Page 1


Přeložila Mariana Machová

DE VIAJE POR EUROPA DEL ESTE Copyright © Gabriel García Márquez, 1983 and Heirs of Gabriel García Márquez Translation © Mariana Machová, 2018

ISBN 978-80-207-1824-2


„Železná opona“ je červenobíle natřená závora

Železná opona není ani opona, ani železná. Je to dřevěná závora natřená červenobíle, jako dřív bývaly sloupky označující holičství. Po třech měsících za železnou oponou si uvědomuji, že očekávat, že tam opravdu bude železná opona, odporovalo zdravému rozumu. Ale dvanáct let úporné propagandy má větší přesvědčovací schopnost než celý filozofický systém. Novinářská literatura čtyřiadvacet hodin denně nakonec udolá zdravý rozum do té míry, že člověk bere i metafory doslova. Byli jsme na to dobrodružství tři. Jacqueline, Francouzka indočínského původu, grafička v jednom pařížském časopise. Bludný Ital Franco, příležitostný dopisovatel milánských časopisů, který bydlel tam, kde ho zastihla noc. Třetí jsem byl já, jak stojí v mém pasu. Všechno začalo v jedné frankfurtské kavárně, 18. června v deset hodin ráno. Franco si na léto koupil francouzské auto a nevěděl, co s ním, a tak navrhl, ať se „zajedeme podívat, co je 5


za železnou oponou“. Doba – pozdní jarní ráno – byla na cestu ideální. Frankfurtská policie nevěděla nic o úředních povoleních k přejezdu automobilu do východního Německa. Obě země nemají diplomatické ani obchodní styky. Každý večer jede po železničním koridoru jeden vlak do Berlína, kde se nevyžaduje nic víc než platný pas. Tento koridor je ale jakýsi noční tunel, který začíná ve Frankfurtu a končí v Západním Berlíně, maličkém ostrůvku Západu obklopeném ze všech stran Východem. Jediným prostředkem, jak skutečně proniknout za železnou oponu, je silnice. Ale pohraniční úředníci jsou tak přísní, že se zdálo, že nemá cenu to dobrodružství riskovat bez formálních víz, a navíc s autem registrovaným ve Francii. Kolumbijský konzul ve Frankfurtu je obezřetný člověk. „Je třeba být opatrný,“ řekl nám svou rozvážnou španělštinou z Popayánu. „Uvědomte si, že tam všude vládnou Rusové.“ Němci byli explicitnější. Upozornili nás, že pokud vůbec budeme smět projet, budou nám zabaveny fotoaparáty, hodinky a všechny cenné předměty. Varovali nás, že si musíme vzít dostatečné zásoby jídla a benzínu, abychom na šesti stech kilometrech od hranic do Berlína nemuseli zastavit, a že v každém případě hrozí, že nás Rusové sestřelí kulometem. Nezbývala jiná možnost než náhoda. Pod hrozbou dal6


šího večera ve Frankfurtu a dalšího německého filmu v němčině Franco prohlásil, že si hodíme mincí. Padl orel. „OK,“ řekl. „Na hranicích budeme dělat, že jsme blázni.“ Obě Německa jsou protkaná úžasnou sítí dálnic, které postavil Hitler, aby po nich přesouval svou mocnou válečnou mašinérii. Byla to dvojsečná zbraň, neboť pak usnadnila spojeneckou invazi. Bylo to ale také skvělé dědictví pro dobu míru. Auto jako to naše tudy může jet průměrnou rychlostí osmdesát kilometrů v hodině. My jsme jeli stovkou, abychom k železné oponě dorazili před setměním. V osm jsme projeli poslední vesnicí západního světa, jejíž obyvatelé, zejména děti, nás cestou srdečně a zmateně zdravili. Někteří z nich v životě neviděli francouzské auto. O deset minut později nám německý voják, který vypadal úplně jako filmoví nacisti díky hranaté bradě a uniformě plné odznaků a stužek, ale také díky přízvuku v angličtině, naprosto formálně zkontroloval pasy. Pak nám zasalutoval a nechal nás projet územím nikoho, osmisetmetrovým meziprostorem, který odděluje dva světy. Nebyly tam mučírny ani ony slavné kilometry a kilometry elektrického ostnatého drátu. Večerní slunce dozrávalo nad neobdělanou zemí, dosud rozbitou botami a zbraněmi jako den po válce. To byla železná opona. 7


Na hranici večeřeli. Voják na stráži, mladíček navlečený do ubohé špinavé uniformy, která mu byla trochu velká, stejně jako boty a samopal, nám naznačil, že máme zaparkovat, dokud zaměstnanci celnice nedojedí. Čekali jsme přes hodinu. Už byla noc, ale světla se nerozsvěcela. Na druhé straně silnice bylo vlakové nádraží, zaprášená dřevěná budova se zavřenými okny a dveřmi. Tichou temnotou stoupal pach teplého jídla. „Komunisti taky jedí,“ řekl jsem, abychom neztráceli humor. Franco klimbal na volantu. „Jo,“ řekl. „Bez ohledu na to, co tvrdí západní propaganda.“ Chvíli před desátou se rozsvítila světla a strážný nás povolal k lampě, aby nám zkontroloval pasy. Zkoumal každou stránku s vychytralým a zároveň zmateným výrazem člověka, který neumí číst ani psát. Potom zvedl závoru a naznačil nám, že máme zaparkovat o nějakých deset metrů dál před dřevěnou budovou s plechovou střechou, která připomínala tančírnu z filmů o kovbojích. Neozbrojený strážce stejného věku jako ten předchozí nás dovedl k okénku, kde nás očekávali další dva chlapci v uniformách, spíš zmatení, než drsní, ovšem bez sebemenšího náznaku srdečnosti. Překvapilo mě, že velkou bránu do východního světa hlídají neschopní pologramotní výrostci. Tito dva vojáci si podali dřevěnou násadku a kalamář 8


s korkovou zátkou, aby si opsali údaje z našich pasů. Byl to namáhavý úkon. Jeden z nich diktoval. Druhý přepisoval francouzské, italské a španělské hlásky nemotorně naškrábaným písmem z venkovské školy. Prsty měl zamazané od inkoustu. Všichni jsme se potili. Oni v důsledku svého úsilí. My v důsledku jejich úsilí. Trpělivě jsme to snášeli až do nešťastné chvíle, kdy diktovali a zapisovali místo mého narození: „Aracataca“. U dalšího okénka jsme měli přihlásit dováženou hotovost. Ovšem změna okénka byla čistě formální: operaci prováděli stejní dva strážci jako u prvního okénka. Nakonec – u třetího okénka – jsme měli za pomoci posunků vyplnit dotazník v němčině a ruštině obsahující veškeré podrobnosti o našem autě. Po půl hodině podivných gest a výkřiků a nadávek v pěti jazycích jsme si uvědomili, že jsme se zamotali do ekonomického sofismatu. Poplatek za auto byl dvacet východoněmeckých marek. Západoněmecké banky dávají čtyři západoněmecké marky za jeden dolar. Východoněmecké banky dávají za jeden dolar jen dvě východoněmecké marky. Jenže západoněmecká a východoněmecká marka se vyměňují jedna ku jedné. Problém spočíval v tom, že když zaplatíme v dolarech, bude nás to stát deset dolarů. Ale když zaplatíme v západoněmeckých markách, bude to jen dvacet západoněmeckých marek, tedy pouhých pět dolarů. V té chvíli – rozčílení a umírající hlady – jsme mysleli, 9


že už máme za sebou všechny filtry železné opony, když vtom se objevil ředitel celnice. Podle zjevu i chování to byl venkovan, měl na sobě režné kalhoty špinavé až po kolena a obnošené plátěné sako s beztvarými kapsami zřejmě plnými papírů a drobtů chleba. Oslovil nás německy. Pochopili jsme, že ho máme následovat. Vyšli jsme na opuštěnou silnici chabě osvětlenou prvními hvězdami, přešli jsme koleje, zabočili jsme za nádraží a vstoupili do podlouhlé jídelny, kde bylo cítit dojedené jídlo a židle byly naskládané na stolcích pro čtyři osoby. U dveří stála stráž ozbrojená samopalem a vedle stůl s vystavenými marxistickými knihami a letáky s politickou propagandou. Franco a já jsme kráčeli s ředitelem. Jacqueline šla pár metrů za námi a šoupala podpatky po zvučné dřevěné podlaze. Ředitel se zastavil a drsným pohybem jí nařídil, aby se připojila vedle nás. Poslechla a všichni čtyři jsme mlčky pokračovali bludištěm opuštěných chodeb až k posledním dveřím na konci. Vstoupili jsme do čtvercové místnosti, kde byl psací stůl, trezor, čtyři židle kolem stolku s propagandistickými letáky, umyvadlo a postel u zdi. Na stěně nad postelí visel portrét tajemníka Komunistické strany východního Německa vystřižený z časopisu. Ředitel si s našimi pasy sedl k psacímu stolu. My jsme obsadili židle. Vzpomněl jsem si na kolumbijské vesnice, na venkovské soudní síně, kde se přes den nic neděje, které ale v noci slouží k mi10


lostným schůzkám domluveným v kině. Zdálo se, že na Jacqueline to vše udělalo dojem. Nedovedu říct, jak dlouho jsme v této místnosti pobyli. Jeden po druhém jsme museli odpovědět na stejný soubor otázek pokládaných německy tím nejtupějším úředníkem, jakého jsem kdy zažil. Zpočátku to bylo strašlivé. Všemi možnými způsoby jsme mu vysvětlovali, že nejsme kapitalističtí špioni a že se jen chceme projet po východním Německu. Měl jsem pocit, že přemýšlí v obrněné němčině, od níž se veškerá anglická, francouzská, italská a španělská slova, a i ta nejdůraznější gesta odrazí. Tenhle rozhovor bláznů ho rozčílil. Zuřil nad ním a pak i nad vlastní neschopností, když musel třikrát roztrhat víza pokažená kaňkami a škrtanci. Když byla na řadě Jacqueline, napjatá atmosféra poněkud polevila, protože ředitele opožděně zaujaly její indočínské rysy. Posunky nám vysvětlil, že by na cestách mohla potkat „lásku s blond vlasy a modrýma očima“, a na důkaz svého osobního obdivu jí udělil bezplatná víza. Když jsme kancelář opustili, byli jsme na hranici vyčerpání únavou a vztekem, ale ještě jsme museli ztratit další půlhodinu, protože ředitel se mi snažil posunky a útržky němčiny a angličtiny sdělit větu, kterou jsme nakonec doslova pochopili: „V Kolumbii zazáří slunce svobody.“ Jacqueline, která z nás byla nejprobuzenější, se ujala řízení a Franco se usadil vedle ní a hlídal, aby neusnula. 11


Byla skoro jedna. Já jsem se natáhl na zadní sedadlo a usnul jsem za zvuků pneumatik, které se měkce sunuly po hladké, lesklé a naprosto pusté dálnici. Když jsem se probudil, začínalo svítat. V protisměru přijížděla obrovská pomalá vozidla, jejichž světla sklopená dolů byla v prvním ranním světle stěží vidět. Nedovedl jsem rozlišit tvary toho nekonečného konvoje. „Co to je?“ zeptal jsem se. „Nevíme,“ odpověděla Jacqueline za volantem, celá nervózní. „Jezdí takhle celou noc.“ Teprve po čtvrté, kdy nad nesmírnými neobdělanými pláněmi propuklo nádherné letní ráno, jsme si uvědomili, že to jsou ruské vojenské náklaďáky. Projížděly v půlhodinových intervalech v konvojích po dvaceti a třiceti vozech a za nimi jelo několik aut ruské výroby bez poznávacích značek. V některých náklaďácích jeli neozbrojení vojáci. Ale většina jich byla zakrytá nepromokavou khaki plachtou. Opuštěnost dálnice vynikla především v kontrastu se západním Německem, kde si člověk musí prorážet cestu mezi nejnovějšími modely amerických aut. Pár kilometrů od Heidelbergu jsou kasárna americké armády a hřbitov aut, který se táhne asi tři kilometry po obou stranách silnice. Oproti tomu ve východním Německu má člověk dojem, že si spletl cestu a jede po dálnici, která nikam nevede. Jediné, co trochu narušuje dojem samoty, jsou 12


reklamní tabule. Ovšem namísto komerčních reklam podél západních silnic tu visí obří karikatury prezidenta Adenauera s tělem chobotnice drtící svými chapadly proletariát. Veškeré metafory literární propagandy komunismu vyvedené malířskou štětkou v křiklavých barvách, ale s prezidentem Adenauerem jakožto jediným představitelem a absolutním vykonavatelem kapitalistických zvěrstev. Náš první kontakt s proletáři východního světa proběhl nepředvídaně. V osm ráno jsme u dálnice narazili na benzinovou pumpu a o kus dál na restauraci s dosud rozsvíceným neonovým nápisem: „Mitropa“. To je poznávací znamení státních restaurací. Franco natankoval. Pak jsme přepočítali své marky a rozhodli se riskovat další bláznivou scénku, abychom se nasnídali. Na vstup do té restaurace nikdy nezapomenu. Bylo to jako srážka s realitou, na jakou jsem nebyl připravený. Kdysi jsem se nečekaně ocitl v jakési zapadlé neapolské uličce právě ve chvíli, kdy z okna ve třetím patře spouštěli na provazech rakev a dole v uličce plné dětí, žebráků a vozíků s rozčtvrcenými prasaty se dav pokoušel zklidnit manželku zemřelého, která ze sebe strhávala šaty, rvala si vlasy a s kvílením se válela po zemi. Dojem z oné restaurace byl odlišný, ale podobně silný; nikdy jsem neviděl tolik patosu soustředěného v té nejprostší činnosti každodenního života, snídani. Asi stovka otrhaných mužů a žen s utrápenými obličeji, kteří ve velkém pojídají bram13


bory, maso a volská oka v tlumeném lidském hluku v sále plném kouře. Naším příchodem hluk utichl. Jelikož si příliš neuvědomuji svůj knír a černo-červeně kostkované sako, přičítal jsem nastalé napětí Jacquelinině exotickému vzhledu. Cítili jsme na kůži stovku kradmých pohledů a kráčeli jsme tichem k jedinému volnému stolu stojícímu vedle zašlého jukeboxu, jedna písnička za půl marky. Repertoár nám byl povědomý: mamba od Péreze Prada, bolera od Los Panchos, a hlavně jazz. Servírka v bílé uniformě nám přinesla chléb a černou kávu, která výrazně chutnala po cikorce, ale byla evidentně mnohem levnější – ve vztahu k průměrnému francouzskému platu – než v Paříži a, jak jsme později mohli ověřit ve vztahu k platům ve východním Německu, mnohem levnější než v kterékoli jiné evropské zemi. Když jsme platili, nestačily nám východní marky a číšnice přijala západní marku a nechala nás na obyčejném papíře podepsat kurz převodu. Franco si s deprimovaným výrazem prohlížel zákazníky. Existují okamžiky vnímavosti, které nelze zrekonstruovat ani vysvětlit. To, co tihle lidé měli k snídani, by ve zbytku Evropy vydalo na běžný oběd a bylo to mnohem levnější. Jenže ti lidé byli zničení, zahořklí a bez jakéhokoli nadšení pojídali ohromnou ranní porci masa a smažených vajec. 14


Franco dopil kávu a zašátral rukama na stehnech po cigaretách. Žádné ale nenašel. Nápadně povstal, zamířil k nejbližší skupince a posunky požádal o cigaretu. Než jsem se vzpamatoval, vrhli se k nám lidé od sousedních stolků s krabičkami zápalek, jednotlivými cigaretami i nenačatými balíčky, v jakési překotné ukázce kolektivní štědrosti. O chvíli později to Jacqueline zhroucená na zadním sedadle auta shrnula jediným způsobem, který mi v tom okamžiku přišel vhodný: „Chudáci lidi.“

15


Berlín je šílený

Jediným náznakem Evropy v Západním Berlíně je ohořelá katedrála s věží uraženou bombami. Američané mají stejně jako děti hrůzu z netopýrů. Místo aby podepřeli těch pár zdí, co zůstalo po válce stát, a zflikovali z nich město, použili hygieničtější a mnohem komerčnější kritérium: tlustá čára a čistý list. První kontakt s tímto obrovským kapitalistickým projektem uprostřed socialistického panství ve mně vyvolal pocit prázdnoty. Celé dopoledne jsme hledali město, procházeli jsme jím sem a tam a nenacházeli jsme je. Je asymetrické, nemá hlavu ani patu, ale především dosud postrádá střed, kde by měl člověk pocit, že je konečně na místě. V rozsáhlých nerekonstruovaných oblastech jsou provizorní parky. Jsou tu ulice, které jako by sem celé přenesli z New Yorku. Na některých místech postupuje obchodnická žravost rychleji než technika a velké obchody se tu 16


otevřely rok předtím, než se odstranilo lešení. Vedle jedné piruety moderní architektury – mrakodrapu, který vypadá jako jediné skleněné okno – stojí celá vesnice budek, v nichž obědvají zedníci. Úzkostný překotný dav prochází po dřevěných plošinách uprostřed dunění sbíječek, pachu horkého asfaltu, jeřábů pohybujících se nad kovovými konstrukcemi a velkými reklamami na Coca-Colu. Z této hlučné chirurgické operace se začíná vynořovat cosi, co je pravým opakem Evropy. Zářivé aseptické město, kde věci mají tu nevýhodu, že vypadají příliš nově. Kdosi pravil, že jde o nejzajímavější evropský architektonický zážitek. Očividně. Z technického pohledu není Berlín město, nýbrž laboratoř. Taktovku drží Spojené státy. Nemám údaje o množství dolarů investovaných do rekonstrukce ani o způsobu, jakým se investice uskutečnily. Ale výsledky jsou zřejmé. Skromně si myslím, že je to falešné město. V létě ho obsadí severoameričtí turisté, vyhlédnou do socialistického světa a využijí příležitosti nakoupit v Západním Berlíně americké zboží, které je tu levnější než v New Yorku. Člověk nepochopí, jak se tu může udržet hotel stejně dobrý jako ty nejlepší americké hotely, s moderními pokoji s televizí, koupelnou a telefonem za čtyři marky za noc, tedy za jeden dolar. V dopravní zácpě nenajdete jediný starší model automobilu. Vývěsní štíty obchodů, reklamy, 17


jídelní lístky v restauracích jsou v angličtině. Na území západního Německa je pět rozhlasových stanic, které nikdy nevysílaly jediné slovo německy. Když si člověk tohle všechno uvědomí, a navíc ho napadne, že Západní Berlín je ostrůvek vsazený do železné opony, že nemá v okruhu pěti set kilometrů žádné obchodní vztahy, že to není žádné významné průmyslové centrum a že veškerá výměna se západním světem se koná prostřednictvím letadel, která přistávají na přistávací ploše uprostřed města a vzlétají odtud v intervalech jedno letadlo za dvě minuty, nutně si pomyslí, že Západní Berlín je jedna velká kapitalistická propagandistická agentura. Jeho rozmach neodpovídá hospodářské realitě. V každé drobnosti je vidět promyšlený záměr nabízet zdání báječné prosperity, uvést do rozpaků východní Německo, které tohle představení pozoruje klíčovou dírkou s pusou dokořán. Oficiální hranicí mezi oběma Berlíny je Braniborská brána, na níž vlaje rudá vlajka se srpem a kladivem. O padesát metrů dál je znepokojivá cedule: Pozor, vstupujete do sovětského sektoru. Dorazili jsme k téhle ceduli za soumraku, poté co jsme poznali Západní Berlín. Franco zcela instinktivně zpomalil. Ruský policista nám naznačil, ať zastavíme, čistě úředním pohledem prohlédl automobil a pak nám nařídil, ať pokračujeme. Jde o krok tak jednoduchý jako počkat na zelenou na semaforu. Ovšem změna je patrná. A strašná. Vjeli jsme rovnou na Unter 18


den Linden, širokou třídu pod lipami, která byla v jiné epoše pokládána za jednu z nejkrásnějších na světě. Teď tu zbyla jen torza ohořelých sloupů, portály vedoucí do prázdna, základy prorostlé mechem a trávou. Nezrekonstruovali ani metr čtvereční. S tím, jak člověk proniká do východního Berlína, postupně nahlíží, že tu jde o víc než jen o rozdíl ve státním zřízení: jde o dvě protichůdné mentality na opačných stranách Braniborské brány. Na těch několika zachovalých blocích domů ve východním sektoru jsou dosud stopy výstřelů z děl. Obchody jsou špinavé, s bedněním přes díry po bombardování a nevkusným zbožím průměrné kvality. Jsou tu celé ulice vymlácených domů, z jejichž vyšších pater zbývá jen vnější skořápka. Lidé bydlí namačkaní v dolních patrech, bez kanalizace či tekoucí vody, prádlo věší z oken jako v uličkách Neapole. Namísto neonových reklam, které večer zaplavují Západní Berlín barvami, ve východní části září jen rudá hvězda. Na tomhle ponurém městě lze ocenit, že oproti své západní části hospodářské realitě země skutečně odpovídá. Kromě Stalinovy třídy. Socialistickou odpovědí našlápnutému Západnímu Berlínu je kolosálně kýčovitá Stalinova třída. Je ohromující jak svými rozměry, tak nevkusem. Nestravitelná změť všech stylů, která odpovídá architektonickým kritériím Moskvy. Stalinova třída je obrovský prospekt, jehož rezi19


dence připomínají vily nebohých provinčních zbohatlíků, ale nahloučené na sobě staví na odiv nesčetné tuny mramoru, sloupové hlavice s kamennými květinami, zvířaty a maskarony a úmorné portály osazené napodobeninami řeckých soch z železobetonu. Úvaha těch, kdo vymysleli tuhle hrůzu, je jednoduchá. Hitlerova hlavní třída byla Unter den Linden. Hlavní třída socialistického Berlína – větší, širší, těžkopádnější a ošklivější – je Stalinova třída. V Západním Berlíně se staví město pro bohaté, pro ty, kdo si před válkou dávali schůzky na Unter den Linden. Na Stalinově třídě sídlí jedenáct tisíc pracujících. Jsou tu restaurace, kina, kabarety, divadla dostupná všem. Všechny hýří nevkusem: nábytek potažený fialovým plyšem, zelené koberce se zlatými okraji a zrcadla a mramor úplně všude včetně záchodků. Žádný dělník nikde na světě si za směšnou cenu nežije lépe než na Stalinově třídě. Ovšem vedle těch privilegovaných jedenácti tisíc, co tu bydlí, je v mansardách nacpaná celá masa lidí, která si myslí – a upřímně říká –, že za to, co stály ty sochy, mramor, plyš a zrcadla, by se dalo důstojně opravit celé město. Bylo vypočteno, že když vypukne válka, Berlín vydrží dvacet minut. Ale když nevypukne, tak za nějakých padesát sto let, až jeden režim převáží nad druhým, bude z obou Berlínů jedno město. Obludná komerční pouť vytvořená ze vzorků z obou režimů. 20


Už teď je Berlín šílený – a to nejen svým vnějším vzhledem. Aby člověk poznal jeho intimní život, podíval se na něj zezadu a odhalil jeho švy, je zapotřebí vydat se do metra. Hodinu před tím, než Hitler spáchal sebevraždu, když už Rusové byli přede dveřmi, vydal příkaz k zatopení metra, aby lidé, kteří se tam ukrývali, vyšli do ulic bojovat. Proto je špinavé a vlhké, berlínský lid – chudí lidé z obou stran – však s pomocí tohoto prostředku vydělává na úporném soupeření obou systémů, které se odehrává na povrchu. Jsou lidé, kteří pracují na jedné straně a bydlí na druhé a všechno mají zařízené tak, aby co nejlépe využili všech výhod každého systému. V některých oblastech stačí přejít ulici. Jeden chodník je socialistický. Druhý je kapitalistický. Na tom prvním patří domy, obchody a restaurace státu. Na tom druhém jsou soukromé. Teoreticky se každý, kdo bydlí na jedné straně a přejde ulici, aby si koupil boty, dopouští nejméně tří trestných činů na každé straně. Ale v Berlíně jsou všechny předpisy teoretické. Existují velice přesné dohody, které mají zabránit spekulacím, úniku kapitálu, demoralizaci systému. V zásadě není možné utrácet na jedné straně a vydělávat na druhé. Každému obchodu musí předcházet doložení zdroje příjmů. Ve skutečnosti ale úředníci přimhuřují oči. Jediné, co je zajímá, je vnější zdání. Obyvatelé Berlína by mohli přecházet z jedné strany na druhou po ulici, ale respektují 21


pravidla hry a jezdí metrem, kde všichni vědí, o co jde, ale oficiálně to ignorují. Nejskandálnějšího důkazu oné líté bitvy se nám dostalo ve chvíli, kdy jsme v západoberlínské bance kupovali východní marky. Vyměnili nám je kurzem sedmnáct východních marek za dolar. Franco si doopravdy myslel, že se úředník spletl: oficiální kurz je dvě marky za dolar. Ale úředník nám vysvětlil, že běžný kurz v Západním Berlíně neplatí, zdejší banky – všem na očích a naprosto legálně – dávají sedmnáct východních marek za dolar. Téměř osmkrát víc, než je oficiální kurz. Teoreticky byla ta výměna zbytečná. Ve východním Německu jsme si nemohli nic koupit, aniž bychom doložili, že jsme peníze vydělali v této zemi. To je ale pouhá teorie. S dvaceti dolary, které jsme vyměnili v Západním Berlíně, jsme projezdili východní Německo křížem krážem. Podtrženo a sečteno nás pokoj v nejlepším hotelu, s koupelnou, rádiem, telefonem a snídaní v posteli, přišel na sedmdesát pět kolumbijských centavos. Kompletní oběd v nejlepší restauraci na dvacet centavos, včetně obsluhy, soch, zrcadel a Straussovy hudby. Kdo k tomuto městu, kde nic není úplně jisté, kde nikdo přesně neví, čeho se držet, a kde ty nejprostší každodenní úkony v sobě mají cosi žonglérského, nemá klíč, žije ve stavu neustálé úzkosti. Má pocit, že sedí na sudu s prachem. Vypadá to, jako by nikdo neměl čisté svědomí. 22


Zpráva, kterou v Paříži berou jako další hloupost ministrů zahraničí, se v Berlíně rozezní jako dunění děl. Zvuk prasklé pneumatiky může vyvolat paniku. Lipsko je něco jiného. Po čtyřech hodinách jízdy autem klikatou alejí jsme vjeli do Lipska po úzké opuštěné třídě, kde bylo sotva místo pro tramvajové koleje. Bylo deset večer a začínalo pršet. Cihlové zdi bez oken, smutné žárovky veřejného osvětlení mi připomínaly rána na jižních předměstích Bogoty. V centru města vládl podezřelý klid. Osvětlení bylo sporé jako na periferii. Jediným náznakem života byly neonové tabule na státních výčepech – HO –, v nichž bylo velmi málo civilních hostů a pár vojáků. Když jsme marně hledali otevřenou restauraci – nějakou Mitropu –, rozhodli jsme se jít do hotelu. Personál v recepci mluvil pouze německy a rusky. Byl to nejlepší hotel v Lipsku, vybudovaný podle stejného pojetí výzdoby jako Stalinova třída. Na pultě byly vystaveny všechny západní komunistické noviny dodané letecky. V baru osvětleném těžkými křiklavými skleněnými lustry hrál houslový orchestr nostalgický valčík a hosté v tichosti a s výrazem ponuré distingovanosti popíjeli nechlazené šampaňské. Zralé ženy měly pleť sinalou nánosy pudru a na hlavách klobouky vyšlé z módy. Hudba se vznášela v pronikavé vůni. Skupina mužů a žen v loveckých uniformách, s dokonalými dlouhými červenými saky, černými čapkami a jez23


deckými botami, si v rohu místnosti dávala čaj a sušenky. Chyběli jen obrovští bílí psi s černými skvrnami, aby celá skupina vypadla, jako by sestoupila z litografie inspirované tím nejzatuchlejším z anglické aristokracie. Jediný náznak lidové demokracie jsme tu představovali my, v džínách a košilích, ještě pokrytí prachem cesty. Přijeli jsme se sem podívat. Ale po čtyřiadvaceti hodinách v Lipsku už nešlo jen o to vidět, ale pochopit. O čtrnáct dní dřív jsme – jakýmsi řízením náhody – byli v Heidelbergu, studentském západoněmeckém městě, které okouzluje svou jasností a optimismem jako žádné jiné v Evropě. Lipsko je také univerzitní město, ale je to smutné město se starými tramvajemi plnými ošuntělých deprimovaných lidí. Mám dojem, že na půl milionu obyvatel tu není víc než dvacet aut. Nedokázali jsme pochopit, že východoněmecký lid převzal moc, výrobní prostředky, obchod, bankovnictví, infrastrukturu, a přesto to byl smutný lid, byl to ten nejsmutnější lid, jaký jsem kdy viděl. V neděli vyrazí celé zástupy do zábavních parků, kde hraje taneční hudba, popíjejí se perlivé nápoje a celkem vzato tu člověk stráví vyčerpávající odpoledne za velmi příznivou cenu. Na taneční parket by se nevešel ani špendlík, ale namačkaní, takřka nehybní lidé tu mají stejně znechucený výraz jako dav nacpaný v tramvaji. Obsluha je pomalá a člověk musí vystát půlhodinovou frontu, aby si koupil chleba, lístky na vlak nebo do kina. V zábavním 24


parku, kde si člověk musel razit lokty cestu mezi milenci a staršími manželskými páry s dětmi, nám trvalo dvě hodiny, než se nám podařilo koupit limonádu. Takováto organizace, přísná, leč neúčinná, se ze všeho nejvíc podobá anarchii. Nechápali jsme to. Bylo to jako jít do kina, aby člověk zabil čas, a narazit na šílený film bez hlavy a paty, jehož děj je vytvořen výlučně k tomu, aby znepokojoval. Neboť je přinejmenším znepokojivé, že v novém světě v samém středu revoluce působí všechno zastarale, zkaženě a zchátrale. Franco a já jsme zapomněli na Jacqueline. Celý den chodila za námi, courala se, bez zájmu si prohlížela zaprášené výlohy, kde je vystavený brak za skandální ceny. Při obědě projevila známky života: stěžovala si, že nemají Coca-Colu. Když jsme večer v nádražní restauraci hodinu čekali, dusili se kouřem, zápachem a živou hudbou, která šla hostům jedním uchem dovnitř a druhým ven, Jacqueline se rozčílila: „Tohle je děsná země,“ řekla. Franco s ní plně souhlasil. Následující den brzy ráno vyrazil hledat vysvětlení. Vzpomněl si, že v Lipsku působí Marxleninská univerzita, kde studují marxismus mladí lidé z celého světa. Je to mírumilovné meditativní prostředí s nenápadnými budovami mezi stromy, které ze všeho nejvíc připomíná katolický seminář. Měl jsem to 25


štětí a potěšení, že jsem tam potkal skupinu jihoamerických studentů. Díky nim se naše pozorování – která mohla být subjektivní – opřela o konkrétní základy. A samozřejmě také díky strašnému večírku v domě Herr Wolfa, na kterém jsme ten večer byli.

26

Devadesát dnů za železnou oponou  
Devadesát dnů za železnou oponou