Page 1

dok rEvUE 1.11

rozhovor

úvodník Každý obor sice vyrůstá z nadšení a objevů, ale od určitého okamžiku potřebuje pevný základ pro svůj rozvoj. Po dobrodružství počátku nastupuje systematická práce v rámci, který umožní nejen experimentovat, ale i navazovat na popsanou historii, vést dialog s kritickou reflexí i zdokonalovat technické dovednosti. Je smutné, že v zemi, kde má rozhlasové vysilání silnou, bezmála devadesátiletou tradici a kde rozhlas hrál důležitou roli ve společensko-politickém vývoji, se právě jeden z jeho výsostných žánrů netěší možnosti rozvoje. Jako by rozhlasový dokument stále byl v té úvodní nadšenecké fázi. Navzdory jeho potenciálu ve vztahu k poznání společnosti mu chybí systém financování, vývojové centrum i profesionálové, kteří by se mu věnovali jako svému povolání. Rozhlasový dokument tu sice je, ale tak nějak navzdory. DokRevue

Dokument bez obrazu má své přednosti Rozhovor s autorkou rozhlasových dokumentů Bronislavou Janečkovou Jaká je současná situace českého rozhlasového dokumentu? Dokument byl a je i v novodobém rozhlase vždycky tak trochu vyvzdorovaným žánrem, který přežívá jen díky několika nadšencům. Podmínky pro jeho rozvoj nejsou příliš příznivé. I ve vysílání většiny stanic Českého rozhlasu převažuje proudové vysílání, v němž se střídají krát-

ké slovesné vstupy s hudbou. Mezi rozhlasáky se vedou diskuse o tom, do jaké míry je dnes rozhlas poslouchán soustředěně, či jako zdroj informací, anebo zvuková kulisa. V současnosti převažuje klipovité vnímání, které dává přednost krátkým informacím a zestručnění obsahů. Slovesné pořady, a tedy i dokumenty, jsou stále častěji přesouvány do večerních hodin, protože přes den podle řady expertů na výzkum poslechu neodpovídají biorytmu, jaký má současný posluchač. Pochybnost o účinku delších slovesných ploch je uvnitř rozhlasu patrná a myslím, že někdy je větší než mezi posluchači samými. Pozvolné ubývání slov může být jen dalším krokem k tomu, aby se v  budoucnu vytratila schopnost intenzivního poslechu. Jaké má dokument produkční a dramaturgické zázemí? V Českém rozhlase není speciální oddělení dokumentární tvorby. Jeho personální struktura je totiž postavena na prioritě zpravodajství a publicistiky a nepřeje

dok 1


rozhovor

Bronislava Janečková – Dokument bez obrazu má své přednosti

specialistům-dokumentaristům. Téměř na každé stanici je sice tvůrce, který dokumenty dělá nebo má tu ambici, ale skoro nikdo na ně nemá čas, protože musí především moderovat, točit krátké příspěvky, kloubit moderované proudy. Tvůrci nemají dokument jako hlavní pracovní náplň, a tak vzniká většinou mimo pracovní dobu, „jako koníček“. Ani s externími rozhlasovými dokumentaristy nelze zatím příliš počítat. Systém honorářů a práce nejsou nastaveny tak, aby se jim spolupráce vyplatila nebo aby se jí někteří externí tvůrci mohli věnovat soustavně. Odrazuje je i fakt, že na rozdíl od televize a filmu je rozhlasový dokumentarista sám sobě natáčecím technikem, střihačem a režisérem. Externista tedy musí investovat do profesionální techniky, pořídit si do počítače program na střih a hlavně se musí naučit techniku zvládat. I když je pak nezávislý, pro mnohé začínající tvůrce to bývá nepřekročitelná překážka. Obvykle pak natočí z  fandovství jeden dva dokumenty do roka.

měsíce mapovali, co se v nemocnicích děje a jak tuto situaci prožívají a vidí různí lidé včetně ministra zdravotnictví. Čili po dlouhé době ryze aktuální téma. Nakonec bylo docela obtížné dostat tento dokument do vysílání. V  čase stále větší popularity audioknih mezi posluchači ten zájem určitě je. Jaký má však rozhlasový dokument u nás institucionální rámec? Vyučuje se například někde? Nevyučuje. Uvažuje se o přednáškách v rámci studijního programu orální historie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Ale myslím, že možná i na FAMU či na žurnalistice by rozhlasový dokument měl mít své místo. Mohlo by to motivovat další potenciální tvůrce k tomu, aby se mu věnovali. Dobrých rozhlasových dokumentaristů není mnoho.

Současná témata není kam dát Jsou v  Českém rozhlase pravidelná okna pro vysílání dokumentu? Na Vltavě se vysílá Radiodokument ve středu večer ve 21.45, na „Dvojce“ je pak čas pro dokumenty v neděli ve 22 hodin. Český rozhlas 6 dává po dvacáté hodině prostor historickým a politickým tématům, ale častěji v  publicistické podobě. Úspěšný cyklus Stanislava Motla Stopy, fakta, tajemství o tajemstvích historie, vysílaný v neděli dopoledne na Dvojce, dokazuje, že dokument posluchače zajímá, patří k těm nejposlouchanějším. Je zvláštní, že tři čtvrtiny rozhlasových dokumentů jsou o historii. Současná tematika bývá autorsky těžší a také je obtížnější ji umístit do vysílání. Aktuální dokumenty by tématem patřily na Radiožurnál, ale nehodí se tam žánrem. Radiožurnál dokumenty téměř nevysílá. Je tedy paradox, že vyloženě aktuální témata není kam dát. Na jednadvaceti stanicích. Tím, že se nezpracovávají pravidelně, stanice s nimi pak v dokumentární podobě nepočítají. Je to i tím, že v posledních letech jde proti dokumentu i posun priorit rozhlasových žánrů a pojetí vysílacího schématu veřejnoprávního rozhlasu, které počítá spíše se střídáním hudby a krátkých příspěvků. Nedávno se nám v týmu několika dokumentaristů podařilo natočit hodinový dokument Čas rozhodování o odchodu lékařů z nemocnic. Na různých místech jsme dva

dok 2

Bronislava Janečková začínala v Československém rozhlase jako redaktorka a moderátorka pořadů pro mládež a stereofonních pořadů. Od roku 1985 pracovala jako publicistka a dokumentaristka Československé, později České televize, současně externě spolupracovala s Českým rozhlasem. V roce 2006 se do něj vrátila. Nyní pracuje jako odborná redaktorka pro dokumentární tvorbu.

dokumenty, a tím se uživí. Složitostí a pracností je lze přirovnat k  procesu vzniku rozhlasové hry. Odjel do Afriky, aby zachytil zlomky příběhů lidí z těch nejchudších států, a vytvořil úžasný dokument s  názvem Děti ze Sodomy a Gomory o tom, proč je snem mladých lidí z Afriky žít v Evropě. Vznikla tak působivá dokumentární sonda do osudů mnoha mladých lidí bez perspektivy. Má neuvěřitelně živou zvukovou stopu, každá výpověď charakterizuje prostředí počínaje ruchem hrabání na skládkách odpadu, zvuky vesnic a ulic, zabíjením ovcí, zpěvem, křikem a střelbou konče. Autor sbíral materiál téměř půl roku. Rozhlasové dokumenty u nás nikdy nedostaly šanci vznikat s  takovou tvůrčí, ekonomickou a časovou investicí. Kolik dokumentů by musel český autor za rok udělat, aby se tím uživil? Kdyby točil pro Vltavu, pak takových dvacet dokumentů do roka. A to není samozřejmě možné, protože například ten dokument o situaci českých lékařů vznikal dva měsíce, i když jsme ho dělali v šesti lidech. Na rovinu řeknu, že se čistě rozhlasovou dokumentaristikou nelze externě uživit. Honorář za autorský dokument se pohybuje v rozmezí osmi až patnácti tisíc korun, ale to je včetně nákladů, které dokumentarista s natáčením má. Proč rozhlas nedokáže na dokumenty vyčlenit víc? Protože je personálně i finančně postavený převážně na publicistice a zpravodajství. Každá stanice zvlášť může svůj rozpočet ovlivnit. Každý šéf však uvažuje ekonomicky a většinou dá přednost obvyklé jistotě běžného proudového vysílání před pracným a drahým pořadem. A pak je to začarovaný kruh, protože v rozhlase se někdy právem ozývá, že dokument je nudný nebo nekvalitní, a proto si ty podmínky nezaslouží, ale aby mohl být kvalitnější, lepší podmínky potřebuje. Je také zavádějící hodnotit kvalitu podle poslechovosti, protože ve většině případů je dokument nasazen do méně poslouchaných časů. Ale když je tomu jinak, jako v případě cyklu Stanislava Motla, zapne si ho 300 tisíc posluchačů. To je jedna z největších poslechovostí dané stanice.

Občas si pomáháme sami, vozím z mezinárodních festivalů ukázky zahraničních dokumentů, pouštíme je s  kolegy, rozebíráme je. Situaci komplikuje i fakt, že tvůrci pracují na různých stanicích, nemají příležitost se potkávat a dokument vlastně ani nemají v pracovním úvazku. V jakých podmínkách vzniká rozhlasový dokument v zahraničí? Vyjít ven ze studií Tvůrčí investice do dokumentů je v některých zahraničních rozhlasech nesrovProč se dokument nestal přirozenou natelná. Například loňský vítěz Prix součástí vysílání? Vychází tento postoj Italia v kategorii radiodokumentu Jens i z historických kořenů? Jarisch z Německa za rok natočí jako nePrvní pokusy o pořady s dokumentárnízávislý dokumentarista dva až tři velké mi prvky vznikly ve třicátých letech, kdy


rozhovor

sport Zemřel Richard Leacock. Režisér, který začínal jako kameraman u Roberta Flahertyho, autora prvních dokumentárních filmů vůbec. I při vlastním natáčení zůstával tím, kdo určuje, co divák vidí. Jeho filmový objektiv sledoval Johna F. Kennedyho, Igora Stravinského či Marcela Duchampa. V šedesátých letech byl vůdčí postavou Direct cinema, hnutí, které usilovalo o bezprostřednost a autenticitu v kinematografii. V devadesátých letech ze stejných důvodů uvítal i nástup digitálních kamer a navzdory tehdejšímu naladění režisérů napříč generacemi zarputile prosazoval jejich používání. „Nyní může film natočit každý. Už nepůjde o to, zda má režisér na natáčení peníze, ale zda má co říct. Podobně jako v literatuře. Tužku má každý, záleží jen na tom, co s ní dokáže napsat,“ pronesl v roce 2000 na jihlavském festivalu, kde osobně převzal Cenu za přínos světové kinematografii. Kromě Jihlavy navštívil ve stejném roce i karlovarský festival, kde zasedl v porotě, a o pár let později i festival Jeden svět. Dokumentarista Martin Vadas se v roce 2007 stal signatářem kontroverzního manifestu D.O.S.T. Kromě některých politiků ODS ho podepsali také lidé ze stran Právo a spravedlnost a sdružení Vlastenecká fronta, které Bezpečnostní informační služba zařadila ve výroční zprávě za rok 2006 mezi krajně nacionalisticky až xenofobně zaměřené organizace. „Uznávám hodnotu národa a vlasti jako konstitutivní prvek utváření lidské osobnosti a odmítám se rozplynout v tavicím kotlíku vykořeněného kosmopolitismu,“ píše se mimo jiné v textu, který dále podtrhuje: „Uznávám nestejnost a komplementaritu muže a ženy a odmítám shora řízený program bezpohlavní společnosti.“ Z dvaceti filmových kritiků oslovených časopisem Cinepur, kteří měli vybrat pět nejlepších filmů roku 2010, jen šest uvedlo jako jeden ze svých nejsilnějších filmových zážitků i dokumentární film. Třikrát byl zmíněn Vlastní životopis Nikolae Ceauşesca, oceněný loni na MFDF Jihlava Cenou pro nejlepší dokument střední a východní Evropy, dvakrát poslední snímek Jeana-Luca Godarda Socialismus a jednou mexický film Alamar. V roce 2010 distributoři uvedli do českých kin 21 hraných a 16 dokumentárních českých celovečerních filmů. Českého lva i Cenu kritiků pro nejlepší dokument získal snímek Katka režisérky Heleny Třeštíkové, který patří mezi mezinárodně i divácky nejúspěšnější české filmy minulého roku. „Bída zdejší filmové kritiky je dána neustálým nadbíháním mainstreamu,“ napsal Kamil Fila ve své reflexi Cen české filmové kritiky. 

Bronislava Janečková – Dokument bez obrazu má své přednosti

tvůrci vycítili, že jakmile jim to technika umožní, musejí vyjít ven ze studia. Ale to se ještě vůbec nepoužívalo slovo dokument, to byla rozhlasová pásma. Obvykle šlo o rozhovory, reportážní popisy nebo aranžované scénky na jedno téma, které spojoval komentář a hudba. Jejich vývoj přerušila válka a tři roky po ní následovaly únorové události v roce 1948. Totalitní režimy tomuto žánru nepřejí, protože nestojí o to, zaznamenávat realitu s jejími kontrasty. Nejstarší zachovaná nahrávka reportážního pásma Haló, vzhůru do Prahy! z roku 1938 byla natočena jako simulace přímých vstupů z  nejrůznějších koutů Prahy v čase všesokolského sletu. Při představě tehdejších těžkopádných a objemných záznamových zařízení je takto dynamické pásmo technologickým zázrakem, protože se v něm prolínají autentické zvuky a rozhovory s  komentářem reportéra. Takovýchto pokusů zachytit realitu bylo velmi málo a pak na dvacet let téměř vymizely, dokument umřel, protože rozhlas byl nástrojem politiky. Až politické uvolnění šedesátých let možnosti pro dokumentaristické metody rozšířilo. Po roce 1969 je tradice českého dokumentu znovu nadlouho přerušena. Během normalizace na tomto poli téměř nic pozoruhodného nevzniká. Tradice dokumentu v rozhlase tedy pokračuje až po pádu komunistického režimu? Po roce 1990 se mění i terminologie a začíná se hovořit o dokumentech a takzvaných featurech. Dokumenty vznikají z logické potřeby znovu a jinak komentovat dějiny. Ten skutečný dokument vytváří až Zdeněk Bouček. V té době se začínají mapovat nové fenomény současnosti. Například jeho dokument Před koncertem po koncertě o střetu skinheadů, punkerů a anarchistů, v němž naplno zaznívají názory extremistů. Po roce 1990 se vyvíjí i specializovaná dramaturgie dokumentů, v rozhlase vznikají speciální dokumentární řady a tento žánr se stává pravidelnou součástí programových schémat.

Bezprostřednější než na kameru

uvědomuji i při sledování některých televizních pořadů, v nichž je obraz doslova zbytný a režisér jej vycpává záběry, které pozornost diváka spíše oslabují. Pokud je základem televizního pořadu vyprávění či rozhovor, nebývá taková obrazová bezradnost výjimkou. Jsou dokumenty, v nichž režisér nutí své protagonisty neustále chodit odkudkoliv kamkoliv, věšet suché prádlo na balkoně a dělat různé úkony, aniž by to mělo vnitřní obsahovou spojitost s tématem. V takovém případě stačí zavřít oči a zjistíte, že vám obraz nechybí, a co víc, že vás neruší. Ono totiž jak v rozhlase, tak v televizi platí, že skutečný dokument nejde ošidit. Čím je rozhlasový dokumenty typický v používání výrazových prostředků? Jednou se mne někdo zeptal, zda by pouhým zrušením obrazu u televizního dokumentu automaticky vznikl rozhlasový dokument. To určitě ne. Rozhlasový dokument má svou dynamiku, vnitřní strukturu, svou interpunkci… a drze řeknu, že i svou barevnost a obraznost. Jeho základem je příběh, který se odehrává ve zvukovém prostoru. S  prostorem pracuje režisér rozhlasové hry, herec, ale i rozhlasový dokumentarista. Takový prostor není reálně vyměřen, ale jeho podobu vytváříme stereofonním zvukem, pohybem v exteriéru, slovem jako výrazovým prostředkem. Pracujeme s ruchy, s hudbou, ale i s tichem. I pauza má svoji dramatičnost. Čeho se obáváte nebo co vám v současnosti nejvíc chybí? Trápí mne nedůvěra některých kolegů ve vztahu k tomuto žánru. Jsem přesvědčená, že v rozhlase je tvůrčí potenciál vytvořit kvalitní, mezinárodně srovnatelné a poslouchané dokumentární cykly. Chybí však možnost specializace rozhlasáků na dokumentaristiku a lepší podmínky pro externisty. Dokumentů nemusí být mnoho, ale měly by z programu zasvítit v časech, které jsou poslechu příznivější. Když už se podaří špičkový dokument, málokdo ho slyší. Posluchači potřebují vědět, že se někde pravidelně setkají s kvalitou. Například nyní se začal v Českém rozhlase 6 vysílat zajímavý dokumentární cyklus o historii Rádia Svobodná Evropa, který by si zasloužil minimálně jednu reprízu na některé z celoplošných stanic. Ale jsem nakonec optimistka a myslím, že rozhlasový dokument je natolik výlučná a originální disciplína Českého rozhlasu, že ji ta lepší období teprve čekají.

Máte zkušenost i s televizním dokumentem. V  čem vidíte přednosti toho rozhlasového? Rozhlasoví dokumentaristé se vyjadřují zvukem, který nahrazuje obraz a vyvolává vjemy. Neexistence obrazu může být zvlášť u určitých témat výhodou. To si -pk-as-mh-

dok 3


situační recenze

Lepší než Chaplinova „Moderní doba“ Vše pro dobro světa a Nošovic – nejnovější film režiséra Víta Klusáka, sociální groteska zkoumající souvislosti stavby a současného provozu automobilky Hyundai v moravských Nošovicích, vstoupil v únoru do kin. O vyjádření k filmu jsme požádali bývalého politika, který pracuje ve velké finanční skupině, novináře, který se dlouhodobě věnuje ekologickým tématům, a obyvatele Jihlavy, jehož živobytí je spojeno s automobily. Polemický text je důkazem diskuse napříč společností, kterou film vzbuzuje.

Nadnárodní koncern ve vztahu k regionu Robert Kafka: Menší místní firma se o své okolí většinou zajímá opravdově, nemůže si dovolit obvyklý postup nadnárodního koncernu, protože by to na ni samozřejmě mělo zpětný vliv. Pak působí úsměvně, když podobný moloch oslovuje své dodavatele a partnery s dotazníky, jak se jim firma jeví. Tomáš Feřtek: Pokud vím, srovnatelné projekty se stavějí skoro vždy na zelené louce, bez zvláštního ohledu na krajinný ráz a rozdíly v míře ostrakizace zaměstnanců jsou dány spíš kulturními rozdíly mezi dejme tomu Němci a Korejci než dobrými úmysly a kultivovaností některé z firem. Korporátní kultura je v tomto směru už významně globalizovaná a v zásadě se nijak významně neliší. Vladimír Mlynář: To, že korejská firma má jiné pracovní i kulturní vzorce chování než české firmy, je jasné a bylo by to určitě zajímavé téma, ale o tom film bohužel není. RK: Z ekonomického pohledu je postavení fabriky v Nošovicích určitě přínos nejen pro zaměstnance, kteří v tomto regionu práci shánějí obtížněji, ale určitě i pro místní dodavatele, ale toť vše. Nenabízí takřka žádné další hodnoty, ať pro své zaměstnance, nebo pro své okolí. Sice

dok 4

těm paním s motykami prostě proto, že se nenechaly zblbnout. VM: Představitelé továrny ve filmu žádné hodnoty nereprezentovali, pouze byli zachyceni (role mluvčího) jako hlupáci, takže není co srovnávat a pojmenovávat. RK: To, co ve filmu souznělo s mojí osobní zkušeností, je zejména předstírání činnosti, aby zaměstnanec vypadal zaměstnaně i v momentě, kdy na práci opravdu nic nemá. Krom toho absence lidského přístupu, v tomto případě ještě znatelnější než v jiných podobných továrnách. Mlč, buď rád, že si vyděláš své, pokud se ti u nás nelíbí, za branou stojí další. Pracovník roven robotům s tím, že oproti stroji má jednu zásadní nevýhodu – občas se zamyslí, a dokonce i něco požaduje. Krom toho přístup nadřízených – scéna s Ondrou balancujícím na špičkách a pánem v plášti mi připomněla pokus Nezapomenutelná scéna studentů psychologie rozdělených na doRK: Lidský řetěz při nakládání zelí na zorce a vězně. valník. Situace podobná práci u pásu, ale veliký rozdíl v pracovní atmosféře – smě- V čem film vystihuje dnešní jící se a zpívající ženy, na druhé straně českou společnost? plotu by jim asi do smíchu příliš nebylo. TF: Klusákův film mi v tomhle směru VM: Nezapomenu je asi silné slovo, nepřijde přehnaně pronikavý, ale musím ale působila na mě scéna, kdy jedna z náuznat, že ukazuje výstižně pozoruhodvštěvnic fabriky kolegyni vypráví, že nenou míru českého (v tomhle případě pojede na bratrův pohřeb, neb by jí provlastně spíš moravského) kompromisnicpadl zaplacený zájezd. tví, nestatečnosti a neochoty se ozvat. Na TF: V hlavě mi zůstal ten kluk, který je jedné straně ti, kteří sice brblají na „veza odmlouvání potrestán prací na lince třelce“, ale přesto podepíšou, na druhé a tančí na špičkách, aby vůbec dosáhl na straně jejich sousedé v rolích nadnárodauto plující nad ním. K tomu nadháněč jeho věku s vysílačkou a přísným výra- ních nadháněčů a ukázňovatelů, to je dozem. Lepší než Chaplinova Moderní doba. cela povědomý obrázek z naší historie. VM: Pokud v něčem film vystihuje česHodnoty přístupu k práci kou současnost, tak snad v povrchnosti pohledu na daný problém. Je to film řea pracovnímu prostředí meslně asi dobře natočený, ale podle RK: Zcela jistě bych do této fabriky mého názoru dost jednostranný, schemapracovat nešel. Když pominu, že to není tický a ideologizující. Je strašně snadné typ firmy, ve které bych chtěl pracovat, karikovat nadnárodní koncern a poetizonesmířil bych se s pozicí výrobního vat venkovský život. Myslím, že věci jsou nástroje, v níž jakákoliv osobní invence podstatně složitější a film je nezachycuje. není žádaná. Těžko by se asi mezi dělníky Bohužel. Hyundai našel některý, kterého jeho RK: Nic objevného či neznámého, stápráce naplňuje a který je na svou firmu le raději skloníme hlavu, abychom měli hrdý. Navíc rozdíl kultur je zde příliš své malé jisté, v hospodě si zanadáváme značný, český dělník se svými návyky se a ráno opět stojíme se zalepenými víčky velmi těžko přiblíží asijskému. u píchaček. TF: Možná nejpřesnější a nejvtipnější Vladimír Mlynář, bývalý politik, mi přišla ona závěrečná „reklama na zelí“, momentálně pracuje ve finanční skupině PPF. natočená ve velkohubém Hyundai stylu. Tomáš Feřtek, novinář a dramaturg, pracuje v oddělení vývoje Media Pro Pictures. Tam je ta pitomost a směšnost korpo- Robert Kafka, řidič kamionu, rátní kultury jasně pojmenovaná a v tu zaměstnán v Aeroklubu Jihlava. chvíli jako divák jednoznačně fandím -mh-as-pk-

se samozřejmě snaží tvářit vstřícně a podniká v tomto směru různé PR kroky, ale většinou jen pro to, aby bylo co založit do firemního archivu, což plyne už ze samé podstaty takového podniku, přece jen jde pouze o peníze. VM: Postavení fabriky Hyundai je zásahem do fungování regionu i rozvojovým krokem, film ale není v těchto otázkách výzvou k dialogu. Je to ryze autorský – názorový film, jednostranný a schematický. TF: V tomto směru mi přijde film poněkud matoucí. Staví do kontrastu chladný svět výroby aut a zemité pěstitele zelí. Ale ve skutečnosti jsou Nošovice kousek od Frýdku-Místku, na okraji ostravské aglomerace a přes všechny výhrady přispívá k řešení nezaměstnanosti, která tam opravdu je velkým problémem. Takže ač to neříkám úplně rád, považuji stavbu fabriky spíš za rozvojový krok.


recenze

básEň Svět nevejde se do vět, nejde přestavět, svět nejde vyprávět. Prezidenti, disidenti, doktoři a pacienti, všichni tady trávíme svůj malý večer. Je čas Odcházení. Je čas natočit film o vlastní době, natočit film a věnovat ho sobě. Běda, běda kritikům, běda, běda projevům, napíšu hru, porodím syna, pokácím strom. Čech, Rom, na CD–ROM se uložím, data flow, low, low, atmosféra budiž stále tak nízko, jednou se zvedne, v noci i ve dne. Úryvek z pětiminutového improvizovaného vystoupení, které přednesl 6. dubna na přehlídce nejvýraznějších slam básníků dokumentarista Bohdan Bláhovec, mistr ČR v slam poetry roku 2005. Natočil dokumentární muzikál o stacionáři pro děti s dětskou obrnou O domě či reportáž z prostředí českého pornobyznysu Kdo chce zabít Ashley.

dok rEvUE 1.11

Redakce: Andrea Slováková, Petr Kubica, Marek Hovorka. Korektury: Daniela Iwashita. Přepisy: Hanka Procházková. Ilustrace: Michaela Kukovičová. Design: Belavenir. Font: Suitcasetype.com. Dok.revue vydává Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava ve spolupráci s týdeníkem Respekt, za podpory Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a Ministerstva kultury ČR.

dokument-festival.cz

Monument bez proporcí Česká televize, zákonem delegovaná služebnice veřejnoprávnosti a lidu, spustila po Novém roce sérii proměn a představila novou strukturu vedení televize, nová vysílací schémata pro své čtyři kanály a také vypustila emisi nových pořadů, které měly dát obrys jejímu novému směřování. Spíše však jde o novou etapu cesty k zatracení a definitivní odklon od poslání, které platí koncesionář ke zvelebování svého vkusu a potřeb.

Veřejnoprávní formátování Mezi nové pořady patří i populárně-archeologické zpytování české kinematografie uplynulých dvou dekád, Rozmarná léta českého filmu. Pořad, který má – vzhledem ke svému ambicióznímu nasazení do hlavního vysílacího času na ČT1 – zřejmě swingovat jako Stardance, napínat jako Ach ty vraždy! a dojímat jako Pošta pro tebe. Zkrátka bavit. Janečkovo impérium tímto nesoudným experimentem bezodkladně směřuje k nepoučenému infotainmentu, bez zahraničních vzorů, bez inspirace, bez nápadu. Na rozdíl od „franchisingových“ velkoformátových pořadů mají Rozmarná léta skromnější produkční zázemí, zkušený tým autorů (scenáristů) a pracují s rešeršemi. Producentem je jedna z nejznámějších producentských stájí u nás, VAC Petra Vachlera. Ta vedle kdysi nonkonformního Kinoboxu vytvořila také bilanční cyklus Tváře českého filmu, který byl předzvukem Rozmarných let a uplatňoval k mapování dějin české kinematografie zejména žánrový klíč. Z kontinuity vývoje VAC a progresivních ambicí jejích aktivit ovšem zbylo málo – patrně také kvůli šéfproducentské nervozitě z nasazení v hlavním vysílacím čase. Svébytní kustodi a moderátoři – trademark VAC – jsou v Rozmarných létech rozptýleni v charismatu sofistikovaně odměřeného komentáře Viktora Preisse. Pečeť původu „Vachlerovy umělecké společnosti“ nebo bystré schvalovací oko vylučují veškeré originální analýzy, komentáře a postřehy pořadu (scenáristů). Zůstávají mechanicky řazené mluvící hlavy na klíčovaném pozadí, primitivní titulky, „kosmická“ intermezza a čtený komentář.

Historizující pábení

(po vzoru mnohých evropských počinů) iniciován a patronsky dohlížen oběma institucemi a dalšími odbornými pracovišti, která ambice pořadu zhodnocují a dlouhodobě pečují o historické myšlení a reflexi dějin kinematografie. Fatálně chybějící systémový přístup nahrazují subdodavatelské počiny soukromých společností – VAC (Tváře českého filmu, Rozmarná léta českého filmu) nebo První veřejnoprávní (Zlatá šedesátá). Namísto patronství se však tvůrci potýkají s archivními ukázkami, těžce vydobytými z depozitů obou institucí. Rozmarná léta z nadčasových, encyklopedických televizních počinů vycházejí s lehce pošramocenou ctí – věnují se nejen konkrétním filmům a tvůrcům, ale i diachronně stěžejním mezníkům, jako je vzkříšení karlovarského festivalu nebo nástup DVD, či klíčovým událostem jednotlivých etap. Přesto si lze představit přístup plastičtější, barvitější, relativizující, s menším důrazem na paušalizaci (představování nejlepších filmů jednotlivých let), s větším citem pro detailní analýzy, a pozornost věnovanou komplexnímu pohledu na kinematografii jako životný kulturní komplex. Zcela chybí – vedle obligátního karlovarského festivalu – festivalové podhoubí generující divácký zájem o minoritní kinematografie a tvůrčí počiny, nedistribuční tvůrčí okruh, význam FAMU a filmových škol nebo publicistická reflexe. Celkový přístup k dobovým reáliím, záznamům, výpovědím je silně poznamenán překotností časově omezených příprav, touhou vytvořit instantní zábavný rej příběhů a povídání, touhou těžit z resentimentu vůči nedávno sedimentované minulosti české kinematografie. Populární tváře herců vytěsňují kritický a odborný pohled lidí nezaujatých, kteří nejsou „od fochu“. Stejně tak chybí pečlivá a dlouhodobá příprava rešerší, systematický a odborně nadstandardní přístup k historii, využití všech dostupných audiovizuálních pramenů, preciznost a exkluzivita předkládaných svědectví. Všechny pomyslné kvality lze opět jen zahrnout do filmografického snění o tom, jaký by Česká televize mohla mít status, kdyby si její vedení uvědomilo svou významnou, nezastupitelnou společenskou roli v českém kulturním horizontu. Z Rozmarných let tak zůstal pouhý monument bez proporcí, moloch složený z výjimečných postřehů, ukázek a výpovědí, jehož švy vystupují na povrch jako jizvy po nepříliš zdařilé operaci. Jeho největší hodnotou tak paradoxně zůstává uvedení některých vzácných, pozapomenutých děl uplynulých dvaceti let (Čas sluhů), jejichž celkový výběr ovšem také podlehl vábení popkulturní nostalgie.

Soukromý záměr společnosti VAC v dosud neexistující odborné debatě i rešeršní práci se zřetelnými výsledky supluje normotvorné Petr Vachler, Jan Stehlík: a významotvorné role institucí, jako jsou Rozmarná léta českého filmu (ČR, 2010) Česká televize (zadavatel) nebo Národní filmový archiv. Projekt tohoto rozsahu měl být Pavel Bednařík

dok 5


Dok Revue 1 2011  

Dok Revue 1 2011

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you