Page 1


Prolog

Beringův průliv, 1918 „Sergeji, neumírej,“ opakovala dívka a otočila se ve člunu. „Zakazuji ti umřít.“ Marně doufala, že se jí nezlomí hlas. Když se k  němu pokusila natáhnout, uhnul se, smrtelně bledé prsty stále semknuté okolo kormidelní páky. „Ne, ne,“ řekl a s hrůzou se odtáhl. „Nedotýkej se mě.“ Měl divoké oči, na neoholené tváři skvrny od krve a  mořské pěny. „Tam musíš plout,“ řekl a ukázal roztřeseným prstem přes příď lodi. „Tam!“ řekl a nutil Anu – tvrdohlavou pubertální dívku, kterou v životě nikdy nepotkala větší zodpovědnost než vybírání šatů – aby se otočila a udělala, co jí nařizoval jen o pár let starší kluk z vesnice. Neochotně se podívala za sebe, nad hlavou jí šustily cáry roztrhané plachty, a uviděla, že v dálce za oblakem mlhy vystupuje z moře nejasný obrys tmavého a zlověstně vyhlížejícího ostrova. Z člunu vypadal jako sevřená pěst s náramkem z šedivé mlhy. Ana nikdy neviděla tak nepřívětivý pohled. „Hledej ohně,“ zachraptěl. „Rozdělají ohně.“ „Já se ale neumím plavit sama. Musíš jet se mnou.“ Sergej zavrtěl hlavou a rozkašlal se tak mocně, až mu mezi prsty stékala krev. Skelnýma očima pohlédl na poskvrněnou ruku a  zašeptal: „Bůh tě ochraňuj, malenkaja.“ A potom se, stejně klidně, jako kdyby se obracel na posteli, překulil přes bok lodi do ledové vody průlivu. „Sergeji!“ vykřikla a vrhla se na záď tak prudce, že málem převrhla člun. Už bylo ale pozdě, voda ho unášela pryč a kabát z tulení kůže se kolem něho vzdouval jako roztažená netopýří křídla. Ještě se několik vteřin pohupoval na hladině, nesený vlnami, dokud ho váha jeho

-7-


těla, bot a oblečení nestáhla dolů. Zůstal po něm jen zvadlý, zmrzlý květ modré chrpy, plovoucí na hladině. Z toho pohledu jí bylo do pláče. Byla ve člunu sama – sama na celém světě – a kormidelní páka už sebou prudce trhala ze strany na stranu se skřípěním, které přehlušilo racky, jež vylétali z mlhy a zase se do ní vrhali. I Sergejovu smrt teď bude muset uložit do prázdného místa ve svém srdci, kam již uložila tolik mrtvých. Kolik se jich jí tam má ještě vejít? Přeplazila se přes zledovatělou lavici, v kožichu mokrém a těžkém jako brnění, a dřepla si na malé dřevěné sedátko na zádi. I když měla kapuci staženou do čela, metal jí vítr do tváře kroupy a spršky vody. Alespoň že ji poryvy větru nesly směrem k ostrovu. Musela bojovat, aby si v rukavicích ztuhlých jako rampouchy dokázala kolem jedné ruky omotat lano od plachty, jako to viděla dělat Sergeje, a druhou stisknout páku kormidla. Člun prorážel vlny, stoupal a klesal, stoupal a klesal. Mlha ji zahalila jako rubáš. Byla tak vyčerpaná, tak zmrzlá a hladová, že upadla do jakési otupělosti. Myšlenkami se zatoulala ke své zahradě v Carském Selu, soukromém sídle u Petrohradu, kde si sama pěstovala růže, a k oslavě, kterou tu její rodiče uspořádali k jejím patnáctým narozeninám. Bylo to před pouhými dvěma lety, předtím, než se její život ze snu proměnil v noční můru. Teď to vypadalo, jako by to všechno bylo jen výplodem její mysli. Vzpomínala na to, jak jí sestra darovala knihu básní jejího oblíbeného básníka, Puškina, a na malého bratra, posazeného na svém poníku, jehož otěže držel Nagornyj, drsný námořník, který se stal jeho stálým doprovodem. Na verandě stál nepohnutě její otec ve vojenské uniformě a držel za ruku matku. Vlna ji udeřila přímo do obličeje a mrazivá voda jí stékala po krku i za límec kabátu. Srdce se jí sevřelo, když jí páka málem vyklouzla z ruky, a lano přivázané k plachtě ji řezalo do ruky jako škrtidlo. Na botách se jí leskl led a v nemocné noze už úplně ztratila cit. Pamatovala ovšem také na mnicha s černýma očima a dlouhým rozcuchaným vousem, který se tyčil za matkou. Vykládaný kříž, který

-8-


nosil na kutně, jí teď visel na krku, schovaný pod korzetem a kabátem. Ochránil ji už od mnohého, přesně jak mnich sliboval, přesto pochybovala, že ji ochrání i teď. Jak se loď přibližovala ke břehu, poskakovala jako kůň, který chce shodit svého jezdce, a Ana se musela pevně zapřít o záď. Dno loďky bylo po kotníky plné ledové břečky, která se přelévala sem a  tam přes zbytky jejích zmrzlých zásob. Jestli dnes nedorazí k pevnině, určitě bude ubohého Sergeje následovat do ledových hlubin. Racci a mořští orlové kroužili po olověné obloze a posměšně křičeli. Přitáhla plachtu, loď se položila na bok a  dál prorážela mořské vlny. Byla už tak blízko, že viděla hromady kamenů poházených po pláži a za nimi hustou stěnu zasněženého lesa. Ale kde byly ohně, které Sergej sliboval? Rukávem si z očí setřela mořskou vodu – vždy trpěla krátkozrakostí, ale marnivost jí nedovolila nosit brýle. Doktor Botkin jí je kdysi nabídl, bylo to v domě s bíle natřenými okny, v domě, kde... Ne, nesměla na to myslet. Musela své myšlenky držet na uzdě... obzvlášť teď, když její život opět visel na vlásku. Přes příď člunu se vrhl orlovec a pak zamířil zpátky kolem vrzajícího stěžně. Sledovala ho očima a  najednou zahlédla na útesech před sebou mihotavé světlo – plamen vysoký jako strom. A když přimhouřila oči, uviděla další. Srdce jí poskočilo. Ozval se skřípot, jak příboj drhnul dnem člunu po nánosu ostrých kamenů a škeblí. Povolila sevření lana a plachta se trhnutím otočila a práskla jako výstřel z pistole. Zmrzlýma rukama se pověsila na kormidelní páku, zatímco loďka drncala a smýkala se, dokud příliv neustoupil a neuvízla na mokrém písku a štěrku. Nemohla se téměř pohnout, ale věděla, že když zaváhá, přihrne se další vlna a stáhne ji zpět do moře. Ještě než ji opustí poslední špetka síly, se teď musí přinutit, aby se vyškrábala k  předku lodi a vystoupila na ostrov. Vrávoravě vstala – levou nohu měla necitlivou jako sloup – a vlekla se přes sedátka. Loď se pod ní houpala a vrzala. Zdálo se jí, že za-

-9-


slechla zvonění zvonu, hluboký dunivý zvuk, který se odrážel od skal a stromů. Sáhla si na hruď, kde visel kříž, a zamumlala děkovnou modlitbu svatému Petrovi za to, že ji ochránil od zlého. Pak vstoupila do vody, která sahala nad okraj jejích bot, málem přitom upadla, a potácela se k pláži. Nohy jí podkluzovaly a zakopávaly o  mokré kameny, ještě ale vylezla několik metrů po písku nahoru, než si dovolila klesnout na kolena. Hlavu měla svěšenou, jako by čekala na ránu sekyrou, a  přerývavě lapala po dechu. Slyšela pouze šelest sněhu ve svých vlasech. Ale byla naživu, a to bylo hlavní. Přežila putování zmrzlou tundrou, cestu po otevřeném moři... a hrůzu v domě s bíle natřenými okny. Dostala se na jiný světadíl, a když se rozhlédla po pláži, uviděla v šeru tmavé skvrny, které běžely směrem k ní. Skutečně, běžely k ní, aby ji zachránily. Sergej mluvil pravdu. Kdyby měla sílu, zavolala by na ně nebo by zamávala. Z končetin jí zmizel veškerý cit, zuby jí drkotaly v lebce. Postavy se přibližovaly tak rychle a běžely tak nízko při zemi, že téměř nevěřila svým očím. Když si uvědomila, co jsou běžící skvrny zač, ucítila, jak jí srdce sevřel ještě horší chlad. Zoufale se snažila doplazit zpátky k lodi, ale ta už se uvolnila a mizela v mlze. To za tímto ušla tak dalekou cestu? Byla ale příliš vyčerpaná, příliš ochromená zimou a  zoufalstvím, než aby se snažila zachránit. V  hrůze se dívala na pláž, jak k  ní po kamenech a  písku uhání smečka vyhladovělých černých vlků s  kmitajícími běhy a  očima, které v soumraku oranžově svítily.

- 10 -


kapitola 12

„Asi za deset minut budeme nad Ostrovem svatého Petra,“ ozval se Slaterovi ve sluchátkách pilotův praskající hlas. Dokonce i se sluchátky bylo přes rachot vrtulí a  bubnování obou motorů vrtulníku Sikorsky S-64 Skycrane sotva slyšet. „Jenom jsem chtěl, chlapi, abyste si místo dobře prohlédli, dokud je světlo.“ Slunce na obzoru bylo jako měděný dolar, klesající za mlhavý obrys východní Sibiře. „V tuhle roční dobu tu není moc světla.“ „V Irkutsku jsem měl sluneční lampy,“ řekl profesor Kozak do svého mikrofonu. „Tři,“ řekl a ukázal Slaterovi tři prsty v rukavici. „V každém pokoji jednu.“ Slater přátelsky kývl, na klíně měl položenou zalepenou obálku. Oba muži byli ve vrtulníku namačkaní rameny k  sobě za pilotem a kopilotem a právě letěli nad vodami Beringova průlivu s barvou kachní modři. Pod nimi se mísil Tichý oceán se Severním ledovým oceánem a  mezi ostrovem Malý Diomedes, který patří Spojeným státům americkým, a Velký Diomedes čili Ratmanovův ostrov, který je územím Ruska, se táhla neviditelná datová hranice. Zatímco seržant Groves organizoval v  Nome zbytek nákladu a  čekal na doktorku Evu Lantosovou, aby ji doprovodil po posledním přestupu na cestě z Bostonu, Slater se rozhodl vydat se napřed prvním vrtulníkem spolu s vypůjčeným ruským geologem. Nemohli ztrácet čas a on chtěl, aby si oba dobře prohlédli reliéf země na Svatém Petru. Věděl, že je třeba učinit mnoho rozhodnutí, a to rychle. Již teď to byl náročný a složitý výlet. Slater letěl z Washingtonu do LA a odtud do Seattlu, odkud letěl do Anchorage a tam nasedl do zásobovacího letadla do Nome, kde už do dvou vrtulníků nakládali horu vybavení a zásob, jež bude expedice potřebovat. Když byl nákladní prostor prvního vrtulníku zaplněn, od nafukovacích laboratoří po gumové rohože, a pak bezpečně uzamčen, vyšplhali se do

- 91 -


kabiny Slater a mohutný profesor, kteří se neviděli od doby, kdy se spolu plazili minovým polem v Chorvatsku. Na rozdíl od jiných vrtulníků byl Sikorsky navržen tak, aby mohl nést těžký náklad – až devět tun – a  tudíž připomínal obrovskou kudlanku nábožnou. Vpředu zavěšená baňatá kabina pro piloty a pasažéry (pro nanejvýš pět osob) a dlouhá štíhlá nosná konstrukce s  výsuvným navijákem pro spouštění a  vytahování zásob z  veliké výšky. Ve vzduchu ho nesly dva rotory – jeden, s šesti dlouhými listy, připevněný nad podvozkem a druhý nesoucí ocas. Slaterovi to připadalo, jako by cestovali v buldozeru. Letěli mnoho kilometrů podél pobřeží Aljašky a přes rozsáhlé oblasti zarostlé tajgy, na které se dařilo olším, travám i hustému křoví, i neúrodné tajgy, kde půda nebyla tak milosrdná. Tu a tam rozeznal polárního medvěda, vlekoucího se po ledových krách, nebo stádo sobů prohrabávajících zmrazky, pod kterými byl pohřbený lišejník. Když přeletěli kousek země vyčnívající do moře, zaklepal Slater na rameno kopilota a ukázal na sedlové střechy a křivé ploty malého města. „Mys prince Waleského,“ řekl kopilot. „Založený v roce 1778.“ „Kapitánem Cookem,“ dodal profesor Kozak, pyšný, že ho může doplnit. Nebylo toho moc vidět a při rychlosti, kterou letěli – asi dvě stě kilometrů za hodinu – již městečko, uložené pod skalnatým hřebenem, zase mizelo z dohledu. Slater ale dobře znal jeho smutnou historii. Moc se nelišila od historie jeho souseda, Port Orlova. Kindžidžin čili „Veliký svah“, jak jej pojmenovali domorodí obyvatelé, byl kdysi vzkvétající inuitskou vesnicí a rušným obchodním uzlem pro směnu jeleních kůží, mrožích klů, jadeitu, pazourků, korálků a  velrybích kostic. Město, položené na nejzápadnějším výběžku amerického kontinentu a těsně pod polárním kruhem a spojené s pevninou jen cestičkou pro saně tažené psím spřežením, mělo být v roce 1918, za španělské chřipky, tím nejbezpečnějším místem na zemi. Nebylo tu dokonce ani telegrafní spojení. Po řadě neblahých událostí ale nakonec Wales, stejně jako hrstka dalších aljašských osad, trpěl jednou z nejvyšších úmrtností v Americe.

- 92 -


V říjnu toho roku přijel do Nome parník Victoria, který v přístavu uvítal místní doktor, jenž si byl vědom možného nebezpečí a trval na vyšetření pasažérů a posádky; zašel dokonce tak daleko, že jich několik desítek umístil do karantény v Nemocnici svatého Kříže. Když ale po pěti dnech onemocněl pouze jeden z nich (a i jeho onemocnění bylo označeno za zánět mandlí), doktor pacienty propustil. O čtyři dny později zemřel na chřipku pracovník nemocnice a  po dvaceti čtyřech hodinách byla karanténa uvalena na celé město Nome. To už ale bylo zaděláno na katastrofu. Přestože kouřem vydezinfikovali každý kousíček nákladu, který byl z lodi vyložen, námořníci, kteří nakládali pytle na místní poštovní vozy, byli nevědomými přenašeči viru. Nyní se i pošťáci, kteří s psími spřeženími jeli i do těch nejzazších koutů v oblasti, stali pomocníky smrtící infekce. Všude, kam přišli, s sebou nesli nákazu, a když do Walesu konečně dorazili záchranáři, spatřili výjevy naprosté zkázy – ve sněhových závějích ležely hromady hnijících mrtvol, které trhaly smečky vlků. V jedné z chatrčí našli úplně zmrzlé tělo muže objímajícího kamna, kterého museli pohřbít klečícího, v krychlové krabici. Ti, kteří přežili, byli shromážděni v jediné místnosti školy, vyhladovělí, živi jen o sobím vývaru. „Podívejte na to!“ zvolal profesor a ukázal na Cape Mountain, nad kterým proletěli. „Toto je, přátelé, konec kontinentu.“ Jeho dech voněl mátovou žvýkačkou, kterou neúnavně žvýkal, aby mu nezalehly uši. Cape Mountain, rozeklaný hnědý vrchol, přihlazený sněhem a ledem, seděl na obrovské žulové desce ve tvaru sekyry. Domorodci s oblibou vyprávěli, že na této desce složil Paul Bunyan svou sekyru poté, co pokácel všechny stromy za polárním kruhem. Slater chápal, jak legenda vznikla. „Až se dostaneme k Svatému Petru,“ řekl pilot, „poletím z východu, udělám otočku o tři sta šedesát a pak se můžeme zastavit, kde budete chtít.“ Podíval se na kontrolku paliva a dodal: „Ale ne nadlouho.“ Při představě, že ostrov konečně uvidí, se Slaterovi rozbušilo srdce a narovnal se v sedadle, což v jeho objemné bundě a v prsních pásech nebylo snadné. Vedle profesora nezbývalo mnoho místa, ale byl

- 93 -


to veselý společník, a už to Slatera utvrdilo v tom, že na práci, která je čeká a bude asi dost neradostná, vybral toho správného člověka. Když se vrtulník přiblížil k ostrovu, spatřil Slater – přímo před sebou, v  mezeře mezi rameny pilotů – větrem ohlodaný špalek černého kamene, obklopený vyčnívajícími skalisky, která vystupovala z rozvířené vody. Úpatí bylo většinou skryté v ledu a mlze. Tu a tam viděl Slater prosvitnout kousky pláže, ale pro přistání vrtulníku, natož pak tohoto, se zdály příliš strmé a malé. Zahlédli klikaté schůdky, vydlabané do útesu. „Celý ostrov je sopečného původu,“ poznamenal profesor s obdivem do sluchátek. „Dva miliony let stará čedičová láva.“ Sundal si brýle, sfoukl z čoček smítka prachu – takže kabinu opět zalila vůně máty – a opět si je spěšně nasadil. Vrtulník se naklonil na pravou stranu a Slaterovi se dostalo z jeho okénka lepšího výhledu. Strmé útesy, poseté hnízdícími rybáky, byly zakončené nerovnou plošinou, nerovnoměrně porostlou tmavě zelenými smrky a olšemi. „Nemohli bychom letět blíž?“ zeptal se Slater. „Pokusím se,“ odpověděl pilot, „ale vítr okolo útesů může být záludný.“ Vrtulník klesl a  proletěl níže nad ostrovem. Vtom ale Slater zahlédl něco schovaného v řídkém lese, takže uchopil Kozaka za rukáv a ukázal dolů. Nad stromy vykukovala báň ve tvaru cibule, postavená z neopracovaných prken a na mnoha místech děravá. „Ruská osada,“ řekl pilot a kroužil nad ostrovem. Ačkoli s vrtulníkem cloumal ošklivý boční vítr, podařilo se ho pilotovi udržet na místě, aby si mohl Slater prohlédnout reliéf země. Starý kostel obklopovalo několik dalších polorozpadlých staveb – sruby balancující na vyvýšených základech, stáje pro dobytek a studna s rezavým vědrem. Zbytky vesnice obepínala zčásti stržená palisáda. Ale kde byl hřbitov? Stejná otázka musela napadnout i profesora, protože zatahal Slatera za rukáv a ukázal na cestičku vedoucí od zbytků bývalé hlavní brány. Mizela v hustém jehličnatém lesíku.

- 94 -


„Mohli bychom letět víc na západ?“ požádal Slater a pilot řekl: „Roger. Už za pár minut to ale budeme muset otočit zpátky do Port Orlova kvůli tankování.“ Sikorsky se otočil, motory řvaly ještě hlasitěji, když stáli na místě než za letu, a sledoval nad vršky stromů pěšinu, až se pod ním objevil skalnatý ostroh. Čněl z plošiny jako žehlicí prkno, větrem zametená země s popadanými starými kříži a čedičovými deskami. Dávalo to smysl, pomyslel si Slater. Hřbitov byl umístěný co možná nejdál od osady. A  v  rostoucím šeru zahlédl odrolené místo na úplném konci výběžku, ze kterého nad útesem nebezpečně visel kus země a  skály, jako by mělo tělo ostrova utrženou končetinu... takže teď přesně věděl, odkud pocházela rakev vylovená z moře. „Konec světla,“ řekl pilot a poslední paprsky světla zmizely stejně rychle, jako když sfoukneš svíčku. Na ostrov padla tma a vrtulník se opět naklonil a  svižně zamířil pryč od strmých, nemilosrdných útesů. Na jednu otázku však Slater neměl odpověď. Byla to možná ta nej‑ izolovanější osada na planetě, obklopená ledovými krami a skalnatými břehy, bez pošty a bez styku s místními. Při pandemii v roce 1918 to mělo být to nejbezpečnější místo na zemi. I sem však dosáhla chapadla smrtící chřipky, a tak přemítal, zda někdy odhalí jak. Nebylo to poprvé, co vůči svému hroznému protivníkovi pocítil zdráhavý obdiv. Byl zatraceně mazaný. „Pod námi jsou lodě lovců krabů,“ poznamenal pilot a Slater pohlédl dolů na světla poskakující na zvlněném moři. „Nejhorší práce na světě.“ To je legrační, pomyslel si Slater. Lidi tak často popisovali jeho práci.

- 95 -

Kříž Romanovců  
Kříž Romanovců