Page 1


TRPĚLIVOST PŘINÁŠÍ RŮŽE ••• A NĚKDY I KNIHY. TENTO TEXT JSEM NAPSALA TÉMĚŘ PŘED DVACETI LETY A SNAD TUCETKRÁT JSEM HO PŘEPISOVALA A UPRAVOVALA. OD ZAČÁTKU JSEM SI MYSLELA, ŽE SE HODÍ JEDINĚ PRO MICHAELA A STRAKY, ALE UŽ JSEM NEVĚŘILA, ŽE NĚKDY VYJDE DÍKY, PANE NAKLADATELI.

A PŘECE!


i.DÍL

ŠEDÉ SKLO

~


PŘED MNOHA STY LETY, V ZAPOMENUTÝCH čASECH:

Zevloun si podpíral bradu rukou a jen tak zevloval, jak už to měl ve zvyku, a přitom naslouchal zvukům, vzdáleným v prostoru i čase, a njjak zvlášť se v nich nepokoušel vyznat. Ty důležité se podle jeho zkušenosti obvykle nakonec vydělí samy od sebe. Ano, teď to byla surainská píšťala, vysoký, jasný hlas plný vzdoru a záhadné lidské schopnosti vysmívat se vlastnímu žalu. Kam půjdeš až večer slunce spadne kam půjdeš až večer slunce spadne kam půjdeš až večer slunce spadne požár obzor schvátí? Ta píseň k němu doléhala opravdu zdaleka, zamračil se a pokoušel se zařadit si ji do správného času ... Th sta čtyřicet tři let odteď? Sedm set let? Měl rád sednůčky a jejich násobky, ale tohle asi nebyl ten připad . Možná tisíc. Možná víc, ještě víc. Půjdu a najdu tvé slzy chladné půjdu a najdu tvé slzy chladné půjdu a najdu tvé slzy chladné a tvůj hrob, má máti! Ten, kdo hrál, se považoval za člověka a víceméně jím byl. Víceméně. A byl důležitý, ale všechno tohle viselo na vlásku, na několika náramně


JANA REČKOVÁ

tenkých vláscích, a Zevloun už věděl,

proč

se mu tak hrozně nechce na-

hlížet do budoucnosti. Mezi touto chvílí a písní píšťaly bylo tolík temnoty! Podíval se do vody v mramorové nádrži, kde se začal pomalu objevovat jeho obraz. Teď vypadal mladě a nezkušeně. Ale teď, vzápětí, se jeho rysy změnily. Utrpení. Kdyby neměl takovou nechuť k velkým slovům, řekl by, že je změnilo utrpení, které přijde. „Co se ti stalo, Mnohooký?" zeptala se Synize a její

skutečná

podoba

se rozplynula do desítek chapadel a bublin, zatímco v nádrži se stále odrážela plavovlasá kráska. ,,Právě jsem ti chtěla oznámit, že se ke mně při­ hlásil další otec velmi nadějného rodu. Krásní, plodní lidé. Vždy ochotní obětovat se za tuhle zemi a její bohy. Nádhera." ,,Bude to

potřeba,"

zamumlal. ,,Tisíckrát. Bude to marné. Desettisíc-

krát. Sedmsettisíckrát. Oni na nás zapomenou, Synize, matko Zvedl se a vykročil. ,,Kam jdeš? Zase do toho jeřabinového města?" ,,Zkusím zapíchnout pár třísek do něčí paměti,"

odpověděl

obětí."

jí přes ra-

meno. ,,Než přijdou Nezdejší." ,,Kdo je to?" zakvílela.

,,Nějací cizí bohové? Nevídímje!

Cítím jen tmu!"

„Moc rád bych věděl, kdo jsou," řekl vážně a tiše do vlastních šedých vousů. Prohrábl si je, vousy okamžitě o šířku dlaně povyrostly. ,,Radši bych se nikdy nedozvěděl, kdo jsou," řekl ještě tišeji.

Na náměstí rostly jeřabiny a svítily do podzimu, který tady v horách začínal vlastně

už v létě, a dodávaly barvu bledému městu, jež po nich dostalo jméno - ale na něm snad ani nezáleží, protože bude zapomenuto.

Coelmi, město jeřabin. Dozrávaly tady a daly se i jíst, což v téhle výšce nebylo běžné, díky péči lidu, který se o ně staral. Miloval je starý král, milovaly je všechny jeho

děti

a každý, kdo šel kolem, jim věnoval

aspoň

kousek kouzla. Vždyť na tom nic nebylo. Kouzlo je zadarmo. Derik' si zastrčil drobný trs jeřabin za ucho, pomyslel si, že mu to sluší, aniž by se podíval do zrcadla (a měl pravdu), a zauvažoval, které řemeslo se dnes bude učit. Seskočil z okna svého pokoje na náměstí bo-

Nezdejší  
Nezdejší