| ROZHOVOR | INTERVIEW
omezili pohyb ve výšce nad osm tisíc metrů na minimum. Z Jižního sedla jsme šli na vrchol a hned sestupovali dolů. Nebudovali jsme žádný výškový tábor. Byli jsme rychlí. Stál jste na všech osmitisícových vrcholech. Který svůj výstup považujete za nejobtížnější, kdy jste cítil, že všechno nemusí dobře dopadnout? Nejtvrdší výstup mého života byl Nanga Parbat. Na vrchol jsme stoupali s bratrem Güntherem a přišli jsme tam příliš pozdě. Překonali jsme Rupalskou stěnu vysokou čtyři a půl tisíce metrů, vylezli jsme jednu z nejděsivějších cest. Vždyť je dvaapůlkrát vyšší než „Mordwand“, smrtelná severní stěna Eigeru. Dostali jsme se odtud živí, což je hodně složité. Vzala nám však hodně sil. Byli jsme oba jako propíchnutý balonek z pouti. Bratr nebyl na vrcholu v dobré kondici. Padal do sněhu a znovu vstával. Dostali jsme se do složité situace, ve které nám šlo o život. Proto jsme sestupovali poněkud snažší Diamirskou stěnou. Bivakovali jsme ve výšce osm tisíc metrů. Tři dny jsme byli na pokraji šílenství. Jako by se moje duše oddělovala od těla. Nebyl jsem jedna bytost. Měl jsem pocit, že se dívám sám do sebe a sám ze sebe vystupuji. Bratra poslední den pohřbila velká lavina. To otočilo můj život. Psychicky a fyzicky jsem byl na dně. Vrátil jsem se domů a v Innsbrucku mi amputovali šest prstů na nohou. Ovlivnila tragédie na Nanga Parbatu vaši horolezeckou filozofii? Vlastně jste se potom stal sólovým lezcem. Nechtěl jste nést zodpovědnost za někoho jiného? Na Nanga Parbatu se mi poprvé v životě stalo, že jsem měl obrovské fyzické problémy. Ztratil jsem téměř veškeré síly, neměl jsem z čeho brát. Zůstal jsem jenom stínem člověka, blouznil jsem, mozek jako bych měl z vaty. Začal jsem uvažovat o tom, že s horolezectvím skončím. Po bratrově smrti mě o to prosila i moje maminka. Od tohoto přechodu Nanga Parbatu jsem změnil přístup k horám. Pochopil jsem, že pokud horolezec nedohlédne až k smrti jako důsledku svého konání, tak je blázen! Co vás tedy definitivně přesvědčilo o tom, že jste se stal sólovým lezcem? O dva roky později zabloudili a zahynuli na Manaslu ve vichřici dva lezci – Schlick a Jager. To mě definitivně změnilo. Máte-li s sebou lidi, nikdy jim nezaručíte, že přežijí, nezabráníte tomu, že v extrémních podmínkách zahynou. Ve sportu prohrajete o gól, o sekundu a sportovci obyčejně říkají, že si z porážek musí vzít ponaučení. Mohou i porážky v horách přinést nějaká pozitiva? 20
side of myself and leaving my own self. My brother was buried under a large avalanche on the last day. This turned my life upside down. I was completely exhausted, both mentally and physically. I came back home and had six toes amputated in Innsbruck. Did the Nanga Parbat tragedy influence your mountaineering philosophy? After that you became a solo climber. Is it because you did not want to be responsible for other people? Back in Nanga Parbat, it was the first time I had encountered major physical difficulties. I lost almost all my strength; I had no reserves. I was just a shadow of a man. I was delirious, as if my brain was made of cotton wool. I began to consider quitting climbing altogether. Even my mother asked me to do so, after my brother died. Since that Nanga Parbat experience my attitude to the mountains has changed. I realised back then that if a mountaineer doesn’t see death as a possible consequence of his actions, then he is crazy! So what made you decide to become a solo climber? Two years later, in Manaslu, two climbers, Schlick and Jager, got lost and died. This definitively changed me. If you climb with other people, you can never guarantee their survival; you can never prevent their deaths in extreme conditions. In sports you can lose by one goal, by one second, and athletes usually say that they need to learn from their defeats. Can defeats in the mountains be positive in a way? I took part in over thirty expeditions in the Himalayas and I know that sometimes it is good to lose, because only defeats make you think about where you made a mistake. Among climbers, do you still speak about the oft-repeated friendship of the rope, or are people in the mountains becoming increasingly selfish? This applies to daily life as well: figuratively speaking, people should not cut another one’s rope down here either! However, situations in the mountains very often get much more difficult. I’ve met many good people and also many bad people in my life. And it’s the same among climbers. It is not easy to be a first-rate human, and it is not easy to be a first-rate climber either. Let’s try to imagine a very tense situation: You and your climbing partner are at about 8500 metres and he is having some problems. He has lost his strength and is sluggish. What do you do? I am sure it is not