Issuu on Google+

Roderich Menzel TannhoffovĂŠ


Roderich Menzel Tannhoffové Román jedné rodiny


Tato kniha vychází s podporou programu Evropské unie Culture 2000. This book is published with the support of the Culture 2000 programme of the European Union.

© Barrister & Principal, o.s., 2011 ISBN: 978-80-87474-17-4


První díl

Když Čechy ještě patřily k Rakousku


První část


Po  celý svůj život zůstává muž dítětem. Hledá klín i  prso své matky, požaduje lásku a chválu, své pravdy a křivdy vykřikuje do světa. A vyčkává trestu, bázlivě a žádostivě. Chápe se věcí, aniž by cokoliv chápal, staví si své hrady, svůj svět si buduje na pískovišti. Kdo mu věnuje trumpetku nebo houpacího koníka, stává se pro ten okamžik zbožňovaným člověkem, jinému, který mu vezme cukrátko, přeje smrt. Ach, tenhle muž, ten člověk! Ve dvaceti mu patří svět, v padesáti ho prohrál, včetně ženy, dětí a zvířectva. A ty bude ostouzet až do smrti. Někdy, občas se někdo vynoří, uhodí do něj blesk a osvítí ho. A on rozdává světlo tak, jak je nabízen chléb či plody. Ale děti kolem něho, miliony dětí, si to nepřejí, jinak by svou trumpetku, houpacího koníka a cukrátka musely oželet. A na chvíli musely být zticha. Pročež raději vřeští jako opice v pralese, které vystrašil a notně vyděsil někdo neznámý, něco neznámého. Jakmile zmizí, už se zase houpou a strouhají mrkvičku.

I Vídeň je větrné město. Někdy vítr jen tak něžně pofukuje uličkami, jako by je hladil, ale právě tak často na lidi zaútočí, rozvíří prach a listí, příjemné i nepříjemné pocity. A někdy to, co je uloženo vespodu, vymete na povrch, a co leželo nahoře, ukryje kamsi do hlubin. Jednoho pozdního listopadového dne roku 1897 vál vítr obzvlášť zostra. Svištěl, vyl a přerývavě hučel, šplhal po fasádách, uvolňoval okenice a tloukl jimi o zeď, proháněl se stromovím v  Městském parku a  roztínal větve stromů vedví, zuřil nad střechami a tašky shazoval na dlažbu, chatrče srovnával se zemí, zafoukal ženským pod sukně, dětmi smýkl do louží a pouličních výmolů. Ve školách bylo více rvaček než obvykle, rákoska se zařezávala hlouběji do hýždí. Sváry v obývacím pokoji, mrzutosti na úřadech a v kancelářích. Puklinami ve zdi se vítr dral dovnitř, pronikal kůží, rozvířil vše, co s námahou dostalo nějaký řád, rozdmýchal vše potlačované. Jaká jen to bude zima, když už podzim vyváděl tak nespoutaně! Na Radničním náměstí není ani živáčka, vstupní hala Říšské rady je po prudkých přeprškách vlhká, až to klouže. Je skoro poledne, v zasedací síni zase jednou halasí poslanci nad jazykovými vyhláškami ministerského předsedy Badeniho. A v tu chvíli předjíždí fiakr, kůň i kočí jsou deštěm promoklí, větrem vyšlehaní, u konce sil. Cestující vyskočí z vozu dřív, než mu kočí stačí pomoci při vystupování, tomu vtiskne do ruky dvoudukát. „Rukulíbám, Vaše Milosti,“ zavolá kočí za rázujícím mužem a pomyslí si: „Safra, safra, dyť je mu už sedmdesát, jestlivá ne víc! A ještě hopsá jako nějakej mlaďoch.“

(9)


Franzi Karlu Tannhoffovi, jednomu z osmadvaceti křesťansko-sociálních poslanců rakouského parlamentu, je třiadevadesát. Tannhoffovi jsou rod, jehož příslušníci se dožívají značného věku. Jejich sídlo se odedávna nachází vysoko nad městečkem stejného jména v  Čechách, na  půli cesty mezi Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem. Leopold Franz Tannhoff, který se v roce 1716 účastnil vítězného tažení proti Turkům pod vedením prince Evžena, zemřel poté, co se dožil sto jedna let. Právě když Tannhoff procházel halou ve starořeckém stylu, zdobenou bustami novo­ rakouských poslanců, ze zasedací síně k němu prudce dolehl příšerný hluk. Hlídači, nepříliš dobře ukrytí ve výklencích a za sloupy, vyčkávali, kdy už budou povoláni k zásahu. Dveřník vpustil Tannhoffa s  uctivou úklonou dovnitř. Poslanci se zdálo, že se ho zmocnil příboj, jenž ho vynesl někam vzhůru a už už s ním obrovský proud vody mrští na  útes. Obklopila ho divoká změť, v  níž se ozýval pokřik, mlácení do  desek pultů, údery pěstí, vřískot, jaký vyluzují dětské trumpetky, zvonění kravských zvonců. Nemohl popadnout dech. Těsně nad hustými vlasy mu prosvištěl kalamář, energicky v  nich vytvořil pěšinku a  rozbil se o  stěnu. Wolf z Všeněmecké strany, ten, co před pár měsíci způsobil Badenimu v souboji muže proti muži tržnou ránu na ruce, se rve s doktorem Kramářem od mladočechů a doktor Schücker z Německé pokrokové strany právě zaujal před doktorem Baxou z Prahy pózu boxera, který se chystá skolit soupeře knockoutem. Uprostřed vší té vřavy stojí předseda parlamentu, Polák Abrahamowicz, bledý jako stěna, bezmocně máchá pažemi, rty se mu nehlasně pohybují. I Tannhoff zůstal jako zkamenělý. Tohle bylo horší než vše, co se o dění v parlamentě psalo v novinách, toto byla destrukce. Ve Vídni už dlouho nebyl, svůj mandát již téměř nevykonával. Kdykoliv se to hodilo, odvolávali se na jeho slova, k těm se však nikdo neznal, pokud to narušovalo stranickou linii. Historií se Tannhoff zabýval do  hloubky už celé věky; to, co patřilo k  minulosti, se mu zdálo životnější než přítomnost. „Když víš, co se událo a proč k tomu došlo, víš také, co se přihodí. Člověk je stejný jako za časů Kainových, Lotových a Piláta Pontského, proto se vše opakuje: bratrovražda, krvesmilstvo, zrada a ukřižování.“ Při podobných vývodech se jeho vnuk, Franz Josef Tannhoff, kapitán v záloze a majitel továrny na  výrobu sukna, vždy jen pousmál. Starý pán prostě holdoval svému koníčku. Nic proti tomu. A jisté paralely byly vskutku překvapující, ba ohromující. Ale bylo skutečně možné srovnávat habsburskou říši devatenáctého století s Čínou dynastie Han z doby před Kristem? To byly pouhé zábavné hrátky. Cožpak se v naší hymně nezpívá, že „říš Rakouská nezahyne“? V daném okamžiku se starý pan Tannhoff nicméně domníval, že to, co se nyní odehrávalo ve vídeňské Říšské radě, tu pravděpodobně přece jenom ještě nikdy nebylo. Jak by se asi zachoval Kýros, panovník dvojího iránského národa Médů a Peršanů, vůči Řekům z Malé Asie nebo také vůči Lýdům a Babylóňanům, kdyby se jejich vyslanci odvážili předvádět se v jeho hlavním městě Súsách tak jako Češi, Němci žijící v čes-

( 10 )


kých zemích, Poláci, Italové, obyvatelé Haliče, Slovinci, Chorvaté a Rusíni ve Vídni! Císař František Josef nebyl ovšem Kýros a  jeho místodržící nebyli perští satrapové. Císaři pánu smí pražský poslanec vmést do tváře: „Přijde čas, kdy se ukáže, že tomuto národu v žilách ještě koluje krev z doby husitské.“ A Němci žijící v zemích Koruny české? Ti zbožňovali Bismarcka, který je vypráskal z Německého spolku a vydal napospas Slovanům. Přesto věřili, že to byli Habsburkové, kdo zradil německou věc. Skutečným neštěstím Rakouska však byly Uhry. To, co František Josef přiznal po porážce u Solferina a Hradce Králové Maďarům – nezávislost, jazykovou svrchovanost a vlastní Říšskou radu –, nyní požadovaly rovněž ostatní národy, přičemž Češi se téměř neskrývali s úmyslem odtrhnout se od Rakouska, aby si mohli založit vlastní stát. „Rakousko se musí stát spolkovým státem, v němž přirozená převaha Slovanů bude trvale zachována,“ napsaly jedny pražské noviny. A ještě k tomu dodaly, že v takové říši, která musí odložit nenáviděné jméno Rakousko, znovu ožije byvší nádhera české koruny. Těmto snaživým renegátům vyšel ministerský předseda vstříc do té míry, že by se nyní měla čeština stát rovnoprávnou úřední řečí i v čistě německých oblastech Čech. Proti tomu se vzbouřili nejen čeští Němci, nýbrž i alpské země. Takové nařízení by znamenalo poslovanštění Sudet. A již se stejných práv dožadovaly i všechny ostatní národy. Badeni tak doutnající oheň rozdmýchal v požár, který musí monarchii pozřít. A to vše jen proto, aby získal hlasy Čechů pro nová jednání o vyrovnání s těmi vyděračskými Maďary! Ve stáří se Tannhoff dopracoval jisté dovednosti, jak uniknout před tím, co ho obklopovalo a co mu bylo nepříjemné, takže dokonce i v jarmarečním ryku se mohl uchýlit ke svým myšlenkám, ba i prorocky předvídat věci příští. Teď ale náhle nastalo ticho, jen tu a tam zaznělo zasyknutí, ten či onen rýpl loktem do souseda: „Je tu ten Dinosaurus!“ Tannhoff svoji přezdívku znal, nevadila mu. Ať ho ti dorostenci klidně přirovnávají k reptiliím z druhohor! Ironii mají zapotřebí, aby se vyrovnali jak s jeho výškou, jíž většinu z nich přečníval o hlavu, tak i s jeho zachovalou svěžestí, o které se vyprávěly celé legendy. Co jiného se dalo očekávat od zástupců lidu, kteří se častovali kopanci a navzájem na sebe plivali? Pokud mu stáli tváří v tvář, jeho úctyhodný věk je donutil zachovat klid. Za to se mu mstili, sotva se k nim otočil zády: „Dinosaurus!“, šeptali pak jeden druhému a  opičili se po  jeho poněkud patetickém způsobu mluvy: „Milí přátelé, tento zákon způsobil neštěstí již před 4 500 lety za faraóna Mykerinose a později na něm ztroskotali rovněž Perikles a Jindřich III. Nedělejme raději stejnou chybu, abychom neskončili jako ten či onen!“ Tannhoff kráčel oněmělým davem poslanců k řečnickému pultu, přičemž se s náznakem uklonil směrem k ministerskému předsedovi. Byl přihlášen na čtvrt na jednu. Ale jaký apel mohl ještě k parlamentu dolehnout, když ten už ignoroval i důtklivé domluvy císaře: „Jsme pro smích celému světu, je to ostuda!“ Požadavek roztrpčených poslanců posadit Badeniho a jeho ministry na lavici obžalovaných, pročítání stovek návrhů a ná-

( 11 )


mitek, vytrvalé řečnění až do úplného vyčerpání přítomných s cílem zamezit přijetí jakéhokoliv rozhodnutí, tato vytrvalá exhibice fanatických drzostí – to vše snížilo prestiž Rakouska-Uherska do té míry, že ostatní mocnosti počítaly s jeho brzkým rozpadem. „Milí němečtí bratři z Čech a čeští bratři,“ započal Tannhoff. Žádný jiný poslanec by se v dané chvíli neodvážil takového oslovení, aniž by se mu nevysmáli nebo ho ne­ umlčeli pokřikem. Dinosaura respektovali, alespoň pro tento okamžik. S výrazem lehké nudy ve  tvářích mu dopřávali sluchu ještě i  tehdy, když zahanbující scény, které se od dubna 1897 odehrávaly v rakouském parlamentu, přirovnal k násilnému odporu Irů v anglickém parlamentu před dvaceti lety. Ať se Dinosaurus i pro tentokrát s tím svým koníčkem vyřádí, jen když nezabrousí až do pravěku! Když však prohlásil, že zná jen jednu vlast, a to Čechy, a v Čechách jen jeden národ, a to český, a že zná jen jeden stát, a to Rakousko, snesla se na něj ze všech stran sprška výsměšných a zuřivých výkřiků, ne nepodobná spršce kaštanů. I kdyby k nim promluvil někdo jako Metuzalém a byť by čítal stejně jako on 969 let, nic by ho to neuchránilo před sprostými urážkami. Začalo to přidušeným voláním „Přestaňte s  tím!“ Pak následovaly výrazy jako zabedněnec z provincie, český Honza a venkovský buran a jeden z přítomných se nezalekl vmést Tannhoffovi v tvář „Ty jedna fosílie“, a tak ho přirovnat ke zkamenělině z předhistorické doby. Ještě jedenkrát si starý pán sjednal klid. Hlas vycházející z jeho mohutného hrudníku se podobal zvuku nákladního vlaku projíždějícího tunelem na Semmeringu. Tannhoff hypnotizoval poslance majestátním výrazem tváře podobně jako Felix Mottl svůj orchestr při provedení některé z Brucknerových symfonií. „Nu dobrá,“ pronesl, když opět poněkud zavládlo ticho, „vždy jsem tušil, že se nikdo nevzdá svých získaných nebo domnělých výhod a že nikdo nevyjde ani o krok vstříc protivníkovi, ba ne, souputníkovi, společníkovi, se kterým sdílíme pouto i osud. Dal jsem si velkou práci a vytvořil jsem nový jazyk této země, který obsahuje prvky všech idiomů používaných v rakousko-uherské monarchii. Kdyby se této řeči, tomuto rakouskému esperantu, vyučovalo ve  školách, kdyby byla připuštěna při soudech a  používala se na  úřadech, náhle by neexistovaly jazykové spory a národní nespokojenost a každý Rakušan, lhostejno jaké národnosti, by se v budoucnu mohl domlouvat s příslušníky všech ostatních národů.“ A dříve než budovou otřásl hurónský smích, pronesl Tannhoff v jím vynalezeném umělém jazyce první větu: „Austria nemje sol un land o reich, jest una svjat.“ – Rakousko není jen pouze nějaká země nebo říše, je to jeden svět. Teď už však překročil jistou míru, nyní ho smetl jeden jediný výbuch křiku a smíchu ze čtyř set hrdel. Pokusil se přidat ještě jedno vysvětlení, a přehlušit tak hulákání. Bylo vidět, jak se mu napínají svaly na krku a nabývají na objemu, až podobny provazcům zřetelně vystoupily na povrch. Jak mu náhle zrudl obličej a zabarvil se do purpurového odstínu a jak se najednou chytit za srdce. Hroutil se pomalu, jako by si jen unaven chtěl sednout. A než poslanci pochopili, že mezi ně vstoupila smrt, ležel Franz Karl Tannhoff, jejich nejstarší a nejváženější člen, bezvládně na podlaze.

( 12 )


„Vypravili mu královský pohřeb, císař ho chválil a uvedl, že se zasloužil o vlast, ale z té frašky na nás něco ulpělo.“ Franz Josef Tannhoff se zkoumavě zadíval na syna. Jestlipak Franz Ferdinand, který přišel na svět ve stejném roce, kdy jeho pradědeček za  tak tragikomických událostí svět opustil, coby jedenáctiletý chápal nebo alespoň tušil, co se tehdy stalo a co nadále působilo v následující generaci a v nové době? Jak jen by mu mohl přiblížit, proč on, vnuk někoho, jako byl Franz Karl Tannhoff, a kapitán v záloze, musí být při tom, když nyní, v roce 1908, Rakousko-Uhersko anektuje Bosnu a Hercegovinu? Bylo třeba, aby se jméno Tannhoff, které Dinosaurus blamoval, v zemi opět vyslovovalo s úctou. A svět se měl dozvědět, že Rakousko není údem na těle Evropy podléhajícím hnilobě, nýbrž že se zotavilo a se znovuzískanou silou vyrazilo k útoku. Bosna a Hercegovina byla zkouškou jak pro Rakousko, tak i pro Tannhoffovy! „Nesmíš si, chlapče, myslet, že tvůj pradědeček byl tehdy už tak podivínský, nebo dokonce mírně přihlouplý, to tedy rozhodně ne! Věděl samozřejmě, že pokud se stát nemá rozpadnout, musí němčina zůstat úředním jazykem a  jazykem, kterým hovoří vojsko. Propána, přece musí existovat jeden jazyk, a tím je jazyk jednapadesáti milionů lidí, jazyk panovnického domu, jazyk Walthera von der Vogelweide, Goetheho a Grillparzera, jazyk Mozartův, Beethovenův a Fischera z Erlachu! Nebo snad máme mluvit rusínsky? Když už se anglicky učí dokonce i Indové a Egypťané, chceme toho příliš, když požadujeme, aby se Češi a Slovinci naučili německy? Kdyby nastala doba, že by se tyhle národy díky své chuti plodit další a další potomstvo staly neúměrně mocnými a rovněž vytvořily kulturu, která je postaví na naši úroveň, pak se kromě naší mateřštiny budeme rádi učit i tu jejich řeč. To všechno chtěl tehdy Franz Karl Tannhoff říct. Předtím však musel tupým lebkám všech těch národů uštědřit ponaučení, dovést ad absurdum jejich omezenost a i to, že oni vždycky musejí mít pravdu. Proto tak zčistajasna vymyslel jazyk, který neexistoval, a z rukávu vysypal onu kuriózní větu složenou z pěti idiomů. Pochopitelně mu neporozuměli a vysmáli se mu. Následkem svého potřeštěného nápadu zemřel. Ještě dneska slyším, jak si za mými zády šeptají: ,Zase jeden Tannhoff!‘ A uštěpačně: ,Austria nemje sol un land o reich, jest una svjat.‘“

( 13 )


Nevíš, odkud přicházíš ani kam jdeš. Kdo je tvůj otec, kdo tvoje matka? Cizinci, kteří tě kus cesty doprovázejí a  které na  příštím rozcestí opustíš. Ale zároveň i pomocníci v řadě předků, kteří ti, jako jiným před tebou, podávají vědra, s nimiž zavlažíš své pole. Někdy se ohlédneš zpět na ten seřazený zástup a objevíš obličej podobný svému. A vyslovíš slova, která ti našeptává někdo až zcela vzadu, a tvé myšlenky se shodují s jeho jako před staletími, tisíciletími. To je tvůj otec!

II Tannhof je místo osídlené od pradávna. Našly se tu keltské náramky, masky a zbraně. Na území, kde se město rozkládá dnes, se pochopitelně zdržovali také Římané a zanechali tu umělecké předměty hodnoty o něco nižší. Přítomnost Markomanů dokládá ještě dnes několik hrobů. Je možné, že do jednoho z nich už uložili některého z Tannhoffů. Jen pánbůh ví, jak si tehdy říkal! V každém případě je možné sledovat rod až do doby Karla Velikého. Již tehdy ovládal hrad Tannhoffů místní údolí, v němž o tři století později vzniklo malé město. Stěhování národů Blanský les, kde se hrad nacházel, minulo, ponechalo stranou, a zatímco do Čech proudili Slované, Tannhoffové tu, podobně jako tomu bylo i v případě dalších velkých rodů, nikým nerušeni zůstali. Počátkem patnáctého století starý hrad vyhořel, pak ho ale zase znovu vybudovali. Nikdo už neví, zda ho o sto padesát let později vypálili sedláci, nebo přívrženci císaře. Když Karl Josef Tannhoff nechal v roce 1740 nedaleko odtud vybudovat venkovský zámeček podlouhlého půdorysu, zbývalo z původního hradu už jen několik zdí. Následující generace do zámečku umístila pár tkalcovských stavů, z čehož vyrostly Tannhoffovy tkalcovny sukna a sametu, jež zajistily blahobyt rodu a zařadily jej po bok nejbohatších rodin v Čechách. Před odjezdem do  Bosny provedl Franz Josef Tannhoff syna Ferdinanda galerií předků a následně i sály, kde se tkalo sukno. „Je na čase, aby poznal své předky,“ sdělil manželce. „To je důležitější než násobilka.“ A když choť vyjádřila názor, že Ferdi je ještě příliš mladý, než aby pochopil, jak generace následovaly po sobě a jaký smysl mají mrtvé obrazy, jen nevrle zabručel: „Angličané posílají syny do světa v patnácti.“ Aby hocha ochránila před příliš velkou dávkou minulosti a lapidární výklad otce mu poněkud přiblížila, rozhodla se prohlídky zúčastnit, byť ji absolvovala již nesčíslněkrát. A to vždy, když dorazili nějací hosté nebo když jejího muže napadlo, že se v přítomnosti svých předků vypovídá z toho, jak mizerný je běh času, a že zde nalezne něco útěchy. Ferdinand, k lítosti otce pomenší a baculaté postavy, sledoval líčení, jak na rodině hlodá zub času, lhostejně. Galerie byla umístěna v obrovské místnosti bez oken a Auerovy žárové punčošky ji osvětlovaly jen matně.

( 14 )


První Tannhoff, kterého znázorňovalo plátno z poloviny čtrnáctého století, byl rytíř Albrecht. Pokud ho malíř vystihl věrně, jednalo se o malého, ponuře hledícího muže s narudlou bradkou a hlubokou jizvou na tváři. Nalézt podobnost s potomky, kteří většinou dosahovali mimořádné výšky, nebylo možné. Když pak Franz Josef ukázal na čtvrtý obraz na východní stěně, jenž představoval Rudolfa Tannhoffa, jak Keplerovým dalekohledem pozoruje hvězdnou oblohu, chlapec ožil. Najednou mu přišlo na mysl, že by si tu jednou, až otec bude pryč, mohl s kamarády zahrát na zapikávanou. Pátravě se rozhlédl kolem: Kde by se dal najít nejlepší úkryt? Možná támhle, pod obrovským glóbem uprostřed sálu? Nebo za zdobenými křesly na severní stěně? Když ho napadlo, že by mohl vklouznout do prapradědečkova brnění a Toniho, Jošiho a Karliho vyděsit k smrti, pobaveně se uchichtl. „Co je tady k smíchu?“ zvolal hněvivě otec. Právě se dostal k Matyáši Tannhoffovi, který zemřel za třicetileté války, když den před uzavřením Vestfálského míru padl při výpadu z obležené Prahy v boji proti Švédům. Ferdinand náhle zbystřil pozornost, jelikož mezi dvěma portréty žen, které představovaly manželky dvou Tannhoffů ze sedmnáctého století, oděné do trychtýřovitých sukní s obručemi, spatřil černý přehoz; pod ním se bezpochyby skrýval rovněž nějaký obraz. Jako v případě všeho skrytého upoutal i zahalený obraz chlapcovu zvědavost. Před malou chvilkou bylo třeba ho nutit, aby popošel o kousek dál, teď ho otec musel přímo táhnout, protože se nehýbal z místa. Co mu to tu tají? Kterého z Tannhoffů neměl spatřit a proč? „Nepodařený obraz,“ pronesl otec jakoby mimochodem, „malíř ho zkazil.“ Ale pak by ho přece nenechali viset na zdi a nedali si tu námahu schovat ho pod velký kus černé látky! Spíš by ho přece postavili někam ke starým krámům v některé z půdních místností, kde by ho postupně pokryly pavučiny, prach a výkaly netopýrů. Na tom muselo být něco zvláštního. Když se však Ferdinand dotazoval se vzrůstající naléhavostí, uslyšel to, co slyšel vždy, když bylo něco obzvlášť zajímavé: „Ještě se to včas dozvíš.“ Tak dobrá. Ale až se sem příště potají vloudí, přijde tomu na kloub! Ve své fantazii viděl jednoho z předků, jak se upisuje ďáblu. Ne náhodou četl nejraději pohádky, v nichž se nějaký muž pro získání bohatství a moci upsal satanášovi. Čas od času otec na syna pátravě pohlédl, jako kdyby hledal nějakou shodu nebo alespoň náznak podobnosti. Jeden portrét představoval prastrýce, muže s naducanými tvářemi a oblých tvarů, byl to velký jedlík před Pánem, a jak prozrazovala rodinná kronika, i mazaný koňský handlíř. Po čtyři desetiletí se udržel v křesle starosty, vyhověl každému a zároveň nikomu. Měl však bystrý pohled, impozantní nos ve tvaru okurky a výrazně vystouplou bradu, na Ferdinandovi bylo naproti tomu všechno měkké, rozplizlé. Pochopitelně, že z toho vyroste. Dá-li Bůh! V daném okamžiku Franz Josef přesně nevěděl, co si s ním počít, byl tudíž rád, že si s ním rozuměla alespoň matka. Ostatní hoši jeho věku šplhali do  korun stromů, lezli do  odtokových šachet, až nemohli dál ani zpět, sváděli vzájemné bitvy. Ferdinand pouze sbíral obtisky, ptačí pera a kameny. Rvačkám se vyhýbal. Když došlo k pranici, proklouzl lískovými keři v parku do po-

( 15 )


stupně se rozpadajícího altánku obrůstajícího kopřivami a při každém úderu sebou trhl. Pokud se někdo ze rvačky zachránil útěkem, celý zmlácený a  uplakaný, Ferdinand za ním běžel, vlastními slinami mu utřel krvavé skvrny a osušil slzy – ještě tak scházelo, aby s ním začal bulit. Nebesa, snad nakonec nebude po Eckbertu Tannhoffovi! Eckbert byl bratranec Franze Josefa a kvůli zbabělosti byl degradován. Žil teď na druhém konci světa, kdesi v Austrálii. Dvakrát či třikrát se od protinožců přihlásil. Dopisy byly s poznámkou „adresát nepřevzal“ pochopitelně zaslány zpět. Zase jeden Tannhoff, který rodu přinesl hanbu! Eckbert Tannhoff udělal rychlou kariéru, zdálo se, že je chytrý, zdatný a  spolehlivý. Bylo mu sotva třicet, a  už byl kapitánem v  generálním štábu, kde byl přidělen štábnímu veliteli, polnímu zbrojmistru von Beckovi. Franz Josef, který byl jen o pár let mladší, ho obdivoval a byl by pro něj do ohně skočil. A pak se stalo něco nepochopitelného. Opilý student, který měl už nějaký ten semestr za  sebou, v  jedné pražské kavárně do  Eckberta schválně vrazil a  nazval ho černožlutým prasetem. Ten zůstal klidně sedět, pokynem ruky zavolal vrchního a řekl: „Ten chlap je ožralý. Zavolejte mu drožku a nechejte ho dopravit domů!“ A šoférovi vtiskl do ruky dvě koruny. Událost se rozkřikla, vojenští kamarádi byli pobouřeni. Uražen nebyl pouze Eckbert, pohoršen byl celý regiment, celé Rakousko! Eckbert měl okamžitě tasit šavli a toho darebáka zesekat tak, až by zůstal ležet na zemi. Důstojnickou čest mohl opětovně nastolit jen souboj. Franz Josef ho vybízel a ke konci už prosil, aby tomu mizerovi poslal své sekundanty: „Musím ti opravdu připomínat, že důstojník může svoji čest získat zpět pouze pomocí kordu?“ Ale Eckbert neměl v úmyslu se bít. Se smíchem citoval svého oblíbeného Homéra, který slovy Odysseovými o souboji s Irótem praví:

Odysseus na vahách byl, jenž tolik zápasů přestál, měl-li by tak jej ranit, by klesl a vypustil ducha, či ho má udeřit zlehka a jenom povalit na zem. Když tak přemýšlel v duši, tu uznal vhodnější toto: slabou jen ránu mu dáti, by nebyl Danajci poznán.*

Veškeré výzvy a varování byly zbytečné, Eckbert Tannhoff duel odmítl. „Opilec mě nemůže urazit,“ řekl. „A  když mě zabije, bude čest armády znovu nastolena? Takže je to jasné, ne?“ Skandál se donesl až k  polnímu zbrojmistrovi, ten dal Eckbertovi, jehož si velmi vážil, ještě jednu šanci, zarputilý kapitán jí však nevyužil a prohlásil, že se křesťan nesmí utkat v souboji, v opačném případě že by ho papežská bula uvrhla do církevní klatby. „To jste měl vědět dřív, než se z vás stal důstojník,“ odpověděl von Beck, který v tomto stadiu již nepoužíval kamarádské tykání, „přísahat s výhradou, to je teprve nemorální.“ Čestná rada Eckberta zbavila hodnosti, císař rozhodnutí schválil. *

Překlad Otmar Vaňorný

( 16 )


„Velmi správné,“ poznamenal na okraj spisu. Neblahý Tannhoff teď kdesi v Calgoorlie rýžoval zlato. „Nemyslíš, Franzi, že je toho pro dnešek dost?“ zeptala se starostlivě Anna Marie, jeho manželka. Místo odpovědi se jí dostalo odfrknutí. Teprve po třech dalších Tann­ hoffech Franz Josef, který od  návratu ze svatební cesty na  jméno Franzi slyšel jen nerad, ze sebe vypravil, že jeho syn má dnes možná poslední příležitost dozvědět se od otce něco o slavné minulosti tannhoffského rodu. „Kdo ví, jestli se vrátím!“ „Ale Franzi, vždyť jedeš jen do Bosny.“ „Ale nezapomeň, že jsme tam v roce 1878, když jsme zemi obsazovali, ztratili 5 198 mužů.“ „Ale jdi. Vždyť od  té doby tam vládne mír, anexe jen zpečetí skutečný stav.“ „Odkdy ty čteš noviny?“ zeptal se jí manžel mírně zmaten a s jemným sarkasmem. Okolnost, že ženy, jako byla ta Suttnerová, v poslední době mluvily do politiky, ba dokonce i do vojenských problémů, ho dráždila natolik, že byl ironický. To pak své ženě říkal Annerl. Nejednalo se o zdrobnělinu jako Franzi, spíše to vyjadřovalo laskavou blahosklonnost, s jakou se choval k dětem, když seděl v plné zbroji na koni a ony ho, stojíce v  pozoru, zdravily svými dřevěnými puškami nebo dětskými meči. „Ale Annerl,“ řekl, „tomu ty doopravdy nerozumíš.“ A ukázal na obraz znázorňující nějakou ženu cizokrajné krásy. „Elisabeth Tannhoffová, rozená Harbuval de Chamaré,“ pronesl. Přestože se držel zpříma, povytáhl se ještě o několik centimetrů do výšky a dodal: „Zakladatel rodu Harbuval byl bratrem Hannibala a Hastrubala...“ Pročež následovala uctivá pomlka. „Hannibal?“ zvolal Ferdinand, který náhle znovu zpozorněl. „Hannibal je přece kůň.“ A skutečně, nejoblíbenější kůň Adama ze Schwarzenbergu, sídlícího na krumlovském zámku, se jmenoval Hannibal. Otcovo čelo zbrázdila vráska, už už se chystal k facce. Ale když se z úst jeho ženy vydral přidušený výkřik a  opakované ujištění, že to Ferdinand přece nemůže znát, Franz Josef se zarazil a již jen láteřil, že je nejvyšší čas, aby byl hoch už na gymnáziu. Pak ho ještě oblažil přednáškou o vzestupu a pádu Kartága. Vše, co si o tom Ferdinand zapamatoval, bylo: Hannibal ante portas. Dříve než prošli dlouhou, temnou chodbou ze zámku do tkalcovny, požádala Anna Marie, aby se směla vrátit do kuchyně, že dnes budou švestkové knedlíky, a to že rozhodně nemůže nechat jen na samotné kuchařce Ludmile. „Nevím, proč neumí vytáhnout těsto tak na tenko, aby švestky prosvítaly.“ Franz Josef, který se jinak neustále snažil být stejně nenáročný jako jeho císařský nadřízený a jmenovec, nyní přece jen se zdviženým nosem nasál vzduch, jako by již pocítil něco z podzimně sladké vůně rozehřátých švestek a rozpuštěného másla. S Annou Marií to byla dobrá volba. Prožili spolu něžný čas zásnub a bláznivé líbánky, brzy nato se však zase umoudřili a nyní žili vedle sebe v přátelském vztahu. Jen málokdy si vzpomněli, jak vášnivě po sobě toužívali, jak se bez dechu objímali a jeden

( 17 )


druhému podrobovali. Podobné vzpomínky pociťoval Franz Josef jako něco, co bylo čím dál trapnější. Někdy, třeba při vyjížďce na koni, se v něm ozvala odezva vášně, s níž se před dvanácti lety tak bez zábran milovali. Kdyby se ovládal jen o něco méně, musel by okamžitě seskočit z koně, vrhnout se k choti, povalit ji a zmocnit se jí. Když však po dlouhém, rychlém cvalu a poklusu seskočil na zámeckém dvoře z koně, byla recidiva překonána. Anna Marie po Ferdinandově narození naštěstí ochladla, takže se Franz Josef nyní mohl plně oddávat mužskému způsobu života, kanceláři a továrně, cvičením ve zbraních, studiu dějin arcivévodského domu a jeho regimentu, stejně jako sbírání poštovních známek. Anna Marie rozená von Rissdorfová pocházela z  nižší vojenské šlechty, její babička však byla hraběnka Larischová a jednu linii jejího rodu bylo možné vysledovat až k Babenbergům. I když Tannhoffům nebyla rodem rovná, s tímto nedostatkem se manžel vyrovnal díky skutečně královskému věnu, nehledě na její krásu. A své volby ještě ani jednou nelitoval. Vždy mu naslouchala s  porozuměním, věděla, kdy mlčet, když přemýšlel o nějaké obtížné obchodní záležitosti nebo pokud přišel domů k smrti unaven. Dům, domácnost i služebnictvo udržovala v pořádku, takže stačilo jednou za rok pořádně zahřímat, aby lidé věděli, kdo je tu pánem. Lhostejno, zda jeho hosty byli Schwarzenbergové, Dobrzenští, von Hohenlohe nebo Lobkowiczové, zda ve svém domě přivítal Liebigovy nebo Ginzkeyovy nebo pouze obchodníka se sukny z Leedsu, Anna Marie mu ještě nikdy hanbu neudělala. Když přijeli Angličané, bezchybně tlumočila, zatímco jeho angličtina byla, jak musel přiznat, „clumsy“. Zato kromě francouzštiny, což bylo přirozené, hovořil plynně italsky, česky a maďarsky. Proč se ti ostrované k čertu nenaučí alespoň jeden jazyk, který se používá v habsburské říši? Ne, Anně Marii se nedalo nic vytknout. Ludmila vařila, podobně jako všechny české kuchařky, tak, že se srdce smálo, ale když Annerl – v této souvislosti se něžná přezdívka neodkladně nabízela – osobně připravila jeho oblíbená jídla, nočkovou polévku, pečeni na houbách nebo švestkové knedlíky, byl to požehnaný den. „Ano, jen běž,“ řekl s uspokojením a na rozloučenou ji pleskl po zadečku, „dneska je Rainerův den, to nás bude – no, kolik nás bude u oběda? My tři, Rainer, Elisabeth a obě jejich děti, ano, a prastrýc Dominik, takže osm.“ „A Ludmila a Martička a Johann, bude nás jedenáct,“ skočil mu Ferdinand do řeči. „Á, na služebnictvo bych málem zapomněl.“ Ferdinand tiše pohyboval rty, počítal, kolik knedlíků přijde na stůl. „Víš co, mami? Udělej jich raději hned dvě stě, dnes jich sním určitě pětadvacet nebo třicet, v mým břichu zeje díra.“ A krákoravě zanotoval písničku českých výrobců košťat: V mým břichu zeje díra, ať žeru sebevíc, ať spolknu, na co přijdu, v něm nezůstane nic,

( 18 )


Roderich Menzel - Tannhoffové