Page 1

Jan Laušman, Melancholie / Melancholy, před rokem 1903 / prior to 1903, sádra / plaster, Galerie plastik Hořice

Vášeň, sen a ideál × Česká secesní plastika − Passion, Dream and Ideal × Czech Art Nouveau Sculpture − Zámek Troja 1. 4.—2. 11. 2014


Jan Laušman, Májová noc / Night in May, před rokem 1903 / prior to 1903, sádra / plaster, Galerie plastik Hořice


Vášeň, sen a ideál × Česká secesní plastika − Passion, Dream and Ideal × Czech Art Nouveau Sculpture − Zámek Troja 1. 4.—2. 11. 2014

Galerie hlavního města Prahy / Prague City Gallery Otevřeno: úterý – neděle od 10 do 18 hodin, pátek od 13 do 18 hodin. Open: Tuesday – Sunday from 10 a.m. to 6 p.m., Friday from 1 p.m. to 6 p.m. Zámek Troja, U Trojského zámku 1, Praha 7 www.ghmp.cz kurátorka / curator: Sandra Baborovská redakce textů / copy editor: Marta Nožková překlad / translation: Vanda Krutsky grafická úprava / graphic design: Belavenir fotografie / photographs: Tomáš Rasl, Galerie plastik Hořice, Archiv Národní galerie, soukromá sbírka


Doplněná expozice českého sochařství přibližuje dobu přelomu 19. a 20. století, kdy z tradice klasicistní a novorenesanční plastické formy postupně vzniká moderní plastika. Tento „boj“ o nový výraz započal Josef Václav Myslbek (1848–1922), který se neorientoval na historismus, ale hledal porovnání ve francouzském kontextu. V jeho pozůstalosti se zachovaly například reprodukce děl Paula Duboise (1829–1905) a Eugèna Delaplanche (1836–1891). Dubois zaujal Myslbeka především jezdeckou sochou Johanky z Arku (1896) a Delaplanche ztvárněním tématu Hudby (1870) pro pařížskou operu. Nejen tito dva francouzští umělci byli pro českého sochaře důležitým inspiračním východiskem. Z  Myslbekových současníků lze jmenovat další – Alexandra Falguièra či Félixe Charpentiera, Alfreda-Charlese Lenoira, LouiseAlberta Lefeuvra nebo Alberta Bartholomé. Jednalo se převážně o akademické sochaře, kteří vystavovali od šedesátých let 19. století na pařížských Salonech. Překvapivě mezi takovým výběrem nalezneme v  Myslbekově archivní pozůstalosti zároveň i fotografie plastik výrazného českého Němce tvořícího především na počátku 20. století – Franze Metznera (1870–1919). Toto zjištění předznamenává stále nezpracované téma německy mluvících žáků, kteří navštěvovali sochařský ateliér na Akademii výtvarných umění v Praze souběžně se svými česky hovořícími kolegy. Josef Václav Myslbek započal novou éru českého sochařství svým pedagogickým působením ještě na


Josef Václav Myslbek, 1905, Archiv Národní galerie v Praze / Archives of the National Gallery in Prague

Uměleckoprůmyslové škole (1885), kde působil jako profesor figurálního modelování. Mezi jeho nejstarší žáky patřili Stanislav Sucharda a František Hošek. Sucharda se stal záhy Myslbekovým asistentem, slibný talent Hošek roku 1895 předčasně zemřel. Rok po jeho smrti přešel Myslbek na Akademii a založil tam samostatný sochařský ateliér. Sucharda a Hošek byli naladěni na žánrovou notu všedního života osmdesátých a devadesátých let


19. století, převládající tehdy spolu s doznívajícím vlastenectvím. Jako vývojově závažnější se jeví sociální žánr, který u nás otevřel již František Hergessel mladší skupinovou kompozicí Hákování na Jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Téma „práce“ bez žánrových schémat bylo pro české sochařství souhrnněji objeveno až výstavou belgického umělce Constantina Meuniera (1831–1905) pořádanou Krasoumnou jednotou (1906) v Rudolfinu. Jeho bronzy Kovář a Žena z lidu se staly pro mladé české sochaře poučením již dříve. Například Ladislav Šaloun vytvořil roku 1897 stejnojmennou plastiku Kovář a do pracovního žánru spadá i jeho Muž práce (Den ze dne). O meunierovské výtvarné řeči, která pomáhala utvářet sochařský názor nastupující generace počátku století, svědčí i Ledaři Josefa Mařatky, ověnčení v  roce 1900 Hlávkovou cenou. Díla bruselského sochaře sice vznikla v  posledním desetiletí 19. století, ale přesto překvapují svou životností a výrazovou monumentalitou. Na rozdíl od Myslbekova pojetí akt už není modelem idealizované krásy. Žáci nové školy začali objevovat také Meunierova přítele Augusta Rodina (1840–1917). Poznali ho osobně při příležitosti jeho významné výstavy pořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes roku 1902. Téhož roku se po boku Rodina představili na přehlídce Krasoumné jednoty v Rudolfinu absolventi Myslbekovy školy – čtyři mladá sochařská „K“ – jak píše K. B. Mádl v jedné ze svých recenzí pro Zlatou Prahu – Quido Kocian, Josef Kalvoda, Bohuslav Kafka a Ladislav Kofránek.


Kafka na sebe v Rudolfinu upozornil plastikou Raněný šermíř a Kofránek Děvčetem po koupeli, za které získal I. cenu na Akademii. Plastika byla vystavena v centru dvorany Rudolfina. Není jistě náhoda, že všichni čtyři byli absolventy proslulé C. k. odborné školy sochařsko-kamenické v Hořicích, kterou Myslbek uznával a dokonce ji upřednostňoval před Umprum. Měli větší cit pro tvoření v  kameni, dobrou řemeslnou průpravu, byli vzděláni v  anatomii, kresbě, modelování a sochařské reprodukci. K Myslbekovi nastupovali dobře technicky vybaveni, chyběl jim však rozhled v moderním sochařství. Tuto výhodu v nevýhodě měl Jan Štursa (1880–1925), který byl z finančních důvodů nucen po absolvování Hořic (1899) odjet pracovat do Berlína, kde se seznámil prostřednictvím Berlínské secese s novou moderností. Tehdy již ukončil jako první svá studia Kocian. Odnesl si z  nich po konfliktu s Myslbekem, i přes inovativní pojetí plastiky Šárka (1897), traumata a úzkosti, jichž se nikdy nezbavil. Roku 1900 byli Kofránek s Kafkou a Kalvodou přeloženi do druhého oddělení ve Stromovce, kde měli ateliéry malíři. Potkali se tam také se svými německy mluvícími spolužáky Aloisem Rieberem (1876–1944) a Karlem Wilfertem mladším (1879–1932). Oba se narodili v západních Čechách, Rieber v Bečově, Wilfert v Chebu. Po ukončení Akademie vystavovali v  rámci skupiny Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen po boku Franze Metznera, rodáka z  Všerub u Plzně. Metzner vyučoval na vídeňské uměleckoprůmyslové škole (1903–


1909), působil ale zároveň jako člen kuratoria německé sekce Moderní galerie v Praze a pravidelně se zúčastňoval výročních výstav Krasoumné jednoty v Rudolfinu. Roku 1905 mu byla věnována celá místnost, jejímž ústředním motivem se stala plastika Země. O rok později se vrátil do Berlína. Expresivní ladění jeho Mrznoucí ženy (před rokem 1905) a postavy Ženy kráčející ve větru (1904) Jana Štursy jako by berlínskou zkušenost obou sochařů připomnělo. V Berlíně působil před koncem století (1895) také hořický absolvent František Přítel (1867–1930), sochař, jehož jméno upadlo v českém kontextu v zapomnění. Přítelovo Torzo raněného vojína získalo na Mezinárodní výstavě v Mnichově zlatou medaili a za sochu Evy byl jmenován dopisujícím členem tamějšího spolku Secession. O zahraniční zakázky neměl nouzi, navrhoval například fontánu pro Buenos Aires, 1910, a v Čechách o sobě dával vědět na výročních výstavách Krasoumné jednoty až do roku 1908 s uvedeným bydlištěm v Berlíně. Ve stejné době se zcestovalý Přítel mohl potkat s dalším neznámým hořickým absolventem Janem Laušmanem (1882–1951), jenž odjel do Berlína po dokončení Umprum, sochařského ateliéru Stanislava Suchardy a ateliéru dekorativní plastiky Celdy Kloučka. Po svém návratu založil v Brně vlastní ateliér. Zachovaná díla spadají do období kolem roku 1903 a vyznačují se výraznou formální nadčasovostí. Výstava v zámku Troja naznačuje stylovou různorodost uměleckých forem v sochařském projevu kolem roku 1900 a zároveň vedle sebe představuje sochaře zná-


Pohlednice z 66. výroční výstavy Krasoumné jednoty v Praze, uprostřed: Franz Metzner, Země, napravo: Franz Metzner, Abatyše, 1905, Archiv Národní galerie v Praze / Postcard from the 66th anniversary exhibition of Krasoumná jednota in Prague, in the centre: Franz Metzner, Earth, on the right: Franz Metzner, Abbess, 1905, Archives of the National Gallery in Prague

mé vedle dávno zapomenutých. Dobový zápas o nový sloh zbavený historismů sváděli všichni sochaři, bez ohledu na předchozí snahy historiků umění o lineární pojetí dějin. Constantin Meunier z českého kontextu sochařství vypadl z důvodu tendenční totalitní dezinterpretace. Čeští Němci, kteří až příliš dobře zapadali do vzorce hitlerovské propagandy, byli z paměti sochařského kvasu přelomu století neprávem vytlačeni. Proto čeká badatele ještě dlouhá cesta přehodnocování, která úzce souvisí se snahou o vyrovnání se s vlastní historií.


Fotografie z Myslbekovy pozůstalosti, nedatováno / A photograph from Myslbek’s heritage, undated Archiv Národní galerie v Praze / Archives of the National Gallery in Prague


The supplemented exhibition of Czech sculpture attempts to illuminate to its visitors the period around the break of the 19th and 20th centuries, when the Classical and Neo-Renaissance traditions of sculpture gradually shifted to the origin of modern sculpture. This “battle” for new expression was initiated by Josef Václav Myslbek (1848–1922) who was not oriented in historicism, but who was looking for comparison in the French context. As a part of his heritage, the reproductions of the works of, for example, Paul Dubois (1829–1905) and Eugène Delaplanche (1836– 1891) have been preserved. Myslbek was primarily captivated by Dubois’ equestrian statue of Joan of Arc (1896) and Delaplanche’s execution of the theme of Music (1870) for the Paris Opera. These two French artists were not the only important inspirational starting points, however. Some of the other Myslbek contemporaries included Alexandre Falguière or Félix Charpentier, Alfred-Charles Lenoir, Louis-Albert Lefeuvre or Albert Bartholomé. They were primarily academic sculptors who had been exhibiting in the Paris Salons since the 1860s. Surprisingly, among this great selection of works in Myslbek’s archive heritage, we can also find photographs of sculptures of the influential Czech-German artist, Franz Metzner (1870–1919), who was active primarily at the beginning of the 20th century. This discovery is a foreshadow to the yet to be elaborated topic of German speaking students who attended the studio of sculpture at the Academy of Fine Arts in Prague together with their Czech speaking colleagues.


Josef Václav Myslbek started a new era of Czech sculpture with his pedagogical activity at the School of Art, Architecture and Design (1885), where he taught figural modelling. Stanislav Sucharda and František Hošek were among Myslbek’s eldest students. Sucharda soon after became his assistant, and Hošek, a promising talent, died early in 1895. A year following his death, Myslbek went to teach at the Academy and established an independent studio of sculpture there. Sucharda and Hošek were tuned to the common life genre note of the 1880s and 1890s which was prevailing at that time together with the fading patriotism. The social genre, which was introduced in Bohemia already by František Hergessel with a younger group composition Hákování (Ploughing) at the jubilee exhibition in Prague in 1891, appears to be more important with respect to overall development. The theme of “work”, without genre schemes, was not really discovered by the Bohemian sculpture until the exhibition of the Belgian artist Constantin Meunier (1831– 1905) organized by the Krasoumná jednota (Kunstverein für Böhmen) in 1906 in Prague’s Rudolfinum. Young Czech sculptors had been introduced to his bronzes The Blacksmith and The Common Woman already earlier. For example, in 1897 Ladislav Šaloun created a homonymous statue The Blacksmith, and his Working Man (Day in Day out) also falls into the working genre. Meunier’s artistic expression, which helped to form the sculpture opinion of the succeeding generation at the beginning


Constantin Meunier, Návrat horníků (reliéf z Pomníku práce pro Brusel) / Returning Miners (relief from The Monument to Labour for Brussels), (1890–1893), repro: Volné směry VII, 1904

of the century, is also supported by Josef Mařatka’s Icemen, crowned in 1900 by the Hlávkova Award. Although the works of this sculptor from Brussels originated in the last decade of the 19th century, they have a surprising lifespan and imposing expression. Unlike Myslbek’s executions, Meunier’s nudes no longer represent the model for idealized beauty. The students of the new school also started to discover Meunier’s friend August Rodin (1840–1917). They were able to meet him personally at the occasion of his significant exhibition organized by the Mánes Association


of Fine Artists in 1902. In that same year the graduates of Myslbek’s school – four young “Ks” of sculpture – as K. B. Mádl wrote in one of his reviews for the magazine Zlatá Praha (Golden Prague) – Quido Kocian, Josef Kalvoda, Bohuslav Kafka and Ladislav Kofránek, were introduced at the side of Rodin at the Krasoumná jednota exhibition in the Rudolfinum. Kafka was noticed in the Rudolfinum for his sculpture Wounded Fencer and Kofránek for his Girl after Bath, for which he received 1st prize of the Academy. This sculpture was exhibited in the centre of the vestibule of the Rudolfinum. It is surely no coincidence that all four artists were the graduates of the renowned Technical sculpture-stone-cutting school in Hořice, well regarded by Myslbek who actually preferred it to UMPRUM (Academy of Arts, Architecture and Design in Prague). They had a greater feeling for forming in stone, they had a good training in craftsmanship, and they were educated in anatomy, drawing, modelling and sculpture reproduction. They came to Myslbek’s school well equipped technically, but they did not have an overview of modern sculpture. Jan Štursa had an advantage here because due to financial reasons he was forced to go to Berlin after graduating from Hořice in 1899, where he was introduced to the new modernity through Berlin’s Art Nouveau style. At that time Kocian was the first to complete his studies. However, following a conflict with Myslbek, over his innovative execution of the sculpture Šárka (1897), he suffered from trauma and anxiety, which he never recovered from.


Ladislav Kofránek, Děvče po koupeli (Studie mladého děvčete) / Girl after Bath (Study of a Young Girl), 1902, I. cena na výstavě Krasoumné jednoty / 1st prize Krasoumná jednota exhibition


In 1900 Kofránek, Kafka and Kalvoda were transferred to the second department in Stromovka where painters had their studios. There they met their German speaking classmates Alois Rieber (1876–1944) and Karl Wilfert Junior (1879–1932). Both of them were born in western Bohemia – Rieber in Bečov and Wilfert in Cheb. Following their graduation from the Academy they used to exhibit with the group Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen at the side of Franz Metzner, born in Všeruby near Pilsen. Metzner became a professor at the Vienna College of arts and sciences (1903–1909), but at the same time he was a member of the board of the German division of the Modern Gallery in Prague and he regularly participated in the annual exhibitions of the Krasoumná jednota in the Rudolfinum. In 1905 an entire room was devoted to him here and the central motif was the sculpture The Earth. A year later he returned to Berlin. The expressive theme of his Freezing Woman (prior to 1905) and Jan Štursa’s figure of the Woman Walking in the Wind (1904) were a sort of reminder of the Berlin experience of both sculptors. Another graduate from Hořice, sculptor František Přítel, also worked in Berlin prior the end of the 19th century in 1895, but his name has been forgotten within the Czech context. Přítel’s Torso of a Wounded Soldier won a gold medal at an International exhibition in Munich and he was named the corresponding member of the local Secession Society for his sculpture Eve. He had an abundance of international contracts; in 1910 he


designed, for example, a fountain for Buenos Aires. In Bohemia he used to participate in the annual exhibitions of the Krasoumná jednota until the year 1908, stating Berlin as his permanent residence. During the same time, the well-travelled Přítel had the opportunity to meet another unknown graduate from Hořice, Jan Laušman, who went to Berlin after completing his studies at UMPRUM in the studio of sculpture of Stanislav Sucharda and studio of decorative sculpture of Celda Klouček. Upon his return, he established his own atelier in Brno. His preserved works are from the period around year 1903 and they are characterized by its distinct formal timelessness. The exhibition at the Troja Château implies the diversity of artistic forms in sculpture expression around the year 1900, and, at the same time, it presents sculptors universally famous together with those who have been long forgotten. The period battle for a new style free of historicism was fought by all sculptors, disregarding the previous art historians’ attempts for a linear interpretation of history. Constantin Meunier was omitted from the Czech sculpture context due to tendentious totalitarian misinterpretation. Czech Germans, who fitted too well in the formula of Hitler’s propaganda, were unjustly forced out of the memory of the sculpture elite at the break of the century. Therefore, there is still a long path of re-evaluation, which is closely related to coping with one’s own history, ahead of the respective researchers.


Ernst Popp, Vlastní podobizna, 1848, Muzeum hlavního města Prahy / Self-Portrait, 1848, The City of Prague Museum


Pražský figurální porcelán a jeho modelér Ernst Popp × Prague Figurine Porcelain and Its Sculptor Ernst Popp − Zámek Troja 1. 4. — 2. 11. 2014

Galerie hlavního města Prahy Muzeum hlavního města Prahy / Prague City Gallery The City of Prague Museum

Otevřeno: úterý – neděle od 10 do 18 hodin, pátek od 13 do 18 hodin. Open: Tuesday – Sunday from 10 a.m. to 6 p.m., Friday from 1 p.m. to 6 p.m. Zámek Troja, U Trojského zámku 1, Praha 7 www.ghmp.cz kurátorka / curator: Martina Lehmannová, MHMP redakce textů / copy editor: Marta Nožková překlad / translation: Vladimíra Šefranka grafická úprava / graphic design: Belavenir fotografie / photographs: Jan Diviš, Muzeum hlavního města Prahy / The City of Prague Museum


Ernst Popp, Orientálec a orientálka (flakon), 1845–1852, Muzeum hlavního města Prahy / Oriental Man and Woman ( flacon), 1845–1852, The City of Prague Museum

Muzeum hlavního města Prahy ve svých sbírkách uchovává jedinečnou kolekci pražského porcelánu. Velkou část tvoří figurální sošky, jejichž výběr je představen na výstavě na zámku v Troji. Porcelán po staletí fascinuje křehkou krásou. Poznat tajemství výroby čínského porcelánu bylo dlouho touhou Evropanů. Vyrábí se z kaolinu smíchaného s živcem a křemenem, který se vypaluje při teplotě 950 °C, pak se polévá a maluje a vypaluje znovu při teplotě 1380–1400 °C.


První porcelánový předmět přivezl do Evropy ve 13. století Marco Polo. Tehdy pro něj neexistovalo označení, a tak ho cestovatel přirovnal k mušli – „porcella“, která když se odštípne, je její střep velmi podobný střepu porcelánu. Porcelán se stal žádaným dovozním artiklem z Dálného východu, v angličtině se dodnes porcelánu říká i „china“. Teprve v roce 1709 Johann Friedrich Böttger tajemství rozluštil a roku 1710 se podařilo zahájit výrobu porcelánu v Míšni, roku 1718 byla otevřena porcelánka ve Vídni. Praha si na svou porcelánku musela počkat ještě dalších 120 let. Sice už roku 1750 saský klenotník Jacob Michael August podal žádost o založení továrny, přidělení místa, exkluzivitu pro své výrobky a povýšení do šlechtického stavu, ale neuspěl. Státní úřady neměly zájem na tom, aby státní porcelánce ve Vídni vyrostl konkurent. Stávalo se tedy, že zájemci nežádali o povolení výroby porcelánu, ale jemné kameniny. Takový byl i případ Prahy. Přímým předchůdcem porcelánky byla manufaktura na výrobu kameniny založená roku 1791. Sídlila na rohu ulic Na Florenci a Havlíčkovy. Přes vysokou kvalitu se kamenina nemohla porcelánu vyrovnat. Pod vedením nového ředitele, drážďanského obchodníka Carla Ludwiga Kriegela (1801–1862), byla roku 1837 zahájena výroba porcelánu. Úspěšný rozvoj přiměl ředitele přestěhovat firmu Kriegel & Comp v roce 1842 do lepších prostor na Smíchově ve Vrázově ulici.


V ostré konkurenci dalších českých porcelánek musel najít vlastní cestu. Rozhodl se produkovat co nejkvalitnější nádobí a především figurální plastiku. Carl Ludwig Kriegel angažoval roku 1845 modeléra Ernsta Poppa, který vytvořil řadu skvělých figur, bust a dalších návrhů. Především díky jeho práci se pražská porcelánka vyšvihla mezi evropskou elitu. Ernst Bruno Johannes Popp (1819–1883) pocházel z německého Koburgu. Studoval sochařství na mnichovské Akademii výtvarných umění v ateliéru Ludwiga Schwanthalera, jednoho z nejvýznamnějších německých sochařů období biedermeieru. V pražské porcelánce své školení velmi dobře zúročil. Jako vynikající portrétista se Popp představil sérií biskvitových bust. Biskvit je nepolévaný porcelán vypalovaný při teplotě 800–1000 °C. Ve své době se jednalo o oblíbený materiál imitující mramorové sochy. Busty se vyráběly ve třech velikostech, často jako suvenýry. Takovým příkladem jsou portréty panovníků: Ferdinanda V. Dobrotivého, Franze Josefa a Sissi, či Karla IV., která byla vyrobena u příležitosti oslav 500. výročí od založení univerzity. Oblíbené byly portréty umělců a vědců, minulých i současných. V jejich výběru hrála velkou roli aktuální obliba jednotlivých osobností, ale Popp měl zřejmě dost volnou ruku, protože u příležitosti úmrtí svého učitele Schwanthalera roku 1848 vymodeloval jeho bustu, dokonce neodolal a ztvárnil také autoportrét.


Ernst Popp, Johann Nestroy v roli Willibalda, po 1857, Muzeum hlavního města Prahy / Johann Nestroy in the role of Willibald, after 1857, The City of Prague Museum


Portrétní rysy měly i figury vídeňských herců Johanna Nepomuka Nestroye, Wenzela Scholze či Karla Treumanna. Individuální rysy měly i sošky představující různé typy národností či řemesel. Snad nejdůležitější a nejpočetnější součástí sortimentu pražské porcelánky byly druhorokokové sošky mileneckých párů, dětí, amoretů a také figury květomluvy. Intimní rozměry porcelánu dovolovaly dát soškám radikálnější charakter, někdy až lehce eroticky zabarvený. Inspiraci nacházel Ernst Popp v produkci francouzských porcelánek z poloviny 18. století, jako je například jedinečné sousoší Flétnistky původně inspirované kresbou Françoise Bouchera. Dále čerpal z tvorby míšeňských a vídeňských modelérů. Kromě toho ale vycházel i ze soudobých zdrojů. Od roku 1852 pracoval na sérii květomluvy, modelované podle publikace Les fleurs animées vydané v Paříži roku 1847 s rytinami Charlese Geoffroye provedenými podle kreseb Jeana Gérarda. Vedle práce pro porcelánku byl Ernst Popp zaměstnaný jako pedagog. Od roku 1851 vyučoval modelérství na škole Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách a na Německé vyšší reálce. Na přelomu let 1854 a 1855 začal vyučovat na Královském stavovském technickém učilišti v Praze. Když se polytechnika v roce 1859 rozdělila na českou a německou, zůstal na německé. Vychoval celou generaci sochařů, jedním z jeho žáků byl i syn Antonín Popp.


Ernst Popp (?), Útok těžké kavalerie, po 1852, Muzeum hlavního města Prahy / The Assault of Heavy Cavalry, after 1852, The City of Prague Museum

Pražská porcelánka si svou pozici udržela do konce 60. let 19. století. Pak kvalita postupně upadala, figurální porcelán z nabídky mizel ve prospěch izolátorů a elektrotechnických potřeb. Roku 1908 šla firma do konkurzu a roku 1910 byly budovy prodány v dražbě.


Ernst Popp, Flétnistka, 1848–1852, Muzeum hlavního města Prahy / Flautist, 1848–1852, The City of Prague Museum


The City of Prague Museum has in store a unique collection of Prague porcelain. Its major part consists of figurative sculptures, from which selected pieces are presented in the exhibition of the City Gallery Prague at the Troja Château. Porcelain for centuries fascinates by its delicate beauty. It is made of kaolin mixed with feldspar and quartz, which is fired at 950 °C and then glazed and painted and fired at the temperature of 1380–1400 °C. The first porcelain object was brought to Europe in the 13th century by Marco Polo. At that time it had no name, so Marco Polo likened it to a cowrie shell – “porcella”, which when split off produces similar shards to those of porcelain. Porcelain became a highly sought-after commodity imported from the Far East; in English porcelain is still referred to as “china”. In 1709 Johann Friedrich Böttger finally discovered the secret, and in 1710 porcelain began to be manufactured in Meissen; in 1718 a porcelain manufactory opened in Vienna. Prague had to wait for production of porcelain for another 120 years. Although as early as 1750 Saxon jeweler Jacob Michael August filed an application for the establishment of a factory, allocation of space, provision of exclusivity for his products and his ennoblement, he was rejected. The state authorities were not interested in creating competition for the


state porcelain manufactory in Vienna. Therefore instead of asking for permission to manufacture porcelain other candidates applied for fine stoneware. Such was the case in Prague. The direct predecessor of the porcelain factory was a stoneware manufactory established in 1791. It was situated on the corner of Na Florenci and Havlíčkova Streets. Despite its high quality, stoneware could not compete with porcelain. The production of porcelain began in 1837 under the management of a new director, the Dresden businessman Carl Ludwig Kriegel (1801–1862). The successful development made the director move Kriegel & Comp in 1842 to a better place on Vrázova Street. In sharp competition with other Czech porcelain factories it had to find its own market. Kriegel decided to produce the highest quality tableware and above all figural sculpture. Carl Ludwig Kriegel engaged in 1845 the modeler Ernst Popp, who created many great figures, busts and other designs. Thanks mainly to his work the Prague porcelain factory climbed among the European elite. Ernst Bruno Johannes Popp (1819–1883) hailed from Coburg, Germany. He studied sculpture at the Munich Academy of Fine Arts in the department of Ludwig Schwanthaler, one of the most important German sculptors of the Biedermeier period. In the Prague porcelain factory he capitalized his training very well. As an outstanding portraitist Popp


Ernst Popp, Růže (Růže, ó jak tě krása a nevinnost šlechtí, sličná milenko!), po 1852, Muzeum hlavního města Prahy / Rose (Rose, how noble you are made by beauty and innocence, sweet love), after 1852, The City of Prague Museum


made his debut by a series of biscuit busts. Biscuit is unglazed porcelain fired at the temperature of 800– 1000 °C. At the time it was a popular material imitating marble statues. The busts were made in three sizes, often as souvenirs. For example, they featured portraits of monarchs such as Ferdinand V, the Gracious, Franz Josef and Sissi; a bust of Charles IV was made in 1848 to celebrate the 500th anniversary of the founding of Charles University in Prague. Favorite portraits were those of artists and scientists past and present. A big role in their selection was played by the current popularity of individual personalities, but Popp was apparently given a free hand since he was able to model a bust of his teacher Ludwig Schwanthaler on the occasion of his death in 1848; he could not resist creating his self-portrait as well. Popp also made figures of Viennese actors Johann Nepomuk Nestroy, Wenzel Scholz and Karl Treumann. Statues representing various nationalities and types of crafts had individual features as well. Perhaps the most important and most frequently reproduced items of the Prague porcelain factory were Second Rococo statuettes of loving couples, children, amoretti as well as figures representing the language of flowers. Intimate dimensions of porcelain made it possible to provide the statuettes with a more radical character, sometimes slightly erotically tinged. Ernst Popp found inspiration in the production of


French porcelain manufactories from the mid-18th century, such as the unique group sculpture Flautist had been originally inspired by a drawing by François Boucher. He also drew from the work of Meissen and Vienna modelers as well as contemporary sources. Since 1852 he had worked on a series of the language of flowers modeled after the book Les Fleurs Animées, published in Paris in 1847, with engravings by Charles Geoffroy after drawings by Jean Gérard. In addition to working for the porcelain factory, Ernst Popp was employed as a teacher. From 1851 he taught modeling at the School of the Association for the Encouragement of Industry in the Czech Lands and at the German College. At the end of 1854 and beginning of 1855 he began to teach at the Royal Estates Polytechnic School in Prague. When in 1859 the Polytechnic split into the Czech and German schools, he remained in the German one. He raised a whole generation of sculptors; one of his pupils was his own son Antonín Popp. The Prague porcelain factory kept its position until the end of the 1860s. Then the quality gradually declined and figural porcelain was replaced by insulators and electrical and technical wares. In 1908 the company went into bankruptcy and in 1910 its buildings were sold at auction.


Ernst Popp, Svlačec / Morning Glory, po/after 1852, Muzeum hlavního města Prahy / The City of Prague Museum

Pražský figurální porcelán a jeho modelér Ernst Popp × Prague Figurine Porcelain and Its Sculptor Ernst Popp − Zámek Troja 1. 4. — 2. 11. 2014

Trojský zámek 2014  

Výstavní program

Trojský zámek 2014  

Výstavní program

Advertisement