýtání po rozbitých eskalátorech, vrávorání mezi kočárky a koly, a proč vlastně? Abych pak nohy v lodičkách na osm hodin schovala pod stůl? Teď si jehly šetřím na zvláštní příležitosti a svátky. Nosím uniformu, kterou jsem si sama předepsala: černé kalhoty a strečové copy, které se nemusejí žehlit a vypadají dost dobře na to, aby se hodily do kanceláře. Ve spodní zásuvce mám propínací svetr na rušné dny, kdy chodí jeden potenciální klient za druhým a otevřenými dveřmi neustále uniká teplo. Vlak zastavil a já se protlačila ven z vagonu. Odsud pokračuju povrchovou dopravou. Ne že by městské vlaky byly míň nacpané než metro, jenže cestování v podzemí mě zneklidňuje. Stěží dokážu dýchat, i když vím, že to je všechno jen v mé hlavě. Sním o tom pracovat někde, kam bych mohla dojít pěšky, jenže to se nikdy nestane. Jediná slušně placená místa se nabízejí v centru města. Jediné bydlení, na které si normální pracující člověk může d ovolit hypotéku, na jeho okraji. Při čekání na vlak jsem si ze stojanu vedle automatu na jízdenky vzala London Gazette s titulky, které byly patřičně zachmuřené, jak odpovídalo datu: pátek 13. listopadu. Policie odhalila další pokus o teroristický čin. První tři strany byly plné snímků výbušnin, které byly nalezeny v bytě v severním Londýně. Listovala jsem fotografiemi vousatých zatčených a pomalu kráčela k prasklině v povrchu nástupiště, u níž se vždycky otevírají dveře vagonu. Tahle strategická pozice mi zajistí, že se většinou dostanu na své oblíbené místo dřív, než se vlak zaplní: na konci uličky, kde se můžu vsedě opřít o prosklenou přepážku. Vagon byl za chvíli plný. Rozhlédla jsem se po stojících a ulevilo se mi, když jsem neviděla nikoho s holí ani žádnou očividně těhotnou. I v nízkých podpatcích mě bolela chodidla, jak jsem většinu dne stála u registraček. Správně bych zařazovat dokumenty neměla. Máme děvče, které pořizuje fotokopie nemovitostí a udržuje pořádek ve složkách, jenže teď je na čtrnáct dní na Mallorce, a podle toho, co jsem včera zjistila, už n ezařa­ zovala papíry celé týdny. Nabídky bytů a domů byly pom khané

12


s nebytovými prostory, pronájmy s prodeji. Udělala jsem tu chybu, že jsem to řekla nahlas. ,.To bys to radši měla roztřídit, Zoe; doporučil mi Graham. Takže místo abych domlouvala prohlídky, stála jsem v průvanu v chodbě před jeho kanceláří a přála si, abych držela pusu. Hallow & Reed není špatné zaměstnání. Původně jsem tam jeden den v týdnu dělala účty, ale pak vedoucí kanceláře odešla na mateřskou a Graham mi nabídl, abych to vzala místo ní. Jsem účetní, ne osobní asistentka, jenže plat byl slušný a já v té době přišla o pár klientů, takže jsem na to kývla. A o tři roky později tam pořád pracovala. Než vlak dojel do Canada Water, cestující ve vagonu prořídli. Ted už stáli jen lidé, kteř.í si sedat nechtěli. Muž vedle mě seděl s nohama tak zeširoka od sebe, že jsem se svýma musela uhnout stranou. Když jsem se podívala přes uličku, všimla jsem si dvou dalších mužů, kteří seděli stejně. Je to vědomé? Nebo nějaká vnitř­ ní potřeba chlapů ukázat, že já jsem ten největší? žena na sedadle přede mnou si posunula nákupní tašku a já zaslechla nezaměni­ telné cinknutí láhve vína. Zadoufala jsem, že Simona napadlo dát jedno chladit Byl to dlouhý týden, a zrovna ted jsem nechtěla nic jiného než nalít si skleničku, schoulit se na pohovce a koukat na televizi. Na dalších stránkách London Gazette si nějaký bývalý finalista soutěže XfAletor stěžoval, jak těžce na něj „doléhá" sláva, a většinu stránky vyplňovala debata o právu na soukromí. Četla jsem, aniž jsem vnímala slova, přejížděla pohledem po fotografiích a titulcích, abych nebyla úplně mimo. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem přečetla celé noviny nebo kdy jsem si sedla ke zprávám a dívala se na ně od začátku do konce. Většinou jsem si chvíli pustila zpravodajský kanál, když jsem snídala, nebo četla titulky v novinách cestou do práce přes něčí rameno. Mezi stanicemi Sydenham a Crystal Palace vlak najednou zastavil. Z druhé strany vagonu jsem zaslechla podrážděný povzdech, ale ani jsem se nekoukla, co se děje. Byla už tma. Když jsem se podívala do plochy okna. neviděla jsem nic než svůj obličej, jak hledí

13


zpátky na mě, bledší než ten skutečný, kropenatý deštěm. Sundala jsem si brýle a promnula si důlky u obou stran kořene nosu, které mi po nich zůstávaly. Něco hlásili, ale tak tlumeně a mumlavě, že nikdo netušil, co se děje. Mohlo to být cokoli, od výpadku signalizace po tělo na kolejích. Doufala jsem, že tělo to není. Myslela jsem na skleničku vína, na Simona, jak mi na pohovce masíruje nohy, a pak se zastyděla, že myslím jen na vlastní pohodlí, ne na zoufalství nějakého chudáka, který možná spáchal sebevraždu. Ne, tělo ne. Na sebevraždy je pondělní ráno, ne pátek večer, kdy je práce blažené tři dny daleko. Ozvalo se zaskřípění a ticho. Ať už za zpoždění může cokoli, zřejmě co bude chvíli trvat. ,,To nevypadá dobře," zabručel muž vedle mě. „Hm;' broukla jsem neurčitě. Listovala jsem novinami, jenže sport mě nezajímal, a pak už tam byly většinou jen inzeráty a divadelní recenze. Takhle se dostanu domů až někdy po sedmé. Budeme si muset dát k večeři něco jednoduššího než pečené kuře, které jsem měla v plánu. V týdnu vaří Simon, já mám pátky a víkendy. Uvařil by i dneska, kdybych mu řekla, ale to jsem nechtěla. Nemohla jsem po něm chtíc, aby pro nás - a pro moje děti - vařil každý den. Třeba bych mohla cestou koupit něco hotového. Prolistovala jsem ekonomickou rubriku a hledala křížovku, jenže jsem neměla pero. A cak jsem se začecla do inzerátů s nadějí, že třeba najdu nějakou práci pro Kacie. Nebo třeba pro sebe, i když jsem věděla, že z Hallow & Reed nikdy neodejdu. Dobře mi platili, svou práci jsem zvládala, a až na mého šéfa to tam nemělo chybu. Zákazníci byli milí, většinou. Často začínající firmy, které hledaly kancelářské prostory. Nebo firmy, kterým se dařilo, a chtěly se přestěhovat do většího. Bydlení jsme moc nedělali, ale nad obchody nebo kancelářemi byly občas byty, které vyhovovaly mladým lidem nebo těm s nízkým rozpočtem. Často jsem se cak setkávala s čerstvě rozvedenými nebo opuštěnými partnery. Občas, když mi to připadalo vhodné, jsem přiznala, že vím, co zažívají. ,,A dopadlo to dobře?" ptaly se vždycky ženy.

14

Někdo tě vidí  
Někdo tě vidí