Issuu on Google+

zima 2011

Revue pro velká zvířata, co si chtějí odfrknout od byznysu

Jakub Polanka: Víc než řeči o trendech je pro mě to, s kým jsem opékal buřty.

Bizzone


Boss místo táty Mám známého, který začal do svého byznysu zapojovat syna. Jenže dokážete si představit hladký průběh téhle rodinné operace? Otec je jako šéf nekompromisní, přísný, tvrdý. Mladý by firmu jednou převzal rád, baví ho to, chce to dělat. Odevzdat práci totálně všechno, na to je ale podle něj ještě brzy. Chtěl by si užít trochu studiem navoněného života, čemuž asi všichni rozumíme, tedy kromě jeho fotříka. Ten jen kroutí hlavou a kluka nepochválí za nic, jak je rok dlouhý. Když o něm mluví s uznáním a dobře, tak leda před cizími. Do očí mu to neřekne nikdy. Asi má dojem, že tvrdá ruka vychová tvrdého bosse a ten z lidí vymlátí úspěšný podnik. Takže nakonec nám z celého příběhu tak nějak mizí rodič a zůstává jenom velký šéf. Marná sláva, spolupráce dvou generací může být těžká, i když se vzájemně milují. Hlavně když jedna, druhá nebo nejlépe obě mají dojem, že jejich vidění věcí je jediné správné a ostatní buď budou držet lajnu, nebo pomažou po svých. Chce to prostě toleranci. Možná by na to měla existovat poradna. Jako pro manžele. Fajn čtení a prima konec roku Hana Machová šéfredaktorka

Revue pro velká zvířata, co si chtějí odfrknout od byznysu zima 2011 Vydavatel Boomerang Publishing, s. r. o., Nad Kazankou 37/708, 171 00 Praha 7-Troja, tel.: 244 023 201, www.bpublishing.cz pro Vodafone Czech Republic, a. s. Šéfredaktorka Hana Machová Umělecký vedoucí Michal Schindler Editoři Martin Groman, Rudolf Král Grafická úprava Jakub Kaše Foto obálky Antonín Kratochvíl Tisk Libertas E-mail do redakce: bizzone@vodafone.cz Uzávěrka vydání 1. 11. 2011 Datum vydání 25. 11. 2011 Distribuce Česká republika Periodicita čtvrtletník Prodej inzerce Marek Hammerschmied, e-mail: marek.hammer@bpublishing.cz MK ČR E 19935. Údaje jsou platné ke dni uzávěrky. Změny uvedených údajů nebo tiskové chyby jsou vyhrazeny. Kompletní ceník s aktuálními cenami stejně jako kompletní popis podmínek jednotlivých produktů a služeb najdete na www.vodafone.cz.


str. 4–23

téma


06

Správci rodinného stříbra

Rodinné firmy tvoří v USA i v západní Evropě páteř ekonomiky. V Čechách to zatím takhle nefunguje, ale pár rodinám se tady po revoluci povedlo rozjet docela zajímavý byznys. Právě teď je většinou čeká generační výměna.

Rodinné podnikání v Čechách a na Moravě

10

Firma jako rodinná terapie

Milan Škoda dokázal vybudovat největší fotocentrum ve střední Evropě. Když do firmy přibral syna Martina, rovnou mu přidělil ty oblasti, které sám vnímal jako nejslabší články podniku.

Otec a syn Škodové a jejich Centrum FotoŠkoda

14

Rodinný byznys se z rukou nepouští

Zvládnout spory uvnitř famílie, zapudit pocit vlastní nenahraditelnosti a včas si vychovat nástupce, nebát se najmout schopného manažera na úkor méně schopného příbuzného. Takové problémy se řeší na západ od Aše.

Strasti a slasti rodinného podnikání v cizině

18

Já to dělat nebudu, tati

Ne všichni potomci se třesou na to, až jim do klína spadne šéfování rodinné firmy. Najdou se i tací, kteří hledají své štěstí v úplně jiném oboru, nebo se rozhodnou rozfofrovat jmění i dobré jméno rodiny po barech a večírcích.

Každá rodina má svou černou ovci

5


Téma Rodinné firmy text: Petr Holeček, foto: Michael Kratochvíl

Kdo potáhne tu káru dál? Rodiče, kteří po revoluci vykutali zdevastovaný podnik z popela, nebo ho rovnou vybudovali na zelené louce, stárnou. V rodinných firmách je čas na střídání generací. Jenže vést takovou firmu znamená mít zvláštní vlastnosti a dovednosti, na které v učebnicích o marketingu nějak zapomněli. Zajímalo nás, jaké jsou výhody a nevýhody rodinného byznysu.

6


Josef Pok obnovil rodinnou nožířskou firmu v Plzni hned po revoluci. Tehdy mu zbýval rok do důchodu. Po více než dvaceti letech stále dělá nejlepší nože v Čechách.

7


Téma Rodinné firmy

Nožíři kasu nehlídají

Většina úspěšných rodinných firem má od svého založení jasně formulovány základní vize, podle nichž se řídí.

V

e většině zemí vyspělého světa je mezi zaregistrovanými firmami nejvíc právě těch rodinných. V Česku podobné statistiky neexistují, Asociace rodinných firem však odhaduje, že jich u nás může být v současnosti asi jen třicet procent. Vícegenerační podnikání tady utrpělo za druhé světové války a za komunismu hned několik smrtelných ran do vazu. Je ale dobře, že se za posledních dvacet let dokázalo oklepat, vstalo a začíná se mít k světu.

Rodina se schází nad knížkami

Děda Kanzelsberger miloval knížky, kvůli válce se k nim ale nedostal. A tak do knihkupectví nastrčil alespoň svého syna Jana, který pak v roce 1990 zprivatizoval knihkupectví Orbis na Václavském náměstí. Knihkupectví je tu dodnes a stalo se základem slavné sítě obchodů Kanzelsberger s dnešním obratem půl miliardy. Už dnes jsou v rodinném podnikání i se svými manželkami zaháčkovaní Janovi synové Martin a Jan mladší, kteří jednou knihkupectví po svém otci převezmou. „Musel jsem syny do rodinného podniku vtáhnout,“ říká hlava firmy, Jan starší. U mladšího Jana to měl snadné, protože se vyučil knihkupcem, se starším Martinem si musel sednout a vysvětlit mu, jaký má ta práce smysl. Mít rodinný podnik, ať už jsou jeho šéfové otec a syn, manželé nebo příbuzní, má prý řadu různých výhod. „Všechno, co je postavené na rodině, má řád a vazby. V podstatě všechny velké firmy v minulosti začínaly jako rodinné,“ říká Bizzonu rázným hlasem šéfa Jan Kanzelsberger, kterému to zatím v podniku funguje náramně. Mladší Jan se věnuje provozu, starší Martin má na starosti technické záležitosti. „Výhodou je větší semknutost, problémy a názory můžeme probírat v rodinném kruhu,“ říká Jan starší. To jeho firmu odlišuje od jiných velkých společností, v nichž management nepojí rodinné vazby.

8

Členové rodiny jsou podle knihy Rodinné firmy Marie Heskové a Viktora Vojtka ochotni pracovat více, investovat zisky zpět do podniku a použít v případě nouze i svůj vlastní majetek, jen aby ve firmě všechno běželo jako na drátkách. „Nehledí se na čas. Dělník v běžné firmě si udělá vlastní práci a má hotovo. Tady ne,“ říká osmdesátiletý Josef Pok, který po svém otci převzal nožířské řemeslo a v roce 1988 opustil dobře placenou práci ve Škodových závodech, aby mohl obnovit rodinnou tradici. Dnes nože Pok míří do celého světa. Samozřejmě i díky tomu, že Josef předal svoje umění synu Otakarovi, který naopak zanechal námořnické kariéry a teď vyrábí v centru Plzně luxusní kudly. „V rodinné firmě se nemusíte, obrazně řečeno, bát o kasu. Pracuje tu i snacha a absolutně si důvěřujeme,“ pochvaluje si Josef Pok jednu z dalších výhod tohohle druhu podnikání.

Akcie nejsou na prodej

Podle Matti Koiranena, profesora finské univerzity v Jyvaskyle, by se měl správný majitel cítit spíš jako správce, jehož úkolem je předat potomkům fungující podnik v co nejlepším stavu. „Opravdu cítím větší vazbu ke své firmě. Také se snažím o neformální řízení a naše filozofie bývá zaměřena na rozvoj dlouho dopředu,“ shrnuje rozdíly mezi běžnou a rodinnou firmou Petr Novotný, šéf Novotechu dodávajícího různé povrchy na sportoviště. Podle něj může rodinné firmě nahrát i to, že zaměstnanci osobně znají někoho ze zakladatelů. Nebo že si vzpomínají na to, jak se nynější šéf batolil v továrně ještě jako mimino. Atmosféra ve fungující rodinné firmě se tak často přenáší i na zaměstnance, kteří se také do jisté míry cítí být součástí rodiny. Ve firemním byznysu nemají moc místo riskující žraloci ženoucí se za vidinou rychlého krátkodobého zisku. Většina rodinných firem je totiž budována s cílem být pro rodinu zdrojem obživy po dobu několika generací. „Tento záměr je obvykle ve světě podpořen tím, že akcie firem nejsou volně obchodovatelné na burze,“ vysvětluje Jana Merunková, konzultantka společnosti Yourchance, která šestnáct let vedla rodinný podnik a dnes radí podnikajícím rodinám, jak vést rodinnou firmu a nezbláznit se z toho.

Šéfem v jedenadvaceti

Zatím to možná vypadá, že rodinné podnikání je ohromná idylka, kdy se všichni zainteresovaní vzájemně podporují, mají stejnou podnikatelskou vizi a po večerech spokojeně vidlemi přehazují vydělané miliony. Tak růžové to ale samozřejmě není. Někdy může společné podnikání vztahy v rodině pěkně zamotat. Něco podobného se stalo Martinu Slaninovi, který po nečekané smrti svého otce v roce 2003 usedl do jeho šéfovského křesla ve stavební firmě Building SP. Bylo mu tehdy jedenadvacet a měl ze dne na den pod

Problémy nástupnictví vyřešili křížem K zajímavé situaci došlo před několika lety v hotelu Imperial. Jak vyřešit nástupnictví, když jsou tu dva majitelé? Je to zamotané, ale funguje to. Spolumajitel lázní Rus Alexandr Rebjonok předal místo obchodního ředitele Petru Milskému, synovi svého společníka. Jiří Milský na oplátku nechal usednout do křesla generálního ředitele Alexandra Rebjonoka mladšího. Tento rodinný kšeft plánovali dlouhodobě, oba synové pracovali jako asistenti spolumajitelů několik let. Ne vždycky proběhne předání nástupnictví takhle lehce. Až třetina šéfů rodinných firem prý nástupnický plán nemá vyřešený.


Knihkupec Jan Kanzelsberger už do rodinného podnikání zapojil oba syny i jejich manželky.

Pět principů firmy Mars Kvalita Zákazník je náš pán, kvalita je naše práce a naším cílem je kvalita za dobrou cenu.

palcem více než stovku lidí, kteří na něj koukali jako na naprosté ucho, které o jejich práci nemá páru. Jenže Martin všechny překvapil. Zvýšil zisky, vyhodil nadbytečné zaměstnance, firma šlapala jako nikdy. K úplné spokojenosti chybělo Martinovi jediné – dohodnout se s vlastní matkou, Hanou Slaninovou, která firmu založila. „Naše názory se dlouhodobě rozcházely. Chtěli jsme s mámou zachránit alespoň náš osobní vztah,“ vysvětluje mladý úspěšný podnikatel, proč se z čela Building SP nakonec stáhl. Ve firmě je nyní jen tři dny v měsíci, ale stále řídí její obchodní část. Založil také malou reklamní agenturu a paradoxně se ještě před třicítkou učí věci, které jako šéf velké firmy nepotřeboval – třeba objednávat kancelářské potřeby.

Odejít včas, nastoupit připraven

Nastupuje druhá generace. V Building SP to fungovalo osm let, rod knihkupců Kanzelsbergerů to teprve čeká. Firma bude dříve nebo později stát před velmi riskantní operací. Jan Kanzelsberger bude muset firmu předat jednomu ze synů. V knize Rodinné firmy se píše, že se mezigenerační nástupnictví zasekne až ve třetině případů. „Je potřeba, aby si otec zakladatel vymezil nové role a pravomoci jak vůči managementu, tak vůči dlouholetým zaměstnancům. Když jeho nástupce nemá potřebu od základu měnit vše, co fungovalo, bývá to úspěšný proces. Je také důležité zachovat původní vize a hodnoty,“ popisuje Jana Merunková podmínky bezbolestného předání firmy nastupujícím generacím. Důležité přitom je, aby byl nástupce v čele firmy na svůj úkol

pořádně připraven, tedy aby si ho otec zakladatel připravil. Stařešina rodu, který si odmítá připustit, že už na vedení podniku nestačí, a nedovolí vyrůst svému následovníku, ve finále firmě uškodí víc než berňák, inflace a prudké posilování koruny dohromady.

Tak trochu jiný marketing

Většina úspěšných rodinných firem má od svého založení jasně formulovány základní vize, podle nichž se řídí. Je přitom pozoruhodné, že tyto vize a hodnoty v minimálních obměnách platí klidně i sto let po svém vzniku. Vzpomeňme třeba na fungování Baťových závodů. Pěknou ukázku toho, jak firemní kodex pomáhá vlastníkům řídit rodinný byznys, najdeme u firmy Mars, výrobce čokoládových tyčinek a psího žrádla, který existuje již od roku 1911 a ročně generuje obrat 30 miliard dolarů. „V rámci české pobočky Marsovi ovlivňují její chod pěti základními principy – Kvalita, Odpovědnost, Vzájemnost, Efektivita a Svoboda –, jež si definovali, a specifickou firemní kulturou,“ říká marketingový šéf české pobočky Petr Řežábek (více o principech viz box Pět principů firmy Mars). Pro onu specifickou firemní kulturu, o níž Petr Řežábek mluvil, je přitom příznačné například to, že manažeři nesedí v nějakých luxusních, od zbytku světa odstřižených kancelářích, ale sídlí pěkně spolu s podřízenými v open spacu, nebo že majitelé firmy do české pobočky pravidelně jezdí. To totiž u tak velké firmy jiného než rodinného typu absolutně není zvykem. ¶

Odpovědnost Jako jednotlivci od sebe vyžadujeme naprostou odpovědnost; jako spolupracovníci podporujeme odpovědnost druhých. Vzájemnost Vzájemná výhoda je sdílenou výhodou; sdílená výhoda přetrvává. Efektivita Všechny zdroje plně využíváme, ničím neplýtváme a děláme pouze to, v čem jsme nejlepší. Svoboda Potřebujeme svobodu k utváření naší budoucnosti; potřebujeme zisk, abychom zůstali svobodní.

9


Téma Rodinné firmy text: Jiří Holubec, foto: Petr Kurečka

V Česku se na firemních štítech dodatek „& syn“ moc často nevyskytuje. Jedním z mála rodinných podniků, v jehož čele stojí otec se synem, je Foto Škoda. Podle slov jeho zakladatele zde právě začíná éra třetí obchodnické generace.

10


11


Téma Rodinné firmy

V porovnání s maléry, které musíme každou chvíli řešit, nám generační rozpory připadají úplně malicherné.

V jednom rozhovoru jste prohlásil, že obchod chytil s příchodem syna druhý dech. Škoda senior: To je pravda. Generační výměna, příchod nové krve – to je pro každý větší podnik nezbytný proces. Bez ní by si člověk nemohl uvědomit, že vybudoval něco, co může pokračovat. Počítal jste s tím, že převezmete rodinný podnik? Škoda junior: Ono to víceméně vyplynulo ze situace. Když jsem po maturitě uvažoval, na jaké vysoké škole pokračovat ve studiu, tak jsem si automaticky vybral Vysokou školu ekonomickou, která má k obchodu nejblíže. A už během studia jsem začal pracovat tady v podniku. Postupem času jsem tu trávil více a více času, až jsem zde začal pracovat na plný úvazek. Pokud se nemýlím, tak je Foto Škoda jeden z mála podniků, který bez přerušení navazuje na prvorepublikovou obchodnickou tradici předávanou z generace na generaci. Škoda senior: Je to tak. Stejně jako můj syn jsem i já rovnou ze školy mířil k otci do prodejny. Od nějakých dvanácti let už jsem stál za pultem a obsluhoval zákazníky. Přestože jsme si museli prožít období komunismu, ta obchodnická tradice u nás zůstala zachována. Považujete tu tradici za jednu z příčin vašeho úspěchu? Škoda senior: Co vím určitě, je, že na dobrého obchodníka se nezapomíná. Dodnes když jdu po Libni, tak se najde někdo, kdo se mnou zavzpomíná na obchod mého otce. Na takových základech se dá stavět.

12

Cítíte vy něco z odkazu svého dědečka? Škoda junior: Já jsem ho jako obchodníka nezažil, protože s obchodnickou kariérou skončil v roce 1968. Jak jste ale říkal – jsme rodinný podnik, který už pokračuje třetí generací. Takže odkaz zakladatele je u nás určitě cítit. Otec a syn v jednom, navíc rodinném, podniku. Jak to funguje? Škoda senior: To je spíš otázka na syna. Já za sebe můžu říct, že jsem s tím spokojen. Škoda junior: Podle mě to také funguje. Možná i díky tomu, že jsem se začal starat o oblasti, které byly tátovi vzdálené. Škoda senior: To je pravda. Martin začínal v oblastech firmy, které jsem cítil jako její nejslabší články. Hlavně proto, že jsem s nimi sám nedokázal držet dostatečně krok a neměl jsem v nich lidi, které bych považoval na té pozici za ideální. Šlo hlavně o oblasti zaměřené na nové technologie, IT, správu webových stránek, elekt-

ronický pokladní systém a podobně. Tak jsem si řekl – ať si syn hned ze začátku vyzkouší, co to znamená plná zodpovědnost (směje se). Jak probíhalo zaškolování do chodu firmy? Škoda senior: Vždy musí probíhat ve dvou fázích. V první musel Martin dané oblasti perfektně porozumět a ve druhé se ji musel naučit vést. To, že trvám na tom, že vedoucí pracovník musí svou oblast dokonale ovládat, je vlastně i důvodem, proč jsem se rozhodl předat určité části firmy někomu jinému. Sám jsem s nimi už nedokázal držet krok. Dalo by se tedy říct, že jste začínali na oddělených teritoriích. Dnes už se vaše okruhy kompetencí ve firmě střetávají? Škoda junior: Ony se překrývaly tak trochu od začátku, protože jsem se zabýval víceméně všemi oblastmi fungování firmy. Je to dáno tím, že IT a informač-


Když Martin Škoda nastoupil do rodinné firmy, vyfasoval rovnou ty oblasti, které Škoda senior vnímal jako nejslabší články podniku.

To je určitě ideální řešení, ale mnoho podobných pracovních vztahů určitě ztroskotá na generačních rozporech. Škoda senior: Já jsem si generačních rozdílů dobře vědom. Překonat je předpokládá určitou míru velkorysosti a uvědomění si, kolik je člověku let. Za mého pobytu v Japonsku mě zaujala jejich teorie oblouku. Ta říká, že výkonnost člověka stoupá k vrcholku obloukové křivky, který nastává někdy v pětačtyřiceti až padesáti letech. Pak ten oblouk začne klesat zase dolů. Což ale neznamená, že je člověk odepsaný. Naopak, v té době plní velmi důležitou úlohu – musí si najít schopné nástupce a předávat jim zkušenosti a pravomoci, korigovat a usměrňovat. Největším úskalím této fáze je odolat pokušení dělat vše pouze a jedině podle sebe.

ní procesy prostupují prakticky celou firmou, a pokud mají lidem opravdu usnadnit práci, tak je nutné před jejich zavedením tu práci na vlastní kůži poznat. Firmu jsem si tím pádem prošel odshora dolů. Určitými pozicemi jsem se samozřejmě zabýval důkladněji a na některých jsem strávil jen krátkou dobu – například jsem moc dlouho neprodával za pultem, nepracoval jsem na sekretariátu ani na vysoce specializovaných pracovištích, jako je třeba servis. U všech pozic jsem ale musel pochopit, jak pracují a jak zapadají do celkového fungování podniku. Poslední rok se už ale začínám pouštět i do vlastního byznysu, do obchodu. Máte nějak nastavená pravidla, která určují fungování týmu otec/syn? Škoda senior: Spíš než na pravidlech je naše spolupráce založena na komunikaci. Oba řekneme svůj názor a společně se dobereme k řešení, které považujeme za nejlepší.

V čem vnímáte největší odpovědnost při přebírání rodinného podniku? V udržení dobrého jména značky? Nebo někde jinde? Škoda junior: Především v zodpovědnosti za lidi. V naší firmě pracuje zhruba sto zaměstnanců a sto zaměstnanců rovná se sto rodin, jejichž fungování závisí na tom, jestli děláte svou práci dobře. Práce s lidmi obecně je oblast, kterou se musím od otce naučit zvládat. Umět je motivovat, odměňovat, zajistit, aby byli správně vytížení, umožnit jim, aby se mohli ve své pozici rozvíjet. To je zdaleka nejtěžší, na co při vedení podniku narazíte. Jaké výhody, popřípadě nevýhody má byznys model otec/syn oproti ostatním podnikům? Škoda senior: Obecně je to těžké říct, protože záleží na způsobu, jakým spolu otec a syn spolupracují. Rozhodně je to velmi specifický model fungování firmy a je potřeba připomenout, že u nás, na rozdíl třeba od Rakouska, prakticky přestal existovat. Styl porevolučního podnikání typu „založit eseróčko, vykrást ho a utéct“ generačnímu předávání moc nevyhovuje.

Neměl jste někdy nutkání odejít pracovat do firmy, kde nad vámi nebude, obrazně řečeno, stát otcovská autorita? Škoda junior: Přemýšlel jsem o tom, ale spíš kvůli získání zkušeností s jiným modelem fungování firmy. Je totiž pravda, že pokud pracujete v podniku svého otce, tak vás spolupracovníci vnímají jinak než ostatní kolegy. Zatím ale mám stále nepřeberné množství informací, které mohu vstřebávat v rodinném podniku, takže mě k odchodu nic nemotivuje. Jak vás tedy berou vaši spolupracovníci? Škoda junior: Celkem normálně. Tedy ve smyslu, že tu proti mně nevznikají odbojové kliky, nebo o tom aspoň nevím (směje se). Mám asi štěstí, že nás každý automaticky bere jako rodinnou firmu a můj příchod do jejího vedení se tak nějak automaticky očekával. Jak plánujete další proces generační výměny ve firmě? Škoda senior: Plynule pokračovat v předávání pravomocí mladým a schopným lidem. Sám bych chtěl ve firmě dál působit v roli člověka, který přispívá k jejímu chodu nápady a zkušenostmi. Mohli byste oba jednou větou poradit, jak vyjít s otcem/synem ve společném podniku? Škoda senior: Základem je srovnat si v hlavě, kolik je člověku let, a uvědomit si, že syn je dospělý člověk, který se potřebuje realizovat stejně, jako jsem se potřeboval realizovat v jeho letech já. A pak taky umět se ve správnou chvíli stáhnout do ústraní. Škoda junior: Snažit se v každé chvíli porozumět jeden druhému a otevřeně a na rovinu si všechno říkat. Škoda senior: Já bych chtěl ještě říct, že u nás to funguje tak nějak automaticky. V porovnání s maléry, které musíme každou chvíli řešit, nám generační rozpory připadají úplně malicherné. Možná bychom to mohli propagovat jako účinnou formu terapie: Máte problémy v rodině? Založte si rodinnou firmu! ¶

13


Téma Rodinné firmy text: Rudolf Král foto: Profimedia.cz

Většina rodinných firem v českém prostředí sotva odrostla dětským střevíčkům a maximálně tak stojí před prvním střídáním generací. Podle toho, jak se vyvíjely podobné podniky v zemích, kde nebylo soukromé podnikání zlikvidováno na dlouhých čtyřicet let, už nyní můžeme odhadovat, s jakými překážkami a výzvami se budou v příštích letech potýkat.

M

luvíme-li o  rodinných firmách, máme na mysli ty společnosti, které určité rodině buď úplně patří, nebo v nich alespoň vlastní kontrolní balík akcií. To, že firma stále nese jméno svého zakladatele, už dnes totiž vůbec nemusí znamenat, že v ní mají jeho příbuzní nějaký zásadní vliv. Dlouze by o tom mohly vyprávět třeba exmanželka a dcera Gucciana Gucciho, jehož společnost léta patří mezi nejrespektovanější módní firmy na světě, rozhodující podíl v ní ale nyní vlastní francouzský koncern PRR. Když chtěly Jennifer Gucciová a její dcera Gemma v Americe pod svým jménem prodávat šaty a módní doplňky, soud v New Yorku jim to zatrhl s tím, že značka Gucci patří Francouzům. Rodinný byznys se prostě nemá pouštět z ruky, udržet ty otěže je ale někdy zatraceně těžké.

Hádali se ve dne v noci

I v těch nejlepších rodinách se lidi pohádají a pak spolu třeba i léta nemluví. Jenže mají-li společnou firmu, je to problém, který je potřeba co nejrychleji řešit. V životě rodinné firmy je na podobné situace náchylné třeba právě období, kdy vedení firmy přebírá více potomků původního majitele. Příkladů, kdy šla nadějně rozjetá firma do kytek jenom pro-

14

to, že se její dědicové spolu nedokázali domluvit, je spousta. Ne vždy ale musí rodinný rozkol skončit obchodní tragédií. Najdou se i případy, kdy to vlastně nakonec byznysu prospělo. Klasickou ukázkou budiž kauza bratří Dasslerů, kteří měli společnou obuvnickou firmu, potom se ale příšerně rozhádali a zavřeli krám. Mladší Adolf (Adi) si založil firmu Adidas, starší Rudolf konkurenční Pumu. „Ti dva spolu už do smrti nepromluvili, dokonce i hroby si přáli mít co nejdále od sebe,“ líčí bratrskou nenávist současný ředitel Pumy Jochen Zeitz. Jenže právě ta byla nejspíš motorem, který Adolfa i Rudolfa popoháněl až k vybudování dvou ohromných firem, které naprosto ovládly evropský trh se sportovní obuví a oblečením. Objeví-li se tedy v rodině neřešitelné rozpory, někdy může být lepší vykašlat se na pověsti o třech spojených prutech krále Svatopluka a domluvit se na nějaké formě rozchodu (finanční vyrovnání, rozdělení firmy atp.). Jinak totiž hrozí, že se namísto strategického směřování firmy a dalších klíčových otázek bude na vedení řešit, kdo má větší kancelář, kdo najezdí víc kilometrů na soukromých cestách služebním autem a čí manželka na nákupech víc pouští žilou firemní kartě. Společnost paralyzovaná podobnými žabomyšími válkami pak neomylně klesá ke dnu.


V automobilovém designu byl zakladel firmy Bertone vždycky o krok napřed, v řízení rodinného podniku ale zaspal, když si včas nevychoval nástupce.

15


Téma Rodinné firmy

Otesánka už sami neukočírují

Slavná módní značka Gucci už nemá s rodinou jejího zakladatele nic společného.

16

Odešel pan Nenahraditelný

Je-li dědiců, kteří jsou schopni převzít vedení firmy a mají své vize, víc, je zaděláno na průšvih, pokud toho ale není schopen žádný, schyluje se k tragédii. „Byl to jeden z největších stavitelů aut, mistr italského designérského stylu, který s ním dobyl celý svět,“ napsal v roce 1997 italský novinář a automobilový historik Fulvio Cinti v nekrologu za právě zemřelého šéfa společnosti Bertone Group Nuccia Bertoneho. Ani v nejmenším přitom nepřeháněl, Bertone byl mezi automobilovými designéry ikonou a jeho firma měla zakázek nad hlavu. O deset let později už se ale Bertone Group u italské vlády hlásí o Concordato Preventino, což je italský ekvivalent americké ochrany proti bankrotu, s tím, že firma za poslední tři roky prodělala 37,3 milionu eur. Důvodů, proč se ještě nedávno tak úspěšná společnost dostala až na hranici krachu, bylo jistě víc. Jeden z těch hlavních ale nepochybně spočíval v tom, že si Nuccio Bertone včas nevychoval svého nástupce, nebo lépe řečeno nástupkyni. Po jeho smrti se vedení rodinné firmy ujala vdova Lilli Bertoneová spolu s dcerami Barbarou a Mari Jane a po sérii chaotických manažerských rozhodnutí a vzájemném hašteření mezi matkou a dcerami byla automobilová legenda na odpis. Jméno Bertone mělo naštěstí pro všechny tři výše zmíněné dámy tak dobrý zvuk, že firmu převzal koncern Fiat, který se zavázal do ní v následujících třech letech investovat 215,9 milionu dolarů a ponechat rodině Bertone kontrolu alespoň nad divizí zabývající se designem.

Právě Fiat je příkladem rodinné firmy, která se rozrostla do takových rozměrů, že rodina Agnelliových už z vlastních lidských zdrojů nebyla schopna tohle monstrum zároveň kontrolovat i řídit. V takovém případě si rodina obvykle nechá kontrolní funkce a na řízení firmy si najme špičkového manažera zvenčí. Ve Fiatu proto působí jako generální ředitel Sergio Marchionne, který s Agnelliovými nemá pokrevně absolutně nic společného, a na prsty mu z pozice předsedy představenstva kouká John Elkann, jehož si jeho dědeček a bývalý šéf koncernu Gianni Agnelli sám vybral jako svého nástupce. Podobný model samozřejmě může výborně fungovat i u menších firem, v některých případech je to dokonce nevyhnutelné. Mezi zahraničními firmami, které působí na trhu už po několik generací, se sice málokdy stane, že by se nenašli vůbec žádní dědicové, dost často se ale stává, že se nenajdou žádní dědicové schopní firmu řídit. Výše zmíněný případ Bertone je toho důkazem. Pokud má podnikatel zvolit, jestli vybere za budoucího ředitele trochu pomalejšího prasynovce se sklony k pití a karbanu, nebo zaplatí cizího manažera se zkušenostmi z podobné práce, logika velí sáhnout po druhé variantě a každý jenom trochu soudný člověk ji poslechne. Manažer, který není zatížen rodovou tradicí a má trochu jiný způsob myšlení, může navíc obohatit podnik o nový pohled zvenčí.

Rodinná firma je základ státu

Na první pohled by se snad mohlo zdát, že nám ostatním, kteří žádnou podobnou firmu nespoluvlastníme ani v ní nepracujeme, může být osud rodinného podnikání ukradený. Tak to ani omylem. Žijeme sice v době globalizace a velkých korporací, u nichž už se občas ani nedá rozklíčovat, kdo je vlastní, ale základ ekonomiky Spojených států i většiny západoevropských zemí tvoří právě rodinné společnosti. V USA představují okolo 90 % všech firem, v západní Evropě pak 60–80 % (v Německu, nejsilnější a nejstabilnější evropské ekonomice, je to dokonce 82 %). Z toho jasně vyplývá, že bychom rodinným firmám měli fandit, aby se jim podařilo zvládnout všechny ekonomické turbulence, generační výměny a nástupnické boje. Čím lépe se jim povede, tím lépe se povede i světové ekonomice. ¶

Základ ekonomiky Spojených států i většiny západoevropských zemí tvoří právě rodinné společnosti.


Bratři Dasslerové se tak nesnášeli, až založili dvě světově úspěšné firmy Puma a Adidas.

čemu se malé a střední firmy nejčastěji věnují Výroba – 33,1 % Služby – 27,8 % Maloobchod a velkoobchod – 24,9 % Stavebnictví – 14,2 %

Ve Fiatu dobře funguje spojení najatého generálního ředitele s předsedou představenstva patřícího do rodinného klanu Agnelliů, který společnost vlastní.

17


Téma Rodinné firmy text: Vratislava Hofmanová, foto: Profimedia.cz

V rodinných firmách je to podobné jako v královských rodech. Nejdůležitější je mít schopného následníka trůnu. Jenže mnohdy se to nedaří.

N

a letišti v Palmě, hlavním městě ostrova Mallorca, policisté před dvěma lety zadrželi opilého turistu, který kolemjdoucím rozdával stovky eur. Za pár chvil se stačil zbavit v přepočtu asi milionu tří set tisíc korun. Pomatenec byl devětapadesátiletý Brit, který mocně oslavoval skutečnost, že se stal dědicem firmy patřící jeho příbuznému. Do klína mu spadla malá zásilková firma a nový majitel ji položil za pár týdnů. Bleskem zruinoval podnik, který jeho příbuzný budoval celý život. Příběhů, kdy léta pracně vytvářený rodinný byznys zkrachuje na tom, že není potomek, který by jej dále rozvíjel, je hodně. Úplně nejhorší jsou právě ty případy, kdy sice dědic či více dědiců je, jen si pod pojmem podnikání představují něco jiného než jejich předkové. „Sedmdesát procent rodinných firem nepřežívá změnu z první na druhou generaci,“ říká Miloslav Keřkovský, rektor vysoké školy Brno International Business School. „Výměnu z druhé na třetí generaci pak úspěšně realizuje jen deset procent firem,“ dodává. Ostatně většinu českých rodinných firem nyní vedou ti, kteří je v devadesátých letech založili. Jen naprostí naivové si však mohou myslet, že když táta založil firmu na výrobu kuchyňských linek a celá devadesátá léta kvůli ní dřel, synáček se vzdá svého snu provozovat bar na Ibize, a když otec onemocní, začne místo něj montovat kuchyňské linky.

18

Melody boys

Potíže s následnictvím mají různé podoby. Loni se rozpadl na dvě části nejznámější a nejúspěšnější český podnikatelský klan, skupina KKCG rodiny Komárků. Říkalo se jim moravští Ewingové podle rodu byznysmenů z amerického seriálu Dallas. Své impérium budovali od začátku devadesátých let, a když dosáhl hodnoty desítek miliard korun, cesty Karla Komárka a jeho syna, který se jmenuje stejně, se rozešly. Veřejně o tom oba podnikatelé nemluvili, Karel Komárek starší poskytl rozhovor pouze deníku MFDNES, ve kterém potvrdil, že měl na správu majetku a řízení společnosti odlišné názory než jeho syn. „Viděl jsem, jakými lidmi se obklopuje. Říkal jsem jim melody boys. Nemůžu mu něco zakazovat, pro nás to ale pak už bylo nepřijatelné,“ řekl. Ve srovnání s jinými případy dramatický rozkol v klanu Komárků nakonec dopadl dobře. Prostě si rozdělili majetek, ale nezkrachovali. Mladší Karel ovládl ropnou a plynárenskou část skupiny a další aktivity, zbytek rodiny si nechal strojírenskou část. A jede se dál.

Loos mohl být kameník

Z minulosti je ale známo hodně případů, kdy se v podnikatelských rodech vhodný nástupce prostě nenašel. Ale pozor, to, že někdo odmítá převzít rodinný byznys, neznamená, že je to lump a flákač. Může tomu být přesně na-


Dallas má svoje Ewingy, Česko zase Komárky. A že jejich příběh by už taky vydal na solidní seriál.

19


Téma Rodinné firmy

nů se stalo tradicí, že všichni pracují v ateliéru, po Janovi jej převzal syn Rudolf. Měl tři děti, dva synové se vyučili jako fotografové. Co na tom, že je to vůbec nebavilo, byli Zemanové a ti přece musí fotit. Jenže nejstarší syn to odmítl, vystudoval ještě konzervatoř a učil hru na housle. Mladší syn po vyučení nastoupil na práva. Poslední naděje, nejmladší Karel pro jistotu rovnou odjel do světa a usídlil se ve Francii. Slavný ateliér zanikl.

Smradlavé dědictví

Spor o jediné pravé tvargle nerozsoudil ani tvarůžkový král

opak. Když se v předválečném Československu řekl výraz Brouk a Babka, všichni věděli, oč se jedná. Jména provozovatelů sítě obchodních domů byla tehdy v tuzemsku značkou, jako je dnes ve světě třeba Coca-Cola. Narodit se tehdy v jedné z těchto rodin znamenalo jediné: život ve vatě, ale povinnost podílet se na rodinném byznysu. Rodině patřil například obchodní dům Bílá labuť v Praze, což byla její vlajková loď. Jenže zakladateli Broukovi se narodil syn Bohuslav. Místo aby se zajímal o to, kde nakoupit levně dámské punčochy a jaký tvar klobouku pofrčí příští zimu, začal studovat filozofii, scházet se s umělci a psát složitá pojednání o psychoanalýze. Rodina se zpočátku utěšovala, že jej to snad přejde, ale nepřešlo. Z Bohuslava Brouka se stal uznávaný filozof, spisovatel, vědec a v roce 1948 emigroval. Není to jediný případ, když nezájem potomka o pokračování v rodinné tradici byl ku prospěchu jiným. Slavný architekt Adolf Loos například pořádně naštval svého tátu, který vedl rodinnou kamenickou dílnu. Malý Adolf do ní rád chodil, zajímal se, jak se zpracovávají různé materiály, a všichni brali jako automatickou věc, že převezme její vedení. Jenže když jeho otec zemřel, Adolf se rozhodl studovat architekturu. Jeho matka mu to vyčítala, přesvědčovala jej, že jeho povinností je převzít rodinnou firmu. Neudělal to a jejich vztah zůstal navždy na bodu mrazu. Toho, že se z něj stal jeden z nejvýznamnějších světových architektů, se už jeho máma nedožila. Podobná mela se odehrávala v české rodině Zemanů, klanu fotografů. První fotografický ateliér založil jistý Jan Zeman v roce 1863 a časem se stal jedním z nejvyhlášenějších portrétních ateliérů. Mezi klienty patřil například arcivévoda Karel či prezident Masaryk. V rodině Zema-

20

Vůbec nemusí jít o věhlasné podniky, s potížemi kolem následnictví se potýkají i malé rodinné firmičky. Loni byla uzavřena oblíbená pekárna rodiny Hlavoňových ve Vranově nad Dyjí. Majitel zemřel, a i když měl čtyři děti, ani jedno nechtělo pekárnu provozovat. Co na tom, že se živnosti dobře dařilo a zákazníků bylo dost. Synové jsou strojař a manažer, dcery manažerka a zdravotní sestra a ještě k tomu se rozhodli žít v zahraničí. Vyhráno není ani tehdy, když mezi potomky zájem o převzetí rodinné firmy je. Naopak, může to být ještě horší, než když ji nechtějí. Dokazuje to příběh, který se týká slavné výrobny olomouckých syrečků. Pěkný smrdící byznys rozjel Alois Wessels. Dařilo se, a tak, když stárnul, zaučil své obě dcery. Každé dal jednu ze svých továren, obě však dostaly jedinečný recept a právo na značku. Jenže dámy se neshodly, rozhodly se, že budou podnikat každá zvlášť, a tak si nakonec ve stejném oboru začaly tvrdě konkurovat. Konkurovaly si tak dlouho, až nakonec jedna z firem zkrachovala a rodina se rozhádala na věčné časy. Potíže s dědicem zná i takový rodinný gigant, jako je automobilka Fiat. Po desetiletí byla příkladem, jak má rodinná firma fungovat. Po zakladateli Giovanni Agnellim ji převzal jeho syn Edoardo, vypracoval se na významného průmyslníka a stal se hlavním rodinným podílníkem firmy. Jeho syn Gianni pak stál v čele Fiatu třicet sedm let a posunul jeho slávu a výdělky zase o kus dál. V roce 1966 převzal vedení celé společnosti a zdědil celý majetek rodiny Agnelli. Ovšem poté, co do firmy pravidelně pár let docházel a zaučoval se pod vedením rodinou najatého manažera. Jenže dalším následníkem trůnu měl být jeho syn Edoardo. A to byl problém. Výroba aut byla to poslední, co Edoarda zajímalo. Vystudoval náboženství, lákaly ho dějiny, mystika a v roce 2000 spáchal sebevraždu. Příčinou údajně byl fakt, že se nevyrovnal s aureolou slávy a obdivu, která se vznášela kolem jeho úspěšného táty. A tak Gianni na své místo jmenoval svého mladšího bratra, ani ten však neměl následníka, protože jeho syn zemřel na rakovinu, když mu bylo pouhých třiatřicet. Členové rodiny Agnelli sice dosud vlastní akcie firmy, ale vedou ji už úplně cizí lidé. Celé tyto trable s hledáním vhodných nástupců už mají i odborný název: nepotismus. Říká se tak nešvaru, který je v rodinných firmách poměrně často k vidění. Jinými slovy, protěžování rodinných příslušníků, od kterých je očekáváno, že firmu budou řídit, případně v ní mají významnou pozici, ačkoli jim to vůbec nejde. Prostě když táta protěžuje svého syna, i když všichni ve firmě vědí, že je to flákač a pokud ji jednou převezme, zavčas si budou hledat jiné zaměstnání. V mnoha rodinných firmách se tak vlastně nepotismus rovná následnictví. ¶


Co s firmou, když ji nemá kdo převzít Podle průzkumu firmy PricewaterhouseCoopers téměř polovina malých a středních firem nemá plán, co by se stalo, kdyby majitel náhle zemřel či onemocněl. Jednapadesát procent majitelů těchto firem by si přitom přálo, aby ji po nich převzal syn, dcera, vnuk, vnučka, případně někdo blízký z rodiny. „Předání rodinné firmy další generaci je náročné a řadě podniků, které se na to dostatečně nepřipraví, se to nepovede,“ uvádí ve studii Phillipe Bailly, který se zabývá problematikou rodinných podniků.

Je tedy čas myslet na plán B a vybrat jednu z náhradních možností:

Dobře vychovaný nástupce Vyberte ve svém managementu schopného nástupce a připravujte ho na převzetí. V zahraničí je běžné, že majitelé úspěšných společností takto připravují několik let více adeptů najednou. Běžně berou dva až tři vytipované následníky na důležitá jednání, podrobují je různým rafinovaným zkouškám a pak vyberou toho nejvhodnějšího. Ideální model je, když mu pak prodáte část svých akcií a další dohled nad chodem firmy a její budoucností můžete vykonávat jako předseda správní nebo dozorčí rady, případně jako tichý společník. Podobná partie se před časem odehrála v jedné z nejúspěšnějších českých firem, společnosti Linet, která vyváží do řady zemí zdravotnická lůžka. Její zakladatel Zbyněk Frolík, typický představitel podnikatelů, kterým se podařilo v devadesátých letech vybudovat podnik na takzvané zelené louce, se rozhodl, že dřiny bylo dost. Poslední dva roky si připravoval nástupce. Vybral muže, který v jeho firmě dělá šestnáct let a poslední dva roky byl marketingový ředitel. Nyní mu předal exekutivní funkci a sám se věnuje už jen strategii a investicím.

Manažer Když nemáte vhodného dědice, není od věci najmout si perfektního manažera, který s rodinou nemá nic společného. Jeho vytipováním můžete pověřit specializovanou firmu. Počítejte s tím, že pokud dědice máte, ale firmu jim nechcete svěřit kvůli obavě, že by brzy bylo po ní, bude z toho v rodině pěkná mela. „To svěříš vše, co jsme vybudovali, nějakému cizímu chlapovi místo našeho Karlíčka,“ bude lamentovat manželka. Vydržte. Tento krok má za sebou řada úspěšných světových firem Fiatem počínaje McDonaldem konče. Problém s nezbednými dědici to však řeší jen částečně, manažer je námezdní pracovní síla a rodina bude mít na chod firmy coby majitelé stále vliv. Může tak docházet k pořádným třenicím. Je proto třeba přesně vymezit pravomoce manažera a vlastníků firmy. Manažer sice může být skvělý, ale pokud nebude mít volné ruce a rodina jej bude brát jen jako najatého „dělníka“, moc firmě nepomůže. Existuje i možnost najmout externího manažera s jasně zadaným úkolem. To se děje třeba v situacích, kdy majitel firmy náhle zemře, jeho syn studuje práva, ale o ekonomice neví vůbec nic. A i když má zájem o vedení rodinné firmy, potřebuje poradit. Pro takové případy jsou krizoví manažeři ideální. Jen je třeba hledat je u prověřených firem a nenasadit si do firmy škůdce, který obhlédne její slabiny a pak je půjde naprášit konkurenci.

Investor Tato varianta je sice pro mnoho podnikatelů noční můrou, ale často se už ukázala jako nejlepší řešení. Jestliže se rodina opravdu nepovedla a předání firmy synovi, dceři či jiným příbuzným by se rovnalo její cestě do záhuby, prostě ji prodejte. Nabídka plaveb zaoceánskými loděmi kolem světa je nyní velká stejně jako nabídka romantických usedlostí na španělském či jiném pobřeží. Celý život jste dřeli, teď je čas zkusit být milionářem v penzi. Když to neuděláte vy, rodina vaše peníze stejně roztočí. Prodej lze svěřit poradenské firmě, je to nejelegantnější řešení. Odborníci předpovídají, že tato situace bude v příštích letech v České republice velmi častá, mluví dokonce o další vlně globalizace. Fakt je ten, že v řadě rodinných firem nyní dojde ke generační výměně, jejich zakladatelé jsou za dvacet let podnikání unaveni a mnozí se dostávají do věku, kdy už nejsou tak výkonní jako dříve. Mnozí z nich teď zjišťují, co to vlastně vybudovali: za kolik je takovou firmu možno prodat, zda ji budou mít zájem pohltit nadnárodní giganti. Důležité je se na tento proces náležitě připravit a předem si ujasnit kolik za prodej očekáváte, zda se jedná o prodej celkový nebo si přece jen nějaké akcie či vliv chcete nechat. Abyste jednou nelitovali.

21


Téma Rodinné firmy

rodinné firmy, kde to klape Kofola

V roce 1993 koupil řecký rodák Kostas Samaras sodovkárnu v Krnově. V roce 2002 k ní za více než dvě stě milionů přidal ochranné známky a původní recepturu Kofoly od někdejšího podniku Galena. Během let do firmy vstoupil nový investor, společnost Enterprise Investors se 42,45 % akcií. Většinu si stále drží Kostasova rodina – firmu vede jeho syn Janis a pracují tu i zakladatelova dcera a zeť. Klasická velká řecká rodina má tak stále pod palcem byznys asi za šest miliard korun.

Ravak

Největší výrobce vybavení pro koupelny ve střední a východní Evropě, kde se předávka z otce na syna podařila hned dvojnásobně. Ravak vznikl v roce 1991 v Příbrami a značka odráží jména zakladatelů, rodiny Vařekových a Kreysových. Založili ji Jindřich Vařeka a Jiří Kreysa, nyní ji řídí jejich synové Jindřich Vařeka mladší a Patrik Kreysa. Mají pod sebou pobočky ve více než padesáti zemích světa.

22

Bernard

V roce 1991 vydražili zkrachovalý pivovar v Humpolci v malé privatizaci tři přátelé: Stanislav Bernard, Josef Vávra a Rudolf Šmejkal. Změnili krachující podnik na akciovku, dali jí pořádný marketing a udělali z ní jeden z nejznámějších českých malých pivovarů. Stanislav Bernard se navíc vehementně snaží bojovat o kvalitu piva proti velkým pivovarům. Dnes firma patří dílem strategickému partnerovi, pivovaru Duvel Moortgat z Belgie, dílem ji vlastní stále Stanislav Bernard a Josef Vávra. Ve firmě pracuje také Bernardova manželka i jejich syn Filip.

Ryor

Majitelce a zakladatelce firmy Evě Štěpánkové se říká česká Estée Lauder. První tuby a lahvičky s krémy Ryor plnila v roce 1991 v obývacím pokoji svého rodinného domu, nyní má její firma roční obrat okolo sta milionů korun a nabízí až sto šedesát druhů kosmetických výrobků. Její jediná dcera Jana má jasno, že se jednou stane velitelkou firmy. Vystudovala proto Vysokou školu chemicko-technologickou, marketing a management, a ve firmě už pracuje.


Komu patří nejúspěšnější světové rodinné firmy

Baťa

Když je v Česku řeč o rodinných firmách, toto jméno prostě nelze minout. I když dnes už to je jenom fasáda. Zakladatel Tomáš Baťa býval původně jediným akcionářem. V závěti odkázal vedení firmy bratru Antonínovi za to, že vyplatí padesát milionů pozůstalým, podpůrnému fondu a městu Zlín. Když Tomáš zemřel při letecké havárii, stalo se. Jeho syn, Tomáš junior, byl navíc ještě dítě, takže by rodinný podnik vedl jenom těžko. Převzal ho až později, v exilu. Rod se ale rozdělil na dvě větve a nakonec se Tomáš Baťa junior se svým strýcem Antonínem dlouho soudili, čí který majetek je. Tomáš soud vyhrál a získal vlastnictví většiny zahraničních poboček. Dnes je z Bati akciová společnost, akcie vlastní potomci rodiny Baťů i cizí investoři.

Walmart

Mamutí řetězec obchodních domů, který je největším zaměstnavatelem v USA, založil Sam Walton. Na radu svého nevlastního otce vytvořil v roce 1950 s manželkou a dětmi partnerství a podělili se o dva obchody se smíšeným zbožím. Ty se staly základem pozdějšího gigantu. I po jeho smrti je řetězec v rukou rodiny Waltonových, jeho potomci v něm vlastní různé podíly. Největší má Christy Waltonová, která má majetek v hodnotě přes dvacet šest miliard dolarů a je tak nejbohatší ženou světa.

ArcelorMittal

Za úspěch největšího světového producenta oceli a obchodníka s ní může vlastně rodinná roztržka. Hlava rodiny Mohan Mittal se stal partnerem v malé ocelárně a to mu umožnilo poslat syna Lakshmiho na studia. Lakshmi začal s tátou později budovat byznys, ale byl tak ambiciózní, že se s otcem i bratry nepohodl a vytvořil si vlastní podnik. Rodina se prý bála, že si na svých velkolepých plánech zláme vaz. Nezlámal. Dnes patří mezi pět nejbohatších lidi světa a na následnictví v jeho firmě se už připravuje jeho syn. Přestože už firma není výhradně rodinnou, Mittalovým patří téměř padesát procent akcií.

Porsche

Rodina, které patří slavná automobilka, je spory o firmu pověstná. Léta o ni bojují dva znepřátelené klany Porscheových a Piëchových. Zakladatel Ferdinand Porsche totiž odkázal svůj majetek synovi Ferrymu a dceři Louise. Ta si vzala Antona Piëcha. A ten se nesnášel s Ferrym. Stejně se dnes nesnášejí jejich potomci. Rodina proto už v roce 1970 rozhodla, že si nechá jen akcie firmy, ale řízení předá najatému managementu. Nakonec ale firmu stejně ovládla rodina Piëchových, kteří se úspěšně prokousali i do vedení koncernu Volkswagen. Dnes figurují Piëchovi v managementu obou automobilek.

23


str. 24–39


26

Jakub Polanka Češi se furt za něco skrývají

Z pošumavského městečka Sušice se tenhle mladý módní návrhář dostal až do Paříže, kde pracuje pro legendy Louise Vuittona, Hermèse nebo Philippa Starcka. Jeho rada Čechům zní: „Oblékejte se sami za sebe!“

rozhovor

32

3D revoluce se nekoná film

36

Židle, co vám sedne

Po triumfálním tažení trojrozměrného Avatara kiny na celém světě se zdálo, že klasickému dvojrozměrnému filmu zvoní umíráček. Po dvou letech ale 3D mánie vyprchala a ukazuje se, že pro některé žánry je třetí rozměr úplně k ničemu.

Pokud máte sedavé zaměstnání, strávíte nejspíš na židli v kanclu zhruba tolik času jako doma v posteli. Zatímco jsme se už naučili pečlivě zvažovat, v čem doma spíme, židle v práci nikdo moc neřeší. Přitom je z čeho vybírat...

design

38

Film Nevěstinec, taneční skupina Ultima Vez, opera v kině

Zrovna u nás běží film, jehož scénář vznikl podle autentických výpovědí pařížských prostitutek, v divadle Archa to rozbalí belgičtí tanečníci Ultima Vez, a jestli chcete jít na operu v džínách, chroustat u ní buráky a zapíjet je pivem, běžte na její přímý přenos do kina.

kulturní tipy

25


Kultura & design Rozhovor text: Scarlett Wilková a Martin Groman, foto: Antonín a Michael Kratochvílovi

26


Jakub Polanka Češi se furt za něco skrývají

Kluk z jihočeské Sušice se rozhodl, že bude módním návrhářem. Teď žije v Paříži, v cizině je známější než v Česku a v jeho životopisu se blýskají slavná jména jako Givenchy, Hermès, Louis Vuitton, Philippe Starck... Tak jsme ho odchytili, abychom zjistili, jak se taková kariéra dělá. Čekali jsme buď maníka v nějakém extravagantním ohozu, nebo naopak černý rolák a tmavé brýle. Ani jedno. Přišel kluk v mikině a modré košili s vykasanými rukávy a v džínech. Akorát u té košile se mu nelíbil původní límeček, tak si ho ustřihl tak, aby mu seděl. Stejné teď navrhuje pro svou první pánskou kolekci.

27


Kultura & design Rozhovor

To, co dělám, dělám tak, aby moje konkurence byla – Givenchy, Chanel, mladí světoví designéři. A ne jen zdejší Franta a Tonda. Když tohle je pro vás strop, tak to nikam nedotáhnete. Bohužel.

Spolupracujete s nejuznávanějšími značkami v módní branži. Jak se k nim kluk ze Sušice vůbec dostane? Když jsem studoval UMPRUM, dostal jsem ve Florencii dvě studentské ceny. Díky tomu si mě všimli v Institutu Français de la Mode a pozvali mě do Paříže. Tu příležitost dostává jen deset studentů z celého světa. A já tehdy řekl, že nepojedu. Proč? Svět velkého byznysu mě nelákal. Já se ho vlastně bál. Nakonec mi kamarádka řekla, že pořád jen kecám o tom, jak chci svobodně tvořit, a teď, když mám příležitost to vyzkoušet, odmítám. Tak jsem se rychle sbalil a jel.

Ale z čeho jste měl obavy? Ten svět mi připadal založený jen na penězích, na PR jednotlivých značek. Neuměl jsem se usmívat na všechny strany, zvát důležité lidi na kafíčka To se vás ptají? a na obědy. Nechtěl jsem pracovat tímto stylem. Skoro furt. Nechápu, jak si můžou myslet, že bych Přemýšlel jsem, jestli si dokážu zachovat charaktřeba chtěl dělat jako Dior. Jasně že ho obdivuju, ter. Ale poznal jsem, že je důležité nezapomenout, ale nemůžu ho přece kopírovat. jak mě rodiče vychovali. Nebudete se mě ptát, jako který návrhář chci dělat, že ne?

Neříkejte mi, že se v módě nekopíruje. Dokonce je to dnes trend. Spousta kolekcí vzniká tak, že objedete svět, nakoupíte v sekáčích místní oblečení z nějakého polyesteru a přešijete ho do své kolekce. Ale z hedvábí. To dnešní, třeba městská, móda přímo miluje. Novináři se mě ale často ptají vlastně na opičení se po jiných známých návrhářích. I v té inspiraci ze světa musíte být nápaditý, být sám za sebe, být vidět.

Asi je obtížné nepodlehnout pocitu vlastní výjimečnosti, když vaše modely chválí osobnost jako Hubert de Givenchy... To je to, o čem mluvím. Pro mě je mnohem důležitější než různé ceny či pochvaly to, že jsem se s tímto člověkem setkal, a to, jaký byl. Je to pro mě mnohem více, než že vybral můj model jako nejlepší. Je to velmi příjemný, čistý, jednoduchý člověk. To slovo jednoduchý používám v tom nejlepším slova smyslu. Když uvážíme, jaká je to osobnost, je to až neuvěřitelné. Vždyť on stvořil vzhled Audrey Hepburnové, která je dodnes ikonou stylu. Přesto si vůbec na nic nehraje.

A dají se originalitou v módě vydělat peníze? Dají i nedají. Jasně, na jedné straně mnohé slavné značky dnes jedou masovku na peníze. Ušijou všechno v Číně, ve Francii tam přidají knoflíky a cedulku Made in Paris. Jiní ale od produkce pro Velká fotka rozhodne tisíce lidí ustupují a dělají menší kolekce. Ty věci jsou hodně drahé, ale udělané extra pro konkrétníNa začátku vaší kariéry v zahraničí figuruje ho člověka. známá značka Philippe Starck. Jak jste se dostal k němu? Bál jsem se světa Když jsem studoval v Paříži, k Philippu Starckovi se dostal školní katalog s mými pracemi. Z jeho Nezrazovali vás rodiče od poněkud nejisté studia mi pak zavolali a nabídli mi spolupráci. Šlo profese? o nové technologie, nové přístupy k detailům. DěVůbec ne, vždy mě podporovali. Máma pracovalali jsme jednoduché základní kusy, jejichž vtip spola jako aranžérka, táta pořád něco dělal v garáži. číval například v tom, že byly oboustranné, z každé Mě bavily skulpturální věci, chtěl jsem být sochař strany v jiné barvě. Jsou to základní věci, které by nebo modelář. Oděv je vlastně socha v pohybu. měly tvořit šatník. Když máte dobré sako, můžete ho nosit celý život. Můžete si k němu vzít bílou koKdyž člověk chce uskutečnit svůj sen, je šili nebo tričko, elegantní boty nebo tenisky. důležitější mít štěstí, nebo poctivě dřít? Obojí. Úspěch se nedostaví, když člověk nedře. Umějí si lidé u nás takto kombinovat oblečení? Ale štěstí a náhody v tom také hrají roli. Je důležité Moc ne. Když dáte lidem na výběr, tak se nerozpotkat správné lidi, kteří vás motivují. Jenže ty ne- hodnou, dokud to nevidí. My jsme třeba se Starcpotkáte, když za sebou nemáte výsledky. kem dělali zahradní židle a jednu sezonu jsme

28

Jakub Polanka V zahraničí bývá nazýván jedním z nejtalentovanějších módních návrhářů současnosti. Narodil se v roce 1979 v Sušici. Po střední a vyšší textilní škole v Brně vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Poté následovalo postgraduální studium v Institutu Français de la Mode. Získal cenu  Czech Grand Design – Designér roku 2009, cenu Elle Style Award pro nejlepšího návrháře roku, ocenění Huberta de Givenchy či vídeňskou Kontakt Award.


do katalogu dali malé fotky židlí v různých barvách a jedna se udělala velká. Na velké fotce byla červená židle. Sedmdesát procent prodaných židlí pak bylo červených. Příští rok jsme na velkou fotku vybrali vybledlou khaki židli. Celkem hnus. A zase sedmdesát procent prodaných židlí bylo khaki. Lidi to potřebují vidět.

let, jak se v oblečení sami cítíme a zda nám sluší. Mně se třeba líbí spousta věcí, ale střihově mi nesednou, nevypadám v nich dobře. Nemám z nich dobrý pocit, tak je nenosím.

Další známá značka, která se objevuje ve vaší kariéře, je Hermès. Pro ně jsem dělal coby součást své stáže pánské tašky. Bylo to hned první měsíc ve škole. A úplně mě tady dostalo, jak Hermès umí lidi vychovávat.

Víte, čemu nerozumím? Proč návrháři obvykle nosí džíny a trička nebo černé oblečení. Vy také? Já černou moc nenosím. Raději mám šedou a modrou, to jsou moje barvy. Ale nedivte se té černé. Vytváří siluetu. S černou nemůžete udělat chybu.

Jak vychovávat? Když jsem jel do Paříže a dělal jsem s Hermèsem nějaké tašky, tak jsem si říkal: „Hermès, to je pro starý báby.“ Najednou jsem se do té firmy dostal, představili nám, jak to dělají, jak tam pracuje každý řemeslník roky na své věci. Oni si dělají výzkumy, mění zpracování, ale drží tradici. Když vidíte ty lidi, jak žijí svými taškami, to vás dostane. A vy na ni třeba čekáte dva roky, když se vám pak ale rozbije, tak vám ji opraví zase ten člověk, co ji dělal. Prostě si vás jako zákazníka vychovají, že pak umíte poznat kvalitu a oceníte ji. To zní trochu jako z pohádky. Má vůbec šanci firma, která se ve vaší branži drží tradice a místní výroby? Jistě. Spíš je tady jiný problém. My jsme pořád zvyklí, že všichni dělají všechno. Radši mám firmy, kde každý dělá svoje, ale dělá to tak, že já na to už pak nemusím za něj myslet. Nebudu hlídat podšití u nějaké košile. Na to je člověk, který se tím živí. A musí to dělat super. Jenom jedna košile, za tím je celý průmysl – výběr materiálu, jaké nitě, jaké knoflíky, jaké manžety, jaký límec, nákup, odběr, barevnice, zpracování, podžehlení, proporce... Můžete to dělat sériově v Číně nebo rukodělně tady. Cena samozřejmě bude jiná, ale kvalita taky. Neprodáte tolik, ale vyděláte také. Navrhoval jste s firmou Louis Vuitton i vybavení pro případné turisty do vesmíru. Co jste řešili tam? V podstatě šlo o PR záležitost. Předpokládalo se, že lidé, kteří poletí jako turisté do kosmu, dostanou sadu doplňků a oblečení. Je samozřejmě jedno, jaké máte ve stavu beztíže tričko, šlo o to poskytnout jim celkově výjimečný zážitek.

V čem máte dobrý pocit? Obvykle skončím u džínů a trička.

Když jsme u toho kombinování: každý si může vzít cokoli, tak to přece není. Ale taky to není to hlavní. V Čechách vám furt někdo bude říkat, že má takovou nebo onakou pleť a nesmí nosit to a to: „Jsem světlá, tak musím mít výrazné barvy, ne světlé.“ Jasně, když chceš být za sexy bohyni, vem si červené šaty, ale jestli jsi světlá a vezmeš si světlé věci, tak budeš víla. Proč bys měla být každý den stejná? Fakt se pozná podle oblečení, kdo je kdo? U nás ano. Vezměte si jenom klišé, že chytrý člověk má být ošklivý nebo blbě oblečený. Pokud jste ale dostatečně chytrý, tak dovedete vypadat dobře. A pokud jste úspěšný, tak dovedete vypadat dobře. A jestli za sebou stojíte, tak dovedete vypadat dobře. Což ale neznamená, že budete jako vystřižení z nějakého žurnálu nebo podle katalogu. Oblíkejte se sami za sebe, ale ať vás je vidět, ať je poznat, kdo jste. Není to ani otázka peněz. Vůbec ne. Jenže třeba mně je putna, jak vypadám a co si o mně myslí ten, kdo na mě kouká. Potkal jsem tady hodně lidí, kteří si mysleli, že když jsou chytří, tak si nemusí mýt vlasy a dobře se oblíkat. Kdyby ale šli za britskou královnou, tak si ty vlasy umyjou. Ale proč nejdou za mnou taky umytí a pěkně oblečení? Je to otázka respektu.

Oblek není krabice

Čím to je, že oblečení v různých obchodech si je každou sezonu podobnější? To se vy všichni návrháři shodnete, že nás přesvědčíte, že máme Černá je dobrá nosit to či ono? To funguje tak, že nákupčí vezmou trendbook Jak si má vybírat oděvy člověk, který chce a vědí, že neudělají chybu. Já například spoluchodit módně oblečený? pracuji s trendovým studiem Peclers. To předkláDva lidé mohou mít stejné oblečení, a přitom dá katalogy s jednotlivými trendy a návody, jak je v něm mohou působit každý úplně jinak. Měli by- nosit. Vznikají na základě analýz různých filozochom být především upřímní sami k sobě, přemýš- fických směrů, technologií, filmů a snaží se od-

29


Kultura & design Rozhovor

hadnout, jaké trendy do budoucna společnost ovládnou. V takovém katalogu je pak popsáno, jaké se budou nosit materiály, jak budou zpracovány, jaké budou siluety, to vše i na několik let dopředu. Jimi se pak řídí návrháři, nákupčí a tím se trendy dostanou do obchodů. Proč se říká módní průmysl, není to umění? Dělám teď s firmou Pietro Filipi pánskou kolekci. A na tom právě je super vidět, jak se dělá módní průmysl, a že to je nějaký průmysl. Na pánskou módu potřebujete krejčáky, tedy krejčí, odborníky na materiály... Hodně záleží na detailech a jejich zpracování. Když navrhuji dámskou kolekci, tak od ní mám odstup, dělám ji spíš jako vizuální věc. Když navrhuju pro sebe, tak najednou koukám na délku rukávu a jiné drobnosti. Jak moc se u toho musí myslet dopředu? Teď je říjen a my děláme věci na další zimu. Musí se udělat prototypy, ty se schválí nebo upraví, pak objednávky materiálů a tradá do výroby. Třeba takový materiál na pánskou módu se objednává po tisících metrech, jinak se s vámi ty továrny nebudou ani bavit. A protože firmy jako Filipi mají veškeré toto zázemí, tak je pro mě jako pro návrháře lepší s nimi spolupracovat. Takový byznys bych neutáhl. Ale když dělám pro svoji firmu, která je vlastně velmi malá, tak si na druhé straně můžu dovolit dělat s dodavateli, kteří mi poskytnou padesát metrů nějaké látky. Proč u nás některé módní firmy jedou jako dráhy a jiné z trhu zmizely? Problém je flexibilita. Třeba v OP Prostějov padesát let nezměnili fazonu. Měli super krejčí. Nechápu, když se tam na zakázku šily věci pro Bosse, proč to neokoukali. Vizuálně dnes lidé mládnou, móda je sportovnější, mixují se styly. V padesátých letech jste ve třiceti musel být v obleku a dneska padesátníci chodí v džínech a v tričku. A oni si to vůbec neuvědomili. Oblek dneska už není jenom k chození do divadla a nemusíte v něm být zavřený jako v krabici. Dříve úspěšný produkt nelze prodávat deset let pořád dokola.

Nemám slovo móda rád. Nebaví mě byznys kolem ní, nezajímá mě víření kolem trendů. Mě baví navrhovat oblečení.

Na číhané V Paříži mají styl i stařenky Pro jaké typy zákaznic děláte oblečení na míru? Nejvíc zákaznic mám z Los Angeles, New Yorku a potom z Ruska. Taky Japonsko, kde to je intelektuálnější móda. Věci pompézní, třpytivé jdou spíš na Východ. On i pařížský styl je víc o krajkách a třpytkách. A hodně v tom jsou sexy věci. Zase věci hodně intelektuální, vážnější, to je spíš pro Ameriku. Věci, které hodně zahalují, víc mluví o osobnosti a charakteru než o figuře. Jak tedy vybírat oblečení, třeba pro manželku? Mám rád variabilitu. Vybírejte věci, které jsou univerzální a dají se kombinovat. Francouzky nosí stejný trenčkot. Jednou jako šaty s lodičkami, jednou jako plášť k džínům a košili, jednou k teniskám, s vykasanými rukávy a ohrnutým límcem. Pořád tentýž kabát. Každá ta žena si ho přizpůsobí. Proč by se měla přizpůsobovat katalogu nebo mně? To je takový problém naučit se to kombinovat? Mám třeba zákaznici a ta přijde, že chce ten a ten můj kabát, jak ho viděla s ohrnutým rukávem a páskem ve výloze nebo na přehlídce. Já jí ten kabát ukážu a ona, že to není on. Jenže je, akorát si tam musíte dát pásek, jaký se vám bude líbit, a vyhrnout si rukávy. Ona by chtěla, aby ten pásek už tam byl napevno a rukávy vyhrnuté. A jsme u toho: Chybí v tom osobnost, sebevědomí. To jsou na tom Pařížanky opravdu o tolik lépe? Myslím, že Francouzky nejsou krásnější ani půvabnější, ale jsou sebevědomější, a proto přirozenější. Mě třeba v Paříži fascinují staré dámy, já si je i fotím, protože to je neuvěřitelné, jak se umějí oblíknout. Velmi elegantně, klasicky. Třeba tady mám jednu v mobilu, jenom se koukněte, jaké barvy si troufne vzít. Dlouhé růžové sako, růžovou sukni, svítivé triko, koženou kabelu, obrovské brejle a je vidět, má šmrnc, nebojí se. To je přece super. Je, ale když vidíte kreace módních návrhářů, tak kolikrát pochybujete, jestli se to dá vůbec nosit. Vznikají věci do výlohy, na PR, do časopisů – tam nemůže být nic obyčejného. Čím extravagantnější, tím lepší. Ale když půjdete kolem výlohy, uvidíte červené boty, jdete dovnitř a koupíte si černé. Jenže bez těch červených byste tam nevlezli.

Elegantní můžete být i v teniskách Je něco typického pro Češky? Česká žena se stále snaží za něco skrývat, ať už je to obrovská bunda nebo trendové šaty. Výsledek je většinou rozpačitý.

30

Schválně jsme Jakuba Polanku v kavárně, kde jsme seděli, trochu potrápili a přinutili ho, aby někoho z okolo sedících Čechů omrkl a ohodnotil jeho oblečení. Dělá teď pánskou módu, tak si vybral maníka kousek od nás: „Má super boty, které si vybral, protože ho zajímaly, vypadají skvěle. Má prima kostkované kalhoty do béžova, příjemný materiál, sice ne nějaká ultramoderní věc, ale má to styl. K tomu lehký červený svetr a manšestrové sako, má to sladěné, vypadá to prima. A určitě se mu v tom dobře chodí, navíc to má ve správné velikosti, takže mu to sedne.“ Tak prima, nakonec jsme našli aspoň někoho dobře oblečeného. „Právě, ono se to zlepšuje, ale pořád to chce hodně na to myslet. Ale jde to, ne že ne.“ Když jsme odcházeli z rozhovoru, minuli jsme stůl s mužem, kterého Jakub Polanka ohodnotil jako prima oblečeného. Jako člověka, který o tom, co si bere na sebe, dovede přemýšlet. Jakub se na chvíli zastavil. Pak mě došel a dodal: „Tak to vidíte, byl to cizinec.“


Jak jsou na tom čeští muži? Většina z nich nosí trekové kalhoty a boty. Chápu, že jsou pohodlné a praktické, ale nehodí se chodit v nich stále včetně doby, kdy je muž v práci. Elegantní může být i v teniskách, nejen v obleku. Ale tento druh elegance tady chybí. Co dělají chlapi při nákupu oblečení špatně? Třeba si kupují věci o dvě čísla větší. Jenže i když nemáte dokonalou figuru, ale máte správnou velikost a sedne vám, tak vám udělá pěkná ramena, dobrou postavu. Ale tady se klade důraz na pohodlí. Třeba u košil si ti chlapi neuvědomujou, že když budou mít rukáv užší, tak i silnější chlap bude vypadat štíhlejší. Nepomohlo by šití na míru u krejčího? Šití na míru je super věc, ale bohužel v dnešní době neznám tolik krejčích, kteří by měli přehled, jak vypadají moderní obleky. Když se necháte oblíknout od starého zkušeného krejčího, udělá vám vymakané sako, ale bohužel nemá přehled, a tak budete mít zase jenom sako jako po dědovi. V Londýně nebo Paříži jsou krejčí, kteří sledují trendy, mají k sobě někoho, kdo se v tom vyzná, a oni dodávají řemeslo. Mění se nám vkus pod vlivem třeba filmů o módě jako Sex ve městě nebo Ďábel nosí Pradu? Čechy jsou specifikum. Lidi tu nedávají důraz na dění ve světě. U nás jsou důležité naše hvězdy. Není podstatné, co nosí Juliette Binoche, spíš Agáta. A taky to podle toho vypadá. Vládne tu podivná móda zaseknutá mezi německou impotencí a ruskou pompou. Když tam je volán, krajka a „všichni sem, kozy ven“, tak to je bráno jako super. Myslíte si, že Češi nemají vkus? Měli by, ale bojí se vybočit. Jenom si vezměte, jak se tady berou džíny za luxusní zboží, kolik tady stojí, kam všude je lidi nosí. Džíny jsou masovka, každý to nosí, tím nijak neuděláte dojem ani nevybočíte, i když si vezmete drahé džíny. Platí to i pro mladé? Mladí jsou už dneska dál, víc cestují, víc vidí. Jsou generace internetu, snáze se dostávají k trendům, vzorům, mají srovnání. U mladých lidí z měst je dneska oblečení víc hobby, a to je slušný základ. Mám dojem, že jste na Čechy trochu nakrknutý. Ani náhodou. Nechci, aby vznikl dojem, že dávám nějaké hraběcí rady. Prostě vidím chyby. Tady je zvykem mít kritický, negativní názor. V Paříži mě učili, a to jsem tu většinou nezažil, najít na všem pozitivní i negativní názor a to negativum postavit tak, co se s tím dá udělat. A to je hodně plusové. Navíc, jestli je něco na světě nakonec podstatné, tak to není, jakou máte košili nebo boty, ale s kým se potkáte, jak ten život prožijete. ¶

Začalo to tím, že jsem v časopisu Mateřídouška viděl obrázky návrhářů a modelek. Asi jsem tehdy nevěděl, co přesně to povolání znamená, ale líbilo se mi to.

www.jakubpolanka.com

31


Kultura & design Film text: Štěpán Etrych, Rudolf Král, foto: Profimedia

Na konci roku 2009 se kiny po celém světě prohnaly trojrozměrné modré příšerky z Avatara a vypadalo to, že klasický dvourozměrný film jde do kytek. Po dvou letech už je ale jasné, že 3D neovládne kina tak snadno, jak se po komerčním úspěchu Cameronova trháku zdálo.

P

rvní pokusy s 3D ve filmu jsou staré už přes půl století. V době před Avatarem se trojrozměrně natáčely hlavně nákladné dokumenty promítané v kinech IMAX, sem tam nějaký animák (např. Polární expres nebo Doba ledová 3) a jen velmi málo hraných filmů (např. Spy Kids 3D nebo posledních dvacet minut Harryho Pottera a Fénixova řádu). K tomu, aby se nákladná výroba trojrozměrných celovečerních hraných filmů rozjela ve větším měřítku, byl potřeba velký komerční úspěch. Avatar stál asi 237 milionů dolarů, v kinech vydělal přes dvě a tři čtvrtě miliardy. Nejvíc v historii kinematografie.

Jen přidat třetí rozměr nestačí

Filmová studia omámená penězi, které Avatar vydělal, se okamžitě vrhla na 3D technologii. Jenže Cameron o svém projektu léta přemýšlel, natáčel jej drahou speciální 3D technologií a každý záběr měl promakaný tak, aby sloužil třetímu rozměru. Většina prvních 3D snímků v postavatarovské éře vznikla pouhým přidáním třetího rozměru až při postprodukci, kdy se celý film ještě jednou v počítači vyrenderuje z trochu posunutého úhlu pohledu a oba obrazy se pak spojí. „Všichni upravují 2D filmy do 3D, což je pravý opak toho, co jsme udělali my. Očekávají stejný vý-

32

sledek, ale ve skutečnosti přijetí 3D technologie u diváků spíš škodí, protože jim nabízejí mizerný produkt,“ postěžoval si David Cameron poté, co se v kinech objevily nepovedené 3D kousky typu Souboj Titánů. Ani mezi snímky, které byly rovnou trojrozměrně natáčeny, se nenajde nic, co by se vymazlenému Avatarovi byť jen přibližovalo (Spielbergův Tintin měl premiéru až po uzávěrce čísla). Diváci si tak dost možná začínají připadat jako na hostině, kde je namlsali lahůdkovým prvním chodem a dál už jim servírují jenom neslané nemastné hotovky. To potvrzují i statistiky návštěvnosti. Poavatarovské hity ve 3D vykázaly během prvního víkendu promítání sestupnou tendenci, co se týče výše tržeb i počtu diváků, kteří před 2D verzí dali přednost 3D (prakticky všechna 3D jdou do kin i ve 2D verzi). Jestliže u Avatara i následné docela povedené Alenky v říši divů Tima Burtona vygenerovalo 3D okolo 80 % tržby, tohle číslo pak u dalších filmů rychle spadlo k 50 %.

Vydělají víc, nebo lidi odradí?

„Diváci jsou tou nabídkou trojrozměrných filmů přesyceni, když k tomu ještě připočteme dražší vstupenky, vypadá to, že 3D filmovému byznysu spíše škodí, než pomáhá,“ říká Richard Greenfield, analytik společnosti BTIG.

Jak vzniká 3D iluze? Trojrozměrná technologie je založená na principu dvou lidských očí: záznam je natočen ze dvou kamer a následně i promítán ze dvou pásů – pro levé i pro pravé oko zvlášť. Dojem prostorové hloubky pak při sledování vzniká pomocí speciálních brýlí.


Kamera používaná při natáčení 3D dokumentu pro kina IMAX připomíná spíš malou ponorku.

33


Kultura & design Film

Lístek na 3D film stojí za oceánem v průměru o tři dolary více než na jeho dvojrozměrnou verzi. V Česku je to podobné, například v síti Cinestar v Praze zaplatíte 219 Kč, v Ostravě 199 Kč, tedy cca o 50 Kč víc než za normální 2D biják. Vezmeme-li si české statistiky za minulý rok, na první pohled to nevypadá vůbec špatně. V roce 2010 dosáhla česká kina rekordního výdělku 1,49 miliardy Kč, i když jim oproti roku 2009 o jedno procento ubylo diváků. Není pochyb o tom, že tržby vyhnaly vzhůru hlavně 3D projekce s dražším vstupným, což se ale letos bude těžko opakovat. Zatím je k dispozici jen srovnání prvního čtvrtletí letošního roku se stejným obdobím roku 2010, ale už nyní ta čísla krotí veškerý optimismus. Přestože se letos promítalo o 10 % více představení, přišlo na ně o 37 % méně diváků, kteří za ně zaplatili o 39 % méně peněz. Hlavním důvodem takového úbytku lidí i tržeb je jednoznačně pokles zájmu o 3D filmy. Například v týdnu, kdy vznikal tento text, se mezi první desítku nejnavštěvovanějších filmů u nás dostal jediný trojrozměrný kousek, horor Noc žraloka. Aktuální situace na českém trhu zrovna moc nekoresponduje s analýzou, kterou vypracovala společnost PricewaterhouseCoopers a podle níž má český filmový průmysl do roku 2015 růst zhruba o šest procent ročně. Hlavním zdrojem příjmů přitom mají být právě filmy ve 3D, přičemž cena průměrného vstupného má narůst z již zmíněných 110 Kč až na 150 Kč. „Zákazníci bývají poměrně citliví na růst cen vstupenek a jejich zvýšení vede zpravidla k poklesu celkových příjmů ze vstupného. Avšak v tomto případě očekáváme, že zájem o 3D filmy bude takový, že diváci utratí v následujících pěti letech zhruba o šest procent více než v předchozím roce,“ uvedla podle ČTK Olga Řehořková z PricewaterhouseCoopers.

Kina se budou digitalizovat v každém případě

Být dnes majitelem kina, to aby si jeden rovnou pořídil křišťálovou kouli. Je tedy to slavné 3D jenom módní výstřelek, nebo se vyplatí investovat do kinosálu tak, aby v něm bylo možné trojrozměrné snímky promítat? Investi-

Současný 3D film je zatím jakýsi pubertální spratek, který musí technologicky i výrazově dospět. 34

ci do 3D je potřeba rozdělit na dvě položky. Tou první jsou náklady na digitalizaci kinosálu, které se ale podnikatel provozující kino v nejbližší budoucnosti stejně nevyhne a která vyjde podle velikosti kinosálu na 3 až 4 miliony korun. Druhou, podstatně menší investici je pak třeba vynaložit, aby se v digitalizovaném kině dalo promítat 3D. „Díky tomu, že je naše kino již více než rok plně digitální, je třeba pouze investovat do 3D systému. Pro náš typ projektoru jde v současné době použít systém RealD, který vyžaduje výměnu stávajícího bílého plátna za plátno stříbrné (100 000 Kč) a zakoupení licenčního poplatku na pět let provozu (10 000 USD). To je celá vstupní investice. Pak už jen budeme podle smlouvy odvádět velmi malý poplatek z každé vstupenky na 3D film. Na podzim bude navíc k dispozici další systém, který nevyžaduje stříbrné plátno a není licencován, tudíž si ho můžeme celý koupit. Pro naše kino vyjde zhruba na pět set tisíc korun,“ vysvětluje ředitel pražského kina Aero Petr Vítek. Podle serveru Digitalnikino.cz, který Petr Vítek rovněž vede, bylo na konci září tohoto roku v ČR zdigitalizováno 255 sálů ve 115 kinech. Ve více než polovině z nich (149) už se dá 3D promítat.

Čeští tvůrci nespěchají

Tuzemští filmaři se zatím do natáčení 3D moc nehrnou, i když první projekt, animovaný Kozí příběh, představil režisér Jan Tománek už v roce 2008, tedy rok před Avatarem. Šlo ale spíše o ojedinělý pokus, který se ani v době největšího 3D šílenství nedočkal mnoha pokračovatelů. Respektive dočkal se jednoho, jímž byl v červnu 2010 hodinový snímek Hur-

Televizní stanice 3D zajímá, ale chybí jim obsah Za 3D zážitkem však není nutné chodit jen do kina. Na trhu se už prodávají první generace 3D televizorů a přehrávačů, v nabídce se objevily také první blu-ray 3D disky. Nabídku televizních stanic zpestřily první 3D kanály (např. Penthouse), Eurosport HD nabídl ve třetím rozměru přenosy z letošního tenisového Roland Garros, Sport 2 v dubnu fotbalový šlágr Real Madrid – Barcelona. Pro masovější rozšíření 3D televizními kanály ale zatím není moc co vysílat... „Technicky jsme schopni rozjet vysílání ve 3D okamžitě, ale čekáme na obsah,“ uvedl František Malina, mluvčí české pobočky UPC. Společnost zatím na svém kanále HD+ nabízí ve 3D původní české dokumenty.


Po triumfu Avatara se zdálo, že dvojrozměrný svět ve filmu skončil.

Film začínal jako pouťová atrakce a 3D je tak trochu návrat ke kořenům.

vínek na scéně. Na pořádný hraný český film ve 3D jsme si museli počkat až do letošního léta, kdy měla premiéru muzikálová pohádka režiséra F. A. Brabce V peřině. I když tvůrci o ní prohlašovali, že jde o první český hraný snímek ve 3D, předběhl je veterán české nové vlny a věčný provokatér Jan Němec se svým filmem Heart Beat. Němec prostě sebral nejlevnější 3D videokameru, kterou běžně koupíte okolo 30 000 Kč, zavřel Jana Budaře v jednom interiéru a natočil s ním pětašedesátiminutový experimentální snímek pro pár svých fandů. Není přitom až tak podstatné, že 3D pro tenhle film vlastně vůbec není potřeba, že mu naopak spíš škodí, protože po více než hodinu trvajícím sledování trojrozměrného obrazu z nepříliš kvalitní videokamery na velkém plátně člověka pobolívají oči a hlava. Důležitější je, že se formátem 3D pomalu začínají zabývat i vyloženě artoví autoři vnášející do něj nové přístupy a úhly pohledu. To, že třetí rozměr může za určitých okolností fungovat i v civilnějších žánrech, ukazuje třeba Wim Wenders, jehož výborný snímek Pina o tanečnici Pině Bauschové dorazil v půli září do českých kin.

Dorůst do třetího rozměru

Představa, že se 3D film zase vrátí do pozice technologické atrakce, jíž víceméně byl před Avatarem, je asi nereálná. Na to už do něj filmové společnosti, výrobci televizí a další zainteresované subjekty nalili příliš mnoho peněz. Je ale potřeba si uvědomit, že současný 3D film je zatím jakýsi pubertální spratek, který musí technologicky i výrazově dospět. A stejně tak musíme dospět i my diváci. Zatím totiž nejsme na sledování trojrozměrných filmů zvyklí a u značné části lidí to vyvolává i lehčí zdravotní obtíže – točí se jim hlava, bolí je oči atd. Před častým sledováním filmů ve 3D varují i lékaři. „Můžete si pět let kazit oči sledováním 3D, my to pak dalších dvacet let budeme spravovat,“ říká s nadsázkou viceprezident Společenstva českých optiků a optometristů Ivan Vymyslický. Do budoucna bude tedy potřeba vypilovat technologii, aby byla k lidskému oku přívětivější, a počkat si, až organismus diváků vstřebá 3D jako něco naprosto běžného. Stejně jako to zvládl s pohybem kamery, pekelně rychlými střihy či několikanásobně děleným obrazem. ¶

Názory lidí z oboru

Vytlačí podle vás v budoucnu 3D filmy klasické 2D snímky?

Přemysl Šoba

Jan Buriánek

George Lucas

místopředseda Asociace provozovatelů kin „Přestože je v současné době fenomén 3D nový a atraktivní, nepředpokládám, že by se v budoucnu natáčelo jen trojrozměrnou technologií. Poměr 2D ku 3D odhaduju tak na deset ku jedné. Většina filmů zůstane ve 2D, protože řadě žánrů třetí rozměr ani nesluší.“

3D supervizor filmu V peřině „3D je trochu krok zpátky v tom, že tvůrce musí respektovat určitá omezení. Herci mohou například vstupovat jen do určitých koridorů, samotná kamera váží téměř deset kilogramů, což diskvalifikuje některé metody natáčení. Mnoho tvůrců proto 3D už předem pomlouvá a říká, že je to směr odsouzený k zániku. Ale zatím tomu nic nenasvědčuje, právě naopak.“

filmový režisér a producent „Když se nyní koukáte na film, který není ve 3D, je to stejné jako ho sledovat černobíle. Jsem zcela přesvědčený, že 3D převládne, jako kdysi film ovládla barva.“

35


Kultura & design Nábytek text: Šárka Dumbrovská, foto: archiv

www.james-irvine.com

Pro moderního byznysmena je dneska kancelář druhým domovem. Žádné od osmi do čtyř a padla. Vždyť na své židli v práci trávíme kolikrát víc času než doma v posteli. Proto je rozumné si ji vybrat tak poctivě jako třeba matraci.

Obnovená tradice

LOOP CHAIR Thonet, design: James Irvine

Inspirací pro židli s názvem Loop chair se staly tvary známých „tonetek“ a pro firmu Thonet ji navrhl britský designér James Irvine. Výsledkem je elegantní židle, která je vyrobena za použití původní technologie a metodou ohýbání dřeva, respektuje klasický tvar a kombinuje ho se současnými technologiemi. Rám židle vychází z ohýbaného dřevěného profilu, do kterého je následně vypnuta síťovina. Prostě klasika, která je zároveň čupr moderní. Podle Vladimíra Žáka a Romana Vrtišky je ideálním doplňkem každé domácí pracovny. „Ocení ji zejména milovníci klasického nábytku, kteří ale zároveň chtějí mít něco moderního,“ shodují se oba designéři.

Ať už jde o hvězdné ikony nebo současné novinky, je mezi seslemi z čeho vybírat. Během posledních deseti let zaznamenal totiž vývoj designu kancelářské židle opravdu raketový vzestup. Designéři začali inovovat klasické modely, navrhovat nové tvary, používat neobvyklé materiály a barvy, přidávat nejrůznější technické vychytávky. Čeští designéři Vladimír Žák a Roman Vrtiška, kteří mají s vymýšlením sedacího nábytku solidní zkušenosti, se s námi mrkli na pár tipů, jak si do kanclu pořídit super židli, která skvěle vypadá a ještě bude skvěle hlídat, abyste si nezničili záda.

360 stupňů flexibility

360° Magis, design: Konstantin Grčič

konstantin-grcic.com

36

Pokud se vám zdá tato židle na první pohled nepohodlná a sedací plocha příliš malá, nejste daleko od pravdy. Mnichovský designér Konstantin Grčič rád pracuje s nadsázkou, důvtipem a neobvyklým vzhledem. Na jeho židli 360° vyvinuté pro firmu Magis můžete sedět, jak se vám zrovna zamane. Opěradlo můžete mít klasicky za zády nebo si na ni kecnout obročmo a opěrku mít před sebou, dobře se na ní trůní i z boku. „Vtip je v tom, že malá sedací plocha vás nutí sedět vždy ve správné poloze i bez drahé synchronní mechaniky, bez všech těch páček a nastavitelných opěrek. Je to vlastně zároveň židle i stolička, takže ji klidně využijete i doma,“ říká Vladimír Žák.


Solidní jistota

Meda Pro Vitra, design: Alberto Meda

Máte pocit, že je židle z dílny italského návrháře Alberta Medy poněkud běžná? Zdání klame. Tato židle se právem řadí mezi opravdové elegány. Zadívejte se na ni ještě jednou z různých úhlů včetně pohledu zespod a spatříte jen dokonalé tvary, krásné v každém detailu. Prostě štramanda. Navíc je to jedna z prvních židlí, na které byla použita síťovina coby materiál pro zádovou opěrku. „Sám ji používám už sedm let a jsem s ní nadmíru spokojen. Je to neutrální klasika, která neomrzí a neztratí nic ze své krásy ani po letech,“ říká majitel židle Roman Vrtiška.

www.albertomeda.com

www.antoniocitterioandpartners.it

Zábavná a návyková

ID Chair Vitra, design: Antonio Citterio

Proslulý designér Antonio Citterio v sobě při navrhování nové židle nezapřel architekta. Vymyslel totiž židli-stavebnici. Jednoduchou a flexibilní. Bude taková, jakou ji budete chtít. „ID chair není obvyklá kancelářská židle, kde si nastavíte maximálně výšku sedáku a opěrek,“ říkají designéři ze studia VRTIŠKA • ŽÁK. Italský designér a architekt v jedné osobě židli navíc přidal malý bonus v podobě výbavy synchronní mechanikou. Ta umožňuje výkyv také dopředu, směrem k pracovní desce.

37


Kultura & design Tipy text: Jana Bohutínská, foto: archiv

Kulturní tipy Umělecká pětka soutěží

Ceně Jindřicha Chalupeckého určené mladým umělcům do pětatřicet let už taky táhne na třetí křížek. Tak jako mnohé jiné oficiální akce v Česku (třeba Český lev nebo Ceny Thálie) má cena své zastánce i odpůrce, rozhodně jí ale nelze upřít, že alespoň trochu zviditelňuje současné domácí výtvarné umění. Pražské Centrum současného umění DOX chystá výstavu letošních pěti finalistů, která by mohla zajímat i ty, jež veškeré oficiální pocty a ceny nechávají v klidu. Cena necena, pod výběrem pětice finalistů je podepsaná odborná mezinárodní porota, v níž rozhodně nesedí žádná ořezávátka. Mezi porotci jsou například Christian Rattemeyer, kurátor newyorského Museum of Modern Art (MoMa), a Rainer Fuchs, kurátor vídeňského Museum Moderner Kunst (MuMOK), tedy odborníci dvou velmi uznávaných center současného umění. Výstava potrvá od 4. listopadu 2011 do 15. ledna 2012 a vystavovat tady bude pětice autorů Filip Cenek, Dominig Lang, Pavel Sterec, Jiří Thýn a Marek Ther.

Výstava

www.cjch.cz

Taneční nářez v Arše

Pokud máte pocit, že moderní tanec je nesrozumitelná divnost pro pár intelektuálů, u které se navíc spí hůř než u baletu, zajděte si do Divadla Archa na belgické Ultima Vez. Tahle parta soustředěná kolem choreografa Wima Vandekeyba se s tím na jevišti vůbec nemaže, jejich vystoupení připomíná místy spíš nějaký sebedestruktivní rockový koncert. Tanečníci se nazí otloukají o zem, pálí si tělo nad barelem s ohněm nebo se topí v ohromném akváriu, to vše ve strhujícím nasazení. Ultima Vez patří plným právem mezi nejzajímavější soubory moderního divadla. Jestli se ale chcete do Archy dostat, pospěšte si se sháněním lístků. Diváci, kteří byli předloni na představení Nová čerň (Nieuwzwart) nebo loni na Opičím sendviči (Monkey Sandwich), si totiž Ultimu Vez určitě nenechají ujít. Wim Vandekeybus přiváží se svým nekompromisním ansámblem do Prahy novou inscenaci Radical Wrong, na kterou se do Archy můžete vydat od 5. do 7. prosince.

38

TANEC

www.ultimavez.com

www.designeast.eu


Výstava

Designéři ze střední a východní Evropy vystavují na letišti

Opera namrtvo

Film

www.artcam.cz

Film ze světa pařížských nevěstinců

Sledovat v kině přímý přenos opery je dost zvláštní móda, která už dorazila i k nám. Přijdete do kina, které se pro tu chvíli tváří nějak vznešeněji, divadelněji. Také diváci zjevně řeší, jestli jsou tedy protentokrát v kině, nebo v divadle, jestli se mají obléct jako na operu, nebo budou stačit běžné džíny, jestli se tvářit intelektuálně, nebo si prostě srknout piva, zakousnout brambůrek a užít si operu jako poslední díl Pirátů z Karibiku. Možná že přenosy v kinech mohou na operu nalákat i lidi, kteří by na ni do divadla nikdy nepřišli. Jenže zároveň úplně ničí to, v čem dnes ještě spočívá největší přednost operního divadla, tedy autentický zážitek přímo na místě činu, který žádný přenos nemůže nahradit. Jestli chcete vidět představení v Metropolitní opeře, třeba novou inscenaci Gounodova Fausta zasazeného do 20. let minulého století, raději si na ni zaleťte do New Yorku. V českých kinech dávají Fausta 10. prosince.

ŠKODA SLOV

Ve chvíli, kdy se začnete poohlížet po nějakých designových kouscích, zaměříte nejspíš svou pozornost hlavně na západ od našich hranic, do Itálie, Francie, Španělska nebo Anglie. Jenže proč nakupovat tam, kde všichni? Jestli chcete poznat tvorbu designérů ze zemí bývalého východního bloku, je skvělou příležitostí výstava Designeast.eu offline, kterou až do 29. prosince hostí Letiště Praha. Výstava se sem přesunula z Budapešti, kde o ni byl neobyčejný zájem. Philippea Starcka nebo Stefana Giovannoniho přenechte snobům bez kousku fantazie. Na Designeastu objevte třeba Slováka Tomáše Krále a jeho nevšední lampu z terakoty nebo Čecha Martina Žampacha, který pro tvorbu využívá sklo a nyní vystavuje kolekci Hruška (karafa a více druhů skleniček). A jestli si potrpíte na extravagantní šperky inspirované tvary mořských živočichů, zapamatujte si jméno maďarské designérky Noémi Gery.

Pařížské nevěstince z přelomu 19. a 20. století obyčejně ve filmech vypadají jako velice romantické prostředí. Bývá to svět šik oblečených dívek, rozskošně starosvětského spodního prádla, punčoch, krajek a mašlí, dlouhých vlasů vyčesaných nahoru tak, aby vynikly dlouhé štíhlé krky. Svět budoárů, kam za dámičkami přicházejí elegantní pánové, od nichž se přece nemůžou dočkat něčeho zlého. Francouzský filmař Bertrand Bonello (vedle režie si sám píše scénář a dokonce i hudbu) se na tahle klišé vybodl. Jako předlohu pro svůj scénář zvolil sociologické studie o tehdejších bordelech, které zpracovávaly hlavně autentické dobové výpovědi prostitutek, jež tam pracovaly. Film, který rozhodně není selankou nostalgicky oplakávající staré dobré časy, bude mít v české distribuci premiéru 1. prosince, v kinech poběží pod českým názvem Nevěstinec.

39


str. 40-57


42

Konec skla v Čechách analýza

48

Roman Cabálek Prázdniny přes Windows Live kalendář

Výroba skla má u nás staletou tradici, problém je, že tradiční sklo už netáhne tak jako dřív. Menší sklárny, které chtějí být úspěšné, se tak musely přeorientovat na speciální sortiment. Třeba na lustry do luxusního hongkongského hotelu nebo na dekoraci pro dubajské metro.

Šéf českého Microsoftu nejradši pracuje z domova, vidí budoucnost v cloudových řešeních a věří, že poslední kroky softwarového gigantu, partnerství s Nokií a odkoupení Skypu, pomohou firmě předehnat Apple.

rozhovor

52

Nekupte to, když je to tak levný strategie

56

Turka s mlíkem a tři cukry, Vlastičko

Slevových serverů jsou na českém trhu více než dvě stovky. Zaměřují se hlavně na generaci, která frčí na sociálních sítích a účty platí mobilem nebo přes internet. Může inzerce na nich pomoci vašemu byznysu, nebo je to jen místo, kde seženete levnější večeři a liposukci?

Naučit se dělat dobrou kávu, když už se tady dají koupit kvalitní suroviny, přece nemůže být takový problém. Tak proč si sakra doma i v práci děláme takové patoky a proč nám je servírují i v kavárnách a restauracích? Přinášíme pár tipů na kávu, na které si pochutnáte.

vychytávky

41


Byznys & lidé Analýza text: Jana Bohutínská, Vratislava Hofmanová, foto: archiv

Doma pijeme ze skleniček z Bulharska a Rumunska, vitríny v obýváku plné broušeného Mosera už dnes taky nefrčí, dalo by se říct, že sláva českého skla pominula. Omyl, ono se jen přestěhovalo z běžných domácností do elitní společnosti. Třeba do Hongkongu, Dubaje nebo Tokia.

42


Majitelé skláren, kteří se nebáli oslovit české designéry, si teď mnou ruce. Set pro Bohemia machine glass navrhlo studio Olgoj Chorchoj.

43


Byznys & lidé Analýza

V

ětšinu tuzemských skláren táhne export, jen asi pět až deset procent jejich produkce je určeno pro domácí trh. Jak je ale možné, že se české sklárny ve světě prosadí proti levnější konkurenci, od které doma dostávají na frak? Je to tím, že ven se vyváží hlavně fajnová cizelérská práce, o kterou má u nás zájem a na kterou má u nás peníze jen pár jednotlivců nebo firem. Zní to sice smutně, ale chcete-li na vlastní oči vidět ukázky toho nejlepšího, co čeští skláři dovedou, musíte sednout do letadla a vydat se do dalekých končin.

Ledy prolomila šestimetrová sasanka

O metru v Dubaji se říká, že je nejkrásnější ze všech podzemních drah na světě. Člověku zvyklému jezdit pražskou podzemkou v něm hrozí dost velký šok. Každá stanice je stylizovaná do podoby některého ze základních živlů: vody, ohně, vzduchu... Hned ve dvou z nich přitom padají ze stropu kaskády skla, které jsou dílem českých sklářů a designérů. V jedné stanici (voda) visí na ploše několika metrů čtverečních sto deset křišťálových kapek velkých od pětašedesáti do devadesáti centimetrů, každá je přitom originál. V další stanici (oheň) jsou podobné plastiky, které tvoří plamínky. Instalaci provedla česká firma Lasvit, která úspěšně dodává osvětlení a skleněné plastiky do mnoha zemí světa. Původně Arabové poslali do Lasvitu vlastní nákres schválený šejkem Mohammedem. Designérka si jej prohlédla a nelíbil se jí. Firma tedy zariskovala a dovolila si naznačit klientovi, že jeho návrh není nic moc. Odvaha se vyplatila, šejk uznal, že návrh Lasvitu je lepší, a dal mu zelenou. Dnes už má Lasvit ve světě takovou pozici, že se na něj obracejí další prestižní zákazníci. Například nedávno tato firma dodala trofej pro vítěze tenisové exhibice v Abú Dhabi. „Pořadatelé už o nás věděli, protože jsme zabodovali se skleněnými svítidly v dubajském metru,“ vysvětluje ředitel Lasvitu Leon Jakimič. Když se prostě povede jeden obchod, obvykle se na něj nabalují další a ve světě vrcholného luxusu to platí dvojnásob. Pro Lasvit bylo průlomovou zakázkou, když si jeho návrh, šestimetrovou skleněnou sasanku, vybral v obrovské konkurenci dalších projektů Lawrence Ho, majitel hotelu City of Dreams. Rodina Hoových vlastní většinu kasin v Macau a spolupráce s nimi je snem většiny designérů, architektů a prodejců vybavení do hotelů a restaurací. Teď už má český Lasvit na svém kontě osvětlení v dalších exkluzivních objektech typu nejvýše postavené restaurace světa sídlící ve věži Burdž Chalífa v Dubaji, hotelů Ritz Carlton v Šanghaji a Dubaji nebo hotelů Four Seasons v Macau, Londýně a Beverly Hills.

Kamarádit s designéry se vyplatí

Ještě než začaly připomínkovat návrhy šejků a dodávat lustry do nejdražších hotelů světa, musely se české sklárny dost výrazně změnit. Skvělým příkladem jsou třeba Sklárny Květná, které na začátku nového tisíciletí zachránili odboráři. V roce 2002 je, už uzavřené, koupil Odborový svaz zaměstnanců sklářského, keramického, bižuterního průmyslu a porcelánu Praha a obnovil ve sklárně provoz. Nový investor, společnost Synex CZ, a. s., která do Květné přišla o dva roky později, vycítil nutnost radikální změny a na výrobcích začal spolupracovat s designéry Bárou Škorpilovou, Ronym Pleslem a skupinou Olgoj Chorchoj. Současný trend, kdy do podoby skla, a to i sériového, důrazně promlouvají designéři, potvrzuje i Ja-

44

Firma Lasvit zásobuje svými svítidly a skleněnými objekty nejluxusnější světové hotely.

Sklo pro Japonsko (Jak své zákazníky vidí Ivan Zikmund) Prodáváte-li do Japonska například odlivky na šampaňské, musejí být výrazně menší než ty, které jsou určeny třeba pro americký trh. Menší Japonci používají i menší sklenice. Také je zajímá stabilita, jestli třeba vázy s malým základem nejsou vratké a nespadnou při prvním lehčím zemětřesení. Japoncům trvá dlouho, než něco opravdu koupí. Z devadesáti procent tam totiž skleněné výrobky nakupují ženy, které nepracují, půl dne se procházejí po luxusních obchodech a jednu sklenici klidně vybírají dvě hodiny.


Chcete-li na vlastní oči vidět ukázky toho nejlepšího, co čeští skláři dovedou, musíte sednout do letadla a vydat se do dalekých končin.

Věhlas Ronyho Plesla v posledních letech přerůstá hranice České republiky. Koupit si některý z jeho skleněných artefaktů nemusí být vůbec špatná investice do budoucna.

Tip pro exportéry skla – Macao Generální konzulát v Hongkongu přímo uvádí Macao na seznamu největších investičních příležitostí pro firmy zabývající se zařizováním hotelů, kasin a restaurací. Probíhá tam obrovský rozmach výstavby luxusních objektů, ve kterých je zájem o neobvyklá designová svítidla a skleněné dekorace.

45


Byznys & lidé Analýza

roslav Turnhöfer, ředitel sklárny Ajeto: „Spolupráce s designéry a umělci je náš hlavní výrobní program. Od založení sklárny máme stále stejnou filozofii – nedělat tradiční ‚české sklo‘, ale orientovat se na řemeslně náročnou uměleckou a zakázkovou tvorbu, tedy specializovat se na poměrně úzký segment sklářské výroby.“ Sklárna, u jejíchž počátků stál i světově nejproslulejší sklářský výtvarník Bořek Šípek, očividně vsadila na dobrou kartu. S již zmíněným Lasvitem spolupracovala například na dodávce skla do dubajského metra, její díla mají také v královském paláci v Norsku, ze sklárny Ajeto pocházejí rovněž koule pro obrovskou zvonkohru v nizozemském Utrechtu. Menší firmy, jako je Ajeto nebo třeba Rückl Crystal, sázejí na velmi rozmanitý sortiment (umělecké sklo, broušený olovnatý křišťál, ručně vyráběné užitkové sklo, historické repliky), který se přizpůsobuje konkrétním požadavkům zákazníků. Typickým příkladem jsou velké solitérní kusy (pro vstupní haly hotelů, architektonických komplexů atd.) nebo designové kolekce vyráběné v omezeném počtu kusů. Vybočit z řady se dnes svým sortimentem snaží i větší a zavedené sklárny, jakou je třeba společnost Moser působící na trhu už více než sto padesát let. Firma si včas uvědomila, že nemůže spoléhat pořád jenom na tradici, a vybudovala vlastní vývojové centrum Studio Moser, kde vznikají pod taktovkou výtvarníků nové kolekce představované následně na zahraničích veletrzích.

Foukat, jak zákazník píská

Asi nikdo si nemyslí, že uspět v zahraničí a ještě k tomu v tak elitní společnosti je legrace. O tom, jak obtížné to je ale ve skutečnosti, svědčí zkušenost Vojtěcha Maliny, ředitele zastoupení společnosti Preciosa v Hongkongu, jemuž se podařilo prodat lustry z Preciosy do nejvyššího hotelu na světě, hongkongského Ritz Carltonu. „Vypracovali jsme více než šedesát designových řešení a předkládali desítky vzorků skla ke konečnému řešení. Největší výzvou pro nás bylo skloubit požadavky a představy tří významných designérských firem, se kterými jsme na projektu spolupracovali,“ vzpomíná Malina na manévry, které předcházely získání lukrativní zakázky. Mrakodrap, ve kterém hotel sídlí, je vysoký čtyři sta devadesát metrů, české lustry tam zdobí lobby bar, restauraci, chodby a lázně. I když používat výraz lustry je v tomto případě trochu zavádějící, jde totiž spíš o umělecká díla. Jedna instalace například představuje tekoucí žhavou lávu a bylo na ni použito více než sto tisíc kusů speciálně vyrobených kousků skla. Případ Preciosy je sice do jisté míry extrém, firma, která se chystá bojovat o cizí trhy, by ale s podobnými nároky měla počítat. „Zahraniční zákazník je zvyklý si diktovat. Pokud například Japonec jedná v české továrně, nepochopí, proč mu někdo nechce vyhovět. Když jde o obchodníka, který má zájem o české zboží, bere to takto: Já vám přece pomáhám, takže udělejte to, co žádám,“ říká Ivan Zikmund, který vede firmu Meiwa Sales zajišťující obchod s českým sklem v Japonsku. Muž, který v minulosti coby zástupce Skloexportu žil čtyři roky v Tokiu a dnes své znalosti mentality japonských zákazníků umí výborně využít, potvrzuje, že české sklářské firmy jsou aktuálně v zahraničí v kurzu: „České sklo má aktuálně ve světě dobrou pověst. Mnohé firmy teď po restrukturalizaci mají tolik zakázek, že nestačí vyrábět. Dodací lhůty půl roku jsou běžné.“ ¶

46

Čeští skláři se museli ze skleniček a váziček přeorientovat na bytelnější matroš.

Ve sklárně Ajeto se vybodli na tradiční české sklo a soustředí se na řemeslně náročnou uměleckou a zakázkovou tvorbu.

Designérský dorost Se sklem u nás v současnosti pracuje spousta mladých designérů, absolventů českých i zahraničních škol. Navrhují jak vlastní řady skla, tak ojedinělé zakázkové kolekce. Progresivní ateliér skla, asi nejlepší ateliér tohoto druhu u nás, vede na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze uznávaný a ve světě nesmírně úspěšný Rony Plesl.


Vodní dýmky z budoucnosti

Zapomeňte na ornamentální arabskou klasiku, vodní dýmky firmy Meduse design vypadají, jako by přiletěly z kosmu.

Milou ukázkou, že uspět se dá i s nápadem na první pohled šíleným, je úspěch firmy Meduse design, která zabodovala v Dubaji se sadou luxusních vodních dýmek. Kromě umění českých sklářů využila i umění českých uměleckých kovářů. Ceny exkluzivních vodních dýmek se pohybují v řádech tisíců eur a světe, div se, je o ně zájem. Kupují je boháči jako originální dárky, ale pořizují si je také luxusní restaurace a hotely. Zaplnily díru na trhu. Nejsou totiž v designu typickém pro vodní dýmky, připomínají spíše futuristické objekty. Firma odvážně vsadila na zboží pro bohatou klientelu a vyplatilo se.

47


Byznys & lidé Rozhovor text: Jana Kománková, foto: Michael Kratochvíl

Roman Cabálek Prázdniny jsme naplánovali přes Windows Live kalendář

Nikdy by si za svého přímého podřízeného nevybral někoho, koho by nesnesl jako svého šéfa. Nejraději pracuje z domova a chce tenhle model ve firmě ještě víc rozšířit. U Applu nenakupuje, ale uznává jeho práci s designem a vychytaný marketing. Bývalý generální ředitel divize OEM Microsoftu pro střední a východní Evropu a současný šéf celé české pobočky Roman Cabálek nás svou otevřeností a nenuceností docela překvapil. Šéfové na podobně vysokých postech většinou takhle v klidu nebývají.

48


49


Byznys & lidé Rozhovor

Jaký pro vás byl první rok v křesle generálního ředitele? Začínal jsem loni v létě, ale do listopadu jsem ještě pokračoval i ve své původní funkci, takže jsem měl o zábavu postaráno. Ověřil jsem si, kam sahají moje limity. Naštěstí jsem nepřišel jako krizový manažer, nastoupil jsem do pobočky, která byla úspěšná, a mohl jsem se tady opřít o dobře fungující tým. Změny, které jsem dělal, byly spíš dolaďovací. Taky jsem přišel na to, že v branži zůstala spousta kamarádů a že je na co navazovat, takže to bylo většinou příjemné. Máte čtyři děti, měly radost, že teď bude tatínek víc doma? Ti čtrnáctiletí kluci, dvojčata, to na začátku uvítali, ale pak jim došlo, co to znamená. Teď se občas ptají, kdy zase budu mít nějakou služební cestu, pokud možno delší. S holčičkami (5 a 9 let) si to užíváme, můžu je častěji doprovodit do školky a školy. Působíte ve vrcholné manažerské funkci, zajímá mě, jak si plánujete program. Vidím, že jste si přinesl notýsek Moleskine, vsázíte tedy na písemné poznámky, nebo máte ještě nějaké sofistikované elektronické nástroje? Tenhle zápisníček je spíše na poznámky, taková berlička. Na plánování času mám Windows Phone, který je přes cloudové služby propojený s naším serverem, takže využívám klasický kancelářský balíček. Plánování si neumím představit bez Outlooku. Když se chceme potkat s rodinou, potřebuju vidět i do kalendářů svých teenagerů, hodně používáme kalendáře sdílené na internetu – přes kalendáře Windows Live jsme třeba plánovali letní prázdniny. Nesmím samozřejmě zapomenout na svou pravou ruku, asistentku, která mi pomáhá zejména se služebními cestami a využitím času. Své spolupracovníky si vybíráte spíš rozumem, nebo víc dáte na intuici? Pro mě je to vždy kombinace obojího. Z papírů vám někdy vychází, že by to měl být ten správný člověk, ale něco vám na něm nesedí. Pohybuji se mezi rozumem a intuicí tak někde uprostřed. Hodně také dám na reference určitých lidí, o kterých vím, že mi vše řeknou na rovinu. U mých přímých podřízených je rozhodující otázkou, zda je to někdo, komu bych mohl reportovat já. Nechtěl bych pracovat s někým, ke komu bych neměl respekt nebo bych se od něj neměl co naučit. Co pracovní porady? Setkáváte se s kolegy často, nebo považujete mítinky za ztrátu času? Když nastoupí nový kolega, snažím se setkávat se s ním častěji, alespoň jednou týdně. Jakmile do firmy zapadne, prodlužuji interval a místo jednou týdně se vidíme jednou za měsíc či šest týdnů. Porady nijak zvlášť nemiluju, s kompletním management týmem se scházíme jednou týdně na hodinu a půl.

50

Pokud nemáme agendu, schůzku zrušíme a sejdeme se až další týden. Méně porad znamená více času na zákazníky, proto jsem se po svém nástupu snažil jejich počet seškrtat. Jaký je váš vztah k práci z domova? Velmi kladný. Ve své minulé roli jsem měl na starosti divizi napříč třiceti zeměmi a trávil jsem dvě stě pracovních dní mimo republiku, takže když jsem nebyl v zahraničí, pracoval jsem většinou z domova. Za ty roky jsem se naučil soustředit se na monitor i v prostředí, kdy kolem pobíhají čtyři děti. A to, že si během pětiminutové pauzy mezi videokonferencemi můžu pochovat prcka, je výborné. Myslím, že při práci z domova je člověk efektivnější, než když dělá v hlučnější kanceláři. V naší firmě máme flexibilní pracovní dobu a umožňujeme lidem pracovat z domova. Do budoucna bych tenhle trend chtěl ještě posílit. Když jsme u těch plánů, jakou budoucnost předpovídáte cloudovým řešením? Velice růžovou, a to nejen proto, že musím, jelikož posun Microsoftu do cloudu je jednoznačně deklarovanou strategií, ale i proto, že s cloudem v různých podobách pracuji už několik let. Přináší spoustu příjemných věcí, umožňuje přístup k technologiím odkudkoli a cloudová řešení jsou méně energeticky náročná, a proto šetrnější k životnímu prostředí. Výhodu cloudu vidím také v tom, že s vyšším výkonem různých mobilních zařízení mohou lidé trávit více času mimo kancelář a tento čas pak mohu věnovat zákazníkům nebo rodině a koníčkům. Používáte vy a vaše rodina produkty Apple? Měl jsem na několik dní první verzi iPadu, je dobré poznat konkurenci. V rodině nikdo iPhone, iPad ani jiná „i-“ nepoužívá. Ne že bych to zakázal, ale jsme prostě zvyklí na produkty Microsoftu. S dvojčaty samozřejmě občas vedu debaty, která platforma je lepší a proč je Internet Explorer bezpečnější než jiný prohlížeč, ale zatím jsme u jablíček neutráceli.

Nový operační systém Windows 7 si uživatelé pochvalují. Pro firmu je to určitě krok správným směrem.

Z tohohle mraku zaprší Jako cloud nebo přesněji cloud computing se označuje sdílení hardwarových i softwarových prostředků pomocí sítě, což je princip, do kterého v současné době investují moderní technologické firmy jako Google, Dell nebo právě Microsoft. V zásadě jde o to, že uživatel pracující s cloudovými aplikacemi potřebuje jenom zařízení připojené k internetu a vše ostatní – včetně využívání operačního systému, softwaru či ukládání dat – se děje on-line ve virtuálním světě.


Roman Cabálek

Proč je podle vás Apple takovým kultem? Myslím, že v řadě oblastí ta firma udává tón, rozhodně neříkám, že mají špatné produkty. Udělali velmi dobrou práci v oblasti designu a mají chytrý marketing. Microsoft je v téhle chvíli v těchto segmentech v roli někoho, kdo se snaží naskočit do rychle jedoucího vlaku. Historie naší firmy mě ale utvrzuje v tom, abych zůstal optimistou. Není to poprvé, kdy se firma snaží dobýt trh, kde nebyla jedničkou, dvojkou ani trojkou, ale když se do něčeho zakousla, na dvojku nebo jedničku se dostala. V poslední době jsme uzavřeli nová spojenectví – partnerství s Nokií nebo akvizice Skypu – a myslím, že se naše firma prosadí i v oblastech, kde nyní dominuje cool Apple. Využíváte sociální sítě? Ano, dynamika, se kterou počet jejich uživatelů roste, nám připomíná, že jediná jistota v oblasti technologií je, že bude nějaká změna. Sociální sítě hodně změnily obor marketingu a komunikace, moje generace má v tomhle směru co dohánět.

Jste součástí projektu Odyssey. Oč jde? Jde o koučingový program Vodafonu, do kterého jsem naskočil ve druhém ročníku. Šéfové z asi třiceti firem se domluvili, že si vzájemně budou koučovat ženské talenty. Takže třeba já se teď scházím s talentovanou dámou z firmy PriceWaterhouseCoopers. Doufám, že se ode mě dozví něco o byznysu a já od ní zase získám nový pohled někoho z jiného prostředí a jiné firemní kultury. Naše firma má i podobný interní program pro své talenty – jsem jeho velkým příznivcem a sám se nechávám koučovat zkušenějšími profíky.

(nar. 1966) Do pozice generálního ředitele Microsoftu byl jmenován s platností od  1. srpna 2010. Od roku 1999 pracoval v Microsoftu na různých pozicích v obchodní divizi OEM v České republice. Poté, od roku 2002, působil ve vedení divize OEM v ústředí společnosti Microsoft pro střední a východní Evropu a v roce 2008 se stal generálním ředitelem divize OEM pro střední a východní Evropu. Před příchodem do Microsoftu pracoval jako PR a marketingový manažer v Sony Czech. Dále působil na různých obchodních a marketingových pozicích ve společnostech Beiersdorf a Studio Lukas nebo jako učitel a později zástupce ředitele Základní školy v Dobřichovicích. Vystudoval matematiku, fyziku a pedagogiku na Fakultě přírodních věd Univerzity Palackého v Olomouci a zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Je ještě něco, co považujete za dobré zmínit? Jen takové povzdechnutí. Když čteme média, sledujeme, že četnost pozitivních ekonomických zpráv je nižší než zpráv šedých a negativních. Nepodléhejme tomu. Kdyby vždycky bylo tak špatně jako teď, nebylo by to vůbec špatné. ¶

51


Byznys & lidé Strategie text: Lucie Kettnerová, ilustrace: Tomáš Zach

Speciální servery nabízející zákazníkům slevy na služby nebo zboží fungují na českém internetu teprve druhým rokem, ale jejich obraty už trhají rekordy. Češi slevy milují a neváhají si v nich pořídit věci, které vlastně ani nepotřebují. Pro určitý druh podnikání mohou být slevové servery zajímavé, ale pozor, tahle sleva rozhodně není zadarmo.

S

ežeňte si dalších deset lidí, objednejte si u nás každý kachnu s osmi knedlíky a dvojitým zelím a my vám na ni dáme slevu 40 %. Na jaře minulého roku si první zákazníci nabídku serverů hromadného nakupování nedůvěřivě oťukávali, potom se ale webem rozjela šeptanda, že to skutečně funguje, a začala velká zlevněná jízda. Slevomat, Hyperslevy, NebeSlev, NejlevnejsiSlevy, AZslevy, Slevopolis, Zapakatel, BonyBony… Slevových serverů je více než dvě stě padesát. Zaměřují se hlavně na generaci, která frčí na sociálních sítích a účty platí mobilem nebo přes internet. Díky rychlosti, jakou se zákazníci o slevě dozvědí a jakou jsou schopni objednávku zacálovat, si mohou už třeba druhý den po spuštění akce dát zlevněnou večeři ve vybrané restauraci nebo si nechat za třetinu původní ceny z těla odsát přebytečný tuk.

často stačí, aby zájem projevil třeba jen jeden člověk. Sleva obvykle platí několik málo dní. Důvody jsou dva. Aby byl nabídce vyhrazen dostatečný marketingový prostor a nezapadla mezi ostatními, může se na výsluní hřát jen omezenou dobu. Druhý důvod je psychologický. Když zákazník na obrazovce vidí, jak vyměřený čas ubývá, spíše se nechá vyhecovat k nákupu. Pak už jen klikne na tlačítko „koupit“ a vybere si způsob platby. Úhradu je možné provést většinou kartou, bankovním převodem nebo přes PayPal či PaySec. Server Zapakatel si dokonce pro své akce na poslední chvíli zřídil zákaznické centrum v pasáži Lucerna, kde je možné platit v hotovosti. Po připsání peněz na účet firma pošle na e-mail uvedený v objednávce voucher opatřený unikátním kódem, který si zákazník vytiskne a může vyrazit si svou slevu užít.

Na třiceti procentech se začíná

Nabídnout můžete takřka cokoli. Podle Tomáše Čupra, který stál u zrodu nejstaršího českého portálu Slevomat, jsou nejefektivnější slevové akce zaměřené na služby, u nichž se předpokládá, že je zákazníci budou využívat pravidelně. „Jde především o služby v oblasti gastronomie a péče o tělo, případně zážitkové akce,“ vypočítává tenhle průkopník slevových serverů

Server vypisuje každý den minimálně jednu slevovou akci, zlevnění se pohybuje od 30 do 90 %. Zákazníci už jsou ale docela zmlsaní, takže třicet procent na ně rozhodně dojem neudělá. V podmínkách je uvedeno, kolik lidí se musí k odběru přihlásit, aby byla nabídka aktivována. Zatímco dříve to muselo být i několik desítek, dnes

52

Jídlo a péče o tělo vedou

Kdy se to vyplatí? Můžete-li si z ceny odečíst 60–70 % a ještě vám zbude zisk (průměrná sleva pro zákazníky se pohybuje kolem 50 %, k tomu připočtěte 20 % pro slevomat). Chystáte-li se na trh uvést nový produkt a inzerci na slevovém serveru vnímáte jako součást reklamní kampaně. Máte-li volné kapacity, které se vám vyplatí naplnit i za cenu rázného snížení ceny.


53


Byznys & lidé Strategie

Na co byste neměli po zveřejnění slevy zapomenout Posílit obsluhu na recepci. Lidé budou volat kvůli doplňujícím dotazům i rezervacím. Připravit personálu na stůl prášky na uklidnění. I když bude v podmínkách akce přesně uveden termín, kdy je možné službu využít, několik desítek lidí se ozve, zda by nebyl k dispozici ještě jiný termín. Nabídnete-li dvoulůžkový pokoj, bude chtít někdo zaručeně trojlůžák a místo bílého trička třeba růžové. Vyhradit člověka, který bude obratem odpovídat na dotazy v diskusním fóru. Praktické je předem si vytipovat otázky, které by tu mohly zaznít, a odpovědi si předem připravit. Doplnit zboží, aby v polovině akce nedošlo.

u nás. Jen kategorie zaměřené na jídlo a pití tvoří na trhu 19 % objemu prodejů slevových serverů, stejného čísla dosahuje i péče o tělo a kosmetika. „Na Slevomatu jsme ale prodávali třeba i erotické zboží nebo bungee jumping a také si své zákazníky našly,“ doplňuje Tomáš Čupr. Stále oblíbenější jsou i víkendové či týdenní pobyty v Česku nebo zahraničí, do hledáčku návštěvníků se častěji dostávají i vouchery na nákup zboží.

Sleva jako investice

Co získá zákazník, je asi jasné. Proč se ale hromadných slev účastní sami prodejci? Určitě nejde o samé zoufalce těsně před bankrotem, své zboží takhle zkoušejí prodávat už i hypermarkety Globus nebo síť velkoobchodů Makro. „Slevová akce má v případě vhodného nastavení a propagace dvojí efekt. Prvním je samozřejmě prodání většího množství zboží nebo služby a druhým efektem je cílená marketingová propagace pro zviditelnění se a zvýšení povědomí o značce. Mnozí podnikatelé především v oblasti služeb jdou při mimořádné nabídce pod hranici rentability, jen aby seznámili zákazníky s vlastními službami. Investici berou jako alternativu k inzertním nebo jiným aktivitám a očekávají, že se k nim spokojení zákazníci vracejí,“ vysvětluje Tomáš Čupr. Například Novoměstský pivovar se rozhodl tímto způsobem zviditelnit novou službu „pivní žirafa“, což je válec s pivem, ze kterého si klient může sám čepovat pivo přímo na stole. V akci se jim podařilo prodat více než 2500 voucherů, takže o propagaci novinky bylo postaráno. Sleva se ale příliš nevyplatila jednomu luxusnějšímu hotelu kousek za Prahou. Trápily je tu volné kapacity v období ekonomické krize, kdy pražské hotely hromadně snížily ceny ubytování, aby nalákaly zahraniční turisty. Ředitel hotelu pod slibem anonymity uvádí: „Získané peníze nám stěží pokryly náklady. Lidé pak chtěli slevy na všechno, co v hotelu viděli, a nové zákazníky jsme stejně nezískali. Skupina lidí, která sleduje slevomaty, na naše pultové ceny prostě neměla.“

Nejefektivnější slevové akce jsou zaměřené na služby, u nichž se předpokládá, že je zákazníci budou využívat pravidelně.

54

Vrátí se každý pátý zákazník

Co když si nakupující jen vychytává slevy a pak se už nikdy neukáže? I s tím je nutné počítat. Rozhodně ale neplatí, že když si zákazník jednou koupí zboží nebo službu ve slevě, už nikdy za ně nebude ochoten zaplatit plnou cenu. Záleží hodně na podnikateli, jak dokáže svým produktem zaujmout a odlišit se od konkurence. Podle statistik se zpět vrací přibližně každý pátý zákazník, což není vůbec špatné. Na druhé straně mohou být statistiky poněkud zavádějící a například ředitelka společnosti RELAXIS No1 Markéta Vernerová říká, že to procento navrátivších se je u nich ještě menší: „Dnes vyhledává téměř každý jen slevy – je to pro lidi jako droga.“ Jestli jsou slevové akce vhodné pro vaše podnikání, by vám měli poradit odborníci z  osloveného portálu. „Obchodní zástupce na základě partnerova očekávání doporučí počet voucherů, rozsah slevy a další specifikace. U nás nemusí partner předem platit vůbec nic. Pokud se prodá stanovený minimální počet voucherů, tak si bereme procentuální provizi z ceny. Výše provize je individuální, většinou se pohybuje mezi 20–25 %,“ popisuje Tomáš Čupr ze Slevomatu.


Z maniaka fajnšmekrem

Proklepněte si je, oni to taky udělají

Možná se vám stane, že se svou nabídkou neuspějete hned u první společnosti. Ty solidnější totiž nezveřejňují jakoukoli nabídku, ale své budoucí partnery si důkladně kontrolují. Nechtějí si poškodit vlastní dobrou pověst tím, že by nabízely nekvalitní zboží nebo služby. Proto zjišťují i nastavení cen vzhledem k historii a standardu v dané kategorii, jestli vámi nabízená sleva není náhodou vypočítána z nereálně nadsazené původní ceny (viz boxík Falešné slevy). Na trhu je v současnosti více než 250 slevových serverů, takže je logické, že ne se všemi mají firmy dobré zkušenosti. Například Markéta Vernerová přiznává, že jeden ze serverů, přes nějž své služby prodávali, se příliš neměl k tomu, aby jim vysázel peníze, které od zákazníků vybral. Určitě proto není ztráta času poohlédnout se na  internetu, jestli na  slevový server, se kterým se chystáte spolupracovat, nejsou negativní ohlasy. Také se můžete podívat do historie serveru na staré slevy a informovat se ve firmách, které už tady inzerovaly. Obecně ale platí, že drtivá většina nejznámějších slevových serverů na českém webu hraje fér. Ono jim vlastně taky nic moc jiného nezbývá. Celý tenhle byznys totiž stojí na vzájemné důvěře všech zainteresovaných. ¶

Falešné slevy Řekněme, že v běžné nabídce máte masáž za 1000 Kč. Zákazníkům nabídnete slušnou slevu 40 %, jenže jako původní cenu uvedete 1400 Kč. Nakupující pak místo slibovaných 600 Kč zaplatí 840 Kč, což už zase taková bomba není. Spoléhat se, že to projde, se ale nevyplácí. Dříve nebo později se někdo na webu proti takovým praktikám ozve. Nebo to napráská uživatel, který u vás kdysi byl a pamatuje si, kolik to stojí. Je třeba říci, že k těmhle podfukům dochází opravdu výjimečně. Slevové servery se snaží každou nabídku prověřit, aby nepřišly o dobré jméno. Navíc ani pro ně není nic příjemného nechat si nadávat v diskusích od zklamaných zákazníků, takže se snaží takovým chytrákům nenaletět.

Denisa Malůšková, nákupčí marketingových služeb, svého času slevovým serverům docela propadla. Aby si vůbec o objednaných voucherech udržela přehled, musela si založit excelovou tabulku, kam si zapisuje: kde, kdy, co a za kolik nakoupila, kdy končí platnost voucheru a nakonec, jak byla spokojena. Díky tomu má o slevomatech velice slušný přehled a začíná si v jejich nabídce víc vybírat. Podle čeho poznáte dobrý slevový server? Měl by mít co nejširší nabídku, ne jenom jídlo a wellness, a každý den by se tam měly objevovat nové slevy. Je dobré se taky podívat do diskuse, jak rychle reagují na dotazy uživatelů. Moje oblíbené jsou třeba NebeSlev, MyDeals a Zapakatel. Co nejčastěji nakupujete? Teď už si spíš vybírám zajímavosti jako zážitky, kulturní akce a podobně nebo si kupuji voucher do podniků, se kterými mám zkušenost nebo jsem na ně získala dobrou referenci od známých. Váš nejčerstvější úlovek na slevových serverech? Masáž rybičkami v pětihvězdičkovém hotelu na Hradčanech za 149 Kč. Naložím si nohy do vany a nechám si je oďobávat malými rybičkami Garra rufa.

Kde to třeba zkusit

www.amplion.cz www.bonybony.cz www.nebeslev.cz www.hyperslevy.cz www.slevomat.cz tip.seznam.cz www.zapakatel.cz

55


Byznys & lidé Vychytávky text: Roman Peterka, ilustrace: Tomáš Zach

Turka s mlíkem a tři cukry, Vlastičko Smějeme se Američanům, že místo skutečné kávy lemtají půllitry teplého mléka s chutí lískových oříšků a podobné pitominy. Jenže co my a kafe? Jsme na tom líp? Jak se ukazuje, ani ne. Kdysi oblíbenému turkovi sice odzvonilo, ale nebyli bychom to my Češi, kdybychom si nepřizpůsobili i klasické espreso. Dáváme do něj dvakrát tolik vody, dva cukry a spoustu mléka. Je to asi, jako kdybyste do kvalitního vína přilili půl litru coly. Pro šmak.

Kafe s mlíkem

Klasika v podobě „presa s mlíkem a dvěma cukry“ odborníkům rozhodně radost nedělá. Mléko a espreso přitom mohou docela dobře ladit. Kdo chce kávu s mlékem, může si dát cappuccino nebo café latté. Vždy jde o espreso s určitým množstvím teplého zpěněného mléka – liší se pak jen v poměru mléka a kávy. U cappuccina je to třetina espresa na třetinu mléka a třetinu pěny, u latté jde víceméně o horké mléko s vrstvou espresa doplněné mléčnou pěnou. Při přípravě cappuccina je třeba dbát hlavně na to, aby nedošlo k přepálení tuků – teplota mléka nesmí překročit 75 °C. Konvici s mlékem je proto během ohřívání dobré držet v ruce.

Espreso

Dobré espreso je základ. Připravit ho správně ale není hračka. O výsledku rozhoduje třeba i správně nastavená hrubost mletí s ohledem na momentální klimatické podmínky. Kávové zrno je totiž ve své podstatě dřevo – pecka z třešňovitého plodu. Proto na sebe váže vlhkost ze vzduchu a mění tak své vlastnosti. Skuteční machři za kavárenskými pulty během šichty upravují hrubost mletí třeba i třikrát denně. Kdo chce dobré espreso, musí mít taky dobrou mašinu. Základem je čerpadlo, které vyvine tlak 8–9 barů. Hlavní pravidlo dobrého espresa je nepřelívat dávku kávy větším množstvím vody, než espresu náleží – tedy 25 cl. Ani pokud si chceme dopřát „velké espreso“, nesmíme kávu ve stroji přelévat déle. Lepší je udělat malé espreso z 25 cl vody a dolít horkou vodou na větší objem. Žádoucí aromatické látky se totiž do kávy louhují pouze v průběhu prvních 25 sekund, pak už z kávovaru teče jenom ušmudlaná voda.

56

Kde se vzal barista? Ten, kdo se profesionálně věnuje přípravě kávy, není barman, ale barista. Termín barista u nás fungoval už za první republiky, pak ale vymizel – a cestu do českého gastronomického žargonu si začíná nacházet zase až v posledním desetiletí. Barista je tím, kdo ví o kávě téměř vše – nejde jen o to, že umí udělat dobré espreso. Vyzná se v  druzích kávy a jejích odrůdách, ví vše o jejím pěstování, sklizni i pražení, umí z ní připravit špičkové espreso i další kávové speciality. A jeho chuťové pohárky jsou natolik vycvičené, že v kávě najde podobnou šíři chuťových tónů, jako to dokáže zkušený sommelier u vína.


www.kava.cz

www.cafebeng.cz

www.kava-online.cz

Turek, jak má být

Český turek v podobě umleté kávy zalité rovnou v hrnku horkou vodou nemá se skutečnou tureckou kávou mnoho společného. Základní pomůckou pro přípravu skutečného turka je malá konvička kónického tvaru s dlouhým držadlem zvaná džezva. Do ní se dá voda a cukr (kdo nesladí, cukr vynechá) a až pak kafe – jemně umleté. Pak je třeba nechat dojít vodu k varu a vařit tak dlouho, dokud pěna nevystoupá k vrcholu nádobky. V ten moment je třeba sundat džezvu ze sporáku a nechat opadnout pěnu. To se opakuje třikrát, po třetím vystoupání pěny je třeba ještě nechat chvíli kávu v džezvě odstát, aby se usadila kávová sedlina.

Káva z french pressu

Je ještě jeden způsob, jak si udělat docela dobré kafe bez toho, aby člověk musel mít přístroj na espreso. Podobně jako u turka se i tady jednoduše zalévá kafe horkou vodou – fígl je v tom, že se z něj pak lógr oddělí. Pomůže k tomu pomůcka zvaná french press, což je zařízení na přípravu filtrované kávy. Do něj se nasype nahrubo mletá káva v odpovídajícím množství, zalije se vroucí vodou a nechá se čtyři minuty odstát, následně se pomalu stlačí – a káva je připravena. Podle některých právě takhle vyniknou nejlépe všechny vůně a chuti kávy.

Arabica, nebo robusta? Když vám někdo nalije kávu s tím, že tohle je to nejlepší, protože je to čistá arabica, jako správný znalec se jen pousmějte. Arabica nebo robusta nejsou odrůdy kávy, jak se někteří mylně domnívají, ale dva nejrozšířenější – a v podstatě základní – druhy kávy: Coffea arabica (neboli arabica) a Coffea canephora (neboli robusta). A v čem se liší? Keřík kávy robusta je mnohem odolnější proti parazitům, nemocem a také horku, arabica je choulostivější. Tím je její pěstování také nákladnější, a proto je i dražší. Robusta obsahuje více kofeinu, arabica je v šálku jemnější, aromatičtější, robusta je ostřejší a hořčí. V kávových směsích se pak používají různé poměry obou těchto druhů kávy. Určitě ale neplatí, že „čím víc arabica, tím víc Adidas“. Robusta je součástí i mnoha velmi renomovaných směsí. Robusta navíc coby součást kávové směsi pomáhá vytvořit při přípravě espresa tolik potřebnou krémovou vrstvu, s čistou arabicou to jde o poznání hůř.

57


str. 58–73


60

Mladej, mazej trénovat sport

64

KÉrky pro vaše sekretářky

Sportem může vaše dítě jednou vydělat velké peníze. Jenže předtím do něj budete muset velké peníze i spoustu času vrazit. Zajímalo nás, na kolik vyjdou ročně ty nejlukrativnější sporty a jakou mají malí sportovci šanci, že se jimi v budoucnu opravdu uživí.

Tetovaní už dávno nejsou jenom krimoši a námořníci, nějakou tu kérku mají dneska bankovní úřednice, zdravotní sestry i učitelky. V případě sekretářky si ale dejte pozor, aby její tetování ladilo s logem vaší firmy, a jestli myslíte na export, bacha na čínské znaky.

fenomén

66

Vzpomínky na Afriku cestování

72

Na Vánoce dlouhý firemní noce

Radek Frank se jednoho krásného dne prostě sbalil, sedl na motorku a spolu s bratrancem vypadl na čtyři měsíce do Afriky. Protože se bez úhony vrátil zpět, zajímalo nás, jak takovou cestu naplánovat, co a koho si vzít s sebou a na co si dát v takovém prostředí pozor.

Už se to zase blíží. Vánoční večírek. Firemní mejdan, na kterém i ti nejsvědomitější pracanti budou mít lehce naváto a budou nabízet šéfům tykání, nenápadné kolegyně budou tančit kankán na stole a tvrdé jádro zase jako loni skončí v nejbližším nonstopu.

společnost

59


Volno & relax Sport text: Rudolf Král, foto: Profimedia

Mít doma sportovní hvězdu je prostě paráda. Jezdíte si na finále Wimbledonu, na zápasy NHL nebo na mače Ligy mistrů, sousedi vás uznale poplácávají po ramenou, a když vám třeba něco nevyjde v podnikání, tak se z toho nestřílí, on to synek zalepí. Tedy za předpokladu, že si ten váš šampion uvědomí, že jste do něj investovali dost velké peníze, a bude vám to chtít vrátit.

60


Než se z tohohle klučiny stane nový Dominik Hašek, bude jeho tatík několik let vstávat v pět ráno.

61


Volno & relax Sport

Už od mladších žáčků budete o víkendech a dovolených objíždět turnaje po celém kraji.

J

estli chcete, aby vaše ratolest jednou na hřišti vydělávala pohádkové sumy, máte u nás na výběr prakticky jen ze tří hlavních sportů – fotbalu, hokeje a tenisu. Ostatní sportovní odvětví, ve kterých se točí fakt velké peníze, jako například golf, baseball, americký fotbal nebo profesionální box, u nás nemají tak kvalitní trenéry a hráčskou základnu, takže šance, že by se v  nich někdo z Čech prosadil na světové úrovni, je minimální. Ono tedy i v těch třech výše jmenovaných je ta šance asi tak jedna k tisíci...

Hokej – budíček je v pět

Suverénně největší počet sportovních milionářů se v posledních dvaceti letech vyskytuje mezi českými hokejisty. Ti nejlepší si v kanadsko-americké NHL nebo v ruské KHL přijdou ročně v přepočtu na 50–100 milionů korun, v řádu desítek milionů jsou placeni ještě hráči působící v západní Evropě (Švédsko, Finsko, Německo, Švýcarsko), několik milionů ročně si pak vydělají i lepší plejeři, kteří zbyli v české extralize. O hokeji se říká, že je to drahý sport, ale při pořizování dětské hokejové výbavy budete nejspíš příjemně překvapeni. Vejdete se s přehledem do osmi tisíc, jen o málo víc, okolo deseti tisíc korun za rok, zaplatíte za tréninky. Největším problémem, který vás čeká, rozhodnete-li se mít doma nového Jágra nebo Plekance, vlastně nejsou peníze. Je to především čas, který tomu budete muset obětovat. Hokejové tréninky žáčků začínají ještě před školou, tedy okolo šesté ráno, jestli má mít ten váš bohatýr v profi hokeji nějakou šanci, měl by s ním začít asi tak ve čtyřech letech. To znamená, že minimálně sedm osm let s ním někdo bude muset třikrát týdně vstávat v pět hodin ráno a vozit ho na zimák. Schválně se zkuste doma přeptat, kdo se hlásí…

Tenis – miliony sviští podél lajn

Nakonec vám tedy stejně nezbude než rozhodnout se podle toho, který sport by povaze a zájmům vašeho dítěte nejvíc seděl. 62

Roger Federer byl loni s ročním výdělkem 47 milionů eur podle magazínu Forbes druhým nejlépe placeným sportovcem na světě, hned za Tigerem Woodsem. Ruska Maria Šarapovová je už několik let vůbec nejvíc vydělávající sportovkyní planety. Petra Kvitová si za letošní vítězství ve Wimbledonu připsala na konto jenom na prize money (odměna pro vítězku) skoro třicet milionů korun. Ten tenis fakt není špatný sport, navíc je to prakticky jediná alternativa, pokud chcete mít sportovní milionářku z dcery.


Není ale vůbec levný. Na první pohled to nijak dramaticky nevypadá. Pořídíte dítěti dvě rakety, čtyři tisíce za obě to jistí, slušné boty plus tenisové oblečení, dejme tomu taky za čtyřku, a máte vystaráno. Jenže to je teprve začátek. Hlavní položkou, která se stane vaší noční můrou, je platba za hodiny s trenérem. Vaše dítě jich od mladších žáčků až po juniory bude potřebovat hodně přes tisícovku, přitom hodinová sazba profesionálního trenéra začíná někde na 250 Kč. K tomu si připočtěte poplatek za pronájem kurtu, v létě okolo 150 Kč za hodinu, v zimě v hale 600–1000 Kč za hodinu. Prakticky od mladších žáčků budete objíždět turnaje po celém kraji, kde budete celé dny tvrdnout s ostatními rodiči a čekat, až se vaše ratolest dostane na kurt. V juniorském věku už se pak nejezdí po kraji či republice, ale po celé Evropě, což se bez sponzora skoro nedá řešit. Sečteno a podtrženo – celková částka za výchovu špičkového tenisty, který má šanci nakouknout do první stovky žebříčku ATP, se klidně může vyšplhat někam k deseti milionům korun. Když z něj bude nový Federer, přijde si za celou kariéru na pár miliard korun, když se stane hráčem do první dvacítky žebříčku ATP, vydělá nejspíš tenisem pár set milionů, když do první padesátky, můžete doma počítat s desítkami milionů, pokud se nedostane do první stovky, prodělali jste.

Fotbal – klub se postará

V již zmiňované desítce finančně nejúspěšnějších sportovců za minulý rok je nejvíc právě fotbalistů. Messi, Beckham a Cristiano Ronaldo se s příjmy okolo 30 milionů eur seřadili pěkně za se-

Jakou máte šanci Asi nejférovějším ukazatelem, jímž se dají hokej, fotbal a tenis pro naše účely poměřovat, je poměr celkového počtu registrovaných sportovců v jednotlivých sportech vůči počtu profesionálů, kteří se daným sportem živí. Jednoznačně vyhrává hokej s poměrem 84:1 (na jednoho profesionála připadá 84 registrovaných hokejistů). Stříbro bere fotbal s poměrem 575:1 a suverénně nejmenší šanci nabízí tenis s poměrem 900:1. Dáte-li tedy hlavně na statistická čísla, začněte shánět hokejovou výstroj, protože šance stát se profesionálním hokejistou je asi sedmkrát větší než u fotbalu a jedenáctkrát větší než u tenisu.

bou na šestém až osmém místě. Jde samozřejmě o dva nejlepší současné hráče světa a módní ikonu, která si vzala popovou hvězdu s nejlepším kadeřníkem na světě, ale i Češi můžou nakouknout do první ligy nejlépe placených fotbalistů. Příkladem budiž třeba brankář Petr Čech s nejvyšším platem mezi gólmany Premier League nebo před pár lety jeden z nejlépe finančně ohodnocených hráčů italské ligy Pavel Nedvěd. Pokud vás zajímá hlavně to, kolik budete muset do příslušného sportu vrazit, pak je fotbal nejlepší volbou. Slušné kopačky seženete bez problémů do tisíce korun, dresy a stulpny vyfasuje mladej v klubu, na mistrák ho v lepších týmech odvezou klubovým autobusem. Vlastně jedinou další investicí jsou měsíční příspěvky, které se pohybují v rozmezí 100–300 Kč. Také tréninky začínají na rozdíl od hokeje v přívětivější dobu, většinou odpoledne, takže už tam s dítětem spíš bude ochotna zaskočit manželka, babička nebo paní na hlídání. Máme-li mluvit o úskalích, tím asi největším je, že když se všechno podaří, vyroste vám z dítěte český fotbalista. Pokud chcete opravdu pochopit, o čem je řeč, vypněte na chvíli satelit se španělskou, anglickou a kdovíjakouještě ligou a dejte si na české stanici dva tři zápasy Gambrinus ligy včetně přestávkových vstupů hráčů. Nebo rovnou vyrazte přímo na stadion a poslechněte si, jaké výrazy se budou od fandů soupeře snášet na hlavu vašeho chlapečka, který si teď, nic netuše, hraje v dětském pokoji.

Kalkulačka to stejně nevyřeší

Snažili jsme se vám ulehčit rozhodování, ale vlastně teď sami nevíme, jestli jsme vám ho spíš nezkomplikovali. Na vstupu jsme docela v pohodě, tady můžeme s čistým svědomím konstatovat, že nejdražším sportem je tenis a nejmenší investice od rodičů vyžaduje fotbal. Dál už ale nastupuje řada proměnných, které tak exaktně spočítat nelze. Například podstatná část příjmu tenistů pochází z reklam a smluv se sportovními značkami, jejichž jsou tvářemi, výše těchto kontraktů jsou ale velice individuální a nedají se dost dobře předem odhadnout. Fotbalisté a hokejisté zase mohou mít většinu svých příjmů za bonusy zakotvené ve smlouvách, které jsou vázány na konkrétní výsledky, ty ale mohou a nemusejí přijít… Nakonec vám tedy stejně nezbude než rezignovat na čistě ekonomické parametry a rozhodnout se podle toho, který sport by povaze a zájmům vašeho dítěte nejvíc seděl. Když se v něm totiž dokáže prosadit na světové úrovni, vydělá si takové peníze, že nebudete řešit, jestli jste ho měli dát jinam, kde se bere o nějakých deset nebo patnáct procent víc. A nezapomeňte se taky zamyslet nad tím, na co byste se sami nejraději chodili dívat. Na kurtech, zimáku nebo v hledišti fotbalového stadionu totiž strávíte víc času, než si teď dokážete vůbec představit. ¶

Kdo nejvíc vydělal za rok (2010)

zdroj magazín Forbes, částky jsou uvedeny v eurech Tiger Woods (USA) golf, 69 milionů Roger Federer (Švýc.) tenis, 47 mil. Phil Mickelson (USA) golf, 46 mil. Floyd Mayweather jr. (USA) box, 45 mil. LeBron James (USA) basketbal, 35 mil. Lionel Messi (Arg.) fotbal, 34 mil. David Beckham (Ang.) fotbal, 30 mil. Cristiano Ronaldo (Portug.) fotbal, 29,5 mil. Manny Pacquiao (Fil.) box, 29 mil. Alex Rodriguez (USA) baseball, 28,5 mil.

63


Volno & relax Fenomén text: Martin Groman, foto: Bet Orten, archiv

Trochu nejasná zpráva o stavu vaší firmy, ale proč ne. Když přijdete tetování na chuť, klidně do asistentky investujte a nechejte jí pokérovat i druhou ruku. Slabší kolegové se budou bát u ní jenom ohlásit, natož něco víc.

Oblíbená klasika určená jen pro zraky vyvolených. A na galavečeru k výročí firmy si budou všichni myslet, že máte fakt ostrou sekretářku ve stylu Angeliny Jolie. Ale na čínskou ambasádu ať jde radši v roláku. Ještě by vám ji vyčetli.

Kérky pro vaše sekretářky Je to takový starý mužský atavismus – značkovat si teritorium. Jasně, podepsat si sekretářku, aby vám na ni nikdo jiný nemakal, to může být na houby. Zvlášť když vaše písmo zná i manželka. Ale vkusné tetování by to vyřešit mohlo.

Proto jsme se trochu rozhlídli a našli pro vás pár pěkných kousků pro inspiraci. Záleží jenom na tom, jakou firmu máte. Jestli jste námořní přeprava, je jasné, že sáhnete po klasické kotvě. Jestli provozujete dětská hřiště, bude asi lepší dnes trendové tetování, jako by vás počmáraly vaše vlastní ratolesti. Úplně nejlíp na tom ale jste, když máte tetovací salon. Tady vás nikdo nebude podezírat, když si svoji pomocnici a doprovod na služebních cestách trochu vyzdobíte.

Super volba pro mladou firmu, kde se nikdo nebude ptát, proč se vaše asistentka nechala tetovat. Moderní design a barvy, jak se patří. Prostě s touhle rošťačkou se nebudete nudit a ještě všichni uvidí, že sledujete, co zrovna frčí. A až to frčet přestane...

64


www.tribo.cz

Hodně nenápadné, hodně ekologické. Jestli jste firma, co si zakládá na eko přístupu, je tohle prima volba pro vaši sekretářku. Akorát nesmí mít podezření, co s ní chcete udělat, až morálně zastará nebo se opotřebuje.

Etno jako stehno. Jděte do toho, pokud máte ve firmě exotickou krásku. Všichni budou čubrnět. A jako varianta – dnes oblíbený čárový kód na čele. Ten asi bude hodně populární v logistických firmách.

65


Volno & relax Na cestě text: Jiří Holubec, foto: archiv Radka Franka

66


horizonsunlimited.com

advriders.com

Zamknout mobil s notebookem v kanclu na sedm západů, obléct kožený kaťata a bundu, na hlavu si posadit bytelnou helmu s vikinskýma rohama a vyrazit na mašině někam hodně daleko. Podobné choutky občas dostane asi každý z nás. S týpkem, který tenhle sen realizoval, jsme se bavili, jak to udělat, aby se člověk z takového tripu ve zdraví vrátil.

67


Volno & relax Na cestě

K

dyž se Radek Frank před šesti lety rozhodl vyrazit na motorce na Balkán, všichni se mu prý smáli, že jen blázen by na motorce jezdil tak daleko. Jenže nezůstalo u Balkánu. Následovaly cesty po Skandinávii, Maroku a nakonec 116 dní trvající a 24 000 kilometrů dlouhá štreka vedoucí z rodných Holasovic přes Turecko, Sýrii, Jordánsko, Egypt, Sudán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zimbabwe a Mosambik až na nejjižnější cíp Afriky. Normálnímu smrtelníkovi se to zdá nemožné, ostřílenému motorkáři snad i šílené. Představte si, že se máte vybavit a sbalit na cestu čítající asi tolik kilometrů, kolik tady u nás průměrný motorkář najezdí zhruba tak za čtyři sezony. A navíc budete jezdit v písku, šotolinách, po rozpáleném asfaltu i v blátě. Kde takovou přípravu vůbec začít? Přece výběrem parťáka.

Dva cizinci přijeli do vesnice

„Afriku jsme jeli ve dvou s bratrancem, se kterým jsem absolvoval všechny předchozí cesty. Na čtyři měsíce s sebou musíte mít někoho, koho znáte a u koho si budete jistý, že si nepolezete na nervy,“ vysvětluje Radek Frank. „Ideální jsou dva tři lidé. Pojede vás víc a brzy začnete narážet na problémy, že se chce každému jinak čurat, každý chce vidět něco jiného, spát jinde a snadno to vyústí v katastrofu.“ Kvůli nedůvěře ve spoluputovatele prý jsou i lidé, kteří Afriku projíždějí sólo. „Na to už ale musí být člověk nátura,“ krčí rameny Radek. „Nejde o to, že bych se bál cestovat sám. Vím ale, jak snadno se může stát, že nešikovně spadnete uprostřed pustiny, motorka lehne na vás a klidně tam taky můžete zůstat.“ Zatímco parťáka na cestu si můžete pečlivě vybrat, lidi, které potkáte cestou, nikoliv. Rozumí se tak nějak samo sebou, že v cizích zemích žijí lidé, kteří mají jiný styl života než my. Přesto to mnohého cestovatele dokáže překvapit a cestu mu pořádně otrávit. Na co se v Africe musíte obzvlášť připravit? Na to, že budete neustále centrem pozornosti. Přijedete na zdánlivě naprosto opuštěné místo, ani si nestihnete dát motorku na stojan a je kolem vás pět dětí. Než vybalíte, stojí u vás deset lidí. Postavíte stan a dívá se na vás půl vesnice.

Zatímco parťáka na cestu si můžete pečlivě vybrat, lidi, které potkáte cestou, nikoliv.

68

Běloch na motorce, to je pro místní vždycky exotika. Tenhle mladík je první vlaštovka, za chvíli tady bude celá vesnice.

Motorka Opráskaní afričtí matadoři sedlají stroje z devadesátých let, které mají karburátory, minimum elektroniky a všechno na nich opravíte kladivem. Jestli se rozhodnete pro úpravy, přemýšlejte o: — větší nádrži kvůli dojezdu — laděné výfukové soustavě bez katalyzátoru umožňující tankovat horší benzin — pohodlnému sedlu – a tím se nemyslí měkkému (v DD tuning vědí, jak na to) — bytelných nosičích kufrů směřovaných co nejvíce ke středu motorky kvůli těžišti


Sbalte si svých pět švestek Navigace Základem je kvalitní papírová mapa (Michelin, Freytag Berndt nebo Reise Know-How). Potřebné kusy si barevně ofoťte a používejte kopie. Doplňte GPS navigací, kam si naládujte Tracks4Africa. Oblečení Vyberte oblečení použitelné jak na motorku, tak na běžné nošení. Osvědčila se kombinace chráničových košilek EVS s motocyklovým dresem. Navrch v případě potřeby přijde nepromokavá větrovka. Endurové kalhoty nebo maskáče. Pod ně opět chrániče EVS od českého Bikerscrown. Zásada univerzálnosti neplatí u bot. Z důvodu bezpečnosti se vyplatí vsadit na motokrosky. Je v nich občas hic, ale oceníte je, když je potřeba někde odšlápnout, a při defektu s nimi jde odrazit pneumatika od ráfku. Bagáž Jednoznačná volba jsou dva hliníkové kufry s horním plněním. Jsou praktičtější než brašny. Už jen proto, že si na ně můžete v poušti sednout. Dozadu na motorku namontujte padesátilitrovou rolku, do které směstnáte spacáky a stan. Náklad Bez vody to nejde! Pořiďte si MSR vaky s chytrým uzávěrem, které vám umožní umýt si ruce nebo ešus a přitom nevycákat všechnu vodu. I sebelepší nafukovací karimatku si před cestou vyzkoušejte, stejně jako stan. Měli byste si v něm natáhnout nohy a je fajn, když v něm je i místo na helmu a chrániče.

Na lvy narazíte jen v přírodních rezervacích, větší nebezpečí tady představuje srážka s volně pobíhajícími domácími zvířaty.

Při putování Afrikou musíte mít u sebe neustále zásoby pitné vody, jinak dopadnete jako tahle antilopa.

Náhradní díly Dejte motorku dohromady před výjezdem a bude vám stačit lanko, páčky, svíčka, lepení na duše, montpáky a pár šroubků, kdyby se něco uvolnilo. Na moderních motorkách toho stejně sami moc neopravíte. Co se týče pneumatik a řetězových sad, osvědčily se české pneu Mitas E07 a E09. Řetězovky pak od ČZ chains.

69


Volno & relax Na cestě

Když cestujete po hotelích, můžete spát nejvýš v šestihvězdičkovém. Rozbalte si spacák v poušti a budete usínat pod nebem, na kterém jich jsou tisíce. Lvi jsou jen v rezervacích, ale bacha na opice

V Africe se ze dne na den nemění jenom vaše nálada. Nejednou se vám stane, že namísto obávané písečné pisty, o které s hrůzou mluví všichni, kdo tudy jeli, vede skrze poušť asfaltka hlaďoučká jak kulečníkový stůl. O pár dní později vás dostane do kolen zdánlivě nevinná pěšina vedoucí k mosambické celnici, jež skrývá dvacet čísel hluboké koleje v měkkém písku. A když se vypořádáte s nástrahami terénu, čeká na vás ještě spousta dalších překvapení. Z dokumentů National Geographic si možná Afriku představujete jako savanu s polehávajícími lvy. Ve skutečnosti za nimi musíte do rezervací, ale to neznamená, že by vám zvířata nemohla nadělat starosti. Třeba takové opice – dejte jim na půl hodiny k dispozici opuštěné tábořiště a uvidíte, jak vám ho zrychtují. Pro slabší povahy není ani cesta na vratké pramici přes kilometrovou řeku plnou hrochů. A takový buvol? Toho když potkáte, nezbude vám než doufat, že mu nebudete stát za to, aby si s vámi špinil rohy.

Hvězdné nebe nade mnou a štíři ve spacáku

Projedete černý kontinent odshora dolů a stojíte mezi tučňáky na mysu Dobré naděje. Čeká vás cesta domů, hlavou vám běží tisíce malých příběhů a zjišťujete, že na těch pár nepříjemných si už skoro nevzpomenete. Chuť těstovin s fazolemi stokrát stejně se vám rychle vytratí z hlavy při vzpomínce na čerstvé humry za padesát kaček. Nebo na večeři u mosambického rybáře, od kterého jste si koupili rybu a dostali ji upečenou a naservírovanou při svíčkách v kuchyni rybářské chatrče. Zarezlá kapající trubka namísto sprchy vám bude připadat k smíchu v porovnání se šnorchlováním v tyrkysových vodách lagun na Zanzibaru. A na mrazivé noci v poušti, kde vám občas přes spacák přeťapká štír, nebudete chtít zapomenout vůbec. „Když cestujete po hotelích, můžete spát nanejvýš v šestihvězdičkovém,“ říká Radek Frank. „Rozbalte si ale spacák v poušti a budete usínat po nebem, na kterém těch hvězd svítí tisíce.“ ¶

70

Během cesty se setkáte s lidmi nejrůznějších kmenů a kultur, všichni jsou velmi přátelští a srdeční, ale bacha na doklady. Voda, písek, bláto, výmoly, na to všechno musíte být v Africe připraveni nejen vy, ale taky vaše motorka.


Hitparáda největších bestií číhajících u cesty Slepice – ať se přibližujete jakoukoli rychlostí a snažíte se je objet sebevětším obloukem, vždycky se rozhodou na poslední chvíli, že druhá strana cesty se jim líbí víc. Telata – oplývají přebytkem energie a nedostatkem předvídatelnosti. Ovce – na jediném průjezdném místě cesty se vždy bude alespoň jedna motat. Býci – hrozí hmotností a rozměry rohů, na kterých byste mohli skončit jako ražniči. Osli – nerozhodí je ani prasklý výfuk, z cesty prostě neustoupí.

Gurmánských hodů si moc neužijete, ale večeře v rybářské chatrči nebo teplá křupavá placka přímo od místního „pekaře“ mají něco do sebe.

Motocyklový deník Radka Franka 9. 11. 2009 Etiopie, jezero Tana Hned jak se rozední, objeví se kolem nás odhadem třicet domorodců sledujících, jak chystáme snídani. S dětmi se dělíme a výrostci nám zase pomáhají s balením. V super náladě dáváme sto kiláků šotoliny mezi barevnými políčky v ranním slunci a pak přichází šok. V batohu chybí peněženka s doklady a pasy. Cesta zpět k jezeru mi už tak skvělá nepřipadá stejně jako dohadování s místní policií. Z rána máme fotky, ale ty nám moc nepomáhají, i když do pátrání zapojujeme starostu, faráře a ředitele školy. Po čtyřech dnech zvyšování nálezného odjíždíme a smiřujeme se, že naše cesta končí. Půl dne poté dostávám SMS, že se ve vesnici pasy přece jen našly.

24. 11. 2009 farma na severu Keni Přejeli jsme hranice Keni a čeká nás slavná „Moyale highway“. Pět set kilometrů vyhlášeného pohřebiště podvozků a pneumatik. Po dvou hodinách dávám pověstem za pravdu. Proti ostrému slunci se volně sypané šutry velikosti baseballového míčku rozeznávají dost špatně a v duchu se modlím, aby to přešlo v „normální“ cestu a já se mohl na chvíli posadit a dát odpočinout nohám a předloktím. Večer jsme dle plánu na farmě pana Henryho, který nás ujišťuje, že na dalších 250 kilometrech už není tolik šutrů, ale dost „corrugations“. Spím klidně, protože čemu člověk nerozumí, to ho nerozhodí. Prozření přichází brzy ráno, když se mi rozvibrují řidítka, jako bych měl v rukách sbíječku. „Corrugations“ jsou tu. Jsou to asi deseticentimetrové roletky, na kterých se dá jet buď krokem, anebo alespoň šedesát a doufat, že z motorky nebudou lítat šroubky. Hned jak je to jen trochu možné, odbočujeme z „highway“ na písčité cestičky kolem ní. Tady si připadám, jako bych jel slavnou Rallye Dakar. Písek, buš a kolem mávající samburští válečníci ozdobení barevnými korálky a peřím.

28. 11. 2009 Mt. Kenya Park Hned po svítání překračujeme bránu Mt. Kenya Parku a máme to devět kiláků do základního kempu. To je čtvrt hoďky, myslíme si naivně. Hned za pár metrů se ale ujetá hlína mění na mokrou a po kiláku vidím, jak se Thomas – Němec, který se k nám připojil v Etiopii – zasekl v rozbahněném výjezdu. Jedu já. Nepříjemná zatáčka, kdy se k blátu přidávají ještě šutry. Jemně s plynem a už jsem z ní venku. Vyjedu na mýtinu a zhruba padesát metrů přede mnou se na cestě pase stádo buvolů. Zvedají hlavu a netečně mě pozorují. Dívám se do očí půl tuně svalů a rohů a přemýšlím, ke kterému stromu poběžím, až zahodím motorku. Naštěstí po pár minutách odcházejí.

71


Volno & relax Společnost text: Jaroslav Bílý, ilustrace: Tomáš Zach

Lámete si každý rok hlavu, jak udělat vánoční večírek co nejoriginálnější? Nejspíš zbytečně. Vaši zaměstnanci se totiž těší hlavně na to, co všechno si prolijou hrdlem a proženou teřichem. Jestli nevěříte, přečtěte si následující text, který do firemního časopisu Kancelářská myš napsal nenápadný účetní v malé auditorské firmě těsně předtím, než dal výpověď.

72


Jste kariérista? Nesmíte chybět!

Vánoční večírek bude samozřejmě jako každoročně narvaný, protože těch, kteří musí být za každou cenu „v mlýně“ je v každé pořádné firmě dost a dost. Pokud potřebujete vlézt alespoň jednou denně někomu do zadku, tady budete mít spoustu příležitostí, které si prostě nesmíte nechat ujít! Vhodných zadnic bude doslova celý roj. „Dneska vám to, milostivá paní, mimořádně sluší. Jak vy to děláte? Vy jen mládnete.“ Ředitelova choť roztáhne doširoka své botulinové rty, takže její plastikami do věčného úsměvu vyšponovaná ústa dosáhnou rozměru fukaru na melouny. Po tomto rozhovoru si musíte jít opláchnout obličej studenou vodou. Co je moc, to je moc! Ale co když právě zmínka té lepé pětapadesátileté diblice šéfovi: „Ten chlapec je všímavý, počítáš s ním?“, vynese na mimořádných prémiích na nové sportovní bávo, co tak nutně potřebujete, protože každý podobný ničema vašeho ražení už ho má!

Mohou přijít i komplikace

Na počátku večírku jsou všichni nablýskaní a křečovitě se usmívají tak, že je z toho kušna bude bolet ještě týden. Hudba hraje, hosté jsou korporátně naladěni a i o té největší čůze z účtárny byste řekli, že je to prima holka, kdybyste ji už pár let neznali. Bohužel jí to vydrží jen do páté sklenky sektu, po které zase zvítězí její přirozenost. Pak začne být postupně vtíravě upřímná, bujaře veselá, zatančí na stole kankán na píseň Ilči Csákové „Proč mě nikdo nemá rád?“ a nakonec se jako každý rok rozbrečí a s rozmazanýma linkama pod očima dodá večírku hororový nádech. Chvíli po půlnoci všechny kolem konečně osvobodí její nedobrovolný odvoz domů naprosto rezignovaným manželem, který má za ten očistec místo v nebi jisté. A to toho nešťastníka čeká ráno ještě hysterický výstup na téma: „Pročs mě neodvez dřív, než sem ze sebe přede všema udělala takovou krávu!“ Radši spolkne odpověď, že to by ji musel odvézt dřív tak o pětadvacet let – odevšad.

Rej „celebrit“

K návštěvě vánočního večírku vás může vést i touha po nevšedním zážitku. Tu nejčastěji plně uspokojí umělecky hodnotné vystoupení tzv. celebrity z oblasti pop-music. Můžete zde vidět takové kreatury, o kterých jste tajně doufali, že už nejsou mezi námi a že svým zpěvem obšťastňují už jen čerty v pekle a posluchače Radiožurnálu. Těmto umělcům se říká v muzikantském žargonu „holiči“ a vystoupením na vánočních večírcích „holírny“. Holírny představují možnost vydělat horentní honorář za krátký čas a navíc se umělec může po roce zase cítit slavný, protože je jisté, že tu budou, na rozdíl od jeho ostatních koncertů, lidi. Zpívající zombie čekají na tento vánoční čas hojnosti jako na smilování boží. Roční turné po důchoďácích totiž už zdaleka nevynáší tolik jako za komoušů a stačí s odřenýma ušima tak na zaplacení složenek, takže je třeba si přivydělat, až přijdou hubenější měsíce.

Pokud potřebujete vlézt někomu do zadku, na vánočním večírku budete mít spoustu příležitostí. Tvrdé jádro

Ti, kdo zůstanou na večírku i po druhé ranní, už nemusí nic kašírovat. Podle korporátních snažilů by všechna tato opozdilá individua zasloužila z firmy vyhodit. Pokud jste vydrželi až do této chvíle, patříte bezpochyby k tvrdému jádru a jste připraveni položit svou profesní kariéru na oltář ryzí zábavy. A tak nejprve zdržíte na odchodu vedoucího vašeho útvaru, kterému se nelíbí skandování vybízející prsatou personalistku Moniku ke striptýzu, abyste mu řekl, co si o něm upřímně myslíte. Téma rozhovoru se vám zdá opravdu zásadní, ale vaše fundovaná argumentace se přes veškerou snahu nesetká s jeho pochopením a on stále trvá na tom, že nemá velkou hlavu. Ale vám je to se „dvěma pod kůží“ úplně šumák, cítíte se světově! Abyste utěšil jeho nešťastnou manželku, že musí žít s někým takovým, vrhnete se s ní, i přes její odpor, do víru tance. Cítíte se jako lev salonů Oldřich Nový a pevně ji sevřete v místech, kde zřetelně nahmatáte její kalhotky značky Tango. Hraje tango! Trrrr, táááá, krrrrrr, haleká nesmyslné skřeky hvězda vánočních večírků falešný blonďák Dag Nekonečník, o němž si půlka republiky myslí, že je homosexuál, a druhá půlka to ví. Jeho záliba v ohňostrojích je známá, a tak i letos své vystoupení okoření závěrečným vyvrcholením, kdy mu na těle vyšlehnou plameny z míst, odkud by to normální smrtelník vůbec neočekával. Krásná a inteligentní personalistka Monika už je mezi tím na stole v rouše Evině. Po sále se komíhají opuchlé obličeje ovíněných firemních souputníků, kteří ji odměňují bouřlivým aplausem. Šampáňo teče proudem. Svět je krásný! A to až do chvíle, kdy vás dostane na kolena tupá rána do týla, kterou šéf ��tvaru z vašich spárů konečně osvobodí svou nebohou manželku. Pak se náhle zhasne a v sále to začne lítat jak v mixeru, který z večerní firemní smetánky během pár momentů ušlehá pořádně zdrclou zakysanou smetanu.

Vítejte v pekle

Proberete se v brčálově zelených peřinách. V ústech máte jak v brašně na hady. Z kuchyně se ozývá zpěv krásné a inteligentní Moniky, která se vás ujala a která se vám už tak krásná a inteligentní jako v noci rozhodně nezdá. Strašně vás bolí hlava. „Jó, a máš se, brouku, hned jak přídeš do práce, stavit u vedoucího,“ tyká vám od plotny. Vždyť jsem s ním mluvil ve dvě ráno… Jéžišmarjá! Uvědomíte si, že váš osobní i firemní život je rázem během jedné noci v totálních troskách. Tak zase za rok – na vánočním firemním večírku! ¶

73


str. 74–100


76

S Microsoftem do oblak

Konec plevelení pamětí vašich firemních počítačů. Všechno teď už bude v cloudu. Teda v mraku. A když se k němu přidáte, dostanete ho od Vodafonu za super podmínek. A ke svým datům budete mít přístup kdykoli a kdekoli.

technologie

84

V Praze vedou ajťáci

Byli jsme se mrknout na vyhlašování regionálního kola Vodafone Firmy roku. A byl to mazec. Vyhrál Avast, který má 140 milionů zákazníků. A přitom takoví obyčejní ajťáčtí chlapíci. Vůbec se tu sešla prima společnost.

firma roku

92

Z garáže rovnou na web

Ve Žďáru nad Sázavou žije firma na garážová vrata, okna a podobné stavební prvky. A protože ví, že na odbornou práci mají být odborníci, tak si najali Vodafone na to, aby jim vyřešil webové stránky. Profi je dneska může mít každý.

firma online

98

Zpocená až na patě

Růžena Stejskalová patří k těm vrcholovým manažerům, kteří by klidně mohli být vrcholovými sportovci. Stres vyrovnává tím, že se zrasí běháním nebo v posilovně. A že toho stresu má.

úchylky manažerů

75


Vodafone Technologie Text: Roman Peterka, foto: Michael Kratochvíl, Profimedia

Profesionální IT řešení pro podnikatele není levná záležitost. Potřebuje výkonný hardware, který rozhodně není k mání za pakatel, a ani software není za hubičku. Chce to najít řešení, které bude fungovat a ještě vám nezruinuje rozpočet na IT.

Tenhle článek raději neukazujte svému ajťákovi. Nebo se začne bát o flek a vyškubne nějaký ten kabel.

76


77


Vodafone Technologie

T

akové řešení existuje. Vyžaduje ale od podnikatele trochu jiný pohled na IT, než na jaký byl dosud zvyklý. Musí přijmout myšlenku, že v době, kdy se internetové připojení stalo samozřejmostí, není nutné mít software ve svém počítači, kde stejně jenom zabírá místo na disku a snižuje výkon. Počítač se v tomto pojetí mění v pouhý přístupový terminál, jehož prostřednictvím jde uživatel přes internetové připojení k aplikacím uloženým u poskytovatele služeb. Za jejich využívání platí měsíční poplatek, který je zlomkem ceny, již by za tyto aplikace musel zaplatit při jednorázovém nákupu. „Díky tomu se pak stávají výhody robustních profesionálních IT technologií, které byly dosud vyhrazeny jen pro korporátní klientelu, dostupné i malým společnostem,“ říká Zdeněk Nový z Vodafonu. „Ty by si je jinak nemohly kvůli vysokým investicím nutným na jejich pořízení dovolit,“ dodává. O správu aplikací, jejich dostupnost a zabezpečení se přitom stará poskytovatel služby. Trend, který razí tuto myšlenku a dobývá v posledních letech své místo na poli IT technologií, se jmenuje cloud computing.

Není nad mraky

Řeší to i problém, jak mít stále k dispozici tu nejaktuálnější verzi. V klasickém přístupu k softwaru platí, že jakmile vyjde nová verze, je nutné za ni znovu platit v plné palbě. Ten, kdo létá na obláčku, má naopak jistotu, že bude mít neustále k dispozici tu nejnovější verzi systému, aniž se o to bude muset sám starat. To je věc poskytovatele. Z IT technologií se tak v pojetí cloudu stává cosi jako voda z kohoutku nebo elektřina. Když chceme software, nemusíme ho kupovat, ale zaplatíme poskytovateli služby za to, že ho máme dostupný pro naši práci, kdykoli ho potřebujeme. Nemusíme řešit hardwarové konfigurace a dostatek místa na disku – prostě používáme službu. Zajistit si dostatečně výkonný hardware pro to, aby mohla běžet, to už je boj poskytovatele. Vám v takovém systému stačí jen počítač s operačním systémem a webovým prohlížečem, jiné softwarové vybavení nepotřebuje. Vše ostatní je v cloudu. A navíc – všechno, co se v tomhle mraku najde, má uživatel dostupné doslova odkudkoli. Data nemá jenom v jednom počítači, ale můžete na ně kouknout a pracovat s nimi i z notebooku či z mobilního telefonu ze stovky kilometrů vzdáleného místa.

Vodafone + Microsoft = cloud jako řemen

Do nabídky služeb spadajících pod pojem cloud computing se pustil i softwarový gigant Microsoft. Výsledkem je vymakaná sada online služeb pro firmy nazvaná Office 365, která nabízí sadu online služeb. Zahrnuje výkonné kancelářské aplikace integrované v jednom klientském softwaru, nástroje pro týmovou spolupráci a komunikaci a výkonné serverové řešení pro firemní elektronickou poštu. Zákazníci Vodafonu mají nyní možnost dostat se

78

k tomuhle vymazlenému obláčku za zvýhodněných podmínek. „Se zavedením Office 365 ušetří firmy až 60 procent nákladů, navíc pokud si toto řešení pořídí od Vodafonu v balíčku s některým z našich datových tarifů, získají slevu deset procent na Office 365 a dvacet procent na datový tarif,“ říká Zdeněk Nový. Nejde ale jen o výhodnou cenu. Při nákupu přes Vodafone uživatel získá jednoho partnera, s nímž řeší všechny problémy, které se dané služby týkají. Odpadá tak začarovaný kruh, kdy někdo z firmy běhá od čerta k ďáblu. „Pokud si uživatel pořídí Office 365 od nás, zavolá svému konzultantovi u Vodafonu, že má problém, a řešení problému už obstará náš konzultant – bez ohledu na to, kdo za problém může,“ říká Zdeněk Nový. Další výhodou je, že chodí jen jedna faktura, kde uvidíte jak platbu za Office 365, tak za internetové připojení.

Online služby pro profíky

Webové verze některých aplikací nabízí Microsoft už několik let. Ty však byly určeny spíš pro domácí použití – pro uživatele, kteří chtěli využívat možnosti microsoftích produktů, ale nechtěli platit za desktopové licence. S balíkem webových aplikací navržených přímo pro firmy vyšel Microsoft na světlo už přede dvěma lety pod názvem Business Productivity Online Solutions. V polovině tohoto roku ale představil novou verzi těchto cloudových služeb pod názvem Office 365 založených na nových verzích serverů a aplikací. A je to vážně bomba. Microsoft samozřejmě není jediný poskytovatel online aplikací, které jsou odrazem jeho tzv. desktopových produktů. Oproti konkurenčním řešením mají ale jeho Office 365 několik výrazných výhod. Především jsou skutečně určeny pro profesionální využití – a tak jsou také koncipovány.

Kancelář v plné palbě – za hubičku

Úspory, kterých lze přechodem od „hard“ řešení k „obláčku“ v podobě Office 365 dosáhnout, jsou skutečně obrovské. A nejde jen o nějaké pomyslné úspory za drahá sofistikovaná řešení, o kterých by menší firma kvůli jejich finanční náročnosti ani ve snu nepřemýšlela – jako je třeba server Exchange, robustní řešení pro správu firemní elektronické pošty, který služby Office 356 zahrnují také. Díky Office 365 uživatelé ušetří i spoustu peněz,

Při nákupu přes Vodafone uživatel získá jednoho partnera, s nímž řeší všechny případné problémy.


servery

Bezpečnost především Častou obavou, která se v souvislosti s cloud computingem objevuje, je obava z toho, že svá cenná data nechávám válet někde mimo firmu – u poskytovatele služby. Pocit bezpečí z toho, že mám vše doma, je ale jen velkou iluzí. Co je bezpečnější? Svěřit data renomovanému poskytovateli, nebo vlastnímu administrátorovi, kterým může být student najatý na částečný úvazek? Bezpečnostní záruky, že moje data nikdo nezneužije, které firmě tento typ řešení dává, jsou tak ve skutečnosti dost nízké. Za většinou případů zneužití dat stojí nepřítel zevnitř. Microsoft oproti tomu garantuje svým zákazníkům využívajícím služby na bázi cloud computingu nejvyšší míru zabezpečení jejich dat. Technologie, která služby zajišťuje, je „zabetonovaná“ v datacentrech, která se svou nedobytností podobají atomovým bunkrům obehnaným ploty z ostnatého drátu. Mezi datacentry navíc neustále probíhá zálohování dat a jejich zrcadlení v reálném čase. Pokud jedno z datacenter z jakéhokoli důvodu vypadne, třeba proto, že na něj spadla bomba, jiné, tisíce kilometrů vzdálené datacentrum okamžitě převezme jeho funkci. No řekněte sami – umějí tohle vaši ajťáci?

MS Professional Plus – plně vybavený balík kancelářských aplikací. Obsahuje Textový procesor Word Tabulkový kalkulátor Excel

cloud

Program pro vytváření prezentací PowerPoint E-mailový klient s integrovaným kalendářem Outlook Publisher (textový a grafický editor, který umí vytvářet vizitky, formuláře, ale také prezentace a webové stránky) Access (nástroj pro vytváření databází a práci s nimi) SharePoint WorkSpace pracovní prostor pro práci s dokumenty uloženými v cloudu na SharePoint Online i bez internetového připojení InfoPath (nástroj, který umožňuje podnikům strukturovat a spravovat podnikové procesy založené na formulářích) Aplikace Lync pro videokonference, zasílání rychlých zpráv a sdílení a OneNote (poznámkový blok)

Jde to i offline Přistupovat k aplikacím, které potřebuji k práci, online odkudkoli, z jakéhokoli počítače nebo jiného komunikačního zařízení, je fajn – ale co když jsem zrovna někde, kde nefunguje internet? Jsem pak odříznut nejen od světa, ale i od svých dokumentů, protože všechno je někde tam venku? Kdepak, k Office 365 má uživatel k dispozici i běžné „hardwarové“ MS Office Professional plus, které si může stáhnout do svého počítače – jsou jenom pro něj, ale může si je instalovat až na pět různých zařízení (počítač v práci, doma, notebook...). Za jednu cenu, kterou platí jako svůj měsíční poplatek za využívání Office 365. Nic navíc se už neúčtuje. Může tak pracovat i tehdy, když není zrovna online – třeba i ve vlaku v tunelu. A ve chvíli, kdy opět může zvesela surfovat, se všechny dokumenty díky službě SharePoint Workspace uložené v notebooku synchronizují s dokumenty v cloudu, aniž se o to uživatel musí nějak zvlášť starat. Všechna data jsou navíc komprimována tak, aby zbytečně nezvyšovala nároky na datovou konektivitu. Po synchronizaci obsahu služby SharePoint s počítačem může uživatel využívat rychlý přístup k příslušným souborům přímo z průzkumníka Windows, může je procházet v místních složkách, nebo je dokonce přímo z aplikací do těchto stejných složek ukládat.

79


Vodafone Technologie

Pro řadu firem je dostupnost těchto služeb přímo životně důležitá, protože když jim počítače nebudou fungovat, jejich provoz se zastaví. které vynakládají na nákup licencí na ty nejběžnější kancelářské aplikace, bez nichž se dnes už neobejde prakticky žádná sebemenší firma – jako je textový procesor, tabulkový kalkulátor, program pro přípravu prezentací a další... Nejpoužívanějším a nejznámějším balíkem kancelářských aplikací jsou MS Office. Za ty je nutné zaplatit. A ne málo. Nejdražší verze „ofisů“ určené pro potřeby podnikové sféry stojí zhruba patnáct tisíc za jednu licenci. Menší firmy, pro které je to příliš velká investice, to pak lepí, jak se dá. V případě firmy o pár lidech, z nichž každý má ke své práci vlastní počítač, tak Office v každém počítači znamená investici v řádech desítek tisíc. Pokud je někdo z pracovníků hodně na cestách a potřebuje mít vše i ve svém notebooku, je to dalších deset tisíc navrch. Řešením, jak se i menší firma může dostat ke skutečně profesionálnímu balíku MS Office a nezaplatit za to ranec, je právě Office 365. „S touto službou získává uživatel za měsíční poplatek plně profesionální sadu kancelářských aplikací určenou pro potřeby komerční sféry – MS Office Professional plus. Plně vybavenou sadu v té nejnovější verzi si může za jedny peníze nainstalovat až na pět různých zařízení – třeba na počítač v práci, na svůj notebook i na počítač, který používá doma,“ podotýká Zdeněk Nový. To vše za měsíční poplatek ve výši kolem několika stovek. Navíc už se nemusí starat o to, zda náhodou nevyšla nová, vyšší verze, a utrácet za její nákup – upgrade je v rámci služby zajišťován automaticky a je v ceně.

Týmová spolupráce – třeba i na dálku

Dostupnost odkudkoli podporuje systém Lync, který sdružuje rychlé zprávy, audiovizuální hovory a informace o volném času (podobně jako třeba Skype). Umí také sdílení pracovní plochy a umožňuje tak online schůzky či online porady. Nejde jen o videokonferenci, kdy se všichni vidí a mohou spolu v jednom čase dohromady komunikovat. Spíš to připomíná virtuální poradu se vším všudy – všichni se mohou dívat na prezentaci toho, kdo právě přednáší, mohou v reálném čase spo-

80

lečně upravovat podobu dokumentů, o nichž se zrovna radí. K tomu všemu je tu ještě Exchange Server pro práci s poštou, kalendářem a kontakty – a schránkou o velikosti 25 GB. Už jen kvůli tomu se to vyplatí – odpadá tak starost s neustálým promazáváním pošty, aby nebyla schránka přeplněná. „E-mail sice není v současné době jediný a ten nejlepší prostředek pro online komunikaci, ale je stále nejpoužívanější, takže omezená velikost datové schránky trápí mnoho uživatelů, kteří potřebují spoustu času na promazávání pošty,“ míní Zdeněk Nový. Exchange server v „hard“ verzi si přitom mohou dovolit jen skutečně velké firmy. Vyžaduje totiž nejen poplatek za licenci, ale také pořízení potřebného hardwaru. „Jde o investici kolem stovky tisíc,“ upozorňuje Zdeněk Nový. V Office 365 mohou jeho výhod uživatelé využívat v rámci svého měsíčního poplatku.

Buď dostupný, nebo vrať prachy

Microsoft navíc garantuje, že téměř nikdy nedojde k přerušení poskytování služeb z jeho strany. To znamená, že se ke svým datům a ke službám, které si platí, uživatelé Office 365 dostanou skutečně kdykoli – pokud jsou online. Jestliže tento imperativ nefunguje na 99,9 % (což znamená maximální teoretickou nedostupnost 10 minut týdně), vrací část peněz ze zaplacených měsíčních poplatků. „Pokud je dostupnost jen 95procentní a menší, vrací Microsoft vše a pro ten měsíc je tak služba pro uživatele zdarma,“ podotýká Zdeněk Nový z Vodafonu. K takové situaci však v praxi nedochází – dostupnost služeb zajišťuje robustní architektura. Nonstop servisní podpora je pak už jen takovou třešničkou na dortu. „Pro řadu firem je dostupnost těchto služeb přímo životně důležitá, protože když jim počítače nebudou fungovat, jejich provoz se zastaví. A každá hodina, kdy je firma paralyzována, ji pak stojí obrovské peníze,“ říká Zdeněk Nový. Uživatelé se tak prostřednictvím online služeb, nad nimiž zdánlivě nemají tak dokonalou kontrolu jako nad aplikacemi, které mají na „vlastním železe“, dostávají k mnohem spolehlivějšímu zajištění IT. „Klasický model péče o firemní IT je ten, že je zajišťuje nějaký student přijatý na částečný úvazek, který má pracoviště někde ve sklepě. A když se stane, že firemní počítačová síť z nějakého důvodu spadne, trvá pak tři dny, než je problém odstraněn – než firma sežene studenta, než se student dobere, v čem je problém, popřípadě než se naučí daný problém odstranit,“ popisuje Zdeněk Nový. A za příliš dlouhou nedostupnost aplikací, bez kterých se neobejde, od nikoho nic nedostane. „Maximálně studentovi zaplatí za jeho práci místo stokoruny na hodinu osmdesát, popřípadě s ním ukončí spolupráci a najme jiného, s nímž bude za čas řešit úplně stejný problém,“ říká. Někdy je zkrátka lepší svěřit se do péče skutečných odborníků než si chtít všechno zajistit vlastními silami. ¶

Klíčové funkce Kanceláře Online E-mail, kalendář, kontakty, osobní archiv a poštovní schránka o velikosti 25 GB s přílohami o velikosti 25 MB se systémem Exchange Online. Funkce pro online prohlížení dokumentů a jejich základní úpravu s aplikacemi Office Web Apps, které zajistí snadný přístup k souborům a jejich prohlížení z mobilního zařízení. Navíc je zajištěno konzistentní formátování souborů ve verzi systému Office pro stolní počítače i ve webové verzi s aplikacemi Office Web Apps. Služba SharePoint Online umožňuje vytvářet weby ke sdílení dokumentů a informací s kolegy a zákazníky, k informování ohledně podnikových informací a novinek. Zajišťuje synchronizaci týmů a správu projektů. Funguje také jako centrální úložiště dokumentů vytvořených v aplikacích MS Office.


Jo, na práci v oblacích je Microsoft kos. Na hruškách ho nenačapáte.

www.vodafone.cz/kancelar-online

Proč se vám Microsoft Office 365 vyplatí?

Co Microsoft Office 365 obsahuje:

Protože online nástroje pro spolupráci vašich zaměstnanců vám zjednoduší podnikání.

Microsoft Lync Online – video a audiokonference.

Protože s ním díky připojení od Vodafonu pracujete, odkudkoli vás napadne.

Microsoft SharePoint Online – s kolegy, přáteli a zákazníky můžete sdílet dokumenty.

Protože za něj platíte jenom měsíční paušál, žádný vstupní poplatek.

Microsoft Exchange Online – kalendář sdílený se spolupracovníky.

Protože teď už nemusíte hlídat aktualizace, přesto bude váš software vždy na špici.

Office Web Apps – odlehčené aplikace Office běžící v internetovém prohlížeči.

81


Vodafone OneNet text: Rudolf Král, ilustrace: Tomáš Zach

Obaly z Blanského lesa

Vodafone OneNet U nás v Grafobalu děláme s papírem. S tunami papíru. Potiskujeme ho, lakujeme, lámeme, tlačíme, prořezáváme, vysekáváme, co si jen zákazníci vzpomenou. Vyrábíme obaly pro Čechy, Slovensko, Polsko, Francii nebo Švýcarsko, ale přitom sídlíme v zapadlé vesničce uprostřed nádherné přírody Blanského lesa. Tenhle luxus si můžeme dovolit také proto, že nám od té doby, co máme vodafonní OneNet a dva zesilovače signálu přímo v závodě, perfektně fungují telekomunikační služby.

Všichni se snadno dostaneme do systému Mistr výroby sedí sice ve středisku ve Slaném, díky virtuální privátní síti má ale přístup ke všem potřebným dokumentům. Snadno tak do systému zadá report o stavu zakázky.

82


S internetem v mo

Výrobní ředitel se vždycky ve slovenské Skalici staví n čekání na kávu si snadno p příznivým roamingovým da

Stroj si sám objedn

Moderní offsetový stroj sám a přes internet ji zahlásí do Odtud okamžitě vyjíždějí m nejrychleji odstraní.


obilu jsme všude online

cestou z jednání v mateřské společnosti na halušky ve své oblíbené restauraci. Při přes mobilní telefon vyřídí e-maily, díky atovým tarifům nemusí spěchat.

Jsme na pevné lince, i když u ní nesedíme Vedoucí expedice často v terénu kontroluje nakládku zboží, přesto ale musí být na příjmu, kdyby bylo něco potřeba rychle řešit. Pevnou linku má přes virtuální PBX přesměrovanou na mobilní telefon, takže se jí všichni snadno dovolají.

ná mechaniky

m diagnostikuje poruchu o mateřské továrny v Německu. mechanici, kteří problém co

Ze zahraničí voláme levněji Naši manažeři dojednávají zakázky ve všech možných koutech Evropy. Díky zvýhodněnému roamingu může náš obchodní ředitel a zároveň jednatel hned po skončení obchodní schůzky zavolat do firmy a informovat o jejím výsledku zbývající dva jednatele.


Vodafone OneNet / Hlasové služby Pevné hlasové služby

Mobilní hlasové služby

VoIP IP FAX

 šechny mobilní služby (volání, SMS, MMS…) V Roaming (Vodafone World Roaming, Vodafone Passport) M2M aplikace

PBX (ústředna) Virtuální PBX: Číslovací plán (PNP) Blokace příchozích a odchozích hovorů Přesměrování hovoru Přidržení hovoru Přepojení hovoru Důvod nepřítomnosti Nevyrušovat Manažer – Asistent Zobrazení čísla příchozích hovorů Zobrazení/skrytí čísla při volání Hlasová schránka Na dosah

Virtuální PBX Plus: Najdi mě Virtuální spojovatelka Audiokonference Vodafone OneNet přivítání/ přivítání plus

Integrace vaší stávající ústředny: ISDN 30 ISDN 2, Analog IAX 2, H 323

Vodafone OneNet / Datové služby Pevné datové připojení

Mobilní připojení

Internet

IP VPN (MPLS VPN, IPSec VPN) Privátní datová síť

 edikované APN D Internet v mobilu Internet v mobilu naplno Připojení na stálo Připojení Profi Internet v mobilu na den Připojení na den

 evné připojení (Přímý přístup) P Security box Antispyware Antivir Antispam FTP Server Monitoring vaší firemní sítě

Vodafone OneNet / Služby s přidanou hodnotou Služby s přidanou hodnotou

SLA datové

 obilní e-mail (BlackBerry®, Nokia Mail for Exchange, M MS Windows Mobile) Centrální internet Security Box Server Housing Kancelář online

 atové služby Vodafone OneNet poskytujeme včetně SLA, D dohody o garantované úrovni kvality služeb. Tímto vám dáváme záruku za dodržení mezních hodnot určité skupiny parametrů pro danou službu. V technických a kvalitativních záležitostech SLA respektuje konkrétní potřeby vaší firmy, a přispívá tak k podpoře vašich obchodních procesů a naší vzájemné spolupráci.

SLA hlasové  řipojení vaší hlasové ústředny pomocí IP protokolu P (služba IP Extension)

Kromě výše uvedených nabízíme také řadu doplňkových služeb, jejichž kompletní seznam najdete na www.vodafone.cz. Pozn.: Dostupnost jednotlivých služeb v rámci řešení Vodafone OneNet je závislá na podmínkách konkrétní lokality.


láká velké hráče

Vodafone Firma roku text: Martin Groman, foto: Michal Matyáš

Na krajských kolech Vodafone Firmy roku a Era Živnostníka roku je nejlepší, že tu podnikatelé během předávání cen musí povstat a všem říct, co jsou zač a v čem podnikají. Někdy je to veselé, jindy ohromující. Třeba když vám šéf vítězné firmy řekne, že do státní kasy loni odvedl 200 milionů. A s radostí.

V

 prosinci se bude v Praze konat finále Firmy roku, jejímž partnerem je už čtvrtým rokem Vodafone. Zatímco finálový večer připomíná spíše předávání Oscarů, regionální kola jsou skutečným setkáním podnikatelů a živnostníků, kteří si vyměňují zkušenosti, zážitky a hlavně kontakty. Za Středočeský kraj letos nejlépe zabodovala firma Biopreparáty a za Prahu IT společnost Avast Software. Než se utkají v celostáním finále, zašli jsme se podívat, jak takové regionální kolo probíhá. Nejdřív se sejde porota. Je vidět, že je berou hlavně podnikatelé, kteří pomáhají postiženým a jinak znevýhodněným lidem. V trendu jsou hlavně v Praze, IT služby a vydavatelství, která dnes musí svou práci hodně inovovat, aby udržela krok s moderními trendy a tedy také svou konkurenční výhodu. „Podnikatelé rádi soutěží. Rádi svůj úspěch měří úspěchem jiných. Takže není divu, že je Fir-

84

Finalisté Vodafone firmy roku 2011 Projectsoft HK (Hradec Králové) Papera  (Svitavy)

ma roku čím dál tím úspěšnější a hlásí se do ní více a více firem,“ říká videprezident Vodafonu pro firemní zákazníky Pavel Hlavinka. Některé firmy se potřebují zviditelnit, jiné zase chtějí dopřát svým zaměstancům oprávněný pocit, že dělají v uznávané a oblíbené společnosti. „Ta soutěž už dnes funguje jako schody,“ libuje si Pavel Hlavinka. „Dobré jméno láká dobrá jména. Firma roku nezaznamenala krizi. Jsme zajímavější pro stále více firem zvučných jmen.“

Příběhy a úspěch se počítají

Porota se zatím baví o tom, která firma z hlavního města postoupí do celorepublikového finále. Vybírají z desítky nejlepších nominací. Stále se opakují tři hlavní favorité – Avast, Grada Publishing a Abra software. „Avast mne nejvíc oslovil zlomem ve své marketingové strategii. Mezníkem bylo v jejich případě rozhodnutí, že právě jejich antivir bude nabízen v plné verzi ke stažení zadarmo. Jejich primár-

Detoa Albrechtice (Jizerské Hory) Enlogit (Ústí nad Labem) ZDM (Aš) Comtes FHT (Dobřany) Steinhauser (Tišnov) Sapeli (Polná) Mráz Agro CZ (Blatná) Aircraft Industries (Kunovice) Domapek (Bohuňovice)  ČSAD Havířov (Havířov) Biopreparáty (Horoměřice) Avast Software (Praha)


Petra Matyášová Regional Sales Manager, Vodafone

www.firmaroku.cz

Seděla jste v porotě Vodafone Firmy roku 2011 za Středočeský kraj. Musela vám rukama projít spousta příběhů jednotlivých firem. Jak je z toho množství vybíráte? Musíte si to všechno nastudovat, projít jejich webové stránky, příběhy firem hodně napoví. Ale už po chvíli se vám začnou rýsovat favorité a z těch pak vybíráte. Mně třeba hodně pomáhají právě jejich webovky. Díky nim jsem si o té které firmě vždycky udělala lepší obrázek a mohla jsem se na výběr v porotě pořádně připravit. Jakou roli při rozhodování hrála osobní zkušenost? V porotách za Vodafone sedí lidé z obchodního oddělení, takže se dá říct, že firmy známe velmi dobře. Přímo z první linie. Takže svou roli to rozhodně mělo. Stejně jako loni, i letos se přihlásilo zase více firem. Proč je Firma roku tak populární? Úspěch v této soutěži pomáhá firmám k novým kontaktům, dalším zakázkám, víc se ukážou, jsou víc vidět. Výherce dostává velmi zajímavé ceny jako třeba inzerci, která znamená další zviditelnění.

Porota Firmy roku se zapotila ve všech krajských kolech. Ale největší mazec je čeká teprve ve finále.

85


Vodafone Firma roku

Odpovědná firma roku 2011 Vodafone každý rok udílí kromě ocenění Firma roku také ocenění Odpovědná firma. Stačí, když přihlášená firma odpoví na tři otázky: Jak přispívá ke spokojenosti svých zaměstnanců? Jak firma vnímá problematiku odpovědnosti podnikání vůči svému okolí? Jaký konkrétní ekologický projekt realizovala za poslední 2 roky? Když u poroty svými odpověďmi zaboduje, může se stát odpovědnou firmou roku. Tedy firmou, která se snaží nejvíce uplatnit ve svém podnikání společensko-odpovědný přístup.

ním marketinkovým tahem je spokojený zákazník. Toto vše mělo za následek pozitivní obchodní výsledky,“ argumentuje pro svého favorita Patrik Bartheldy, regionální manažer Vodafonu pro firemní zákazníky z pražského regionu. Rozhodování není žádný med. Finalisté jsou vyrovnaní a porotci mohou ovlivnit jen polovinu z celkového bodování. Tu druhou určil scoring na základě poměrných hospodářských výsledků firem. Porotci pročetli představení všech firem a hledají každý pro sebe příběhy, které je nejvíc oslovily. „Jestli u živnostníků jsem preferoval řemeslo, tradici, u firem spíše to, jak lokální firma může ovlivnit svět, českou ekonomiku,“ vysvětluje svůj pohled jeden z nich. I pro něj je z tohoto hlediska Avast v čele. A čím že je tak zaujal? Avast je firma, která produkuje antiviry pro počítače. Nedávno se proslavila svými miliardovými zisky a její hlavní produkt je přitom ke stažení zcela zdarma. Pár lidí v Česku tak obsluhuje na 160 milionů zákazníků skoro ve všech zemích světa. „Devadesát procent svého obratu dělají bez reklamy, při 50 zaměstnancích takový obrat, to je výkon. Jazykové verze si dělají uživatelé sami. Jsou na míle dál než konkurenti,“ vyjmenovává další z porotců, co jej na vítězi pražského kola Vodafone Firmy roku dostalo. „Překvapilo mne, že to je česká firma. Vůbec jsem netušil, že za tím stojí dva Češi,“ dodává další. A o vítězi pražského kola je rozhodnuto.

86

Když pak zakladatel Avastu Eduard Kučera při předávání děkuje, doslova ohromí všechny v sále konstatováními, jako že marketing v jejich firmě má nulový rozpočet, protože si jejich produkt lidé po celém světe chválí sami. Nebo že stačí pár desítek lidí tady u nás, aby denně obsloužili desetitisíce lidí po celé planetě. A když z něj moderátoři loudí recept na takový úspěch tak prostě konstatuje: „Dobrý produkt. Ne, nesmějte se tomu. Naše antiviry jsou udělané tak, že je nemusíte upravovat ani se s nimi jinak zlobit. Prostě jsou skoro bez chyb a pracují samy. Takže nám skoro nikdo nepíše a neptá se, co a jak s tím má dělat. A my šetříme čas a síly, které bychom museli věnovat vysvětlování a péči o zákazníka. Místo toho vyvíjíme další a další programy.“

Nenudím se

Hodinu po verdiktu poroty se všichni finalisté za Prahu i střední Čechy setkávají ve Slovanském domě. Je tu na 40 firem a živnostníků a každý z nich musí během čtení nominací povstat a říct o sobě pár slov. Tak na minutu. Někdo to dodrží, jiný začne tím, že neví, co by řekl, a pak je k nezastavení minut deset. Za chvíli se už přes hlavy v sále jednotliví živnostníci zdraví: „Tak já bych chtěl pozdravit hlavně tady paní vydavatelku od nás z Příbramska, která mluvila před chvílí. Je super, že Příbramáci tady tak vedou!“ Jiní zase neváhají a navazují kontakty: „Takže kdybyste chtěli natočit svatbu nebo nějakou firemní akci, rozhodně se na nás obraťte.“ Ze všech projevů je ale znát, že tito lidé svůj byznys berou vážně. Nikdo neměl nejmenší problém o sobě mluvit, měli to v hlavě srovnané a bylo znát, že vědí, proč jsou dnes večer tady. Protože jsou bez výjimky ve svém kraji a svém oboru machry. „Právě takové firmy máme rádi. Jako partnera nás na tom nejvíc baví inspirace, kterou tady získáváme. Příběhy těch firem jsou hrozně nakažlivé. My jsme korporace, máme pravidla, systémy a kdo ví co ještě. A tady se potkáme s lidmi, kteří něco vymyslí, vyrobí a prosadí se s tím na trhu. Když jsem v porotě, vždycky mě to hrozně nakopne,“ dodává Pavel Hlavinka. Hlavní pocit všech přítomných podnikatelů shrnul jeden z živnostníků, který svůj projev, v němž vyčetl snad desítky činností, které při podnikání zvládá a dělá, uzavřel výrokem: „Takže nevím, jestli jsem šťastný, ale nenudím se.“ ¶

Patrik Bartheldy Regional Sales Manager, Vodafone Rozhodnout, která ze stovek pražských firem bude na bedně, to je asi pořádná zabíračka, ne? Jak se to vezme. V jistém ohledu je to velmi zajímavé. Vždy, když mě čeká tento nelehký úkol, nechám si ho na večer, kdy už nezvoní telefon a syn spokojeně spí. Najednou máte firmu před sebou jak na dlani. Mnozí si ani neuvědomí, jak rozhodující je správně se na papíře „prodat“. Proč Vodafone dal své jméno Firmě roku? Tímto krokem chceme být firmám blíž. Sdílet s nimi nejen jejich „profesní“ dráhu v podobě využívání telekomunikačních služeb, ale i jejich úspěchy. Nejsou nám lhostejné a stojíme tím třeba i u zrodu něčeho nového. K čemu mohou vítězové využít ceny, které na ně už v regionálních kolech čekají? Jednoznačně PR. Zviditelnit se a být vidět je v tomto ohledu primární. Firma s takovou „nálepkou“ se může lépe prezentovat svým obchodním partnerům. Ať už jde o logo na poštovní obálce, přes vizitky až po všudypřítomný internet a jejich webové stránky.

Velké finále Firmy roku sledujte 7. prosince 2011 v přímém přenosu na ČT 24.


Eduard Kučera

Martin Suchánek

Firma, kterou založili dva počítačoví nadšenci na počátku 90. let, uspěla v konkurenci 191 společností z celé Prahy. Úspěch Avastu je výsledkem rozhodnutí distribuovat plně funkční antivirovou počítačovou ochranu zdarma. Avast je dnes se 160 miliony registrovaných uživatelů nejrozšířenější antivirovou značkou na světě. Konverze mezi bezplatnou a placenou alternativou dosahuje pouze jednotek procent.

Hlavním oborem středočeské Firmy roku 2011 je výroba a vývoj mikrobiálních preparátů proti houbovým chorobám. Vyrábí biologický přípravek s účinnou látkou Pythium oligandrum, který je registrován ve vybraných zemích EU, v USA, Latinské Americe a Číně. Cíleně se snaží vytvářet pracovní možnosti pro osoby nad 45 let a dlouhodobě nezaměstnané, které rekvalifikuje. Vyráběné přípravky jsou náhradou široce používaných chemických přípravků na ochranu rostlin.

Avast Software

K čemu vám první místo ve Vodafone Firmě roku je? K ničemu. Tak proč jste o to usilovali? Tak ne docela k ničemu, to bych zase lhal, ale my máme v Česku zhruba 1,1 % našeho obratu, možná 1,2 % letos. Marketing v Česku nás moc nezajímá. Vždycky tím překvapíme, když nás někam zvou a zjistí, že jsme česká firma. Neotravuje vás už, že se vás všichni ptají, jak to děláte? Dneska to z vás lámali i na pódiu. Ne, mě to netrápí, protože na to neumím odpovědět. Lépe řečeno, umím na to odpovědět tak, že musíte mít štěstí, potom musíte mít dobrý produkt a potřebujete zaměstnance, kteří dovedou ten produkt udělat tak, aby fungoval bez oprav a reklamací. Je to hodně o štěstí.

To ale nevysvětluje, jak se dá vydělat na tom, že dáváte něco zadarmo. V amerických Saloonech na Divokém západě, aby přilákali klientelu, jako konkurenční výhodu nabízeli oběd zdarma. Takže jste šli do baru a dostali jste zadarmo najíst. Ovšem počítalo se s tím, že jako správný kovboj si k obědu dáte kromě misky fazolí taky deset panáků. A ty už zadarmo nebyly. Takže hospodský vám dal jídlo za 50 centů, ale vy mu deset dolarů. Zarazila to až prohibice. To už se platilo i za jídlo. A to je princip, na jakém stojí váš byznys? Ne, my máme spíš podobný model, jako má Wilkinson. Rozdává holítka, všichni jsou nadšení, že to mají zadarmo. A pak si musí kupovat nové žiletky. Ty už ale rozhodně zadarmo nejsou.

Biopreparáty

Získali jste letos Firmu roku pro střední Čechy a ve svém regionu jste také Odpovědnou firmou roku. V čem vám tenhle dvojitý úspěch pomůže? Pomůže nám to zviditelnit se. Dost možná nám to zvýší důvěryhodnost vůči bankám, se kterými zrovna jednáme o nějakých projektech. A možná nám to pomůže při jednání s Czech Investem, kde máme nějaké věci ve fázi schvalování. A co uznání, že jste Odpovědná firma. To k vám možná přivede další zájemce o práci. Z toho mám opravdu radost. Dnes jsou enviromentální témata inflační. Řada lidí o tom mluví, ale část z nich ani neví, v čem je problém. Vezou se jenom na té popularitě. My jsme tato témata zvedli už v době, kdy

to nikoho nezajímalo. Jsem rád, že jsme to začali včas. Dneska jsme připraveni s hotovou technologií, kterou máme registrovanou ve všech zemích světa, a jsme připraveni k útoku. Projevuje se ve vašem oboru krize? Vzhledem k tomu, že prodáváme hlavně do zemědělství a jíst musíte každý den, tak to nevnímáme jako problém. Naše koncové zákazníky krize zásadně nedostihla. Dnes tady někdo řekl: „Nevím, jestli jsem šťastný, ale nenudím se.“ Je to i váš hlavní dojem z podnikání v Česku? To určitě. Můj hlavní pocit z podnikání tady u nás není zrovna dobrý, to je asi zřejmé. Jsme třeba rádi, že se neživíme státními zakázkami.

87


Vodafone Služby text: Jana Bohutínská, foto: archiv

Češi a riziko? Jsou to šetřílci

Společnost Allrisk je specialista na rizika. Tedy abyste rozuměli, na jejich pojištění, prevenci a celkovou kontrolu. Manažer Ivan Maršálek nám pootevřel dveře firmy a nechá nás nahlédnout do jejího fungování. Své pevné místo má v jejich byznysu také Vodafone.

88

Když bouračku nezaviníte, Allrisk vám půjčí zadarmo náhradní auto po celou dobu opravy. A když náhodou do někoho vletíte vy, tak aspoň na tři dny.


B

rněnská makléřská pojišťovací společnost Allrisk je relativně mladá, vznikla v roce 2003. Její hlavní filozofii přesně vystihuje název. „Kdo se pohybuje v pojišťovnictví, ví, že Allrisk v naší hantýrce znamená produkt, který obsahuje nejvyšší možnou pojistnou ochranu. Proto je také náš hlavní slogan Všechna rizika pod kontrolou,“ odhaluje manažer vnitřních věcí Ivan Maršálek. Společnost Allrisk je s nadsázkou něco jako supermarket. Klientům poskytuje velký výběr produktů a také jejich kvalitní srovnání, aby si mohli co nejlépe vybrat. „Od začátku jsme věděli, že chceme s klienty budovat dlouhodobý vztah, který bude založený na našich kvalitních službách. Ze strany klienta pak předpokládáme mimo jiné určitou vlastní zodpovědnost, bez které to dnes nejde,“ vypráví Ivan Maršálek. Proklientský přístup firmy má na svědomí také její rozčlenění do jednotlivých divizí, které se zaměřují na různé oblasti trhu.

Pojištění i reality

Divize realitních služeb se do dneška vyvinula v realitní společnost, která nabízí nejen veškeré s nemovitostmi spojené běžné služby – chce hlavně, aby se klienti vraceli. V nabídce má prodej či pronájem rodinných domů i bytů, rekreačních objektů, komerčních prostor i pozemků. Oddělení zaměřené na finanční služby nabízí veškeré myslitelné financování. A to hypotečními úvěry počínaje přes leasing, podnikatelské i spotřebitelské úvěry, stavební spoření až po penzijní připojištění. „Velký důraz klademe na hypoteční úvěry. Kolegové tu velmi dbají na přípravu – v týdenních intervalech získávají přehled o všech změnách u hypoték nebo akcích, které banky a instituce připravují,“ popisuje Ivan Maršálek. Jak se říká, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. „Pomyslné podrážky si za klienta ošoupeme my a on ke všemu za to nic neplatí,“ usmívá se Ivan Maršálek. Vybudovat divizi pojištění právní ochrany byl pro firmu velký a odvážný krok. Do roku 2006 spolupracovala v této oblasti s jediným partnerem, jenže věděla, že chce pro své klienty mnohem víc. Dnes má proto jedinečný produkt předbíhající konkurenci v poměru výkonu a ceny. Ve svém portfoliu má pojištění právní ochrany motorových vozidel, domů, bytů i domácností. A zapomenout nesmíme ani na divizi pojištění – vozidel, majetku, podnikatelů i nepodnikajících fyzických osob. Firma tak dokáže svým klientům poskytnout služby a produkty, které pokrývají všechna rizika, ale také řeší jejich rozličné finanční potřeby. Co u ní může získat například podnikatel? Z oblasti pojištění se mu bude hodit pojištění majetku i částečná ochrana obchodních zájmů. Majetek si může pojistit pro případ živelních událostí (jako je třeba požár nebo povodeň), pro případ vandalismu, odcizení, využít může také pojištění posla, pokud přepravuje peníze nebo ceniny pověřenou osobou, nebo po-

Služby Vodafone OneNetu, které Allrisk využívá Virtuální telefonní ústředna je základem nabídky hlasových služeb Vodafone OneNet. Virtuální ústředna vytváří prostředí pro pevné i mobilní telefony a odpadá díky ní nutnost starat se o vlastní pevnou ústřednu – tu totiž plně nahrazuje. Vodafone OneNet přivítání, respektive Vodafone OneNet přivítání plus přivítá zákazníka na lince a postará se o to, aby někdo ze zaměstnanců nebo operátorů hovor přijal. Při druhé verzi služby, Vodafone OneNet přivítání plus, se navíc volající v případě obsazenosti všech operátorů zařadí do fronty. Vodafone OneNet Business hlasová samoobsluha umožňuje vytvořit k telefonnímu číslu hlasové menu, které slouží jako rozcestník při volání do firmy. Hlasovou samoobsluhu si lze představit jako postupně se rozvětvující strom. Při zavolání do firmy se zákazník nejprve setká s jednotným hlasovým uvítáním. Následuje hlasové menu, které informuje o dalších možnostech spojení (například: Pro spojení s obchodním oddělením stiskněte 1 apod., voleb může být až 12). Podle volby zákazníka pokračuje hovor dál do jednotlivých oddělení. Součástí samoobsluhy může být také obecné oznámení o produktech společnosti.

Barevná čísla Barevná čísla jsou využívána nejčastěji jako doplněk ke službám Vodafone OneNet přivítání a Vodafone OneNet hlasová samoobsluha. Umožňují třeba volajícímu kontaktovat vaši společnost zcela zdarma. Zelené číslo – umožňuje volajícímu volat zdarma, náklady na volání hradí zcela volaný. Modré číslo – o náklady na volání se rovným dílem dělí volající a volaný. Bílé číslo – náklady na volání zcela hradí volající.

89


Vodafone Služby

Český klient začne vnímat riziko a jeho prevenci, až když se něco stane jemu nebo někomu z jeho okolí.

jištění elektronických zařízení. Pojištění odpovědnosti zaručuje, že pojišťovna za podnikatele uhradí škodu způsobenou jinému partnerovi v souvislosti s podnikatelskou činností – ať už jde o poškození věci, finanční škodu nebo škodu na zdraví. K tomu si podnikatel může u Allrisk zařídit povinné ručení a havarijní pojištění automobilů, k němuž si může přibrat také pojištění právní ochrany motorových vozidel. To mu zajistí nepřeberné asistenční služby, které může na cestách využít – ať už se týkají opravy vozidla, právní asistence v případě nehody, ale také třeba ubytování v hotelu, když kvůli porouchanému autu zůstane někde viset. Pokud podnikatel potřebuje peníze, opět se může na Allrisk obrátit, a to se žádostí o podnikatelský úvěr. A v neposlední řadě může využít i realitku Allrisk při koupi či pronájmu nemovitostí i průmyslových prostor. V proklientsky orientované firmě je samozřejmostí klientský servis, který tvoří samostatnou divizi. A jak upřesňuje Ivan Maršálek: „Divize klientského servisu se o naše zákazníky postará při likvidaci pojistné události formou asistence a aktivní pomoci. Zajistí vše potřebné včetně náhradního vozidla po dopravní nehodě pro poškozeného i pro viníka. Náhradní vozidlo může poškozený zdarma užívat po dobu opravy svého auta a viník tři dny.“ S náhradním autem pro viníka jsme zase u toho, co Allrisk klientům oproti zvyklostem poskytuje navíc. Právě v rámci klientského servisu firma využije Zelenou linku od Vodafonu. A to jako linku, na kterou si klienti volají pro náhradní vozidlo po dopravní nehodě a volání je pro ně zdarma.

Chráníme si know-how

Aby v takové firmě všechno správně šlapalo, je nezbytné dobře nastavit všechny vnitřní počítačové systémy. „Firemní myšlenky a principy jsou doslova vprogramovány do počítačových systémů (dnes jich už máme několik), které pomocí běžných programovacích jazyků dávají dohromady celek. Ten nemá na našem trhu obdoby,“ tvrdí Ivan Maršálek s tím, že kvůli ochraně firemního know-how

90

se nemůže pouštět do větších detailů: „Mohu říci snad jen to, že tento počítačový systém vytváříme od vzniku společnosti.“ Mít dobře a spolehlivě vyřešené informační a komunikační technologie je nutnost, bez které by se firma Allrisk těžko obešla. Když zhruba před rokem celá společnost přecházela od jiného mobilního operátora k Vodafonu, nejvíc ji oslovil jeho přístup k potenciálu celé společnosti, který jejich předchozí dodavatel neviděl. „Bylo pro nás také zajímavé, že jsme mohli k Vodafonu přenést i pevné linky a ADSL služby. Pomocí virtualizace linek jsme ušetřili hodně času i peněz,“ hovoří o svých zkušenostech Ivan Maršálek. Firma nejvíc utrácí za mobilní hovory a mobilní internet, ale přechod k Vodafonu jí ušetřil minimálně 40 % nákladů. „V současné době, kdy je komunikace a mobilita na prvním místě, jsou pro nás služby mobilních telefonů, pevných linek a internetu něčím, bez čeho si běžné fungování vůbec nedovedeme představit,“ říká rozhodně. Tvrdí, že firmě hodně pomohla právě virtualizace pevných linek, která posunuje dostupnost pevné linky pomocí několikanásobných inteligentních přepadů na úroveň virtuální operátorky s prakticky nulovými náklady. Co však ona „virtualizace“ konkrétně znamená? Virtuální číslo můžeme také nazvat sdíleným číslem. Znamená to, že se firma navenek prezentuje jediným telefonním číslem. Nemusí tedy uvádět množství čísel platných pro různá oddělení ve firmě. Pod jediným telefonním číslem se pak klient dovolá do společnosti, kde však telefon nezvoní na jednom fyzickém telefonu, který musí někdo zvednout. Volání je naopak posíláno dál, ať už na více pevných telefonů či na mobilní telefony atd. Výhodu má sdílené číslo i pro firmu, například pokud volá zaměstnanec svému klientovi přes sdílené číslo a nedovolá se. Pokud by volal ze své linky nebo z mobilu a v mezidobí už nebyl na telefonu, klient by se mu zpět nedovolal. V případě sdílené linky se dovolá, protože volání není vázané na jedno mobilní číslo nebo jedno číslo pevné linky. Co to pro firmu konkrétně znamená? Dříve musel být u fyzických pevných linek přítomný zaměstnanec, který příchozí telefonáty zvedal, případně se musely jednotlivé linky nákladně přesměrovávat. Dnes lze velmi jednoduše na jedinou sdílenou linku nasadit tzv. hlasový strom, který vede volajícího pomocí jednotlivých voleb (typu „Zmáčkněte jedničku, pokud…“), nebo volání přepadává po virtuálních číslech do chvíle, než telefon někdo zvedne. Výhodou je, že se nyní volání neztrácí a maximum příchozích hovorů firma přijme. Podle Ivana Maršálka má systém snad jen jedinou nevýhodu – hovory nelze přepojovat z mobilního telefonu na jiné linky. „Řešíme to proto úpravou vnitřních procesů a větší proaktivitou zaměstnanců. Hovor sice nepřepojí, ale vyřídí vzkaz, předají kontakty kompetentnímu zaměstnanci a podobně,“ dává Ivan Maršálek nahlédnout do jednoduchého řešení.


S Virtuální ústřednou vám stačí jedna linka Virtualizace neboli sdílení pevných linek podle Jana Filipa z Vodafonu znamená, že firma nemusí mít hromadu pevných linek, za které platí poplatky a které také musí někdo obsluhovat. Firma, jako je třeba právě Allrisk, může mít pouze jediný kontakt. Volání jde přes virtuální telefonní ústřednu, za kterou firma platí malý měsíční poplatek, a na linku lze nastavit hlasové menu (jedná se o doplňkovou službu Vodafone OneNet Business hlasová samoobsluha), v němž si volající vybírá podle toho, za jakým účelem telefonuje. Jednou z voleb u pevné linky může být OneNet přivítání plus, které volajícímu v případě, že je operátor obsazený, nabídne možnost čekat v řadě nebo přeřazení na volného operátora. Když jsou všichni operátoři vytížení, upozorní automat zákazníka, že na lince chvílí počká. „Řešení umožňuje lépe pracovat s příchozími hovory. Firma šetří peníze, protože nemusí platit za každou pevnou linku. Také nemusí mít vlastní pevnou ústřednu, což je pro ni další úspora peněz i pracovního času,“ vysvětluje Jan Filip. Petr Dusil z Vodafonu upřesňuje, že s virtuální ústřednou firmě odpadne nutnost zajišťovat technickou infrastrukturu, která souvisí s běžnou pobočkovou ústřednou. Pevná ústředna je ve firmě fyzicky umístěná, na stolech zaměstnanců jsou telefonní přístroje s různými čísly a firma se o chod ústředny i celé sítě musí starat nebo si na to najmout dodavatele. Virtuální ústředna má tu výhodu, že ve firmě není fyzicky umístěná, stejně tak na ni není navázaná celá řada telefonních čísel, ale jen ta čísla, která jsou pro zákazníka klíčová. Petr Dusil to přirovnává ke klasickému e-mailu, který každý využívá na internetu – zákazník využívá jeho výhody, o veškeré technické záležitosti se ale stará někdo jiný.

Češi jsou šetřílci, ale mění se to

S virtuální ústřednou můžete na slečny telefonistky klidně zapomenout.

www.allrisk.cz

Od samých začátků Allrisk ovlivňuje také skutečnost, že jde o ryze českou společnost. Díky tomu totiž může být firma velmi flexibilní a měnit se s tím, jak se vyvíjejí potřeby jejích zákazníků. Znamená to také, že finance, které Allrisk vydělá, neodcházejí do zahraničí, ale investují se a utrácejí zase v Česku. Reality i pojišťovnictví jsou obory, které jsou ve stálé proměně s tím, jak se mění ekonomika a posouvají se potřeby lidí. Vlivem posledních nejistých let Allrisk sleduje, že lidé více přemýšlejí o tom, za co utrácejí – a to je pro firmu výhoda. U firmy, v centru jejíž pozornosti stojí klienti, hodně záleží na jejich složení. Počet klientů (fyzických a právnických osob i fyzických osob – podnikatelů) firmy Allrisk se blíží k 53 tisícům a počet pojistných smluv, které firma spravuje, je téměř 86 tisíc. Největší procento – více než 41 % – přitom tvoří pojištění vozidel. I při takovém počtu klientů se ale zaměstnanci firmy snaží ke každému přistupovat individuálně a minimálně na začátku s ním osobně komunikovat. „Novinkou pro příští rok bude portál, kde si budou moci klienti prohlížet své smlouvy autopojištění a kontrolovat si jednotlivá rizika včetně párování plateb a podobně,“ prozrazuje Ivan Maršálek, co se pro klienty chystá. Český klient je podle něj v přístupu k pojištění stále ještě šetřílek. A poučí se, až když se něco stane. „Český klient začne vnímat riziko a jeho prevenci, až když se stane něco vážného jemu nebo někomu z jeho okolí,“ krčí rameny a uznává, že se situace časem snad přece jen trochu zlepšuje. ¶

91


Vodafone Firma online text: Jana Bohutínská, foto: archiv

Web se nedá dělat na koleně Martin Seidler rozjel svou firmu z garáže. Po dvanácti letech má své pevné místo na podnikatelské mapě ve Žďáru nad Sázavou. A to se od garáží ani o krok nevzdálil. Jeho byznys stojí totiž hlavně na garážových vratech a plastových oknech. A také na solidnosti a novinkách. Právě třeba rozjel své webové stránky díky službě Firma online start.

Dobře padnoucí vrata ke garáži dovedou pěkně doladit vzhled domu. Ostatně byla by škoda, kdyby tak pěkný dům kazila nějaká plechová nádhera.

92


93


Vodafone Firma online

Všichni jsou přehlcení prací. Můj pohled na krizi je, že firmy nestačí vyrábět.

K

dyž si na D1 odstojíte povinnou frontu a sjedete do Žďáru nad Sázavou, musíte uznat, že se – krize nekrize – vesele staví. Pro zdejšího podnikatele Martina Seidlera je to důležité, jeho podnikání je totiž na stavebnictví pevně navázané – obchoduje především s garážovými vraty a okny, která do novostaveb se svou firmou také montuje. V jeho kanceláři a zároveň firemním showroomu nedaleko žďárského centra jsme ho zastihli na samém konci stavební sezony. Před zimou ještě chtěl odvést co nejvíce práce v terénu, ale zároveň už přemýšlel o tom, na co se vrhne přes zimu, když venku mrzne a stavebníci netrpělivě čekají na první jarní sluníčko.

Firma z garáže

Martin Seidler začínal podnikat před dvanácti lety. Neměl kancelář ani vzorkovou prodejnu, zato velkou chuť pustit se do vlastního byznysu. „Až po letech, když jsme se už trochu rozrostli, jsme otevřeli vzorkovou prodejnu, ve které už jsme asi sedm let,“ vzpomíná. Před lety začínal sám s jedním kolegou, dodávali žaluzie a podlahy, pak přidali plastová okna a garážová vrata. Okna s vraty nakonec v sortimentu převážila a dnes jsou tím, kolem čeho se Martinova firma točí. A říkáme-li firma, máme tím aktuálně na mysli zhruba sedm lidí plus další sezonní spolupracovníky. Rozjezd vlastní firmy ale nebyla procházka růžovým sadem. Martin Seidler nejprve podnikal při zaměstnání – svému byznysu se věnoval o víkendech, odpoledne, když přišel z práce. „Nejtěžší pro mě bylo rozhodnout se, že půjdu do podnikání naplno. Bylo těžké akceptovat, že přijdu o jistotu zaměstnání, o pravidelný výdělek. Když jsem se rozhodl, byl to pro mě největší zlom,“ uvažuje. Do nejistoty skočil rovnýma nohama po třech letech vedlejšáku. „A pak jsem litoval, že jsem to neudělal dřív,“ usmívá se.

94

Podnikání pro něj nebyla jen nová zkušenost, ale také zkušenost v novém oboru. Původně byl Martin profesionální sportovec, hrál za Žďár basket. Následovala práce skladníka ve fabrice. A pak podnikání. „Fabrika pro mě byla dobrá škola. Původně jsme vyráběli brusle, byla to masová výroba. Z hlediska pracovních podmínek to bylo to nejhorší, co jsem zažil. Bylo to tvrdé a díky této zkušenosti si opravdu vážím toho, co dělám dnes,“ říká. Po zkušenosti se sešněrovaným pracovním prostředím toužil po větší svobodě v podnikání. Rozjezd odnášela rodina, nebyl skoro vůbec doma. Sice poznamenává, že dnes si ho doma také moc neužijí, je to už ale něco jiného. Zkrátka a dobře, pracuje sám na sebe.

Kvalita je naše konkurenční výhoda

Akční rádius jeho firmy se nyní sice nejvíce soustředí na region, až z osmdesáti procent pracuje na Vysočině, jeho lidé ale běžně působí po celé republice. Kolem Žďáru má přitom ve svém oboru ostrou konkurenci. „Práce však máme dost,“ klepe Martin na dřevo. Jeho konkurenční výhodou je, že pracuje s vraty a okny německé výroby. Staví proto na kvalitě, nikoliv kvantitě, na solidním jednání s klienty, na což zákazníci slyší. Většina klientely jsou pro Martina Seidlera nejen majitelé rodinných domů, ale také firmy. Stavebnictví hodně zasáhla krize. Martin sice říká, že u garážových vrat loni zaznamenal pokles, neví ale zcela jistě, zda je to důsledek krize. „Rok 2008 byl na objemy nejlepší. Roky 2009 a 2010 byly trochu nižší, nedokážu ale posoudit, zda to bylo skutečně krizí. Letos zase všechno šlape na plné obrátky,“ popisuje svou zkušenost. Jeho největší potíží nyní spíš je, aby jeho dodavatelé, například okenáři, všechny zakázky dokončili v termínu. „Všichni jsou přehlcení prací. Můj pohled na krizi je, že firmy nestačí vyrábět.“ Jestli se ale něco změnilo, je to horší platební morálka. „Dnes už se neraduji, že jsem dostal zakázku, ale že jsem za ni dostal zaplaceno,“ komentuje nynější situaci.

Budoucnost? Internet

Asi devadesát procent zákazníků si Martinovu firmu najde samo a pošle poptávku. To však neznamená, že podnikatel podceňuje reklamu a marketing. Má web, nejvíc peněz investuje do letáků, do regionální inzerce. Řešení webu má od Vodafonu v rámci balíčku Firma online start a získal ho místo bonusů, když uzavíral smlouvu na mobilní služby a také internet v mobilu. „Do záležitostí kolem webu sám moc nevidím, stará se mi o ně najatá firma. Bylo pro mě proto dobré, že jsem díky reklamě z balíčku od Vodafonu dosáhl

O lidech na webu máte přehled Na webu lze sledovat pokročilé statistiky, podle kterých je možné rozklíčovat, kolik lidí a odkud na web chodí. „Na web můžete snadno implementovat nástroj Google Analytics, což je standardně zdarma dostupná služba poskytující detailní informace o návštěvnosti webu, úspěšnosti vyhledávaných klíčových slov, kam návštěvníci klikají a kam ne, zda využívají mobilní verzi webu a z jakého zařízení nebo kolik z nich stránky rychle opustilo. Je toho mnoho, co tento nástroj, se kterým se pracuje poměrně intuitivně a je i v češtině, umí. Majitel nebo správce webu pak může všechny požadované údaje sledovat v reportech, denních, týdenních, jak mu to vyhovuje,“ vysvětluje produktový specialista Vodafonu Petr Kovář. Nové zákazníky, kteří na web přijdou, tak má podnikatel pod kontrolou. Nehledě na to, že podle dat ze statistik může pracovat s obsahem – příkladně rozšířit nejnavštěvovanější sekci na webu anebo vylepšovat obsah nad sekcí, na kterou lidé neklikají nebo se v ní dobře neorientují. Web může být obohacen třeba o online chat, který zprostředkuje přímý kontakt se zákazníkem, pokud zákazník váhá nebo má neodkladný dotaz, a další vychytávky.

www.okna-vrata.cz


na lepší reklamní pozice. Byla to pro mě nová služba, nikdo mi předtím nic podobného nenabídl, takže se mi tohle řešení zalíbilo jako dobrý tah,“ uvádí a dodává, že internet má z pohledu jeho firmy ještě před sebou velkou budoucnost. „Lidé hodně hledají na internetu a to klade nároky i na weby firem. Je třeba na nich mít čím dál víc kvalitních a relevantních informací,“ myslí si Martin. I když je aktualizace stránek s Vodafonem opravdu jednoduchá, Martin si nechává web ladit kolegou. „Jsem zastáncem toho, že by měl každý dělat to, v čem je dobrý,“ tvrdí přesvědčeně podnikatel, který se nyní ve firmě věnuje hlavně manažerské práci. O e-shopu zatím neuvažuje. Jeho velkorozměrné zboží na to podle něj moc vhodné není. Bojí se možnosti vrácení zboží bez udání důvodu do 14 dní od nákupu, kterou zákazník e-shopu má. „Kdybych někam poslal vrata a pak se mi zase vrátila, je to pro mě ztráta,“ přiznává. Nehledě na to, že ke vratům a oknům poskytuje také značkovou montáž a garantuje pětiletou záruku, takže musí mít vše pod dohledem. Do budoucna si ale umí představit e-shop s příslušenstvím a drobnými komponenty, dálkovými ovladači k vratům a podobně. Říká totiž, že určitě není konzervativní, sleduje, jak se věci vyvíjejí, a pokud vidí, že má pro jeho firmu nová technologie nebo postup smysl, je ochotný za ně utratit peníze.

Firma online Start Firma online start je balíček služeb pro podnikatele a menší firmy, který zahrnuje: Webové stránky Online reklamu na vyhledávači Google Datové a hlasové služby 9977 Kč jednorázově + minimální měsíční plnění dle smlouvy Součástí balíčku je web, který dodává Vodafone dle zákazníkem vybrané šablony, s předvyplněnými texty, kontaktními údaji a mapou sídla společnosti nebo provozovny. Aktuality a další obsah si plní už podnikatel sám. Významná výhoda balíčku Firma online start od Vodafonu je PPC reklamní kampaň na internetu v prostředí Google.cz, která je na web navázaná. Reklamní kampaň je optimalizována tak, aby podnikateli přivedla na nový web návštěvníky, může ale být načasovaná tak, jak si podnikatel zvolí. Třeba v návaznosti na tištěnou reklamní kampaň, sezonní novinky a podobně. Vodafone svým klientům vedle webu nabízí také možnost zřízení e-shopu. Součástí webu jsou tipy a triky na jeho vylepšení – na co například dbát při psaní textu nebo jak pracovat s klíčovými slovy.

Opatrně se rozvíjet

Ve  svých vizích je Martin Seidler skromný. Nechystá se firmu nijak výrazně zvětšovat. „Chceme zůstat tady ve Žďáru, pro příští rok chci maximálně přijmout jednoho dva obchoďáky. Tedy trošku se rozvíjet, ale ne moc. Ve stavebnictví totiž nikdy nevíte, co bude, těžko se plánuje,“ vysvětluje. Nejtěžší je podle něj práce s lidmi. Složité je najít spolehlivé, kvalitní řemeslníky a ještě těžší je uhlídat, aby si udrželi laťku v práci a chování hodně vysoko. Martin Seidler přitom obecně velmi oceňuje solidnost – u zaměstnanců i dodavatelů. ¶

Martin Seidler ví, že na odbornou práci mají být odborníci. Proto si nechal udělat web u Vodafonu.

95


Vodafone Slovník

Slovník často užívaných pojmů v IT

Operační systém Základní programové vybavení počítače, jakýsi jeho mozek, který vám umožňuje jej používat. Bez operačního systému (např. Windows nebo Mac OS) by byl počítač jen nepotřebná železná krabice plná drátů.

Lync Ucelené řešení pro komunikaci jednotlivých uživatelů, kdy si v jednom prostředí mohou lidé posílat zprávy jak v podobě textových vzkazů, tak jako obrázky, audio nebo video. Klidně přes Lync uspořádáte webovou konferenci, kdy spolu zároveň komunikuje víc účastníků, nebo můžete sdílet pracovní plochu svého počítače s kolegou na druhém konci světa. Vše přitom probíhá v dobře známém prostředí Microsoft Office.

Microsoft Office Balík kancelářských programů od Microsoftu, ve kterém máte například programy pro práci s texty (Word), tabulkami (Excel) nebo prezentacemi (Powerpoint). Je to vlastně taková sada nástrojů, která pracuje pod operačním systémem. Operační systém je mozkem a Office rukama s krumpáčem, které podle pokynů mozku pracují.

96


Domovský server V případě výrobců softwaru je to web, na kterém najdete a můžete si stáhnout všechny aktualizace, service packy, nové verze, doplňky a bůhvíco všechno ještě vztahující se k jejich produktům. Obvykle je váš počítač nastaven tak, že se v nějakém časovém úseku (nejčastěji jednou denně) automaticky k domovskému serveru připojí a vše potřebné si sám stáhne a nainstaluje.

Sociální síť Obecně propojená skupina lidí, která spolu komunikuje. Nejznámější sociální sítí je Facebook, kde si uživatelé můžou vytvářet profily a sdílet tady fotky, videa a další podobné roztomilosti. Existuje řada dalších sítí a sítěk, od Twitteru po různé diskusní servery. Sdílení dat jinde než ve vašem počítači je velký trend a dělá tak svého druhu sociální síť i například ze služeb Office 365, což je vylepšený kancelářský balík, který kromě tvorby dokumentů nabízí stále širší spektrum funkcí.

SharePoint Respektive Microsoft SharePoint Online je služba, která umožňuje uživatelům sdílet informace s dalšími lidmi, používá se zejména v rámci větších firem. Můžete vytvářet celé weby, kde se dají publikovat jak dokumenty pro sdílení s kolegy, tak například informace pro zákazníky, nebo si tady založíte projekt, do kterého zadává informace zákazník i firma.

97


Vodafone Úchylky manažerů text: Jiří Holubec, foto: Michael Kratochvíl

S Růženou Stejskalovou v posilovně

Když je toho moc, obuju si tenisky

Bývá dobrým zvykem, že koníčky a záliby šéfů tak trochu ovlivňují koníčky a záliby podřízených. Jestli si ale budete chtít někdy šplhnout u Růženy Stejskalové, musíte si dát pozor, aby to šplhání nedostalo velmi konkrétní podobu a vy se tak neoctli zavěšeni na laně někde na skalní stěně. Prozraďte mi úplně na začátku, jak jste se vlastně ke sportování dostala? Pocházím z malé vesničky na Vysočině, kde je krásně a člověka to táhne ven. Po škole jsem hodila tašku do kouta a strávila odpoledne lítáním venku nebo na kroužku atletiky. Na střední škole jsem pak v atletice pokračovala a na vysoké škole jsem vystudovala tělocvik. Společně s matematikou. Nechtěla jste být někdy profisportovec? Na střední jsem o tom uvažovala, protože jsem měla docela slušné výsledky ve skoku do výšky a bězích na dlouhé tratě. Na vysoké škole těch sportů přibylo a spousta z nich mě začala bavit natolik, že bylo těžké se plně věnovat jen jednomu. Po škole jsem navíc na dva roky odjela na cesty a po návratu jsem spíš než na profisport myslela na to, že bych si měla najít práci. K učení vás to zřejmě netáhlo. Původně jsem uvažovala o učení na sportovní škole, ale nepodařilo se mi najít místo podle mých představ. V roce 2001 přišla příležitost pracovat pro Oskara a od té doby jsem tady. Sport ve mě ale zůstal. Když celý den trávíte v kanceláři a jediný pohyb, který máte, je přesun z jednoho jednání na druhé, tak si tělo samo říká o pohyb. Sport mi pomáhá najít rovnováhu v životě a skvěle se při něm čistí hlava. Vlastně se sportem dobíjím. Když se týden nehýbu, mám absťák.

98

Australani jsou pohodáři Kdybyste si měla odmyslet sport, čím byste se dobíjela? Cestováním. To je trochu časově náročnější způsob, ale kompenzuji si jím zase jiné záležitosti. Povídejte. V práci jsem neustále v organizačním módu. Den mám většinou rozkouskovaný do pečlivě naplánovaného programu, všechno mám dopředu nalinkované – kde být, s kým se potkat a co řešit. Kolikrát se přistihnu, že oběd s kamarádkou si plánuji přes Outlook, což už považuji za dost šílené. Na tohle mám kompenzační metodu cestování „na blind“. Vypravím se někam, kde by se mi mohlo líbit. Dám na doporučení přátel nebo jedu do míst, o nichž jsem se dočetla, doslechla a něčím mě inspirovala, zaujala. Nic neplánuji, všechno domlouvám na místě, podle toho, jak se cesta, nálada a okolnosti vyvíjí. Prostě tomu nechávám volný průběh. Takže namísto Outlooku nastupuje bágl na zádech a Lonely Planet. Dokonce i Lonely Planet je tam navíc. Když jsme odjeli cestovat po Austrálii, tak zhruba po týdnu skončil nastudovaný průvodce na dně batohu a cestovali jsme zásadně na doporučení místních lidí. Což mimochodem považuji za ideální způsob, jak tu kterou zemi opravdu dobře poznat. Kromě toho, že se do-

zvíte spoustu informací, které v žádném průvodci nenajdete, užijete si i společnosti milých lidí a máte šanci pochopit, jak přemýšlejí, žijí. Kam vás takové tipy třeba zavedly? V Austrálii jsme díky nim rychle opustili východní pobřeží a vydali se na západ. Když jsme již poněkolikáté slyšeli, že pokud chceme vidět stejně krásné moře, divokou přírodu a k tomu nepotkávat na každém kroku turisty, je západní pobřeží správná volba. Udělali jsme to a rozhodně nelitovali. Zažili jsme tak například několik nezapomenutelných dní potápěním na nádherných korálových útesech. Ty sice s Lonely Planet najdete taky, ale se spoustou komerce. Anebo jsme podle doporučení doputovali na zajímavé místo, kde jsme nakonec strávili dva měsíce lezením ve skalách poblíž bio farmy, kam jsme jeden den v týdnu chodili pomáhat a místo platu jsme si odnášeli jídlo na celý týden. Moc ráda vzpomínám na úžasné filozofické rozhovory, které jsme vedli s majiteli farmy při obědě. Austrálie mi učarovala, uměla bych si představit tam žít.

Den mám většinou rozkouskovaný, všechno mám dopředu nalinkované.


99


Vodafone Úchylky manažerů

Uběhla jste už maraton? Spolu s kolegy jsme si dali maraton letos, tedy štafety. Celý maraton na mě teprve čeká. Nejvyšší kopec, na který jste vylezla. Na kopce lezu moc ráda, hory miluju. Nejvýše jsem byla  na Stralhornu  (4143 m n. m.).  Co je lepší na vypnutí hlavy? Flaška rumu, nebo třikrát kolem Stromovky? Lepší než rum nebo Stromovka je proběhnout se v Jizerkách a pak dobré suché bílé.

Co je na Austrálii tak úžasného? V první řadě lidi. Jsou to pohodáři. Hned se vám otevřou a jsou velmi vstřícní. Jiná mentalita. Až nám to zpočátku přišlo podezřelé. Třeba situace, kdy jsme stáli s porouchaným autem na silnici, hned první auto zastavilo. Chlapík, kterého vidíte poprvé v životě, vám nejen auto pomůže opravit, ale pozve vás do svého domu na večeři, nechá vás přespat. Ráno vám dá kontakty na všechny své kamarády a spoustu doporučení, kam zajet. Taky je tam teplo a moře a dá se být pořád venku, což je možná důvod, proč tam netráví lidi tolik času prací. Víc žijí, sportují, cestují. Australský důchodce nesedí doma, prodá dům, koupí karavan a vydá se na cesty kolem Austrálie nebo odjede na Nový Zéland nebo jinam. Je to prostě země, kde se člověk nemusí dobíjet cíleně, ale dobíjí ho okolí a slunce. To si ale člověk většinou uvědomí, až když se vrátí do všední reality... Já jsem si to uvědomila už tam, v okamžiku, kdy jsme se po půl roce potkali s Čechy. Namísto aby si s námi zašli na večeři poklábosit o cestovatelských zážitcích, začali nás okamžitě zpovídat, kde pracujeme, kolik nám platí a jestli jim nemůžeme dohodit zaměstnání. Když jsme řekli, že nepracujeme, ale jen cestujeme, tak náš rozhovor v podstatě skončil. Nevím, jak by to

100

tam na mě působilo dnes, ale kdokoli se odsud vrací, tak má stejně rozzářené oči jako tenkrát my.

Na skále se musíte soustředit Říkala jste, že jste v Austrálii lezla po skalách. Takže ze skoku do výšky se tam stalo lezení po výškách? Já jsem outdoorový typ, v tělocvičnách mě to moc nebaví. A zjistila jsem, že lezení po skalách mi pomáhá vypnout. Když si jdu zaběhat, tak mívám problém přestat myslet na práci. Na skále člověku nic jiného nezbývá, tam musíte být stoprocentně soustředěný, čeho a jak se chytáte a kam dáváte nohy. Navíc je to kreativní činnost, která zapojuje hlavu a tělo zároveň a nutí vás myslet jinými částmi mozku než obvykle. U ředitelky péče o firemní zákazníky bych čekal spíš něco jako golf. Nebo berete firemní zákazníky na skálu? No vidíte, dobrý napad! To by stálo za zvážení, někde v převisu předložit zákazníkovi smlouvu k podpisu! Je zajímavé, že lidé, kteří se golfu opravdu věnují, o něm mluví dost podobně jako vnímám já lezení – vypnutí, soustředění se, pohyb na čerstvém vzduchu, fair play přístup a často příležitost potkat se s přáteli.

A co podřízení? Nemají tendence si jít „šplhnout“ na stěnu? Ve skálách jsem ještě nikoho nepotkala, ale když jsem chodila přes zimu do posilovny tady na Vinici, tak se v ní začali někteří kolegové náhodně objevovat... Udělali si tím u vás oko? Ani ne. Když cvičím v posilce, tak okolí moc nevnímám, protože si tam chodím upouštět přetlak nahromaděný v práci. Když na sobě pozoruji, že začínám být nevrlá nebo že nejsem schopná komunikovat takovým způsobem, jak bych chtěla, tak si jdu zasportovat. Moji blízcí to na mě hned poznají a občas slyším: „Prosím tě, nechceš si jít náhodou zaběhat?“ Jdu. Někdy i cíleně až do stavu, že se jak se říká „zničím“. Jak to vypadá? Prostě běžíte a na nic nemyslíte. Ani na to, kolik jste toho už uběhli. A pak se trochu divíte, že vás po super slunečném dni na běžkách celou noc mučí svalová horečka a vy nemůžete ani zamhouřit oka. Takže kolegové, kteří by vám chtěli dělat sparingpartnera by si měli dávat pozor, jestli nejste ve sebezničujícím módu, aby to s tělesnou zátěží nepřepískli. Já mám kolegy ráda, takže bych jim asi pro jistotu radši utekla. ¶


Bizzone 4