Page 1


I. Bůh

ví, jaký osud zanesl r. 186* revírníka Kořána do Piirstlinku1, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam sotva našla před třiceti roky cestu lidská noha. Vysoká pláň; zelenými, šedým mechem prorostlými lukami se vine granátově zarudlý potok: mladá Otava, která prýští z útrob hory Luzného 2, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež dávaly za dávno zašlých věků přeby­ tek drahého kovu „křivé" řece. Ale teď přebytek zlata už není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, uzavírající jižním směrem pláň. Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu má zahalenou do bílé mlhy nebo černých mraků. Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desetiletí. Z pravé, západní strany ohraničují pláň Plattenhausen3, Velký a Malý Spitzberg4, z levé, východní, Moorkopf5 a Moorberg6, všechny zarostlé až do temen lesem; mezi těmito horami žádná hluboká roklina, žádná propast, na patách mírných svahů jen úzká údolíčka; samá příšer­ ná, nehybná slatinná poušť, vždy jednotvárná až k zoufání. Bídný les nemůže zimou a vlhkem ani růst; bují jen plazivá kleč, skrz níž nevede žádná stezka. Po zemi tlí a hnijí nesčíslné kmeny; pod nimi i kolem nich líně tečou černé vody, tu a tam tvoří hluboké louže. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz - marně bys tu hledal i štípající komáry, kteří dole tak obtěžují. To byla říše, kterou vládl revírník Kořán; byl tu neomezeným pánem, byl vladařem, jehož poddaní neobtěžovali domáháním se konstituce. Vidím ho před sebou. Přes sáh vysoký a přiměřeně silný, snědé, sluncem osmahlé, větrem a mrazy zorané tváře, tmavokaštanová brada až skoro po pás, nohy jako sloupy, ruce jako medvědí tlapy; co živ jsem neviděl člověka s takovou sílou; k tomu orlí zrak z hně­ dých očí, krásný, pravidelný nos. Ač mu bylo přes čtyřicet let, ač mu tu i tam prokvétala v hustých vlasech i vousech stříbrná nitka, dle mého soudu musel být revírník Kořán ideálem všech žen. Hérakles míval více štěstí nežli Apollón. Když přišel, byl svobodný. Vařila mu a hospodařila jakási stařena 5


šitelná rána. Revírník znal hlahol Vavruchovy pušky; když ji zaslechl, dřevorubci ho viděli, viděla ho čeleď, jak mlčky přikyvoval hlavou, luskal prsty. A tehdy les, když nebyly lysiny ani paseky, zachoval tajemství; ženy ještě nechodily na maliny, černé jahody - a tak, co se v lese stalo, zůstalo zahaleno tajemnou rouškou. Slétali se vrány, černí havrani, skřehotali, kroužili nad určitým místem. Ale kdo by se šel podívat? Zrak hajného bodal jako zrak zmije, jako by chtěl říci: ,,Nechoď, nehas, co tě nepálí! Co jsem uči­ nil, zodpovím si sám před svým svědomím." V lese se bořil mech, podmývaly vody, rostla tráva, bujel vřes; stopy zarůstaly, co dnes bylo na povrchu půdy, za týden bylo navěky skryto, uschováno. Pak se v Bavorech pohřešoval tu ten, jinde onen čeledín, synek chalupník. Šli ho hledat do lesů, někdy ho našli a zticha odnesli; častěji bylo všechno hledání marné; snad se ani neodvážili přes hranice. Do dřevěných chat, pod ploské střechy, velikými kameny poseté, vcházel zármutek - vdovy plakaly, sirotci kv11eli. Začaly kolovat příšerné zvěsti o nočních zjeveních v plattenhausenských tichých lesích. Duše uhynulé v lese nenašly klid: noční tmou zaznívalo kv11ení a lkání; po zemi i ve vrcholech vetchých, hromem prorytých smrků se objevovaly těkavé plameny, skákaly ze stromu na strom a vláčely za sebou dlouhý modravý ohon. Leckdo je viděl za podzimních nocí, viděl a znamenal se křížem, povídal jiným, co viděl. Vzešla z toho taková hrůza, že neodolali ani bavorští pytláci a lesních příšer a strašidel se báli více nežli samého Vavrucha. Srnci měli pokoj.

II. Tak to vypadalo, když si pro Kořánova předchůdce přišla smrt. Odvezli ho po krkolomných cestách na starý rehbergský hřbitov a po krátkém čase se mezera vyplnila Kořánem. Od té doby nastal Vavruchovi jiný život; pan revírník dělal, co bylo ve službě třeba, sám nejen pilně dohlížel, ale kde bylo nutné, přilo8

Ze světa lesních samot  
Ze světa lesních samot