Page 1


Kapitola I 06 Na počátku byla VELKÁ TŘASKAVÁ RÁNA. Byla tak velká a tak třaskavá, že do sebe na okamžik vcucla všechno ostatní kolem. Včetně veškerého světla. Prosvištěla mi hlavou jako zpožděný rychlík černým tunelem a ve vteřině byla tatam. V uších mi po ní zůstal jen táhlý vtíravý pískot podobný tomu, co vychází z elektronického plašiče myší. Od tohoto okamžiku se nacházím nehybně zakonzervovaný jako sardinka, nacpaný mezi plechy. Má mysl však frčí na plný plyn a zrovna v tuto konkrétní vteřinu produkuje následující myšlenku: Vše, co se událo před VELKOU TŘASKAVOU RÁNOU, se proměnilo v bezvýznamnou minulost.

Další myšlenka, kterou má frčící mysl vyplodí hned nato, zní

následovně:

Nic z toho, co se udá po VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNĚ, už se nebude dít jako dřív.

Říká se, že těsně před smrtí se člověku promítne před očima celý jeho život. Jako o překot se obrázek po obrázku rozběhne chronologická projekce všeho od chvíle, kdy nás poprvé obalili buclatými plenkami, přes okamžiky strávené nad dorty s různým počtem svíček až po skok do první onanie - provedené velmi nezručně potmě pod peřinou v pokojíku s tapetami potištěnými infantilními slony. Pak se projekce posune na první skutečný sex - zodpovědně s kondomem, avšak s ostudnou preejakulací, po níž nastane střih na rozjařený maturitní ples a zvracení do odpadkového koše před sokolovnou. Ve finále proběhne sekvence obrazců sterilně oficiální promoce se škrtícím límečkem a skvrnou od kafe na kravatě, přes vzpomínky na nervně upocený první pracovní den . .. až po nevesele končící přítomnost, odpočítávanou zpomalující se tepovou frekvencí. Mně se ale nic takového před očima zatím nepromítá. To mi dává polojasný signál, že se zřejmě v nejbližší vteřině umřít nechystám. Přesto však necítím, že by ve mně zůstalo života aspoň tolik, co by se za ulomený nehet vešlo. 7


Jakmile se opět obraz rozjasní, začnu svět vnímat pohledem pohybující se kamery. To potvrdí druhou myšlenku mé frčící mysli, že po VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNĚ už se nebude dít nic jako dřív. Objektiv pozvolna sjíždí z ptačí perspektivy dolů k šedému dálničnímu hadu, se zaměří najeden scvrklý bod. Zprvu zcela neidentifikovatelný objekt postupně nabývá na velikosti i na zřetelnosti. Po pár vteřinách se vykreslí scéna obsahující spoustu polotuhé tekutiny výrazně červené barvy. Není pochyb, že se jedná o zasychající krev. Následně zvídavá kamera zabere detail otvoru do proražené lebky. Z tmavé díry tu a tam vytryskne gejzírek zbytkové krve, což navodí asociaci nevhodně stylizované artové performance. Vlastní tělo se proměnilo v hromádku semletých kostí neuměle sbalených do ranečku pomačkané kůže. Celý tenhle lidský lančmít je navlečený do džínů z vysoce kvalitního japonského denimu s moderně vyšoupanými oděrkami v oblasti zipu a okolo poutek. Na FOB kapsičce svítí propracované logo s nápisem DEPRIVED. Horní část těla je ustrojená do košile z látky kvalitně utkané na italském tkalcovském stroji. Na náprsní kapse poutá pozornost barevný branding seskládaný z písmen D E P R I V E D. Nápis je vyšitý ručně elegantním kuče­ ravým fontem, zosobňujícím bezprecedentně hravou náladu modelu, určeného pro volnočasové aktivity mladého muže se sebevědomím. Tělo nemá na nohách boty. Na chodidlech zůstanou navlečené pouze ponožky s jednotlivými písmeny vpletenými do horního lemu. Když se tato písmena přečtou kolem dokola, utvoří se následující slovo: přičemž hledáček

DEPRIVED Celkově tělo

vzbuzuje dojem obřího maňáska z nepovedené reklamní kampaně na odstartování letní kolekce značkového oblečení vyšší střední třídy, při­ čemž odhadovaná hodnota outfitu (bez bot a včetně ponožek) se rovná cca trojnásobku životního minima. Boty leží mimo dosah všetečné kamery. Snad někde pod palubní deskou, pod pedály plynu a spojky. Kdyby je hledáček přeci jen náhodou vyšátral, ukázalo by se, že jsou leskle stříbrošedé s červeným pruhem po straně a stejně propracovaným logem DEPRIVED, jako na FOB kapsičce džínů. Odhadovaná hodnota bot by se blížila jednomu násobku životního minima. Po chvíli neposedná kamera zabere o kus dál druhého maňáska. Jedná se o další lidské tělo, které visí přelomené přes svodidlo jako starý nepotřebný koberec. Působí to, jako by na scénu vůbec nepatřilo a někdo ho tam donesl až dodatečně. 8


Právě uběhne 25. minuta od VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNY a já bych se měl na-

cházet ve stavu vyhrocené krajnosti. Měl bych padat do útrob černé propasti nervní bezútěšnosti. Měl bych se intenzivně modlit, aby už konečně nastartovali záchranářskou rozbrušovací pilu a vyřezali mě odtud co nejdříve ven. Přesněji řečeno, tohle všechno by mi měl našeptávat pud sebezáchovy. Nic z toho se však neděje . Zřejmě už se dostavil somatický autopilot a pře­ staly fungovat i ty nejzákladnější živočišné instinkty. Právě uběhne 26. minuta od VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNY a já bych měl hledat vysvobozující světlo na konci temného klikatého tunelu. Ovšem já na to zvysoka kašlu. Měl by mnou zmítat nekontrolovatelný zimniční třes způsobený totálním psychickým šokem. Místo toho se tomu vnitřně cynicky směji . Směji se tomu zřejmě proto, že se plíživě měním v maňáska z nepovedené reklamní kampaně, aniž bych s tím měl možnost cokoliv udělat. Právě uběhne 27. minuta od VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNY a mne napadne otáz-

ka, zda můj život vůbec za něco stál. Jestli bych si náhodou za vše, co jsem na světě vykonal, nezasloužil pískovcovou sochu v nadživotní velikosti na náměstí rodného města v pohraničí. Nebo skromný granitový pomník v rohu městského parku. Nebo alespoň bronzovou pamětní desku, připláclou na stěnu hned vedle hlavního vchodu na radnici . Či vedle vchodu základní školy. Docházím k jasnému závěru : NEZASLOUŽIL. Právě uběhne 28. minuta od VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNY a já se ve vzpomínkách snažím vrátit k momentu, kdy v mém životě nastal ten osudný zvrat. Právě uběhne 29. minuta od VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNY a já se snažím dopátrat momentu, od kterého se to všechno začalo plíživě srát. Právě uběhne 30. minuta od VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNY a frčící mysl mi napoví, že moment, od kterého se to všechno začalo plíživě srát, nastal před 3 I 8 dny.

10


318 dní

do VELKÉ TŘASKAVÉ RÁNY

Kapitola I Slyším, jak si za chůze polohlasně pobrukuje melodický popěvek, který zní takhle: ,,Ty jsi tak bezva, tak bezva, tak bezva ... tak prostě NEJi" Následuji recepční v těsném závěsu a přitom pozoruji její pozadí. Je to taky to jediné, co na té unylé blondýně stojí za povšimnutí. S neomalenou intenzitou zadek monitoruji během celé cesty a říkám si, že několikaměsíční celibát mi zrovna dvakrát neprospívá. Chytlavý popěvek pokračuje následovně: ,,Jsi tak báááječnej, můůůj jedinej ... TE-BE mám nejraději" Oblé půlky se pod tenkou látkou minisukně vyzývavě vlní a lákají, abych je poplácal. Škoda, že zůstaneme vždy jen v mezích fantazie, a nepřejdeme do reálné akce. Možná bych vyfasoval facku. Možná telefonní číslo. To sotva. Doprovodí mě až do zasedačky. Přidrží mi těžké skleněné dveře a přitom mě úzkým křečovitým úsměvem. Tvář jí pokrývá neuvěřitelně silná vrstva make-upu. Tak silná, že kdyby se pokusila roztáhnout zeširoka rty, určitě by na lících rozpraskala jako renesanční olejomalba. obdaří

Bezděčně si tak vzpomenu na expřítelkyni, se kterou jsem chodil na vysoké. Taky občas upadala v pokušení potlačit přehnaným líčením nedokonalosti dané Matkou přírodou. Uváděla to do praxe zejména, když vyrážela na zkoušku.

Náš tříletý vztah však neskončil kvůli jejímu zalíbení v intenzivním malování, nýbrž v důsledku dychtivosti jednoho docenta chytajícího zrovna druhou II


Manekýni  
Manekýni