Page 1

Jak jsem (koneč ně )vysílal z kř ižníku Belfast. A nejen já Poté, kdy jsme si s XYL Karlem prolezli v červenci 2010 křižník Belfast v Londýně na Temži, kde jsem kvůli azbestové izolaci nemohl vysílat, padlo nekompromisní rozhodnutí. Z Belfastu prostě Prdec vysílat bude! Osvědčená sestava Vojtík OK1ZHV a Martin OK1FMS byla všemi 10-ti pro, takže se už v říjnu agentura OK1NZJ – Bobeš Logistic dala do práce. Prvotní bylo plánovat termín, věděli jsme, že členové místního radioklubu – v ětšinou námo řníci na penzi – se scházejí v hamshacku vždy ve čtvrtek. Jenže který? Připadal v úvahu konec dubna, začátek května. Martin OK1FMS nemůže 30. dubna – jako hasi č drží pohotovost, krom ě toho byla na 29. dubna nahlášena akce „Royal wedding“. Volba tedy padla na první kv ětnový víkend. Využili jsme toho, že čím dříve budeme objednávat letenky a ubytování, tím bude vše levn ější. Takže letenky byly zabookovány u osvědčené nízkonákladovky Easy-Jet, tři zpáte ční letenky v četně jednoho zavazadla (na nezbytné potraviny přesahující povolených 100 ml apod.) stály 6 850 Kč, rychlodráha Gattwick Express - Gatwick Airport to London Victoria GROUP RETURN £61.60 (3 Adults in Package). Výběr hotelu – limitující byla samozřejmě cena, také jsem necht ěl do částí Londýna, které neznám. Takže jsem zvolil lokalitu jihovýchod Londýna, směrem kde bydlí naše spole čná kamarádka So ňa, která nám loni poskytla azyl. Nakonec zvítězil hotel Eurotraveller Hotel-Premier (Tower Bridge), Old Kent Road. Třílůžák bez snídaně nás tři vyšel dohromady na £198 za dvě noci. P řes ulici 5 minut chůze obrovské Tesco, před hotelem zastávka autobusové linky přímo k Tower Bridge, kam se jede 15 minut, ke kamarádce Soně domů 15 minut, prostě strategická poloha. Vše jsme zajistili a v ětšinou už zaplatili ještě na podzim 2010.

Vláďa OK1IVZ byl pověřen transportem expedičního týmu na Ruzyňské letiště. A tam se začaly dít věci. Martin zjistil, že jakožto spojový technik má plné kapsy zakázaného kontrabandu. Samozřejmě až po odbavení kufru. Jeden šroubovák vyhodil do koše na odpadky, další výbavu – nádherný nůž, se snažil nechat někde v úschovně zakázaných předmětů. Podařilo se mu to, ale já, Vojta i všichni, kterým jsme to ještě z letiště volali, měli o zábavu postaráno. Nastal průchod bezpečnostními rámy. Já, vědom si toho, jak mně v New Yorku pískal každý cvoček na riflích od Vietnamce zvlášť a ochranka se mi velice důsledně individuálně věnovala, jsem byl totálně bez metalických dopl ňků nebo je poslal pásem do rentgenu. Martin měl drobné problémy, dáma u pásu poznala radiostanici a cht ěla ji vid ět. Problémy měl zcela logicky Vojta. Jeho necelých 100ml vlasového šampónu v 200 mililitrové lahvičce dámu zaujalo. Marné bylo Vojtovo vysvětlování, že na lahvičce je sice psáno 200 ml, ale je-li z poloviny naplněná, obsahuje povolené množství tekutin. Dáma zjevně nechtěla pochopit, pro č Vojta veze i těch 100 ml šampónu (kdoví proč) a lahvička s námi nevycestovala. Let proběhnul naprosto v pohodě, přistání také, u okénka rychlodráhy Gattwick Express jsem se musel prokázat kartou, kterou jsem platil, aby mi vydali zakoupené jízdenky. Sedli jsme do vagónu a absolutně v tichosti jsme se rozjeli a jeli tak, že jsme ani jízdu nevnímali. Konzumovali jsme řízky z domova a Martin OK1FMS jen s úžasem konstatoval, že oni mají veškeré sdělovací a zabezpečovací kabely tažené na povrchu. Že toto je u nás vzhledem k jisté komunitě nepředstavitelné!


Na nádraží „Viktorky“ jsme měli první úkol – najít místo, kde se dá dobít naše zapůjčené Oyster Card – obdoba naší Městské karty. Soňa ji rok předtím dobíjela prakticky kdekoliv, mysleli jsme, že to nebude problém. Problém byl, domorodci nechtěli pochopit, že angličtina není náš rodný jazyk, jak policista, tak prodavačka v trafice nás tvrdošíjně posílali do metra, ačkoliv jsme jim tvrdili, že chceme jet autobusem. Až černoška prodávající vlakové jízdenky nám svěřila sladké tajemství, že ač chceme jet autobusem, tak Oyster card se dobíjejí skutečně pod zemí, ve stanici metra. Tak jsme se tam zanořili a poté, co vystáli frontu, jsme si karty nabili na předpokládaný počet jízd. Nalezení správného terminálu pro autobus k hotelu bylo dílo okamžiku. S čím jsme ale nepočítali, byl řidič v turbanu, který se londýnský doubledecker podle nás spíše snažil ukrást než řídit. V plném autobuse jsme raději vzali zavděk sedadly „for disabled people only“, než se cestou p řerazit. Po čtvrthodince sebevražedné jízdy jsme byli před hotelem. Vystoupili jsme, Vojta se d ůkladn ě podíval vlevo, zda něco nejede a vstoupil do vozovky. I ozvalo se sk říp ění brzd a všichni jsme pozorovali vyděšeného Angličana, jak při jízdě vlevo na poslední chvíli zabrzdil půl metru p řed Vojtou. Vojta si konečně uvědomil, že jsme v Anglii a pak už způsobně vyhledával semafory. Hotel nás překvapil – ne snad tím, že nejsvětlejší široko daleko byla jeho pákistánská obsluha, ale nádherným pokojem, dvě samostatná lůžka, jedno letiště (zabral OK1NZJ), lednička, kávovar s připravenými sáčky s kafem, čajem a dokonalou koupelnou. Vše umocněné tím, že jsme byli v bloku směřujícím dozadu, do zahrad, nikoliv do frekventované Old Kents Road. V dané cenové relaci jsme asi nemohli vybrat lépe. Po základním vybalení věcí jsme seběhli před hotel, přímo před ním měl zastávku autobus, který nás dovezl až do Greenwich parku. Prošli jsme si ho, zjistili, že se skutečně Londýn chystá na olympiádu a zpoplatnil i to, co bylo d říve zdarma, vyfotili se u nultého poledníku a seběhli dolů do čtvrti Greenwich. Tam jsem cht ěl kluk ům ukázat jak úl hu čící Greenwich Market. Bohužel, ve středu tam byly jen asi dva otev řené stánky. U východu nás ale obtěžovala jakási česky mluvící ženština, která se nám snažila vysvětlit, že v roce 2012 bude konec světa. Přemístili jsme se na Greenwich Pier, kde přistávaly lodě směrem do centra i po proudu k bariérám. Koupili si lístek a vyrazili prozkoumat muzeum Greenwich-e. Bylo nesmírn ě zajímavé, hlavně nás zaujalo jeho západní křídlo, zvané The Old Brewery. Než nám chlapec nato čil pivo, m ěli jsme všichni možnost degustace a výběru toho, co nám chutná. Loď. Teda, nebyla to loď v pravém slova smyslu, ale rychlík na vodě. Katamarán, pohon dvojicí turbín, jeho zrychlení by mu záviděl kdejaký osobák. A nikde ne čekal – jeden pán nastoupil, manželce zbývalo asi 20 metrů, loď se stejně rozjela, za pár minut jela další. Nesmírn ě jsme si plavbu užili, jeli jsme až skoro k Westminstru. Naštěstí to bylo až posledních pár minut, kdy Vojta nesmírn ě sp ěchal, opět se projevila výhoda znalosti prostředí, bleskurychle jsem s ním prokličkoval do podzemí radnice, kde našel svoji kýženou restroom místnost. Stihnul to.


Martin využil příležitosti, objevil tam „Oriental bufet, £ 7,99 Eat as much as you like“, přezdívaný též „Sežer, co můžeš“. I zaplatil a jedl a jedl.

Asi po půlhodině přežírání jsme ho s Vojtou odstrkali na zastávku autobusu a přemístili se do hotelu. Tedy přecpaný Martin šel do hotelu rovnou, Vojta s Bobešem do velkého Tesca pár minut od hotelu. Vojta platil v pohodě, na mě černá holčina u kasy vyštěkla „Your Clubcard!“ Bál jsem se odporovat a jal se svoji kartu vytahovat z peněženky s opatrným upozorňováním „But its from Czech Republic…“ Na to ona zase „Your Clubcard! …“. Dostala, co chtěla, nešťastně kartou manipulovala u skeneru, ten pípal, ale nic, Vojta je schopen odpřisáhnout, že v obchoďáku začaly pohasínat okolní pokladny, nevím. Nakonec pochopila, Clubcard mně vrátila, já mohl v klidu zaplatit těch pár nádherných nákupních tašek s beruškami a něco málo k jídlu. Vojta chtěl ochutnat zakoupené pivo, ač jsem nabízel otvírák, starý zálesák Martin se nebídl, že lahev otev ře p řes futro dve ří v koupelně. Copak o to, povedlo se, ale následně musel stírat podlahu a Vojta pivo stejn ě vylil, protože omylem koupil nějaké ovocné či co. Ráno nastala příprava na hlavní bod programu, nasedli jsme na autobus, dojeli k mostu Tower Bridge. Vzhledem k časové rezervě jsme obešli hrad Tower a vydali se podél Temže na nejbližší most proti proudu Temže a zpátky po druhém břehu. Pak jsme zp ůsobně zaplatili vstupné a pono řili se do nitra palub i podpalubí křižníku. Jako správní technokrati a milovníci staré techniky jsme tam byli naprosto u vytržení. Kam se dalo, tam jsme vlezli, byť některé průlezy nebyly stavěny na naše hezké postavy s batohem a záložním padákem, ale nakonec jsme se dostali všude a byla to parádi čka.


Konečně jsme skončili v hamshacku GB2RN. Tam nás uvítali dva členové radioklubu Britského královského námořnictva a rozdělili jsme se k rádiům. Martin OK1FMS vytáhnul svůj památný klíč značky Junkers z německé válečné lodi, před mlsnými zraky anglických radioamatérů zapojil a začal vysílat. My jsme se s Vojtou OK1ZHV posadili k druhému rádiu, kde se naši kolegové snažili zprovoznit RTTY pracoviště. Po chvíli se sice povedlo, nicméně ač každý na jiném bandu, přesto jsme si vadili. Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, tak jsme se gentlemansky podělili o jediný transceiver. Aj tak jsme si užili a byla to paráda dávat výzvu „CQ CQ, this is station GB2RN calling from Her Majesty Ship Belfast from river Thames in London…“. A nádhera

poslouchat vyděšeného OK2 amatéra, kterému jsem po odpovědi na call dával report v češtině. Chvíli nemohl pochopit, jak to, že Čech vysílá z britského křižníku . Pohodička to byla do okamžiku, kdy mě někdo zjevně napráskal na DX Cluster a já se začal potit v pile-up-u. Na moje prosebné oči věrného psa reagoval Vojta i Martin jen smíchem, ať si to užiju. Přežil jsem to, udělal řadu QSO a byla to paráda. Sice jsme každý vysílali jen něco přes půl hodiny, ale rozhodně toho nelitujeme a byl to skvělý zážitek. Pak jsme ještě prolezli zbytek lodi, hlavně nás fascinovala její strojovna a zázemí s obráběcími stroji, za které by se nemusel stydět ani menší kovozpracující podnik. A výprava školní mládeže, kterou paní u čitelka důrazn ě umravňovala slovy „Mluvte děti slušně, tihle pánové vám rozumějí…). Ještě jednou jsme přeběhli Tower Bridge, v přilehlém obchůdku nakoupili pár dárků domů, vyfotili si první ženu ve funkce Beefeetra – paní Moiru Cameron a vrátili se na hotel.


Po krátké relaxaci jsme se odstěhovali do recepce odzkoušet, jak místní dovedou točit pivo. Bez problémů, spíš byl problém vrchovatý půllitr nevybryndat cestou ke stolu. V prostoru recepce sedělo pár černoušků oblečených v pestrobarevných dekách a s nohami na stole. I napodobili jsme je, zjevně to tam bylo běžné. Večer jsme vyrazili navštívit Soňu a jejího manžela. Cestou jsme narazili na další bufet, tentokrát s cedulí „Chinese Japanese Thai & Others – Eat as much as you can“. I překonali jsme se a skutečně jedli „as much as we can“. Okrajovou částí Burgess parku jsme pak bezpečně dorazili k Soně. Ta nás překvapila připravenou půlkou kuřete na osobu. Přestože jsme už byli ve stádiu „We can not eat anything“, p řekonali jsme se. Pak nás Soňa vyprovodila do typické pub kousek od jejího bydlišt ě na Guinesse. P řestože čtvr ť Peckham, kde Soňa bydlí (ano, i zde se poté loni rabovalo), neoplývá obyvateli bílé pleti, v hospodě jsme narazili na všech asi 10 místních bělochů. Zde zase nebyl nikdo jiné barvy pleti než bílé. Po dvou pivech (každé za 4 libry) jsme vyrazili kolem půlnoci na hotel. To jsme zase už potkávali jen lidi, kte ří naprosto splývali s noční tmou. Ale naprosto jsme to nevnímali a cítili se zcela bezpe čn ě – netušili jsme, jak to bude pár stovek metrů odtud pár měsíců poté vypadat. Před hotelem se něco dělo – zjevně tam byla svatba, byť se nám zdálo, že nevidíme nev ěstu, ale více než jednoho ženicha. Byli to oni černoši ve sváte čních dekách a plno dalších. Práv ě, když d ělali společnou fotografii, nenápadně se mezi ně vmísil Martin OK1FMS a pak s uspokojením pravil „To jsem zvědav, která z rodin bude mít průšvih, že má v příbuzenstvu bělocha… :-) Vzhledem k tomu, že nám letadlo letělo v podvečer, využili jsme dopoledne k procházce Londýnem. A hned jsme začali prohlídkou mostu Tower Bridge, nechali jsme se vyvézt výtahem do horního patra jedné věže. Prošli jsme si spojovací chodbou vysoko nad vozovkou do druhé věže, cestou samozřejmě fotili jak o závod a vzpomínali na vysílání z Belfastu. Pověstná třešnička na dortu byla strojovna mostu Tower Bridge a v ní dokonale udržované soustrojí ovládající jednu část zvedání vozovky. To byla paráda a dlouho jsme se nemohli od té krásné podívané odtrhnout. Ve finále jsme už jen volným krokem došli proti proudu Temže až k Westminstru, naposledy se podívali do hotelu (dvě jízdy autobusem navíc pro bezplatně uschovaná zavazadla vyšly levněji než úschovna v centru Londýna – a to výrazně). No a s jedním přestupem se vypravili na Viktoriino nádraží. Cestou jsme byli zcela jasní jedné místní stařence, tak nás upozornila, že jestli jedeme na nádraží, ať koukáme vystoupit. Děkujeme babi .


No a na rozloučenou s Londýnem jízda Gattwick expressem a díky velké časové rezerv ě i dlouhé čekání na letadlo v letištní hale. Předtím jsem si bohužel při průchodu bezpe čnostním rámem zapomněl sundat hodinky a poslat je na pásu pod rentgen. A tak jsem zase pískal. Vojta taky. V tu chvíli se na nás vrhnul vysoký a ramenatý černoch z ochranky s rukama připomínajícími lopaty na uhlí. Ale nesmírně procítěně pohmatem zjistil, že nic nebezpečného nevezeme, citlivě mně srovnal ortézu na koleni pod riflemi. Až na nás jeho n ěžný p řístup dělal dojem, že není letištěm placen, ale že naopak si sám platí, aby tuto práci mohl vykonávat. Pak už nás čekal klidný a pohodový let domů s nádhernými pohledy na zapadající slunce. Martin si na letišti vyzvednul své zbraně, nasedli jsme k Vláďovi do auta a plni nádherných ham i non-ham zážitků vyrazili do rodného města. Zde je téměř kompletní fotogalerie z našeho výletu http://ok1ohk.zonerama.com/Album/25893 Teď mně právě moje XYL Karel říká - Proto se na vás asi tak mile tvářili, když v informacích k hotelu bylo napsáno "Gay friendly" a vy jste tam přijeli tři chlapi. A taky to může vysvětlovat, že jste u té svatby neviděli nevěstu :-) No a pro úplnost - fotky jsou dílem Zdeňka, OK1NZJ a Martina, OK1FMS, video (www.youtube.com, hledat OK1OHK) složené z klipů Martina OK1FMS a jeho Lumixu.

Zapsal tak jak mu ten Němec po téměř roce umožnil Zdeněk, OK1NZJ (Bobeš)

OK1OHK na HMS Belfast - GB2RN  

OK1NZJ, OK1ZHV, OK1FMS - vysílání z křižníku Belfst v Londýně na Temži.