Page 1

1


Dokud nás smrt nerozdělí Sherrilyn Kenyon

2


PROLOG Rumunsko, 1476 Pronásleduje ji. Byla si tím jistá. Estepretta ho v Drákulově domě cítila v každém chladném zákoutí. Byl neviditelný. Hrůzostrašný. Nebezpečný. Byl stále blíž. A blíž. Byl tak blízko, že cítila jeho dech na své kůži. Mohla vidět jeho oči plné zla, které ji vytrvale pronásledovaly nocí, zatímco od něj utíkala, doufaje, že najde nějaký způsob, jak mu uniknout. Chtěl ji zabít. "Esperetto…" Jeho hlas byl kouzelně hluboký a smyslný. Vždycky se z jeho hlasu cítila slabá a dokonce byly dny, kdy ji ten hlas uspával. Ale teď mu to nemohla dovolit. Ne potom, co zjistila, jakým opravdovým monstrem je. Zmateně klopýtala tmou, ale zdálo se, jako by ji neustále obklopoval a přitahoval si ji zpátky k sobě, k místu, kde na ni čeká, aby ji mohl pohltit. Vítr k ní donášel vytí vlků a tiskl k jejímu tělu špinavé šaty a plášť, až se cítila jako nahá. S bolestivým lapáním po dechu zakopla a upadla na zeď z pevné černé oceli. Ne, tohle nebyla ocel. Byl to on. 3


Její ruka se dotkla děsivě zlatého emblému na jeho zbroji, v podobě stočeného hada, který se jí vysmíval svou zlomyslností a vyděšeně vykřikla, když se setkala s jeho hlubokým a temným pohledem, který jak se zdálo, ji celou propaloval. Ale to nebylo to, čeho se děsila nejvíc. Byla to skutečnost, že ona je oblečená do svého bílého rubáše. Fakt, že si před chvílí musela vydrápat cestu ze svého vlastního hrobu, když se o úplňku objevila na hřbitově. Byla vyděšená z toho, že ještě před hodinou, dřív než v sobě našla odvahu opustit tohle místo, se dívala na náhrobek s jejím jménem a datumem jejího úmrtí. Byla si jistá, že předtím byla v Moldávii, v malé vesničce za Bukureští, a nyní se znovuzrodila na hřbitově, pod hradem svého otce. V touze dozvědět se o tom co se stalo, zamířila proto k otcovu hradu, jen proto, aby zjistila ještě horší hrůzy, než probuzení se ve vlastním hrobě. Našla svého manžela, jak před ní zabíjí jejího otce a hleděla na něj, jak s radostí v ruce drží jeho hlavu jako jeho turečtí nepřátelé. Nezbývalo ji nic jiného, než se s křikem rozběhnout do noci a tak běžela, až do této chvíle. Teď už byla v náručí svého muže, jehož černá zbroj byla pokrytá otcovou krví. Muže, který ji přísahal věčnou lásku. Ale nebyl to ten stejný muž, kterého tolik milovala. Tohle bylo nemilosrdné monstrum. Lhář. 4


Mohl být stejně vysoký. Mohl mít stejně dlouhé, černé vlasy a ostré, aristokratické rysy, ale nebyl to ten stejný Velkan Danesti. Tohle byl vtělený ďábel. "Nech mě jít!" zavrčela na něj, a silně ho od sebe odstrkávala. "Esperetto, poslouchej mě!" "Ne!" vykřikla a pokusila se od něj utéct, jakmile se ji znovu pokusil dotknout. "Zabil jsi mě a pak jsi zabil mého otce!" Zamračil se na ni, překvapený tím, že nevidí svou temnější stránku. "Není to tak, jak to vypadá." "Já tě viděla. Tys ho zabil." "Protože on zabil tebe." Zavrtěla hlavou. "Lžeš! To ty jsi mi dal ten jed. Ty! Nebyl to můj otec. On mě miloval. Nikdy by mi neublížil." "Tvůj otec tě bodl do srdce, jen aby se ujistil, že svou smrt nepředstíráš." Nevěřila jsem mu, nemohla jsem. Lhal, a ona to věděla. Její otec by nikdy něco takového neudělal. Když ji dal Velkan něco na spaní, řekl jí, že bude tvrdě spát, aby se nikdo nedozvěděl, že je naživu. Slíbil jí, že ji nikdo nepohřbí, protože z toho měla vždycky strach. Měla se probudit vedle něj a pak už spolu zůstat po zbytek věčnosti. Ale ona se neprobudila ve své posteli. Ona se probudila ve svém hrobě. Teprve teď chápala, že tohle celou dobu plánoval. Chtěl ji zabít a pak jejího otce, aby se mu tak mohl 5


pomstít, a zpět si tak vzít svou zemi, kterou otec vzal jeho rodině. Velkan ji nikdy nemiloval. Jen ji využil a ona, jako blázen, hrála do jeho rukou a vložila do nich nejen svůj život, ale i ten otcův. Znovu se rozběhla do lesa, ale Velkan ji lehce předběhl. Pokusila se od něj odtáhnout, ale on ji silně k sobě tiskl. Nebylo to k ničemu. "Poslouchej mě, Esperetto. Ty a já. Oba jsme mrtví." Zamračila se na něj. "Zbláznil ses? Nejsem mrtvá. Jen jsem usnula, tak jak jsi mi řekl. Co je to za šílenství, o kterém mě chceš přesvědčit?" "Tohle není žádné šílenství." řekl jí a jeho oči planuly do těch jejích. "Když jsme se zvali, požádal jsem mou matku, která je čarodějnice, aby svázala naše duše. Už několikrát jsem ti řekl, že bez tebe nechci žít a tohle byl jediný způsob. Když tě tvůj otec zabil, přísahal jsem mu pomstu za to, co udělal. Ale když mě zabil, přišla za mnou bohyně a uzavřela se mnou smlouvu. Prodal jsem ji svou duši za to, že pomstím tvou smrt. Udělal jsem to pro tebe. Nedošlo mi, že když uzavřu dohodu s Artemis, bude se to týkat i tebe. Ale protože jsi tady a žiješ, je jasné, že jsme stále spojeni. Navždy." A pak udělal tu nejneuvěřitelnější věc ze všech. Otevřel ústa a odhalil ji tak své dlouhé, ostré tesáky. Jsme upíři! 6


Srdce se jí hrůzou rozbušilo. Tohle nemůže být pravda! Její milovaný manžel se nemohl proměnit v bezbožného démona. "Ty jsi ve spolku s Luciferem. Můj otec to vždycky říkal. Všichni Danestiové jsou zlo, které se musí vymítit z této země." "Já nejsem zlo, Esperetto. Má láska k tobě je čistá a opravdová. Přísahám." Zkřivila rty a s námahou se vyprostila z jeho sevření. "Ale moje láska k tobě je mrtvá jako můj otec." Vytrhla se mu a znova se rozeběhla do mlhy. Velkan se musel nutit do toho, aby stál a nepronásledoval ji. Jeho nevěsta byla mladá a dnes večer zažila velký šok. Ale nakonec se k němu vrátí. Byl si tím jistý. Po všech těch hrůzách a násilích jeho života, ona byla tou jedinou věcí, která byla dobrá a něžná. Ona jediná se dotkla jeho mrtvého srdce a přiměla ho znovu žít. Jistěže teď má možná právo být na něj naštvaná. Ale nakonec to musí pochopit, protože všechno to dělal jen proto, aby ji chránil. Až pochopí, jaká je pravda, tak se k němu vrátí. "Vrať se ke mně brzo, moje Esperetto." A pronesl to jediné slovo, které ještě nikdy nevyšlo z jeho úst. "Prosím."

7


Kapitola 1 Chicago, 2006 "Jen tak, ze zvědavosti, by mě dost zajímalo, jestli se může nesmrtelný udusit k smrti bagetou?" Retta Danesti vykulila oči na svoji nejlepší přítelkyni a pokusila se polknout sousto, které se jí trapně zaseklo v krku. Jako vlkodlak, který se před čtyřmi sty lety ujal Retty, si byla Francesca velmi dobře vědoma toho, že Rettin manžel prodal svou duši Artemis a tak se i ona stala nesmrtelnou. Ale i tak byla Francesca ohromená, že na její špatné zprávy zareaguje tím, že se skoro udusí. "No tak, zlato, nevěděla jsem, že tě to tolik rozhází a rozhodně jsem se tě nepokusila zabít." Bušila ji jemně mezi lopatky. Retta se natáhla pro balenou vodu a nakonec si odkašlala, i když její oči nemilosrdně plály. "Cos to předtím říkala?" Francesca dala ruce do klína a klidně se na ni podívala. "Tvůj manžel v Transylvánii otevře Drákulův zábavný park. Bude to příští rok v létě a hlavní atrakcí budou mumifikované ostatky samotného Vlada Tepese Dráculi. Je zřejmé, že chce Velkan vydat jeho tělo vědcům, aby pomocí testu mohli dokázat jeho totožnost, tedy že to je 8


opravdu samotný Narážeč ze středověkých legend." Každá část v těle Retty kypěla vztekem. "Ten arogantní hajzl!" Zděsila se, když se k nim otočilo několik hlav z okolí. Francesca ztišila hlas a vzala ji za ruku. "Ale on ve skutečnosti nemá tvého pravého otce, že jo?" Retta se napila vody a v hlavě přála Velkanovi na tisíce odporných věcí. Včetně moru a ran, které by způsobily, že určitá část jeho těla by uhnila. "Je to bohužel možné. Koneckonců, to Velkan ho zabil a byl tím, kdo ho pravděpodobně pochoval. I když pochybuji, že má hlavu, protože ji dal nepřátelům mého otce." Sevřela láhev ještě pevněji. "K čertu s ním! Nejprve to byl Stoker, s tou svou směšnou knihou a svým následujícím turné, pak restaurace a hotely Dracula, a teď tohle. Přísahám, Bůh je mi svědkem, že si vezmu sekeru a zabiju ho jednou provždy." Francesci světle modré oči byly plné obav. I když byla vlkem, ty její oči byly spíše kočičí, když byla v lidské podobě. Jediné, co v lidské podobě sdílela se svým vlčím protějškem, byly husté, kaštanové vlasy. A rychlé reflexy. "Uklidni se, Retto. Víš, že tohle všechno dělá jen proto, aby se ti dostal pod kůži." "Ale ono to funguje." "C´mon, určitě po tobě něco chce." 9


"Abych se k němu vrátila? No jistě, co jiného." Frustrovaně zaskřípala zuby a hlava se ji hněvem rozbušila. Po celá staletí se Velkan nedopustil ničeho špatného, jen zaútočil na ni a na její rodinu. "Nesnáším, že jsem s tím člověkem spojená každým vláknem svého bytí." "Tak proč sis ho pak brala?" To bylo něco, na co nechtěla myslet. Dokonce i pět set let potom, mohla ještě jasně vidět tu noc, kdy se poznali. Ona byla na cestě domů z kláštera. Jela na návštěvu ke svému otci, když ji napadli Turci. Celou její družinu pobili a ji se pokoušeli znásilnit, když někdo jejímu útočníkovi sťal hlavu. Se strachem byť jen zakřičet, ležela na zemi v kaluži krve a čekala na svou vlastní smrt. Dívala se na muže v brnění, který se otočil k dalším útočníkům, ale ti se při pohledu na něj ve strachu rozutekli. Byl oblečený do černé matné zbroje, na které byl znak zlatého hada. Rytíř ji zabalil do kůží lemovaného pláště a zvedl ji do náruče. Beze slova ji Velkan vzal k sobě domů, kde se ujistil o tom, že je v pořádku a nasycená. Ještě stále si živě pamatovala na ten jeho divoký pohled a tu surovou sílu, který vycházel z každé jeho části. Nosil černou přilbu, která byla vyrobena tak, že vypadala jako dravec a vzbuzovalo to v jeho nepřátelích strach. A byl to právě strach, který ji tehdy plál v duši. Až do pozdního večera nevěděla, co s ní bude, dokud k ní nepřišel, aby ji zkontroloval. Ale nebyla 10


to jeho krása nebo síla, která ji uchvátila, byla to ta jeho nejistota, která ho obklopovala. Skutečnost, že tento muž, který byl tak silný a neohrožený před Turky, se chvěl, když měl natáhnout ruku a dotknout se jí. Byla to prostě láska na první pohled. Nebo si to aspoň myslela. Srdce jí při té vzpomínce zabolelo. Retta si skousla ret a snažila se vyhnat si z hlavy takové myšlenky a radši vzpomínala na chvíli, kdy ji Velkan zradil a zavraždil jejího otce. "Byla jsem prostě mladá a hloupá a neměla jsem tušení o tom, že mě jenom využívá. Myslela jsem si, že je to můj šlechetný princ. Neměla jsem tušení, že to byl opičák, který všechno hraje." Vzala si do ruky nějaký časopis, který Francesca přinesla sebou. "Počkej, beru to zpět a hluboce se omlouvám všem primátům této země za takovou urážku. On není hoden ani něčeho takového. Je to jen slizký slimák." Francesca se sklonila. " Nevím, já si myslím, že je to sladký, když pořád dělá tyhle kaskadérské kousky, jenom abys za ním přišla." Jo, jasně. "To není ten důvod, proč to dělá. Snaží se mě mučit a poslat mě tam kam poslal mého otce. Tohle není z něžných citů. Je to muž, který je nemilosrdný. Muž, který i po pěti stech letech, nemůže nechat mou rodinu odpočívat v pokoji. Je to zvíře." Povzdechla si Retta, hodila časopis zpátky na stůl a vytáhla si z kabelky telefon Treo. "Co to děláš?" 11


"Chci si rezervovat letenku do Transylvánie, abych ho mohla zabít osobně. Protože je jasné, že nikdo jiný to udělat nechce." Francesca si odfrkla. "Však ani ty ne." "Ale ano. Já chci jeho smrt a tak tam pojedu." "Tak já pojedu s tebou." Retta by se jí ráda zeptala, proč chce letět s ní, když se může jako zvěrolovec jednoduše teleportovat kamkoliv chce. Ale z nějakého důvodu, chtěla Francesca cestovat vždy jen s ní. A Retta, ikdyž byla nesmrtelná, tak ráda předstírala, že je aspoň trochu normální. Kromě toho, pokud zvěrolovec neznal místo, kam se chce teleportovat, mohl by narazit do stromu anebo se mohl zjevit přímo před nějakým člověkem. A obě skutečnosti by měly velmi ošklivé následky. Odmlčela se a rozporuplně se dívala na Francescu, jak si lije na jídlo kvantu kečupu. "Proč chceš jet se mnou?" "Po všech těch letech, kdy jsem poslouchala tirády o tom debilním princi, se s ním chci setkat osobně." "Fajn, ale nezapomeň se mu nedívat do očí. Jinak z tebe až na kostní dřeň vysaje veškerou dobrotu a udělá z tebe stejně amorálního člověka jako je on." Francesca neodolala a nahlas si hvízdla. "Zatraceně, vždyť ty mluvíš jako blázen. Ne fakt, slyšíš se vůbec? Jak by mohl být nějaký člověk tak špatný?" 12


"Věř mi. Neexistuje nic horšího než on. A bude ti stačit jediný pohled a pochopíš to."

13


Kapitola 2 Retta už dávno zapomněla na krásu své vlasti, a tak když jeli k hotelu úzkým horským průsmykem, vzpomínky na ni udeřily plnou silou. Dokonce i s očima dokořán mohla stále vidět tuto zemi takovou, jaká byla předtím. Bez elektrického vedení nebo moderních budov. Bez silnic. Všude byly jen špinavé cesty pro koně a oni by pokračovali krajinou valašského údolí a po cestách a vesnicích by mířili k Bukurešti. Bože, jak moc postrádala hory svého dětství. Jako mladá strávila bezpočet hodin sledováním krajiny z oken svého kláštera. Bez ohledu na podnebí ji vždycky bral dech ten kousek nebe, který spadl na tuto zem. Nikdy to ani její představivost nedokázala zcela zachytit a tak ji moc zajímalo, jaké by to bylo létat nad horami a prozkoumávat vzdálené země. Samozřejmě, že to v jejím lidském životě byl nesplnitelný sen. Protože od své smrti přeletěla celý svět, jak se snažila uniknout před Velkanovou krutostí. Jak tak jeli v taxíku, projeli mnoha chalupami, které jako by se ztratily v čase.

14


U některých by mohla dokonce přísahat, že tu byly už před pěti sty lety, když prchala ze země kvůli svému manželovi. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se sem někdy vrátí. Přesto zde byla. A každým kouskem se cítila nejistě stejně jako předtím. Její budoucnost byla zcela nejasná a jediná věc, která ji donutila k návratu, je Franceska a její přátelství. S Franceskou se setkala v Německu, když z Valašska utíkala do Francie. Bylo to v malé hospodě, kam Retta zašla na jídlo. Tehdy byla strašná bouřka, která se přiřítila v době její večeře a proto se slitovala nad kočím a odmítla jet dál. Protože už ale nebyl žádný pokoj k pronajmutí, Franceska byla tak laskavá a sdílela s Rettou svůj pokoj. A od té osudné noci byli prakticky nerozlučné. Nebylo nic, čeho by si v průběhu staletí vážila víc, než loajality Francesky a jejího humoru. "Jsi v pořádku?" Zeptala se s obavou Fraceska. "Jen jsem se zamyslela." Franceska přikývla a vykoukla z okénka. "Je to stejné, jak si to pamatuješ, že?" Když se na ně řidič podíval do zpětného zrcátka, rozhodla se to nekomentovat. "Koza!" Zakřičela Retta na Rumuna, když se zvíře vrhlo do silnice. Řidič prudce dupl na brzdu a tak ona spolu s Franceskou spadly dopředu. S jednohlasným hups, a s vyraženým dechem, se obě udeřily do zadních stran sedadel a s 15


pohoršlivými pohledy se vrátily zpět. Pro jistotu si upevnily bezpečnostní pásy. Řidič ale jejich znepokojení nesdílel a jen se na ně do zpětného zrcátka usmíval. "Ty jsi jedna z nás, že jo?" řekl na to. "Hned mi bylo jasné, že jsi dcéra této země." Retta na to nereagovala. Jak by mohla? Musel by zemřít, kdyby se dozvěděl jak starou dcérou této země je. Koneckonců byl to právě její otec, kdo proslavil tento malý koutek země a udělal z něj ráj pro turisty. Myslela si, že její návrat do této země bude naplněn bolestí a vzpomínkami na neklidnou dobu jejího smrtelného života. Tato země byla plna krví, jak bitvou po bitvě byla zdolávána rumunským lidem a Turky. Její rodina soupeřila o politickou moc s rodinou jejího manžela. A ona si bláhově myslela, že sňatkem s Velkanem by mohla zmírnit boje a nepřátelství, které plály mezi rodinami a oni se pak mohli zaměřit na jejich společné nepřátele. Tahle tragédie se stala známou až během patnáctého století, kdy Williamem Shakespeare napsal dílo Romeo a Julie. Bohužel to bylo až o sto let později. I ona, stejně jako ten pár, měla tajné manželství, které dovedlo oba k jejich smrti. Ale ona měla jako bonus manžela, který si zahrával s černou magii a tak oba vzkřísil a udělal z nich nesmrtelné. K čertu s ním! Dokonce i po všech těch staletích, mu nedokázala odpustit. Kromě toho, že už 16


několikrát tomu byla blízko, vždycky pak udělal něco, co znovu obnovilo její hněv. Jakmile se dostali k hotelu, rozhodla se, že tohle bude řešit později. Vystoupila jako první a zatímco šel řidič vytáhnout kufry z auta, tak si prohlížela kuriózní hotel s vysokými věžičkami, který byl celý v černém. Jakmile bylo všechno vyloženo, tak zaplatila staršímu muži a ten se se slovem "děkuji" otočil zpátky k autu. Retta pak s Francescou sklonily hlavy a vydaly se vzhůru po schodech k hotelu Blackwood. Francesca se zamračila, když si všimla letáčku, který byl na nástěnné tabuli před hotelem. Bylo jich tu mnoho, ale tento byl jiný, protože byl psán v angličtině. "Už jsi někdy viděla něco takového? Drákulova prohlídka začíná o půlnoci za starým kostelem." "Mor na obě jeho varlata." kypěla Retta. "To je od tebe teda krutý." rozesmála se Francesca. "Ano, to máš teda pravdu. Ale on si zaslouží mnohem víc. Bastard jeden." "Mohu vám pomoci s vašimi kufry?" Retta se otočila za hlubokým hlasem s velmi silným přízvukem. Odkud se tu tak rychle vzal? Jakmile se otočila setkala se s pohledem velmi krásného muže, okolo dvaceti, který se až moc podobal Francesce. S tmavě kaštanovými vlasy a nápadně modrýma očima, to mohl být klidně její bratr. "Vy pracujete v tomto hotelu?" 17


"Ano, má paní. Jmenuji se Andrej a budu vám sloužit jakýmkoliv způsobem, který si budete přát." Francesca se znova rozesmála, ale Retta začala mít podezření, zda ten jeho dvojsmysl neměl i hlubší význam. Chápala co jí nabízí. "Děkuji vám, Andreji," řekla chladně a podala mu tašku. "Teď se hlavně potřebujeme začekovat." "Jak si přejete... madam?" "Ona je madam a já jsem slečna," Ozvala se Francesca a taky mu podala svoje kufry. "Já věděla, že jsem tě měla nechat v Chicagu," zamumlala Retta, když Francesca začala pomrkávat na hezkého Rumuna. Flirtovala s ním a to bylo pro Francescu něco ojedinělého. "Jsem si jistý, že si svůj pobyt zde v hotelu..." odmlčel se pro efekt, aby další slovo které pronese, bylo prodchnuto rumunským duchem. "Drákula, užijete. Dnešní večer bude vyjímečný, proto bych vám doporučil masový koláč s malinovou omáčkou a bramborovou kaší, která odhání zlé upíry." Retta si v jeho očích všimla ďábelského záblesku v jeho očích, který by jí měl připadal okouzlující a zábavný. Ji ale jenom naštval. "Ty si opravdu myslíš, že česnek a kaše ode mě odežene upíry, hm, Andreji?" zeptala se sarkasticky. Nepromluvil a jen je vedl po schodech k hotelovým dveřím. Dvoukřídlé dveře s hlavami upírů vedli do krvavého vestibulu. Všude okolo byly fotografie různých ztvárnění hollywoodských 18


drákulů, spolu s obrazem jejího otce. A její "Oblíbený" zlatý pohár, v případě že se nyní dal prohlásit za pohár, byl v centru otcova výsměchu. V podstatě to byl trestný čin, protože byl původně na náměstí v Tirgovišti a Retta se zděsila, že se ho někdo odvážil dotknout. Což bylo zřejmé, protože na náměstí byl po jeho panování. Hned vedle poháru byla zaschlá krev a plaketa, která říkala, že byl její otec zvyklí na špíz z mnicha a to je to jediné co z něho zbylo. Žluč se v ní z toho zvedla až do krku. "Už jsi někdy měla pocit, že jsi v noční můře?" zeptala se Retta Francesci. "Ale jdi. Pojď, užijeme si to." JO, jasně. Jediné, co by fakt užila, je kopnout Velkana do koulí, až by mu vyskočily nosem. Hmm... možná že to tak i udělá, přece jenom byla dcera svého otce. Pro jednou chápala tu velkou potřebu po mučení svého nepřítele. Andrej je vedl přes vestibul. "Budete si přát vstupenky na dnešní výlet?" Retta promluvila bez přemýšlení. "Toužím potom jako po díře do hlavy." Zamračil se na ni. "To je nějaký americký slang pro "ne děkuji"" řekla rychle Francesca. "To je ale divné. Když jsem byl v New Yorku, byl pro to slang "Ne kurva, ne."" "Ty jsi byl někdy v New Yorku? Kdy?" Ohromeně se ho zeptala Francesca. 19


"Před rokem. A bylo to... zajímavé." Jakoby něco divného projelo mezi nimi. Retta nad tím zavrtěla hlavou. "Pro vás to musel být docela kulturní šok." "Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl, ale užil jsem si to tam." "Co vás přimělo k návratu?" Neodpustila si otázku Retta. Pohlédl na ni znuděným pohledem, jako by věděl, kdo nebo co, ona je. "Jakmile máte Transylvánii v krvi, nikdy vás to nepustí." Retta na to nereagovala. "Řekni mi, Andreji. Znáš Viktora Petca?" Vyklenul jedno hezké obočí. "A proč s ním chcete mluvit?" "Jsem jeho starý přítel." "Tak o tom pochybuji, protože já znám všechny jeho staré přátelé, a tak krásnou ženu jako vy, bych si určitě pamatoval." Někdo tleskl. Retta se obrátila k pultu, kde našla ženu stojící před staromódní knihou. Vypadala okolo čtyřiceti let a byla oblečená v tradiční, rumunské, haleně a sukni. Zarážející svou výškou, to byl někdo, koho Retta neviděla přes pět set let. Tohle není možné. To nemůže být... "Ona nechce Viktora, Andreji," ozvala se žena a Rettu si prohlížela se nakloněnou hlavou. "Ona přišla za princem Velkanem." 20


"Raluco?" Vydechla Retta a v šoku zírala na ženu před sebou. Ta se jí poklonila. "Je dobré, že jste zase doma, princezno. Vítejte." Retta sklapla čelist a pomalu se blížila k ženě, aby mohla studovat její rysy. Byla to ta stejná žena, akorát vypadala o málo starší, než ji Retta viděla naposledy. Vždyť Racula byla služebníkem v hradu Rettinýho otce. "Jak je tohle možné?" Žena pohlédla na Andreje, než odpověděla. "Já jsem zvěrolovec, princezno." Zvěrolovec. Byli to sourozenci upírů neboli démonů. A její manžel by stvořen k jejich zabíjení. Démoni byli kdysi smrtelníci, kteří se dostali do konfliktu s řeckým bohem Apollónem. Skupina z nich zavraždila Apollónovu milenku i s dítětem. A jako trest je Apollón všechny proklel. Od té doby musí pít krev a všichni zemřou v útlém věku dvaceti sedmi let. Jediný způsob jak si prodloužit život, je krást lidské duše. Temní lovci byli stvořeni Artemis, Apollónovou sestrou, k zabíjení démonů a osvobozování lidských duší předtím než zemřou. Několik tisíc let po tom si jeden starověký král vzal nevědomky jednu z prokletých. A když se jeho manželka rozkládala na své dvacáté sedmé narozeniny, uvědomil si, že jeho milované syny čeká stejný osud. A tak, aby je zachránil, kouzlem spojil duši zvířat s jejich rasou a tak našel způsob, 21


jak své syny zachránit. Vytvořil Zvěrolovce. Se schopností ohýbat fyzikální zákony a s vysoce rozvinutými psychickými smysli se přeměňovali a žili po staletí. Ale bylo velmi zvláštní, že Temní lovci a Zvěrolovci žili pospolu. Byli zvyklí nesloužit jeden druhému. A vzhledem k tomu, že Temní lovci byli stvořeni, aby zabíjeli jejich bratrance démony, se jim většina Zvěrolovců vyhýbala za každou cenu. Většinou. Retta se přes rameno podívala na Francesku, která se nyní začala nepříjemně svíjet. Rettou projel velmi špatný pocit, když si uvědomila, že se s Francescou spřátelila jen několik týdnů poté, co utekla z Rumunska. Znali se téměř patnáct let, než Francesce svěřila pravdu o své existenci. Nyní začala pojímat velké podezření, až se jí z toho udělalo špatně. "Jsi Lykos?" Zeptala se Raluco. To byl termín pro zvěrolovce měnící ho se na vlka. "Raluca je moje matka," zašeptala Francesca tiše. "A Andrej a Viktor jsou moji bratři - to je důvod, proč jsem nikdy nepoužívala svoje příjmení. Nechtěla jsem, aby sis uvědomila, že jsem jedna z rodiny." Jak tam tak Retta stála, plna té emocionální vřavy, nemohla se ani nadechnout. Vztek, bolest, zrada. Všichni ji zradili, včetně Raluci i Francesci, ale za tohle všechno může její manžel. "Už chápu." 22


"Prosím tě, princezno," ozvala se Raluca a její modré oči se do ní intenzivně vpalovaly. "Jsme tu jen proto, abychom ti pomohli." "Pak mi zavolej taxi a zjisti mi, kdy mi letí letadlo." Francesca zavrtěla hlavou. "To nemůžu udělat." Retta se na ni zamračila. "Tak fajn. Udělám to sama." Jak se ponula směrem k telefonu na stole, Raluca jí ho odtáhla z dosahu. Retta viděla sympatie v očích Raluci, když v kolébce tiskla telefon k hrudi. "Já se vám opravdu moc omlouvám, ale nemůžete odejít, princezno." "Ach, ale ano, to sakra můžu." Retta zamířila ke dveřím, ale Andrej ji zablokoval cestu. "Jste v nebezpečí, princezno." Přimhouřila na něj oči. "Já ne, kámo. Ale ty ano, pokud mi neuhneš z cesty." Francesca udělala krok směrem k ní. "Poslechni ho Retto, prosím." Se zasyčením se obrátila na Francescu. "Neopovažuj se na mě mluvit. Myslela jsem si, že jsi můj přítel." "Já jsem tvůj přítel." "Lžeš! Lhala jsi mi. Podvedla jsi mě. Věděla jsi, co si myslím o Velkanovi a přesto jsi mi nikdy neřekla,že jsi mu sloužila." Francesca se na ni zamračila. "Ano, Retto. Princ Velkan mě poslal za tebou, protože se tě bál nechat samotnou. Jak jsi říkala v průběhu staletí, byli jste mladí a naivní. Strávila jsi celý svůj život za 23


klášterní zdí. Poslední věc kterou chtěl bylo, abys byla zraněná. Tak mě poslal, abych se o tebe starala. Je to opravdu trestný čin, po tom všem, čím jsme spolu prošli?" "Já nepotřebovala chůvu. Jak jsi mohla hrát na obě strany, když jsi věděla, jak moc ho nenávidím?" Ty její modré oči jí propalovali svou upřímností. "Nikdy jsem za nikoho nehrála. Dobře, nezmínila jsem se, že mě poslal za tebou, ale i kdybych ti to řekla. Tak co? Byli jsme přece přátelé." "Ha, há. Tak přátelé. Nelži sama sobě." "Tak v čem jsem ti lhala?" "Říkala jsi, že jsi se s ním nikdy nesetkala." "To je pravda. Nikdy ho neviděla." ozvala se tiše Raluca. "Byla jsem to já, kdo poslal svou dceru za tebou. Bylo to na žádost knížete. Když jste odešla, bylo to to nejrychlejší řešení. Ale Francesca se nikdy nesetkala s Jeho Výsostí. Ani jednou." Retta se cítila o trochu lépe, i když to stejně nedokázalo napravit tu škodu, která tu byla napáchaná. Všichni ji podvedli a ona už byla unavená hrát tuhle hru. "To nevadí. Já jdu domů." Andrej jí zastoupil cestu. "Tady jste doma, princezno." "Stejně jako v pekle." Uhnula doprava a rychle ho obešla. Andrej ji ale chytil dřív, než se dostala ke dveřím. "Nechci ti ublížit, Andreji, ale když mě nepustíš, tak to udělám." 24


Předtím než se podvolil, Francesca přistoupila ke dveřím a zamkla. "Nemůžeš odejít." "K čertu s tebou!" "Podívej se, chrl si tady na nás co chceš, ale musíš vědět, proč jsem tě sem přivedla." Retta zkřížila ruce na prcou. "Nechte mě hádat. Velkan mě chce vidět?" "Ne," připojila se k nim Raluca. "Jedinou věcí, kterou by Jeho Výsost ráda viděla, princezno, je vaše vykuchání." Tohle ji doopravdy překvapilo. "Odkdy?" Byl to Andrej, kdo odpověděl. "Asi od šestnáctého století, když si uvědomil, že se k němu už nikdy nevrátíte. Proklíná vaše jméno. Hodně často a nahlas." Raluca k tomu jen dychtivě přikyvovala. Z nějaké důvodu si Retta nechtěla přiznat, že zranila jeho city. Předpokládala, že všechny jeho pokusy o pošpinění jména jejího otce bylo způsobem, jak ji kontaktovat. Samozřejmě by to nikdy neudělala, protože stále nebyla přesvědčena, že ji neměl v úmyslu zabít tu noc, kdy ji dal spící lektvar. "Tak proč jsem tady?" Andrej se zhluboka nadechl, než odpověděl. "Kvůli Stephenu Corwinovi." Byla zmatena tím jménem. Jak se mohl do tohoto šíleného světa dostat někdo takový? "Není to investiční zprostředkovatel?" 25


"Mimo jiné," řekla Francesca. "Pamatuješ si, když jsem ti říkala, že mám z něho divný pocit?" "Ty máš divné pocity pořád. Devět z deseti to lze přičíst pizze nebo zkaženému pivu." Francesca se na ni umanutě podívala. "Jo jasně. Pamatuješ si, jak jsem ti říkala, že se mi nelíbí to, jak voní? Že jsem nevěděla kam ho zařadit? No, po delším prozkoumání se ukazuje, že to je jeden z členů Řádu draka. Zní ti to povědomě?" Retta nad tím obrátila oči v sloup. Její otec i dědeček byli členy řádu. Jejich epitafy Dracul a Dracula byly tak známé, až z toho šílela. "Přestalo existovat nedlouho potom, co Velkan zabil mého otce." Raluca zavrtěla hlavou. "Ne, princezno, to ne. Oni jen přešli do ilegality a chtěli jen, aby si to zbytek světa myslel. Byl to bratranec Matyáše Korvína, jehož žena byla zabita démonem. Zděšen tím, co démon udělal jeho ženě, se rozhodl, že očistí svět od nemrtvých. A tak začal zabíjet démony a vyzýval své bratry k tomu, aby mu pomohli. Ale oni nezůstali jen u toho. Oni zabíjejí i naše lidi a nespočet Temných lovců. Nedělají mezi námi žádný rozdíl. Pro ně je jedna nadpřirozená bytost stejná jako ti ostatní a všichni musí být zničeni. Dokonce i nyní, o století později, loví bez rozdílu a brutálně nás porážejí najednou." Retta se kvůli tomu cítila strašně, ale to stále nevysvětlovalo, proč chtějí, aby zde zůstala. "Co mám s tím vším společného já?" 26


Francesca se zhluboka nadechla, než odpověděla. "Myslím si, že byl Steven poslán, aby tě zabil." Retta se zamračila na svou přítelkyni. "Jsi blázen? On mě přece nemůže zabít." "Jen si vzpomeň na to tetování na ruce. Jeden drak stočený kolem kříže. To je jejich znak. On je jeden z nich, Rett, věř mi." "Věřit ti? Po všech těch staletí, kdy jsi mi lhala? Zamysli se nad tím. Steven by mi už dávno ublížil, kdyby chtěl. Měl už na to dostatek času." Francesca se na ni podívala hlubokým, hloubavým pohledem. "Jsi si tím jistá?" Retta zaváhala. Tohle nenáviděla. Steven ani jednou nedal najevo, že by chtěl mít v jejím životě větší význam. Z jeho chování to ale bylo patrné. Ale vzhledem k tomu, že byla stále technicky vdaná a nesmrtelná, tak ho vždy držela na uzdě. "Jsem si tím jistá." "Tak proč se pořád kolem tebe točil?" Zeptala se Francesca chladně. "No asi proto, že se mu líbím?" "Nebo se tě snaží použít, aby se dostal k princi Velkanovi," řekla Raluca. "Je to jen má teorie. A přijde mi taky, že to je důvod, proč se princ ujistil, že všechny zmínky o vás a vaší matce budou smazány z historických záznamů. Nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že Vlad Dracula měl dceru a především nechtěl, aby věděli, že jsi ji vzal. Bylo hned jasné, že by se mnoho z řádu rozjelo do celého světa, jen aby ji našli." 27


"To dává smysl," přitakal Andrej. "Corvinuses a Danestis mají dlouhou historii a vždy mezi nimi byla zlá krev." Retta se ale stále nenechala argumenty přesvědčit. "Tohle není středověk, lidi. V případě, že jste si toho nevšimli, tak válka už skončila." "Ne," řekl Andrej a podíval se směrem ke dveřím. "Já si myslím, že válka právě začala." Zamračila se nad jeho zoufalým tónem a otočila se, aby viděla co upoutalo jeho pozornost. Srdce ji přestalo bít, když spatřila vysokou postavu oblečenou do černé zbroje s přilbicí a štítem. Byl to Velkan. A mířil přímo k ní.

28


Kapitola 3 Retta nemohla popadnout dech, Raluca otevřela dveře a Velkan se svou výškou sto devadesáti třemi centimetry působil jak obr, než když byl ještě člověk. Vzpomněla si na chvíli, kdy ho viděla poprvé. S černou zbrojí, která byla zbrocená krví. Krví těch, které zbil a zabil. Jakoby živě slyšela škrábající zvuk oceli, když ji nesl v náručí. Pohled na jeho obratnost, i když byl každý centimetr jeho těla pokryt brněním. Víc než to, si vzpomněla na krásu jeho tváře... něhu jeho mozolnatých rukou, když ji hladil po obnažené kůži. Způsob, jakým ji držel, jako by pro něj byla nevýslovně drahá, jakoby se bál, že by ji jen svým obětím mohl rozbít a on by pak na tomto světě zase zůstal sám. Jakmile ty vzpomínky vytryskly z jejího srdce, tak pohřbily všechen její hněv a nenávist, kterou si v sobě vůči němu chovala. V tuhle chvíli se chtěla vrátit k těm prvním chvílím jejich manželství. Chtěla se vrátit zpět ke dnům, kdy žila a zemřela pro tohoto muže. Kdy mu věřila, aniž by kladla otázky. Byl celý její svět. Tuhle chvíli si snad tisíckrát představovala a v mysli vymýšlela co všechno mu řekne. 29


Tisíckrát a možná ještě víckrát. Ale všechno se jí z mysli vytratilo, jakmile se k ní přiblížil a celá její bytost toužila po jeho objetí, které postrádala po tolika staletích. Chtěla mu vběhnout do náruče a cítit jak ji drží. Čekala že ji bude proklínat nebo ji políbí. Ale on na ni jen zíral, jako kdyby nemohl uvěřit, že je opravdu zde. Ani se jí nepokusil uškrtit. Jen udělal tu jedinou věc, kterou si asi ani jednou ve svých představách nepřestavovala. Prošel přímo kolem ní, jako by jí neznal a v divokém objetí objal Francescu a tančil s ní po pokoji. Bezradná, Retta si dala ruce v bok, když se přes ni přelila vlna vzteku. Jak se opovažuje objímat se s jinou ženou a ještě k tomu před ní! Otevřela ústa, aby mu svůj vztek řekla pěkně od plic, když se její temný rytíř začal smát. Takový hlas nikdy u Velkana neslyšela. Byl lehoučký, téměř chlapecký zvuk. "Ach, ty moje malá sestřičko! Už je to tak dlouho, co jsem tě naposledy viděl. Jak se máš?" "Viktore?" Ozvala se Raluca se smíchem. "Dej ty pracky z Francesky, nebo jí uděláš modřinu." Francesca mu sundala přilbici ve tvaru ptáka a odhalila tak jeho milé rysy, plné štěstí, které byly tak jiné od vážného Velkanova vzezření. S hnědými vlasy a modrýma, škádlivýma očima, byl Viktor věrnou kopií své matky. Se smíchem 30


postavil Francescu zpátky na nohy a Retta úlevně vydechla. Byla tak blízko. Tak moc blízko tomu, přistoupit na Velkanovi podmínky. Pro příště se musí ujistit, že má kontrolu nad jejich prvním setkání. Její emoce a tělo ji nesmí znovu zradit. "Jsem tak moc šťastná, že tě vidím," Smála se Francesca na svého bratra. "Tolik se mi po vás stýskalo." Její slova se hluboce dotkla Rettina srdce, když viděla tu náklonnost, kterou její přítelkyně sdílela se svou rodinou. Rettiny vlastní bratři zemřeli před stovkami let. Ji nečekal žádné radostné uvítání. Žádní rodiče. Žádný manžel. Nic. Ta skutečnost bolela ze všeho nejvíc. Viktor se zastavil, když si uvědomil, že nejsou sami. "Princezna Esperetta?" "Ano, je to ona." odpověděla Raluca za ni. Panika prokmitla v jeho modrých očí. "Musíme ji odsud dostat, než ji princ uvidí." Konečně tu byl někdo, kdo sdílí její názor. Raluca nad jeho slovy mávla rukou. "On sem nechodí moc často." Viktor ale začal kroutil hlavou. "Může tu přes noc zůstat, ale až zítra přijde, tak ona musí odejít, než se dozví, že tu byla." Francesca se s ním ale začala dohadovat. "Přivedla jsem ji sem kvůli jejímu bezpečí. Musí tu zůstat." 31


"Ne," řekla Retta, unavena tím, jak o ni mluví jako o nalezeném štěněti, které našli u cesty. "Přišla jsem, protože Velkan plánuje udělat nějakou zrůdnost na počet mého otce." Všichni si vyměnili zmatené pohledy a zamračili se na rozpačitou Francescu. Naprostá zuřivost se přehnala celou Rettinou bytostí. "Neříkej mi, že jsi lhala." Francesca se zděsila. "Ale jenom trošku. Věděla jsem, že kdyby udělal něco takového, tak by to bylo to jediné, co by tě vytáhlo z Chicaga." Za celý svůj život, Retta nebyla víc vzteky bez sebe. "Neuvěřitelné! To je prostě neuvěřitelné. Jak jsi mi mohla udělat takovou věc?" Francesca jí zcela nestoudně pohled opětovala. "Udělala jsem to jen pro tvou bezpečnost." Retta zvedla ruku, když ji naplnilo čisté znechucení. "Díky, Frankie. Ale musím se vrátit ke svým klientům, kteří mě potřebují." "Klientům budeš na nic, když budeš mrtvá. Kromě toho, Trish s nimi dobře manipuluje, takže to bez tebe zvládnou." "Zachraň mě od těch nesmyslů." Podívala se na Vikrota. " Zavolej mi taxík a já jsem během chvilky pryč. Ani nemrkneš." Viktor se v reakci přemístil k pultu. "Viktore," Zahromovala Raluca se svým silný přízvukem. "Dotkni se toho telefonu a budeš toho litovat po zbytek svého života." 32


Vyklenul nad tím obočí a na místě ztuhl. "Ale mami... Co princ?" "Prince přenechej mě. Musíš se připravit na exkurzi. Teď běž." Retta by mohla říci, že chce odmlouvat, ale neodvážil se. Místo toho, vrhl zamračený pohled na cestu před sebou a řídil se příkazy své matky. "Kde je Velkan?" Zeptala se Retta Raluci. "Nesmím být moc prostořeká, princezno, takže je tam, kde chce být." "Ty mi to neřekneš?" Reluca zaváhala než odpověděla. "Nedovolím, abyste v mém domě zjišťovala jeho slabé stránky a hlavně díky tomu, že kvůli vám si toho tolik vytrpěl, Princezno. Znám vaše pocity, které chováte k našemu princi. Řekla mi je Francesca." "Takže jsi na jeho straně?" Raluca se zadívala na zeď za jejími zády a pak odpověděla. "Budu ho chránit do posledního dechu. Protože vím, že on by pro mě udělal to samé." S těmi slovy se otočila a nechala Rettu samotnou s Francescou a Andrejem. Retta se zadívala na Andreje. "Určitě se ukáže v Krvavém žaláři." "Co prosím?" "Je to klub," vysvětlila jí Francesca. "Démoni tam mají tendenci odstřelovat turisty, kteří se chtějí setkat s opravdovými upíry." No, nedávalo to perfektní smysl? "V kolik hodin se tam ukáže?" 33


Andrej pokrčil rameny. "Před svítáním se tam určitě ještě ukáže." "To jsi mi tedy fakt pomohl, Andreji." "Snažím se, princezno." "Chtělo by to ještě trochu elegance." Andrej ale ignoroval její sarkasmus. Retta si povzdechla podívala se na Francescu. "Asi nikoho z vás nepřemluvím k tomu, aby mě vzal domů, že?" "Nerada se teleportuji. Dělá se mi z toho špatně. Kromě toho jsem si myslela, že mě už nemáš ráda." "Definitivní to ještě není. Ale ty jsi tou jedinou rodinou, kterou mám. V dobrém nebo špatném. Teď je to ale rozhodně v tom špatném. Proto mě nech jít domů a já ti odpustím." "Já nemůžu, Retto. Omlouvám se. Ale věř mi, že je to jen pro tvoje dobro." Jak dojemné. Hned ráno stejně uteče. Tak či onak. Podívala se zpět na Andreje. "Jsi si stoprocentně jistý, že dnes Velkan nepřijde do tohoto hotelu?" "Můžu to zcela zaručit. Nechce mít nic společného s naší rodinou. A proto sem přichází jednou za uherský rok." Zaplanulo to v ní jako v toustovači. "Tak pro jste mě dovedli na tohle místo? Usmál se na ni. "Kvůli penězům. Jsme schopni pro ně zabíjet a tady nás to nic nestojí." 34


Skvělé, prostě skvělé. "No to je jedno. Jdu spát. Dejte mi klíč od pokoje a dovolte mi, aby dneska tahle noční můra už skončila." Francesca se na ni zamračila. "Ty vůbec nemáš hlad?" "Ne, chci si jít jen lehnout a zapomenout na události dnešního dne." Andrej šel tedy za pult a zapsal ji do knihy návštěv. "Chtěli byste Drákulův apartmán?" Retta na něj přimhouřila oči. "Zkoušej to ještě dál, Andreji, a ty a já si pak spolu zahrajeme jednu hru." "A co to bude za hru, princezno?" "Budeme si házet s koulema." Nechápaje se na ní zamračil. "Ale já tu žádné koule nevidím, princezno." "Ach, já zapomněla. Nejdřív ti je musím vytrhnout z těla." Trhl sebou nad jejími slovy. Francesca se tomu zasmála. "Jen tě škádlí, Andreji. Její výhrůžky jsou vždy horší než její kousnutí. Retta zalitovala, že si nechala svého přítele doma a vzala si kartu ke dveřím "Kde je ten pokoj?" "V nejvyšším patře." Beze slova popadla kufr a vydala se k výtahu. Vstoupila dovnitř a ještě dřív než se dveře výtahu zavřely, Retta spatřila jak se Francesca s Andrejem navzájem škádlí. Hluboce ji to zasáhlo do srdce. Jak moc si přála, aby tu byla i její rodina. Zbožňovala své dva mladší bratry. Byli jedni z 35


největších radostí jejího lidského života. Najednou ji zaplavily výčitky, když si vzpomněla na Francescu. Nesnášela tu představu, ona byla tím, kdo je na staletí od sebe odloučil. Ale tohle byla rozhodnutí Francesci a ne její. S povzdechem vyšla z výtahu a zastavila se až před dveřmi pokoje. Jakmile otevřela dveře, okamžitě se chtěla vrátit dolů za Andrejem a Ralucou. Ta místnost byla jen lacinou urážkou pravého vkusu. Místnost byla velká a vzdušná, s krvavě rudými zdmi, které byly zdobeny různými dřevorytinami. Retta obrátila oči v sloup, když vešla do ložnice. Na rozdíl od obývacího pokoje, byla ložnice sladěna do černé, bílé a šedé, což bylo totožné s ložnicí Drakuli Bela Lugosi, kde údajně zabíjel krásné dívky. "Ti lidé jsou vášně chorobní," řekla Retta, vděčná, za skutečnost, že tu nebyli žádné připomínky na jejího otce. Retta si položila kufr, sundala si kabát, odhodila boty a zamířila do postele. Potřebovala si trochu zdřímnout, aby zmírnila svoje vyčerpání a pak se uvidí. Jistě najde nějaký způsob jak se dostat na letiště. Tak či onak, odejde z tohoto místa a vrátí se domů. Její spánek měl daleko od klidného. Ve snu slyšela svého otce, jak na ni hlasitě volá. Viděla Velkana jak dává poslední smrtící ráno, která ukončila život jejího otce a jeho hadí znak se vznášej v její mysli, přes všechny obrazy. 36


Jsi dcerou draka... Smrt Danestis. Retta se s bušící srdcem probudila. V tichosti ležela na posteli a poslouchala jak prudký vítr naráží do oken. Ale to nebylo to, co ji rozrušilo. Cítila, že v pokoji není sama. Bylo to silné až děsivé. Instinktivně vyskočila na nohy a udeřila do místa, kde cítila něčí přítomnost. Nebylo tam nic než vzduch. Nyní ho cítila přímo za sebou. Otočila se v rozhodnosti bojovat s vetřelcem, když zjistila se stojí tváří v tvář poslednímu člověku, kterého by tu čekala. Velkan. Díval se na ni s očima tak černýma, že nedokázala říci, kde mu začíná zornička a kde duhovka. Oblečený do džínsů a černé košile, měl dlouhé, vlnité, černé vlasy stažené do ohonu. Měl stále stejně řezané rysy. Stejný divoký pohled, jako když byl na tomto světě člověkem, který nejenže dokázal brát životy, ale který měl radost z vraždění. Bože, byl neuvěřitelně sexy. Vysoký a svalnatý, až se jí zadrhl dech v hrdle. A jak tam tak stála jemu tváří v tvář, byla mučena představami, jak je v zajetí těch svalnatých paží, zatímco on by se s ní miloval. Celým svým bytím toužila políbit, ty jeho dokonalá ústa. Pohladit jeho dlouho jizvu, která protínala jeho tvář od levého oka až na bradu. 37


Jizvu, která v žádném případě nehyzdila krásu, jeho mužné tváře. Není nic co by na něm měnila. Nemohla ani myslet, jak byla ovládána potlačovanými emoce. Velkan se nemohl ani nadechnout, když se díval do očích tak modrých, že mu připomínaly letní oblohu. Více jak pět set let je neviděl. Její vůně dráždila jeho chřípí a připomínala mu dobu, kdy její vůni cítil na svém těle. Její pleť byla stále bledá jako zasněžená pole. Její vlasy tmavě kaštanové připomínající červenou lišku. Ani jednou za všechna ta staletí nezapomněl na její krásu. Její vůni. Zvuk její hlasu, když volala jeho jméno. Zvuk její hlasu, když ho proklínala na smrt. Být zde, byla velká chyba. Věděl to. Ale stále tu byl a díval se na ženu, kterou chtěl tak zoufale políbit. Na ženu která ho chce zabít. Dal jí všechno co měl a k tomu ještě víc a na oplátku ho ona poplivala. Nenáviděl ji za to, i když ta část jeho já, kterou pohřbil, ji stále milovala. Žil a zemřel jen pro ni. Zemřel smrtí, kterou by žádná lidská bytost neměla trpět a kvůli čemu? Kvůli tomu, aby od sebe odešli a popírali, že se kdy navzájem milovali. Jeho otec měl pravdu. Ženy jsou mimo ložnici k ničemu a jen blázen by dal své srdce jen jedné. "Co děláš v mém pokoji? Vydechla konečně a prolomila napjaté ticho, kde bylo prosyceno jejich zahořklými pocity. 38


Vnitřnosti se mu stáhly při zvuku jejího hlasu, její akcent byl podobný tomu, který si pamatoval ve své mysli. Ale z jejího rodného přízvuku toho zbylo málo. Nyní zněla jako žena z americké televize, kterou sleduje Viktor. Velkan toužil natáhnout ruku a dotknout se jí, ale upřímně nevěřil jí ani sám sobě, že by mu to stačilo. Hněv a touha v něm válčila, a on byl jen divákem, který nevěděl, kdo z nich nakonec vyhraje. "Chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, že jsi zde." Rozmáchla se rukama v sarkastickém gestu. "To je snad zřejmé. Jsem tady." "Jistě." Ustoupila a očima ho stále sledovala. "Tak a teď už můžeš odejít." Ukázala na dveře. Bylo to těžké jen tu tak stát, když všechno, co chtěl udělat, byla vtáhnout ji do náruče a ochutnat její rty, které byly zkřivené ve výsměchu. Vzduch byl mezi nimi naplněný vzájemnou nenávistí. Jejich vzájemnou touhou. Pořád nevěděl proč přišla. Jak člověk může ženu milovat tak zoufale a přesto toužit po její smrti. To přece nedává smysl. Milión myšlenek vířilo v jeho hlavě. Chtěl ji říct, jak moc mu chyběla. Chtěl ji říct, jak moc si přál, aby byla mrtvá, aby už ji nikdy nemusel vidět. Ale ze všeho nejvíc tu chtěl jen zůstat a tonout v její kráse, dokud z toho nebude úplně opilý. Stal se 39


z něho nemocný parchant. To byla ta žena, která ho opustila před pěti sty lety. Možná mu toho v životě moc nezůstalo, ale má přece nějakou svou důstojnost. Ať se propadnu, jestli to bude zase ona, kdo odejde a nechá ho samotného. Kývl na ni a obrátil se s tím, že odejde. "Chci se rozvést." Tato slova ho zmrazila jako ta největší zima. "Cože?" "Slyšel jsi moc dobře. Chci se rozvést." Hořce se zasmál a přes rameno se na ni podíval. "Jak si přeješ princezno. Ale jsem moc zvědaví, jak u soudu, budeme dokazovat naše manželství. Moc se těším na ty jejich pohledy, až zjistí datum našeho sňatku." "To není to co mám na mysli," řekla chladně. "Už nikdy nechci být s tebou. Nikdy." Tato slova ho probodla jako horké kopí a přesto napáchala ještě větší škody. Zaskřípal zuby, podíval se z okna do černé noci, která byla jeho jedinou útěchou po všechna ta století samoty. "Pak ti dávám svobodu. Můžeš jít. Už nikdy nechci znovu vidět tvou tvář." Retta nechápala, proč se jí ta jeho slova tak dotkla, ale cítila jak se jí tím tříští srdce na kusy. Dokonce se jí podařilo zadržet slzy, když zjistila že se otočil, proměnil se v netopýra a proletěl ven otevřenými dveřmi. Navzdory všemu, na něj chtěla zavolat, aby se vrátil zpět, ale hrdost jí to nedovolila. Tohle bylo 40


pro ni to nejlepší. Nyní má konečně svou svobodu... Ale svobodu k čemu? Stále byla nesmrtelná. A bez ohledu na to, jak moc ji on nenávidí, ona svého manžela stále miluje. Slzy ji začaly téct po tvářích, když si tu pravdu uvědomila. Nikdy se sem neměla vracet. Nikdy. Ale teď už bylo příliš pozdě. Po celou tu dobu věděla pravdu. Milovala Velkana. Dokonce i se všemi těmi lžemi. Stále držel v zajetí její srdce. Jak mohla být tak houpá? Zavřela oči a uviděla ho, jak vypadal v den, kdy se za něj vdávala. Bylo to v malém klášteře v horách. Poprvé od dětství si na její počest sundal brnění a na sobě měl jen kabátec z černého sametu. Její neozbrojený princ, měl dlouhé vlasy rozpuštěné přes ramena a ona byla oblečená v šatech z tmavě zeleného hedvábí a sametu, zdobené sobolí kožešinou, která byla stejná jako kožešina na jejím plášti. Byl to ten jediný okamžik, kdy ho viděla oholeného. Jeho tmavé oči doutnaly, když se díval jen na ni a pronášel slova, která je měla navždy svázat dohromady před Bohem. Co netušila bylo, že tehdy Velkanova matka, která byla čarodějkou, předávala své řemeslo synovi. A zatímco Retta pronášela svaté sliby, on praktikoval nejtemnější umění. A ani jí to neřekl. 41


To co udělal je neodpustitelné. Tak proč celá její bytost bolestně touží po tom, abych mu odpustila? Retta zaklonila hlavu, když uslyšela lehké zaškrábání na dveře. "Velkane?“ Zašeptala. Srdce jí poskočilo při vyhlídce na to, že ho znovu spatří. Než se stačila zarazit, přispěchala ke dveřím a otevřela. Spadla jí čelist při pohledu na posledního člověka, kterého by za dveřmi čekala. Vysoký a plavovlasý, měl daleko do jejího temného, zlověstného manžela. A poprvé si uvědomila, jak všichni muži blednou při srovnání s jejím mužem, kterého opustila. "Steven, co tady děláš?" Jeho modré oči se naplnili soucitem. "Mé jméno není Steven, Retto. Je to Stefan." Než se stačila zeptat na to, co tím myslel, něco jí foukl do obličeje. Retta se zapotácela, jak se jí náhle otupily smysly. Všechno se kolem ní roztočilo. Instinktivně vykopla nohou a zasáhla ho přímo mezi nohy. Rychle ji do obličeje foukl další dávku. Retta se aspoň snažila zavřít dveře, ale její pohled zčernal a ona spadla na zem.

42


Kapitola 4 Velkan přistál na balkóně svého sídla, které dominovalo nad klidným údolím a změnil se zpět do lidské podoby. Před pěti sty lety, bylo toto místo netknuté špinavou silnicí, která nyní vedla až na úbočí jeho nádvoří. Byla to uzavřená cesta, kterou před dvěma sty lety nechal zarůst, když si uvědomil, jak často se na ni díval a čekal Espperettin návrat. Proto nyní, když byla cesta prorostlá trním a vinicí, byl jediný způsob jak se dostat dovnitř, let nebo teleportace. Dvě věci, které ho drželi od ostatních dál a tak nikdy neměl žádnou společnost. Velkan se zastavil na balkóně vytesaném z kamene a podíval se zpět k městu. Už hodinu před svítáním, byli démoni, kteří přišli do města, aby ukořistili turisty, minulostí. Jeho dům byl zahalený do tmy a ticha noci. Viktor se rozhodl zůstat v hotelu s rodinou a nepochybně to bylo z důvodu, že se bál Velkanova hněvu. A ten člověk měl plné právo na obavy. Velkan neměl rád překvapení a Esperettin příchod se za nic jiného pokládat nedal. Zvěrolovec by u určitě řekl, 43


že to měl očekávat. Ale stejně. To co udělal, bylo neodpustitelné. Pozlacené francouzské dveře do jeho pokoje se tiše otevřely a pak se za ním samy zabouchly. Kdysi dávno, byla jeho manželka vyděšená z jeho nadpřirozených sil. Ale jeho dřívější schopnosti byly směšné ve srovnání s mocí, kterou má nyní. Tehdy byla omezena na jednoduché předtuchy, kletby, lektvary a kouzla, která musela být prováděny s krví a rituály. Nyní byla jeho síla drtivá. Telekineze, Přeměňování a pyrokineze. Po všech těch stoletích, se z něho stalo monstrum, kterého se Esperetta vždy obávala. Zvedl ruku a přiletěla k němu láhev bourbonu. Odzátkoval ho a začal pít přímo z lahve, když procházel kolem zrcadel, ve kteréch se neobjevoval jeho odraz. Zasmál se tomu a přiblížil se ke krbu, kde visel obraz Esperetty. Výraz jeho tváře ztvrdl, když hleděl na obraz. A jako vždy mu to vzalo dech. Obraz nechal udělat těsně před jejich svatbou. Najal na to pohana Belliniho a prakticky umělce unesl z Benátek, kde právě pracoval. Ale přesto všechno, Velkan věděl, že žádný umělec nebude schopen zachytit mládí a nevinnost své ženy. Bellini ho ale nezklamal. Kdyby nic jiného, byl nejlepší ze všech a předčil všechna Velkanova očekávání. Jasně si pamatoval, jak byla Esperetta nervózní. S jasnými letními květy ve svých tmavě kaštanových vlasech, byla oblečena do světle zlaté 44


róby a působila nadpozemsky. Bellini ji kreslil v zahradách. Ve Velkanových zahradách, které byly nyní pokroucené a nevzhledné z nedostatku péče. Velkan věděl, že její nervozita pramenila z toho, že byl celou dobu opřený o stěnu a pozoroval ji. Jejich oči se setkaly a pak mu poslala ten nejnesmělejší a nejkrásnější úsměv, který kdy zdobil ženinu tvář. A umělec ten úsměv zachytil. Byl to pohled, při kterém by Velkan dokázal padnout na kolena. Zavrčel na obraz a přinutil se jít dál, pryč od toho zpodobnění. Měl ho spálit už před mnoha staletími. Stále si ale nebyl jistý, proč to nemůže udělat. Ve skutečnosti ho mohl nechat vzplanout ještě dnes nebo ho hodit do ohně... Jeho ruka se v očekávání zahřála. Ale on zaťal ruku v pěst, opustil svůj pokoj a pak sestoupil po schodech do prvního patra, kde Bram a Stoker čekali na jeho návrat. Přivolal si k sobě svoje tibetské dogy a vstoupil do pokoje, kde ohně plály na všech stranách. Natočil plameny ohňů až vystřelili z místnosti jako křik života. Místnost se náhle koupala v matném, oranžovém světle, které, na studené, kamenné zdi, tvořilo děsivé tance stínů. Pohladil své psi, kteří ho vítali doma a s radostným štěkáním ho olizovali. Potom odběhli pryč na svá sedadla, která byla vedle jeho vypolstrovaného trůnu. Velkan si povzdechl a usedl na místo, aby se mohl dívat do ohňů, které ho nedokázali nijak 45


zahřát. Světlo ho bodalo do očí, ale jemu to bylo upřímně jedno. Podíval se na své psy po obou stranách. "Buďte rádi, že jsem vás oba vykastroval. Kéž bych i já měl takové štěstí." Vzhledem k tomu, že jeho tělo bylo celé ztvrdlé a bolavé, kvůli ženě, která nikdy nebude toužit po jeho doteku, to bylo dost opodstatněné. Hněv v něm vzplál, zhluboka si lokl a proklínat se, že alkohol na něj jinak nepůsobí. Jako Temný lovec se nikdy nemohl opít. Proto nebylo úniku před bolestí v jeho srdci. Zavrčel a hodil láhev do krbu, kde se roztříštila na tisíce kousků. Oheň rozžal a chamtivě pojídal alkohol. Psi ze zvědavosti zvedli hlavu a pozorovali Velkana, který si rukou vjížděl do vlasů. Nebylo to hrozné jako vždy, bylo to mnohem horší, když teď věděl, že je mezi nimi tak krátká vzdálenost. Její vůně stále dráždila jeho chřípí a o to víc po ní zatoužil s větší divokostí, než kdy dřív. Měl by se za ní vrátit a přinutit ji, aby se k němu vrátila. Moldavský válečník Velkan Danesti by udělal přesně něco takového. Už nikdy by nedovolil, aby mu utekla žena, kterou chce. Ale ten muž zemřel té noci, kdy nevinná mladá dívka k němu vzhlédla s očima tak modrýma, tak důvěřivýma, že mu okamžitě ukradla srdce. Možná, že tohle všechno je jen trest za to jaký 46


brutální lidský život žil. Toužil po té jediné věci, kterou mít nemohl. Esperettin pokojný něžný dotek. S těmito neklidnými myšlenkami se zvedl na nohy a s ním se zvedl i Bram, který ho pronásledoval na každém kroku, když neklidně přecházel po místnosti. Psa to po chvíli přestalo bavit a Velkan se zatím pokoušel co nejlépe zahnat své vzpomínky. Ale bohužel, neexistoval žádný způsob, jak v sobě uzavřít bolest v hrudi, když ho do jeho vnitřního vězení odsoudila jeho vlastní žena. ... Retta se probudila s ostrou bolestí hlavy a zjistila, že je přivázaná k železné židli. Průmyslová místost, která vypadala jako starý sklad, nebo tak něco, byla temná, vlhká a strašně zapáchala něčím, co ji připomínalo pár starých ponožek z posilovny smíchané se zápachem shnilých vajec. Jediné co mohla, bylo vdechovat ten smrad a snažit se uvolnit ruce z lan. Když najednou uslyšela slabé hlasy z vedlejší místnosti... Napjatě se zaposlouchala, ale jediné co bylo slyšet, byl slabý šepot, dokud nezazněl hlasitý řev. "Smrt Danestis!" Ztuhla nad hlasitým skandováním. Vždyť byla technicky jednou z nich. Je pravda, že nechtěla být 47


nijak spjata s touto rodinou, na papíře tomu bylo jinak... "Je při vědomí." Retta otočila hlavu a uviděla vysokého, hubeného muže ve dveřích. Byl oblečený do černých kalhot a roláku, přičemž ji připomínal dealera drog. Dokonce měl i jeden zlatý zub. A zhlížel na ni, jako by byla tou nejnižší formou života na planetě. "Díky, Georgi." ozval se další, postarší muž, oblečený do černých kalhot a modré košile, který se k ní přibližoval. Bylo v něm něco přirozeně zlého. Rozhodně to byl ten typ člověka, který trhal křídla motýlům, když byl ještě člověk. Prostě jen tak pro zábavu. Zezadu k ní se svou výškou a blond přistoupil její "dobrý" přítel Steven. Pravdou bylo, že se jí líbil, protože byl pravým opakem její manžela. Velkanovi rysy byly zasmušilé a intenzivní, Stevenovi byly čilé a sladké. Připomínal ji mladého Roberta Redforda. Kdyby jen věděla, že Steven není žádný kluk od vedle. Alespoň ne, pokud by to znamenalo, že mohla normálně zůstat doma. Zírala na něj s každou uncí nenávisti v sobě. "Chci vědět, kde to jsem a co tu dělám!" Byl to starší muž, kdo odpověděl. "Jste naše rukojmí a jste prostě u nás..." Páni, tak tohle byla fakt užitečná odpověď. "Rukojmí?" 48


Teď to byl Steven, kdo ji odpověděl. "Chceme, aby za tebou přišel tvůj manžel." Rozesmála se tomu absurdnímu prohlášení. "To má být nějaký vtip?" "To není vtip," řekl starší muž. "Po celá staletí moje rodina loví a zabíjí nepřirozená zvířata, která se z lidí stala." "A my jsme právě ulovili tebe." "Slim." představil se další muž, když vstoupil dveřmi. Starší muž na něj kývl. "Máme aspoň vás, když váš manžel nám stále uniká." "Vau, to ale nemluví ve prospěch vašich schopností, protože já nevím o tom, že bych kdy byla pronásledovaná." Cizinec se vrhl dopředu, aby ji udeřil, ale Steven ho chytil. "Ne, Dietere. Ona se tě snaží jen vyprovokovat." "Tak to dělá dobrou práci." Retta si odkašlala, aby na sebe upozornila. "Jen ze zvědavosti, proč jste mě lovili?" Steven k ní přistoupil blíž a arogantně se na ni podíval. "Protože jsi ta jediná, kterou Velkan nenechá umřít. Nikdy nereagoval na návnady, které jsme mu házeli... zatím." "No, já mám ale pro tebe špatnou zprávu. On si pro mě nepřijde. Nikdy." Dieter se jí začal posmívat. "Ale samozřejmě že ano." Zavrtěla na to hlavou. "To sotva. Skutečnost je o mnoho horší než si myslíte. Všichni jste se 49


dopustili zločinu bez jakéhokoli dobrého důvodu. Viděla sem manžílka dneska večer a dal mi jasně najevo, že už mě nikdy znova nechce vidět." Muži si vyměnili zmatené pohledy. "Lže?" Zeptal se stařec v němčině. Retta se musela přinutit nevalit oči. Určitě nebyli tak hloupí, aby si mysleli, že neumí německy? "Možná," odpověděl Steven náhle. "Dobrý bože, vždyť ten muž byl kvůli ni nabodnut. Po všechna staletí, zatímco ho náš druh sledoval, nikdy nebyl s jinou ženou, natož s nějakou, kterou bychom mohli využít. Není ani jedna zmínka o nějaké noci, protože neustále myslí na Esperettu. Přikázal vlkodlakům, aby obětovali svou dceru, která s ní zůstane a byl zcela neústupný v její ochraně. Tohle prostě nejsou činy člověka, který ji nenávidí." Slim s ním musel souhlasit. "Vlkodlak, kterého jsem mučil a později i zabil, mi řekl, že žije v pokoji, kde ho nechala před pěti sty lety. Dokonce si nechává šaty, které na sobě měla, když se vzali. Má tam obraz, když byla ještě člověk. Fotografie, které mu zaslali, aby se ujistil, že žije a je šťastná. Prý se na ty fotky kouká každý den. Prý není den, kdy by nebyl ve své svatyni. Pokud by ji opravdu nenáviděl, zničil by všechny stopy po ní, už před několika staletími." "Ale přesto," řekl Steven se špetkou hořkosti v hlase. "Vždyť ona žije jako jeptiška. Za tu dobu, co jsem s ní chodil, jsem od ní nedostal ani jednu pusu. Určitě se ho snaží chránit. Tím jsem si jistý." 50


Retta se nemohla nadechnout, když slyšela ta slova. Byla to pravda. Nikdy se jí nedotkl žádný jiný muž. Nikdy neměla zájem o nikoho jiného. Samozřejmě že si mnohokrát říkala, jak jednou provždy spálí tu svou plachost. Ale nedokázala dost dobře určit nějaké datum, natož pak se vdát za lidského muže, které se jí může po několika letech ptát na to, proč nestárne. Jistěže bylo několik způsobů, jak zamaskovat svou nesmrtelnost, včetně plastické operace. A podstatné bylo, že celou dobu přesvědčovala sama sebe, že Velkan jí není věrný, tak jako ona jemu. Během jejího života, bylo absurdní očekávat od svého manžela věrnost. Bylo to něco nepředstavitelného. Dokonce i její otec, který byl neústupný ve svém křesťanství a který od ostatních požadoval absolutní věrnost zejména od svých poddaných, byl známý tím, že měl milenky. Takže přesvědčila sama sebe, že Velkanovi doopravdy nikdy nechyběla. To, že si vzal co chtěl a udělal to jen proto, aby mohl zabít jejího otce. Je možné, že by ji Velkan opravdu miloval? Že mu skutečně chyběla? Kdyby to byla pravda, pak by si zasloužila zemřít jejich rukou. Protože kdyby to byla pravda, pak by to znamenalo, že po staletí trestala člověka pro žádný jiný zločin, než proto že ji miloval. A nikdo by neměl být raněn, kvůli něčemu takovému. Určitě nebyla tak hloupá. Nebo snad ano? 51


Jsem jako vzteklá fena. Není divu, že ji Velkan zatratil. Měla štěstí že ji neudusil vlastníma rukama. Zaťala zuby, aby zastavila tu bolest, která se objevila tu noc, kdy odešla z Rumunska. Viděla měsíční svit odrážející se na jeho tváři a krev na jeho brnění. Chtěla si vzpomenout na to, o čem mluvili, ale nemohla myslet na nic jiného než na zmatek a strach z jeho samotného. Na její přesvědčení o tom, že se ji pokusil zabít a zakopat do země. Že jí lhal o tom, co jí dal. Ale co když... Prosím, ať se mýlím. Prosím. "On za mnou nepřijde," řekla Retta přes zatnuté zuby. "Vím, že ne." Dieter se na ni podíval přimhouřenýma očima, připomínajícího hlodavce. "Uvidíme. Ne že by to bylo důležité. Buď jak buď. Stejně tě zabiji." ... Bylo téměř pět hodin ráno, když se Velkan ocitl ve své ložnici. Jako vždy, když byl ve svém pokoji, si uvědomoval, jaký je hlupák. Každý muž, hodný jeho jména by si našel nějakou ochotnou ženu a ukojil bolest v bedrech na nějakém ženském těle. Ale Velkan odmítl porušit přísahu, kterou dal Esperettě. Slíbil před Bohem Otcem na svou čest, že bude jen její a on se rozhodl tento slib dodržet. A nenáviděl se kvůli tomu. 52


Existovala jen jedna žena, která upoutala jeho pozornost, a to byl důvod, proč sám sebou tolik pohrdá. Odešla od něj a jemu nezbylo nic. Ani jeho mužství. K čertu s ní. Náhle někdo zaklepal na dveře. "Řekl jsem vám, abyste mě nechali na pokoji, Viktore," zavrčel, když si myslel, že je to jeho panoš. "Já nejsem Viktor," ozvala se Raluca z druhé strany dveří. Nebylo obvyklé, aby za ním přišla tak blízko úsvitu. Ne že by svítání na ni mělo nějaký vliv, ale věděla že se Velkan připravuje na lůžko. Zamračil se, otevřel dveře svými schopnostmi a našel ji tam, jak lomí rukama. Její synové a Francesca stáli za ní a v jejich tvářích se odrážely starosti jejich matky. Žaludek se mu sevřel. "Co se stalo?" Raluca polka. "Unesli ji." Okamžitě pochopil, že mluví o Esperettě. "Kdo?" "Draci," osvětlil Andrej s hlasem zabarveným hněvem. "Jakmile jsme zjistili, že ji drží, snažili jsme se tam dostat, ale..." "Ale co?" vyzval je Velkan. Francesca před něj předstoupila. "Mají ji svázanou v kleci. Elektrické kleci. Neexistuje způsob, jak bychom se k ní dostali, aniž by nás paralyzovali." 53


Velkan se ni komicky podíval. "Běžte si dát guláš a nechte mě přemýšlet. Jakmile zapadne slunce, půjdu si pro ni." Zvěrolovci si vyměnili nervózní pohledy, než Raluca promluvila. "Není to tak jednoduché, můj princi. Vězní ji na malé stoličce bez příčky, která je na z elektrizované podlaze. Jestli se jí nohy dotknou země nebo jen vyklouzne ze stoličky, tak ji to okamžitě zabije." Francesca přikývla. "Mají dostatek šťávy na to, aby ta podlaha rozsvítila celý New York." Velkan jim na to chtěl říci, že je mu to jedno, ale strach v srdci mu napověděl, že by to byla hrozná lež. Než se stačil pohnout, Raluca už stála po jeho boku, s rukou na rameni. "Víš, že za ní nemůžeš jít." Přivřel na ni oči. "Já se jich nebojím." "Z chvíli bude svítat," trvala na svém Raluca. "A ty skončíš jako Illia, pokud se jim vydáš. Znají tvé slabé stránky." Velkan ji vzal za ruku a jemně ji stiskl. Illia byl její kamarád, který zemřel již před řadou let. Před pěti lety byl zajat, když na něj jeden použil Taser. Elektrická energie pronikala jeho buňkami a přeměňovala ho z člověka na vlka a zpět. Byla to jedna z mála věcí, která dokázala Zvěrolovce zcela vyřadit. A hodně elektřiny je nakonec dokáže zabít. 54


A v případě, že unesli Esperettu, pak už jistě věděli o Velkanově slabosti. "Zemřel bys pro ni?" Zeptala se Raluca. Viděl tu bolest v její tváři. Byla chůvou Esperetty předtím než byla převezena do kláštera. "Já ti to ale nedovolím. Bude lepší když zemře ona, než ty." "Mami!" Zakřičela Francesca. "Bez urážky, ale já jsem pro Rettu. Vždyť ona je jen nevinnou obětí." Její matka se k ní se zavrčením otočila. "A kníže nás ochraňoval po celá staletí. Všichni, ty i tvoji bratři byste byli mrtví, kdyby nebylo jeho." "Tímhle ztrácíme čas," skočil jim do řeči Velkan. "Potřebuji, abyste mě k ní dostali co nejblíže to jde a to ještě před východem slunce." Velkan viděl v očích Raluci odevzdanost. "To je důvod proč jsi přišla, že?" Zeptal se jí. Zavrtěla hlavou. "Přišla jsem proto, že jsem věděla, jak se budete zlobit, kdybych vám neřekla co se stalo." Měla pravdu. Nikdy by nedovolil, aby se Esperettě něco stalo, i když ji nenáviděl. "Nebojte se. Teleportujete mě tam. Já vypnu elektřinu a pak mě můžete teleportovat přímo k ní a to ještě před východem slunce." Francesce se zatemnila tvář. "Není to tak jednoduché. Spínač je uvnitř klece. A kolem něj proudí elektrické pole." Povzdechl si nad tou vyhlídkou, ale nic to na jeho rozhodnutí nezměnilo. Tolik si přál aby mohl 55


použít svou telekinezi, ale elektřina byla tou jedinou věcí, se kterou pohnout nedokázal. Elektrické živly byli velmi nepředvídatelné a on by se mohl zranit nebo dokonce zabít při pokusu s nimi psychicky manipulovat. Bude to muset vypnout ručně. "Dobře. Beztak mě to nezabije." Rozhodně to ale bude bolest jak čert. "Je toho víc," zašeptal Viktor. Přesně toho se obával. "A co?" "Mají na dálku ovládaný generátor, který je uvnitř jiné elektrické klece. Pokud ho vypneš, nebudeš mít dost času, aby ses k ní dostat. Všichni se usmažíme a na rozdíl od tebe my nejsem proti tomu imunní." Raluca přikývla. "A mají ji na dvoře. Zdi jsou obklopeni zrcadli, které odráží vycházející slunce, takže se k ní nedostaneš. Jejich záměrem je, aby nikdo nepřežil." To byla pravda, past nastavili dokonale. Velkan se unaveně nadechl, když si představil, co všechno je čeká. Ale nic z toho, nezměnilo jeho odhodlání. "Moje žena je v nebezpeční. Takže mě k ní vemte." ... Retta zaskřípala zuby, jak ji každý sval v nohou bolel od toho, jak se snažila držet od země. Úsilí se projevilo v malých slzách, které jí vytryskly z očí. Byla to nejnesnesitelnější bolest, jakou kdy zažila. 56


Upřímně řečeno, nebyla si jistá jak dlouho to ještě vydrží. Hukot elektřiny byl mrazivou připomínkou toho, co by se stalo, kdyby polevila... "Mohla bych to udělat," zašeptala si pro sebe. K čemu to všechno je? Byli odhodláni ji zabít bez ohledu nato co se stane. Proč tedy bojuje s nevyhnutelným? Stačilo by spustit nohy dolů a pak už to bude mít za sebou. Už nebude žádná bolest ani utrpení. Velkan pro ni nepřijde. Francesca to udělat nemůže. Takže bylo po všem. Nebylo třeba, aby odkládala nevyhnutelné. Přesto se nedokázala vzdát. Taková prostě nebyla. "Jak je možné, že kdykoliv jsi zde, tak jsi v nebezpečí?" Trhla hlavou vzhůru, když zaslechla ten hluboký, zvučný hlas, který projel po zádech jako něžné pohlazení. "Velkane?" Vystoupil ze stínu a přiblížil se na okraj elektrické podlahy, která je od sebe oddělovala. Jeho tvář plavala ve stínech, ale přesto nikdy nebyl krásnější. "Jak může být někdo tak hloupý a držet tě tady?" Podívala se na oblohu, která se měnila úsvitem. "Nemůžeš tu zůstat. Musíš jít." Nic na to neřekl, proměnil se v netopýra a přiletěl k ní. Srdce se jí rozbušilo, když sledovala jak se blíží ke kleci, ale drát byl příliš těsný, aby jím proletěl. Mohla by přísahat, že uslyšela jak zaklel, než se proměnil na člověka. Jakmile to udělal, síla 57


elektrického proudu ho odhodila tři metry do trávy. Tentokrát nebylo pochyb o jeho divokých kletbách. "Zapomeň na to!" řekla mu a znovu se podívala na oblohu. Úsvit byl na pokraji. "Jednou jeden z nás musí umřít." Zavrtěl na to hlavou, rozeběhl se ke kleci a chytil se drátů. Retta se přikrčila při zvuku smažené kůže, když se ho chytil. Celé jeho tělo se otřásalo pod náporem proudu. Muselo to být pro něj nesnesitelné. Ale přesto konal. Tahat za dráty, dokud je celé neroztrhal. Retta ohromena jeho silou a odvahou plakala, to už ale skočil k vypínači a vypnul elektřinu. "Je tu další" Stačila říci dřív než se elektřina vrátila s větší silou než předtím. Trhla nohama a klela nad tím zatraceným místem, ve kterém se objevila. Velkan popadl další klec a se zavrčením ji uhodil na kovokovou podlahu. O dvě sekudny později, vytáhl tlustý drát a rozthl ho na dvě poloviny. Hučení ustalo, protože proud zmizel. Příliš vystrašená na to, aby začala věřit v záchranu, Retta čekala, až příjde další výboje. Ale jakmile se podívala na Velkana, projelá jí naprosta vlna úlevy. Udělal to. Slzy ji tekly po tvářich, když se jí vděčností zvětšilo srdce. I přesto, že ona o něj nestojí, přišel za ní. A v tu chvíli si vzpomněla na přesný důvod toho, přoč tohoto muže tolik miluje. Vzpomněla si na všechny ty důvody, proč by měla strávit zbytek svého života po jeho boku. Velkan se po ní natáhl. 58


A v té chvíli dopadly paprsky slunce na jeho tělo. Ze zasyčením prudce ustoupil dozadu a instikntivě si zakryl tvář. Udělal další krok směrem k ní, ale zrcadla se otáčela jeho směrem. I tak přilezl až k ní, zatímco Steven a další nakláněli zrcadla na ně, a uvolnil jí ruce. Rychle se osvobodila. Dostala vztek a tak se snažila zahalit svého manžela, ale nebyl nakolik velká, aby ho dokázala skrýt před smrtícími paprsky, které mu dělaly puchýře na kůži a zaživa ho škvařili. Celé jeho tělo doutnalo, jak se snažil skrýt do stínů, které tu a tam byly. Potácel se a současně Steve a ostatní přišli za nimi. Přišli, aby ho mohli dodělat, ale Retta si řekla, že se radši propadne, než aby jim ho vydala bez boje. Retta se postavila, připravena k boji, dokud za sebou neucítila pohyb. Obrátila se připravena udeřit, ale hned se zarazila, když spatřila přátelský obličej. "To jsem já," zablýskla se Francesca na zahradě. V jednu vteřinu byla Retta vlásek od smrti a najednou byla v místnosti, kterou neviděla už staletí... Velkanova ložnice. Rettě se strachem rozbušilo srdce. "Nemůžeme ho tam nechat." "Ani nenecháme." 59


Rozhlédla se, a kolem ní se mihl Viktor s Velkanem v závěsu, který hned padl na zem mezi Andreje a Viktora. S hrůzným pohledem se dívala na to, co z něj zbylo. Byl zkrvavený a spálený. Vůně spálených vlasů a těla napadala její smysly a dělalo se jí z toho špatně od žaludku. Bylo jí to ale jedno. Vyděšená z tho že by umřel, k němu přispěchala a se slzami v očích zjišťovala, jaké má škody. "Velkane?" Nepromluvil. Jen se ni podíval a zamrkal. Viktor a Andrej ho od ní odtáhli, zvedli ho z podlahy a posadili ho do jeho postele. Retta šla za nimi, aby jim nějak mohla pomoci. "Měla byste jít," řekl jí Viktor chladně, když Andrej strhával košili z Velkanovi kůže, která se k tomu zdála přitavená. "Už jste způsobila dost škod." "Je to můj manžel." Viktor na ni přimhouřil studeně modré oči. "A odešla jste před pěti sty lety. Vzpomínáte si? Udělejte nám tu laskavost a nechte, ať se historie opakuje." "Viktore!" Zavrčela na něj Francesca. "Co si to dovoluješ." "To je v pořádku," Ozvala se Retta, aby uklidnila svou přítelkyni. "Dělá jen svou práci." Retta si pak stoupla vedle Viktora. Tentokrát když promluvila, byl její hlas tichý a plný syrových emocí, které byly cítit v každé slabice. "Mluv se mnou ještě 60


chvíli takovým tónem a zjistíš, že Velkan není jediný v této rodině, kdo má tesáky." Prošla kolem něj a snažila přes něj se dostat až k posteli, kde ležel Velkan. Nebyla si jistá, jestli je ještě při vědomí, když si stoupla k jeho boku. Sevřel se jí žaludek při pohledu na jeho puchýře a spálenou kůži. Ale byla to bolest v jeho očích, která jí brala dech. Navzdory tomu, že část jí chtěla utéct od toho, natáhla ruku a položila mu ji na nepoškozenou část tváře. Pod její dotekem zavřel oči, jako by si ho vychutnával. Zhluboka se nadechl, jako by ji chtěl něco řici, ale předtím než to dokázal, padl na postel. Viktor si stoupl vedle ní. "Chystáš se na něj jenom čumět, nebo nám pomůžeš?" Podívala se na Viktora, jeho tvář nesla všechnu hořkost jeho hlasu. "Ty jsi ale kretén, Viktore." Otevřel ústa v odpověď, ale Francesca mu ji zakryla rukou. "Nech ji být bratříčku. Už tak toho bylo na ni dost." Viktor zkřivil rty a přešel na druhou stranu postele, kde Andrej stále pokoušel strhnout košili z těla. Retta mu pomohla svléknout Velkana, ale když uviděla velkou jizvu ve středu Velkanovi hrudi, v místě jeho srdce, ztuhla. Byla to smrtelná rána. Doslova to vypadlo, jako by mu někdo vytrhl srdce z těla. 61


"Co to proboha je?" zeptala se a prsty jizvu pohladila. Jizva byla patnáct centimetrů široká a deset centimetrů hluboká. "Jak se to stalo?" Viktor na ni vrhl výsměšný pohled. "Nemůžeš snést pohled na dílo svého otce?" Zamračila se na Viktora. "O čem to tu mluvíš?" "O jizvě mluví," zašeptal Andrej. "Je to místo, kde kopí proťalo jeho tělo poté, co váš otec přikázal, aby ho probodli." Retta rychle trhla rukou a nechtěla věřit tomu co jí říkali. "Tvůj humor nepovažuji za vtipný." "Já si nedělám legraci." Nevolnost ji naplnila, když se zpět podívala na Velkanovu tvář plnou puchýřů. Pak se podívala na Ralucu, která jen zachmuřeně přikyvovala. "Já ničemu nerozumím," zašeptala Retta Raluca ji s laskavýma očima vše vysvětlila. "Poté, co vás váš otec zabil, princezno, zlomyslně obrátil svou pozornost na Velkana. Mučil ho několik týdnů, až ho nakonec probodli na náměstí v Tirgoviote. Kvůli způsobu jakým zemřel se z něj stal Temný lovec." Přesto se jí tomu jen těžko dalo věřit. Její otec ji tolik miloval. Byl by schopen ji ve hněvu zabít? Možná byl mužem, který nenáviděl svět, ale jeho děti mu vždy byli posvátné. "Proč mi to Velkan neřekl?" Viktor si odfrkl. "No, já nevím. Možná proto, že jste před ním utekla dřív, než vám to stačil vysvětlit." 62


"Viktore!" zahromovala Raluca. "Už přestaň s tím "Viktorováním". Říkám pravdu, kterou se bojí každý říci. Už dávno by měla pochopit, čím musel projít a to jen proto, aby ji ochránil. Měla by pochopit, jak moc trpěl jako člověk. Vždyť to všechno jen kvůli ní." Viktor se otočil zpátky k Rettě. "Nevadila mu jeho vlastní smrt. Byla jste to vy, kdo ho zničil. Vzdal se vašemu otci, ale nevěděl že ho ten parchant chce napíchnout. Myslel si, že když vám dá lektvar na spaní a váš otec ho uvidí ve smutečním oblečení, tak ho nechá být. Plánoval, že vás se svou matkou dostane do Německa, kde právě žila Francesca, která by vás dokázala ochránit před vaším otcem a to už ho zajal a několik dní mučil. Nikdy ho nenapadlo, že by vás otec bodl do srdce, zatímco jste před ním ležela mrtvá." Ne, tohle opravdu nebylo v plánu. Měli vedle sebe ležet jako mrtvý po jejich probuzení měl být její otec přesvědčený o jejich smrti. Velkan ji pak měl odvézt do Paříže, kde by mohli žít spolu beze strachu z jejího otce a msty proti Velkanovi. Bez války, která byla vedena mezi jejich rodinami. Retta se podívala na Francescu, aby jí dala za pravdu, ale pro jednou její přítelkyně nebyla schopna slova. "Velkan se, Velkan se vzdal mému otci?" "Co si myslíte, že asi měl dělat?" Zeptal se jí Viktor naštvaně. 63


"Řekl mi, že oba vypijeme lektvar a jakmile nás můj otec uvidí mrtvé, nechá nás v míru." Viktor tomu přitakal. "A vy jste se napila první." "Samozřejmě, ale viděla jsem jak se napil hned po mě." Viktor zakroutil hlavou. "Nikdy to nespolkl. Poté, co jste byla v bezvědomí, vyplivl to a začal vás hlídat. Obával se, že kdyby jste byli oba v bezvědomí otec by vás oba sťal. A tak zůstal při vědomí a řekl vašemu otci, že jste umřela na nemoc. Váš otec mu slíbil, že jakmile se na vás jen podívá, tak nechá Velkana odejít. Velkan na to přistoupil a tak se musel dívat, jak vás zabíjí." Retta měla chuť utéct. Opět svůj pohled upřela na Francescu, aby jí to potvrdila. "Proč jsi mi to neřekla?" Francesca si se smutným pohledem, povzdechla. "Tys nechtěla nic slyšet. Několikrát jsem se tě pokoušela nenápadně přemluvit, ale vždy ses na mě rozkřičela a tak jsem se tomuto tématu naučila vyhýbat." Byla to pravda a Retta to moc dobře věděla. Nemůže vinit nikoho jiného, než sebe. Zabolelo jí u srdce při pomyšlení na ta staletí... Na staletí, které byla bez Velkana a nebyl v tom jiný důvod, než že byla hloupá a nemilosrdná. Není divu, že ji Viktor tolik nenávidí. Zaslouží si to. Zaťala zuby a podívala se na obraz nad krbem, který byl jejím svatebním portrétem. Oči jí zaplnily slzy, když si vzpomněla na den, kdy byl nakreslen. 64


Jasně viděla Velkana, jak se opírá o zídku a pozoruje ji pohledem, ve kterém není nic jiného než obdiv. Vypadal jako lesní elf, který nad ní drží stráž. Rychle zamrkala, aby odehnala slzy a pohledem se vrátila zpět na postel, kde ležel její manžel. "Musíme ho uzdravit." "Proč?" Zeptal se Viktor. "Abych se mu mohla omluvit." Ale Velkanovo uzdravování se snadněi řekne, než udělá. Slunce mu způsobilo těžká poškození, která i nesmrtelní špatně překonají. Nemluvě o tom, že mu ještě stále hrozilo, že zemře. Ale aspoň zde, ve Velkanově domě, se k nim nikdo nemohl dostat. ... "Měla by sis jít odpočinout." Retta se otočila za Ralučiným hlasem. Starší žena, s výtkou ve tváři, stála ve dveřích. Retta se protáhla na židli, aby trochu zmírnila bolesti a křeče svalů. U Velkana strávila poslední čtyři dny, které prospal. Nejprve jí jeho dlouhý spánek dělal vážné obavy, ale Raluca i Viktor ji ujistili, že je to velmi přirozené. Většina Temných lovců spí, když jsou zranění, protože spánek jim umožňuje rychlejší regeneraci těla. Pravda jejich slov se prokázala již další den, kdy byla Velkanova kůže nepatrně lepší. Nyní vypadal, 65


jako by měl vážný úpal a modřiny, ale nejhorší měl už za sebou. "Já nejsem unavená," zašeptala Retta. "Skoro nic si nejedla, nemluvě o spánku." "Nejsem unavená natolik, abych na to zemřela." Raluca se na ni zamračila a s mumláním se otočila. "Fajn. Donesu ti jídlo sem, ale věř mi, že pokud se princ probudí, bude rád, že nemá zvýšený čich." Velmi uražená Retta si k sobě přičichla, aby se ujistila, zda nesmrdí. "Buď v pohodě. Dělá si legraci." Srdce jí přestalo bít, když uslyšela ten hluboký hlas. "Velkane?" Natočila se na židli a spatřila jak se na ni z postele dívá. "Myslel jsem si, že už budeš dávno za horama." Polkla knedlík v krku. "To sotva. Mám tu hodně práce." "Jako třeba?" Retta znovu silně polkla, než odpověděla. "Omlouvat se." "Proč bys to měla dělat?" "Protože jsem hloupá a tvrdohlavá. Odsuzující. Nedokážu odpouštět. Jsem nedůvěřivá. Můžeš mě zastavit kdykoliv chceš, víš to?" Jeden koutek se mu do úsměvu zvedl. "A proč bych to měl dělat? Tahle role se mi docela líbí. Kromě toho jsi zapomněla na svou nejhorší vlastnost." "A jaká to je?" "Horkokrevnost." 66


"Ale co já vím, tak to jsme oba." "Jak to?" "Pamatuješ si jak jsi jednou hodil své boty do ohně, protože jsi měl s nimi problémy?" Velkan se zamračil nad jejími slovy. "Něco takového jsem nikdy neudělal." "Ale ano, udělal. Jednou jsi dal na podpal svoje oblíbené sedlo, protože ti poškrábalo nohu. Sesedl jsi a řekl podkonímu, aby ho spálil." Tohle si moc dobře pamatoval. Stále měl z toho na noze jizvu. Ale překvapilo ho to, že si něco takového vůbec Retta pamatuje. "Myslel jsem si, že sis z mysli vyhnala všechny stopy, které po mě zůstaly." Retta se na něj rozpačitě podívala. "Bůh ví, že jsem se o to snažila, ale ty jsi tvrdý oříšek, na tebe člověk jen tak nezapomene." Když se na něj znovu podívala, jejich pohledy se setkaly a setrvaly do sebe zaklesnuty. "Byla jsem tak hloupá, Velkane. Velmi toho všeho moc lituji." Velkan tam ležel zcela ohromený emocemi v jejím hlase. Byla doba, kdy se modlil o to, aby slyšel tato slova. Doby, kdyby dal všechno za tuto chvíli." "Můžeš mi odpustit?" zeptala se. "Mohl bych ti odpustit cokoliv, Esperetto, ale nikdy už ti znovu nedokážu věřit." Retta se zamračila nad jeho slovy. "Co tím myslíš?" "Když jsi odešla a nevrátila se, uvědomil jsem si, že jsi mi nikdy nedůvěřovala. Ani jako člověku, ani 67


jako svému manželovi. Kdyby tomu tak bylo, nikdy bys mě nemohla obvinit z tak odporných zločinů. Nemohla by sis myslet, že jsem tě zabil. Pochopil jsem, že v našem manželství bylo mnoho problémů, které jsem předtím neviděl." "To není pravda." "Tak proč ses nevrátila domů?" Protože si myslela, že ji zabije. Skutečně měl pravdu. "Byla jsem mladá. Žili jsme v jiné době. Naše rodiny se po celé generace zabíjeli navzájem." "A ty sis myslela, že jediným důvodem, proč jsem s tebou, je, abych tě zabil." Zavrtěl nad tím hlavou. "Víš stejně dobře, jako já, že jsem se zřekl své rodiny, když se dozvěděli o našem sňatku." To byla další pravda. Jeho rodina se obrátila proti němu. Jeho otec na něj poslal armádu, aby se ujistíl, že už jeho syn nikdy nebude dělat jeho rodu žádnou hanbu. Ale nejhorší bylo, že jeho otec spálil vše co neslo Velkanům symbol nebo jméno. Dokonce i rodiná knihovna, která nesla erby Danestis, byla vypálena a znovu vytvořena, aby nezanechala žádné stopy o Velkanově narození. "Věděla jsem o tom, že jsi utekl od své rodiny, ale my oba víme, že by ses mohl vrátit domů hned potom, co bys zabil mě a mého otce. Tvůj otec by tě pak uvítal s otevřenou náručí." Jeho černé oči se propalovaly do těch jejích. "A já jsem se rozhodl pro tebe a slíbil jsem ti věčnou 68


věrnost v den, kdy jsem se s tebou spojil, Esperetto. Věděl jsem, že náš svazek bude mít nějaké následky pro naše rodiny, ale tehdy jsem si myslel, že to za to stojí. A ty jsi poplivala mě a mou lásku, kterou jsem ti chtěl dát." "Vím, že jsem ti ublížila." "Ne," zašeptal. "Ty jsi mi neublížila. Ty jsi mě přímo zničila." Oči se jí zalily slzami. "Je mi to moc líto." "Promiň" ani zdaleka nesmaže posledních pět set let." Měl pravdu a ona to bohužel věděla. "Proč jsi spojil naše duše aniž bys mi o tom řekl?" Jeho oči zaplály smutkem. "Nechtěl jsem žít bez tebe... ať už v tomto životě, nebo v tom dalším. Chtěl jsem ti říct o tom, co jsem udělal, ale tvůj otec nás začal pronásledovat dřív než jsem to stačil. Tušil jsem, že když prodám svou duši Artemis, kvůli pomstě, tak si s ní vezme i tu tvou." Nemusel říkat víc. Ona způsobila, že trpěl bolestí, které se chtěl vyhnout... věčnosti bez ní. V té chvíli se strašně nenáviděla za to, co udělala. Nemůže mu mít za zlé, že jí nedokáže odpustit. Dal jí celý svět a ona ho odmítla. Nedokázala tu jen tak být a tak vstala ze židle. "Máš hlad?" "Mám." "Tak já ti přinesu něco k jídlu." Retta se zastavila u dveří a podívala se na velkou postel, na které Velkan ležel. Byla to postel ve které ztratila své panenství. Živě mohla vidět tu noc, kdy tu ležela 69


vzrušená a vyděšená. Velkan ji opustil neodtčenou a šel si lehnout na chodbu. Slíbil ji, že další den pošle posla k jejímu otci. Byla to ta poslední věc, kterou chtěla. Její otec by ji poslal zpět do kláštera, kde žila život modlitbami a tvrdou prací. Tedy ne že by ji vadilo tam žít, ale ona se nyní zamilovala do temného válečníka a nechtěla se vrátit aniž by zažila malé vzrušení. Jejím záměrem nebylo nic víc, než nevinný polibek. Ale v okamžiku, kdy se jejich rty setkali, ji Velkan zachvátil svým objetím a ona mu ochotně, dokonce toužebně oplácela to, co jí nabízel. Zavřela oči a vzpomínala na ten pocit, jak jí jednou rukou držel za nohu, druhou za bok a nořil se do ní. "Nikdy tě nenchám odejít, Esperetto," vášnivě ji zašeptal do ucha. A pak jí políbil tak vášnivým polibkem, až se její rty chvěly. Jak se k němu mohla otočit zády?Slza jí stekla po tváři a ona ji rychle setřela dřív, než vešla do kuchyně. Podrbala Brama na hlavě a prošla kolem zvířete, které jí připomínalo krávu než psa. "Jsem ráda, že jsi konečně vyšla," ozvala se Raluca a postavila na stůl tác plný jídla. "Jsem tu jen proto, že se Velkan už probudil a má hlad." Francesca si odfrkla, když vešla za ní do kuchyně. "A ty jsi tady pro jídlo? Co jsi to za blbku? Já bych už s ním byla v posteli." 70


"Frankie!" Vykřikla Raluca. "Prosím. Jsem tvoje matka." "Promiň," řekla, ale její tón nezněl moc kajícně. Retta si povdechla a začala rovnat kytky ve váze, které tam postavila Raluca. "Tady nezáleží na tom co chci já. Mezi námi to už dávno skončilo." Francesca zavrtěla hlavou. "Nemůžeš to skončit s někým, kdo tě miluje a hodně." "Troufám si říci, že se mýlíš. Jen bych si přála, aby mě nechal jít domů." "To ale není to co můžeš udělat, natož když ví, kdo jsi. Nikdy už se nemůžeš vrátit domů." Ale na druhou stranu nemohla zůstat tady. Jak dokonalé? Raluca se na ni sympaticky usmála. "On tě miluje princezno. Cítí se ublíženě, ale stále je to muž, který si prošel osudem horším než smrt jen aby vás zachránil. Nedopusťte, aby vám něco jako hrdost bránilo být spolu." "To není pýcha, Raluco. Je to zničená důvěra. Jak mohu něco takového napravit?" "To záleží jen na vás, princezno. Musíte mu ukázat, že chcete zůstat s ním." "Ale jak to mám udělat?" "Běžte do kanceláře spojte síly s Andrejem a Viktorem." "A co když mě nepodpoří?" "A to by vás mělo zastavit? Jste Madam Danesti. Tento dům je z poloviny váš." 71


Retta se tomu usmála. Ale pokud tu zůstane, bude se muset vzdát všeho. Nebo možná ne. Mohla by svou advokátní kancelář otevřít zde, v Rumunsku. Stejně už doma nemohla pracovat moc dlouho. Někteří lidé už začínali být podezřívaví, protože nestárne. Rozhlédla se po kamenných zdech, které se nějakým způsobem zdály teplé a příjemné. Bude tu žít s Velkanem... Tohle rozhodnutí bylo trochu děsivé. Ale aby zde mohla zůstat, bude muset získat zpět srdce svého manžela, které se před ní uzavřelo. Ale Retta už zvládla mnohem horší věci než tohle. Byla rozhodnutá od něj už nikdy neodejít. Ale jak řekla Raluca, musí najít nějaký způsob, jak ukázat svému manželovi, že to myslí vážně.

72


Kapitola 5 Velkana bolelo celé tělo. Moc Temného lovce ho už skoro vyléčila... ale přesto ho zranění ještě dost bolela. Rychle se otočil, když uslyšel otevírání dveří. Byla to Esperetta a při pohledu na ni, se na vteřinu vrátil do doby před pěti sty lety, kdy spolu sdíleli tuto místnost. Kdy se k němu dobrovolně připojovala každou noc. Po své smrti musel dát tento dům do pořádku a tak musel trpět velkým utrpením, když se procházel chodbami, ve kterých kdysi žila. A i když zde po ní zůstalo pár věcí, nebylo to nic jiného než oblečení. Neměla skoro nic svého, protože všechno sdílela s ním. Dokonce, v rozporu se zvyky té doby, spala s ním v jednom pokoji... a pokud ho paměť neklame, tak ho i mnoha způsoby zahřívala. Škubl sebou, když si představil jak po její vůni voněly deky a polštáře... Jak ji cítil na své kůži. Buď silný, Velkane. Musíš být. Poslední věc, kterou chceš, je, aby ti ublížila ještě víc než dosud. Esperreta váhavě přistoupila a položila tác s jídlem na noční stolek. Své dlouhé vlasy si stáhla do 73


culíku a vypadala velmi unaveně. Přesto se jí podařilo, že vypadala jako nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. "Ještě stále máš rád steak s dušenou cibulí a jablky?" Její otázka ho překvapila. Nemohl uvěřit tomu, že si to pořád ještě pamatuje. Přikývl a sledoval jak vytáhla stříbrný poklop talíře a odkryla vůni cibule. "Dáš si taky?" Zeptal se jí, když mu podala talíř. "Jen si vezmu trochu chleba. Nemám hlad." Zavrtěl hlavou. "Podej talíř a rozdělíme se." "Ne. Ty musíš jíst." "Já nezemřu a můžu ti nechat celou polovinu. Teď mi podej ten talíř." Esperetta vyklenula obočí nad jeho ostrým tónem. "Prosím," dodal už klidnějším hlasem. Rettu to velmi zaskočilo. Velkan byl muž, který byl zvyklý vydávat rozkazy. Nikdy o nic neprosil. Srdce se jí sevřelo, když zvedla talíř a udělala to, co po ní chtěl. "Děkuju," hlesla, když jí dal na talíř polovinu svého jídla. "Mimochodem, teď spolu jíme naše jablko sváru." "A to bylo jen jedno?" Retta se tomu usmála. "No, v této chvíli ano." "Tak to se nemůžu dočkat, až se to dozví," řekl předtím než polkl sousto steaku. "Myslíš "Brama" a "Stokera"?" Velkan se zasmál svým hlubokým a zvučným hlasem. "Myslel jsem si, že je to dost příhodné." 74


Retta na něj jen zavrčela. Ale tím jak se zmínil o minulosti, vzpomněla si na noc jejího příjezdu. Byla to děsivá připomínka a přenesla ji do doby, kdy ji Velkan velmi miloval. A ikdyž se to Velkan pokoušel neustále popírat, tak ona věděla pravdu. Každým okamžikem, po celou tu dobu, čekal na její návrat. Když Retta prozřela tuto pravdu, toužila se schoulit do klubíčka a plakat nad svou hloupostí. Přinutila se ale odhodit myšlenky za hlavu a odkašlala si. "Proč jsi dovolil, aby ten strašný člověk vydal knihu o mém otci?" Pokrčil nad tím svými širokými rameny a otřel si ústa do rukávu. "Byl jsem zrovna v Londýně a děsně jsem se nudil. Tak jsem začal pracovat na knize. Bylo to voláni, kterému jsem nedokázal odolat. Přemýšlel jsem i o svém strýci, ale ten nebyl ani zdaleka tak impozantní jako Vlad Dracula. Kromě toho, to nebyla má chyba, že se z knihy stal trhák. A upřímně, v životě mě nenapadlo že o několik desetiletí později z toho bude film." Retta na něj podezíravě přimhouřila oči. "Já zas slyšela, že v tomhle jsi měl prsty taky." "Tak to byla jen fáma, protože v tomhle jsem byl zcela nevinný." "Hm." Ve skutečnosti na něj opravdu naštvaná nebyla. Alespoň ne teď. Před sto lety měla velkou chuť stít mu hlavu z toho jeho krčku, ale nyní kupodivu cítila zvláštní druh míru a pokoje. Bylo to tak zvláštní. 75


Velkan si položil talíř na stranu. "Ty už nebudeš jíst?" "Už nemám hlad." Problém byl v tom, že hladověl... Ale nebylo to jídlo, co chtěl zhltnout. To, co opravdu chtěl, byla delikátní chuť, jejích úst. Byly hříšné a tak sladké. Toužil ji políbil od chvíle, kdy ji poprvé viděl zde a jeho tělo touhou hořelo po ochutnávce jeho manželky. Bylo to tak silné, že se nedokázal soustředit na nic jiného. Bylo to tak kruté, že ji měl tak blízko sebe a nemohl v ní ukojit tu potřebu, která v něm tak divoce hořela. Retta dojedla své jídlo, odložila talíř a pak se svým pohledem obrátila na Velkana. To ale byla chyba. Velkan už to dál nevydržel, zabořil ruku do jejích měkkých, kaštanových vlasů přitáhl si ji k sobě blíž. Očekával že ho odstrčí. Ale to ona neudělala. Místo toho se setkala s jeho rty s pozoruhodnou vášní. Jako by ho chtěla celého pohltit. Velkan zavrčel nad jejím nadšením. Tohle bylo to poslední, co od ní očekával. Ale jen Bůh ví, jak moc mu chutná. Byla to ta nejneuvěřitelnější chvíle jeho života, ale jediné na co dokázal myslet, bylo její nahé tělo vzpínající se proti němu. Když ji Velkan objal, Retta se toho nemohla nabažit. Alespoň, dokud dychtivě nepřejela rukou po jeho žebrech a ucítila, jak se přikrčil bolestí způsobenou jeho zraněním. "Omlouvám se," vydechla a odtáhla se. 76


Velkan ji ale nenechal jít moc daleko. Přitáhl si ji k sobě zpět a políbil ji tak, že skoro tála. Se smíchem ji začal škádlit a okusovat její rty. "Máš bolesti." "Ty za trochu bolesti stojíš," zašeptal než zabořil své rty do jejího krku. Retta zasténala a celé tělo ji vzplanulo a rozechvělo zároveň. Byla to velmi dlouhá doba, co spolu byli naposledy. Všechno ale upadlo do zapomnění kvůli pocitům, které nyní cítili. Velkan se cítil úžasně. Opřel se a přitáhl si Rettu tak, aby se lůnem přitiskla k místu, které po ní toužilo nejvíce. Se rty na jejím krku jí začal pomalu rozepínat košili. Jeho oči byly tmavé a hladové, když do rukou uchopil její prsa, zatímco jeho palec vklouzl pod krajku a dotkl se její kůže. Retta se roztřásla při jeho horkých dotecích a nechala, aby jí přetáhl košili přes hlavu. Jeho kůže byla spálenější než se na první pohled zdálo, ale přesto nikdy neviděla nic krásnější. Byl velmi hubený, že mohla vidět každý obrys svalu na jeho hrudi. A vzpomněla si na chvíli, kdy ho viděla nahého poprvé. Byl váhavý, plný strachu z toho, že by ji mohl ublížit. A ona byla omráčena jeho velikostí. Z kontrastu jeho mužského těla, které bylo tak jiné, než to její. Kde ona byla měkká, on byl tvrdý. Kde byla její kůže hladká, tam měl jizvy a mozoly. A jeho vůně... Byla teplá a mužná. Retta se roztřásla, když ji sundal podprsenku a nechal ji spadnout na zem. 77


Velkan nemohl dýchat. Stále nemohl uvěřit tomu, že mu dovoluje, aby se jí dotýkal. Ne potom všem hněvu, který na něj chrlila. Po všech těch urážkách, které od ní dostal v průběhu staletí. Kdyby byl dost chytrý, tak by ji odstrčil a šupem ji poslal pryč. Ale jak by to mohl udělat? Bez ohledu na jeho hněv. Věděl jaká je pravda... Stále ji miluje. Stále ji chce. Byla pro něj vším. Ale za to by ji mohl vrátit to co ona udělala jemu... Bylo by to ale příliš kruté. Kruté i pro dceru Vlada Tepese. Tmavé oči měla ztmavlé touhou a vášní, když se posunula níž, aby se zbavila kalhot. Velkan si myslel, že zemře, když dosáhla na své kalhoty. Velkan nemohl dýchat, když si olízla rty a začala ho škádlit. Byla tak vzrušující. Konečky prstů zajela do saténové látky a odezvou bylo jeho zalapání po dechu. "Chceš abych odešla?" Zeptala se, když zaváhala a prsty se zasekla na kusu látky. Zešílela nebo co? To ztratila rozum? "Jistěže ne," zavrčel. Usmála se a pomalu si stáhla kalhoty dolů, až si je sundala úplně. Stála před ním zcela bez oblečení a Velkan se těšil na to čiré potěšení z pohledu na její nahé tělo. K čertu, vždyť ona měla to nejžhavější tělo, které nebylo dáno ani bohyni. Její prsa byla větší a boky 78


širší, ale to mu nevadilo. Nebyla žádná dokonalejší žena. Retta milovala tu moc, kterou nad ním má, když ji sledoval přivřenýma očima. Nebylo nic, co by chtěla víc než ho ochutnat. Stáhla pokrývku z Velkanova těla, vlezla si mezi jeho nohy a celou dobu nepřerušila oční kontakt. Se suchými rty nakonec klesla pohledem dolu na bouli v jeho pyžamu. Byla by přísahala, že ho slyšella zakňučet. Ale nebýbal se, když po něm přejela rukou a uchopila ho přes flanel. Zasyčel, jako by procházel mučením, ale Retta viděla na jeho tváři výraz úlevy a nesmírně ji to potěšilo. Tohle ale nebyl konec. S bušícím srdcem a tělem planoucím jen pro něj, ponořila ruku do štěrbyny u kalhot. Kůže byla horká a hladká, když se dotkla jeho penisu. Byl celý vlhký prohýbal se pod jejími dotyky, jako by ho někdo natahoval na špagát. Retta se radostně zasmála a stáhla ruce, aby mohla ochutnat jeho slanou sladkost. Velkan byl celý v ohni, když sledoval jak Retta olízla špičku jeho penisu. Ale nebylo to nic ve srovnání s tím, když mu začala pomalu stahovat kalhoty. Zvedl boky, protože její pomalé mučení už skoro nedokázal snést. Chtěl si to vychutnat, ale zároveň v ní chtěl být tak moc, že se stěží ovládal. Ale trpělivost se vyplatila. Když Retta odhodila kalhoty přes rameno, sklonila hlavu a vzala ho do úst. 79


Pohled na její vlasy rozprostřené po jeho klíně, zatímco ho ochutnávala, bylo víc než dokázal snést. Vzhlédla k němu a pohlédla mu do očí, s ničím jiným, než se syrovou touhou v jejím pohledu... Velkan musel zaskřípat zuby, aby nevyvrcholil. Ale přesto to bylo velmi těžké a on nechtěl skončit tak rychle. Musel se opřít a podívat se na strop, aby se trochu ovládl, ale i přesto cítil vlhké teplo jejích úst, když jazykem přejížděla po jeho vzrušeném mužství. Retta hluboce zasténala z čistého potěšení a pevně sevřela Velkanův úd, když Velkan zvedl nohu a začal ji dráždit na místě, které po něm prahlo. Tohle ale nebylo to, co ona chtěla. Chtěla změnit všechna ta století, kdy dovolila, aby je obavy a hloupost od sebe oddělily. Dluží mu tolik, a proto chtěla aby poznal, jak moc toho všeho lituje. S pulzující tělem ho pomalu začala líbat od jeho penisu až k jeho pupku. Pak se přenesla na jeho bradavky, zatímco on zabořil své prsty hluboko do jejího lůna. Zavřela oči, vychutnávala si jeho dotyky a rozkročila se nad jeho boky. Velkan vzal její tvář do dlaní, aby ji políbil a v té chvíli minulost, kdy proti němu brojila, byla minulostí. Jakoby od něj nikdy neuprchla. Retta zavřela oči a vychutnávala si hru jejich jazyků. Vychutnávala si pocit jeho rukou na své tváři, než na něj dosedla. Velkan se zachvěl, když se do ní zanořil až po svou rukojeť. O této chvíli snil posledních pět set let. A 80


všechny ty sny bledly v porovnání s tímto okamžikem. Zhluboka se nadechl sladké vůně její kůže, když se na něm pomalu a lehce pohupovala. Toto bylo vše, co kdy chtěl za celý svůj život. Esperettu ve své posteli. Být uvnitř ní. Hluboce zavrčel, když pokračovala v jízdě na něm, a tak jejich potěšení vedla kupředu. Vzala jeho ruku a začala mu sát prst a on jen okouzleně sledoval křivku jejích rtů. Musel se jít dotýkat a tak spustil ruku, uchopil do dlaně její ňadro a začal si pohrával s její ztvrdlou bradavkou. Zvedl boky, aby se do ní mohl zanořit ještě hlouběji. Retta se usmála a vzala Velknanovu ruku do své. Pohled na radost v jeho tváři byl jako její vlastní. Bylo to tak krásné, být zase zpátky zde, s ním. Bylo to tak přirozené. Poprvé za celá ta staletí, se upřímně cítila jako doma. A už nikdy nechtěla zažít nic jiného. Je jen jeho uvědomila si okamžik předtím, než se její tělo začalo otřásat. V opěvované extázi se její tělo roztříštilo na kousky. Vykřikla a když se k ní přidal i Velkan, její radost byla o to větší. A když bylo po všem, Velkan zašeptal její jméno jako slova modlitby. Tohle bylo víc než v co doufala. Mohl by ji tedy odpustit, S bušícím srdcem se položila na jeho hruď a on ji hřál svým teplem. V pokoji nebylo slyšet nic jiného než jejich zrychlený dech a bušící srdce na její 81


tváři. Retta zavřela oči, nadechla se jeho vůně a pohladila ho po svalech na jeho paži. Velkan v tichosti ležel a každým centimetrem svého těla cítil, jak se k němu Retta tiskne. Miloval ten pocit jejího těla na svém. Její ruce ve svých rukou. Ale věděl, že tohle nemůže vydržet. Už ji nevěří. Bez ohledu nato, co právě teď cítil, jeho rozum ho neopustil. Protože tu byla minulost, kterou rozhodně nechtěl znovu zažít. Naučit se žít každý den, zatímco jeho ubohá část každý den sledovala silnici a v mysli se modlila, aby se k němu zpátky vrátila. Mohla být s ním, ale nevěřila mu. Nikdy mu nevěřila. A to ho sžíralo jako ten nejhorší jed. "Na co myslíš?" Zašeptala. "Jen mě tak zajímalo, kdy ti letí letadlo." "Já nikam nepojedu, Velkane." "Nevěřím ti. Máš přece nějakou práci. Máš život, do kterého se musíš vrátit." Retta ztichla. Měl pravdu... ale zároveň se mýlil. "V minulosti jsem měla mnoho jiných prací, od kterých jsem musela odejít. Mohu odejít i nyní. Já patřím sem, k tobě." Nic na to neřekl, ale pochybnosti byli patrné v jeho očích. "Mohl bys mi dát aspoň ještě jednu šanci?" "Šanci na co?" "Na to, být tvoji ženou." 82


"Ty si opravdu myslíš, že by jsi zde byla šťastná? Zde v Rumunku? V zemi lesů? Ty bys nikdy nebyla šťastná bez všech těch vymožeností, na které jsi zvyklá. Kromě toho Temní lovci nemůžou být ženatí. Nejsou druhem, který dokáže mít nějaké citové vazby." "Pak ti vrátím tvou duši a ty budeš zase svobodný." Velkan na to nic neřekl. "Ty opravdu chceš sloužit Artemis?" Zeptala se překvapená Retta. "Jsem nesmrtelný a jsem zvíře, pamatuješ? Žiji jen proto, abych mohl válčit." "A to je ti přednější než já?" Jeho černé oči ji propalovaly svou intenzitou. "Je toho mnohem víc." Retta se odvrátila. Styděla se. Měl naprostou pravdu a tak s těžkým srdcem z něj sklouzla. Její pohled padl na části těla, kde měla jeho kůže ještě puchýře. "Takže ty si myslíš, že nemáme žádnou budoucnost." Velkan si unaveně povzdechl. "Nikdy jsme ji neměli, Esperetto." Zaskřípala nad tím zuby. "Takže chceš rozvod?" "Proč se obtěžovat? Smrt nás už dávno rozdělila." To není pravda. Hloupost je rozdělila a ne smrt. Retta slezla z postele, sesbírala šaty a bez dalšího slova se oblékla. Nevěděla co mu má říci. "Takže jak?" "Je konec." 83


Retta přikývla, když otevřela dveře na chodbu, ale pak zaváhala. "Musím ti ale říci, že jsi mě hodně překvapil." "A čím?" "Svou zbabělostí. Vždycky jsem si myslela, že není nikdo odvážnější než ty." Velkan se otočil na posteli a ukázal jí záda. "Tak to jsme dva." "Jak to? "I já se v tobě zklamal. Kdysi jsem si myslel, že stojíš za to, abych pro tebe zemřel." Dveře se jí před obličejem zavřely. Retta tam stála jako opařená a zírala na dřevo s ústy dokořán a s jeho slovy v uších. Zamračila se na ty proklaté dveře a měla chuť si do nich kopnout. Ale věděla, že tohle by ji žádné uspokojení nepřineslo. Dobře. Pokud chce hrát tuhle hru, tak budiž. Odstoupila a přemýšlela nad tím, jak by mu ukázala svět, který žila v Americe. Zvedla bradu, otočila se a šla do pokje na konci chodby. A s každým krokem, se jí slzy hromáždili v očích a bolest v jejím nitru. Se zlomeným srdcem otevřela dveře pokoje a našla v něm Ralucu, jak vrtí hlavou. Retta si odkašlala. "Nic mi neříkejte. Nerozumíte tomu." "Naopak. Já tomu rozumím velmi." Raluca zkrátila malou vzdálenost mezi nimi a chytila ji za ruku. Nebyl to žádný dotek útěchy, spíš naopak. Jakmile se jí Raluca dotkla, Retta cítila jako jí probodli 84


horoucím hrotem. Bolest ji vytrhla z jejího pokoje a ven do světla, které bylo silné a děsivé. V uších slyšela vytí větru, které se hnalo i přes její tělo. Retta natáhla ruku, aby si ochránila oči, když to náhlé světlo protnulo tmu. Náhle už nebyla v zámku, ale v malém domku, který byl útočištěm, ve kterém se skrývali před Velkanovou rodinou, když se dozvěděla o jejich sňatku. Jeho rodina se ho zřekla a její otec tehdy slíbil, že Velkana zabije. A byl to právě její otec, který je na tomto místě našel. S Ralucou stály v rohu místnosti a tak mohli sledovat Velkana, který klečel vedle jejího lidského těla, které na zemi leželo v bezvědomí. Byl oblečený do jednoduché tuniky a k jejímu naprostému šoku měl v očích slzy, jak ji držel za ruku a líbal na konečky prstů. Nikdy ho neviděla tak zranitelného. "Nedovolím, aby ti někdo ublížil," zašeptal a sklonil se k její ruce. "Raluca se o tebe dobře postará. Tak se prosím tě nezlob, že odcházím. Ale tohle je ten jediný způsob jaký znám, kterým ti můžu dát život jaký si zasloužíš." Sklonil se natolik až byly jeho rty jen kousek nad těmi jejími. "Miluji tě, Esperetto. Navěky." A pak přitiskl své rty k jejím a se zavrčením se odtrhl. Přesto, mohla vidět v jeho očích osamělé slzy, které mu stékaly z očí, po jeho vousaté tváři. 85


Postavil se a ještě dřív než se otočil k odchodu, dveře chalupy se otevřely. Stál v nich její otec se svým vojskem. Byl v brnění, z hlavy měl sundanou přilbici a byly vidět jeho ostře řezané rysy. Jeho dlouhé černé vlasy se mu pohupovaly nad rameny, když upíral své černé oči na jejího manžela. Trhla sebou nad vztekem pokřivenou, otcovou tváří. Nikdy ho neviděla z této stránky. K ní byl její otec vždy jen milující a shovívavý. Ale k ostatním... Velkan vytasil meč a postavil se do obrané pozice, aby ji chránil. "Jsme v přesile, chlapče," zavrčel její otec. "Takže jak chceš zemřít?" "V bitvě, jistěže v bitvě. To je to po čem toužím." Velkan se ohlédl přes rameno. "Ale slib mi, že dovolíš mým služebníkům, aby Esperettě připravili řádný pohřeb. Přísahej!" Její otec zkroutil rty, ale nakonec přikývl. Velkan stáhl čepel svého meče a odhodil meč na zem vedle svých nohou. "Pak tedy se vám vzdávám..." Odmlčel se, než řekl: "Milosti" mezi zaťatými zuby. Dva muži z otcovi družiny sesedli z koňů a přišli si pro Velkana. Ve stejném okamžiku sklouzl z koně i její otec a začal mířit k domku. "Ona je už mrtvá," odplivl si Velkan a snažil se osvobodit. "Nech ji v klidu spočinout." Její otec se mu jen vysmál, než vstoupil do domku a přistoupil až k ní. Retta zadržela dech, když v 86


jeho tmavých očích viděla bolest. Rty se mu chvěly, když si prohlížel její tělo. Zvedl ruku aby si přikryl ústa a nos. "Já vám to říkal," ozval se Velkan s hlasem plným hněvu. "Ona je mrtvá." Její otec trhnutím vytáhl dýky u pasu a obrátil se na Velkana s divokou kletbou. "Je to jen děvka Danestiů." A pak jí její otec bodl přímo do jejího srdce. Velkan zakřičel tak mučivým křikem, až se ji zježily všechny chlupy na těle. Postavil se, setřásl ze sebe muže, kteří ho drželi a popadl svůj meč, který předtím odhodil na zem. Než ho ale mohl vytáhnout z pochvy vystřelili dva šípy a zasáhli ho do ramene a do levé strany zad. Velkan padl na bok, pokoušel se ještě postavit, ale další výstřel ho zasáhl do nohy. Začal se natahovat po meči, který mu vypadl z ruky, ale nový šíp ho zasáhl do předloktí. "Nezabíjejte ho!" Zařval její otec. "Ještě ne!" Odkopl Velkanův meč z jeho dosahu a nohou zatlačil šíp hlouběji do jeho těla. Velkan zavrčel a stále se pokoušel natahovat po meči, ale nemohl už nic dělat. Místo toho se podíval na místo, kde ležela. "Esperetto," vydechl tónem, který byl naplněný tragédií a ztrátou. Její otec chytil Velkana za vlasy a stáhl ho zpátky. "Ona je už tvou nejmenší obavou, ty hajzle." 87


Velkan se snažil bojovat, ale měl příliš velká zranění a nebyl na rytíře dobře vyzbrojený. Retta se odvrátila, už se na to nedokázala dívat. "Vezmi mě odtud, Raluco. Hned." Myslela si, že ji Raluca vezme zpět na hrad, místo toho ji Raluca vzala na místo, kde její otec mučil jejího manžela. Rettě se zadrhl dech v hrdle, když viděla jeho modřiny a místa ze kterých krvácel, jak mu horkým hrotem probodávali kůži. "Dost!" Zakřičela a zakryla si uši a zavřela oči. "Vezmi mě domů. Hned teď!" K její okamžité úlevě ji Raluca poslechla. Retta se na ni hněvivě zamračila. "Jaký tohle všechno mělo smysl?" "Porozumění." "Myslíš si že já ho nemám? Já tomu rozumím." "Ne, ještě ne. Ale vím, že začínáte chápat. Teď už alespoň víte, proč je princ Velkan tak neochotný. Musela jste vidět co váš otec udělal vám i jemu. Musela jste vidět tu jeho strašnou stránku." Raluce hněvivě zářily oči, když ji propalovala svým pohledem. "Co myslíte, že si princ představuje když zavře oči a touží být doma?" Retta polkla, aby zahnala knedlík v krku. Raluca měla pravdu. Kvůli ní prošel peklem. "Nemůžu vzít zpět to, co jsem udělala a on mi nikdy neodpustí. Pokud máš v kapse nějaký kouzelnický trik, který nám poskytne nějaký společný základ na kterém bychom mohli stavět, tak ho vytáhni. Ale v tuto chvíli zde nejsem já ten tvrdohlavý. A taky 88


nejsem ten, kdo má co odpouštět. Já jsem se mu omluvila. Ale nic víc už udělat nemůžu." Raluca pustila její ruku a krátce na ni pokývala. "Máte naprostou pravdu, princezno. Odpusťte mi." A než stačila mrknout, Raluca zmizela z pokoje. Velkan se napjal, když za sebou ucítil něčí přítomnost. Rychle se otočil na posteli a našel Ralucu, jak se na něj dívá svým pronikavým pohledem, který ho tolik znepokojoval. "Děje se něco?" "Ano." Natáhla k němu ruku a dotkla se jeho paže. Velkan nasál ostřech vzduch mezi zuby, když jeho svět zešedl. Najednou už nebyl ve svém pokoji. Byl v naprosté tmě se strašnou tíhou na své hrudi. Bylo tu horko a dusno. Těsno. Cítil shnilou půdu. Vlhko a zimu. Něco ho dusolo. Neomhl dýchat a hrůza projela jeho tělem. Zoufale se snažil bránit temnotě. Ale sotva se pohnul. Zoufalejší než kdy dřív se pohnul, ale tíha byla o to větší. Jenže protentokrát ten pohyb znamenal, že něco na něj dopadlo. Zakašla a dusil se, když jeho tvář byla pokryta hustou černou hlínou. Tíha byla nesnesitelná. Ztuha zatlačil a v ústech měl zrnitou chuť stejně jako měl nosní dírky plné hlíny, pořád ale tlačil a kopal. Snažil se osvobodit. Nikdy necítil nic takového. Každý pohyb vše jen zhoršoval. Posouval se s nesnesitelnou pomalostí, ale přesto stále bojoval proti svému vězení. Zdálo se to celou věčnost, než se dostal až na nahoru. 89


S dušností začal zvracet na zem a až pak zjistil, že právě vystoupil z hrobu, který nesl jediné jméno a datum. ESPERETTA N. 1476 Zmatený se podíval na své ruce, ale ty nebyly jeho. Byli ženské a zničené od toho veškerého dobývání se z hrobu. Byl v Esperettě. Stále kašlal, snažil se vystoupit z hrobu, ale váha jeho šatů ho táhla zpět k rakvi. Ze strachu z pádu, začal kopat nohama, trhal lem šatů a svýma třesoucíma rukama se pokoušel vyjít ven. A když už ležel na zemi a snažil se z úst odstranit chuť hlíny, otočily se jeho myšlenky jiným směrem. Jak se sem dostala? Budeme spolu, Esperetto. Věř mi. Když se probudíš, najdeš mě vedle sebe. Odjedeme do Paříže, jen my dva a začneme žít svůj nový život. Nikdo se nikdy nedozví, kdo jsme. Budeme jen spolu. Retta se rozhlédla, ale nikde Velkana neviděla. V panice se postavila,ale viděla jen pustý studený hřbitov. Kde jen může být? Vlna obav se přes ni přelila. Bála se o něj. Určitě není mrtvý. Ne. Její Velkan byl vždycky tak silný. Tak divoký. "Prosím," Prosila se slzami v očích. Musí ho najít. Poslední věc, kterou chce je žít bez něj. Myslela na něj a na jejich budoucí život. Nebyla si jistá, kam jít, když přes chladnou tmu uviděla světla města a tak se tam se zoufalostí 90


rozběhla. Jakmile se dostala na ulici, uvědomila si, že není daleko od otcova domu. Proč je tady? Sérum si vzala daleko od tohoto místa. Tehdy byla s Velkanem. Je tedy v otcově paláci? Jakmile vklouzla přes bránu hradu, uslyšela zvuk mečů. A pak slyšela křik jejího otce. Bezmyšlenkovitě se rozběhla za zvukem a náhle se zastavila, když spatřila na zemi ležet svého otce. Byl mrtví a ležel u Velkanových nohou. Její ústa se otevřela do němého výkřiku, když spatřila jak její manžel probodává tělo jejího otce. Ale tohle nebylo to nejhorší. Tím nejhorším, byl výraz spokojenosti na Velkanově tváři, oči které mu plály, když popadl otcovu hlavu za vlasy a zvedl ji ze země. "Smrt domu Draculů. Ať všichni shoří v pekle." Ta slova ji zněla v hlavě. Velkan byl monstrum! Tentokrát její výkřik přišel z hloubi její duše. Velkan sebou trhl, jak mu ten výkřik rezonoval v jeho vzpomínkách. Snažil se osvobodit, ale Raluca ho držela v pevném sevření a odmítla ho pustit. "Dost!" zařval. "Už nechci vidět víc." Nakonec ho pustila. Velkan přerývavě dýchal a díval se na Zvěrolovkyni před sebou. "Jak jsi to udělala?" Raluca založila ruce na prsou. "Můj otec byl Snolovec. Tak jsem po něm zdědila několik jeho 91


schopností, jako je manipulace s realitou. Takže si mohl prožít Esperettinu noc." "Ale proč jsi to udělala?" "Protože jsem tvůj přítel a nenávidím problémy, které by nemusely být. Přišla za tebou, omluvila se, ale nemůžete být spolu, protože jste oba moc pyšní a tvrdohlavý, aby jste si přiznali, že se můžete i mýlit." "Jak bych ji mohl někdy věř-" "Velkane!" Zahromovala Raluca tónem, který od ní ještě nikdy neslyšel. "Ukázala jsem ti noc jejíma očima. Nebyla to její chyba. To ty jsi jí nikdy neřekl pravdu o jejím otci. Ani jednou jsi ji nedal najevo jak smrtící a šílený Vlad je. Nikdy. Pro ni byl vždy slušným a starostlivým otcem. Ona nikdy neviděla jeho brutalitu. Ale ty ano... ty jsi ji viděl. V noc kdy jste se setkali, jsi byl v čele oddílu, který na ni útočil. Byla to jen mladá dívka, která celý svůj život žila v klášteře. Dokážeš si představit tu hrůzu kterou tehdy prožívala, že?" Velkan se od ní odvrátil pohledem, když si vzpomněl jak vyděšená Esperetta tehdy byla. Celé její tělo se chvělo v jeho náruči celou cestu domů a ještě měsíc po útoku z toho měla noční můry. A on ji držel ve tmě a přísahal jí, že už nikdy nikomu nedovolí, aby ji ublížil. Ale její otec ji zabil. 92


Ale to nic neměnilo. Esperetta ho nemilovala a on nikdy před ní znovu neodhalí svou zranitelnost. "Požaduješ po mě, abych tolik riskoval?" "Já to velmi dobře vím. Princezna tě ale nyní neopustila. Nepokusila se o útěk. Byla stále u tebe. Hlídala tě jako lvice, která střeží svůj poklad. A já po dobu pět seti let žila bez své dcery, jen aby mohla dohlížet na Esperettu. Už toho mám dost. Pokud bude chtít princezna odejít, tak ať odejde. Ale sama." "Zakázal jsem ti to." "Já jsem tvůj služebník, můj pane. Moje dcera ne. Chcete-li aby byla princezna hlídaná, tak to budete muset dělat sám." Velkan na ni zíral. Nikdy s ním takhle nemluvila. Ani jednou. "To nemyslíš vážně." "Ale myslím. Francesca už není nejmladší a já chci vnoučata. Je na čase aby byla volná a našla si přítele. Vy jste tuhle možnost zahodil. Tak aspoň Francesca by měla mít šanci, no ne?" Velkan ji na to upřímně nedokázal odpovědět. Co jí na to má říci? Byl blázen. Ale jak vrátit století? "Jen si nalhávejte co chcete, princi, a ležte si v té své posteli sám. A já půjdu princezně zarezervovat letenku. Ona je velká holka. Jistě si v tomto světě najde svou vlastní cestu." A s těmi slovy ho Raluca nehcala samotného. "Spánembohem," řekl mrzutě pod vousy, ale když odešla zněla mu její slova v hlavě. 93


Nemůže dovolit Rettě odejít. Ne, dokud byl na ni vyhlášen hon. Ona není dost silná na to, aby se před nimi uchránila. Byli mazaní. Musí prostě za ní jít a … Prosit ji, aby zůstala. Trhl sebou nad hlasem ve své hlavě. Nikdy o nic neprosil. Ani o milosrdenství, když ho mučil její otec. Nikdy. A ona... stejně by se mu s největší pravděpodobností vysmála do obličeje. Přesto ji bude muset poprosit. "Nemůže odejít." řekl si, ale když sestupoval z postele, věděl kde je pravda. Emoce ho trhaly, a tak se rychle oblékl do kalhot a volné košile. Přistoupil ke dveřím, které se otevřely aniž by se jich dotkl a zděšeně sledoval, jak Andrej a Viktor stojí na chodbě s velkou truhlou mezi sebou a s Esperettou za sebou. Velkan bezradně hleděl jak truhlu pokládají k jeho posteli vedle té jeho. "Co to je?" Muži neodpověděli. Ve skutečnosti se mu odmítali podívat do očí a rychle utekli z pokoje. "Přineste sem ještě můj kufr,," ozvala se Esperetta. Viktor se zděsil, podíval se na Velkana a pak přikývl. "Ano,princezno." "Jaký kufr?" zeptal se Velkan a přistoupil ke své ženě. "Můj kufr. Nyní jsem oficiálně nastěhovaná." "Kam? Kdy?" "Sem, do svého pokoje. A teď." 94


Byl zcela ohromen a tak otvíral a zavíral ústa, ale stále nic neříkal. Esperetta k němu přistoupila a položila mu prst na bradu a něžně mu zavřela pusu. "Vím, že mi nevěříš, ale já nepovolím. Jsem pevná jak skála." Velkan na ni znovu nevěřícně zíral. "Tohle je můj domov a ty jsi můj manžel. Udělala jsem chybu a omlouvám se za to, ale nejsem idiot, abych se nechala vystrnadit." Odstoupil od ní. "Temní lovci nemůžou být oddáni." "No, tak to by měl někdo říci Artemis a přivézt tě zpět k životu, ne? Protože my jsme byly stvořeni jako manželský pár Temných lovců. A nemyslím si, že by si nyní nějak stěžovala." Ona si bude stěžovat, o tom nepochyboval. "Ale-" Umlčela ho polibkem. Velkan zavrčel, když prozkoumával každý centimetr jejích úst a svou ruku zanořil do jejích vlasů. "Esperetto," "Ne," řekla a sevřela ruku v jeho vlasech. "Už nechci slyšet žádné protesty." Zasmál se tomu. "Já bych proti něčemu takovému neprotestoval. Chtěl jsem jen říci, vítej doma." Retta po jeho slovech do sebe ostře vtáhla vzduch. "Opravdu?" 95


Přikývl, ale i tak mohla říci, že on to myslí upřímně. Alespoň jí dovolí, aby s ním zůstala. Tohle byl teprve začátek, ale i tak jí dával velké naděje. Dveře se znovu otevřely, když Viktor a Andrej přinesli další kufr. Zastavili se ve dveřích. "Měli bychom se vrátit později?" zeptal se Andrej. "Ano," Ozval se Velkan zhrublým hlasem. "A dejte si na čas." Muži se obrátili. Retta se tomu zasmála, ale to už ji Velkan znovu políbil. Ano, tohle bylo přesně to,co potřebovala, alespoň dokud se neodtáhla a on se nepodíval na kufry. "To jsi opravdu přijela s takovými kufry?" Rozpačitě se kousla do rtu. "No, oni jsou jen symbolem toho, co dělám," přiznala. "Ve skutečnosti jsou prázdné." A pak se zamračila, když si uvědomila, že je oblečený. "Kam si chtěl jít?" "Nikam." Vyklenula nad tím prohlášením obočí a s tajným podezřením si ho prohlížela. "No?" Když promluvil, jeho hlas byl prosycený emocemi. "Chtěl jsem tě najít a prosit, abys zůstala." "Opravdu?" Přikývl. "Nechci abys odešla, Esperetto." "A jsi ochotný mi věřit?" Znejistěl. "No..." "Velkane!" 96


Rychle ji políbil na rty, aby zahnal její hněv. "Budu ti věřit, ale pouze v případě, pokud mi slíbíš, že už ode mě nikdy neutečeš." Objala ho kolem ramen a setkala se s jeho temným, přímým pohledem. "Pokud budeš se mnou, tak tě nikdy neopustím. Slibuji." Pak se podrbala na špičce nosu a svými rty se setkala s těmi jeho, aby zpečetila svou přísahu spalujícím polibkem.

97


Epilog Po všechny ty století, se Velkan nikdy neobtěžoval hony. Vždy je nechal volně plynout a jakmile mu někdo přišel na dosah, poznal jeho zuřivý zásah. Tohle všechno se ale chýlí ke konci. Od této chvíle může být v ohrožení i Esperetta. Mohli by ji dokonce zabít. A teď když se jeho žena k němu vrátila, nehodlal nikomu dovolit, aby je znovu ohrožoval. Velkan bez jakéhokoliv ohlášení, otevřel svými schopnosti dveře do domu Dietera a prošel jimi, jako by mu všechno patřilo. Dieter a Steven se zalapáním po dechu vzhlédli, stejně jako dalších pět mužů. Než se ale Velkan stihl jakkoliv pohnout, vystřelil na něj někdo šíp a trefil ho rovnou do hrudi. Rukama si vyndal šíp z hrudi a hodil ho na zem. "Znovu to ani nezkoušejte," zavrčel na ně. "Co-co tady děláte?" ozval se Dieter a čelo se mu orosilo potem. Velkan každého člena sjel nepřátelským pohledem, který byl více než výmluvným. "Jsem zde, abych pohřbil válečnou sekeru. Kde přesně bych ji měl pohřbít je zcela jen na vás. Buď ji můžeme pohřbít do země, a co bylo, to bylo, nebo ji můžu pohřbít 98


do srdce každého z vás, co jste tady. Buď jak buď, pronásledovali jste moji ženu i její přítelkyni." Dieter ztuhl. "To si myslíte, že můžete jen tak přijít a říkat si něco takového?" Velkan vystřelil ohnivou kouli a srazil ho na zem. "Buďte chytří. Berte to co vám nabízím. Dělám to jen kvůli Esperettě, které jsem slíbil, že se nebudu chovat jako barbar. Takže se snažím chovat civilizovaně a nechám vás žít, i když válečník ve mně, by se nejraději vykoupal ve vašich vnitřnostech. "My jsme přísahali." "Nech toho," odsekl Velkan na Dietera. "Byl jsem členem toho řádu už před pěti sty lety a znám přísahu, kterou jste skládali. Ale já vám dávám novou přísahu. Pokud budete ohrožovat dalšího člověka, zvíře, nebo dokonce mou ženu a její služebnou, budete velmi litovat své hlouposti. Rozumíme si?" Počkal, dokud nepřikývl i ten poslední. Velkan se zhluboka nadechl. "Dobře tedy. Teď, když jsme se tak hezky domluvili, tak vás nechám na pokoji." Velkan se obrátil ke dveřím, když koutkem oka něco zachytil. Než stačil zareagovat, zazněl výstřel. Prudce zvedl hlavu směrem k rohu místnosti, kde stála Eperetta s Ralucou, Francescou, Viktorem a Andrejem. 99


Esperetta v ruce držela zbraň a zúženýma očima sledovala muže před sebou. "Ještě někdo další zkusí vystřelit na mého manžela?" Velkan se pohledem zaměřil na zem, kde ležel Dieter s krvácející ranou v hrudi. Ohromeně se setkal s Esperettiným pohledem. Nepromluvila, jen k němu přistoupila a chytila ho za ruku, zatímco vlci jim kryli záda. "Pánové," řekla tiše. "Myslím, že většina z vás ještě neměla to potěšení setkat se Illiovou rodinou. Věřím, že si s nimi budete chtít promluvit. Osamotě." Steven vstal. "Retto..." "Je čas splatit dluh." Velkan si nebyl jistý, co by měl udělat, ale když Esperetta vyšla z domu, ohromeně ji následoval. "Myslel jsem, že je ušetříme." "Já už nejsem ta dívka, kterou si kdysi bral, Velkane. Jsem žena, která si uvědomuje, jak svět funguje. Oni by nám nikdy nedali pokoj. Nikdy. Frankie a její rodině dluží krvavý dluh za to, co udělali jejich otci. Já jim k tomu říkám, dobrou chuť." Vešla mu do náruče a cudně ho políbila na tvář. "Děkuji ti." "Za co?" "Za to že ses snažil být gentlemanem, i přesto, že je to proti každé části tvé přirozenosti." Velkan ji vzal pistoli z ruky a hodil ji do lesa dřív, než vzal její tvář do svých dlaní. "Pro tebe jsem schopný všeho, Esperetto." Zamyšleně se na něj podívala. "Všeho?" 100


"Všeho." "Tak pojď si mě chytit. Právě teď. Co ty víš, třeba na sobě nebudu mít nic." Velkan se usmál, lehce ji políbil na rty. Poprvé v životě si užije nějaký hon. "Jak si přeješ, princezno."

Překlad Rebiseks Korektura Narisa 101

Sherrilyn Kenyon - 10,6. Until Death Do Us Part - Dokud nás smrt nerozdělí (Velkan&Esperetta)  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you