Page 1


Los Angeles, 1989

V

neděli absolvuju návštěvu u  otce, nijak pozoruhodnou. Nezmíním se o sbírce známek, ani o dopise, ani o návštěvě u babičky. Tatínek mě zase poznává a zřejmě si vůbec nevybavuje mou večerní návštěvu během týdne. Ani své varování, že se už nikdy nesmím vrátit. Mluvíme o počasí – na listopad je v Los Angeles letos chladno. Mluvíme o filmu, na který mám dnes večer pracovně zajít, Řidič slečny Daisy, že v něm hraje Jessica Tandyová a jak se nám před několika lety oběma líbila v Zámotku. Mluvíme o Díkůvzdání, které tu bude, než se nadějeme, a pak se tatínek zeptá, jestli už tou dobou budeme zpátky doma. Jestli jsem nenašla letenky, aby se dalo přesně zjistit, kdy poletíme nazpátek. „Hledám,“ odpovím jako vždycky. Skloním se, políbím ho na plešatící hlavu a slíbím, že se vrátím příští neděli. „Já vím,“ řekne a já na odchodu doufám, že snad opravdu ví. 2 Když přijedu domů, parkuje mi na příjezdové cestě neznámé auto, bílý ford. Zaparkuju na ulici a projdu příjezdovou ces110


Ztracený dopis

tou, až uvidím v autě sedět Benjamina. Zaklepu na okénko vedle řidiče, trhne sebou a napůl je stáhne. „Nebyla jste doma,“ říká plaše. „Tak jsem si říkal, že počkám, než se vrátíte.“ „Jak dlouho tady sedíte?“ zeptám se. Pokrčí rameny a já uhádnu, že už dlouho. „Myslela jsem, že jste na konferenci v San Francisku…“ Vystoupí z  auta a  pak mě následuje po  pěšině k  domu. „Byl jsem v San Francisku. Vrátil jsem se až dnes ráno,“ říká. „A něco jsem zjistil.“ „Něco?“ Otevřu domovní dveře a  Benjamin vstoupí za  mnou do  domu. Je tam binec, jaký tu nikdy nebýval, dokud tu bydlel Daniel, který je posedlý pořádkem. Moje knihy z  knihovny zabírají celý konferenční stolek v  obývacím pokoji a na jednom konci pohovky je hromada vypraného prádla, které jsem ještě neposkládala. Aspoň že je čisté. Shrnu knihy na hromadu a odnesu prádlo do kuchyně, kde je odložím na linku, aby na ně nebylo vidět. „Hezký dům,“ poznamená Benjamin. Bince si zřejmě nevšiml. „Díky.“ Benjamin má pravdu – je to krásný dům, až na ten můj binec; zrenovovaný montovaný prázdninový domek, který předchozí majitelé napůl strhli a přestavěli tak, že vypadá jako moderní osmdesátková verze svého bývalého já. Neprozradím však Benjaminovi, že od té doby, co Daniel odešel a pak mi ho milostivě přenechal, uvažuju o jeho prodeji. „Kávu?“ zeptám se místo toho. Udělal si pohodlí na pohovce a prohlíží si moje knihy z knihovny a mapy Rakouska. „Jasně,“ řekne. Uvařím konvici čerstvé kávy, pak se vrátím do  obývacího pokoje a  sednu si vedle něj. Zčistajasna vnímám naši blízkost a trochu poposednu, abychom se náhodou nedotkli nohama. 111


Jillian Cantorová

„Tak povídejte o tom něčem, co jste zjistil v San Francisku.“ „Ukázal jsem vaši známku celé konferenci,“ říká, ale pořád pokukuje po mých knihách a nedívá se na mě. „Nikdo ji ještě nikdy neviděl, chci říct takhle s tou květinou na věži.“ Nezní to jako „něco“. Zní to jako „nic“. Odtrhne se od knih, podívá se na mě a v obličeji má živější výraz než obvykle. Je vzrušený něčím, co zjistil. „Ale pak jsem se začal vyptávat na Fabera, jestli někdo nemá sbírku jeho známek, jestli někdo neví, co se s ním stalo po Anschlussu.“ „Umřel,“ vzpomenu si na údaje o něm ve filatelistické příručce, kterou jsem si půjčila z knihovny. „Jasně, ale jak se potom jeho květina dostala na tu věž?“ „No, nebyla jeho,“ řeknu to, co mi připadá zřejmé. Benjamin však pokrčí rameny, jako by si tím nebyl jistý. V duchu se ptám, jestli není možné, že by tahle známka vznikla dřív, než se Benjamin domníval. „Moment, dojdu pro kávu.“ Jdu do kuchyně, naleju dva hrnky a odnesu je zpátky do obývacího pokoje. Benjamin si vezme svůj a poděkuje mi. „Každopádně,“ pokračuje, „setkal jsem se s  chlápkem, který je fakt velký sběratel éry druhé světové války. Dokonce měl ve  sbírce originál známky se Svatoštěpánskou katedrálou. Ten bez květiny. Pamatujete, říkal jsem vám o něm.“ Vytáhne z tašky polaroidovou fotku a ukáže mi obrázek původní známky, který určitě pořídil v San Francisku. Tahle známka se tolik podobá známce na dopise, který mám v tašce, až bych skoro vůbec nerozeznala rozdíl. Jenže o něm vím. Na téhle chybějí ty malé okvětní lístky květiny na špici věže. „Tak co to všechno znamená? Otcova známka je nějaké zvláštní vydání, nebo co?“ Benjamin usrkne kávy. „To ještě nevím. Ale to není to, co je zajímavé. Tenhle sběratel říkal, že ho před několika lety 112


Ztracený dopis

kontaktovala nějaká žena. Shání Faberovy známky. Chtěla vědět, co má, nabídla, že je od něj vykoupí za hodně vysokou cenu. Za větší, než odpovídala skutečné hodnotě.“ Benjamin mluví rychle; je přehnaně vzrušený. Ale nic z toho, co říká, mi zatím nedává smysl. „Nechápu,“ řeknu. „Proč je to důležité?“ „Ta žena, co ho kontaktovala, řekla, že je Faberova dcera.“ „Fräulein Faber?“ Snažím se představit si tu dívku, nyní podle všeho stařenku a velmi pravděpodobně už ne Fräulein. Ale je naživu a musela se nějak dostat z Rakouska. „Kde je? Víte to?“ „No, před několika lety prý byla v Cardiffu.“ Cardiff-by-the-Sea jsem právě míjela cestou k  babičce. „San Diego?“ Představa, že je tady, tak nablízku, mi připadá téměř neuvěřitelná. „Ne, v anglickém Cardiffu. Ve Walesu.“ A zčistajasna je zase vzdálená. Přes celý světadíl a ještě přes oceán. Dnes bych musela dát na tenhle dopis hodně známek, abych jí ho mohla poslat. A nevím, jestli bych to dokázala, jen tak koupit několik známek letecké pošty a bezstarostně hodit psaní do schránky a nechat je odletět na druhý konec světa. Co kdyby se ztratil? „Jack vyhledá ve svých záznamech kontaktní informace, až dorazí domů, a prý mi je předá příští týden. Chci jí napsat a zeptat se na tuhle konkrétní známku, na ten konkrétní dopis, co máte.“ Dopije kávu a postaví hrnek na konferenční stolek, vedle mých knih z knihovny. „Jestli vám to tedy nevadí?“ Zavrtím hlavou. „Jestli je obzvlášť cenná, možná bude ochotná za ni zaplatit pěkné peníze. A pokud není… Jack už říkal, jak přeplatila všechny jeho Fabery.“ Klenot, říkal vždycky tatínek. Právě proto jsem původně zašla za  Benjaminem. Pokud existuje sebemenší možnost, 113


Jillian Cantorová

chci to vědět. Koneckonců, myslela jsem přece na tatínka, na náklady za trvalou péči o něj. Ale nemůžu ten dopis prodat téhle ženě, které byl možná původně před léty určený. I kdyby za něj nabídla hromadu dolarů, nemohu od ní vzít peníze za dopis adresovaný jí. Jason si byl náramně jistý, že tu existuje nějaký příběh. Ale je možné, že příběh se neskrývá ve známce, ale v té staré paní, co žije ve Walesu a kdysi bývala mladší, zamilovanou dívkou, která žila v Rakousku? Jak se odtud dostala do Walesu a co se stalo s mužem, jehož milovala? „Nemůžu jí ho prodat, jestli jí po právu patří,“ řeknu nakonec Benjaminovi. „Vrátím jí ho, ale ráda bych jí napsala osobně a požádala ji o její příběh. Až dostanete od toho Jacka kontaktní informace, můžete mi je dát?“ „Jasně,“ odvětí Benjamin přívětivěji, než bych čekala s  ohledem na  to, jak jsem ho pravděpodobně připravovala o čas, když jsem ho vyslala na neplodnou honbu za něčím, za co ani nedostane zaplaceno. „Ale zeptáte se jí taky na tu známku? Na květinu?“ naléhá. „Proč se staráte, když ji nechci prodat?“ Neříkám to nevlídně, jenom věcně. K čemu mu to teď je? „Prostě to chci vědět. Jenom to chci pochopit.“ Poprvé se mi podívá do očí. Ty jeho jsou tmavomodré, skoro černé, jako oceán v Santa Monice. Jsou krásné a zároveň trochu smutné, naplněné větším citem, než bych od něj čekala. A mě napadne, že ho vlastně vůbec neznám, že má i jiný život než známky, a jsem na ten život trochu zvědavá. „Víte,“ dodá, „pro případ, že bych ještě někdy na něco takového narazil.“ Pousměje se. „Samozřejmě,“ odpovím. „Samozřejmě se jí na tu známku zeptám.“ A v duchu se ptám, zda Benjamin taky nechce rozmotat historii. Jestli ho stejně jako mě najednou víc nezajímá její příběh. 114

Ztracený dopis  
Ztracený dopis