Page 1


BENEATH A SCARLET SKY Copyright © 2017 Mark Sullivan All rights reserved Translation © 2018 by Dana Krejčová ISBN 978-80-242-6223-9

Pod krvavými nebesy.indd 2

24/07/18 11:16


Věnováno osmi tisícům italských Židů, které se nepodařilo zachránit. Milionům zotročeným nacistickou válečnou mašinerií a bezpočtu těch, kdo se již nevrátili domů. A Robertu Dehlendorfovi, který tento příběh slyšel jako první a zachránil mě.

Pod krvavými nebesy.indd 3

24/07/18 11:16


PŘEDMLUVA

Začátkem února 2006 mi bylo sedmačtyřicet a byl jsem na tom nejhůř ve svém dosavadním životě. Můj mladší bratr a také můj nejlepší přítel se v létě upil k smrti. Napsal jsem román, který se nikomu nelíbil, zabředl jsem do obchodního sporu a stál jsem na pokraji osobního bankrotu. Jak jsem tak za soumraku jel po jedné montanské dálnici, začal jsem přemýšlet o své životní pojistce, a uvědomil jsem si, že pro svou rodinu mám mnohem větší cenu mrtvý než živý. Uvažoval jsem, že to napálím do mostního oblouku. Sněžilo, světla ubývalo. Na sebevraždu by nikdo neměl podezření. Pak jsem ale v duchu uviděl ve vířícím sněhu svou ženu a syny, a změnil jsem názor. Když jsem sjel z dálnice, neovladatelně jsem se třásl. Na pokraji zhroucení jsem sklonil hlavu a prosil Boha a vesmír o pomoc. Modlil jsem se o příběh, o něco důležitějšího, než jsem já sám, o projekt, v němž bych se mohl ztratit. A věřte tomu nebo ne, právě toho večera jsem na slavnostní večeři v Bozemanu v Montaně – ze všech míst zrovna tam! – zaslechl útržky neobyčejného, dosud nepublikovaného příběhu z 2. světové války, jehož hrdinou byl sedmnáctiletý italský chlapec. Mou první reakcí bylo, že příběh Pina Lelly v posledních třiadvaceti měsících války nemůže být pravdivý. Už bychom se o něm přece museli doslechnout. Ale dozvěděl jsem se, že Pino je ještě

Pod krvavými nebesy.indd 5

24/07/18 11:16


6

MARK T. SULLIVAN

i o nějakých šest desetiletí později stále naživu a po téměř třiceti letech v Beverly Hills a Mammoth Lakes v Kalifornii se vrátil do Itálie. Zatelefonoval jsem mu. Pan Lella se nejdřív zdráhal se mnou mluvit. Tvrdil, že není žádný hrdina, spíš zbabělec, což mě ovšem zaujalo o to víc. Nakonec, po několika dalších telefonátech, souhlasil, že mě přijme, pokud přiletím do Itálie. Odletěl jsem tam a strávil s Pinem tři týdny ve staré vile v Lese u Lago Maggiore severně od Milána. V té době bylo Pinovi devětasedmdesát, ale byl silný, pohledný, okouzlující, zábavný a často uhýbavý. Poslouchal jsem ho i celé hodiny, když vzpomínal na minulost. Některé jeho vzpomínky byly tak živé, že se přede mnou doslova objevovaly ve vzduchu. Jiné byly matnější a bylo nutné je vytáhnout na světlo opakovaným vyptáváním. Jistým událostem a postavám se očividně vyhýbal, o jiných se zřejmě bál hovořit. Když jsem na starého pána naléhal, promluvil o těchto těžkých časech, a jeho líčení tehdejších tragédií nás oba dohnalo k slzám. Během první návštěvy jsem také mluvil s historiky a odborníky na holokaust v Miláně a vyslechl si katolické kněze a členy partyzánského odboje. Navštívil jsem s Pinem všechna důležitá místa. Lyžoval jsem a šplhal po Alpách, abych lépe poznal únikové cesty. Držel jsem starého pána, když se žalem zhroutil na Piazzale Loreto, a díval jsem se, jak ho v ulicích kolem Castella Sforzesco ničí bolest z jeho ztráty. Ukázal mi, kde naposledy viděl Benita Mussoliniho. V Milánské katedrále jsem se díval, jak třesoucí se rukou zapaluje svíčku za mrtvé a umučené. Celou tu dobu jsem poslouchal člověka, který se ohlížel na dva roky svého neobyčejného života, kdy v sedmnácti dospíval a v osmnácti zestárl, na své zkoušky a vítězství, na lásku i hluboký žal. Moje osobní problémy, můj život všeobecně, vypadaly ve srovnání s tím, co vytrpěl v nepochopitelně mladém věku on, zcela bezvýznamně. A jeho vhled do životních tragédií mi poskytl novou perspektivu. Začal jsem se uzdravovat a s Pinem jsem se velice spřátelil. Po návratu domů jsem se cítil nejlépe za celá léta.

Pod krvavými nebesy.indd 6

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

7

Ta cesta vedla ke čtyřem dalším během následujících deseti let, což mi umožnilo udělat si k Pinovu příběhu rešerše mezi psaním jiných knih. Radil jsem se se zaměstnanci Jad vašem, památníku obětí a hrdinů holokaustu, hlavního izraelského střediska pro připomínání a vzdělávání ohledně holokaustu, a s historiky v Itálii, Německu a Spojených státech. Celé týdny jsem trávil ve válečných archivech těchto tří zemí a také ve Velké Británii. Dělal jsem rozhovory s přeživšími očitými svědky – alespoň těmi, které jsem dokázal najít – abych potvrdil události z Pinova vyprávění, a také s potomky a přáteli těch, kdo již zemřeli, včetně Ingrid Bruckové, dcery záhadného nacistického generála, který komplikuje jádro příběhu. Kdykoliv to bylo možné, držel jsem se faktů vytažených z archivů, rozhovorů a svědectví, ale rychle jsem zjistil, že když se 2. světová válka začala chýlit ke konci, nacisté mnoho dokumentů spálili a papírová stopa kolem Pinovy minulosti je přinejlepším chatrná. Také mi v práci bránila jakási kolektivní amnézie celé Itálie a Italů po válce. O Dni D, spojeneckých taženích po západní Evropě a úsilí odvážných duší riskujících životy při záchraně Židů v jiných evropských zemích byly napsány stohy knih, ale nacistická okupace Itálie a katolická podzemní železnice, která byla vytvořena pro záchranu italských Židů, získala jen chabou pozornost. Při osvobozování Itálie padlo asi 60 000 spojeneckých vojáků. Během nacistické okupace zahynulo přibližně 140 000 Italů. A přesto bylo tak málo napsáno o celém tom boji, který začali italští historikové nazývat „Zapomenutá fronta“. Značnou část té amnézie způsobili Italové, kteří přežili. Jak mi řekl jeden starý partyzán: „Byli jsme ještě mladí a chtěli jsme zapomenout. Chtěli jsme hodit ty hrozné věci, co jsme zažili, za hlavu. V Itálii o 2. světové válce nikdo nemluví, a proto si to taky nikdo nepamatuje.“ Kvůli spáleným dokumentům, kolektivní amnézii a tomu, že mnoho hlavních postav příběhu zemřelo, než jsem se o něm dozvěděl, jsem musel místy vytvořit scény a dialogy čistě na základě Pinových vzpomínek, desítky let starých, nedostatečných důkazů a své představivosti poháněné řešeršemi a informovaným

Pod krvavými nebesy.indd 7

24/07/18 11:16


8

MARK T. SULLIVAN

odhadem. V jistých případech jsem také musel události a postavy kvůli soudržnosti vyprávění spojit či zkrátit, a také jsem plně zdramatizoval události, jež mi byly popsány v mnohem zkrácenější podobě. V důsledku není příběh, který se chystáte číst, dílem literatury faktu, nýbrž životopisný a historický román, který se co nejvíce drží toho, co se přihodilo Pinovi Lellovi mezi červnem 1943 a květnem 1945.

Pod krvavými nebesy.indd 8

24/07/18 11:16


Nad vším vítězí láska – Vergilius

Pod krvavými nebesy.indd 9

24/07/18 11:16


Část první Ať nikdo nespí

Pod krvavými nebesy.indd 11

24/07/18 11:16


KAPITOLA JEDNA

9. června 1943 Milán, Itálie

1 Jako všichni faraoni, císařové a tyrani před ním, i duce viděl svou říši, jak se pozvedá jen proto, aby se vzápětí zhroutila. Toho jarního odpoledne vytékala moc z Mussoliniho spárů jako radost ze srdce mladé vdovy. Zničené armády fašistického diktátora se stáhly ze severní Afriky. Spojenecké síly se chystaly na Sicílii. A Adolf Hitler posílal každý den další vojáky a zásoby na jih, aby posílil italskou botu. Tohle všechno Pino Lella věděl ze zpráv BBC, které každou noc poslouchal na svém krátkovlnném rádiu. Na vlastní oči viděl zvětšující se počty nacistů všude, kam se vrtnul. Jak ale procházel středověkými ulicemi Milána, naštěstí netušil nic o silách, které se kolem něj stahovaly. 2. světová válka byla jen zprávou v rádiu, nic víc, šla mu jedním uchem tam a druhým ven – a nahradily ji myšlenky na tři jeho oblíbené věci: děvčata, hudbu a jídlo. Nakonec, bylo mu teprve sedmnáct, měřil metr pětaosmdesát a vážil pětasedmdesát kilo, byl vytáhlý, nemotorný, s velkýma

Pod krvavými nebesy.indd 13

24/07/18 11:16


14

MARK T. SULLIVAN

rukama a nohama, vlasy vzdorujícími všem snahám o zkrocení a s tak silným akné a takovou neohrabaností, že žádná z dívek, jež zval do kina, nesvolila, že ho doprovodí. Přesto, jak měl v povaze, nenechával se odradit. Sebejistě přišel s kamarády na náměstí před bazilikou Narození Panny Marie, velkolepou gotickou katedrálou stojící v samém středu Milána. „Dneska potkám krásnou holku,“ prohlásil Pino a zašermoval prstem na šarlatovou, zataženou oblohu. „A šíleně, bláznivě a tragicky se do sebe zamilujeme a vydáme se na ohromné dobrodružství s hudbou, jídlem, vínem a intrikami každý den, jak bude den dlouhý.“ „Žiješ v představách,“ podotkl Carletto Beltramini, Pinův nejlepší kamarád. „To teda ne,“ ohradil se Pino. „Ale ano,“ přisadil si o dva roky mladší Pinův bratr Mimmo. „Zamiluješ se do každé hezké holky, kterou uvidíš.“ „Jenomže žádná nemiluje Pina,“ poznamenal Carletto, kluk s kulatou tváří a štíhlou postavou, o hodně menší než Pino. Mimmo, který byl ještě menší, dodal: „Je to pravda.“ Pino je prostě nebral na vědomí. „Je jasné, že nejste žádní romantici.“ „Co to tam dělají?“ zeptal se Carletto a ukázal na čety pracující na katedrále. Někteří dělníci vkládali dřevěné výplně do otvorů, kde normálně bývaly vitráže, další přenášeli pytle s pískem od náklaďáků k rostoucímu valu kolem katedrály. Ještě další rozestavovali pod dohledem kněží stojících vedle dvoukřídlých vrat katedrály reflektory. „Já to zjistím,“ nabídl se Pino. „Ne dřív než já,“ prohlásil jeho bratříček a rozběhl se k dělníkům. „Pro Mimma je všechno soutěž,“ podotkl Carletto. „Musí se naučit, jak se uklidnit.“ Pino se zasmál a přes rameno prohodil: „Jestli víš, jak by to měl udělat, tak to pověz mojí mámě.“

Pod krvavými nebesy.indd 14

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

15

Pino proklusal kolem dělníků, zamířil rovnou ke kněžím a jednomu poklepal na rameno. „Promiňte, otče.“ Duchovní, asi pětadvacetiletý, byl stejně vysoký jako Pino, ale mohutnější. Otočil se a mládence si přeměřil – všiml si nových bot, šedých plátěných kalhot, čisté bílé košile a zelené fulárové vázanky, kterou dala Pinovi matka k narozeninám – a pohlédl mu upřeně do očí, jako by mu dokázal nahlédnout do duše a poznat všechny jeho mládenecké hříšné myšlenky. „Jsem v semináři,“ vysvětlil. „Nejsem vysvěcený. Nemám kolárek.“ „Ach, to se omlouvám.“ Pino byl zaražený. „Jenom jsme chtěli vědět, proč sem dáváte ta světla.“ Než mohl mladý seminarista odpovědět, objevila se mu na lokti kloubnatá ruka. Když mladík ustoupil stranou, ukázal se pomenší štíhlý, asi padesátiletý kněz v bílém rouchu s rudou čapkou. Pino ho okamžitě poznal a pokleslo mu srdce, když poklekal před milánským kardinálem. „Pane kardinále,“ pronesl se skloněnou hlavou. „Oslovuj ho ,Vaše Eminence‘,“ napomenul ho seminarista přísně. Pino zmateně vzhlédl. „Moje britská chůva mě učila říkat ,pane kardinále‘, pokud někdy nějakého kardinála potkám.“ Mladý muž nasadil vyloženě kamenný výraz, ale Ildefonso kardinál Schuster se tiše zasmál. „Myslím, že má pravdu, Barbareschi. V Anglii by mě oslovovali ,pane kardinále‘.“ Kardinál Schuster byl v Miláně proslulá a mocná osoba. Jako katolický vůdce severní Itálie a jako muž, jemuž naslouchal papež Pius XII., byl kardinál často v novinách. Pino považoval jeho výraz za nejpozoruhodnější věc na něm; kardinálův úsměv hovořil o laskavosti, ale v očích se mu zračila hrozba zatracení. „Jsme v Miláně, Vaše Eminence,“ pronesl očividně namíchnutý seminarista. „Ne v Londýně.“ „Na tom nezáleží.“ Schuster položil ruku Pinovi na rameno a vyzval ho, ať vstane. Poté se ho zeptal na jméno. „Pino Lella.“ „Pino?“

Pod krvavými nebesy.indd 15

24/07/18 11:16


16

MARK T. SULLIVAN

„Matka mi říkávala Giuseppino,“ vysvětloval Pino a snažil se vyškrábat na nohy. „,Pino‘ je ta část, která mi zůstala.“ Kardinál Schuster se podíval na „Malého Jozífka“ a zasmál se. „Pino Lella. To je jméno hodné zapamatování.“ Pino nechápal, proč by to měl říkat někdo jako kardinál. „Už jsem vás viděl, pane kardinále,“ vybreptl Pino do následujícího ticha. To Schustera překvapilo. „Kdepak to bylo?“ „V Casa Alpina v táboře otce Rea nad Madesimem. Vloni.“ Kardinál Schuster se usmál. „Na tu návštěvu si vzpomínám. Říkal jsem otci Reovi, že je jediný kněz v celé Itálii s katedrálou velkolepější, než je ta milánská i Svatý Petr. Tady mladý Barbareschi pojede příští týden otci Reovi vypomoct.“ „Otec Re i Casa Alpina se vám budou líbit,“ horlil Pino. „Je tam moc pěkné lezení.“ Barbareschi se opravdu usmál. Pino se nejistě poklonil a začal couvat, což kardinála Schustera pobavilo ještě víc. „Myslel jsem, že tě zajímají ta světla,“ podotkl. Pino se zastavil. „Ano?“ „To je můj nápad,“ vysvětloval Schuster. „Dnes v noci začíná povinné zatemnění. Odteď bude osvětlená jenom katedrála. Modlím se, aby ji piloti bombardérů uviděli, a tak užasli nad její krásou, že se rozhodnou ji ušetřit. Vybudovat tento velkolepý kostel trvalo skoro pět set let. Byla by tragédie vidět ho padnout během jediné noci.“ Pino se zadíval na složitou fasádu masivní katedrály. Byla ze světle růžového candoglijského mramoru, s desítkami věžiček, balkonů a fiál, takže stavba vypadala ojíněná, velkolepá a klamná jako Alpy v zimě. Pino miloval lyžování a lezení po horách skoro stejně jako muziku a děvčata a kostel ho vždycky v duchu přenesl do hor. Jenomže teď si kardinál myslel, že katedrála i Milán jsou v nebezpečí. Poprvé připadala Pinovi možnost leteckého útoku skutečná. „Takže nás budou bombardovat?“ zeptal se. „Modlím se, aby k tomu nedošlo,“ řekl kardinál Schuster, „ale prozíravý člověk je vždycky připravený na nejhorší. Sbohem, a kéž tě víra v Boha zachová v nadcházejících dnech v bezpečí, Pino.“

Pod krvavými nebesy.indd 16

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

17

2 Milánský kardinál odešel a Pino se, celý užaslý, vrátil ke Carlettovi a Mimmovi, kteří také vypadali ohromeně. „To byl kardinál Schuster,“ řekl Carletto. „Já vím,“ opáčil Pino. „Mluvil jsi s ním dlouho.“ „Vážně?“ „Ano,“ ujišťoval ho bratříček. „Co ti povídal?“ „Že si bude pamatovat moje jméno a že světla mají bombardérům zabránit srovnat katedrálu se zemí.“ „Vidíš?“ obrátil se Mimmo na Carletta. „Říkal jsem ti to.“ Carletto si Pina podezíravě prohlížel. „Proč by si měl kardinál Schuster pamatovat tvoje jméno?“ Pino pokrčil rameny. „Možná se mu líbilo, jak to zní. Pino Lella.“ Mimmo frkl. „Ty vážně žiješ ve vymyšleném světě.“ Když opouštěli náměstí před katedrálou, zahřmělo. Přešli ulici a velkolepým obloukem vstoupili do Galerie Viktora Emanuela II., prvního nákupního střediska na světě, tvořené dvěma širokými, protínajícími se uličkami lemovanými krámy a obvykle zakryté kopulí ze železa a skla. Než tam hoši toho dne dorazili, skleněné tabule byly odstraněny a zůstala jen kostra vrhající na tržnici síť pravoúhlých stínů. Hromobití se blížilo a Pino viděl mnoho ustaraných tváří v uličkách Galerie, ale on jejich obavy nesdílel. Hrom byl hrom, ne vybuchující bomba. „Květiny?“ volala žena u vozíku čerstvě nařezaných růží. „Pro přítelkyni?“ „Až ji najdu, vrátím se,“ slíbil Pino. „Na to byste mohla čekat celá léta, signoro,“ podotkl Mimmo. Pino se po bratrovi ohnal. Mimmo uhnul a utekl. Vyběhl z Galerie na náměstí zkrášlené sochou Leonarda da Vinciho. Za sochou na druhé straně ulice a za kolejemi byla otevřená brána do Teatro alla Scala, slavného operního domu. Ven se nesly zvuky ladění houslí a violoncel a nějaký tenor si procvičoval oktávy.

Pod krvavými nebesy.indd 17

24/07/18 11:16


18

MARK T. SULLIVAN

Pino se hnal za Mimmem, ale pak si všiml jedné pěkné dívky – černé vlasy, smetanová pleť a blýskavé tmavé oči. Šla přes náměstí ke Galerii. Pino se prudce zastavil a pozoroval ji. Zaplavila ho touha, že se ani na slovo nezmohl. „Myslím, že propadám lásce,“ vydechl, když ho míjela. „Spíš padáš na zem,“ utrousil Carletto, jenž ho mezitím došel. Mimmo se k nim obloukem vrátil. „Někdo právě říkal, že Spojenci tu budou do Vánoc.“ „Chci, aby Američani přišli do Milána dřív,“ prohlásil Carletto. „Já taky,“ souhlasil Pino. „Víc džezu, míň opery!“ Rozběhl se, přeskočil prázdnou lavičku a vyhoupl se na zahnuté kovové zábradlí chránící da Vinciho sochu. Kousek klouzal po hladkém povrchu, než na druhé straně seskočil a přistál jako kočka. Mimmo, který se nikdy nenechal zahanbit, se pokusil o stejný trik, ale praštil sebou o zem před tmavovlasou, rozložitou ženou v květovaných šatech. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, nesla houslové pouzdro a na hlavě měla široký modrý slamák proti slunci.

3 Žena se tak lekla, že málem pustila pouzdro. Rozzlobeně si ho přitiskla na prsa, zatímco Mimmo sténal a držel se za žebra. „Toto je Piazza Della Scala!“ napomenula ho. „Pocta velikému Leonardovi! Copak nemáte ani kapku úcty? Běžte si hrát ty svoje dětinské hry někam jinam.“ „Myslíte, že jsme děti?“ nafoukl se Mimmo. „Malí kluci?“ Žena se podívala za něj. „Malí kluci, kteří nechápou skutečné hry, které se kolem nich hrají.“ Přivalila se k nim tmavá mračna a scéna potemněla. Pino se otočil a uviděl ulicí oddělující náměstí od opery přijíždět velký černý štábní automobil Daimler-Benz. Na obou blatnících vlály rudé nacistické vlaječky a na rádiové anténě se třepetala jedna generálská. Pino na zadním sedadle zahlédl vzpřímenou siluetu generála. Z nějakého důvodu ho z toho pohledu zamrazilo.

Pod krvavými nebesy.indd 18

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

19

Když se otočil, houslistka už odcházela se vztyčenou hlavou, vzdorně přešla ulici za nacistickým automobilem a zamířila do opery. Chlapci také odešli. Mimmo kulhal, třel si pravý bok a stěžoval si. Pino ho však poslouchal jen na půl ucha. Po chodníku k nim kráčela tmavá blondýna s břidlicově modrýma očima. Odhadoval ji na něco málo přes dvacet. Byla krásně stavěná, s jemným nosem, výraznými lícními kostmi a rty, jejichž koutky se přirozeně zvedaly v úsměvu. Elegantní, středně vysoká, měla na sobě žluté letní šaty a nesla plátěnou nákupní tašku. Zabočila do pekařství přímo před nimi. „Už jsem zase zamilovaný,“ prohlásil Pino a přitiskl si dlaně na srdce. „Viděli jste ji?“ Carletto frkl. „Ty se nikdy nevzdáš?“ „Nikdy.“ Pino přiklusal k výkladu pekařství a nahlédl dovnitř. Žena vkládala do tašky bochníky chleba. Pino viděl, že na levé ruce nemá prstýnek, a tak počkal, až zaplatí a vyjde ven. Když se objevila, postavil se před ni, položil si ruku na srdce a pravil: „Omlouvám se, signorino. Byl jsem přemožen vaší krásou a musel jsem vás poznat.“ „Jen se poslouchej,“ ušklíbla se cestou kolem něj a šla dál. Když ho míjela, ucítil Pino její vůni, ženskost a jasmín. Byla omamná, něco takového ještě nikdy nezažil. Spěchal za ní. „Je to pravda. Vídám mnoho krásných paní, signorino. Bydlím v módní čtvrti San Babila. Spousta modelek.“ Úkosem se po něm podívala. „San Babila je moc pěkné místo k bydlení.“ „Rodičům patří Le Borsette di Lella, obchod s kabelkami. Znáte ho?“ „Můj – můj zaměstnavatel mi tam koupil kabelku minulý týden.“ „Ano?“ Pino byl nadšený. „Takže vidíte, že pocházím z vážené rodiny. Nechtěla byste jít se mnou večer do kina? Dávají Krásnější než sen. Fred Astaire. Rita Hayworthová. Tanec. Zpěv. Samá elegance. Jako vy, signorino.“ Konečně otočila hlavu a přeměřila si ho těma pronikavýma očima. „Kolik je ti?“

Pod krvavými nebesy.indd 19

24/07/18 11:16


20

MARK T. SULLIVAN

„Skoro osmnáct.“ Zasmála se. „Pro mě jsi trochu mladý.“ „Je to jenom film. Půjdeme jako kamarádi. Na to snad nejsem moc mladý, ne?“ Neřekla nic, jen šla dál. „Ano? Ne?“ naléhal Pino. „Dneska v noci je povinnost zatemnění.“ „Když promítání začne, bude ještě světlo, a potom vás bezpečně doprovodím domů,“ ujišťoval ji Pino. „V noci vidím jako kočka.“ Několik kroků neříkala nic a Pinovi pokleslo srdce. „Kde se ten film hraje?“ zeptala se nakonec. Pino jí dal adresu. „Sejdeme se tam, ano? O půl osmé před pokladnou?“ „Jsi docela zábavný a život je krátký. Proč ne?“ Pino se zakřenil, položil si ruku na prsa a řekl: „Tak zatím.“ „Zatím.“ Usmála se a přešla ulici. Pino se za ní díval a cítil se vítězoslavně a sotva popadal dech, než si něco uvědomil, zatímco ona čekala na přijíždějící tramvaj a pobaveně se po něm ohlédla. „Signorino, promiňte!“ zavolal za ní. „Jak se jmenujete?“ „Anna!“ zavolala zpátky. „Já jsem Pino!“ zakřičel. „Pino Lella!“ Tramvaj se skřípěním zastavila, přičemž přehlušila jeho příjmení a zakryla mu výhled na ni. Pak odjela a Anna byla pryč. „Ta nepřijde,“ věštil Mimmo, který celou dobu spěchal za nimi. „Řekla to jenom proto, abys za ní přestal lézt.“ „Ovšemže přijde,“ tvrdil Pino, než se podíval na Carletta, který se také táhl za nimi. „Viděl jsi jí to na očích, že ano? Anně?“ Než mohli jeho bratr a kamarád odpovědět, zablýsklo se a spadly první velké dešťové kapky, které se stále zvětšovaly. Hoši se rozběhli. „Jdu domů!“ houkl Carletto a vystartoval.

Pod krvavými nebesy.indd 20

24/07/18 11:16


KAPITOLA DVĚ

1 Nebesa otevřela stavidla. Spustil se liják. Pino následoval Mimma, hnal se k módní čtvrti, promočený až na kůži, ale vůbec mu to nevadilo. Anna s ním půjde do kina. Řekla ano. Byl úplně bez sebe. Když bratři vbíhali do Valigeria Albanese, Albaneseho brašnářství, obchodu a dílny jejich strýce v budově s rezavou fasádou číslo 7 na Via Pietro Verri, byli celí mokří a už se pořádně blýskalo. Chlapci, z nichž kapala voda, vběhli do dlouhé, úzké prodejny, kde je obklopil pronikavý pach nové kůže. Na policích byly naskládané pěkné aktovky, kabelky a brašny, kufříky i lodní kufry. Ve výloze byly peněženky z pletené kůže a krásně vypracovaná pouzdra na cigarety a alba. V obchodě byli dva zákazníci, starší žena stála u dveří a za ní na druhém konci místnosti byl nacistický důstojník v černošedé uniformě. Pino se na něj zadíval, ale pak uslyšel tu ženu, jak se ptá: „Kterou, Alberte?“ „Vyberte si, která se vám líbí,“ radil muž za pultem. Byl velký, se sudovitým hrudníkem a knírem, na sobě měl krásný oblek v barvě myší šedi, naškrobenou bílou košili a elegantního modrého motýlka s puntíky.

Pod krvavými nebesy.indd 21

24/07/18 11:16


22

MARK T. SULLIVAN

„Ale když mně se líbí obě,“ posteskla si zákaznice. Muž si uhladil knír a zasmál se. „Tak si je kupte obě!“ Zaváhala a zahihňala se. „Tak to možná udělám!“ „Výborně! Výborně!“ mnul si ruce prodavač. „Greto, dones mi, prosím, krabice pro tuto úžasnou dámu s dokonalým vkusem.“ „Teď nemůžu, Alberte,“ namítla Pinova rakouská teta Greta, která mezitím obsluhovala nacistu. Byla vysoká, hubená, s krátkými hnědými vlasy a pohotovým úsměvem. Němec kouřil a zkoumal kožené pouzdro na cigarety. „Já ti ty krabice donesu, strýčku Alberte,“ nabídl se Pino. Strýc Albert po něm střelil pohledem. „Nejdřív se utři, než na ně sáhneš.“ Pino, s hlavou plnou Anny, zamířil ke dveřím do dílny za tetou a Němcem. Důstojník se za ním otočil, když procházel kolem, a ukázal dubové ratolesti na klopách – takže to byl plukovník. Na plochém štítku důstojnické čepice měl Totenkopf, malou lebku a zkřížené hnáty pod orlem svírajícím hákový kříž. Pino věděl, že patří ke Geheime Staatspolizei, gestapu, a je to vysoce postavený důstojník Hitlerovy tajné policie. Byl střední postavy, s úzkým nosem a neveselými rty a měl bezvýrazné tmavé oči, které nic neprozrazovaly. Pino byl poněkud otřesený, když vstoupil do dílny, jež byla mnohem větší než prodejna a s vysokým stropem. Šičky a střihačky už pro dnešek končily s prací. Pino našel nějaké hadry a utřel si ruce. Pak popadl dvě lepenkové krabice s vyraženým Albaneseho logem a zamířil zpátky do prodejny. V myšlenkách se zase šťastně vrátil k Anně. Byla krásná a starší a… Zaváhal, než prošel dveřmi. Plukovník gestapa právě odcházel přímo do deště. Pinova teta stála u dveří, dívala se za ním a kývala. Pinovi se ulevilo v okamžiku, kdy zavřela dveře. Pomohl strýci zabalit obě kabelky. Když odešla i zákaznice, nakázal strýc Albert Mimmovi, aby zavřel dveře a do výlohy dal cedulku „Zavřeno“. Když to Mimmo udělal, zeptal se strýc Albert tety Grety, jestli stačila zjistit důstojníkovo jméno.

Pod krvavými nebesy.indd 22

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

23

„Standartenführer Walter Rauff,“ odpověděla teta Greta. „Nový náčelník gestapa pro severní Itálii. Přijel z Ukrajiny. Tullio ho sleduje.“ „Tullio už je zpátky?“ zeptal se Pino překvapeně a nadšeně. Tullio Galimberti byl o pět let starší, jeho idol a blízký rodinný přítel. „Od včerejška,“ potvrdil strýc Albert. „Rauff říkal, že gestapo si zabírá Hotel Regina,“ podotkla teta Greta. „Komu teď Itálie patří?“ zabručel její manžel. „Mussolinimu, nebo Hitlerovi?“ „To je jedno,“ prohlásil Pino a snažil se přesvědčit sám sebe. „Válka brzo skončí, přijdou Američané a potom bude všude džez!“ Strýc Albert potřásal hlavou. „To záleží na Němcích a duceovi.“ „Díval ses na hodiny, Pino?“ dotazovala se teta Greta. „Tvoje matka vás čekala už před hodinou, že jí pomůžete s přípravou večírku.“ Pinovi se stáhl žaludek. Jeho matku nebylo záhodno zklamat. „Uvidíme se pak?“ zeptal se a mířil ke dveřím s Mimmem v závěsu. „To bychom si nenechali ujít,“ ujistil ho strýc Albert.

2 Než chlapci dorazili do Via Monte Napoleone číslo tři, Le Borsette di Lella, obchod kabelkami jejich rodičů už byl zavřený. Pino se při pomyšlení na matku děsil stále víc. Doufal, že jeho otec bude u toho a ten lidský hurikán zkrotí. Když vycházeli po schodech, nesly se k nim vůně, z nichž se sbíhaly sliny: dušené jehněčí na česneku, čerstvě nasekaná bazalka a teplý chleba z pece. Otevřeli dveře do honosného rodinného bytu, kde bylo rušno. Služka i najatá výpomoc pobíhaly sem a tam po jídelně, chystaly křišťálové sklo, nádobí a příbory a porcelán na bufet. V salonku stál zády do chodby vysoký, hubený muž s ohnutými rameny, držel housle a smyčec a hrál kus, který Pino nepoznal. Zahrál falešnou notu, zarazil se a potřásl hlavou.

Pod krvavými nebesy.indd 23

24/07/18 11:16


24

MARK T. SULLIVAN

„Tati?“ zavolal tiše Pino. „Máme potíže?“ Michele Lella sklonil housle, otočil se a hryzal si vnitřek úst. Než stačil odpovědět, vrazila na chodbu z kuchyně šestiletá dívenka, Pinova sestřička Cicci. Zastavila se před ním. „Kde jsi byl, Pino?“ chtěla vědět. „Máma z tebe nemá radost. Ani z tebe, Mimmo.“ Pino si jí nevšímal a místo toho se soustředil na lokomotivu v zástěře supící k nim z kuchyně. Přísahal by, že vidí, jak matce stoupá z uší pára. Porzia Lella byla o dobrých třicet centimetrů menší než její starší syn a nejméně o dvacet kilogramů lehčí. Ale připochodovala k němu, strhla si brýle z nosu a zašermovala mu jimi pod nosem. „Žádala jsem tě, abys byl doma ve čtyři, a teď je čtvrt na šest,“ houkla. „Chováš se jako malé dítě. Víc se můžu spolehnout na tvou sestru.“ Cicci zvedla nosík a kývla. Pino chvíli nevěděl, co říct. Pak ho ale napadlo nasadit nešťastný výraz, nahrbit se a chytit se za břicho. „Mrzí mě to, mami,“ vyhrkl. „Snědl jsem něco venku. Je mi z toho špatně. A pak nás chytila ta bouřka a museli jsme počkat u strýčka Alberta.“ Porzia si založila ruce na prsou a prohlížela si ho. Cicci zaujala stejný skeptický postoj. Matka se podívala na Mimma. „Je to pravda, Domenico?“ Pino na bratra ostražitě pohlédl. Mimmo pokyvoval hlavou. „Říkal jsem mu, že ta klobása nevypadá dobře, ale on mě neposlouchal. Pino se musel zastavit ve třech kavárnách a použít jejich toalety. A pak byl v krámě strýčka Alberta nějaký plukovník gestapa. Prý nacisté zabírají Hotel Regina.“ Matka zbledla. „Cože?“ Pino se zašklebil a předklonil se ještě víc. „Musím hned jít.“ Cicci se stále tvářila podezíravě, ale matka přešla od hněvu k obavám. „Běž. Běž! A umyj si pak ruce.“ Pino spěchal po chodbě. „Kam to jdeš, Mimmo?“ dotazovala se za ním Porzia. „Tobě není špatně.“

Pod krvavými nebesy.indd 24

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

25

„Mami,“ stěžoval si Mimmo, „Pino se vyvlíkne ze všeho.“ Pino nečekal, až uslyší matčinu odpověď. Proběhl kolem kuchyně a neuvěřitelných vůní a vyšel po schodech do patra, kde byl záchod. Strávil uvnitř slušných deset minut a celou dobu přemýšlel o chvíli, kterou strávil s Annou, zvlášť jak se po něm jakoby pobaveně ohlédla přes koleje. Zrudl a škrtl sirkou, aby zakryl nedostateck zápachu, lehl si do postele, rádio naladěné na BBC a džezový pořad, který si téměř nikdy nenechal ujít. Kapela Duka Ellingtona hrála „Cotton Tail“, jednu z jeho nových oblíbených melodií, a on zavřel oči a obdivoval sólo Bena Webstera na tenorsaxofon. Džez miloval od chvíle, kdy poprvé uslyšel nahrávku Billie Holidayové a Lestera Younga „I Can’t Get Started“. Jakkoliv bylo kacířské to říkat v domácnosti Lellů – kde vládla opera a klasická hudba – od té chvíle byl Pino přesvědčený, že džez je ta nejlepší hudba. Kvůli tomu toužil odejít do Spojených států, kde se džez zrodil. Byl to jeho největší sen. Uvažoval, jaký by život v Americe byl. Jazyk nebyl problém. Vyrůstal se dvěma chůvami, jedna byla z Londýna, druhá z Paříže, a tak téměř od narození mluvil třemi jazyky. Byl džez v Americe všude? Byl jako parádní zvuková clona za každým pohybem? A co americká děvčata? Byla taky krásná jako Anna? „Cotton Tail“ skončila a zaznělo „Roll ’Em“ Bennyho Goodmana s rytmem boogie-woogie stoupající ke klarinetovému sólu. Pino vyskočil z postele, skopl boty a pustil se do tance. Viděl se s krásnou Annou při lindy hop – žádná válka, žádní nacisté, jen hudba, jídlo, víno a láska. Pak si uvědomil, jak má hudbu puštěnou nahlas, ztlumil ji a přestal tancovat. Nechtěl přitáhnout nahoru otce k další hádce ohledně hudby. Michele džez nesnášel. Minulý týden Pina přistihl, když cvičil boogie melodii „Low Down Dog“ od Meade Luxe Lewise na rodinném steinwayi, a bylo to, jako by Pino znesvětil světce. Pino si dal sprchu a převlékl se. Několik minut poté, co zvony katedrály ohlásily šestou večerní, zalezl zpátky do postele a vyhlédl z otevřeného okna. Se vzpomínkou na bouřková mračna se z ulic San Babily nesly známé zvuky. Poslední obchody zavíraly.

Pod krvavými nebesy.indd 25

24/07/18 11:16


26

MARK T. SULLIVAN

Bohatí a populární Miláňané spěchali domů. Slyšel jejich vzrušené hlasy jako jeden, pouliční sbor – ženy se smály radostí, děti plakaly z nějaké malé bolesti, muži se hádali čistě kvůli italské lásce ke slovním soubojům a hranému rozčilení. Když se zdola ozval domovní zvonek, trhl sebou. Slyšel pozdravy a vítání. Podíval se na hodiny. Bylo čtvrt na sedm. Film začínal v sedm a ke kinu a Anně byla dlouhá cesta. Už měl nohu přehozenou přes parapet a hledal římsu vedoucí k požárnímu východu, když za sebou zaslechl ostrý smích. „Nebude tam,“ řekl Mimmo. „Jasně že bude.“ Pino vyklouzl z okna. Na zem to bylo dobrých devět metrů a římsa nebyla zrovna široká. Musel se otírat zády o zeď a šourat se bokem k dalšímu oknu, kudy prolezl, aby se dostal k zadnímu schodišti. Během minutky ale byl venku na ulici a spěchal dál.

3 Markýza kina nebyla kvůli novému nařízení o zatmění osvětlená, ale Pinovi se rozbušilo srdce, když na plakátu uviděl jména Fred Astaire a Rita Hayworthová. Miloval hollywoodské muzikály, zvlášť ty se swingem. A snil o tom, že Rita Hayworthová… tedy… Koupil dva lístky. Do kina přicházeli další návštěvníci a on stál na ulici a pátral na chodnících po Anně. Čekal, až začal trpět zničující jistotou, že nepřijde. „Říkal jsem ti to,“ poznamenal Mimmo, jenž se objevil vedle něj. Pino se chtěl zlobit, ale nemohl. Miloval bratříčkovu odvahu a optimismus, chytrost i šikovnost. Podal mu lístek. Chlapci vešli a našli si sedadla. „Pino?“ zeptal se Mimmo tiše. „Kdy jsi začal růst? V patnácti?“ Pino potlačil úsměv. Bratříčkovi dělalo odjakživa starosti, že je tak malý. „Vlastně až teprve v šestnácti.“ „Nemohlo to být dřív?“ „Mohlo.“

Pod krvavými nebesy.indd 26

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

27

Světla zhasla a začal fašistický propagandistický týdeník. Pino byl stále zničený tím, že mu Anna dala košem, když se na obrazovce objevil duce. Oblečený jako vrchní velitel v metály posetém kabátě s opaskem, tunice, jezdeckých kalhotách a vyleštěných, černých holínkách po kolena, se Benito Mussolini procházel s jedním ze svých polních velitelů na útesech nad Ligurským mořem. Komentátor říkal, že italský diktátor je na obhlídce opevnění. Na obrazovce měl duce ruce sepjaté za zády a císařskou bradou ukazoval k obzoru. Záda měl prohnutá, hruď se mu dmula k nebi. „Vypadá jako malý kohout,“ poznamenal Pino. „Pššt!“ šeptl Mimmo. „Ne tak nahlas.“ „Proč? Kdykoliv ho vidíš, vypadá, jako by chtěl zakokrhat.“ Jeho bratr se zahihňal, zatímco týdeník se vychloubal italskou obranou a Mussoliniho rostoucí důležitostí na světové scéně. Byla to čistá propaganda. Pino každý večer poslouchal BBC. Věděl, že to, na co se dívá, není pravda, a byl rád, když týdeník skončil a začal film. Brzy se ponořil do komické zápletky filmu a byl nadšený z každé scény, v níž Rita zatančila s Fredem. „Rita,“ řekl Pino s povzdechem, když jí řada piruet smýkla jejími šaty kolem nohou jako matadorovou muletou. „Ona je tak elegantní, úplně jako Anna.“ Mimmo svraštil obličej. „Nechala tě plavat.“ „Ale byla tak krásná,“ šeptal Pino. Zakvílela poplašná siréna. Lidé začali křičet a vyskakovat ze sedadel. Obraz zamrzl na detailu Astaira a Hayworthové tančící líčko na líčko, rty a úsměvy namířené na zpanikařený dav. Jak se film na obrazovce roztavil, zarachotila venku protiletadlová děla a první neviditelné spojenecké bombardéry vyprázdnily své pumovnice a vypustily na Milán předehru plnou ohně a zkázy.

Pod krvavými nebesy.indd 27

24/07/18 11:16


KAPITOLA TŘI

1 Diváci se s řevem hnali ke dveřím. Pino s Mimmem byli hrůzou bez sebe a drželi se valícího se davu, když jedna bomba vybuchla s ohlušujícím rachotem, strhla zeď kina a rozhodila trosky, které rozervaly promítací plátno na cáry. Světla zhasla. Něco Pina tvrdě udeřilo do tváře a rozseklo mu ji. Cítil, jak mu v ráně tepe a krev mu stéká po bradě. Spíš v šoku než v panice, kdy se dusil kouřem a prachem, se snažil probojovat kupředu. V očích a v nose měl jemné kamínky, které štípaly, když se s Mimmem drali z kina, v předklonu a s kašlem. Venku kvílely sirény a padaly další bomby, hluk stále sílil. V domech kolem kina zuřily požáry. Protiletadlová děla duněla. Svítící střely kreslily na nebi rudé oblouky. Plály tak jasně, že Pino viděl siluety bombardérů Lancaster přímo nad hlavou, křídlo na křídle ve véčkové formaci, jako tmavé husy stěhující se za noci. Další bomby dopadaly se sborovým zvukem připomínajícím bzučení sršňů, vybuchovaly jedna po druhé a vyhazovaly k obloze chocholy plamenů a mastného kouře. Několik jich explodovalo tak blízko k prchajícím chlapcům Lellovým, až cítili, jak se přes ně valí tlakové vlny, a málem upadli.

Pod krvavými nebesy.indd 28

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

29

„Kam jdeme, Pino?“ křičel Mimmo. Pino se chvíli příliš bál, než aby dokázal přemýšlet, ale pak řekl: „Do katedrály.“ Vedl bratra k jediné stavbě v Miláně osvětlené něčím jiným než požáry. V dálce vypadala ve světle reflektorů nadpozemsky, jako seslaná z nebe. Jak běželi, sršni na obloze i výbuchy se postupně vytrácely, až ustaly docela. Žádné další bombardéry. Žádná palba z děl. Jenom sirény a křičící, plačící lidé. Zoufalý otec se s lucernou v ruce prohrabával kusy cihel. Jeho žena plakala opodál a objímala mrtvého syna. Další plačící lidé s lucernami se shromáždili kolem dívky, která přišla o ruku a zemřela přímo na ulici, skelné oči otevřené. Pino ještě nikdy neviděl mrtvého člověka, a tak se sám rozplakal. Nic už nikdy nebude stejné. Dospívající chlapec to cítil stejně jasně, jako dosud bzučící sršně a výbuchy, co mu stále zvonily v uších. Nic už nikdy nebude stejné. Konečně se ocitli vedle samotné katedrály. Kolem ní nebyly žádné krátery po bombách. Žádné trosky. Žádné požáry. Jako kdyby k útoku vůbec nedošlo, nebýt žalostného kvílení v dálce. Pino se chabě usmál. „Plán kardinála Schustera vyšel.“ Mimmo se zamračil. „Náš dům je blízko katedrály, ale ne dost blízko.“ Proběhli bludištěm tmavých ulic vedoucích k číslu 3 na Via Monte Napoleone. Obchod s kabelkami i jejich byt nad ním vypadaly normálně. Bylo to jako zázrak po tom, čím prošli. Mimmo otevřel dveře a vyrazil po schodech. Pino ho následoval. Slyšel vzdychání houslí, hru na klavír a zpívající tenor. Z nějakého důvodu hudba Pina rozčílila. Protlačil se kolem Mimma a zabušil na dveře bytu. Hudba ustala. Dveře otevřela jejich matka. „Město hoří a vy pořád hrajete?“ zaječel Pino na Porzii, která polekaně couvla. „Lidi umírají a vy hrajete?“ Na chodbu za jeho matkou přišlo několik lidí včetně tety, strýce a otce. „Díky hudbě v takových časech přežíváme, Pino,“ poznamenal Michele.

Pod krvavými nebesy.indd 29

24/07/18 11:16


30

MARK T. SULLIVAN

Pino viděl, jak ostatní lidé v bytě přikyvují. Byla mezi nimi i houslistka, kterou Mimmo nedávno málem srazil. „Jsi zraněný, Pino,“ vyhrkla Porzia. „Krvácíš.“ „Jiní jsou na tom mnohem hůř,“ vykládal Pino s očima plnýma slz. „Promiň, mami. Bylo to… hrozné.“ Porzia roztála, rozpřáhla náruč a objala své špinavé, krvácející chlapce. „Už je to v pořádku,“ utěšovala je a střídavě je líbala. „Nechci vědět, kde jste byli, ani jak jste se tam dostali. Jsem jenom ráda, že jste doma.“ Řekla synům, ať se jdou nahoru umýt, než se doktor, jenž byl mezi hosty na večírku, podívá Pinovi na tu ránu. Když k nim promluvila, uviděl Pino něco, co u své matky ještě nikdy neviděl. Byl to strach – strach, že až bombardéry přiletí příště, možná nebudou mít takové štěstí. Když doktor zašíval Pinovi ránu na tváři, zračil se matce dosud ve tváři strach. Poté, co doktor skončil, vrhla Porzia na svého staršího syna kritický pohled. „My dva si o tom všem zítra promluvíme,“ sdělila mu. Pino sklopil zrak a kývl. „Ano, mami.“ „Běž si vzít něco k jídlu. Pokud tě tedy nebolí břicho, samozřejmě.“ Vzhlédl. Matka si ho šelmovsky prohlížela. Měl hrát dál, že je mu zle, a říct jí, že si půjde lehnout bez večeře. Jenomže umíral hlady. „Už je mi líp,“ prohlásil. „Myslím, že je ti hůř,“ podotkla Porzia a odešla.

2 Pino ji mrzutě následoval chodbou do jídelny. Mimmo už si stačil naložit talíř a vzrušeně líčil jejich dobrodružství několika přátelům svých rodičů. „To vypadá, že jste prožili mimořádný večer, Pino,“ poznamenal někdo vzadu.

Pod krvavými nebesy.indd 30

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

31

Pino se otočil a uviděl pohledného, dokonale oděného asi dvacetiletého muže. Zavěšená do něj byla ohromná krasavice. Pino se zakřenil. „Tullio!“ vyhrkl. „Slyšel jsem, že ses vrátil!“ „Pino, tohle je moje přítelkyně Cristina,“ představil Tullio svou společnici. Pino jí zdvořile kývl. Cristina se tvářila znuděně a odporoučela se. „Kdy jsi ji potkal?“ chtěl vědět Pino. „Včera,“ vysvětloval Tullio. „Ve vlaku. Chce být modelka.“ Pino potřásl hlavou. S Tulliem Galimbertim to bylo takové pořád. Když došlo na atraktivní ženy, byl tento úspěšně oblečený obchodní zástupce hotový kouzelník. „Jak to děláš?“ vyptával se Pino. „Samá hezká děvčata.“ „Ty to nevíš?“ opáčil Tullio a ukrojil si kousek sýra. Pino chtěl pronést něco vychloubačného, ale vzpomněl si, jak ho Anna pustila k vodě. Přijala jeho pozvání, jen aby se ho zbavila. „Očividně nevím. Ne.“ „Učit tě by mohlo trvat roky,“ dobíral si ho Tullio a potlačoval úsměv. „No tak, Tullio,“ prosil Pino. „Musí v tom být nějaký trik, že jsem –“ „Žádný trik v tom není.“ Tullio vystřízlivěl. „To hlavní? Naslouchat.“ „Naslouchat?“ „Děvčeti,“ upřesnil Tullio popuzeně. „Většina chlapců neposlouchá. Prostě začnou žvanit o sobě. Ženy potřebují, abys je chápal. Tak poslouchej, co říkají, polichoť jim, jak vypadají nebo zpívají nebo něco. Jenom tím – nasloucháním a lichocením – jsi o osmdesát procent před každým chlápkem na světě.“ „Co když toho ale moc nenapovídají?“ „Tak buď vtipný. Nebo pochvalný. Nebo obojí.“ Pino si myslel, že před Annou byl vtipný i pochvalný, ale možná ne dost. Potom ho napadlo něco jiného. „Tak kam dneska šel plukovník Rauff?“

Pod krvavými nebesy.indd 31

24/07/18 11:16


32

MARK T. SULLIVAN

Tulliova přátelská nálada se vypařila. Popadl Pina pevně za paži a sykl: „O lidech jako Rauff nemluvíme na místech, jako je tohle. Jasné?“ Pina kamarádova reakce znepokojila a ponížila, ale než mohl odpovědět, vrátila se Tulliova partnerka. Připlula k němu a něco mu pošeptala do ucha. Tullio se zasmál a pustil Pina. „Jasně, drahoušku,“ řekl. „To můžeme.“ Obrátil se zpátky k Pinovi. „Asi bych radši počkal, až nebude můj obličej vypadat jako rozkrojená klobása, než bych zkoušel být hrozně vtipný a vnímavý.“ Pino naklonil hlavu, nejistě se usmál a hned zaskřípal zuby, jak ho zatahaly stehy na tváři. Díval se, jak Tullio s dívkou odcházejí, a znovu si říkal, jak moc by chtěl být jako on. Na tom mladíkovi bylo všechno dokonalé, elegantní. Byl to dobrý člověk. Skvěle oblečený. Ještě lepší přítel. S upřímným smíchem. A přesto byl dost záhadný, aby sledoval plukovníka gestapa. Kousání bolelo, ale Pino měl hlad, a tak si nandal druhý talíř. Přitom poslouchal tři hudební přátele svých rodičů, dva muže a houslistku. „V Miláně je každý den víc a víc nacistů,“ vykládal podsaditější muž, který hrál v La Scale na francouzský roh. „Je to horší,“ přidal se hráč na bicí. „Waffen-SS.“ „Manžel říká,“ ozvala se houslistka, „že se povídá o plánovaných pogromech. Rabín Zolli radí našim přátelům v Římě, aby utekli. Uvažujeme, že pojedeme do Portugalska.“ „Kdy?“ ptal se bubeník. „Spíš dřív, než později.“ „Pino, je čas jít do postele,“ pronesla rázně matka. Pino si vzal talíř s sebou do pokoje. Při jídle seděl na posteli a uvažoval o tom, co právě vyslechl. Věděl, že ti tři hudebníci jsou Židé, a věděl, že Hitler a nacisté Židy nenávidějí, i když pořádně nechápal proč. Jeho rodiče měli spoustu židovských přátel, většinou hudebníků nebo lidí od módy. V celku Pino považoval Židy za chytré, zábavné a vlídné. Co to ale je ten pogrom? A proč by rabín říkal všem Židům v Římě, ať utečou?

Pod krvavými nebesy.indd 32

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

33

Dojedl, znovu si prohlédl obvaz a šel si lehnout. Se zhasnutým světlem roztáhl závěsy a vyhlédl do tmy. Tady v San Babile žádné požáry nebyly, nic neukazovalo na zkázu, jíž byl svědkem. Snažil se nemyslet na Annu, ale když položil hlavu na polštář a zavřel oči, táhly mu hlavou útržky jejich setkání spolu s obrazem Freda Astaira zamrzlého tváří v tvář s Ritou Hayworthovou. A výbuch zadní zdi kina. A mrtvá dívka bez ruky. Nemohl usnout. Nemohl na nic z toho zapomenout. Nakonec si pustil rádio, pohrál si s ovládáním a našel stanici hrající houslové číslo, které poznal, protože se o něj vždycky pokoušel jeho otec: Caprice č. 24 v A moll Niccola Paganiniho. Ležel potmě, poslouchal zběsilé tempo houslí a cítil prudké změny nálad, jako by byly jeho vlastní. Když housle dohrály, byl jako vyždímaný a bez myšlenek. Konečně usnul.

3 Kolem jedné příštího odpoledne se vydal hledat Carletta. Při jízdě tramvají viděl některé čtvrti v kouřících troskách a jiné nedotčené. Náhodnost toho, co bylo zničeno a co přežilo, ho trápila skoro stejně tolik jako zkáza samotná. Vystoupil na Piazzale Loreto, velké kruhové křižovatce s parkem uprostřed a kypícími krámy a obchody kolem dokola. Podíval se přes kruhový objezd k Via Andrea Costa a v duchu viděl válečné slony. Hannibal přehnal obrněné slony přes Alpy a po této cestě, když se před čtyřiadvaceti stoletími vydal dobýt Řím. Pinův otec říkal, že všechny dobyvatelské armády od té doby přišly po této cestě do Milána. Minul čerpací stanici Esso s železnými nosníky zvedajícími se tři metry nad pumpy a nádrže. Šikmo přes křižovatky od čerpací stanice zahlédl bílo-zelenou markýzu Beltraminiho prodejny čerstvého ovoce a zeleniny. Beltramini měl otevřeno. Nikde žádné škody. Carlettův otec byl venku a vážil ovoce. Pino se zazubil a přidal do kroku.

Pod krvavými nebesy.indd 33

24/07/18 11:16


34

MARK T. SULLIVAN

„Nebojte se. Máme u Pádu tajné protibombové zahrady,“ vykládal pan Beltramini jakési starší paní, když k němu Pino došel. „A díky tomu bude mít Beltramini vždycky nejlepší produkty v Miláně.“ „Nevěřím vám, ale líbí se mi, že mě dokážete rozesmát,“ opáčila. „Láska a smích,“ pronesl pan Beltramini. „To je odjakživa nejlepší medicína, dokonce i v den, jako je dnes.“ Žena se na odchodu stále usmívala. Carlettův otec, pomenší, baculatý medvěd, si všiml Pina a zatvářil se ještě veseleji. „Pino Lella! Kdepak jsi byl? A kde máš matku?“ „Doma.“ Pino mu potřásl rukou. „Bůh jí žehnej.“ Pan Beltramini vzhlédl k Pinovi. „Už dál neporosteš, že ne?“ Pino se usmál a pokrčil rameny. „Netuším.“ „Jestli ještě poporosteš, začneš narážet do větví.“ Ukázal na obvaz na Pinově líci. „Aha, vidím, že už se ti to povedlo.“ „Spadla na mě bomba.“ Věčné veselí pana Beltraminiho se vytratilo. „Ne. Opravdu?“ Pino mu povyprávěl celý příběh od chvíle, kdy vylezl z okna, do té doby, než se vrátil domů, kde všichni hráli a dobře se bavili. „Myslím, že to bylo chytré,“ prohlásil pan Beltramini. „Pokud na tebe má spadnout bomba, tak spadne. Nemůžeš se toho pořád bát. Prostě dál děláš to, co máš rád, a užíváš si života. Mám pravdu?“ „Asi ano. Je tady Carletto?“ Pan Beltramini ukázal přes rameno. „Pracuje vevnitř.“ Pino zamířil ke dveřím do krámu. „Pino!“ zavolal za ním pan Beltramini. Pino se ohlédl a všiml si, jak se zelinář tváří ustaraně. „Ano?“ „Vy na sebe s Carlettem dáváte navzájem pozor, že? Jako bratři, že?“ „Vždycky, pane Beltramini.“ Zelinář se rozzářil. „Jsi hodný chlapec. Dobrý kamarád.“ Pino zašel do obchodu a našel Carletta, jak tahá pytle s datlemi. „Byl jsi venku?“ vyptával se Pino. „Viděl jsi, co se stalo?“ Carletto zavrtěl hlavou. „Pracoval jsem. Slyšel jsi o tom, že?“

Pod krvavými nebesy.indd 34

24/07/18 11:16


POD KRVAVÝMI NEBESY

35

„Slyšel jsem o tom vykládat, tak jsem se šel podívat sám.“ Carletto to nepovažoval za legrační. Hodil si na rameno další pytel sušených plodů a vydal se dolů po dřevěném žebříku v otvoru v podlaze. „Neukázala se,“ řekl Pino. „Anna.“ Carletto vzhlédl ze sklepa s hliněnou podlahou. „Ty jsi byl včera večer venku?“ Pino se usmál. „Málem mě to roztrhalo, když bomby zasáhly kino.“ „Ty kecáš.“ „Nekecám,“ hájil se Pino. „Kde jsem podle tebe přišel k tomuhle?“ Odlepil obvaz a Carletto znechuceně ohrnul ret. „To je ošklivé.“

4 Se svolením pana Beltramina se šli na kino podívat za denního světla. Pino cestou znovu vylíčil svůj příběh, sledoval kamarádovy reakce, přiživoval se na nich, zatancoval, když popisoval Freda a Ritu, a hřímal, když líčil, jak s Mimmem utíkali městem. Cítil se skvěle, dokud nedorazili ke kinu. Z trosek ještě stále stoupal dým a s ním i pronikavý, ohavný zápach, v němž Pino okamžitě poznal spálené trhaviny. V ulicích kolem kina se bezcílně toulalo několik lidí. Další se stále prohrabávali cihlami a trámy v naději, že jejich milovaní ještě žijí. „Nikdy bych nedokázal nic z toho co ty s Mimmem,“ prohlásil Carletto, otřesený tou zkázou. „Určitě bys to dokázal. Když se dost vyděsíš, prostě to uděláš.“ „Kdyby na mě padaly bomby? Praštil bych sebou na zem, stočil se do klubíčka a rukama si zakryl hlavu.“ Rozhostilo se mezi nimi ticho, když si prohlíželi ohořelou, vybuchlou zadní zeď kina. Fred a Rita byli přímo tam, devět metrů vysocí, a pak – „Myslíš, že se letadla dneska v noci vrátí?“ zeptal se Carletto. „To nezjistíme, dokud neuslyšíme sršně.“

Pod krvavými nebesy.indd 35

24/07/18 11:16

Pod krvavými nebesy  
Pod krvavými nebesy