Page 1


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Strรกnka 2


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 3

Jiří Suchý Ondřej Suchý

PAN VOSKOVEC Z MANHATTANU


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 7

Při četbě této knížky si přijdou na své ti, kteří měli možnost číst naši předchozí společnou knížku Pan Werich z Kampy. Stejně tak si přijdou na své ti, kteří naši předchozí společnou knížku Pan Werich z Kampy nečetli. Autoři

n


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Strรกnka 8


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 9

JIŘÍ SUCHÝ

n V HLAVNÍ ROLI JIŘÍ VOSKOVEC Kdybych měl psát o Jiřím Voskovcovi ve smyslu jeho život a dílo, musel bych si vzít k ruce několik skvělých knih, které se zaobírají slavnou dvojicí V+W, a opisovat tu něco z té a tu něco z oné, pěkně to promíchat a proložit svými drobnými glosami, aby se jako neřeklo. I tak se to občas dělá. Toho bych se ale nechtěl dopustit, a tak mi nezbývá, než vystoupit z jakési tvůrčí ilegality a přiznat se ke své účasti na sledování fenoménu Voskovec. Proto tu předesílám, že to, co najdete na dalších stránkách, budou záznamy mých osobních vzpomínek na Jiřího Voskovce, se kterým jsem se ale osobně nikdy nesetkal. Nicméně vzpomínat mám na co. Myslím, že Jiří Voskovec psal rád dopisy. Soudím tak nejen podle četnosti korespondence s Janem Werichem, ale taky podle dopisů, které od něho dostávali jiní – každý se s nimi totiž rád pochlubil, proto o nich vím. Korespondence bujela i mezi námi a umožňovala mi, abych si doma vytvářel jeho obraz, navzdory oceánu, který nás dělil. Referoval mi o něm Jiří Šlitr, kdykoliv se s ním setkal, a tak jsem se dověděl o řadě detailů jeho života. Vím o jeho přesnosti – byl vždy o několik minut dřív na dohodnutém místě, vím, že si memoroval své nové role, kudy chodil, vím, že miloval své dvě dcery a někdy neměl rád ty, kteří si jeho nelásku nezasloužili, ale hlavně ty dopisy, ty dopisy...

9


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 10

PAN VOSKOVEC Z MANHATTANU

A Jan Werich se často ve svém vyprávění vracel k „nejlepšímu mužskýmu svého života“. A tak se budu snažit, abych hrál v těch vzpomínkách vždy jen vedlejší roli, ale úplně se z nich vyloučit nedokážu, nejspíš proto, že to nejde.

POZNÁVAL JSEM VOSKOVCE DÍKY FILMU Pravda, není to příliš směrodatné poznávání – sám jsem se o tom přesvědčil, když Jiří Voskovec po zhlédnutí jednoho filmu usoudil, že nejsem ten, koho by potřeboval za přítele, decentně řečeno. Mé poznávání Jiřího Voskovce se však týkalo věcí spíš povrchních. Spíš jak vypadal, jak mluvil, jak zpíval, než jaký je. Všecko začalo filmem Pudr a benzin. O tomto prvním celovečerním filmu firmy V+W se občas dočítám, že nepatřil k tomu nejlepšímu, co ti dva natočili, dokonale však zamotal hlavu jednomu mladíkovi tuctového vzezření, vybavenému průměrnou vnímavostí a jistým naivním pohledem na svět, neboli mně – mám za to, že jsem se popsal dost věrohodně. Ten film, jehož umělecké kvality tedy nebyly prý zrovna výsostné, nepostrádal zvláštní magii, která dokázala vytvořit jakousi zvláštní metakomunikaci mezi živým publikem a bílým plátnem, kterému se tehdy říkalo stříbrné. O něco prostěji řečeno p ů s o b i l. A to nejspíš proto, že dva klauni na plátně byli vynálezci nového humoru, do té doby nepoznaného. A lidé stejné krevní skupiny, jak se dnes říkává, se smáli jednak skutkům, ale hlavně větám, pronášeným stylizovaným, a tudíž nerealistickým způsobem. Oba klauni si vzali do filmu svou jevištní mluvu, a tím se tam odlišili od ostatních spoluherců a zároveň nadchli ty, kteří ten jejich způsob správně pochopili. Jak vznikaly ty jejich zvláštním způsobem vystavěné dialogy, o tom jsem měl možnost utvořit si svou představu. Bezděky mi k ní dopomohl Jan Werich, když mi líčil, jak s Jiřím Brdečkou psali scénář filmu Císařův pekař. Jiří Voskovec byl už tou dobou usídlen v USA a Jan Werich, jak

10


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 11

JIŘÍ SUCHÝ

se ukázalo, potřeboval ku psaní scénáře partnera. Vybral si Jiřího Brdečku. A vyprávěl mi o jeho pečlivosti, o jeho smyslu pro systém, o čtverečkovaném papíru, na který kladl Werichovy nápady, a ty pak řadil a budoval z nich konstrukci filmu, zatímco Jan Werich ještě vyspával a káral: „Brdečko, přestaňte psát, skřípe vám pero a mě to budí!“ Ano, Jiří Brdečka to byl, kdo z těch Werichových nápadů pak stavěl scénář a dodával mu definitivní formu. To byla první informace, z níž jsem vytušil, jaká byla nejspíš funkce Jiřího Voskovce při tvorbě jejich her a scénářů. Druhou informaci jsem pak odvodil, když mě Jan Werich vyzval, abychom spolu začali psát dialogy pro rozhlas. Dostal totiž zajímavou nabídku: v rozhlase se našel kdosi, koho napadlo, aby Jan Werich, který byl pro režim krajně nežádoucí, natáčel tak trochu tajně pro rozhlas nějaké scénky, které budou uloženy v archivu tak dlouho, dokud nenadejde vhodný čas. Na vymejšlení scének si Jan Werich vybral mne a hned předem hlásil: vy to budete zapisovat, máte hezčí rukopis. (Nikdy můj

„Všecko začalo filmem Pudr a benzin…“

11


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 12

PAN VOSKOVEC Z MANHATTANU

rukopis neviděl, psal jsem mu na stroji.) Tehdy jsem si uvědomil, že má představa o funkci Jiřího Voskovce při tvorbě scénářů byla nejspíš správná. Myslím, že Jan Werich záhy pochopil, že ve mně druhého Voskovce nenašel, a vím zcela bezpečně, že mi to nikdy nedal na vědomí. Ostatně výsledek naší práce sice v rozhlase natočili, ale ač šlo o humor, působil depresivně, protože choroba připravila Jana Wericha o hlas a nahrávka byla velmi smutná. Ale od té doby jsem přesvědčen, že Jan Werich to byl, kdo zahrnoval Jiřího Voskovce nápady, ty pak Voskovce inspirovaly k jeho nápadům, a Voskovec to byl, kdo tomu všemu nakonec dával jakousi fazónu a učinil z toho scénář či libreto, které pak rozvíjeli při další práci. Ostatně, dá se to vyčíst i z dikce a mimiky obou klaunů, kdy Jan Werich hrál s jakousi ležérností, zatímco Jiří Voskovec se svou pregnantní dikcí byl živou učebnicí jevištní mluvy, a to i ve filmu. Píšu tyto řádky a v hlavě mi zní ty dva hlasy, které se tak nezapomenutelným způsobem doplňovaly. A zase jednou žasnu nad tím, že člověk si dokáže vybavit nejen charakter něčí mluvy, ale i barvu jeho hlasu, aniž ho při tom skutečně fyzicky slyšel.

DOPISY Z dopisů, které mi od Jiřího Voskovce docházely, se dalo snadno usoudit, že si na nich dával záležet. Byly psány dokonalou češtinou a nesly v sobě stopu osvobozeného humoru, který mi byl univerzitou v době, kdy mně, nepříliš úspěšnému absolventu měšťanky, bylo pro nevalný prospěch odepřeno studium na gymnáziu. O jeho dokonalé češtině jsem už toho četl a slyšel dost, a sám jsem si to navíc ověřil, když jsme se s Jiřím Šlitrem podivným řízením osudu ocitli jednou v Paříži. Tam jsem učinil to, co jsem si v Praze netroufl: zatelefonoval jsem mu. Měl jsem jistotu, že náš rozhovor neodposlouchává rudé ucho příslušníka StB, a že tudíž můžu mluvit bez autocenzury.

12


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 13

JIŘÍ SUCHÝ

Vytočil jsem newyorské číslo, a když bylo na druhé straně kýmsi zvednuto sluchátko, pravil jsem svou brilantní angličtinou, kterou spíš neovládám než ano: „Could I speak to Mister Voskovec?“ „Voskovec speaking,“ zaznělo ve sluchátku, a tak jsem s úlevou nasadil mateřskou řeč. A Jiří Voskovec mluvil tak, jak mluví každý, kdo žije v Praze, jenomže líp. Jeho řeč byla totiž kultivovaná, zatímco v jeho rodné zemi dnes slýcháme vulgarity hodné hospody čtvrté cenové skupiny, a to i od hodnostářů, u nichž je to na pováženou. Pamatuji totiž doby, kdy by se žádný politik neopovážil klesnout na úroveň hulváta. Z čehož se dnes stal jakýsi druh sportu. Ve Voskovcově řeči dokonce nezanechala sebemenší stopu ani angličtina, jazyk, který celá léta denně užíval. Naprosto postrádal to, co jsem znal z rozhovorů s různými krajany: „... jak se to řekne česky?“ Mám k rodnému jazyku vztah, jaký má poctivý řemeslník k materiálu, s nímž pracuje, a tak jsem si mluvu Jiřího Voskovce vychutnával. Znal jsem od Jiřího Šlitra Voskovcovu metodu, jak udržet rodnou řeč nedotčenou cizím prostředím. Kdykoliv totiž přijel Šlitr do New Yorku a navštívil Jiřího Voskovce, ten se ho začal vyptávat, jaká jsou dneska v Praze rčení, vznikla-li nějaká nová slova, a Jiří Šlitr ochotně odpovídal. A tak se Voskovec dozvídal, že když je někdo nadšen, že je odvázanej, případně že je z něčeho na větvi, dozvídal se, že holkám říkáme buchty, a tak dál. A já v některém z dalších newyorských dopisů jsem se dočítal, z čeho byl pan Voskovec na větvi a abych pozdravoval pražský buchty. Jiří Voskovec si tu svou češtinu hýčkal a udržoval, přestože neměl v úmyslu se k nám vrátit. Ta čeština však v jeho dopisech neoslňovala, nepředváděla se, netrčela z ní snaha dokazovat, jak je dokonalá, byla příjemně uměřená a sem tam krůpěj humoru ji povyšovala do roviny poeticko-klaunské. Ostatně na dalších stránkách budu leccos citovat. Měl jsem taky možnost nahlídnout i do různých dopisů, které od Jiřího Voskovce dostávali jiní. Všechny svědčily o tom, že považoval každý dopis za malé literární dílko.

13


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 14

PAN VOSKOVEC Z MANHATTANU

Viděl jsem i dopisy, které psali jiní jemu. A na nich mi zase neušlo, že jsem nebyl jediný, kdo ho v korespondenci oslovoval Vážený pane Voskovec. Velmi taktně mě tehdy upozornil, že pátým pádem voláme: Voskovče. Už v obecné škole jsem se učil, že pátým pádem voláme, a já na stará kolena pátým pádem nevolal! Když jsem se nad tím zamyslel, došla mi taková zajímavá věc: zatímco devět z deseti Čechů oslovuje své bližní pane Novák, pane Werich, pane Trnka, žádný z členů oné strany tehdy vládnoucí by neřekl soudruhu Novák, soudruhu Werich, soudruhu Trnka. Ti všichni skloňovali správně. Od té doby jsem začal pátým pádem oslovovat nejen Jiřího Voskovce, ale každého. Zvykl jsem si a dnes, kdykoliv zaslechnu, jak někdo někomu říká pane Karásek, kroutím nad ním hlavou či zdvihnu blazeovaně obočí… A za to vděčím vám, pane Voskovec. Totiž pane Voskovče!!!

JAK JSME POMLOUVALI ŠLITRA Tenkrát mezi námi vznikla jakási hra: hra na pomlouvání Jiřího Šlitra za jeho zády. Že to byla hra, to pro jistotu zdůrazňuji, protože nejednou jsem se setkal s tím, že seriózní občan se pohoršil nad něčím, o čemž jsme my, zasvěcení, bezpečně věděli, že to není myšleno ani trochu vážně. A tak jsme se s Jiřím Voskovcem bavili na Šlitrův účet a dlužno říct, že se tomu smál i Šlitr. Tak třeba v jednom dopise mi píše: Milý pane Suchý, píšu dnes Vám, protože se obávám, že ten druhej blázen, s kterým se znám osobněji, třeba zase někde po všech sakramentech lítá. A v závěru delšího dopisu ještě zmínka:

14


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 15

JIŘÍ SUCHÝ

Esli je ten blbej Šlitr při ruce, tak mu to hoďte na krk, ať se jednou zase o někoho stará on a cvičí se ve své angličtině, kterou tady sbíral po pajzlech, zatímco vy jste se musel na něj v Praze dřít. Zdravím Vás oba z hloubi – a mějte se dobře. Váš oddaný služebník, Jiří V. Na jeho psaní jsem zase já zareagoval ve svém dopise: Vaše poznámka o Jiřím Šlitrovi mě dojala – vědomí, že někdo na druhém konci světa může být tak překvapivě stejného mínění, je povznášející. Ostatně i sám Jiří Šlitr dostával od něho nelichotivé dopisy. V jednom naráží na Šlitrovu výtvarnou aktivitu: když byl v New Yorku, dojednal si tam výstavu svých kreseb a ta byla úspěšná – všechno prodal. Drahý Šlitroskope, co dělá Suchej? Bije Vás do hlavy, že jste se tak dlouho flákal po světě? Musíte v divadle mejt za trest záchody? Jak Vás znám, hned si tam uděláte výstavu, jednu na pánském, jednu na dámském, a budete draze prodávat obrazy – a ještě požadovat vstupné. Netuším jen, jestli v korespondenci mezi Jiřím Šlitrem a Jiřím Voskovcem jsem nebyl terčem já.

JIŘÍ VOSKOVEC A JEHO ŘEČ Co mě vždycky udivovalo, byla Voskovcova jevištní mluva. Jeho zvláštní artikulace. Znal jsem ji z filmů a z gramofonových desek. Byla lehce nadsazená, stylizovaná, a jako taková ve všedním životě nepoužitelná. Ale na scéně nacházela své výsostné oprávnění. Vytvářela, k rovněž stylizované mluvě Jana Wericha, dokonalý kontrapunkt.

15


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 16

PAN VOSKOVEC Z MANHATTANU

Oba klauni měli své repliky a jejich interpretaci velmi promyšlené, vykonstruované, a z té blahodárné odlišnosti jejich mluvy bylo zřejmé, že vycházejí ze své civilní řeči. Každý byl na jevišti svůj. A tak, zaposloucháme-li se do jejich dialogů, které vyšly na starých gramofonových deskách, pak na singlech a LP, a dnes na CD, odmysleme si na chvilku obsah jejich slov. A neujde nám, že každý z obou klaunů má svou vlastní barvu a vlastní větnou melodii, které se navzájem báječně doplňují. A navíc způsob jejich řeči odpovídá jejich humoru a je vlastně i jeho nedílnou součástí. Stačí si představit, jak by ty věty říkal někdo jiný, a ony pozbudou kouzla. Na rozdíl od Werichova poněkud plebejského projevu je ten Voskovcův řečí intelektuála, který ve své klaunské rovině se stává karikaturou té vznešenosti.

JAK JSEM KŘTIL Nakladatelství Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových se před nějakým časem dopustily mimořádně cenného činu: vydaly tři silné knihy Korespondence V+W. A člověk žasne, jak poutavým čtením dokážou být dopisy, když jsou napsány osobnostmi formátu oněch dvou klaunů. Byl jsem požádán, abych tyto tři knihy oficiálně přivítal a uvedl je do života. U nás se tomuto skutku říká křest. (Trpím, když někdo prohlašuje, že se zúčastnil nějakého křestu místo křtu. Zkrátka křest podle vzoru chřest neuznávám.) Ke křtu těchto knih došlo v Sovových mlýnech, kde sídlí galerie Nadace Mládkových. Dostavil jsem se ve smluvený čas a odvedl jsem krátký projev, v němž jsem se zmínil o svých kontaktech s oběma pány, protože právě tyto kontakty způsobily, že jsem byl jaksi nominován do funkce křtitele. Pochlubil jsem se, že i já jsem si s nimi vyměnil pár dopisů – s Janem Werichem skutečně jen pár, protože jsme se poměrně často vídali a dopisovat si nebylo třeba. O to početnější byla má korespon-

16


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 17

JIŘÍ SUCHÝ

dence s Jiřím Voskovcem. O něm a o jeho nádherných dopisech jsem se nadšeně rozhovořil a upřímně jsem ten vydavatelský počin přivítal. Za pár dnů, kdy mi povinnosti dovolily, abych se pustil do četby, čekalo mě zvláštní překvapení. Jiří Voskovec mně v korespondenci s Janem Werichem, kterou jsem tak vychvaloval v Sovových mlýnech, nečekaně věnoval svou pozornost, a tak jsem se dočetl, že ... hlavně ovšem biologicky nesnáším Suchého co zpěváka a performera. Nemohu přenést přes rty slovo „herec“ ve spojení s tím zjevem. (...) Dyť prej koktá, tak co chceš? Taky jsem se dočetl, že ... styl Semaforu, pokud jej mohu posoudit z desek a filmu (...), mi děsně neleží. Kdybych to četl předem, tak bych nejspíš při tom křtu ve svém vychvalování trochu přibrzdil. Anebo bych se z celé té slávy vykroutil. Ale už se stalo.

NÁZORY JIŘÍHO VOSKOVCE NA SUCHÝHO Dočetl jsem se, že Jiří Šlitr se tím Suchým zmenšuje, že naše Dobře placená procházka je hrozná (Už ten titul!). A dočítal jsem se celou řadu dalších, ne zcela lichotivých sdělení, o nichž jsem netušil. V dopise Janu Werichovi poznamenává Voskovec: „... to říkám jen pod pečetí tajemství.“ Zajímavé je, že dva roky před tím Jiří Voskovec o nás napsal: Je to dojemný, jak si ti kluci opravdu považujou naši tvorbu. A jak se k ní hlásej. Mně se ty jejich písničky povětšinou líběj – hlavně blues dělají dobře. Chápou to mnohem líp než Ježek, ba i než my. (...) Jenom

17


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 18

PAN VOSKOVEC Z MANHATTANU

nemám rád, když Suchý dělá ty roztomiloučké texty, jako Kotě v botě apod. To je trapné coy a cute a nezní to ani upřímně. Možná, že kdyby věděl, že je to písnička určená malým dětem, posuzoval by ji jinak. Ale třeba si v duchu představoval skupinu postarších pánů, kteří zpívají My jsme kotě po robotě spáti v botě nechali, a to opravdu by bylo i pro mě příliš roztomiloučké a neupřímné. Je pravda, že ve Voskovcově korespondenci padnou o mně sem tam i kladné zmínky. Ale pak zase přišla na přetřes naše Dobře placená procházka a dopadla v jeho očích velmi neblaze. To se ví, musím nejvopatrněj, protože je to člověk od divadla a já ho nikdy neviděl než v jednom špatným filmu, kterej se nepoved ani Šlitrovi, ba ani Formanovi. Špatně placená nebo Dobře placená procházka, teď nevím která. Vobojí titul je blbej. A Suchý v tom byl nic. Absolutní nic. Ale to taky nic nedokazuje. Pak došlo k tomu, že se do Prahy vypravila paní Christine Voskovcová a přišla se podívat do Semaforu. Zřejmě se jí u nás líbilo, jinak by Jiří Voskovec asi nenapsal, že se jí v Praze líbilo všechno, ale že jí scházela čeština, což je v divadle pak těžký soudit. A na mé konto podotkl, že si myslí, že ... některý jeho texty jsou moc dobrý, to zas jo, ale jen některý, hlavně ty z konce jejich společné práce se Šlitrem. Takový ty zoufalý a přece sranda. To, že se nám všechno nepovedlo, je pravda. Ostatně ani jim ne. Stačí si vzpomenout, jak na deskách písně Mercedes (nahrála ji řada orchestrů a já je jednou obdržel od Jana Wericha darem) vyškrabávali svá jména na etiketě, vědomi si toho, že ta věc nepatří k jejich nejzdařilejším. A vzpomínám si, jak mi Jan Werich vyprávěl, že jejich Vyznání lásky jim silně nesedělo. A i já, jejich nekritický obdivovatel, mám

18


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 19

JIŘÍ SUCHÝ

k některým jejich písním své výhrady. A tak neprotestuji proti tomu Voskovcovu jen některý. Akorát je mně líto, že nenapsal, který jo a který ne. To by mě zajímalo. Ale chápu, že sepsat seznam našich písní a přidat k nim klasifikaci, to nešlo. Pak přišla chvíle, kdy se oba klauni spolu setkali naposled. A na pořadu byla i řeč o mně. Mým dobrým advokátem byl Jan Werich, člověk, kterému Voskovec velmi důvěřoval a který mi kdysi do prvního vydání hry Golem z roku 1931, v níž jsme s Jitkou Molavcovou zdědili role V+W (hru uvedlo Hudební divadlo v Karlíně), napsal tyto řádky: Pane Suchý, to jsem ještě vás neznal a tak jsem vás nemohl milovat. Ale teď vás znám a miluju. Váš Jan Werich. Tento zápis mi vynahradil tu Voskovcovu nepřízeň – řekl jsem si: Jan Werich mě znal, a proto mě miluje, Jiří Voskovec mě neznal, a proto mě nemiluje. A bylo to. Ale pravda je, že se v jeho dopisech počaly objevovat o mně stále častěji pozitivní zmínky. A zřejmě za to vděčím právě Janu Werichovi. Potvrzuje mi to tak trochu zmínka v jednom pozdějším Voskovcově dopise: To se ví, že vím o Vaší práci – čtu o Vás, lidi mi o Vás píší a vyprávějí – a hlavně (což ovšem pro mne platí nejvíc) mi o Vás podrobně a s uznáním referoval minulé léto Jan Werich. A dokumentem pro Semafor nejdůležitějším je pohlednice, kterou nám poslal Jan Werich při návštěvě New Yorku a Jiří Voskovec na ni přičinil větu: Drazí Pražští Stanislavové, sláva Vám. (Jan Vám to vysvětlí.) Ta věta skutečně přímo žadonila o vysvětlení. A tak, když se Jan Werich vrátil z USA, zašel jsem si pro to vysvětlení. A dostalo se mi ho.

19


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 20

PAN VOSKOVEC Z MANHATTANU

Krátce na to mi však došlo z New Yorku vysvětlení také od Jiřího Voskovce: Eště slovíčko pro srandu. Když jsme už skoro rok či tak hráli v předpotopních dobách Vest Pocket Revui – a byli jsme takovými vášnivě oblíbenými bardy nejmladších, jakými jste teď Vy s panem Šlitrem – Jan W. měl jedné noci příšerný sen: zdálo se mu, že kdekdo, včetně jeho vlastní tehdy milky (a dodnes manželky), k němu přiběhl rozchechtán – a všichni mu říkali: ti Pražští Stanislavové – to jsou ohromný kluci! Geniové! A začli mu popisovat nádherné nové komické divadlo – klauny a písničkáře – dvojici nevyslovitelné geniálnosti – a jemu spadlo srdce do kalhot; bylo po slávě V+W! Od té doby jsme nikdy nepřestali spolu užívat pojmu „Pražští Stanislavové“ co připomínky onoho krásného českého rčení, že nic netrvá věčně – ani láska k jedný slečně – Nuže – vítejte a mnoho štěstí – či lépe zlomte vaz – Pražští Stanislavové. (Tím spíš, když se k nám, pacholci, hlásíte.) Ze srdce Váš Jiří Voskovec

„… dokumentem pro Semafor nejdůležitějším je tato pohlednice.“

20


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 21

JIŘÍ SUCHÝ

Ten pohled se nám stal relikvií a oháníme se jím, kdykoliv někdo zpochybňuje naši snahu o návaznost na tvorbu V+W. Jsme prostě Pražští Stanislavové, tak co. S uznáním se o mně zmiňuje Jiří Voskovec taky v reakci na vystoupení v Lucerně, kde mi bylo dopřáno opět jednou stát na pódiu po boku Jana Wericha. Ale o tom už další kapitola.

50 LET VEST POCKET REVUE V LUCERNĚ Když bylo první hře V+W padesát, podařilo se panu Františku Spurnému, skvělému manažeru a organizátoru, kterému vděčíme za to, že získal pro Prahu Louise Armstronga, Gilberta Bécauda a řadu dalších hvězd této velikosti, uskutečnit vzpomínkový koncert na tuto revui. Způsob, jakým to učinil, byl velmi dobrodružný a způsobil poplach na městském výboru oné strany, která si zvykla rozhodovat o všem. Pan Spurný ji v tomto případě z rozhodování jaksi vyčlenil. Dohodl se se Svazarmem, což byla instituce, která měla ve své náplni spolupráci s armádou, ale v poslední řadě i právo pořádat společenská setkání a různé oslavy, což bylo nejspíš míněno jako oslavy ruské Říjnové revoluce, různá výročí Vladimíra Iljiče Lenina a podobně. Nikde to však nebylo specifikováno, a tak si pan Spurný s vedením smíchovské pobočky Svazarmu dohodl, že nikde nestojí, že se nesmí oslavit výročí premiéry Vest pocket revue. A začal jednat. Se značnou dávkou odvahy se rozhodl, že v tomto večeru vystoupí i Jan Werich, který byl postižen totálním zákazem činnosti, nikdy však oficiálně vyhlášeným. V tom spočívala poněkud podlá strategie té partaje. S tím jsem měl ostatně i já své zkušenosti – nikde žádný zákaz, jen telefonické pokyny na rozhodujících místech. František Spurný tehdy nechal přes noc vylepit po Praze plakáty, že se bude konat tato akce, a druhý den byl do večera koncert vyprodán. Zaskočený městský výbor strany nakonec usoudil, že bude lepší nechat vyprodaný koncert proběhnout než ho zakázat a tím veřejně přiznat, že národní umělec Jan Werich nesmí vystupovat na veřejnosti.

21


zlom_pan voskovec z manhattanu_zlom 27/08/16 23:47 Stránka 22

PAN VOSKOVEC Z MANHATTANU

Byla to zvláštní doba. V televizi těch historických 50 let od vzniku slavného Osvobozeného divadla nemohli pominout, a tak natočili střihový pořad, v němž však jméno Jiřího Voskovce vůbec nezaznělo. Pouze tu padlo pár zmínek o Janu Werichovi a o Jaroslavu Ježkovi. Ke slavnostnímu koncertu tedy došlo, měl neskutečný úspěch, a tak se pan Spurný rozhodl celou tu partyzánskou akci za pár dnů zopakovat. A zase vznikl poprask a zase mu to nakonec prošlo. O tom všem bych mohl vyprávět dál, ale ne v knížce o Jiřím Voskovcovi, ten se akce pochopitelně nezúčastnil. Na závěr jednoho z těchto večerů se obrátil Jan Werich k obecenstvu, které zaplnilo velký sál do posledního místa a ještě trochu víc, a pravil: „Tenhle večer byl natáčen na magnetofonový pásek a jeden můj přítel letí zítra do New Yorku a slíbil, že nahrávku předá Jiřímu Voskovcovi. A já se vás ptám: Můžu Jiřího Voskovce pozdravovat vaším jménem?“ Co se strhlo pak, to Lucerna nezažila. Mohutný potlesk, který se vzápětí rozpoutal, trval několik minut a proměnil se vlastně v demonstraci. Byl to poslední aplaus českého publika Jiřímu Voskovcovi. Ten pak v následném dopise Janu Werichovi zmiňuje, že pásek mu sice nakonec nedošel, ale získal od někoho technicky velmi nedokonalou nahrávku na kazetách, a tak se mohl nad tím úspěchem radovat. V dopise Janu Werichovi si sice postěžoval na kvality orchestru – to nevím proč, mně nepřipadal špatný, ale byla tam i věta Suchej byl ve své části rozhovoru s tebou moc fajn, a ta mě potěšila. Já byl skutečně moc fajn, i když jsem později, při poslechu záznamu měl pocit, že zase tak moc fajn jsem nebyl, že to mohlo být lepší. (Zbývá mi jen dodat, že když průřez večerem vyšel na LP desce a později i na CD, žel někdo, kdo myslel, že se vyzná v angličtině, ale o historii Osvobozeného divadla neměl ani šajna, usoudil, že v textu, který jsem pro tuto desku přichystal, jsem já, ignorant, napsal Vest pocket, a tak to opravil na West pocket. Protože se to nestalo poprvé, prohlašuju zde místopřísežně, ignorant nejsem já, protože já vím, že jde o vest pocket – kapsičku u vesty, a nikoliv o západní kapsu. Ach jo.)

22


priloha cmyk I_pan voskovec z manhattanu_16 stran_priloha I 28/08/16 00:03 Stránka 1

„Šlitrovi a Suchému jejich vzdálený fanda Jiří Voskovec.“


priloha cmyk I_pan voskovec z manhattanu_16 stran_priloha I 28/08/16 00:03 Stránka 2

V+W ve hře Pěst na oko.


priloha cmyk I_pan voskovec z manhattanu_16 stran_priloha I 28/08/16 00:03 Stránka 3

Ve stoleté historii amerického divadla zmapované v knize Daniela Bluma z roku 1960 nechybí ani Jiří Voskovec a Jan Werich.


priloha cmyk I_pan voskovec z manhattanu_16 stran_priloha I 28/08/16 00:03 Stránka 4

OS: „V roce 1980 jsem si vyfotografoval zničenou fasádu domu v ulici V Jámě, kde býval poutač Osvobozeného divadla. V roce 2009 byla fasáda zrestaurována a Úřad MČ Praha 1 vydal při té příležitosti tuto holografickou pohlednici s využitím fotografie Jiřího Turka.

Všechno pak bylo trochu jinak: Dva novinové výstřižky z roku 1946 a (s Haďákovou koláží) z roku 1968.


priloha cmyk I_pan voskovec z manhattanu_16 stran_priloha I 28/08/16 00:03 Stránka 5

Neteř Jiřího Voskovce Adriena Borovičková v televizní Kavárničce dříve narozených v roce 1991.

Kostýmy z legendární Vest pocket revue jsou dnes k vidění v divadle Semafor.

Jiří Voskovec s Jiřím Šlitrem na vernisáži jeho výstavy kreseb v New Yorku v roce 1960. (Foto z knihy J. D. Novotného Ďábel z Vinohrad, nakl. Regia, Praha 2002.)

Pan Voskovec z Manhattanu  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you