Page 1


Ve městě zbytnělém uprchlíky, ač se stále ještě těšilo míru – nebo jinak, ve městě, které prozatím nebylo ve válce, se potkal ve třídě jeden mladík s dívkou. Ale nepromluvil na ni, a to mnoho dní po sobě. Jmenoval se Saíd a ona Nadja, měl vousy, ne tedy plnovous, spíš takové pečlivě udržované strniště, a ona zas byla vždycky celá zahalená do dlouhého černého hábitu. Tehdy si lidé ještě užívali luxusu, že v podstatě mohli nosit, co se jim zlíbilo, samozřejmě s jistými omezeními, takže pokud se někdo takto rozhodl, už to něco znamenalo. Mohlo by se zdát divné, že ve městě balancujícím na samé hraně propasti ještě chodili mladí lidé do školy – v tomto konkrétním případě do večerních kurzů na téma korporátní identita a strategie značek. Ale tak to prostě chodí, s městy se to má stejně jako se životem, v jednu chvíli jsme jako obyčejně na pochůzce a v další umíráme. Neustálé vědomí blížícího se konce však nemá vliv ani na pomíjivé začátky, ani na prostřední fázi, což platí až do chvíle, kdy se tento konec skutečně dostaví. Saíd si všiml, že má Nadja na krku znaménko krásy. Byla to taková hnědá oválná skvrnka, která se někdy, sice vzácně, ale zato bez ustání, pohybovala spolu s pulzem nahoru a dolů. * * * 7


Nedlouho po tomto zjištění Saíd Nadju poprvé oslovil. Jejich město ještě nezasáhly žádné významnější boje, jen docházelo tu a tam k nějaké té střelbě a nahodilým výbuchům náloží v autech, z nichž jste hluboko v hrudi cítili obdobné dunivé vibrace, jako když stojíte na koncertě hned u reprobeden. Saíd i Nadja si zrovna sbalili knihy a vyrazili ven ze třídy. Na schodišti se k ní Saíd obrátil a oslovil ji: „Promiň, ale nezašla bys na kafe?“ Načež po krátké odmlce, aby to nepůsobilo až tak neomaleně, s ohledem na její konzervativní oblečení, dodal: „Tady v kavárně?“ Nadja se mu zadívala přímo do očí. „Ty se večer nemusíš modlit?“ podivila se. Saíd nasadil nejsladší úsměv, jaký svedl. „Vždycky ne. Bohužel.“ Tvářila se pořád stejně. Nevzdal to a držel úsměv stejně vehementně, jako když se zoufalý horolezec těsně před pádem drží skály. „Myslím, že to je osobní věc. Každý to máme jinak. Nebo… to děláme po svém. Nikdo není dokonalý. Každopádně…“ „Já se nemodlím,“ přerušila ho. Dál ho upřeně pozorovala. Nakonec dodala: „Třeba někdy jindy.“ Sledoval, jak vychází ven na parkoviště pro studenty a tam, namísto toho, aby si zahalila hlavu černým šátkem, jak očekával, si nasadila černou motorkářskou helmu, která byla přicvaknutá k řídítkům odřené, prastaré trialové motorky, sklapla hledí, obkročmo se na ni usadila a vzápětí s burácením zmizela v oblaku prachu. * * * 8


Následujícího dne musel Saíd na Nadju pořád myslet. Pracoval pro reklamní agenturu, která se specializovala na venkovní reklamní poutače. Vlastnili billboardy po celém městě, další si pronajímali a snažili se získat nové plochy na autobusových spojích, sportovních stadiónech a od vlastníků výškových budov. Agentura obsadila dvě patra obytného domu přestavěného na kanceláře a měla kolem deseti zaměstnanců. Saíd patřil k nejmladším, ale šéf ho měl rád a dnes mu zadal zakázku na reklamu pro místního výrobce mýdel, kterou musel odeslat mailem do pěti hodin. Saíd obvykle stáhl materiály z internetu a pokusil se svou prezentaci zacílit na konkrétní skupinu zákazníků. „Bez publika není příběh,“ říkával s oblibou jeho šéf. Saíd si to vykládal tak, že je potřeba klientům ukázat, nakolik se agentura ve svém oboru vyzná, že se jim dovede dostat pod kůži a nahlížet na věci jejich optikou. Nicméně i když byla ta zakázka důležitá – ostatně každá zakázka je důležitá, protože obchody kvůli narůstajícím nepokojům vázly, a pokud jde o výdaje, zákazníci zkrouhli jako první právě výdaje na venkovní reklamu –, Saíd se nedokázal soustředit. Vzadu za sídlem firmy vyrůstal z trávníčku přebujelý a neudržovaný strom. Stínil do takové míry, že z prachu dole pod ním trčelo jen pár žalostných chomáčků trávy, tu a tam ozdobených cigaretovými nedopalky z rána, protože šéf zakázal lidem kouřit uvnitř budovy. Saíd si všiml, že v koruně si začal stavět hnízdo jestřáb. Pracoval do úmoru. Někdy se vznesl do úrovně Saídových očí, skoro jako by zamrzl ve vzduchu, a pak, sotva postřehnutelným pohybem křídel, či dost možná jen pouhým vztyčením několika pírek na špici křídla, změnil směr. 9


Saíd pozoroval jestřába a myslel při tom na Nadju. Když už ho tlačil čas, dal se v chvatu do přípravy zakázky. Okopíroval materiály z jiných zakázek a poslepoval je dohromady. Jen pár obrázků, které vybral, mělo co do činění s mýdlem. Návrh odnesl šéfovi, a když mu ho předával, musel se hodně snažit, aby nedal najevo nervozitu. Jenže šéf myslel na něco jiného a ničeho si nevšiml. Jenom udělal v textu pár drobných úprav a vrátil Saídovi návrh s nepřítomným úsměvem: „Pošli to.“ Výraz v jeho tváři probudil v Saídovi výčitky svědomí. Litoval, že se té zakázce víc nevěnoval. Zatímco se Saídův e-mail nahrával na server a posléze si ho četl klient, spala daleko v Austrálii na sydneyském předměstí Surrey Hills jedna běloška úplně sama v ložnici. Její manžel byl tou dobou na služební cestě v Perthu. Žena měla na sobě jen tričko, přesněji manželovo tričko, a snubní prsten. Trup a levou nohu jí zakrývalo prostěradlo, které bylo ještě světlejší než její pleť, pravá noha a bok zůstaly odhalené. V důlku mezi pravým kotníkem a Achillovou šlachou měla malé tetování bájného ptáka. V domě sice byl alarm, ale vypnutý. Dali ho tam nainstalovat už předchozí nájemníci, lidé, pro něž bylo toto místo domovem dávno před tím, než okolí naplno zachvátila takzvaná gentrifikace. Žena zapínala alarm jen sporadicky, obvykle když nebyl manžel doma. Ale tu noc zapomněla. Okno v ložnici, čtyři metry nad zemí, nechala pootevřené, ale jen nepatrně. V zásuvce nočního stolku měla zpola prázdné balení antikoncepce, kterou si naposledy vzala před třemi měsíci, když 10


se ještě s manželem chránili před početím, a taky pasy, šekové knížky a účtenky, dále mince, klíče, pouta a několik kousků dosud nevyžvýkaných žvýkaček zabalených do papírku. Dveře do šatny zůstaly dokořán. Místnost ozařovalo světlo z nabíječky počítače a wifi, ale v šatně panovala tma, mnohem větší, než jaká bývá v noci. Byl to spíš takový obdélník pohroužený do absolutní černi – srdce temnoty. A právě z této tmy se zničehonic vynořil muž. I on sám byl tmavý, měl snědou pleť a černé chemlonové vlasy. S velkými obtížemi se dral dovnitř, rukama se zapíral po obou stranách vchodu do šatny, jako by se snad chtěl vzepřít gravitaci nebo zápolil s poryvem obrovské přílivové vlny. Po hlavě následoval krk, šlachy se napínaly a pak přišel na řadu i hrudník v napůl rozepnuté propocené šedohnědé košili. Napětí zničehonic povolilo. Rozhlédl se po místnosti. Zadíval se na spící ženu, na zavřené dveře do ložnice, pootevřené okno. Znovu se zapřel – ze všech sil se snažil dostat dovnitř, ale jeho zoufalství bylo tiché, podobně jako když se člověk na zemi temné uličky pokouší uprostřed noci vymanit ze sevření cizích rukou kolem hrdla. Jeho však za krk nikdo nedržel. Prostě jen doufal, že ho nikdo neuslyší. Konečně se mu podařilo proniknout dovnitř, roztřeseně se svezl na podlahu stejně, jako z klisny vyklouzne novorozené hříbě. Ležel potichu, byl naprosto vyčerpaný. Snažil se nefunět. Vstal. Děsivě poulil oči. Ano, děsivě. I když možná ne až tak děsivě. Možná si prostě jen prohlížel ženu, její postel, celý pokoj. Vzhledem k tomu, jak často hrozilo v místě, kde vyrostl, nebezpečí, si byl dobře vědom zranitelnosti vlastního těla. Moc dobře si uvědomoval, jak málo stačí, aby se z člověka stal kus masa – 11


jedna dobře mířená rána, jediná zbloudilá střela, jedno máchnutí ostřím, pouhé zabočení auta, jediný mikroorganismus předaný při potřesení rukou, jediné zakašlání. Věděl, že člověk sám o sobě vůbec nic neznamená. Spící žena byla sama. I on tu teď nad ní stál sám. Dveře od ložnice byly zavřené, okno pootevřené. Vybral si okno. V okamžení se jím prosmýkl a dopadl neslyšně dolů na ulici. Zatímco se v Austrálii odehrával tento incident, Saíd si koupil k večeři čerstvý chléb. Mířil domů. Byl dospělý, svobodný volnomyšlenkář, s dobrým místem i slušným vzděláním a podobně jako mnozí další dospělí, svobodní volnomyšlenkáři s dobrým místem a slušným vzděláním té doby v jejich městě bydlel i on u rodičů. Saídova matka v sobě nezapřela někdejší učitelku, otec naopak pozbyl něco z vystupování univerzitního profesora, jímž stále ještě byl – byť za okleštěný plat, protože na něj v důchodovém věku zbyla už jen práce určená povětšinou hostujícím lektorům. Oba Saídovi rodiče si sice v mládí vybrali uznávané profese, ovšem v zemi, která se k vlastním uznávaným odborníkům otočila zády. Jistota a dobré postavení se musely hledat u zcela jiných oborů. Saíd se jim narodil dost pozdě, tak pozdě, až si Saídova matka myslela, že si z ní dělá doktor blázny, když se jí zeptal, jestli by nemohla být náhodou těhotná. Bydleli v bytě v domě, který míval pěknou, zdobenou, avšak teď už se olupující fasádu původem ještě z koloniálních dob a který stával v kdysi nóbl, teď už hodně nahuštěné průmyslové části města. Oddělili ho od mnohem většího bytu a měl tři pokoje: dva menší pokoje na spaní a jeden obytný kamrlík, 12


v němž sedávali, jedli, bavili se a dívali na televizi. Třetí místnost nebyla bůhvíjak veliká, zato měla vysoká okna a praktický, byť úzký balkón s výhledem do ulice, a ještě dál po hlavní třídě směrem na vyschlou kašnu, v níž kdysi zurčela voda a třpytila se ve slunečních paprscích. Byl to ten typ výhledu, který se dal v mírumilovných dobách prosperity považovat za výhodu, ale změnil se na zcela nežádoucí v době válečného konfliktu, protože až by bojovníci postoupili do této části města, stál by dozajista v cestě těžkým kulometům a raketám – bylo by to jako zírat do hlavně pušky. Lokalita, lokalita, lokalita, omílají stále dokola realitní agenti. Vše se točí kolem místopisu, tvrdí zase historici. Válka se měla již brzy podepsat na fasádě jejich domu, jako by se zničehonic splašil čas – za jediný den zestárl víc než za celé desetiletí. Když se Saídovi rodiče seznámili, bylo jim tolik, kolik teď Saídovi a Nadje. Brali se z lásky – byl to svazek, který nedomluvili rodiče, což se sice v jejich kruzích občas stávalo, ale rozhodně nešlo o běžnou věc. Potkali se v kině, během přestávky filmu o jedné vynalézavé princezně. Saídova matka zahlédla otce, když si dával cigaretu, a zaujalo ji, nakolik se podobal hlavnímu představiteli filmu. Podobnost nebyla čistě náhodná: ač byl Saídův otec poněkud plachý, a hlavně velký knihomol, rád vzhledem kopíroval oblíbené filmové hvězdy a muzikanty té doby, stejně jako většina jeho přátel. Navíc díky krátkozrakosti a povaze působil neskutečně zasněně, čímž pádem si Saídova matka myslela, že nejen vypadá, ale i je úplně stejný jako dotyčný hrdina. Rozhodla se ho oslovit. 13


Postavila se před Saídova otce, dál živě diskutovala s kamarádkou a objektu svého zájmu si nevšímala. On ji pochopitelně zaznamenal. Poslouchal, co říká. Sebral odvahu a promluvil na ni. Čímž, jak oba s oblibou říkali v pozdějších letech, když ten příběh vyprávěli, bylo rozhodnuto. Jak Saídova matka, tak i otec byli oba vášniví čtenáři a rovněž rádi diskutovali, byť každý svým osobitým způsobem. Na samém počátku jejich vztahu se pravidelně tajně scházeli v knihkupectví. Později, už coby manželé, trávili odpoledne čtením po kavárnách nebo restauracích či, pokud jim přálo počasí, doma na balkóně. On kouřil, ona tvrdila, že je nekuřačka. Ale často, když měl na cigaretě příliš vyhořelého popela, mu cigaretu vzala z prstů, opatrně ji oklepala o kraj popelníku, a než mu ji vrátila, světácky a labužnicky z ní potáhla. V době, kdy jejich syn potkal Nadju, už kino, v němž se Saídovi rodiče seznámili, dávno skočilo v propadlišti dějin, stejně jako jejich oblíbená knihkupectví a většina jejich zamilovaných kaváren a restaurací. Ne že by kina, knihkupectví, restaurace a kavárny z jejich města úplně zmizely, jen většina z těch podniků, které tam dřív stály, už dnes zkrátka neexistovala. Kino, na které s takovou láskou vzpomínali, nahradilo nákupní centrum zaměřené na počítače a elektroniku, budova si však ponechala stejné jméno, jaké mělo i kino: zaprvé mělo stejného majitele, za druhé bývalo kino dost známé a jeho jméno se dosud používalo pro označení celé čtvrti. Když pak Saídův otec (a někdy i matka) procházel kolem centra a viděl jméno kina na novém neonovém nápisu, vzpomněl si a usmál se. Nebo si vzpomněl a zastavil se. Saídovi rodiče spolu až do svatební noci neměli pohlavní styk. Ačkoliv ten úplně první byl nepříjemnější Saídově matce, 14


byla to ona, kdo otce posléze přemlouval, aby ho do svítání ještě dvakrát zopakovali. A v tomto duchu to pokračovalo mnoho dalších let. Abychom to nazvali pravým jménem – Saídova matka byla značně sexuálně náruživá. A otec se prostě přizpůsobil. Možná to souviselo s tím, že nemohla otěhotnět – Saída se jim podařilo zplodit až o celých dvacet let později –, proto nabyla dojmu, že se může oddávat sexu s opravdovou nenuceností, respektive si nedělala hlavu s možnými následky a nerozptylovala ji přítomnost dítěte. On její neodbytné návrhy v první polovině manželství kvitoval s výrazem příjemného překvapení. Ji vzrušoval jeho knírek a měla to ráda zezadu. Ona zas jemu připadala živočišná a inspirující. Když se narodil Saíd, jejich sexuální život značně upadl a četnost styků dál klesala. Jí vyhřezla děloha, on měl zas problémy s erekcí. Iniciativu časem převzal Saídův otec. Matku kolikrát napadlo, jestli tak činil skutečně z touhy, nebo jen ze zvyku, či prostě jen z potřeby tělesné blízkosti. Snažila se mu vycházet maximálně vstříc. Nakonec však i jeho vlastní tělo odmítalo spolupracovat minimálně stejnou měrou jako to její. Za poslední rok jejich společného života, což byl i rok, kdy se Saíd seznámil s Nadjou, měli sex jen třikrát. Tedy tolikrát za jediný rok, kolikrát si ho užili během svatební noci. Nicméně knír si otec ponechal, stejně jako ona urputnost. A celá léta se vše odehrávalo v téže posteli – s příčkami, které doslova volaly po tom, aby se jich někdo chytil. V místnosti, kterou Saídova rodina nazývala obývací pokoj, stál černý, lesklý teleskop. Saídův otec ho dostal od svého otce a potom ho dal Saídovi, ale protože Saíd žil pořád ještě u rodičů, stál teleskop nadále na svém místě, konkrétně na trojnož15


ce v rohu místnosti hned pod umně vyrobenou plachetnicí, která se plavila po moři uvnitř lahve, vystavená na odiv všech na trojúhelníkové polici. Oblohu nad jejich městem až příliš často halil smog, aby se daly pozorovat hvězdy. Někdy za jasných nocí po deštivém dni Saídův otec přece jen teleskop vytáhl a rodina pak usrkávala na balkóně zelený čaj, kochala se vlahým větříkem, střídala se u teleskopu a pozorovala hvězdy, jejichž světlo bylo vysláno do vesmíru mnohem dřív, než se kdokoliv z těchto tří pozorovatelů narodil – světlo z dávných století, které teprve teď dostihlo Zemi. Saídův otec to nazýval cestováním v čase. Jednou pozdě večer, konkrétně hned po svém odpoledním úsilí připravit prezentaci pro mýdlovou společnost, přejížděl Saíd roztržitě pohledem horizont. Mířil na okna, zdi a střechy, někdy nehnutě, jindy těkal velkou rychlostí z jednoho na druhé. „Asi špehuje nějaké mladé dámy,“ pošeptal Saídův otec matce. „Chovej se slušně, Saíde,“ napomenula ho matka. „Holt je po tobě.“ „Já jsem nikdy teleskop nepotřebovala.“ „Ty jsi byla spíš na kratší vzdálenosti.“ Saíd zavrtěl hlavou a zdvihl dalekohled vzhůru. „Je vidět Mars,“ prohlásil. A nemýlil se. Byla vidět druhá nejbližší planeta, byť trochu neostře, barvou připomínající západ slunce po písečné bouři. Narovnal se a vzal si telefon. Namířil objektiv fotoaparátu na oblohu a spustil aplikaci, která uměla označit nebeská tělesa, jejichž jména neznal. Mars v aplikaci byl mnohem ostřejší, samozřejmě, byl vyfocený jiného dne, a byl to tedy Mars, který 16


už neexistoval – Mars zaznamenaný do paměti aplikace jejím tvůrcem. V dálce zaslechli střelbu kulometu, jen krátká zaštěknutí, která sice nebyla bůhvíjak hlasitá, ale přesto k nim dolehla zcela jasně. Ještě chvíli poseděli. Pak matka navrhla, aby se vrátili dovnitř. Když si Saíd s Nadjou konečně dali kávu v kavárně, k čemuž došlo hned další týden po vyučování, zeptal se jí Saíd, jak se to má s jejím konzervativním hábitem. „Pokud se nemodlíš,“ řekl skoro šeptem, „proč nosíš tohle?“ Seděli u stolku pro dva u okna, z nějž se nabízel výhled na rušnou ulici dole pod nimi. Mezi nimi ležely telefony, otočené displejem dolů. Připomínaly zbraně desperátů odložené během vyjednávání. Usmála se. Usrkla si kávy. A pak promluvila. Spodní polovinu obličeje jí zakrýval šálek. „Aby se mnou chlapi nevyjebávali,“ prohlásila.

17


V dětství byla Nadjiným oblíbeným předmětem výtvarná výchova, i když ji měli jenom jednou týdně a ona se nepovažovala za bůhvíjak talentovanou umělkyni. Chodila do školy, kde se museli učit zpaměti dlouhé pasáže, což se příčilo jejímu založení, a tak trávila dlouhé hodiny čmáráním po okrajích knih a sešitů a hrbila se, aby učitelé neviděli všechny ty kudrlinky a miniaturní lesní království, která malovala. Když ji přistihli, dostala vynadáno, občas přistál i nějaký ten pohlavek. Výtvarné umění u nich doma zastupovaly náboženské verše a fotografie posvátných míst, zarámované a pověšené na zeď. Nadjina matka a sestra byly tichá stvoření. Její otec se sice snažil být tichý, protože to považoval za ctnost, ale velice snadno vypěnil, a to obvykle v souvislosti s Nadjou. Její neustálé vyptávání, zpochybňování a čím dál zjevnější neúcta k víře ho zneklidňovaly a děsily. U Nadji doma si nepotrpěli na bití a vyznávali dobročinnost, ale když Nadja po dokončení univerzity oznámila k naprostému zděšení celé rodiny – a k svému vlastnímu překvapení, že vůbec něco takového vyslovila –, že se hodlá odstěhovat, sama, neprovdaná dívka, přišla na řadu ostrá slova od obou táborů, jak ze strany otce, tak i matky, dokonce i její sestry. Nejostřejší slova však vypadla z Nadji, takže dospě18


la jak ona, tak i její rodina k verdiktu, že už žádnou rodinu nemá, čehož posléze všichni čtyři po zbytek života litovali, ale nikdo z nich neučinil nic, aby to napravil, částečně kvůli tvrdohlavosti, částečně z rozpaků, jak v takové věci postupovat, částečně i proto, že se jejich město začalo řítit do rozevírající se propasti mnohem dřív, něž komukoliv z nich došlo, že již nebudou mít šanci s tím něco udělat. Nadjiny zážitky se v prvních měsících života svobodné, samostatně žijící ženy, pokud jde o nenávist a nebezpečí, skutečně příliš nelišily od katastrofických scénářů její rodiny (a v mnohém je dokonce předčily). Pracovala však u jedné pojišťovny a byla rozhodnutá, že to vydrží – a tak to prostě vydržela. Pronajala si pokoj v podkroví domu jedné vdovy, opatřila si gramofon a několik vinylových desek, našla také pár známých z volnomyšlenkářských kruhů a také se zapsala u jedné diskrétní gynekoložky, která netrpěla předsudky. Naučila se chránit pomocí oblečení a jak jednat s agresivními muži a policií i s agresivními muži od policie a také se naučila důvěřovat vlastnímu instinktu, přesněji jakým situacím se vyhýbat a kdy vzít nohy na ramena. Když však seděla za stolem v pojišťovně, vyřizovala po telefonu obnovení pojistky na auto a četla zprávu od Saída, který se jí ptal, jestli by se s ním nechtěla vidět, hrbila se u toho úplně stejně, jako to dělávala coby školačka – pořád si čmárala po krajích vytištěných materiálů. Sešli se v čínské restauraci, kterou vybrala Nadja. Dnes neměli vyučování. Rodina, které to tu dřív patřilo, přišla do města po druhé světové válce a úspěšně podnik vedla po tři generace, ale nedávno ho prodala a emigrovala do Kanady. Měli 19


tam však pořád přijatelné ceny a ani kvalita jídla prozatím neupadla. Prostory připomínaly potemnělé opiové doupě, čímž se lišily od ostatních čínských restaurací ve městě. Osvětlovaly je rádoby papírové lampiony na svíčky, ale ve skutečnosti byla světla vyrobená z plastu a uvnitř poblikávaly elektrické žárovky ve tvaru plamínků. Nadja dorazila jako první. Pozorovala Saída, když vcházel dovnitř a mířil k jejich stolu. Jako vždy měl v tmavých očích pobavený výraz, nikoliv výsměšný, ale spíš výraz člověka, který dokáže brát věci s humorem, což ji na oplátku bavilo a probouzelo to v ní vřelost. Potlačila úsměv, věděla totiž, že zanedlouho se usměje i on. A opravdu, stihl to ještě dřív, než došel ke stolu, a ona mu pak úsměv oplatila. „Je to tu fajn,“ pronesl na adresu podniku. „Působí to trochu tajemně, jako bysme byli někde jinde. No, ne úplně kdekoliv, ale prostě jinde než tady.“ „Byl jsi někdy v cizině?“ Zavrtěl hlavou. „Rád bych.“ „To já taky.“ „A kam bys jela?“ Chvilku přemýšlela. „Na Kubu.“ „Na Kubu? A proč?“ „Já ani nevím. Vzpomenu si vždycky na hudbu, na domy s kouskem historie a moře.“ „To zní úžasně.“ „A ty? Co by sis vybral? Jedno místo.“ „Chile.“ „Takže bysme oba jeli do Jižní Ameriky.“ Usmál se. „Poušť Atacama. Suchý vzduch, naprosto čistý, téměř bez lidí a jen minimum světel. Lehneš si tam na záda 20


a pozoruješ Mléčnou dráhu. Jako bys rozlila mléko po obloze. A ty můžeš sledovat díky rotaci Země pohyb hvězd. Takže vnímáš, jak se tenhle obrovský balón ve vesmíru otáčí.“ Nadja se zadívala Saídovi do tváře. Zračilo se mu v ní zaujetí. Navzdory strništi jí připadal jako kluk. Hodně zvláštní. Zvláštní a svým způsobem atraktivní. Přišel za nimi číšník. Nikdo z nich si neobjednal limonádu, dali přednost čaji a vodě. Když jim přinesli jídlo, nepoužili ani jeden hůlky, protože jim to šlo, alespoň co vypozorovali, mnohem lépe s vidličkou. I když byli zpočátku oba lehce rozpačití, nebo to možná byla jen maskovaná plachost, dokázali se spolu bez problémů bavit, což bývá na první schůzce hodně velká úleva. Mluvili potichu, nechtěli totiž upoutat pozornost dalších hostů. Dojedli však až moc brzy. Následoval problém, kterému museli v jejich městě čelit všichni mladí, a to, kde si užít společnosti toho druhého přes povolenou hodinu. Během dne tomu účelu posloužily parky, školní kampusy, restaurace a kavárny. Ale večer, po večeři, pokud ani jeden z nich nedisponoval bezpečným útočištěm, kde by bylo něco takového povoleno, nebo nevlastnil auto, se dalo být o samotě jen na pár místech. Saídova rodina auto měla, jenže teď bylo v opravě a on přijel na skútru. Nadja sice bydlela sama, ale bylo riskantní přivést si tam muže, a to hned z několika důvodů. Přesto se rozhodla pozvat Saída k sobě. Její návrh ho překvapil, zároveň i vzrušil. „Nic nebude,“ oznámila mu, „to říkám jasně. Když tě zvu k sobě, neznamená to, že na mě budeš šmatat.“ „Jasně že ne.“ Saíd se zatvářil jako hromádka neštěstí. 21


Nadja přikývla. A i když na něj dál pohlížela přátelsky, neusmívala se. Mnoho volných prostranství ve městě obsadili uprchlíci. Postavili si stany na zelených pásech mezi ulicemi, vztyčili přístřešky u zdí domů, spali klidně jen tak na chodnících a krajích ulic. Někteří se pokoušeli o návrat do normálních kolejí, jako by snad bylo naprosto normální pro čtyřčlennou rodinu bydlet pod kusem igelitu podepřeným větvemi a otlučenými cihlami. Jiní zas pohlíželi na město s naštvaným nebo překvapeným, prosebným nebo závistivým výrazem. Další se pro změnu vůbec nehýbali: byli jako omráčení, nebo možná jen odpočívali. Nebo třeba umírali. Kdykoliv Saíd s Nadjou zahýbali, museli dávat pozor, aby někomu nepřejeli nataženou ruku nebo nohu. Během jízdy domů na motocyklu se Saídem na skútru v závěsu Nadju několikrát napadlo, jestli udělala správně. Ale názor nezměnila. Cestou je čekaly dvě kontroly, na jedné byla policejní hlídka, na další, novější, stáli vojáci. Policie je nechala být. Vojáci však zastavovali všechny. Nadja si musela sundat helmu, možná si mysleli, že je to muž převlečený za ženu, ale když zjistili, že to není její případ, mávli, aby jela. Nadja si pronajímala poslední patro úzkého domu od vdovy, jejíž děti a vnoučata žily v zahraničí. Kdysi stál samostatně, ale postupně ho obklíčilo a pozřelo sousední tržiště. Vdova si ponechala prostřední patro a přízemí přestavěla na obchod, který teď měl v pronájmu obchodník s autobateriemi a záložními zdroji. Poslední patro pak přenechala Nadje, která rozptýlila její podezření báchorkou o tom, že je také vdova a že 22


její manžel byl jako mladý důstojník zastřelen v bitvě, což – dlužno přiznat – nebyla až tak úplně pravda. Nadjin byt sestával z jediné místnosti s kuchyňkou ve výklenku a koupelnou tak malou, že jste se nemohli vysprchovat, aniž byste u toho kompletně nezlili komodu. Ale měla z něj přístup na střešní terasu, z níž byl výhled na trh a která byla v případě, že nevypnuli elektřinu, zalita blikající září obrovského pohyblivého neónu, který stál opodál a propagoval sycený nápoj s nulovým obsahem kalorií. Nadja nařídila Saídovi, aby počkal o kousek dál v potemnělé uličce za rohem, mezitím odemkla mříž a vešla do budovy. Nahoře přehodila přes postel přehoz a špinavé oblečení šoupla do skříně. Pak naplnila malou nákupní tašku, asi tak minutu počkala a hodila ji ven z okna. Taška přistála s tichým žuchnutím na zemi hned vedle Saída. Otevřel ji. Uvnitř byl rezervní klíč a také jeden z jejích černých hábitů, který si opatrně přetáhl přes oblečení. Přes hlavu si přehodil šátek a pak se trhanou chůzí, kterou jí připomněl herce představujícího zloděje, sunul ke dveřím. Odemkl je, ani ne o minutu později se ocitl u Nadji v bytě a na její pokyn se posadil. Nadja vybrala desku, album nazpívané již dávno zesnulou ženou, která bývala ikonou stylu, jemuž se v její domovině, v Americe, právem říkalo soul. Vitálním hlasem dokázala i po smrti navodit dojem, že do místnosti, v níž byli jen dva lidé, přišel z minulosti někdo třetí. Nadja se Saída zeptala, jestli by si nedal jointa, na což naštěstí odpověděl kladně, a ještě se nabídl, že ho ubalí. * * * 23


Zatímco se Nadja se Saídem sbližovali prvním společným špekem, usrkával v tokijském okrese Šinjuku, kde právě odbyla půlnoc, čili se technicky vzato započal další den, jeden mladý muž z pití, za které sice nezaplatil, ale na něž měl nárok. Jeho whisky pocházela z Irska, ze země, kde nikdy nebyl, ale k níž cítil náklonost, protože Irsko bylo jako takové Šikoku kdesi v paralelním vesmíru, podobalo se mu tvarem a také to byla taková výspa na pobřeží oceánu ve stínu mnohem většího ostrova, místo na samém okraji rozlehlého euroasijského kontinentu. Anebo k ní přilnul díky irské gangsterce, kterou během stále působivě přetrvávajícího mládí několikrát viděl v kině. Mladík měl na sobě oblek a sněhobílou košili, takže nebylo vidět, zda má nebo nemá na svých pažích nějaká tetování. Byl zavalitý, ale když vstal, působil elegantním dojmem. Podle očí byl střízlivý, díval se přímo, ale nebyly to oči, které by přitahovaly pohled ostatních. Pohledy před ním spíš uhýbaly, podobně jako se to děje ve vlčí smečce v divočině, v níž funguje hierarchie založená na vycítěné míře ohrožení. Muž si před barem zapálil cigaretu. Ulice byla osvětlená ukazateli, ale jinak ztichlá. V uctivé vzdálenosti ho minul párek opilých kancelářských krys, pak také kolem rychle přecupitala jedna hosteska z nočního klubu a dívala se do země. Mraky nad Tokiem visely nízko, odrážela se od nich načervenalá záře města, foukal větřík a on cítil na kůži a ve vlasech jeho chladivou slanou příchuť. Nasál kouř do plic a pak ho pomalu vypouštěl. Dým mizel v závanu větru. Když za sebou zaslechl hluk, překvapil ho, protože ulička, do které vešel, byla slepá a předtím zcela prázdná. Než se k ní otočil zády, přelétl ji pohledem, čistě ze zvyku a jen zběžně, ale zase ne ledabyle. Otočil se. To už si všiml dvou Filipínek, 24


ještě jim nebylo dvacet, u nepoužívaného zadního vchodu do baru. Dveře byly od nepaměti zamčené, teď však byly z nějakého důvodu otevřené. Za nimi panovala hluboká tma, jako by se uvnitř vůbec nesvítilo, skoro jako by dovnitř nedokázalo proniknout žádné světlo zvenčí. Dívky byly podivně oblečené – příliš nalehko, jako do tropů, rozhodně ne tak, jak obvykle bývají Filipínky tady v Tokiu, nebo vlastně kdokoliv jiný v tuto roční dobu. Jedna z nich zakopla o prázdnou láhev od piva. Koulela se s řinkotem velkým obloukem stranou. Nepodívaly se na něj. Měl z nich pocit, že netuší, kam ho zařadit. Když ho míjely, něco si šuškaly, ale nerozuměl jim, i když poznal, že mluví tagalštinou. Připadaly mu rozrušené: možná vzrušené, ale taky vyděšené, dost možná to byla kombinace obojího – ať tak či onak, pomyslel si, u ženských jeden neví. Vlezly do jeho rajónu. Nebylo to poprvé tenhle týden, co viděl skupinku očividně bezprizorních Filipínců, kteří se zničehonic zjevili v téhle části města. Filipínce neměl rád. Měli svou čtvrť a měli by vědět, kde je jejich místo. Na druhý stupeň chodil jeden kluk, poloviční Filipínec, kterého jednou ztloukl tak, že by ho za to byli vyloučili, kdyby se tedy někdo odvážil říct, kdo to udělal. Pozoroval obě dívky. A přemýšlel. Nakonec se vydal za nimi. Po cestě nahmatal v kapse prsty zbraň. V dobách plných násilí se najde vždycky někdo, nějaký dobrý známý nebo přítel, jehož přičiněním se vše, co se dosud jevilo jen jako zlý sen, najednou palčivě zhmotní. Pro Nadju byl touto osobou bratranec, člověk značně odhodlaný a inteligentní, který si ani jako dítě nikdy moc nehrál, jen výjimečně se 25


smál, ale který ve škole vyhrával všechny medaile a který se rozhodl pro dráhu lékaře. Měl to štěstí, že se mu podařilo emigrovat, a rodiče potom navštěvoval jednou za rok. Nakonec spolu s osmdesáti pěti dalšími lidmi doplatil na nálož v nákladním autě a skončil roztrhaný na cucky, a to doslova. Největší kus, který po něm zbyl, byla jeho hlava a dvě třetiny paže. Nadja se o bratrancově smrti nedozvěděla včas, aby mu mohla přijít na pohřeb, ani pak příbuzné nenavštívila, ne snad proto, že by se jí to nedotýkalo, ale spíš že jim nechtěla způsobit další bolest. Měla v plánu zajít mu na hrob, ale zavolal jí Saíd, a když si všiml, jak je zamlklá, zeptal se jí, co se děje. Tak mu to vylíčila a on se nabídl, že půjde s ní, naléhal, aniž si uvědomila, že naléhá. A jí se, kupodivu, ulevilo. A tak se vypravili společně, časně ráno hned dalšího dne, k čerstvě navršenému hrobu ozdobenému květinami nad místem, kde spočívalo vše, co z jejího bratrance zbylo. Saíd tam stál a modlil se. Nadja se k němu s modlitbou nepřipojila, ani neposypala hrob růžovými okvětními lístky, jen si klekla a položila ruku na hlínu ještě vlhkou od toho, jak se tu nedávno stavil hrobník s konví. Oči měla zavřené po celou dlouhou dobu, kdy na nedalekém letišti slyšela přistávat tryskové letadlo. Posnídali v kavárně, kávu a chléb s máslem a džemem, ona mluvila, ale ne o svém bratranci, a Saíd tu byl s ní, což bylo toho nepříjemného rána velice příjemné, že spolu mohli mlčet o tom, co se stalo, a Nadja cítila, že se mezi nimi něco změnilo, zrodilo se mezi nimi něco silného. Potom se vrátila do pojišťovny, kde pracovala, a až do oběda řešila pojistky vozového parku. Zněla vyrovnaně a profesionálně. Volající, s nimiž přišla do styku, jen málokdy řekli něco nevhodného. Jen málokdy 26


si dovolili chtít po ní telefonní číslo. Když se to náhodou stalo, pokaždé odmítla. Nadja se nějakou dobu vídala s jedním hudebníkem. Potkali se na undergroundovém koncertě, spíš to tedy bylo takové jamování, kdy se padesát, šedesát lidí namačkalo do zvukotěsných prostor nahrávacího studia, které pracovalo čím dál víc pro televizi – místní hudba na tom nebyla jak z bezpečnostních důvodů, tak kvůli pirátství nijak valně. Nadja na sobě měla jako obvykle černý hábit, upnutý až ke krku, on zase, jak bylo typické pro něj, o číslo menší bílé tričko, které mu obepínalo hubený hrudník a břicho. Pozorovala ho a on kolem ní kroužil, večer skončili u něj a ona se konečně zbavila tíživého panenství. Bylo to sice trochu rozpačité, ale zas se kolem toho moc nenadělalo. Tu a tam si pak zavolali a párkrát se viděli. Tušila, že má i jiné ženy, ale nechtěla se vyptávat. Líbilo se jí, jak sebejistě nakládá s vlastním tělem, i to, jak vášnivě nakládá s jejím, užívala si rytmus a razanci jeho dotyků, užívala si jeho půvab, jeho živočišný půvab, a hlavně příjemné pocity, které v ní probouzel. Měla za to, že mu na ní nijak zvlášť nesejde, ale v tom se mýlila, protože na něj opravdu udělala dojem a on nebyl až tak nad věcí, jak se domnívala, jenže svou roli nejspíš sehrála pýcha, možná i strach a dobré způsoby, které mu zabránily chtít po ní víc, než mu sama nabídla. Později si to vyčítal, ale zas nijak přehnaně, i když po jejich poslední schůzce na ni dlouho myslel a myslel na ni až do své smrti, k níž došlo, aniž by to tehdy někdo z nich tušil, jen o pár měsíců později. Nadja si v první chvíli myslela, že není třeba se loučit, že loučení v sobě nese určitý příslib, ale pak ji přece jen přemohl 27


smutek a potřeba dát mu sbohem, ne kvůli němu samému, protože měla za to, že mu to je jedno, ale spíš kvůli sobě. A protože si neměli po telefonu co říct a esemeska jí nepřišla dost osobní, rozhodla se tak učinit osobně, venku před domem, na veřejnosti, nikoliv v jeho přeplněném, zatuchlém bytě, kde si moc nevěřila, jenomže když mu to pověděla, pozval ji nahoru, prý „že ještě naposledy“, a přestože měla nutkání odmítnout, nakonec souhlasila. Tenhle poslední sex byl vášnivý podle očekávání a nad očekávání dobrý. Později několikrát přemítala, co se s ním stalo, ale nikdy se to nedozvěděla. Dalšího večera pokryly nebe helikoptéry, připomínající ptáky vyplašené výstřelem zbraně, nebo úderem sekery do kmene stromu. Vzlétaly, jednotlivě či ve dvojicích, a vířily nad městem v narudlém soumraku prachu, slunce mířilo za obzor, hukot rotorů se nesl okny a ulicemi, jako by pod sebou tlačily vzduch, jako by každá z nich byla ukotvená na samém vrcholku neviditelného sloupu, takového neviditelného vzduchového válce – každá z těch zvláštních, pohyblivých soch připomínajících jestřáby. Některé byly protáhlé, s dvojitými kokpity – pilot i střelec seděli každý různě vysoko, jiné zase zavalité a napěchované posádkou, ale všechny krájely a prořezávaly vzduch stejným způsobem. Saíd je spolu s rodiči sledoval z balkónu. Nadja je pozorovala ze své střechy, sama. Otevřenými dveřmi helikoptéry se na město zadíval i mladý voják – na město, které nijak zvlášť neznal, protože vyrostl na venkově. Ohromilo ho, jak je veliké, jak vysoké jsou jeho věže a svěží parky. Kolem něj to hrozně burácelo, a když změnil směr, zhoupl se mu z toho žaludek. 28

Exit West  
Exit West