Page 1

DOŠEL NÁM ČAS Barbora Walterová Benešová


© Barbora Walterová Benešová, 2018 © Nakladatelství BRÁNA, 2018 ISBN 978-80-7584-071-4


„Jestli se domníváš, že celý svět je špatný, pak si uvědom, že se skládá i z lidí, kteří jsou jako ty.“ Mahátma Gándhí


Došel nám čas

PROLOG Celý svět a hlavně jeho společnost se pomalu řítí do záhuby. Naše planeta je přelidněná a pomalu začíná protestovat. Neustále přibývá hrozivých živelných katastrof, a nejenže nás ničí příroda, která nám oplácí to, jak se k ní chováme, ale ještě ke všemu se ničíme sami navzájem. Lidé si ubližují a zabíjejí se jen tak, bez zjevného důvodu. Přibývá teroristických útoků a  šílenců, kteří vraždí ve jménu neexistujících bohů. Lidé denně umírají na drogová předávkování, pod koly automobilů nebo je unášejí šílenci, kteří ani netuší, proč to vlastně dělají. Všichni jsou dnes závislí na výpočetní technice a moderní technologii. Bez mobilu děti neudělají ani krok a nedej bože, kdyby neměly nabíječku. Jak by si asi dokázaly poradit, kdyby třeba přestala jít elektřina? Pravděpodobně by polovina mladší generace zešílela. Jak budou žít bez počítačů, tabletů a mobilů? To jsou věci, které jsou důležitější než vzduch anebo potrava. A co kdyby nešla elektřina několik dnů nebo dokonce týdnů? Blackout je poslední dobou velmi ožehavé a  diskutované téma. Zasáhne velké množství obyvatelstva. V  takové době by se k nám nedostaly ani aktuální informace, na které jsme zvyklí. Vypukla by panika a nikdo by nevěděl, co se stalo, co se bude dít a hlavně, jak dlouho to všechno bude trvat. Délku trvání do obnovy dodávek elektrické energie by stejně nikdo s  určitostí nedokázal předpovědět. Vzhledem k  propracovanému bezpečnostnímu systému se jeví jako nejpravděpodobnější důvod vzniku rozsáhlého výpadku elektrické energie souběh několika významných příčin najednou. Od těchto příčin se odvíjí 7


Barbora Walterová Benešová

i rychlost znovuobnovení dodávek elektrické energie. Pokud dojde ke značnému fyzickému poškození infrastruktury, bude čas obnovy přímo úměrný rozsahu tohoto poškození v řádu dnů až týdnů.

1. Všechno začalo pouhým stisknutím vypínače – jenže světlo se nerozsvítilo. První, co mě napadlo, bylo jít zkontrolovat pojistky do sklepa, táta to vždycky tak dělal. Nahmatala jsem vypínač za dveřmi a stiskla ho, ani ten se ale nerozsvítil. Pitomče, vynadala jsem si v duchu. Vždyť nejde proud. Sáhla jsem pro mobil do kapsy, abych si posvítila na příkré schodiště, rozsvítil se, ale ukazoval podezřelou zprávu: Jen tísňová volání. Že by nešel ani mobilní signál? Došla jsem k  hlavní rozvodné skříni, ale jistič byl ve správné poloze. Zkusila jsem ho shodit a znovu nahodit. Ale nic se nestalo. Zaposlouchala jsem se do hlasu našeho rozlehlého domu, ale stále byl tak ponuře tichý. Žádné povědomé hučení elektrospotřebičů, žádné kroky a dokonce ani štěbetání mých malých sourozenců. „Sakra,“ zaklela jsem. Vrátila jsem se do kuchyně a  při světle z  mobilu vyštrachala v zásuvce baterku. Jenže ani ta se nerozsvítila, zřejmě v ní došly baterie. Zaklela jsem znovu, ale tentokrát trochu hlasitěji. Hledala jsem náhradní baterie, ale nemohla jsem je v šuplíku najít. Když jsem je konečně objevila, roztřesenou rukou jsem je vyměnila a svítilna konečně ozářila část naší kuchyně. Bylo to strašně nepříjemné, slyšet všude kolem to mrtvolné ticho. Už jsem to zažila, že vypli elektřinu v celém bloku nebo i v celé ulici, ale vždycky tu byla máma. Ještě nikdy jsem nebyla sama takhle po tmě uprostřed noci. 8


Došel nám čas

A pak jsem uslyšela dětský vystrašený hlas z  patra: „Mariano! Mariano! Kde jsi? Co se to děje?“

2. „Volá ti máma, máma volá!“ rozkřičel se mi mobil na celý autobus. „No tak, zvedni to, volá přece máma,“ mobil křičel dál, protože jsem ho jako na potvoru nemohla vylovit z batohu. Všichni se po mně samozřejmě otáčeli. Nevím, proč jsem si nastavila tak pitomé vyzvánění. Když jsem seděla sama v pokoji a zkoušela jedno po druhém, připadalo mi to vtipné. Teď jsem se v přeplněném autobuse přece jen trochu styděla. „Volá ti máma…“ ještě stačil vykřiknout, než jsem konečně přetáhla symbol malého telefonu do zeleného políčka na jeho displeji. „Ano, mami, co se děje?“ vykřikla jsem do sluchátka. „Mariano, přišel ti dopis ze Stanfordu,“ vykřikla nadšeně do sluchátka, až mi málem zalehly uši. Cítila jsem, jak se mi nervozitou rozklepaly ruce. Přišel mi dopis z druhé nejlepší univerzity na světě. „Mami, otevři to, co tam je?“ vykřikla jsem nedočkavě. „Anebo ne, počkej s tím na mě,“ zarazila jsem ji na poslední chvíli. „Měla bys to asi otevřít sama,“ slyšela jsem v jejím hlase to neuvěřitelné nadšení. „Mami, neraduj se předčasně, třeba moji přihlášku zamítli,“ snažila jsem se mírnit její nadšení. „Věřím ti,“ řekla a zavěsila. Tak tím mi tedy výrazně pomohla. Věří mi, a když mě nepřijmou, budu snad pro ni zklamáním? Teď budu vystresovaná nejen kvůli vlastní budoucnosti, ale ještě kvůli mámě. Vystoupila jsem z  autobusu skoro na konečné v Berwynu v samé východní části Chicaga. Proběhla jsem 9


Barbora Walterová Benešová

po hlavní ulici až skoro na konec, kde se rozdvojovala na Home Avenue a Riverside Drive. „Kam tak spěcháš, Mariano? Málem jsi do mě vrazila,“ zastoupil mi cestu poďobaný Radek s  koštětem v  ruce. Jeho táta byl majitelem Café Praha na rohu ulice a Radek vždycky zametal před kavárnou, když jsem se vracela ze školy. Asi náhoda. „Ahoj,“ znejistěla jsem. „Spěchám domů, čekám důležitý dopis.“ „Ze Stanfordu?“ pamatoval si naše velmi krátké každodenní debaty. Věděl, jak moc chci studovat medicínu. Ale jestli budu jednou skutečně lékařkou, rozhodne příštích osm let náročného studia. Ne, o tom teď rozhodne ten dopis, který na mě doma čeká. „Ano, ze Stanfordu,“ pousmála jsem se. „Nezlob se, ale už vážně musím běžet.“ Radek byl jediný v  celém městě, s kým jsem mohla procvičovat jeden ze svých mateřských jazyků. Sice žiju v  Chicagu, ale do Američanky mám skutečně daleko. Moje máma je čistokrevná Češka, jak o sobě vždycky hrdě prohlašuje, a táta byl Francouz. Už odmalička jsem s nimi mluvila jejich rodnými jazyky. Naštěstí i oni si mezi sebou dobře rozuměli. Máma uměla bezvadně francouzsky a táta něco česky rozuměl. Nikdy jsem neměla problém přecházet mezi všemi třemi řečmi. Vždyť moje babička a dědeček, co žijí nedaleko českého hlavního města na vesnici, neumí ani jeden ze světových jazyků. Jezdím tam se svými sourozenci na prázdniny. Jsou to statkáři a milují procházky do přírody. Prázdniny strávené u nich jsou vždycky jako v pohádce. Druhá babička zase žije přímo v centru Paříže, u ní to bývají zase úplně jiné volné dny. Musím se tam vždy chovat jako pravá dáma a dokonce se tak i oblékat. Babička mě vodí na večírky, dýchánky a samé sedánky. I to jsou super prázdniny. 10


Došel nám čas

Francouzský dědeček se po rozvodu s babičkou usadil tady ve Spojených státech. Prý si spolu nerozuměli. Každý z nich byl úplně jiný. Věřím tomu, zatímco babička byla skutečná madame, dědeček měl blíž k  přírodě. Zřejmě i proto se stal farmářem v Nebrasce. Veškeré svoje životní úspory vrazil do pravého amerického ranče. Měl na svém statku spoustu zvířat a pěstoval brambory a kukuřici. I tahle část prázdnin stála za to. Každý rok jsem se těšila ke všem svým prarodičům a to už jsem dávno oslavila svoje osmnácté narozeniny. Je pravda, že letos budu muset kvůli nástupu na univerzitu léto v Čechách trochu zkrátit. Věděla jsem, že pokud mě opravdu přijmou na Stanfordskou univerzitu, budou mít všichni neskutečnou radost. A dokonce na mě snad budou i hrdí. A bohatá francouzská babička mi do začátku určitě finančně hodně pomůže. Vždycky tvrdila, že šetří hlavně na naše vzdělání. Přece jen jsme děti jejího jediného syna. Babička nikdy nebyla lakomá, ale nejraději utrácela za naše vzdělání. Když šlo o školu, koupila by nám doopravdy všechno. Ale na nový mobil bychom od ní příspěvek čekali marně. Vřítila jsem se do domu jako velká voda. Ve dveřích jsem srazila své nejmladší bratry Tadease a Tobiase a ani jsem se neomluvila. Ti dva si jen na čele vykroužili prsty kolečko a něco na mě pokřikovali, ale já je neposlouchala. Potom pokračovali ven za svými kamarády. Vběhla jsem do kuchyně, kde stála mamka u linky a zdobila dort na oslavu desátých narozenin. Byla to tři velká kola, která maminka právě potáhla barevnou fondánovou hmotou. „Mami, kde je ta obálka?“ vyhrkla jsem. „Dobré odpoledne, Mariano,“ pozdravila mě matka zdvořile. Chtěla mi tím dát jasně najevo, že snad pozdrav je základem slušnosti. „Dobré odpoledne, maminko,“ políbila jsem ji na tvář a nervózně se rozhlížela po kuchyni. 11


Barbora Walterová Benešová DOŠEL NÁM ČAS Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 4, 101 00 Praha 10, jako svou 1182. publikaci Obálku navrhla Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Nicole Škorpilová Technická redakce Vlasta Machová Sazba Patricie Císlerová EUROPRINT a. s.

Stran 320 Vydání první Praha 2018

info@brana-knihy.cz www.brana-knihy.cz Připojte se k nám na Facebooku Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením

Došel nám čas  
Došel nám čas