Page 1

1 � SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých Před patnácti lety, v roce 1997, mi haitští kamarádi pomohli zařídit návštěvu Cité Soleil, tehdy jednoho z největších a nejbrutálnějších slumů (neboli komun) na západní polokouli, nacházejícího se na okraji Port-au-Prince. Dohoda byla následující: naloží mě na korbu pick-upu i s mým foťákem F-4. Řidič a dva strážci mě tam zavezou na dvouhodinové focení. Pod jednou jednoduchou podmínkou: nesměl jsem se hnout z korby auta. Jakmile jsme tam dojeli, tak jsem dohodu porušil: prostě jsem nemohl odolat pokušení. Seskočil jsem z auta, vydal se pěšky a fotografoval vše, co bylo v dosahu objektivu. Strážci odmítli jít se mnou, a když jsem se vrátil na křižovatku, tak byl pick-up pryč. Později mi řekli, že řidič se tam prostě bál počkat. Pověst Cité Soleil byla, a pravděpodobně ještě je, taková, že tam člověk lehce vstoupí, ale možná už nikdy neodejde. Pokračoval jsem v práci další dvě hodiny, byl jsem osamocený, mladý a částečně blázen. Nesetkal jsem se s  žádným problémem: místní vypadali ohromeně, když mě viděli, jak se tam procházím s profesionálním foťákem. Někteří se zdvořile usmívali, jiní na mě mávali a dokonce mi děkovali. V jednu chvíli jsem si všiml dvou vozidel Humvee a amerických vojáků se samopaly čelících zoufalému davu. Místní stáli frontu na vstup do areálu ohraničeného vysokými zdmi a američtí vojáci kontrolovali ty, kteří na to měli nárok. Mě se nikdo kontrolovat neobtěžoval – prostě jsem vešel a nikdo mi v tom nebránil. Jeden z amerických vojáků se na mě dokonce široce zazubil. Ale to, co jsem našel uvnitř, vůbec žádná sranda nebyla: na jakémsi provizorním operačním stole ležela na břiše Haiťanka ve středním věku, měla rozpáraná

27


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

záda, ve kterých se jí skalpely a něčím, co vypadalo jako kleště, šťouralo několik amerických armádních lékařů a zdravotníků. „Co to sakra dělají?“ zeptal jsem se jejího manžela, který seděl opodál s hlavou v dlaních. Brečel. „Vyndavají jí nádor,“ odpověděl. Všude tam bylo plno much a také nějakého mnohem impozantnějšího druhu hmyzu, se kterým jsem nikdy předtím neměl to štěstí se potkat. Nechutně to tam smrdělo – nemocí, otevřenými těly, krví a dezinfekcí. „Trénujeme na bojové podmínky,“ vysvětlil mi jeden ze zdravotníků. „Nejblíž se skutečným bojovým podmínkám dostaneme právě na Haiti.“ „Vždyť jsou to lidi, kámo,“ zkusil jsem vznést námitku, ale on na to měl svůj pohled. „Kdybychom tu nebyli, tak umřou. Takže jim svým způsobem pomáháme.“ Jediné, co jsem mohl udělat, bylo celý ten nepořádek vyfotit. K analýze zdravotního stavu pacientů nebyly používány žádné diagnostické přístroje. Nikdo je nezrentgenoval. V hlavě jsem si poznamenal, že se zvířaty na téměř jakékoli městské veterinární klinice ve Spojených státech se zachází lépe než s těmito nešťastníky. Ta žena trpěla bolestí, ale neodvažovala se postěžovat si. Operovali ji pouze v lokální anestezii. Když skončili, zašili ji a omotali obvazy. „A co teď?“ zeptala jsem se jejího manžela. „Půjdeme na autobus domů,“ odpověděl. Nakonec musela žena vstát a odejít. Opírala se přitom o manžela, který ji láskyplně podpíral. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím: pacientka musela po odstranění nádoru odejít pěšky. Spřátelil jsem se s jedním lékařem, který mě nakonec vzal do řady stanů, kde se nacházelo vojenské zařízení pro americké vojáky a zaměstnance sloužící na Haiti. Místnosti byly

28


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

klimatizované, dokonale čisté, vybavené skutečným operačním sálem a hlavně zcela prázdné a s tucty pohodlných vojenských lehátek k dispozici. „Proč pacienty neuložíte tady?“ zeptal jsem se. „Nesmíme,“ odpověděl lékař. „Máte je jako pokusné králíky, že?“ Neodpověděl. Považoval to za řečnickou otázku. Chvíli potom jsem si zařídil odvoz a odjel jsem. Kromě jedněch pražských novin se mi nikdy nepodařilo tento příběh publikovat. Poslal jsem fotografie do New York Times, do novin the Independent, ale nedostalo se mi odpovědi. Ani mě to moc nepřekvapilo, protože rok předtím, poté co jsem nějakou dobu visel se svázanýma rukama od stropu v jakémsi bohem zapomenutém indonéském vojenském zařízení v okupovaném Východním Timoru, a poté co mě konečně propustili se slovy „neuvědomili jsme si, že jste tak důležitý člověk“ (našli dopis od ABC News, kde se psalo, že jsem na výzkumné misi jako „nezávislý producent“), jsem nemohl najít žádného zástupce západních masmédii, který by chtěl vydat zprávy o hromadném znásilňování a dalších hrůzách běžně páchaných indonéskou armádou na bezbranném obyvatelstvu Východního Timoru. Tuto zkušenost už ale přede mnou popsali i jiní, včetně Noama Chomského a Johna Pilgera. Dogma „svobodného západního tisku“ by se dalo jednoduše shrnout následujícím způsobem: „Pouze ty hrůzy, které slouží geopolitickým a ekonomickým zájmům Západu, lze považovat za skutečné a tím pádem hodné publikování a analýzy v našich hromadných sdělovacích prostředcích.“ Ale v rámci tohoto článku bych se chtěl na danou situaci podívat z trochu jiného úhlu.

29


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

V roce 1945 se na stránkách Daily Expressu objevila následující reportáž: JADERNÝ MOR „Toto píši jako varování světu“ LÉKAŘI UMÍRAJÍ PŘI PRÁCI Riziko jedovatého plynu: Všichni noste masky Reportér Expressu Wilfred Burchett byl prvním spojeneckým reportérem, který vstoupil do jadernou bombou zasaženého města. Z Tokia ujel téměř 650 kilometrů, sám a neozbrojený (to nebyla pravda, ale Daily Express to nemohl vědět), s sebou měl sedm porcí jídla – potraviny byly v Japonsku nedostatkové zboží – černý deštník a psací stroj. Tady je jeho příběh z města: HIROŠIMA, úterý. 30 dní poté, co první jaderná bomba zničila město a otřásla světem, stále umírají v Hirošimě lidé – lidé, kteří z pohromy vyšli nezraněni, umírají záhadně a hrozivě na něco neznámého, co mohu popsat jedině jako jaderný mor. Hirošima nevypadá jako vybombardované město. Vypadá, jako kdyby tudy projel monstrózní parní válec a vymačkal z ní veškerou existenci. Snažím se při psaní těchto faktů nepodléhat emocím, protože doufám, že poslouží jako varování světu. Tady, na místě prvního skutečného otestování jaderné bomby, jsem viděl tu nejhorší a nejděsivější spoušť za čtyři roky války. Vedle ní vypadá rozbombardovaný ostrov v Pacifiku jako ráj. Škody jsou mnohem větší, než je vidět na fotografiích. V Burchettově reportáži nebyly žádné poznámky pod čarou a skoro žádné citace. Přijel do Hirošimy „vyzbrojen“ párem očí a uší, s foťákem a s neskutečnou touhou definovat

30


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

a popsat jedny z nejotřesnějších kapitol současné lidské historie. Tak se to tenkrát dělalo: novinařina byla činnost plná vášně a válečný zpravodaj musel být bystrý, statečný a výjimečně rychlý. A také se od něj nebo od ní očekávala nezávislost. Burchett byl jeden z nejlepších, možná ten nejlepší, a musel zaplatit velmi vysokou cenu, protože v jednu chvíli byl prohlášen za „nepřítele australského lidu“ a byl mu dokonce zabaven pas. Psal o zvěrstvech páchaných Američany na korejském lidu během korejské války, o zvěrstvech páchaných Američany na vlastních vojácích (zajatci, kteří se po výměně odvážili promluvit o lidském zacházení, kterého se jim dostalo od severokorejských a čínských věznitelů, museli často čelit vymývání mozků a dokonce i mučení). Také psal o odvaze Vietnamců, kteří bojovali za svou svobodu a ideály proti nejsilnější vojenské velmoci světa. Na tom je pozoruhodné, že i když musel žít v exilu, i když se jeho děti kvůli zlomyslnému politickému honu na čarodějnice, jehož byl cílem, musely narodit mimo Austrálii, přesto tehdy existovalo mnoho médií připravených otisknout jeho výjimečné texty. Periodika i nakladatelství mu zadávala reportáže a knihy, pak je vydávala a platila mu za odvedenou práci. Je jasné, že tehdy nebyla cenzura natolik absolutní a upevněná jako dnes. A ještě pozoruhodnější je to, že nemusel neustále obhajovat, co viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši. Jeho práce byla originální a průlomová. Nenutili ho citovat nekonečně mnoho zdrojů a dodávat reference ke všemu, co chtěl otisknout. Nechtěli, aby opakoval po ostatních. Přijel na místo, které chtěl popsat, mluvil s lidmi, získal důležitá svědectví, popsal kontext a pak celá reportáž vyšla.

31


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

Burchett nemusel citovat nějakého „profesora Greena“ ohledně toho, že pršelo, když to sám věděl a viděl. Nepotřeboval „profesora Browna“, aby mu potvrdil, že moře je slané nebo že Země je kulatá. Takhle už se dnes psát nedá. Z reportáží v masmédiích a z většiny literatury faktu zmizel veškerý individualismus, veškerá vášeň a duševní odvaha. Neexistují téměř žádné manifesty, žádné j’accuse. Reportáže se píšou jako umírněné, „bezpečné“, aby nikoho „neurazily“. Neprovokují čtenáře, neposílají je na barikády. Masmédia mají monopol na psaní o těch nejdůležitějších a nejbombastičtějších tématech dneška: válkách, okupacích a hrůzách, které musí miliardy lidí na světě snášet pod neokolonialistickým režimem a jeho tržním fundamentalismem. Nezávislé reportéry už si nikdo nenajímá. Ti, kteří se v tom pořád pohybují a pracují, jsou řádně „prověření“ a jejich počet je mnohem menší než před několika desítkami let. Všechno to dává smysl. Zpravodajství z konfliktů je samotným základem „ideologické bitvy“, kterou má plně v rukou propagandistický mechanismus globálně uvaleného západního režimu. Přirozeně by bylo naivní si myslet, že mainstreamová média a akademický svět nejsou nepostradatelnou součástí systému. Aby člověk mohl pochopit svět do hloubky, musí znát tíživou situaci a hrůzy války i oblastí konfliktu. Tam kolonialismus a neokolonialismus cení své hnusné ostré zuby. Oblastmi konfliktu nemyslím jenom místa, která jsou terčem bomb a ostřelování. Existují „oblasti konfliktu“, kde umírají desítky tisíc, dokonce miliony lidí kvůli sankcím, bídě nebo interním bojům podporovaným zvenčí (jako aktuálně v Sýrii). V minulosti psali nejlepší reportáže o podobných konfliktech nezávislí reportéři, z nichž většina pocházela z řad progresivních spisovatelů nebo nezávislých myslitelů. Příběhy

32


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

a fotky z válek, převratů a strádání uprchlíků byly v „nabídce dne“, servírovány s vajíčky a cereáliemi občanům zemí nesoucích vinu. Díky nezávislým reportérům si v jednu chvíli začala veřejnost na Západě čím dál tím vice uvědomovat, jak to po celém světě vypadá. Občané Impéria (Severní Ameriky a Evropy) neměli jak uniknout realitě. Přední spisovatelé a intelektuálové hovořili v hlavním televizním a rádiovém vysílání o teroru, který šíříme po světě. Noviny i časopisy pravidelně bombardovaly veřejnost reportážemi proti establishmentu. Studenti a občané pociťovali velkou solidaritu s obětmi (to bylo předtím, než je naplno zaměstnal Facebook, Twitter a další sociální média, která je zklidnila a díky kterým teď křičí do chytrých telefonů místo toho, aby řádili v centru měst), opakovaně demonstrovali, stavěli barikády a rvali se na ulici s pořádkovými silami. Někteří se nechali inspirovat tím, co četli a viděli, a vydali se do zahraničí, ne aby se váleli na pláži, ale aby na vlastní oči viděli životní podmínky obětí. Mnozí, ale ne všichni nezávislí reportéři byli marxisté. Hodně z nich psalo geniálně, s nadšením a bezuzdně politicky. Většina nikdy nepředstírala „objektivitu“ (ve smyslu zavedeném dnešními angloamerickými masmédii, která trvají na citování „různorodých“ zdrojů, ale jejich reportáže podezřele dospívají k identickým závěrům). Povětšinou byli intuitivně proti západnímu imperialistickému režimu. Vzhledem k tomu, že už tehdy zajišťovali dobře placení (a tím pádem velmi disciplinovaní) reportéři a vědci setrvalý přísun propagandy, sloužili nezávislí reportéři, fotografové a filmaři hrdinsky světu tím, že přinášeli „alternativní pohled na věc“. Byli mezi nimi lidé, kteří se rozhodli vyměnit psací stroje za zbraně, jako například Antoine Saint-Exupéry. Hemingway

33


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

se zahrabal v Madridu a opilecky ve svých reportážích kritizoval španělské fašisty, později schválil kubánskou revoluci a finančně ji podporoval. Andrému Malrauxovi se při psaní reportáží z Indočíny podařilo nechat se zatknout francouzskými koloniálními úřady a později založil protikolonialistický časopis. Orwell intuitivně pociťoval zhnusení kolonialismem, a pak tu byli mistři novinařiny z válečných a konfliktních oblastí: Ryszard Kapuściński, Wilfred Burchett a později John Pilger. K nim a ke stovkám dalších je třeba dodat jednu důležitou věc: byli schopni se uživit – žít, cestovat a pracovat – z příjmů ze svých reportáží, nehledě na to, jak moc se ve své práci vyjadřovali proti establishmentu. Psaní skvělých článků a knih patřilo k řádným zaměstnáním, vlastně to byla jedna z nejrespektovanějších a nejvíc vzrušujících profesí, jakou si člověk mohl přát. Jejich práce byla vnímána jako nepostradatelná služba společnosti. Tehdy se od nich neočekávalo, že budou učit nebo dělat něco jiného, aby se uživili. Za posledních pár desetiletí se věci rozhodně změnily! Když dnes čteme knihu Ryszarda Kapuścińského Fotbalová válka, připadá nám, že žijeme v jiném vesmíru. Je rok 1960 a Kongo zdecimované belgickými kolonizátory (během brutální vlády krále Leopolda II i po ní přišlo o miliony lidí) zrovna získalo nezávislost a přivítalo belgické výsadkáře: „anarchie, hysterie, jatka“. Kapuściński byl ve Varšavě. Chtěl se tam vydat (Polsko mu dalo dostatek tvrdé měny na cestování), ale měl polský pas a jako další důkaz velké lásky Západu ke svobodě slova a informací „z Konga vyhazovali všechny občany socialistických zemí“. Kapuściński odletěl do Káhiry. Dal se dohromady s českým novinářem Jardou Boučkem. Rozhodli se jet přes Chartúm a Džubu:

34


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

„…V Džubě si budeme muset koupit auto a všechno, co se stane pak, je jeden velký otazník. Cílem výpravy je Stanleyville, hlavní město konžské Východní provincie, do kterého se uchýlila Lumumbova vláda (sám Lumumba už byl zatčen a vládu vede jeho přítel Antoine Gizenga). Sleduji, jak Jardův ukazováček cestuje po Nilu, krátce se zastavuje na trochu té turistiky (tady není nic jiného než krokodýli, tady začíná džungle), stočí se na jihozápad a dorazí na břeh řeky Kongo, kde je u malého kroužku s tečkou uprostřed napsáno Stanleyville. Říkám Jardovi, že se chci této výpravy zúčastnit a že mám oficiální instrukce jet do Stanleyville (což je lež). Souhlasí, ale varuje mě, že za cestu můžu zaplatit životem (což se později ukáže být blízko pravdě). Ukazuje mi kopii závěti, kterou uložil na ambasádě své země. Mám prý udělat to samé.“ Úryvek z knihy nepřímo ukazuje, že tito dva dobrodružní a stateční reportéři plně důvěřovali svým domovským zemím (Polsku a Československu). Věnovali se veledůležité reportáži o Patricovi Lumumbovi, největší osobnosti afrického boje za nezávislost, který byl nakonec díky společnému belgicko-americkému úsilí zavražděn. (Vraždou Lumumby nastalo v Kongu peklo, které trvá i v den, kdy píši tento článek). Nebyli si jisti, zda cestu přežijí, ale věděli, že jejich práce bude respektována a oceněna. Museli riskovat své životy, být vynalézaví a skvěle psát. Ale „o zbytek bylo postaráno“. To samé platilo i pro Wilfreda Burchetta a do určité míry i pro několik ostatních statečných reportérů, kteří se odvážili psát nezávislé reportáže z vietnamské války, tvrdě se strefovali do svědomí veřejnosti v Evropě a Severní Americe a nedali pasivnímu obyčejnému občanovi možnost později tvrdit, že „o tom nevěděl“. Tato éra netrvala věčně. Masmédia a tvůrci veřejného mínění Impéria si nakonec uvědomili, že tento způsob psaní je nepřijatelný, protože pouze plodí disidenty a lidi, kteří budou

35


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

hledat alternativní úhly pohledu a zdroje informací a v konečném důsledku podrývat režim. Když čtu Kapuścińského, tak mi bezděčně na mysli vytane má vlastní práce v Demokratické republice Kongo, ve Rwandě a Ugandě. V Kongu se opět odehrává jedna z globálně nejdůležitějších událostí. Kvůli chamtivosti Západu a bezuzdné posedlosti snahou ovládnout svět už zemřelo 6 až 10 milionů lidí. Historický sled událostí byl překroucen a dvě hrůzné africké diktatury plně podporované Spojenými státy a Spojeným královstvím decimují a drancují Kongo jménem Západu a jeho společností. Kdykoli tam riskuji svůj život, kdykoli mě vhodí do díry, ze které se možná nikdy nedostanu, tak vím, že nemám žádnou „základnu“, která by na mě čekala nebo mě podržela. Dostanu se ven díky nějakému průkazu OSN nebo díky nějaké působivé (pro mé věznitele, ne pro mě) akreditaci. Má práce investigativního novináře nebo filmaře nepřináší vůbec žádné záruky. Nikdo mě neposílá. Nedostanu nic zaplaceno. Jsem v tom sám. Když se Kapuściński vracel domů, vítali ho jako hrdinu. Ti z nás, kteří o půl století později dělají stejnou práci, nejsou nic jiného než vyvrhelové. V jednu chvíli se většina velkých novin a časopisů i televizních stanic přestala spoléhat na statečné, lehce šílené a nezávislé novináře „na volné noze“. Začaly zběsile najímat lidi a z reportérů se stali korporátní zaměstnanci. Jakmile tento „přechod“ proběhl, tak už bylo neuvěřitelně snadné vysvětlit „zaměstnancům“, kterým se nadále říkalo „novináři“, jak dělat reportáže, o čem se smí a nesmí psát. Většinou ani nebylo třeba hovořit příliš detailně – korporátní zaměstnanci intuitivně vědí, co se po nich chce.

36


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

Finance na najímání nezávislých reportérů, fotografů nebo producentů na volné noze byly dramaticky seškrtány. Nebo zcela zrušeny. Mnozí vyhladovělí reportéři na volné noze tak byli donuceni hledat si práci. Jiní začali psát knihy v naději, že tak budou moct dál šířit informace. Ale velmi brzy jim bylo řečeno, že „dnes se nedá moc vydělat ani psaním knih“. Nejlepším řešením by bylo „začít učit“. Několik univerzit stále vstřebávalo a do určité míry tolerovalo intelektuální disidentství, ale cena, kterou si za to „účtovaly“, byla vysoká: bývalí revolucionáři a disidenti sice mohli učit, ale nesměli podléhat záchvatům emocí, vydávat manifesty nebo povolávat do zbraně. Museli se „držet faktů“ (tak, jak bylo teď zvykem fakta prezentovat). Museli začít opakovat myšlenky „vlivných“ kolegů, přetěžovat své knihy citacemi, referencemi a nestravitelnými piruetami v intelektuálštině. A tehdy už jsme vstupovali do doby internetu. Vyrojily se tisíce stránek, ale mnoho skvělých alternativních a levicových tištěných publikací muselo skončit. Po několika letech nadšení a naděje začalo být jasné, že díky internetu, a ne jemu navzdory, je kontrola režimu a jeho masmédií nad mozky veřejnosti ještě intenzivnější. Na hlavních stránkách největších internetových vyhledávačů se usídlily mainstreamové pravicové zpravodajské agentury. Pokud jedinec opravdu nevěděl, co hledá, pokud nebyl vysoce vzdělaný a dostatečně vytrvalý, tak měl jenom malou naději, že by jen tak narazil na opoziční zpravodajství nebo interpretaci světa a místních událostí. Teď se většina důkladně analyzujících článků musí obejít bez finanční podpory, jako kdyby se z této činnosti stal nějaký koníček. Sláva válečných dopisovatelů pohasla, dobrodružství zvané „hledání pravdy“ ztratilo svou vznešenost, místo toho nastoupila módnost, „lehkost“, sociální sítě, zábava.

37


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

Blažený stav „lehkosti“ mohli nejdříve zažívat jenom ti, kteří tomu veleli – občané Impéria a nehorázně zkorumpované (to je práce Západu) elity vzdálených kolonií. Není potřeba ani dodávat, že většina světa byla stále ponořena ve velmi „těžké“ realitě, lidé žili v chudinských čtvrtích a sloužili koloniálním ekonomickým zájmům, přežívali v brutálních diktaturách nemilosrdně nasazených a následně sadisticky udržovaných Washingtonem, Londýnem nebo Paříží. Ale nakonec byli i ti, co umírají ve slumech jihovýchodní Asie a Afriky, úspěšně naočkováni tou „lehkostí“, drogou zábavy a absolutním pohrdáním seriózní analýzou vlastních životních podmínek. Těch několik nezávislých reportérů, kteří se dále snažili bojovat – váleční dopisovatelé vychovaní Burchettovými a Kapuścińského pracemi – přicházelo nejen o publikum, ale také o prostředky na výkon práce. Psát reportáže z válek, z reálných konfliktů, je z praktického hlediska nesmírně drahá záležitost, zvlášť když to chce člověk dělat pořádně. Musí se vypořádat s absurdně drahými letenkami na povolené nebo nespolehlivé lety, těžkým profesionálním vybavením, rozdáváním úplatků, aby se vůbec dostal tam, kde se něco děje, s neustálými změnami plánů a zpožděními. Musí si zařídit víza a povolení. Musí zůstat na příjmu a čas od času také utrpí zranění. Přístup je dnes mnohem více kontrolovaný než v dobách vietnamské války. Před nějakými deseti lety se mi na Srí Lance ještě podařilo dostat na přední linii, v posledních letech konfliktu by to bylo už nemyslitelné. Zatímco v roce 1996 jsem se úspěšně proplížil na Východní Timor, nezávislí reportéři, kteří se dnes snaží dostat na Papuu, kde pod dohledem Indonésie – velkého spoluviníka Západu – probíhá jedna z dalších genocid, jsou pravidelně zatýkání, vězněni a deportováni.

38


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

Když jsem v roce 1992 psal reportáže o válce v Peru, záviselo v podstatě na mně, jestli po obdržení akreditace od ministerstva zahraničí zůstanu v Limě, nebo budu riskovat život při cestě do Ayacucha, protože jsem velmi dobře věděl, že armáda nebo Sendero Luminoso mi můžou cestou vystřelit mozek z hlavy (k čemuž jednou opravdu málem došlo). Ale v dnešní době by bylo v podstatě nemožné dostat se do Iráku, Afghánistánu nebo jiné země, kterou okupují americké nebo evropské síly, zvlášť za účelem vyšetřování zločinů proti lidskosti páchaných západním režimem. Upřímně řečeno – dnes se člověk nedostane v podstatě nikam, pokud není, jak se říká, „embedded“ – „vložený“ (což je velmi barvitý a vhodný termín: člověk „jim“ to dovolí a „oni“ ho nechají psát, pokud tedy píše to, co mu řeknou). Aby mohl reportér psát o válce, musí být mainstreamový, s nějakou mocnou organizací za zády, která mu zajistí nezbytné akreditace a povolení a zaručí se za jeho texty. Nezávislí reportéři jsou považováni za nevyzpytatelné a nejsou nikde vítáni. Existuje způsob, jak se proplížit do některých konfliktních oblastí. Ti z nás, co mají léta zkušeností, vědí, jak na to. Ale představte si, že „jste v tom sami“, děláte to dobrovolně, píšete téměř zadarmo. Pokud nejste sami o sobě bohatí a ochotní utratit všechno za reportáže, tak si raději vystačíte s analýzou „na dálku“. A to je přesně to, čeho chtěl režim dosáhnout: žádné nezprostředkované levicové reportáže. Jen takové „přicmrdávání“ z dálky. Jako kdyby byrokratické a institucionální překážky vystavěné režimem nestačily k tomu, aby některé otrlé nezávislé reportéry (z těch pár, kteří jsou ještě aktivní) odradily od cesty do konfliktních oblastí, vloží se do toho vždycky ještě finanční omezení: téměř nikdo pracující mimo mainstreamová média si nemůže dovolit zaplatit sazby řidičů, prostředníků

39


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

a tlumočníků našponované korporátními médii, která si je dají do nákladů. Výsledky jsou jasné: opozice neokolonialistického režimu prohrává mediální válku, protože není schopna přinášet široké veřejnosti zpravodajství z míst, kde Impérium bez přestání páchá genocidy a zločiny proti lidskosti. Jak už bylo řečeno výše, v poslední době se nevyskytl žádný neutuchající proud fotografií a zpráv, který by bombardoval miliony lidí v zemích nesoucích vinu – proud podobný tomu, jemuž se před několika desítkami let podařilo pobouřit a šokovat veřejnost a zastavit válku ve Vietnamu. Následky jsou šokující. Evropská a severoamerická veřejnost si většinou není vědoma ani těch nejotřesnějších hrůz odehrávajících se v různých koutech světa. Jednou z nich je brutální genocida páchaná na obyvatelích Demokratické republiky Kongo. K dalším patří strašlivá destabilizační kampaň proti Somálsku, kdy skoro milion uprchlíků doslova hnije v přeplněných táborech v Keni (nedávno jsem na toto téma natočil 70minutový dokument „One Flew over Dadaab“ – Přelet nad Dadaabem). Cynismus izraelské okupace Palestiny se dá jen těžko popsat slovy, ale americká veřejnost je krmena „objektivními“ zprávami, a tím pádem „uchlácholena“. Zatímco proti všem zemím, které vytrvale odolávají západnímu kolonialismu – Číně, Rusku, Kubě, Venezuele, abychom vyjmenovali aspoň některé z nich – je namířena propagandistická mašinérie, o zločinech proti lidskosti páchaných Západem a jeho spojenci (včetně Ugandy, Rwandy, Indonésie, Indie, Filipín, Kolumbie a mnoha dalších) se nikdo nedozví. Miliony lidí byly vysídleny, stovky tisíc zabity, to vše kvůli geopolitickým manévrům Západu na Blízkém Východě, v Africe i jinde. O hanebné destrukci Libye v roce 2011 (a jejích hrůzných následcích) i o tom, jak se Západ neúnavně snaží svrhnout syrskou vládu, se ve zpravodajství objevilo jen málo.

40


SMRT INVESTIGATIVNÍHO ŽURNALISMU Poslední z nezávislých

Nenajdou se také skoro žádné reportáže o tom, že turecké „uprchlické tábory“ na hranici se Sýrií ve skutečnosti slouží k živení, výcviku a vyzbrojování syrské opozice, což je fakt dobře zdokumentovaný několika významnými tureckými novináři a filmaři. Ani není třeba dodávat, že pro nezávislé západní reportéry jsou tyto tábory nepřístupné, jak mi nedávno vysvětlili kolegové z Istanbulu. I když existuje několik skvělých časopisů jako CounterPunch, „Z“ a New Left Review, ty tisíce „vysídlených“ nezávislých válečných dopisovatelů by měly mít víc míst, která by mohly nazývat „domovem“ nebo „domácí institucí“. Jsou velmi přínosní, představují skvělé potenciální zbraně i munici v boji proti imperialismu a neokolonialismu. Proto režim zajistil, aby jen přihlíželi z dálky a jejich práce ztratila význam. Ale bez jejich znalostí není možné jakkoli objektivně analyzovat současnou globální situaci. Bez jejich reportáží a fotografií nebudou oběti ani pachatelé schopni pochopit rozměry šílenství, do kterého byl svět uvržen. Bez nich by ve chvíli, kdy vyhasínají miliony životů a další miliardy jsou zničeny, mohli občané Impéria klidně umírat smíchem v zábavních centrech s elektronickými hračkami v ruce a opět by zcela ignorovali hrozivý kouř vycházející z příslovečných komínů. A v budoucnosti, když by se jich na to někdo ptal, by mohli zase, tak jak to udělali několikrát v minulosti, říct: „My jsme o tom nevěděli.“

41

André Vltchek - Impérium lže  

Tato kniha zpochybňuje mnohá dogmata. Snaží se odkrýt propagandu Impéria, jeho dogmata i zločiny. Kniha je přímým výsledkem několika let str...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you