Page 1


Gena Showalterová

PRVNÍ ŽIVOT josef könig

SPOLEČNOSTI

Přeložila

Blanka Rozsypalová


Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele.

© Josef König, 2018 Obálka © Daniel Pocar, 2018 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2018 ISBN 978-80-7585-053-9


prolog Čistý obchod, nic víc. Hodina, která rozhoduje o délce vlasů, malých nohou, velkých přirozeních, počtu strií, zelených očích, jemné pleti, rakovině, svrabu nebo senné rýmě. Hodina určující hladinu empatie, flegmatičnosti i choleričnosti, daru rozdat se pro druhé nebo všemi pohrdat. Krutá i spravedlivá štvanice. Stánky s dlouhými frontami, prodejci čekající na první zákazníky. Chaos a zmatek. Nakoupí každý. Prostorná světlá místnost připomínající sál kulturního domu. Žádná okna, přesto je tu světla dostatek. Vysoké bílé zdi ukončuje prosvětlený strop. Toho dne se má v České republice v porodnicích narodit tři sta osmnáct nových příběhů. Zatím jen prázdné duše. Poslušně se pohupují nad navoskovanými parketami a přepočítávají si svoji hotovost. Za sebou mají podrobné instrukce a  vědí, co je během následující hodiny čeká. Mohou nakoupit cokoliv, ne vždy se však dostane na každou z nich. Jakmile má některý prodejce veškeré zboží pryč, musejí k jinému. Pravidla jsou neúprosná. Chtějí-li se dostat do připravených dětských těl, musí utratit vše.

9


–––– josef könig –––

Hon začíná. Jako obvykle se největší fronty tvoří u šarlatánů nabízejících fyzické předpoklady. Na dračku jdou štíhlé postavy, velké oči, dlouhé řasy i nohy, obdařená přirození. Některé duše start promeškaly a vydávají se hned na druhou, ještě nezaplněnou stranu tržiště. Ke stánku s inteligencí se tak dostaly první. Nenechávají nic náhodě a nešetří penězi. Koupí si za ně přirozenou chytrost či empatii. Tuší, že jim u stánků se vzhledem nezbude příliš času ani hotovosti a ty nejlepší prsa a břišní svaly budou již dávno pryč. Jiné okamžitě přelétají k prodejci s  nemocemi a  stihnou tak levně nakoupit astma i budoucímu životu relativně bezpečné spalničky. Na poslední nákupčí už zbude jen pestrý výběr různých forem rakoviny či tělesná postižení. Posledních patnáct minut. Kdo si vystál nejdelší frontu u prvních stánků a do vínku si odnáší perfektní vzhled, tomu na výběr inteligence příliš peněz ani času nezbývá. Dokoupí povinné příušnice, jako bonus dostane hemeroidy a zbytek drobných utratí za alespoň minimální vylepšení základního IQ. Některým se dokoupit často ani nepodaří. Jednoduše vyprodáno. Jiní zase zmateně vybírají mezi stánky nabízejícími poslední vlasy či kvalitní zuby. Kvůli dlouhé frontě však rezignují a za zbylé peníze si koupí silnou vůli, o kterou bývá pravidel-

10


–––– společnosti ––––

ně nejmenší zájem. Snad bude lepší investicí do budoucna než nevyzpytatelný, ale žádaný talent, nabízený ve vedlejším stánku. Deset minut. Jedna z duší nervózně opustila již třetí frontu. Ještě nestihla promluvit ani s jedním prodejcem. Levituje uprostřed nad sálem a zmateně se rozhlíží kolem. Měla představu, s jakým základem se vydá do dětského těla. Kvůli několika špatným rozhodnutím však jen přebíhala z fronty do fronty, nikde se na ni nedostalo. V rukou proto stále drží všechny zlaté mince. Její pozornost upoutá nenápadné místo v  rohu tržnice. Poslední šance. Stánek, který všechny ostatní míjejí. Temná postava za pultem, nad jejíž hlavou se vznáší velký červený otazník. Jen jeden nákup během celé hodiny. Duše natahuje ruku a všechny její peníze mizejí u němé osoby bez tváře. Jeden neznámý balíček, jedno štěstíčko. Jestli nakoupila sportovní talent, pásový opar, vysoké čelo nebo přehnaný optimismus – to zjistí až na zemi s přibývajícím věkem. Nyní se jí ulevilo. Ví, že bude moct prožít jeden z tři sta osmnácti příběhů. Poslední dvě minuty. Polovina má nakoupeno, většina prodejců vyprodáno. Pouze nemocí a negativních vlastností je v posledních minutách na skladě pořád dostatek. Některým duším zbývá utratit ještě polovinu peněz. Marně se dožadují silných paží i  většího vzrůstu. Dvě z  duší soupeří o  poslední

11


–––– josef könig –––

dlouhověkost. Zběsile přihazují. Rozhodnuto. Poražená s lítostí rychle míří k vedlejšímu stánku zlozvyků pro okousanou kůži na konci prstů. Patnáct vteřin. Rychlé dokoupení chladnokrevnosti a povrchnosti, poslední peníze mizí za závist a nepopulární leukémii. Tři sta osmnáct duší se opět pohupuje nad parketami kulturního domu. Nakoupily všechny. Nakoupily, aby se přesunuly do připravených dětských schránek. A hned, jak se přesunou, zapomenou. Chvíli budou žít v omylu, že jsou si všechny rovny.

12


povídka první

Není potřeba hrdinských činů, aby s člověkem nakonec vyjebali.


„Kávu, nebo koláček? Nebo obojí?“ Její tvář obklopovala zlatohnědá helma, kterou si ráno vytvořila z hustých vlasů a tuny laku. Našpulené rty se silným nánosem rtěnky mu připomněly chleba s máslem, který si před třemi hodinami namazal k snídani. Chtěl si dát i sýr, jen se včera večer nedonutil vyrazit do večerky, kterou má před domem. „Nebo obojí?“ Na malý stůl plný barevných reklamních letáků položila papírové desky s logem neziskové organizace a velkým nápisem PERSONÁLNÍ. Dlouhým a pečlivě vyšlechtěným nehtem ukazováčku přejela za okraj a otočila na první stranu. Ani na chvíli neopustila styl a výraz ženy, jež se snaží být dokonalou. I dámou.

17


–––– josef könig –––

„Děkuji vám, ale kávě jsem na chuť stále nepřišel,“ rozhodl se hrát její hru i dnes. „A hlad také nemám,“ opětoval ironicky úsměv, zatímco se snažil vytlačit z hlavy představu o tom, jaké by to bylo zakousnout se ředitelce do obličeje. Seděli naproti sobě. Podobné chvíle mu vždy připadaly komické. Hra na firmu, peníze, na společnost, na hodnoty, na nadřízenou a podřízeného. Hra na práci ve státem dotovaném cirkuse. Hra na státní správu, která především spravuje jen sama sebe, a to ještě takovým tempem, aby každý unavený zaměstnanec stihl ve čtyři hodiny odpoledne svůj oblíbený seriál. Idylka. Dveře do útulné kanceláře ve třetím patře se prudce otevřely a ke dvojici se propotila paní Monika. Dle velkých mastných půlkruhů v podpaží bylo jasné, že místo výtahu zvolila točité schody. Objemná personální osoba z prvního patra napasovala svých sto dvacet kilo do přichystané židle u kraje stolu. Pronesla jednu z nesmyslných výmluv o pozdním příchodu, které jako by zaměstnanci státní sféry dostávali vytištěné při nástupu do zaměstnání. Otevřela diář s obrovským nápisem letošního roku, čímž dala najevo, že je již připravena stát se povinným svědkem rozhovoru významné kočky s bezvýznamnou myší. Útlá dáma v kostýmku mezitím zvedla ruku obtěžkanou zlatými hodinkami a zkontrolovala tvar průčelí své helmy. „Pane Jiří, zavolala jsem si vás

18


–––– společnosti ––––

z jednoho důvodu. Za dva měsíce vám u nás končí smlouva, kterou, jak jistě víte, máte na dobu určitou. No a chtěla jsem si popovídat, pobavit se, ujasnit si, jak se vlastně věci mají, jak jsme na tom, co si o naší spolupráci oba myslíme a kam bychom se případně mohli posunout dál.“ Mladík souhlasně pokýval hlavou na znamení, že chápe. Chvilkou mlčení však dal najevo, že nebude první, kdo se do nesmyslného rozboru stále ještě existujícího pracovního místa v nejzbytečnější, státem dotované organizaci, pustí. „Abyste mne pochopil, za naším rozhovorem se nenachází nic osobního. Chraň bůh. Právě naopak. Dodnes nechápu, jak se nám, i když bych spíše mohla říkat, a vy víte, že nejsem příliš ješitný člověk, spíše mně, podařilo dostat vás, tak schopného člověka, právě k nám, do naší organizace.“ Nadzvedla obočí takovým způsobem, až mladík dostal strach o její zdraví. „Co na to říct!?“ vysoukal na nesmyslnou polootázku nesmyslnou odpověď. „Také to dodnes nechápu, pane Jiří,“ přispěla svým dílem do diskuse, zřejmě pro odlehčení atmosféry, upocená hlava personální dělnice. Pečlivě upravený chleba se sexy máslem ji okamžitě zpražil pohledem – aby bylo jasno, kdo je v místnosti jen do byrokratického počtu. Ředitelka se naklonila nad stůl a pokračovala: „Víte, Jiří, udělal jste tady za ten rok kus poctivé

19


–––– josef könig –––

práce. Ten váš klid a nadhled, přístup při řešení problémů… Když zavzpomínám, jak jste odmenežoval naši poslední poradu, brilantně se dokázal vypořádat s  problémem, který mezi sebou měly Mirka s Jitkou… Jiří, jste opravdu schopný. Velice schopný.“ Opřela se zpět do křesla, sepjala ruce a  podepřela si bradu. Několikrát si poposedla a zavrtěla se, jako by ji kožené křeslo pálilo přes černou sukni. „Jste až příliš schopný pro tuto pozici.“ Silou přitiskla stehna k sobě a pootevřela ústa. Drobně vydechla. Mladík se zadíval do modrých očí s hutnými černými stíny. „Děkuju, snažím se.“ Už od začátku tušil, jakým směrem se diskuse bude ubírat. „Navíc mi dnes ráno psali z Grafitonu a potvrdili mi cenu kolem dvaceti tisíc. Vše nás tak vyjde ještě o pět tisíc méně, než jsme počítali.“ Na moment zapřemýšlel, jestli vůbec měl svůj poslední obchodní úspěch vytáhnout. Vzápětí však usoudil, že čekat na velkou odpolední poradu už asi stejně nebude mít smysl. Postava připomínající luxusní panenku ve středně pokročilém věku opět poposedla v křesle a sevřela pěst. „To je skvělé. Opravdu skvělé. Jak říkám, jste až příliš schopný pro tuto pozici. Máte na víc.“ Zavrtala se zpět do opěradla. „Jste až příliš schopný pro naši firmu.“ Rázným pohledem zkontrolovala podřadnou sílu z personálního.

20


–––– společnosti ––––

Odpoledne vymazalo pátou hodinu. Příjemných pětadvacet stupňů věštilo příjemné léto. Zastavil se u stánku s občerstvením a prohlížel si bublající olej, kde věci připomínající maso vyfukovaly těžké aroma a lákaly k útratě. „Potkáme se?“ ozvalo se z telefonu hned, jak stiskl zelené tlačítko a přiložil si placatý přístroj k tváři. „Nevím, jestli mám po dnešku tu správnou náladu,“ odvětil ironicky a dostatečně důrazně. Alespoň se snažil. „Ale nech toho. Uvolnil se mi večer, jinak mám do konce týdne plno.“ „Co to je?“ Přes ostrý zvuk sotva slyšel její hlas. „Někdo tu tlačí bednu.“ „Jakou bednu?“ „To je jedno.“ „Trochu se mi ztrácíš.“ Nesouhlasně pokrčil rameny směrem k malé Japonce stojící ve stánku, která se mu už nějakou chvíli snažila prodat jeden z mastných pokladů. „Za dvě hodiny? V sedm mám čas! Na chvíli!“ Dokázala ho vždy vyburcovat. Zároveň si však uvědomoval, jaký je slaboch. A moc dobře věděl, že ona to ví mnohem lépe. Možná proto ji to s ním tak bavilo. Chtěl dnes být sám. Respektive bez ní. Neměl chuť hrát jakékoliv hry. Doufal, že přijde domů, nalije si panáka bílého rumu, zapálí si cigaretu a celý večer bude tupě zírat na bílou zeď, na kterou se několik let snaží koupit obraz. Stačil však

21


–––– josef könig –––

jeden telefonát a neměl na výběr. Chvíli přemítal a uvědomil si, že jí ještě nikdy nedokázal říci ne. Je asi silnější než on, i když při jejich schůzkách to tak nikdy nevypadá. „Budu tam.“ Zavěsil. Prošel Vodičkovou ulicí a zamířil ke Karlovu náměstí. Alespoň se projde. A třeba se mu podaří vytěsnit zbytek rozhovoru z rána. „Pane Jiří, nikdy jsme spolu neměli konflikt a  věřím, že my dva, chytří lidé, se spolu můžeme bavit vždy na rovinu. Nemyslete si, že je mi vše nějak extra příjemné. Ale víte, po pravdě. Je na vás vidět, co všechno máte pracovně za sebou. Vaše chování, váš přístup. Jste prostě úplně někde jinde než většina lidí, kteří u nás ve státní sféře pracují. Jste mnohem výš. Máte na víc. Máte na to stát se v budoucnu špičkovým manažerem. Vy, pokud mi dovolíte tohle spojení, potřebujete od svého zaměstnavatele TO NAVÍC. Bohužel, já vám TO NAVÍC nabídnout nemohu a  v  této situaci vlastně ani neumím. Vím, že situace u nás bude stejná i za rok, žádný lepší post tu jednoduše nebude, a řekněme si na rovinu, jste ochotný dělat za patnáct tisíc čistého? Vy? Mladý muž ve vašem věku? Co kdybyste se rozhodl mít rodinu, děti, cestovat. Nemusíte mi ani odpovídat. Na nic si u nás nevyděláte, takový je bohužel stav. A já bohužel nemám kapacity na to, abych vám během roku přidala, a žádný kariérní postup u nás také

22


–––– společnosti ––––

s politováním nehrozí. Vím, co jsem vám slibovala loni, ale situace se bohužel změnila.“ Prošel parkem a zabloudil do úzkých uliček na okraji Prahy 1. Z kapsy vytáhl krabičku lehkých cigaret. Zapálil si. „Mohlo by se zdát, že snad o vás nemám zájem. Ale věřte mi, vím, že pokud mám stát na vaší straně, a věřte, že stojím, musíme se spolu rozloučit. Vím, že to pochopíte. Navíc jsem si jista, že do půl roku byste přišel s tím, že chcete sám odejít. A věřte, neměla bych vás jak udržet. Navíc, když vedete firmu, to jsou obrovské starosti, pane Jiří, které se nečekaně vyjeví a vy je musíte operativně řešit. Občas se například vrací lidé z mateřské dovolené, na které už jste úplně zapomněl. Chápete? Jsem ale ráda, že vše berete rozumně a chápete, že tohle dělám jen pro vás.“ Mrcha! Opustil podchod a zamířil do dvora. Po několika schodech a páru dveří jej přivítala barová stolička s příjemně němým barmanem a dvojitou vodkou. Bude teprve šest a má ještě hodinu. Prázdnou přemýšlivou hodinu s ruským přítelem. „Víte, třeba taková situace. Mívám často návštěvy, jak víte, a opravdu mi přijde hloupé, že musím chodit za vámi s tím, abyste nám udělal kafe. Vy? Chápete? Vy, který byste mohl z fleku sedět na mé židli a naši organizaci vést. Víte, jaké to pro mne je, přijít za vámi a chtít po vás dvě presa? Ale já to dělám pro

23


–––– josef könig –––

vás, Jiří, to si musíte uvědomit. Jen pro vás. Máte na víc! A vy to dokážete.“ Pečlivě upravené ruce zvedly ze složek jeden z dokumentů. „Připravila jsem vám skvělý doporučující dopis!“ Mrcha!

Posadila se a štípla jej do stehna. Protáhla si krk, až uslyšel drobné křupnutí. U úst si přidržela kapesník. „Jestli chceš čaj, tak je v konvici,“ otočila se a za moment už stála před kulatým zrcadlem v koupelně. Dveře do chodby i pokoje nechala schválně otevřené. Ráda s ním po sexu mluví. Je chytrý, bystrý a vtipný. Miluje na milencích, když jsou vtipní. Kapesník od krve odhodila do koše. Jiří se postavil a oblékl si kalhoty. Na kraji postele si protáhl záda a zapálil si cigaretu. V krabičce jich zbývá ještě polovina. To by mohlo do zítřejšího odpoledne vydržet. Nesnáší, když si nestihne večer koupit zásobu nikotinu a ráno nemá co kouřit. Rukou si promnul obličej a upravil rozcuchané vlasy. „Dnes toho moc nenamluvíš, viď?“ doletělo do pokoje z koupelny. Neodpověděl. Palcem na noze posouval tam a zpět konec černého provazu, který ležel na dřevěné podlaze. Ještě před hodinou ho pevně omotával kolem pečlivě udržovaných ženských nohou. Poté oba konce střídavě propletl přes břicho až ke krku, kde se zvláštní smyčkou dostal k zápěstím, která

24


–––– společnosti ––––

svázal za zády. Na sobě měla jen speciální kožené podvazky, korzet a límec, vše spojené několika latexovými řemeny. Už mu tak otevřela. Vždy mu tak otevírá, než ji sváže. Zazvonil třikrát. I když má klíče skoro půl roku. Dvakrát dlouze a potřetí krátce. Až nyní si uvědomil, že ji ve dveřích uhodil asi až příliš silně. Bylo mu to jedno. Spadla do chodby na záda a lehce se uhodila o dveře. Domluvený signál, který by vše zastavil, však nezazněl. Jen se ho tiše a ironicky zeptala, jestli je to všechno, co umí. Kopnutím do břicha však veškerou další konverzaci ukončil. Konečně ji svázal. Nechal ji chvíli ležet s roubíkem v ústech. Zapálil si cigaretu a pomalu si sundal kalhoty. Poté ji hodil na postel, roztáhl jí nohy a tvrdě ji začal ojíždět. Jakmile začala působit klidněji, stlačil její ruce směrem k zádům, čímž stáhl provaz kolem jejího krku a zbavil ji možnosti se nadechnout. Chvíli ji nechal dusit se, dokud sebou nezačala škubat. „Budu si asi muset koupit kvalitnější obojek,“ vešla do pokoje a přerušila ho z letargie. „Mám to moc červené?“ naklonila k němu zarudlý krk. Na odpověď ani nečekala a vydala se prohrabat jednu se svých skříněk. Spíše to vypadalo, že se vrátila pochlubit. Ze šuplíku u postele vytáhla ručník a vrátila se do koupelny. „Dnes toho moc nenamluvíš, viď?“ rýpla si znova zvýšeným hlasem.

25


–––– josef könig –––

„Můžeš mi říct, co to dnes jako do prdele bylo?“ chtěl slyšet alespoň jeden rozumný důvod. „Pravidlo číslo jedna,“ dorazilo k němu se zvukem padající vody. Jiří pohrdavě oddechl. Vzpomněl si na pravidla, která si stanovili asi před rokem, kdy úspěšně prošel pohovorem. Vybavil si velký červený obraz plný holandských tulipánů, jejž si prohlížel, když mu ho v rámci třetího a závěrečného přijímacího kola kouřila v kanceláři. Jak symbolické, když nespolykané semeno ze země utřela nevyhovujícími životopisy dalších aspirantů o práci. Jasně mu tehdy řekla, že nikdy nebudou v posteli mluvit o práci a naopak. Žádné náznaky, žádné úlevy, žádné vydíraní. A pokud bude chtít a bude ji šukat, místo supervizora obchodního týmu bude jeho. „Promiň, ale s pravidlem jedna jdi dnes do prdele,“ chtěl slyšet odpovědi. „Dáš si ten čaj?“ odbyla jej zvýšeným, ale klidným hlasem. Sprchovala se vždy jen chvíli. Do pokoje se vrátila s několika pleťovými krémy, které pečlivě nanášela na každý kousek vysportovaného těla. Málokdo jí tipoval čerstvých padesát. „Tak co to bylo ráno za šaškárnu? Jsi mi to mohla říct třeba teď, ne?“ „A připravit se o tohle?“ Kývla hlavou směrem ke zkroucenému provazu. „Koupila jsem ho hned po práci. Když jsem ti volala, byla jsem v nějakém obchodě

26


–––– společnosti ––––

s horolezeckými potřebami. Je pevné a silné. Jako ty. Líbí se mi.“ Štípla ho do stehna. „A dnes jsem si tě nemohla nechat ujít!“ Ucukl. „Připadal jsem si tam jako největší kretén. A ještě si pozveš tu krávu zespoda.“ „Přestaň mi tu fňukat,“ vykřikla a nahlas se rozesmála. „Víš, jak jsem byla vlhká?“ „Tys…?“ „Líbilo se mi, že jsi nemohl nic dělat. Bylo to geniální!“ poslala mu virtuální polibek. „Celou dobu?“ vykulil na ni oči. „Celou dobu,“ mrkla a rozetřela si bílou vrstvu krému od zápěstí k ramenu. „Vrazila jsem si ho tam těsně před tím, než jsi přišel.“ Jiří otevřel okno a zapálil si další cigaretu. Vybavil si, jak se před ním během vyhazovu v  křesle svíjela, vybavil si její vlhké oči. Odevzdaně se pousmál a vyfoukl kouř směrem k žižkovské věži, která byla svědkem mnoha živelných večerů v bytě paní ředitelky. „Jsi zvrácená!“ „A to tě baví, ne?“ „Tak proč?“ nenechal se odbýt. Klára si natáhla kalhotky a zapnula si podprsenku. „Nic v tom nehledej. Snižování stavů. A tobě končí smlouva.“ „Moc lidský to ráno nebylo!“

27


–––– josef könig –––

Vstala a zmizela v kuchyni. „Hlavně mi tu nezačni moralizovat, puso. Jen abys nezapomněl, jak skvěle sis tohle místo vyšukal… Za chvíli budu muset do galerie. Zůstaneš?“ Jiří zamačkal zbytek cigarety do květináče na parapetu. Věděl, že to nesnáší. Už když poslouchal svoji výpověď, tušil, že zavolá. Že si bude chtít užít jeho sílu i zlost, bude ho chtít čerstvého, nepříčetného a agresivního. Cítil z ní, jak si vše vychutnává už v kanceláři. A její pojistka? Svědek z personálního. Mohl jen poslouchat. Držela ho na uzdě. Připravila si ho. A i když věděla, že v místnosti bude její kolegyně, přesto si do vagíny nacpala ten malý fialový vibrátor. „Vypadnu,“ vešel za ní do kuchyně a opřel se o velký stůl. Stála proti němu ve spodním prádle. Ranním lakem upravenou helmu vystřídaly mokré zplihlé konce vlasů podél obličeje. Míchala čaj. Usmála se. „Ten toho zažil, co,“ pokynula směrem k silné dubové stolní desce. Mladík vytáhl z kapsy klíče a položil je vedle sebe. „Budu ti chybět!“ dodal patřičně namyšleně. „Příští týden začínají pohovory,“ naposledy ho popíchla. „Tři kola?“ Sevřenou rukou ji jemně ťuknul do brady a opět si vybavil louku plnou tulipánů. „Jako vždy!“

28

Společnosti  
Společnosti