Page 1


MatÄ?ino tajemstvĂ­

Praha 2018


Přeložila: Jiřina Stárková

Dilly Court: Matčino tajemství Vydání první Copyright © Dilly Court 2010 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2162. publikaci Přeloženo z anglického originálu A Mother’s Secret vydaného nakladatelstvím Arrow Books, v roce 2011 Český překlad © 2018 Jiřina Stárková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2018 Jon Paul Úprava české verze obálky © Martina Černá Přebal a vazba © 2018 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0796-1 BARONET Praha 2018


Dilly

Court

Matčino tajemství


V upomínku na Ollieho, který za krátký čas, jenž mu byl vyměřený, dokázal víc než většina z nás. Vojín Oliver Rupert Ellwood, 1. prapor parašutistického pluku 1978–2001


Kapitola jedna Cripplegate, Londýn, 1863 Neproniknutelná, ohavně páchnoucí londýnská mlha zahalila město hustým zelenavě žlutým závojem oparu a kouře. Každé nadechnutí bylo obtížné a trýznivé, přesto se žena vlekla dál, v náruči drobný, hřejivý uzlíček. Dítě pofňukávalo, ale neplakalo. Vtom se proti ní z pološera vynořil opilec, a  když vrávoral kolem, málem ji porazil. Přitiskla si nemluvně pevněji na  prsa. „Promiňte, pane. Hledám dvůr U Tří slanečků.“ „Pche.“ Muž se odpotácel stranou, ale než urazil dalších pár kroků, pohltil ho černý smog. Žena, služebná, zvyklá spíš na horko a prach Indie než na chladnou a vlhkou anglickou zimu, se zachvěla a přitáhla šál těsněji kolem dítěte. Věžní hodiny kostela sv. Jiljí v  Cripplegate šestkrát zvučně odbily a žena se otočila po zvuku zvonu. Kočár její paní ji vysadil nedaleko odsud už jistě před půlhodinou a ona si s  rozmrzelým  zabručením uvědomila, že od  té doby jen chodí v kruzích. Vozka se nechal slyšet, že vjet do téhle žebrácké čtvrti je pod jeho úroveň, nehledě na to, že ke dvoru U Tří slanečků se dá dojít jenom po svých a nadto se k němu schází po dlouhých schodech. Natáhla ruku před sebe, a jen co se prsty dotkla nízké kamenné zídky, vydechla úlevou. Na chvíli se zastavila a nepříliš úspěšně se pokusila obeznámit se svým okolím. Měla namířeno na sever, kolem věznice pro dlužníky, ale teď, 9


když se vysoké zdi žaláře ztrácely za záclonou mlhy, jí orientace podle světových stran byla málo platná. Nachýlila hlavu k rameni ve snaze zachytit nějaký projev života, neslyšela však nic. Jako by v té bezútěšné noci byly ona a dítě jediné živé duše, které na celé zeměkouli zůstaly. Kojenec začal naříkavě poplakávat. Dávno minula hodina, kdy by mu doma nabídla chléb namočený v teplém mléce a poprášený cukrem. „Tiše, maličká. Mahdu se o  tebe postará.“ Postrčila si dítě výš na  rameno a  pokračovala v  chůzi, štíhlými prsty hmatala po studených slizkých kamenech. Vzápětí narazila na sloup a za ním se jí ruka propadla do prázdna. Dál opatrně kráčela s paží před sebou jako slepec a málem přepadla přes nevelkou postavu schoulenou na dlažbě. Na místě se zastavila a z úst jí unikl překvapený výkřik, v domnění, že narazila na mrtvolu, což by v téhle části Londýna a v mrazivé noci nebylo nic neobvyklého. Ale hromádka hadrů se pohnula a vymotaly se z ní hubené končetiny. Když si chlapec stoupl, nesahal jí výš než do pasu. „Dávejte bacha,“ zahartusil. „Málem jste na  mě šlápla, bábo pitomá.“ „Promiň,“ hlesla Mahdu udýchaně. „V té mlze jsem tě neviděla. A vůbec, měl bys být doma s rodinou, ne polehávat na chodníku, aby o tebe kolemjdoucí zakopávali.“ „Vy asi nejste zdejší, co?“ Chlapec se na ni zahleděl. „To je váš mrňous?“ „Pokouším se najít dvůr U  Tří slanečků,“ odpověděla Mahdu, nedbajíc jeho neomaleného dotazu. „Když mě tam odvedeš, dám ti penny.“ Chlapec si ji zvědavě měřil. Bylo zřejmé, že žena není místní. Rozlišit potmě její obličej a barvu pleti nebylo snadné, ale hlas měla mírný a  laskavý. „Nejdřív mi ty prachy ukažte, paninko.“ Natáhl dlaň, žena však měla finty pouličních výrostků prokouknuté. Z látkové kabelky vyndala pen­ ny a  podržela mu ho vysoko nad hlavou. Věděl, že někde 10


v okolí je na  obchůzce strážník, a  kdyby té ženské minci vytrhl, její křik by ho jistojistě přilákal. „Tak dobře, paní. Pojďte za mnou. Trefím tam jako nic.“ „Jak se jmenuješ?“ Mahdu musela natáhnout krok, aby mu stačila. Po pravdě jí byl ten kluk lhostejný a puch, jaký vydechovalo jeho vyhublé tělo, jí působil nevolnost, přesto byla zvědavá, co sedmi nebo osmiletý chlapec pohledává vprostřed noci na ulici. „Vy jste nějaká všetečná. Jmenuju se Bailey. Jen jsem si na  chvilku odpočinul, když jste si to přihasila a  dupla na mě.“ Následovala ho mlčky. K  její úlevě miminko ztichlo a  usnulo jí na  rameni. Holčička jí bude chybět víc, než si vůbec byla ochotná přiznat. Mahduino srdce si získala už v  okamžiku, kdy přišla na  svět. Každá změna a  každý pokrok ve vývoji děvčátka jí připadal jako zázrak, od prvního úsměvu do chvíle, kdy zabroukala první slabiky. Možná řekla „máma“, ale docela dobře se mohla snažit vyslovit „Mahdu“. Teď se spolu musí rozloučit, a pravděpodobně navždy. Mahdu se stáhlo hrdlo. Konečně byla nucená vzít na vědomí fakt, který se snažila po svém odjezdu z Indie ignorovat: Cassandru Phillipsovou, narozenou z nemanželského svazku a  ještě k  tomu rodičům s  odlišným rasovým původem, nečeká v životě nic dobrého. Mahdu věděla, že si nadosmrti bude klást vinu za to, že milostný románek své mladičké paní s pohledným anglo-indickým důstojníkem z regimentu jejího otce podporovala a snad jí ho potají i přála. Kdyby se plukovník Phillips dověděl o jejich vztahu dřív, neprodleně by svou dceru posadil na první loď a poslal zpátky do Anglie. Avšak na sklonku léta, jež anglické ženy tráví v Šimle, kam přijížděly z Dillí, aby unikly úmornému vedru, už bylo pozdě. Mahdu se zastavila, aby popadla dech. „Počkej chvíli. Nejdu tak rychle jako ty. Potřebuju si odpočinout.“ „To vás bude něco stát,“ upozornil ji Bailey. „Dáte mi navrch čtvrtpenny, jinak si půjdu po svých.“ 11


Mahdu se opřela o vlhkou zeď věznice pro dlužníky. „Dobrá. Dopřej mi dvě minuty.“ Zavřela oči. Po vrásčitých tvářích se jí neovladatelně řinuly slzy, když si vzpomněla na  svou rodnou zem, na  měsíce strávené v  horách, kde vzduch provoněný borovicemi přinášel osvěžující chlad ze sněhem pokrytého Himálaje a slunce pražilo na vysušenou rudou zem posetou spadanými fialovými květy bugenvileí a zářivě žlutými úbory měsíčků. Slyšela melodický, mírný hlas své paní, jak na ni den po jejich příjezdu do Šimly volá. „Mahdu, pospěš si! Na  ples v  rezidenci potřebuju ty bílé mušelínové šaty a saténové střevíčky. Už jsi je vybalila? Ach, Mahdu, tolik se na  dnešní večer těším! Mám strach, že samým rozrušením umřu.“ Belinda zvedla paže a zatočila se na špičkách. Kolem štíhlé postavy jí vlála tenká látka županu jako okvětní plátky lotosového květu, dlouhé vlasy v barvě zralého obilí vířily kolem hlavy a ramen a v paprscích slunce vytvářely mihotavou svatozář. Mahdu byla v převlékárně, do níž se vstupovalo z Belindiny ložnice v  přízemním domě, který stál vysoko v  kopcích nad městem, a  vytřepávala pomačkané sklady z  připomenutých mušelínových šatů. Instinktivně věděla, že si v nich mladá paní zatouží vyjít na dnešní společenský večer v  rezidenci guvernéra. Předešlý den přijely pozdním nočním vlakem z  Dillí a  měly za  sebou dlouhou, namáhavou cestu, ale Belinda si ani slůvkem nepostěžovala. Zachvátila ji blažená horečka očekávání a  obě ženy ve  skrytu duše věděly, že její příčinou není nikdo jiný než pohledný kapitán George Lawson, který dámy do  Šimly doprovázel. Nad mladým důstojníkem držel ochrannou ruku plukovník Phillips, jenž nedbal poznámek ani úzkoprsosti těch, kdo se netajili tím, že důstojník smíšené krve nemá v britské armádě co pohledávat. Byl čestný člověk s nemnoha předsudky a své muže posuzoval spíš podle činů a způsobilosti v bitvě než podle vlastností, jež nemohl ničím ovlivnit. Georgeova otce si vážil jednak jako přítele a jednak jako vojáka, a ač12


koli majoru Edwardu Lawsonovi sňatek s krásnou, vysoce postavenou indickou dámou nedoporučoval, chápal, proč ho okouzlily její inteligence a  půvab. Nehledě na  své námitky šel snoubencům za  svědka, avšak necelý rok nato mladá manželka zemřela při porodu syna. Edwarda Lawsona ztráta zdrtila a  už nikdy se z  ní nevzpamatoval. O  několik let později zahynul v boji. George odjel do internátní školy v londýnském Harrow a pak nastoupil na Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu. Plukovníka Phillipse těšilo, že má mladého důstojníka ve svém pluku, i když se našlo pár lidí, kteří s  mladíkovým jmenováním nesouhlasili. Mahdu vychovávala Belindu od šesti let, kdy přišla o matku, a nedokázala jí nic odepřít, přesto se obávala, že se historie bude opakovat. „Tvoje šaty mám tady, holčičko. Pověsím je na verandu, kde je bude objímat větřík a do večera případné varhánky vyhladí.“ Belinda udělala samým štěstím piruetu a i přes Mahduiny hlasité protesty věrnou služebnou objala. „Já tě mám tak ráda, Mahdu! Co bych si bez tebe počala?“ Mahdu se usmála, přestože jí ležela na srdci starost o dívku, kterou vnímala spíš jako svou dceru než velitelku. Projev náklonnosti vyklouzl z Belindiných úst naprosto samozřejmě a  byl myšlený upřímně. Mahdu jí objetí opětovala, ale honem poodstoupila, pro případ, že by kolem okna náhodou prošel někdo ze služebnictva a  zahlédl je. Anglická smetánka přísně ctila nepsaná společenská pravidla a  bez ohledu na  to, jak blízké si velitelka se služebnou byly, si Mahdu velmi dobře uvědomovala, že jistou hranici nesmí překročit. „Však ty by sis nějak poradila, holčičko. Jednou se vdáš a svoji aju už nebudeš potřebovat.“ Belinda zlehka pohladila Mahdu po tváři. „Já tě budu potřebovat vždycky, larla. Až se vdám, samozřejmě tě vezmu s sebou, a až budu mít děti, budeš jejich chůva, tak jako jsi byla moje. Nikdy nás nic nerozdělí. A klidně ti to odpřisáhnu nad hrobem své matky.“ 13


Mahdu přeběhl mráz po zádech. Zpříma se zahleděla Belindě do rozzářených očí. „Že neprovedeš nic zbrklého? Ten hezký důstojník se pro tebe nehodí.“ Belinda cítila, jak jí zrudly tváře. Honem sáhla pro vějíř a vehementně si začala ovívat obličej. „Nevím, o čem mluvíš.“ „Všimla jsem si, jak se na tebe dívá. A myslím, že i ty ho máš ráda víc, než by se slušelo.“ „Máme rádi jeden druhého. To přece není žádný zločin. Tatínek má o tom mladém kapitánovi vysoké mínění.“ „Jenže manželství je něco úplně jiného.“ Mahdu vzala plesové šaty a  vyšla na  verandu, aby je pověsila na  jednu z  železných konzolí, podpírajících svažující se plechovou střechu. Belinda se uvelebila na  čalouněném lehátku strategicky umístěném u okna tak, aby na něm mohla odpočívat v nejparnější části dne a  zároveň se těšit z  výhledu na  zalesněné kopce. Mahdu ze srdce zbožňovala a to, co jí řekla, byla pravda – až na  to, že se do George zamilovala na první pohled a on do ní. Fakt, že i po velmi kratičké známosti se mezi dvěma lidmi může vytvořit tak hluboké pouto, považovala za  zázrak, přesto instinktivně vytušila, že on je její spřízněná duše, její druhá polovina; jediný muž, díky kterému se cítí dokonalá. Potkali se na plese v Dillí teprve před třemi měsíci, ona však měla od samého začátku pocit, že ho zná odjakživa. Když jí otec oznámil, že má odjet do  Šimly ve  společnosti paní Arbuthnotové, slečny Minchinové a  dalších důstojnických paniček, pomyšlení na  odloučení od  George ji hluboce sklíčilo. Ale nakonec se na  ni usmálo štěstí. Od  indického povstání, které si na  obou stranách vyžádalo spoustu lidských životů, uplynulo pouhých pět let a  zjitřené rány se dosud nezacelily. Vzhledem k  situaci se plukovník Phillips na poslední chvíli rozhodl, že Georgeovi svěří velení malé skupiny vojáků, kteří měli dámám zajistit bezpečnou a klidnou cestu. 14


Belinda s povzdechem zavřela oči, aby ji nerozptyloval pohled na  svažitou zahradu s  planými růžemi a  listy krásenek křehkými jako peří, které drze vyrůstaly mezi cedry a  rododendrony, šplhajícími až k  předhůří velehor, kde splynuly s  temně zelenými borovicemi. Snila o  tom, že ji George drží v náruči a v Peterhofu, oficiální rezidenci místokrále, spolu protančí celou noc. Probudilo ji tiché zašelestění závěsu ze štípaného bambusu, který zřejmě před odchodem za dalšími povinnostmi v domácnosti zatáhla Mahdu, aby se v ložnici udržel chládek. Belinda otevřela oči… a  poskočilo jí srdce. Zpozorovala totiž stín muže stojícího venku na  verandě. Okamžitě poznala, že je to George, vyskočila z lehátka a dočista zapomněla, že je pod hedvábným županem úplně nahá. Přelétla přes naleštěnou dřevěnou podlahu, sotva se nohama dotýkala země, a když otevřela napůl prosklené dveře, do místnosti se vlilo slunce. George dvěma dlouhými kroky překročil práh, vzal ji do náruče a zmocnil se jejích úst v polibku, který ji naplnil touhou. Když zvedl hlavu, aby se jí dlouze podíval do očí, přitiskla se k němu zmámená a nezřízeně šťastná, opojená chutí jeho rtů. Její tělo jako by splynulo s jeho a souznělo s každou linií jeho dokonale tvarované postavy, jako by byli předurčeni vytvořit samojedinou bytost. „Georgi,“ zašeptala a s rozkoší vychutnávala jeho jméno. „Zbláznil ses? Neměl jsi sem chodit.“ V  jeho světle hnědých očích zářily skvrnky zlata jako smítka prachu v  paprscích slunce. Jeho rty se dotýkaly jejích v drobných, svádivých polibcích, jež v ní vyburcovaly touhu po dalších, daleko odvážnějších. „Myslím, že mě láska připravila o rozum, miláčku,“ řekl tiše a přitiskl tvář k jejím zcuchaným vlasům. „Nedokázal jsem čekat až na večer v  Peterhofu. Chtěl jsem tě co nejdřív sevřít v  náruči a  mít jen sám pro sebe, třeba jen na pár okamžiků.“ Nadechla se jeho tělesné vůně, která v ní probouzela dosud netušené vjemy. „Kéž by tahle chvíle trvala věčně, Georgi.“ 15


Oči mu potemněly vášní. Rukou sklouzl po jejím hrdle a něžně ho hladil a hnětl, až se Belinda chvěla rozkoší. Tajné setkání nenaplánoval. Původně sem přišel s  úředním posláním, ale jakmile zahlédl Belindu oknem, zapomněl na celý svět. Nedbal na tichý, avšak naléhavý hlásek, jenž ho nabádal ke  zdrženlivosti a  nutil odejít, a  opájel se její krásou jako člověk umírající žízní. Tenký župan se jí svezl z ramene a on se slastným vzdechem uchopil do dlaně její ňadro. Sklonil hlavu, aby políbil ztvrdlou bradavku, ovšem téměř vzápětí se odtáhl a rychlým pohybem zakryl její nahotu. Nad primitivním instinktem zvítězilo svědomí. Vlastní chování ho hluboce zahanbilo. „Omlouvám se, lásko. To jsem neměl dělat. Je to neodpustitelné.“ Belindě uvízl dech v hrdle. Tělem se jí šířily pocity, jaké si dosud ani neuměla představit. Ovinula mu paže kolem krku. „Nepřestávej, Georgi. Hrozně moc tě miluju.“ Jeho polibek byl vášnivý, ale George už se dokonale ovládal, nehledě na nedopatření, k němuž před chvilkou došlo. Do bungalovu přišel se vzkazem pro plukovníka, avšak jeho přísný smysl pro povinnost potlačila láska. Belinda byla jako nádherný křehký květ, utržený v  její daleké domovině a přenesený do horkého a neobvyklého prostředí. Chtěl ji milovat, hýčkat a  ochraňovat jako drahocenný majetek, přestože pro muže s  jeho původem to bylo nemyslitelné. Plukovník Phillips se k němu choval jako ke svému synovi, ale George se nenechal zmást. Velmi dobře věděl, že postoj jeho nadřízeného by se změnil v okamžiku, kdy by požádal o Belindinu ruku. Odhrnul jí z čela zlatavé kadeře. Usmívala se na něj jako důvěřivé děcko, bezmála stejně bezelstná. Mohl ji mít hned, jak po tom jeho tělo prahlo, a ona by se mu ochotně odevzdala, ale na to, aby využil její nevinnosti, ji příliš miloval. Podržel si ji na vzdálenost paže, aby odolal touze vyhovět jí a zaplašit zklamaný výraz v jejích očích. „Musím jít, miláčku. Mám jisté jednání s plukovníkem, ale neodolal jsem pokušení strávit s tebou aspoň pár drahocen16


ných okamžiků.“ Řekl to, co mu slina přinesla na jazyk, a  k  vlastnímu úžasu si uvědomil, že to myslel vážně. Než potkal Belindu, získal srdce mnoha dívek, ona je však jiná. „Rozumím, Georgi.“ Usmívala se, nicméně v očích se jí leskly neprolité slzy. Kdyby mu vynadala, trpěl by daleko míň. Cítil se provinile a zahanbovalo ho, že ji zneužil: rozdmýchal v ní touhu, ale nevyšel jí vstříc, a ona přemítala, co provedla, že si zasloužila odmítnutí. Zvedl si její ruku ke rtům a vtiskl na ni polibek. „Na shledanou večer, lásko.“ Rychle vyšel z místnosti, než se mohl zpronevěřit svému odhodlání. Chybělo málo a pošpinil by čest dívky, kterou miloval. Intenzita vášně, již k ní pocítil, ho hluboce zasáhla. Jak kráčel k předním dveřím domu, George Lawson věděl, že jeho srdce je navždy ztracené. Ten večer se spolu znovu setkali ve formální atmosféře rezidence. George si usmyslil, že si udrží chladnou hlavu, bude se chovat jako důstojník a kavalír. Přednostně věnuje svou pozornost nezadaným mladým dámám, aby neposkytl důvod matronám, které seděly po obvodu parketu a jako ostříži sledovaly tančící páry, připravené zaměstnat své pomlouvačné jazyky. Ale jen co Belinda vešla do  sálu zavěšená do svého otce, Georgeovy dobré úmysly byly ty tam. Stačil jeden pohled na svou milovanou, aby se ocitl v transu. Zamířil k  ní a  přitom se prodíral kolem mladých, naděje plných mužů, již toužili zapsat své jméno do Belindina tanečního pořádku. Srazil podpatky, hluboce se uklonil a požádal ji o první waltz. Od té chvíle by s radostí skolil kteréhokoli muže, který by si na ni dělal nárok coby na svou partnerku v kole. Vířili sálem nejen při melodii vídeňského waltzu, ale následně i při gavotě a svižné polce. Belindě bylo lhostejné, že porušují nepsané zákony plesu. Byla neskonale šťastná a na ničem jiném jí nezáleželo. Jako by na parketu nebyl kromě nich žádný jiný pár. Na celém 17


světě zůstali jenom dva lidé: ona a hezký mladý důstojník, který ji držel v  náruči. Chřípí jí podráždila jeho nevtíravá pomáda i slabá pižmová vůně jeho těla a jeho ruka na jejím pasu jí zažehla oheň v žilách. Belinda se málem rozplakala, když Georgeovi zaklepal na rameno její otec a přebral mu ji na skočnou. Zatímco ji poněkud prkenně proháněl sálem, statečně se usmívala. „Jsi středem pozornosti, Belle,“ poznamenal plukovník mrzutě. „Ráno si s  mladým Lawsonem promluvím. Ne že bych mu vyčítal, že si chce přivlastnit nejkrásnější dívku v  celé Šimle, ale takhle by to nešlo, holčičko. Namouduši ne.“ Po zbytek večera se Belinda snažila nezachytit Georgeův pohled, a  když ji mladý poddůstojník nesměle požádal o  svolení doprovodit ji k  večeři, nejraději by ho poslala k  čertu. Otcův přísný pohled ji však varoval, ať se neopovažuje provést něco tak neomaleného. A  tak vytřeštěnému mladíčkovi dovolila, aby ji odvedl do jídelny ozářené světlem svíček a ke stolu prohýbajícímu se pod rozmanitými lákavými lahůdkami, na které však neměla chuť. Neustále si uvědomovala, že George její doprovod probodává žárlivým, podmračeným pohledem, a i když ji to vzrušovalo a v podstatě i  těšilo, potají se o  něj strachovala. V  jednu chvíli, když poslala svého společníka pro sklenku vína, se jí podařilo ocitnout se tak blízko, že s ním mohla prohodit pár slov. „Musíme být opatrní, Georgi,“ zašeptala. „Otec něco tuší.“ „Nesnesu, jak se kolem tebe motá to štěně.“ George jí zakryl ruku svou dlaní. „Pokaždé, když se na tebe podívá, mám chuť ho na místě probodnout.“ Belinda otevřela vějíř a zakryla si dolní polovinu obličeje, aby mohla odpovědět, aniž to kdokoli postřehne. „Myslím, že to by otce ukrutně rozzlobilo, můj nejdražší.“ Rty mu zvlnil zdráhavý úsměv a  srdce naplnila láska. Nejradši by ji popadl do  náruče, ale včas se ovládl. „Zítra se sejdeme v klubu, miláčku. Účastním se zápasu v pólu.“ 18


„Slečno Phillipsová, přinesl jsem vám skleničku perlivého vína.“ Vyslala k Georgeovi zářivý úsměv za  vějířem, švihem zápěstí ho zavřela a otočila se k poddůstojníkovi. „Děkuji, Bertie. To je od vás moc milé.“ Cítila, jak ji Georgeovy oči nutí, aby se ohlédla, ale ona si vzala skleničku šampaňského a usrkla z ní. Bertie k ní vzhlížel s dychtivostí mladého psíka, který čeká, až mu jeho pán hodí míček. Moc nad muži jí působila závrať a současně ji trochu zahanbovalo, že ji ten pocit těší. Druhý den při zápase v pólu seděla Belinda mezi paní Arbuthnotovou, manželkou generála sira Williama Arbuthnota, a  slečnou Minchinovou, kostnatou starou pannou a  učitelkou, jejíž otec býval vojenským kurátem, ale už byl dávno po smrti. Obě dámy si přes ni povídaly, ovšem Belinda měla oči jenom pro George a sledovala, jak s bezchybnou obratností vede svého energického hřebce. Přestože je ochlazoval mírný větřík z hor, bylo velké horko, a nehledě na stín slunečníku Belinda cítila, jak se jí pod pevně staženým korzetem lepí spodnička na  kůži. Teď litovala, že nabádala Mahdu, aby ji pořádně sešněrovala, i když se jí obvod pasu zmenšil na  neuvěřitelných padesát centimetrů. Kdosi v  řadách diváků ocenil pochvalným výkřikem, když George odpálil míček do soupeřovy branky a klání skončilo vítězstvím jeho týmu. Až do  dnešního dne jevila Belinda o  pólo pramalý zájem a pravidla jí byla nejasná, vítězství však rozuměla. Když George seskočil z koně a přistoupil k nim, stěží ovládla radost. Před oběma staršími dámami smekl tropickou helmu a při širokém úsměvu mu ve snědé tváři zablýskly bělostné zuby. „Doufám, že se vám zápas líbil, paní Arbuthnotová, slečno Minchinová.“ První oslovená se upjatě usmála a naklonila hlavu na stranu. „Hrál jste dobře, kapitáne Lawsone.“ „Bravo, pane,“ přizvukovala slečna Minchinová a  s  ne19


chutí si George měřila. Vskutku arogantní mladík – ostatně co jiného se dá čekat od osoby smíšené krve? Otočila se ke své přítelkyni, semkla rty a zdvihla obočí, aby dala najevo, že je velkorysá, a ačkoli s míšením ras důrazně nesouhlasí, chová se jako řádná křesťanka a  v  duchu toho, co jí kladl na srdce její zesnulý otec. Paní Arbuthnotová reagovala na  její pohled sotva nepatrným přikývnutím. Věděla, co si Eulalie Minchinová myslí: měla to naprosto jasně napsané ve svém mimořádně nehezkém obličeji. Paní Arbuthnotová zkřivila rty do grimasy, již považovala za přesvědčivý úsměv. Koneckonců, kapitán Lawson je podřízený jejímu manželovi, a navzdory stinným stránkám jeho narození si velmi dobře uvědomovala svou loajalitu vůči pluku. Podobný výraz vídal George poměrně často, a  zatímco kdysi by se ho hluboce dotkl, teď ho jen pobavil. Poté co splnil svou povinnost vůči starším dámám, oslovil Belindu. „Uvidíme se v klubu, slečno Phillipsová?“ Vstala ze svého místa a  natočila slunečník tak, aby jí obě starší ženy neviděly do tváře. „Myslím, že ano, kapitáne. Mám velkou chuť na ledovou citronádu.“ Našpulila rty v náznaku polibku a do úsměvu, určenému jen a jen jemu, vložila celé své srdce. Touha vzít ji do  náruče, vklouznout jazykem mezi její třešňově rudé rty a líbat ji, až bude omdlévat rozkoší, byla bezmála neodolatelná, ale George jen kývl hlavou, vsunul tropickou helmu pod paži a svižným krokem zamířil k šatnám v budově klubu. „Před tím mladíkem byste se měla mít na  pozoru, moje milá,“ napomenula ji paní Arbuthnotová ostře. „Víte, že váš tatínek by byl důrazně proti, kdybyste dovolila, aby mezi vámi dvěma vznikl jakýkoli důvěrný vztah.“ Příval štěstí, jež se Belindě šířil hrudí, rázem opadl. Předešlý večer, když ji George držel v náruči, byla slepá i hluchá k celému světu, ale jedovatá poznámka paní Arbuthno20

Matčino tajemství  
Matčino tajemství