Page 1

Dovolená s rodiči je dokonalý opruz. Mohla jsem být na párty a užívat si. A já místo toho sedím v téhle kraksně, které říkají auto, a sleduju les, který se míhá za skly oken. Po strašné spoustě hodin, co jedeme pořád stejně, se konečně zastavujeme u nějaké parodie na benzinku. Odbíhám si na záchod. Málem to pouštím, protože je obsazeno, a když se konečně dostávám k míse, stěží potlačuji slastné vydechnutí. Vycházím z kabinky a upravuju si make-up, kdyby se tu proti vší pravděpodobnosti objevil nějaký kluk (na záchode? Pretože neviem, kde presne je to tu? Na pumpe? Odporúčam miesto zámena použiť podstatné meno). Spokojeně si to rázuju k autu a najednou mě někdo chytá a odnáší pryč. Samozřejmě vím, co se v těchto chvílích má dělat, a tak řvu jak podřezané prase. Bohužel se zdá, že můj únosce je buď hluchý, nebo mimořádně natvrdlý, když mu nedochází, že mě někdo přijde zachránit. Nakládá mě do auta a já musím konstatovat, že na mě všichni kašlou. Zasranej svět. Jsem přivázaná jen obyčejným bezpečnostním pásem a můžu si řvát dle libosti. Nevím, co se mnou ten magor zamýšlí, ale doufám, že nebudu muset třeba tancovat nahá v hromadě gumových medvídků. Brzy mě řvaní přestává bavit. „Kam jedem?“ ptám se. Odpovídá mi nějakou hatmatilkou, které tady nejspíš říkají řeč. Jedeme sotva chvíli, ale celou dobu mu pečlivě nadávám. Nereaguje. Zastavuje u nějakého domku na pobřeží úzkého zálivu. Mám neurčitý mlhavý pocit, že mě máma poučovala, že se sem jedeme podívat na fjordy. Tak tedy fjord. Vede mě do toho domku. „Pohni, nemám na tebe celej den,“ říká mi bezchybnou angličtinou. Tímhle mě vážně dokázal naštvat. Beze slova se posunuju a vrhám jeho směrem opovržlivý pohled. „Ale ale, ta je rozkošná,“ z domu vychází nějakej týpek. Je to modrookej blonďák a jeho kůže má nezdravě světlý odstín. Za ním se z domu sbíhá několik větších či menších kluků, shlukují se za ním a bezostyšně na mě civí. Několik z nich hvízdá a pak se dávají do smíchu. Jsem zvyklá na jiné přivítání; na obdivné pohledy, slintání a někdy i aplaus. To když se obleču obzvlášť – jak říká matka – nevhodně. „Nojo, teď jste se na mě všichni podívali. A teď mi vysvětlete, co se to tady sakra děje!“ Všichni se dávají do smíchu. Je mi z nich ještě blběji. A k tomu to slunko! Pokud mi hodinky jdou správně, tak je dvanáct hodin. A slunko nikde. Co je tohle za zemi?! Obšírně dělají, že neumí anglicky, i když vím, že minimálně ti kluci anglicky určitě umí. Viděla jsem, že mi rozumí. Místo toho jen blbě melou tou uchrchlanou řečí. Je mi z toho k zbláznění. Táhnou mě dovnitř a zabouchávají dveře. Dostávám strach. Myslím ten opravdový strach, který se vám zažere pod kůži a odmítá vás pustit, i když se přemlouváte, že se vám nic neděje. Jenže mně se děje. Jsem zavřená v jakési díře se cvokama, kteří mají nejspíš ve sloučeninách, ze kterých se skládají, nějaký ten elektronek navíc. Můj strach se ukazuje jako oprávněný, když mě dva z nich berou za ruce a svazují mě. Umírám strachy. Jeden z nich, kterého bych jindy označila za hezkého, mi přejíždí prsty mezi ňadry a po břiše. Snažím se bránit, ale svázali mě pevně. „Ahoj, dceruško. Pořád ti dovolená připadá málo akční?“ slyším mámin hlas. Oni se na mě domluvili! Drazí rodiče, tohle si užijete! Toliko ke dni, kdy nevyšlo slunce. Zítra nastane teror.

liss druhá téma  

liss druhá téma

liss druhá téma  

liss druhá téma