Page 1

--

~E9

L

I

---Ma1•io Me11doza

22 personas

.... I

I

i

Fó1bql de la Ode,;ur

r,lombia eliminó a Brasil; va•,lfinal

·-·-·. . . n

IDl,O,,.;..lao•draMtko d4\._~bl~ ttl~-• ~

~

....,_. ... . ,

hnMaArQlfft

·..--.. . . . flMll„dti.maa..,.,..de6 11r1•p;eOllf,


PRVNÍ KAPITOLA

Zlověstný úkaz Ranní světlo proniká průsvitnými taškami a škvírami vysoko ve střechách a rozlévá se tržnicí. Je sedm hodin. Prodavači silnými, vytrénovanými hlasy vychvalují své zboží, své ceny, slevy a výprodeje, změť zvuků proniká zdmi uzavřeného prostoru a rozlévá se do okolních ulic. Hojnost je tu stavěna na odiv v mnoha rovnoběžných řadách stánků, které se táhnou od jižního konce tržiště k severnímu a od východního k západnímu. Pomeranče, mandarinky, marakuje, manga, guanábany, citrony, mrkev, cibule, papriky, rajčata, ředkve a spousta dalšího ovoce a zeleniny čeká na své kupce v přepravkách, lískách, kartonových krabicích a plastových bedýnkách vyložených na dosah rukou. Na studené nosy kolemjdoucích dotírají vůně bylinek, bazalky, citronové trávy, koriandru, petržele a verbeny. Ve stáncích v jednom rohu tržnice se od země po střechu tyčí řemeslnické výrobky a okrasné rostliny, kapradí, kaktusy, zákrsky borovice, ze skrýše po straně se klubou ucha proutěných košíků, v zákoutích mezi stánky leží výrobky z agáve a sisalová lana. Na protější straně jsou stánky řezníků a prodejců živých zvířat, slepic, kachen, králíků, křečků a bojových kohoutů. Tam a zpět vozí muži i ženy v malých kovových dvoukolácích potraviny, nosí dřevěné přepravky napěchované rajčaty a řepou, přesouvají bedny s bramborami a hrachem. Podobají se mravencům, kteří v mraveništi plní předem stanovené úkoly. Vtom do beztvarého křiku davu zazní ženský hlas: ,,Káva! Čaj!" To je María, prodavačka teplých nápojů, která chodí uličkami mezi stánky a nabízí černou kávu, odvar skořice nebo máty, aguapanelu jen z hnědého cukru nebo i s kouskem zázvoru a citronovou šťávou. Je to běloška s širokými boky a silnými stehny, černýma očima a dlouhými zvlněnými prameny vlasů téže barvy, bujnou hřívou staženou vzadu do hrbolatého, divokého

9


copu, který kontrastuje s hebkostí jejích rysů, křehkostí úst a přímočarostí jejího orlího nosu. Měří metr a sedmdesát centimetrů. ční nad průměr ostatních žen i řady mužů, kteří sotva se ocitnou po jejím boku. pociťují fyzickou převahu té dohře upravené devatenáctileté dívky. ,,Káva! Čaj!" Hlas je to silný, ale ne agresivní, doléhá k posluchačům přirozeně, bez zbytečného překřikování. María se jím podobá siréně, jež vzpřímeně kráčí tržištěm a melodickým zpěvem svádí kolemjdoucí k dychtivým a lačným pohledům. Přistupuje k jednomu trhovci. přitloustlému čtyřicátníku, který si právě schovává složené bankovky do pravé kapsy chatrné, špinavé zástěry.

,,Dlužíte mi za dvě kávy a aguapanelu s citronem, pane Luisi:' ,,Kdy na mě přestanete lak dotírat, Marío?'' ,,Zaplaťte mi, prosím. pane Luisi." ,,Tak pojďte dál. promluvíme si." .,Musím pracovat." .,Když si spolu občas povyrazíme, tolik pracovat vám nebude zapotřebí." ,,Zaplaťte mi, musím jít:' ,,Ženská jedna umínčná!" Muž vytahuje několik mincí a znechuceně jí je podává, jako by házel almužnu otrhanému, smradlavému žebrákovi. „Časem vám dám zbytek. Uvidíme, jestli se začnete jinak chovat a naučíte se být ke mně milejší."' María sbírá peníze, nic neříká a pravidelným krokem pokračuje ve svém trpělivém putování. O dvě uličky dál se zastaví u jednoho z řeznických stánků a muži, který přes pult s obrovským nožem obsluhuje zákazníky, řekne:

,,Jdu si pro těch tisíc pesos. pane Carlosi." ,,Pojďte za mnou, Marío." ,,Mám naspčch.'" ,.Vy máte pořád naspěch.'' ,,Pracuj u." Řezník se nakloní těsnč k Maríi, až se lokty opře o vy kachlíčkovaný pult, a

polohlasně řekne:

IO


,,S touhle utěšenou prcinou byste mohla žít jako královna, milá slečno." ,,Takhle nemluvte, pane Carlosi." ,,Jen co je pravda, každým dnem vypadáte líp." ,,Zaplaťte mi těch tisíc pesos, prosím." ,,Víte vy vůbec, co jste zač?" María mlčí. Muž pokračuje: ,,Vy si myslíte, že jste lepší člověk." ,,Já si nemyslím nic." ,,Jste nafoukaná a myslíte si, že jste lepší člověk než všichni tihle kolem." ,,Prosím vás, zaplaťte mi, musím jít." ,,Vidíte to? Pohrdáte náma, protože si v duchu myslíte na nějakýho prachatýho mládenečka, na hezouna, kterej vás odsud vytáhne do nějakejch nóbl míst." ,,Nemyslím, pane Carlosi. Jestli mi nechcete zaplatit teď, stavím se později."

„Chci vám zaplatit za tohle tělíčko, milá slečno, zajedeme si večer pěkně potichoučku někam do motelu a uvidíte, že nebudete litovat. Dám vám peněz dost." ,,Později se zastavím pro těch tisíc pesos." ,,Čekám tu na vás a přijďte kdykoliv, lásko." María odchází, opouští tržnici a hledá místo, kde ji nikdo neuvidí. S vlhkýma očima si sedá na obrubník, odkládá na zem termosky, skládá hlavu do dlaní. Jejím tělem se valí vlna vzbouřené zloby, stoupá jí do tváře, líce a čelo jí valem červenají. Přemýšlí o tom, jak dlouho ještě bude muset snášet oplzlosti a buranské výlevy trhovců, jejich drzé návrhy, opožděné a ponižující platby, úlisné a nadržené pohledy. Pracuje od tří hodin ráno do čtyř odpoledne a každý den je to stejné: potupa, šikana a neustálé ubližování. Jak dlouho ještě? Proč nemůže chodit do školy jako její vrstevníci, udělat si maturitu, sehnat slušnou práci, zaplatit si školu, vystudovat finance nebo počí­ tače? Proč jí nikdo nevěří? Proč si všichni myslí, že je k ničemu, proč se smějí tomu, o čem sní? Proč se k ní chovají jako k obyčejné, opovrženíhodné prostitutce? Nevšimne si, že ji z několikametrové vzdálenosti pozorují dva muži. Mají na sobě bezvadně padnoucí džíny a lesklé kožené bundy, od nichž se odrážejí

11

Satan  
Satan