Page 1

dok rEvUE 1.14

rozhovor

úvodník Prostředí disentu jako svět vnitřní svobody a pospolitosti, který v dokumentu Olga vytváří Miroslav Janek, je úplně jiný než osamělé, podivínské světy, jež ztělesňují tři antikomunističtí bojovníci v Sametových teroristech. Stěží bychom našli odlišnější dokumenty, než jsou tyto dva – jeden upřímný a lyrický, druhý artificiální a nejednoznačný. Když je ale v první letošní dok.revue postavíme vedle sebe, tak si vzájemně kladou otázky, jaký život jsme v  totalitním Československu žili, jaký druh odporu byl významnější a také jaký smysl má tázat se tak pětadvacet let po sametové revoluci. Oba rozhovory o těchto filmech – s režisérem Jankem o Olze a se třemi kritickými diváky o česko-slovenském soft teroru – se totiž nakonec stočí k otázce, jak díky těmto filmům rozumět aktu odporu dnes. K subverzivnímu potenciálu dokumentu se odvolává také Veronika Lišková, která popisuje, co ji vedlo k tomu natočit film o lidech s pedofilní orientací, a – v abstraktnější formě – Vít Janeček, jenž se zabývá tím, co se stane, když si mluvící hlava – hluboce nepatřičně – kýchne. dok.revue

Vlézt do undergroundu „Za rohem ve Spálené jsem cestou za vámi potkal pána, který místo psa vedl na vodítku pumu,“ prohodil režisér Miroslav Janek na úvod rozhovoru věnovanému jeho novému dokumentárnímu snímku Olga, portrétu Olgy Havlové, který měl premiéru na festivalu Jeden svět. Po premiéře Olgy mě překvapilo, že se deníku Blesk podařilo najít ve filmu informace, které bylo možné prosít bulvárem. Něco podobného se dělo i s Občanem Havlem. Nesnažíte se možné bulvarizaci ve svých filmech předejít? Neopomíjíte záměrně některá osobnější témata? To, jak o Olze či Občanu někteří píší, mi nevadí. Získává to filmu diváky, kteří by jej jinak neviděli. A není nic, čemu bych se záměrně vyhýbal kvůli tomu, aby ten obraz někoho v mém filmu byl takový,

jaký ho chci mít. Jediný důvod, proč jsem nepoužil spoustu dalších věcí, jak v Občanu Havlovi, tak v Olze, bylo, že už pro ně nebylo místo. Film nemůže být nekonečný. Co říkáte na recenzenty, kteří tvůrce Občana Havla obviňovali, že tvoří na zakázku pravdoláskařů jakýsi ikonický obraz. Až půjde Olga v televizi, lze očekávat, že některé recenze takový postoj zopakují. Já mám samozřejmě k „pravdoláskařům“ větší úctu než k těmhle blbečkům, co je zesměšňují. Když Klaus po zvolení Zemana z Brazílie vzkázal, že konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí, tak se mi zježily chlupy hrůzou. Bylo to něco neskutečně hnusného. Nechtěl jste svým nejnovějším snímkem Olga udělat k Havlovi jakýsi „dodatek”? Do jaké míry vás ovlivnila práce na dokumentu Občan Havel? Kromě toho, že Olga Havlová byla manželka Václava Havla, ty filmy nemají nic společného. Formálně jsou

dok 1


rozhovor Miroslav Janek: Vlézt do undergroundu úplně jiné. Občan Havel byl natočen Pavlem Kouteckým, materiál byl daný a já jsem byl střihač, který to zpracoval, i když to tedy stříhala Tonička (Janková, pozn. ed.). Kdežto v Olze jsem začínal od nuly. Je to také poskládané z archivů, ale ze všech možných koutů. Ale je fakt, že díky práci na Občanu Havlovi jsem ji trochu poznal. Pocítil jsem její personu a zjistil, jak působí na plátně. Potkali jste se někdy? S Olgou jsem se nikdy nesetkal, ale samozřejmě mi o ní už v minulosti vyprávěl třeba Bohdan Holomíček nebo Andrej Krob. A když jsem si pak přečetl Kosatíka („Člověk má dělat to, nač má sílu.“ Život Olgy Havlové, pozn. ed.), připadalo mi, že ji znám už dávno. Jako by byla – nějak vnitřně – má stará známá. V emigraci jste strávil dlouhé roky. O jaké období přesně šlo? Nežil jsem tu v letech 1979–1996. Ale nejsem tou dobou úplně nedotčený. Než jsem utekl, stýkal jsem se s řadou lidí, kteří byli v disentu aktivní, chodil jsem na všelijaké bytové semináře. Když jsem hledal pro Olgu materiál, ať už psaný nebo audiovizuální, narážel jsem na spoustu kamarádů. Dokonce v Novém braku, což je samizdatový časopis, který si vydávala Svépomocná lidová knihovna Hrobka, jež se scházela u Andreje Stankoviče, jsem našel příhodu přímo o sobě. Jak jste se dostal k archivním materiálům z období disentu? Je v Olze něco objevného, co se považovalo za dávno ztracené? Určitě, je tam spousta záběrů, které nejsou použité v žádném uceleném filmu. Mám na mysli hlavně soukromé záběry Andreje Kroba z Hrádečku, třeba poslední scéna filmu házení klacku psovi. Nebo černobílé záběry z večírků natočené na šestnáctku. Narazil jsem na ně v archivu televize, která odkoupila asi polovinu Videožurnálu. Tuto kazetu ale měli zvlášť v jakémsi trezoru. A odtrezorovali nám ji. Nejvzácnější pro mě pochopitelně byly záběry se samotnou Olgou. „SVOBODNÁ“ AMERIKA Ve filmu se výrazně zabýváte dobou, kterou jste tu z podstatné části osobně neprožil. Je tento fakt jedním z důvodů, proč vás přitahuje? Období disentu jsem neprožil, takže si to možná prožívám skrze své filmy. U Olgy jsem věděl, že mě tahle doba

dok 2

zajímá úplně nejvíce, ale ne kvůli disentu. Zajímal mě duch té party, jejich svět a jejich humor, který byl takovým sérem proti blbosti kolem, blbosti policajtů. Možná proto se tomu ve filmu, pro někoho až moc nepatřičně, tolik věnuji. Považujete svou rekonstrukci období disentu za věrnou? Záleží mi na tom, aby se připomínalo, že lidi měli prostě svůj ksicht, své individuality a dovedli se v tehdejším světě pohybovat s určitým nadhledem. Měli svůj charakter. Dnes se vše rozmělňuje. Není viditelný společný nepřítel a stmelování se přes určitou duchovní spřízněnost je čím dál méně obvyklé. Když film viděli moji studenti ještě v hrubém stavu, říkali: „Jé, to jim závidíme.“

Miroslav Janek (1954), režisér, kameraman, střihač a pedagog, autor mnoha oceněných dokumentů. Filmovému řemeslu se naučil sám, na FAMU, kde dnes vyučuje, nebyl z politických důvodů přijat. Emigroval do USA a jako střihač pracoval s Godfreyem Reggiem, například na filmu Powaqqatsi. Po návratu do Česka na sebe strhl pozornost filmem Nespatřené o fotografujících nevidomých dětech. Následovaly snímky Bitva o život, Nachové plachty, Vierka, Umanutá či film Občan Havel, který dokončil po smrti Pavla Kouteckého se svou ženou, střihačkou Toničkou Jankovou. Zatímco jeho poslední dokument Olga vstupuje do českých kin, připravuje Janek film o legendárním hudebníkovi a zahradním architektovi Vratislavu Brabencovi.

A je pro vás – bez znalosti často vyhrocených vztahů mezi jednotlivými aktéry – jednodušší tuto dobu filmařsky uchopit? Vyhrocené vztahy, ty jsou proboha v každé komunitě, v každém malém divadle. Kdybych měl točit o vztazích, tak by vznikl úplně jiný film. Když to řeknu pateticky, cítím v disentu velkou vnitřní svobodu. Možná je to ovlivněno i tím, co jsem zažil v emigraci. Když jsem totiž najednou přijel do té free Ameriky, o které jsme tady snili, s překvapením jsem zjistil, že Američani vnitřní svobody moc nemají. Tím víc si cením toho, co někteří vnitřně prožili zde za totáče.

Vrátil jste se v devadesátém šestém. Václav Havel byl prezidentem, řada lidí z undergroundu se dostala do státní správy, rozběhl se stroj normální demokracie. Můžeme se ale o duch disentu opřít i dnes? Potřebu vlézt do undergroundu poslední roky mám. Není to ale underground oněch vymírajících, o kterých dělám filmy. Musí to být nějaký nový underground. Co to je? Určité stavění se na zadní vůči establishmentu. To by se, myslím, mělo dít v co největší míře, protože lidé hrozně tupnou. Nejde jen o to, že jsou všelijací neřádi v politických pozicích. Lidi tupnou blahobytem. VÍCE TICHA Nyní natáčíte portrét Vráti Brabence a filmu Olga předcházel portrét Drahomíry Vihanové. Tyto snímky se sice dotýkají současnosti a dílem se v ní i odehrávají, ale vztahují se spíše k minulosti, k mizejícím „ikonám“. Není to jakýsi úhyb stranou, snad dokonce rezignace, neochota zabývat se dneškem? Ani jeden z těch tří filmů nechápu jako návrat do minulosti. Vihanová je pro mě trápení, které někdo může mít za padesát let. Samozřejmě, že pracuji s tím, co natropila, ale smyslem filmu není rekonstruovat minulost. Ta dává příběhu jen určitý pohyb. Je jen nástrojem. A totéž platí pro Olgu. Vždy se snažím, a ne vždy se to podaří, aby ve filmu bylo něco navíc. Olga je podle mne inspirující příklad člověka, který zůstal sám sebou. To je pro mě téma. U Vihanové je jím otázka, jestli má cenu obětovat svým ambicím veškerý osobní život. Vráťa samozřejmě také mluví o tom, jak byl zatčený. Ale ani v jeho případě nepůjde o film uzavřený v minulosti. Spíš bude o vnitřní svobodě. Alespoň doufám. Vaše filmy jsou často postavené na osobnostech, ale nejsou umluvené. Vyrůstají ze situací, obrazů, autorské vnitřní svobody, kterou – jak říkáte – hledáte i u druhých. To je zajímavé, že to říkáte. Trpím jako zvíře, že jsou ukecané. Chtěl bych, aby se v mých filmech mluvilo co nejméně, a připadá mi, že se mi to moc nedaří. Strašně rád bych přitom dělal němý film. Jenom bych seděl a pozoroval svět z okna. Chtěl bych ve svých filmech daleko víc ticha. Marek Hovorka, Petr Kubica, Petr Lukeš Nezkrácenou verzi rozhovoru si můžete přečíst na stránkách dokrevue.cz.

Dále na dokrevue.cz: exkluzivní ukázka z filmu, ve které se Olga střetne s Václavem Klausem


teorie

sport Ve dnech 5. až 11. května nabídne on-line portál DAfilms.cz zdarma ke zhlédnutí unikátní retrospektivu italského režiséra Gianfranka Rosiho, prvního režiséra, který vyhrál hlavní soutěž benátského filmového festivalu s dokumentárním filmem. Se svým letos získaným Zlatým lvem za film Sacro GRA se tak zařadil mezi legendy, jakými jsou Luis Buñuel, Michelangelo Antonioni, Carl Theodor Dreyer či Andrej Tarkovskij. Obraz života na periferii ve filmu Sacro GRA nevytvářejí slumy či sídlištní předměstí, ale velký dálniční okruh kolem Říma. „Federico Fellini jej nazýval jedním ze Saturnových prstenců, což je zkratka, kterou rád používám, abych podtrhl jeho jinou dimezi,“ vysvětluje Rosi. „Jde o utajenou oblast, v níž žije milion a půl lidí, kteří jsou naprosto vzdáleni společenskému životu v Římě. Sám jsem je roky navštěvoval bez kamery a přespával v přilehlých motelech. Pak stačilo málo, aby se jejich pravda ukázala.“ Předsedou benátské poroty byl slavný italský režisér Bernardo Bertolucci, s nímž se však překvapený režisér setkal náhodou až cestou z Benátek. „Poznal mě totiž vlakový průvodčí, který se mě zeptal: ‚Můžu si vás vyfotit společně s mistrem Bertoluccim, který sedí ve vedlejším vagonu?‘ Samozřejmě jsem odpověděl: ‚Ano.‘ A na hodinu a půl strávenou v rozhovoru s Bertoluccim nikdy nezapomenu.“ Pro zasvěcené však nebyl Rosiho benátský triumf bleskem z čistého nebe. Své filmy zde uvádí pravidelně od roku 2001 a dokumentární trofej ze sekce Horizonty si odvezl již o pět let dříve za snímek Pod úrovní moře. Definitivní pozornost pak získal magnetizujícím portrétem mexického zabijáka El Sicario – Pokoj 164. „Když jsme stáli první den proti sobě, museli jsme si navzájem vydobýt důvěru. Řekl jsem mu jen: ‚Nebudu vás soudit. Vím, že jste překročil hranici mezi dobrem a zlem, a nevím, kde stojíte právě teď. Ale je mi to jedno.‘ Bylo těžké si tuto pozici udržet. Ale o tom také celý film je: o šedé zóně, kde se stýká dobro a zlo. Víc než o dokument o zabijákovi jde o intimní portrét jeho duše.“ Ale vraťme se ještě ke zmíněnému vlakovému průvodčímu, jehož znalosti současné italské kinematografie jsou obdivuhodné. I na českých kolejích se totiž můžete setkat s výjimečnými osobnostmi, například experimentálním filmařem Martinem Ježkem, který již roky křižuje Evropu jako průvodčí mezinárodních rychlíků. Zda náhodou nejde o jednu a touž osobu můžete zjistit 5. května v pražském kině Světozor, kde Gianfranco Rosi svůj oceněný film osobně uvede. MH

Mluvící hlava jako disent společnosti spektáklu Jedním z mezníků filmové skladby bylo objevení detailu. Brightonská škola i David Wark Griffith tím intenzifikovali pozici postav v celku díla a posílili reliéf jejich emocionality, o nových možnostech vytváření prostorových vazeb nemluvě. Pro celé němé období se stal detail tváře důležitým enigmatem filmu: předmětem úvah o fotogenii lidské tváře, klíčem ke zrodu filmových hvězd a nové intenzity ztotožnění se diváků s postavami. Na detailu tváře – řekněme tedy na „němé hlavě“ – byla založena poetika řady děl Velkého němého, která se vepsala do filmové historie. Průlom zvuku do němého a již značně komplexního prostoru čistě obrazové skladby vnesl do kinematografie tíhu a „uzemnění“, smyslový naturalismus a řadu otázek, jak naložit s lidským tělem a tváří ve filmu za této nové situace. Děsivým a často ironizovaným symbolem této proměny se stal zrod „mluvící hlavy“ – fyzičnem obtěžkané entity, která spoutává možnosti poetického vyjadřování i zvrstvování filmové narace. V době televize se pojem „mluvící hlava“ stal přímo symbolem protikladu filmového umění, a to zejména v dokumentárním filmu. Navzdory těmto okolnostem má dle mého soudu „mluvící hlava“ své opomíjené a v řadě aspektů neprozkoumané místo ve spektru umělecké exprese. Někdejší přechod filmu z „němého“ na zvukový způsobil jakýsi šok vnímání, při kterém byla zapomenuta tvář jako centrální figura hlavy na filmovém plátně. Zdrcující popisnost, kterou ozvučená hlava představuje, zakryla to, že i mluvící hlava nabízí možnost spektáklu v situaci, kdy postava prostě „pouze mluví“. Navíc se mi jeví, že jsou postavy, situace a vztahy k lidské zkušenosti, při kterých nelze volit přesněji nežli cestu „mluvící hlavy“.

Od popisné či racionální hlavy, která nás vyhlíží z útrob zpravodajských relací a reprezentuje konformitu komunikační situace a jistou solidnost sdělovaných informací, je poměrně daleko k hlavě rétorické, která reprezentuje cosi, co lze ve zkratce nazvat intelektuální performancí. Myšlenky a celkový výraz jsou v tak zvláštním napětí či nezměrné harmonii, že dochází ke kvalitativní transformaci celého výjevu. Odtud vyrůstá zvláštní případ exponující osobní roviny postavy a současně jejího diváka – mluvící hlava svědčící. Míra prožitku může sjednotit výjev této „mluvící hlavy“ s nebývalou intenzitou, jako to vidíme například ve filmech Clauda Lanzmanna.

Zdrcující popisnost, kterou ozvučená hlava představuje, zakryla to, že i mluvící hlava nabízí možnost spektáklu. Další úroveň reprezentuje „mluvící hlava“, která se zpovídá. Jde také o svědectví, avšak vnitřní a intimní; vstupujeme vlastně do dialogu lidské bytosti s Bohem. Svým způsobem nejintenzivnější kategorií jsou pak lidské okamžiky „mluvící hlavy“, kdy překračuje sama sebe v nenadálém smíchu, hluboce nepatřičném kýchnutí nebo takovém typu koincidence, která pootevře dveře paradoxu živého myslícího člověka v nedokonalém těle. Zdrcující míra penetrace technologií do společenských, osobních i intimních prostorů života a jejich narůstající spojení s elektronickými obrazy pěstuje spektakularizaci jako hodnotu a priori. „Mluvící hlava“ ve svých neprefabrikovaných varietách může být minimalistickým symbolem, odkazem ke slovu v myslícím, zranitelném lidském těle. Vít Janeček Text vychází z autorovy habilitační přednášky. V plném znění si přednášku můžete přečíst na dokrevue.cz.

Otevřená platforma pro hledání a promýšlení podstatných témat dneška Praha 12. → 16. 5. 2014 www.inspiracniforum.cz

Dále na dokrevue.cz: český překlad studie o dokumentárním inscenování od Billa Nicholse

dok 3


situační recenze

Sametoví teroristé Situační recenze je živelný útvar, který má zachytit zrod hodnocení filmu v dialogu. Předmětem rozhovoru je nový slovenský film autorské trojice Kerekes –Ostrochovský–Pekarčík, Sametoví teroristé. O filmu spolu hovořili český kameraman a emigrant žijící v Berlíně Štěpán Benda, studentka katedry dokumentární tvorby a autorka snímku Manuál na výrobu teroristy Tereza Reichová a básník Jaromír Typlt, jenž nedávno, a proti své vůli, zabředl do debaty o angažované poezii. TR: Musím se přiznat, že jsem původně odmítla se rozhovoru zúčastnit. Film jsem neviděla, ale přečetla jsem si anotaci. Romantičtí hrdinové bojující s komunismem mě vůbec nezajímali. Skutečný obsah filmu byl potom velkým překvapením. ŠB: Podle mě Sametoví teroristé vůbec o boji s komunismem nejsou, ačkoli právě tento motiv spojuje všechny tři příběhy. Možná to ale vidím příliš zvenku, protože jsem od roku 1969 žil v emigraci, a je tu také generační rozdíl. Já jsem komunismus zažil.

ŠB: Podle mě Sametoví teroristé nejsou dokumentární film. Jedná se o sebepředvádění, performanci. Každý divák pochopí, že tvůrci postavám z velké části dialogy napsali. Vím, že se to dneska nosí a dokonce pokládá za velice tvůrčí. Vzhledem k tématu, které se mě osobně dotýká, mně ovšem takový postup velice vadí. Myslím, že tato práce zahaluje pravou podstatu toho, co komunismus byl a proč mělo smysl se proti němu postavit.

TR: Já jsem se při sledování filmu výborně bavila a myslím, že k tomu přispěl právě jeho filmový výraz. Vezměte si třeba dokumenty o koncentrácích. Mnoha lidem vadí, protože ony příběhy slyšeli už tolikrát. Proto mě bavilo sledovat, že sametoví teroristé musí vyprávět své osudy v různorodých situacích a různým lidem. Ani nevím, jestli se jedná o herce nebo skutečné osoby, a je mi to jedno. Film pro mě funguje výsostně dokumentárně. Tedy nikoli tak, že by režisér někam postavil mluvící hlavu, jež by opakovala svoji pravdu, ale tak, že dostává výpověď do jiného kontextu. Podle mě to není žádná performance, ale skvělá dokumentární situace. JT: Filmu Sametoví teroristé jsem vděčný za všechno, čím přesahuje žánr dokumentu. Třeba za mimořádné pohledy na krajinu. A právě díky tomu, že se tu hrdinové se svým životem musejí najednou poprat i jako s filmovou rolí, se mnohem JT: Moje zkušenost s komunistickým lépe odkrývá, jací jsou to lidé. režimem je sice kratší, ale ve filmu ji dobŠB: Podle mě – a řeknu to brutálně ře rozpoznávám. Dva ze tří příběhů začaly – tvůrci parazitují na skutečných osudech tím, co dnes působí spíš jako banální svých postav. Přiznávám, že film má krásprojev svobody – touhou nosit tričko nou kameru, ale na to, aby byl hraným s názvem své oblíbené rockové kapely. filmem, je špatně udělaný a na to, aby byl Kdo by si dnes kvůli něčemu takovému dokumentem, je nepravdivý. Je to takový kazil život? hybrid. ŠB: Nechci polemizovat, ale vezměte TR: Myslela jsem, že se budeme bavit si třeba Bezstarostnou jízdu. Na to, aby vás spíš o politice než o současných trendech v Americe zmlátili nějací burani, stačí mít dokumentárního filmu. Abyste vůbec nědelší vlasy. Nechci ani v náznaku vyvažojak reagoval, aby vás film donutil přemývat jedno druhým. Pouze podotýkám, že šlet o věci jinou optikou, musí se staré to, co komunismus opravdu byl, Sameto- formy měnit. Vlastně je ten film dobrý ví teroristé v žádném případě neukazují. právě proto, že vás naštval. JT: Vezměte si například ten billboard JT: Ukazují ovšem, jak jsou z dnešníse šťastnou rodinou, který ke konci filmu ho pohledu nepochopitelné činy, o které vyletí do vzduchu. Je současný, ale zárose někdo pokusil v nepochopitelné době. veň je to vzpomínka na sedmdesátá léta. Místo zničujících teroristických útoků, jimiž komunisti tak úspěšně strašili ve své V tom je značná ironie. ŠB: Musím přiznat, že tahle symbolika propagandě, vidíme jen marné, osamělé, mi ušla. a dokonce nechtěně komické pokusy.

dok 4

JT: Protože vy už jste normalizační propagandě úspěšně ušel. Komunisté se tehdy začali tvářit, že pod jejich ochranou mohou lidé spokojeně prožívat takové to poklidné štěstí v rodině a v práci. Tohle pak už po roce ‘89 stačilo jen obohatit plnými obchody a lepší zábavou. Je to jen tehdejší, nebo i dnešní lež? TR: Analogie je ještě silnější. Poslední příběh odkazuje na to, jak se tu podporuje přirozený rasismus, aby se zastíraly jiné problémy, což legitimizuje to, že nějací lidé dají pokérované holce přes hubu. Souhlasím s ní, když říká, že legitimizované bezpráví se děje i dnes. Sametoví teroristé jsou podle mě aktivistický film, který diváky navádí k reflexi současnosti. ŠB: A neztrácíte smysl pro proporce? Když dnes někdo nosí kroužek v nose, je to něco úplně jiného, než když v roce 1975 nosil dlouhé vlasy a americké tričko. JT: Všiml jsem si, že antikomunismus je novou generací vnímán jako zátěž, které je potřeba se co nejdřív zbavit. Jen škoda, že tahle společnost žádnou skutečně tvrdou antikomunistickou lekci nepoznala. Rodiny zasloužilých estébáků úspěšně těží ze získaného majetku a vlivu, zatímco lidé, kterým zničili život, často těžce hájí svou existenci. A dokonce i jejich příběhy už jsou na obtíž.

TR: Souhlasím s tím, že jsme se s minulostí nevypořádali. Antikomunismus však marginalizuje problémy současnosti. Diskuze s generací mých rodičů končí ve chvíli, kdy řeknou: „Kdybys, holčičko, zažila, co bylo před rokem ‘89.“ JT: Asi by mi to taky vadilo, ale musím potvrdit, že tu dochází ke ztrátě proporcí. Život před rokem ‘89 si nová generace idealizuje, věří pohádkám o tehdejším spokojeném životě a o sociálních jistotách. Pak není divu, že současné společenské rozpory působí jako vrchol hrůzy. TR: Ale žijeme teď. JT: Dobře, žijeme teď a třeba ten všeobecně rozšířený rasismus české společnosti by člověk určitě tolerovat neměl. Ale antikomunismus je podložen zkušeností, na které se nic moc nezměnilo. Komunistická strana je sice zombie, ale pro Putina je Stalin živým vzorem. Petr Kubica, Petr Lukeš Nezkrácenou verzi rozhovoru si můžete přečíst na dokrevue.cz.

Dále na dokrevue.cz: recenze filmů Velká noc Petra Hátleho a Show! Bohdana Bláhovce


nový film

básEň Niečo sa mohlo stať Niekedy okolo deviateho júla som prestal rozoznávať, čo je skutočnosť. Povedal som im, že neviem, čo sa stalo. Že sa mohlo stať niečo, čo si nepamätám. Veď aj to, čo si pamätám, je matné. Útržky celkom obyčajných vecí: povraz, kalná voda, zauzlený čas. Keď odtlačili skriňu, videl som za ňou dvere: nedoliehali, boli plechové a dolu pokrivené. Keď mi sňali putá, pochopil som, že fotky nalepené na dne šuflíka som tam neodložil ja. Ani rukopis asi nebol môj. Amatérske zábery, denník aj moje vlastné spomienky mohli byť len podvrh. Keď som sa obrátil, v tmavej izbe už nestáli muži v uniformách, stála tam ona a dívala sa na mňa mojimi očami. Urobil som niečo zlé? Urobili mi niečo zlé? Na konci chodby sedemkrát odvislo zrkadlo. Mária Ferenčuhová, básnířka, překladatelka, badatelka. Přednáší dějiny a teorii dokumentárního filmu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Publikuje odborné statě a poezii. Vydala několik knih, mj. vědeckou monografii Odložený čas. Filmové pramene, historiografia, dokumentárny film (2009) a sbírku veršů Ohrozený druh (2012). Báseň Niečo sa mohlo stať napsala poté, co zhlédla dokumentární film Kauza Cervanová (2013) Roberta Kirchhoffa.

dok rEvUE 1.14

Redakce: Marek Hovorka, Petr Kubica, Andrea Slováková. Editoři: Tereza Hadravová, Petr Lukeš. Korektury: Jana Königsmarková. Ilustrace: Michaela Kukovičová. Design: Belavenir. Dok.revue vydává Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava ve spolupráci s týdeníkem Respekt, za podpory Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a Ministerstva kultury ČR.

dokument-festival.cz

Danielův svět

Řada členů české pedofilní komunity, s kterými jsem se setkala v dalších měsících, byla ochotná se do filmu zapojit, pokud zachovám jejich anonymitu. To bylo pro případné natáčení dost limitující. Přemýšlela jsem o nejrůznějších způsobech maskování, rozhodně jsem však nechtěla protagonisty ukazovat jako tajemné fantomy. Pedofil je už tak pro společnost dost velkým přízrakem. Trvalo mi pak téměř další rok, než jsem našla Daniela, studenta literární akademie, který se rozhodl pro veřejný coming out, když vydal svou autobiografickou knížku. Daniel mi řekl, že doposud u nikoho, komu se ke své orientaci přiznal, vážněji nenarazil, a že proto nevidí důvod, proč by měl svou tvář skrývat. A tak jsme začali během ročního natáčení zaznamenávat Danielův svět – přes situace, které s jeho životem bezprostředně souvisely, skrze výpovědi, které sám nahrával, i během jeho setkávání se s přáteli z pedofilní komunity. Vznikl tak jemný, komorní portrét. I přes to se už nyní, před jeho prvním oficiálním uvedením, dostáváme do situací, kdy musíme snímek, jeho styl i jednotlivé scény obhajovat. Objevují se lidé, kterým, zdá se, vadí, že film ukazuje pedofily mimo zažitý stereotyp. Objevují se obavy, jak si dokument vyloží diváci. Daniel a jeho přátelé z komunity se tak budou muset evidentně poprat se strachy a předsudky okolí i ve své filmové podobě. Věřím, že díky jejich odvaze a otevřenosti, s jakou k celému natáčení přistoupili, se jim to nakonec podaří.

Před třemi roky mi zavolal kamarád, producent Zdeněk Holý, s námětem na dokument o pedofilii. Viděl tenkrát schematickou televizní reportáž věnovanou případu zneužití dítěte pedofilem a zaujala ho myšlenka najít, jak řekl, „hodného pedofila“ a natočit o něm film. Zprvu jsem jeho nápadem byla nadšená jen pramálo. Téma jsem vnímala přesně v duchu mediálních zkratek a stereotypů. Mezi pedofilií, dětskou pornografií a zneužíváním dětí mi v hlavě naskakovalo rovnítko. Nevzpomněla jsem si na teorie o orientaci Foglara, Carrolla ani Andersena či na cokoli jiného, co by tématu přidalo méně černobílý rozměr. Netrvalo to dlouho a Zdeněk volal znovu. Získal v mezidobí kontakt na muže s internetovou přezdívkou Jiří Fx100d, který byl ochoten se s námi sejít. Schůzka proběhla v lehce bizarním prostředí socialistického okresního „kulturáku“. Zatímco ve vedlejší místnosti duněla odpolední diskotéka, proti nám seděl nenápadný muž s těkavýma očima a drobným psem v náručí. Mluvil o své první lásce, kterou si vyhlédl na hřišti pod oknem svého domu, o tom, jak se skamarádil s ní i jejími rodiči a stal se oblíbeným strýčkem na hlídání, o neúspěšných vztazích s  dospělými ženami i o svých vyhlídkách do budoucna. Setkání s  Jirkou a pročtení jeho internetových zpovědí mi tenkrát stačilo k tomu, abych si řekla, že film o „hodných pedofilech“ smysl natočit má. Ne proto, že by mě poVeronika Lišková padl nějaký mesiášský komplex a chtěla bych začít těmto lidem dělat „advokáta“. Spíš jsem cítila nutkání se vypořádat s vlastními stereotypy. Nějak to celé uchopit Film Danielův svět se v české kinodistribuci objeví na podzim letošního roku. a pokusit se to chápat.

Dále na dokrevue.cz: recenze knihy Ponorná řeka kinematografie od Martina Čiháka

dok 5

Dokrevue 1/2014  
Dokrevue 1/2014  
Advertisement