Page 1


78

Honza Slunéčko, Praha:

Přivez jsem to z Londýna všechno rozebraný, protože do krosny se mi to celý nevešlo. Pak jsme to tady smontovali… Nedalo se na tom jezdit. Ale prostě vůbec. Já to vodvez do Jizerskejch hor, kde jsme to zkoušeli, a nedalo se na tom ujet víc jak metr. Den jsme tím strávili, a nic. Všichni řikali, ty vole, cos to přivez za blbost, dyť to nejede.

79

Zdeněk Pecháček, Praha:

Zdeněk Pecháček, Praha:

Jeli jsme já, Honza Slunéčko, Hynek Baďura, Pavel Anýž, Honza Vaněk a jeho kamarád Bohouš Pluhař do Příchovic, kde měla Honzova maminka chalupu. Začali jsme dělat závody, kdo dojede dál. Rekord byl tak tři metry nejvíc. Na tom se nedalo stát. A Honza: „Oni na tom jezděj, dělaj na tom zatáčky v tom Londýně, i v takový U-rampě.“ Kroutili jsme nad tim hlavou: „To jsme my Češi tak nešikovní, to jsme takoví lemplové?“ Ten Vaněk, dneska majitel reklamní agentury, se na tom prkně udržel, měl nejlepší rovnováhu. A pak vymyslel Bohouš Pluhař, ten měl stavební průmyslovku: „Votočte ty trucky.“

Já jsem hned přemluvil tátu, kterej hrál v orchestru v Karlíně a v rozhlase a dostával se do zahraničí. Při první cestě do Německa mi dovez taky slalomový prkno. Když dostal Honza papíry, v tý době jako jedinej z nás, dělal nám safety car při sjezdech z kopce po harrachovský. Kryl nám záda, aby nás nikdo neporazil, když jsme jeli po státovce. Ta měla tak krásnej asfalt!

Honza Slunéčko, Praha: Honza Slunéčko, Praha:

A pak Honza Vaněk říká: „Hele, co kdybysme ty trucky zkusili namontovat vobráceně?“ My jsme to namontovali tak, že když chtěl člověk jet doprava, tak se musel naklonit doleva. Tim se to stalo neovladatelný. Tak jsme to sundali, hehe, a najednou jsme byli kingové. Simon Thiele, Praha:

Já jsem syn truhláře, že jo, takže jsme měli doma krajinku. Krajinka je takový prkno vohoblovaný jenom z jedný strany a zespoda je eště vidět ta kůra. A tomu se říká krajinka, protože to tak vypadá. Dolů jsem přidělal hřebíkama podvozky z bruslí, nahoru jsem dal kus linolea a na tom jsme šli jezdit do Stromovky. Akorát že jsme udělali tu samou chybu jako Pechy, že jsme dali vobráceně podvozky. A Kallmünzer měl staršího bráchu, vod kterýho už měl přehled vo všelijakých věcech, takže byl takovej šikovnější než já. A jeho teda napadlo, že to musíme votočit.

Z Letný dolů do Stromovky, anebo jsou ještě prudký cesty pod Nuselákem. Ty asfaltky tam. My jsme šli jezdit v noci, v deset hodin. Protože jsme byli líný, tak jsme jeli autem. Někde ve stráni nám jednou auto zapadlo až po podvozek a neměli jsme koho zavolat, takže jsme ho do tří do rána dostávali ven. My jsme tim fakt žili. To jsme si vždycky rozbili hubu, postříkali si ty krvavý šrámy akutolem a zase jsme jezdili dál. Jan Horník, Karlovy Vary: Když z kopce, tak ve Varech z pořádnýho kopce. Z toho kopce se jezdilo dolů na těch šílenejch kočičích hlavách v tom stylu, že ujeli třeba pět metrů a pak padli na hubu. U kolonády byly taky kočičí hlavy a tam už v tý době chodilo hodně cizinců ze SSSR a ty na to koukali. Nikdy to neviděli a teď tam stáli a tleskali všem, komu se povedlo ujet třeba deset metrů.

Honza Slunéčko, Praha:

A najednou jsme jezdili. Vydali jsme se na silnici, E14, co vede do Harrachova… Řidiči z nás byli nešťastný, jak jsme se jim vrhali pod kola. No samozřejmě, protože jsme uměli jezdit jenom z kopce. A úplně jsme tomu propadli.

Petr Pletánek, Karlovy Vary:

Moje první jízda, to nikdy nezapomenu, byla u Moskevský ve Varech, jak se jde k děcáku. To byl takovej krpál, sto nebo osmdesát metrů. Uměl jsem lyžovat,


80

a když jsem si poprvý stoupnul na skejt, víceméně to jelo. Dal sis dvakrát na  držku a pak jsi věděl, že nesmíš dávat moc váhu dopředu nebo dozadu, a šlo to. A to byl zážitek, ten pocit! To je jako první sex, nebo snad ještě lepší. U tý Moskevský tehdy jezdil autobus, vždycky když jsem slyšel zvuk motoru, tak jsem jezdil tak, aby mě lidi v autobuse viděli. To bylo supr. Začali jsme jezdit na tom Zámečáku nahoře, Zámeckym vrchu, pak se to nějak pošouplo na Slavii a potom na Staliňák. Ivo Škrabal, Polička: V Poličce jednak náměstí a pak jsme hledali prudší uličky, ale tenkrát toho asfaltu moc nebylo. Podnikali jsme cesty do Litomyšle, kde měl Martin Kopecký tatínka. Litomyšl je asi o tři sta metrů níž než Polička. Když jsme dojeli v Poličce na kopec, tak už to bylo do Litomyšle v podstatě z kopce, těch osmnáct kilometrů jsme jezdili na skejtu a v Litomyšli jsme našli nový terény. Zpátky jsme jezdili autobusem. Takhle jsme tu cestu několikrát podnikli a samozřejmě jsme budili velkej ohlas jak v Poličce, tak v Litomyšli, tak cestou. Tím to bylo i náborový, protože to oslovilo pár kamarádů a začali se k nám přidávat.

81

Jan Horník, Karlovy Vary:

Pak jsme zjistili, že to není o tom šíleným svahu. Dostaly se k nám z Německa nějaký časopisy a v těch jsme viděli, že se dá jezdit po rovině a mezi kuželkama. Takže jsme si udělali nájezd a sjížděli jsme z něj a pak jsme zjistili, že to jde rozpohybovat i tělem. Ale ono to ze začátku na těch šíleně tvrdejch prkýnkách úplně nefungovalo.

Honza Slunéčko, Praha: Jednou jsme se Zdeňkem jeli tramvají ze školy a viděli jsme, jak před hotelem Olympic někdo jezdí. Tak jsme za jízdy rozrazili dveře, vyskočili ven a utíkali tam. Protože ty lidi na tom dělali neuvěřitelný věci. To muselo bejt ještě v tom sedumdesátym sedmym nebo sedumdesát osum na jaře. Nějaký dva Francouzi na tom jezdili normálně po rovině. Z toho jsme byli úplně konsternovaný. Najednou pohyb na prkně dostal jinou dimenzi. Voni na tom dělali dokonce nějaký triky. No my jsme jenom valili voči. Pak jsme jim řikali, hele, tak ukažte, co se na tom dá dělat.

Zdeněk Pecháček, Praha:

Skákali z takový mramorový zídky, aniž by si to drželi, to jsme vůbec nechápali. Tak nám ukázali, jak se dělá ollie. Dělali ty třistašedesátky na zadní patce, jak se zatočíš, a udělali jich třeba osum. My pak přišli na Strahov a taky jsme to začali dělat.

Honza Slunéčko, Praha:

Zjistili jsme, že na Strahově to je úplně ideální. Velký, volný asfaltový plochy, využívaný jednou za pět let, když byla spartakiáda. Tam jsme se dali dohromady s Jirkou Vávrou z Karlovejch Varů, kterej měl prkno z Německa vod příbuznejch. A tím pádem jsme se dali dohromady s lidma z Varů. Tím vzniklo


82

jedno místo, vo kterým se utvořilo povědomí, že se tam jezdí na prkně, a lidi tam začali sami přicházet. To bylo 77. Nám skončila škola, jeli jsme na Strahov. Autobusem nebo jsme si pořídili babety, postříkali si je na bílo, abysme byli in, a zas to bylo nějaký ozvláštněný. Ivan Pelikán, Praha:

A tam jsme se seznámili s klukama. Slunéčko, Pecháček, Vaněk, Pluhař… Peterka přišel pozdějš. Přišli jsme tam a týpek tam jel normálně ve stojce, jako handstand. Si říkáme, to je hustý. Normálně ve stojce. Byl jsem přimrazenej, že jsem zůstal úplně stát, a von mě seřval, protože jsem mu stál v cestě. To jsem taky zkoušel, ty stojky. Šlo v tom chvíli jet, ale nebyl jsem tak dobrej jako von.

83

Honza Peterka, Praha:

Tam už jezdili ty Pecháčkové, Slunéčkové a tydlety. To sem byl vyplašenej, voni už měli ty voblečky na to a tak. Já normálně, viď, vole… Ani si nepamatuju, jestli sem tam šel sám, nebo s někym. Tam ty chlápci byli starší, vobrovský, vo tři roky starší. To když ti bylo patnáct, to něco znamenalo. Už měli třeba řidičák, se tam roztahovali na babetě a skákali do dálky. Ale, zkrátka, když si měl nějaký to prkno jakž takž, tak ses tam nějak nacpal.

Honza Šik, Praha: Někdy v roce 79 jsem náhodou objevil v časopise Stadión, že bude na Strahově nějaký Krocení prkýnka. Tak jsem se tam vypravil a zjistil jsem, že je to vo něčem jinym. Měli velký široký prkna, protože měli známý nebo příbuzný venku, a taky tam byla už postavená rampa, stlučená ze dveří, prostě takový vopřený vrata, na který vždycky někdo vyjel, pokusil se tam votočit a zmastil se. Simon Thiele, Praha:

Jak jsem dělal tu atletiku, tak jsem asi rok na skejt vůbec neměl čas. A pak jsem potkal Kallmünzera a ten hned: „Ty vole, dneska už je to úplně jinde, tyjo, přijď na Strahov, to uvidíš.“ Tak jsem tam přišel, von mi strčil prkno do ruky a říká: „Bacha, ať se nezabiješ, vole.“ A ten skejt měl takový žlutý gumový kolečka, to vůbec nevim, co to bylo. Takže mi pučil to prkno a samozřejmě hrozná rychlost to byla. Najednou jsme se učili přešlapovat. No já… mně to šlo rychle.

Luděk Váša, Praha:

Jsme se tam slejzali a každej ukazoval, co kde sehnal, jaký kolečka, jaký prkno a co se na tom dá udělat. Že si někdo přivez prkno, je hezký, ale kde s tim jezdil, vo to šlo. Protože sám někde skejtovat je vo hovnu. Musej u toho bejt ty lidi, ta parta, a ukazovat se, co kdo umí.


84

85

Honza Peterka, Praha:

Tak to sme… víš co, to byl náš život. Sme jezdili každej den. Někdy sme kecali, někdy sme jezdili. Když byla zima, sme byli nasraný, že se nedalo jezdit. Sme hledali různý průchody, průjezdy, podchody. Na tý scéně se jezdilo nebo v Lucerně a tak. Nebo pod Muzeem, takovej ten průjezd, jak sou teď ty bufety.

Honza Peterka, Praha:

Petr Forman, Praha: My měli tu trasu přesnou. Něco se sjíždět nedalo, protože ty chodníky byly příšerný, ale vím, že kousek položili super asfalt a po tom se mastilo… Furt se dalo po něčem. Celej gympl, pak jsme přešli na brusle. Tomáš Fiala, Brno: Co mě bavilo hodně, tak to jsme jezdili downhill tady v Brně na starým okruhu Grand Prix. Tam je přes Farinovu zatáčku asi tříkilometrovej kopec, nějakejch osm stupňů klesání. Buďto jsme jezdili vleže, nebo vestoje, podobně jak teďka. Jezdili jsme tenkrát ty tři kilometry dolů, tam jsme počkali na autobus, ten nás vyvez nahoru a dali jsme si to pětkrát osmkrát za den.

Bohouš Pluhař, Praha: Pak vím, že se zkoušelo v metru. Já jsem jezdil dost často na Evropský u metra, říkali jsme tomu Nahatej barák. Jak je východ u Diplomatu, tak celá ta jedna sekce toho baráku stála jenom na nohách, bylo tam ohromný podloubí. Úžasnej prostor. Nic než ty sloupy, bylo to celý krytý. Byli tam diváci, protože tam byl výlez z metra. Nepršelo tam, nesněžilo. A zase, nebylo to určený jako pasáž pro lidi. Lidi to moc nepoužívali. Taky jsme jezdili u Merkurie na Václaváku.

Pak někdo vobjevil tady na Karláku ten bazén, taková zelená protipožární nádrž. Vono toho bylo víc, jak je starej Semafor, tam taky něco bylo, myslim. To teda pak zasypali a byl pokoj. Aby se o to nemuseli starat. Musel si vychytat… My třeba jeli do Budapešti, tam měli výbornej asfalt. V Praze to bylo na hovno, tady byly všude dlažky nebo ty kočičí hlavy. Tu a tam sis vychytal nějakou trasu, kde se dalo. Ale většinou moc ne.

Dalibor Daňhel, Brno:

Někdy autobusák zavolal na dispečink, že tam jsou zas ty magoři s dlouhejma prknama. A dole stáli policajti, tak jsi zabrzdil a zdrhl do lesa.


86

Tomáš Fiala, Brno:

Největší špek byla jízda za autobusem. Dali jsme mu náskok z Kohoutovic z vrchu až dolů do Farinky, co jsme ho viděli. Pak jsme na ty prkna naskákali a jeli, co to dá, a ve dvou třetinách kopce jsme ten autobus, pokud to jelo dobře, začali předjíždět. Ten autobusák z nás byl úplně nešťastnej. Občas se stalo, že se ti povedlo bejt tak rychlej, žes podjel trošičku pod ten autobus, tak ses musel odrazit, abys mu neskončil pod kolama. Honza Slunéčko, Praha:

V tý době byl v Evropě obrovskej, ale fakt obrovskej boom tý věci. Když jsme jeli v roce 78 se Zdeňkem po Evropě, tak jsme přišli v Paříži na Trocadéro a tam byli samý skejťáci. Normálně skákali do vejšky, jezdili slalomy. Měli jsme z Montmartru koupený nějaký časopisy, taky jsme si voba koupili prkna, celý tři neděle jsme žrali jenom jogurty a chleba, haha, hrozný prachy jsme tam utratili. Navštívili jsme !kat$park v Parc de la Villette, tam byly normálně betonový bazény. Pak jsme jeli na riviéru a tam jsme šli taky do %kat&parku a to už bylo úplný sci-fi. Měli normálně účko, bazén, skatepark se vším všudy a tam jsme jenom valili voči, co se na tom dá dělat. Skatepark celej z kovu, rampa, pak takový boule a bazény, do těch jsme si vůbec netroufli vlízt. Ale pěkný to tam bylo, hned jsme si tam někde rozbili hubu, viď.


Prkýnka na maso jsme uřízli  

Starý zákon českého skateboardingu by BU2R. http://bu2r.cz/

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you