Page 1


1 DUO NA SLUNCI (1978) Ještě jsem nepotkal běžce, který by si nemyslel, že by mohl běžet rychleji. RUDY CHAPA Na stěně nad postelí měl přilepené vlastnoručně napsané motto, připomínku selhání a pobídku proti porážce: UŽ NIKDY SE NENECHÁŠ ZLOMIT. Po katastrofálním šestém místě v závodě na 10 000 metrů ve finále NCAA přísahal, že už nikoho nenechá, aby ho předhonil v tréninku ani v závodě. Už nebyl „Zelenáč“, kluk jako lunt z waylandské střední školy, co trénoval s chlapy z Greater Boston Track Club na dráze Boston College. Alberto Salazar právě dovršil druhý ročník na oregonské univerzitě, kde se snažil naplnit příslib svého středoškolského potenciálu. Mezitím zmohutněl a na pažích se mu nově rýsovaly bicepsy a tricepsy. Byl vysoký a pohledný, s olivovou pletí, hustou čupřinou na hlavě a porostem chlupů na hrudi. Tenhle potomek kubánských emigrantů – jeho rodina uprchla do Spojených států, když mu byly dva roky – byl zázračné dítě, jehož předcházela pověstná rychlost i tréninková morálka a nelítostná soupeřivost. Jenže teď běžel v patách svému mentorovi a bývalému týmovému kolegovi Billu Rodgersovi, měli za sebou čtyři a půl míle. Rodgers byl miláček davů, tvář amerického vytrvalostního běhu. Fanoušci stojící podél silnice volali na „Bostonského Billyho“ a hnali ho vpřed. Frank Shorter sice získal olympijskou medaili, ale vůdčí osobností byl Rodgers. Pokud byl Shorter minulostí, Rodgers byl současnost. Jenomže budoucnost byl Alberto Salazar. – 12 –

A tak Rodgerse dotáhl. Na oba běžce pražilo slunce. Teplota vzduchu činila ošidných 25 °C, vlhkost 70 procent. Poslední míli, rovný úsek podél pláže, uběhli za 4:30, tempem 2:48 min/km. Teď si horko vybíralo svou daň. Oba běžci se koupali v potu, tílka se jim lepila na prsa, nylonové trenýrky jim odíraly stehna. Při každé příležitosti se polívali vodou, ale při dané vlhkosti to sotva bylo znát. V dusném oceánském vzduchu se nevypařila ani kapka. Na obzoru nebyla žádná úleva; jen silnice. Salazar se přitočil k Rodgersovi a zeptal se staršího běžce, jestli má převzít vedení. Byla to stará lest, jak demoralizovat soupeře. Jen ať si myslí, že jsi tak čerstvý, že budeš klidně udávat tempo. A zafungovala. „Jasně. Jen běž,“ odpověděl Rodgers. Alberto Salazar šlápl na plyn a převzal vedení na silnici na samém vrcholu běžeckého boomu. Budoucnost, pomyslel si, začíná právě teď. Ráno 21. srpna 1978 zaplavily ulice massachusettského Woods Hole čtyři tisíce běžců, kteří se sem sjeli na šestý ročník Falmouthského silničního závodu. Sedmimílový běh z baru Captain Kidd do hospody Brothers Four ve Falmouth Heights byl výtvorem Tommyho Leonarda, barmana z Brothers Four. Závod si získal takovou popularitu, že čtyřtisícové závodní pole se naplnilo během devatenácti dní po otevření registrací, a dalších šest stovek běžců na závod dorazilo bez registrace a běželi neoficiálně. Startovní listina se podobala almanachu amerického silničního běhu. Třináct mílařů s časem pod čtyři minuty; šestnáct vítězů NCAA nebo AAU; devět olympioniků. Byl tu Garry Bjorklund, olympijský finalista v běhu na 10 000 metrů; Mike Roche, vítěz Peachtree Road Race a olympijský stýplař; Craig Virgin, mistr AAU v běhu na 10 000 metrů, který na závod přiletěl až z Bruselu; a Alberto Salazar, loňský stříbrný medailista. V kategorii žen se vrátila držitelka traťového rekordu Kim Merrittová, aby obhájila titul proti vítězce bostonského maratonu Gayle Barronové, – 13 –


1 DUO NA SLUNCI (1978) Ještě jsem nepotkal běžce, který by si nemyslel, že by mohl běžet rychleji. RUDY CHAPA Na stěně nad postelí měl přilepené vlastnoručně napsané motto, připomínku selhání a pobídku proti porážce: UŽ NIKDY SE NENECHÁŠ ZLOMIT. Po katastrofálním šestém místě v závodě na 10 000 metrů ve finále NCAA přísahal, že už nikoho nenechá, aby ho předhonil v tréninku ani v závodě. Už nebyl „Zelenáč“, kluk jako lunt z waylandské střední školy, co trénoval s chlapy z Greater Boston Track Club na dráze Boston College. Alberto Salazar právě dovršil druhý ročník na oregonské univerzitě, kde se snažil naplnit příslib svého středoškolského potenciálu. Mezitím zmohutněl a na pažích se mu nově rýsovaly bicepsy a tricepsy. Byl vysoký a pohledný, s olivovou pletí, hustou čupřinou na hlavě a porostem chlupů na hrudi. Tenhle potomek kubánských emigrantů – jeho rodina uprchla do Spojených států, když mu byly dva roky – byl zázračné dítě, jehož předcházela pověstná rychlost i tréninková morálka a nelítostná soupeřivost. Jenže teď běžel v patách svému mentorovi a bývalému týmovému kolegovi Billu Rodgersovi, měli za sebou čtyři a půl míle. Rodgers byl miláček davů, tvář amerického vytrvalostního běhu. Fanoušci stojící podél silnice volali na „Bostonského Billyho“ a hnali ho vpřed. Frank Shorter sice získal olympijskou medaili, ale vůdčí osobností byl Rodgers. Pokud byl Shorter minulostí, Rodgers byl současnost. Jenomže budoucnost byl Alberto Salazar. – 12 –

A tak Rodgerse dotáhl. Na oba běžce pražilo slunce. Teplota vzduchu činila ošidných 25 °C, vlhkost 70 procent. Poslední míli, rovný úsek podél pláže, uběhli za 4:30, tempem 2:48 min/km. Teď si horko vybíralo svou daň. Oba běžci se koupali v potu, tílka se jim lepila na prsa, nylonové trenýrky jim odíraly stehna. Při každé příležitosti se polívali vodou, ale při dané vlhkosti to sotva bylo znát. V dusném oceánském vzduchu se nevypařila ani kapka. Na obzoru nebyla žádná úleva; jen silnice. Salazar se přitočil k Rodgersovi a zeptal se staršího běžce, jestli má převzít vedení. Byla to stará lest, jak demoralizovat soupeře. Jen ať si myslí, že jsi tak čerstvý, že budeš klidně udávat tempo. A zafungovala. „Jasně. Jen běž,“ odpověděl Rodgers. Alberto Salazar šlápl na plyn a převzal vedení na silnici na samém vrcholu běžeckého boomu. Budoucnost, pomyslel si, začíná právě teď. Ráno 21. srpna 1978 zaplavily ulice massachusettského Woods Hole čtyři tisíce běžců, kteří se sem sjeli na šestý ročník Falmouthského silničního závodu. Sedmimílový běh z baru Captain Kidd do hospody Brothers Four ve Falmouth Heights byl výtvorem Tommyho Leonarda, barmana z Brothers Four. Závod si získal takovou popularitu, že čtyřtisícové závodní pole se naplnilo během devatenácti dní po otevření registrací, a dalších šest stovek běžců na závod dorazilo bez registrace a běželi neoficiálně. Startovní listina se podobala almanachu amerického silničního běhu. Třináct mílařů s časem pod čtyři minuty; šestnáct vítězů NCAA nebo AAU; devět olympioniků. Byl tu Garry Bjorklund, olympijský finalista v běhu na 10 000 metrů; Mike Roche, vítěz Peachtree Road Race a olympijský stýplař; Craig Virgin, mistr AAU v běhu na 10 000 metrů, který na závod přiletěl až z Bruselu; a Alberto Salazar, loňský stříbrný medailista. V kategorii žen se vrátila držitelka traťového rekordu Kim Merrittová, aby obhájila titul proti vítězce bostonského maratonu Gayle Barronové, – 13 –


držitelce rekordu v silničním běhu na 10 000 metrů Martě Whiteové a Joan Benoitové, která jako studentka druhého ročníku Bowdoin College vyhrála ročník 1976. Startovní listině ovšem vévodil Bill Rodgers. Rodgers měl za sebou řadu vítězství z maratonů v New Yorku, Bostonu a japonské Fukuoce: stal se jediným běžcem v historii, který kdy dosáhl prvenství v těchto třech závodech naráz. V Bostonu a New Yorku zaběhl traťový rekord a držitelem traťového rekordu byl i ve Falmouthu. I když by se zdálo, že kratší falmouthská trať sedne spíš desítkářům (10 000 metrů odpovídá 6,2 mílím), Bostonského Billyho nikdo nepodceňoval. Na silnici Rodgers dovedl udávat ničivé tempo, nastupovat v sebězích a zlomit soupeře. Panovalo obecné přesvědčení, že jediný způsob, jak ho porazit, je uviset ho a pak přespurtovat ve finiši. Když došlo na sprint, byl Rodgers nejzranitelnější. Nejrychlejší čas na míli měl slabých 4:18, což byl chodecký výkon, který uměl trumfnout i dobrý středoškolský mílař. Rodgers však pochopitelně nehodlal nikoho pustit dost blízko na to, aby ho předběhl ve finiši. Už v sedm ráno byl vzduch prosycen vlhkostí. Mírný vánek od moře neposkytoval větší úlevu. V dáli zvučně zahučela siréna přívozu. Do závodu zbývaly ještě tři hodiny, ale Woods Hole vypadalo jako městečko chystající se na cizí okupaci. Červené zábrany se táhly po Water Street od pošty až k akváriu. Přenosné toalety byly rozestavěny v řadách po desítkách a dvacítkách na parkovišti Laboratoře pro mořskou biologii, u kolejí Swope a podél Church Street. Dopravní kužely vytyčovaly startovní zóny a cestu na místní zvedací most blokoval policejní vůz s rozsvícenými majáčky. Na vršku prvního stoupání, kde se Water Street připojovala k Route 28 a kudy vozidla mířící na trajekt na ostrov Martha’s Vineyard proudila do přístaviště, se skupina dobrovolníků v zářivých tričkách s nápisem POŘADATEL sešla s místní policií, aby domluvili strategii. Radnice obce Falmouth letos donutila organizátory závodu omezit velikost pole kvůli úzkému prostoru startu a návalu běžců – 14 –

v cíli. Jenže pořadatelé se báli „partyzánů“, neregistrovaných běžců, kteří měli ve zvyku zaplout mezi účastníky po začátku závodu – proto ty bariéry. Ovšem bariéry problém řešily jen zčásti, nedaly se rozestavit podél celé trati. A také že za knihovnou, kde ohrádka končila, už se protahovalo několik běžců bez startovních čísel. Dalším problémem byl cíl. Aby se dal dav lépe kontrolovat, letos se prostor cíle posunul o dvě stě metrů dál z kopce, před velkou travnatou plochu. V plánu bylo, že pořadatelé běžce nasměrují do dlouhých koridorů, čímž zabrání zacpání trati. Jenže zaznamenat časy čtyř tisíců běžců byla z logistického hlediska noční můra. V dobách před vynálezem počítačů, čárových kódů a radiofrekvenčních přístrojů se musela přiřazovat startovní čísla běžců, kteří proběhli cílem, k vytištěným časům. Když pořadatelé byť jediného běžce nezaznamenali, udělali paseku v celých výsledcích. Pro takový případ, jak psaly místní noviny, stál dobrovolník s technologickou vymožeností zvanou kazetový magnetofon „na konci korridoru [sic] a odříkával na kazetu čísla běžců“. Dále museli pořadatelé čelit desítkám dalších potíží – drobných i větších – spojených s plánováním a uskutečněním akce, která zahrnovala tisíce účastníků a desetitisíce diváků. V té době bylo málo závodů větších než Falmouth – závodu v Peachtree se účastnilo více běžců, zato bostonského maratonu méně – a s výjimkou rozšířeného prostoru cíle byla trať široká jen na dva jízdní pruhy. Ovšem nejzávažnějším problémem, s nímž se organizátoři museli vypořádat, bylo vedro. Legenda praví, že první „maratonec“ – řecký posel Feidippidés – běžel z Maratonu do Atén, aby oznámil vítězství Atéňanů nad Peršany v bitvě u Maratonu. Ihned nato padl mrtev k zemi. Falmouth sice nebyl kamenitá, sluncem vybělená řecká půda, ale závod startoval později, než je obvyklé, a bylo výjimečně vlhko, což narušovalo ochlazovací schopnost těla. Pokud Salazara vedro neznepokojovalo, znepokojovat ho mělo. Závod začínal v deset hodin dopoledne veprostřed nejteplejšího – 15 –


držitelce rekordu v silničním běhu na 10 000 metrů Martě Whiteové a Joan Benoitové, která jako studentka druhého ročníku Bowdoin College vyhrála ročník 1976. Startovní listině ovšem vévodil Bill Rodgers. Rodgers měl za sebou řadu vítězství z maratonů v New Yorku, Bostonu a japonské Fukuoce: stal se jediným běžcem v historii, který kdy dosáhl prvenství v těchto třech závodech naráz. V Bostonu a New Yorku zaběhl traťový rekord a držitelem traťového rekordu byl i ve Falmouthu. I když by se zdálo, že kratší falmouthská trať sedne spíš desítkářům (10 000 metrů odpovídá 6,2 mílím), Bostonského Billyho nikdo nepodceňoval. Na silnici Rodgers dovedl udávat ničivé tempo, nastupovat v sebězích a zlomit soupeře. Panovalo obecné přesvědčení, že jediný způsob, jak ho porazit, je uviset ho a pak přespurtovat ve finiši. Když došlo na sprint, byl Rodgers nejzranitelnější. Nejrychlejší čas na míli měl slabých 4:18, což byl chodecký výkon, který uměl trumfnout i dobrý středoškolský mílař. Rodgers však pochopitelně nehodlal nikoho pustit dost blízko na to, aby ho předběhl ve finiši. Už v sedm ráno byl vzduch prosycen vlhkostí. Mírný vánek od moře neposkytoval větší úlevu. V dáli zvučně zahučela siréna přívozu. Do závodu zbývaly ještě tři hodiny, ale Woods Hole vypadalo jako městečko chystající se na cizí okupaci. Červené zábrany se táhly po Water Street od pošty až k akváriu. Přenosné toalety byly rozestavěny v řadách po desítkách a dvacítkách na parkovišti Laboratoře pro mořskou biologii, u kolejí Swope a podél Church Street. Dopravní kužely vytyčovaly startovní zóny a cestu na místní zvedací most blokoval policejní vůz s rozsvícenými majáčky. Na vršku prvního stoupání, kde se Water Street připojovala k Route 28 a kudy vozidla mířící na trajekt na ostrov Martha’s Vineyard proudila do přístaviště, se skupina dobrovolníků v zářivých tričkách s nápisem POŘADATEL sešla s místní policií, aby domluvili strategii. Radnice obce Falmouth letos donutila organizátory závodu omezit velikost pole kvůli úzkému prostoru startu a návalu běžců – 14 –

v cíli. Jenže pořadatelé se báli „partyzánů“, neregistrovaných běžců, kteří měli ve zvyku zaplout mezi účastníky po začátku závodu – proto ty bariéry. Ovšem bariéry problém řešily jen zčásti, nedaly se rozestavit podél celé trati. A také že za knihovnou, kde ohrádka končila, už se protahovalo několik běžců bez startovních čísel. Dalším problémem byl cíl. Aby se dal dav lépe kontrolovat, letos se prostor cíle posunul o dvě stě metrů dál z kopce, před velkou travnatou plochu. V plánu bylo, že pořadatelé běžce nasměrují do dlouhých koridorů, čímž zabrání zacpání trati. Jenže zaznamenat časy čtyř tisíců běžců byla z logistického hlediska noční můra. V dobách před vynálezem počítačů, čárových kódů a radiofrekvenčních přístrojů se musela přiřazovat startovní čísla běžců, kteří proběhli cílem, k vytištěným časům. Když pořadatelé byť jediného běžce nezaznamenali, udělali paseku v celých výsledcích. Pro takový případ, jak psaly místní noviny, stál dobrovolník s technologickou vymožeností zvanou kazetový magnetofon „na konci korridoru [sic] a odříkával na kazetu čísla běžců“. Dále museli pořadatelé čelit desítkám dalších potíží – drobných i větších – spojených s plánováním a uskutečněním akce, která zahrnovala tisíce účastníků a desetitisíce diváků. V té době bylo málo závodů větších než Falmouth – závodu v Peachtree se účastnilo více běžců, zato bostonského maratonu méně – a s výjimkou rozšířeného prostoru cíle byla trať široká jen na dva jízdní pruhy. Ovšem nejzávažnějším problémem, s nímž se organizátoři museli vypořádat, bylo vedro. Legenda praví, že první „maratonec“ – řecký posel Feidippidés – běžel z Maratonu do Atén, aby oznámil vítězství Atéňanů nad Peršany v bitvě u Maratonu. Ihned nato padl mrtev k zemi. Falmouth sice nebyl kamenitá, sluncem vybělená řecká půda, ale závod startoval později, než je obvyklé, a bylo výjimečně vlhko, což narušovalo ochlazovací schopnost těla. Pokud Salazara vedro neznepokojovalo, znepokojovat ho mělo. Závod začínal v deset hodin dopoledne veprostřed nejteplejšího – 15 –

Králové silnice  
Králové silnice