Page 1


SÂ naprostou jistotou

Praha 2018


Přeložil: LUMÍR MIKULKA

Adam Mitzner: S naprostou jistotou Vydání první Copyright © 2017 by Adam Mitzner This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s.r.o. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2190. publikaci Přeloženo z anglického originálu Dead Certain vydaného nakladatelstvím Thomas & Mercer, USA v roce 2017 Český překlad © 2018 Lumír Mikulka Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0869-2 BARONET Praha 2018


A dam Mitz ne r

SÂ naprostou jistotou


Mým dcerám, Rebecce a Emily, protože… protože.


PRVNÍ ČÁST


DEN PRVNÍ ÚTERÝ Ella Brodenová


1

Mám novinku!!!

Na někoho, kdo se považuje za spisovatelku, jsou Charlottiny textové zprávy extrémně přeplněné vykřičníky. Odpovím: cže – bez otazníku. Se sestrou používáme tuhle zkratku od doby, co se s posíláním textových zpráv začalo, i když je to tak ve skutečnosti náročnější, protože autokorektor v mobilu mi to opraví na cože, a já to musím zase ručně vracet do původní podoby. Ne! Osobně! U Toma!

Nezdá se, že by Charlottě přišlo vůbec na mysl, že jsme uprostřed pracovního dne. Stejně jako fakt, že po  mně chce, abych se vydala na  roh Sto dvanácté a  Broadwaye, jen několik bloků od  jejího domu. Ona nepochybně ví, že moje kancelář je na rohu Padesáté sedmé a Madison ­Street. Jinými slovy řečeno: zatímco pro ni to jsou dvě minuty chůze, mě čeká čtyřicet minut metrem. Mezi sestrou a mnou se to ale už dávno zaběhlo tak, že pokud mě ona požádá, abych za ní přišla, tak já přijdu, aniž bych se na cokoli ptala. Mám pocit, že to je jedna z výhod, když je člověk mladším sourozencem. 13


KK. Tohle taky vždycky píšeme, přestože to autokorektor vždycky opraví na OK, a já to pak vracím nazpátek. Za 10 min jdu. Ve 2 tam!!

Cestou metrem na Upper West Side uvažuju, čeho se může týkat sestřina novinka. Vzhledem k  tomu, že už jsme obě v  tom věku, napadne mě pokaždé svatba, kdykoli se nějaká dosud nezadaná kamarádka vytasí s informací, že má novinu. Anebo mimčo, pokud už vdaná je. Charlotte vdaná není a současně je dostatečně velká tradicionalistka, abych vyloučila těhotenství a uvažovala jedině o svatbě. Vím, že bych kvůli ní měla být šťastná, pokud by právě tohle bylo to velké sdělení, ale modlím se k Bohu, aby šlo o něco jiného. Ne kvůli tomu, že Charlotte je o šest let mladší než já a já sama nemám ani přítele. Důvodem je, že nepatřím zrovna do klubu obdivovatelek jejího současného nápadníka jménem Zach. Zach je ten typ kluka, s kterým randíte, když vám je něco přes dvacet, protože je atraktivní a současně ve srabu a  vy si myslíte, že ho dokážete změnit. Problém spočívá v tom, že když se pak přehoupnete přes třicítku, uvědomíte si, že onen dotyčný nebude atraktivní navždy, že vy ho nezměníte a že život s ním dostane do srabu vás tak důkladně, že si neumíte ani představit onen vrak, ve  který se proměníte, když spolu zůstanete jediný další den – tím méně dokud vás smrt nerozdělí. Když jsme s Charlottou naposledy o Zachovi diskutovaly, což bylo před pouhými několika týdny, zdálo se, že je připravená to skončit, a tak pochybuju, že by se najednou rozhodla si Zacha vzít. Ale zase… Když vás chlap požádá o ruku, stávají se i divnější věci. A Charlotte je v tomto směru nefalšovaná romantička. 14


Další možnost, která mi probíhá hlavou, zní, že Charlottina novina by mohla souviset se zaměstnáním. V tomto směru ale vážně není moc o čem mluvit. Právě dokončila první ročník dvouletého programu magisterského studia umění zaměřeného na  tvůrčí psaní – všechno za  peníze našeho táty. Nedokázala bych si představit, že se vzdá stávajícího pohodlného života a nastoupí kdykoli v dohledné době na flek kdesi na dolním konci kariérního žebříčku. Teprve když vyjdu na  rohu Sto desáté a  Broadwaye z  metra, vezmu v  úvahu možnost, že její novinka nemusí být vůbec dobrá. Mohla by mi chtít sdělit, že má nějaký zdravotní problém? Nebo že je těhotná a neví s kým? Zaženu myšlenku, že by mohlo jít o něco negativního. Na konci špatných zpráv nebývají tři vykřičníky.

Přestože klienti platí 750 dolarů za hodinu mého času a jediné, co má Charlotte, je čas, není ještě u Toma, když tam dorazím já. A tak obsadím box v koutě a čekám. Poznámka o podniku U Toma: je to nejslavnější restaurace na  světě, protože její exteriér byl použit pro kavárnu v seriálu Show Jerryho Seinfelda. Vývěsní štít, který ukazovali v  televizi, je ze strany Sto dvanácté ulice, kde na něm mají pouze slovo Restaurace. Z Broadwaye je tam ale napsáno Restaurace U Toma. Už před seriálem Show Jerryho Seinfelda se nicméně stala restaurace nesmrtelnou díky stejnojmenné písni Suzanne Vegy, a ještě předtím, než se vůbec proslavila, sloužila po léta jako oblíbené doupě pro lidi z Kolumbijské univerzity. Po  čtvrthodině se do  restaurace vřítí Charlotte. Kdyby po  mně někdo jiný chtěl, abych cestovala skoro hodinu, a sám pak dorazil s patnáctiminutovým zpožděním z místa vzdáleného dvě minuty, byla bych vzteky bez sebe. Jenže na Charlottu jsem se nikdy nedokázala naštvat. Ani teh15


dy, když mi bylo devět a jí tři a ona mi ve spánku ostříhala vlasy. A ani tenkrát, když mi bylo třináct a jí sedm a ona mi nalila kakao do oblíbených bot. A ani, když mně bylo šestnáct a jí deset a ona pověděla Bradleyovi, což byl můj kluk, že toužím po tom, aby mě na školní ples, který jsme měli v předposledním ročníku na střední, pozval Ryan. Charlotte vklouzne do boxu a posadí se s rovnými zády. Když jsme byly mladší, spočívala hlavní ambice mé mladší sestry v tom, aby mě přerostla. Nešlo o žádný grandiózní cíl, pokud se vezme v  úvahu, že měřím metr šedesát. Také ji ale dohonily malé geny našich rodičů a její růst se zastavil na sto padesáti sedmi centimetrech. „Táááákže…,“ snažím se z  ní dostat, „co je ta velká vzrušující novina se třemi vykřičníky na konci?“ Po rtech jí přelétne líbezný úsměv. Jako kdyby si chtěla svou novinku ještě vychutnat, než ji vypustí do světa. „Tak jo,“ svolí nakonec, „tvoje… sestra… právě…,“ a pak už rychle vyhrkne celý zbytek „… prodala svůj první román.“ „Cože?“ zeptám se, přestože jí dokonale rozumím. Jen si to prostě nedokážu srovnat v hlavě. „Naším hlavním úkolem ve škole je napsat román. První polovina rukopisu se odevzdává jako projekt na konci prvního ročníku. A během druhého ročníku se má text dokončit. Můj konzultant mě má strašně rád, a tak poslal kapitoly, které jsem už napsala, svému známému z nakladatelství Simon & Schuster… Raději to už vezmu stručně… Oni mi to tam vydají!“ Trvá mi chvíli, než si ujasním, co přesně cítím. Trochu se to podobá okamžiku, kdy se díváte na kolo štěstí v televizním Kolotoči. Postupně přede mnou defiluje žárlivost, závist a vztek, ale na  ničem z  toho se moje osobní kolo štěstí nezastaví. Zůstane stát na slově hanba. Stydím se za sebe. Charlotte šla za svým snem a ten se nyní proměnil ve skutečnost. A já, která mohla udělat ně16


co podobného, jsem si zvolila bezpečnější cestu. Až jsem tu zůstala s tím, že si ze všech sil přeju, abych se jen mohla vrátit zpět a všechno ve svém životě udělat znovu a jinak. Má ponurá nálada se ale rychle zlepšuje. Když sedím naproti Charlottě a vidím, jak se jí třpytí oči a má ve tváři úsměv, jehož intenzita by stačila na osvětlení celého města, netrvá to dlouho a necítím nic kromě pýchy. Moje malá sestřička se stane spisovatelkou, které vyjde opravdová kniha. „To je úžasné!“ Ani pořádně nevím, na  co bych se jí měla zeptat. „O čem ta knížka je?“ „V reklamě bude, že to je, jako kdyby se spojily Zmizelá a Padesát odstínů šedi. To je ale jenom jádro toho všeho. Celé to je příběh dvou sester, které –“ V mysli mi začne vyzvánět na poplach. Za všechny ty roky už Charlotte napsala mnoho klíčových románů, jejich chatrně maskovanými postavami byli členové naší rodiny a přátelé. Kdykoli jsem na ni přitlačila, jak to je s podobností se skutečnými lidmi a událostmi, odvolávala se vždycky na  obvykle používanou frázi: „Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či  mrtvými, je čistě náhodná.“ Navzdory tomu zůstává faktem, že okolnosti vedoucí k  mé ztrátě panenství byly navždy uchovány v  příběhu o  dívce jménem Elle, který Charlotte publikovala v posledním roce na střední ve školním literárním časopisu. Jindy se starší sestra jmenovala Gabriella. A  jednou si Charlotte myslela, že stačí, aby přidala ke  jménu B jako Bella, a nikoho ani nenapadne, že starší sestra její protagonistky bych mohla být já. Pokud šlo o její vlastní literární dvojče, projevovala Charlotte jen nepatrně větší míru kreativity. Prošla fází, kdy se pohybovala v kruhu mezi postavami ze Sexu ve  městě. Namísto Charlotte se její alter ega jmenovala Carrie nebo Samantha či Miranda. Jednou dokonce dala svému fiktivnímu protějšku jméno Wilbur, což byla narážka na Šarlotinu pavučinku. 17


„Počkej moment. Tohle není žádný tvůj blog, na který se nikdy nikdo ani nekoukne. To je opravdová knížka. Lidi ji budou číst.“ Zasměje se. „O to tady ale přece jde. Je pro lidi, aby ji četli. Ale aby měla dušička klid, tak ne… není to o nás. Je to fikce. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, je čistě náhodná.“ „Samozřejmě,“ odtuším a  zakoulím očima. „A  nejmenujou se ty dvě sestry třeba… Charlemagne a Eleanor?“ „Ne. Emily a Clare.“ „Skvěle. Takže ty jsi použila naše prostřední jména. Fakt super kreativní přístup.“ „Jestli chceš, tak je změním. Měla by ses ale cítit poctěna, když si myslím, že máš potenciál stát se velkou literární postavou. Kromě toho to ale je ta mladší sestra, kdo je opravdu trhlý. Starší sestra funguje v knize jako morální kompas.“ Tomu věřím. Charlotte vždycky vymaluje obraz svého druhého já v drsných barvách, zatímco postavy vycházející z mé identity působí zásadně jako až příliš dobré, než aby to mohla být pravda. „Musíš teď být doslova v extatickém stavu,“ nadhodím. „Nevím, jestli zrovna v extatickém, ale jako v extázi se opravdu cítím… Ale kromě toho mě taky dost děsí vyhlídka na to, že musím knížku dokončit. Každopádně k tomu všemu ale došlo ve  chvíli, kdy jsem vážně potřebovala, aby v mém životě zazněla taky nějaká dobrá zpráva.“ Po  jejích slovech se zarazím. V  poslední době jsem si neuvědomovala, že by Charlottu něco trápilo. Kromě obvyklých výkyvů nálad týkajících se Zacha. „Děje se něco?“ zeptám se. „Ne… ne. Já jenom… nevím. Někdy si připadám, jako bych byla v téhle rodině za tu, která vždycky všechno zmastí. Schází mi uznání, že jsem něco udělala správně. Chápeš, jak to myslím?“ 18


Chápu. Ve skutečnosti až příliš dobře. Patří to k rolím, které byly Charlottě a mně v našem rodinném dramatu přiděleny. Já jsem ta vyrovnaná. Rozumná. Ona je nespoutaný duch, co se žene za  svými sny. Dlouho jsem toužila, abychom si mohly role prohodit. Je zvláštní, že mě nikdy nenapadlo, že Charlotte možná cítí totéž. „Šar, je ti pětadvacet a má ti vyjít knížka. Máš pořádný náskok. Když mně bylo pětadvacet… Připravovala jsem žaloby kvůli porušení dopravních předpisů.“ Usměje se, ale vím, že ať ji trápí cokoli, nepodařilo se mi to rozptýlit. „Díky,“ řekne nakonec, aby mi nabídla aspoň cenu útěchy. „Ne, já to myslím vážně. Jsem na tebe vážně hrdá, Šar. Tak úžasný úspěch. A máma by byla štěstím bez sebe.“ Naše matka zemřela, když mně bylo devatenáct a Charlottě scházel měsíc do  třináctých narozenin. O  rok dříve jí diagnostikovali rakovinu a podstoupila tu nejbrutálnější formu chemoterapie v naději, že se dožije Charlottiny maturity. Mám podezření, že sama věděla, že žádá příliš mnoho, a že jejím skutečným cílem bylo dožít se, až já dokončím studium na koleji. Nedožila se ani jednoho. Představuju si, že pokud by naše matka žila, ubíral by se můj život i život mé sestry naprosto jinými cestami. Pro začátek si jsem dokonale jistá, že bych nezamířila na práva. Mantra, kterou matka skoro pořád opakovala, zněla, že jsem obdařena mimořádným hudebním nadáním. „Teď si to neuvědomuješ, Ello,“ říkávala, „ale takový hlas, jaký máš, to je dar od Boha. Není nic smutnějšího než obrátit se zády k  věcem, díky nimž můžeš dokázat něco opravdu úžasného.“ Opravdu hodně doufala, že si po dokončení bakalářského studia dám rok nebo dva a budu žít život zpěvačky. Nebo se o to budu aspoň snažit. Že budu pracovat třeba jako servírka, chodit na konkurzy, dělat všechno, co k takovému životu patří. 19


Když umřela, odešel s ní i  tenhle sen. Namísto toho jsem dala přednost tomu, abych potěšila otce, což znamenalo vydat se v jeho stopách. A tak jsem po studiu nezačala obcházet konkurzy na Broadwayi, ale zamířila jsem na právnickou školu. Oklika, kterou jsem se vydala já, ale není ničím ve srovnání s Charlottou. Před matčinou smrtí zněl dávno tradovaný vtip v naší rodině, že Charlotte je jediným tvorem na zemi, který je šťastnější než náš pes. Nixie pořád lítala po domě a  bez jakéhokoli důvodu vrtěla ocasem. V  době, kdy jsem končila vysokou, už ale prošla Charlotte naprostou proměnou. Bezstarostná holka, která si neustále hlasitě zpívala, se zničehonic proměnila v uzavřenou a náladovou bytost. Chodila výhradně v černém a používala tak silnou vrstvu make-upu, až to vypadalo jako maska. Co jsem si pamatovala, tak předtím Charlotte mluvila o tom, že by chtěla být lékařkou. A  ne jen tak ledajakou. Dětskou kardioložkou. Když ale na vlastní oči viděla, jak umírala matka, bylo zřejmé, že poslední věc na světě, o kterou napříště stojí, je pohybovat se v blízkosti smrti. A tak se prohlásila za spisovatelku. Moje zmínka o  matce stačí na  to, aby nám oběma vyhrkly slzy. A obě si je otřeme naprosto stejným pohybem – jako bychom byly zrcadlovými obrazy. „A kdy si můžu to mistrovské dílo přečíst?“ zeptám se. „Mám ho tady s sebou.“ Charlotte se natáhne pod stolek k batůžku. Je ze zelené látky a koupila si ho kdysi v charitativním obchodu. Právě tam si pořizuje veškeré oblečení, které obvykle prodávají na váhu. Vytáhne bílou složku s volnými papíry, tlustou asi pět centimetrů, a podá mi ji. „Normálně bych to prostě poslala e-mailem, ale vím, že ty dáváš přednost čtení papírových knih,“ říká. „Tak jsem si to nechala vytisknout.“ Otevřu fascikl na titulní stránce. Velkými tučnými písmeny na ní stojí: 20


S naprostou jistotou Charlotte Brodenová

Obrátím stránku. Mé sestře, Elle, protože… protože. „Páni,“ řeknu. „Ty jsi to věnovala mně?“ „A komu jinému? Jak jsem říkala, napsala jsem zatím teprve první půlku. Takže to, co tady máš, jsou události vedoucí ke zločinu, ale totožnost vraha je dosud nejasná. Až to budeš mít přečtené, tak ti, jestli budeš chtít, povím, kdo to udělal.“ Listuju stránkami. „O čem bude druhá polovina?“ „O starší sestře. Ona ten zločin vyřeší.“ „Samozřejmě že ho vyřeší. Nemáš ale strach, že vrah vyklouzne z města dřív, než ty dopíšeš druhou polovinu?“ prohodím svým nejironičtějším tónem. „Mluvíš jako skutečný právník,“ odsekne se smíchem. Jsem si jistá, že to nemyslí jako výtku. Koneckonců já jsem právník. Přesto to ale zabolí. Je v tom trocha odporu k sobě samé, který v sobě nosím. „Taková chvíle si zasluhuje zvěčnit,“ prohlašuju a  vytáhnu mobil. „Hezky se usměj, Šar-bar.“ Znovu si otře oči, a  pak se usměje. Obrázek zachycený mobilem dokonale zachycuje mou sestru – ženu těsně předtím, než se stane slavnou. Obracím mobil k ní a ukazuju jí fotku. „Tohle je záběr, který použiješ na přebalu té knížky.“ Přichází číšník, aby se zeptal, co si chceme objednat. Pro mě salát a pro Charlottu cokoli, co jí budu chtít objednat. Grilovaný švýcarský sýr na žitném pečivu a hranolky. Ve chvíli, kdy číšník odejde, se ozve vyzvánění mého mobilu. „Práce,“ vysvětluju. Nechce se mi říkat jí, že to je ve skutečnosti náš otec. „Jistě, jistě, že to můžu udělat.“ Dávám si telefon dál od ucha, abych se podívala, kolik je hodin. „Bude mi trvat čtyřicet minut, než se vrátím, ale už jsem na odchodu… Dobře… Měj se…“ 21


Odkládám mobil. „Promiň. Povinnosti volají. Musím se vrátit do kanceláře.“ „Zdá se, že tvůj šéf bude pěkný pes,“ říká a významně se ušklíbne. „Nemáš ani ponětí jaký. Vážně se omlouvám, že nemůžu zůstat na oběd. Nevadilo by ti, kdybys zrušila mou objednávku?“ „V pohodě. A mě taky mrzí, že musíš jít, ale chápu to. Nemůžeme se flákat obě. Ale jsem opravdu ráda, že jsi sem přišla. Chtěla jsem, abys byla první, komu to povím. Zavolej mi, až to přečteš, dobře?“ „Zavolám.“ „Slibuješ?“ „Ano, slibuju.“ „Jo, a neříkej o ničem tátovi, dobře? Chci mu to povědět sama.“ „To ti taky slibuju.“ Nikdy jsem neporušila žádný slib, který jsem kdy Charlottě dala. Ani jednou, za celý svůj život ne. Tentokrát ale slovo nedodržím. Ani jedno z těch, které jsem jí právě dala.

22


2

Můj otec sice nepatří mezi všeobecně známá jména, je ale poměrně slavný v rodinách, kde mají nějakého právníka. Není přehnané tvrdit, že bývá všeobecně vyhledávaný coby chlapík, na něhož se obrátíte, pokud pro vás nejsou problémem peníze a současně vězíte až po uši v žumpě nějakého zločinu. Často ho žádají, aby mluvil na  právnických školách. Kdykoli takovou žádost přijme, vždycky začne stejnou historkou. Zpravidla tvrdí, že se to stalo, když chodil do školky, ale vyslechla jsem už i verze, v nichž byl v první třídě, nebo dokonce i v páté. Líčí v ní, jak nastane den, kdy se učitel prochází po třídě a ptá se dětí, čím by chtěly být, až vyrostou. Než se dostane na řadu otec, skoro všichni kluci už sdělí, že chtějí být takovým či makovým sportovcem, a holčičky prozradí, že ony se chtějí stát zpěvačkami nebo herečkami. Když dostane slovo otec, oznámí, že jeho snem je stát se popelářem. Prozrazení jeho snu vyvolá mezi spolužáky hihňání, zatímco učitel je zděšený zjištěním, že tak inteligentní dítě sní o kariéře v oblasti likvidace odpadků. „Pročpak chceš být popelářem, Francisi?“ zeptá se učitel. Otec se teď představuje jako „Clint“, ale jako dítě byl Francis. Což je to F v jeho jménu F. Clinton Broden. 23


„Protože by byla legrace celý se ušpinit a viset vzadu na popelářském autě,“ odpověděl tehdy otec podle vlastního tvrzení učiteli. V jeho podání vyvolává tato historka mezi posluchači z řad studentů práv pokaždé smích. „No, ale ty nemůžeš být popelářem, Francisi. Vyber si něco jiného,“ zamračil se na něj učitel. „Potom bych chtěl být právníkem,“ řekl otec. „Protože ten dostane zaplaceno, aby se pral s jinými lidmi.“ Tomu se studenti práv smějí obvykle ještě hlasitěji, ale můj otec nežertuje. Boj miluje nadevše ostatní. Mám podezření, že mě povolává zpátky do  kanceláře, abychom se připravili na další bitvu. Když dorazím, uvítá mě Ashleigh, recepční naší firmy. „Je u sebe v kanceláři,“ sdělí mi. Mám Ashleigh ráda a  nepochybně působí kompetentně. Jenže kromě toho vypadá jako striptérka. Natupírované blond vlasy, hruď nutící k zamyšlení, jak je možné, že se ještě nepřevrátila, a dlouhé nohy. Myslela bych, že otec bude vnímat, jakým dojmem tato žena asi působí na jeho klienty. Jenže ono je to možná něco, co se otcovým klientům, jimiž jsou prakticky výhradně muži, naopak líbí. Otcova kancelář je samozřejmě v rohu. Sídlíme v padesátém šestém poschodí, a tak je z ní výhled na celou severní a západní část města. Otec mi jednou pověděl, že pro obhajobu osob obviněných ze zločinů, a nikoli obžalovaných v občanskoprávních sporech, se rozhodl, protože klienti čelící vyhlídce na  pobyt za  mřížemi si rádi připlatí v  naději, že si tak mohou koupit svobodu. Jeho kancelář dokazuje, že měl pravdu. Je skoro stejně velká jako celý můj byt a honosněji vybavená než pětihvězdičkový hotel. „Moc rád tě vidím, Ello,“ řekne, když vstoupím. Sarkastický podtón je jen sotva pouhým podtónem. Otcova latentní agresivita se dere do popředí. Mohla bych mu říct, že jsem si zašla na  oběd s  Charlottou, a  přesto udržet její novinku v  tajnosti. Už dávno 24


jsem se ale naučila jednat s otcem stejným způsobem, jaký on sám doporučuje klientům pro případ kontaktu s vyšetřovatelem: povědět toho tak málo, jak je jen možné. Otec je pravděpodobně nejlepší na světě ve vedení křížového výslechu a svůj talent neomezuje na soudní síně. Je obdařený nadpřirozenou schopností detekovat nejen lež, ale i  polopravdu nebo cokoli významného, co jste vynechali. Stejně jako u  kteréhokoli nejmodernějšího detekčního zařízení ale i v jeho případě platí, že tyto schopnosti fungují pouze tehdy, pokud jsou zapnuté. Po většinu mého života zůstává otcův zájem o mou osobu pevně zaseknutý v poloze „vypnuto“. Přesto jsem si ale osvojila přístup „méně bývá více“, pokud mu poskytuju jakékoli informace týkající se mě nebo Charlotty. „To už nemám ani nárok na hodinku na oběd?“ „Ne, pokud tě potřebuju.“ Pronáší to s úsměvem, ale tím se jen zdůrazňuje, jak je smrtelně vážný. Můj otec si je dobře vědom toho, že může všem diktovat příkazy, zejména pak svým dcerám. Oprava – zejména mně. Charlotte je příliš cílevědomá, což je důvod, proč je spisovatelkou, a ne právničkou. Sedám si na jednu z mnoha židlí pro hosty naproti otcovu stolu. „Co tak moc hoří?“ „Jde o Garkova,“ odpoví. Nikolaj Garkov je v této chvíli otcovým hlavním klientem. Garkov je… Neexistuje žádný taktní způsob, jak by se to dalo formulovat. Je to terorista a vrah. Masakr na Rudém náměstí je jeho vrcholným kouskem, pokud se podobné věci dají měřit počtem lidských těl. Můj otec si ponechal jeho obhajobu v  obviněních spojených s  praním špinavých peněz, což je ironií osudu jediné nezákonné jednání, z něhož byl Garkov obviněn. A kdybyste věřili otci, pak to je také jediný zločin, jehož se ve skutečnosti nedopustil. Strategie Garkovovy obhajoby vychází od prvního dne z  hesla zdržovat, zdržovat, zdržovat. Můj otec se svého 25

S naprostou jistotou  
S naprostou jistotou