Page 1

dokrevue5:respekt 12/2/09 10:09 AM Stránka 1

|DOK| REVUE 5.09

ESEJ

|úVODNíK| Pokud si někdo myslí, že televizní a jakýsi „jiný“, řekněme autorský, dokument tvoří vyhraněné protiklady, tak je to nemístně zjednodušující a zavádějící „dělení“. Nejde jen o to, zda se film ukazuje mluvícími hlavami, anebo má velkolepě komponované obrazy či roztřesený a místy znejišťující obraz. Umělecké dílo totiž vnímáme v různých režimech čtení, a ty rozhodně nejsou jen dva – film od diváka někdy předpokládá představivost k porozumění metafoře, někdy nezbytnost společenskovědného povědomí, jindy jej nutí přemýšlet o samotném procesu vzniku filmu či zapojit smysl pro ironii anebo mu třeba dovoluje nechat se unést příběhem. I v tom je kouzlo dokumentu, který tuto různost divákova zapojení nabízí v dialogu s tématy vyrůstajícími ze současnosti. I český dokument se rozprostírá v stylové a tematické různosti. Od situačního dokumentu vykročil Jan Gogola ml. ke koncepčnímu plutí obrazy všednodennosti ve vítězném filmu České radosti Mám ráda svůj nudný život, Lukáš Přibyl věnoval čas unikátnímu historickému výzkumu, aby našel svědky Zapomenutých transportů, Viola Ježková natočila rozjímavý intuitivní portrét teologa Milana Balabána a Martin Mareček osobní aktivistický film o dopravě ve velkoměstě. Na tyto filmy roku 2009 jednoduše nelze uplatnit jednu mřížku – vyžadují zapojení diváka do té míry, že sám v  sobě musí najít jiný klíč ke každému z  nich, musí se o to pokusit, stejně jako nachází různé způsoby vztahování se k různým aspektům reality, o níž tyto filmy vypovídají. Jinak čteme historickou studii, jinak postmoderní román a ani k  dokumentárnímu filmu nesmíme předpojatě přistupovat s  omezeností jednoho způsobu čtení. Andrea Slováková

O ČEM NEJSOU ČESKÉ DOKUMENTY Zhlédnete-li českou dokumentární produkci za posledních pět let a podíváte se na seznam připravovaných filmů, nezbude vám než konstatovat, že našim dokumentaristům chybí odvaha k subverzi, důsledně se vyhýbají politice a sociální témata, pokud už si je vyberou, pojednávají mimořádně krotkým způsobem. Proč čeští filmaři netočí nějak jinak a o něčem jiném? Samozřejmě, že výtka Proč jste netočil(a) o něčem jiném?, směrovaná k jednomu konkrétnímu filmu (a filmaři), je hloupá. Výběr tématu a stylu autora nezbývá než respektovat. Ale vezmeme-li v úvahu těch několik set filmů natočených a připravovaných v posledních letech, je to kulturní fakt, který určitě o něčem vypovídá. A říká: Český dokumentární film je kultivovaný, zahleděný do minulosti, do nejrůznějších všednodenních bizarností, často zábavný, ale chybí mu drzost, přímočarost, radikálnost a odvaha. Ví někdo, proč to tak je?

chou, režie Blanka Závitkovská, nebo Dáša se vrací, režie Adéla Kroupová). Problém je, že se formálně i sdělením až příliš podobají. Když vidíte jeden z nich, jako byste viděli všechny. Těch starých žen, jež se s dokumentární kamerou za zády vrací na místa svého mládí, aby si připomenuly otce, který skončil v koncentráku, Jáchymově nebo v emigraci! K tomu čistě historické střihové dokumenty – byť často vynikající, jako například Zapomenuté transporty do Polska režiséra Lukáše Přibyla. Takové filmy přinášejí dosud neznámé osudy, přidají detail či polotón do portrétu kolektivní historie, ale v obecném smyslu vám říkají vlastně jen to, co už víceméně víte. Jako by teprve teď filmaři – a často ti nejmladší – plnili zhruba deset patnáct let starou společenskou objednávku po prozkoumání naší moderní historie. Najdete i spoustu filmů kultivovaných – ať už o umění z vyšších pater (Jan Klusák – Axis temporum, režie Dan Krameš), lidech s nejrůznějším handicapem či sociálním problémem (filmy Miroslava Janka), nebo o cestách – tu na Sibiř (Martin Ryšavý, Zdeněk N. Bričkovský, Jaroslava Bagdasarova), tu někam jinam. Dále pár portrétů bizarních osobností, na ty je v posledních letech specialista mladý režisér Lukáš Kokeš, a pár portrétů všeobecně uznávaných současných celebrit (Miloš Forman, Karel Gott, Jan Kaplický). Výsledný dojem? Čeští dokumentaristé jsou téměř vždy kultivovaní, často zdlouhaví, stejně často vtipní, ale prakticky bez výjimky velmi krotcí. Ale problém je opět spíš v tom, co tu chybí. A to jsou především filmy o současné společnosti a politice natočené s takovou razancí, aby si o nich povídali lidé v tramvaji. Že je to přízemní požadavek splnitelný jen bulvárními prostředky? Před třemi lety se na festivalu v Jihlavě promítala dokumentaristická reality show Jak se to dělá (režie Marcel Łoziński), v níž si známý mediální poradce vybral „z ulice“ deset lidí, aby z nich udělal úspěšné politiky. Nejdříve jim vysvětlil, že politik musí lhát vždy podle potřeby, a pak s nimi absolvoval nejrůznější „praktická cvičení“. Například fingovanou ... pOKRAČOVáNí NA STRANě 3

5.09

INVENTURA UŠLECHTILOSTI

Nahlédnete-li do publikace České dokumentární filmy 2009–2010, zjistíte, že mezi sto dvaceti novými filmy, které jsou buď už hotové, nebo je brzo čeká premiéra, se zhruba polovina obrací do minulosti. Často jde o portréty uznávaných osobností se silným životním příběhem (Lustig, Havel, Kohout, Vyskočil) nebo dokumenty připomínající zločiny fašismu a komunismu. Mnohdy jsou to působivé filmy, které si našly hrdinu, jehož sledují důsledně a zblízka (například Dům se zelenou stře-

DOK.REVUE 1


dokrevue5:respekt 12/2/09 10:09 AM Stránka 2

ROzHOVOR Radim Procházka Radim Procházka (1975) Vystudoval dokument na FAMU u profesora Karla Vachka. V roce 2006 absolvoval portrétem divadelního režiséra Otomara Krejči Krejča za branou. V roce 2007 společně s novinářem Petrem Fischerem natočil středometrážní televizní film Sarajevský atentát, filmové dioráma o finančních skandálech Václava Klause a ODS v roce 1997. Se stejným autorem napsal zatím nerealizovaný scénář Ministr o lidoveckém politikovi Jiřím Čunkovi. Jedná se o tzv. dokudrama – specifický žánr na pomezí hraného filmu a dokumentu. Je producentem hraného debutu režiséra Roberta Sedláčka Pravidla lži (2006), který získal mimo jiné Cenu filmových kritiků a Českého lva za scénář. Je spoluautorem Sedláčkovy trilogie celovečerních dokumentů Tenkrát (1999 – 2002), která vypráví o našich moderních dějinách. Karlu Vachkovi produkoval film Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 – 1992) (2006). S Vachkem nyní natáčí Tmáře a jeho rod, se Sedláčkem dokončuje Největšího z Čechů. Procházkův nový film se bude jmenovat Drnovické catenaccio a k filmové reflexi české společnosti v devadesátých letech mu tentokrát slouží „případová studie“ bývalé nejmenší extraligové vesnice světa Drnovice. Produkoval či režíroval desítky televizních dokumentů a publicistických pořadů, například cyklus Živé srdce Evropy, který byl v roce 2007 nominován na cenu Elsa a získal cenu na festivalu Ekofilm.

JEŠTě JEDNO TAKOVÉ VíTězSTVí A bUDU zTRACEN ROzHOVOR S fILMAřEM RADIMEM pROCHázKOU Jaká je situace producenta dokumentárních filmů v Česku, jak funguje vaše produkční společnost – na jakých zdrojích je závislá a co chce zastřešovat? Před časem mě napadlo, že by se naše firma měla jmenovat Pyrrhos Film. Řada našich filmů je malým či větším vítězstvím, ale třeba poměrně oceňovaná Pravidla lži Roberta Sedláčka z ekonomického hlediska naši společnou producentskou firmu málem zahubila. Trochu se obávám dalšího Sedláčkova filmu Největší z Čechů, který spolu právě děláme. Znáte to: „Ještě jedno takové vítězství…“ Dokumentem, respektive v širším slova smyslu autorským filmem či filmovým uměním, se uživit neumíme. Mám obavu, že podobně je na tom i řada kolegů. Živíme se nejrůznějšími publicistickými věcmi zpravidla pro televizi. Snažíme se ale, aby i tahle práce dávala aspoň nějaký jiný smysl než obživný. Takto vznikly například cykly České hlavy či Živé srdce Evropy, které popularizovaly českou vědu, respektive českou přírodu. Ale letos točíme i pro krajský úřad v Jihlavě propagační film o krásách Vysočiny… Na základě jakého klíče vybíráte jako producent témata filmů, do nichž máte zájem vstoupit? Nevybírám si témata, ale režiséry. Přesněji řečeno jsem si už dávno vybral: Vachek, Sedláček a občas nějaký vlastní film. Možná ještě lépe řečeno, ti dva si vybrali mě a já jsem za to vděčný. Dělal jsem i s dalšími režiséry. Většinou mě oslovili sami a něčím mě zaujali. Byla to rovněž příležitost poznat nové lidi z dalších filmařských profesí, a to zejména mezi studenty. S některými od té doby spolupracuji.

poněkud jízlivá, žánrový purista by mě s tím vyhnal. Ale věřím, že třeba v Olomouci mě s tímto filmem nevyženou, žánrové škatulky také nevnímají nijak ortodoxně. pOLITIKA SE MOC NEDěLá Které dokumentární filmy se z produkčního hlediska těžko dařilo prosadit? Jak to bylo například s financováním dokudramatu o J. Čunkovi? Všechny filmy, které děláme, se těžko prosazují. Kolega Sedláček na jaře napsal členům grantové komise do žádosti o podporu filmu o Jiřím Čunkovi: „Posuzovat lze toliko věci standardní, sériové, předvídatelné..., a proto většinou nezajímavé.“ A ty my točit nechceme. Přes veškeré „stýkání a potýkání“ s Českou televizí musím říci, že její role je nezastupitelná a bez ní by naše filmy většinou nevznikly. (Ale bez oněch filmů v širším slova smyslu by zase ČT nenaplňovala zákon, takže nás vlastně potřebuje, i když se její představitelé mnohdy tváří jako nějací altruističtí chlebodárci.) Druhým zdrojem financí je pak Státní fond ČR na podporu a rozvoj české kinematografie. Je to stejný příběh: pokud nedostanete grant, film pravděpodobně nevznikne. Svou roli hrají i proporce zcela praktické: Na hraného Čunka potřebujete třicet milionů, na televizní dokument o něm řekněme milion, na filmový, tj. distribuční dokument třeba pět. Pak lze těžko porovnávat, co je obtížnější prosadit z hlediska nějakých „vyšších zájmů“, které některým projektům možná brání rovněž. Jsem optimista a myslím si, že nám fond na film o Čunkovi nedal peníze, protože se scénář „pouze“ nelíbil dostatečnému počtu členů. I to bylo pro nás velké rozčarování. Snad je napříště přesvědčíme, protože zástupci televize řekli, že pokud získáme grant, půjdou do toho s námi.

Vnímáte v rámci českého dokumentu absenci některých témat anebo tendencí? Ne. Je tady aktivista Mareček, experimentátor Němec, esejisté Vachek, Gogola mladší, Králová či Janeček, baviči a provokatéři Klusák s Remundou, básník a investigativec Řezníček, analytik Sedláček. Je tu také řada dalších zajímavých lidí, na které jsem si momentálně nevzpomněl, a hlavně hodně balastu, ale to je Co si jako producent sérií Živé srdce Evropy a České hlavy normální. A že by balastu mohlo být méně a zajímavých lidí a jako porotce festivalu Academia film Olomouc myslíte více, je samozřejmé. o situaci populárně-vědeckého filmu v Česku? Existuje Jak vnímáte kvalitu, množství a situaci politického dou nás vůbec tento žánr? O tom vím velmi málo. V porotě AFO jsem byl už před skoro kumentu v ČR? třemi lety, od té doby tu scénu nesleduji. Mám spíše dojem, Jsem rád, že to kromě nás nikdo jiný moc nedělá. Aspoň máme že žádná neexistuje. Ale to nevadí, nejzajímavější věci stejně svoji díru na trhu… Ne, vážně… Nevím, co na to říci. Mě politika vždycky vznikají na pomezí žánrů či přímo uměleckých oborů. baví, proto to dělám. A nehrajme už na škatulky – vždyť napříMůj nový film Drnovické catenaccio je takovým pokusem klad Králové Pahrbek či Ztracená dovolená jsou také politické o parodii, či spíše parafrázi žánru antropologického filmu. filmy, nebo ne? O Vachkově Závišovi či Remundově a Klusákově Zároveň se seriózně zabývá popularizací vědecké reflexe eko- Českém snu nemluvě… Zabývají se širší společenskou situací, nomické transformace v 90. letech. Jen tvůrčí „maska“ je která daný příběh ovlivňuje a do které politika vždycky patří.

2 DOK.REVUE

To, že se politické filmy moc netočí, má širší důvod – je snadnější a pohodlnější sehnat peníze a natáčet ty již zmíněné „standardní, sériové, předvídatelné“ filmy. V současných filmech často chybí sociální kontext příběhu, do kterého politika samozřejmě patří. Ještě daleko více je to znát v hraném filmu: Na Sedláčkových Mužích v říji kritika ocenila, že jsou „ze života“. Tam by ale mělo hodnocení začínat. Měli bychom se chtít dozvědět, jak Sedláček ten „život“ podle recenzenta analyzoval. Takhle je to trochu jako za normalizace, kdy lidé nechávali zahrát v rádiu písničku opraváři v autoservisu, který byl ochoten obsloužit je ještě 15 minut před zavírací hodinou. Něco, co by mělo být samozřejmé, se oceňovalo jako naprostá vzácnost. V autoservisech se to, myslím, hodně změnilo, v českém filmu je o ochotné opraváře stále nouze. Někdy je s podivem, jak jsou tvůrci upřímní. Režisér Mašín před pár dny o svém novém filmu Tři sezony v pekle prohlásil, že se pouze inspiruje milostnými avantýrami Egona Bondyho, že s jeho dílem nemá nic společného. Cimrmanologové tomu říkají „a ještě to drze přiznává“… Proč ale takový film za desítky milionů natáčí, mi není jasné. I když jsem ho ještě neviděl. Třeba to byla jen rafinovaná kamufláž a vějička na diváky, aby dorazili do kina… A potom je tu ještě jeden důvod: často jsme při samotné práci vědomě či nevědomě součástí (politického) systému a těžko o něm budeme mít vůli točit. Nejrůznější „pragmatická“ rozhodnutí a kompromisy slušného člověka vedou k tomu, aby o některých věcech raději pomlčel (netočil), než aby kázal vodu a pil víno… RůzNÉ pODObY DěJIN K výročí listopadové revoluce bychom rádi zmínili váš film o společenských změnách Tenkrát – co se vám do něj nepodařilo dostat? Uvízl v každodennosti a nešel dál. Promítal se leckde po světě, třeba v Bělorusku nebo na Kubě. Člověk v tísni ho používal jako takový revoluční instruktážní film. (Vidíte, v tomto smyslu by mohl patřit i do populárně-vědeckého filmu – popularizuje a analyzuje politiku.) ČT ho často reprízovala… Při zpětném pohledu ale musím říci, že ač jsme odvedli poctivou práci, k podstatným věcem jsme se dostali spíše nepřímo, například v některých dílčích charakteristikách jednotlivých aktérů. Za všechny bych zmínil část týkající se Havlova ukrývání ve Skalníkově ateliéru bezprostředně před volbou prezidenta. Váhání, nervozita, zkratová jednání, tohle všechno tam bylo přítomno a posunuje to černobílé vnímání triumfující revoluce. Zajímavé ovšem je, že i když jsme se od té doby dostali, doufám, někam dál (bylo mi tehdy 21 a Sedláčkovi o dva více), Česká televize se do poněkud infantilního stádia dostala právě o deset let později. Vedena sledovaností archivních záběrů z té doby, předvedla před pár dny miliontou první variaci na téma, kdo odkud přišel, kde se zastavil a jakou měl přes rameno tašku. Když už by se náhodou mohlo něco zajímavého sdělit, moderátor to vždy „citlivě“ umlčel. Například se bývalý Adamcův poradce Oskar Krejčí pouštěl do ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka a snažil se posledního


dokrevue5:respekt 12/2/09 10:09 AM Stránka 3

ESEJ O čem nejsou české dokumenty

komunistického československého premiéra vykreslit jako nešťastného muže, který se přesně orientoval v situaci, ale neměl skoro žádné kompetence, a Žáček oponoval tím, že Adamce nelze podceňovat, že mohl ovlivnit ledasco. Moderátor to okamžitě utnul se slovy, že jsme tady od toho, „abychom tak nějak vzpomínali“. Ve vašich filmech se věnujete precizně zpracovaným historickým tématům (fenomén Gottwald, čs. vojáci v Africe), jaký výzkum a jaká práce předcházela natáčení těchto filmů – jaká byla cesta vývoje od námětu k samotnému natáčení? V porovnání s prací vědců a jejich „sicflajsem“ se to samozřejmě nedá srovnat, ale na poměry filmařské to byla docela soustředěná práce. Vycházela z mé původní profese novináře, respektive ze studia masové komunikace. Na fakultě sociálních věd jsem se měl možnost setkat se zajímavými společenskovědními texty i vědci a něco jsem snad od nich pochytil. Ale paní režisérka Sommerová u přijímaček na FAMU konstatovala, že je to trochu příliš publicistické, a tak se od té doby snažím objevovat kinematografii. Takže jakkoliv mi to dělá velkou radost, že jste si vzpomněli na mé deset let staré filmy, raději bych o těchto učednických létech pomlčel. Dva roky starý Papírový atentát by snad mohl lépe naznačit, jak momentálně smýšlím o filmu. Rešerše je pouze nezbytnou součástí, klíčová je invence, tvorba a humor jako prostředek ke sdělení vážných věcí. Také je smysluplné pracovat s parafrázemi různých žánrů – třeba i publicistiky. Zajímavý film se podle mne neobejde bez určité metaroviny, jejíž součástí je reflexe samotného způsobu vyprávění a jeho limitů. Viz například žánrové zařazení Atentátu jako „filmového dioramatu“ atd. Jaké metody (jaký vztah k dobově podmíněné interpretaci dějin, o níž píšete i ve své diplomové práci) a přístup kterých autorů v ČR k historii oceňujete nejvíc? V diplomce vyzdvihuji hlavně počiny z jiných uměleckých žánrů: Kertészovu knihu Muž bez osudu a práce Pavla Kosatíka. Ten zvláště vynikne ve srovnání s „filmovou adaptací“ jeho knihy Fenomén Kohout od Viktora Polesného. To je, myslím, příznačná situace: když je řeč o kvalitě, bavíme se o literatuře, a ne o filmu. Možná to má přece jen optimistickou pointu: snad mohu prozradit, že kolega Sedláček momentálně s Pavel Kosatíkem připravuje nový projekt. Jak se vzájemně ovlivňují hrané a dokumentární filmy, které produkujete (například filmy Roberta Sedláčka)? Na tohle jsem snad rozptýleně odpověděl v jiných částech rozhovoru. Film je podle mne jen jeden a práce na tzv. „hraných“ filmech mi rozšiřuje obzory a třeba okruh spolupracujících profesí. K „dokumentárním“ Drnovicím jsem si napsal scénář s jednotlivými obrazy. Jestli je to ještě „dokument“, nebo už „hraňák“, opravdu nevím, a ani moc vědět nechci. Jste producentem filmů Karla Vachka. Jak jsou jeho filmy vnímány v ČR a v zahraničí? Vachek se před nedávnem vrátil už z druhého letošního turné po Spojených státech, kde uváděl své filmy na těch nejprestižnějších místech: na Hardvardově a Yaleské univerzitě, na Berkeley či ve washingtonské Národní galerii. Pro určitý (samozřejmě relativně omezený) počet diváků jsou jeho filmy kinematografickým zážitkem, i když zahraniční publikum přesně nerozumí českým kontextům, které se v těch filmech analyzují. Vachek prostě „funguje“ i v zahraničí, jeho filmové romány obsahují i významové vrstvy, které jsou mezinárodně srozumitelné. V ČR je to podobné, ale fanoušků má Vachek určitě více, pro domácí publikum jsou díky znalosti kontextů jeho filmy vícevrstevnaté. Zase je tady ale více „kazišuků“, kteří jsou schopni tvrdit, že si takový tvůrce nezaslouží statní či veřejnoprávní podporu svých filmů. Vachek byl letos taky v Japonsku, Polsku či Francii. Jeho filmy se v poslední době promítaly v Kanadě, ve Velké Británii, v Holandsku, v Itálii či ve Švédsku. Podle mě se postupně daří – i za podpory státního fondu, který přispěl na zmíněné turné – Vachka zařadit do mezinárodního kontextu, kam tento tvůrce bezesporu patří. Věřím, že to posílí i jeho pozici na domácí scéně a usnadní financování jeho filmů. Petr Kubica, Andrea Slováková, Marek Hovorka

pOKRAČOVáNí zE STR. 1 : demonstraci na podporu Iráku nebo konzultace se stranami na pravici i levici, aby budoucí „politici“ odhadli, kam má smysl se přidat a kde je čeká nejrychlejší úspěch. Většina účastníků odpadla, protože neměla na tolik pragmatismu žaludek. Zbyl jediný, ten se nakonec stal šéfem mladých v populistické Sebeobraně tehdejšího polského vicepremiéra Andrzeje Leppera. Bylo by snad nízké a bulvární natočit podobně odvážný film u nás? Nešlo by to snad? Chovali by se naši politici mravněji a pragmatika mezi sebe nepustili? Lidi by to nezajímalo? Odpovědi jsou vcelku jasné, koneckonců z mnoha natočených dokumentů vyplývá, že politika a její stále trapnější podoba je právě to, co lidi štve. A co nás rozčiluje, to nás i zajímá. Jenže současné politice se filmaři vyhýbají velmi důsledně. Prakticky s jedinou výjimkou, a to jsou lidé okolo producenta a režiséra Radima Procházky. Kromě Procházky samotného (Deníky Pavla Kohouta, Papírový atentát) je to především režisér Robert Sedláček (portrét, byť spíše obdivný, expremiéra Miloše Zemana) a novinář a scenárista Petr Fischer (politická dokumentární tragikomedie Papírový atentát a připravované dokudrama o Jiřím Čunkovi). Vše? Jeden čistě politický film připravuje režisérka Daniela Matějková. Jmenuje se Zelení aneb příběhy ze stranického života. Titul je slibný, o jeho obsahu zatím těžko soudit. Je vlastně příznačné, že v posledních letech – a že jsou to léta z hlediska politiky a míry její trapnosti opravdu výživná – jediný nelichotivý portrét současného politika vznikl vlastně náhodou. Ve filmu Martina Marečka o občanské aktivitě Auto*Matu sledujeme populistické kličkování pražského primátora Pavla Béma. Právě na tomto příkladu si uvědomíme, jak podstatné je honit politiky s kamerou a usvědčovat je z uhýbání, licoměrnosti a arogance. Několikaleté sledování Béma v Auto* Matu dokazuje, že to nelze nechat jen na každodenní televizní publicistice, jíž obvykle schází soustavnost, výdrž a nadhled. Jak v tomhle směru dopadne Český mír Víta Klusáka a Filipa Remundy, kteří jako jedni z mála už předchozím filmem Český sen prokázali, že umí udělat chytrý a přímočarý film, o němž se mluví, je těžké říct. Z dvacetiminutové ochutnávky promítané v Jihlavě to zatím vypadá spíš na mimořádnou taškařici, která ironizuje všechny strany sporu o radar v Brdech, než na hlubší portrét politické scény.

MůŽE zA TO NěKDO? Samozřejmě by bylo snadné svádět to na diváky, které dokument zajímá jen okrajově, na Českou televizi, která rezignovala na odvážnější dramaturgii, na komerční televize, jež chtějí (s výjimkou kabelové HBO) autorské dokumenty prakticky jen tehdy, pokud se týkají celebrit (Občan Havel a Fenomén Gott na Nově). K tomu se dají přičíst obtížné finanční podmínky, velmi omezená možnost dostat se s dokumentem do běžné kinodistribuce, či alespoň přímo k divákům přes půjčovny nebo formou „dvd z trafiky“. To všechno je pravda, ale ze seznamu dokumentů podpořených státním fondem je zřejmé, že příspěvek dostane téměř každý filmař, jehož námět alespoň trochu drží pohromadě. Nebo snad existuje někde seznam nápadů na zajímavé a politicky odvážné dokumenty, které odmítá fond podpořit? Vím o jediné výjimce, a tou je právě dokudrama o Čunkovi, na jehož podporu kupodivu peníze nezbyly. Problém netkví ani tak v podmínkách, za jakých u nás filmy vznikají, jako v samotných tvůrcích. Vlídnost, neprůraznost a krotkost ve výběru témat i formálních prostředků mají dokumentaristé společnou s režiséry hraných filmů a ostatně s náladou celé české společnosti. Což, popravdě řečeno, je také zdůvodnění typicky české a alibisticky krotké.

DRzOST JE zDRAVá Radikalismus a odvaha jako by opravdu české společnosti chyběly a logicky se to týká i umělců. Nelze se jim divit, že jsou opatrní, když například jeden z mála veřejných provokatérů, výtvarník David Černý, pravidelně sklízí obvinění z exhibicionismu, případně neurvalosti, a dokonce i lidé z Auto*Matu jsou líčeni v některých recenzích jako protivní aktivisté a zpátečníci, kteří jsou proti přirozenému řádu věcí. Bez ohledu na to, že nechtějí nic jiného, než jen o něco více prostoru ve městě pro ty, kteří se nepohybují už výhradně jen na čtyřech kolech, a volí k tomu mimořádně konstruktivní a mírné metody. Jediný tvůrce, kterému nekompromisnost zatím prochází a sklízí za ni především pochvalu, je divadelník a filmař Miroslav Bambušek. Jenže jeho film, promítaný letos v Jihlavě, Jan Hus – mše za tři mrtvé muže, vzpomínka na ty, kteří se upálili pro nějaký ideál, ukazuje, proč to tak je. Bambušek se zatím, přes všechnu snahu prosáknout přímými akcemi do reality, pohybuje v intelektuálním milieu, které se s většinovým publikem míjí. Na jihlavském festivalu zaujal spíš intelektuálněji laděné diváky, kteří na Janu Husovi ocenili formální originalitu. Podobně porotci na vítězném filmu Jana Gogoly ml. Mám ráda svůj nudný život shledali „až buddhistickou vyváženost“. Oba ty filmy jsou možná formálně zajímavé a odvážné, ale pro většinu diváků příliš zaumné a komplikované, než aby u nich vzbudily jiný prožitek, než je ztráta pozornosti. Film jako například Yesmani opravují svět (režie Andy Bichlbaum a Mike Bonnano), který dotahuje do absurdních poloh cynismus korporací, když jeho autoři například zcela vážně nabízejí na konferenci petrolejářské společnosti svíčky z lidských těl a spojují tak čirou zábavnost s krutou ironií i přesným vhledem do problému, tu prostě po Českém snu zatím nevznikl. Kromě jiného i proto, že i tu nejmírnější provokaci odsuzuje veřejnost, včetně té odborné, jako nepřijatelnou. Ostatně vzpomeňme na debaty okolo novinářských reality show Janka Kroupy.

přípAD KLDR Že ironie, úsměvnost a vlídnost jsou pro české filmy typické, si lze ukázat na dalším filmu z letošní Jihlavy. Vítejte v KLDR! (režie Linda Jablonská) je záznam turistického výletu do zakázané Severní Koreje. O povaze tamního režimu vypovídá film jen okrajově a zprostředkovaně. Tajní žádného turistu, natož filmaře, blíž k realitě nepustí. Linda Jablonská tak mnohem spíš vypráví o českých mudrlantech, kteří mají na všechno názor, aby se pak mezi záhony kimčongilií (pro neznalé – kytka pojmenovaná po severokorejském diktátorovi) klaněli Velkému vůdci, protože v této zemi je to povinné a my nejsme zvyklí se bouřit nebo dělat potíže. Ten film je zajímavý a vtipný. Implicitně a někdy i doslovně říká, že jiný film o Severní Koreji se za současných podmínek ani natočit nedá. Jenže souběžně se můžete podívat na film polského režiséra Andrzeje Fydika Příběhy z Yodoku, který zachycuje příběh divadelního režiséra, jenž utekl do Jižní Koreje a tam zkouší muzikál o severokorejských koncentrácích. A najednou jsme uprostřed tématu, žádné obcházení a humor. Ten film je nekompromisní a o bestialitě komunistického režimu v něm není pochyb. Žádné mudrování o tom, že ono to v té Severní Koreji vlastně není tak zlé. Takže to jde. Jen to chce mít nápad, odvahu, rešerše, trpělivost a štěstí. A najít způsob, jak být nekompromisní a přitom důvěryhodný. Samozřejmě, že tyhle dva konkrétní filmy se nevyvracejí, mohou být bez problémů vedle sebe, ale možná bychom se mohli ptát, proč Příběhy z Yodoku natočil polský, a ne český režisér. Daleko to mají oba stejně.

ESEJ

Tomáš Feřtek

DOK.REVUE 3


dokrevue5:respekt 12/2/09 10:09 AM Stránka 4

ANKETA

ČEŠTí DOKUMENTARISTÉ přEDSTAVILI NěKTERÉ zDROJE INSpIRACí ČI KONfRONTACí, VýzVY K DALŠíMU pROMýŠLENí SKUTEČNOSTI A fILMU A JIŽ ČTVRTý ROK ODpOVíDALI V ANKETě DOK.REVUE NA OTázKU:

pro svoji dnes už světovou unikátnost oceňována, ale i kritizována, léta zásadním způsobem spoluvytváří. A pak Brouilletův film Obklíčení – demokracie v osidlech neoliberalismu a Marečkův Auto*Mat. Nevejde se mi sem už víc, než že každý by je měl vidět.

Miroslav Janek Kniha: Pobyl jsem dlouhý čas na Sibiři s Martinem Ryšavým prostřednictvím jeho knihy. Nevím, jestli to bylo pro mě to nejpodstatnější literární dílo, rozhodně to Který dokumentární film, kniha však bylo tento rok moje nejdelší čtení. anebo kulturní událost byla pro Film: S několikaletým zpožděním (zato vás v uplynulém roce nejdůležitější několikrát za sebou a v kině) jsem zhlédl a proč? (rok vzniku nerozhoduje) filmy Den chleba a Silnice, které natočil Sergej Dvorcevoj. Obdivuji jeho naprostou důvěru v sílu okamžiku, který se odehrává Jan Gogola ml. Kniha-událost nizozemského architekta před kamerou. Událost: Poprvé v životě Rema Koolhaase Třeštící New York / Retro- jsem naložil zelí. aktivní manifest pro Manhattan, která představuje vznik New Yorku jako reali- Vít Klusák zaci utopie či jako stavebnici v rukou Budu nízce televizní a na závěr nevhodně dospělých dětí, jak to dokazuje třeba osobní. Naprosto vážně oceňuju snahu fotografie z karnevalu, na které tehdejší TV Prima uzdravovat české (tj. většinou architekti města, převlečení za svoje přepálené, nečerstvé, nezdravé, nechutné stavby, tvoří balet „Silueta New Yorku“. a především nelaskavé) restaurace pro„Thomas Gillespie musí zvládnout ne- střednictvím dokumentární série pana možné: oblečen jako prázdnota má před- kuchaře Zdeňka Pohlreicha. (To bylo pořád stavovat nejmenovanou stanici podzemní řečí, že dokument je doménou České teledráhy.“ Stavebnicí je i samotná kniha vy- vize.) A pak mám radost, že brácha Pavel růstající jako koláž z manhattanské mřížky, Klusák přestoupil z barikády hudebních namalované jako půdorys města před 200 posuzovatelů na barikádu tvořivou a zalolety: „Ve skutečnosti je to nejodvážnější žil hudební label Klíče. Těším se na plody akt predikce v západní civilizaci: půda, kte- jeho poučeného vkusu. rou rozděluje, je neobydlená; obyvatelstvo, které popisuje, je domněnkou; stavby, Lucie Králová které rozmisťuje, jsou přeludy; aktivity, V české kotlince se pro mě letos zrodily dvě filmové události: film Martina Marečka které rámuje, neexistují.“ Auto*Mat – skvělý film, podstatný mimo jiné pro skutečně poctivý přístup autora Vít Janeček Vzato s odstupem, nejvíc jsem letos ža- k tématu automatického zamořování nasnul nad celovečerní esejí Jana Šípka Sou- šeho světa automobily („jedu v tom taky“) boj s mozkem – v Jihlavě dostal zvláštní a zároveň pro občanskou aktivitu, film procenu poroty. Mozek je neviditelný pro vázející, takový prodloužený život filmu druhé stejně jako sám pro sebe – a tvář směrem k možné proměně. Opravdu nevím, cestu k němu jen naznačuje. Tento film jak teď naložím se svým čerstvým řididokázal otevřít více než životy čtyř hlav- čákem… Mimořádný film Miroslava Bamních protagonistů (počítám i režiséra). buška Jan Hus – mše za tři mrtvé muže. Považuji za nutné uvést zde i „neviditel- Odvážný film o osobní odvaze, nejen svou ného“ programového ředitele jihlavského experimentální formou (celovečerní „hraný“ festivalu Petra Kubicu, který akci, jež je film na 8mm materiál, originální zvuková

dramaturgie, vynikající rucho-hudba Petra Kofroně), ale především tématem samotným a nakonec i úctyhodnou snahou AČFK tento film dnes distribuovat v českých kinech. Tomáš Kudrna Nejpodstatnější událostí letoška pro mě osobně byl workshop Sundance Edit Lab. Organizuje ho slavný Sundance Documentary Fund. Workshop se navíc odehrává v Sundance Resortu, který Robert Redford objevil při natáčení filmu Butch Cassidy a Sundance Kid, takže to nešlo odmítnout. Workshop byla vlastně týdenní intenzivní práce na hrubém sestřihu filmu, přičemž ve střižně s námi sedělo několik ostřílených střihačů, většinou z USA. Po večerech jsme si promítali filmy všech lektorů a z toho všeho, co jsme viděli, mě nejvíc zaujaly filmy, se kterými přijel střihač Joe Bini, dneska už stálý spolupracovník Wernera Herzoga. Jeho pomoc ve střižně pak byla naprosto zásadní. Martin Mareček Jan Hus – mše za tři mrtvé muže – film, který by autor – Miroslav Bambušek – do škatulky „dokument“ určitě nevhodil, ale pod tímto označením ho eviduje ČFTA i festival v Jihlavě. To jen potvrzuje stále zbytečnější značkování žánrového teritoria. Dílo, které jsem vlastně při projekci špatně snášel – zajíkavé, uštěpačně žonglující se symboly, ale hravě syrové, přes vrstvy – jednoduché. Plamen. Moralita. V české krajině je málo ohnivých gest. Dlouho mě pálilo v hlavě. Spřízněni volbou – Johann Wolfgang Goethe – doplňuji si literární vzdělání. Koncentrovaná architektura etiky – „O látkách, které se při setkání rychle zmocňují jedna druhé a navzájem se přeměňují, říkáme, že jsou spřízněné.“

ANKE

4 DOK.REVUE

Radim Procházka Kniha Kmotr Mrázek od Jaroslava Kmenty. Vůbec ne kvůli nějaké literární či publicistické úrovni. Ostatně autorský text se z knihy postupně až na pár vysvětlujících poznámek vytrácí. Ovšem je to skutečně plnohodnotná matérie pro další výzkum,


dokrevue5:respekt 12/2/09 10:09 AM Stránka 5

báSEň

ANKETA

František Listopad

Koloběh Tolik listí! Nikdo nespočítá! O zeď opřeli se planí milí než se rozplynula v malé chvíli hlučnou televizí světa. Přestavba je podezřele rychlá. Ó lešení, za nímž není stavby, podél vítr s diagramy zbytků třese skorbutovým hájkem Lysé. Beztak nevidíme přímý přenos; ptačí zoban střihne plátno balad a pak bouře synchronizovaná vrátí původ na počátek básně. Tolik listí! Nikdo nespočítá! O zeď opřeli se, ale pozdě, již se rozplynula v malé tísni tichou televizí smrti. Robustní český básník František Listopad (vlastním jménem Jiří Synek, v Portugalsku známý jako Jorge Listopad, *1921) se podle slovníkových hesel zúčastnil domácího odboje, na což doplatil především jeho spolužák Pavel Macháček, který mu poskytl své protektorátní doklady, a za činnost, kterou Listopad prováděl (krádež úředního razítka), skončil v koncentračním táboře. Listopad sice Macháčkovi věnoval báseň („Kam se ženu, než chromý celý duši dám...“), ale už se nikdy nesetkali, básník se po válce zapsal na studium estetiky a spoluzakládal deník Mladá fronta, který pro českou mládež získal nedávno zesnulý Jaromír Hořec, když s pistolí nalezenou na ulici přemohl vystrašeného vrátného a v květnu, vonícím benzínem a travou, obsadil redakci německého listu Der Neue Tag. S Hořcem a budoucím divadelním režisérem Janem Grossmanem spojoval Listopada program dynamoarchismu („Bomby stlačeného vzduchu. Volného vzduchu! Na počátku této anarchie je prudký jas a síla vědomí.“) a víra ve společenské změny, ale poté, co byl v roce 1947 vyslán ministerstvem informací do Paříže, kde po komunistickém puči už zůstává, začíná jeho pozoruhodná cesta českého umělce v exilu. Vedle bohaté literární tvorby se soustavně věnoval divadlu a televizi. Pracoval jako režisér ve francouzské televizi (ORTF) a v této práci pokračoval i po přesídlení do salazarovského Portugalska, kde se, už po karafiátové revoluci, stává ředitelem Vysoké divadelní a filmové školy, jediné místní školy tohoto typu. K jeho rozlehlé publikační činnosti v exilových časopisech patří i texty o dramatickém umění. V celém českém kontextu, domácím i exilovém, patří mezi první autory, kteří soustavněji přemýšleli o fenoménu televize. Už v roce 1961 publikoval v časopise pro politiku a kulturu Zápisník, vydávaném v New Yorku, Malé televizní epištoly, z nichž stojí za to citovat i skoro po padesáti letech: „Až se televize technicky ustálí, až si definitivně vyřeší svou základní materiální problematiku, až se stane svým výrazivem uměním dospělým, ano, až zestárne, televize si patrně bude tehdy moci dopřát přepychu více přemýšlet o obsahu a pravděpodobně zvrátí dialektiku formy a obsahu, vstoupí do věku námětu.“ Česká televize věnovala nositeli Ceny Jaroslava Seiferta dokument Básník František Listopad, který v roce 2000 natočil další exulant, režisér Jan Němec. p.k.

ať už vědecký, nebo umělecký. Je to ryzí dokument mafiánské familiární mluvy či mafiánského smyslu pro humor. Inspirující je mafiánská pracovitost a tvořivost: na práci myslí dvacet čtyři hodin denně a každý problém má nějaké řešení. Dozvíme se hodně i o způsobu napojení na státní správu a politickou reprezentaci. Je důležité vědět, kdo to jsou Téčko, Íčko či Vodník a že Mlhovi peníze nic neříkají, zatímco Prófá je má rád. Na druhou stranu je mi trochu líto, že jsme jako daňoví poplatníci zaplatili ty tuny odposlechů a teď na nich vydělává pan Kmenta. Způsob zveřejnění těch závažných dokumentů měl být jiný, ale aspoň že je takový, jaký je.

Theodora Remundová Film Margarety Hrůza Domov, loutkářský horor Krvavé koleno, který jsem viděla na festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, a právě čtu knihu od Irvina D. Yaloma Pohled do slunce. Asi jako kdekdo nejsem vyznavačem anket o nej..., tyhle věci mě teď tak občas plují hlavou. Martin Řezníček Film: Pizza v Osvětimi režiséra Moshe Zimermana mi utkvěla pevně v mozku. Režisér mapuje týdenní výlet bývalého vězně a jeho dvou dospělých dětí po koncentračních táborech. Trochu se prostřednictvím tohoto filmu dá pochopit nepochopitelné a pak se přímo před kamerou odehraje zázrak katarze, díky kterému vám dojde, že některé věci se jednoduše pochopit nedají a je to tak i dobře. To je něco, co se mně po rovněž týdenním putování po koncentračních táborech ve filmu nepodařilo, přestože zkušenost z dotyku nepoznatelného zůstane již také na celý život. Pak mi hlasitě zní v hlavě Souboj s mozkem Honzy Šípka a ještě po-řád nezmizela Ivetka a hora Víta Janečka – v obou případech filmová magie, každá jiná a pokaždé neočekávatelná. Kniha: Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček Vladimíra Bystrova – název je, myslím, vypovídající. Autorovo téma, kterému se věnuje s úsilím a vytrvalostí. Historie více něž 50 let stará, s pevnou vazbou k současnosti. A pro nechápavé – je uži-

tečné si pořád znova uvědomovat, co a kdy v dějinách k nám vůbec z Rusi přišlo dobrého. Jeden politik běhá do Moskvy na raport a slibuje po volbách – že vše zařídí, jak si věrchuška žádá, druhý se z obdivu k moci láme v pase a před samotným Vladimirem Vladimirovičem Putinem, v pohnutí mysli, zapomíná na vlastní jazyk a vytahuje – ruštinu... a straší nás při tom Německem. Jana Ševčíková Knihy: Martin Ryšavý: Cesta na Sibiř, Khaled Hosseini: Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí. Dokument: Griafanc Rosi: Pod úrovní moře. Zakouslo se pod kůži a drží podnes... Helena Třeštíková Z filmů francouzský dokument The Arrivals režisérů Claudine Bories a Patrice Chagnarda (vítěz MFF Lipsko) pro jednoduchost a sílu. Klasický „observační“ dokument, ale velmi dobře udělaný. Z knih Zatím dobrý Jana Nováka. Literární dokument, skvěle napsaný. Velký zážitek! Karel Vachek Kniha: Dionysios Areopagita: O mystické teologii. Čteme-li myslitele minulých věků, můžeme potkat své současné myšlenky, a jinak ne – kupředu, zpátky ni krok! Film: Tereza Reichová: Kruh a Tomáš Weinreb: Všechno je sračka. Dva filmy z dokumentární tvorby FAMU, které představují tu nejvyšší kvalitu z mnoha studentských projektů (Jan Šípek, Viera Čakanyová, Rozálie Kohoutová, Jan Foukal, Viola Ježková, Petra Nesvačilová, Petr Záruba, Radovan Síbrt atd.), které letos na naší katedře dozrály.

E ETA |DOK| REVUE 5.09

Šéfredaktorka: Andrea Slováková. Redakční rada: Marek Hovorka, Petr Kubica. Layout a sazba: Belavenir. Ilustrace: Vladimir 518. Korektury: Jiří Fogl. Font: Suitcasetype.com. Dok.revue vydává Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava ve spolupráci s týdeníkem Respekt, za podpory Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a Ministerstva kultury ČR.

www.dokument-festival.cz

Ivan Vojnár Právě čtu krásnou knížku, která se jmenuje Na okraji světla. Napsala ji finská spisovatelka Maria Perua a vyšla letos ve výborném českém překladu od Vladimíra Piskoře. Knih a filmů je hodně, ale jen občas zachytíte něco, co vás strhne. Karel Žalud Film: Ztracená dovolená Lucie Králové. Kniha: Václav Havel: O lidskou identitu.

DOK.REVUE 5

dok revue  

dok, revue, film, praha, respekt

dok revue  

dok, revue, film, praha, respekt

Advertisement