A pak už jsem šel z překvapení do překvapení, např. když jsem vyrazil z CP3. Postup kolem řeky, tedy po rovině, vypadal velmi běhatelně, ale opak byl pravdou. Cesta necesta, celá rozbitá a kamenitá. Snažil jsem se po ní skákat jako kamzík, spíš jsem tam poskakoval jak nadmuzá koza. Odměnou mi ale byla asi nejhezčí etapa z celého závodu. Nejprve jsem si mohl užít peřeje Low Force a High Force, časem jsem se dostal do naprosto odlehlé divočiny, kterou bych v Anglii sotva čekal, až jsem vyšel kolem nádherné přehrady k brutálnímu ledovcovému údolí High Cup Nick, kde zrovna cvičila nějaká miniaturní stíhačka. Úžasný. Naopak druhá část etapy vedla přes nejvyšší vrcholky celého závodu a cestou dolů padla taková mlha, že stačilo pár větších kaluží v cestě, a najednou nebylo vůbec poznat odkud kam cesta vede. Když si zkusím postupně vybavit trasu, vybaví se
mi obrovské množství obrazů, aby taky ne, byla to opravdu dlouhá trasa. Vybaví se úvodní hodina, kdy nejprve lilo a pak nahulákalo 10 cm sněhu, vybaví se mi krásné dlážděné, zatopené a místy zákeřné chodníky ve vřesovištích, to když občas namrzaly. Vybaví se mi ohromné množství luk a farem, přes které cesta vedla. Také se mi ale vybaví, jak na těch farmách nikdo nebyl (Jak sestra poznamenala, na obdělávání půdy mají v Anglii traktory a Poláky). Vybaví se mi hodně trialová druhá etapa, boj s počasím ve třetí etapě, nádherná čtvrtá etapa, bahno, Hadriánův val a zase bahno v páté etapě, a les a větrné kopce v té poslední. Také se mi vybaví všudypřítomné bahno, mlha, že by se dala krájet, kdyby mi vítr neodfoukl nůž, a „bog and moorland“. „Bog and moorland“ by se dalo přeložit jako „močály a vřesoviště“. Přesnější by ale bylo „pruda a potíže“. Vřesovišť s průběhem tratě přibývalo a s nimi také přibývalo potíží. Jak s
Takové klasické vřesoviště…
41