Page 1


Na lodi Mein Schiff 2016 Zbožňuji

západy slunce. Zvláště nad mořem. Hledíce na slunce ukládající se k spánku z paluby lodě, přes dovádějící vlnky nebo běsnící vlnobití, vznáším se sama na vlně serotoninu. Právě jsme opustili turisty přecpanou Jamajku a máme před sebou dva týdny brázdění po Karibiku kolem Střední Ameriky, Kolumbie, Dominikánské republiky a opět na Jamajce se okruh uzavře. Mein Schiff 3 je modrobílá turistická loď, velká jako panelák, ovšem naležato, tisíc členů posádky se tu stará o dva tisíce pět set pasažérů. A to vzorně a obětavě. Existuje už i mrakodrap naležato, Mein Schiff 6, na ten nás ale nikdo nedostane. Naše loď je mezinárodní. Vyplula z Kielu, mateřský přístav má ve Vallettě, postavena byla ve Finsku. Ajejí personál a posádka pocházejí ze všech koutů světa.

Při

západu slunce se na sluneční palubě hemží cestovatelé s kamerami všech proveniencí a kvality. Přestože je to velmi profláklý motiv, málokdo odolá. Já už léta nic nefotím, ale jen zírám na tu krásu. Je zajímavé, že východ slunce nemá takové čaro. Jde to moc rychle. Jako 5


když švihne proutkem, slunce vykoukne na obzoru, prodere se ranním oparem, někdy mraky, někdy jen obláčky, a už je tu, zářící a ostré, čím blíž k rovníku, tím víc pálící a žhnoucí. Vzpomínám si,jakjsme v Tunisu, kde jsme dva roky žili, spali v létě venku na terase, protože tam přece jen, na rozdíl od ložnic v domě, občas zavane lehký větřík. Ale ta jitra! Sotva se vykulilo slunce, kdepak mráčky a obláčky, už žhnulo jako výheň v kovárně. Horko a prudké světlo umocněné řevem muezzina z blízké mešity nás zahnaly velmi rychle do domu, kde se přece jenom ve tmě za okenicemi dalo ještě pár hodin zdřímnout.

Ajak se tam tak dojímám nad tím přírodním divadlem, slyším náhle útržky mateřštiny prokládané bujarým řehotem. Line se to od stolku z hrdel několika děvčat v nejlepších letech. Patříce do této věkové kategorie, odvažuji se je vyrušit a představit se. „To je ale překvapení! A to je neuvěřitelné, že bydlíte už taková léta u Braunschweigu, a přitom, jsme se ještě nepotkaly!" Není divu. Braunschweig je dost velké, dost ošklivé, roztahané město plné řadové zástavby, ale já miluji, stejně jako děvčata, starou historickou čtvrť Magni, jejíž hrázděné domy přeži­ ly bombardování ke konci druhé světové války. 6


Tedy až na kostel. Ten byl napůl zničený, ale na rozdíl od Berlína nebo Hannoveru ho místní radní nenechali stát jako ruinu, a tedy jako memento a varování, ale tu rozbořenou půlku zastřešili a druhou polovinu lodě zrekonstruovali a upravili. Tato odvážná úprava má něco do sebe a kontrast je velmi působivý. Další stavební originalitou je bláznivý Rizi dům, roztančený, asymetrický, pomalovaný pusami, očima, rukama a srdíčky. Připomíná trochu Hundertwasserův styl. A největší absurditou je krásně zrekonstruovaný zámek i s kopií původní Quadrigy včetně Brunonie, patronky města a země. Je to pokus o návaznost na dějiny. Zámek původně nechal postavit jako rezidenci hrabě Wilhelm von Braunschweig z rodu hannoverských Welfen už v 17. století. Mimochodem - z tohoto rodu pochází i Georg I. anglický král. To neslyší Angličané rádi, ale i slavná Viktorie a nynější královna Alžběta mají tyto hannoverské geny. Rezidence byla několikrát vypálená, použitá i zneužitá na všechno možné, za nacistů fungovala jako škola pro SS kadety. Když byl ke konci války zámek vybombardován, občané Braunschweigu si oddechli a založili na zbořeništi krásný park. Myšlenka vzkříšení minulosti se nesetkala jen s nadšením, významnou roli zde hrála i komerč­ ní stránka. Odpůrci byli ale nakonec přehlasová­ ni a zámek znovu vyrostl ve své původní kráse. 7


Jelikož je budova z architektonického hlediska opravdu skvost, tak to nedopadlo nejhůř. Absurdní ale je, že za krásnou pískovcovou fasádou se skrývá na četných arkádách obchodní centrum, kavárny a restaurace. Nu ale proč ne, je to tam hezké a najdete tam, na co si vzpomenete. My, Češi, dáváme ale přednost posezení v útulných hospůdkách na Magni. Ani Heinrich der Lowe nepřijde zkrátka. Ten je slaven na každém kroku, Braunschweig totiž nikoho jiného tak proslulého nemá. Heinrich Lev připojil v 11. století k Braunschweigu Sasko i Bavorsko, a stal se tak pyšný a sebejistý, že odmítl poslušnost jak císaři, tak papeži. Neposkytl jim vojenskou podporu poté, co byl odmítnut jeho nestydatý požadavek, dostat za to stříbrné doly v Goslaru. Bitva v Itálii byla ztracená, Heinrich upadl v ne- · milost, ztratil veškeré državy a nakonec mu zbyl jen ten Braunschweig. Čili je to vlastně z nouze ctnost. Osobně to žádný výlupek ctností nebyl. Byl prý nemilosrdný, chtivý a namyšlený. Vyprávím děvčatům, že ze všech těch hrabat si nejvíce vážím Antona Ulricha. Ten věnoval městskému muzeu v r. 1702 své veškeré sbírky, nejcennější jsou malby starých holandských, německých a italských mistrů. V Braunschweigu máme díky Antonovi Ulrichovi Rembrandta, Vermeera a Cranacha. Už pro tuto galerii se vyplatí Braunschweig navštívit. Nad sakrální8

Konvalinkové vdovy  
Konvalinkové vdovy