Page 1

HUDEBNÍ ČASOPIS #24 | 99 Kč | 4 EUR

THE CURE NEIL YOUNG REFUSED AFGHAN WHIGS THE BOSS BATMAN LOU REED GALLON DRUNK SOUNDGARDEN SIGUR RÓS MARS VOLTA ...


fmzine

fullmoonzine.cz nový portál magazínu full moon startuje 13. srpna 2012 novinky, reporty, blogy, multimédia, přehledy koncertů, tipy, recenze, seriály, galerie, soutěže, humory nová forma, nový obsah * zodpovídají max & axe

„ale jo, dobrý.“

karel kočka, nezávislý publicista

002


Ben Frost 22. 10. 2012 / MeetFactory Praha 500,- (Ticketpro, -portal, -stream) / 600,INFO www.meetfactory.cz www.kyeo.net


Tváře

Faces

Fenomén tváře ve videoartu

The Phenomenon of Face in Videoart

21/6–16/9/2012 Marina Abramović

Galerie Rudolfinum

Vito Acconci

Peter Campus

Juan Manuel Echavarría

Freya Hattenberger

Nan Hoover

Nam June Paik

Fiona Tan

Bill Viola

Alšovo nábřeží 12, Praha 1

Douglas Gordon

Bruce Nauman

Ulrike Rosenbach

Peter Weibel

www.galerierudolfinum.cz

Generální partner galerie / General Partner of the Gallery

Franz Gratwohl

Hlavní mediální partner / Main Media Partner

Mediální partneři / Media Partners

Steina

Miloš Šejn


23.10.2012 Rock Café Praha předprodej lístků (Ticketstream ): 350,- / na místě: 450,- / více info: www.kyeo.net


004 BILLY CORGAN


#1 SMASHING PUMPKINS (US) TEXT APAČKA

Podzim 1998, bylo mi patnáct, nejradši jsem měla Redhoty, tahové strategie a seriály. Televize v rohu obýváku běžela pořád, což je dneska vpravdě bizarní představa. Normálně jsem se na Eso dívala, ale tentokrát jsem jen procházela a na chvíli se opřela o roh gauče – v novinkách běžel videoklip kapely, kterou jsem neznala. Hrozně nesympatický chlápek v černém kovbojském klobouku zpíval hrozně nesympatickým vysokým hlasem na jakýchsi traverzách nad městem cosi, z čehož jsem zachytila pouze hrozně nepříjemně protáhlé „péééérféééékt, da da da dam dam“. V té době hudba mými emocemi cloumala – hlavně ve srovnání s dneškem – jen trochu, ale pamatuju si, že jsem cítila pohoršení: Co je tohle za kapelu? Jak proboha taková blbost může vůbec točit klipy? (sic!) Co je to za pitomce, je kastrovaný? Proč to hrajou v Esu!? Odešla jsem dřív, než se objevil popisek s názvem kapely a písničky. Asi za půl roku bratr donesl domů kazetu, průhlednou TDK devadesátku. Na jedné straně byl soundtrack k milovanému Trainspottingu, druhá byla popsaná rozpitým Twilight to Starlight. Jelikož kazeťák při přetáčení motal pásku a jelikož to tužkou bylo napotřetí moc práce, poslechla jsem si poprvé i druhou stranu. Z první skladby se nestřílí, ale už refrén druhé mě chytil za pubertální srdíčko. Love is suicide! Přesně! A to byl jen začátek. Velehit 1979, spousta „ploužáků“ – až na výjimky je Twilight to Starlight plná „pěkných písniček“. Brácha mi pak řekl, že to jsou Smashing Pumpkins.

fanouškovská #1: THE SMASHING PUMPKINS

Vyprosila jsem si všechny jejich desky, které byly k mání: Siamese Dream a Gish a Adore. Otvírák To Sheila – šok! A Perfect – další šok! Celá deska byla láskou na první poslech (na druhý, pokud počítáme trapnou epizodu v Esu, a dodnes nechápu, kde se ve mně ten obrat o 180° vzal). Ohmatané půjčené CD jsem brzy vyměnila za vlastní originál, který jsem si hýčkala jako žádnou jinou věc té doby: například jsem si dál pouštěla a ohmatávala půjčený disk. Dodnes tu krabici desek mám; už jsem je chtěla dát do bazaru, ale můj tehdejší přítel mi řekl, abych nebyla blbá. Takže v ruce držím zbrusu nové Adore, jako by ho nikdy nikdo neotevřel, s bookletem, který nemá jediný otisk prstu (na černé křídě!). A jelikož už byl internet, dala jsem se do hledání textů, informací, rozhovorů, obrázků. Na stěně mi visel kalendář, otočený několik let na únor, s nejhezčí fotkou kapely: úžasná D’arcy ve světlých šifonových šatech, platinové vlasy stažené do drdolu, vysoké podpatky a výrazný make-up. Krásná baba. Byla jsem v té době její přesný opak, ale stejně jsem ji milovala. Webové stránky mě brzy zavedly na oficiální český fanklub a s jeho šéfem Igorem jsem udržovala dlouholetý, pateticky intimní a platonicky zaláskovaný vztah. Uf. Adore je v pohodě, ale nechtěla bych, aby se mi do ruky dostaly tehdejší mejly... Smashing Pumpkins v mezičase vydali desku Machina/The Machines of God, která se mi líbila tak napůl, a o rok později se rozpadli. Skrze jejich starší nahrávky a různé kolaborace jsem se začala dostávat k dalších kapelám (Queens of the Stone Age), zatímco mě druhý díl alba Machina, bokovky,



Corganův projekt Zwan a sólovka nechávaly chladnou. S kapelou jsem se rozloučila oficiální – v druhém disku velmi slušnou – kompilací Rotten Apples/Judas O. S Igorem jsme se někdy kolem roku 2003 skutečně potkali, ale mánie byla pryč. O zklamání z reunionu, alba Zeitgeist a koncertu v Praze v roce 2008 škoda mluvit. „Zvláštní, že radši přiznáte, že jste v mládí točili porno, než poslouchali Smashing Pumpkins.“ Z kapely a jejich fanoušků si poslední roky dělá srandu kdekdo, dřív by mě to asi uráželo, dneska mi to přijde srandovní. A koneckonců je to pravda. Na posledním, loňském koncertě v Praze jsem si nostalgické momenty i Corganovu monumentální zubatost, plešatost a povšechnou ošklivost upřímně užívala a čas od času si v autě poslechnu (nejen) Twilight to Starlight. Mám to pořád ráda, ale přistihnu se, jak se směju době, kdy jsem tenhle příšerný vokál milovala. Otvírák novinky Oceania zní trochu jako stařičká Cherub Rock. Je to očividně úmysl, ale proč točit nové album, když si můžete pustit Siamese Dream? Před dvěma lety jsem randila s chlápkem, který navenek Smashing Pumpkins (samozřejmě) opovrhoval. V jedné intimní chvilce přiznal, že „Corgana má vlastně rád, je to správnej egomaniak, jako já“. Chechtala jsem se jako blázen. Fucking men – how do they work? Z té doby mi, kromě smutných a veselých vzpomínek, zůstala složka „summer 2009 mixtape“ a v ní, mimo jiné, soubor The Smashing Pumpkins – Perfect.mp3.

So far I still know who you are/ But now I wonder who I was...

005


006


axe @ carton clan

frontstage TEXT APAČKA

Probudilo mě kohoutí kokrhání. Bezmyšlenkovitě jsem sáhla po telefonu a snažila se nastartovat mozek na středně těžký početní příklad typu 238 – 159 a moct díky sofistikovanější verzi funkce zdřímnout si na dalších deset minut upadnout do kómatu. Jenže na displeji bylo černo a mozek mi pomalu doručoval dvě zprávy. Dobrá byla, že nemusím vůbec nic počítat. Blbá, že drůbeží vokál je opravdový, nevypnu ho celé dopoledne a do půl hodiny začnou štěkat psi. Rozvádět podobné myšlenky jsem si až do konce uzávěrek zakázala, ale občas jsem si vzpomněla na ospalá italská rána uprostřed léta s hrnkem sladkého latté. Kam oko dohlídlo byly jen pole a louky, za plotem se sušilo prádlo a seno a jediné slovo, co jsem za celý den řekla, bylo „buongiorno“. Hrozně se mi tam líbilo. Chvíli jsem místo z okna zírala na okno: možná by to chtělo dřevěné okenice? O myšlenku, že bych se odstěhovala z Prahy, jsem zakopla už před rokem. Musela jsem vypadnout z bytu, který jsem si nemohla dovolit, pracovat jsem uměla odkudkoliv a byla jsem singl, což odpovědnost za stabilitu vašeho života rapidně snižuje. Jenže pak se to zkomplikovalo a od té doby jsem se v Praze přestěhovala ještě třikrát. Povaha sloupku Shut up and Play the Hits je proti mým posledním deseti měsícům jemně perlivá minerálka s příchutí pomeranče.

editorial

Sedím ve vršovickém podniku Café Sladkovský a s Michalem, maxem a Davem píšeme report z Colours of Ostrava. V reálném čase, přes google dokument. Je to fakt legrace. Po kavárnách jako je tahle se mi stýská, i když bydlím jen v Braníku, natož 264 km daleko. Včera jsem spala v Libni a do Vršovic přijela na kole ze studia Carton Clan v Nuslích. Vymyslela jsem nový projekt: budu v Praze v době uzávěrky, koncertů a schůzek, které se neobejdou bez osobního setkání (jako třeba tetování), spávat na různých místech u kamarádů a recenzovat jejich byty. Barvu povlečení, vybavenost ledničky, počet koček a jejich vychování, výhled, pořádek v koupelně, sbírku desek. „Teď jsem přišel domů, čekám na tebe nahý v posteli,“ píše mi shodou okolností kamarád, u kterého spím dneska. Začnu ale jinde, Petřvaldem. Pan a paní Lloydovi. Ona je teta mojí kamarádky, on je bratranec Johna Lennona. Mají nejhezčí barák, jaký jsem viděla, což neříkám moc často. David John je malíř, ale taky šikovný řemeslník. Tak vyváženou kombinaci vkusu, talentu a zručnosti sice postrádám, ale způsob, jakým zařídili obyčejný starý dům naproti bordelu na hlavním tahu na Ostravu, mi vyrazil dech. Možná nepoznám cirkulárku od řetězové pily, ale moje rekonstrukční plány doznaly úplně nových inspirací a cílů. Stačí, abych se přestala hádat s tátou nad každým vyhozeným kusem rozbitého nádobí po babičce a vygooglila, jak se vyrábí okenice. (A elektřina, ta tam totiž taky není. Funguje ještě tření liščího ocasu o ebonitovou tyč?)



Navzdory tomu, že je mi skoro třicet, jsem už zase singl, bydlím u rodičů a navrch pět hodin autem z Prahy, jsem úplně švorc (za poslední větší peníze jsem si koupila boty, ve kterých chci na své třicetiny za půl roku vylézt na Vysoký Atlas, a za zbytek letenku do Maroka) a mezi moje jediné jisté plány nadcházejícího měsíce patří – kromě práce – jen koncert Swans v Berlíně a proutěný košík na bicykl, se mám dobře. Nemám si na co stěžovat, ani kdybych chtěla. V druhé půlce října přijede do Prahy Ben Frost. Na výlet, ale taky zahrát. Existuje „splněný promotérský sen“? Na Frostovo vystoupení jsem si několikrát pomyslela, ale ve stejné chvíli jsem se zasmála naivitě: když budeš šikovná, možná v příštím životě. A je to tady, příští život! Den po Frostovi pořádáme koncert Firewater. V září vydají desku International Orange!, kterou jsem z pozice promotéra vyžebrala od agenta už před měsícem, a ať už tomu uvěříte nebo ne, jsem do ní úplný blázen. Jedna z písniček je čisté mambo. Kdyby mi někdo řekl, že v příštím životě budu poslouchat mambo, asi bych to nebrala moc vážně. A je to tady, mam-bóóu! Mambo is the new ska! Finišujeme s maximem horovicem nový hudební portál FM Zine a už dlouho ve mně tolik nebublal adrenalin. Z něčeho, co mě sice zabije, ale bude z toho v nejhorším případě druhá nejlepší věc na světě (po Full Moonu). Jezdím si na kole mezi Carton Clanem, redakcí a Sladkovským a připadám si jako královna maturitního plesu.

Hurá do příštího života!

007


nakupujte na e-shopu fullmoonmag. bigcartel.com: předplatné, nová čísla, stará čísla, zvýhodněné balíčky starých čísel, desky, plakáty, placky, trička, samolepky, tašky, elektronickou verzi magazínu.

full moon dvouměsíčník o hudbě #24 vychází 1. srpna 2012 fullmoonmagazine.cz CREW MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA pekárková produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce CARTON CLAN design AUTOŘI michal pařízek, al burian, maxim horovic, david kresta, lukáš masner, ONDŘEJ ČÍŽEK, axe, radek hylmar, lUKÁŠ PALÁN, LUKÁŠ GRYGAR, martin kozumplík, jirka imlauf, JIŘÍ PÍŠA, PAVEL OVESNÝ, ZDENĚK NEUSAR, EUGENE S. ROBINSON, PAVEL FFF SAJFERT, SHAMUSSS, pavel vulterýn, joe cribber, ondřej filgas, VIKTOR PALÁK, RICHARD KUTĚJ, JITKA MORÁVKOVÁ SUPERVIZE TEXTů maxim horovic, BRO, apx

premiérY: čtvrtek 16.8. 19:00 čtvrtek 20.9. 19:00

full moon děkuje! Pivovary Lobkowitz a.s. – výroba a prodej výčepního piva; Hvězdova 1716/2B, Praha 4; HVH Legal s.r.o. – advokátní kancelář; Husinecká 808/5 (Praha 3), Masarykova 8/10 (Brno); AF Praha spol. s.r.o. – distribuce knih; Kováků 12, 150 00 Praha 5, afweiss@ mymail.cz; X Production; Filipínského 36, 602 00 Brno; AZCD – výroba CD a DVD, vypalování, potisk, obaly; Staňkova 39, Brno; Student Agency; Náměstí Svobody 86/17, Brno; Red Bull; Nad Petankou 10, Praha 6; Cyrrus a.s. – obchodník s cennými papíry; Veveří 111, 616 00 Brno; Op Tiger – potisk reklamního textilu; Korytná 4, 110 00 Praha 10; Prof. PhDr. Pavel Spunar CSc.; Jana Zajíce 966, 170 00 Praha 7.

008

kontakt | předplatné info@fullmoonmagazine.cz predplatne@fullmoonmagazine.cz roční: 499 kč | dvouleté: 948 Kč web fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG fullmoonmag.bigcartel.com inzerce (alžběta musilová) alzbeta@fullmoonmagazine.cz telefon +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK) michal@fullmoonmagazine.cz telefon +420.604.101.745 HQ | FULL MOON MAG Vršovická 919/16 101 00 Praha 10 Vršovice Vydavatel | KYEO shows s.r.o. Veveří 3163/111, 61600 Brno IČ: 28350995 kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk | europrint, praha rozšiřuje | Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 TEXTS LICENSED UNDER CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-ncnd/3.0/deed.cs


What is the worst thing to hear while giving Willie Nelson a blowjob? 028

010

kluci nepláčou REPORT THE CURE TEXT MARTIN KOZUMPLÍK

012

smutná písnička REPORT LOU REED

TEXT LUKÁŠ GRYGAR

030

veletrh návratů

REPORT PRIMAVERA SOUND 2012

fér no more vs. anyway, it’s looking like a beatiful day

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

REPORT ROCK FOR PEOPLE VS. POHODA TEXT DAVO KRSTIČ, SHAMUSSS, WADE

016

zločin z lásky REPORT AFGHAN WHIGS TEXT APAČKA

034

kiss me kerouac on the road REPORT ASYMMETRY FESTIVAL TEXT PAVEL FFF SAJFERT

017

na stojáka

038

REPORT JOSH T. PEARSON

sběratelem přes mrtvoly

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

REPORT SOUNDGARDEN

„I am not Willie Nelson.“ TEXT SPOONMAN

018

summerholidays vs. punkroutine

040

REPORT PRIMAVERA SOUND 2012

don’t worry, fafafí

TEXT MARTIN + APAČKA

REPORT COLOURS OF OSTRAVA

TEXT DAVO KRSTIČ, MICHAL, AXE, MAXEL

023

record store junkie #3 TEXT MARTIN KOZUMPLÍK

reporty, koncerty, festivaly >

024

jestli zítra vyjde slunce reporty SUMA, BIG BUSINESS, UNSANE PEARL JAM WOVENHAND text axe



009


kluci nepláčou

REPORT THE CURE (UK) 1. 6. 2012 PRIMAVERA, BARCELONA

festivalu –, nebylo tedy pochyb, kdo je hlavní hvězdou.

TEXT MARTIN KOZUMPLÍK

Robert Smith je oteklá kobliha s vyjetým mopem na hlavě. Třiapadesát sice není nijak děsivý věk, ale zblízka ho stejně vidět nechcete. Jeho The Cure jsou právě ve středním věku, mají za sebou pěkných třicet šest let aktivního hraní. Ani tříhodinový koncert fanoušky nepřekvapí, The Cure jsou dlouhými koncerty proslulí. Vydržel to od začátku do konce a uteklo to jako voda, od otvíráku Plainsong až po „kjůrovskou Satisfaction“ Boys Don’t Cry, bez které by koncert nebyl úplný. Loňský živák Bestival Live 2011 potvrdil změnu směru. Návrat Rogera O’Donnella ke klávesám je zároveň návratem k tradičním klávesovým aranžmá – velká změna po letech kytarového zvuku s kytaristou Porlem Thompsonem, který pro změnu v současné sestavě chybí. Místo něj má Robert Smith na turné Reevese Gabrelse, dlouholetého kytaristu Davida Bowieho, bez kterého neudělal bílý vévoda v devadesátkách ani krok. Služebně nejstarší parťák rozčepýřeného frontmana, basák Simon Gallup, v den barcelonského koncertu slavil narozeniny, bylo by fér jmenovat i Jasona Coopera za bicími. Sestava složená z ostřílených borců slibovala prohrábnutí archivů a tradiční zvuk. Na Primaveře přišlo na tuhle legendu dvaačtyřicet tisíc lidí – třetina všech návštěvníků

010

The Cure jsou moje celoživotní láska. Zbožňoval jsem je už na gymplu, kdy mě temná depka prvních alb provázela pubertou, abych ji povzneseně odkopl s odporným singlem Friday I’m in Love. Ale čas skvěle léčí rány, hříchy jsou dávno odpuštěny a já se nechávám dál překvapovat slušnými alby a dechberoucími koncerty. V létě roku 1989, den po propuštění ze špitálu a rok před maturitou, jsem nasedl s několika souvěrci na vlak a vyrazil na koncert do Budapešti. Byl to nepopsatelný zážitek: revoluce v nedohlednu a kapely takového kalibru u nás prostě nehrály. Tenkrát jsme s klukama na půdě drhli The Forest a Boys Don’t Cry, nosili dlouhé černé mikiny na bílé košili a plakáty střapatého Roberta z Brava s dekadentně rudými rty visely ve zkušebně i v pokojích. Maďarsko byla iniciace. Odezpívaná každá nota, vysledovaný každý pohyb, černobílé fotky z koncertu mám schované v šuplíku. Následující rok jsem si je nemohl nechat ujít v Praze, a to byla teprve událost! Vyprodaná Sportovní hala, sto padesát minut hudby – a bylo to opět zásadní. Tentokrát v květované fialové košili, v nesnesitelném vedru a s mizerným zvukem, který byl všem přítomným ukradený. Album Disintegration jsme znali nazpaměť. Prohrabuju se dobovými výstřižky a dnešní hudební publicisté by umřeli


the cure

smíchy, co tenkrát psal Černý, Skalka nebo Lipčík. Při velkém respektu k těmto pánům, kteří mě provázeli základním hudebním vzděláním. Tenkrát to byla velká událost a bylo možné srovnávat jen s Depeche Mode a Duran Duran, protože do té doby tu NIKDO jiný v podstatě nehrál. V dalších letech můj zájem o kapelu upadl, příklon ke komerčnímu zvuku jsem jim neodpustil a upřímně, jejich alba tehdy nestála za moc. U utahané Bloodflowers dodnes usínám, o Friday I’m in Love už jsem se zmiňoval. A Robert pořád sliboval, že se rozpadnou, ale nikdy to naštěstí neudělali. V roce 1998 jsem zašel na brněnský Velodrom. Tak blízko od domu a nejít? To by byl hřích. Ale jen jsem se utvrdil v tom, že už to mají za sebou. A možná to ani nebylo tak špatné, ale já jsem jim nevěřil – nebavilo mě to. Jenže v roce 2004 Smith vydal nadupané a zvukově brutální eponymní album a bylo jasné, že něco se změnilo. Navíc na DVD Festival 2005 chyběly ty proklaté veselé singly, které kapela obvykle nevynechává, a hlavně – chyběly klávesy!!! Robert s navrátilcem Thompsonem odehráli třicet skladeb zaranžovaných jen pro kytary. Navíc včetně skladeb, které dříve nezněly právě často, a zvuk byl tvrdý, moderní, kytarový, a především zábavný. The Cure hrají cover verze The Cure v kytarovém kabátě. Poslední koncert v Praze (2008) nebylo možné vynechat – tři hodiny ky-



tar, exkurze až do 70. let, ohromná energie, radost, fantastické publikum a já jsem nechápal, jak rychle ty tři hodiny uplynuly. Nikdy jsem na koncertě nevydržel tři hodiny! Letošní koncert v Barceloně byl o usmíření. Je zajímavé, jak Roberta jeho spoluhráči opouštějí, aby se zase vraceli, jejich koncerty jsou jako rodinná oslava, pořád potkáváte známé a nikdy nevíte, kdo přijde tentokrát. O’Donnell zpět u kláves, Thompson zase pryč a navíc ten Bowieho kytarista, se kterým spolupracovali v 90. letech. Kapela se soustředila na materiál z let 1985 – 1993, tedy ze svého nejslavnějšího období, přirozeně zazněly všechny hity, i ty proklaté veselé singly – a mně to vůbec nevadilo. Robert Smith je oteklá kobliha s vyjetým mopem na hlavě, kterou zbaštíte i s navijákem, zpívá jako za mlada, kapela je suverénní, atmosféra tu mrazivá, tu vřelá, temnota se střídá s výtrysky radosti a během setu ani nevnímáte okolí. Přídavky trvají vždycky stejně dlouho jako hlavní program; najednou je tu mohutný závěrečný singalong – a je po všem. Kluci nepláčou. Ani já ne, nejsem dojatý, jen jsem si užil průlet celým svým životem ve třech hodinách a teď můžu klidně ohluchnout. Už na ně nepůjdu, pětkrát mi to stačilo, slyšel jsem všechno. Jo, a Just One Kiss nikdy předtím živě nehráli. Zase věřím Robertovi každé slovo.

A miluju The Cure!

011


REPORT PRIMAVERA SOUND 2012 31. 5. – 2. 6. 2012, BARCELONA TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Soubor kreseb Franciska Goyi Hrůzy války (Los desastres de la guerra) je působivý dodnes; přímočaré ztvárnění válečných hrůz, paradoxů a situací nestárne. Na letošní retrospektivní výstavě Luces y sombras v barcelonské galerii CaixaForum bylo vystaveno sice jen několik kreseb z tohoto cyklu, přesto, zejména po zkušenostech minulých dnů, vytanulo na mysl, jestlipak dnes ve Španělsku nějaký novodobý mistr zaznamenává změny, ke kterým nyní dochází. Nejde o dramata, jaká najdeme na Goyových válečných kresbách, ale změny ve společnosti jsou nepřehlédnutelné. Na ulici žije mnohem víc lidí, taky se vyrojilo nezvyklé množství dealerů... Pětadvacet procent nezaměstnaných je vidět a i tohle se podepsalo na dvanáctém ročníku festivalu Primavera Sound. CERVEZA BIER! Cerveza bier! Nejčastější pokřik v parku u Vítězného oblouku o nečekaně deštivé neděli 3. června. Oficiální výčepy sponzorského San Miguel nikoho nezajímaly a „černí“ prodejci měli žně. S letošním ročníkem se přišlo rozloučit na deset

012

tisíc lidí, poslední vystoupení vyhrál Richard Hawley. Až pastorálně klenuté melodie krásně kontrastovaly s proudy vody z nebe a smutkem z konce festivalu. Místní výrobce mojitos vsedě na chodníku plnil jeden kelímek za druhým listy máty, třtinovým cukrem a laciným rumem. Hudba ho nechávala klidným, jeho kolega vedle rozbíjel o obrubník pytel s ledem, což znělo jako divné rituální perkuse. Jsou to profíci, na kolenou vyrábějí ucházející koktejl za tři eura (zhruba za polovinu běžné sumy) a ještě vám ho přinesou pod nos. Tihle hoši s plechovkami piva a mojity v kelímku se nezastavili ani na sekundu, úsměv od ucha k uchu a vřelé Amigo! stále po ruce. Jasně, nic není černobílé, nejméně polovina z nich nosí po kapsách další tovar, mnohem dražší a nebezpečnější. Ale i tohle patří k dnešnímu Španělsku, stejně jako všudypřítomné rudé prapory. K revoluci tady nikdy neměli daleko. Richard Hawley byl skvělý. Intimní show by asi lépe fungovala v klubu nebo nějakém krytém prostoru, ale bylo to důstojné a hezké rozloučení. Primavera Sound v roce 2012 přišla o velké procento fanoušků – loňský rok zájem o festival zřejmě kulminoval, ale je fakt, že letošní line-up byl přísný a uzavřenější než

jeff tweedy (wilco)

veletrh návratů

vloni. Spousta metalu a dalších ostřejších žánrů, utajené kultovky a hity pro znalce a pamětníky. A pár jistot: Justice, Yo La Tengo, Wilco, Death in Vegas nebo Saint Etienne. Kvůli zrušenému koncertu Björk se dokonce vracely vstupenky. Největším tahákem byli nezničitelní The Cure, kteří jsou ve Španělsku ohromně populární. Zaslouženě, Robert Smith a boys nestárnou a jejich show měla standardní délku sto osmdesáti minut. Přesto to byl klidnější ročník, finále Ligy mistrů bylo historií a místní FC tentokrát nevyhráli. Dalo se volněji procházet, ale setkání s dealery v davu byla častá až příliš a jen potvrzují dopady krize nejen na festival, ale na město a stát samotný. Zaneřáděné letiště z demonstrace nezaměstnaných nás mělo varovat, ale kamarádův iPhone stejně po čtyřiceti minutách ve městě změnil majitele. ZASLOUŽILÍ GENTLEMENI Doznívají poslední tóny koncertu The Afghan Whigs a následuje okamžitý přesun na ATP stage, kde právě začínají Mudhoney – jako v roce 1992. Druzí jmenovaní dvě uplynulé dekády přežili sice chudobně, ale se ctí, Dulliho parta se zrovna nedávno vrátila ze zapomnění. Mudhoney předvedli klasicky slušný standard, už dlouho hrají totožný set,

report: primavera 2012




013


Pokračovalo se dalším návratem, ostatně celý festival byl ve znamení comebacků. Švédské hardcore ikony Refused si za svoje letošní turné vyslechli a ještě asi vyslechnou svoje, scéna neodpouští. Zvuk jak brus, Dennis Lyxzén na velkém podiu, dav mu zobe z ruky. Jde z nich posvátná síla. Překvapením večera jsou The xx. Nenápadná parta, která před třemi lety během pár dní vyrostla až do nebe, s naprostým přehledem zvládá scénu Mini (silný sponzor jde ruku v ruce se smyslem pro humor, velikostí je podium srovnatelné s hlavním San Miguel). Není to takový tanec jako na Refused, spíše se posedává a pohupuje, ale funguje to náramně. Závěrečné kolečko po areálu znamená kousek programu berberského kytaristy Bombina, což je slušné tvrdé blues, trochu la la la a tra da da da v podání Franz Ferdinand, a končí u piva s kolegou Kocábkem. Spiritualized dáváme spolu, ale už je pozdě – a navíc je to trochu únavné. Šetří se i na kyvadlových busech do centra, čeká se dlouho a je třeba využít každý centimetr místa. Boj. Na Katalánském náměstí bloudí pár zapomenutých turistů a spousta místních otrapů, kterých po cestě k MACBA spíš přibývá. Hodina vlků.

014

AUSTRALSKÁ MASÁŽ „Tohle bude jejich konec, už vůbec nehrají spolu,“ sedíme u moře v press centru, ještě rozklepaní po totálním zážitku z The Dirty Three, a posloucháme se šéfovou skalního „protinožce“ TT. Byli jsme na stejném koncertě? Dirty Three vyfasovali hrací čas přímo uprostřed tříhodinového bloku The Cure, což ve výsledku znamenalo, že před začátkem jejich koncertu postávala u ATP stage sotva stovka lidí. Ale neuvěřitelný rachot, který tihle tři dokázali ze svých nástrojů vydolovat, adekvátní dav záhy přilákal, ke konci setu už bylo plno a ovace nekončily ještě dlouho po doznění posledního vazbami zpraseného tónu. Warren Ellis to pojal střemhlav, i když léta se na něm podepsala. On a Jim White jsou dva bouřící oceány, mezi nimi jako stabilní pevnina Mick Turner. Drtivý nátlak a příval emocí, v prvních řadách nejde vydržet. Není to o hluku nebo pitu, na jednoho je toho prostě moc. Zážitek jako hrom. Stejně jako krátké intermezzo den předtím u stánku s deskami: vybíráme s Ellisem vedle sebe. On koupil debut The Saints, já nakonec nic. Při návratu do anglického přístavu zněla ze San Miguel if only Tonight We Could Sleep, po australské masáži velmi příhodně, podobně jako následující Fight, kterou tu prý Cure zahráli poprvé od roku 1987. Na jejich koncertech je skvělé, že hrají vždycky všechno. Tedy téměř... setlist na Primaveře měl třicet šest položek. Mazec. Ale dívat se na Smithe a přemýšlet přitom o Ellisových houslích nemá smysl, po Dirty Three už se nešlo napojit (ani na Codeine, což bolí víc). Špinavá trojka hučela v hlavě, z dalšího programu nebylo nic, a na Rufuse Wainwrighta, kterým dnešní program začal, dal zapomenout už nástup hlavních hvězd. U lahve vína jsme s Apačkou rozebírali aktuální čís-

report: primavera 2012

YO LA TENGO

ale Afghan Whigs, to byla velká neznámá. O Dulliho jako frontmana se nikdo bát nemusel, ale co dál? Všechno přátelé, všechno. Crime Scene na začátek, Gentlemen, Going to Town a hlavně Milez iz Ded coby vyvrcholení – rock’n’roll, soul, slzy a krev. Namakaná a sehraná kapela (Dulli má bicepsy jak stavební dělník a zhubl asi třicet kilo), razantní nový bubeník a v jemnějších polohách přijdou ke slovu dokonce housle. Nechybí ani Dave Rosser, souputník z The Twilight Singers. Jak se říká na Rádiu Wave, dali to jak páni. V Lucerna Music Baru to bude 15. srpna masakr, Retarded a Turn on the Water jim tam ale už neodpustím.


lo Full Moonu; trochu mrzí absence na The Men a Death in Vegas, ale pracovní porady v Barceloně jsou tradicí, kterou hodláme dodržovat. Ve víně je pravda. Obvykle až na dně. KLOBOUK A PUNK Parc de la ciutadella je krásné místo vedle barcelonské zoo. Jezírka, pomeranče na stromech, idyla. Právě zde letos organizátoři umístili dvě stage městské části festivalu – a hráli tu třeba Obits. Jejich včerejší koncert v hlavním areálu začínal moc pozdě a dnešní zase moc brzo, nakonec je nestíhám. Jablkovici pana Tomana, která jim v Praze tolik chutnala, nakonec strkám rovnou do okna jejich dodávky, zrovna odjíždějí. Primavera je taky o potkávání. Před koncertem Michaela Giry na sebe máváme s jeho agentem Toddem a při čekání na Joshe T. Pearsona mě odchytne Matthew, kytarista dánských The City Kill, kteří loni odehráli několik koncertů u nás. Domlouváme si sraz o pár hodin později na noční show The Pop Group. Třetí den byl ve znamení vystoupení dvou zmíněných kovbojů v prostoru Auditori. Oba na tom obrovském jevišti měli jenom klobouk a kytaru, oběma to úplně stačilo. Gira vyžaduje od posluchačů velkou pozornost, je náročný, stejně jako na své písně a vlastně i na sebe samého. Odložil klobouk a začal litanií Jim z comebackové desky Swans, došlo i na ukázku z chystané novinky a třeba i na písně ze skvělého alba Drainland. Odcházel vyždímaný. Ohromný zážitek, stejně jako o několik hodin později koncert Joshe T. Pearsona, o kterém je řeč o stránku dál. OFF a Shellac spojuje podobný přístup a tady bohužel i stejná hrací hodina. OFF jsou relativně novou kapelou, poskládanou z hardcore veteránů, která disponuje slušnou divokostí. Ale Shellac jsou Shellac, jedineční. Na Primave-

report: primavera 2012

ře jsou jako doma, hrají tu téměř každý rok a publikum s nima zpívá skoro každý song. Následují nekonečné, zasloužené ovace. A těch se dočkávají i Yo La Tengo, kteří snad nikde jinde nehrají před tak velkým publikem. Letošní rok byl vzpomínkový. Napadá mě, že si to tyhle kapely strašně zaslouží, ale nikde jinde se jim to nemůže stát. Představa Yo La Tengo v O2 aréně pobaví, ale není to jen o České republice... S The Pop Group to pro mě končí, s Matthewem a dánskou výpravou sleduju korpulentní padesátníky, hrající zábavný post-punk. Frontman Mark Stewart sotva popadá dech, půlku koncertu mu nefunguje mikrofon a vlastně jim to vůbec neladí, ale je to úplně fuk. Náboj všechno přebije, skvělá, intenzivní show. Když si vzpomenu na koncert Petera Hooka o pár měsíců dřív v Praze, je mi za něj smutno. To byl za paty vytažený revival doby, tohle je originál. The Chromatics, Dirty Beaches, Harvey Milk, Sleepy Sun, Forrest Swords, Wilco, Bleached a další se sem nevešli, ještě mnohem větší počet ostatních jsem oželel plánovaně a často i neplánovaně na místě. Plány před festivalem vzaly až na výjimky za své a absence na Hanni El Khatibovi, The Walkmen, Japandroids nebo The Men mrzí stále. Z některých koncertů se ale odejít nedalo a na jiné zase nezbývaly síly, kromě toho bylo třeba užít si město. Barcelona má spoustu lákadel, letos k nim přibyla zmíněná výstava Franciska Goyi a zlepšil jsem si gastronomické povědomí o městě. Nezbývá než věřit, že španělská ekonomika a sponzoři složitou dobu ustojí, spousta kapel si výlet do Evropy může dovolit právě díky účinkování na Primaveře.

Za rok znovu, ačkoliv: Vino que es bueno no ha menester pregonero. 

015


REPORT AFGHAN WHIGS (US) 31. 5. 2012 PRIMAVERA, BARCELONA ŽIVĚ 15. 8. LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA TEXT APAČKA

Dneska už nemůžete věřit nikomu, zvláště ne nikomu nad třicet a už vůbec, pokud se to týká reunionu jeho staré kapely. Greg Dulli, i přes svou úspěšnou sólovou dráhu, kapelu The Twilight Singers a projekt Gutter Twins s Markem Laneganem, stejně jako přes svoje „nikdy“ a „nepřichází v úvahu“, letos vzkřísil soulrockové legendy 90. let, The Afghan Whigs. Ale co bychom se zlobili, že? Kapela neslibuje desku – vydali pouze dva singly, cover skladby See and Don’t See soulové divy 70. let Marie „Queenie“ Lyons a Lovecrimes Franka Oceana, a rozjeli turné, v jehož rámci v půli srpna poctí také Prahu. Což nám nebránilo, abychom si na ně počíhali v Barceloně. A jestli mě mrzelo, že jsem kvůli tomu prošvihla Lee Ranalda? Cha! Zaprvé. Nevím, jestli si Dulliho pamatujete z loňského koncertu Twilight Singers nebo Gutter Twins v roce 2008. Buclaté tvářičky, bříško, „mírně obézní“, pokud nechcete urazit. Jinak ale tlusťoch k pohledání, což potvrzují i historky pořadatelů o tom, kolik toho sní. Abysme si rozuměli, mně se líbí i tak, a proti apetýtu žádný dišputát. Ale! Na stage San Miguel nastoupil úplně jiný člověk: štíhlý, s výraznými rysy v hladce oholené tváři, sexy sestřih, krátké rukávy černé košile odhalovaly vypracované svaly na rukách... S Michalem jsme na to čuměli s hubou nepokrytě otevřenou. Nemohla jsem se dočkat, až se v Praze vecpu do první řady, budu házet spodní prádlo a pištět: „Marry me!“ Zadruhé, špatná zpráva pro fanoušky prvních dvou desek Big Top Halloween a Up

016

in It. Nehrají z nich nic, a to bez výjimky. Zvlášť u skladeb jako Retarded nebo Southpaw to zamrzí, nicméně výtka, že kapela nezahraje všechny písničky celé své kariéry dvakrát, už tak nějak patří k vychování pomateného fanouška. Ale dobrá zpráva pro milovníky desek 1965, Black Love a Gentlemen! Nevyhýbají se ani hitům jako Uptown Again, Gentlemen nebo dokonce Debonair a Somethin’ Hot, byť zrovna tyhle na Primaveře nezazněly. Potenciální plusy pražského koncertu. Zatřetí, koncert byl fantastický. Když pominu dobrý zvuk, který je očekávaným standardem, a frontmana, kapele to hrálo jako v devadesátkách, byť srovnání stojí na vratkém základu přiznání, že jsem je nikdy neviděla. Dulli se – kromě coveru See and Don’t See – držel kytary a zpívalo mu to, myslím si, líp než na albech, což naživo nebývá pravidlem, a vybírali samý rokenrol, byť lásku k soulu a funku nezapřou. Otevřeli písní Crime Scene, Part One z Black Love a něco přes hodinu sypali z rukávu jeden skvost za druhým: When We Two Parted, Crazy, My Enemy, Going to Town, 66... Nejdál došli do roku 1992 (s I’m Her Slave a závěrečnou Milez Iz Ded z alba Congregation) a k aktuálnímu singlu, který jediný připomněl Dulliho pozdější, vyklidněnou tvorbu, přidali ještě zmíněnou předělávku Lovecrimes od Franka Oceana. Nejsem die hard fanda, ostatně jsem je objevila teprve před pár lety, ale troufám si rozpoznat dobrý koncert – a reunion v pravý čas. Afghan Whigs to první den festivalu natřeli, až jsem zvažovala, jestli začátek Refused nevyměnit za cigaretu a hodinku v klidu nepřemítat, jak je možné, že je to takhle super.

Jako po sexu.

greg dulli (The afghan whigs)

zločin z lásky, poprvé


na stojáka

REPORT JOSH T. PEARSON (AUS) 2. 6. 2012 PRIMAVERA, BARCELONA TEXT MICHAL PAŘÍZEK

„Tak co tam chceš napsat?“ zeptal se Josh T. Pearson, když jsem mu dával plakát k podpisu po jeho koncertě na letošní Primaveře. „Nevím, nechám to na tobě,“ odpovídám a prohlížím si vytáhlého vousatého chlápka, který loni vydal jedno z nejlepších alb. Nejenom podle mě, ale podle mnoha jiných a povolanějších. Album Last of the Country Gentlemen bylo zmíněno téměř v každé anketě za rok 2011 a šlo o nejprodávanější desku, která loni vyšla na věhlasném labelu Mute. Těžká, ale fascinující kolekce se nedala přehlédnout – ani Full Moon to neudělal. Není to legrace, jezdit turné s úspěšným albem, které je o rozpadu vztahu. Každý večer zpívat písně, do kterých jsou zaklety a vpleteny nepříjemné zážitky, na které už nechcete myslet. Josh T. Pearson to zvládá a hluboce osobní písně z debutu zpívá jakoby nic. Kytara na krku, plachý úsměv a přivítání nepříliš velkého publika. Je poslední festivalový den a deset večer, většina lidí se chce bavit, užívat si a tančit. „Co já tady vlastně dělám? Slunce, modrá obloha, rozdovádění lidi,“ přitakal Josh na začátku show; na dese-

report: josh T. pearson

timinutové litanie o ztracené lásce přece není čas. Ale v sále vládne naprosté ticho a soustředění, je slyšet každé Joshovo nadechnutí. A hlavně Woman When I’ve Raised Hell nebo Thou Art Loosed, nádherné balady, u kterých se ani nedá kafrat – jen poslouchat a snažit se nedýchat moc nahlas, aby kouzlo nezmizelo. Pocity, které zažil každý z nás, a můžeme být šťastní, že je nedokážeme popsat tak detailně jako on. Jenže pak to přišlo. Když mi Matthew Möller z The City Kill těsně před koncertem říkal, že Josh je na podiu strašně zábavný, tak jsem sice kýval, ale myslel si svoje. Zábavný? Co si to proboha vzal? Ale když si po třetí písni Josh odkašlal a spustil, překvapení nebralo konce. Jako by chtěl kompenzovat hloubku a dopad svých písní, začal sypat z rukávu známé i neznámé – a notně košilaté – fóry, kterým se nejvíc smál on sám. Jelikož je z Texasu, muselo dojít také na otřepanou anekdotu, co nejhoršího vám může říct Willie Nelson po orálním sexu? Jeden song následovaly nejméně tři vtipy, na kterých se Josh většinou zasekl, slzel smíchy a nemohl mluvit. Ale žádná hra, jenom upřímná radost a zábava. Určitě se našel někdo, koho tohle nečekané Na stojáka nebavilo, ale většina sálu si to parádně užila.



Ovšem nikdo ne tak jako hlavní protagonista, který si ve finále dělal legraci sám ze sebe: „Kolik že nám zbývá? Aha, patnáct minut, takže jeden song.“ Bylo osvěžující vidět ho smát se, na každé fotce vypadá buď hrozně vážně nebo neuvěřitelně smutně (což dává smysl, když zjistíte, že fotku z přebalu desky má na svědomí žena, o které album napsal). A tady najednou srší vtipem, dohaduje se s publikem nebo naoko zhrzeně vykřikuje: „Shut up! This is my show!“ Přitom samotné vystoupení tím vůbec netrpí... Nezapomenutelný zážitek. Plakáty, které Josh po koncertě podepisuje, namaloval Michael Cowell. Mrkněte na jeho stránky (michaelcowell.bigcartel. com), stojí za to. U stánku se tvoří krátká fronta, žádné davy, o které nikdo nestojí. Malíř se dme pýchou a i Josh vypadá spokojeně. Bavíme se s jeho manažerem o možném koncertě v Praze, vypadá to, že bychom se mohli domluvit, ale určitě to nebude dříve než příští rok. Navíc další deska prý bude úplně jiná – a hlavně s celou kapelou. Nakonec si odnáším plakát s věnováním „To my brother“, milé. Posledního z country gentlemanů musíte vidět, texaská krev se nezapře. A co že nejhoršího můžete slyšet od Willieho Nelsona po orálním sexu?

I’m not Willie Nelson!

017


REPORT PRIMAVERA SOUND 2012 31. 5. – 2. 6. 2012, BARCELONA TEXT MARTIN & APAČKA

Letos jsem na Primaveru vyrazil podruhé, takže bylo s čím srovnávat. Nejmarkantnější změna byla v organizaci: zmizely fronty. Přitom na festival nezavítalo méně lidí, prý přišlo 120 tisíc! Minule mi utekly dvě kapely, když jsem stál v nekonečném hadovi na okroužkování zápěstí, letos bylo možné přijít si pro pásku na ruku den dopředu a zdá se, že tuto možnost využilo dost lidí. Neopakoval se ani zoufalý pokus o zavedení čipových karet, které totálně selhaly, a platilo se eurem. Stánků s jídlem a pitím bylo dost, zázemí fungovalo na jedničku – narozdíl od loňského ročníku nebyl program nabitý tolika hvězdami, takže bar Jacka Danielse, kuřáckou povalovnu i jídelní zóny jsem využíval mnohem častěji. Dramaturgie byla opět odvážná: méně velkých jmen, vydatné hrabání v minulosti, několik velkých reunionů a bezprecedentní žánrový rozptyl od diska po black metal. Řešil jsem palčivý problém – kam dřív, když v jednom okamžiku hrají tři kapely, které chci vidět? Dopadlo to tak, že čtvrtek jsem

018

viděl všechno, v pátek rezignoval a tři hodiny civěl na The Cure a v neděli ochutnal jídlo u všech stánků, vypil mraky piv a viděl vlastně jediný celý, zato fenomenální set – Godflesh. Godflesh byli fenomenální a já byla ráda – jednak kvůli Justinovi, jednak kvůli sobě a jednak kvůli Martinovi, jelikož mu je už léta nutím a jsem smutná, že nenacházím nadšení jako u některých jiných tipů. Po Shellac jsem vysedávala v amfiteátru ATP a sledovala vyklízení podia: dvoučlenná kapela s mašinkou místo opravdických bicích sází na minimalismus a efekt projekce na velké plátno. Od jejich reunionu v roce 2010 jsem je viděla třikrát a jsou pořád lepší, sehranější, jistější a snad i hlasitější – starost o zvuk je u Godflesh ostatně namístě, i když se to týká hlavně frontmana Justina K. Broadricka. Ten ve své mikině s kapucí vypadá, jako by se na stage připlížil spáchat nějaké nelegální graffiti a hned zase zmizet. Provedli rychlý line-check a bez přivítání spustili Like Rats, otvírák kultovního debutu Streetcleaner. Budu se možná opakovat, ale bylo to fenomenální. Tak nahlas, že jsem nadskočila, a tak silné, že jsem se okamžitě a zcela automaticky přidala k temnému tranzu lidí v publiku. Jestli jste zvyklí u koncertu

dupat do rytmu, dejte si pozor, aby vám u Godflesh vydržela podrážka. Krátký, ale napraný setlist postavili především na debutu (Life Is Easy, Christbait Rising, Tiny Tears, Streetcleaner a úvodní Like Rats) a následujícím Pure (Mothra, Spite a Pure), doplnili návratem k prvnímu eponymnímu EP (Avalanche Master Song) a zakončili s – jo, fenomenální – Crush My Soul z desky Selfless. Bez pauzy, bez vydechnutí, bez zbytečných řečí a bez kompromisů. Martin to nevydržel a odešel do prvních řad na masáž vnitřních orgánů, já jsem si je zenově odpykala z povzdálí – oba jsme po koncertě cestou do města deset minut zarytě mlčeli. „Vrchol festivalu, brutální a očistná tečka.“ Na festival jsem ale vůbec nepřijela na Godflesh. Možná trochu. Trochu na Shellac, trochu na Refused, trochu na Afghan Whigs, trochu na Jacka s kolou za pět, trochu na Franz Ferdinand, trochu na sangrii, trochu kvůli městu, které mám z těch evropských nejradši. Nevadilo by mi, kdybych viděla Dirty Three, Yo La Tengo nebo Codeine, dokonce jsem cestou kolem Cure zaslechla Pictures of You. Dopředu jsem se rozloučila s Joshem T. Pearsonem a Michaelem Girou, jelikož hráli v „odřízlém“ Auditori – fronty jsem si zakázala. Každý rok

report: primavera 2012

refused

summerholidays vs. punkroutine




019


Stejně jako vloni na návštěvníka čekalo osm podií, na kterých se hrálo od pěti večer do pěti rána. Za posunutý režim je zodpovědné horké jižní slunce – i letos se člověk griloval a teplota neklesla pod dvacet ani v noci. Před cestou na festival jsme se s Apačkou obvykle zahřívali sangrií na zahrádce nádherné ulice Rambla del Raval, zastrčeného dvojčete slavné La Rambly. Chladivý vítr od moře, které je kýčovitou kulisou několika podií, oceníte o to víc. Stoupenci straight edge se mnou sice nebudou souhlasit, ale pití k festivalům patří; brácha mi vyprávěl o akci, kde měli hned u hlavního vchodu velkou ceduli s cenou vstupenky a cenou piva, uvnitř a vně areálu. Tomu říkám službička. Doby, kdy jsme po příjezdu vypili ještě ve stanovém městečku flašku Beefeatera a šli jsme se válet do bláta před Iggyho Popa, už jsou dávno pryč, ale zkuste v devětadvaceti (stupních i letech) vypít na litr rádoby neškodné sangrie pět panáků levné americké whisky. Nebo potkat kamaráda s flaškou vína: „Tyjo, kde to prodávají takhle ve velkém? Já chci taky!“ Stála třináct eur. S falafelem za osm a krabičkou kamelek za pět jsem se po dalších suvenýrech radši ani nepídila. (1) Festival pro mě začal koncertem A Storm of Light. Josh Graham je charismatický chlapík, nepřehlédnutelný „grafický ksicht“ Neurosis, ale jeho kapela je druhá liga, stokrát slyšená nuda. Po třech skladbách jsem se přesunul k Absynthe Minded. Belgičani měli velké zpoždění, částečně i lomozem z vedlejšího podia, a před sluníčkem se nebylo kam schovat. Naštěstí ke skrývání nebyl důvod, šlapalo jim to skvěle. Hudební spřízněnci kultovních dEUS v čele s poněkud floutkovským frontmanem vystřihli řízný set včetně staršího hitu Plane Song, v klubu

020

to musí být zážitek (třeba 14. října na Sedmičce v Praze – pozn. ed.). Následoval krátký pohled na dřevorubce Archers of Loaf. Image jižanských buranů, seskakujících z otlučeného pick-upu v ušmudlaných bejzbolkách nevypadala příliš lákavě, melodický lo-fi indie rock à la Pavement ale nebyl špatný, o čemž svědčily i mraky lidí kolem. Ať už hrála na hlavním podiu jakákoliv hvězda, i ostatní stage byly plné – nejedna kapela hrála pro několikanásobný počet posluchačů, než kolik by na ně přišlo do klubu. The Afghan Whigs přilákali k hlavnímu podiu ve čtvrtek bezkonkurenčně nejvíc lidí. Greg Dulli vyrazil se starými kumpány na turné a hlad fanoušků po jejich hrdinech byl hmatatelný. Praha se má v létě na co těšit, Chrti mají skvělou formu a po letech nehraní jsou hladoví. Mně stačila hodina, a tak jsem ještě zaběhl na začátek Death Cab for Cutie a konec Mudhoney. V prvním případě jsem si to nejlepší odbyl hned na začátku s písní I Will Possess Your Heart, která jediná z repertoáru vyčnívá. Skvělý zvuk je samozřejmostí, obrovský dav překvapením. Ve druhém případě jsem litoval, že jsem nedorazil dřív, protože to mohl být vrchol večera. Stárnoucí grungeři hráli neskutečně našlápnutý set, čerstvý padesátník Mark Arm se svíjel jako Iggy v dobách Stooges a vůbec to bylo překvapení a nářez jako hrom. Po Mudhoney následovali Thee Oh Sees, podivná partička Kaliforňanů, jejichž experimentální noise rock měl v publiku velkou odezvu – zpěvák měl basu pod bradou, vypadal a hrál jako kříženec Vildy Čoka a Anguse Younga, a ačkoliv mi jeho projev hrozně lezl na nervy, nemohl jsem se od nich odtrhnout. Mezitím odehráli na hlavním svoje country Wilco – titulní skladba posledního alba Art of Almost je magie a výborný otvírák, postupně mě ale začala přepadávat nuda.

Tu měli rozptýlit vedle hrající Refused. Na hardcorovou legendu jsem se hrozně těšil, jejich slavnou The Shape of Punk to Come znám zpaměti. Švédi se vrátili na scénu po dlouhých čtrnácti letech a jejich koncert byl jedním z nejočekávanějších – také bylo vidět, že spousta lidí přišla jen kvůli nim. Refused začali lehce profesorsky, skladby byly zahrané dokonale precizně, Denis Lyxzén kázal a běsnil... ale nějak to nebylo ono. Snad za to mohla nervozita z vystoupení po tolika letech, frontman byl očividně dojatý množstvím lidí, kteří je přišli podpořit, a jeho proslovy mezi skladbami byly sympaticky vstřícné (otravná komunistická agitka se naštěstí nekonala). Počáteční křeč postupně opadla a nakonec z toho bylo jedno z nejlepších vystoupení festivalu, zakončené famózní hymnou New Noise. The new beat, the new beat, the new beat…! Večer pro mě uzavírali sympaťáci Franz Ferdinand. Zahráli všechny hity, na které vedle mě tančila i Apačka. Nejlepší songy jsou ty nejstarší, takže jejich set měl kolísavou úroveň, ale byla to výborná zábava na závěr dlouhé noci, která končila až kolem půl čtvrté. Jasné, že si zatančím na Dark of the Matinée, This Fire nebo Take Me Out! Všechny texty už jsem sice nechytala, je to dávno, ale moc tak bezprostředně a nekomplikovaně zábavných kapel jsem od roku 2004 nepotkala. Nebudu lhát – asi pětici novinek, které se co nevidět objeví na chystaném albu, jsme odzívali. Z poslední desky Tonight: Franz Ferdinand milosrdně zazněly jen No You Girls a slušný singl Ulysses a zbytek byl ve znamení debutu a podobně laděných věcí z You Could Have It So Much Better (včetně parádní Outsiders v přídavku, hitu Do You Want To nebo „balady“ Walk Away). Takže hurá písničky, hurá kytary! Líbilo se mi, jak nově a originálně Alex Kapranos frázuje některé skladby, dokud se šeptem neomluvil, že je nemocný

report: primavera 2012

primavera 2012

mi několik lidí říká, že by se tam „konečně rádi vypravili“. Seberte se a jeďte, hned příští rok!


a že koncert nezvládá. Kdyby některé kapely zvládaly koncerty tak, jak je Franz Ferdinand nezvládají, asi by na světě nebylo špatné živé hudby... Vrcholem dne, kromě Afghan Whigs, pro mě byli Refused – kapela, jejíž poslední koncert ve Virginii na podzim roku 1998 po čtyřech skladbách zatrhla policie. Ze scény tehdy neodešli právě se ctí, ale bylo to jedno – po sérii vnitřních konfliktů byla kapela v troskách už dávno. Zůstaly po nich tři desky, přičemž poslední The Shape of Punk to Come (1998) se v podstatě nedočkala zaslouženého a důsledného živého provedení, což byl nakonec i jeden z důvodů reunionu. Druhý, zásadnější, stavěl na tom, že jejich antikapitalistické, extrémně levicově laděné texty a názory jsou dnes aktuálnější než kdy dřív – v krizí zmítaném Španělsku pocit rezonuje mnohem silněji. Denis Lyxzén nicméně nepočítal s faktem, že se z nich v mezičase staly legendy – a jako takové dnes přitáhnou několiksetkrát více lidí než v 90. letech. Ve tváři měl vepsané upřímné dojetí a když děkoval publiku, hlas mu přeskakoval. Bylo to roztomilé, zejména v kontrastu s jejich ultrapřísným setem. Rozbalili to s Worms of the Senses / Faculties of the Skull a nevynechali žádný z manifestů třetí desky (Refused Are Fucking Dead, The Refused Party Program nebo Tannhäuser / Derivè na konci), dostalo se i na pár písní z Songs to Fan the Flames of Discontent (mj. Coup d’état). Je nasazení a nasazení – Refused ustáli tlak očekávání s grácií (a skromností), aniž by tratili na surovosti a síle. Nedokážu si představit, co se odehrávalo v pitu, když i poslední řady, tisíce lidí, zpívaly s Lyxzénem, jako by The Shape of Punk to Come byla právě jejich bible. Refused odehráli po všech stránkách dechberoucí vystoupení a jestli nějaký chytrák ze scény řekne, že je jejich reunion nedůstojný, klidně se s ním servu. (2) Pátek patřil The Cure, kteří hráli famózní tříhodinový koncert, takže jsem ten večer nezaznamenal nic, co by stálo za zmínku.

report: primavera 2012

A po jejich vystoupení jsem ani na nic dalšího neměl sílu. To já jsem vyrazila na ATP stage, kde se za dozvuků hitovek od The Cure chystali Dirty Three. Po podiu se bezprizorně producíroval vousáč, kterého jsem identifikovala jako Joshe T. Pearsona. Copak tam asi dělá? Zatímco jsem potkávala stále víc české fanouškovské smetánky, kamarádů a kolegů, uvědomila jsem si, že to není Pearson, ale Warren Ellis. Kousla jsem se do rtu; to kdyby slyšel Tomáš Turek, už se mnou nikdy nepromluví! Dirty Three jsem naposledy viděla v podobě vinylu, který si shodou okolností (?) kupoval TT v jednom barcelonském hudebním krámku a rozčiloval se, že plastový obal má na jednom z okrajů asi centimetrovou díru. Plastový obal! Centimetrová díra, která není vidět! Chápete toho kluka? Pak začali hrát Dirty Three a já jsem ho asi pochopila. To, co kapela předvedla ve složení housle – kytara – bicí, přesahovalo veškeré hranice mojí fantazie. Zazněla skoro celá nová Toward the Low Sun, ale upřímně, prase aby se vyznalo v tom, co a jak zaznělo. Nemůžu říct, že by se mi to nějak zvlášť líbilo, ale když před váma do klece pustí lva, jaguára a krokodýla, asi budete zvědaví, jak to dopadne. Zapomeňte na Ellise z Grindermana, tenhle Ellis je úplný magor. Zajímavé bylo, že po koncertě mi nikdo z fanoušků nebyl schopný vysvětlit, „co to kurva bylo“. S Michalem jsme pak zkoušeli jít na Codeine, ale kdoví proč jsme skončili u dvou lahví červeného. Zbytek je historie. (3) Po čtvrtečním skákání z koncertu na koncert a páteční mši s The Cure jsem sobotu pojal jako odpočinkový den. Od sangrie na Ramble del Raval mě táhli Atlas Sound – Deerhunter Bradforda Coxe mě kdysi totálně nadchli, ale jeho aktuální sólové vystoupení jsem vydržel jen pár minut. Z vedle hrající kytarovky Girl Names jsem pohříchu stihl jen závěr, znělo to dobře. Kings of Convenience na hlav-



ním podiu jsem sledoval z uctivé vzdálenosti stánku Jacka Danielse, ale jejich rozjuchané šmrdliky prdliky mě neuchvátilo. Olezlé funky s frontmanem s vizáží ajťáka a květákem na hlavě – co na nich tolik lidí vidělo? Beach House předvedli perfektní show, doprovázenou vyladěnými světelnými efekty – kapela byla skryta v šeru, ale zpěvaččin sebejistý projev se nesl nad mořem jak lákání sirény. Parádní dream pop, bohužel při delším poslechu se postupy v jednotlivých skladbách začínají opakovat a kouzlo tak trvá sotva půl hodiny. Místo avizované Björk, která zrušila všechny letní koncerty kvůli problémům s hlasem, byly za hvězdy sobotního večera Saint Etienne. Sarah Cracknell už není taková kočička jako před lety, kdy zpívala jejich největší hit He’s on the Phone, ale bohužel ani taková frontwoman, aby utáhla hlavní koncert večera. Lehce rozčarován jsem se přesunul k Shellac, kteří jsou v Barceloně jako doma, hrají každý rok a jejich publikum jim rozumí. Já svým Shellac rozhodně rozumím. Všechny koncerty od poslední desky Excellent Italian Greyhound v roce 2007 jsou prakticky stejné, což vloni na Primaveře vedlo k tomu, že jsem je vyměnila za chvilku s falafelem. Letos hráli poslední den před Godflesh, tak když už jsem tady? Nic moc jsem nečekala, rozhodně ne víc než vždycky – ale konalo se překvapení. Přitom nezaznělo nic výjimečného (End of the Radio, Steady as She Goes, Wingwalker, Copper, Crow…), ale zafungovala chemie a bylo to zase super. Q&A odbyli rychle, přesto na konci vyhrazeného setu skoro nestíhali uklidit bicí s Toddem. Přesnost, minimalismus, skvělý zvuk a vtípek v závěru povinné A Prayer to God, za který budu na Albiniho vždycky vzpomínat s respektem: Kill him, fuckin’ kill him/ Kill him, just fuckin’ kill him/ I’m so fuckin’ tired of this shit/ Kill him/Amen.

021


(*) Primavera Sound je zábavná. Každý večer se dá strávit jinak, můžete se válet na polštářích v kuřárně, ochutnávat dobroty z mnoha stánků, utrácet za předražené pivo, nakupovat alba, která vám pošlou domů, abyste si je během festivalu nezničili. A nejsou tu traveleři, smradlaví psi, zvratky ani otravní ožralci. Můžete jít na metal, noise, hardcore, stoner, country, indie rock, pop nebo disko – paleta hudebních směrů nemá omezení, na svoje si přijdou všichni. Potkáte tu vyhajpované novinky i spoustu reunionů a věk návštěvníků je sympaticky „vysoký“. A když přeberete, můžete odjet do hotelu taxíkem za pár eur. Příští rok si lístek koupím zas a stejně jako letos mi bude úplně fuk, kdo vystoupí. Barcelona je prostě sázka na jistotu.

And as for me, I’m still far from tired of this shit. Amen. 022

primavera 2012

Satisfakce za nepříliš hudebně vydařený večer přišla s legendárními Godflesh, kteří začínali třicet minut po půlnoci. Justin Broadrick si v klidu nazvučil kytaru, párkrát ukrutně zachroptěl do mikrofonu a vrátil se do zákulisí vyzvednout basáka. Bez velkých štráchů spustili Like Rats a jejich industriální metal začal roztloukat hlavy přítomných na prvočinitele. Publikum nebylo ve srovnání s jinými koncerty toho večera příliš početné, takže jsem neměl problém dostat se přímo pod reproduktory a užít si masakr zblízka – a masáž břicha jako bonus. Příval hluku a energie byl neskutečný. Dojem byl umocněný tematickou projekcí – hořící kříže, obrazy Hieronyma Bosche a podobné scény na pomezí dekadence a smrti. Při pohledu kolem sebe mělo hodně posluchačů zavřené oči a hlavy skloněné k zemi – nechali se unášet proudem hudební apokalypsy. Vrchol festivalu, brutální a očistná tečka.


record store junkie #3

BARCELONA, španělsko TEXT MARTIN KOZUMPLÍK

Pro všechny sběratele je Barcelona rájem. Kdo hudbu stahuje, tomu to bude srdečně jedno, ale kdo propadl vůni asfaltových placek, ví, o čem mluvím. Vše podstatné se ve městě odehrává v pouhých dvou uličkách v centru města, takže hledač pokladů nemusí ztrácet čas úmorným pobíháním po městě. Klíčovým uzlem je Katalánské náměstí a slavná La Rambla, vedoucí od náměstí k moři. Pokud odbočíte nahoře z Rambly hned do první uličky vpravo, jste ztraceni. Vaše prohlídka Barcelony končí. Na Gaudího nebude čas. Carrer dels Tallers je zapadlá, od nedalekého turistického ruchu odtržená ulice. Na pouhých dvou stech metrech jsou mezi bary, obchůdky s hadrama, tetovacími salony a prodejnami horrorových figurek a jiných obskurit umístěny tři hudební krámky. Sháníte-li cokoliv nového, najdete to tady. Hned v prvním Dicsos Castelló, který tady má, pro jistotu, dvě pobočky jen pár kroků od sebe, koupíte všechny novinky na CD nebo vinylu ve všech edicích, které vás napadnou. Ve srovnání

seriál o nákupech vinylů

s pražským Bontonlandem se pohybujete asi na desetinové ploše, ale koupíte tu vše – největší výběr cédéček ve městě. Pokud hledáte rarity, pirátská alba a různé specialitky na CD, DVD či vinylu, nezdržujte se v Castelló a pokračujte dál do druhé pobočky nebo rovnou do Revolver Records. Ne že by v prvním obchodě nebyla naděje na úspěch, ale v těch dalších se vám jednoduše podlomí nohy. Revolver je menší: v přízemí cédéčka, v patře vinyly. Hned za dveřmi novinky a festivalová sekce – v době konání Primavery najdete kompletní nabídku vystupujících umělců pěkně pohromadě. V obchodě je všechno přehledně seřazené podle žánrů a umělců, takže člověku naskakují do ruky alba spřízněná s tím, které hledáte – nakonec to není o tom najít, co si odnesete, ale vytřídit, co si neodnesete. Protože pokud hledáte bootlegy a různé těžko sehnatelné věci, tady je obvykle najdete a vedle nich spoustu alb, o jejichž existenci jste neměli ponětí. Nákupní šílenství vrcholí v posledním obchůdku na ulici – Discos Impacto, kde je dechberoucí nabídka raritních vinylů.

na Carrer de la Riera Baixa na jindy, i když vzdálenost mezi ulicemi je asi deset minut chůze hlouběji do (naštěstí) stále turisticky podceněné čtvrti El Raval. Tady narazíte mezi vintage obchody na dvě prodejny vinylů – Wah Wah Discos a „himlhergot název jsem si nenapsal“ (Disco Edison’s – pozn. ed.) – v prvním mi dali jedno album zadarmo (při útratě, kterou jsem tam udělal, se tomu vlastně nedivím), ve druhém jsem byl naprosto omámen množstvím hippie alb skupin, o nichž jsem nikdy neslyšel, šedesátkového popu a vůní starého papíru. Jen pro zajímavost: seznam titulů Wah Wah má na internetu přes 22 tisíc položek.

Protože máte plné ruce nákupů, doporučuji nechat návštěvu druhé hudební zóny

A kam se budete vždycky rádi vracet.



Jasně, obchodů s hudbou je v Barceloně mnohem víc, ale Carrer dels Tallers a Riera Baixa jsou vyhlášenými centry nezávislé kultury, kde lze na malé ploše trávit hodiny nejen mezi vinyly a cédéčky, ale i ve stylových buticích či barech, kde hrají hudbu, kterou v našich rádiích neuslyšíte, kde narazíte na spoustu podobně postižených dobrodruhů, kde si vedle vás vybírá desky zpěvák amerických hvězd Wilco (a to se mi stalo!), kde vám obsluha zasvěceně poradí.

023


024 pearl jam


jestli zítra vyjde slunce

TEXT AXE

Festivaly jsou príma, ale takový, kde by hráli Unsane, Pearl Jam, Suma, Big Business a Wovenhand a nikdo jiný, aby vás to nemrzelo nebo jste se nezbláznili, se letos nekoná. Tedy pokud nebydlíte v autě a nemáte červený diplom z logistiky. SUMA, BIG BUSINESS, UNSANE 30. 6. 2012 ARENA DREIRAUM, VÍDEŇ

Podobná sestava sice hrála druhý, logisticky mírně výhodnější den v Praze, ale Arena je Arena, byť byl koncert vměstnán do menšího prostoru DreiRaum a venku souběžně probíhal hipízácko – hardrockový open-air. Do rakouského line-upu přibyla Suma, švédské metalové trio, hrající něco mezi sludgem, stonerem a doomem. Prostě bordel. Nápad připojit k buldozeru s cirkulárkou ještě radlici na odhrnování sněhu kupodivu nevzešla od pořadatele, ale od frontmana Unsane, který se se členy Suma zná a sám je pozval. Nápad to nebyl vyloženě blbej, jen... nedotaženej. Venku bylo ještě v devět večer třicet stupňů, klub vykazoval parametry sauny a péáčko bylo tak nahlas, že jste po pěti minutách sbírali upadané uši v rozlitém teplém pivu na podlaze. Aspoň k něčemu bylo nečekané vystoupení dobré: člověk si trochu zvykl na neob-

report: suma, unsane, bigbiz

vyklé klima a zabijácký zvuk, a když nic jiného, Suma jsou sympatičtí vikingové a rozhodně nehrají úplnou tužku. Zůstala jsem bez pocitu zmaru až do konce. Big Business nastoupili ve třech: původní dvojici, Asterixe Coadyho Willise za bicíma a Obelixe Jareda Warrena s basou, už dva roky doplňuje Scott Martin na kytaru. Hlavně ve starších skladbách bylo létající véčko jen na efekt, ale nepodezírám je, že by to mysleli jinak. Jejich desku Here Come the Waterworks (2007) považuju v žánru stoner metal/legrace za nepřekonanou, ale naživo mám smůlu. Vždycky mají tak zprasený zvuk, že sotva chytám pauzy mezi skladbama, a Jared je tak mizernej vokalista, že byste ho nejradši vzali mikrofonem po hlavě – a dost možná by to znělo líp. Abych nekecala, hymny Just as the Day Was Dawning, Start Your Digging a hlavně Grounds for Divorce jsou pořád hodně vysoko nad pomyslnou laťkou standardu stonerových koncertů. Jenom si je naživo nezazpíváte. Poslední desku Mind the Drift úplně vyignorovali, k dobru dali jednu novinku, Focus Pocus z debutu, a za slabou hodinku bylo vymalováno. Z lidí v publiku lilo, takže nikdo za celou dobu ani necoural na záchod, a když sekuriťáci v pauze na přestavění podia otevřeli obrovská vrata, cítila jsem se, jako bych se poprvé v životě nadech-



la. Přitom to bylo zase jenom levné pivo, cigarety a zablešení psi návštěvníků venkovní akce. Chris Spencer, zpěvák a kytarista Unsane, dostal kdysi ve Vídni po držce tak, že ho museli hospitalizovat. Historka je svatá, ale ani Chris nebude žádný Mirek Dušín – když hráli v Praze někdy na podzim 2007, vytratil se bez vzkazu do noci a na hotel se vrátil až nad ránem, ožralý, s rozbitým nosem a ve zkrvaveném tričku. Zřejmě hledal vhodné modely pro obal další desky. Ta aktuální se jmenuje Wreck, vyšla nečekaně u Biafrova labelu Alternative Tentacles a její cover zachycuje detail visící ruky, celé v krvi. Brr. Nejsem žádná slečinka, ale je to fakt hnus. Stylizace? Ano i ne. Jak děsivě newyorské noiserockové trio vypadá (na bicí teď nicméně zaskakuje Coady Willis, Vinnie Signorelli je v nemocnici), tak i hraje. Dave Curran se z milého chlápka promění v sériového škrtiče baskytar, Chrisovi v bejzbólce naběhnou žíly tak mocně, že každou minutu očekáváte explozi, spršku krve a fotografa, který to zachytí do dalšího bookletu. Místo toho přichází jen sprška potu a slin a brutální moment, první riff otvíráku (nové desky i koncertu) Rat, ne a ne odeznít. Unsane se drží novinky, ale věrní se dočkají i „hitu“

025


Po koncertě se v okolí klubu plouží zbytky zpocených a vyždímaných a zpocených a vyždímaných a zpocených a vyždímaných těl. Čerstvý vzduch blížící se půlnoci je fajn, ale je vám to jedno. Jestli zítra vyjde slunce, přežili jste koncert Unsane. PEARL JAM

basáka, který v roce 2007 zaskakoval na turné Unsane (byl to Jack Nantz z Cop Shoot Cop), protože bych jinak neusnula, a v Animal přijímala textovky od bráchy s „iiiiiik“ a při Corduroy posílala to samé „iiiiiiik“ zpátky. Given to Fly, Elderly Woman, Not for You (kde si dal Vedder záležet na pozměnění textu ...with no power/ so much to do), Even Flow, Do the Evolution, Better Man, Yellow Ledbetter jako rozloučení – kapela to sice táhne dvakrát tak dlouho, ale na mě je i těch deset let až moc. Bylo to... super. Hned si zase půjdu po svých metalech a noisech a country, ale bylo to fakt super.

2. 7. 2012 O2 ARENA, PRAHA

Čeká nás svatý Eddie! Lístky na stání sice nejsou lepší než na stání u podia, ale aspoň vás žádný fanoušek nezapíchne žerdí polské vlajky. Pearl Jam slaví dvacet let existence, což je spousta let. Vím to, protože jsem si nedávno detailně prohlížela skupinovou fotku na konci prvního školního roku 1989/1990. Pumpař Eddie v té době někde surfoval a v hlavě převaloval texty k písničce Alive. Oh, and do I deserve to be? Is that the question? And if so... If so... Who answers!? Who answers!!? U kapel jako Pearl Jam si člověk může dovolit nostalgii i trochu patosu, none? Třicet skladeb, dva přídavky, sečteno podtrženo dvě a půl hodiny hraní, když pomineme, že Vedder hostoval už v poslední skladbě, doorsovském coveru Soul Kitchen předskakujících X. Mám za to, že Pearl Jam jsou nejpoctivější kapelou na světě. Ví, kolik lístky na jejich koncerty stojí, vydupou si dva dolary z každého na podporu Vitalogy Foundation a fanouškům to pak v arénách do posledního halíře vrátí. To je koncept, který se mi líbí. Upřímně... Z Eddieho jsem viděla jenom malou tečku, protože jsem v žabkách stála skoro na okraji arény, v novějších skladbách hledala na internetu jméno

026

WOVENHAND 3. 7. 2012 SZENE, VÍDEŇ

„Aha. Takže to je jako fakt nějakej kazatel? A on čte z Bible? A u toho sedí, jo? Tyjo, to nevím, jestli mě bude bavit. Písničkář? Takový ten, co nikdy nepřidává, že? Fakt jsem zvědavý, z toho, jak to popisuješ, to asi bude něco extra.“ Jsem trochu nervózní. Ne kvůli sobě, ale za bráchu: Wovenhand uvidí poprvé. Co tomu řekne? Edwardsova hudba se nedá dost dobře popsat, takže používám slova „trochu“ a „jakoby“ a „world music“ a „country“ a „fakt divnej“ a „šaman“ a „rituál“ a „jednou jsem si na jejich koncertě v Holandsku vzala nějaký houby a byl to fakt hardcore“. Je vedro a vlhko a na dvorečku klubu Szene padá pár prvních těžkých kapek. V noci má být úplněk, ale obloha je zatažená a na obzoru se zlověstně blýská. Neexistující dvoučlenná kapela Ash, My Love právě hraje podivně temnou variaci na starosvětské country, ale skončí dřív, než stihnu prolistovat knížku Black of the Ink. Stage zůstává postavená pro velkou kapelu. Že by ještě jeden support? Blbost, to jsou přece Edwardsovy mikrofony... Ale proč jsou tak vysoko? A co ty krabičky? Otázky, samé otázky. „Hej ségra, to ale není to, co jsi popisovala, že ne?“

Seběhlo se to rychle a zároveň hrozně pomalu. Na podium skutečně přišla kapela. Hubený zpěvák s kovbojskýma botama a v Edwardsově klobouku sáhnul po Edwardsově Gretsch Tennessee Rose, za bicí se posadil Ordy Garrison, ten je taky Edwardsův, a vykopli písničkou, kterou jsem nikdy neslyšela. Ale protože jsem profesionálním hudebním fanouškem už řadu let, poznala jsem, že je to nahlas, že je to rokenrol a že ty riffy jsou metalové. Stál tam chlápek, co vypadal jako Edwards, zpíval jako Edwards, pohyboval se jako Edwards a měl bubeníka, jako má Edwards, akorát hrál... metal. Rozhlídla jsem se kolem sebe: lidi mžourali, ale nikdo nevypadal vyloženě překvapeně. Co je, ksakru? Prošvihla jsem něco ve zprávách? Brácha za mnou házel nadšeně hlavou a já jsem se cítila jako úplný idiot. Nebudu vás napínat, byl to Edwards, byli to Wovenhand a hráli rokenrol jak brus. Otvírák koncertu Glistening Black je ve skutečnosti poslední skladbou nadcházející desky The Laughing Stalk, která má vyjít začátkem září. O její zvuk se postaral Alexander Hacke (mj. také Edwardsův kolega z aktuálního reunionu Crime & The City Solution), což mohlo být dostatečné vodítko, ale... metal!? Vykulená jsem byla celý koncert, ale na nový zvuk jsem si zvykla rychle. A ráda. Zněly tak nejen nové skladby, ale i starší věci jako Holy Measure, Speaking Hands, Beautiful Axe nebo Winter Shaker. Jo – oni je prostě vzali a kompletně přearanžovali. Nového basáka Gregoryho Garciu jr. a kytaristu Chucka Frenche ovívají ventilátory, z Edwardsových vlasů, rukou a trička crčí pot. V pauzách mezi těžko uvěřitelnými verzemi důvěrně známých písní haleká svoje šamanské modlitby a občas v tranzu vyvede nějakou otočku

report: pearl jam, wovenhand

eddie vedder

Against the Grain, Scrape nebo famózní Alleged, jejíž intro Chris zahraje na foukací harmoniku. Vokál je přepálenej a skoro se to nedá vydržet, a i když jste si mysleli, že po BigBiz jste nadobro hluší, nejste. Ale jednou, možná už brzo, určitě budete.


nebo si podupne do rytmu, který slyší jen on sám – jako kdysi, jenom vestoje. Klub se potí a tepe srdcem úplně nové kapely; je to skvělý pocit a nelžu, když řeknu, že jsem nic podobného ještě nikdy nezažila. Edwards představuje hudebníky, Ordyho z legrace odmávne a na výkřik z publika Who’s the drummer!? jen pokrčí rameny a suše utrousí, I don’t know. A směje se. David Eugene Edwards se směje. Po poslední Kicking Bird se otáčím na zplaveného bráchu a chystám se ho vytáhnout co nejdřív ven, ale schytám další podpásovku: kapela se vrací s přídavkem, novou skladbou As Wool. Masakr. Znovu zapochybuju, jestli jsme opravdu na koncertě Wovenhand. Vždyť mi to nikdo neuvěří, proboha! Vytahuju telefon a stojícího Edwardse fotím, přitom mě napadá, že bych měla okamžitě poslat textovku minimálně třem tisícům lidí, ale jen rychle secvaknu spoušť, přístroj strčím do kapsy a jdu se věnovat bezskrupulóznímu zírání. Hlavou se mi přitom honí, ježíši, tohle je fakt boží. Venku jsem si vzpomněla na větu ze Spoonmanova reportu z londýnského vystoupení Wovenhand, kterou jsme otiskli před dvěma lety v druhém Full Moonu: „Pršelo, hrozně pršelo, jako z Bible to bylo.“ Tohle nebylo z Bible, pakliže někde v Novém zákoně nesvítí oranžový neon hudebního klubu, a navíc tam nahoře byl úplněk – to už by bylo trochu trapné. Tenhle déšť mě probral ze zamyšlení, strčila jsem knížku Edwardsových textů a kreseb pod tričko a běžela o dva bloky dál pro auto. Kapky na holé kůži nepříjemně chladily. Přes upřímné nadšení ve mně rezonoval smutek z náhlého konce epizody, která pro mě znamenala víc, než se dá opsat jen pomocí žánrů a stylů. „Sis, myslíš, že už nikdy nebude hrát tak, jak jsi mi vyprávěla?“ Nevím, bro.

To fakt nevím.

report: wovenhand



027


REPORT LOU REED (US) 4. 7. 2012 DIVADLO ARCHA, PRAHA TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Dobové anekdoty popisují genezi Metal Machine Music stručně: Reed zapojil elektrickou kytaru, opřel ji o kombo a nechal pár hodin vazbit, zatímco srkal kafe někde uprostřed Village. Výsledek zabalil, poslal RCA a nazdar, za rok už vydával u Aristy. Jeho uměleckou kariéru to nepohřbilo, protože kdyby ano, co by ksakru dělal o necelých čtyřicet let později, konkrétně čtvrtého července, na podiu Archy? A taky to ne— moment, u této otázky budeme chvíli nervózně postávat: CO ksakru dělal čtvrtého července na podiu Archy? Den nezávislosti tentam a já pořád nemám jasno. Což samozřejmě může poukazovat i na mou nedůvtipnost, ale domácí úkoly jsem neflákal – znovu jsem si pustil Louovy staré desky, sjel živáky Rock’n’Roll Animal a zoufalou Take No Prisoners a přehrál si koncepčního Havrana i čtyři roky starou koncertní improvizaci Creation of the Universe, která zní právě teď a je trochu jako Enova Discreet Music a je skvělá. Nepustil jsem si Berlin, protože tu znám i pozpátku. Čtvrtého dunělo Archou od každého něco, naneštěstí v provedení Metallica revival. Na vině je Lulu, teatrální přešlap, který Reed nahrál s Hetfieldem & spol. z pohnutek zvenčí neproniknutelných. Ne snad, že by k Louově porcelánovému machismu neladily tvrdé kytary, právě naopak, ale buďme alespoň my k sobě upřímní – Metallica jsou kytary v první řadě natvrdlé. Kdo s Lulu váhal a bral tenhle exces na milost skrze těch

028

pár (doslova, jsou dvě: Junior Dad a... počkat, já si vzpomenu) snesitelných (určitě si vzpomenu) skladeb, Archa mu potvrdila, že císař (tak nic) trčí v negližé. Reedovi je sedmdesát a to, jak svou vetchost odhodlaně neskrývá, těžko něco změní na skutečnosti, že jeho kokrhání textů v praxi znělo jako dřepět někde se sluchátky na uších s Master of Puppets v playlistu, zatímco si vedle vás přisedne nerudný dědek a stěžuje si na politiku nebo počasí nebo bůhvíco. Zvuk se samozřejmě postaral o to, aby vyhrál jenom ten, kdo měl texty z Lulu poctivě nastudované. A já se ptám, co je to za výhru? Dědkovi je samozřejmě putna, že ho neposloucháte, však se taky Reed nechal po vlně rezolutních odpisů Lulu slyšet, že už nemá žádné fanoušky. Ale kdo se potom mohl na parketu Archy vytancovat k smrti, když spustila I’m Waiting for the Man, Walk on the Wild Side nebo přídavková Sweet Jane? Co na tom, že je kapela do poslední vykuchala zvukem, který nebyl ani syrový, ani odvážný – publikum se potilo, protože kdy jindy si na podobné věci můžete skočit pod smířlivým dohledem jejich autora? Smířlivost Louovi sluší, ostatně by vás v aktuální formě nezvládl praštit už ani květinou. Rozklíčovat, jestli ho to celé ještě baví, se zdálo nemožné. Letmá nápověda přišla až v samém závěru, kdy právě do Junior Dad vystřihl působivou roztěkanou pantomimu, jako by ze sedmdesátiletého těla zkoušela vyskočit vcelku čilá umělcova duše. Skoro to vypadalo, že se básník probudil. Vrchol mu ale utekl o písničku dřív: Sad Song tomuhle bizarnímu big

lou reed

smutná písnička bandu překvapivě sedla a obměkčila snad i ty, kdo se při The View odplížili opít na bar. Pár deci možná pomohlo. A možná taky pomohlo, že oproti většině večera nešlo o repertoár přešlapující na dvou akordech, který se i přes heroickou snahu Thundera Smithe za bicími sléval do úmorné, nijaké hromady. Hned zkraje na dvacet minut natažená Heroin ještě zvládla střídavě popohánět a brzdit krev v žilách, ale dál už tepny jenom kornatěly. Několik idealistů se sice pokoušelo o variaci na kotel a houslista ostentativně likvidoval umělé žíně svých elektrických houslí, ale jejich společný entuziasmus byl všechno, jenom ne nakažlivý. Bude zajímavé studovat záznam, který pořizovaly kolem poletující kamery snad pro účely případného DVD. Mám za to, že část publika se hýbala především proto, aby Louovi udělala radost, ale třeba mě video vyvede z cynického omylu. Tleskali jsme vroucně a všichni, minimálně za snahu a dedikaci Havlovi; i jen skutečnost, že Reed nevystačí s důchodem z tantiém a vrací se na podia hrát i na jiné než nostalgické struny, stojí za trochu té obyčejné posluchačské vstřícnosti. Možná ho dál pohání ješitnost zvíci Sochy svobody, možná nás jen opatrně připravuje na společné turné Laurie Anderson a Megadeth (O Superman! The World Needs a Hero Tour 2014), ale nemyslím si, že tuhle šňůru nebo samotné album v jejím zárodku motivovala snaha s někým vyjebat – na to je Lou naneštěstí příliš starý.

Nepřestává ale platit, že když ho fanoušci vzývají jménem, je to špatně rozeznatelné od bučení.

report: lou reed




029


REPORT ROCK FOR PEOPLE VS. BAŽANT POHODA 2012 5. 7. – 8. 7. 2012 LETIŠTĚ, TRENČÍN TEXT DAVO KRSTIČ, SHAMUSSS, WADE

ČTVRTEK 5. 7. 2012, 13:00 Milý deníčku, dnes je den slovanských věrozvěstů Kyryla a Metodmana, proto si myslím, že život se mnou zase pěkně vyjebal. Poslouchej: „Tento dopis je pro Tebe. Jsi rád, že jsi dnes dostal dopis? Přečti si ho, prosím, pozorně a se zájmem. Neboť tato brožurka Dopis Tobě! Tě informuje o Božím dopisu Tobě – Bibli.“ Nejpozději v tuhle chvíli, když mi fešák s nezáludným pohledem podal knížečku s leteckou poštou od Boha, jsem měl vědět, že tohle nedopadne dobře. I když na letišti v Hradci mělo být GODS o něco víc. Jedu s Dejvem, protože se známe. Dobře. Určitě lépe, než bysme byli navzájem ochotní si přiznat. Bereme to nejdříve na Rock for People – proč se tomu názvu všichni tak vysmívají? – a po jednodenní anabázi rovnou na oblíbenou Pohodu. Přijdeme tím sice o čtvrteční program a malého Lou, ale slovenský lajnap za nás pohlídá Šejmus. Jeho krátké poznámky si budu taky znamenat, abych měl celkový obrázek. Jsem poloprofesionál. Dejv je zase slušňák a poloviční Jugoš v decentním outfitu, na první pohled odměřený, na ten druhý milý jako prvorepublikový herec. Psal jsem mu sms už z vlaku: druhý vagon zepředu, ulička vpravo, sedadlo číslo 94 a říkal si, jak jsem vtipný. Místo toho jsem seděl ve třetí kastli, tak trochu pitomec. Ale jsou i větší. Ve festivalovém

030

kyvadle bylo závratné, pekelné horko. Dejv, mokrý, jako by se právě vykoupal, lapal po dechu. Po hýždích mi začaly stékat čůrky potu, chvěl jsem se a nevěděl, jestli je to blahem. Představoval jsem si, že kanou i po prdelce Španělky pode mnou. Hispánci na RFP? WTF? Cesta do areálu, po levé straně pivní stany propagující Votroka, po pravé autovrakoviště se zázemím: chlast, žrádlo, cigára. Tvrdí hoši a letmý kuny. Pak nás potkal posel: tohle je pro vás. Tázavě jsem se podíval na psaní a překvapeně vydechl: Dopis pro mě? Dívky přede mnou se zvonivě rozesmály. Asi věděly víc než já. Ale to skoro každý.

prdeli, to je taky holý fakt. Druhá věc je fašistický řev k vyklizení prostoru, který lidi vyháněl do paniky, absolutní nepřipravenost a neinformovanost. Info stan vyklizený, zavřený. Zprávy na facebooku? Tak zařiďte celoplošnou wifi. Jak těžké je zavést elektronický systém varování, když jedním z hlavních partnerů je T-Mobile? Všechno beru, všechno uznám, až na ty kecy o tom, že kapelám napršelo do aparátu – když to prasklo, zrovna končili The Kooks, Faith No More si ještě ani nežehlili košile. Co mě ale vytočilo-mrzí-sere-bolí nejvíc, jsou Refused, kteří měli hrát v jednu ve stanu, ale místo toho byl jen Skrillexův krátký set.

JEŠTĚ POŘÁD ČTVRTEK, 23:00 Stan jsme postavili za dvacet minut, s pohledem na ažůro jsem prohlásil: Na postranní šňůry seru, dneska nespadne ani holubí hovno, natož aby pršelo. Dejv neřekl nic. Plán byl jasný, názory taky. Nejsme sice fanoušci Rock for People, ale chtěli jsme být nestranní a lajnap tohodle ročníku vypadal skvěle, možná nejlíp v historii. Jedeme na Faith No More, Orbital a já hlavně na Refused. Jenže předsevzetí a skutečnost jsou dvě různé věci. Že prudká bouře, tedy ve skutečnosti dvě, které se potkaly nad airportem, byly „naprosto nečekaný“, je pravděpodobné jen v případě, že meteorologové na Hradecku mají pouštní slepotu. Že smršť (ještě že to nebyla tropická cyklóna) poničila hromadu věcí, smrdělo to smrtí, odnášelo pivní stany, dokonce i výčepy, to je síla, kterou jsem ještě neviděl. Že tam byla tma jako v černošský

Dejv mluvil o kruté hře osudu a zahleděl se do propagačních materiálů. Pročítání festivalového průvodce se ukázalo být trochu smutnou zábavou. Ke každé vystupující kapele a interpretovi tam byla krátká a „výstižná“ charakteristika. Tak jsme se dozvěděli, že Support Lesbiens jsou kapela excelující i v zahraničí (to mají na mysli ten dvacet let starý klip, který se objevil na MTV???) nebo že Orbital jsou elektronické duo z jiného vesmíru. Jaký rozdíl oproti trenčínské Pohodě, kde v průvodci jsou jen jména a národnosti. Chceš vědět, co jsou zač? Tak mazej a poslouchej! Dejv dostal ironickou náladu a Šejmus, tou dobou v Trenčíně, poslal první zdravici: Koncert Lou Reeda je při troše shovívavosti rozpačitý. Nebýt jeho skvělé koncertní kapely, početné publikum by odešlo. Výměna Reedových kytar připomíná obřadný proces. Setlist? Dostali jsme Heroin natažený snad na čtvrt hodiny, nájezdy

report: pohoda vs. RFP

emiliana torrini

fér no more vs. anyway, it’s looking like a beatiful day


rovných tanečních bicích byly okořeněné extatickým hoblováním fajného houslisty. Unylá a plochá I’m Waiting for the Man ani neměla zaznít. Lidi se zapojili až při popěvku ve Walk on the Wild Side, jinak je atmosféra poměrně chladná. A Lou téměř vůbec nekomunikuje. Uvažuju, že bych taky přestal komunikovat, že bych už nikdy nevylezl z postele. Teda ze stanu. PÁTEK 6. 7. 2012, 13:30 – 04:00 Příjezd na Pohodu byl a nebyl stejný jako vloni. Sauna v kyvadlovce, stánky před areálem, v nich typické slovenské pivo Krušovice. U vstupu jsme tasili vstupenky, které zažily blitzkrieg v Hradci. „To si čo robil, okúpal si sa s tým?“ zeptal se borec u turniketu. Na rozpálené letištní ploše jsme museli vypadat jako exoti. Mokrý stan, promočený spacák, vlhké oblečení. Do půl hodiny bylo všechno suché. A vyžehlené. A Šejmus nás vítal opožděnou zprávou, ve čtvrtek měl ještě svého koně: Matematik Caribou dorazil s tříčlennou kapelou, v níž dominoval excelentní bubeník. Zazněly novinky, zazněly všechny hity ze Swim a narvaný a bavící se taneční Dome praskal ve švech. Jednoznačně první highlight festivalu. Děláme, že se včerejšek nestal. Ale o čtyřiadvacet hodin později a pět set kilometrů východněji je ve vzduchu totéž. Asi jsme se zacyklili ve špatném snu, jako tuhle Bill Murray v Na Hromnice o den více. Blíží se bouřka, před pár lety tam dva lidi zařvali. Na podiích zaznívají první výstrahy, na plátnech běží text o základních bezpečnostních pravidlech, každý ví, co má



031


Na hlavním podiu se začalo zvučit, Dejv se hned začal ošívat a chtěl jít vystát solidní pozici, než začnou hrát Elbow. Nesnáším čekání pod mrtvou stejdží, připadám si jak ve frontě na maso. Zdržuju cigaretou. Na Bažant Stage jsme dorazili až ve chvíli, kdy už měli Elbow plus smyčcový kvartet půlku z osmiminutového otvíráku z poslední desky The Birds za sebou, jak suše poznamenal Dejv. Pomalá a skvěle gradovaná věc nastavila parametry celého koncertu. Elbow nemají rychlé, skočné songy (snad až na Grounds for Divorce, kterou na Pohodě uvedl vydařený singalong), ale publiku to nevadilo. Při Lippy Kids už testovali jeho trpělivost, zpěvák Guy Garvey v závěru krásné kontemplativní skladby gestem všechny vyzval, ať mlčí a poslouchají. Vypadal jako bratranec Russella Crowea. Charisma za jedna. A žádné manýry. Tohle nebyla show o efektech a pózách, ale o kráse muziky. Dejv tvrdil, že závěrečná One Day Like This bude jednou jeho svatební song. V tu chvíli jsem tomu moc dobře rozuměl, i když vůbec nemám páru o tom, co je to svatba. Při gospelovém závěru jsme se přesouvali na sousední stage s jedinou myšlenkou – snad Natasha Khan aka Bat for Lashes ještě nestihla odehrát Glass. Nestihla. V kategorii Nejsuverénnější výkon na festivalu by brala zlatou, vystoupení zvládla skvěle pěvecky, navíc bylo vidět, jak ji těší reakce publika. Tohle na Pohodě nepřestanu obdivovat. Připravené publikum, které má naposlouchané desky a častokrát i texty. Jako tři čičiny za náma, které

032

se půlhodiny dožadovaly hitovky Daniel. Dočkaly se až při přídavku, předtím ještě nádherná Natasha představila pár skladeb z připravované novinky, která má vyjít do konce roku. Klavírní balada Laura znamenala kolektivní mrazení. Před vystoupením Orbital krátká diskuse: dát si ještě jedno pivo, nebo vyrazit s předstihem a najít si kontaktní místo u podia? Zvítězil kompromis a do Dome Stage jsme dorazili tak akorát, abysme Hartnollovic viděli více než dobře. Poprvé a naposledy jsem zahlídl Šejmuse, který nás dále krmil už jen telegrafickými zprávami. Orbital jsme mohli srovnávat s jejich setem čtyři roky zpátky na táborském Planet Festivalu, ale to by nebylo fér. Tehdy neměli novou desku a lidí tam přišlo ostudně málo. Na Pohodě převládala jen pozitiva. Skladby z novinky Wonky (především Never a titulní skladba) naživo makaly a procházka pamětí dopadla dle očekávání – jen by mi plešatí sourozenci mohli vysvětlit, proč do repertoáru pořád zahrnují nepříliš zajímavou Impact na úkor zásadnějších/hitovějších věcí jako The Box nebo Nothing Left. Když začali hrát Halcyon, čekal jsem, jestli v polovině přijde sampl s Belindou Carlisle a Bon Jovi. Přišel. Tenhle fórek už je otřepaný, ale jak slyšno, stále zabírá. Naopak útržek z Calling Occupants of Interplanetary Craft od Carpenters, vložený do orbitalovské Are We Here?, nikdo nečekal a možná ani nepoznal. A co na to neviditelný Šejmus? Folkrockoví Dry the River stáli za můj spálený krk. Přehráli většinu ze svého debutového alba Shallow Bed a nemohli si vynachválit prostředí a krajinu okolo festivalu. Zpěvákův naléhavý vysoký vokál doprovázel skvělý houslista a v některých epičtějších momentech zněli až postrockově. SOBOTA 7. 7. 2012, 8:00 – 03:00 Na Pohodě se spí do půl osmé, maximálně do osmi. Pak už to nejde. Slunce. Pro-

report: pohoda vs. RFP

chase & status

dělat. A co smrdí. Vyklízejí taneční stan, lidi prchají do stanových měst. Hodinové inferno končí jako začalo, do půl hodiny jsou všechny stage zase v cajku, program pokračuje dále, jako by se nechcalo. Nesrovnávám bouřky, ale podmínky obou prostorů jsou obdobné. Zvládnutí situace nee. „Bible nezná žádné rozpory.“


gram až v poledne. Snídaně mimo areál. Jako zkušení ohaři jsme šli do zapadlé hospody jako před rokem. Výčepní: „Nie, to na festivale nieje desina, ale špeciálna várka, osmička. Haha.“ Topvar a kofola na úvod, er-ů-em na závěr. Dopolední hárkór pro dámičky. Čas příjemně odtekl, najednou bylo skoro poledne, tak jsme se vrátili a vyrazili na herečku lomeno zpěvačku Dorotu Nvotovou. Vypadá stejně dobře jako ve filmech, ale zpívá jen o trochu líp než hrozně. Hlavně skladby v angličtině tahaly za koutek i za koule, tuhle Dorotku určitě nepsal Dickens. Je sice fajn, že s sebou dotáhla partu svých cizokrajných přátel a kytarista onanuje ještě o dost víc než Miloš Dodo, ale vizuál daleko předčil poslechovou rovinu. Janu Kirschner jsem chtěl na Pohodě už vloni. Dorazila letos, navíc s romskou kapelou afterPhurikane, a měla hrát jen věci z poslední desky Krajina rovina. Skvělý nápad. A provedení? Odzpívala tři věci, pak zmizela z podia a dala prostor snědým zpěvákům. Vrátila se až v závěru, ale žádnou svou skladbu už nepřidala, jen slovenský evergreen Eště raz ku tebe prídem a lidovku. Trochu výdrb. Ještě že stihla zazpívat Máj krásny máj. „Láska čo nebolí, nebola láskou pravou.“ Vzpomněl jsem si, co pro mě tenhle text znamenal, když jsem písničku slyšel poprvé, a zase mě zamrazilo. Teď už méně příjemně. A den s překrásnýma ženama pokračoval. Britka Anna Calvi. S kytarou, v červené košili a v lodičkách s deseticentimetrovým podpatkem. Vypadala trochu jako Melissa George, herečka z 30 dní dlouhá noc, jen ještě hezčí. Dejv říkal, že mu to přijde moc divadelní, já se vůbec nebyl schopný ani ochotný srovnat s tlakem manýry, proti níž je třeba naše Vladivojna holčička s vyšíváním. Nastala doba, kdy jsme se začali s Dejvem tro-

report: pohoda vs. RFP

chu rozcházet – pro něj byla Emilíana Torrini příjemně umírněná, pro mě to byl nejdojemnější zážitek v historii lidstva, srovnatelný snad jedině s klečícím Philipem S. Hoffmanem v Magnolii. Ale dalo se na to dívat i jinak: „Bože, šak já tu zaspím,“ ozval se citový deprivant zezadu. Blb. Bylo tam snad všechno, od folku přes rock až k reggae a elektronice. Emilíana je žena/matka i žena/anděl, jediná ženská, u které vám nechybí potenciál děvky. The Kooks jsme odmítli poslouchat, protože jsme si už na začátku slíbili, že se na festivalech nebudeme nikomu smát ani ukazovat prstem. Něco tak necharismatického za mikrofonem jste ještě nikdy neslyšeli. Slušný kotel byl pochopitelně i na Public Enemy a v něm i Dejv. (Já jsem viděl jen skutečně jeden jediný dobrý a zajímavý hiphopový koncert a to byl Roots Manuva, rok 2005.) Už se mělo začít, ale na podiu pobíhal jen nějaký mladý MC s nějakým starším kolegou. Pak si dali dlouhý jam kytarista s bubeníkem. Pak starší MC hecoval publikum a dokola opakoval, že this is real hip hop, přestože žádný nebyl slyšet. Půl hodiny pryč a Public Enemy nikde. Flavor Flav asi někde v areálu shání matroš, říkal si Dejv v duchu a odebral se k toyotám, pardon, k toi toikám. Po chvíli zaslechl nezaměnitelný flow Chucka D a utíkal zpátky, přesně včas, aby stihl dojemný dík Flavora fanouškům za podporu, díky které letos kapela slaví pětadvacetiny. Legendy viděl, čárku si udělal a stačilo. Šejmus brousil úplně jinde. Opustit uhrančivý koncert subtilních a podmanivých slečen z Warpaint v půlce a jít se podívat na zbytek vystoupení Totally Enormous Extinct Dinosaurs se zdálo jako největší risk festivalu. Zbytečné obavy. S bídou sedmdesátikilový pobledlý klučina v kostýmu stegosaura servíroval saigon největšího kalibru. Electrohousové tanyny a UK garage sejmulo



stovky tanečníků. Zvuk jak víno. Kdyby po show natáhl ruku se zrním, nebyl by nikdo, kdo by si nezobnul. The Horrors jsem viděl poprvé. Zaručené řeči o tom, že jsou daleko lepší v klubu než na velkém podiu, se zdály být logické a tvářily se jako pádný argument pro nulové očekávání. Omyl, bratia. Kapela s pavoučíma nohama rozjela energickou postpunkovou new wave jízdu a zvěsti o rozplizlé nudě byly tytam. Jen trpěli horším zvukem. A pak přišel čas na ten typ kapely, o které nic nevíte a která vám sundá slipy rychleji než rumunská štětka (loni M.I.A.). Letos Chase & Status Live. Nevěděli jsme, která bije, ale když je v propozicích napsáno „live“, jistě to znamená elektroniku s živými nástroji. Heslo „Ještě jim dáme dva vály a jdeme do prdele“ vzalo za své hned po úvodní jungleové smršti No Problem. Tohle bude příjemně prvoplánová záležitost, křičel jsem a Dejv byl jako vyjetý smajlík Normana Cooka. Po hodinovém riotu jsme byli vyřízení, zvlášť když zazněl i solidní cover Killing in the Name od RATM. Na následující Portico Quartet nebyla síla, poslouchali jsme z povzdálí a pasovali je na ideální lounge music k popíjení Bažanta. Zpátky domů to bylo rychlé, protože jsme se rozdělili už v Púchove, někdy v pět nad ránem. U Chase & Status mě napadlo, že je to muzika pro mladé, že kombinace sladkých vokálů a drtivých dramů ve středním tempu je tak překvapivá, že mi ujel vlak. Než jsem to stačil Dejvovi napsat, jeho matka, zvajíc jej na večeři, se zároveň ptala, jestli už na ty festivaly není trochu starý. Musel jsem se poradit s Bohem. „Nejúspěšnější metodou Satana je však něco úplně jiného. Vůbec nebere lidem představu, že Bůh existuje, a rovněž ne, že mají nesmrtelnou duši. Dokonce i Bibli jim ponechá v rukách. Ale našeptává jim, že ještě mají dosti času důkladně všechno zvážit...“

Ještě že tak.

033


TOUR REPORT KISS ME KOJAK (CZ) REPORT ASYMMETRY FESTIVAL 4.0 3. 5. – 5. 5. 2012 MĚŠŤANSKÝ

PIVOVAR, VRATISLAV

TEXT/FOTO PAVEL FFF SAJFERT

Kiss Me Kojak, kapela postavená na troskách River for Sale, zdědila nejen baskytaristu Hukota, ale i jeho cenné kontakty. Výsledkem čehož bylo pozvání na čtvrtý ročník Asymmetry Festivalu ve Vratislavi, kde během tří dnů zahráli Killing Joke, Sleep, A Storm of Light, Celesta, Æthenor, A Whisper in the Noise, Bohren & Der Club of Gore, My Own Private Alaska a řada dalších kapel, operujících na žánrových územích vykolíkovaných hardcorem, industrialem, noisem, ale i elektronikou, metalem a post-rockem. 4. 5. 2012 Přeskočme nudné přípravy, balení a nakupování alkoholu pro polské přátele. V pátek před druhou odpolední nastupuji do stříbrného VW vanu nacpaného nástroji, aparaturou a dalšími krámy. Za volantem trůní trumpeťák Viktor, vedle něj frontman a basák Hukot, za nimi další basák Bery a bubeník Kompot. Místo vzadu vedle přítele kapely Reného patří mně. Vyrážíme směr severovýchod. Automaticky mi naskočí scéna z nedávno zhlédnutého snímku Almost Famous. Akorát mi není patnáct, rozhodně se nepovažuji za nadějného a už vůbec ne novináře. Jo

034

a taky Kiss Me Kojak nehrají hard rock. I když tvrdá je ta hudba dost. A taky groupies mi tu nějak chybí... Sakra, vypadá to, že sedmdesátky jsou nenávratně v hajzlu. Fuck! Alespoň že nám zbyly ty drogy. A rokenrol! Ten z reproduktorů sice občas zazní, ale jinak je hudební kulisa, řekněme, dosti rozháraná. Do cestovního soundtracku, který jsem dle striktní instruktáže (hlavně ne country a hip hop) dostal původně na starost, se ale majiteli dodávky Viktorovi nikomu moc kecat nechce. Do Vratislavi je to pěšky docela daleko. A tak vedle At the Drive-In a Deverovy chyby, na nichž se shodneme všichni, se musí osazenstvo popasovat s Johnnym Cashem, třetím Hankem Williamsem, Roots nebo Spanky Wilson s Quantic Orchestra. První část cesty absolvujeme Německem. Až do města Görlitz, které dnes už spíš jen skrze pomyslnou hraniční čárou přechází v polský Zgorzelec. Za socialismu bylo tohle město rozděleno vejpůl hraniční závorou. V polské části Zhořelce měníme české koruny za polské zloté a pokračujeme směr Opole, kde máme u Hukotova kámoše Kuby domluvené spaní. Do polské vesničky Staniszcze Małe, ukryté v borových lesích, dorážíme v podvečer. Na zahradě zděného domku se vítáme s Kubou, jeho ženou Magdou a batoletem Ajšou (pětiletá Jagoda se stydlivě ukrý-

vá v útrobách domu). Přidává se Pavel z Gdaňsku, šéf labelu No Sanctuary, který se svou intelektuální obrýlenou vizáží tvoří kontrast k hřmotně, leč dobrácky vyhlížejícímu holohlavému Kubovi. Kuba, milovník Fugazi a Neurosis, jejichž loga má vytetovaná na těle, nám se ženou připravili veganskou večeři převážně z domácích zdrojů. Kuskus, čočkové karbanátky, řepný salát a zvláštní nápoj zvaný barszczyk, který chutná spíše jako vyprošťovák z kocoviny (což některým z nás přijde druhý den vhod). I když mám k veganskému stravování blízko asi jako český fotbalový manšaft k titulu světového šampióna, musím uznat, že to rozhodně nebylo zlé. Po večeři je čas na posezení na dvorku, dárky v podobě fernetu a nezbytného absintu, který se v Polsku neprodává, jsou předány. Vybalujeme česká piva, Poláci kontrují svými. Kocour, Černá hora vs. Lech a Żywiec. Pavel přivezl vzorky z Gdaňsku, pšeničné, nepasterizované. Utrousím cosi o ranním průjmu. Kuba se chlubí vlastní ořechovicí. Skvěle si popovídáme, padají dvojsmyslné vtipy o Karlových Varech, které se jen stěží dají prezentovat v tištěných médiích. Kuba i Pavel mají neuvěřitelný přehled o české punkové a hardcore scéně, ale i o české kultuře obecně. Když zapátrám v paměti, kolik toho znám já o té polské, nezbývá než se zastydět. Dokonce ani Bolek s Lolkem a Sexmise ruku v ruce s Henrykem Sienkiewiczem mi reputaci nezachrání.

tour repo: asymmetry

plakát asymmetry

kiss me kerouac on the road




035


Jako připomínku včerejšího večera si v batohu vezu Kubův zin Chaos v mojej glowie, který jsem dostal mimo jiné i proto, že je v něm článek o polském grafikovi Rafałovi „Wechteru“ Wechterowiczovi, jenž dělal kupříkladu pro Slayer, M.D.C., Extreme Noise Terror a pro spoustu dalších kapel a který se mi až nápadně vizuálně podobá. Až se vrátím domů, budu se muset zeptat otce, jestli náhodou nebyl ve třiasedmdesátém na dovolené v Polsku. Těšíme se do Vratislavi. Hlavní město Dolního Slezska s více jak šesti sty tisíci obyvateli jsem ještě v minulém století letmo navštívil během stopování do Estonska. Pamatuju si zachovalé historické centrum, pivo Lech a na zpáteční cestě zatmění slunce a náboženská procesí. Křesťané tehdy nejspíš očekávali svou oblíbenou kratochvíli – Konec světa. Museli být poněkud rozladěni, když se nedočkali. Dneska se ale nic takového nechystá, i když René po včerejším dýchánku ten pocit nejspíš nesdílí. Cestou trochu bloudíme, přejedeme správný výjezd z dálnice a musíme se vracet. Bez podobných radovánek by to zkrátka nešlo. Přestože je sobota, na kraji Vratislavi se dostáváme do dopravní zácpy. Když už se čas nachyluje a nervy začínají pracovat, ptáme se na cestu chlápka na chodníku – pivovar, kde se festival koná,

036

je dvě stě metrů před námi. Dorážíme s dvouminutovým zpožděním. Vzápětí se nás ujímá slečna Marta. Každá kapela má přiděleného někoho z organizace a Marta má velké štěstí, že Hukot vládne polštinou, jelikož její znalost angličtiny je přibližně na stejné úrovni jako mé povědomí o skandinávské poezii osmnáctého století. Jsme ještě trochu nabuzení z předešlého večera, a tak je z nás Marta trochu nesvá. Ale jinak je to milá a starostlivá dívka, která bude naší průvodkyní až do konce festivalu. Festival jede už od čtvrtka. Propásli jsme toho hodně, třeba Sleep, The Ocean, A Storm of Light nebo AmenRa. Sobota se ale zdá nejnabitější, čeká nás Bohren & Der Club of Gore, Guantanamo Party Program, My Own Private Alaska, A Whisper in the Noise a komerčně největší tahák Killing Joke, nad nímž se ovšem Kožaci ušklíbají. Máme pár hodin času, a tak vyrážíme do centra. Na hlavním rynku se na obřím podiu producíruje kapela, která hraje poprockové evergreeny. Navrhuju klukům, že by si mohli dát dvoják. Při představě, kterak mainstreamově naladění Poláci ženou Kožaky z podia svinským krokem hned po prvním songu, se musím potutelně usmívat. Je nadstandardně horký jarní den a my hledáme zahrádku, kde bychom si mohli dát pivo a kde hlavně nebude slyšet kapela z náměstí. Obejdeme pár bloků a nalézáme restauraci se zahrádkou v boční uličce. Začíná nám kručet v žaludcích, ale polskou verzi sushi si nikdo z nás nedá. Jsme gastronomičtí neznabozi a po cestě zpět si někteří z nás žaludek zaplácnou malým dezertem v podobě párku v rohlíku. Brzy totiž bude v pivovaru večeře. Veganská obdoba bigosu, polského národního jídla, se obvykle skládá ze zelí,

hub a masa (v našem případě sojového). Takový polský segedín bez knedlíků. Přílohou je chlebová placka, a i když to není to nejlepší, co jsem v životě pozřel, špatné to není. Zejména, když má člověk pořádný hlad. Zalít pivem a Kožaci jdou na scénu. Abychom si s přítelem Reném svou přítomnost na festivalu zasloužili, pomáháme s aparaturou, přinášíme kapele pivo. Jako bonus natáčím na foťáku záznam jedné skladby. Kožaci začínají hrát, a přestože jsou první sobotní kapelou na této scéně a lidé se teprve schází, ohlas je vřelý. Kapela si polské publikum získává Hukotovými proslovy v polštině. V temných prostorách Middle Stage dostává hlučná nekompromisní dvoubasová noiseová smršť nový rozměr – i díky slušnému zvuku, světlům a umělému kouři. Kožaci končí svůj půlhodinový set joydivisionovským coverem Love Will Tear Us Apart, který jde rozpoznat jen díky trumpetové vyhrávce v závěru. Pánové se loučí přídavkem v podobě předělávky Lyssy, Superhombre. S Reném už čekáme v zákulisí, abychom pomohli s aparaturou zase do auta. Všichni, s nimiž se na festivalu setkáváme, jsou vstřícní a organizace funguje bez zádrhelů. Atmosféra v prostorách bývalého pivovaru vybudovaného v devatenáctém století je uvolněně přátelská, žádní otravní opilci, což přičítám způli složení a inteligenci návštěvníků, způli absenci prodeje tvrdého alkoholu. I když já bych kalíšek něčeho ostřejšího pro uklidnění žaludku snesl. V chilloutu narazím na partu organizátorů, kteří si dávají rundu z vlastní flašky, a tak je pumpnu o panáka. Příjemné teplo se mi rozlévá v žaludku a k naprosté spokojenosti chybí jen málo. Další panák? Na Asymmetry jsou tři scény. Zmiňovaná Middle Stage, Club Stage a největší Forum Stage. Vystoupení se kryjí jen minimálně,

tour repo: asymmetry

cesta do polska

5. 5. 2012 Ráno je pro některé z nás kalné, přestože obloha slibuje nádherný slunečný den. Palačinky voní až do našeho pokoje v patře. Kafe z retro kávovaru je vynikající a staví na nohy. Bylo to příjemné setkání, ale Kožaci mají kolem jedné po poledni zvukovou zkoušku, a tak se musíme rozloučit. Ačkoli se známe jen pár hodin, Kuba a jeho rodina jsou moc milí lidé a rychle nám přirostli k srdci. Ale třeba se ještě setkáme.


organizátoři ctí ideu navazujících koncertů. Nehledí se na kvantitu, ale na kvalitu. Koncerty začínají až kolem šesté večerní a končí dlouho po půlnoci. Na otázku, jak je to s návštěvností, je mi řečeno, že první večer tu bylo asi šest set návštěvníků, ale dnes se díky Killing Joke čeká větší nával. Hned po Kožacích startuje nejpomalejší kapela široko daleko, němečtí Bohren & Der Club of Gore. Že jsem viděl jen asi poslední dvě skladby, považuju zpětně za chybu. Badalamentiovské melodie, noire/ jazzový saxofon a jako med se táhnoucí harmonie spolu s interiérem bývalého pivovaru ladí. Chtělo by to ale křesílka, aby posluchač propadnuvší se do hypnotických stavů nespadl na podlahu a neublížil si. Stroze vypadající Němci čarují specifickou tíživou atmosféru jako vystřiženou z Blue Velvet. V Club Stage mezitím probíhá koncert druhé české kapely dnešního večera. Liberečtí Drom produkují atmosférický metal ovlivněný Isis, Pelican a možná Neurosis. Nijak originální a převratná, leč s přehledem a precizně zahraná hudba. Club je zaplněný a obecenstvo uznalé. Později se s Drom scházíme v podzemní místnosti určené pro prodej merche. Hukot mimo nahrávky ...a nic čeho se můžeš dotknout prodává i trika Drom. Liberečáci se chystají na noční přesun domů, my zůstáváme. Nastává chvíle pro tahák večera. Začátek koncertu Killing Joke nás zastihne v zákulisí, kam jsme si odskočili na občerstvení. Nikdo z Kožaků se na Jaze Colemana a spol. nehrne, ale já myslím, že by byla škoda alespoň na pár skladeb nezajít. Skutečnost předčí očekávání, alespoň co se týká návštěvnosti. Hlavní sál je narvaný k prasknutí. Vtlačím se vedlejším vchodem; přechod z chladné boční místnosti do sálu je teplotním šokem a v tu ránu se začnu potit. Na podiu se motá a plouží Jaz, doprovázený z poloviny postarší sui-

tour repo: asymmetry

tou hudebníků. Jeho rozklepaná postava vypadá jak postpunková verze Ozzyho. Nevím, jestli předstírá nebo je na tom tak špatně. Když jsem ho ale odpoledne zahlédl v areálu festivalu, vypadal celkem v pohodě. Takže spíš to první. Přesto je výsledek uspokojivý, kapele a Jazovi se vlastně nedá nic vytknout. Dobře odvedené řemeslo. Jasně, Killing Joke mají svůj zenit dávno za sebou, ale pořád se nedají považovat za trapnou karikaturu sebe sama. A jejich Poláci jim rozumí. My Own Private Alaska na Middle Stage zní jako francouzská mathcoreová verze Dresden Dolls bez Amandy Palmer. Místo ženského elementu je tu screamo expresivní Matthieu Miègeville. Torzo koncertu, který jsem zahlédl, vypadá zajímavě, a jestli budu mít možnost dalšího setkání, určitě si jej nenechám ujít. V Clubu obsazují podium místní Guantanamo Party Program, které díky Hukotovým promotérským aktivitám známe i z Varnsdorfu. Dle ohlasů je znát, že jsou tu dost oblíbení, nicméně podobný druh hudby na pomezí metalu a hardcore mě ponechává chladným. Stejně tak jako na velkém podiu další Francouzi Celeste, kteří za vrchol jevištní prezentace nejspíš považují neprostupné chuchvalce umělého dýmu a červené čelovky na hlavách. Poslední kapelou na střední stejdži jsou i u nás, díky koncertním snahám Silver Rocket, známí A Whisper in the Noise. Bohužel naše parta je po náročném dni už grogy, a tak se jen zaběhnu podívat, jak jim to jde. Škoda, jejich koncert by mě nejspíš dost bavil. Taková romantická postrocková tečka na závěr. Nás ale čeká cesta noční Vratislaví do hostelu Absynt (cha!), kde nám organizátoři zajistili nocleh. Loučíme se s Martou, která si očividně oddechla. Když míjíme zaparkované auto s německou poznávací značkou, jemuž kdosi vysklil boční okén-



ko, začínáme doceňovat nápad nechat dodávku přes noc v hlídaném areálu pivovaru. Noční město žije na max. Ačkoli je po druhé ranní, míjíme podnik na hlavní třídě, odkud nekompromisně duní taneční hudba. Na protější straně ulice se kolem Viktora, který hledá cestu do hostelu, motá parta podezřelých týpků s nazi vizáží. Na poslední chvíli si všimnou, že patříme k sobě a odcházejí s nepořízenou opačným směrem. Troufám si tvrdit, že kdyby tam byl Viktor sám, nejspíš by už ležel dokopaný a pravděpodobně i bez šrajtofle. Prostor kolem hostelu Absynt na oázu klidu rozhodně nevypadá. Naopak, je tu živo jako za bílého dne. Řada korzujících, případně posedávajících, a to včetně některých slečen, se alkoholu očividně nevyhýbá obloukem. Přímo pod okny máme kebab restaurant, kde to hučí jako v úle. Mám sto chutí otevřít okno dokořán a zařvat na ulici: „Držte už huby!!“ Naštěstí zavřená okna dobře těsní a my se brzy propadáme do říše snů. 6. 5. 2012 Jako připomínku předešlé divoké noci nacházíme ráno na ulici rozbité lahve od alkoholu a fleky na dlažbě. Vracíme se do pivovaru pro auto. Okna jsou v pořádku a všechno na svém místě, hurá. Po několika teplých dnech se obloha zatáhla, což nám při cestě nazpět vadit nebude. O pár hodin později ve Zhořelci utrácíme zbytky zlotých v nákupním centru za dárky blízkým. Někdo za pověstné polské karamely, někdo za chlast a jiný třeba za prezervativy, které se v Polsku zdají být podpultovým zbožím. Děláme si z Hukota legraci, že je tady vyrábí se speciální úpravou: perforované. Ještě nás čeká pár kilometrů Německem přes Zittau a jsme na české straně. Bylo to fajn, ale teď už se všichni těšíme domů.

Především tedy Hukot.

037


REPORT SOUNDGARDEN (US) 13. 7. 2012 HARD ROCK CALLING,

HYDE PARK, LONDÝN

TEXT SPOONMAN

Člověk je úchvatný tvor. Dokáže rozeznat dobro od zla, žízní po naději, účelu i osudu, něco uvnitř jej stále žene objevovat a tvořit... I ta poslední krysa, když přijde její čas a ona to pozná, zaleze a chcípne – ne tak lidská bytost. Drží se svých titěrných existencí, přesvědčena o své jedinečnosti a přínosu pro lidstvo. Tragickou skutečnost, že už neexistuji, by ostatní měli uctít alespoň hodinou ticha. A až odezní, přijdou na řadu písně, oslavující život, činy i smrt zesnulého. Kapely to mají jednodušší. Oslavné chorály o sobě napsaly v době, kdy jejich texty ještě někoho zajímaly, a když už je nikdo nezpívá, je čas vstát z mrtvých. Co by za to dal Ježíš! Jenže marná sláva – můžete nad životy svých hrdinů kroutit hlavami, ale co z hudební scény, děti devadesátých let, máte? Pearl Jam jste viděli stokrát. Alice in Chains jste viděli před třemi lety i přesto, že je Layne Staley deset let po smrti. Na Nirvanu už se nepodíváte, dokud z Cobaina neudělají hologram. Což mě, pakliže to nebude na palubě USS Enterprise, neláká. Kdo zbývá? Reunion Soundgarden je mou guilty pleasure. Kecy o tom, že rozpad byl perfektně načasovaný, protože právě teď, teď, teď nastává chvíle, kdy je na co navazovat a rocková muzika potřebuje spasitele, jsou smutné a směšné zároveň. Řekně-

038

me si to na rovinu: Pearl Jam – pro holky, Nirvana – pro masy, Alice in Chains – feťáci. Chris Cornell a kolektiv? Tady to začíná být zajímavé. Soundgarden nikdy nikomu nešli na ruku a jejich první dvě desky se nedají poslouchat, protože Cornell na nich sází na vyšší vokální polohy, což v kombinaci s kytarovou technikou Kima Thayila smrdí sedmdesátkovým hard&heavy. Když už jsem zabředl do srovnání se souputníky – vzpomeňme na libovolné první dvě desky ostatních a je jasné, proč Soundgarden čekali na úspěch až do roku 1994. Muzika z deštivého města už byla na ústupu, kdyby si Cobain neustřelil hlavu. Zkoušeli to už s albem Badmotorfinger (1991), ale tam se jim to povedlo jen napůl. Doslova: první polovina má rozumnou formu i obsah, zatímco druhá ji nemá, tak z toho aspoň vyrazili cover verzi Johnnyho Cashe. Superunknown je jedna z nejlepších rockově mainstreamových desek 90. let, kdežto následující Down on the Upside je jen jedna z rockově mainstreamových desek 90. let. Labutí píseň. Hyde Park. Jestli mám na Anglii něco rád, jsou to drobné rozdíly. A nemyslím jen čtvrtlibrák se sýrem. Je tomu týden, co se tudy převalil Wireless Festival a v Londýně prší. Nic proti Rihanně, Drakovi, Jessemu J nebo dešti, všechno to jsou umělci a klimatické jevy, kterých si v hloubi duše vážím a doufám, že pro ně mají v pekle kotel. Jde o line-up, který dokáže přitáhnout davy, a počasí, které z Hyde Parku udělá bažinu. Pořadatel si neřekne: oni se s tím nějak poperou, ale nasype na tu bažinu

soundgarden

sběratelem přes mrtvoly osm tisíc kubíků hoblin. Takže když do Hyde Parku dorazíte o sedm dní později, smrdí sice jako obrovská stáj, ale můžete chodit, aniž byste každou vteřinou zapadli dalších deset čísel do bláta. To je dobrý začátek. Při příchodu do areálu mě přivítal E Street Band, což mě vyplašilo – byl jsem si jistý, že Boss je na programu až dalšího dne. Pocit, že už jste zase prospali dvacet čtyři hodin a nejste si jisti ani místem, natož kolikátého je, není nic moc. Naštěstí se vše vyjasnilo nápisem Cold Chisel na kopáku a obtloustlým zpěvákem v kožených kalhotách. Tudy ne, přátelé. Dav si odbyl půlhodinku banálního rock’n’rollu a užíval pauzu, kterou bez varování utnul Iggy & The Stooges s Raw Power. Search and Destroy, Gimme Danger nebo No Fun, s tím nemohli šlápnout vedle. Vždycky, když vidím toho šlachovitého skřeta, koukám k nebi a modlím se, abych v pětašedesáti vypadal aspoň malinko jako on. (Modlitba znamená zkřížení prstů za zády a opakování mantry: Jen ne jako Mick Jagger.) Atmosféra byla objektivně hrozná a bylo cítit, že kapela si přijela pro výplatu. Od hudebníků přes šedesát bych ani nic jiného nečekal. Když se Iggy vydal na zábrany poplácat pár dlaní a požádal přitom ochranku, jestli by ho kousek nepoponesla, aby se neumazal, vypadalo to komicky. S jedním okem zavřeným a druhým od bláta. A pak nastoupili Soundgarden. Ten pocit se dá nejlépe popsat a pochopit, pokud

report: soundgarden


a) jste nutili rodiče, kteří vás každý druhý víkend odváželi z Prahy do nuceného exilu k babičce do Roztok u Jilemnice, aby vzali i vaši elektrickou kytaru Jolana Strat, kterou jste pak zapojovali do třicet let starého magnetofonu a hráli 4th of July, b) jste vyrazili k holiči s fotkou Chrise Cornella po první sólové desce Euphoria Morning a celou střední se pak nezbavili přezdívky mnich, c) jste si před mnoha lety vybrali internetovou přezdívku Spoonman a lidi, které znáte třeba deset let, vás tak oslovují dodnes. Pocit je nepřenosný. A velký. Searching with My Good Eye Closed (ta, která připomíná Old MacDonald had a farm, e-i-e-i-o!) není nejvhodnější song na usazení zvuku, ale Bůh suď. Spoonman byl, alespoň pro některé z nás, nezbytnost a při Black Hole Sun začalo znovu pršet. Navzdory dramatickému efektu, který s sebou klima v konfrontaci s textem přineslo, se spousta diváků u podia rozhodla, že to je za šedesát liber až příliš velké nepohodlí, a vydali se prozkoumávat odlehlejší části areálu. Převážně zastřešené. Což sice dalo prostor otrlejším, ovšem dojmu, že nejsem na velkém evropském festivale, ale u babičky na půdě, jsem se už nezbavil. Kapela to nesla statečně. Hrozně jsem chtěl poprosit Matta Camerona, aby srovnal tohle vystoupení s tím, které absolvoval před dvěma lety na stejném místě s Pearl Jam; bohužel jsem stál pod podiem v dešti a Matt bubnoval v Soundgarden. A bubnoval skvěle.

report: soundgarden

Rytmika Soundgarden vždycky šlapala a Cameron s Benem Shepherdem jsou duem, kterého je pro každou rockovou kapelu škoda. Měli by se věnovat trance music. Ale z toho asi nic nebude, protože Cameron hraje s Pearl Jam a Shepherd je opuchlý a zarostlý alkoholik. Soundgarden nepřekvapivě zahráli průřez tvorbou a na skladby z připravované desky se, možná naštěstí, nedostalo. Cornell se diváky neustále snažil přesvědčit, jak je to skvělé, že jsme se po patnácti letech zase sešli, ale i těch dvacet tisíc věrných (a věřte mi, že na Hyde Park je to zatraceně málo) to bralo spíš se zadostiučiněním než nějak extaticky. Když vám někdo hodinu a půl lije na hlavu kýbl studené vody, je vám všechno jedno. Genius loci, pokud jej ten den Hyde Park vůbec měl, zmizel v nenávratnu. Probral jsem se na konci setu, u písničky 4th of July jen proto, že zafungoval Pavlovův reflex a já se chtěl jít sbalit, abych odjel k babičce. S přídavkem vletěl Cornell na scénu jako uragán, což kontrastovalo s faktem, že ho nikdo nevytleskával; zazněly ještě Rusty Cage a Slaves & Bulldozers a bylo po všem. Ano, bylo to pěkné a kluci jsou šikovní. Je fajn odfajfkovat si číslo v seznamu a doplnit kolekci zážitků, ale za jakou cenu? Pokazit si obraz kapely, protože sledujete jen další zbytečný reunion. Další festival a další den v životě. A který že to byl? Aha, ten, kdy jsem si koupil lístek na koncert At the Drive-In.

Bože, proč to dělám? 

039


040


antony

don’t worry, fafafí REPORT COLOURS OF OSTRAVA 12. – 15. 7. 2012, OSTRAVA TEXT DAVO KRSTIČ, MICHAL, AXE, MAXEL

Jedenáctý ročník Colours of Ostrava, který je nejvýraznějším letním tuzemským festivalem, co se týče šíře a kvality dramaturgie, se přesunul z výstaviště Černá louka do národní kulturní technické památky Dolní oblast Vítkovice, jež byla otevřená jen pár měsíců předtím. A získal tak prostor, který u nás nemá obdoby. Možná že Porta nebo Masters of Rock by tady nevyzněly přiměřeně, ale Colours je akce s velmi různorodou lidskou směskou, od teenagerských rastamanů přes marnotratné roštěnky až po důchodcovské máničky s východní estetikou (jeden z nich se jmenoval velmi případně Fosgen). My jsme byli čtyři: blbec, větrná, insider a popíkář. Tomu říkám komplexní dojem. A hádejte, kdo pronesl tohle: „O tom, kolik kapel by si tady našlo místo, můžeme polemizovat donekonečna, stejně jako o výběru těch, co hrály letos. Každopádně postavit páteční večer na hlavní scéně na linii Bobby McFerrin, Antony and the Johnsons a The Flaming Lips je v kontextu domácích festivalů (a možná nejenom nich) slušná frajeřina. A taky obrovský nárok na návštěvníky, kteří to ale dali celkem slušně a na úrovni.“ Martin o pár stránek jinde píše: „Letos jsem na Primaveru vyrazil podruhé, takže bylo s čím srovnávat. Nejmarkantnější změna byla v organizaci: zmizely fronty. Přitom na festival nezavítalo méně lidí, prý přišlo 120 tisíc!“ A já můžu říct přesný opak. Na Colours zavítalo nejvíce lidí v dějinách ostravské kultury, a to bezmála 32 tisíc, což bylo mimo jiné vykoupeno tím, že fronty byly. Všude. Dobrý den, jmenuji se Michal Horníček

maxel:

report: COLOURS 2012

a nejsem patriot, ačkoliv k industriálu mám coby syn horníka a vnuk valcíře a jeřábnice blízko stejně jako k mateřskému mléku. Jsem zdráv a doma. Mohli bychom začít prostorem? Na Colours jsem byl asi pošesté a Černou louku s hradem a říční lávkou jsem upřímně nesnášel, prostor malý a organizačně málokdy kompletně zvládnutý, musel jsem se vždycky dost přemlouvat, ačkoliv jsem tam zažil hodně skvělých koncertů. Dolní oblast Vítkovice, tzn. lajna koksovna – důl Hlubina – vysoké pece, to je monstrózní zážitek, který naprosto předčil veškerá má očekávání. Čekal jsem obehnaný prostor s kosmetickou stafáží, zažil neopakovatelné pocity, které se s ubývajícím denním světlem neustále měnily. Průchody, podchody, prolízačky, výtahy, plynojem, mrtvé baráky, hluchá okna. Nejlepší kapela festivalu. Já jsem Apačková. Ještě než vyjde najevo, že jsem neviděla vůbec nic (ani stánek s kafem jsem nenašla!), ráda bych uvedla, že jsem se v neděli zašla mrknout do koksovny. Nemyslím afterparty s Buty, ale areál vysokých pecí. Za sto pade vám půjčí helmu a vyvezou vás výtahem s krátkou „přednáškou“ až nahoru na VP1 a pak vás pustí a můžete si jít a vlézt, kam chcete. A je to fakt pecka. Zaprvé je tam super výhled na Ostravu a doly, zadruhé, prohlídka může zabrat i hodinu a vůbec se nenudíte, a zatřetí tam na většině prostoru neprší. Mám bezvadnou fotku ve žluté helmě a nespadla jsem. Průvodce říkal, že za války jim do plynojemu shodili pumu, která nevybouchla, a demontovali ji až o nějakých třicet let později. Dobrý, ne?

Axe:

Areál neuvěřitelný. Samozřejmě ne dokonalý a s obrovskými rezervami, ale pro festival typu Colours of Ostrava

Michal:



naprosto perfektní. První rok samozřejmě přinesl velkou spoustu problémů, něco se možná mohlo pořešit lépe, na ostatní se přicházelo postupně a za pochodu. Ale díky tomuto prostoru mají Colours další trumf v ruce, v porovnání s ostatními akcemi. Letiště prostě nikdy nebude zajímavé (Templehof je výjimka), nikdy vás nebude bavit se po něm jen tak procházet, i když prší. Další devízou je velké množství menších a většinou krytých prostor. Tento ročník přinesl potvrzení toho, že na svoje Colours fanoušci přijedou kamkoliv, změna místa rozhodně nevadila a návštěvnický rekord je jasným důkazem. Nový prostor má veliké možnosti, rozhodně jsou rezervy i v jeho velikosti. Průšvihem letoška jsou hlavně toalety, to bylo skutečně tristní. Fronty jsou jedna věc, stánků vypadalo, že je dostatek, ale možná by to chtělo spíš lepší rozmístění (tohle se týká i toalet). Určitě by stálo za to více využít industriální budovy, nejenom co se týče osvětlení a vůbec vizuálního dojmu, ale třeba i k logistice a informacím, veliké ukazatele s názvy scén by jistě uvítal každý a místa na ně bylo habaděj. Ale to jsou více méně detaily, o kterých se jistě ví. Obrovský prostor pro publikum před hlavní scénou byl jasný, ale jenom pozorovat, kolik lidí odchází z koncertu Parov Stelar Band z Arcelor Mittal stage byl zážitek, cesta byla plná snad třicet minut. Tady Michal, na Colours asi po osmé, už v podstatě doma. Když jsem se procházela areálem, myslela jsem na to, jak by se tam líbilo třeba Einstürzende Neubauten nebo Swans... Podobným festivalem, tedy co se týče kulis, je v Evropě jen německý Melt!. Železné město aka Ferropolis je obestavě-

Axe:

041


postrockové klenby ticha a hlučných průhledů musím mít tu správnou náladu, což po niternějším zážitku nebylo dost dobře možné. Taky jim ublížila obrovská stage a nezájem publika, viz podobné vyznění Animal Collective. Tohle jsou kapely na podium, před které vleze nějakých bratru pětadvacet tisíc lidí? Bez šance, určitě ne u nás. Nemluvě o zvuku.

Davo: Jmenuji se Davo a srovnávat nemůžu, bo jsem byl na Colours vůbec poprvé. Poprvé a hned v novém prostoru. A moc se mi tam líbilo, Front Line Assembly by si tu rochnili blahem, industriální kulisa jednotlivých podií byla působivá i zlověstná, a přestože byl areál rozlehlý, dalo se v něm po chvilce cviku bez problémů orientovat. Podloží, to už byla jiná věc, občas na vymknutí kotníku a holky v plátěnkách musely úpět. Ale lepší, než se po dešti brodit bahnem.

Michal: Jasně, ale nějak se začít musí. Za sebe musím říct, že Mogwai bavili hodně, jejich set byl svižný a zpěv jim slušel. Kronos Quartet s finskou dvojicí byl zážitek z jiného světa, srovnávat se asi nedá. Argument o zvuku je na místě, často se stávalo, že se trochu ztrácel, jako by byl nedostačující pro tak rozlehlý prostor. Ale nikdy to nebylo vyloženě zoufalé, navíc tu jde opět o bolesti prvního ročníku na novém místě. Některé věci se vyzkoušet úplně přesně nedají.

První den jsme tam byli jen my dva s Michalem a já víceméně přijel obšlápnout terén a nasát Kronos Quartet. Padesátimetrová fronta u náramků mi škrtla začátek, ale vpravit se do jejich multimediálního projektu Uniko nebylo těžké. Jednak akordeon vizuálně vděčného punkového skřeta Kimmo Pohjonena je mocný (aniž by byl přehnaně extravagantní), jednak nejzajímavější položkou je z mého pohledu stejně Samuli Kosminen a jeho pady/efekty/samply. Nakonec jsem měl přesně opačný dojem, než jsem očekával: koncert se mi zdál krátký, hudba daleko vstřícnější a průhlednější, postrádal jsem temnější a neproniknutelnější zážitek. Ale když použiju zkratku „world pop“, v tomto případě nezapáchá. A s domácím poslechem objevuju podivně neznámou melancholii smyčců. Se sedmipanelovou projekcí působí celý set magicky a dostatečně střídmě, ale na hloubky bych nesázel. Mogwai byli hned poté příliš vznosní a velikášští, chci říct, že na

Axe:

maxel:

042

Slyšela jsem stížnosti, že konec Mogwai byl „moc nahlas“.

maxel: V porovnání s Mňágou zcela určitě. Zvuk ale nejvíce odesral Antony and The Johnsons s Janáčkovou filharmonií, volume krutě scházelo, aby hlas impozantního androgyna mohl pronikat těly jako měsíční svit, jako raněné ženství. Když se snažíte ignorovat tenhle defekt a ještě máte vedle sebe přiblbla naloženého veselým chlastem, je těžké se plně soustředit. Čím blíže podia, tím lépe. Ale tohle měl být koncert, na který se mohlo léta vzpomínat. Takhle zůstal jen nesrozumitelnou unikátní atrakcí.

Naprostý souhlas. Musím srovnat s Bobbym McFerrinem, na kterého jsme se šli podívat spíš ze zvědavosti a který přilákal na hlavní stage mraky lidí. Přišli jsme právě v okamžiku, kdy si dával vocal jam s Danem Vážkou Bártou. Poslouchat tohle hodinu v kuse je výkon

hodný uznání, ale kupodivu obrovský dav vydržel na místě až do konce setu. Během vystoupení Antonyho se naopak spousta lidí odebrala na pivo a bohužel jsem zažil i kretény, kteří si ze zpěvákova netypického projevu dělali legraci. Když tohle nadvakrát překousnu, byl to nádherný koncert, emocionálním dopadem srovnatelný s Emilíanou Torrini o týden dříve na Pohodě. Bylo až dojemné, když Antonymu v přídavku Hope There’s Someone selhal ve výškách hlas, on skladbu zastavil a pak začal od stejného místa znovu. Zvládne to, nebo už je opravdu unavený? Vystoupal na vrchol s grácií a ještě dokázal, že je jen chybující člověk, přestože s andělským hlasem. Své Ostravany ale Bobby McBeHappy zcela jistě nezklamal, taky si to u něj odestál suverénně největší dav. Nechci se moc pouštět do hodnocení celého setu, protože dojmy ostatních byly až na výjimky nadšené, ale poslední půlhodinu jsem mistra téměř nezaslechl. Doprovodné trio chytře různorodých barev jede jakési muzikální pexeso a nic proti tomu, ale výsledný dojem mi maně evokoval stařičkého George Clintona, kterého před pár lety více než zdatně podpírali Parliament / Funkadelic. O něco mladší McFerrin má opatrnou chůzi, skvělý hlas, ale taky velkorysou náruč, takže prostoru jeho přihrávačům se dostává více než dost, jak dobře ví i Bárta, bylo až dojemně zvláštní sledovat, jak McFerrin pozoruje preludujícího Bártu, sám s mikrofonem svěšeným. Pro mě už poněkud salonní umění pro starší a zachovalé.

maxel:

Davo:

Říkal Michal, že McFerrinův zvukař to vzal tvrdohlavě do vlastních rukou a nenechal si poradit. Tišší, akustické nebo, řekněme, éteričtější záležitosti (asi i tebou zmíněný Antony) jsou na festivalech peklo. Zažili jste někdy na open-airu

Axe:

report: COLOURS 2012

colours 2012

no starými těžebními stroji a ze tří stran jej omývá jezero. Geniální prostor na festival. Mají to super osvětlené a panorama je parádní. Ostrava sice není tak „načančaná“, ale je to autentické a má to patinu. A na Colours taky nehraje tolik techna. To místo se mi fakt líbilo. Taky mě baví chodit po štěrku a šutrech. Netvrdím, že jsem normální, ale bylo to příjemné.


koncert tohoto typu, který by nedopadl blbě, nedůstojně? Michal: Právě, s tím se prostě nedá nic moc dělat, těžko budeš obcházet celý areál a nutit lidi, aby byli ticho, přesto jsem si celkem jistý, že pořád právě jedině na Colours tohle alespoň trochu jde. Co se týče Antonyho, možná tenhle zážitek po letech přehodnotíme. Kdo ví, kolik toho ještě odehraje, letošních asi osm naplánovaných vystoupení už samo o sobě dělá z koncertu na Colours událost.

Ale jo, zažili, Emilíana Torrini na Pohodě, bez problémů, Lamb s posledním materiálem, Junip tamtéž, i když srovnávat cokoliv s Antonym je dost nalevačku. Ale jinak je to o kombinaci velikosti prostoru, publika a zvukaře. Antony měl nad tím prostorem znít jako zvrácený Stvořitel nebo minimálně měl být jeho hlas vytáhnutý přes filharmonii, to dá rozum. Takhle to bylo s vypětím všech sil. Těch posluchačských.

maxel:

Na zmíněný Melt! jsem letos nejela, a to ani kvůli těm železným bestiím, protože mě z programu nezajímalo vůbec nic. S Ostravou jsem to bohužel měla stejně. Ne že by nebylo co objevovat, ale jakou kompatibilitu můžu mít s festivalem, kterému hedlajnují Alanis Morissette a Bobby McFerrin (bez ohledu na zásluhy a osobní preference)? Alanis a Animal Collective a achjo. Dramaturgie akce je specifická a svým způsobem odvážná, ale ať si říká, kdo chce, co chce, line-up je s lepšími evropskými festivaly nesrovnatelný. Argument, že „v tradici sobotních představení pro starší a pokročilé a rodiny s dětmi“ je Alanis v pořádku, neuznám. Úlitbu sponzorům nebo středněproudému publiku už vůbec. Headliner je ksichtem fesťáku a tohle je ostuda. Já Alanis viděla před čtyřmi lety v Kongresáku a ta holka je dvacet let za

Axe:

report: COLOURS 2012

zenitem; není to ani dobrý, ani „exkluzivní“. (Navíc se domnívám, sic!, že za její gáži by tam mohlo hrát deset lepších, zajímavějších a vůbec ne malých kapel.) McFerrin u nás taky hraje furt. Já jsem tu stejně za popíkaře, takže na férovku řeknu, že jsem se na Alanis těšil. První řadovku si občas z nostalgie projedu, protože ji měla moc ráda ta, kterou jsem měl kdysi moc rád já. Zpěvačka vydává v srpnu nové album, takže bylo jasné, že z něj něco zahraje i v Ostravě (vybavuju si, že to něco se jmenovalo Guardian), a stejně tak bylo jasné, že zbytek bude best of s důrazem na nepřekonatelný a nepřekonaný debut. Teorie fajn, v praxi skoro všechno špatně. A nemohla za to ani tak Alanis (úvod měla poměrně slabý – třeba Hand in My Pocket dala tak pomalu, až to uspávalo –, ale s každou další skladbou se pěvecky zlepšovala), jako spíš ty voskové figuríny pod podiem. A tím nemyslím dvacet, třicet metrů od kapely, tím myslím v kotli. Říká se, že Alanis je „one album wonder“, ale v Ostravě to vypadalo, že je sotva zpěvačkou jednoho hitu. Ironic. Tady se poprvé, a troufnu si říct, že naposled, publikum pořádně chytlo. Nebýt davové nevstřícnosti, byl bych poměrně spokojený, vždyť jsem dostal Head Over Feet, Hands Clean a navrch ještě Uninvited ze soundtracku City of Angels, což jsem vážně nečekal. Davo:

Axe: Takže jinak: kdo byl na Ostravě nejlepší?

Nejlepší kapela byl jeden děravý barák kousek za camel budkama, ale jinak jsem ocenil Animal Collective, jak to bylo klopýtavé a přehulené tím neposlouchatelným směrem, jak se to na hlavní stage vůbec nehodilo. Upozadili melodickou sílu sborů a měkčí polohy studiové nahrávky a naopak vytáhli ty noisové a zdánlivě kazové.

maxel:



Davo: Z pohledu davu (nikoliv Dava, toho

nejvíc smetl Antony) byla na Colours asi nejlepší Zaz, přestože na mě to byl o trochu větší cirkus, než normálně snesu. Celý podvečer lilo, ale před začátkem setu pěkné Francouzky vysvitlo slunce a za podiem se objevila duha. Tohle byl kýč, to na podiu naštěstí ne. Energické do sytosti, snad jen některé skladby byly natahované až neúnosně a hlavně – dokud byla Zaz na území šansonu či kavárenského jazzíku, šlo to jak po másle, ale ta rocková poloha, to byla křeč. Taky vázla komunikace, ale za to si můžou Francouzi sami, když si myslí, že jejich jazyk je světovější než angličtina. maxel: Z pohledu závěrečných hodnocení

říkají všichni Zaz, ale tomu se musím trochu smát. Ano, dokud jela šansony, mělo to úroveň, ale její popík načichlý různými „exotickými“ vlivy byl ještě o kousek nepřesvědčivější než (svého času) –123 minut, které mi místy připomínala. Pánové prominou. A její „živelná“ a „komunikativní“ šou mě nemohla vytrhnout. Nejlepší asi Hugh Masekela, o Antonym a Mogwai už byla řeč, skvělí byli Staff Benda Bilili a taky závěrečná Janelle Monáe. Hodně energický koncert připomněl zlatá léta soulu a třeba i nezapomenutelné vystoupení George Clintona před lety. Další vrcholy z vyprávění – hlavně prý Orquestra Típica Fernández Fierro a Ibrahim Maalouf, oba koncerty v Gongu, krytá scéna pro 1500 lidí opravdu táhla. Vždy bylo vyprodáno, otázkou je, zda v následujících letech nezkusit model à la Primavera Sound, která na podobně exkluzivní prostor raději prodává něco jako místenky. Není to o penězích, spíš o odvaze vydat se přes celý areál a pak se na kýžený koncert nedostat. Osobně mě nejvíc mrzí koncert The Flaming Lips. Už několik let mám pocit, že svoji svo-

Michal:

043


044


colours 2012

bodu a tvůrčí rozlet trochu přehánějí, zdejší vystoupení to jen potvrdilo. Narozdíl od loňské parády na Primaveře šlo o těžké vystoupení, které, kromě té klasické show, vlastně nikdo pobrat nemohl. Kdyby šlo o fanoušky kapely, tak možná, ale Flaming Lips jsou v ČR málo známí a tohle jim asi moc nepomohlo. To mi připomnělo, že jsme s maxelem na Colours neviděli Portico Quartet – na Pohodě jsme je aspoň slyšeli – právě z toho důvodu, že byli v sále s omezenou kapacitou, navíc hráli v době, kdy slušně lilo, takže bylo jasné, že se do Gongu bude chtít uklidit co nejvíc lidí. Ale jestli tam byl takový vydýchaný vzdoušek jako v sousedním kinosále, kam jsme se z nostalgie šli mrknout na závěr Trainspottingu, tak to potěš koště!

Davo:

Co dost sráží fejs festivalu nebo alespoň hlavní stage, je přítomnost tuzemských „hvězd“ v hlavním vysílacím čase. Zatímco Pohoda jim dá prostor v odpoledních hodinách a večer se soustředí na ty, kteří mají sílu a potenciál zvládnout tak velký prostor (který není zdaleka tak olbřímí, jako byl na Colours), v Ostravě musí nutně dojít na Bártovu Illustratosphere (domácí publikum jim rozumí ještě více než Bobbymu), Mňágu a Žďorp („A tohle bude písnička nejlepší slovenské punkové kapely Slobodná Európa...“) a Buty. To je samozřejmě můj problém aneb jak zpívají Chase & Status: It’s no problem for me/ but it’s a problem for you! Jenže když už Colours hledají něco taneční elektroniky, sáhnou po Apollo 440 (loni) nebo Banco de Gaia (letos). Asi takhle.

maxel:

Michal: Tak jako upřímně, Daniel Bárta hrál asi od pěti odpoledne a Buty se snad oželet dají (do Ostravy patří). Právě Ostrava už několik let až na výjimky (Nohavica dva roky zpět atd.) drží model na hlav-

report: COLOURS 2012

ních scénách domácí kapely odpoledne, případně po druhé ráno, jinak striktně zahraniční hvězdy. Letos na dvou největších scénách festivalu dohromady sedm domácích vystoupení během čtyř dnů, to je myslím vypovídající. Dlouhodobě jsem byl kritický k dramaturgii domácích interpretů, ale myslím, že i tady došlo k velkému posunu. Na tomhle se samozřejmě nemohou shodnout ani dva lidi, natož třicet tisíc. Dobře, beru zpátky, Buty mají novou desku, celkový počet není vůbec strašný a na loňského Divokého Billa nakadil pes. Další problém mám s tím, že hudební program začíná až kolem cirka čtvrté odpolední, takže pokud tam jste čtyři dny, máte dost co dělat, něco dělat. Je fakt, že jsou tu divadla, projít Ostravu taky stojí za to, což jako téměř místní moc neocením. Navíc se dramaturgicky dbá na to, aby se kapely nepřebíjely, takže dav se valí z jedné stage na druhou téměř ve stejné chvíli, navíc to opticky vypadá, že Colours jsou čtyři dny plné hudby. Jistě, Colours v ulicích, kvituju. Ale to, co se na Pohodě lehce vleze do dvou a půl dne, a máte pocit, že procházíte cukrárnou plnou cukrbliků, tady je roztahané na dny čtyry, bez další metafory.

maxel:

v našich končinách strop, možná může návštěvnost vzrůst o jeden nebo dva tisíce, ale o moc víc ne. Pokud se tedy nezačne budovat promo směrem do Evropy, podobně jako to dělá zmíněná Primavera nebo třeba Exit Festival v Srbsku. Tohle je jediná šance, jak přivést další a nové diváky, jinak to bude pořád přetahovaná s ostatními akcemi. I proto, že v Čechách pořád strašně moc záleží na line-upu nebo respektive hlavních hvězdách. Myslím, že právě jedině Colours na to (a s tímto areálem v zádech zvlášť) skutečně mají. Tedy dostat se do pozice, že na festival bude pravidelně jezdit přeš třicet tisíc lidí – protože Colours. Jak už bylo řečeno na začátku, areál to vyhrál. Nejlepší kapela tento rok. Axe: Čtyři dny jsou vůbec strašně moc. Na

to je i nejmladší z nás moc starý. Závěrečné povzdechnutí nad počtem toyot? Je to opravdu nutné? Který že to byl ročník? Na druhou stranu v toyotách měla firma provozující toi-toi skvělé samolepky...

maxel:

Mě dostalo: Rockerova slast není jenom chlast.

Davo:

Axe: Jachacha!

Klasické srovnání Colours vs. Pohoda. Pořád to nedokážu pochopit – Pohoda je skvělý festival, ale úplně jiného druhu, naprosto. Colours jsou víc do široka, možná i mainstreamovější díky tak velkému záběru. Pohoda je zase moderní, všechna čest, a skutečně delikátní, ale přece jen pro jiné publikum. Navíc jsou na Slovensku téměř jediní, což je extrém. Ve stejný víkend jako Colours letos probíhalo Creepy Teepee, Mighty Sounds a Masters of Rock. Daleko větší problém než porovnávání těchhle dvou skvělých akcí vidím spíš v jejich následném růstu. Třicet plus je Michal:



Davo: Pak tam ještě bylo: Tvrdá hudba – Měkké pohlazení – Harmony. Axe: Asi nejlepší na fesťácích tohoto typu (s programem, který máte upřímně v lokti) je „potkávání“. Víte, jednou za rok, pivo a retko, politika a počasí, langoš, tullamorka z plastového kelímku, jednou na záchod, aby vás urolog nenechal zavřít, někoho ztratíte, někoho potkáte, vybitej telefon, ostuda v taxíku, ranní sušák a kocovina, která přejde, až když v šest povečeříte česnekovou polívku.

Ráda jsem vás viděla!

045


photoŠsamholdenphotography/typodesign www.sandstudios.cz

046

www.scrapesound.org

www.dsmacku.com

www.musicbar.cz


048

ovšem jak říká pán kladiva František Štorm, zkuste si sami uprostřed tmavého lesa zařvat: „Pojď si pro nás, Belzebube!“ 054

am i your son?

pojď si pro nás

RECENZE THE MARS VOLTA

PROFIL GHOST

TEXT COCO

TEXT VIKTOR PALÁK

050

056

čisté duševno

hvězdy a pruhy

RECENZE SIGUR RÓS

FROM BOSS TO YOUNG... AND BACK AGAIN

TEXT ONDŘEJ FILGAS

BRUCE SPRINGSTEEN & THE E STREET BAND, 11. 7. 2012 PRAHA

051

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

obsah hrudního koše RECENZE JóNSI

058

TEXT joe cribber

the heart gets darker from here

052

RECENZE GALLON DRUNK

kouzlo nechtěného

TEXT COCO

recenze >

RECENZE EXITMUSIC TEXT MICHAL PAŘÍZEK

059

rychlé šípy 053

RECENZE THE WALKMEN

binární soustava přírody

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

RECENZE DVA TEXT COCO

060

XPLAYLIST.CZ minirecenze



047


RECENZE THE MARS VOLTA (US) NOCTOURNIQUET (WARNER, 2012) TEXT COCO

„Je toto eště prog rock? Alebo čo toto...???“ Já nevim, proč se díváte na mě? Poslouchám je ještě z předminulých dob, což se před avizovaným návratem At the Drive-In může hodit. Ale zároveň to nemá žádnou relevanci. Naučil jsem se jezdit na kole ve třech letech a dneska poznám, kdo zobe armstrongovy kapsle a kdo trhá silnici silou vůle a týrané bolesti. Co schází? Věčná radost, hravý vesmír. A to jsou The Mars Volta, chladní géniové magmatické energie. Vězňové tvůrčí síly slepují pytlíky ticha a dovnitř se usmívají. Vězňové-tvůrci, nejvyšší stádium svobody. Kdo by čekal, že Bixler-Zavala a Rodríguez-López vydají v roce dva dvanáct desku, o níž se bude říkat, že v tom nejlepším (a konečně) navazuje na De-Loused in the Comatorium? Nevím, čím to je, ale vlastně znám hromadu jejich odpůrců a jen velmi málo milovníků. Možná to souvisí s exhibicionismem, který je jim vyčítaný, s chladnou koncertní přehlíživostí, které si tehdá v Roxy musel všimnout i ten, kdo nevytáhl paty od baru. Možná je to převelikým množstvím not, délkou skladeb i nahrávek, možná je to tím, že všichni sólují jako zběsilí a jejich monumentální melodie a ostré zvraty jsou příliš i na postarší progrockové fanoušky, kteří nevěří na hardcore, stejně jako punkeři nerozumí progresivním tendencím rockové epi-

048

ky. A aktuální Noctourniquet začíná zdánlivě ztěžka, klopotně a disharmonicky, jak jsme jen u nich zvyklí. Jen a přesně tak, aby mohla zazářit úchvatná dvojka Aegis. Cedric vykládá na stůl všechny karty a má tolik balíčků, že než skončí, budete o rok starší. A bude k tomu zpívat „A smelter pile made by the debt collector/ where the children should be seen, not heard“ a v hlavě se vám začne odvíjet dlouhá bajka o nesmyslnosti umění a potížích talentu, nic nového pod amputovaným sluncem, „even if there is no way back home/ I’m not running away“. Songů je víc, to znamená, že jsou kratší, a na předchozí Octahedron navazují posmutnělou atmosférou a pomalejším tempem, kdeže jsou hbité latinocoreové vypalovačky, o kterých se zmiňují už první přírodní jazyky. S odchodem klávesisty Owense mají velký prostor elektronické podkresy, a i když se kritické hlasy rozplývají nad tradičnější písničkovostí, já vidím širší ambientní rozsah a tekutou strukturu skladeb, jakkoliv jsou tu známé začátky a osahané postupy, viz divoká eskapáda Molochwalker. Čímž se dostáváme k tradičně enigmatickým, postmoderně postsymbolistickým názvům tracků, ve kterých se mísí jazyky, filozofie i reklamní švunk zdobného slova: Dyslexicon, Lapochka, Imago, Vedamalady nebo nejdelší Empty Vessels Make the Loudest Sound. Spíš než o sloce a refrénu bych uvažoval o nápovědách, repetici, zvoláních a tušených odpovědích, kolujících motivech, rytmických rotačkách a Cedricově vokálním krasohledu. Někdo uvnitř mě říká, že

mars volta

am i your son?

tohle jsou nejlepší Pink Floyd paralelního vesmíru, někdo druhý nechce slyšet žádné jméno, každá věta je zavádějící, nevýstižná. Balady? A co s tím? Kdybych měl být vulgární, řekl bych, že Mars Volta jsou jen pro hledače nových cest a neznámých povrchů, nových hloubek, ale v takovémto kontextu je originalita vnímána jako poněkud účelové a masturbační řešení. Kdybych poznamenal, že Mars Volta už dávno dosáhli hranic, kdy mě nezajímá písnička, ale spíš nová krajina, budu za pozéra. A kdybych měl vyjmenovat hity, vedl bych řeči o nenápadných kompozicích, jejichž kontury a barevné spektrum vyniknou až po době delší, než je reklama na pivní futrál a koženkovou sedačku. Pohled z okna, mihotavé vědomí a věčná nejistota. Zaříkávaný smutek. Je nutné použít slovo koncept, abych odradil i ty poslední? Jako nejlepší romány i tenhle můžete považovat za příběh, a pokud vás to baví, máte čas a jste hraví, můžete proplouvat dalšími vrstvami významů a třeba luštit texty, které snad vycházejí z dětských říkánek, Solomona Grundyho, báji o Hyacintovi nebo taky dvojčatech a labutích. Nebo taky vůbec ne. Šedesátkové reminiscence nevnuká pouze kvákající kytara, ozvuky filmového bigbítu jsou tak výrazné, že pokud bych přebral, musel bych napsat, že Zdeněk Liška spolupracuje s Radiohead. A window to my night?

„Kolotoč hráčů na zlatejch koních/ obtáčí svět jak lesklej fáč.“

recenze: mars volta




049


čisté duševno RECENZE SIGUR RÓS (ISL) VALTARI (EMI, 2012) TEXT ONDŘEJ FILGAS

Valtari je islandský výraz pro „parní válec“, což je výstižný popis valné části dosavadní tvorby islandské čtveřice Sigur Rós. Jak sám zpěvák a kytarista Jónsi Birgisson k nové desce uvedl pro britský hudební magazín Q, „ta hudba po vás tak nějak přejede, v dobrém slova smyslu“. Ale Valtari, jejich šesté studiové album, je trochu jiný parní válec. Totiž krásný, pokud se tak dá vůbec popsat. Narozdíl od materiálu z předchozích dvou LP, který se orientoval na jednotlivé písně, je Valtari silně nelineární – proto je nejlepší poslouchat jej najednou, ne kousek po kousku. S tím také souvisí jakási „soundtrackovitost“ celého díla, ale je-li to dopad Jónsiho nedávných aktivit kolem posledního filmu Camerona Crowea Koupili jsme zoo, zůstává skryto. Zcela určitě ale jde o odraz vyzrálosti jednotlivých členů. „Teď můžu popravdě říct, že tohle je jediné album Sigur Rós, které jsem si po dokončení nahrávání pustil ve vlastním domě, a to s potěšením,“ nechal se slyšet tichý a enigmatický baskytarista Georg Hólm. O zvuku samotném se dá hovořit jen nedlouze. Snad krom Ekki múkk a titulní Valtari nejsou jednotlivé skladby výrazně vyhraněné nebo něčím specifické. Jde o jednolitou stěnu dramatických klavírních akordů a měkkých kytarových tónů s občasnými stupňovanými výbuchy bicích v závěru. Celé by se to dalo nakreslit žlutou temperou jako textura na set žulových kočičích hlav. Dnes, když jsem skočil do podolského bazénu plného

050

dětí, mě napadlo, že je to jako otevřít oči v moči. Trošku to štípe, ale otevřete je znovu. A znovu. I v elegantním minimalistickém hávu Valtari chybí niterná bezprostřednost starších desek Ágætis byrjun nebo ( ), díky nimž se Sigur Rós stali tolik důležitou skupinou předešlé dekády. Je to možná právě to, na co narážel Hólm: teprve s narůstajícím věkem posluchače a velkou trpělivostí odhaluje album své přednosti. Valtari to trvá, ale nakonec vás dostane. Severská parta dosáhla určitého stropu a je otázkou, co bude dál. Další album našlapané bombastickou ambientní krásou? Těžko říct, ale je zřejmé, že přízraky ze Sigur Rós pomalu vyčerpaly značnou část hudební látky, a to je skutečnost, která se nedá ignorovat. Pohár krásy se naplnil. I když jsou pravděpodobně nejplodnější postrockovou skupinou naší generace, mají problémy s odrazem z komfortní zóny. Přesto je Valtari velmi dobré album. V určitém rozpoložení bych dokonce řekl, že je výborné, ale to už bych jen lovil přívlastky z dob Ágætis byrjun, ( ) a Takk…. Troufám si tvrdit, že pro tyto hudební pionýry není už jednoduše možné zplodit něco lepšího. Zbytečně dlouhou dobu se snaží definovat sami sebe tak intenzivně, že zapuzují přirozené změny své estetiky. Neumím si představit, že setkání, které se odehrálo před lety, by mohlo nahradit něco bohatšího. V každém se jednou zklameme, dříve nebo později.

Valtari ale, přes všechna úskalí, ukazuje, že i v tomto případě to bude později.


sigur rós

obsah hrudního koše

RECENZE JÓNSI (ISL) go (XL recordings, 2010) TEXT joe cribber

Co je to za hýkání? Zní to, jako kdyby někdo protáhl kočku Thoma Yorka továrnou na výrobu Soft Kitty. To má být alternativní soundtrack k Zachraňte Willyho? Nejblíž, kdy se tenhle chlápek dostal ke koulím, bylo... ehm. Dospívání není jednoduché, ani to posluchačské. Island je pro milovníky netradiční hudby magické slovo. Björk, Múm, v poslední době třeba Ólafur Arnalds a... Sigur Rós. Pětice, která svým originálním zvukem dobyla svět, aniž by se zaprodala, a ve chvíli, kdy mohla vydat cokoliv a úspěch by byl zaručen, si dala přestávku. Čas na rodinu, odpočinek od divných kravaťáků, kteří se kolem nich najednou vyrojili. Frontman Jónsi ale nezahálel a k dřívější spolupráci s přítelem Alexem na ambientním albu Riceboy Sleeps přidal kolaboraci s Tiëstem, nazpíval song k animáku Jak vycvičit draka, který měl na krku dvorní režisér domovské kapely, a někde mezi tím vydal sólovou desku. Materiálu měl nastřádáno spoustu, ale brát kolekci Go jako vybraná béčka singlů Sigur Rós by byla velká chyba.

recenze: jónsi & sigur rós

Překvapení se nekonají; Jónsi se nemůže vzdát svého trademarkového falzetu, tak charakteristického pro zvuk jeho kapely, a ten táhne dopředu i sólovku. Ať už jako štětec, který vytváří výslednou zvukovou malbu, nebo jako jedna z barev pečlivě sestaveného obrazu, plného kytar, piana, palety píšťal a cinkátek, výrazných perkusí, citlivě zakomponované elektroniky a v silných momentech i vytažených smyčců. Místy post-pop se spoustou hudebních kudrlinek, jindy post-rock ořezaný na samou kost melodie. I v nejepičtějších chvílích až lyricky folkový, a s poselstvím ukrytým v textech i hudbě. Jónsi se vzpírá zařazení do jakéhokoliv hudebního žánru a nedostatek invence ho netrápí: Go je tak originální, jak po pěti albech Sigur Rós může být – a přitom stále dokonale průzračné. A to i přes nezvyklé míchání islandštiny, islandské angličtiny a tradičního „nesrozumitelného kvílení“, jehož zdrojem rozhodně nejsou hlasivky. Jónsi roztáhne obsah vašeho hrudního koše do metafyzických rozměrů a nechá tam vyrůst alegorický les, notami vetknutými do korun stromů. Les, který nemůže zničit ani devastující Tornado, které trhá optimistickou zvukomalebnou flóru a faunu. Les se rozroste do výšky i šířky, až se koruny stromů



rozpustí v mlze smíření. Zůstanete ve stavu nepřítomnosti, dokud si neuvědomíte, že poslední desítky minut jste vězněm vlastního ticha, rozechvělého dozvuky a vibracemi, které ve vás zanechala hudba. Někteří interpreti vás ovlivní natolik, že kvůli nim zatoužíte hrát na některý hudební nástroj nebo zpívat. A pokud máte vůli, i se o to pokusíte. Jónsi ten hudební nástroj udělá z vás: ve vteřině nechá vaší duši rezonovat a pomalu splývat s hudbou i sebou samým a v momentě, kdy se aktivita myokardu sjednotí s ekvalizérem, zasáhne naprostým uvědoměním, orgasmem duše. Radost, smutek, tichý vztek, melancholie, smíření – LSD digitálního věku. Go není instantní pop typu Vysyp, zalej, zamíchej, spolkni a nech to na orgánech. Jónsi je upřímný, nic neschovává. Kdo chce, může si v něm skrz jeho hudbu číst jak v otevřené knize. Stačí otevřít uši a vidět.

Buďme rádi, že to můžeme zažít, budoucí generace našich dětí, jako vystřižené z Cronenberga, nenechají podobné jedince přejít pubertu.

051


RECENZE EXITMUSIC (US) PASSAGE (SECRETLY CANADIAN, 2012) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Je to osobní. Žádný univerzální metr na všechny indie holka/kluk modely současné scény neexistuje – buď chytnou za srdce, nebo prošumí bez povšimnutí. Spojuje je lákavá forma, jednoduchost a často i nedostatek originality. Důležitá je i křehkost a dráždivost osobních vazeb. Exitmusic jsou partnerskou dvojicí, která se pokouší zaznamenat vzájemný puls do genového řetězce hudby. Vychází z podobných zdrojů jako Cocteau Twins (nebo label 4AD osmé dekády), Portishead nebo, jak napovídá název, Radiohead. A také shoegaze, filmová hudba, dream pop, Julee Cruise... vyberte si. Koncentrace a poměr ingrediencí debutu Passage, jež vychází půl roku po EP From Silence, se liší track od tracku. Skladby jsou dramatické i něžné, někdy lehce teatrální, jindy hitově explodující. Půvab Exitmusic vychází z manželského jiskření ústřední dvojice Aleksy Palladino a Devona Churche. Nejsilnější momenty přicházejí s živými bicími a velkým „skupinovým“ zvukem. Stars, The Night, Storms nebo Passage a White Noise jsou hitovky, v druhé polovině dostávají slovo přemýšlivé a složitější kousky, ve kterých jsou Exitmusic nejvíce zaměnitelní. Nesnaží se jen budovat atmosféru, ale dávají skladbám dramatickou linku, osobní prožitek, odraz života. Pocitová tápání a nejisté úkroky stranou jsou

052

ovládnuty chytrou koncepcí. Exitmusic klamou tělem – navenek působí zadumaně a snad i zranitelně, přitom mají jasnou vizi. Co dostává dvojici (naživo je doplňuje bubeník a klávesista) do první ligy, je především zpěv Aleksy Palladino. Dokáže nejen zaujmout, ale vyvolává mnohem hlubší emoce, často nutí k reakci. Současná královna Victoria Legrand z Beach House získala během pár měsíců desítky následovnic, ovšem její pozice je pro Aleksu pouhým začátkem. Atmosféru písně dokáže otočit smyslným témbrem, vokál v momentě zhrubne a začne se lascivně pitvořit. První slabiky titulní Passage mazlivě povaluje po patře s důrazem na každé písmeno, vzápětí hlas vybuchuje do jásavých girland výšek v refrénu, načež se vrací do vrnivé polohy a nakonec každého doráží neosobní recitací. Takhle si hraje s každou písní. A decentní polykání koncovek je – stejně jako jemný náznak šišlání – sexy a jen podtrhuje dokonalost. Třeba jako pihy. Aleksu možná znáte z televizního seriálu Boardwalk Empire, kde exceluje v nevelké roli manželky jednoho z hlavních hrdinů. Kdykoliv se objeví na obrazovce, strhává na sebe veškerou pozornost. Podobné je to s Exitmusic – nikterak objevná (navíc populární, rozuměj obvyklá) hudba má díky Alekse grády a pouhými několika tóny si vynucuje pozornost.

Přirozeně a snadno, s kouzlem nechtěného.

exitmusic

kouzlo nechtěného


binární soustava přírody RECENZE DVA (CZ) BOTANICULA (MINORITY, 2012) TEXT COCO

Album vyšlo kromě komprimovaných formátů na vinylu, tedy na vinylech, ruce se mi chvějí: černá, tyrkysová a jantarová edice! A asfaltový průsak fakticky vypadá jako včela zastavená v letu, zaseknutá tramvaj pokaženým vzduchem. Barvy všechny. Pamatujete na Ivu Bittovou? To byl kdysi prototyp obecně uznávaného muzikálního blázna, který prozkoumává netušené (nejen) vokální krajiny, tedy do té doby, než vystoupila v Madison Square Garden a zahrady v jejím hlase dostaly zcela jiné konotace. Ale kdo by se ušklíbal nad tím, že dámy v saku o ní hovoří ve foyer (nesklonné substantivum), když divadla jsou i pro lidi (nestranné specifikum). Moje první deska na vinylu byla Dunaj a nikdo neuměl skládat hudbu-řeku tak jako oni. Jiné principy, jiná voda. Královéhradecké Kratochvilné manželsko-sourozenecké duo od samého počátku nadbíhalo zahraničnímu publiku v tom smyslu, že jejich použití češtiny bylo značně nečeské, moc se mi nechce do řečí o svahilštině a dialektickém kontinuu konžské volty. Že je tady všechno jaksi mešuge, dokládají už jejich starší projekty, odkazující k „původní“ profesi. Divadelní soundtracky, autorský hudební doprovod k němému Caligarimu nebo k Mélièsovým obrázkům, hudba k tanečním představením a dalším pohybovým performancím, album telefonních vyzvánění Ringtones for mobile Uphones. Vzhledem k mnoha závazkům je podivu-



hodné, že stihli během čtyř let odehrát na 250 koncertů od Aše po Réunion (a vydat tři regulérní alba a několik dalších nahrávek plus kolaborace a remixy). Jazyk neznámý, hudba nezařaditelná. Kabaretní freakfolk nebo cirkusová folktronika nebo elektro-akustická selanka nebo kuchyňský beatbox. Nebo nebo. Nebo, zcela od věci, nepřekvapí, že po řadě filmově-divadelně-scénických soundtracků se dali i na gamesy. Amanita Design pravidelně sbírá komunitní ceny, nejčastěji v součinnosti s Tomášem Dvořákem (Floex), Samorost nebo Machinarium. A nová point&click počítačová hra Botanicula je na tom podobně, získala „herního Oscara“ (což je mimochodem pěkná kravina, to slovní spojení). Hudba je to pěkná, a to hlavně proto, že kombinuje roztodivňoučké mrouskání CocoRosie s temnějšími ambientními plochami až „undergroundového“ charakteru. Čekujeme osmibitový punk, casadyovský témbr-pop, žabí variace na pokleslé hity, hravou vývařovnu Kittchen (na večeři přišel kytarista Brabec) i ozvěny sólových alb. Tradičnější folkové melodie a písničky střídají jednomotivické cárky, hudba se drolí do zvuků a citoslovečných bakchanálií, zurčivý potůček podělaných udělátek krásně souzní s lesknoucím se okem do slunce strčeného lesa, vodní odrazky šumí v holinách a čemílek i pičimůrka se prohánějí vydlabaným pařezem jako vlastním snem. Krajinkou. Juchů a level tři. Nebo houby, hodně houbiček. Nebo Mrs Mushroom Likes LCD Soundsystem.

Nebo kýhovýra.

053


054

RECENZE: OF MONTREAL


pojď si pro nás PROFIL GHOST (SWE) OPUS EPONYMOUS (RISE ABOVE, 2010) TEXT VIKTOR PALÁK

Metal je už desítky let živ ze dvou protikladů. Jeho masové polohy spějí kupředu tempem fronty u stánku s pivem, ale poslouchá je stále impozantně početné stádo. Minoritní polohy pak představují jakousi infuzi od kořenů, bez níž by zdechlo i to už dávno rozkvetlé. Pokud je ovšem pro tvrdou hudbu poslední dekády něco příznačné, je to skutečnost, že stádo nechce nechat onu infuzi vyniknout. Stadiony tak vyprodávají stále stejné kapely a (relativní) synonyma úspěchu, za jaká můžeme považovat Meshuggah, Opeth či Mastodon, svůj Ed Force One na cesty nevypravují a troufám si tvrdit, že ani nebudou. Gojira před pár lety autoritativně zkrotila dav festivalu Brutal Assault, přesto ji publikum Slayer, jimž předskakovali před pár týdny, odzívalo. Na obzoru se však zjevila kapela, která tohle může změnit. Ghost. Úspěch švédských zakuklenců je pochopitelný, ale i vítaný, protože se po dlouhé době objevila oblíbená kapela, jejíž na první poslech atraktivní riffování má i druhý plán. Je zřejmé, že hrátky s identitou táhnou, stejně jako spiklenectvím vyživovaný kult. Čím přitáhli Slipknot, tím si pozornost získali i Ghost a získá ještě bezpočet kapel po nich. „Chceme zůstat anonymní“ je mnohem výživnější než „máme skvělého zpěváka“ nebo dokonce „nechal jsem si vytetovat krocana“. Stylizace kazatelů v hábitech, jež lechtají křesťanskou obraznost, ale nikdy nejsou příliš adresné, jim zaručila, že se o nich bude

RECENZE: ghost

mluvit, i když zrovna nepůjde o hudbu. Kdo se skrývá za maskou jednoho z Bezejmenných démonů (Nameless Ghouls – pozn. ed.) či samého Papy Emerita, který nedává rozhovory, a když už, jedině přes hlasový modulátor? U Ghost dokonale zafungoval model „budíme dojem uzavřeného kultu, ale jsme přístupní všem“. Když si pak debutové EP Elizabeth oblíbil Fenriz z Darkthrone, triko s jejich logem oblékl James Hetfield a In Flames vylezli na podium v jejich kostýmech, pomocí přirozené podpory shora zamířili Ghost tamtéž. Jejich aktuálnímu úspěchu však předcházela trpělivost a píle – slávy si s touhle kapelou neužijete, dát dohromady kněžské řady chvíli trvalo. A tak zatímco takoví Beastmilk zůstávají navzdory podobnému zvuku širšímu publiku skryti a The Sword jsou sice taky retro, ale bez druhého plánu, Ghost skórovali díky nesporné vypočítavosti, ale taky chytrému využití momentu překvapení. Ghost, kteří na příznačně velikášsky pojmenované desce Opus Eponymous vzývají ducha hraběnky Bathory i samotná pekla, se inspirovali jak psychedelií květinové Ameriky, tak duchem prapůvodního doomu, tvrdou éteričností Blue Öyster Cult i předvádivostí, jakou do svého pojetí heavy metalu vnesl King Diamond. Jejich škádlení satana má ale nejblíže 70. letům a rozhodně netouží mít co do činění s praktikami, o jaká se po Venom začal pokoušet kdekdo a činí tak dodnes, aniž by mu došlo, že když satan pořád nepřišel, je něco špatně. Být příliš zjevný je někdy na škodu, ovšem Ghost v mnohém klamou tělem.



Opus Eponymous je černokněžnickou mší, která se obejde bez keců o světanápravné konceptuální desce, jaké metloši tak žerou, aniž by se obtěžovali číst texty. Namísto nich přichází průzračná retro-invokace, ze které čiší cit pro zvolenou stylizaci i osvěžující víra v to, že pádnost kytarové hudby není přímo úměrná její tvrdosti. Jistě, uctívání satana je klišé, ke kterému je fajn přistupovat skrze pastiš, jakou do značné míry Opus Eponymous je. Ovšem jak říká pán kladiva František Štorm, zkuste si sami uprostřed tmavého lesa zařvat: „Pojď si pro nás, Belzebube!“ Divit se úspěchu Ghost nelze a rovněž nepřekvapí, že se tak děje kapele s jednoznačnou retro stylizací i zvukem. „Návraty“ nepřestávají táhnout a tento funguje i díky tomu, že na první pohled nemá ambice, které srážejí tolik temných knížat s elektrickou kytarou. O to více zaujme, že Ghost stoupají nahoru ani ne tak díky internetu, ale spíše staré dobré šeptandě, která stupňuje zájem i napětí více než libovolný youtube stunt. Ghost vzývají bubáky, nikoliv reálné nebezpečí. Zároveň potlačili nutkání metalu ke (strojené) autenticitě a vědomě se jali odlišovat přepálenou a staromódní, byť účinnou stylizací. Tomu, abychom se jí posmívali, zabraňuje podmanivá zábavnost rituálu i to, jak díky své sebereflexivitě nemůže být k smíchu.

Snad jen dávat coby přílohu do časopisu papírovou papežskou čepici s logem nemuseli...

055


FROM BOSS TO YOUNG... AND BACK AGAIN BRUCE SPRINGSTEEN & THE E STREET

BAND, 11. 7. 2012 PRAHA

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Jeden z mnoha silných momentů červencového koncertu Bruce Springsteena a jeho E Street Bandu v České republice: mezi tituly písní, které si publikum přálo slyšet, se objevila Blowing in the Wind. Ať už to bylo myšleno jakkoliv, Boss zachoval dekorum a s úsměvem prohlásil: „This is the other guy!“ V začátcích jeho kariéry se na Columbii sázeli, kdo nahradí Boba Dylana – zda to bude on nebo Tom Waits. Nepovedlo se to ani jednomu a v posledních letech má Springsteen víc společného s úplně jiným písničkářem, Neilem Youngem. New Jersey a Kalifornie, dva odlišné státy, přeplněné ulice a pustá údolí, Amerika a Kanada. V posledních letech oba trubadúři dělají, co mohou, aby „své“ mocnosti vrátili hrdost, odhodlání a sebedůvěru. Každý po svém, v jiné rotaci – ale vlastně velmi podobně. V pondělí 11. září 2001 se svět obrátil vzhůru nohama. V zemi, jejíž území – kromě útoku na vojenskou základnu Pearl Harbor – byla světových válek ušetřena, byť obě pomohla ukončit, vypukla válečná vřava. Teroristický zásah zahýbal světem a hlavně vnímáním obyčejných obyvatel Ameriky. Mnoho umělců téma použilo a jednoho z nich to probralo z letargie. Bruce Springsteen se už pár let předtím snažil na albu The Ghost of Tom Joad (Columbia, 1995) probudit ducha staré dobré Ameriky, ale přes relativní úspěch se to tak docela nepodařilo. Zato The Rising z roku 2002 se stalo hitem a zna-

056

menalo návrat kapely, se kterou slavil největší úspěchy. Titulní skladba Waitin’ on a Sunny Day nebo hymna My City of Ruins zvedaly náladu, z reliktu osmdesátkového rocku se najednou stal hrdina a věrozvěst. Neil Young se tehdy držel. Tragédie ho zasáhla, ale otevřené poselství si šetřil. Na soulovém albu Are You Passionate? (2002), které zní díky spolupráci s memphiským souborem Booker T & The M. G.’s zcela odlišně než cokoliv z jeho minulosti, sice jedenáctému září několik písní věnoval, ale spíše z piety. Ani v dalších letech nic nenasvědčovalo tomu, že by se chtěl k situaci ve Státech a světě vyjadřovat. Proč taky, coby Kanaďan? Ale na přelomu dubna a května 2006 přišel Young s rozzlobenou standartou Living with War a The Boss zase s poctou Petu Seegerovi We Shall Overcome. Obě kolekce měly jediný cíl: probudit zájem davů, nabudit je, upozorňovat na problémy. Pochvalná hodnocení ředila řeči o tvůrčí krizi (Bruce) a zbytečných starostech (narážka na Neilovu národnost), fanouškovskou radost ale nepokazily. Skvělá alba měla úspěch a také pozitivní dopad na kariéry obou zasloužilců. Young znovu objevil noise a hrubé tóny, Springsteen oživil přímočaré plnokrevné motivy country rocku. Léta plynula, krize se řešila lépe či hůře a Jr. byl pomalu na odpis. Moudří si ulevili a vzývaným lékem se stal nadějný senátor. Springsteen přetavil kouzlo cestování v album Magic a Young vydal zapomenuté Chrome Dreams II a placku plnou

bruce springsteen

hvězdy a pruhy nadšení z alternativních trendů. Fork on the Road začala brázdit svět ve stejném roce jako Bossova diskutabilní Working on a Dream. Tady se rozešli – Neil natočil album od boku, plné skřípajících kytar a radosti, Bruce si na svém obamovském eposu dal záležet. Outlaw Pete, The Last Carnival nebo Wrestler jsou ohromné písně, zbytek je bohužel jen plytká politická červená knihovna. Neil Young proměnil radost z ekologických pohonů v sólové představení Le Noise v produkci geniálního Daniela Lanoise, byť šlo spíše o hovory nad koncepcí než přímo producentskou práci. Boss si vystačil sám, letošní album Wrecking Ball se přes proklamovanou (a až na výjimky nerozeznatelnou) změnu zvuku a stylu povedlo. Mistr se naštval, místo popisů událostí a příběhu z desky řičí obvinění, titulní skladba nebo úvodní We Take Care of Our Own jsou hity jako řemen. Drží si odstup, nepoužívá doslovnosti ani jednoznačná tvrzení. Wrecking Ball je sympatickým konglomerátem mezi seegerovskými sessions a písničkovou řeholí E Street Bandu. Young šel letos do plných: na novém albu Americana najdeme jedenáctku tradicionálů, kterým hudebník, po letech konečně i s Crazy Horse, rozproudí krev. Zatímco na Living with War vyhlašoval válku, tady se ujal skladeb z pionýrských dob. Většina jich spadá do devatenáctého století – Oh Susannah nebo Clementine důvěrně známe, God Save the Queen asi také a ani This Land Is Your Land od Woodyho Guthrieho nezklame. Zatímco Springsteen se snažil dostát původní představě zvuku skladeb co nejpřesněji

boss vs. neil young


a jde o poctu a vzpomínku, která později pramenila do změněného zvuku E Street Bandu po smrti Clarence Clemonse, Young splašil koně a do klasik se opřel s plnou rockovou vervou. Crazy Horse umí, ale sveřepý dědek si spoustu ostrých tónů vydupal. Záměr je, podobně jako u Bossova dobrodružství, jasný – písně, které mají správní Američané v genovém řetězci, písně, které mají pomoci přežít. Pokud pomineme Bossovo akustické vystoupení v Kongresovém centru v roce 1997 a Youngovu zastávku s Pearl Jam v roce 1995, klasické sety obou hudebníků se Česku dlouho vyhýbaly. Bruce Springsteen to změnil 11. července, bujný, uřvaný a zpocený. Každý tón naplno, každá nota tvrdě vydobytá. Publikum je očekává a vyžaduje, ale umí je i ocenit. Závěrečnou, čtvrthodinovou Twist & Shout strávili všichni ve stoje s rukama nad hlavou a otevřenou pusou. Hospoda U Slavie, léty nedotčený podnik. „Bruce Springsteen? Jasně, toho znám, ten hrál přece v Dire Straits.“ Následují další debaty, sázky a rundy. Ukazují na postavení, jaké tady Springsteen má – propagátor Ameriky, všude hvězdy a pruhy, radar jste nám nevnutili, Springsteena vám taky nežereme. Že jeden z největších aplausů na pražském koncertě Bosse sklidila Because the Night, také o něčem svědčí. Kolik lidí ví, že ji pro Patti Smith napsal on? Ani ironii Born in the U.S.A. nikdo neřeší.

S Youngem je to v tomto ohledu lepší, ale ve srovnání se světem, kde jsou oba v pozici ikon, pořád málo. 

057


the heart gets darker from here RECENZE GALLON DRUNK (UK) THE ROAD GETS DARKER FROM HERE

(CLOUDS HILL, 2012)

TEXT COCO

Takhle: obal desky: na do červena přesvícené fotce sedí bledý bubeník Gallon Drunk Ian White na širokém koženém sofa, vedle něj vlaje cár záclony a tyčí se hrubý stojan lampy, na opěradle tlustším než je hlas Elly Fitzgerald má položený popelník, který spíš vypadá jako salátová mísa, pokuřuje a kouká někam nahoru, s rozhalenou košilí a nohou přes nohu, ve tváři má neurčitě neradostný výraz vyčkávající skepse, na hlavě bizarní patku, vedle sebe nápis: The Road Gets Darker from Here. A není sebemenší důvod, abyste mu nevěřili. Až bude ten popelník plný, bude život prázdný. Smrt se houfuje po jedné, ale srdce, to stále čeká na feedback. Touch Me I’m sick. Nejraději mám metafory o čelních srážkách stylů, žánrů, kapel, škol a jednotlivých kompozičních postupů, takže v případě Gallon Drunk to vidím jako by se Howlin’ Wolf obul do Superfuzz Bigmuff (Plus Early Singles), prošel se převrácenou lžící drogy a řekl: boty jsou mi malý a je v nich had, prázdný jako hustilka na kolo. „Could be a spoonful of gold/ just a little spoon of your precious love/ safisfies my soul.“ „Tento pořad a lást minyt dovolenou vám přináší zájezdy cézet.“ Není mi ani trochu nejapné zvolit propagační tón a pomoct si promotérskou trojtečkou, významným mrknutím nebo sloganem jebnuté pýchy, protože když vyslovíte The Black Keys, nemůže to být plácnutím do

058

mělké vody ani bohapustým chvástáním, musíte mít dobře zbustrované klávesy, tušit něco o chorálech a melodických linkách, které jsou poškrábané i jemné jako neholená kurví noha. Gallon Drunk sice neznají desertrockový písek mezi strunama a i bluesové kořeny jsou z těch smradlavějších, ale jedni stojí na ulici a pořádají všelidovou zábavu, druzí jsou uvnitř rudého hampejzu uvolněného svědomí a zkoušejí punkci na barových stoličkách. Lonely boy? Reklamy na vztah jsou ty nejzvrhlejší.

Ale jen pro genderové vyrovnání, jen pro tu protiváhu. Underground Railroad.

„What was the record that made you pick up a guitar, what was it about this song that set it apart from everything else that you had heard up to that point? – It was a combination of hearing Funhouse, the guitar sound in the theme tune to A Few Dollars more and Keith Leven’s playing on the first PiL album when I was 13/14 years old. That, and Rowland Howard’s feedback live.“ Tolik k interview s upírem a ke kecům o tom, že umělec je intuitivní tvor o žádné neznámé, instinktivní tvůrce a démon bezprostředního prožitku. Na druhou stranu, kdo říká, že matematika nemůže být poetická?

Jako velké dobrodružství působí i sestup deskou k poslední skladbě The Perfect Dancer. Noiserockové vykopnutí zubů, pak Hanging On, huba plná zkaženého semene s úchvatným dívčím sborem, saxofonem vzletná A Thousand Years, matoucí, něžný dvojhlas s Marion Andrau (Underground Railroad) sotva v půlce, nejdelší a nejzabijáčtější Killing Time, v níž bludné balvany bicích padají na zlámané nohy dechů, takřka doorsovská pichna The Big Breakdown, dryjáčnická lakovka I Just Can’t Help But Stare. A pak už jen volná cesta dolů, do údolí vzteklé krve a zastaveného času. The Perfect Dancer coby duet (opět s Marion) na pokraji dream popu, shoegazu a heroinové psychedelie, které nechybí ani hammondky, ani vláčný pohyb ženy, natož halucinační rozměr všech skutečných světů. A od klasiky Ghost Rider (Suicide) je odlišuje právě a jen genderový element vzájemného souznění, když láska stéká ponurým tempem a nemá nic společného s tímto světem:

Cesty vedou do podzemního klubu a každý schod je jedním životem, jedním myokardem. Howlin’ Wolf pajdá jako frajer, The Gun Club jsou ložní prádlo, The Pogues semeno na něm, The Bad Seeds honiměrná ruka, na jedné straně chodby svítí nápis SWAMP ROCK, na protilehlé zas MOTOWN SOUND. Je tu pasák (Iggy) a jeho buchny (Stooges), přijedou staronoví gigolové Grinderman. Jisté je, že uvnitř budou za hvězdu Dirty Sexy Noise.

A teď: Gallon Drunk, rhythm and bluesová skupina z New Orleans, tedy alternativně rocková kapela z Londýna sází na energické, zemité písně, vycházející z garážového rocku, blues i jazzové psychedelie a často se v jejich souvislosti citují The Bad Seeds, v nichž hrál frontman Gallon Drunk, kytarista, klávesista a zpěvák James Johnston, i když tento příměr je poněkud zjednodušující.

It’s a strange world, isn’t it? (Naïvely.)

recenze: gallon drunk


rychlé šípy

RECENZE THE WALKMEN (US) HEAVEN (BELLA UNION / FAT POSSUM, 2012)

roli. The Walkmen dosáhli podobného výsledku, zcela přirozenou cestou.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Někteří to jinak neumí: všechno správně a podle pravidel. Podvody neuznávají, štěstí se jim vyhýbá a nezbývá nic než sisyfovská snaha a vytrvalá píle. Často ani to nepomáhá, ale nevzdávají se. Cíl byl sice výš, ale nakonec stačí to, že tím směrem vůbec zamířili. Navíc víra trvá, zkoušejí to znovu, pořád dokola. The Walkmen završili první dekádu sedmým albem Heaven, a kdyby nešlo o správňáky, o ironii v titulu alba by nebylo pochyb. The Walkmen nejsou novátoři, spíš naopak. Svůj vintage zvuk v posledních letech dovedli téměř k dokonalosti, náležitě ho šlechtí a hýčkají. K písním a tématům přistupují se zvláštním klidem a vyrovnaností, obrovský prostor dostává vokál Hamiltona Leithausera a stále výraznější místo mají pomlky a ticho vůbec. Tato ztišení dokáží písně vygradovat a nakopnout lépe než nešikovná stupňování tempa a vrstvení nástrojů. Leithauserův hlas většinu skladeb vede, instrumentace je vzdušná a jednoduchá, navíc se vokálu mnohdy podřizuje. Snad i z toho může vycházet podobnost s popovými kapelami 50. a 60. let – zpěv byl vytažen nad zvukovou úroveň nahrávky a získal výraznější

recenze: walkmen

Leithauser uvádí coby největší inspiraci legendárního Franka Sinatru. Ve výsledku nejde o inspiraci přímou, spíš se nechal ovlivnit sílou osobnosti a snad i „morální“ převahou elegantního swingového veterána. Sinatra si během své kariéry prošel mnoha peripetiemi, jednou z nejtěžších zkoušek byla dlouhá, zdravotně vynucená pauza, po které začal zpívat až díky intuici lékaře – a taky díky tomu, že měl kliku. Právě tady se projevila jeho vůle, když během pár týdnů dokázal změnit styl a způsob svého zpěvu, přijít s jinými a stejně účinnými prostředky. Jednoduše řečeno ubrat plyn, aniž by se to projevilo na výsledku. O to jde nejvíc i na Heaven, Leithauser zpívá uvolněněji, což přispívá i k pestrosti alba. Pro rozumbrady z The Walkmen je charakteristické, že ovlivnění přišlo díky knize Frank: The Voice (James Kaplan, 2010), literární inspiraci, která změnila jejich zvuk a výraz. Heaven ukazuje více tváří kapely. Nejde o žádnou kompilační sestavu, jen konečně dokázali prodat celou škálu svého projevu. Alba A Hundred Miles Off nebo You and Me uspěly díky sevřenému zvuku, koncepci a stylu, novinka naopak – podobně jako předchozí Lisbon – boduje



otevřeností. Oproti minulé kolekci zachází kapela ještě dál, na Heaven se objevují ozvěny starého jižanského rhythm & blues, folku, garážového rocku, swingu nebo dokonce gospelu. Písně oscilují od postpunkových tanečních rytmů až ke country valčíkům; dýchají, proměňují se s náladou posluchače a uzpůsobují se jeho rozpoložení. S každým poslechem se názor na ně může měnit a tato nejednoznačnost je devízou alba. S nahráváním (uprostřed magických washingtonských lesů) a produkcí pomohl Phil Ek, který stojí za alby Built to Spill, The Shins nebo Fleet Foxes, jejichž frontman Robin Pecknold se na albu rovněž podílel. Jednou z nejkrásnějších písní The Walkmen je ryčná The Rat z druhého alba Bows + Arrows. Masivní vypalovačka prý vznikla z jamování ve studiu. Upřímně řečeno, když se z kapely nestaly hvězdy díky ní, teď už se to nepodaří. Heaven potvrzuje jejich přerod, kapela dospěla ve stylu i tématech, je přemýšlivější a na punkovou rozervanost si nevzpomene. I tahle přemýšlivá důslednost může být sexy – na partě Mirka Dušína jsme přeci obdivovali jiné věci než protest, přímočarost a razanci. The Walkmen jsou hodní hoši, pulovry a pumpky jim seknou.

A, stejně jako Rychlé Šípy, patří do nebe.

059


FIONA APPLE: THE IDLER WHEEL IS WISER THAN THE DRIVER OF THE SCREW AND WHIPPING CORDS WILL SERVE YOU MORE THAN ROPES WILL EVER DO Fiona Apple nás v závěru předchozí desky Extraordinary Machine varovala: „Když nemáš píseň ke zpívání, jsi v pořádku.“ Trvalo jí sedm let (o rok delší pauza než minule), než posbírala tolik nepořádku, aby z něj vydestilovala novou desítku skladeb, a mezitím se stala jakýmsi referenčním bodem pro rozhárané písničkářky. Když se však vrátila na scénu, jako by se chtěla sama svému předobrazu co nejvíce vzdálit. Ostatně jako minule i předminule – snad jen debut Tidal (1996) je po zvukové stránce poměrně konvenční nahrávkou. Osobité harmonické postupy a neotřelé frázování zůstávají jasně rozpoznatelné, ale co se týče aranžmá, je na The Idler Wheel... zatím nejodvážnější. Je pryč roztěkaný producentský rukopis Jona Briona (When the Pawn) i pestrobarevný mišmaš Mikea Elizonda (Extraordinary Machine). Zůstala stroze oděná hudba, jen kost a tetovaná kůže. Schizofrenní hlas, který vystřídá výraz třeba pětkrát během skladby, klavír – dost často jakoby z půdy po babičce – a bicí Charleyho Draytona, který novinku rovněž spoluprodukoval. Sem tam pár decentních tónů kontrabasu a zvuků, které bychom u písničkářky nečekali – tiskařský stroj udávající rytmus, děti vřeštící na hřišti.

nezdá se ti hodnoceni?

změň ho! xplaylist.cz fanoušci sobě 060

Jak mohla deska v tak radikální podobě vyjít u major labelu, je docela záhadou. Snad nejpříznačnější je smyčka z kročejů v písni Periphery. Raz, dva, tři a otočka; jako když někdo pochoduje sem a tam po samotce vlastní hlavy. Není to veselé poslouchání. Ovšem po emocionální náloži osmi písní přichází katarze s poslední dvojicí. Singlovka Everything

We Want a překvapivý duet s Fioninou sestrou Maude Maggart Hot Knife jsou tak hřejivé, že je dost možné, že novou desku neuslyšíme celou příští dekádu. Jakub Pech 95% fanoušci 75 % SIGUR RÓS: VALTARI Mají Sigur Rós dost povrchních fanoušků, nasbíraných v několika posledních letech popularity a hojnosti, že se rozhodli otestovat jejich skutečnou věrnost? Nebo jim pomalu vysychá inkoust v autorském kalamáři, k čemuž by sváděl fakt, že albovou novinku slibovali už přede dvěma léty, aby ji posléze odložili a nyní znovu přepracovali? Tak nebo tak, Valtari je dosud nejméně přístupnou deskou z tábora islandské kumpanie vedené Jónsi Birgissonem. Melodie nenápadné a jenom v náznacích, podstatně méně kytar, bicích jako šafránu a až na skladbu Varúð – nejvýraznější z osmi kousků a jedinou připomínající „staré časy“ – chybí i nejklasičtější postrocková ingredience – gradace. Skupina se jako by úmyslně vzdala všeho, co jí v poslední dekádě vábilo příznivce, a jala se řádně experimentovat. A víte co? I když to nedocení zrovna každý, vyšlo jí to. Ambientním, vysloveně soundtrackových kompozicím, stavícím na kombinaci minimalistického klavíru, samplovaných smyček, roztodivných zvuků a bohaté smyčcové oblohy, totiž nechybí to nejpodstatnější – silná osobitá atmosféra. V pořadí šestá řadovka Sigur Rós nepatří k tomu nejlepšímu, co natočili, ale je v mnohém překvapující, odvážná a ze všeho nejvíc poctivá. Oves 70 % fanoušci 70 % M. WARD: A WASTELAND COMPANION Prominent agilní portlandské scény Matthew Stephen Ward, známý jako

xplaylist.cz


M. Ward, vydal letos v dubnu sedmou studiovou desku. Přestože si ho většina fanoušků pamatuje z průlomové Transfiguration of Vincent (2003), novinka A Wasteland Companion je jeho zatím nejambicióznější – a za relativně krátkou dobu od vydání je jasné, že i komerčně nejúspěšnější – nahrávkou. Jelikož je M. Ward součástí She & Him (se Zooey Deschanel) a superskupiny Monsters of Folk (se členy Bright Eyes a My Morning Jacket), nepřekvapí množství hostů – kromě zmíněných např. Steve Shelley, Howe Gelb, John Parish nebo Amanda Lawrence. Dvanáct nových skladeb má něco málo přes půl hodiny.

Album The Bravest Man in the Universe lákavě spojuje Womackovo vokální mistrovství s moderní produkcí a zvukem. Kolekce má šmrnc, který nepotlačuje stylovou čistotu klasického soulu, a zároveň ho zasazuje do současnosti. Čerstvá alba současných soulových hrdinů Charlese Bradleyho nebo Lee Fieldse jsou žánrově geniální, ovšem tkví hluboko v sedmdesátých letech. Womackova novinka je jinde, zarputile se drží aktuálních trendů (občas i ke škodě věci). Ale ve výsledku jde o záslužnou záležitost, která Mistra dokáže jednak posunout k dnešní generaci, a hlavně dodává jeho melodiím zcela nový život.

M. Ward byl vždycky trochu hračička a na rozdíl od Bright Eyes, kteří své singer-songwriterství a folk přetavili do plného popového zvuku s dozvuky country, zůstává u krátkých, lo-fi folkových miniatur. Staví na akustické kytaře, retro sborech a jednoduchých, ale silných melodiích, a funguje to dobře: z Primitive Girl už je hit a pár dalších (Sweetheart s jemným šedesátkovým feelingem nebo Me And My Shadow) k tomu nemá daleko. A Wasteland Companion není žádný zázrak, ale působí nápaditě a je v pravém slova smyslu zábavná. Počítá se to? Apačka 70 % fanoušci 80 %

Na novince najdeme klasické gospel blues (Deep River), svižné moderní kousky (Please Forgive My Heart nebo Stupid) a také zajímavé hosty. Zazpívat si přišly Lana Del Rey nebo Fatoumata Diawara a krátké vokální kameo v podání Gila Scotta Herona je zajímavou konotací. Právě Richard Russell totiž spolupracoval na Heronově comebacku. Jeho loňská smrt přišla z ničeho nic, v době úspěšného restartu jeho up-and-down kariéry. Bobbyho Womacka mohlo potkat něco podobného, rakovina tlustého střeva si ale nakonec dala říct. Oznámení o vyléčení přišlo týden před vydáním skvělého alba. A zasloužený happy end. Michal 85%

Takto nažhavený jsem si pak naservíroval pět let starou fošnu Snakes & Arrows a návazný záznam z koncertu v Rotterdamu. Bezesporu skvělý zvuk i atmosféra, ale pár voltů ke katarzi nakonec chybělo – a odchod do důchodu se zdál být nevyhnutelný. Jenže těsně před dovršením šedesátky pánové ještě jednou vsadili na producenta Nicka Raskulinecze (Foo Fighters, Deftones) a natočili Clockwork Angels. Dvacátou studiovou desku, která opět tvrdí kovadlinu. Příběh plný hledání, ztracených měst, pirátů, anarchistů, karnevalu a přísného hodináře. Povinné album, které působí jako kázání – že dívat se zpět je možné, leč kráčet dopředu nevyhnutelné. Ostatně Halo Effect byl skvělý od první skladby. A ten ještě nezklamal... Ahmed 90 % fanoušci 90 %

RUSH: CLOCKWORK ANGELS S výjimkou několika přeondulovaných alb z druhé poloviny 80. let kanadští Rush nikdy nepřešlápli: vše do Signals (1982) a od Roll The Bones (1991) stojí za hřích. Vrcholem posledních dvaceti let jejich tvorby je pak patrně nedostižná deska Counterparts (1993), kde začali výrazněji tlačit na pilu tvrdých riffů a moderní produkce a své kompozice

BLOOD RED SHOES: IN TIME TO VOICES Kariéra Blood Red Shoes (zpěvačka a kytaristka Laura-Mary Carter + zpěvák a bubeník Steven Ansell) byla asi taková: leaknutý debut – sláva – hezká druhá deska – pokus dospět. Pokus dospět se jmenuje In Time to Voices a vyšel nedávno. A kapela dospěla, pokus se povedl. Víceméně na jedničku. Časy zběsilých podupávaček ve stylu ADHD

BOBBY WOMACK: THE BRAVEST MAN IN THE UNIVERSE Může za to Stylo. Soulový veterán se vrací po dlouhých třinácti letech s novým albem a úspěch zmíněného singlu slavných Gorillaz, kde hostoval, se na nové kolekci podepsal měrou vrchovatou. Nejen na jejím vzniku, ale také na výsledné podobě. Bobby Womack pořád zpívá jako o život a spojení s produkcí Damona Albarna a Richarda Russella mu zatraceně sluší.

xplaylist.cz



více zpřehlednili. V nastoupené strategii pokračovala alba Test for Echo (1996) a Vapor Trails (2002) – ovšem ve srovnání s úderným Counterparts to už byly trochu obnošené vesty (více na přelomu tisíciletí zabodovala sólovka Geddyho Lee My Favourite Headache). Vzpomínku na omamnou sílu tria Lee – Lifeson – Peart znovu probudil až živák Rush in Rio: kapelu i s drakem předvedl v sebejisté formě, kterou jí mohli závidět všichni epigoni, Dream Theater nebo Porcupine Tree nevyjímaje.

061


Cold je hitovka. Tečka. Blood Red Shoes kromě třeskuté schopnosti roztančit beznohé těžili především z toho, že byli schopní nacpat do sebevíc garážové garážovky popový refrén, který by jim záviděla leckterá rádiovka. Ingredience zůstávají, jen to všechno zní jinak, dospěleji. Každý zvuk má své místo. Nic už není tak nahodilé a naivní jako dřív. Květnaté – klišé se samo nabízí. Cold je skladba, která se nikdy nedostane do Síně slávy, jasně že ne. Ale stačí to na slušnou letní desku pro začínající punk rockery? Jo! Má to drive, ale i přesto z toho trčí, že Blood Red Shoes rostou společně s fanoušky. Nikdo nemůže být uražen. A kdyby jo, pořád je tu dost místa na spontánnost. Je Me Perds. Pořád dokola. Sheresky 80 % fanoušci 65 % PHOTOLAB: HOLLYWOOD AND SNUFF Čas od času se zjeví kapela, která mě nutí vzpomenout na Nieriku, indiepopovou jedničku jednoho vesmíru a jednoho času, ale většinou jsou to drápky,

062

které hrabkají vedle a mělko. Znáte linii krásy, linii bezpečného násilí? Nierika – Veena – Narcotic Fields – Lealoo – Khoiba i Miou Miou mají svou trvanlivost a něhu, kterou stojí za to poranit. Photolab jsou na hudební scéně šest let a na debutu zúročili i písničky, které se objevily na soundtracích k filmům Pusinky, Dvojka nebo Lidice. Sami explicitně nadhazují sepětí s filmem a obrazný potenciál své hudby, ale tímhle směrem bych nešel. Zámlky a hudební náznaky ukazují klidně i k EOST nebo Ohm Square, ale to je, jako bych řekl, že pár syrových tónů kláves a bicích z nich dělá křehčí Portishead. Není to jejich chyba, spíš metatextová metastáze, publicistická zhovadilost. Na druhou stranu to nic nemění na tom, že vedle výše zmíněných tuzemských konotací působí Hollywood and Snuff jako nepřesvědčivá, neujasněná a rozháraná deska, která má několik dobrých momentů, ale jsou to právě a hlavně ty z Pusinek, Dvojky a Lidic. Cartonnage ví, co sledují svou rádoby ušlechtilou diskoškou, stejně jako to ví Bruno Ferrari a jeho kozačky, k nimž má namířeno song Ich Liebe Dich. Lásky pomálu. max 50 % fanoušci 75 % PUBLIC IMAGE LTD.: THIS IS PIL Opatrný comeback Public Image Ltd. dostává díky vydání alba nové rozměry. Skvělé koncerty z loňského roku (jeden také na Colours of Ostrava) potvrdily životaschopnost kapely, ale nový materiál? To je o něčem jiném. P.I.L. měli obrovskou výhodu, že nikdy nebyli žánrově příliš ukotveni – a tak mohli udělat v podstatě cokoliv. This Is PiL spojuje koncertní energii skupiny s vytříbeným citem pro detail. Snad každá ze skladeb je postavená na zajímavém postupu nebo zvukovém modulu, kolem kterého v divokém

reji krouží Lydonův vokál a repetitivní riffy a tempa zbytku kapely. Najdeme zde reggae a dubové vlivy, slyšet je i východní melodika, kterou se hojně zabývá Lu Edmonds (vedle Johna Lydona další leader kapely); ozvěny punku, funku a elektroniky k PiL patří odjakživa. One Drop, Deeper Water, I Must Be Dreaming nebo Lollipop Opera – jednoznačné hity, které se bez okolků mohou zařadit do jejich best of. Novinka mohla být kratší – skladby jsou samy o sobě rozsáhlé a občas málo výrazné, aby udržely pozornost. Jen tohle snižuje dojem z mimořádně povedeného a velmi sympatického počinu. John Lydon je sice upovídaný až běda, ale patří to k věci. Když v titulní skladbě hrdě představuje kapelu a naparuje se u toho jako páv, dává to smysl. Některé věci se naštěstí nemění. Michal 75% fanoušci 75 % BRUNO FERRARI: VAUDEVILLE Samira Hausera lze těžko redukovat na muzikanta nebo na člena legendární Vanessy, stejně jako nelze Bruna Ferrariho zúžit na diskotékového pardála. Ale i když budeme žonglovat se všemi maskami, performancemi, přívlastky a stylovými proměnami, i když se plně oddáme tušenému procesu podivné lásky a dosáhneme třeba statutu psychogenetické kurvy, pořád bude něco chybět. Bruno Ferrari, soubor Zlatá kozačka, staří známí včetně Moimira Papalescu a další variace na retrodiskofilní eskalaci paravesmírného spermatu, pojďme se opřít o hůl penisu, každý stařec smrdí análem. Electro, new wave, acidofilní disko, laškování s Abraxasem, Kurtem Hauensteinem i Lee Hazlewoodem. Problém je, že hymna Disco Love Machine kundovního Supermaxu chutná o moc víc. Co mám říct? Že srandovní trenky I Love 69 Popgeju mají těžší koule nebo

xplaylist.cz

photolab

a I Wish I Was Someone Better jsou zapomenuty. Lépe řečeno, jsou obaleny hutností a přemýšlením. Tam, kde se v minulosti nacházela dřeň a odpovědi, jsou teď otázky a zadumání. Kytary se zklidnily, a když už na ně dojde, jsou zašpiněné smradem Sonic Youth a efekty. Bicí zhutněly a kromě kulometu teď připomínají i dunivý val. Jestliže v minulosti nebyl čas na experimenty a jelo se po formuli bicí-refrén-smrtící závěr, teď se daleko častěji sází na rozvahu. Laura-Mary dospěla i jako vokalistka a už není jen jednou půlkou agresivního duetu – teď její vokál úspěšně atakuje erotičnost Allison Moshart. Taky si daleko víc užírá prostor sama pro sebe, což potvrdí hned úvodní In Time to Voices. Sametové pohlazení, až je člověk skoro smutný, že se o slovo hlásí i Ansell.


že dekadentní spartakiáda v kožence je k smíchu? Slabý materiál, očekávatelné vizuální orgie, italský démon a ladně špinavé štětky, nevadí. U infantilně feťáckého textu Zdrhej další plán nehledám, i když Bruno zná vtip a někdy přizná i smutek: Já a mé tupé/ já a mé tupé já. Takhle zůstává zase hromada slibů o disco horečce Třetí říše, ale kde nic, tu nic. Nejsilněji tak vyznívá verbální požehnání Blumfelda S.M. v bukletu, který ovšem píše o své představě Bruna Ferrariho, který nemá s touhle deskou mnoho společného. max 50 % fanoušci 78.89 % WYMOND MILES: UNDER THE PALE MOON Wymond Miles je kytarista garážovky Fresh & Onlys, která sklízí úspěchy svým šedesátkovým zvukem a chytlavými skladbami. Po čtyřpísňovém EP Earth Has Doors, které obsahovalo spíše rozvolněné, poněkud esoterické skladby, přichází Miles se sólovým debutem, který se přibližuje zvuku domovské kapely. Rukopis se nezapře, skladby Pale Moon nebo Strange Desire by po jistých úpravách mohly vyjít po jménem Fresh & Onlys. Jásavý kytarový sound à la Byrds a Buffalo Springfield okořeněný špetkou post-punku a mladickou energií, hitové ambice a jasně srozumitelná vize. Miles není extra zpěvák, ale deficit nahrazuje odvahou a bezstarostností, která mu dodává na půvabu a uvěřitelnosti. Po úvodních hitovkách se písně začínají komplikovat. Psychedelie zůstává, uvolněnost střídá snaha o drama a romantiku (Run Like the Hunted nebo Lazarus Rising). Under the Pale Moon je povedená deska, ale co dál? Fresh & Onlys mají slušně nakročeno, novinka vychází za pár týdnů a vypadá to, že sólo pro Milese jen vyplnilo pauzu... Pauzu, která stojí za pozornost. Michal 75%

xplaylist.cz



063


OFF FESTIVAL 2012 3. – 5. 8. 2012

Dolina Trzech StawĂłw, Katowice, PL w/ Swans, battles, baroness, converge, death in vegas, iggy & the stooges, alva noto, thurston moore, henry rollins... www.off-festival.pl 064


066

„You wanted me, here I am.“

díváte se pozorně?

profil/téma CHRISTOPHER NOLAN

TEXT LUKÁŠ MASNER & DAVO KRSTIČ

070

this is gotham!

téma batman (Od gotického kabinetu po moderní skleněné peklo) TEXT ONDŘEJ ČÍŽEK

film >

072

z hračkářství do armády TÉMA BATMAN (KOSTÝMY) TEXT RADEK HYLMAR

074

drive, kanadská verze soundtrack cosmopolis text davo krstič

076

pro krásu gesta REPORT 47. MFF KARLOVY VARY TEXT MICHAL PAŘÍZEK



065


TÉMA CHRISTOPHER NOLAN TEXT LUKÁŠ MASNER & DAVO KRSTIČ

Na co Christopher Nolan sáhne, to se mění ve zlato! Dokáže do kina přilákat zástupy návštěvníků, paralelně s tím je neustále nutí přemýšlet a hledat odpovědi na zneklidňující a záludné otázky. Stimuluje diváckou fantazii a nejednou dokazuje, že chytrý režisér může být opravdovým kouzelníkem, jehož trikům pak není těžké podlehnout. Dramatem/thrillerem Memento (2000) se Nolanovi podařilo vkusně napojit na vlnu „smart filmů“, tzn. inteligentně vyprávěných a pointovaných snímků v duchu Obvyklých podezřelých, Šestého smyslu nebo Klubu rváčů. Filmem Batman začíná (2005) a především pak Temným rytířem (2008) v podstatě definoval podobu moderních komiksových adaptací. V Počátku (2010) zase dokázal suverénně propojit a zrovnoprávnit čistě akční rovinu s velmi hutným, mnohovýznamovým obsahem. Nolan sice střídá žánry a neustále pokouší nové vzorce a techniky vyprávění, nicméně kontury osobitého stylu jen tak neopouští. Dostat se zpětně k debutu režiséra, kterého jste „objevili“ až v době, kdy už ho znal celý filmový svět, je jako najít skrytý poklad. Je v tom až něco intimního, podívaná pouze pro vyvolené. Matrix znají všichni, ale kdo se podíval na Past? Aronofského vzývají kvůli Fontáně a Černé

066

labuti, ale měli přitom sílu prokousat se matematickým thrillerem Pí? Právě jeho nervní černobílá kamera se mi vybavila, když jsem Nolanův debut viděl poprvé. Přiznám se, že do té doby jsem za prvotinu považoval Memento a ke snímku Sledování, který jen tak tak naplňuje celovečerní formát, jsem se dostal až díky Čété dvojce. Dívat se na debut uznávaného tvůrce, pokud znáte celou jeho dosavadní filmografii, je vždy plné očekávání – těšíte se, že spatříte záblesk génia. V tomhle ohledu Sledování nezklame. Betaverze Mementa. Úvod je přívalem obrazových a zvukových informací, roztřesená kamera supluje pohled hlavního hrdiny – voyeura, který se baví sledováním cizích lidí. Režisér poprvé přišel se svým zásadovým hrdinou, který se úzkostlivě drží zavedených pravidel. Ty se ale stejně ukážou jako zbytečné či jako stvořené k tomu, aby záhy došlo k jejich porušení (viz Memento, Počátek). Po setkání s uhlazeným Cobbem se kamera uklidní a střih zpomalí. Ze záznamu sledovací úchylky se stává „heist movie“, film o vloupačkách. A pak zase zlom, romance s femme fatale. Nolan těká mezi žánry i časovými rovinami. Ve zpřeházené naraci je pro diváka záchytným bodem vzhled hlavního hrdiny. Jednou je jeho tvář zarostlá, podruhé oholená a potřetí ozdobená monoklem a šrámy. V zacházení s narací je Nolan ve Sledování stejně nekompromisní jako Steven Soderbergh v Zakázaném ovoci a Angliča-

christopher nolan

díváte se pozorně?

novi, filmech, které vznikly ve stejné době a v nichž také relativně banální obsah kontrastoval s komplikovanou formou. Po prvním zhlédnutí se divák cítí stejně jako hrdina filmu: „Cože? Jak to? Ale vždyť přece...“ Až napodruhé si uvědomí, že scénář vystavěný s precizností švýcarských hodinek spoléhá v klíčovém okamžiku na náhodu (ano, kladivo pohozené na zemi). A až při opakovaném sledování si možná všimne, že dveře do bytu hlavní postavy zdobí nálepka s Batmanem. Náhoda? Předtucha? Nijak zvlášť se nemění ani postavy Nolanových filmů. Stále jsou to melancholičtí, do sebe uzavření hrdinové. Často se vyrovnávají s tragédií, kterou sami zavinili (obyčejně nevědomky), a není proto divu, že trpí nejrůznějšími psychickými problémy – amnézií v Mementu, nespavostí v Insomnii nebo širokou škálou fobií, kterou ztělesňuje postava maskovaného Batmana. Navzdory všemu musíme hrdinům fandit a nesejde na tom, že je více než komplikované prohlédnout jejich činy a motivace, odhalit skutečnou pravdu, kterou režisér s oblibou relativizuje – zastaví se káča, totem extraktorů ze sci-fi Počátek, nebo se bude točit dál? Napětí mezi subjektivním hlediskem postavy a obvyklou vševědoucností diváka je výjimečně vyostřené a nic na tom nemění fakt, že se chtě nechtě pohybujeme ve zdánlivě „bezpečných“ vodách letního blockbusteru.

profil: christopher nolan




067


Přestože je Memento barevným filmem, není o nic méně noir než Nolanův debut. Nejednoznačný hrdina pohybující se spíše za hranou než na hraně zákona, femme fatale, která s ním sice táhne, ale přitom to hraje na několik světových stran, zkorumpovaný policista, drogový dealer... Půdorys vhodný pro výstavbu šedého činžáku, jenže Nolan na něm vystavěl Tančící dům. Memento přišlo v pravý čas, rok poté, co si velká hollywoodská studia troufla na produkci uživatelsky nevstřícných art-velkofilmů Magnolie či Klubu rváčů. Stejně jako Fincher v Palahniukově adaptaci, také Nolan používá nespolehlivého vypravěče. Pojišťovák Lenny trpí ztrátou krátkodobé paměti. Stal se chodícím kódem, všechny důležité informace si nechává vytetovat na tělo. Aby nás režisér a scenárista v jedné osobě dostal do Lennyho hlavy, rozhodl se vyprávět celý příběh pozpátku. Ne tak, jako to v pětačtyřicet let starém experimentu Happy end udělal Oldřich Lipský, spíš podobně, jako David Hugh Jones v britském dramatu Zrada nebo Gaspar Noé ve francouzské provokaci Zvrácený. Na začátku vidíme scénu vraždy, střih a sledujeme scénu, která té úvodní/finální předcházela a která končí právě v okamžiku, kdy ta předchozí/následující začala. Složité? Ano, vítejte v Nolanově světě. Nároky na diváka jsou vysoké, stačí na chvíli polevit v soustředění a puzzle můžete skládat znova. Zásadní informace se může objevit v krátkém střihu či rafinované prolínačce (sedí v psychiatrické léčebně jeden z Lennyho klientů Sammy Jankis, nebo je to sám Lenny?). Memento má v tomto blízko k sci-fi Alexe Proyase Dark City (u nás pod hloupým názvem Smrtihlav), kde divák sleduje dění z pohledu amnézií trpícího vraha (?) na útěku. Jak výstižně poznamenal filmový kritik Roger Ebert, Memento je „a movie too clever for its own good“ – (parafrázujme:) příliš chytrý film, ke své vlastní škodě. Ale i když po opakovaném zhlédnutí opadne

068

prvotní nadšení/znechucení komplikovanou formou, pořád tu ještě zůstává působivá studie tragického hrdiny, jehož život řídí narychlo naškrábané poznámky a polaroidové snímky a který touží po pomstě, přestože ví, že si samotný akt vendety nebude pamatovat. Všichni okolo Lennyho využívají jeho stavu ve svůj prospěch, dokonce i režisér, který tak může vytvořit několik efektních scén („Co to dělám? Aha, honím tohohle chlapa… Tak ne, on pronásleduje mě.“). Vrcholem je v tomto ohledu scéna, kdy zdánlivě submisivní, emocionálně zraněná servírka Natalie vyprovokuje Lennyho, aby ji zmlátil, a poté označí za pachatele útoku neznámého dealera, s nímž má nevyřízené účty. Nejpozději v tomto okamžiku podává režisér pádný argument, proč by lineární řazení scén vůbec nefungovalo. Díváte se pozorně? Nolan diváky permanentně pokouší, předhazuje jim řadu motivů a podnětů, které dovedou dráždit ještě dlouho po odchodu z kina. Jeho filmy se hemží postavami dvojníků, motivů patologické rivality a zrcadlení, ať už fyzického nebo povahového. Téma zaměnitelnosti, hra s realitou a jejím falešným odrazem se explicitně objevuje v Dokonalém triku, kde nalézáme nejen postavy zmiňovaných dvojníků, ale i životních soupeřů, kteří jsou si ve výsledku podobni více, než by kdy byli ochotni přiznat. Joker z Temného rytíře je pro změnu zdeformovaným odleskem Batmana, zatímco v symbolu okřídleného hrdiny se odráží Waynovy vlastní frustrace a fobie. Vrcholem všeho je ústřední postava Cobba z filmu Počátek, která se nápadně podobá nejen hrdinovi Nolanova debutu Following (identické jméno, dokonce i způsob oblékání), ale především pak režisérovi samotnému. Je v tom cosi dráždivého a přitažlivého. Není proto divu, že filmy vypovídají hodně o svém tvůrci, ač se to na první pohled nezdá. Naplňují jeho ideální představu

nejen o způsobu a druhu vyprávění, ale i dílčích složkách, architektuře, designu či obrazu jako takovém. Ve všem, co jsme schopni a ochotni na plátně zachytit, sledujeme i Nolanův smysl pro řád a naprostou kontrolu nad dílem, od dob Stanleyho Kubricka takřka nevídanou. Cosi dráždivého je i v ženských postavách, které jsou neméně komplikované, i když po většinu času buď v úloze oběti či nejednoznačné femme fatale. Dokonalý trik pak představuje zcela specifickou ženskou hrdinku, která, jak se zdá, je režisérovým trikem k odlákání divácké pozornosti. Asistentka iluzionisty Angiera a posléze i jeho rivala Bordena je postavou velmi nestálou a citově neprůhlednou. Není půvabná asistentka v podání Scarlett Johansson jen další falešnou stopou, která zcela záměrně překrývá důležité informace a odvádí pozornost od podstaty věci? Christopher Nolan je v lecčems podobný Davidu Fincherovi. Oba jsou perfekcionisté posedlí i těmi nejmenšími detaily, oba vyžadují maximální kontrolu nad svými díly (takže pak nepotřebují zpětně na dvd a blu-ray vydávat režisérské sestřihy) a oba zkoušejí různé žánry a formáty – sequel, remake, adaptace literární předlohy. Takovou adaptací je Dokonalý trik, snímek, který Nolan natočil v přestávce mezi realizací prvního a druhého Batmana. Šlo o podobně ozdravný projekt, jako když Barry Levinson po útrapách s nákladnou Koulí natočil lehkou rukou nízkorozpočtovou satiru Vrtěti psem nebo když si Robert Zemeckis z časově náročné režie Trosečníka odskočil ke komornímu thrilleru Pod povrchem. Ve srovnání s filmem Batman začíná měl Dokonalý trik čtyřikrát menší rozpočet, přesto jde o pozoruhodnou podívanou. Nolanovi se podařilo evokovat atmosféru přelomu století, kde vedle „divadelních“ kouzelníků stáli vědci a inženýři jako sku-

profil: christopher nolan


teční čarodějové – však také Nikola Tesla v lahůdkovém podání Davida Bowieho dokáže zmizet téměř beze stopy. Příběh o rivalitě dvou kouzelníků hladce zapadá do Nolanovy filmografie. Opět tu máme ve svém vlastním světě uzavřené hrdiny, jejichž motorem je posedlost a jejichž zaujetí a vášeň pro danou věc jim zabraňuje v kontaktu se skutečností – je zajímavé sledovat, jak se v Nolanových filmech nedaří udržet rodinné ani milenecké vztahy. Z předlohy zůstala zachovaná forma dvou střídajících se deníkových zápisků, režisér navíc tradičně rozbil chronologii vyprávění, což tentokrát snad poprvé působí poněkud samoúčelně. Navíc se pohybujeme v laciném světě převleků, dvojníků a rádoby rafinovaných podrazů. Ani závěrečná pointa není tolik překvapivá, navíc její údernost tlumí zdlouhavé objasňování. Ale pořád tu ještě zůstává ta vtíravá mantra: Díváte se pozorně? Možná je Nolan skutečným kouzelníkem, který ukázal publiku jen část triku, uspokojil divákovu touhu po jednoznačných odpovědích a přitom ho nechal na pochybách, zda nakonec nepodlehl dokonalé iluzi. Inteligentní a precizně vyprávěné filmy překvapivě lehce stírají všechny nesmyslné debaty o vysokém a nízkém umění. Navíc režisér potvrzuje domněnku o tom, že přelomové filmy nemusí být za každou cenu náročné a zavinuté do sebe. Měřítka, která Nolan obyčejně volí, byla ještě před léty bezmála nemyslitelná. Kdy naposledy jsme byli svědky akční sci-fi rozvrstvené do několika úrovní reality, lépe řečeno snu? Dokonce ani Matrix nepředstavoval tak promyšlený koncept, jakým je Počátek. Nebo komiksový film s půdorysem antické tragédie, který tam, kde většinová produkce lapá po dechu a dojíždí ze setrvačnosti, ještě více košatí dějové linky a přidává na obrátkách? Přesto by se neslušelo pohlížet na Nolana jako samozvaného génia, jehož posláním je zachraňovat Hollywood před

profil: christopher nolan

úpadkem. Podařilo se mu však chytře nakládat se zavedenými vzory, najít styčné body, v nichž lze konvence a klišé narušit a učinit je nadmíru opojnými. Sám tvrdí, že před filmem Batman začíná pečlivě nastudoval akční žánr. Ne proto, aby kopíroval již viděné mechanismy, nýbrž aby sám pochopil, kdy a za jakých podmínek je možné uhnout a vydat se vlastní cestou. Když už se Nolan rozhodne citovat, nikdy nejde o doslovné kopírování volající po bohapustém naplňování módních trendů. Nejvíce se však obrací k Michaelu Mannovi, na jehož Nelítostný souboj (1995) přímo odkazuje v Temném rytíři. Scéna úvodní loupeže jako by z oka vypadla té, kterou realizuje gangster Neil McCauley (Robert De Niro) v Mannově kriminálním eposu. Děj se tak stačí rozbíhat do několika paralelních linií, samo přepadení je nadmíru efektní a nekompromisní, aniž by se ale vytratily kontury Nolanova stylu. Nač také točit přesnou kopii díla, které je samo o sobě dokonalé? V řadě drobných okamžiků je Jokerova krádež spíše ironickou odpovědí na Mannovu akční, avšak tragicky laděnou scénu. I nadále si film zachovává velmi hutný vypravěčský styl, který ve svém žánru pravděpodobně nesnese srovnání. Již nejsme svědky jediné osy vyprávění, ale hned několika klenutých vrstev příběhu, několika osudů, které se v určitý bod semknou a vytvoří neobyčejně komplexní a pevné rozřešení. Thriller Insomnia vypadá jako nejméně zajímavý ze všech dosavadních Nolanových filmů. Zvažte sami – remake, navíc podle cizího scénáře. I vyprávění je lineární, flashbackové blikance spíše osvěžují, než aby narušovaly strukturu. Byl snad režisér při vstupu do velkého světa Hollywoodu úzkostlivě opatrný? Ale kdeže… Prvních patnáct minut vypadá jako Twin Peaks na Aljašce, s mrtvou středoškolskou studentkou, která si psala deník. Jenže za



chvíli je jasné, kdo je vrahem, a o vyšetřování tu vlastně vůbec nejde. Nolan stvořil dalšího „hrdinu“ s obsesí. Pro detektiva Dormera je vyšetřování vraždy mladé dívky formou vykoupení, kterého ale stejně nemůže dosáhnout. Insomnia je nekomfortní podívanou tak jako předchozí Nolanovy filmy, ale tentokrát ne kvůli komplikovanému scénáři a svévolnému prolínání časových rovin, nýbrž kvůli nejednoznačným charakterům hlavních postav. Divákovi je líto detektiva sužovaného nespavostí, podobně ambivalentní postoj zaujímá i k postavě vraha – vždyť ho hraje táta v sukni Robin Williams... Nolan zkrátka nemá rád černobílé hrdiny, proto je nejméně přitažlivou postavou správná policistka-skautka v podání Hilary Swank. Insomnia není dokonalým thrillerem a obsahuje několik klišé včetně „bondovské“ vysvětlovací scény v závěru. Ale jako depresivní studie člověka, který kvůli nedostatku spánku přikládá váhu halucinacím a skutečnost mu splývá se snem, je brilantní. Všechny ty vteřinové rozmazané prostřihy, zesílená zvuková stopa... a k tomu Al Pacino v poslední velké filmové roli předtím, než začal hrát, jen aby si přilepšil k důchodu. Nesmírně sugestivní herecký výkon, v poslední třetině filmu už vidíme pouze chodící zombie, která nemluví, jen sípá. Sledovat Insomnii, to je vskutku fyzický zážitek. Nolanovy filmy jsou trvanlivým zbožím. Jako jeden z mála mainstreamových režisérů se odráží od detailně propracovaného scénáře a nesází jen na vizuální atrakce či populární herecké tváře. A v neposlední řadě je zapotřebí složit mu poklonu za to, že dokáže své komplikované představy vytvarovat do tak přesné podoby. Samozřejmě se najde hodně lidí, kterým veškerá jeho snaha bude připadat jako chladný a vypočítavý konstrukt.

Ale proč se tím znepokojovat.

069


this is gotham! Od gotického kabinetu po moderní skleněné peklo TEXT ONDŘEJ ČÍŽEK

Gotham City. Majestátní název pro velké temné město temného rytíře. Přitom věrným českým ekvivalentem by byl Kocourkov. Vůbec poprvé s tímto názvem přichází americký spisovatel Washington Irving v roce 1807, kdy ve svém ostře satirickém magazínu Salmagundi takhle pojmenuje New York City. Vadí mu tehdejší společenské nastavení, všeobecné pokrytectví a rozpadající se morálka politiků, lidská špína města. Pořád ale ještě není řeč o tom pravém batmanovském Gothamu. Ten se fakticky rodí až ve čtvrtém díle sešitového Batmana v zimě 1940. Kreslíř Bob Kane opět črtá barevné velkoměsto a úkolem Billa Fingera je dát mu jméno. Inspirace Irvingem a jeho původními úmysly nepřichází v úvahu. Finger postupně zavrhuje Coast, Capital i Civic City a posmutnělý, špinavý netopýří rajon nakonec dostává své legendární jméno podle… klenotnictví. Ano, Finger je zrovna v New Yorku, opouští telefonní budku a z dáli ho pálí do očí cedule s nápisem Gotham Jewellers. Není co řešit, základní kámen nejslavnějšího komiksového města je definitivně položen. Historii ale necháme na jindy, tenhle text má doložit, jakým způsobem se vyvíjel a vyvíjí Gotham ve své filmové podobě. Jak se jeho vizuální ksicht proměňuje s tím, kdo zrovna sedí na režisérské židli a kdo se zrovna honosí nálepkou production designer neboli filmový architekt. Jak se proměňuje City a spolu s ním i jeho ochránce, na jedné straně boháč neomezených možností, na té druhé rozervaný psychopat v kostýmu netopýra.

070

Na počátku filmového Gothamu je noirová pevnost obklopující prvního Batmana (1989) excentrika Tima Burtona. Důležité jméno: Anton Furst. Britský výtvarník a designér, který už během prvních nákresů činí z Gotham City skoro až hermeticky uzavřený prostor, v němž se každou chvíli může odehrávat libovolná noirová detektivka. Svět kolem neexistuje, je pouze ostrov položený v mlze. Jedno město, vše zásadní se děje pouze a jedině tam. Průmyslová estetika se mísí s gotickou architekturou i steampunkem, design interiérů se drží klasického art deca i art nouveau. Eklektické vizuální pojetí Gothamu je protřepaným koktejlem několika stylů, nicméně právě Furstův cit zabraňuje sebemenšímu sklouznutí k chaosu. Tajemné zakouřené město plné kamenných chrličů slouží jako slušivá domácí půda pro mytickou potvoru. Zároveň poskytuje útočiště pro retro gangstery 40. let a krom toho si žije svým vlastním životem strojírenského kolosu usazeného v jiné dimenzi a bezčasí. Furst je hvězda, společně s vedoucím výpravy berou Oscara a počítá se s ním i pro pokračování, nakonec je bohužel všechno jinak. Furst páchá sebevraždu v roce 1991 skokem z osmého patra hotelu v L.A.. Nesmrtelným zůstává jak „jeho“ Gotham, tak podobně precizní práce pro Kubrickovu klasiku Full Metal Jacket. Díky Furstově skoku se na plac rozjeté gotické deprese Batman se vrací (1992) dostává americký architekt Bo Welch, Burtonův starý známý z morbidní taškařice Beetlejuice i klasiky Střihoruký Edward. Welch se odvrací od předešlého stylového mixu, staví sice na jeho základech, ale dál si už město profiluje po svém. Každá z postav je osamělou

kreaturou, která má jak světlé, tak temné stránky, zimní melancholie čiší z každého rohu a město se formuje v duchu této disharmonie. Welch si bere inspiraci u architektonického mága Třetí říše Alberta Speera a zaplňuje ulice obřími sochami. Dělnická těla tahají za obří páky a kola a (dle vzoru Metropolis režiséra Fritze Langa) působí, jako by zajišťovala městu/stroji pohon, hnala ho kupředu a udržovala v chodu. Sochám se přizpůsobuje nejenom město, ale i Batman, jehož kostým má tentokrát do okřídlené myši dál než v předchozí části. Obyvatelé města už o něm vědí, znají ho, svým ohozem nepotřebuje strašit, ale spíše splývat s prostředím. Proto volí oblek, který má svou strohostí blízko k fašistickým sochám a k veškeré expresionistické architektuře okolo. Krom toho Welch oproti jedničce posiluje goticko-romantickou stránku. Každá z postav má své opuštěné doupě, svou pevnost osamění, která ji chrání před chátrající ocelovou kostrou raněného města. Touha ukrývat se je ještě silnější než v minulosti a je jedno, jestli to bude v hnusné stoce zašlé zimní zoo, ve zlikvidovaném kočičím bytě nebo v mrtvolně tiché netopýří jeskyni. Antika, kyberpunk, Tokyo. Tři zásadní poznávací znaky Gothamu z filmu Batman navždy (1995), prvního dílu nové netopýří ságy režijního chameleona Joela Schumachera. Vystudovaný designér a módní znalec povolává na pozici filmové architektky Barbaru Ling a Batman se přibližuje generaci odrostlé na MTV. Gotham City je stále místem pro těsné střety nejrůznějších stylů a tentokrát jde ještě více po extravaganci. Pakliže sochy v posledním Burtonově Batmanovi odkazovaly k dělnické třídě a továrnímu

téma: gotham city


průmyslu, tady směřují k antice, k dokonale vyobrazeným proporcím lidského těla. Svým způsobem město polidšťují, dle slov Schumachera mu „dodávají osobnost“, zároveň ho ve dne v noci střeží. Schumacherův Gotham není městem pro lidi, ale pro sochy gigantických rozměrů, které vyprávějí mytické příběhy z antiky nebo minulosti města. Feeling Tokya sem vnáší výškové skleněné budovy, jež ozařují obří neonové reklamy, o kyberpunk se pak stará titulní hrdina se svým futuristickým arzenálem. Kostým, na němž se poprvé objevují provokativní umělé bradavky, bere inspiraci ze zmiňované antiky. Vytuněný batmobil zase díky své výhružnosti a organičnosti nadšeně projíždí kolem švýcarského surrealistického démona H. R. Gigera a jeho designu Vetřelce. Ta pravá divočina ale přichází až s Batmanem & Robinem (1997). Schumacher má kolem sebe ten samý tým jako minule, jen vše má být větší, dynamičtější a zároveň plastičtější a infantilnější. S hračkářským průmyslem v zádech vzniká rodinná jízda primitivním komiksovým lunaparkem. Mnohem důležitější než cokoliv jiného je to, aby věci ve filmu vizuálně odpovídaly hračkám, které se začaly vyrábět ještě před natáčením. Barbara Ling alespoň částečně kašle na umělost a vizuálně Gotham navrací do kovové éry strojů a zdraví průmyslového designéra Raymonda Loewyho s jeho aerodynamickými návrhy aut i lokomotiv. A Batman? Pryč je samotářství Michaela Keatona i nevyrovnaná mysl Vala Kilmera, Netopýří muž v podání George Clooneyho je veřejně respektovaná star a exhibicionista, který se poprvé od televizních 60. let (!) frajersky projíždí v batmobilu beze střechy.

téma: gotham city

Zatím poslední netopýří štace se nese v duchu temnorytířské trilogie Christophera Nolana. Již v průběhu pre-produkce Batman začíná (2005) s ním tráví čas jeho dvorní architekt Nathan Crowley a zatímco se režisér věnuje psaní scénáře, Crowley dotahuje první návrhy vizuálního pojetí „nového“ Gothamu. Stejně jako titulní hrdina, i jeho město zažívá osvěžující renesanci. Vrací se zpět k syrovým kriminálním kořenům. Realita je nutná, tedy do jisté míry. Dekorace v rozměrech reálného města vznikají v obřím leteckém hangáru a nic nebrání tomu, aby Nolanovo Gotham City působilo jako „New York na steroidech“. Zveličená, předimenzovaná metropole, která si architektonicky půjčuje jak z Manhattanu, tak z Chicaga. Malá revoluce přichází o tři roky později s mohutným Temným rytířem. Nolan opouští ateliéry a hangáry a točí v reálných lokacích Chicaga. Natáčecí místa vznikají ve skutečných budovách a Gotham poprvé ve své filmové historii dosahuje syrového autentického looku. Nolan a spol. z něj činí reálně fungující americkou metropoli, které se dá bez problému uvěřit kolegialita s Hongkongem. Jako přidanou hodnotu berte paranoiu. Nolan si vzal to nejlepší z urban thrillerů Michaela Manna (Nelítostný souboj nebo Collateral) a stejně jako on prohání své postavy betonovou džunglí plnou přesných architektonických linií, kterou ze všech stran obklopují sklenění obři. Nikdo se nemůže dost dobře schovat, nikdo nemůže utéct, město vás bedlivě sleduje, pevně svírá, ba navádí přímo do náruče potemnělého rytíře. Nikoliv pouze prostor pro rozehrání akce, ale jedna z podstatných postav děje. Spoluhybatel událostí.

Pro Nolanovo Gotham City to platí dvojnásob. 

071


z hračkářství do armády TÉMA BATMAN (KOSTÝMY) TEXT RADEK HYLMAR

Jak atraktivní jsou dlouhá špičatá ouška v kombinaci s přiléhavým outfitem, víme už od dob Vulkánců a Romulanů; také elfům a elfkám dodávají špičaté uši určitého kouzla. Sex-appeal Galadriel v Jacksonově Pánu prstenů i všech půvabných mimozemšťanek ze Star Treku umocňuje účes, který slechy nezakrývá, ale naopak na ně upozorňuje. Špičaté uši dělají i mužské postavy přitažlivější, ale jen pokud jsou potlačeny mužné rysy a důraz položen na eleganci a ušlechtilost. Prototypem je Legolas, který se vzhledem k téměř dívčím půvabům rozhodně nemůže ohánět sprostými nástroji jako je sekera – nepřátele kosí šípy a hrubou ruční práci přenechává podřadným rasám, trpaslíkům a lidem. U Batmana je v tomhle potíž: plachtí si nad ulicemi, z nejvyšších střech se zamlkle dívá na špínu města pod sebou, špičaté uši probodávají obrovský měsíc na pozadí a kromě toho si nechá říkat Temný rytíř, The Dark Knight. Je to pan vznešený. Jenže pak se snese na zatuchlou zem mezi odpadky a začne se vlastníma rukama (!) prát se zločinci druhé a třetí kategorie. Sloučit v postavě eleganci i drsnost je jedním z největších oříšků všech kreslířů, režisérů, kostymérů a designérů, kteří se o to kdy pokusili. Batmanův kostým je klíčový a pohled do historie na všechny směšné figurky varuje ty, kteří se chtějí pokusit o vytvoření chlapáckého a zároveň noblesního hrdiny. Pokud se to ale podaří, přichází zlomový moment popkultury. Kostým Batmana

072

získá šťávu, kterou potřebuje, takže se uplatní i mimo stříbrné plátno – od karnevalových večírků přes reklamní upoutávky až po regály sexshopů (a případně ložnic). První, komu se to povedlo, byli Tim Burton a kostymér Bob Ringwood. Důkazem úspěchu je fakt, že se od té doby (23 let) Batmanův kostým mění jen nepatrně. Důstojná černá barva, kopírující hrudní a břišní svaly, dlouhý černý plášť, na masce dlouhé uši a výrazné rysy kolem očí... bylo mi devět a zamiloval jsem se. Problém Burtonovy verze je v úchylce na syté pastelové barvy. Ani materiál kostýmu zřejmě nebyl ideální: gumový dojem obličejové masky, příliš velká žlutá spona na hrudi a výrazný opasek stejné barvy odkazují k dětským hračkám, což solidnost a noblesu poněkud podkopává. (I když jako klukovi mi to myslím nevadilo.) Schumacherovo panoptikum bohužel Burtonovy chyby zvýraznilo, takže následovala nutná pauza a všichni si mysleli, že Batman je definitivně pohřbený. Když udělal Christopher Nolan batmanovskou revoluci, nemohl vynechat kostýmy. Už od Batman Begins začal spolupracovat s Lindy Hemming a skoro se chce říci – s kým taky jiným? Autorka kostýmů ve filmech Zlaté oko, Zítřek nikdy neumírá, Jeden svět nestačí, Dnes neumírej a Casino Royal bude o hrdinech, kteří musí vypadat současně elegantně i drsně, něco vědět. Jistě – kostýmy v batmanech a v bondovkách, to je něco krapet jiného. V Batmanovi se může sázet na to, že protivníci jsou podivní, resp. hodně, hodně podivní a bizarní... no dobrá, totálně šílení tvorové, kteří vypadají a oblékají se...

velmi výstředně. Když vedle ně postavíte muže v černém, bude působit seriózně, i kdyby měl masku netopýra. V bondovkách rovněž vystupují nejrůznější magoři, jenže choromyslnost se tolik neodráží v jejich outfitu; proto se zdá, že u kostýmů 007 hrají, oproti komiksovým maskám Batmana, Jokera a dalších, mnohem důležitější roli detaily. Jenže pokud chcete zachovat podstatné rysy celého kostýmu, zůstane vám na revoluci omezený prostor, takže i v případě Batmana si Lindy musela vystačit se změnami maličkostí. Naopak vyřádit se mohla na Jokerovi. Zadání „šašek, ze kterého jde strach“ – sen každého kostyméra. Co ale Lindy Hemming provedla s Batmanem? Musela jít stejným směrem, jako se posunul design hraček. Batmobil coby kombinace lamborghini a tanku, to vyžaduje lecjakou proměnu i v oděvu hrdiny. Nejprve jej zjednodušila, zbavila se žluté spony (ani pásek už tolik nesvítí do gothamské noci), zjemnila rysy kolem očí, gumu kolem hlavy a krku sice nahradila plastem, ale leskle černým, aby vypadal kovově. Hruď už nekopíruje svaly, je jednodušší, techničtější. V nadcházejícím pokračování Batmana, jak je vidět z fotek a trailerů, pokračuje v tomhle směru dál a z hrdiny se stává tak trochu „RoboCop s ouškama“. Ztrácí se tak určitý půvab postavy, ale zase lépe ladí s kostýmem hlavního padoucha. Bane má vypadat jako někdo mezi diktátorem a revolucionářem: protiklady, které však mají něco společného – krvelačné a mocichtivé touhy a zbraň vždy po ruce. Při realizaci se inspirovala kabáty švédské armády a vojenskými kabáty z dob francouzské

téma: batmanův kostým


revoluce. Válečný styl tak navozují, kromě Batmobilu a několika dalších armádních vozidel, i kostýmy ústředních postav. Bane a Batman se skvěle doplňují, ale jak bude mezi jejich arzenálem kličkovat Catwoman? Lindy Hemming má zkušenosti s hadříky pro Bond girls, ale oblékla i Laru Croft. A je tu také samozřejmě dlouhá tradice kočičích žen, ze které může vyjít. Ovšem vytvořit kvalitní kostým pro rafinovanou a neodolatelnou sexy mrchu je náročné. Některé prvky jsou jasné – základní černá barva, vysoké boty na podpatku, masivní pásek zvýrazňující boky, vlasy sčesané dozadu a samozřejmě – ouška. Největší pozornost diváka se soustředí na obličejovou masku. Selina Kyle ve filmu střídá masky podle prostředí: při tanci s Brucem Waynem nosí na očích decentní černou pásku s krajkou, která ladí k tanečníkově luxusnímu obleku od Armaniho, při jízdě na Batpodu, nejdravějším, nejsilnějším a nejhlučnějším stroji, jaký kdy žena řídila, doplňují koženou motorkářskou kombinézu modře svítící hi-tech brýle jako vystřižené ze svářečského katalogu 25. století. Sečteno? Podle kostýmů a technických doplňků se můžeme těšit na extravagantní válečný sci-fi komiks, střihnutý epizodami přepychových večírků mladého snobského multimiliardáře. Jak to funguje dohromady, nám Chris Nolan předvede už brzy v našich kinech.

A později na karnevalových večírcích, v reklamách a na regálech sexshopů... a pak třeba i v ložnici. téma: batmanův kostým



073


074


cosmopolis

drive, kanadská verze SOUNDTRAX HOWARD SHORE & METRIC COSMOPOLIS (HOWE RECORDS, 2012) TEXT DAVO KRSTIČ

„Aby mě zase nějaký buran neoslovil s tím, že jsem filmu dala hodnocení Odpad! jenom proto, že nesnáším Roberta Pattinsona, objasním následující: Roberta mám ráda, myslím si, že hrát umí. Věřím, že film má v sobě hlubokou myšlenku a možná i dosáhne dobrého hodnocení, ale rozhodně to není můj šálek čaje (a podle mě nejsem sama, jelikož půlka lidí z kina během filmu odešla). Já osobně se dost nudila a dokoukala jsem to asi jenom proto, že jsem za lístek zaplatila dost peněz. Každý film se zkrátka nemůže líbit všem.“ Asi tolik ČSFD k novému filmu Davida Cronenberga Cosmopolis, jinak adaptaci knižní předlohy Dona DeLilla o čtyřiadvacetihodinové odyseji osmadvacetiletého milionáře, který sleduje zešílevší svět tam venku skrze okna své limuzíny. U nás v kinech od 9. srpna, v hlavní roli upír z Twilight. Není nad roztomilé omyly. Když se před pár týdny objevil soundtrack k „novému Cronenbergovi“, na jehož obalu poutala jména Shore a Metric více pozornosti než název, řekl jsem si: paráda, skladatelský kmet se dal dohromady s mladou elektronkou. Alexe Metrica jsem do té doby znal coby nadějného remixéra, který se nebojí sáhnout na věci od Depeche Mode, Gorillaz i U2. Presskity k filmu ale ukázaly, že je ještě jeden Metric, a není to ten, ale ta! Skupina z Kanady. Najednou to začalo dávat smysl, jasně, David Cronenberg a Howard Shore pomůžou zviditelnit kapelu z domoviny. Načasování ideální, vždyť v době, kdy režisér svůj nový film prezentoval na festivalu v Cannes, měla novinka Synthetica těsně před vydáním. Jenže tahle teorie není neprůstřelná, deska se prodává sama. Chytlavý mix osmdesátkového popu, indie kytar a cukrkand-

soundtrack: cosmopolis

lového hlásku Emily Haines. A hlavně plno hitů, které si při prvním poslechu lehce pobrukujete a při druhém máte pocit, že je znáte už léta (Breathing Underwater už nadlouho nedostanu z hlavy). Zahraniční recenzenti hovoří o podobnosti s Garbage, ale na to je Emily, narozdíl od Shirley Manson, pořád málo slut a víc angel. A jestliže produkce Garbage byla označovaná jako dark pop, u Metric můžete onen přívlastek bez problémů odstranit. A právě díky kapelám jako Metric nezní slůvko „pop“ už dávno jako nadávka. Je fajn objevit pro sebe další zajímavé hudební jméno, zvlášť když Synthetica už teď patří k tomu nejlepšímu, co letos uslyšíte. Na soundtracku Cosmopolis jsou Metric jiní. Temnější? To by byl trochu ostrý výraz. Ale smutnější určitě. A hlavně rozvolněnější. Osmdesátkový feeling je tam pořád, kytar tak akorát, aby se jejich písničky daly považovat za popík. Ale jestli je Synthetica vyloženě letní deska, pak příspěvky na soundtracku už vyhlížejí chladný podzim. Výjimkou je I Don’t Want to Wake Up. Začátek jak od Depeche Mode, prostředek jasní New Order a finiš v odéru Where the Streets Have No Name od U2. Ovšem i tenhle track je více nervní než hravý, zefektovaný vokál Emily doprovází elektronické bzučení jak z mašinek Trenta Reznora. Synthipopové písničky a k tomu ambientní elektronické instrumentálky. Neslyšeli jsme to už? Řekl tu někdo Drive? Srovnání s největším soundtrackovým hitem posledního roku se Howard Shore bohužel nevyhne, v některých pasážích to skutečně zní, jako by jej při skládání nahradil Cliff Martinez. Stejně hypnotické, stejně rezignující na klasickou práci s motivy, vývoj a gradaci. Přitom je ale příspěvek Shorea a Metric sou-



držnější, zpívané tracky více souzní s těmi instrumentálními. Kapela nejen že nabídla tři své skladby, ale současně nahrála Shoreovy kompozice (za produkcí stojí kromě samotného skladatele také kytarista Metric James Shaw). Tak může instrumentálka Assymetrical využívat motivu písně Long to Live a naopak píseň Call Me Home plynule naváže na předchozí ambientní skicu A Credible Threat. Pro ty, kteří Howarda Shorea znají především jako oscarového skladatele hudby k Pánovi prstenů, bude soundtrack Cosmopolis příliš chladným a motivicky chudým elektronickým experimentem. Ti, kteří obdivují Shoreův doprovod ke Cronenbergově úchylnému kultu Crash, novinku naopak ocení jako jeho volné a pestřejší pokračování – přítomnost elektrických kytar v tracku Rat Men je více než zřetelným odkazem. Závěrečná brilantní skladba Benno pak připomene jiný kytarově-elektronický experiment jiného slavného skladatele – Zimmerův Black Hawk Down. Druhá polovina tohoto sedmiminutového tracku je regulérní rocková instrumentálka s výraznou rytmikou. Konečně skladba, která graduje! Jinak ale Cosmopolis hladce zapadá mezi populární soundtracky posledních let Drive a The Social Network. Jejich podvratnost spočívá v tom, že nejsou prvoplánově depresivní (jako třeba soundtracky k Mlčení jehňátek a Sedm, když už jsme u Howarda Shorea), vábí na moderně znějící elektroniku, ale přitom se jednotlivé tracky úzkostlivě brání vývoji. Skončí tak, jak začaly, žádné velké překvapení, žádné crescendo. Celou dobu čekáme, co se stane, a přitom už hraje další skladba. The end is the beginning is the end. Jako soundtrack pro rok 2012 je Cosmopolis ideální.

Mayům by udělal radost.

075


REPORT 47. MFF KV 29.6. – 7.7.2012 KARLOVY VARY TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Není tady nějak málo lidí? Žádná otázka nepadla v prvních dnech festivalu častěji, žádná nebyla tak zbytečná. Výsledný rozdíl několika málo stovek oproti loňskému roku nemohl nikdo poznat, kolem Thermalu se nedalo pořádně projít ještě ve dvě ráno a spousta vyprodaných projekcí potvrzovala omyl. Několik novinářských představení strávených v nulovém úhlu k plátnu na podlaze vydýchaného kinosálu s touto fámou také zrovna nekonvenovalo. Karlovarský filmový festival má několik odlišných tváří – na nás záleží, kterou toužíme poznat. Na filmovém maratonu se může leckdo ztratit, lákadel je moc. Že při sledování většího množství filmů denně pozbýváte vnímání reality, potvrdí každý, kdo podobnou zkušenost absolvoval; nástrahy v podobě nekonečného proudu večírků, dlouho neviděných známých, prezentačních akcí nebo producírujících se celebrit číhají za každým rohem. Uniknout se nedá a nakonec ani nechce, byť do jisté míry leccos připomínalo absurdní drama. Prostředí okolo koktejlového stanu a vůbec party zóna, kde jako kolovrátek řvala diskotéka, by mohly být tématem realistického (a možná i zábavného) snímku. PROHIBICE NEHROZÍ Střet s realitou byl jedním z hlavních témat letošního ročníku. Začít můžeme u vítěze

076

MOONRISE KINGDOM

pro krásu gesta

hlavní ceny, Křišťálového glóbu. Norský snímek Henrik (The Almost Man) vypráví o klukovi po třicítce, který se nerad loučí s pubertou a strašně se diví, když na to okolí, včetně jeho těhotné družky, reaguje podivně a nevstřícně. Nejistota, obavy a trocha trapnosti fungovaly beze zbytku, Henrik je slušný film se skvělými herci. Jejich mejdanová dovádění byla předzvěstí toho, co v následujících dnech přišlo: v paradoxním souladu s pověstí přehlídky coby jedné velké party se v programu objevilo množství filmů s alkoholem v hlavní roli. Na poklidném irském ostrově se jednoho dne zjeví podivná, chobotnicím podobná stvoření a začnou útočit na místní obyvatele. V cestě jim stojí jen policista s neustálou kocovinou a jeho čerstvá kolegyně-abstinentka, kteří díky namol opilému rybáři nakonec zjistí, že jediné, co dokáže „chňapáky“ držet na uzdě, je vysoká hladina alkoholu v krvi. Což pro Ira znamená výzvu: celá vesnice se zavře v hospodě a snaží se, co to jde. Grabbers, jeden ze sekce Půlnočních filmů, pobavil a na nájezd chňapáků to vypadalo i po skončení filmu v okolí Thermalu. Páteční euforie a kocovina v nedohlednu. Angel’s Share, jeden z divácky nejúspěšnějších snímků (vox populi ho dosadil na druhé místo v hlasování), je komedie režiséra Kena Loache, vonící po alkoholu a pohádkách, zábavný snímek o tom, že ve vůni a chuti whisky se může skrývat i nová šance. Ochutnávka před, při a po každém promítání by měla být povinná. Z nejlepších palíren skotské Vysočiny do

report: karlovy vary


zapadákovů okolo Franklinu ve Virginii, od vytříbených chutí nejlepších whisky světa k pustému chlastání do zapomnění a pálenkám v zavařovacích sklenicích. Lawless Johna Hillcoata (podle scénáře Nicka Cavea) si z Cannes přivezl rozporuplné reakce, podobně se mu vedlo i u nás. Pro některé vrchol přehlídky, pro jiné plytká gangsterka. Trochu pravdy mají oba tábory, jde o zábavný a svižně natočený snímek s několika výbornými hereckými výkony. Cave si udržel laťku, která se stále více opírá o černý humor. A tak je i nutné ke snímku přistupovat: kombinace skutečného příběhu, který se tvůrci snažili zpřehlednit a zároveň znevážit, fantastické kamery Benoîta Delhommea a výborného hudebního doprovodu (Cave a Warren Ellis) je kouzelná. Námitky filmových vědců chápeme, ale nenecháme se otrávit! OUTSIDEŘI A ČERNÍ KONĚ Touha po domově, hledání místa a potřeba někam patřit byly dalším z nevypsaných témat. Hrdina soutěžního filmu Deine Schönheit ist nichts wert... (Tvoje krása nemá cenu), turecký přistěhovalec v Rakousku, se marně snaží adaptovat, je mu dvanáct a neumí německy. Sympatický a dojemný snímek, byť občas zbytečně melodramatický. Rozeným vítězem není ani Abe (americká a brutálnější verze Henrika) ze snímku Černý kůň Todda Solonze. Nejvíce ho zajímají akční figurky a Simpsonovi, myšlenka odchodu od rodičů je zakázaná a o odpovědnosti před ním nemluvte. Ale chce se ženit, tak co se

report: karlovy vary

dá dělat? Solonz v jednom rozhovoru říkal, že se rozhodl nebýt divný. Inu, úplně se to nepovedlo, ale Dark Horse si nenechte ujít už kvůli roztomilé rodičovské etudě Mii Farrow a Christophera Walkena. Pro režiséra to byl již čtvrtý snímek ve Varech, tentokrát přijel osobně a předvedl také hojně navštívenou Master Class. Ikona amerického nezávislého filmu potvrdila i politiku festivalu – jeho snímky bývaly součástí Fóra nezávislých, nyní přijel v roli hvězdy. Byť doma zatím poněkud nežádoucí, Dark Horse stále nemá amerického distributora. Wes Anderson je podobný případ tvůrce, který se svou neobvyklou poetikou dostal téměř na vrchol. Pracuje s podobným schématem a stejnými herci, ale jeho filmy jsou stále populárnější. Postavy bývají outsideři a právě o nich (a pro ně) jsou jeho snímky. Tentokrát vzpomíná na první lásky. Skautský tábor jako platforma, počasí a láska na celý život coby hybatelé děje. Milá a svižná podívaná; cynismem můžete jen sršet, ale stejně podvědomě držíte Suzy a Samovi palce. Kouzelní Frances McDormand, Bill Murray a Edward Norton nepřekvapí, všechny ale válcuje Bruce Willis, polda s otevřeným srdcem a laskavou duší. Skvělý soundtrack je samozřejmostí, tentokrát boduje s Hankem Williamsem a zapomenutou Francoise Hardy. Hudební doprovod výtečně diktuje tempo, podobně jako u filmu The Beasts of the Southern Wild, který předcházela očekávání díky hlavní ceně v Sundance a úspěchu v Cannes. Nádherná podívaná plná imaginace a úžasných obrazů není



077


078


BEASTS OF THE SOUTHERN WILD

nejpůvodnějším filmem všech dob, ale stojí za vidění. Další outsideři žijící na okraji civilizace, světa a možná i přírody, další body pro černé koně. Krása a radost následovaná spoustou nečekaných myšlenek. Povinnost! JUBILEA A KONCE Když jsme u té hudby, hodně se mluvilo o polském easternu Yuma, ke kterému složil hudbu Jan P. Muchow a dvě skladby zpívá všudybyl Vašek Havelka. Součástí programu byl i oceňovaný dokument o legendě reggae Marley, v diváckém hlasování se dostal dokonce na páté místo. Hudební filmy a dokumenty jsou už dlouhá léta nedílnou součástí přehlídky a Hudební odysea, kterou vede Pavel Klusák, je nevyčerpatelná. Letos potěšil fantastický dokument o Brianu Enovi The Man Who Fell to Earth, byť jeho zhlédnutí dalo fušku: dvě a půl hodiny souvislého toku vzpomínek, hudebních útržků, dobových záznamů a klipů neunesl každý, ale fanouškovo srdce plesalo. Johnny Yes/No Redux zase přiblížil hudbu novovlnných elektroniků Cabaret Voltaire, projekce představila jak dobový snímek z roku 1983, tak i jeho „remixovou“ podobu, kterou má na svědomí režisér Peter Care (jen ji natočil o tři dekády později). Kouzlo originálu nové verzi schází, ale jde o zajímavou záležitost a připomenutí málo známých okolností z okruhu legendárního labelu Factory Records. Další jubileum přinesl snímek Under African Skies. Paul Simon se vrátil po čtvrtstoletí do Jižní Afriky a s dávnými spoluhráči představil slavné Graceland. Jedno z nejdůležitějších alb posledních třiceti let je rozebráno na atomy, skvělé dobové záznamy střídají neobvyklá svědectví o podivném honu Afrického kongresu na zpěváka, který jen „chtěl natočit dobré album“. Některé otázky nejsou zodpovězeny dodnes, jisté osoby mají pocit, že se Simon musí omlouvat neustále. Pro

report: karlovy vary

českého fanouška bude zajímavé i to, že s Graceland si umělec v podstatě zachránil kariéru, jeho popularita v USA byla tehdy v záporných číslech. Možná je škoda, že snímek nebyl promítán ve větším sále než je divadlo Husovka. Větší publikum by jej ocenilo, podobně jako strhující Shut Up and Play the Hits, který mapuje poslední koncert populárních LCD Soundsystem a osobu Jamese Murphyho. Toho zachycuje jak uprostřed příprav na show v Madison Square Garden, tak během zcela prázdného rána po koncertě, kdy mu dochází, že je konec. Silná výpověď o hvězdě jedné generace. KDE SPÍ LIMUZÍNY? Vrcholy přehlídky jsou individuální, shody doznalo jen několik titulů. Například vítěz Divácké ceny, tragikomedie o nevěstinci pro vozíčkáře Hasta la Vista, publikum okouzlil, podobně jako svérázný dokument o skateové komunitě v bývalém Východním Německu This Ain’t California. Divácká cena bývá zajímavý metr, vybírá výjimečné tituly, ovšem trochu jako ufo se zde zjevuje nepovedený český snímek Lidice. Uspěl i skvělý film Hon (Jagten) dalšího pravidelného přispěvatele Thomase Vinterberga: drama o tom, co dokáže nevinná dětská lež, se skvělými Madsem Mikkelsenem a Thomasem Bo Larsenem. V českých podmínkách, kde se dětem tolik nevěří, možná hůře uchopitelný snímek, ale strhující a výjimečný. Z lovce štvanou zvěří v přímém přenosu. Dalším vrcholem byl snímek Holy Motors francouzského režiséra Leose Caraxe. Další divotvorné střídání reality a snu, tentokrát vyžadující více divácké interakce. Vyšinutý příběh o převlékači identit s fantasticky otevřenou pointou byl pro široké publikum až příliš zneklidňující, zasahuje do otevřených ran současného světa a společnosti – a jde o umění, byť pro někoho nečitelné a zmatečné. Odpo-



vězme slovy hlavního hrdiny: „Kvůli čemu to ještě děláte? – Pro krásu samotného gesta!“ Tomu se dá rozumět, na krásu a gesta se dnes zapomíná. Holy Motors málem vyhráli letošní Zlatou palmu a ve Varech kolidovali s jiným očekávaným snímkem, sci-fi Cosmopolis od Davida Cronenberga. Oba filmy řeší moderní, neosobní a rozpolcený svět a také zajímavou otázku, kam se na noc ubírají limuzíny coby vymírající relikty naší éry. Cronenberg ale zklamal, upovídaný a zdlouhavý snímek je – vyjma několika scén – zbytečný. Svaté motory jsou jiný kalibr.

*Uvedené * * filmy berte jako výřez z nabitého programu, za vidění stojí spousta dalších. Hodně se mluvilo o titulech Polski Film, Poslední krok nebo Camion, za hvězdy přehlídky byly považovány Margaret a Paradies: Liebe. Stále má smysl jezdit do Karlových Varů a stále má smysl chodit tam do kina. Atmosféra je taková, jakou si ji člověk udělá, navíc město začíná po letech znovu ožívat: rostou sympatické nové podniky, třeba místní Bokovka je kouzelná. Bulvár a pseudosvět celebrit si nelze připouštět k tělu. Stejně jako si všichni zvykli mlčky přecházet ruské nápisy a jídelní lístky, lze si zvyknout i na to, že tady parazituje denní krmě většiny českého národa. Festival je tu hlavně pro diváky, byť z něj většina médií referuje v naprosto jiném duchu. Drb na závěr? Mistr hororů Dario Argento předčasně opustil večeři ve společnosti Václava Klause. Důvod neznámý. Možná už známe první oběť příštího krváku.

Za krásu gesta by to určitě stálo. TOP 5 (BEZ POŘADÍ) BEASTS OF THE SOUTHERN WILD (9. 8.) HOLY MOTORS (18. 10.) HON (9. 11.) LAWLESS (20. 9.) MOONRISE KINGDOM (12. 7.)

079


illegal illusion Things After Death vychází jako příloha magazínu Full Moon #24 zdarma předplatitelům, vybraným distribučním místům a v e-shopu

illegal illusion / živě s Goldner Anker (DE): 2. 11. 2012 H-klub, Šumperk 3. 11. 2012 Art Klub, Opava 16. 11. 2012 Mitril, Olomouc 17. 11. 2012, Batyskaf, Žďár nad Sázavou sledujte: www.illegal-illusion.com / www.fullmoonmagazine.cz

080


A ježka, který mi občas kříží cestu a dává mi rady ohledně mé kariéry v příjemně písničkové úpravě... Jo, toho si taky nechám pro sebe.

082

098

107

nepotetovaní nepodladitelní vzorňáci. a ty refrény!

dávno neseru do plínek

sloupky

TATTOO / ROZHOVOR MICHAL PÍŠA

the fistic #5

TEXT JIŘÍ PÍŠA

ROZHOVOR/PROFIL

TEXT EUGENE S. ROBINSON

ILLEGAL ILLUSION

102

TEXT RICHARD KUTĚJ

dětské radosti

REPORT TATTOO & ENTOMBED (SWE)

nahoře v labi dole v severu

086

7TH ICELANDIC TATTOO CONVENTION 2012

TEXT JIKRA IMLAUF

zajímavá, i když ne zrovna jednoduchá zkušenost

TEXT JANA ALENADÓTTIR

ROZHOVOR AJVA (STREETCULTURE)

104

TEXT APAČKA

celé hodiny jenom zírat

shut up and play the hits #4 TEXT SHERESKY

SERIÁL PŘEŽÍT: ISLAND

highbury fidelity #17

092

TEXT JANA ALENADÓTTIR

TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

moc schůzí a málo kulometů

108

inpopculture #3

take me home, country roads...

text čížek

ROZHOVOR PAVEL FRIML (PAPAGÁJŮV HLASATEL RECORDS) TEXT PETER KANDKE

rozhovory, seriály, sloupky > tardé #15 CESTOPIS CAMINO DE SANTIAGO 2011 (1) TEXT JITKA MORÁVKOVÁ

TEXT BR°

096

the marnostroj

zhulený životem

SERIALABEL PHR

TEXT AL BURIAN

TEXT HONZA KOTEN



081


082 illegal illusion


nepotetovaní nepodladitelní vzorňáci. a ty refrény!

ROZHOVOR/PROFIL ILLEGAL ILLUSION (CZ) TEXT RICHARD KUTĚJ

Vždycky jsem obdivoval solitéry. Kapely a lidi, kteří se z nějakého důvodu nehodili nebo ani hodit nechtěli k nějaké „scéně“ nebo labelu, kteří byli miliony světelných let vzdáleni kamarádíčkování mezi lokálními partami. Častokrát to s sebou nese mnohem menší zájem, než by si zasloužili, a taky více práce při zařizování koncertů, nahrávání alb a dalších věcí. Jenže oni tady pořád jsou a ze svých názorů neustoupí ani o centimetr. Letošní Things After Death od Illegal Illusion je bez keců nejlepší deskou, kterou za svoji dlouhou a bohatou historii vydali. Jasně, tohle o svých novinkách tvrdí všichni. Jenže... Illegal Illusion jsou v nejlepší formě. Borci omlácení skoro dvaceti lety v ringu křížení nejrůznějších přístupů k tvrdé kytarové muzice. Hlasité kombo s tahem na zapamatovatelné melodie, obalené do aranžérských fintiček. A dobrým rádcem a společníkem jim byl zvaný host – syrovost. Lennon – McCartney, Morrissey – Marr, Jourgensen – Barker, Bialík – Sobot-

rozhovor: illegal illusion

ka... Osudová setkání měla zásadní vliv na spoustu kapel. Odchody a příchody dalších členů měly svůj význam, ale pokud se trhl parťák ze základního dua, nastala pokud ne smrt skupiny, alespoň její kóma. Kytarista a zpěvák Jiří Bialík se s bubeníkem Michalem Sobotkou zvaným Bota poprvé setkali v dnes již zapomenuté kapele, v níž Bota zpíval. Pak se Bota zbavil kadeří, mikrofonu a usedl za bicí. Výborný tah – jde o jednoho z nejhlasitějších bubeníků u nás. „Na koncert do ostravského Boomerangu před lety vtrhli fízlové a začali Botovi měřit decibely jeho bicích,“ vzpomíná Jiří (Boomerang se při tom nacházel na Stodolní, kde je rachot a hluk na každonočním pořádku... – pozn. aut.). Nejen po hráčské, ale i lidské stránce Illegal Illusion stmelil před šesti lety příchod dvou bratrů, kytaristy a basáka Michala a Matěje Kudělových. První demo z roku 1996 kapela zaslala, kam se dalo, výsledkem byly i pozvánky na hlavní scény několika nezávislých, ale i „větších“ festivalů. Zároveň přišlo vystřízlivění. „Na fesťácích při našem hraní takoví ti klasičtí návštěvníci po chvíli často odešli, zůstali jen lidi z kapel, fanzinů a podobně, a tak je to pořád.“



Dřina, pilování každého detailu, dokonalá příprava. „Do studia jdeme připravení a nadupaní jako největší slušňáci na světě a s obrovským předstihem zasíláme demosnímky s předprodukcí. A stejně se nám téměř vždy (výjimkou je Hynek Kocourek, u kterého jsme nahrávali předchozí desku Veto) stává, že si to ti vocasi prostě neposlechnou a pak se při nahrávání diví, co že to po nich vlastně chceme. Končí to absolutním patem a my jdeme zase jinam. I Things After Death vznikala ve třech studiích.“ Neústupnost nesla první ovoce. Jedním ze základních milníků bylo EP a.m. Diode, vydané v roce 2000 u tuzemského vydavatelství Střílek Records ve spolupráci s portlandským labelem The Dark Tide Music. EP se dostalo do Top 10 amerického magazínu Brave Words Bloody Knuckles, recenzi napsal newyorský metalový zin Transcending the Mundane. „Nechal jsem si ten časák poslat. Typický metalový zin zacákaný od krve. Vůbec nechápu, jak se tam naše muzika mohla dostat. Výtažky z recenze některé kluby stále používají při promu našich koncertů,“ vzpomíná Jiří. Recenze na jejich tituly vycházejí „venku“ dodnes, namátkou v Ox-fanzine (Německo), Passione Alternativa (Itálie) či Reason to Believe (Anglie).

083


Crossover. Jedno ze slov, které upřímně nesnáším. Jenže Things After Death opravdu kříží. Přístupnější rockové momenty se protínají s hledačskými detaily, kudrnaté vyhrávky kytar běží v jedné dráze s přímým tlakem a snahou říct, zazpívat i zařvat rovnou do ksichtu. Zpěv je jedním ze základních poznávacích znamení Illegal Illusion. Rašple, která dokáže i pohladit. Vztek nečekejte, sympatickou a hlavně přirozenou energii a tenzi, tlak, ano. Několik nálad a pocitů v jediném songu, kterých si všimnete až při dalším a dalším poslechu. Na Things After Death nejsou „největší hity“, něco zdravého a výživného se tady děje v každé skladbě. Crossover je debilní slovo a já ho používám už podruhé. To abych mohl říct, že Things After Death není crossover. Things After Death je multivitamin!

*„A band * * from a fucking little town.“ Dlouhá léta vaše „značka“. Pořád platí, že kapely z menších měst to mají těžší než ty z metropole? Nebo se rozdíly díky internetu a informačním technologiím stírají a berete to s nadhledem? Každá kapela to má dneska těžké, protože jich je jako sraček. Jasan, internet, kokotinky, super, ale když jsi na „fakt sakra malým městě“ a umře ti bubeník, jsi najednou taky napůl mrtvý. Naopak, ve velkém městě, kde chodíš do hospody a kde je permanentně třicet rozředěných muzikantů v osmdesáti rozředěných projektech, máš šanci, že to znova nahodíš. Navíc ve městě je všechno víc u huby než někde v Antarktidě. Svět se zmenšil a zrychlil, jinak je ale všechno stejné: buď máš kapelu a makáš, nebo nemáš kapelu a kňučíš. Je jedno, odkud jseš. Nadhled? Bez toho se uchlastáš! S čímž souvisí, že jste z kapel, které nikdy nepatřily k žádné „scéně“, ke spo-

084

lečenství kolem jednoho labelu a podobně. Proč jste nikam „nezapadli“? To je jasné: Nepotetovaní Nepodladitelní Vzorňáci, co odpovídají na maily a berou telefony! No a ty refrény! Kdo by se špinil s takovýma hovadama! (smích) Teď vážně. Nevím, nějak jsme to nikdy neřešili, spíš to pak pociťujeme v souvislosti s koncertama, distribucí a tak. Pro koho to vlastně děláme, jestli je na to vůbec někdo zvědavý... V podstatě ale taky máme „sektu“ spřízněných kapel a lidí kolem nich a pomáháme si na kamarádské bázi, jen to nezaštiťuje žádný název. Jste jedni z největších perfekcionistů, které znám. Před nástupem do studia do detailu připraveni, a když už nahráváte a nejste s výsledkem spokojeni, klidně vše přerušíte, vyměníte studio, odložíte vydání o dlouhé měsíce... Tohle se vám stává už léta. Proč kapela musí cestovat mezi studii a nestačí prostě vybrat jedno, jít tam, narazit na lidi, kteří jsou připraveni odvést svou práci, za kterou si taky mimo jiné nechají nemálo zaplatit... To je u nás opravdu takový šlendrián? Každý se na muziku dívá jinak. A rozptyl pohledu na muziku, která ještě není, bývá mnohem širší. Je to prostě subjektivní věc a pak se střetnou ega a je to v řiti. Mustry, stereotypy, šablony, podle kterých se pracuje ve studiích, na které finančně dosáhneme, nebývají špatné nebo šlendriánské, ale většinou uzavřené tomu, co bychom chtěli my. Když už překonáš ono téměř povinně-posvátné „ale tak se to nedělá“ a probojuješ se aspoň k „jo tak vy to chcete takhle“, následuje „tak pod takový bordel se já nepodepíšu“ a jedeme prudit jinam. Nemáme na studia, kde je to možná jinak, ale asi to tak má být. Všechno souvisí se vším. Proto máme takový zvuk a ne jiný. A možná jsme jenom pitomci, kteří to neumí vykomunikovat.

Máte nějakou obecnou radu, vzkaz, nápady pro lidi ze studií, jak by mohli svou práci zlepšit a odvést skutečně tak, aby to pro kapelu byla radost a ne utrpení? Asi bych to pojal jinak. Každý ať si dělá, co chce, kde chce. Kapely by si ale měly rozmyslet, za co dávají peníze, jestli chtějí znít jako všichni kolem, což pro mnohé může být určující metou. A podle toho tlačit na lidi ve studiu a nenechat si vnutit, co nechtějí. To jsem ale chytrák, viď? Nemalou anabázi jste absolvovali s nejnovější deskou Things After Death. Na jejím konečném zvuku jste pak stejně nakonec makali ty a Bota... Největší problém byl rozhodnout se a vyhodit skladby, které jsme dělali rok a půl. Kluci na nich chtěli dělat dál, ale já měl blok a nevěděl, co s tím, tak jsem na chvíli zrušil demokracii v kapele a zcela totalitně jsem vytekl a oznámil, že to jsou píčoviny a že už na tom dělat nebudu. Dali jsme si pauzu a s Botou začali dělat věci z jiného vesmíru. Kluci se toho chopili a snad jsme neudělali chybu, protože tohle mě baví... Že jsme točili ve třech studiích, je naše standardní anabáze. Ať jen nehartusíme... Co radosti? Konečně jsme nemuseli dělat žádné kompromisy! Co jsme chtěli, tam je a je to slyšet. Tohle je naše premiéra. Nemuseli jsme se vzdát žádného detailu na úkor celkového zvuku. No a Botas má konečně BICÍ a ne nasamplované, přisamplované kokotiny z nul a jedniček. Angličtina – mnozí s tímhle mají u českých kapel problém, u vás to tak je už řadu let. O čem jsou na Things After Death texty? Osobní zkušenosti, nasranost na politiku, problémy? Nevím, jestli moje texty nesou poselství, ale makám na nich se stejnou zuřivostí jako na muzice. Přemýšlel jsem, co to

rozhovor: illegal illusion


vlastně je, a poslední dobou mám pocit, že jde jen o vyřizování účtů – většinou se sebou samým! Jste známí tím, že songy naživo hrajete v pozměněných verzích, jak vznikají? Ve zkušebně, nebo se necháváte inspirovat náladou koncertu a improvizujete? U nás je to striktně dané: na koncertech neimprovizujeme. Sám na to nejsem moc zvědavý ani u jiných kapel. Jasně, stane se, že se během koncertu v nějaké písni ztratíš. Pak to je adrenalin. Zrovna jsem klukům říkal, že jsem tuhle zkrátil Fingerprints o jednu část a že to všichni bez mrknutí oka rubali se mnou. Svorně mi tvrdili, že je to holý nesmysl, protože nikdo přece neslyší, co tam vyvádím, protože jde slyšet jenom Bota a Bota má přece ty sluchátka, takže neslyší ani sebe – naštěstí to bylo na videu a já měl pravdu! (smích) Pak nikdo ani necekl. Skladeb, které jsou věrné studiové podobě, není moc, a to z praktického hlediska – není to možné. Některé jsme předělali třeba třikrát, protože nám lezly krkem. Things After Death vychází jako příloha Full Moonu. Budete ji posílat do světa i jinými způsoby? Nezvažujete vinyl? Vydáni vinylu jsme museli posunout, ale cédéčko určitě pofičí do distribucí a na recenze tady i venku. Je to vždycky trochu boj, protože vývar v distrech z nás asi nikdo mít nebude. Ale u nás to kluci většinou ví a tím, že nám to někde vezmou, nám pomůžou, čehož si moc vážíme. Dostat album do zahraničí taky není žádná prdel, ale není to nemožné. Předchozí titul Veto je třeba v amerických distrech Handstand Records a Vinyl Junkie Distro – tam máme i starší tituly. Asi to k ničemu nebude, ale já z toho měl obrovskou radost.

Nebudu ani popisovat, kolik zahraničních distribucí jsem obeslal a kam všude jsem psal – nevěřil bys. 

085


ROZHOVOR AJVA (STREETCULTURE) TEXT APAČKA

„Na Žižkově jsme bydleli (a už zase bydlíme), Žižkov je supr a jednoznačně nejlepší čtvrť pro jakékoliv ‚nezávislé‘ aktivity. Takže jsme v zimě 2010 jednoduše začali zjišťovat, které bary jsou tady k pronájmu, jeden vybrali, v létě se rekonstruovalo a na podzim jsme otevřeli bar a začali připravovat rádio a vysílací studio. StreetCulture začalo vysílat v lednu 2011 jako playlistové rádio a v únoru jsme do vysílání nenápadně nasadili první pořad Monoculture, který nám z New Yorku začal posílat Mono. Rozjelo se to docela rychle, do dneška éterem prošlo už dvacet osm pořadů.“ Vítejte ve StreetBaru na Žižkově. Můžete si tady dát drink, fotbálek, zajít na koncert nebo odvysílat vlastní pořad na internetových vlnách rádia StreetCulture. Jak člověka napadne založit internetové rádio? Vím, že pracuješ v ČRo – je to zkušenost z toho, jak rádia (ne)fungují? Ani ne. Bez zkušenosti v rozhlase by mě asi vůbec nenapadlo dělat vlastní rádio. A pokud jo, zůstalo by to myslím jenom v rovině naivního snu o „projektu světa“, o němž člověk celej život žvatlá, ale nakonec stejně nic neudělá. Já už jsem nějakou dobu měla nápad, ale upřímně řečeno teda dost bláznivej: horské rádio, které by vysílalo v zimě ve ski resortech, a já bych u toho jezdila na svazích. Byla jsem v rozhlase asi deset let a zkusit něco dalšího byl normální posun. Chtěla jsi to dělat jinak, podle svého? Nevnímala jsem to jako něco kontra: teď

086

to konečně budeme dělat jinak než ostatní rádia. Je fakt, že nakonec to sice jinak děláme, ale na začátku jsem to brala spíše jako jiný přístup k věci, než když máš zaměstnaneckou židli: nejenom si všechno vymyslet, ale taky do důsledku zrealizovat a zaplatit (nemůžeš říct, hele mám krásnej námět, předej to prosim tě produkci a pokladně). Jestli si můžeme dovolit říct ve vysílání více sprostých slov nebo někdy uneseme opilého moderátora, už dneska nevidím jako tak podstatnej rozdíl. Rádio Wave, které spadá pod ČRo, přišlo svého času o analogovou vysílací frekvenci FM a byl to docela průšvih. StreetCulture začínalo na internetu a předpokládám, že se nechystá bojovat o frekvence (jestli to vůbec jde). Nevytlačí internetová rádia ta analogová? Expandovat na FM je v případě StreetCulture nesmysl. Nejenže by to z různých důvodů nešlo, ale ani bych v tom pro náš typ rádia neviděla v tuto chvíli žádný přínos. Mimochodem, já už několik let poslouchám rádia jenom na internetu, ať ta „tradiční analogová“ nebo „čistě internetová“. Až bude internet běžně v autech, kde se rádio hodně poslouchá, pak by mohla nastat docela zajímavá doba i pro rádia, která teď vysílají pouze na netu. Třeba se změní i situace na trhu. Dneska jsme ale stále jinde: třeba v rozhlase se staršími posluchači jsou frekvence pro mnohé stanice alfou omegou. Ale jestli se ptáš na budoucnost internetových rádií... Dlouho byla považována za druhou kolej a i dneska mi občas někdo řekne: „Aha, vy vysíláte jenom na interne-

AJVA

zajímavá, i když ne zrovna jednoduchá zkušenost tu, jo?“ Přitom když jsem si dneska zběžně projela různá česká rádia s FM frekvencemi, vůbec se nedivím, že dneska mladí lidi hledají jinde. Mě moc nebaví playlistová a úzce žánrově vymezená internetová rádia. Proto děláme StreetCulture – s pořady často dost odlišného zaměření a s osobitými autory, nejen moderátory, ohlašujícími písničky. Jaká je největší výhoda internetového vysílání v roce 2012? Pro provozovatele finanční. A pro provozovatele i posluchače jsou to pak všechny výhody, které generuje svou povahou internet a taky facebook, popř. další sociální sítě. Doplnění audioobsahu obsahem vizuálním – foto, video, texty. Vysoká aktuálnost, rychlé sdílení obsahu, vyhledání souvisejících témat, možnost oslovit nové posluchače a reagovat na jejich poznámky i aktuální nálady. Interaktivita, zprofanované slovo mediálních odborníků, které ale zrovna u internetových rádií má svůj význam. Prostě kouknu na web, přečtu anonci na dnešní Latté Night, zaujme mě to, na titulní straně mám přehrávač, chvíli poslouchám, najdu si, kdy hrají ten nový film se Stallonem, o kterém právě vysíláš, kouknu se na fotky, jak Rocky zestárnul, a napíšu ti vzkaz do vysílání, že dneska teda supr. To všechno během pěti minut. Anebo mám volbu neklikat a celou dobu si třeba představovat, jak ti dva ve studiu vypadají a co pijou. Když to říkám dneska, zní to hrozně samozřejmě a všichni to vědí, ale když to srovnám s dobou, kdy jsem začínala v rozhlase, je to úplně revoluční změna (na konci tisíciletí rozhlas

rozhovor: ajva (sc)


jako jeden z prvních začal vysílat na internetu). Nicméně internet dneska úplně stejně mohou využívat i všechna analogová rádia, takže největší rozdíl je v roce 2012 v nákladech na šíření internetového vysílání a taky v dostupnosti technologií, které jsou k tomu potřeba. Jinými slovy nemusíš být mediální magnát, aby sis založila rádio. Internetu a digitálu navzdory, vysílací studio StreetCulture je spjato s žižkovskými prostory, StreetBarem. Která činnost vydělává na kterou, rádio nebo hospoda? Ani jedna činnost nevydělává na druhou, i když původní koncept byl takový, že bar bude zdrojem financí pro rádio. Nakonec jsme se ale úplně nečekaně stali mecenáši (obojího). Hezky to bude vypadat, když řeknu, že je to pro nás „zajímavá, i když ne zrovna jednoduchá zkušenost“. Ve skutečnosti se o tom dobře řeční do cool časopisu se smyslem pro DIY aktivity, ale horší to je, když otevřeš večer účet. Tam pak začíná boj. Od srpna ale nově definujeme vztah bar a rádio, resp. StreetBar a StreetCulture, a v provozování baru budeme moci pokračovat i díky vstupu dalšího investora. Díky, Ivane! O zajímavých, i když ne zrovna jednoduchých zkušenostech tady ve Full Moonu něco víme... Jaká hlavní zkušenost provází vás? Když nám bylo dvacet, všichni jsme se potkávali v hospodách, barech a na koncertech. Možná jsme něco podobného předpokládali i tady. Spíše se nám ale potvrzuje trend, že spousta mladých lidí má dneska tu svoji dobrou společnost na facebooku a jinde na internetu. Že může být in o Streetu vědět, ale jít už tam nutně nemusíš. Takže si lidi poslechnou naši páteční SC Session (akustické koncerty přenášené ze StreetBaru ve vysílání StreetCulture – pozn. aut.) na kompu doma

rozhovor: ajva (sc)



087


a nepotřebují být nutně přímo u toho s dalšími a s pivem v ruce. Ve StreetBaru třeba letos v květnu proběhl ve spolupráci s play.cz úplně první živý internetový přenos koncertu v ČR na youtube. Povedlo se to a počet zhlédnutí byl slušný, takže celková spokojenost. Jenže do Streetu zrovna moc lidí nepřišlo, i když jsem někde na netu zahlédla diskuzi, jak se tam dostat, když je kapacita prostoru dost omezená. Rozhodně bych si netroufala říct, že internet vyhnal lidi z barů, ale existují vedle sebe tyhle dvě možnosti. Pro internetové rádio to ale není zrovna nejhorší zpráva. A když to vztáhneš jen na sebe? Co ses naučila? Vidět za roh svojí profese. Vidět celek. Sorry, jestli to zní jako fráze, takže takhle: v rozhlase si občas redaktoři myslí, že jsou pupek světa. Přitom síla je v tom, postavit celé rádio. A na to hezká výslovnost nestačí, je třeba vidět i to ostatní. Co všechno se v prostorách StreetBaru dá dělat? Můžu tam třeba udělat výstavu? Koncert? Výstavu, koncert, workshop, prezentaci, autorské čtení, divadlo, turnaj ve fotbálku a jiných hrách nebo taky nabídnout svůj pořad do vysílání... Velká výhoda je, že máme prostor, kde se dá setkat, ale taky se tam jen tak anonymně přijít podívat. Občas se stává, že se lidi staví na drink, a když se jim tam líbí, příště na sebe nechají kontakt nebo se na baru zeptají, jestli by ve Streetu nemohli něco zorganizovat. Můžete dát o sobě vědět na info@ streetculture.cz. Jedna z nejviditelnějších aktivit jsou živé koncerty, tzv. SC Sessions... SC Sessions se chytly hned na začátku – myslím to jednak tak, že se jako zajímavá ukázala akustická vystoupení v našem mini pokojíčku, kde to má úplně jinou

088

tip: SC SESSIONS HVOJT (DIFERENCE)

Jelikož jsem jeden čas hodně poslouchal britské kytarovky (hlavně Radiohead a rané Coldplay), narážel jsem při hledání různých rarit na nahrávky pořízené jako rádiové nebo televizní sessions – obvykle mě to fascinovalo víc než studiové věci. Jsou to živáky, které mají dobrý zvuk a soustředěný výkon interpretů, což na normálních koncertech často chybí. Když jsem začal vyrábět pořad Diference, několikrát jsem nechal hosta zahrát pár písní na akustiku. Poprvé to byl v květnu 2011 Oldřich Janota. Už tehdy začala uzrávat myšlenka udělat samostatnou show – koncert přenášený do rádia. To se poprvé uskutečnilo s kapelou Homar, jejichž zpěvák a kytarista Karel Světlík má k žižkovským prostorům dlouholetou vazbu a možnost zahrát na oslavě prvních narozenin StreetBaru v říjnu 2011 si nenechal ujít. Tato oslava byla zároveň pilotním dílem pořadu SC Session. Po nich následovali Downbellow, Oldřich Janota nebo Vepřové komety. První Sessions se odehrávaly ve velice komorní atmosféře a byly hrané téměř akusticky, nejen kvůli technickým podmínkám. Postupem času se konaly hlasitější koncerty, ale – až na výjimky – poloakustické. Vrcholem byla nedávná vystoupení Bonuse, Arana Epochala, Labasheedy, Goodfellas nebo Rocket Dogz. Letos v březnu tým, který realizuje SC Sessions, získal peněžní podporu Think Big, za což jsme nakoupili technické prostředky pro snímání zvuku, takže kvalita se zlepšuje. Výrazný přínos pro lepší zvuk má i nový spolutvůrce SC Sessions Karbo (alias Emozpěv). Sessions teď mobilizují síly na podzimní sérii koncertů, které vyjdou na světlo i s novým pořadem, The Czech Shows (pořad o české kytarové indie scéně), Lustig (jinak autor pořadu Indietronics o světové indie scéně) a já (z Diference). Samozřejmě nesmím zapomenout na technické zázemí rádia v podobě Pejfy! SC Sessions jsou zvláštní především atmosférou. Odehrávají se v malém klenutém prostoru, kam se vejde tak třicet lidí. Každá kapela nebo interpret byl prostorem potěšen. Místnost má kouzlo, a i když je návštěva minimální, není prázdno. Druhou zvláštností je, že kapely si zde vyzkouší tišší a komornější polohu svého repertoáru. Cílem je, aby nahrávka byla použitelná pro další prezentaci – jak samotnou kapelou, tak rádiem. Do této chvíle se podařily nahrávky kapel Labasheeda, Karla Kunrta, Byl pes, Unreel, písničkářů z Večera jiného folku a třeba Oldřicha Janoty. Jiné bohužel nejsou z různých, většinou technických důvodů použitelné. tip: KIDS AND HEROES JIRKAK (kids and heroes)

Je to rok a půl, co se tým StreetCulture ozval naší redakci s nabídkou vlastních pořadů. Kids And Heroes jsou spíš děcka než hrdinové, ale všichni mají dostatečný ponětí o tom, co je to kvalitní muzika – a tak ji třikrát do měsíce pouští do uší posluchačů. Vše, co se pouští, je zrovna na vkusu daného „diskžokeje“, ale hrajeme i novinky, které souvisejí s naším webovým portálem. Málokterý host našich pořadů odejde střízliv, ale vždycky je ve studiu parádní atmosféra, kterou může kdekdo závidět. A když k tomu přidám i prostory rádia, který jsem si zamiloval? Kid And Heroes jsou nejlepší punk-rock’n’rollovej pořad na nejlepšim rádiu u nás!


atmosféru než na koncertu v klubu, a jednak tak, že se velmi rychle podařilo dostat na SC Session kapely, které mají v určitých komunitách výrazné jméno a zároveň v nich rezonuje náš přístup DIY, takže se dá velmi dobře domluvit, někdy skoro na nemožném. Proto chceme od srpna, kdy znovu otevíráme po měsíční rekonstrukci, rozšířit koncerty a DJské akce v DIY aréně i na jiné dny než pátek a sobotu. Supr by taky bylo, kdyby se někdo pustil do večerů slam poetry nebo nějaké stand-up show. Zmínila jsi pohled na účet a zároveň spoustu činností, kterými se zabýváte... Z čeho je StreetCulture živo? Z členských příspěvků občanského sdružení StreetCulture, z dobrovolných příspěvků autorů pořadů a příznivců a z finančních injekcí několika lidí z vedení. Výběrem z dobrovolného vstupného na SC Sessions přispívají taky kapely – to je pro nás další psychologické nakopnutí. I když se nemůžeme bavit o balíku, který nám něco v rozpočtu vyřeší. Prozatím šlo jen o případy, kdy kapely věnovaly to, co vybraly na dobrovolném vstupném. Rozjezd pátečních SC Session podpořil grant O2 Think Big. Jde o finanční podporu pro tuto konkrétní sérii koncertů, jako StreetCulture nečerpáme žádný grant ani jiné dotace. Seznam podporovatelů rádia je na vašich stránkách. Malinko to připomíná systém typu Kickstarter, kdy lidi – zapálení fanoušci a sympatizanti – opravdu zaplatí náklady spojené s provozem (u Kickstarteru s investicí) projektu. Jakou máte zkušenost s crowdfunding? Pokrývá výrazné procento, nebo je to spíš symbolické? Symbolické... Ale je pravda, že teprve v poslední době jsme se odvážili říct si o příspěvek i ostatním z týmu, kteří na rádiu vysílají svoje pořady, nebo lidem,

rozhovor: ajva (sc)

které naše aktivity zajímají a chtěli by je podpořit. Bylo to hezký překvapení, že to lidi nenechali plavat. Přitom víme, že pro některé to byla volba nedat to svým dětem nebo se tento měsíc na osobních výdajích opravdu uskrovnit. Ve chvíli, kdy fungujeme s rozpočtem sraženým na naprosté minimum – platíme pouze poplatky distributorovi a ochranným svazům –, nám každá stovka pomůže. Myslím, že kdyby to věděly mediální subjekty, které jenom do rozjezdu některých projektů pro mladé lidi vrážejí miliony, rozbrečely by se. Přesto byla nedávno na přetřesu samotná existence rádia... V červnu jsme se museli rozhodnout, jestli pojedeme do konce měsíce a potom to budeme muset z finančních důvodů celé zavřít. Nebo zavřít bar a pokračovat s rádiem jinde. Do poslední chvíle to bylo otevřené. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat, a to na stejném místě, protože vtip je právě v propojení rádia s prostorem, kde se pije, klábosí, ale taky dávají dohromady nápady. Jo a taky se tam dobře schovává před dětma a partnerkama (říkaj kluci)... Vlastního vkladu je asi víc, a nemyslím jen finance. Už jste to někdy dotáhli tak daleko, že jste to sami od sebe chtěli zabalit? Že to za to „nestojí“, bez ohledu na reálnou situaci rádia? Já ještě ne, jen už nemám hlavu v oblacích. Zhruba vím, co si můžeme dovolit a kde jsou naše limity jako DIY projektu. Ale zvykla jsem si na pocit dělat něco vlastního, co bereš jako svoje dítě. Dělat si na snu pro nás znamená víc, než si vzít hypotéku na byt, stát se občany srozumitelnými pro své okolí a začít si tvořit nedobytnou luxusní tvrz, kterou až splatíme, tak umřeme. Jaké ambice jste na počátku měli a jak se za dobu fungování rádia změnily?



Nezačínali jsme s žádným velkým ani jasným plánem, prostě jsme chtěli dělat DIY internetové rádio. Od té doby se pořád rozrůstáme, nabíráme další aktivity a lidi, měníme se, je to přirozený proces. Každý den nás napadne něco nového a přemýšlíme, jestli to zvládnem udělat. Není to jenom vysílání (to vždycky pojede dobře, budou nové pořady, noví autoři...), ale teď třeba řešíme trička StreetCulture a StreetBaru, jestli bílá s geometrií bude holkám slušet nebo je to moc disko. (smích) Co bylo nejtěžší překonat, kromě bílých triček s geometrií? StreetCulture se za rok a půl existence prohnalo už zhruba padesát lidí, rychle jsme se rozrostli a z toho vznikly nové nároky, které jsme na začátku moc neřešili. Většina lidí zvenku vidí za rádiem samozřejmě program, moderátory a obsah – když je nebude zajímat, co vysíláme, nebude je zajímat ani StreetCulture, ať už by s naším přístupem souzněli sebevíc. Ale my se v tuhle chvíli potřebujeme soustředit spíše na ty věci, které běžně posluchač nevnímá (aspoň ne na první pohled): financování, marketing, partnerství, ale taky na interní strukturu a vedení StreetCulture. S tím souvisí naše velké téma DIY versus firma, o němž by mě osobně bavilo se bavit, protože s tím máme docela velkou zkušenost a nikdy nekončící debatu. Máme spoustu místa na nikdy nekončící debaty! StreetCulture je svým založením dobrovolnický projekt, ale to neznamená, že se pocit zodpovědnosti vytratí cestou a že když se mi něco nehodí udělat, vykašlu se na to. V tom to paradoxně klade na lidi v týmu a hlavně ve vedení ještě větší nároky než v klasické práci, kde máš nad sebou bič vyhazovu a výplatní pásky. Jasně se nám ukazuje, že takovým DIY projektem můžou mladí lidi získat velké zkušenosti

089


a know-how i pro regulérní profesní život. Řečeno trochu nadneseně: každý se ve StreetCulture učí, co právě potřebuje. Já osobně se toho třeba snažím využít, jak můžu. Ale na druhé straně je to fakt docela velká práce na sobě, otázka času a priorit. A nevím, jestli to není na lidi kolem dvaceti, pětadvaceti moc drsnej útok na pohodovej život s bonusem příjemně lechtivého vědomí, že jsem moderátorský king... Asi bych to ve dvaceti neviděla jako dneska, ale když si spočítám, kolik času trávím ve StreetCulture někdy jenom poznámkováním bombastických nápadů, které zhasnou dřív, než vůbec začnou... Prostě od nápadu k realizaci je ještě sakra daleko. S tím teď trochu bojujem. Model DIY si leckdo vykládá tak, že stačí, že „to udělá“, a je jedno, s jakým výsledkem, což je podle mě špatně. Jak to má v tomto směru StreetCulture? Nemám problém s tím, když u háčkování pro radost a domácí účely je důležitější důvod, proč to lidé dělají, než samotný výsledek. Ale u rádia, které vysílá pro veřejnost, to samozřejmě vidím jinak. Nálepka DIY je dneska docela v kurzu a někoho to může přilákat, ale pak to člověk jednoduše vypne, když ho vysílání nebaví. Rozhodně to neznamená, že výsledek je pro nás nějaký vedlejší produkt. Kromě toho StreetCulture všichni dělají proto, že chtějí předvést to nejlepší, chtějí bodovat a třeba mít úspěch. A v čem vidíš DIY přístup ve StreetCulture? Většina lidí tam přichází dělat něco, čemu se nevěnují profesně, neživí je to, a důvodem je realizovat se v něčem novém. Přitom většinu aktivit a věcí tvoříme opravdu sami (týká se to třeba i rekonstrukce prostor, grafiky nebo zvučení koncertů). Ale na rovinu musím říct, že StreetCulture by jenom s tímhle principem nadšených amatérů nevystačilo. Několik lidí tam

090

dává podstatné profesní zkušenosti, abychom StreetCulture vytvořili půdu pro fungování ostatních. Na podobnou strunu jako na začátku: Full Moon má jistou, dnes už celkem pevnou (byť otevřenou) redakci nebo lépe řečeno tým lidí, kteří časopis tvoří. Jak je to s týmem StreetCulture? Stojím sice trochu mimo, ale vidím, že se formuje pár silných pořadů, které rádiu dávají tvář... Kidsandheroes Radio Show je v tomto ohledu asi nejvýraznější. Mají silnou základnu lidí, kteří je poslouchají, a umí si pořad dobře promovat. JirkaK z Kidsandheroes je ukrutnej moderátor, který když se chytne mikrofonu, je schopný ho dvě hodiny nepustit. Ale fakt mu to jde, je vtipnej a pohotovej a já mu prorokuju budoucnost. Ale máme i několik hodně šikovných hiphopových spíkrů. Vlastně docela koukám, kolik se objevilo kluků (i holek, ale těch máme ve SC pořád o dost míň) s přirozeným talentem mluvit na mikrofon a dělat opravdovou show, kterou jim lidi žerou. Pořád „nabíráte“ nové lidi? Dříve jsme se soustředili na to, dát možnost jednotlivcům, kteří u nás chtěli vysílat svůj pořad, naučit se to – třeba včetně pořádání workshopů. Byli jsme rozkročeni někde mezi vzděláváním a vysíláním. Teď chceme dát více příležitosti konkrétním partám lidí, které už něco dělají, vytvořili si svoji komunitu nebo okruh fanoušků a hledají kanál, jakým by se to mohlo dostat k lidem. V tuto chvíli jsme taky otevření webeditorům, zvukařům, grafikům, markeťákům a hlavně organizátorům akcí. Tam nás pořád není dost. Je to supr zkušenost, přestože na tyhle lidi není vidět tolik jako na „hvězdy za mikrofonem“. Hm, hvězdy... Sedět ve studiu za mikrofonem, mluvit na lidi a pouštět jim

hudbu je, svým způsobem, „opojné“. Ve filmech jsou spíkři většinou super lidi, a přitom vlastně celebrity. Sice se tak necítím, jelikož koktám a zadrhávám, ale stejně je to super pocit. O Jirkovi z Kidsandheroes nepochybuju; máš to s moderováním podobně? Hele, ale ty seš supr moderátorka, máš mimo jiné moc příjemnej hlas a spontánně se řehtáš, to je pro posluchače jako droga! A jestli vám takhle umožňujeme zažívat chvíle opojení, ty jo, tak já jdu poslat na účet StreetCulture další tisícovku... (smích) Já se moderováním léta živím jinde v médiích, na SC proto nemám vlastní pořad, občas vystupuju v některém pořadu jako host, ale opájím se tady úplně něčím jiným. A kecala bych, kdybych tvrdila, že to pro mě není pořádná satisfakce. Máte, coby moderátoři, nějaké vzory? John Peel nebo tak? A co se týče StreetCulture, inspirovali jste se nějakým existujícím projektem, nebo vaříte z čisté vody? Vzory nemáme, jedeme úplně podle sebe. Měli jsme to štěstí, že jsme na začátku poskládali v podstatě ve dvou základ rádia po stránce programové, technické, technologické, organizační i finanční. Za ostatní vděčíme těm, kdo se na StreetCulture začali nabalovat s vlastními nápady, pořady, výstavami, akcemi. Podpásovka! Který pořad StreetCulture máš nejradši? Chacha. SC Session (díky Hvojtovi, který sérii skvěle organizuje a který se ptá v rozhovorech kapel tak bezprostředně, že to někdy až zabolí). A Roots (díky – ehhh, jak to říct, stejným generačním zážitkům? – stejné ročníky mají pro sebe větší pochopení).

O Latté Night už tady řeč byla, ještě bys pak zpychla...

rozhovor: ajva (sc)


…..V pátky přijdou vždycky noví lidé. Podle vzhledu je hned jasné, co poslouchají a co nesnáší. A na jeden večer tím naočkují celý Street. To je supr. Když se pak po koncertě zaplní až po strop studio na rozhovor, je tam atmosféra, kvůli níž bych po návratu domů hned jako na gymplu lepila plakát kapely na zeď. Kromě toho se nás do studia vždycky vejde nějak víc: kapela, moderátor, fotograf – zpravidla Cuky, různí experti na všechno ze StreetCulture, ale někdy i tátové, kámoši z jiných kapel a čas od času u dveří postává i stoicky klidný a mlčenlivý indián Bizzi (jindy za barem), který svojí nečekanou hláškou občas rozstřílí všechny ve studiu. Třeba legendárním „paper boxem“. Po něm s bubeníkem Erwinem z Labasheedy vyměňovali trika na baru.... Z blogu Ajvy, 5.6. 2012  / www.streetculture.cz

přijďte do naší d.i.y. arény na STREETCULTURE SESSION každý pátek

Wavezero Kieslowski 

12. srpna 2012 od 20 hodin



28. září 2012 od 20 hodin

StreetBar, Štítného 30, Praha – Žižkov

StreetCulture Session 30.3.2012

Kittchen Oblékl masku kuchaře. Zahrál. Přečetl svoje texty. A po rozhovoru vybral pár oblíbených skladeb do vysílání. Kittchenův playlist: Neutral Milk Hotel: Two-Headed Boy ….což je taková zvláštní kapela chlápka, který si v Americe nahrával v obýváku podobně jako já nějaký věci. Akorát že jemu se to fakt povedlo. Vytvořil úžasnou desku a jeho kapela se strašně proslavila, on se pak v baráku zavřel a přestal vycházet ven. Ale teď už zase začíná komunikovat se světem a dělat další hudbu... Gorillaz: Rock The House ...Gorillaz, to je do určité míry taky velká inspirace... Nine Inch Nails: Closer ...ty mám hodně rád... Bonus: Jez Co Ti Dají ...to je skladba, kterou bych chtěl udělat jako cover nebo remix... Astronautalis: Trouble Hunters ...to je chlápek Andy z Ameriky, který jezdí po světě s laptopem a mikrofonem, pouští si písničky a do toho zpívá a je to úplně úžasná show... Umakart: Na neshledanou ...to jsou miláčci největší. Vybral jsem rozlučkovou píseň, která se jmenuje Na neshledanou, a tu mám taky moc rád... Poslechni si celý rozhovor s Kittchenem ze StreetCulture Session: http://www.streetculture.cz/rozhovory 

091


moc schůzí a málo kulometů

ROZHOVOR PAVEL FRIML

(PAPAGÁJŮV HLASATEL RECORDS)

TEXT PETER KANDKE

Papagájův hlasatel – to je ale legrační název. Jak začít vzpouru komiksem a skončit u britského anarchopunkového hnutí? Pagájův hlasatel aka PHR je největší punkrockový vydavatel u nás, tudíž ho nedělá jeden člověk. Dá se říct, že jich je pět a rozhovor jsem chtěl původně dělat s Pavlem, který je boss, a Petrem, který má na starost hlavně promotion. Jenže jak mají podobné názory a jak je boss přílivová vlna, nic z toho nebylo. A zároveň jsem se dozvěděl všechno. Jeden z těch rozhovorů, který může být na tři strany, ale i na třicet. „Ideová náplň PHR je taková těžko definovatelná věc. Nazval bych to karmickou metodou, třeba. Snažíme se dělat věci tak, aby měly hlavu a patu a neubližovaly někomu jinýmu. Neděláme jiným to, co nechcem, aby dělali oni nám. Můžeš tomu říkat i anarchie, DIY nebo jak chceš. Chcem si dělat věci tak, jak je cítíme a jak nás baví, ne proto, abychom měnili svět. Když ho i přesto trochu posunem k lepšímu, proč ne?“ Od PHR se nečeká nekompromisnost a straight edge, protože vydává „měkčí“ muziku a protože má v logu papouška s čírem. Ale všeho do času. „Nedělám si velký iluze, že ‚většina lidí ze scény‘ je jiná než ‚většina lidí ze společnosti‘. Je to stejně nepravděpodobný, jako že všichni policajti jsou úplní debilové.“ „PHR 2008 má stejný ideje jako v roce 1994, silnější a stále na stejných pozicích

092

naší války. Kterou možná nevyhrajeme, ale s radostí napliveme do ksichtu každýmu na druhý straně fronty!“ Píšete na webu. Co PHR model 2012? Jaká je ta vaše válka? Pavel: Není na ní nejkrásnější právě to, že je to krásná asymetrická válka? Nemá armády, nemá fronty, je jen v našich hlavách. Samozřejmě, posuny jak na frontové linii, tak uvnitř našich hlav jsou. Osobně jsem s přibývajícími roky jaksi tolerantnější, taky tomu můžeš říkat nadhled. A co se datování týká, není čas řešit tyhle nuance, pokud se nic extra nezměnilo. Pořád jsme my ti kladní a černý klobouky nosí druhej tým. Určitě se vkrádaj ty odporný šedivý tóny, který všechny znejistí. Po kolika letech má scéna tolerovat bývalýho nácka? Je korektní podporovat organizace, který mají kontroverzní sponzory nebo se jejich řízení podobá rodinné firmě či totalitnímu státu? Fanzin – punkový fanzin – label – distro – výroba merche: je to správná vývojová linie? Tvrdíte, že vyrábíte trička a nášivky pro polovinu kapel u nás – tenhle prodej tvoří hlavní odbyt PHR? Pavel: Linie už není úplně aktuální, právě pokračuje prodejem LP do ciziny. S merchem to není samospasitelný, merch pro kapely, kterej jim „střelíš a nic neřešíš“, je super, ale jinak mít doma plnej sklad trik s prodejem 1-5 denně je dost na nervy. Cynicky, už ani ty trika nejsou, co bejvaly. Tendle týden jsem řešil tisk trik a mikin pro tři kapely, minulej pro dvě, ale spíš se

to motá kolem 3-5 kapel za měsíc. Pohoda, nestěžuju si. Co se týče procent prodejů, tak přímej prodej merche je 15-40% tržby, záleží na ročním období (festivaly, Vánoce, zbytek roku) a koncentraci objednávek na vinyly, většina našich klientů je kupuje hromadně a pravidelně, takže to trochu zkresluje statistiky. Ona ta otázka se dá taky přeformulovat, co bude další věc, co se přestane prodávat? Napřed to byly kazety, pak CD, fanziny, trika. V podstatě nezbejvá moc možností, leda by se scéna prodala celá, v akci! Je mi jasný, že sázet takhle veřejně slova jako prodej, peníze a scéna v uvedeném pořadí, je politicky nekorektní. Ale lepší bejt politicky nekorektní než debil, kterej tvrdí, že nic jako prodej, peníze a scéna v uvedeném pořadí neexistuje. Existuje, jen někteří šťastnější z nás to nemusí řešit... Takže sázka na zahraniční kapely, na anglickou scénu je jakýmsi východiskem pro český label? Nebo se dá uživit jen vydáváním českých věcí pro českého fanouška? Pavel: Začátek nebyl nějakej kalkul, naše první anglická kapela byli 999 a jejich LP Death in Soho. Neexistovala vinylová verze, kapela nás bavila, zkusili jsme a vyšlo to. Dneska už je to pravda trochu jiný, prostě si vybíráme kapely k vydání nejen v Český republice, ale i jinde. To, že je většina kapel z Anglie, je logický, všichni z PHR mají rádi anglickou scénu, byť ne stejný scény ve stejných obdobích. Takže si udržujem přehled, informujem

seriál labely: phr




093


se o tom, že člen Conflict hrál v Business, sbíráme desky, žijem tím. Je pak logický, že to vyústí ve vydávání anglických kapel. A pro mě osobně má UK scéna další kouzlo, všechny ty super věci okolo anarchopunkový scény let osmdesátých, kapely, ziny, historie a všechen ten smrádek kolem. Což rozhodně nemůžu říct o československý scéně stejný doby, ta mě až na pár výjimek naprosto nebaví a i ve srovnání třeba s polskou mi přijde hodně o ničem. Ale možná to je tím, že mě nebere „brněnská alternativa“ ani bigbít. Prodej ven je super věc, ale furt si neseš stigma východní Evropy, máš všude dražší poštovný a tak. Pokud někdo tvrdí, že to tak není, kecá. K tomu, aby nás uživil jen prodej ven, máme málo „exportních“ věcí, ale pokud půjde vše, jak má, vyjde na podzim celá série LP, která to snad otočí. Prodej českých věcí pro českého fanouška je takovej skleníkovej pojem. Pokud počítáš prodeje ostatních českých labelů v distru, ještě to jakžtakž jde, za předpokladu, že vychází hodně dobrých českých desek, co lidi zajímá. Díky tomu, že vinylů vychází rok od roku víc, což v překladu do češtiny znamená, že jsou to větší a větší sračky, to je ve skutečnosti horší a horší. Takže jediná cesta je všechno kombinovat, což zatím funguje. Ale jak už jsem říkal, co se přestane prodávat příště? Uvažuju, jestli jsem vedl rozhovor s někým z punkové scény, kdo by to měl takhle srovnané a dokázal být tak, ehm, pragmatický, střízlivý a progresivní. Nemám vůbec problém s rovnicí, ve které je „scéna“ i „prachy“, ten mívají hlavně ti, kteří si nikdy nezkusili vydat desku (nebo i „jen“ kazetu). Co se přestane prodávat příště? Pavel: Díky za pochybnou lichotku. Jsou to léta praxe a zoufalství, plus nadšenectví, který skrze mě mluví. Mám-li si zavěštit z lógru, tipuju, že s výjimkou současných českých, japonských a jiných nejvíc

094

prodejných věcí půjdou do háje sedmipalce. Jednak tady nikdy neměly tu tradici, kterou maj v anglosaským světě, navíc dneska spoustě lidí přijde divný dávat za pár songů kilo a víc, když můžou mít za dvě a půl kila regulérní desku. Plno mých kámošů si singly nekupuje, většina hodně málo. Určitě se to rozšíří ještě víc. Taky tipuju, že začne razantně padat prodejnost „běžných českých LP“. Prostě proto, že dnes jich vychází tolik, že pro běžnýho posluchače s přesahem mezi scénama, řekněme po linii Už jsme doma – The Ex – Davová psychóza – See You in Hell je nemožný kupovat tolik desek. Takže si koupí jen úplný tutovky, to, co jim zamlada uteklo, ať už to jsou reedice nebo výprodeje kámošů, který mění koníčky a místo LP sbíraj děcka a hypotéky. Z nových věcí si nekoupí nic jinýho než úplný srdcovky, čímž dostane za uši právě ten „průměr“. Nechci se dostat k rozlišování „pravého“ a „nepravého“ punku, ale: nebral tě bigbít ani brněnská alternativa. Z jakého úhlu se mám dívat na zájem o anglickou anarchopunkovou scénu a na druhé straně vydávání N.V.Ú. nebo Punk Floid? Pavel: Na to je jednoduchá odpověď – kdo, když ne my? Jistěže se cítíme být součástí „punkové scény“, ale osobně se necítím být dostatečně punk na to, abych soudil na rampě v Auschwitzu doleva/doprava. Těm lidem, co na to mají žaludek, závidím. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské. O co je víc punk N.V.Ú. než Punk Floid, o co je víc punk Telefon než N.V.Ú.? Je správný, že Šanov hrál na Vrahu? Je to filozofování o ničem, mlácení prázdné slámy nebo lynč? Je to poměřování délky penisů nebo nesmírnosti ega? Je super „prodat 1000 LP“, aby pak ležely dalších pět let ve všech výprodejích evropských dister? Mám pouze základní vzdělání, nevím. Tedy kdo jinej by měl dělat Floidy nebo N.V.Ú. než jeden

ze dvou punkrockových vydavatelů? Přičemž od toho druhého obě kapely prchly. Takže nejsem nějak extra nadšenej z některých věcí okolo N.V.Ú., ale bylo super jim vydat DVD, který je velice slušně udělaný, a prodávat ho za férovou cenu. Obvykle když se se mnou na toto téma někdo baví, zazní klasická hláška „peníze“. Ano, docela by mě zajímalo vydělávání peněz. Ale můžu všechny zklamat nebo uklidnit, takhle se peníze rozhodně nevydělávají. A stejně jako u těchhle „komerčních“, tak i u těch „pure“ PHR věcí platí, že se plácáme po ramenou, pokud se výsledky motaj kolem nuly. Chápu, že je tomu těžký uvěřit, ale pro pochybovače doporučuju jiné obory, kde je efektivita větší. Kapesné od rodičů, prodej drog, autobazar, tunelování státních zakázek. Opravdu se musím chechtat, když slyším spojení „punk“ a „výdělek“. Ano, nejde to! Samozřejmě že jsou kapely, který berou slušný peníze za koncerty, jsou pořadatelé, co vydělávají na koncertech/festivalech slušný love. Ale to je trochu mimo téma. Rád bych zdůraznil jednu věc: kdo nic nedělá, nic nezkurví. Ale taky se mu nic nepodaří! V poslední době jste vydali dvě „folk-punkové“ desky, tedy pokud se shodneme na stylovém ranku, mluvím o Tomovi77 a kapele Hodně podně – jak na ně reagují tradiční klienti PHR? Pavel: Hodně podně už jsme jednou dělali, tohle je jejich druhá deska u nás. Tradiční klienti to zkusili a byli nadšeni, bez přehánění, co si pamatuju, nebyly žádný výhrady, podobně reagoval vydavatel zinu Kazimír, který se jen divil, že to vyšlo u PHR, a ne u Indies. (smích) Já mám pro kapelu slabost a s novou deskou si vyhráli, kromě některých na mě moc alternativních textů jsem z ní unešen. Tom77 je trochu jinde, je to „trendy“ styl ve stylu Dáša fon Fľaša nebo Pascal Briggs, punkáč s punkovou muzikou, co to dává i bez kapely. Já se s Tomem aka Hřebíkem

seriál labely: phr


znám přes deset let a plně ho respektuju. Měl autorský podíl v několika kapelách, namátkou třeba v Houbě nebo No Sympathy. Dělá i do umění, žije na venkově a my, sůl země, musíme držet při sobě.

ha šla do tisku, fakt sem si oddychl. Teď už zbejvá jen prodat tolik nákladu, abychom na tom neprodělali gatě.

Chceš říct, že jsi sedlák. Pavel: To měla bejt sranda o tom, že Asie nezačíná za Průhonicema a džungle za konečnou šaliny v Modřicích, jak si někdo myslí. Ale jasné, že se cítím bejt sedlákem. Ne ve smyslu, že mám vidle za dveřma a nemeju se, ale že pocházím ze staré sedlácké rodiny. Předci tvrdě makali, měli z toho houby a nakonec to rozčísly ty komunistický kurvy. Takže mám dost rodinných historek, třeba tu o koupi traktoru na splátky třema místníma sedlákama, traktor zabavilo JZD, ale oni museli splácet dál. Pradědu to zabilo, prababička ho přežila o 50 let. Těch historek je plno, třeba jak prarodiče, zlí sedláci, adoptovali nemanželský dítě děvečky a ji k tomu. Bylo to ve čtyřicátých letech, kdy se na takovýhle poběhlice a bastardy házely po vesnicích šutry. To dítě je dneska vetchý kmet, neobyčejně vtíravý, a dodnes se k naší rodině hlásí. Několikrát jsem slyšel, jak děkoval babičce a matce. Mně ne, já ho nesnáším. Ale pole zdědila druhá větev rodiny a mně zbyla jen zahrada a kousek pole za ní, takže já nikoho adoptovat nemůžu, leda by žral vinyly.

Koukám, že jste volili velkou distribuci skrze Kosmas... Kosmas je právě ten, co má naše gatě zachránit. Narozdíl od nás mají sílu dostat titul do normální prodejní sítě spolu s asi milionem knih, co distribuujou. Není v silách člověka, co udělal jednu knihu, ji inteligentně rozdistribuovat. Kosmas má sice pro většinu soudců punku chování hypermarketu, ale velice dobře se s ním spolupracuje a prostě to umí. Příjemný plus je, že je to hnízdo undergrounďáků, hipíků a punkerů. Knihu taky samosebou prodáváme my a pochybná česká punková distribuční síť. My jich ještě prodali docela dost, ale ta síť, och, je velmi bídná. Takže pryč je necelá třetina nákladu a abychom byli na nule, potřebujem jednou tolik. Spoléhám na vánoční konzum, Kosmas a sílu rytířů Jedi. Ještě takovej „detail“ k tomu, jaká je to událost, vydat punkovou knihu. Pokud vím, kromě Kytary a řev nevyšla po revoluci podobná kniha. Tedy kniha, kterou by vydalo neknižní vydavatelství na nezávislé bázi. A na závěr jeden škodolibý: v podstatě celá crustová scéna slintá nad dalším dílem Glasperovy trilogie Trapped in a Scene, který se věnuje hardcoru a crustu. Směle do toho, soudruzi crusteři!

Vydali jste anglický překlad knihy The Day the Country Died – bylo to obtížnější, než udělat desku? Pavel: Naše anabáze s knihou, co anabáze, to byla apokalypsa! Jediný, co se dalo použít, byly kontakty na překladatele a tiskárny. Poprvý jsme podepisovali smlouvu s Cherry Red (anglický vydavatel), poprvé jsme manipulovali s tak velkým rozpočtem. Než kniha vyšla, trvalo to snad pět let. Udělali jsme sérii klasických chyb, blázen překladatel, naše nadšení, chaos. Uff. Když se dělaly poslední korekce a kni-

V předmluvě ke druhému dílu Ian Glasper píše: „Nejsem anarchista…Mám ženu, dvě děti, stálou práci a, nerad to říkám, pěkně mastnou hypotéku.“ Jak to máš ty s anarcho-punkem a osobním životem? Pavel: Ian to řekl pěkně a i když to asi zní zvráceně, je to jeden z nejsilnějších momentů knihy. Uvědomění si sama sebe... Nejsem anarchista, i když pohádka o anarchii je pro mě lákavá. Bohužel, všechny pohádky přetavený do praxe se jaksi nepovedly. Komunismus, socialismus, ona

seriál labely: PHR



ostatně i ta anarchie, jak vím skrze svoje koníčky (zájem o války), o kterou se CNT/ FAI (španělská anarchistická organizace, která měla pod svou správou část území ve španělské občanské válce 1936-1939 – pozn. ed.) nebo Nestor Machno (ukrajinský anarchista, autor mnoha teoretických statí, jeden z velitelů Revoluční povstalecké armády Ukrajiny – pozn. ed.) pokoušeli, nebyla bez chybiček. Rád se v tom vrtám a přemýšlím, co by kdyby, ale problém anarchistů je, že mají moc schůzí a málo kulometů. Nejsem si jistej, jestli se to někdy může dostat do nepohádkové fáze. Anarchie jako taková moc spoléhá na jakousi vnitřní odvahu a vnitřní sebekázeň jednotlivců. Ale doba je proti, lidstvo je natolik zblblý konzumem a zmasírovaný masmédii, že rok od roku se ta vysněná anarchie vzdaluje dál a dál. Anarchopunk je hezký heslo na triko, ale i v Anglii to opravdu ve velkým fungovalo jen pár let a bylo součástí širšího občanskýho hnutí. Stávky horníků, CNT (kampaň pro jaderné odzbrojení). Pak taky v UK nebo kdekoliv na západě je široká občanská společnost, která funguje naprosto jinak. Zatímco u nás se kecá u piva, a to jen ti nejaktivnější, na západě se jde do ulic, zakládají se squaty, protestuje se. Českej pokus o anarchopunk byla v devadesátých letech obskurní Houdyho a Fůťova Anarchopunková federace. Respekt, nikdo se nedostal dál než oni, ale nikam to nevedlo. Mimochodem v UK, nerado se to přiznává, jak anarchopunk rychle začal, stejně rychle skončil. Byla to móda a mládežnická rebelie. Absolutně super, že ji Crass a ostatní „šéfové“ dokázali zkrotit a usměrnit, nebo využít, záleží na názoru, byť jen dočasně. Já se považuju za anarchopunkera, byť s výhradama. Beru to docela cynicky nebo spíš realisticky. Snažím se chovat tak, abych neměl problémy sám před sebou. Pojmenování až tak neřeším.

A hypotéku naštěstí nemám, ať už mě to zařazuje kamkoliv. (smích)

095


the marnostroj SERIALABEL PAPAGÁJŮV HLASATEL RECORDS (PHR) TEXT HONZA KOTEN

Jak přesně zmapovat label, jehož rozsah se nezastavuje u (dnes tolik) obligátních vinylů, nepohrdá „obchodem“, v nabídce má tradiční hadr-merch i vegetarian shoes a barvy na vlasy, ale hlavně – je největším punkrockovým hudebním vydavatelstvím/distrem u nás, a to už od roku 1995. Punkrockovým, ale taky překvapivě rozkročeným. Na jedné straně populární a komerčně úspěšní The Fialky (opravdu toho neměl punkový model 77 na srdci víc než hlídaný outfit a infantilní hédonismus, abychom zůstali u češtiny?), na té druhé jihočeští Ucházím, kteří navzdory názvu drhnou nezvyklou, obhroublou a alternativní verzi hardcore/punku (Stará dobrá ruční práce se zadřenými Fugazi krouhá crust?). Příznačné je, že o Fialkách vědí i ti, kteří holdují jiné rychlosti, jinému vzteku, ale o Ucházím má ponětí jen pár zasvěcených, což koresponduje s názvem jejich poslední desky Marnostroj. Kdo vydává zavedenou punkrockovou elitu typu N.V.Ú., Houba nebo Totální nasazení? Kdo má velmi dobré kontakty na britskou veteránskou scénu? Kdo vsadí na Plexis a vzápětí se podílí na desce Sheeva Yoga? Papagájův hlasatel. Podporuje kompilace, kolaboruje, ale taky obnovil někdejší punkový fanzin, nechal přeložit skvělou anglickou knihu o anarchopunkových dějinách v Británii. Co dál, co víc? DVANÁCTIPALEC: FUK – NEW WAVE OF BRITISH PUNK ROCK Spolupráce s agilními vsetínskými Cultburger Records znamená jediné: dřevní

096

anglický anarchopunk, osmá dekáda, dědkové, co neslintaj. Cultburger se na tyhle kapely soustředí už pár let a pravidelně je sem tahají i na koncerty, přátelské vazby na „otcovskou“ scénu jim přihrávají i mladé smečky. FUK jsou sice nová kapela, ale vychází z dobytých pozic Chaos UK, s nimiž jsou personálně propojeni. Z pozic Chaos UK, kteří utváří tamní scénu už od devětasedmdesátého. Syrový, místy surový crust punk, rozvrzaný a děravý jako imigrantský světadíl, hrbolaté změny rytmů, kytarové biče, co nepohladí, ale ohnou, zpěv ponoukající ke sborovému řevu, ale refrény, kterých si nebudete chtít všimnout, antilíbivá, hořká opera současného světa. Staré bolesti, nové rány. Kritické texty i s parodickou linkou, klasická koláž textů a ručních malovánek uvnitř obalu, průhledný vinyl. New Wave of British Punk Rock nejsou další Ramoni. Mačeta ulice, navztekaný Rašomón. (Na podzim ve vašich klubech.) FANZIN: HLASATEL Na počátku nového milénia vyšlo poslední, dvacáté číslo Papagájova hlasatele a Hlasatel na něj navazuje, autorsky i ideově. S podtitulem Otevřený punkzine pro neupjaté lidi. Čímž se myslí: vydáváme sice punkrock, ale psát si budeme, o čem chceme. Hlasatel ignoruje tradiční schéma punkových fanzinů (sloupky – rozhovor – tour report – recenze) a většinu z téměř dvouset stran zabírají rozhovory: překlad anglického interview s mladými punkery Burnt Cross, původní rozmluvy s tuzemskými stálicemi typu Risposta nebo Sheeva Yoga (velmi obligátní), do „horkého křesla“ usedl Iny z Gride (ještě obligatornější, ovšem

málokdo je tak přemýšlivý a pevný jako on), je tu pozoruhodné plkání s fotografy, kteří se soustředí na punk a muziku okrajovějších žánrů. Inspirativní jsou hovory s anglickým tvůrcem fanouškovského sajtu No Future Records nebo taky s Witch Hunt a Vice Squad, ale opravdu interesantní články jsou o zapomenutých kapelách první britské punkové vlny, o gravírovaných vinylech ostrovní anarchopunkové scény první poloviny osmdesátých let a taky kratší článek o hledání punku v Argentině. Recenzní sekce se věnuje výhradně českým a zahraničním zinům, ještě nečekanější je rozhovor s anglickými klasiky druhé vlny mod Secret Affair, kteří fungovali na přelomu sedmé a osmé dekády a po letech chystají nový materiál. Hlasatel páchne kosmopolitním rozhledem, svébytným humorem i originálními tématy, i když otázky v rozhovorech jsou časem kolovrátkovější a některé odpovědi by snesly ostrý škrt. České punkové ziny mají solidní úroveň, Hlasatel se chytl do těsného závěsu za Trhavinu a Hlubokou orbu. A poznatek čísla, z rozhovoru s Ratem (Varukers, Discharge): „Hrál jsi někdy na nějaký hudební nástroj kromě dětské dvoustrunné zelené plastové kytary? – Musel jsem přestat s tou dvoustrunnou zelenou věcí, o které mluvíš, nejseš na drogách?“ KNIHA: IAN GLASPER – THE DAY THE COUNTRY DIED (A HISTORY OF ANARCHO PUNK 1980–1984) Před pár lety vyšel překlad knihy Iana Glaspera Burning Britain – Historie britského punku 1980–1984, v režii Volvox Globator. Pětisetstránková bichle o druhé vlně punku, ostřejší a angažovanější

seriál labely: phr


model. U nás zase tolik knih o punku nevychází. Když pomineme ty o srandapunkových kapelách, obligátní „monografie“ o Pistolích a The Clash, vzpomínky Dee Dee Ramoneho nebo Kapitoly o britském punku Aleše Švamberka, je tu toho třeskutě málo, schází zahraniční pandány k tuzemskému klenotu Kytary a řev, i když ten vyrůstá z přímého podzemí a stojí mimo oficiální kulturu. PHR letos vydali druhý díl Glasperovy neskromné trilogie, The Day the Country Died – A History of Anarcho Punk 1980–1984. Překladatel stejný, korektorská práce si zasloužila víc a grafické řešení obstojí, i když je kniha v měkké obálce. Glasper postupuje stejně jako v prvním díle a místopisně mapuje jednotlivé regiony. Vychází z obsáhlých rozhovorů, které jsou na úrovni pamětí, citace jen tu a tam spojuje uvozovacími odstavci, obraz je plastický, případně smradlavý. Je principielní otázka, jestli je tento postup lepší, než postupně skládat mozaiku z dostupných zdrojů a především dobových materiálů, fanzinů. Metodologie a punk. United Kingdom. REEDICE: DAVOVÁ PSYCHÓZA – KRÍZA VEDOMIA Davová psychóza jako základ punkrockového triumvirátu na začátku devadesátek, slovenská scéna. Zatímco Zóna A zůstala na výsluní téměř celou dobu a Slobodná Európa chystá po dlouhých letech a někdejším rozpadu nový materiál, Davová psychóza vystřelila, ale pak se před zájmem mainstreamu ukryla do hlubokého undergroundu, jak sama říká, a od té doby se snaží zbavit radikální nálepky, taktéž říká sama, lavíruje na pozici uznávané nezávislé ikony (u nás viz Zeměžluč), ale taky dává najevo, že prvotní je pro ně hudba, nikoli politika. Navzdory tomu jsou ze zmíněné trojky nejostřejší a nejangažovanější, tudíž se jim po právu dostává menší pozornosti.

seriál labely: PHR

Kríza vedomia je reedice k pětadvacátému výročí založení kapely, a tak jako každá velká kapela už mají reedici, výběr hitů, koncertní DVD i sedmipalec. Kríza vedomia nabízí společensko-kritické a ekologicky vyhraněné texty a říznou, hardcore-punkovou hudbu, která je rafinovanější, než bývá v punkrocku zvykem, ale zároveň myslí na zpěvné refrény, má delší instrumentální pasáže a nepracuje s tklivými, lepkavými songy jako Zóna nebo Slobodka. A humor: „Keby Ježiš žil, určite by obchodoval zo zbraňami.“ CD: TOM77 – PŘIŠEL ČAS Ale možná je to jen mýlka a model 77, z něhož vychází už nominálně punkový písničkář z Ústí nad Labem, je směsí divokosti, fakáčů, obhlížení v zrcadle a primárního protestu proti světu povinnosti, pozlátka a nucenosti. Ale jestli z The Fialek (ne, tento humor jsem neocenil) čpí uvolněnost až příliš kůlová, Tom77 je přirozenějším protibardem. Škodolibost mě nutí říct, že Portu ozdobí Tomáš Klus a že „staré dobré časy krásné folkové hudby se vrací“, což je přes čáru a vůbec se nesměju, na druhou stranu srovnávat ho se solitéry typu Dáša von Fľaša nebo Jakub Tichý není košer. V pořádku je říct, že Toma77 aka Hřebíka dotlačila k nahrání a vydání zčásti dlouholetého materiálu spřátelená punkrocková sebranka Houba, která u nás patří k nejpopulárnějším v ranku. Více než polovina písní tak má bohatší aranžmá a kompletní rockové zastoupení, ovšem písničky si vystačí i jen s kytarou a mírně patošlapým zpěvem; silné melodie, singalongový tah a hlavně atmosféra, na níž se dá stavět. Punkrockové veselí je tříštěno sice plíživým, ale citelným nihilismem, emotivní vrcholy znamenají smíření, propady zas rezignaci a marnost viděnou skrze dalekohled chlastu a mikroskop kocoviny. Chutě dvojlomné.



SEDMIPALEC: ANTI-NOWHERE LEAGUE – THIS IS WAR Klasická punkrocková kapela, tři koncerty do měsíce, pár desek, několik ípíček... Jen tahle vznikla už roku 1980 v Anglii, v rámci druhé vlny ostrovního punku, a jako takoví jsou jedna banda s UK Subs nebo zrovna probravšími se Anti-Pasti. Loni jeli tour právě s UK Subs a Motörhead, zkoušel jsem počítat letokruhy na podiu a kde začíná a kde končí gerontofilie (jako nedílná součást platonické lásky a průběžné senility). Když se podíváte, kolik dodnes hrajících kapel si (ne)zaslouží statut legendy, můžete být ohromeni. Ale vál So What z jejich první desky vydupává i Metallica, a jestli chcete prototyp pokleslé chlastací hymny, zkuste Never Drink Alone, zůstanete u zdroje. This Is War je aktuální singl, který by měl předcházet novému materiálu, a punkrockový základ je cepován motorovým rokenrolem, jemuž vévodí dunivá basa, riffující kytara a zákulisní, jakoby klávesová ozvěnka (bude to kytara). A taky dialogická nahrávka na refrén: There will be blue skies... the white cliffs of Dover. Kontrastní picture disk sází z jedné strany na barevnou fotku, z druhé na oldschoolové logo kapely. Vtipné je, že na téhle straně je unplugged verze Good As It Gets z předcházejícího alba. Staříci a španělka. Španělská bota punku. KOMPILACE / KOLABORACE: V.A. – POSLOUCHÁTE JIŽNÍ ČECHY 3 Tohle je sice kompilace poněkud staršího data (2010), ale nejlépe ze zmíněných desek demonstruje punkovou spolupráci velkého množství subjektů na vydání vinylu, zde dokonce třiadvaceti. Mozkem těchto geografických sond je Šakal (kapela Rabies, autor zinu Noise Master) a první dva díly se zaměřily na provařenější sebranky, třetí část zaznamenává kapely,

097


které spíš čekají na své objevení i v rámci širší scény, jakkoliv některé z nich jsou složeny ze známých jmen. Stylově se válíme v punk/hardcore s výjezdy do thrashe, d-beatu, power violence, crustu až do grindu, každému podle tíhy pěsti. Nějaká jména? Odlišné nahrávky, co se týče kvality zvuku, evokují rané etapy tuzemského hardcoru, jenže tenhle typ syroviny to snadno unese, posluchač chrochtá. Nevšední je stále stejná obálka všech tří dílů, které se liší jen barevným filtrem. Do sbírky vedle desek Slovenské Vinyly Nezomierajú! nebo Spalte Brno Na Prach. SPLIT: KOMATOZ / KANSALAISTOTTELEMATTOMUUS Tady je recept na tutový split, na prodejní artikl a umělecký kousek zároveň, krvavě červený malý asfalt. Ruští punkeři Komatoz mají u nás velké renomé, které není dané jen „exotickou“ destinací, ale je podpořené pravidelným koncertováním díky brněnským promotérům. Z hardcore/punkové se vylíhla metalová kapela s futrovanými thrashovými prvky, které jsou primitivní a pokřivené, neschází stylizovaný, ale srozumitelný chraplák, angažované texty jsou základ (vály: Proč to nikdo nevidí?, Globální pořádek, Divadlo iluzí), nutné a vděčné je i temné a crustové gravírování vlídných kytarových linek a palčivých rytmů. I finská scéna má u nás dobré jméno, ale zkuste vyslovit Kansalaistottelemattomuus? V překladu „občanská neposlušnost“ vyznává podobně kritická stanoviska, co se týká systémových předpokladů společnosti, ale jejich hudba je punkovější, podobně neotesaná. Zpěvák Deek svádí k domovským Oi Polloi, ale maně jsem si vybavil první kapelu Zacha de la Rochy Inside Out, ve které zuřili členové Shelter, Gorilla Biscuits nebo Chain of Strength.

Stará hudba, stejný zmar. 098


michal pÍŠA

dávno neseru do plínek SERIÁL TATTOO / ROZHOVOR MICHAL PÍŠA TEXT JIŘÍ PÍŠA FOTO LENA KUSEVIČ, MICHAL PÍŠA

Letitá tetování, která „zdobí“ moje tělo, by dnes zřejmě neobstála ani na valdickém vycházkovém dvoře a horšími se pyšní snad jen René paní Třeštíkové. Přesto mají všechna do jednoho svůj důvod i smysl. Učení tatéři totiž z nebe nepadají a věnovat vlastnímu bratrovi několik čtverečních centimetrů kůže, když potřeboval vypilovat techniku, bylo mojí svatou povinností. Někdo to za vás prostě musel odsrat. Poslední dobou se o tetování jako fenoménu nevyjadřuješ moc lichotivě. Souvisí to s jeho současným masovým rozšířením a ztrátou původní ideje? Samozřejmě. Když jsem začínal, nebylo jednoduchý sehnat tatéra, natož dobrýho tatéra. Každej si musel dobře rozmyslet, co chce, kam to chce, od koho, a musel pro to něco udělat a obětovat. Tenkrát si lidi tetování vážili a víc o něm přemejšleli, dneska si každej koupí obrázek pomalu ve stánku jako klobásu a v Americe vznikaj nesmyslný reality show typu Miami Ink nebo Ink Master, což je vůbec největší svinstvo. Tetování by měl bejt – a doufám, že pro někoho pořád je – intimní autentickej zápis, ale podle toho, jak funguje devadesát procent studií, ho konzumní společnost degradovala na módní doplněk s úrovní nejtuctovější konfekce. Pouhý dva roky po smrti Herberta Hoffmanna, kterej i v devádesáti letech objížděl konvence vlakem s batohem na zádech. Začínal jsi skoro před dvaceti lety. Jak to tady tenkrát fungovalo? Existovala vůbec nějaká scéna? Neexistovala žádná scéna. Nikdo nic nevěděl, nic se nedalo sehnat, naprostej punk. Studio Uzi už sice na světě bylo, ale ještě

rozhovor: michal pÍŠa

v plínkách, pamatuju Houněho a Kudličku, který tetovali Franze, a v Táboře fungoval Milan Viktorin, u kterýho jsem si nechal dělat první kérky. Ten tetoval klasickym „krimo stylem“ – versatilkou a svázanejma jehlama, ale na tu dobu a s možnostma, jaký měl, dělal hodně dobrý věci. Kde jsi sháněl strojky a barvy? Ze začátku to bylo hodně složitý, první strojky jsem si musel nechat posílat z Ameriky nebo Holandska. Neexistoval internet, takže objednávky jsem vyřizoval z telefonní budky a po hospodách sháněl někoho s dolarovým účtem, kdo by mi převedl prachy. Dneska? Dneska si bez problémů může každej fakan koupit přes internet čínskej vejrycht za pár babek. A taky to tady podle toho vypadá. Kromě pražských studií (Joshua resp. Tribo, Alien, One Love Tattoo) jsi tetoval i v amsterdamském Hanky Panky. Jak ses dostal k práci v tomhle celkem renomovaném podniku? Přes Tarlita (majitel One Love Tattoo – poz. aut.). Chytil se tam a já za něj nejdřív jezdil zaskakovat, nakonec jsme tam zůstali oba. Ale Hanky Panky neni žádná extraliga a tatéři se tam často střídaj. Má sice jméno po Schiffmacherovi (Henk Shiffmacher, zakladatel Hanky Panky a v Holandsku celkem známá persona – pozn. aut.), ale tenkrát mu už dávno nepatřilo. Dneska je to obyčejný, i když zaběhlý studio s tradicí a kvalitou, ale podobnejch je v Amsterdamu dalších dvacet. Jak to v Hanky Panky chodí? Dá se to srovnat se studii u nás? Moc ne, tam jsme se museli naučit pracovat. Vlastní pravidla, floormanager, kterej ti lifroval jednoho zákazníka za druhym, tři metry katalogu, tři velikosti, tři ceny, čistej byz-



nys. Každej tatér měl svuj flek, dostal týpka s obtiskem, obtáhnul, vybarvil a „nééééxt“. Dřív ale takhle studia fungovaly, žádný umění se neřešilo. Schiffmacher nebo starej Molly by mohli vyprávět. V některejch věcech nejsou na západě zase tolik napřed. Tetování se tam začalo rozvíjet taky až v devadesátejch letech, kdy se mezi tatéry začali etablovat lidi s výtvarnejma a grafickejma školama nebo graffiti umělci. Do tý doby se mydlil sailor Jerry, levá pravá, světlá tmavá, v čekárně sedělo dalších dvacet námořníků a šlo jenom o to, kolik budeš mít večer v kapse peněz. Až na občasné hostování v One Love Tattoo jsi prakticky rezignoval na klasický model práce ve studiu a tetuješ doma. Znamená to pro tebe víc svobody? Třeba že můžeš odmítnout dělat věci, který se ti příčí? Práce doma má spoustu aspektů svobody. Vstávám, kdy chci, tetuju, kdy chci, nikdo mě neruší, mám víc času na zákazníka, všechno si diriguju sám. Když přijde někdo s bubákem, kterej mě nebaví, můžu ho samozřejmě odmítnout a poslat do Bloody Blue, ale nedělám to, klidně vykéruju holce přiblblej ornament, když vim, že bude mít radost a já patnáct stovek na jídlo. Na druhou stranu, pokud přijde někdo s nápadem, kterej mě chytne, snažim se do toho dát něco ze sebe. Ale tetování je pro mě už hlavně jenom práce, v tom je největší svoboda. Kdybych chtěl dělat umění, budu si malovat. Když se vysereš na veškerý umělecký ambice, můžeš si hrát, a když tě práce baví, užiješ si ji a uděláš dobrou kérku. Jsem rád, když lidi odchází spokojený a je jedno, jestli mně se ten motiv líbí nebo ne. Kdo řekl, že mě musí bavit lev na lopatce? Nemusí, já umim tetovat a ty mi za to platíš, to je celý.

099


Zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli tetování považuješ za formu umění. Umění neni pro každýho a co je pro každýho, už neni umění. Ale tetování považuju za umění, akorát já umění nedělám. Jedna věc je moje tetování a druhá věc tetování ve světě. Mám na mysli Texas, Kalifornii, místa, kde lidi berou tetování vážně. Tam neni zákazník dojná kráva, ale uměleckej objekt, se kterym se tvoří. Příklad za všechny: tatéři kolem New School Tattoo – Adrian Lee, Matt Shamah a další – před časem udělali knížku s návrhama na kompletní kvádro, během dalších pár let je „zhmotnili“ a zrealizovaný návrhy znova knižně zdokumentovali. Tady se můžeme bavit o uměleckym projektu se spoustou aspektů, to už přesahuje hranici naší pralesní ligy. Ale tam maji lidi peníze, čas, morálku a určitou kulturní gramotnost. To neni jako u nás, kde mi dá týpek v hospodě dvojku zálohu s tim, že někdy zajde, abych mu udělal lebku. Samozřejmě je potřeba i seriózní přístup tatéra, ale ten tady taky nikdo nemá. Ani já ne. Jak se teda pozná dobrý tatér? Špinavej od barev, tlustej a věčně nasranej, protože kdo pořád maká, je nasranej. Na druhou stranu musí vypadat blahobytně, protože má spoustu zákazníků, má co jíst, co kouřit a nemusí se starat, z čeho zaplatí složenky. Ale hlavně ví, co jsou tradice a ctí je, zná pravidlo čtyř vteřin a čtyř metrů (když se na tetování podíváš ze čtyř metrů a do čtyř vteřin nepoznáš, co to je, nestojí kérka za nic – pozn. aut.) a nepoužívá tablet. Hodně tatérů dneska používá tablet. Proč? Technologie nikoho řemeslo nenaučila. Mám rád věci, který prospívaj celku a ne mojí pohodlnosti. Pohodlnost invenci nerozvine, naopak omezení a soustředění se na jednu věc, třeba na kreslení pastelkou, tě naučí mnohem víc. Hned jsem tě poznal. Ale myslel jsem to trochu jinak. Je lepší tatér, který ti přesně do detailů přenese motiv na kůži, nebo tatér, který do svojí práce vkládá invenci?

100

Oba jsou dobrý, pokud to splní svuj účel. Samozřejmě je nejlepší, když se všechny vlastnosti spojí. Líbí se mi všestranný tatéři, který jsou navíc vnímavý a přemejšlí. Eric Michalovic nebo Jonas Uggli, o těch můžu s jistotou říct, že jsou dobrý tatéři. Michalovic dělá poctivej americkej oldschool – správně „american traditional tattoo“. Používá stejný výrazový prostředky jako starý tatéři, který v podstatě neuměli kreslit, dělali akorát linky a vybarvovali „vodovkama“. Linka, stín, křivka a můžeš si hrát jako s legem, ale musíš mít něco v hlavě. Co máš v hlavě, je důležitý, podstata je jednoduchá – světlo a tma, přímej a kruhovej pohyb. Někdo s tim čaruje, někdo tam švihne panteří hlavu na čtyři tahy. Duležitý je, aby to tetování mělo výraz, aby panter vypadal jako panter a ne jako veverka s třídenní zácpou. Imprese, exprese, musí ti to něco říct. Kérka je sdělení, který dotyčnej člověk neuměl jinak vyjádřit, tak si ho mlasknul na kůži. A Michalovic i Uggli tohle umí. Je někdo u nás na podobný úrovni? Poslední roky se hodně skloňuje jméno Petera Bobka. Moc to nesleduju, ale Petera samozřejmě znám. Dělali jsme spolu jeden čas v Tribu, takže vim, že je zručnej a šikovnej tatér. Já jsem ale vyrostl na oldschoolu, mám rád tlustý linky a sytý stínování, takže mi jeho současnej styl krémovejch barev a dynamickejch ploch neni blízkej. Ale to, co dělá, dělá dobře. A líbí se ti, co dělá Musa? Ne, vůbec. Musíš ale uznat, že si vytvořil osobitý styl a překročil určité hranice. Za ním nechodí lidi s obrázkem, ale protože chtějí přímo jeho nápad a rukopis. Překračování hranic je to nejjednodušší, to mi přijde jako lacinej trik. Musovo tetování je v podstatě tak primitivní, že by to mohl dělat každej. Co to je? Exhumace Jacksona

Pollocka na Břevnově? Já mám prostě rád tatéry s rozhranim, jaký věci dělaj a nedělaj, ale který jsou schopný dělat velký a složitý věci. A samozřejmě fuckujou mangy, biomechaniku i Jacksona Pollocka. Počkej, počkej, že upřednostňuješ nějaký styl, ještě neznamená, že všechny ostatní jsou špatné, ne? Oldschool je prověřenej několika generacema, biomechanika je prověřená jednou generací a co z ní zbylo? Deset procent? Aaron Cain a Guy Aitchison, ale ty už na ni taky dávno serou. Oldschool je základ, ze kterýho všichni čerpaj. Tam je zachovaný prvotní nadšení „ty vole, já mám kérku“. Původně nikdo nechtěl na těle výtvarný umění, lidi si chtěli připomenout zážitek, předěl v čase mezi připlutim a odplutim. Bylo jim jedno, jak kérka vypadá, podstata byla jinde, a ne že zvítězí forma nad obsahem, jako když hraje slepej s kulhavym 7:0. To jsou tradice, který sahaj hluboko do minulosti ke starejm národům, a proto bude oldschool vždycky ne přímo svatej, ale „bold will hold“. Vydrží, co je sytý a plný, tim pádem vydrží i (smělá) myšlenka. Dneska si každej druhej koupí obrázek a za tejden přiběhne, jestli se dá odstranit, že si to rozmyslel. Jak funguje scéna u nás? Spolupráce, konvence a tak... Podle mě je to honička jednoho ega přes druhý, kdy se všichni předháněj v exhibicích svojí rádoby přitažlivý osobnosti, aby získali zákazníky. Jsem rád, že u mě funguje osobní kontakt a lidi si sami předávaj moje číslo a zkušenosti. To je kultura tetování – kam dosáhnu, kam píchnu nebo jakou použiju barvu, je jenom v mojí režii. Jak to chodí jinde, mě nezajímá. Ani na konvence nejezdíš? Konvence dávno nejsou, co bejvaly, a zvlášť u nás se z nich stala hrozná sračka. Na pražský jsem byl naposledy, když tam byl Eric Michalovic, kterej udělal jedinou kérku za

rozhovor: michal pÍŠa


víkend a ještě po něm chtěli sedm tisíc za stánek. V Americe jezdí tatéři na konvence dělat věci, který je baví, a dostanou za to prachy, který je baví, a tim pádem to potom baví všechny. U nás se ale vždycky najde hňup, kterej chce vydělat víc, než baví ostatní. Vůbec celá úroveň těchhle akcí šla dolů. Ale dřív jsem na konvence jezdil rád. Když jsem začínal a viděl video z Lausanne, kde makal Filip Leu, čuměl jsem s otevřenou hubou, pouštěl si to pořád dokola a zjišťoval, jakej používá vercajk. Potom jsme se konečně dostali na konvenci do Berlína, kde tetovali právě Leu a Paul Booth, což byli v devadesátejch letech naprostý hvězdy, a říkali si: „Troufnul by sis tady makat?“ Časem jsme ale zjistili, že konvence nejsou mistrovství světa v tetování, tak jsme zahodili plínky a začali na ně pravidelně jezdit. „Have gun, will travel.“ Amsterdam, Frankfurt, Berlín, vybalíš věci, uděláš pár kérek, něco okoukáš, zakalíš a jedeš domů. Pokud vím, tak blízkou vazbu jsi měl na konvenci ve Strakonicích. V dřevních dobách, kdy lidi ještě byli lidma, nás s Jardou Váchalem napadlo, udělat něco podobnýho v menšim měřítku, kde by se potkávali známý tatéři, který na sebe nemaj celej rok čas. Vznikla strakonická konvence, což bejvala svýho času příjemná akce a kam jsem ještě před pár lety jezdil kérovat, vystavovat fotky a účastnit se „kultůry“. Letos jsem se tam byl z nostalgie podívat, na nějakym „náctym“ ročníku. Spíš teda „náckym“ ročníku – pobíhali tam hoši s hákáčema ze studia Mengele a já pochopil, že pro mě tahle akce asi skončila. Mají pro tebe nějakou váhu ceny, který jsi na českých konvencích dostal? Absolutně žádnou. Dokonce přemejšlim, že si z nich doma udělám „wall of shame“, zeď hanby.

Pro mě má váhu akorát dobrá kérka, ne skleněný vázičky. rozhovor: michal pÍŠa



101


REPORT TATTOO & ENTOMBED (SWE) 7TH ICELANDIC TATTOO CONVENTION 2012 7. – 9. 6. 2012 BAR 11, REYKJAVÍK TEXT JANA ALENADÓTTIR

Plán po příletu na Island byl jednoduchý. Ubytuju se, druhý den si prohlídnu město, ochutnám něco místních specialit, obejdu půjčovny kol a aut, dám si kafe a uvidím. Přes last.fm jsem měla už dlouho vytipovaný koncert Entombed v jednom místním klubu, což mě lákalo nejen proto, že Švédové hrají srandovní metal, ale hlavně že pro Reykjavík je podobná akce relativně vzácnou událostí. Na kérku, stejně jako na krámy s vinylama coby druhou nejoblíbenější kratochvíli v cizím městě, jsem myslela spíš podvědomě – google mi sice vyhodil pár jmen, ale neměla jsem čas řešit to dopředu a hlavně jsem nechtěla vyrážet na túru s krvácející kůží. V Reykjavíku je prakticky jediná hlavní ulice, Laugavegur, kterou projdete velkou část centra a která nejlépe slouží orientaci začátečníkům a nezorientovatelným. Všechno „důležité“ se soustředí v jejím okolí – a především nejde minout. V sobotu pozdě odpoledne jsem vyrazila na koncert a na souběžné, výrazně tišší ulici Hverfisgata minula sympatický Bar 11, v jehož oknech a na stěnách jsem rozpoznala výrazný žlutý leták The One and Only Icelandic Tattoo Convention 2012. Ten jsem už zahlídla, ale celou dobu ignorovala s tím, že akce je pravděpodobně passé. Jenže nebyla; konala se přímo v Baru 11 a sobota byl její poslední den. Konvence byla rozprostřená „na dvorečku“ v zahradním stanu, který okupovalo všehovšudy sto padesát lidí včetně osazenstva hospody. Zaplatila jsem jednodenní vstup

102

(700 ISK, cca 110 Kč), vyhrnula rukávy a utíkala prohlídnout všecky ty krásy. Jako malé děcko v hračkářství. Letošního ročníku se účastnily dvě desítky tatérů – většina z USA (což doplňoval i prošvihnutý doprovodný hudební program: Texas Muffins, Dusty Miller a podobní), pod záštitou a organizací místního studia Reyjkjavik Ink. Bylo to malinké, takřka rodinné, všichni kérovali jako o život a pořád bylo na co koukat. Katalogy jste sice detailně prošli za půl hodiny, ale pořád se s váma dával někdo do řeči a z repráků hráli Modest Mouse. Jak jsem řekla, děcko v hračkářství. Chlapík jménem Scott Ellis z texaského Triple Crown Tattoo Parlour právě dokončoval rameno, barevnou lebku s nůžkama uprostřed čela. Holka vypadala, že je to její první velké tetování, body za odvahu. Koukala jsem zrovna na Scottovu vyřezávanou vizitku, když se zeptal, and who’s next? Jen jsem se nejistě usmála, well, maybe it’s me?, ale to už zmerčil rukáv, který čerstvě obtáhnul a znovuvybarvil Peter Bobek. Who did that sleeve? Odpověděla jsem a od té doby jsme mluvili česky. Peter Bobek! Hned jsem to poznal! Ty jsi z Prahy? Ze Scotta vypadlo, že v Praze žil a pracoval v 90. letech skoro pět let, poznal tam svou ženu a před dvěma lety hostoval „v Tribo... v Tribi... v Tribu! Někdy je to s tím jazykem celkem těžká, já už si to nemám moc kde zkoušet.“ Tak jsme to zkoušeli slabou hodinku u výroby mojí nové kérky, kterou jsem jenom oprášila v hlavě. Já vyprávěla o Praze, o Peterovi, o tom, co dělám na Islandu, on o studiu v Texasu, svých dětech Pavlíně a Santiagovi, o 90. letech v Praze, o islandské konvenci. V Reykjavíku zůstává ještě týden na hostování, má rozdělaný velký projekt zad, těší se na to. Není tady poprvé, má to tu rád

scott ellis

dětské radosti kvůli příjemné atmosféře a tomu, že je tady pořád spousta práce. Žádný tatér nesedí a nečeká, za tři dny mají několikrát více kšeftu než na jiných, masových akcích po celé Evropě. You can’t go wrong with black and red! Na některé věty si v češtině netroufne, ale jeho znalost je obdivuhodná. Znám Američany, co v Praze žijí deset let a neumí kváknout ani český pozdrav. Kérka se vybarvuje a maličko závidím těm, co si můžou dovolit pomalovat větší kus kůže; všechny rozsáhlejší motivy mám uložené na kompu a bude potřeba je vypiplat a vykonzultovat, k čemuž se dostanu jednou, dvakrát do roka. Když mi Scott přejíždí zápěstí, zjišťuju, jak se mi po jehle stýskalo, a skoro to nebolí, i když ve vybarvování je extrémně poctivý. Mnohem víc pak prskám celý týden, když si přes ránu neustále přejíždím rukávy trika, svetru i bundy. O pár dní později sedím u oceánu a kérku si poprvé důkladně prohlížím bez igelitu. Jsem sice magor, ale ták hezky potetovanej! Koncert Entombed jsem stihla o fous. Lístek mě stál 1 000 ISK (asi 160 Kč), a i když jsem byla asi dvacátý platící, kluk v okýnku vůbec nevypadal smutně, spíš trochu unaveně. Jako velké množství různých akcí včetně tetovacího festivalu, i tuhle sponzoruje nějaká vodka, takže skutečnost, že tam na kapelu poskakuje deset malých dětí s barevnými sluchátky na uších, nikoho nepřekvapuje ani nemrzí. Ani kapelu. Sledovala jsem asi čtyřletou holčičku, kterou na ramenou držel táta, jak ji hlasité dovádění sice moc nebere, ale respektuje rodičovské právo trochu si podupnout do rytmu. Bylo to roztomilé. Taky jednou budu brát koťata na death’n’roll!

Jen hračkářství si zatím nechám pro sebe.

seriál: tetování




103


SERIÁL PŘEŽÍT: ISLAND TEXT JANA ALENADÓTTIR

1/ letenka Jedním z prvních dopravců, kteří zavedli extrémně levné letenky na Island, byla paradoxně Lufthansa. V druhé půlce minulého roku jste si v předstihu mohli koupit letenku za €170 z Hamburku (zpáteční s taxama) nebo za €180 z Vídně, přičemž do Vídně se dostanete luxusně z Prahy se Student Agency za ani ne litr (zpáteční) a ještě se dvakrát podíváte na Gran Torino v angličtině. Lufthansa a jiné společnosti, např. Air Berlin nebo Germanwings, samozřejmě moc dobře věděly, proč to dělají: nízkonákladovka Iceland Express chystala akční ceny u příležitosti nově otevřené linky Praha – Reykjavík (resp. Keflavík), očekával se zájem a otvíraly se dvířka velmi nenucené promotion. Island byl vždycky „in“ destinace, ale drahá, pročež jen málo dostupná. Podobně levná nálada se přehoupla i do nového roku a Iceland Express skutečně nabídl letenku Praha – Reykjavík a zpět za €178. A co víc, přidala se i ČSA (zpáteční z Prahy za 6 044 Kč) a Holidays Czech Airlines, charterová divize Iceland Expressu (zpáteční z Prahy za 3 990 Kč). A to jmenuju jen nabídky, které už za mě někdo vyhledal: stačí odpoledne na internetu a s šikovnou kombinací termínů a společností jste na pěti tisících jako fík. Vízum na Island nepotřebujete, jako ID stačí občanka. Nicméně self-check-iny na

104

island

celé hodiny jenom zírat

letišti v Keflavíku berou pouze pasy s biometrickými údaji, takže pokud jej nemáte, je lepší si boarding pass vytisknout včas někde ve městě (pokud z Islandu odlétáte pozdě).

všechno je tam trochu jako kombinace budoucnosti a jiné planety. Lidi, oblečení, chování, jazyk. Patrně narazíte na spoustu turistů, ale stačí se někam zašít a jste na Islandu – mezi elfy, klony Björk a vikingy.

2/ nutné cestovní výdaje Musíte zaplatit už zmíněný autobus do/z místa odletu (pokud neletíte z Prahy) a na Islandu autobus z/na letiště. Stará se o to společnost Flybus.is a zpáteční lístek stojí 3 500 ISK (550 Kč), dá se pochopitelně koupit on-line. (Všechno se dá na Islandu koupit on-line, i ryby z ranního rybího trhu.) Bus vás doveze až do ho(s)telu, pokud tedy víte, kde budete spát. Reykjavík je malé město, MHD není vůbec potřeba (a obavám se, že až na několik autobusových linek tady ani žádná není). Na město a okolí je nejlepší půjčit si bicykl (horské kolo s příslušenstvím za cca 4 000 ISK / 650 Kč za den).

4/ mimo Reykjavík Samozřejmě musíte i z města. Nejjednodušší způsob je vybrat si „exkurzi“ u jedné z několika velkých firem (Iceland Excursions, Gray Line, Reykjavik Excursions a další, stačí zapátrat na internetu nebo v letácích na letišti), které vás dovezou prakticky všude, dají výklad v jazyce, který si vyberete, a dostane se vám relativního pohodlí a zajímavých informací, které byste si jinak museli někde načíst. Exkurze trvají většinou jeden den, byť cesta mnohdy zabere třeba jeho třetinu. Velká nevýhoda těchto výletů je, že jste časově vázáni na sice malou, ale pořád skupinku jiných turistů. Exkurze pochopitelně stojí kačky (výlety začínají na cca 6 000 ISK / 950 Kč, ale můžete utratit i šestinásobek, záleží, co všechno chcete podniknout, a možností je několik desítek – od sledování velryb, koupání v Modré laguně a pěších výletů přes jízdu na koni, půjčení džípu nebo potápění a horolezení). Lepší alternativou pro samotáře je tzv. „Island na vlastní pěst“ (třeba icelandonyourown.is – a samozřejmě mnoho jiných, podobný koncept nabízí i společnost Reykjavik Excursions), což tkví v tom, že si zakoupíte lítačku (její cena se odvíjí od počtu dní a typů autobusových linek, které lze použít) a můžete naskočit a vyskočit a strávit, kdekoliv

3/ Reykjavík Naprostá většina lidí míří z města okamžitě pryč, což je pochopitelné. Parky, příroda, ráz krajiny, který znáte z kýčovitých obrázků – čím jste dál od města, tím spíš objevíte něco úžasného. Já jsem v Reykjavíku zůstala pracovně déle – a bylo to super. Stačí si vytipovat oblíbená místa (kavárna Prikid nebo Haiti v přístavu, hospoda Bar 11 nebo bio restaurace Icelandic Fish & Chips), což se dá zvládnout vzhledem k velikosti města (120 tisíc obyvatel) za dva dny, a můžete si užívat sice „jen“ městské, ale zvláštní atmosféry:

seriál: přežít (island)




105


chcete, kolik času chcete. I tady se vyplatí pátrat, ale většina společností je ultra ochotná a ušijou nebo doporučí lítačku na míru. (Alternativa je, že vás levnější lítačka opravňuje ke slevě na jízdenky. Možností je fakt milion.) Není to žádná logistická maturita, ale je potřeba trochu plánovat. Úplně nejlepší způsob, jak vidět Island, je půjčit si auto (od cca 7 000 ISK / 1 100 Kč na den + trochu dražší benzín). Ostrov je malý, takže v autě nestrávíte tolik času a můžete si pobýt všude podle potřeby, vylézt na sopku, brouzdat plážema nebo zaparkovat a vrátit se až nad ránem a přespat na úpatí zeleného kopečku. Na Islandu platí pravidlo, že můžete přespat kdekoliv, pokud do druhého dne vypadnete (nezkoušela jsem). Island má rozsáhlý arzenál míst, která stojí za to vidět: lávová pole na jihu, ledovce, národní parky, jezera, poutní místa, vyhaslé sopky, gejzíry, vodopády, malé rybářské vesnice, místo, kde se potkávají dvě litosférické desky (a kde Eastwood točil Dopisy z Iwo Jimy) a desítky dalších. A je to fakt masakr, do jednoho. Dejte si tu práci s nastavením priorit: ani za dva týdny nestihnete vidět všechno, a připravte se na všechny druhy počasí. U oceánu se v létě můžete opalovat, ale stačí sednout do auta, odjet pár desítek kilometrů do vnitrozemí a potřebujete čepici a boty, které nekloužou na ledu. Nedokážu říct, které roční období je na návštěvu ostrova nejlepší: v zimě můžete vidět Polární záři, v létě zapadá slunce o půlnoci, oboje má svoje kouzlo. V zimě je nicméně... zima. Slunce svítí sotva tři hodiny a průměrná teplota je kolem nuly. 5/ ubytování Klasika. Přes booking.com nebo hostelworld.com se dá zarezervovat prakticky jakýkoliv druh ubytování, od levných hostelů (€15 za noc v Guesthouse Pavi nebo Capital Inn) přes slušné standardy

106

kolem €40 za noc v singlu až po luxusní apartmá v hotelech. Reykjavík má výhodu, že je malinký, takže každý autobusák i taxikář přesně ví, kam chcete, a jste tam do pěti minut, ať je to kdekoliv. Jiná města (Kópavogur, Akureyri, Hafnarfjörður) mají kolem dvaceti tisíc obyvatel, takže výběr služeb je značně zúžen, ale najdete tam všechno: slušné restaurace i ubytování, hospody, půjčovnu kol, lázně, farmářské, resp. rybí trhy, obchody, něco kultury, tradice. Na cestách můžete pobýt i v kempech – tam už se vyplatí mít vlastní stan a vůbec umět přežít v divočině. Zkušenost je individuální, ale většina místních obyvatel je skutečně vstřícná a ochotná a znám pár historek, kterak chudý Australan ve stodole přespal a ráno snídani dostal. 6/ jídlo Jéžiš, jídlo. Jídlo je na Islandu super. Zatímco celý svět vytrvale ignoruje nutnost větší spotřeby proteinů než sacharidů, na Islandu i ty nejobyčejnější obchody myslí na oboje: tak obrovský výběr proteinových tyčinek a nápojů (na úkor běžných sladkostí a koktejlů) u nás vidíte, jen když projdete všechny profesionální fitness krámy v Praze (kde se navrch cítíte trapně, protože ve skutečnosti doma nezvedáte činky ani nedržíte dietu). Výhodu samozřejmě mají nevegetariáni, protože nejíst na Islandu ryby je hloupost a hřích, ty sušené tam ostatně slouží jako „svačinka“ (a zdroj energie, mají totiž 80 % proteinů). Nikde na ostrově nejsou junk-foodové sítě ani korporátní kavárny, hodně krámků a restaurací je bio, všechno si tady uchovává jakýsi domácí odér, na což se rychle zvyká. Skoro stejně rychle jako na dobré kafe. 7/ ceny a jiné detaily Na Islandu není dráž než třeba v Londýně, Stockholmu nebo Kodani, což ale neznamená, že tam není dost draho.

Cigarety jsou takřka podpultovým zbožím (a stojí v přepočtu 250 Kč), za velké kafe dáte asi stovku, záleží na místě, za klasickou večeři třeba pěťo, ale těžko generalizovat. Potkala jsem holku z Kalifornie, která se mohla zbláznit, jak je tam draho, a odmítala kamkoliv jít a cokoliv koupit. To není nejlepší způsob, jak trávit v Reykjavíku čas, ale proti gustu, že. Každopádně je dobré mít nějakou finanční rezervu (dosti nečekaně jsem kupovala na jedné z benzínek pletenou čepici a sluneční brýle). Celkem jsem za desetidenní výlet dala dvacet tisíc, včetně letenky, ubytování, jídla i nákladů na cestování po ostrově. Nutno dodat, že jsem si neodpírala nic. Dobrá zpráva: všichni na Islandu mluví velmi dobře anglicky, takže nedorozumění nehrozí, a jak jsem zmínila, všechno, úplně všechno se dá koupit na internetu. A ten je taky všude. Na Island se defaultně vztahuje i základní telefonní roaming do zahraničí, takže pokud ho máte (u Vodafonu se jmenuje Passport a stojí pár stovek na měsíc, resp. podle typu smlouvy), nemusíte se bát vysokých účtů za – třeba – internet na mobilu.

*Navzdory

strohému, věcnému a velmi základnímu popisu bych neměla zatajit skutečnost, že Island byl jednoznačně nejkrásnější kus země, jaký jsem dosud viděla. Příroda je fakt naprosto jedinečná a můžete celé hodiny jenom zírat. Všechny fotky, co jsem udělala, i ty nejhezčí, mi zpětně přišly jako hnusné a vyblité (nicméně i tak visí veřejně na facebooku apackova; další postřehy osobnějšího rázu jsou na blogu lapacka.tumblr.com) a vůbec je těžké svět a přírodu na ostrově vhodně přiblížit kromě podobně vyblitého „to se musí vidět“. Jasně, chybí mi zkušenosti z mnoha míst planety, ale do Amazonie se lusknutím prstu nedostanete.

Na Island jo. Takhle.

seriál: přežít (island)


island

buď promotérkou vi. SERIÁL O KONCERTECH TEXT APAČKA

Doposud jsme v seriálu nedělali velké rozdíly mezi tím, o jak velký koncert (jak velké kapely) půjde. Spousta postřehů, „rad“ a tipů se daly aplikovat na jakoukoliv akci: pokud jde o promo, snažíte se vždycky o maximum, pokud jde o přípravy, vždycky to stojí na rozpočtu a položkách za ubytování, jídlo a pití, nájem klubu a podobně. Nicméně s trochou generalizace by se daly koncerty rozdělit asi takto: 1. „Obýváková akce“ – kapela hraje většinou za „door deal“ (= to, co se vybere), jídlo a spaní. Na takovou akci dorazí kolem třiceti lidí, nájem klubu je většinou symbolický a vstupné nízké nebo dobrovolné. Většinou jde o pomoc novým kapelám nebo „laskavost“ na kamarádské bázi. Ovšem velká část promotérů takových akcí vám potvrdí, že bez vlastního vkladu (obvykle v řádů stovek) se stejně neobejdou. 2. Malý koncert – kapela hraje v klubu pro padesát lidí za nízkou garanci (kolem 200 eur). Klub si vezme základní nájem, vstupné je třeba 150 kaček. Náklady jsou většinou o trochu větší, než kolik se skutečně vybere, ale nezřídka jde o fantastické koncerty, o kterých se ještě dlouho mluví (a budují povědomí o kapele, klubu i promotérovi). 3. Střední klubový koncert – kapela, jejíž jméno je už profláklé, hraje za cca 500 eur a má větší nároky na jídlo i spaní. Vstupné může být kolem tří stovek a ukáže se třeba sto padesát lidí, úspěch stojí na zručnosti promotéra oslovit „ty správné fanoušky“. Lajna mezi malým a středním koncertem je nejasná a hodně kapel a jejich agentů si myslí, že hrají „střední“ ligu, ale ve skuteč-



nosti jsou jejich koncerty „malé“ – za toto nedorozumění většinou platí promotér. 4. Větší klubový koncert – kapela přes tisíc eur, několik stovek lidí a lístky za třeba 500 Kč podle odhadu návštěvnosti (viz kapitola o věštecké kouli). Kapela má hodně jistých fanoušků a vybírají se velké prostory, kde se v klidu zaplatí i vyšší nájem. Koncert se dá utáhnout bez grantu nebo dalších prostředků a zvládnete ho i v malém týmu lidí. Zkušenosti nutné. 5. Velký klubový koncert – kapela si bere tisíce eur, nároky na rozpočet jsou mnohem větší. Lístky se můžou vyšplhat až na tisícovku, ale obvykle jde o velkou událost (Pixies v Akropoli). Tyhle koncerty nemůže dělat než profík, anžto se k podobným jménům nikdo jiný nedostane – agenti mají vlastní, zavedené sítě kontaktů. Často jde o exkluzivní nabídky a pro promotéry o „prestižní“ záležitost. 6. Halové a stadionové – až jednou uděláme Motörhead, dám vědět, jak nám to šlo! Následujících několik dílů seriálu budou tzv. case studies jednotlivých typů koncertů: od toho nejmenšího a nejzábavnějšího až po ten nejdražší a nejnáročnější. Každý má svá specifika, která se ve Dni Koncertu projeví a začínají už tím, jak se vyspíte. Jaké to bylo konkrétně s God Is an Astronaut, Russian Circles, Murder by Death, Melvins nebo Alexanderem Tuckerem? Seriál Buď promotérkou bude od 1. srpna postupně vycházet i na novém webu www.fullmoonzine. cz a dál ve Full Moonu. A mezitím do zkušeností přidáme Firewater a Bena Frosta.

Třeba to vydá na jeden speciál s podtitulem Všechny moje lásky.

107


take me home, country roads... CESTOPIS CAMINO DE SANTIAGO 2011 (1. DÍL) TEXT JITKA MORÁVKOVÁ

Jedenáctka je podle numerologie prej nějaký magický číslo. Pamatuju si to z výtvarky na gymplu, kdy jsme měli sečíst svoje datum narozenin a já, jelikož jsem slabá v matematice a nejde mi moc počítat přes desítku, se sekla o jednu cifru a vyšla mi jedenáctka. Profesorka se ke mně sklonila jako temnej guru a slavnostním mystickým tónem svýho prokouřenýho hlasu řekla, ať dvě jedničky již nesčítám a namaluju svoji velkou jedenáctku tyrkysovou. Stejně tyrkysový jako tahle vzpomínka bylo i moře lemující krásnou zelenou severošpanělskou provincii Galicie, podél níž jsem měla tu čest putovat jedenáct dní během své první svatojakubské pouti. Jaký jen je, strávit magickejch jedenáct dní na španělským venkově, pít mlíko od šťastnejch negramotnejch krav a počítat kilometry a puchýře v rytmu svýho těla... I když jsem asi nedošla osvícení a na zákopčaníkovské slunce v duši nebylo počasí, byl to naprosto neopakovatelnej duchovní zážitek, kterej pod semišovým plátnem věšteckýho stánku nejde koupit. Konec 15. června. Půlnoc. Reisefieber. Horkej lublaňskej večer. Ležím v zatemněným pokoji, špunty hluboko v uších a dole na zahradě duní poslední goodbye party na Zagrebške. Náš vlak do Benátek odjíždí ve 2:20, tak jsem chtěla aspoň na dvě hodiny zabrat, ale nejde to. Kapituluju a sbíhám dolů. Všichni lítáme jak blázni, jsme vyklepaný, hlavně Mark, protože se po roce stěhuje z Lublaně přímo do Barcelony, stejně jako Gavin, kterej bude žít dva měsíce v Santiagu a učit se španělsky. Pobíhám mezi lidma z různejch zemí, potkávám Chorvata

108

Vladimira, kterej mluví jako gay, ale prej není, Britku Georgiu, chroptící hlubokým hlasem sexy fóry, který si už nepamatuju, a dalších dvacet lidí. Chvíli se bavíme s Vladimirem česko-chorvatsky a smějeme se tomu. Pak se snažim zdrhnout, když do mě chce s balkánskou neoblomností lejt nějaký levný víno. Jdu se schovat a snažit se nebejt nervózní. Objednáváme si s Heli pizzu a je na ní úplně všude divnej chřest z plechovky, tak se v něm ňoumám a koukám na hodinky. Je jedna ráno. Jdu se naposledy v životě podívat k Florianovi do pokoje. 1:50. Odcházíme s Florianem na vlak, Gavin, Mark a jejich stolitrový krosny si berou taxi. Jdeme pevným krokem ještě s nějakým Francouzem, který se snaží žabožroutí angličtinou tázat na klišovitý erasmácký kecy, jakože odkud jsem a co studuju. Ble. Naštěstí už jsme u nádraží. 2:30. Z prapodivný nádražácký angličtiny a slovinštiny se dozvídáme, že vlak bude mít zpoždění dvacet minut. Jdeme se vozit ze schodů po jezdícím pásu na zavazadla. Gavin si kupuje v automatu lahvičku s jahůdkou na etiketě. Není to smoothie, ale syrovátka s ovocnou příchutí. „Oh my God, that tastes like assmilk!“ Mlíko vyždímaný z prdele se stalo hitem celé naší cesty. 3:00. Dedukujeme, že jsme se přeslechli a vlak nebude mít zpoždění dvacet, ale sto dvacet minut. Gavin rozpaží ruce, předstírá americkýho turistu, mručí bodré: „Eeeeeeee,“ a dělá, že padá na Marka. „Excuse meeeeee...“ Hehe. Za chvíli nálada klesá. Je trochu zima. Tisknem se všichni čtyři k sobě jako tučňáci a Gavin zapíná macbook s nějakým filmem. 4:20. Přijíždí vlak. Kolem našeho kupé ve vlaku ze Záhřebu pořád přechází nějaká

skupinka Balkánců, asi z Albánie nebo Makedonie, nervózně nakukují, slyším, že řeší něco o vízech. Radši zabíráme všechna místa a snažíme se tam srovnat. Kluci se soukají na sedačky, já na zem na samonafukovací karimatku, hlavu mam nacpanou pod sedačkou přesně pod Gavinovým zadkem. Vzbudí mě Gavinovo prdění. Směju se do polštáře jak blázen. Později zjistím, že Gavinův zadek je poklad. Vždy mě dokáže rozesmát a zvednout náladu v těch nejtěžších chvílích, hlavně když s ním vrtí a předvádí zmateného turistu. Na můj blízký vztah s jeho zadkem nejde zapomenout. Za pár dní, když se trochu víc skamarádíme, ho plácám do ramene a řikám: „Gaaaaviiiin, remember our private time in the train coupé? Gaviiiiin, I love your ass,“ a dělám na něj ukazováčkem tytyty. Padám ze židle, plácáme se po zádech, smějeme se jako blbci a ostatní nevědí proč. 16. června. Ranní let Benátky – Barcelona. Horko k zdechnutí. Ztráty. Florianovi na letišti ukradli pár hiking sticks, připevněný ke Gavinově krosně; hrozně se těšil, jak s nima bude chodit a je hrozně smutnej. Jsme pěkně přiblblý, myslím, že jsem spala asi tak tři hodiny. Jsem na tom dobře, kluci prej nespali vůbec. Rozpálený ráno ve Venezia Mestre. Autobus na letiště. Jsme s Florianem rozespalý jak koťata a povídáme si o rovnosti mužů a žen a o dodržování tradičních sociálních rolí v manželství. Žvejkám starou bagetu a hladim si rozpálený tváře. Ještě jednou přebaluju na letišti svou krosnu, stejně ale má půl kila nadváhu nad deset kilo a je taky na šířku tak pět centimetrů přes povolenou míru dvaceti. Zatím to prochází a dostávám štempl. Letíme.

cestopis: camino de santiago




109


V Barceloně je vedro jako svině. Taháme s klukama asi na tři přestupy Gavinovy lyže a lyžáky, celkem asi pět krosen nebo co a kufr s Bertinejma věcma. Vysílená žízní kupuju v metru půl litru vody za euro padesát a bratrsky se dělím s klukama. Cesta trvá úmorně dlouho, takže jakákoli prohlídka Barcelony padá, je skoro večer. Byt, kde bude Mark bydlet a kde dneska přespíme, se nachází ve čtvrti Les Courtes, přímo naproti největšímu fotbalovému stadionu v Evropě. Kupujeme dole v supermarketu kilo těstovin, já pro sebe samozřejmě obrovskej balík bílejch, skrz naskrz prosmaženejch brambůrků. Ptám se Berty, jestli jsou dobrý, ona říká, že chipsy nejí, takže neví. Vracíme se do bytu, kluci vaří. Ještě před večeří otvírám chipsy, Berta s Emmou se na ně vrhají. Hehe. Dereme do sebe penne a obligátní červenou omáčku s fromage sýrem jak nezavřený. Snažíme se jít brzo spát, ale je vedro k zalknutí, vzduch stojí jak svatej na mostě, je lepkavej a mastnej. Nakonec dávám nějakou ušmudlanou pět a půlku spánku. 17. června. Ranní let Barcelona – Santiago de Compostela. Odpoledne v Santiagu. Večerní autobus Santiago – Ribadeo. Ztráty. V pět ráno v Barceloně zjišťuju, že mi někdo ukrad ze země ty úzký šedivý kalhoty, co v nich mám hezký nohy a rychle schnou. Ihned podezírám Marka, kterej si všechno v noci potmě nahamtal do krosny, která je ovšem tak veliká, že by trvalo věky ji probrat, a musíme spěchat na vlak na letiště. Loučím se s converskama a nechávám je ležet v rohu pokoje, snad tady ještě budou, až pojedu zpátky. Ble, i v půl šestý ráno je v metru jak v peci. Samotný vagóny jsou klimatizovaný, jenže klimatizace pak vyfoukává ven do všech tunelů neuvěřitelnou spoustu horkýho vzduchu, takže si tam v podzemí milá Barcelona dobrovolně topí tak na pětačtyřicet stupňů. Blbci. Na letišti je mrtvo, rozbřeskává se.

110

Procházím přes pasovou kontrolu, nikde žádnej automat na vodu. Neuvěřitelný. Plním lahev, co jsem předtím musela vylejt, neskutečně hnusnou vodou z kohoutku. He a čapnou mě. Distingovaná nalakovaná španělská letuška neoblomně ukazuje na tu debilní kovovou konstrukci 55×40×20cm, do který mám pro kontrolu strčit svoje „příruční“ zavazadlo. Letadlo už má zpoždění, ženou nás dovnitř, není čas. Nedávám těch dvacet centimetrů, je to tak pět přes. Buď zaplatím čtyřicet čtyři eur pokutu, nebo krosna neletí. Není na výběr, fňukání neplatí, platím já. Je to taková hra. RyanAir mají neuvěřitelně levný lety, cesta z Barcelony do Santiaga vychází na šest stovek, letenky jsou silně pod cenou, letadla jsou našlapaný a aerolinky vydělávají na poplatcích za to, když člověk nemá kreditní kartu, za on-line check-in i za check-in na letišti, za zavazadla. Když s nima člověk lítá dostatečně dlouho, nějak se ta pokuta rozmělní. Ani mě to nesere. Příště budu chytřejší. Vystupujeme z autobusu v centru Santiaga. Mrholí a je pošmourno. Líbí se mi to. Mark, závislej na sladkostech, vidí načančanou cukrárnu a hned do ní vpálí. Jako jedinej z nás umí španělsky a hrozně rád si cvičí s domorodcema různý dialogy. Florian je přesvědčenej, že si Mark vždycky jde kupovat něco malého k jídlu jenom proto, aby se procvičil. Kupuje věc, co vypadá jako obyčejnej žlutej piškotovej koláč, nic extra. Ale chutná jako nebe, je plnej másla a rozdrobenejch mandlí. Panebože. Kluci si dávaj první španělský cafe con leche a pak se vydáme hledat Gavinův byt, kam si kluci uložej věci. My zatím jdeme s Florianem na lov poutnického pasu, který budeme potřebovat, abysme do něj dostávali razítka a na konci pobožnej certifikát. Strašně se rozprší. Bloudíme starým kamenným městem. Florian se zastavuje u vchodu do restaurace, vytahuje z krosny všechno, co má proti

dešti, kolem nás procházejí hosté a Florian si pomalu navlíká kalhoty proti dešti, pončo proti dešti, klobouk se širokou střechou a nakonec potah na krosnu proti dešti. Jdeme do úplného centra Santiaga a hledáme poutnickou kancelář a snažíme se vyhnout katedrále, která bude cílem naší pouti, a tak ji vůbec nechceme vidět, abysme pak byli překvapený. Florian taky pořád nenápadně kouká do země. Za chvíli přestává pršet. V Santiagu jsme našli outdoorovej shop a jdeme koupit nový hole. Nakonec si Florian kupuje jen jednu co nejlevnější, za šestnáct euro, ale výstavní, a už nevypadá tak smutnej. Dokonce má chuť na kebab. Po jídle má extrémně dobrou náladu a hraje si s novou holí. Zasekne se mu stahovací držátko na ruku a nejde povolit zpátky. Vracíme se do outdoorovýho shopu, aby nám vysvětlili, jak to povolit, je ale zavřenej. Hm, siesta. Sednem si teda v pasáži u shopu na schody a pozorujem průhledem lidi, co procházejí kolem. Každej druhej chlap se zastaví u protější výlohy a upřeně ji dvě tři minuty pozoruje. Hádáme, co tam můžou prodávat. Nahotiny? Jdu se podívat. Hehe, pušky, zbraně, náboje. Já strávím u tý výlohy asi tak deset vteřin. Dochází mi to. Jsem zasranej hippie pacifista, nenávidim zbraně a jedu na pouť s vojákem, co nosí khaki trenky, a jednou militantní vojandou, která má ráda zbraně a hrozně touží jet střílet do Afghánistánu. Jenom to ještě nevim. Běháme v Santiagu po autobusáku, máme už z Lublaně koupený lístky na spoj do Ribadea, obíháme všech čtrnáct nástupišť, ale nikde není ani cedulka s tím, odkud jaký spoj odjíždí. Spanish style. Běháme jako blázni. Už jsou dvě minuty po šestý, takže nám to klidně mohlo ujet. Ale neujelo. Spanish style. Je půl desátý a stále jsme v autobuse. Všímám si, že slunce je ještě pořád vysoko na obloze. Galicie, severozápad Španělska,

cestopis: camino de santiago


po kterém budeme cestovat, je totiž nejzápadnějším bodem Evropy, je dokonce ještě trochu dál než západní pobřeží Irska, ale pořád tady platí středoevropský čas. Uvidím nejvíc východů slunce ve svým životě. Přicházíme už za tmy do prvního poutnického hostelu – albergue, kterej je nádhernej, kamennej a leží na břehu moře, je tam kupa mladejch lidí, potkáváme asi dvacetiletýho rozčepejřenýho vyjukanýho Němce s vlasama jako anděl a očima zářícíma za kulatýma brýlema, kterej prej už devět měsíců chodí camino, vydělává si hraním na kytaru. Prošel Portugalskou cestu, zase zpátky do Španělska a teď míří pěšky domů do Německa. Kluci jdou ještě na pivo k přístavu. Ukládám se na zem, v postelích už není místo. Budeme tady spát ještě jednou, až se sem vrátíme, za tři dny. Venku je tma a za francouzskými okny slyším hučet moře. 18. června. Autobus Ribadeo – Cadavedo. První den pouti. „Esta es no vacation, esta es camino!“ Trasa: Cadavedo – Almuña, 15 km (plus dalších pět, protože jsme se ztratili). Ztráty: Gavin ráno zapomněl v autobuse kšiltovku a vypadá ale fakt hrozně nešťastně. Po desítkách minut v autobuse do Cadaveda se konečně dostáváme na startovní čáru naší pouti. Jsme přesně 272 km před Santiagem, počasí je vratké, ale krásné. Ve venkovském obchůdku si kupujeme různý cajky, třeba hnusný jogurtový mlíko (jasný assmilk), zichrhajcky, protože se Markovi rozpadá batoh, Gavin si bere roztomilej plecháček na kafe, připne ho na krosnu. Jdeme najít první albergue, potřebujeme čůrat a Gavin doufá, že si bude moct do plecháčku udělat kafe. Otevře stará rázná paní a španělsky vykládá, že zrovna uklízejí a že teda určitě nemůžeme na záchod. Ale můžem si teda sednout na terasu a počkat na první razítko. Sednem si ven a dě-

cestopis: camino de santiago

láme kraviny, pobíháme tam a motáme se a nenápadně maskujem, že se jeden po druhým postupně trousíme dozadu k nějaký stoce se vyčůrat. Stříháme si nehty na nohách, mažem se krémem a Mark nás učí všechny pískat na trávu. Čekáme na Marii. Už tu měla být... Stará paní vykukuje a napůl přátelsky, napůl autoritativně nám vysvětluje, že „tohle tady, co to je, přece nejste na prázdninách, tohle je camino! Camino je námaha a bolest, ne válení se na terase!“ Španělé, mluví vždycky zhurta, vášnivě a mávají při tom rozhořčeně rukama, i když vám přátelsky ukazují cestu nebo nabízí pohoštění. Jdu se radši s Gavinem podívat nahoru tři sta metrů k autobusové zastávce a úplnou náhodou natrefíme na Marii. Přiletěla z Kanady do Barcelony, nefunguje jí v Evropě mobil a poslední dva dny strávila na cestě ve vlaku, kde nespala, protože u ní v kupé hrál nějakej šupák Angry Birds. Ale je veselá a hned se zajímá, co a jak. Připojuje se. Vyrážíme na pouť. Camino de Santiago je starodávná křesťanská poutní cesta, kterou už spoustu a spoustu let vykonávají poutníci, aby se pevněji připoutali ke své víře a uctili ostatky apoštola svatého Jakuba, prý uložené ve stříbrné truhle v podzemí katedrály v Santiagu de Compostela. Ta nejvíc nejsprávnější pouť by měla začínat v místě bydliště poutníka, většina lidí si ale vybere jednu z tradičních svatojakubských španělských cest. Těch je několik. Nejvytíženější je skoro osm set kilometrů dlouhá Camino de Francés, která se v letních měsících proměňuje na poutnickou dálnici. Cesta z francouzských hranic přes Pyreneje a severní Španělsko trvá průměrně čtyři nebo pět týdnů a vykonávají ji ročně nekonečné tisíce lidí. Camino de Portugal je prý nejkrásnější a vede příjemných dvě stě kilometrů z Porta na sever; když se poštěstí vyrazit na cestu na konci září, prý vám budou štědří farmáři podstrojovat čerstvými hrozny a vínem. My jsme si vybrali Camino



de Norte – severní cestu, která je nejstarší. Křesťané, toužící ve středověku vykonat pouť do posvátného Santiaga, se nemohli kvůli Arabům, kteří okupovali skoro celý poloostrov, volně pohybovat po španělském území. Proto vyšlapali stezku vedoucí těsně podél severního pobřeží, které se u Ribadea sklání k jihozápadu a posledních sto osmdesát kilometrů vede vnitrozemím. Camino de Norte je klidné až melancholické, hornaté, dramatické a osamocené, v hostelech potkáte pouze několik lidí, vede přes lesy, řeky, louky a ty nejzapadlejší a nejroztomilejší vesničky a města z celé Galicie. Po všech stezkách poutníky provází mušle hřebenatka, symbol svatojakubské pouti. Žlutými paprsky na modrém pozadí ukazuje směr cesty na vysokých patnících, naleznete ji na razítkách hostelů a restaurací, v průčelích domů i na poklopu od kanálu. Historie je taková: tradičně se poutníci ještě ze Santiaga vydali na devadesát kilometrů dlouhou cestu k nejzápadnějšímu mysu Evropy Ferreira, kde lze nalézt právě tyhle obrovské pravidelné bílé škeble. Připevňovali si je na plášť nebo věšeli na krk jako symbol své vykonané svaté pouti. Dnes si mušle poutníci většinou někde koupí a pověsí dozadu na krosnu už v průběhu cesty, aby se odlišili od „obyčejných turistů“. Co musí ještě dnešní poutník mít? Kromě škeble na batohu ještě poutnický pas, kam schraňuje razítka a který mu umožňuje přespat v albergues. Jsou to otevřené domy, většinou stará rozlehlá stavení s širokou duší, která spravují dobrovolníci. Mají někdy tucet, někdy i několik desítek postelí v jedné otevřené místnosti, někdy kuchyňku, někdy ne.

Na Caminu de Norte se platí pět euro za noc, za to dostanete postel, teplou vodu i toaletní papír, někde ale taky luxusní snídani. (pokračování příště)

111


the fistic #5 nožem TEXT EUGENE S. ROBINSON PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Důvodů, proč jedno tělo bodne jiné tělo, je spousta a jsou všelijaké, ale jeden jim dlouhodobě kraluje: Boží láska. Právě ta rozpálila Kaina, když mu připadlo, že ho Bůh skrze ne zcela proniknutelné pohnutky nemiluje. Západní kultura se zdá být hledáním Otce-Stvořitele. Hledáním, které v jeho nepřítomnosti v některých lidech vyklíčilo do abstrakce, v níž se cítí nesví, nebo mají pomýlené tužby. Kainovo dilema je jim rázem srozumitelnější, než by bývalo záhodno: zabij nebo trp. V časech, kdy vás prachsprosté štěstí v podobě zpožděného autobusu nebo přeslechnutého telefonu ušetří něčeho ošklivého, je rozjímání o vraždě částečně na místě. ROZJÍMÁNÍ. Tiché zamýšlení nad možností dobrat se úspěchu zabitím. Věc, která se prostě přihodí. Dokud se nepřihodí vám. Vzít si s sebou nůž. V botě nebo tašce. Zhruba k tomuhle nedávno došlo. Harley Flanagan, zakladatel newyorské hardcore úderky Cro-Mags, byl obviněn z pobodání, pořezání a pokousání dvou náhradních členů kapely, kterou sice založil, ale od chvíle, kdy ho z ní vykopli, neviděl ani floka za jím napsané písničky, které hráli na festivalech po celém světě. Těžko se určuje, co konkrétního člověkem hne, aby vzal věci do svých rukou – nicméně prachy jsou důvod veskrze pochopitelný. Nebo nášivka s křížem. Nebo Stvořitelův obtížně vysvětlitelný nezájem. Někoho pobodat situaci nevyřešilo, ale přesto šlo svým způsobem o řešení. Harley teď z vazby vyhlíží soud, rozsudek a pravděpodobný výkon trestu. Jeho dva synové se vyrovnávají s otcovou ne-

112

přítomností. Hardcore komunita, ale také čtenáři libovolných newyorských novin, hledají spravedlnost na jednom či druhém břehu celého sporu, ale společně jim uniká otázka, kterou není od věci položit: může nůž být VŮBEC KDY správným řešením? Nebo ještě lépe: jak špatným řešením je? Stranou skutečnosti, že oba Flanaganem napadení muži útok jeho nožem a zuby přežili a že pravé důvody napadení, ať už šlo o peníze, sebeobranu nebo obojí, neznáme – stojí metoda jeho provedení za hovno? Pár věcí se zdá být jistých: 1. Koupit to nožem znamená sklapnout. Nevíme, co bylo řečeno PŘED útokem, ale můžeme předjímat, že se konverzace po bodnutí omezila na „au“ a „bože... prosím, nenech mě zemřít“. Nepřítomný Otec-Stvořitel se v době uzávěrky tohoto čísla zdržel komentáře. 2. Cokoli vedlo k pobodání, se s nejvyšší pravděpodobností nebude opakovat. Když vás někdo pro krádež cukrátka seřeže, nebo v tomhle případě POŘEŽE, příště si svou mlsnost promyslíte a 3. nemělo by být žádným studentem Bible opomenuto, že Bůh na Kaina dlabal, DOKUD ten nezabil svého bratra. Tohle nemá být agitka za legitimizaci bodání, právě naopak. Obecně se lidem daří líp, když je Bůh přehlíží (a někoho kuchnout si koleduje o pozornost nejenom Boží, ale také policie a newyorských novin). Pokud ale o tohle stojíte, skoro se zdá, že si nemůžete vybrat lepší metodu. Jen si to vybírá cenu na lidech: Flanaganova žena je nemocná a musí se sama postarat o jejich dva syny, zatímco otec čeká ve vazbě. Oba pobodaní chlápci trčí

v nemocnici. Média přetékají informacemi a dezinformacemi, které dohromady fandí uvažování, že bodnout = zhřešit. Nevíme, jak se výše uvedené vyvine a jaké budou důsledky, ale zdá se filozoficky bezpečné konstatovat, že útoky nožem hýbou světem tím, jak bílou křídou obkreslují lidi Bohem milované, a ty, kteří jsou mu putna. A dokud si prvně zmiňovaní všímají těch druhých, máme o náboženskou charitu postaráno. Není to zrovna ortodoxní cesta ke kříži, ale stačí, že k němu vede. Přejeme brzké uzdravení viníkům i jejich obětem. Ať už jsou kdokoli.

tardé #15 neumíme hrát TEXT BRO

Ale umíme milovat. První koncert s Les Homosexuels nám vyšel jako zavírací večůrek Bora. Deceased Squirrel on the Phone, Xaddax a my. A lidi. Měl jsem nachystané dvě fráze, které z podia musí zaznít. První padla. Na druhou se nedostalo. Takže otloukáme Boro. Jde to dobře, plástve plísně a omítky se nám válí pod nohama. Vykouříme hodně cigaret a vypijeme hodně piva. Jo, já, pivo. Jedno za druhým. Chlapi vzpomínají na své fotry, jak se s kamarády ožírali, když stavěli za komanče na svých zahradách bazény a smáli se světu. Asi je v tom paralela. Bolí mě pracky a vlasy se mi vždycky slijou v kamennou helmu. Sprcha jako lék. Puchýře na památku. Těším se na další koncerty. Těším se až znovuotevřem. V tom je taky paralela. Na podzim toho bude hodně a nikdo se nezastavíme. Chci být uprostřed těch dní, mít jich kus za sebou, ale víc ještě před sebou, stát za barem namol, pročesávat ty frky, co se budou toulat éterem, a říct si, jo, to-

full moon #24: sloupky


hle je vono, nikdy nikam jinam. A pak si vzpomenout, na co jsem tehdy na podiu zapomněl. Bylo to „all is hardcore when made with love“.

i dnes. Ve velkém se v podobě plakátů stále věší na zdi pokojů nebo tisknou na bílá, černá a šedá trička nostalgických pankáčů i hipsterů.

UK oslavilo svou diamantovou královnu. Rovná šedesátka na trůně. Bez mrknutí oka. Klobouk dolů, na druhou stranu je třeba výročí využít k připomenutí persony z druhé strany barikády. Jamieho Reida. Dnes již pětašedesátiletý anarchista ještě nedávno vystavoval v Leedsu v garážovém galerijním prostoru a celá pankáčská exhibice dostala trefný název Ragged Kingdom. Představil na ní jak své současné barvité psychedelické koláže, tak starší, dnes už legendární grafiku ze 70. let. Řeč je samozřejmě o výtvorech, jimiž Reid potvrdil kultovní postavení tehdejšího zjevení jménem Sex Pistols a definoval punkový design na dlouhou dobu dopředu.

Britský kulturní kritik a mediální teoretik Dick Hebdige ve své knize Subkultura a styl (konečně vyšla i u nás; doporučuji jako odbornější doplnění skvělých Kmenů) píše, že pankáči koncem 70. let začali teatrálně ztvárňovat ekonomickou krizi UK. Otiskli ji do naštvaného slangu, rozedrané a opět pospojované módy a disharmonické hudby („Nejde nám o hudbu, ale o chaos,“ prohlašuje Johnny Rotten). Reidovi se pak zase podařilo motiv úpadku, špinavosti a nihilismu vtěsnat do své grafiky, která jako by odbourávala britský konzervatismus a uvolňovala všechnu urputně skrývanou agresi, odpor a živelnost. Reidových ikonických děl se chytly desítky epigonů, pracky bohatých sběratelů i galerií (pár kusů se objevilo i na pražské výstavě Decadence Now!). Krom toho se jeho odkaz dostal také k filmu, čímž se (děsně elegantně) dostávám k filmovému tématu tohoto čísla – Nolanovu Temnému rytíři.

Černá v kontrastu s křiklavě žlutou a růžovou, typografie písma odkazující na výhružné dopisy anonymů. Hlavní poznávací znaky Reidova stylu, který se naplno projevil na obalech samostatných singlů Sex Pistols (God Save the Queen, Pretty Vacant, Holiday in the Sun, Anarchy in the UK) i desky Nevermind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols. Alžběta II. coby kriminální živel s přelepenýma očima i ústy nebo roztrhaná britská vlajka, jejíž díry zacelují jedině sichrhajcky. Je to právě zneuctívání státních symbolů, černočerný humor, celková podvratnost a nálepka zakázaného, pobuřujícího a ve své době hrubě neestetického, co Reidovým počinům dodává na poutavosti ještě

Heath Ledger se nesmrtelnému ztvárnění Jokera oddal naprosto a se vším všudy; jako nevyzpytatelný pankáčský klaun nabíral inspiraci u neřízené narkomanské střely Sida Viciouse i násilnického showmana Alexe DeLarge z Mechanického pomeranče. Reidův odkaz se pak projevil zejména během velkorysé virální kampaně, která krátila čekání na premiéru filmu a úspěšně mobilizovala všechny nedočkavé fans. Ti měli mj. možnost pročítat si internetové The Gotham Times, které Joker překřtil na The Ha Ha Ha Times a sám je ručně zprasil ve stylu Reidovy sexpistolské grafiky. Joker popadl barevné fixy a spreje, nůžky a lepidlo a jal se vysmívat jak svému úhlavnímu

inpopculture #3 reid’s not dead TEXT ČÍŽEK

full moon #24: sloupky



netopýřímu nepříteli, tak nadějnému Harveymu Dentovi, samotnému městu i jeho obyvatelům. Kdoví, zda si během toho nenechal hrát právě Sex Pistols – ostatně sám o sobě v závěru filmu tvrdí, že je „agent of chaos“, přičemž Pistole jsou tradičně považovány za „agents of anarchy“. Na společné fotce by jim to tolik slušelo. www.thehahahatimes.com

highbury fidelity #17 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona. Trapné mezidobí, kdy je fandům odepřena nejlepší soutěž světa a místo Premier League jsou nuceni dívat se na podřadné reprezentační zápasy, se blíží ke konci. Výkop nové sezony je naplánovaný na polovinu srpna. Radostné očekávání nového počátku se však v našich duších mísí se strachem. „V jednom oku blaho, v druhém žal,“ jak pravil největší anglický básník. Hrdinové jeho veledíla si zbytky pohřební hostiny naservírovali jako předkrm na svatební tabuli. Na Emirates jsme jen obrátili role – šampaňské bouchnuté na počest nově příchozích Podolského a Girouda ještě ani není dopité a už by se jím každý pravověrný Gunner nejraději upil k smrti. Dílčí zisky jsou přebity ztrátou, kterou nic nemůže nahradit. Která ještě nepřišla, ale už je jistá, a čekáme na její paralyzující dopad jak na poslední úder rozbujelé rakoviny. Robin van Persie, v posledních sezonách světlo našich životů, nejlepší střelec a nejužitečnější hráč posledního ročníku Premier League, kapitán Arsenalu, se rozhodl neprodloužit smlouvu. Vyprší mu za rok, a tak máme pouze dvě odporné možnosti – okamžitě ho prodat a utržit aspoň nějaké odstupné, které by

113


se dalo využít na posílení týmu, nebo riskovat a hráče, který už nechce bojovat za poslední zbytky nadějí pro náš klub, podržet poslední rok jeho kontraktu a nechat ho za rok odejít zadarmo. Stejně jako před rokem se tak kanonu na hrudi zřekl náš kapitán a jasně nejlepší hráč. Loni to byl Cesc Fabregas, který se vrátil do své domovské Barcelony. Odchod z Emirates si tehdy vymínil i nevděčný zaprodanec $amir Na$ri. Poté, co nám zmizel mozek zálohy, nás chce Bůh nyní připravit o srdce ofenzivy. Týrá nás a zkouší naši víru stejně krutě, jako když trápil nebohého Joba. Podobná je situace i u Walcotta. I jemu končí smlouva za rok a ani on ji zatím neprodloužil (i když alespoň nahlas nevyřkl úmysl s Arsenalem skoncovat). Jeden z mála Angličanů předvádí v průměru jeden slušný zápas na tři tragické, tedy by neměl chybět tak citelně jako Peršan. Ovšem k dalšímu zesměšnění našeho klubu by to bohatě stačilo. Majitel Kroenke a manažer Wenger to schytávají zleva zprava. K už tradiční kritice fanoušků se tentokrát přidaly klubové legendy, které poukazují na naprostou nekoncepčnost a neurčení směru, kterým se chce Arsenal vydat. Zatím ještě nikdo nevyhlásil, že se mají Gunneři stát farmou, která bude skutečným velkoklubům jako Realu, Barceloně a bohužel i ManCity vychovávat nadějné děti v ještě nadějnější mladíky, popřípadě ve skvělé hotové hráče, a nedokáže na tom ani vydělat. Jenže když něco vypadá jako kachna, kváká jako kachna a chodí jako kachna, tak to asi podřadná farma pro skutečné kluby bude. Do vedení začali tepat dokonce i významní akcionáři. Se škodolibou radostí jsme se tu chechtávali nad žabomyšími spory, které v jiných klubech vedou spo-

114

luhráči nebo plejeři s trenéry. Arsenal dovádí tyto stupidní hrátky na zcela nový level. Současná bilance AFC na přestupovém trhu: do vysoce produktivního útoku přišli dva útočníci. Ano, německý reprezentant Podolski a nejlepší střelec francouzské ligy Giroud vypadají velice kvalitně, ale pokud ještě rok podržíme van Persieho, kde a kdy budou hrát? (A to se ještě potřebujeme zbavit Nicklase „Nejlepšího střelce, kterého planeta nosila“ Bendtnera, který se vrací z hostování v Sunderlandu. Rozmazleného dánského fracka by prý Black Cats mohly chtít i nadále, zájem údajně projevil i Galatasaray, kde by Bendtner mohl v útoku vytvořit dvojici mentálně nejvyspělejších forvardů zeměkoule spolu s českým Barošem.) Příšerná situace v naší záloze, kde je jediným solidním hráčem Song, zůstává nevyřešená. Francouzská naděje M’Vila už se skrze média doprošuje přestupu k nám – ovšem naše aktivita veškerá žádná. Belgického supertalenta Hazarda jsme si (jako už tradičně) nechali vyfouknout Chelsea, jeho krajana a vynikajícího defenzivního záložníka z Ajaxu Vertonghena s největší pravděpodobností také uvidíme v Londýně, a to u arcinenáviděných Rottenhamských, stejně jako Islanďana Sigurðssona. ManUnited si zase koupil japonský objev Kagawu. Zcela mimo Wengerovu pozornost se jeví být obrana, která loni předvedla nejhorší výkon za posledních dvanáct patnáct let. Stoperské pozice jsou obsazené slušně, posty krajních beků naprosto tragicky. A rozjednaný přestup opět žádný. Zjevně pracujeme na tom, aby byl v příští sezoně postup do Ligy mistrů prakticky vyloučen. S kon-

cepčností sobě vlastní tak Wenger vyjednává o přestupu gólmanské hvězdy Llorise (pokud by snad někdo pochyboval – ano, je to Francouz). V bráně přeci máme Szczesného, loni jednoho ze tří nejlepších brankářů ligy, tedy nic nebrání tomu, abychom přidusili jeho vývoj a nenechali ho dorůst do třeba nejlepšího brankáře ligy. Když za tuhle možnost budeme moci ještě vysázet nějakých 15 – 18 milionů liber, které budou chybět při nákupech na posty, kde skutečně posílit potřebujeme, zabije Wenger dvě mouchy jednou ranou. Tradičně se chceme rozloučit něčím pozitivním. Thomas Vermaelen se rozhodl, narozdíl od svých spoluhráčů a členů vedení, fanoušky potěšit a oznámil, že nikdy neopustí Arsenal. Tak máme snad naději, že u nás odehraje ještě dvě tři sezony, než naprosto znechucený absolutní absencí jakýchkoliv ambicí odejde do ManCity.

nahoře v labi dole v severu x: polskej boršč TEXT JIRKA IMLAUF

Pustil sem si žilou a pustil London Calling, k tomu bez zvuku Don’t Look Back s Dylanem a dole teče Rio Labe, krkonošskej park je centrální, to je už jasný, a jsou už jasný i některý jiný věci, jako třeba že předevčírem měl výročí Tunguzskej výbuch, a co to vlastně bylo ví bůh, fascinuje mě verze s pokusem Nikoly Tesly, myslim na to každej den, tolik věcí, o kterejch se dá říct Co to vlastně bylo, nebo spíš Co to vlastně je ví bůh, výbuch. Na Hvězdě sem vypil tisíc kafí nebe bylo jako modrý abbé co odfouk vítr a co nechal? Zved se a fííí a dole teklo Rio Labe

full moon #24: sloupky


Když chcete, aby se okolnosti pohnuly a ony se pohnou, jsou pak pohnutý, a zrovna teď se pohlo i jaro k létu, dal jsem chlápkovi v parku dvacku, říká, že je na ulici, řikám si, ha, je na ulici a přitom v parku, to je i přes tu mizérii dobrý, vypráví mi o osudech psa, kterej je s nim, je to jako by vyprávěl o sobě, když odchází, vidim, že si v duchu ťuká na čelo, stejně jako teď prázdniny na dveře, stejně jako před chvílí soused, jestli si s nim nedám boršč, divim se, boršč Jirko, to bych nečekal, Rusy nemáš rád, a on na to, no jasně, že nemám, tohle je ale pravej polskej boršč, žádnej ruskej, v ruskym boršči najdeš klidně nohu telete, tady jsou samý dobrý věci, Poláky mám rád, řiká ještě a v televizi běží fotbal z Polska, mám pocit, že dost lidí kolem na Poláky kouká zvrchu – a vždycky maj při ruce nějakej důvod. Muj soused má rád rozpustnou kávu potkal jsem ho dneska na chodbě jak jde z nákupu nes kafe

*Velká a bouřlivá debata v Mumii, dvoudílná, v obou případech to rozjel fotbal, nejdřív o poločase Čechy – Rusko mi známej řiká, jaký nadávky na Rusy naučil dceru, moc mě to teda nebere, a pak to vysvětluje, nemá je rád jako národ, všude, kde kdy byl, byly jeho zkušenosti hrozný, nesouhlasim s nim, řikám mu, jeď do Chorvatska a zkus chvíli nezaujatě pozorovat Čechy, nás, mě a tebe, dohadujem se, neshodujem, pak dva dny na to stejná debata, barman a pár štamgastů na baru versus můj dobrej kamarád, to je vostřejší, pustěj se do Rusáků až to lítá a ten cestovatel jim osamocenej vzdoruje, jde to až k takovejm věcem, jako že za osmašedesátej nemůže vlastně Moskva, ale východoněmeckej vůdce Ulbricht, to on je prej přemluvil, aby na nás poslali vojska, nebo že nemít rád Rusy je teď

full moon #24: sloupky

móda, kterou si kompenzujem vlastní černý svědomí z dob komunismu, hmm celkem vratký, myslim, že jedinej smysluplnej argument je, že každá generalizace, zvlášť když se týká povahy národa, stojí na hliněnejch nohou. A pak si vzpomenu na rošambo, který před pár měsícema v klidný hodný Mumii nečekaně rozjel uplně ožralej… Rus. Tak jak to je? Kafe silný jak stěny šálku Ne, šálek, ten je má tenký, když jsou silný, je to šál. Obtočenej kolem kávy Astronautalis v Mumii. Síla, dny americký kultury v Ústí, Florida kousek od Míráku, musim pořád myslet na to, že kousek, pár metrů naproti sedávaj krajský úředníci, jedou v těch svejch neprůhlednejch papírech a dotacích, a tady se do toho řeže a tady to řeže, zvuk je masivní, celý je to masivní a nadoraz, začíná bleubird, nevycválanej taliánskej poděs, svítěj mu oči whiskou a radostí, že to do nás může napumpovat, no a po něm pak Andy, kterej do tý doby seděl vzadu, sem tam vypomoh, ale nechal řádit svýho kámoše, teď sám jak floridskej tajfun, tam kde to bleubird solí od začátku do konce, Andy sofistikovanějš střídá maso a kůži, neuvěřitelně naléhavý refrény a rafinovaný slovní střílečky ve slokách, Mumie kouká s otevřenou pusou a pak začíná z pokyvování přecházet do tance, jo živý koncerty, když jsou živý, tady budou furt, čim dál víc si myslim, že tuhle scénu budou zahánět do sklepů, zůstanou velký redbullfestivaly s kšiltovkama, kamerama a celym tim přidanym divadlem kolem, hra na rock, možná se pletu, kdyby úředníci odnaproti zjistili, jakej svět kousek od nich existuje, vymyslej rychle výnos, kterym to zatrhnou. Z deníku songwritera: Písnička, která se jmenuje Názvy písniček



Obětovat smysl kvůli dobrýmu rýmu? Bílou věž černýmu koni? Používat absolutní rýmy? Nad Svatym Petrem sou mraky/ v duchu sčítám soumraky

*Mám už dva měsíce období Paula, vrátila se ke mně jeho druhá sólová deska RAM a rozjela mi nečekanou věc, poslouchám jeho sólový desky a že jich má, mozartovský desítky, stovky silnejch momentů střídaj nečekaně umělohmotný a líbivě nijaký pasáže, tak často muzikálnost až na půdu, nejsilnější první dvě desky McCartney a Ram, celý mi to sedí k tomu, jak Paul tenkrát vypadal, zarostlej, s dlouhejma vlasama a obyčejnym oblečení, celý uplně jinak než dekadence a glam začátku sedmdesátek, je to syrový a opravdový, od zmatků a krachu kapely utýct k tomu, na co se můžu spolehnout, na to, že umim psát písničky a mám rodinu, některý písně z Berana myslim obstojej vedle čehokoli z posledních desek Beatles, taky je v tý době složil, ale čas je dotáhnout a nahrát přišel pozdějc, někdy je kámoš k psaní dobrej a chrání před různýma nebezpečíma, jindy je osvobozující dělat to na svý triko a nezabejvat se složitym prosazovánim toho svýho, pro tohle období platí to druhý. Nejsem pravidelnej posluchač rádia Beat a pamětnicky nezlomný Zeppelini a kdo je víc v sobě nemám, tohle beatlesácký opojení přichází odjinud, zkuste si to poslechnout a poslouchejte bez předsudků. Vlezl jsem do budíku a našel tam svý ospalky vylez jsem na velkou ručičku a zblízka koukal do dálky Tam za tratí je jinej svět kolik je nocí tolik je rán v kuchyni smaží se vajíčka na gramci peče se Beran

115


Píšu zase v Krkonoších, začalo léto, napadá mě tohle: prázdniny, nemusim na ráno nařizovat budík, bohu BU dík, ale už to neplatí, BUDU si muset nařizovat budík, chlap, co v hospodský kuchyni chrlí potichu nadávky, je mumlavskej vodopád, myslim na tisíc věci najednou, tyhle dny jsou jak ... ... velkej sál, plnej kouře, piva a horka. Tohle všechno jsem v něm sál. Sál sál sál al koho l Lucerna 2000, pot kape ze stropu. Lou s kape lou Archa 2006, vzduch je horkej lak, John Cale. Tak Oba budou v létě v Čechách. O heroinu s láskou Kdyby na Sněžce postavili tetovací salon, mohl by se jmenovat Kerkonoš.

shut up and play the hits #4 TEXT SHERESKY

Někdy koncem tisíciletí jsem jedl jídlo z konzerv a na snídani jsem si nachytal brouky. Byl jsem švorc. V pokoji se mi vysral kocour mojí spolubydlící. Nikdo to nezjistil, protože to schoval do skříně a já neměl žádné oblečení, takže šance na nalezení jeho vzkazu byla mizivá. Byl jsem švorc a déle než měsíc si spolubydlící myslela, že jsem taky pěkný prase. Myl jsem se denně. Každé ráno a každý večer jsem si vydrhnul celé tělo. Oholil jsem se v podpaží a namazal si na obličej denní krém a ranní krém a podvečerní krém a krém na sobotu. Smrad nezmizel. Byl jsem švorc, vykoupaný a prase. Po nějaké době, už si vám nevzpomenu proč, jsem otevřel skříň a oddychl si, že to nejsem já, kdo v mém pokoji smrdí. Kočku jsem neztrestal.

116

Nejsem typ, který by si sedl naproti ní, vypnul rádio nebo televizi, aby tomu dal náležitý efekt, a pak s ní rozprávěl o budoucnosti našeho soužití, které jistě nebude růžové, pakliže mi bude srát do skříně. Na tohleto já moc nejsem. Povídání si se zvířaty nebo miminy. Jako by nestačilo, že lidi se otravují navzájem, ještě musí otravovat i tvory, kteří jim vůbec nerozumí. Ale říkejte to lidem. Spolubydlící Olga byla jednou z nich. Vlasy si česala do culíku, sem tam si udělala i drdol. To vypadala nádherně. Obzvlášť když se upravovala v kuchyni u stolu a přitom snídala a četla si noviny. S vypláznutým jazykem jsem sledoval, jak se její tenké, solárkem ošlehané ručičky dávaly do tance a vlasy plápolaly pod náporem přehybů a gumiček, zatímco její obrysy se schovávaly v dopadajícím zlatém slunečním šumu. Olga si s oblečením hlavu nelámala a doma chodila často jen ve spodním prádle. Buď předpokládala, že jsem gay, nebo ji moje pověst prasete (dík za hovno ve skříni, svině) osvobodila z tolik zbytečného vězení studu mezi mužem a ženou, kteří se nikdy neprobudili vedle sebe. Olga byla jednou z těch, co si povídají s vlastní kočkou. S takovou ženskou bych do postele nevlez, přísahám. Olga to samé říkala mně, prakticky každý večer, kdy byla opilá, tj. prakticky každý večer. Prý by se mnou nešla, ani kdybych voněl jako avokádo a měl péro ze žuly, řekla mi jednou těsně předtím, než jí hlava narazila do stolu. Následovaly zvuky chrápání a cinkání padajícího skla s nedopitým portským. Portské, vodka, vodka, sangria, čokoládové likéry. V Olze se míchala ukrajinská nátura, kdy prolévala hrdlo vodkou, jako by měla do hodiny zemřít, s náturou čistě děvkařskou, kdy si cvakla prsty a házela

do sebe ty cukrové srajdy, protože to by holky jako ona měly pít, když vyrazí ven. Pily to všechny Olgy. Na diskotékách a v barech a na sofa, chvíli předtím, než se další duše na pár sekund spojí, aby ráno bylo o něco míň bolestné a aby na pár sekund, až se uprostřed nejhlubšího spánku nechtěně obejmou, bylo ve vesmíru něco jako ty a já. A možná, jen možná to vydrží déle než tohle ráno. Ale nikdy to déle nevydrželo, byť všechny její vztahy začínaly nadějně. Vodka a bageta a müsli, a pak zase všechno znovu. Tehdy v noci, když její nový jednodenní nadějný vztah nevydržel ani do rána, křičela „šupák jeden, já nejsem žádná panenka, vole, to víš že jo, alibisti“. Pak se pozvracela. Otřel jsem jí pusu a stále přemýšlel, jaký význam měla mít ta slova. A jestli vůbec nějaký význam mají. Jednoho dne ale i holka jako Olga našla lásku. Měla jméno Daniel a trávu rozdával zadarmíčka, jak ten blbec říkával. Haška za kilčo a perník za orálek nebo pět kil. Skončil jsem u hašiše, protože pět kil už bylo moc a v orálku nejsem zrovna zdatnej. Olga vrtěla prdélkou ochotně, takže za pár týdnů byla ve své lásce až po uši. Váha ukazovala něco kolem čtyřiceti kilo a její oči už raději neukazovaly nic. To vám byl páreček. Člověk by si je nejraději vyfotil, jak on stojí u křesla a ona sedí na zadečku jako poslušná středostavovská panička. Když jsem šel nedávno po Vinohradech, potkal jsem malého Míšu. Malej Míša je o dost starší než já, ale taky je o dost menší. Tak malej, že mu chrt olízne obličej, když nedává pozor. Říkal, že Olga zemřela, pár let zpátky. Na lásku. Jako nějaká rocková hvězda. Pak sedl na tramvaj a já si šel dát bagetu. S kuřecím, cibulkou a sýrem.

full moon #24: sloupky


zhulený životem TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRRSVXX

Pár dní zpátky, když jsem usedal ke stolu a chystal se psát – vlastně jsem měl v úmyslu začít pracovat na tomhle sloupku –, se mi přihodilo něco podivuhodného. Noc se zatím zdála být pro mé snahy perfektní, nebe bez mráčku, vzduchem voněl lehký vítr, který něžně česal záclony v okně. Obrazovka počítače se třpytila do prázdné místnosti a pera, tužky, talismany pro štěstí i ostatní nezbytné doplňky vypovídající o literárních ambicích jedince ležely přede mnou. Na stole vládl bezchybný pořádek, předměty čekaly jen na pokyn, na možnost začít se ošívat životem v mých rukou. Užuž jsem si připaloval jointa a dal se do psaní, když se bezmračným nebem, zčistajasna rozburácel ohlušující hrom a do mého pokoje vletěl oslňující kulový blesk, přičemž spálil bazalku na parapetu. V pokoji se blesk rozvířil a přímo uprostřed vytvořil malé tornádo, z jehož středu se postupně vynořila téměř sošná postava muže. Muže oděného do honosných bílých rób. Muže s jasnýma očima, z nichž vyzařovalo nepřekonatelné kosmické (vše) vědomí. Navštívil mě anděl Moroni. Pro ty z vás, kterým to nic neříká – přestože není kanonický pro tradiční křesťanství, je anděl Moroni stěžejní postavou v církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé též jako Mormonství, rapidně rostoucí křesťanské sektě, která mezi své stoupence řadí i současného amerického prezidentského kandidáta Mitta Romneyho. Církev byla založena v polovině 19. století, kdy se Moroni zjevil muži jménem Joseph Smith a předal mu pár zářících zlatých tabulí, jež obsahovaly protikofeinovou, leč propolygamní doktrínu, která se měla stát základem tohoto nového ná-

full moon #24: sloupky

boženství. Smith asi nebyl nejlepší možnou volbou nového proroka – jelikož byl podle všeho dost zmatkář, tabule záhy ztratil, a tak se jím nastartovaná víra opírá o to, o čem si myslel, že si z nich pamatuje. Celé mi to přijde malinko nepodložitelné. A navíc, nejde si nevšimnout, že když už se někomu zjeví Moroni, pojmenuje své následovníky (dle pravidel přesně morfologických) Moróni, ne Mormoni (v angl. the morons – kreténi – pozn. překl.). Nicméně, jediný pohled na mého nadpřirozeného hosta mi stačil, abych si uvědomil, že na takové vtipy není vhodná doba. Měl jsem čelit soudu. Anděl vykročil vpřed a zářící koule, jež ho obklopovala, se pomalu rozptýlila. Přes pokoj jsme na sebe chvíli němě civěli. Pojila nás veliká tichá propast. Až anděl promluvil. „Ale Buriane. Musíš přestat kouřit trávu. Zabije tě to.“ Téhle chvíle jsem se, upřímně, obával už dlouho. V naší pokročilé době, v níž vládne věda a rozum, se příliš nenosí přiznávat, že slyšíte hlasy, že jsou vám vyjeveny mysteriózní pravdy našeho světa skrze fenomenální jevy mimo hranice běžného lidského chápání. Lidé, jejichž smysly jsou naladěny na vesmírný éter, na otázky zodpověditelné leda za cenu duševního zdraví, lidé, kteří se dříve těšili titulu šamana, orákula, mága či proroka, jsou nyní považováni za potenciální zboží do blázinců, za problémové pošuky, do nichž je nutné okamžitě horem dolem začít tlačit antipsychotika, a jejichž přední laloky mozkové potřebujeme masírovat elektrikou. Hned. Takže abych mezi vás i nadále mohl zapadat, jsem ticho. Nechám si podobná znamení a signály a magická čísla, která mi vytyčují cestu, pro svou osobní



potřebu a interpretaci. A to včetně ježka, který mi občas kříží cestu, když vycházím z domu, a snaží se poutat mou pozornost svým pisklavým hláskem, načež ze sebe sází řadu rad ohledně mé kariéry v příjemně písničkové úpravě... Jo, toho si taky nechám pro sebe. Vytahovat něco takového na veřejnosti může způsobit leda trable. Podobné zážitky, jakkoli pochybné se mohou zdát, se stále pohybují ve spektru zvladatelného, dokonale funkčního a neškodného věšteckého blouznění. Čeho jsem se dlouho obával, je přesně tohle – zjevení významné teologické postavy. Moroni je, přinejmenším, těžká váha i mezi polobohy; jeho kázání by mohla lehce zkomplikovat jak mé spirituální vyhlídky, tak schopnost jednoduše se bavit. „Proč zrovna trávu?“ ptal jsem se zoufale. „Co chlast? Chlastám hodně. To je přece taky škodlivé. Nemůžu místo trávy přestat nasávat?“ Moroni potřásl hlavou a neměnně vážným pohledem pravil: „Chlast je ok.“ Pak pozvedl varovný prst: „Ale slyš má slova, Ale Buriane: ZTLOUSTNEŠ.“ Vzduch pročísla elektřina a jej roztříštil oslepující záblesk. Když jsem se vzpamatoval a opět rozeznal kontury předmětů a nábytku kolem, v koberci uprostřed jsem objevil doutnající spáleninu, jako by tam někdo típnul velikánské cigáro. Vše, co po Moroniho návštěvě zbylo. Jointa jsem zahodil hned a vše, co mi ze zásoby trávy zbylo, jsem později věnoval překvapeným a vděčným sousedům z patra pode mnou. Seknout s chlastem je další položka na seznamu. Ale abych byl upřímný, co se mé postavy týče: jsem dost marnivý.

117


BSD 2012 Banner 100x110 FullMoon300DPI.pdf

Neurot, feat. Sera Timms of Black Math Horseman

IDES OF GEMINI 2. října 2012 Praha, K4

NOD NOD

feat. Five Seconds to Leave members

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

1

7/9/12

9:23 AM


www.dsmacku.com

www.musicbar.cz

dd 1

5/11/12 7:14 AM

.g www

w i th

bra

ew nd n

R “Th e

oad

SO/SAT

om er Fr k r a sD

alb u

G et

m

dru a ll o n

n k .c

t in ”, firs e r e H

om

5 yea

rs

29. 9. 2012 20:30

MALOSTRANSKÁ BESEDA Malostranské náměstí 1, Praha 1 Předprodej vstupenek: Ticketstream, Malostranská beseda, Rekomando

www.scrapesound.org

typodesign hank/www.sandstudios.cz

photo©samholdenphotography/typodesign www.sandstudios.cz

www.scrapesound.org

Chaloupeckého 7 Praha 6


100 x 55 nej cesko:Sestava 1

100 x 55 roza:Sestava 1

1/18/12

1/17/12

9:48 AM

1:55 PM

Stránka 1

Stránka 1

r l p tu sku ura kult

ální .c z


Design + Book Shop 100 x 55 groovebar:Sestava 1

1/18/12

9:47 AM

Stránka 1

místo pro váš biz michal@fullmoonmagazine.cz

Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

MUSICLAND – NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B – Nám.republiky slevy 20 – 50% na vybrané zboží


přijďte na há rooseveltova 17, šumperk / www.h-club.eu facebook. com/hclubsumperk

S O A 20.9.KLUB P & S KFLÉDA IN

BRNO

Koncert se koná za podpory Ministerstva Kultury ¢eské republiky

Music Club Praha Újezd 19


POSLOUCháme hudbu za vás... ČtĚTE A POSLOUCHEJTE s námi!

MUSICZONE.CZ

Chaloupeckého 1903 / Blok 7, Praha 6, www.klub007strahov.cz, www.facebook.com/ klub007strahov, www.myspace.com/klub007strahov, email: agent@klub007strahov.cz, tel: +420 775 260 072, ICQ: 397-141-542 , Skype: klub007strahov

© Foto: Vojta Florian

BUILDINGS (USA)

14.9.2012 20:00 café v lese Krymská 12, Praha 10 – Vršovice cafevlese.cz

Buildings (Minneapolis) šlapou výborně od první minuty debutu z roku 2010 do poslední minuty novinky Melt Cry Sleep, která vyšla začátkem tohoto roku. Buildings sami sebe popisují jako punk, hardcore, thrash a noise rock, Reference odkazující na dřevní osmdesátkový HC a devadesátkovou náladu. The Jesus Lizzard se tu potkávají v energetickém, frenetickém a destruktivním chaosu. Ženy dole bez, David Rath, děti do dvou let a nevidomí vstup zdarma!


wave.cz


1/4 retro

1/4 metropolis poslu separe v patek

Segment

„The Universe“ (Segment, 2012) V jednoduchosti a momentu překvapení je síla, a možná proto se skupina Segment rozhodla pro řešení balení svého CD, na které u českých kapel jen tak nenarazíte. Jde o plechový box s potiskem. Dokázali jsme zajistit požadované množství boxů - a věřte není to tak jednoduché, protože do ČR se nedováží. Boxy jsou řešeny tak, aby se CD dalo pohodlně vyjmout a opětovně jednoduše vložit zpět. Je to díky vhodně tvarovanému plastovému nosiči média uvnitř boxu. Materiálem použitým pro jeho výrobu je lehčená slitinu kovu, kterou je možné potisknout nebo pomocí laseru opatřit grafikou na jejím vnějším povrchu stříbrné barvy. Kapela zvolila potisk černou barvou a technologií tisku byl ruční sítotisk, kus po kuse. Opět jsme dokázali, že žádný nápad či designový záměr balení CD nás nezastaví v tom, aby jsme plnili náš cíl. V AZCD dáváme hudbě tvář!


T O U R

2 0 1 2

In memory of

DEPHAZZ L I V E

24/9/2012 R OX Y PRAHA

Tickets: Ticketportal, Ticketpro More info at cnfrnc.cz


SLEVA 4 800 Kč!

NO WAY!

TY NA JAZYKOVÉ POBY NA MALTE! V

NEBO

LETENKA ZDARMA!

Y T Y B O P É JAZYKOV ANIČÍ V ZAHR

infolinka: 800 100 300

www.jazykovepobyty.cz

Největší nabídka jazykových kurzů v zahraničí!

Studujte 10 jazyků ve více než 30 zemích


Fullfest Udělejte si z trička deníček

www.coromoro.com

Full Moon #24  

full moon music magazine no.24