Page 1


Kamila Skopová "V

CECHY, DOMOV MUJ o

aneb

Malá vlastivěda o místech, lidech, řeči, krojích, zpívání. .. i stravování

-


Vychází za přispění společnosti

MANUFAKTURA®

1a'~ii~

poctivá kosmetika inspirovaná českou přírodou a tradicí

---AHROPOUS

© Text & Illustrations Kamila Skopová, 2017 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 201 7 © Filip Tomáš - Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-164-l


Ta naše malá

země česká je

ale hezká!

Chutná jako koláč s mnoha sladkými náplněmi. Hýří barvami jako jabloň, na jejíž narouboval mnoho různých odrůd a ona teď rodí jablíčka červená, žlutá, zelená, žíhaná ... Voní mateřídouškou, malinami, houbami, tůněmi rybníků. V zimě nás štípe do nosu mrazem, rozhazuje náruče sněhu a ustýlá jarním bledulím. Co se tu za staletí urodilo písniček, krojů, zajímavých staveb, dobrůtek na talíři, ale také krásných šikovných lidí a užitečných věcí ... Nevěříte? Tak pojďte! Vyšlápneme si na okružní poznávací špacír po Čechách, abychom se seznámili s oblastmi, kterým se odborně říká etnografické regiony. Není to dělení podle současných map. Naši předkové si dělili svou zemi podle místních zvyklostí i národností, krojů a nářečí, také podle bývalých panství nebo prostě podle krajinného rázu. Až projdeme českou krajinou všemi směry, určitě si řekneme onu okřídlenou větu pana Hrušínského z filmu Vesničko má středisková - ,,to není země, to je zahrádka ... " Mnohokrát jsem cestovala do ciziny, obdivovala tam místní krásy, přírodu, architekturu, zajímavosti a v dobách totality i záviděla svobodný život v západní Evropě. Ale věřte nebo ne už třetí den se mi stýskalo po Čechách, tehdy spíše po Československu, a neustále se mi do mysli vkrádala poslední slova druhé sloky písně pánů Škroupa a Tyla ze hry Fidlovačka z roku 1834, písničky prosté a dojímavé, která se posléze stala naší národní hymnou: ,,mezi Čechy domov můj". větve sadař


Úvod O lidových stavbách Náš výlet po Čechách bude imaginární a nebude ani v současnosti, ale řekněme kolem poloviny 19. století. To ještě naše vesnice nehyzdily zpupné stavby takzvaného podnikatelského baroka. Naopak selské baroko zdobilo jihočeské návsi svými barevnými štíty, na horských stráních seděly pod korunami vysokých stromů roubené chalupy jako slepičky, krajinu krášlila boží muka a obílené kapličky, na rozcestí stály křížky. Cesty stínily vzrostlé aleje. Tehdy vět­ šinu přírody pokrývala tráva, nikoliv asfalt a beton. Jistě, i stavby bohatých měšťanů a šlechty měly za úkol reprezentovat, ale přesto více souzněly s okolní přírodou než většina současné architektury. Tvář krajiny se hodně změnila, často ke své i naší škodě. A tak si připomeňme, jak a v jakém prostředí žili naši předkové v různých koutech Čech. Setkáme se s malebností skládaných lomenic dře­ věných roubených staveb, s důmyslným zpevně­ ním zdiva hrázděním, udiví nás fantazie prostých zedníků a štukatérů, kteří vytvořili barevné štíty selského baroka, oceníme bytelnou architekturu podstávkových domů. Setkání s lidovou architekturou, stejně jako ostatní kapitoly této knihy, si neklade za cíl odborný výklad. Existuje řada fundovaných publikací s touto tematikou. Spíše chce ukázat rozmanitosti lidových staveb na našem území, ale nejen je, také ostatní zajímavosti ze života našich předků.

O zajímavostech Lidová kultura hmotná a duchovní vyt:vořila nespočet projevů, o kterých by bylo zajímavé psát. Tradiční hospodaření, pranostiky a pověry, zvyky a obřadnost, kalendářní a rodinné obyčeje, vztahy mezi lidmi, život školní, tovaryšský, vandrovní, vojenský, řemesla a cechy, lidová hudebnost a taneč­ ní tradice, výtvarné projevy třeba v podmalbě na skle, malované keramice, lidovém svátečním odě­ vu, ale také zvláštnosti prosté lidové stravy. Namátkou vybrané zajímavosti lidové kultury a života nemohou obsáhnout celé toto bohaté spektrum. Pokud ale vzbudí váš zájem, bude to skvě­ lé nakročení k dalšímu studiu a objevování života v minulosti. Není to zbytečné.Jedna moudrost praví, že kdo nezná svou minulost, nemá nárok na budoucnost. O lidovém oděvu Bylo řečeno, že náš výlet se odehrává okolo poloviny 19. století.Jak se v té době oblékali na čes­ kém venkově? V roce 1836 před slavnou korunovací Ferdinanda V. Dobrotivého za českého krále obeslal pražský hrad všechna panství žádostí o vyslání alegorických vozů s vesničany ve slavnostních krojích. Mnoho kanceláří tehdy odpovědělo, že na jejich panství už žádný lidový kroj neexistu~ je. Zajímavé je, že zápornou odpověď poslali větši­ nou z českých lokalit, tyto průvody tehdy ochotně­ ji uspořádali čeští Němci. Možná byli větší patrioti

17


nebo jim nebylo zatěžko si přidělat práci. Kdo ví, každopádně už v polovině 19. století byl lidový kroj zřejmě nahrazován městským typem oblečení. Až Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895 vzbudila zájem o lidový oděv a o lidovou kulturu všeobecně. Vzniká mladý vědecký obor etnografie, národopis. Tehdy byly z terénu získány mizející artefakty lidového oděvu a zachráně­ no a pro budoucnost popsáno mnoho projevů lidové kultury. V dnešní době už v Čechách není nikde zvykem oblékat ke slavnostním chvílím kroj, snad jenom na Chodsku chodí starší ženy do kostela ještě v kroji a oblékají ho i ti mladí o Chodských slavnostech. Lidový oděv, především jeho repliky, oblékají pouze členové folklorních souborů.Je dobře, že se v poslední době mnoho z těchto zájmových uskupení zabývá problematikou lidového oděvu se vší vážností. Studují podklady ve sbírkách muzeí a snaží se, byť někdy s určitou stylizací, vrátit kroji jeho původní podobu a důstojnost. písničce Písně svými

O

texty a melodikou vypovídají o charakteru obyvatel oblasti, v níž vznikly. Odráží se v nich i ráz krajiny, nálada prostředí. Chodské písničky a tance jsou veselé, kurážné, svižné. Pomalé zadumané melodie evokují mlžnou nostalgii třeboňských rybníků a rovinu jihočeských Blat. O kom si zpívali v kraji prácheňském? O kom jiném než o dudácích spolu s dudáky. Plzeňáci si s chutí zazpívají o pivečku, ale témat je tu nepře­ berné množství - o vojně, nešťastné lásce, o milování, trampotách stavu manželského, o hospodaření a konečně i o věcech posledních. Horákům nikdy nechyběl humor i jistá rozvernost. Muzikanti s tanečníky se navzájem škádlili

8

proměnlivým

rytmem mateníků. Zatancovat „na první dobrou" složitý mateník byl tanečníkův majstrštyk. S oblibou je tancovali nejen na Čes­ kém Horácku, ale také v celém Polabí a leckdy i v okolních končinách Čech. Venkované v Orlických horách, Podkrkonoší, kolem Jizery a pod Ještědem si omastili chudobný kucmouch veselostí. Svědčí o tom texty písniček. Také tu vášnivě rádi tancovali. Štajdyše, mazurky, obkročáky, latováky, směsky, rejdováka a rejdovačku, minety, šmikorandu, polky a sousedské. Venkovský lid v okolí Prahy napodoboval panskou módu v oděvu i v hudebním projevu. Lidová poezie tu ale zcela svébytně vytvořila rozsáhlá srdcervoucí vyprávění o zhrzené lásce, odvedeném milém nebo věrný popis jakéhosi strašlivého mordu. Jejich sentiment dnes vyvolává spíše shovívavý úsměv, ale služky, zpívající si při mytí nádobí, se dojímaly smrtelně vážně a do škopku ukápla nejedna slzička. Písnička dříve provázela člověka od kolébky do hrobu. Maminčiny ukolébavky, dětská říkadla a hry, zpívání ve škole před začátkem vyučování spolu s kantorovými housličkami, vyzpívaná radost i zklamání z první lásky, obřadní písně svatební. Písně vojenské i o vojně, o rekrútě, popěvky pijácké i poněkud košilaté, písně pracovní u ponku, verpánku, na poli a ve stodole na mlatě. Písně o hořkosti stárnutí a konečně i ona známá „ze země jsem na zem přišel, na zemi jsem rozum našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán ... " provázela na cestě poslední. .. Výběr osmdesáti písniček ze všech koutů Čech je jen nepatrnou hrstí barevných kamínků z mozaiky bohatého písňového odkazu. Snad vás přesvěd­ čí, že zpívat je zdravé pro tělo i pro duši.


O řeči Řeč je nejstarším

a nejzávažnějším nástrojem lidské komunikace.Je živá, vyvíjí se, mění. V minulosti málokdo z venkovanů hovořil spisovnou češtinou. Ve městech se mluvilo převážně německy. Na českém, ale i německém venkově na našem území existovala řada nářečí, místních dialektů. Tyto často výrazné odlišnosti od spisovného jazyka zajímaly spisovatele a sběratele lidové kultury. Zaznamenali mluvu venkovanů, foneticky peč­ livě přepsali všechna slova i zajímavá rčení a podobenství, která lidová mluva s oblibou užívala, a většinou svůj sběr opatřili i vědeckým rozborem. Ukázky chodské buláčtiny, jadrná řeč Jihoče­ chů, vyprávění z Horácka, pár úryvků z Podorlicka, Podkrkonoší a Podještědí i ukázka, jak se donedávna mluvilo v Praze - to je jen malý vzorek pestré a často úsměvné řeči našich prababiček a pradědků.

O lidové stravě Před mnoha léty mě okouzlila knížka Marie Úlehlové Tilschové Česká strava lidová. Autorka přesvěd­ čivě dokazuje, že lidová strava na českém venkově vůbec není nezdravá. Nesmíme ovšem lidové postupy zaměňovat za tučné a nákladné recepty Magdaleny Dobromily Rettigové a pak _iJoži Janků Sandtnerové.Jejich kuchyně je měšťanská a od té lidové se značně liší. A proč v knížce s tematikou národopisu uvádím i kapitolky o stravování? Cožpak i způsob obživy venkovského lidu není fenomén hodný zaznamenání a nepatří do spektra lidové kultury? Jinde ve světě jsou na své národní kuchyně patřičně hrdí. Buďme také. Ona si to zaslouží, a nejen česká lidová strava. Všechny projevy lidové kultury si zaslouží naši pozornost.Je to naše paměť, kořeny, věčná inspirace. Nezapomínejme, že jsme Češi.

9

Čechy, domov můj aneb Malá vlastivěda o místech, lidech, řeči, krojích, zpívání… i stravování + CD  
Čechy, domov můj aneb Malá vlastivěda o místech, lidech, řeči, krojích, zpívání… i stravování + CD