Issuu on Google+

#10 | 2011 | 99 Kč

FULL MOON MUSIC MAG #10 THE SMITHS AMANDA PALMER JOANNA NEWSOM ...TRAIL OF DEAD DECEMBERISTS MELVINS BRIGHT EYES PJ HARVEY MOGWAI DAVID LYNCH REGINA SPEKTOR JAMES BLAKE KONONO NO.1 AMREP DAFT PUNK AL BURIAN GALLON DRUNK XIU XIU ANTICON ...


2 s h ov e l s e v e nt s u vá d í

coliseum

flowers oné.

002 info: myspace.com/twoshovelsevents | czechcore.cz

FULL MOON 10


TROY VON BALTHAZAR USA FULL BAND | HOW TO LIVE ON NOTHING

HER NAME IS CALLA* UK BIRDS OF PASSAGE* NZL STŘEDA 6. DUBNA 2011 | 19:00 KLUB 007 STRAHOV | PRAHA * TAKÉ 5. DUBNA 2011 | BRNO i n f o kyeo. n et FULL MOON 10

001


002

FULL MOON 10


MORRISSEY TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO ATTACK!

Morrissey je pošuk. Zpěvák, který to ve svých padesáti a něco letech dotáhl tam, kam se spousta jiných nedostala ani po smrti. Ani po druhé smrti. Jedni ho označují za umělce (i on sám sebe), který svým působením ovlivnil populární hudbu více než kdokoli jiný před ním i po něm, jiní mu nemůžou přijít na jméno. Zejména kvůli jeho přátelské povaze a ochotě vyjádřit se kdykoliv k čemukoliv. Z některých výroků má člověk dojem, že svůj kategorický imperativ povýšil na úroveň obecné morálky a jestli se nevejdete dovnitř, jste nepřítel. A těch má král Morrissey požehnaně. Co si budeme povídat, jeho fanoušci to často nemají v hlavě v pořádku. V zásadě je můžete rozdělit do tří skupin. 1. Začátečníci okouzlení jeho hudbou a tím, že je mu celý svět jasný jako facka. 2. Hardcore fanoušci, kteří jeho desky bezvýhradně milují a pro něž je každé jeho slovo zákon. 3. Ex-hardcore fanoušci, kteří jeho desky poslouchali tak dlouho a tak moc, až jim došlo, že ani on necílí vždycky do černého a že svět není tak černobílý, jak ho Morrissey často maluje.

jedním z důvodů, proč jsem se odstěhoval do Londýna. Ale jako u většiny léčitelných nemocí, příznaky postupně slábly. Jednoho dne se probudíte, vylezete z postele a cítíte, že je vám lépe. V mém případě to bylo tak, že jsem si jednoho dne prohlížel, co kde zase řekl, a namísto obvyklého souhlasného přikyvování se stalo něco, co vydrží jenom silné vztahy. Místo „ano“ jsem řekl „cože?!“ a bylo vymalováno. Vystoupil jsem z rychlíku směr celibát a začal se věnovat normálnímu životu, ostatně na holky to stejně moc nefungovalo. Ale stejně jako neexistuje nic jako vyléčený alkoholik, ani obsesi si neodpářete tím, že začnete ignorovat její objekt. Moze je snadné milovat, protože i když ne všechno, čeho se v životě dotkl, se proměnilo ve zlato (nebo platinu), drží laťku už třicet let proklatě vysoko.

*The Smiths existovali od roku 1982 do roku

Sám sebe bych zařadil k hranici druhé a třetí kategorie, oscilující mezi výpravou hluboko do zóny dva (to když Moz vydá novou desku) a hbitou emigrací do trojky, kdykoli prohlásí nějakou blbost a stojí si za ní s neoblomným přesvědčením.

1987, to je šest let. Za tu dobu vydali čtyři studiová alba, jeden živák a tři kompilace všeho možného. To je hodně muziky. Spousta toho vyšla ještě po jejich rozpadu, ale to se tak úplně nepočítá. The Queen Is Dead (1986) je jejich třetí deska. A je nejlepší. Morrissey i Johnny Marr se vzácně shodnou, že to není pravda, a tvrdí, že na vrcholu je zastihla až jejich labutí jízda Strangeways, Here We Come. Nemají pravdu. Na The Queen Is Dead Marr zkombinoval všechno, co má rád, přidal něco ze sebe a složil dnes už klasické hity. Morrissey napsal texty, u kterých se fanoušci stále ještě hádají, jestli je to jenom legrace, nebo to myslel vážně. Talent borrows, genius steals.

Byly doby, kdy tomu tak nebylo. Muzika a hlavně texty, které Moz psal, pro mě byly něčím víc než osobním. Nechal jsem se naverbovat do armády „vyvolených ztracenců“, armády nejoddanějších fanoušků, protože jsem měl pocit, že se vším, o čem zpívá, se můžu skvěle ztotožnit. Nezpíval jenom písničky. Zpíval písničky o mně a pro mě. Fascinace mi vydržela několik let. Moz byl

Morrisseyho sólová kariéra je rozdělena na období od rozpadu The Smiths po vydání Maladjusted v roce 1997 (nebo You Are the Quarry v roce 2004, chcete-li) a dále. Z té první poloviny vyčnívá čtvrtá sólová deska Vauxhall And I: jak náladou, tak komerčním úspěchem. Před jejím nahráváním zemřeli tři lidé, kteří byli Morrisseymu velmi blízko. Producent Mick Ronson, Tim Broad, který

FULL MOON 10

režíroval drtivou většinu jeho post-Smiths klipů, a Nigel Thomas, jeho manažer. Je nasnadě, že pro někoho jako Moz není jednoduché najít přítele, a tak ve svých pětatřiceti letech vydal album o tom, kým vlastně je a kam ho cesta zavedla. A je to skvělá deska. Srovnávat jeho sólové věci s The Smiths bylo vždycky pod pás, protože žádný z jeho spolupracovníků nebyl Johnny Marr. Ostatně jaký by dávalo smysl najmout si hudebníky, aby imitovali hudební odkaz předešlé kapely? Spolu s kytaristy Alainem Whytem a Bozem Boorerem nahrál nejsilnější album po rozpadu The Smiths. Morrissey obstál sám za sebe. Po vydání Vauxhall and I Moz prohlašoval, že to je jeho nejlepší album a že se obává, že ho nepřekoná. Kdyby věděl, jak rozpačitě budou přijaty následující Southpaw Grammar a Maladjusted, dal by si na velkohubá prohlášení větší pozor. Comeback, zato famózní, se mu podařil až o deset let později, v roce 2004 s vydáním You Are the Quarry. Po experimentech se vrátil ke klasickému rocku a u toho zůstal poslední tři alba. Zdá se, že jemu i fanouškům to svědčí. Z tohoto triptychu (poslední je předloňská Years of Refusal) je mým favoritem Ringleader of the Tormentors (2006), snad kvůli angažování nového kytaristy Jesseho Tobiase, který postupně vyšoupl Alaina Whytea. Dokázali zkombinovat „to dobré“ z Morrisseyho minulosti s „tím novým“, co do kapely přinesli mladší muzikanti. Vzali pantátu do kola a naučili ho na stará kolena tancovat. Tak snad se mu nezatočí hlava.

There’s a naked man standing, laughing in your dreams/ You know who it is/ But you don’t like what it means 003


004

FULL MOON 10


TEXT AXE FOTO MÁRTY

„Ty seš taková kočička, viď.“ No. Obrátím oči v sloup a odsunu ruku ze svého stehna, ale zvedat se z pohodlí pohovky kvůli otravnému sexual harrasmentu nebudu. Každej chlap, co je pilot, si myslí, že mu ženský budou padat k nohám nebo co. „Ty krátké vlasy ti ale nesluší.“ Ale sluší, vůbec tomu nerozumíš. V klubu Conne Island v Lipsku hrajou čtyři kapely a pódium právě okupují Protest the Hero. Píšou metalcore, já slyším post-hardcore a přijde mně to strašně blbý. Později se dozvídám, že jsou velký v Británii. Vzpomenu si, jak většina kapel na Monkey Island nadává, nebo tam radši vůbec nejezdí. Takže to odpovídá. Legraci sledujeme ze sofa v jakési chill out zóně. Darkest Hour nastupují děsně pozdě a já rouhačsky zvažuju ještě jednu cigaretu. Provedou alerychlej linecheck – a jsem jejich. O riffu v Doomsayer (The Beginning of the End) nemluvě. Závistivě koukám na circle pit, ale je mi jasný, že bych se ho neúčastnila, ani kdybych nedržela bundu a vinyly. Přemejšlím, jak to souvisí s narozeninama, co jsem měla včera. Jestli jsem ale stará, pak Darkest Hour jsou superstarý, na turné slaví patnáct let fungování. Hrajou hlasitý, zajímavý, ale nesoudržný a k mému překvapení velmi krátký set. Nejsem žádný expert, ale jelikož zpěvák John Henry všechny songy komentoval, vím, že hráli How the Beautiful Decay z debutu The Mark of the Judas nebo Demon(s), kterou bych ale poznala, jelikož desky Deliver Us a předchozí Undoing Ruin jediné mám, potažmo znám. Parádní metal, slušnej standard, hezkej večer. Vinyly, co svírám v ruce, nejsou od žádné z hrajících kapel, ostatně jsem si velkých desek u merche nevšimla. Ale hned u dvěří byla past: roztahaný distro, kam jsem neomylně zamířila, i když bych dala ruku do ohně za to, že jsem žádný eura z kapsy vytahovat nechtěla. Jenže co čert nechtěl, už z dálky se na mě „smála“ Jane Doe a já jsem si o pár vteřin později v duchu pogratulovala, že všechny desky Converge, které tam byly k mání, naštěstí už mám. Nicméně jsem neměla Opiate Sun od Jesu (kromě kérky) a loňskou desku Leatherface. Kvůli Leatherface bych nejradši přepsala všechny žebříčky za rok 2010, ježto Stormy Petrel je fakt pecka. Už je to moje. FULL MOON 10

Sraz jsme měli v šest v Rekomandu. Speciálně jsem si říkala, Apačko, běž tam až na čas a vůbec nelez dovnitř. Nemáš žádný prachy a ty, které dejme tomu máš, ve skutečnosti patří společnosti Pražská plynárenská. Nevymejšlej kraviny. Tak jsem tam přišla v šest, jenom nakoukla, sedmičku Preachera neměli, tak jsem si vzala Sandmana, a pak jsem se PODÍVALA SMĚREM k vinylům, a jak je to abecedně řazené, koupila jsem si hned ten první, Angels of Light: We Are Him. 499 Kč. Na sekce dalších písmen jsem se už neodvážila ani pomyslet, natož podívat nebo nedejbože sahat. Není to tak dávno, co jsem měla We Are Him na cédéčku, dokonce podepsané Mišákem po jeho koncertě ve Windy City. Jenže se strašně líbilo Scottovi McCloudovi, a tak jsem mu ho dala, načež jsem zjistila, že texty všech skladeb na internetu nejsou a že booklet byl jediné místo, kam jsem se mohla podívat. Pak ještě booklet vinylu, což je v mém světě dostatečný důvod, abych ho potřebovala. No a pak je tady ještě jeden fakt, který kdybych věděla předtím, potřebuju ten vinyl ještě nutněji. Cédéčko, potažmo různé digitální verze, co se povalují na interwebu, končí dvanáctou skladbou Star Chaser. A ten vinyl není jen tak obyčejný vinyl, je to totiž double vinyl a na druhé straně druhé placky je tak prostor pro bonusové skladby. Jedna z nich je What You Were, jedna z mých nejoblíbenějších skladeb dvojalba Everything Is Good Here/Please Come Home v jiné verzi, Mary Found John, Jackie’s Spine ze sólovky I Am Singing to You from My Room, a fragment živého záznamu All Souls’ Rising, divoká variace na Swans, která na – často akusticky laděných – koncertech Angels of Light musela způsobovat hromadné infarkty a zvracení. Kromě jednoho blázna, který si v závěrečném potlesku může vyřvat plíce: „Víc!!! JEŠTĚ!!!!“ Byl to asi týden, kdy jsme se tomu, že hrávají All Souls’ Rising, s bro strašně chechtali, a ten magor si to nechá vyřezat do šelaku. Jak někdy z legrace říkám, že tu kterou desku natočil ten kterej umělec pro mě, je evidentní, komu patří vinylová edice We Are Him. I když Gira v tom samým bookletu píše, že This record is for Joseph, who is in every song. Joseph je Michaelův otec a jejich složitý vztah dobře popisuje píseň Joseph’s Song:

Send my regards to the man tied to his chair His fingers lost feeling, his eyes scan the air Tell him I love him but I’ve left him behind Now I’m no longer there and his problems not mine And it’s true I still crave him, I crave him too much He’s still in my bloodstream but I’ll soon give him up (...)

*Nedávno mě požádal Alvy Singer, jestli bych mu neodpověděla do seriálu portálu Musiczone na otázku, která písnička mi zachránila život. Ankety jsou skvělá věc, když víte, co odpovídat, a já jsem nevěděla. Nechtěla jsem filozofovat nad širokým rámcem uchopení otázky, ale fakt je, že pokud se bavíme o tom, co mi hrálo v mp3 přehrávači, když jsem stála na Nuselském mostě, žádná písnička mi život nikdy nezachránila. Jestli je to myšleno tak, že mám jmenovat song, který mi někdy vrátil „chuť do života“, bude jich milion. Měla jsem jeden takový složitější vztah, a vždycky, když mi utíkal uprostřed noci pryč, pouštěla jsem si strašně nahlas první desku Godflesh, což mi pravidelně bránilo tomu, abych rozbíjela a trhala věci kolem sebe. Nebo vloni na podzim jsem ulítla na písničce The Fox, the Crow and the Cookie od mewithoutYou. Poslouchala jsem to všude a pořád a pamatuju si cesty z Prahy do Brna a zpátky, kdy v autě nezněla jiná písnička než tahle. Nahlas jsem zpívala a napodobovala zvuk trubky „brum brum“ a houslí „áááámmm mmmmm áááámmm“ a takový to „ííííík íííík“ před poslední slokou, což je nějaký asi sampl, a smála jsem se a při Every rook and jay and corvidae’s been raving about me too! jsem se culila jako frontman ve videoklipu a vždycky, když to dohrálo, zařvala jsem „Yyyyeeeesssssss!“ a pustila to znovu. Kdyby to viděl můj psycholog, nechá mě zavřít do Kosmonos. Navrhuju pozměnit pravidla hry a anketu přejmenovat tak, aby se mohli účastnit i lidi jako já a ten chlap z konce All Souls’ Rising. Kterou písničku byste si nejraději naředili na lžičce a aplikovali rovnou do žíly?

Výběr z odpovědí následuje na dalších stranách Full Moonu #10.

005


006

FULL MOON 10


FULL MOON MUSIC MAG #10 | 18. ÚNORA 2011

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace LENKA ŠPRYSLOVÁ redakční manažer, pr ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce CARTON CLAN design

...TRAIL OF DEAD 46 Alias 42 ALLEN, WOODY 100 AMPHETAMINE REPTILE 98 ANTICON 42 AVA LUNA 71 BAD RELIGION 104 BENE 57 BIG BUSINESS 76 BLAKE, JAMES 72 Boredoms 98 Boss Hog 98 BRIGHT EYES 54 BURIAN, AL 78, 108 CALVI, ANNA 16 Clouddead 42 COLLEGIUM MUSICUM 68 Cosmic Psychos 98 Cows 98 CROCODILES 28 DAFT PUNK 98 DARKEST HOUR 4 DECEMBERISTS 50 DELIK 57 Doseone 42 DOSH 42 DRESDEN DOLLS 22 FELL, MARK 62 FOREST SWORDS 59 FORMER GHOSTS 26 GALLON DRUNK 32 GIRA, MICHAEL 26 godheadSilo 98 GOLDIE 38 Halo of Flies 98 HAMMERHEAD 92 Hammerhead 98 HARVEY, PJ 8 Helios Creed 98 HERCULES & LOVE AFFAIR 60 Heroine Sheiks 98 HIDDEN ORCHESTRA 36

AUTOŘI: LUMÍR NYKL, pavel vulterýn, zbyněk prokeš, jiří imlauf, bro, tomáš bláha, PETR MAREŠ, JAKUB KAIFOSZ, PEDRO, LUKÁŠ PALÁN, JÁCHYM KROHE, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, CVALDA, JARDA PETŘÍK, PAT+MAT, FARID DILMAGHANI, LENKA ŠPRYSLOVÁ, JAKUB PECH, AL BURIAN, APAČKA, INDOŠ, ORLOWSKI, JANA KOMÁNKOVÁ, CRAIG MONTS, MARTINA PETŘÍKOVÁ, KATE Moon SUPERVIZE TEXTů: maxim horovic LUDĚK KNÁPEK kontakt: info@fullmoonmagazine.cz web: fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag Předplatné: predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč E-shop: fullmoonmag.bigcartel.com možnost koupit předplatné, jednotlivá aktuální čísla, starší čísla. inzerce (alžběta musilová): alzbeta@fullmoonmagazine.cz +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK): michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Vydavatel: KYEO shows s.r.o. IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk: KVTisk, Karlovy Vary rozšiřuje: Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 10

fullmoonmagazine.cz

OBSAH Holland, Tim 42 Chokebore 1, 98 JAREL, JNEIRO KANGDING RAY 62 KING BUZZO 76 KONONO NO.1 30 KONVERGENCIE 68 Love 666 100 lowercase 98 LYNCH, DAVID 100 MELVINS 76 MOGWAI 52 MORRISSEY 2, 26, 64 MOTHER 58 MUNLY, JAY 102 NEWSOM, JOANNA 20 OBERST, CONOR 54 OBSTACLES 74 Odd Nosdam 42 PALMER, AMANDA 22 PAPER CHASE 26, 52 PARENTHETICAL GIRLS 26 PARISH, JOHN 8 Pedestrian 42 PULP 38 QUEEN 26 RASTER-NOTON 62 Ruppert, Freddy 26 SMITHS, THE 2, 26, 64 Sole 42 SPEKTOR, REGINA 18 STEWART, JAMIE 26 THEMA 11 58 THESE NEW PURITANS 56 Today is the Day 98 Unsane 98 VARGA, MARI¡N 68 VAZ 92 VIGLIONE, BRIAN 22 WHITE LIES 28 Why? 42 XIU XIU 26 ZOLA JESUS 26

#1, VULTERÝN 2 EDITORIAL, AXE 4 PJ HARVEY, PAŘÍZEK, KOMÁNKOVÁ 8 ANNA CALVI, PAŘÍZEK 16 REGINA SPEKTOR, ŠPRYSLOVÁ 18 JOANNA NEWSOM, AIMA 20 AMANDA PALMER, CONGO, STARMAN 22 FORMER GHOSTS, AXE 26 CROCODILES, KAIFOSZ 28 KONONO NO.1, PAŘÍZEK 30 GALLON DRUNK, horovic 32 HIDDEN ORCHESTRA, PETŘÍK 36 GOLDIE, PAT/MAT 38 LABEL: ANTICON, NEUTRINO 42 LABEL: RASTER-NOTON, NYKL 62 ROZHOVOR: AL BURIAN, KEJMAR 81 ROZHOVOR: JNEIRO JAREL, PETŘÍK, MONTS 86 RECENZE PJ HARVEY, PAŘÍZEK 13 ANNA CALVI, PAŘÍZEK 16 REGINA SPEKTOR, ŠPRYSLOVÁ 18 JOANNA NEWSOM, AIMA 20 AMANDA PALMER, CONGO, STARMAN 22 ...TRAIL OF DEAD, AXE 46 DECEMBERISTS, pECH 50 MOGWAI, NYKL 52 BRIGHT EYES, AXE 54 THESE NEW PURITANS, KROHE 56 BENE & DELIK, BOSS 57 MOTHER, NYKL 58 FOREST SWORDS, BLÁHA 59 HERCULES & LOVE AFFAIR, BLÁHA 60 KANGDING RAY, NYKL 62 MARK FELL, NYKL 62 THE SMITHS, VULTERÝN 64 RETRO: KONVERGENCIE, PECH 68 EDITORS’ CHOICES: AMREP, MAX, OREL 92 soundtrax: DAFT PUNK, MAX 98 FILM: DAVID LYNCH, AXE 100 KNIHA: ANARCHY EVOLUTION, KEJMAR 104 REPORTY AVA LUNA, ORLOWSKI 71 JOANNA NEWSOM, AIMA 20 JAMES BLAKE, BLÁHA 72 OBSTACLES, BURIAN 74 MELVINS, CVALDA 76 AL BURIAN, AXE 78 SERIÁLY LABELY: AMREP VOL.2, Pedro 88 Lyrix: JAY MUNLY, bro 102 DO IT YOURSELF, indoš 105 BACKSTAGE, kočka 111 Sloupky OD str. 106 nowhere fast highbury fidelity nahoře v labi... TARDÉ AL BURIAN

007


008

FULL MOON 10


PJ Harvey *1969, DORSET, UK SINGER-SONGWRITER BRITÁNIE ŽENSKÝ VOKÁL INDIE ROCK PIÁNO ALTERNATIVA Zkuste 1992 Dry 1994 Rid Of Me 1995 To Bring You My Love 2000 Stories From The City, Stories From the Sea 2007 White Chalk 2010 Let England Shake 21. + 22.02.2011 Admiralspalast. Berlín, Německo. TEXT Michal Pařízek FOTO Seamus Murphy

Letos je to zrovna dvacet let. Mladičká Polly Jean Harvey opustila v lednu roku 1991 skupinu Automatic Dlamini a postavila se na vlastní nohy. Dnes je z ní jedna z nejuznávanějších osobností hudební scény, která neřeší, co právě letí. Jednou za čas nahraje album, které vzbudí spoustu pozornosti. Niterné a osobní nahrávky si udržují vysokou úroveň, zatím nešlápla vedle. Vyhýbá se novinářům, skandálům i veřejnosti. Na nečetných koncertech v posledních letech silná a výrazná diva, mimo podium uzavřená a křehká bytost. Davy ji milují, ona nesnáší pozornost. Působí trochu jako novodobá panovnice; zřídkavé veřejné projevy provázejí ovace, v soukromí o sobě pochybuje a ukrývá se. Královna, která ovlivňuje mnohé, často určuje směr. Každé její slovo platí, jen sebe samu zatím přesvědčit nedokázala... Velká Británie je země tradic. Čaje o páté, portské zprava a fotbal v neděli v poledne nechme tentokrát být. K dobrým zvykům patří také poněkud nevyrovnaný postoj k členům královské rodiny: na jednu stranu obrovská hrdost na šlechtické geny, Královnu matku a Sněmovnu lordů, na stranu druhou tuny ironie, stovky vtipů a touha „být při tom“. Svatbu Diany a Charlese sledoval bez dechu celý národ, královská

FULL MOON 10

krev dlouho nebyla plebsu tak blízko. Tenhle příběh je dávno u konce, dnes se očekává mnohé od Kate Middleton, nastávající následníka trůnu Williama. Narozdíl od většiny jiných evropských národů má Británie vztah ke svým panovníkům zakódovaný v DNA. Když už jednou někdo na ten piedestal usedne, jistou dávku úcty a důslednou pozornost má zaručenou navždy. Třeba i proto se dodnes v anglických pubech stojí, dupe a křičí, když zazní cokoliv od The Beatles.

*PJ Harvey má podobně výlučné postavení. Žahavá anglická média ji nechávají na pokoji, trůn stojí pevně a ke královnám se nečichá. Respekt je až nečekaně mocný a stabilní; vždyť co vzbuzuje větší zájem a co je zranitelnější, než křehkost a neochota pustit si někoho k tělu? PJ Harvey mluví k veřejnosti prostřednictvím svých písní a alb. Je to s podivem zejména v dnešní době, kdy se desítky vydavatelských domů živí jen tím, že nechávají sledovat sebenepatrnější pseudocelebrity. O PJ Harvey vlastně nevíme nic, co by ona sama nechtěla. A tajemství jsou vzácná. Rodiče ji vedli k lásce ke starému blues a Captainu Beefheartovi, z jejích desek je to cítit dodnes. První nahrávky byly divoké a kousavé, postupem času se její zbraně zušlechtily, ale síla a opravdovost odposlouchaná od starých mistrů se nevytratila. Alba Dry a Rid of Me svou punkovou energií a zarytostí přesně zapadla do doby, kdy se po vlně grunge vynořila spousta tvrdých holek s kytarami a touhou dělat stejný bordel jako chlapi. Kde jsou dnes L7, Babes in Toyland nebo 7 Year Bitch, k nimž PJ Harvey některé hudební magazíny

009


řadily? Dávno víme, že to byl hlavně primární ryk, možná i jistá nemotornost a sebeobrana. Pouze jedna z jejích tváří. Pravá PJ Harvey byla trochu jinde, i když překotná energie a touha vložit do písně celou bytost je pořád nezměrná. Posléze prozradila, že si v dobách těsně před Dry myslela, že je to možná její jediná šance, jak si album udělat podle sebe. Naštěstí se tak nestalo. Skladby Dress, Oh My Lover, Sheela-Na-Gig nebo geniální rachotivá verze Highway 61 Revisited Boba Dylana jsou dodnes vtahující a výjimečné, navždy budou patřit k jejím nej. PJ Harvey tehdy hrála v triu s bubeníkem Robem Ellisem a basistou Steve Vaughanem, ale sestava vydržela jen zmíněná dvě alba. Od té doby hraje sama za sebe. Formát rockového tria by jí byl stejně těsný, tak velká duše se nedá spoutat do jednoho schématu. Rob Ellis jí zůstal věrný dodnes.

Výraznou stopu na skvěle hodnoceném albu Stories From the City, Stories From the Sea zanechal Thom Yorke z Radiohead; na oceňovaném albu White Chalk si zahrál bubeník Jim White (Dirty Three) a také jeden z kumpánů hrdiny z dětství Captaina Beehearta, kytarista Eric Drew Feldman. PJ Harvey několikrát hostovala na albech jiných autorů a její příspěvky vždy patřily mezi ty nejvýraznější. Ať už je řeč o skladbě Broken Homes na Trickyho albu Angels with Dirty Faces nebo účast na vynikající (a bohužel prozatím poslední) desce Marka Lanegana Bubblegum. Rovnocenná spolupráce se skvělými a podobně výraznými muzikanty fungovala na výbornou. Ale v soukromí zůstává královna stále sama.

To se ovšem nedá říci o Nicku Caveovi, který se k jejich krátkému, ale velmi intenzivnímu vztahu stavěl vždy opatrně až vyhýbavě. Nejhebčí rty rock’n’rollu – asi jeho nejintimnější vyjádření, které z té doby zůstalo. Přesto byl střet pro oba zásadní; jak její, tak jeho následná alba o tom jasně vypovídají. PJ Harvey v tom byla hlouběji, od duetu Henry Lee se o jejích vztazích nemluví, občasná neurčitá prohlášení o možných dětech a ne-hledání toho pravého hovoří za vše. Díra v duši zůstala, zatím nikdo nebyl tak dobrý. A tak dnes, když se Nick Cave baví coby obšourník ve vlčím kabátě, Polly Jean na posledním albu teskní po starých dobrých časech.

i proto je poslední dobou PJ Harvey tak aktivní. Nové album Let England Shake je třetí během necelých čtyř let, v tiskových materiálech se hovoří o tom, že jen prací na textech strávila dva roky života. Vypadá to, že PJ Harvey na Let England Shake hodně záleží, snad vůbec poprvé se na něm obrací nejen do svého nitra, ale zároveň i ke své zemi a světu vůbec. A rozhodně ví, co chce říci a jak: „Tohle album je o mnoha věcech, které hýbou světem právě teď – konflikty, mocenské posuny, změny ve společnosti a v mezinárodních vztazích. Přestože zpívám z pohledu Angličanky v Anglii, jsem přesvědčená, že adresuji pocity, které jsou univerzální. Doufám, že se tyto druhy pocitů mohou týkat velkého množství lidí, kteří jsou smýkaní svou zemí, láskou a zklamáními...,“ říká o novém albu v rozhovoru pro Pitchfork a dodává: „Povaha těchto konfliktů je nadčasová, válečné cykly zde byly od začátku věků a budou zde dlouho potom, co odejdeme. Je to něco, s čím musíme umět žít.“

V profesních vztazích se jí vždycky dařilo lépe, zejména na producenty měla štěstí. Steve Albini dodal albu Rid of Me větší říz, spolupráce s Floodem a dnes veleuznávaným Johnem Parishem (Eels, 16 Horsepower, Tracy Chapman) trvá celou její kariéru. Právě Parish stál v čele Automatic Dlamini a posléze se podílel na celé řadě jejích alb. Hned dvě z nich, Dance Hall at Louse Point a A Woman a Man Walked By, jsou podepsána i jeho jménem. Ostatně Parish se podílel i na novém Let England Shake a bude stát na podiu po boku PJ Harvey na turné. Stejně tak Mick Harvey, který má po opuštění The Bad Seeds Nicka Cavea spoustu volna. Ale to samozřejmě není hlavní důvod – Harvey se motá kolem své jmenovkyně již od desky To Bring You My Love, tedy stejně dlouho jako Flood s Parishem. Kvartet doplňuje bubeník Jean-Marc Butty, další z těch, kteří s PJ spolupracují už léta. 010

*Práce je nejlepší lék na osobní strasti, snad

Verva a neústupnost jí byla vlastní od začátku kariéry, nyní k těmto vlastnostem přidává ještě poselství, návod a snad i jistou naději. Vpravdě státnické, ostatně kdo jiný by měl dodávat lidem sílu a entuziasmus než právě jeho panovníci. Byť je tento postoj poněkud romantizující a v podstatě bez portfeje a důvodu. Jenže tak to zkrátka je, král a země jedno jsou. Jedno s druhým stojí a padá.

A královna to dobře ví.

FULL MOON 10


FULL MOON 10

011


PJ Harvey TEXT Jana Kománková FOTO Maria Mochnacz

Pamatuju si přesně písničku, která mě na existenci vlasatého fenoménu PJ Harvey upozornila. Byla na kompilační kazetě vydané v roce 1993 u jednoho britského týdeníku a přišla mi fakt hustá. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli se mi líbí, nebo ne. Jmenovala se Rid of Me a kromě dynamické melodie mě fascinovala drzost textu: „Přiměju tě, abys lízal moje rány...“ – cože? „Olizuj mi nohy…“ – ale? A ještě to řvalo takovým nekompromisním, polozvířeckým tónem. Co to je? Byla to PJ Harvey a v té době už vydávala druhou desku. První vyšla o rok dříve pod názvem Dry. Ta byla ještě vyhrocenější, extrémnější a divočejší. Dalo se to přičíst jejímu mládí, tomu, že se celou dobu bála, že první deska je zároveň poslední, a taky jejím hudebním vlivům. Zatímco mnoho zpěvaček sní o tom, že jednou budou jako Madonna nebo nějaká elegantní soulová dáma, idoly PJ Harvey byli pitvorní bluesmani a lehce strašidelný americký avantgardní šílenec Captain Beefheart.

zů, na nichž se oběšovalo. Kromě toho tam byly toliko zajímavé fosilie a továrna na bezpečnostní pásy do letadel. Dnes se Bridport pokouší o literární festivaly a přehlídky mladých výtvarníků, ale v době, kdy nyní jednačtyřicetiletá PJ dospívala, bylo v místě velké kulové. S rodiči se ještě stěhovala do vesnice Corscombe a maloměsta Yeovil, což ji příliš nenadchlo. Ale kromě bečení ovcí, které chovali její rodiče, mohla zaslechnout dobrou hudbu. „Naši poslouchali muzikanty jako John Lee Hooker a Jimi Hendrix,“ vzpomínala později v rozhovorech. „Čím jsem starší, tím víc tyhle vlivy slyším ve své muzice. Pořád si myslím, že to, jaký je člověk v dospělosti, závisí na vlivech z dětství.“ No, na to už přišlo pár lidí před ní, ale rozhodně k tomu neuměli tak přesvědčivě zpívat. PJ se prosadila jako děvče s kytarou, ale obstojně zahraje i na piáno a další nástroje. Koneckonců její úplně první pokusy probíhaly tak, že hrála na saxofon s lokálními kapelami. V nich potkala Roba Ellise, což je nyní slavný producent, a Johna Parishe, s nímž se hudebně potkává s přestávkami doteď.

Polly Jean Harvey nebyla nějaká micinka, která chce s kytarou okouzlovat chlápky a moc se nenadřít. Do muziky prala všechny svoje frustrace, divoký chtíč, noční běsy i štosy knih, které přečetla. Není divu, že se svým talentem předat emoce působila u posluchačů paniku. Zároveň je ovšem okouzlovala. Koho baví nanynky, které dokola zpívají pořád to samé? PJ byla a je osobitá a zajímavá. A na cestu, kterou prošla, je docela zajímavý pohled.

Na své začátky PJ kouká se sympatickou sebekritičností. „Moje první písničky byly folkový sračky. A taky mi pěkně dlouho trvalo, než jsem se přestala stydět vylízt před lidi,“ komentovala to o hodně později. A když už před ně vylezla, nedočkala se ovací. Na první koncert kapely nazvané prostě PJ Harvey, který se konal v roce 1991, přišlo padesát lidí, z nichž čtyřicet osm odešlo během první písničky. Ale PJ vydržela…

MĚSTO K OBĚŠENÍ

ZATNOUT ZUBY (A VYLÁMAT SI JE)

Pochází z britského prdelákova jménem Bridport. Ten byl po léta významný výrobou prova-

Schopnost zatnout zuby se jí vyplatila. Její desky, včetně debutové, bodují v několika přehle-

012

dech typu 100 nejlepších alb všech dob, PJ se stala ikonou. Jak už se tak úspěšným ženám stává, chtěly si ji adoptovat feministky, ale nenechala se spolknout. „Nejsem feministka, já si dělám prostě věci podle sebe,“ odsekla tehdy. Což zahrnuje mimochodem i nečekané kotrmelce stran image. PJ se objevila svlečená do půl těla na obálce týdeníku NME, nežensky obutá do martensek coby mladá a naštvaná rockerka, ale i jako sexice v růžovém overalu s umělými nehty. K vidění byla též jako uměřená, i když trochu divná dáma hostující u Nicka Cavea, se kterým natočila dvě půvabné skladby pro jeho album morytátů z roku 1996. Její přínos nespravedlivě zastínil duet s Kylie Where the Wild Roses Grow, i když houpavá dylanovka Death Is Not the End i napínavá Henry Lee jsou daleko lepší písničky. Ta první koluje po netu i jako kolektivní dílo nahrané ještě s Johnem Calem, druhá je důkazem, že láska je potvora: písnička vypráví o slečně, která zabila chlápka za to, že se s ní nevyspal, a PJ se nějak podařilo s Cavem během nahrávání na chvíli chodit, i když se k tomu pan zpěvák moc neznal. Následný rozchod ranil oba a Cave se z něj vyzpívával ještě dlouho poté – na albu The Boatman’s Call o jeho trápení vyprávějí hned dvě skladby, Black Hair a Into My Arms, i když podle některých článků je ta druhá o jiné ženské, se kterou měl Cave cosi těsně před nebo po PJ. Její osobní život bývá jinak zahalen tajemstvím, můžeme si jen domýšlet, že to je spíš série nezdarů. Neznamená to ale, že by PJ přes nabitou tlamku zahořkla. „Funguju instinktivně, vletím do vztahu po hlavě a pak si nabiju pusu,“ vysvětluje v jednom ze svých otevřenějších interview. „Nemyslím si, že skutečná láska přichází často, a když už přijde, měli bychom si ji pěstovat, vždyť je to něco nádherného.“ FULL MOON 10


Schopnost pěstovat city a snahu sdílet ji s ostatními nemůžeme PJ upírat. Hádejte, o čem je veleúspěšná deska nazvaná To Bring You My Love (1995). O tři roky později dojde na touhu (Is This Desire?). Následovalo přesvědčivé okouzlení New Yorkem: deska Stories from the City, Stories from the Sea z roku 2000 byla velkým úspěchem nejen u deskykupující veřejnosti, ale i v branži. Neminula ji prestižní cena Mercury Music Prize a zpěvaččino ego jistě potěšily recenzní ódy nazývající album její nejlepší prací, která spojuje téma citů, glosy městského života i povedené nápěvy. „Toužila jsem po tom, aby všechno znělo co nejkrásněji – na dvou předchozích deskách jsem si hrála s děsivými pazvuky, teď mě lákaly ty hezké.“ Nechuť opakovat sebe samu dohnala PJ k vydání poněkud rozháranějšího alba Uh Huh Her, na kterém si sama nahrála všechny nástroje (a ještě narvala booklet autoportréty) a kterému se zejména krátce po vydání vedlo dobře v americké hitparádě. Došlo i na nominace na Grammy a Brit Awards. ČPÍ TAM POT KONÍ...

PJ je daleko něžnější, než se soudí podle jejích drsnějších skladeb. Ona sama se diví, že „někdo FULL MOON 10

si dokonce myslí, že písnička o tom, jak jsem utopila svoje mimino, je pravdivá.“ Její projev létá od šílenkyně až po vílu, ale celkově se s věkem přece jen kultivuje a zjemňuje. PJ Harvey coby čtyřicátnice už není tak rvavě a rozervaně žádostivá jako dřív. Deska White Chalk (2007) naznačila, že objevila krásu jemnosti a subtilnosti, a nová deska England Shake, k jejímuž vydání se schyluje, to jen potvrdila. Dá se najít i paralela s hudebním vývojem Nicka Cavea (od třeštivého a destruktivního běsu ke kultivovaným písním), ale to je jen jeden pohled na věc. Aktuální podoba PJ Harvey zahrnuje i jiné vlivy. Z nějakého důvodu se zaobírá Británií a láskou k ní. „Zatracení Evropani! Vemte mě zpátky do krásné Anglie!“ zpívá v The Last Living Rose. O Anglii je i řada dalších písní, včetně titulní. Naštěstí, zřejmě poučena tím, jak se v dospívání spálila o folk, nedopadla jako zpěvačka Lamb, která zahodila veškerou dynamiku a na posledních deskách si jen nudně pozpěvuje. PJ sice nebezpečně zabředá do banálních canců o řekách a růžích a (PROBOHA!) tymiánu, ale dokáže se z toho vylhat přesvědčivým zpracováním. Písničky na nové desce jsou hudebně

pestré, mají hlavu, patu a zralost. Jistě že to není deska pro mladé hledače hudebních alternativ, ale není to nuda. Nemůžu pochopit, proč desce někteří recenzenti dávají plný počet bodů; snad že mají rádi anglické růže a nebo stárnou a nebo mají mrňata? Tahle deska trochu působí jako album písniček pro děti, i když PJ žádné nemá, a pokud je na plný počet – tedy skvělé a dokonalé – pak je hudební scéna v koncích.

Ale jestliže se civilizovaně dohodneme, že to je hudebně nadprůměrný a textově podprůměrný pokus poradit si s tím, že člověku je čtyřicet a divně teskno, pak je myslím vše v pořádku.

013


PJ Harvey 2010 Let England Shake. Island/Universal. TEXT Michal Pařízek FOTO Seamus Murphy

„The West’s asleep. Let England shake, weighted down with silent dead.“ Těmito slovy začíná novinka PJ Harvey. Určující citát a povinnost říci si svoje k současné situaci v Anglii, ve světě i sobě samé. Povinnost, která poprvé za dvacet let kariéry donutila PJ Harvey věnovat se také obecnějším problémům, ne jen svému nitru. Touhy a naděje. Poselství a výzvy. Extrémně uzavřená umělkyně se otevírá světu a snaží se mu dodat sílu. Romanticky, vřele a upřímně. Snad ještě nikdy nebylo album PJ Harvey tak kontrastní. Na Let England Shake dochází k razantnímu střetu slov a melodií. Něžné, hymnické a krásné balady obsahují tvrdá a konkrétně mířená slova. Jako ve starých dobách, kdy minstrelové zpívali o smrti a zkáze čarokrásnými hlasy prostřednictvím křehkých skladeb. Bojové výzvy, stesky nad prošlou krásou a mocí, litanie nad kouzelnou krajinou, dnes zbrázděnou bitevními poli. Let England Shake nepatří do třetího tisíciletí, cynismus a pseudoironie dnešních dnů desku zašlapou do země. Když v šedesátých letech zpívali Simon a Garfunkel o trhu ve Scarborough, bylo to jen o něco méně „nemístné“, než když teď PJ Harvey teskně volá po poslední anglické růži a dávno zašlém třpytu moře. Jenže tehdy byla jiná situace, jiná doba. Někdejší hippies dnes ruinují třetí svět, romantika a něžná tajemství jsou léta rozpuštěna mezi jedničkami a nulami sociálních sítí a chodit s kůží na trh se nenosí. PJ Harvey vstupuje na neznámé území, ale přesto zůstává svá. Se stejnou vervou jako dříve volala o pomoc v ne014

zkrotných skladbách o intimních partiích, dnes zpívá o zašlé slávě, mrtvých mladících a možná již dávno ztracené naději. Někdejší rámus a křik jsou dávno pryč, ale Let England Shake přesto překvapuje čistotou a jednoduchostí skladeb a harmonií. Naléhavost a důraz PJ neztratila, jen používá jiné prostředky. Zatímco dříve by se do refrénu razantně opřela, dnes trpělivě deklamuje. Pokorně a čistě, tak, aby jí bylo rozumět každé slůvko. Do hloubky detailně proaranžované album navenek působí jako čistá hladina, pokojný a samozřejmý řeky proud, ale při bližším zkoumání zjistíme, že každá vlnka je právě taková, jak tvůrci zamýšleli. Každý tón klavíru a každé bouchnutí tamburínou je přesně na svém místě, stejně jako jemně a citlivě použité samply (ano!). Klidná síla a jasná vize, léta tvrdé práce se vyplatila. Let England Shake je z těch alb, která už nemohou být lepší, a to, jak je přijme veřejnost, je irelevantní. Jistě, může (a bude) působit jako svět sám pro sebe a valná většina jej možná odmítne coby banální, iracionální a idealistický protest. Ale spekulovat o dopadu a úspěchu se nedá, hudba není soutěž ani anketa o ceny. Právě kouzlo nečekaného tvoří dějiny. Proto PJ léta přemýšlela nad každým slovem, byť texty mohou působit jako z dob naivních nedospělých, kterých jsou plné romány Jane Austinové. Kvůli správnému účinku trpělivě obracela každou notu. S vědomím, že bude za bláznivou romantičku, kterou namistrovaní kritici rozcupují na sotva dorostlých kopytech. Jenže jinak to nešlo. Vytrhávat jednotlivé písně z kontextu alba by byla škoda, funguje jako celek. Ale přesto je tře-

ba zmínit, že v podstatě každá z nich může stát sama za sebe. Každá z nich je hit; není tu žádná vata, žádná zbytečnost. Silná The Glorious Land se samplem bojové fanfáry, vokálně hravá The Words that Maketh Murder nebo křehce působící Hanging in the Wire. Navíc Let England Shake rozhodně není jen o někdejší slávě Anglie. O starých dobrých časech, kdy země byla zelená, moře modré a holky měly tajemství. Let England Shake je něco víc. Je o autorce a možná o každém z nás. Všichni v sobě máme rozrytá bitevní pole, spálené lány a prohrané bitvy. Lány bodláků, potoky krve a štiplavý dým trápí nás i PJ Harvey. I proto se předtím, než si začneme utahovat z její romantické poetiky, vyplatí dát Let England Shake šanci a trochu se zamyslet. Ano, je to litanie a dost možná i vlhká vzpomínka na mladá léta, připomenutí vlastní samoty a v případě Polly Jean také zřejmá touha po dítěti a relevantním partnerovi. Let England Shake je album dokonalé samo o sobě, stejně jako je dokonalá růže. Byť v konkurenci zajímavějších a exotičtějších květin může vypadat obyčejně a mezi trny působí trochu plaše. Jenže to její dokonalost nijak nesnižuje. Královna stůně a země chátrá. „He’s still up on that hill. Twenty years on that hill. Nothing more than a pile of bones, but I think of him still...,“ slova ze závěrečné písně alba The Colour of the Earth jsou příznačná. Jeden nemusí být zrovna Freud, aby přišel na to, o kom asi jsou. Přejme jí brzké uzdravení a nalezení toho, co hledá.

S královnou se vyléčí i země. Jedno jsou.

FULL MOON 10


FULL MOON 10

015


016

FULL MOON 10


ANNA CALVI 2011 S/T. DOMINO. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO press

Konečně. Dlouhým rokům, kdy všechny písničkářky vypadaly jako holky z vedlejšího vchodu, definitivně odzvonilo. Na těch časech, na starých dobrých časech nedostupných hrdých umělkyň, obdivovaných primabalerin a pohlednic se zašlou patinou přece jenom něco bylo. Kdyby Lillie Langtry nosila koně, zpocené ribano a klobouk, asi by soudci Royi Beanovi taky tolik nevrtala hlavou. Vznešenost, ušlechtilost, trocha tajemství, odpíraný sex a hlavně ta (byť trochu přihrávaná) neobyčejnost dnešní době chybí. Nic proti rovnoprávnosti, ale touhy a představy jsou potřeba. Londýnská rodačka s italskými kořeny Anna Calvi je z rodu dávných ikon. Kdyby se narodila o pár století dříve, díváme se dnes na filmy, ve kterých by se chlapi kvůli jejímu obrázku zabíjeli. Vzhled je samozřejmě jen jedna stránka věci, talentu a vůle se Anně dostalo stejnou měrou. A té špetky okázalé romantiky je opravdu a zoufale potřeba... Sandy Williams, Lula Fortune, Laura Palmer. Anna Calvi je ze stejného těsta jako hrdinky Davida Lynche, silná a nepředvídatelná. Nedalo by tolik práce postavit ji k mikrofonu do Roadhouse baru, její hudba ostatně evokuje westerny a staré rock’n’rolly stejně okatě jako Lynchovy filmy. Křehkou osamělost Julee Cruise tu cítíme taky, stejně jako nemocné představy, divokost v srdci a sametovou zvrácenost. Realita nehrozí, debutové album Anny Calvi je všechno možné jenom ne současné, přehledné či přízemní. Je to svébytný svět, ve kterém se romantika Ennia Morriconeho potkává se živočišností flamenka a bluesovým důrazem z Mississippi. Na čtyřicet minut zmizí kontury, přestane plynout čas a padla klec. Zacházejte opatrně, boduje rovnou na první. Razantní kytara s velkým citem a vzácným darem napínat tichem a pauzami. Sóla ano, ale pečlivě vygradovaná a promyšlená, žádné exhibice. Ševelící perkuse, rovné bicí a čarovné harmonium podFULL MOON 10

palují pod kotlem, to hlavní je ale HLAS. Takový vokál už tu léta nebyl, kolize klasické opery a rock’n’rollu vábí a provokuje. Mocné a velkolepé. Opět bez atletiky a předvádění, byť by na to s přehledem bylo. Všeho s mírou. Objevují se hlasy o nové PJ Harvey, nové Patti Smith. Tak daleko ještě Anna není, ale zaseto by bylo. Dokonalé účesy, rudá rtěnka a okázalé fotografie. Tohle všechno není náhodou, Anna má styl a hodlá se ho držet. Nijak to nemusí korespondovat s její letorou, jistá a silná se podle svých slov cítí jenom na podiu. Debut prý vznikal tři roky, každý tón je dokonale ošetřený. Hitový singl Jezebel (proslaveno Edith Piaf ) se na něj ani nedostal, vlastní síly stačí. Něžná No More Words, krásná a neokázale pompézní Desire s citací Only the Lonely od Roye Orbisona, strhující I’ll Be Your Man. Každá z desítky skladeb má něco do sebe, celek je svébytný a Anna Calvi jenom jedna. Ne snad že by nestačily přirovnání a vzory, ale ta samozřejmost, lehkost a úspornost se okoukat nedá. Všechno, co na albu najdete, jste už slyšeli, jenže nikdy takhle pohromadě, nikdy v takovýchto souvislostech. Uznale přikyvují Brian Eno a Nick Cave, který spolu s Grinderman představil Annu Evropě. A aby těch konotací s Polly Jean nebylo málo, ujal se produkce Rob Ellis, věrný druh a dlouhá léta její pravá ruka. Kouzlo drobné princezny funguje dokonale. Cudný sladký úsměv a křehká drobná kráska v civilu, na podiu ramenatý pistolník s hlasem Beefheartova kalibru. Kde se na studených britských ostrovech vzalo tolik vášně, nejde na rozum. Anna Calvi lehce tančí mezi styly, které jsou prototypem emocí, nasává je a pak, postupně obohacené o vlastní geny, předává dál. Talent jako hrom, v duši touha, v hlavě rozum. Dokonalá kombinace, Anna Calvi okouzluje.

A hlavně přesně ví, kudy a kam. Až na vrchol.

017


HAVE ONE ON ME TOUR: JOANNA NEWSOM 29.01.2011 BÉLA BARTÓK NATIONAL CONCERT HALL. BUDAPEŠŤ, MAĎARSKO. TEXT AIMA FOTO Annabel Mehran

Vždycky mě lákala poetika „opravdových“ jazzových koncertů. Když jako malí sedíte u rádia a posloucháte hlasatele, jak oznamuje, že na trubku bude hrát Ten a na klavír Tamten. Pak se rozezní první tóny a vy slyšíte veškerou noblesu jejich vystupování skrz každý letmý dotek. Nikdy jsem to nezažil. Většina koncertů, na které chodím, začíná tak, že nějaký student v tričku Pořadatel donese k mikráku tři desítky v kelímku, načež zpěvák větou „Vyližte nám všichni prdel“ odstartuje hodinový rachot. Možná proto jsem se tak těšil na Joannu. Z Prahy vyjíždíme brzy odpoledne a zjišťujeme, že Budapešť je dál než třeba Brno nebo Beroun. Ale nestěžujeme si, protože je zase blíž než Tokio nebo Istanbul. Maďarsko je zmrzlý na kost, prolezlý mlhou, připomíná konec světa. Z rádií se linou divný synth-popový fláky v maďarštině, což je skvělý jazyk, pokud jste Maďar. Taky je dobrý vědět, že v sobotu večer v Maďarsku českýma korunama nezaplatíte. Ani eurama. Joanna Newsom je úkaz, který se naplno vyklubal s předchozí deskou Ys a od té doby září jako meteor. New weird america potkává vážnou hudbu a decentnost free jazzu. Pro naše první setkání nemohla existovat lepší destinace než Národní koncertní síň Bély Bartóka. Ta byla postavena v roce 2006 jako jedno z posledních děl mistra zvuku a audiofila Russella Johnsona, který stojí za zvukovým řešením prakticky všech významných síní postavených za poslední dekádu. S kapacitou 1700 lidí, obrovskými varhanami v čele a profesionálními nahrávacími studii ve svých útrobách se tento třípatrový gotika-potkává-modernu kolos hned o rok později zařazuje na seznam pěti nejlepších koncertních síní světa. Joanna Newsom přicupitá přesně v osm, v něčem, co by módní policie opět ohodnotila známkou pět. Ale čert to vem, éteričnost podtržena. Joanna funguje jako víla, nikoliv 018

jako člověk. Někdo vytrhnutý z romantismu a ze zamčených komnat v temné věži přesazený do postmoderního šíleného věku. Je od pohledu někým, kdo nikdy nespěchá, nikdy se nemračí, nikdy nemá špatný den. To je mediální obraz Joanny. Ve skutečnosti není tak křehká, jak se zdá. Aspoň si za tím stojí v rozhovorech. Ale za to může ta harfa. Nikomu nevysvětlíte, že milujete bůček s křenem, když sedíte u harfy. Každopádně Joanna se za svou křehkou vizitku stydět nemusí, vždyť naopak je to něco, co nás, většinou, přitahuje. Její dětský nakřáplý hlas, pohazování vlasů a úsměv, polovina úspěchu. Druhou polovinu, větší část úspěchu, má na svědomí neuvěřitelný cit pro aranžmá, skladbu a texty. Existuje mezi současnými „písničkáři“ někdo, kdo by se jí mohl rovnat? Těžko. Joannu můžete nenávidět, protože je na Pitchforku třikrát denně, ale nemůžete jí upřít, že její poslední dvě alba převyšují konkurenci o hlavu. Ať už to byly epické bajky v Ys nebo klavírem ovoněné balady na Have One on Me, které leckdo nemusel ustát, protože jich bylo moc a bylo to „moc dlouhé“. Tedy přicupitá přesně v osm a spolu s ní i doprovod. Neal Morgan na bicí a perkuse, Andy Strain na trombón, mistr Francesconi (flétna, banjo, kytara etc.) a dvě houslistky, jejichž jména si nepamatuju a nikde na internetu je nemůžu najít, což je škoda, protože každý člen ansámblu byl precizní. Preciznost se ostatně nese celým koncertem, je to klíčové slovo večera. Každý zvuk je hladký i břitký zároveň, všechno pasuje na milimetry sekund, na decibely dokonalosti. Když Morgan rozezvučí činel a následně nad ním mává rukou, slyšíte i ten vánek. Joanna startuje s Bridges and Balloons, ale veškerou pozornost strhává až další Have One on Me. Ta se na ploše necelých patnácti minut mění z prosté balady v neskutečnou souhru minimalistických a pomalu gradujících aranžmá. Pakliže si při poslechu alba říkáte, že jsou ty písně „dokonalé“ a že by jim nepatrná

změna ublížila, naživo vás Newsom a kolektiv vyvedou z omylu. Banjo i flétna, tleskání a cinkání všemožnými nástroji, to všechno nejen oživuje, ale i dává písním silnějš�� a romantičtější rozměr. Nastupuje Easy a Joanna se stěhuje ke klavíru, který si na poslední desce vysloužil skoro tolik prostoru jako harfa (kdysi s ním začínala). Vokál se láme a pluje naprosto přirozeně, ještě líp než na desce. Tříměsíční ztráta hlasu během nahrávání Have One on Me nebyla vůbec znát. Malinko jsem se obával, jak budou znít starší kousky, které byly k dokonalosti přivedeny jejím dětinským hlasem (o který přišla), ale i ty zní nově a hlouběji, stále půvabně. (Třeba Cosmia a Monkey and Bear. O tom, jak dokáže znásobit emoce zpětnými vokály a úpravou skladeb, raději ani nemluvit). Setlist byl velmi příjemným kompromisem mezi všemi vydanými alby. Z debutu kromě Bridges and Balloons zazněly i Inflammatory Wrip, Clam, Crab, Cockle, Cowrie a Peach, Plum, Pear. Ys zastupovaly Monkey and Bear a Cosmia (škoda absence Emily) a novinku (kromě jmenovaných) i hitovka Good Intentions Paving Company (která končila skvělým čtyřminutovým sólem na trombon), You and Me, Bess či Soft as Chalk. Především poslední tři songy dávají jasně najevo, že není třeba litovat jejího útěku od polyrytmiky, kterou protkala Ys. Have One one Me je sice komornější, přístupnější a jednodušší, ale pod tím vším se stále skrývá dřina se stejným nábojem. Jako přídavek se objevuje Collen, americanou nasládlá pecka z EP Joanna and the Ys Street Band. Když se pak loučí, hala tleská ve stoje dobré tři minuty. Není to možná celá věčnost, ale na druhou stranu, někdo nemá tak dlouhej ani sex. Je škoda, že tohle byla poslední zastávka na jejím turné.

Druhý den bych šel nejraději zas.

FULL MOON 10


FULL MOON 10

019


020

FULL MOON 10


REGINA SPEKTOR 2010 REGINA SPEKTOR LIVE IN LONDON. SIRE. TEXT LENKA ŠPRYSLOVÁ FOTO BIG HASSLE PRESS

Pozdní objevy jsou trapné. Begin to Hope byly počáteční naděje, nový objev. Stejně jako Tegan a Sara, které přišly od stejného zdroje. Taky pozdě. Ale zatímco u dvojčat jsem se postupně proposlouchala ke staršímu materiálu a našla si v něm to svoje, u Reginy mi cesty do pravěku nejdou. Za Soviet Kitsch z roku 2004 se pouštím jen velmi opatrně. A očividně nejsem sama. CD verze Live in London z Hammersmith Apollo Theater, které vyšlo v listopadu minulého roku, čerpá převážně z posledních dvou desek, Begin to Hope a Far, na kterých Regina přitáhla otěže experimentům a dala svým písničkám pravidelnější tvar. Výjimkou jsou Us, Ode to Divorce a Sailor Song ze Soviet Kitsch. Bude vás líbat na rty, až budou krvácet, ale nesundá si šaty… Protože Mary Anne je mrcha. Člověk si jen těžko představí, jak bude tahle holka s klavírem působit ve velkých halách, a to nemluvím o festivalech. Když ji posloucháte, máte pocit, že hraje u vás v obýváku a je vám s ní tak nějak dobře. Rozložíte si vedle ní svoji skládací židli, fouká lehký vánek a ona vám vypráví. Tenhle obývákový pocit máte i při poslechu Live in London. Prachsprosté placebo. Protože pak slyšíte ten obrovský dav, který mezi jednotlivými skladbami nadšeně řve. Kontrolované exploze. V jedné z recenzí se píše o „napjatém, ale pokorném tichu, kdy celé Hammersmith Apollo drží srdce v rukou a tiše šeptá, aby mu neunikl jediný tón klavíru, tah smyčce nebo to lehké klepnutí, když se rty dotknou mikrofonu.“ Jen do času. Ticho a křik v křehké rovnováze. Obývák a festival v jednom. Díky, Londýne. Ať už jsou její příběhy pravdivé nebo smyšlené (a ona tvrdí, že má jen velkou fantazii), občas je FULL MOON 10

vám hezky na duši a občas vás potopí tak hluboko, jako by tam žádná duše ani nebyla. A po ní přijde potopa. Každá písnička si žije vlastním životem, některé jsou jen tak, nahé, v jiných se přidává kytara nebo smyčce a Regina se zvolna přeleje z jedné do druhé. A je těžké uvěřit, že se vám právě nesnaží převyprávět svůj život, pěkně kapitolu po kapitole. Pamatuješ, jak ses přestřelil? Pamatuješ, jak ses přestřelil podruhý? Celé to zní jako intimní zpověď, a přesto je to prý čistá fikce. Nebo je fikce to, že je to fikce? Vejdi do mého světa, musím ti ho ukázat, pojď do mojí postele, musím tě poznat… K devatenácti známým přihazuje tři dosud nevydané skladby. Každá z nich je svým specifickým způsobem divná. Je vidět, že když vydávala Far, vyrovnané, klidné, místy až příliš, schovala si ty úchylnější kousky na později. Přesněji – na teď. Silly Eye Color Generalizations je a capella elaborace na téma chlapci a barvy jejich očí, přerušovaná jen tu a tam pobaveným juchnutím z publika. Vaše oči by klidně mohly být puntíkaté nebo kárované. I když Regina zrovna na nic nehraje, hraje si s publikem a to jí to žere. Na Bobbing for Apples vstává od klavíru a bere do ruky kytaru. Ty jsi někde daleko, asi chlastáš whiskey a já mám rande s Jackem Danielsem. V téhle písni je leitmotivem alkohol a sex. Ve vedlejší místnosti někdo šuká do rytmu mojí písničky. Prý to byli Kings of Leon. Jak sama na svých koncertech ráda říká, může si dovolit cokoliv. Je totiž z Moskvy a vyrostla v Bronxu. A tak si dovolí jednu takovou kántry písničku, kterou napsala. A pěkně od podlahy. Lásko, jsi děvka! A vlastně proč ne? Publikum šílí. Tohle je láska, chlast a štětky v tom nejněžnějším podání, které si umíte představit.

Srdečné pozdravy z Ruska.

021


AMANDA PALMER 2011. AMANDA PALMER GOES DOWN UNDER. LIBERATOR. TEXT CRISTINA CONGO FOTO Kelly Davidson

Je to skoro pět let, co kabaretní dvojice Dresden Dolls vydala poslední řadovou desku Yes, Virginia. Po nikom se ale neslehla zem. Bubeník Brian Viglione se pustil do svých bočních projektů (náhoda tomu chtěla, že v jednom z nich se představí 6. března také v pražském klubu Chapeau Rouge) a zpěvačka a pianistka Amanda Palmer oprášila svá dema z půlky devadesátek a pustila se na sólovou dráhu. Drzá selfmadewoman zcela nepřekvapivě uspěla a holek, co si přestaly holit nohy, a kluků, co se jim začaly líbit holky s neoholenýma nohama, bylo najednou nějak víc. She’s the one, she’s the only, Amanda Fucking Palmer! Amanda, její kouzelné podvazky a ukulele, kterému dává přednost před klavírem stále častěji. Po sólovém debutu Who Killed Amanda Palmer (2009) si střihla ještě EP coverů Amanda Palmer Performs the Popular Hits of Radiohead on Her Magical Ukulele, kde se jako bonus objevila mj. píseň Creep, nahraná živě na jejím loňském pražském koncertě. Australské turné, které předcházelo evropskému, bylo tak inspirativní, že tam natočila druhou řadovou desku. Amanda Palmer Goes Down Under vychází právě teď, oficiálně na labelu Liberator Music (pouze pro Nový Zéland a Austrálii), zbytek světa si šéfuje Amanda skrze svůj oficiální web. Po ostudě, kterou způsobila vydavatelství Roadrunner, jí už asi stejně nikdy nikdo smlouvu nenabídne. Aby bylo jasno: Amanda je skvělá. Talentovaná a taky sexy. Extrémně cílevědomá a ctižádostivá. Vůbec ne pitomá. A nadto velmi přátelská. Vedle Anny, Polly Jean nebo Reginy může působit jako třeštidlo, ale v hlavě to má srovnané a spočítané velmi dobře. Její kolega Brian 022

vám off record řekne, že je trochu domýšlivá (domněnka se ve světle kauzy Roadrunner nabízí), ale dokonalost by v tomhle případě byla trapná. Coby polovina Dresden Dolls je zodpovědná za nemalou žánrovou revoluci a loajalita jejích fanoušků je nevídaná. Sebevědomí, jaké má Amanda Palmer, by jí mohl závidět každý. Už v prosinci se objevil první singl z alba Map of Tasmania, ke kterému zanedlouho vznikl videoklip. Pamatujete si na skladbu Oasis z debutu? Byla o fanynce britpopové kapely, která se opila na nějakém večírku, kde byla znásilněna, otěhotněla a rozhodla se pro potrat, přičemž náladu jí v průběhu nešťastné události zvedá dopisování si s oblíbenou skupinou. To všechno ve veselé a barevné gynekologické ordinaci s motivem roztomilého růžového ramínka, prsatých sestřiček a „bláznivých protestujících křesťanských aktivistů“. Vizuálně a v rámci Amandina repertoáru i hudebně geniální záležitost (byť úspěch sólové dráhy lze připisovat i kariéře Dresden Dolls). Vydavatelství mohlo zešílet, skladbu samozřejmě nezahrálo jediné rádio a stížnosti chodily i z institucí, o kterých nemáte tušení, že existují. Podobně potrhlá Map of Tasmania není takové terno, ale téma ženských rozkroků, resp. holení, láme ledy na každém večírku. I say grow that shit like a jungle Give ’em something strong to hold onto Let it fly in the open wind If it get too bushy, you can trim! Album Amanda Palmer Goes Down Under nejenže u protinožců vznikalo, ale je Austrálií celé ovlivněno. Ostatně písničky jako Australia nebo New Zealand (vznikla údajně v šatně po zvukovce) nepotřebují žádný komentář. Co vás možná překvapí, je, že devět z dvanácti songů desky jsou živé záznamy z koncertů v Sydney Opera House, z Fringe Festivalu

v Adelaide a ve Wellingtonu. Tak je to živák, nebo studiová deska? Jsou interpreti, u kterých by byl rozdíl markantní, jelikož třeba neumí zpívat, dělají chyby, praskají jim struny, nebo je někdo z publika vypoklonkuje, a na živáku to pak nezní dobře (pokud nejste punk). Ale u Amandy tohle nehrozí, spíš naopak. Její hlas je naživo stejně sytý a jasný, písničky živější a zábavnější a reakce publika jsou lepší než zaplacený aplaus při natáčení sitcomů. Tahle deska je vážně legrace. Se vším tím smíchem je to spíš stand-up comedy nebo ještě lépe večírek v baru, možná i bordelu, kde přiopilá pianistka flirtuje v písničkách, aniž by přestala hrát, s hosty (s klukama i holkama), nebo jako Tom Waits, kdyby býval uměl hrát takhle pěkně na klavír... Myslíte na kde co, ale že je to v Opeře v Sydney, vás nenapadne. Studiové verze zahrnují zmíněnou Map of Tasmania, ve které hostuje britská diskoška The Young Punx a která má jako jediná z alba „full band“ status, In My Mind s Brianem (a nezní to jako Dresden Dolls, jelikož Amanda hraje na ukulele) a balada na piáno On an Unknown Beach. Nepochybně splňují požadavky singlů a videoklipů, ale jinak je album nosné především díky Amandině performanci. Performance – to zní jak z ochotnického divadla nebo z kurzu na DAMU, ale nenechte sebou cloumat předsudky. Playlist doplňují dva duety (s The Jane Austen Argument a Mikelangelo & Lance Horne) a nepřehlédnutelná, tradičně provokativní výtvarná podoba alba a hardcore-fans-friendly nabídky speciálních edicí. Když zaplatíte pět tisíc dolarů, přijde vám zahrát do obýváku.

Ještě šedesát takových článků a je to moje.

FULL MOON 10


FULL MOON 10

023


AMANDA PALMER PODRUHÉ 2011 AMANDA PALMER GOES DOWN UNDER. LIBERATOR. TEXT FARID DILMAGHANI

Pokud sledujete Amandin Twitter, nejspíš víte, že byla předminulé úterý na večeři s Nickem Cavem a že v newcastleské šatně na australském turné blblo světlo. Taky jste viděli její svatební fotky nebo stehenní sex-modřinu z loňského podzimu. Amanda Palmer je extrémně zajímavou osobností nejen pro unikátní muzikální projev, ale i průkopnickou cestu, kterou si zvolila stran hudebního byznysu. Před pár lety se dostala do sporu se svým labelem (Roadrunner Records) – roznětkou se stala viditelnost jejího břicha v klipu Leeds United (manažerům gramofirmy se zdálo „příliš tlusté“), ale palivem následné protiroadrunnerovské kampaně byla především touha zkusit to jinak. Vydání digitální verze In Rainbows od Radiohead za dobrovolnou cenu se stalo historickým okamžikem nejen pro ni. Ale právě u ní byla tahle politika dotažena do důsledku. Poznala, že zasíťování lidstva dospělo tak daleko, že hudebník už vyžírky z vydavatelských domů k životu nepotřebuje. Nedělá nic radikálně jiného – vydává a propaguje nahrávky – ale vše naprosto sama, bez tabulek, omezení a marží. V době psaní tohoto článku měl její twitter téměř půl milionu followerů, denně uploaduje fotky, bloguje, cituje další zdroje, organizuje soutěže, sbírá ohlasy a novinky vydává přes systém bandcamp, často za dobrovolnou digitální cenu, a fyzické disky distribuuje ve vtipných bundlech (za příplatek jste si mohli koupit desetiminutový osobní telefonát). Musí to být omamný pocit triumfu, zvláště když zvážíme její nepochybně exhibicionistický naturel a herecký talent. Prostě to zvládala parádně, jako marketer, obchodník a umělkyně. Bohužel až do okamžiku vydání Amanda Palmer Goes Down Under. Dlouhý úvod o přímém vztahu k publiku je snad na místě, pokud tedy vysvětluje prudký propad Amandy Palmer jako písničkářky. Celá deska je pojatá jako jeden vztyčený prostředník nahrávacímu průmyslu, a tak si musí okamžitě získat sympatie. Nikdy nevíte, jestli další skladba bude živák nebo remix, ba jestli bude vůbec dokončena (protože se zpěvačka uprostřed rozesměje) nebo přerušena a nahrazena něčím úplně jiným. Jsou tu kusy, které působí jako tragický lovesong, aby se náhle proměnily v třeskutou parodii. Nebo písně napsané o krátké přestávce, čemuž odpovídá kvalita, a přesto hrdě zařazené 024

a statečně odzpívané. Nová deska na první pohled působí jako konceptuální album – všechna ta oceánská témata, kde snad každý ostrůvek má svou píseň, to vše promícháno s erotickými narážkami. Ve skutečnosti nemá deska koncepci ani běžných nekonceptuálních alb. Ignoruje jakékoli zažité normy „slušných“ desek s okázalostí a výsměchem, jako bychom mezi řádky četli vzkaz pro Roadrunner: „Tohle byste mi vy nikdy nedovolili.“ To je také důsledek získaného sebevědomí v rámci business modelu já-fanoušek. A problém to rozhodně není – ten přichází jako doprovod, nenápadně vzadu, aby ho plně odhalil opakovaný poslech. Chybí tomu (chtělo by se říci téměř osudově) autorská kvalita, něco jako filtr soudnosti, co a kam zařadit a co vypustit. Album je plné vtipů na jedno použití, účelových konstrukcí a kuriozit bez hloubky. Ale nejnemilejším překvapením je ztráta koncentrace na písničku. I při vědomí, jak je nefér dělat od stolu závěry, působí to jako by jí při všem tom tweetování a focení nezbylo dost energie na skládání. Amanda Palmer Goes Down Under je nepochybně to nejslabší, co kdy Amanda vydala. Počítaje v to nejen řadovky The Dresden Dolls a sólo debut, ale i všechno možné blbnutí na ukulele či jednorázové bokovky typu Evelyn Evelyn. Všechno není špatně, ale zaráží, že to nejlepší je buď hostování (všechna čest za to, jaký prostor dává málo známým talentům) nebo cover verze. Kromě písně Australia, jediné opravdu vydařené a původní, jsou příjemným doplňkem živá spoluvystoupení s lokálními bardy The Jane Austen Argument (Bad Wine and Lemon Cake) a Mikelangelem (A Formidable Marinade). A zmínku si zaslouží přenádherná verze The Ship Song Nicka Cavea, která celou šarádu uzavírá. Na bandcampu si lze celé album koupit za dobrovolnou cenu pod jeden dolar, takže vám nebudu doporučovat něco ve smyslu, stáhněte si jenom ty povedenější čtyři songy. Ale pochodování v čele revolučního předvoje, jenž hrozí zničením pravěkých gramofirem, by nemělo být omluvou za nekonzistentní kvalitu a amatérské výpadky.

Všichni moc dobře víme a mockrát jsme se přesvědčili, že to dokáže mnohem líp!

FULL MOON 10


„nejskvostnější a nejpřirozenější špína co znáte“ MUSICSERVER

„the vital mixing of 60s Hammond murk, analogue synth wreckage and searing punk energy make this is a thrilling mess“ ROUGH TRADE (UK)

„this album might seriously spoil your brain“ NITESTYLEZ.DE

„počin je to vskutku impozantní, až se zdá, že konečně některá z českých kapel možná dohoní svět“ RADIO WAVE

„intenzivní á la Stooges, temní jak Caveovy začátky a rockabilly špinaví jak Cramps“ FREEMUSIC

„jednoznačně začínají i končí v garáži“ METROPOLIS

„Kill The Dandies! will chew you up for fun“ LUXURY WAFERS

I SAW WHITE FIELDS Album in vinyl format OUT NOW (incl. Bonustracks)

Published via Edition Blass Music / Freibank UPCA 881005077224 www.pale-music.com

FULL MOON 10

www.killthedandies.com

Pale025 038

Photo Jiří Málek Graphic design www.sandstudios.cz © Pale Music Int.

„strange and enjoyable album“ REGEN MAG (USA)


026

FULL MOON 10


JAMIE STEWART (XIU XIU, FORMER GHOSTS) *1978, KALIFORNIE, USA EXPERIMENTAL PSYCHO QUEER INDIE ELEKTRONIKA FREAK KILLROCKSTARS KOLABORACE ZKUSTE 2008 WOMEN AS LOVERS 2005 PAPER CHASE / XIU XIU SPLIT 2009 PARENTHETICAL GIRLS / XIU XIU SPLIT 23.02.2011 KLUB 007 STRAHOV. PRAHA. TEXT AXE FOTO UPSET! THE RHYTHM PRESS

Není to tak dávno, co v Praze Former Ghosts hráli, a není to tudíž tak dávno, co jsme o nich psali. Grafik tehdy vybral fotku frontmana Freddyho Rupperta, kterak leží v zelenozelené bažině a tvář má potřísněnou něčím, co by mohlo být cokoliv: od průhledné zubní pasty přes rosolovitý sliz na týdny staré polívce až po krokodýlí sperma. Nechci vůbec vědět, co to je, a důvěře ve Former Ghosts to rozhodně nepřidává. Na koncert bych asi nešla, i kdybych v Praze ten den zrovna byla, jelikož jejich hudbě nerozumím ani za mák. Respektive nemůžu ani za nic vystát klávesy. Nejde to. I play synth, we all play synth... Ne, nejde to, sorry. Taky jsem se podívala na videoklip, kde se Ruppert převlíká za Elvise, a to je teda slušnej bizar. Nepamatuju si ani notu z písničky, ale oči jsem na jedinou vteřinu neodtrhla. Magor. Jelikož jsem ale sama velkým fanouškem the pAper chAse, kteří shodou okolností operují na „stejně jiné“ úrovni normality s přesahy do nesnesitelnosti, nemůžu na Former Ghosts říct ani jeden objektivní popel. V rychlosti fakta. Former Ghosts založil v roce 2009 Freddy Ruppert, který dřív hrál v kapele This Song Is a Mess But So Am I, a do projektu pozval ještě holku jménem Nika Roza Danilova (z kapely Zola Jesus) a Jamieho Stewarta z Xiu Xiu, což je na indie scéně nemálo let celkem profláklé jméno. Yasmine Kittles z Tearist se přidala teprve nedávno a pouze do studia. Kapela debutovala ve stejném ruce dobře přijatou Fleurs a vloni do diskografie přidala nahrávku New Love. Pitchfork napsal, že „takhle by zněli Joy Division, kdyby si Ian Curtis koupil klávesy Casio a čtyřstopý rekordér a vyhodil zbyFULL MOON 10

tek kapely“. O tom, jestli by se i tak oběsil, už nespekulují.

nebo „Turned away from it all like a blind man...“ Náhoda? Kdeže, osud.

Stává se vám, že berete „na milost“ kapelu nebo hudebníka jen proto, že kolaboruje nebo hraje koncerty s někým, koho máte rádi? Nebo vydává na vašem oblíbeném labelu? Nebo se vám líbí nějaká deska jen proto, že ji zvučil Ondřej Ježek nebo Steve Albini? Nebo že jsou to vaši kamarádi? Nebo předělávají vaše oblíbené písničky? Nebo předělávají vaše oblíbené písničky s lidmi, které máte rádi? I když je to blbost? Stává se. Takže Former Ghosts sice nic, ale pořád je tady ten Jamie Stewart z Xiu Xiu. Xiu Xiu vydali splitko mj. s the pAper chAse a na předposlední desce jim v coveru slavné Under Pressure zpívá Michael Gira ze Swans. S Parenthetical Girls zase předělali Morrisseyho a The Smiths. Podle mojí unifikované teorie afinity by měli být Former Ghosts jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Jenže pořád je tady ten hrůzostrašnej vizuál obcování s krododýlem a klávesy Casio a přes to nejede vlak. Jamie Stewart je na tom s Xiu Xiu o fous líp, ale taky to asi nebude mít v hlavě úplně v pořádku. Anebo se ten dojem aspoň snaží urputně (a úspěšně) vsugerovat. Takže k čemu je to všechno dobré?

2. THE PAPER CHASE / XIU XIU SPLIT

1. UNDER THE PRESSURE

Women as Lovers (2008) byla zřejmě nejpopovější a jako taková nejpřístupnější deska Xiu Xiu, jenom nesmíte soudit podle skladby In Lust You Can Hear the Axe Fall. Pro duet s Michaelem Girou si vybrali Under Pressure, písničku, kterou pro Queen v roce 1981 zachránil David Bowie (který nicméně tvrdí, že legendární basová linka byla vymyšlena ještě před jeho intervencí), aby ji o deset let později nasamploval Vanilla Ice do jednoho z nejotravnějších diskotékových evergreenů počátku devadesátých let, Ice Ice Baby. Xiu Xiu se zbavili zpívánek „i do ba be, i da ba ba ba, um bo bo be lap“, resp. je vyměnili za zmagořený saxofon, a Girovi vložili do úst slova „It’s the terror of knowing what this world is about/ Watching some good friends screaming: Let me out...“ z refrénu

Dvě Caveovy předělávky. Nevím, jestli sv. Nick poslouchá písničky, které pro limitovanou sedmipalcovou edici předělá kdejakej jouda, ale tady by asi docela čuměl. The pAper chAse si půjčili – patrně díky své slabosti pro piano – skladbu God Is in the House z desky No More Shall We Part (2001), ale jak je jejich zvykem, sebrali ji, znásilnili, uškrtili, podřezali, vykuchali, vnitřnosti spálili, torzo vycpali, rozčtvrtili, části rozdupali a co zbylo, napíchli na kůly, pomazali medem a obsypali peřím. Xiu Xiu to se starší skladbou Jack the Ripper (Henry’s Dream, 1992) udělali stejně, jenom několikrát dokola, natočili všechno na video, nahráli na VHS kazetu a tu potom po malých plastových částečkách snědli k večeři a zapili konzumním líhem s trochou tabaska. Jinak je to ale celkem hezký splitko. 3. PARENTHETICAL GIRLS / XIU XIU SPLIT

Jestliže Nick možná sleduje, kde se co šustne, Morrisseymu je to šumák, pokud si jeho písničky nepobrukují tuleni v Kanadě. Na tomhle splitku jsou z dílny krále ke slyšení dvě skladby: sólová I Am Hated for Loving (z alba Vauxhall and I z roku 1994) a stařičká mimoalbová Handsome Devil z repertoáru The Smiths a roku 1983. Tu si vzali do parády jistí Parenthetical Girls a nikoho asi nepřekvapí, že jejím členem byl, voilà, Freddy Ruppert! (A nemusím vymýšlet pointu, kruh se mi uzavřel sám od sebe.) Snad z úcty k Bohům, snad ze strachu z pomsty, obě skladby jsou k originálu fér, slušné a snad i výběr samotný je vcelku příznačný (ač jsou lidi, kteří s Mozem zkrátka nestřelí vedle, a Stewart bude jedním z nich). Label Upset! The Rhythm, který splitko v roce 2009 vydal, zakončil tiskovou zprávu, vysvětlující, proč kdo s kým a za kolik, slovy: „If only all things could be this simple.“

Já jsem taky pro. 027


028

FULL MOON 10


CROCODILES 2008, SAN DIEGO, KALIFORNIE, USA Indie Rock Noise Pop Post-Punk Revival FAT POSSUM LABEL DUO ZKUSTE: 2009 Summer of Hate 2010 Sleep Forever 07.03.2011 LUCERNA MUSIC BAR. PRAHA. (W/ WHITE LIES) TEXT JAKUB KAIFOSZ

Psaní o kapelách, pro které máte bezmeznou otupující slabost a kterým jste schopní odpustit všechny nedostatky, obvykle nedopadá nejlépe. Jako kdybych měl něco vytýkat své oblíbené barvě, jako bych psal: červená je úplně super skvělá barva. V nejhorším případě se jí může stát, že je trošku do růžova nebo to taky může být taková ta tmavší a sytější vínová, kterou mám vlastně možná ještě radši než klasickou červenou. The Plot to Blow Up the Eiffel Tower je přesně taková kapela a i když se dá zcela bezostyšně zapomenout nijaké první album, kdo by si nezamiloval bandu křehoučkých, přehnaně nestydatých homosexuálních židovských synků ze San Diega, kteří si ve svém volném čase navlékají přes rukávy rudé náckovské pásky s černou siluetou Eiffelovky a jezdí si cílevědomě napříč Amerikou nechávat rozmlátit držky, protože jejich zpěvák si neustále honí na podiu ptáka, svléká mužskou část publika, po všech plive a po sobě to roztírá a hlavně u toho vypadá, jako by měl právě za sebou první bar micva. Komu by nepřirostl k srdci obal jejich bezchybné desky Love in the Fascist Brothel, kde ladně vykreslený nacistický oficír s obnaženým ženským tělem v modré noční košilce a řídkým knírečkem zezadu nabírá předkloněné mužné tělo s koňskou hlavou a v šedivých slipech, to celé lemované hajlujícími pažemi v zelených uniformách a rozkvetlými růžemi. Člověku pak nezbývá než kroutit hlavou, když se tady u nás pár let nato vychvaluje Marek Ther za to, jaké originality dosáhl ve svém viFULL MOON 10

deo artu propojením nacistických uniforem a homosexuální tematiky. Jo, a ti Plot to Blow Up the Eiffel Tower taky hráli nadčasový punk jak noha. Nadčasový hlavně v tom smyslu, že v době, kdy bylo za mořem v módě hrozit na „nejdrsnější“ Warped-Tour-metalcore-bůhvíco, objížděli (ve všech konotacích) The Plot kluby s něčím, co znělo jako jamboree Swing Kids, The Nation of Ulysses, Sex Pistols a notně unaveného Johna Zorna. Ale já tady vůbec nechci psát o Plotech, protože ti se před čtyřmi lety rozpadli (to byl tenkrát fenomén dobrých kapel, viz The Blood Brothers) a většina z nich s Welchezem v čele šla hrát ryze nekonfrontační šedesátkový candy surf popík s mírně morbidními texty, spoustou úúú a taky hodně lalalalala a jedním z nejlepších coverů Madonny, který jsem kdy slyšel, zatímco Chuck Rowell psal společně s Wesem Eisoldem z Cold Cave knížky, s imaginárními Vultures do tupých elektronických beatů špatně imitoval glamrock New York Dolls a čas od času si odskakoval léčit mindráky do Some Girls. The Prayers ani Charles Rowland and The Vultures už dneska z nějakého mně neznámého důvodu nejsou na internetu k nalezení, takže kdo (stejně jako já) nemá to štěstí a neválí se mu jejich desky doma, pravděpodobně ostrouhal, a tak mu po The Plot to Blow Up the Eiffel Tower zbyli už jenom ti Crocodiles, jak se o nich teď všude píše, že jsou to noví The Jesus and Mary Chain nebo že The Jesus and Mary Chain vykrádají do posledního výsknutí zpětné vazby. Milý eintopf vyjeté hippie psychedelie, obláčkového fuzz-overkill shoegazeu, dubu à la Clash a špetkou toho, co zbylo z frackovitosti Plotů, a to všechno podložené někdy až únavně monotónními bicími, varhánkami a koupelnovými hymno-refrény.

Blbé je, že jak Summer of Hate, tak loňský Sleep Forever ukrývá pokaždé několik tak specifických hitovek, že zbytek alba pak vyznívá jako prd po větru. Ne že by ty ostatní písničky byly špatné, to vůbec neříkám, ale některé skladby jsou naprosto geniální a ty ostatní jsou jenom dobré. A tak mi obě nahrávky přijdou spíš jako EPčka s bonusovými B-stranami než plnohodnotná alba. Kdybych přeháněl, dovolil bych si i říct, že celá deska Sleep Forever je od začátku kompletně zabitá singlem Hearts of Love, protože to je písnička, která jednoduše kope jinou, vyšší ligu (a tak je jenom dobře, že je až předposlední). Někde jsem dokonce četl, že vývoj Crocodiles od Summer of Hate k Sleep Forever byl jasný a předpokládatelný krok, neboť to, že je (pravděpodobně i díky renomovanému producentovi) nová deska zvukově čistší a není odzpívaná tím typicky (Ploťácky) arogantním nosem nahoru, jim otvírá cestu k světlejším zítřkům. Já bych teda spíš řekl, že se ti bývalí, prvoplánově obscénní art punkáči trochu zklidnili a je jim teď milejší hrát monumentální post-punkový revival popík, než močit z podia na lidi a kroutit cizím zpoceným chlapům bradavkama. Tak snad sedmého března vyberou v Lucerně ty správné songy a odneseme si z nich to nejlepší, protože se vsadím, že před White Lies dostanou prostor tak dvacet minut.

Což by na druhou stranu bylo vlastně fajn, protože není nic únavnějšího než kapely, který hrajou furt to samé a ještě k tomu moc dlouho. 029


Konono N°1 70. LÉTA, Kinshasa, Kongo trance, world punk, techno, CRAMMED DISCS ZKUSTE 2005 Congotronics. 2010 Assume Crash Position. 2010 Tradi-Mods vs. Rockers. 23.02.2011 Palác Akropolis. Praha. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO PRESS

Loňský rok byl na ostudy bohatý. Jedna z těch monumentálních přišla na největší sportovní akci roku. Mistrovství světa ve fotbale se poprvé v historii stěhovalo na africký kontinent. V době, kdy většině evropských lig dominují fotbalisté z Afriky, byl nejvyšší čas. Mistrovství se povedlo, objevilo pro svět vuvuzelu a nekontrolovatelného Jabulaniho. Přes apokalyptické řeči Jaromíra Bosáka (sportovně uznal omyl a potvrdil, že se o svůj zadek a pozadí leckterých jiných bál nadarmo) a zástupy tamní galérky číhající na turisty bylo vše v klidu a Španělsko vyhrálo právem. Ostuda přišla už dlouho před šampionátem, když bylo oznámeno, kdo se ujme hymny. Konzum nutně musel vyhrát, ale nechat hymnu afrického turnaje umělotině typu Shakira, to bylo poněkud silné kolumbijské espresso. Afrika přetéká hudbou. I kdyby se organizátoři obrátili kamkoli jinam než do Jižní Afriky, jistě by to vzbudilo obrovské nadšení. Stejně jako ho vzbudili stateční „lvi“ z Ghany, kterým, coby posledním zástupcům kontinentu v soutěži, fandila celá Afrika. A když pár sekund před koncem prodloužení za remízového stavu nedal Asamoah Gyan penaltu, na moment utichly i vuvuzely a bubny. Waka Waka se jmenovala odrhovačka od Shakiry, prý postavená na bojovém songu afrických vojáků. Vsadím se, že už si ji 030

nikdo nepamatuje. Kdyby byl svět spravedlivý, tak tuhle zakázku dostane frenetický transovní originál z Konga. Konono N°1. Předsudky existují. Možná nejsme rasisti, ale předobraz široce rozesmátého Louise Armstronga se k černošské hudbě váže nechutně dlouho a úzce. Naštvaní rapeři jsou druhou stranou mince, ale pořád mnoho lidí volá po animální veselosti. Vzpomínám si na předminulý ročník Respect Festivalu, na kterém po famózním vystoupení Issy Bagayoga nejmenovaný novinář říkal, že to bylo jako fajn, ale že prý byl trochu nepřístupný. Jistě, nesmál se, a drtil publikum razantní hudbou. Při nečetných pohledech do davu bylo zřejmé, že tady o žádnou zábavu nejde. Hlavní je názor, vize a střety. Spíš si tak nějak říkal, že tady v Evropě víme prd. Asi oprávněně. Přitom jeho hudba nám může být blízká a srozumitelná: taneční, se snesitelně krabatými rytmy, dokonce s elektronikou. Jenže Mali není Kongo. Issa Bagayogo má sice s Konono N°1 společnou hrdost a totální absenci podbízivosti, ale jinak jde o úplně jiný vesmír. Konono sebrali tradice předků z ulice a taneční rytmy pokřivili rozřezanými membránami reproduktorů a omlácenými tlampači. Bez ohňů je underground, tenhle rituál nepotřebuje žádnou vatru, berličku nebo válečné malování. Konono jsou lidé z města, grioty tentokrát nechme stranou. Žádné bambusové sukně, ani slavnostní roucha, ale polobotky, halasné klaksony a policejní píšťaly. Kongo bylo válečnou zónou desítky let, Konono hráli jako doprovod guerillám na jihu státu a posléze v Kinshase. Přehlušit kalašnikov a otevřené

střety v městském ruchu tradičními nástroji není jen tak. Zkuste si navázat zbytky kabelů a propojit drnkadla s primitivními zesilovači. Volta by se divil. Andrew Unruh a F.M. Einheit z Einstürzende Neubauten hledali bicí na staveništích, členové Konono zase na vrakovištích plných starých kár.

*Svět se z nich může zbláznit. Vznikli někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let coby L’orchestre folklorique T.P. Konono Nº1 de Mingiedi. T.P. znamená tout puissant, tedy všemocný, a odkazuje ke kytaristovi jménem Franco, hrdinovi konžské hudby a velkému oblíbenci jedné vládní garnitury. Všemocný byl totiž nejen Franco a jeho kapela T.P. OK Jazz, ale hlavně jeho ochránce. Kat, uzurpátor a demagog Mobutu Sese Seko ovládal Kongo přes tři desítky let. Na vzdorovitých barikádách uvnitř polorozbitých měst se poprvé propojily tradiční drnkačky likembé s megafony, právě uprostřed střelby se navíjely ručně dráty na vyřazené startéry automobilů a vytvářely se tak paranormální snímače. Je v tom názvu ironie, nebo respekt? Dnešní všemocné hrdiny zrodila vlčí doba a rituální rytmy Konono jsou postavené na prastarých pohřebních obřadech, ale hrané tak, aby se žilo. Vyšinutý trans, tanec bez chemikálií, horečka sobotní noci v úterý dopoledne. Průbojný, nekompromisní rytmus, zrychlující v nespočitatelných cyklických vlnách. Mateřská loď stále neodpovídá. Zapomeňte jednou provždy termín world music, je z módy a dávno nestačí. Tohle je punk, techno, industriál. Cokoli, jen ne sofistikovaná nuda, rádoby zábava a předvádění se vzdělanéFULL MOON 10


mu publiku. Vážná věc, jasný názor a poselství. Někteří už to vědí dlouho, CocoRosie s Konono odehrály turné, The Ex taky a dokonce převzali jednu jejich skladbu. Pro chytrý mainstream je objevila Björk (otvírák Earth Intruders na albu Volta je plný zvonivých tónů likembé), společné koncerty s Tortoise byly vyhlášené. K invenční avantgardě se přidal i Matt Groening (tvůrce žluté 2D rodinky jistě není třeba představovat), který coby kurátor loňského ročníku festivalu All Tomorrow’s Parties prokázal vkus i odvahu a pozval Konono (a několik dalších afrických zástupců) do alternativního nebe v Minehead. Loňské album Assume Crash Position útočí na ankety kritiků i posluchačů. Tahle zrezlá ocel a skřípavě znějící městský odpad léty vůbec neměkne. Možná nejdůležitější album s účastí Konono N°1 vyšlo na Crammed Discs (vydávají tu také Taraf de Haïdouks, Tuxedomoon nebo Staff Benda Bilili) loni na podzim. Jistě, samostatné nahrávky skupiny, debut Congotronics a následující Assume Crash Position, jsou přelomové a neopakovatelné. Na dvoudiskovém Tradi-Mods vs. Rockers – Alternative Takes on Congotronics Vol.1 se vrcholná jména současFULL MOON 10

ného indie proudu střetla nejen s Konono, ale také s jejich souputníky Kasai Allstars (ne tak nekompromisní a kolotočářsky veselejší) a pár dalšími zástupci konžské scény. Každý chce vidět mimoně z Kinshasy, sáhnout si a přesvědčit se. Kolize dubstepu, popu, elektroniky a vůbec západní kultury s podivnými rytmy Konga dopadla nečekaně dobře, naprosto eklektická a provázaná sbírka nenudí a překvapuje. Tvárnému celku Konono jednoznačně vévodí, originál se pozná i po několika derivacích. Hvězdy Animal Collective, Deerhoof, Juana Molina nebo Andrew Bird ustupují ve prospěch celku; likembé a drnčivý zvuk amatérských souprav skvěle ladí s autenticitou (a často neohrabaností) současné moderní scény. Od kapel typu Micachu & The Shapes nikdo nemůže čekat, že by se přidali ke hromadného jamu, z muzikantsví je podezřívat nemůžeme. Ale do rachotivých rytmů Konono noise laptopové plochy báječně zapadnou. Spolu s houslemi a ukulele Andrewa Birda stvořili krásnou ukolébavku Ohnono/Kiwembo, řezničina Nombre 1! s veterány z Oneida je zase totální noiseovou smrští. Kompromisy nejsou ani na dohled, vlastní názor stále vede a jména z popředí žebříčků uznale ustupují. Dvojalbová

kompilace určitě není tou nejlepší nahrávkou Konono ani nikoho ze zúčastněných. Ale co do přesahu jí není rovno a stejně tak co do sledovanosti. College kids stahují všechno a Animal Collective jsou berná mince. Konono N°1 si drží na současné scéně daleko pevnější pozici než mnohé africké hvězdy, které často žijí z minulosti. V případě Konono jde o žhavou současnost a realitu, byť postavenou na historických kořenech. Střelný prach ještě páchne, válečná zóna se vyklízí pomalu, zdlouhavě a bolestně. Afrika našeho tisíciletí, to je nejenom World Cup 2010, Bonova lítost a tuny přehlížených problémů. Do třetího světa patří i hudební underground v podání Konono N°1; žhavá, nekompromisní a výsostná hudba. Po světě sice hrají ve věhlasných sálech s bohatou historií a skvělou akustikou, ale doma jsou a budou na ulici. Ještě jednou a napořád: zapomeňte na world music, úsměvy a kroje.

Marast, šrot a civilizační mutace jsou blíž realitě. 031


032

FULL MOON 10


GALLON DRUNK *1990, LONDÝN, UK BLUES, NOISE, ALTERNATIVE ROCK, PSYCHOBILLY, POST-PUNK, LONDON ZKUSTE 1992 YOU, THE NIGHT... AND THE MUSIC 1999 BLACK MILK 2007 THE ROTTEN MILE 09.03.2011 LUCERNA MUSIC BAR. PRAHA. TEXT TEX-MEX FOTO Pete Ashton

Na Gallon Drunk může být nejlepší ten moment zklamaného očekávání, jako když se koukáte na film, tam se tomu říká komprehenze. Zorientování se v příběhu, odkrytí základních souvislostí, nalezení syžetového schématu, dějové pavučinky. A pak vám přijde pod ruku informace o tom, že v Praze budou hrát jacísi Gallon Drunk a už podle názvu usoudíte, že vám to bude blízko jako svatební košile, jako bičík a kozačky. Zkusíte aktuální desku The Rotten Mile a údiv střídá obdiv, největší (a nejkratší) jsou překvapivé lásky. Když si vás rozeberou na součástky a rozhážou je po Sedmičce, nadšení je na obou stranách baru, takže vyjde Live at Klub 007 (2009), zaznamenávající jarní koncert předešlého roku, „by the crew of the Prague independent radio station Radio 1“. Jenže. Bez ohňů není underground a bez kořenů ani deci krve. ACADIANA (CAJUN, KREOL, LOUISIANA, TEXAS)

Myslím si, že zvolit singlem z první desky You, the Night... and the Music (1992) písničku Some Fool’s Mess nebyl špatný nápad, vsadili na divokou kartu, ale stejně bych nakonec hlasoval pro Just One More. Ta sice není tak živelná, ale je výrazově pestřejší, zahrává si s americkou tradicí a přitom má tu velkodušnou ležérnost The Bad Seeds a dechy nahrazuje hammondkami.

kající křížením bílého, rudého a černého. Louisiana, New Orleans. Jazz. Swamp pop, obydlování bažinatých delt Mississippi. Swamp pop jako nový žánr padesátých let, swamp pop jako koktejl cajunské a kreolské muziky, rhythm and blues a country. Černošská hudba jako základ rock’n’rollu, sever proti jihu, synonymem paradoxu je ironie. A sestrou Elvise zas Jerry Lee Lewis. „Portugalci následně založili významné středisko obchodu s otroky v Luandě (roku 1576). Otroky odtud vozili do Portugalska, na Madeiru, Svatý Tomáš a od roku 1532 též do Ameriky, jejíž domorodé obyvatelstvo bylo decimováno epidemiemi evropského původu. Od roku 1540 se cukrová třtina pěstovala i v Brazílii. Zejména kvůli své vyšší imunitě se afričtí otroci v Americe osvědčili a na konci 16. století tam již mířilo 80% afrického vývozu otroků.“ V roce 1992 už Gallon Drunk nebyli žádní nováčci, což dokumentuje album singlů z počáteční fáze, Tonite... The Singles Bar (1991). V jiné části tohoto čísla někdo píše o kořenech noise rocku a otvírák You, the Night... and the Music je ilustrativní: automobilový startér, činely, duté bicí, post-punková rytmika a kvílení, intro. První album je ve znamení zdivočelé barovosti, ale zvuk všech nástrojů je posunutý mimo tradiční rámec, neplní úlohu neškodné podmalby k zádumčivému prosévání chlastu. Vokální evokace Elvise je na úrovni letmého posměšku (Night Tide), bicí osahávají zvuk domorodých kotlů (Ian Wright), přešlapující kytara se tu nehodí a klávesy jsou vykřičené. Nehraje se na horskou dráhu, střední tempo sluší nejvíc. RHYTHM AND BLUES, COUNTRY AND

Louisiana. Když začali noví kolonizátoři Kanady odsouvat francouzsky mluvící obyvatelstvo z Nového Skotska, hodně jich skončilo v Louisianě, která tak byla z velké části frankofonní. Sever proti jihu? Mísení původních Evropanů s Indiány a černochy znamená na jedné straně asimilaci i segregaci, na straně druhé kulturní občerstvování. Cajun a kreolové, kultura vzniFULL MOON 10

Get Ready na albové trojce In the Long Still Night (1996) je svižným punk’n’rollem v duchu té nejstarší školy, ale v rámci celé desky představuje spíš něco jako mezihru, zvlhčený kapesníček. Je tady nejvíce ploužáků na metr čtvereční, což nemusí být stížnost ani námitka, roztomilé cajdáky připomínají The Rolling Stones, kameny se valí korytem krve. Geraldine je toho času nejdelší skladba alba, Johnston nezpívá, spíš syčí, jako by si šlapal na jazyk, jak je nadrženej, takhle se neprojevují delikátní gentlemani. Ale hlavní rozdíl mezi The Bad Seeds a Gallon Drunk je na postu zpěváka. Johnston nemá tak podmanivou barvu ani charisma, nesmrdí z něj zakouřený samet líbivé bolesti, je málo výrazný. Ale jsou nevýhody a nevýhody. Gallon Drunk od začátku vědí, takže zpěv je na úrovni ostatních nástrojů, nezřídka upozaděn, zatímco instrumentální pasáže jsou proti skupinovému curlingu The Bad Seeds důraznější. „Tito černoši jsou dobří plantážní černoši a budou prodáváni po rodinách. Prosíme kupující, kteří mají zájem, aby si je prohlíželi přede dnem prodeje. Kromě toho se prodává 10 dobrých pracovních mul, 2 osli, 1 pony, dojnice a telata, žírná prasata, 1200 barelů obilí, seno, 2 vozy, 1 kára, hospodářské nástroje atd.“ SWAMP POP

Když budeme odhalovat kořeny Gallon Drunk, dostaneme se ke country, swamp rocku, ale bude tam i šedesátková psychedelie a takřka neznatelné doorsovské ozvěny, stejně jako post-punková birthday party a jazz, cit pro noiseové elementy. A psychobilly? Ačkoliv jsou Gallon Drunk vedeni coby trio, bez elektrické basy a kontrabasu Simona Wringa by byli sotva poloviční. (Je to nadsázka, ale ne tak velká, jak si myslíte.)

WESTERN

Jakmile dorazily hity Elvise Presleyho a Fatse Domina, mladí cajunci a kreolové odmlčeli své folkové písně ve francouzštině a jali se pronásledovat rhythm and blues a rock’n’rollové provokace, přesedlali na agličtinu, housle a akordeon nahradili elektrifikovanými strunami kytar a saxofonem, pianem.

Taky se mezi inspiračními zdroji uvádí britský tvůrce kriminálních románů Derek Raymond, především jeho kniha I Was Dora Suarez. Fascinace tvůrcem i příběhem šla tak daleko, že Johnston a Edwards natočili s Raymondem nahrávku, na které on čte a oni podbarvují, audiokniha (v několika ohledech faustovská). 033


„As the detective obsesses with the young woman whose murder he investigates, he discovers that her death is even more bizarre than he had suspected: the murderer ate bits of flesh from Suarez’s corpse and ejaculated against her thigh.“ Nástrojový park Gallon Drunk je hrubý, elektrický, echovaný i zkreslený, ale taky se nestydí stavět křehký kontrast pomocí banja nebo foukací harmoniky aneb From the Heart of the Town (1993). Když kytara surfuje po vrstevnicích vln, je z toho záchvat slunce nebo veselá nálada, Gallon Drunk znají poměr platný pro vybuzenou vášeň (která nemá nic společného s polední siestou) a vědí, že když zapojíte do rockové rytmiky, běsu kytary a kláves ještě barytonsaxofon, v kakofonických smyčkách se rýsuje precedens. BARRY ADAMSON

Publicistické prameny od sebe opisují, že nejlepším albem, z hlediska divácké úspěšnosti a zřejmě i prodejnosti, je From the Heart of the Town (po němž Angláni dostali lano od managementu Morrisseyho, aby předskakovali v Ameru). Nebude těžké dešifrovat, řeknete si a budete hledat úlitby obecnému vkusu. Nejsou. Deska není lépe čitelná ve smyslu průzračnějšího zvuku a hladších aranžmá, pořád se pracuje s tím noiseovým příkrovem, kdy nástroje jsou rozvrzané jako stará židle a poslední nevyčištěný kvér před příjezdem první železnice, ležérnost je hravě překonávaná dandyovskou nadsázkou a černým feelingem. Taky prvky prvních domorodých rokenrolů a country music vystupují nečekaně nezahleněné, deska má podivnou, neznámou atmosféru a hudební výraz, v němž se každý nástroj vynořuje stejně nečekaně jako zaniká, co je více jazzy? Singly. You Should Be Ashamed, snad že má rádiovou stopáž, snad že se pracuje s ženskými backvokály, což není zrovna strategie typická pro Gallon Drunk. Ploužák nemá místo pro nějaké extravagantní výboje a přímočarou náladu vhodně narušuje zrychleným tempem, jako když ti pusina drcne do stolku a padající řasou řekne: vaše káva. Příjemná, koncentrovaná miniaturka, dramaturgické osvěžení, ale pravý opak druhého singlu Bedlam. Nejdelší song znamená dancefloor dick, večer kulminuje a ve chvíli, kdy se punk bluesový majstrštyk dostane k velké díře splynutí, ozve se i saxofon, hammondy zatahají za rukáv a řek034

nou hele, padají ti kalhoty, ve společnosti uvolněných mravů je cvikr redundantní pomůcka. From the Heart of the Town je více rockabilly, více country a více americká, ale tu Madison Square Garden si stejně představit nedokážu. Nemůžu pořád najít to přirovnání, nejstarší standardy v podání Morphine a ty jen jako podkres ke striptýzu Lydie Lunch? Swamp rock se rychle rozšířil, cajun i kreol reaguje, jsem mestic nebo mulat, ale jedno je jisté: rock’n’roll se nedá zpívat francouzsky, to leda ty naše lidovky, tohle chce nový jazyk a tím pádem i nová jména. Ale chytře: z Terryho Genea DeRouen se stává Gene Terry, Robert Charles Guidry si do prachu ulice píše Bobby Charles a Elwood Digas zase Bobby Page. Větší šance ke hraní, více zisku. Jestliže nejstarší povolání na světě je prostituce, promotion musel vymyslet první pasák. Doba, kdy se pop rovnal rock. LEGACY

Nejraději mám desku Black Milk (1999). Je tam nejvíc cajdáků a slaďáků pro mrtvé duše, zdá se to nemožné, ale takřka schází vypalováky, ty cejchovné. Navíc začínají trackem, který je postavený na elektronické smyčce, podbarvené ženským vokálem, červánky jsou éterické a svalový třas znamená epilepsii, jiný song je nazpívaný ženským sborem, sugar isn’t sweeter. Taky je tam silná trojka At My Side, Prostitute, Hypnotised. A jeden moog instrumental. Ve tvorbě Gallon Drunk netypické album, plné zámlk, instrumentálních pastí, pomalých temp a lamentací. Protipól poslední The Rotten Mile (2007). Dědictví pohanů, mrtvá kožka hudby a v ní dýmající strašidlo, šaman zavřený v cizí bytosti, napojený na prvotní zdroj všeho. Diktát pro první třídu? Bylina, býk, přibyfuck, všechno v jednom. Chuck Berry na kůlu Faust, víkendoví srdcerváči tomu říkají The Birthday Party. Ale s poslední deskou The Rotten Mile (2007) je to ožehavější. Jednak to byla vstupní brána, jednak je nejdokonalejší. Jenže co s takovými deskami, našel jsem si holku, co má několikrát přešitej ksicht a vložky prej dole, nahoře i někde uprostřed, liposukce není vada, ale zombiecká nutnost, zuby si čistím několik minut denně, a když vyhlížím biomechanickou budoucnost, nemůžu ohrnovat nos nad silikonem, moderní materiál, současná technologie. To byl žert. The Rotten Mile je všechno jen ne nablýskaná kráska, co má chromovanou vagí-

nu. Spíš je toho neuvěřitelného tahu až moc, takhle: nemusím mít do detailu propracované desky, kde se nápad přebíjí nápadem a energie je víc než v dostavěných Dukovanech, ocením hrbolatou desku, která má vyloupanou kočičí dlažbu a dlouhou drblou uličku podivné psychedelie. Z The Rotten Mile stříká to, co si každý jejich fanoušek přál odjakživa. Aby natrhli prdel Caveovým kapelám, aby chytili ten barový smell rokenrolového šansonu, vyloupli mu játra a vypili je do dna. Pak se v půlce devadesátek dostal James Fraser Johnston na zkušenou k The Bad Seeds (aby v novém miléniu nahradil Blixu B.) a když se vrátil, věděl všechno, co potřeboval. Vlastně toho věděl víc, takže něco ještě pošeptal Caveovi a ten zasel podivnou bytost Grinderman. Deska The Rotten Mile je přesně ten případ a při prvním poslechu nahrávky si říkáš: ty krávo, tohle musí být naživo jízda jako blázen. Divokost se dá vyjádřit jako punková, ale to krademe prodané, zatímco Gallon Drunk servírují neuvěřitelnou, horečnatě vyhoněnou sadu původních songů. Ještě pořád si zvládnou uchovat chladnou hlavu barových rváčů, ještě stále jim obleky padnou jako ulité, průhledem koukají do zvrhlé místnosti Gogol Bordello, kde se to hemží šílenstvím, popem a šaškárnou. „Autopsy results accrue the revulsion as they compound the puzzle: Suarez was dying of AIDS, but the pathologist is unable to determine how she had contracted HIV. Then a photo, supplied by a former Parallel hostess, links Suarez to Roatta, and inquiries at the nightclub reveal her vile and inhuman exploitation.“ Ale v poklidu. Gallon Drunk jsou navzdory názvu i směrodatným vlivům lidští, jakkoliv je jejich jazzy noise blues rocková jízda temná, give me back what’s mine. Jenže to by chtěl každý.

who will be my witness? who will be left behind? who now here among us, upon this rotten mile? I’m tired, wasted, and buried alive on this rotten mile FULL MOON 10


ST/WED 20.30

9. 3. 2011 LUCERNA design hank@killthedadies.com www.sandstudios.cz

MUSIC BAR Vodičkova 36 Praha 1

Předprodej: sítě Ticketpro, Ticketstream, Ticketportal a pokladna Lucerna Music Bar

22.1.2011 15:49:35 design www.sandstudios.cz

bsn2011-inzFM.indd 1

dsmacku.com FULL MOON 10

lucerna.musicbar.cz

scrapesound.org 035

Desky Black Mountain v ČR distribuuje Day After Records - dayafter.cz


Hidden Orchestra 2010, EDINBURGH, UK nu-jazz, downtempo, instrumentÁlNÍ, electroniKA, future jazz 2010 Night Walks. Tru Thoughts. 01.03.2011 PALÁC AKROPOLIS. PRAHA. TEXT JARDA PETŘÍK FOTO ANNE STESON

Cinematic Orchestra už nejsou, co bývali. Což není žádná novinka. Jejich přeměnu v „Coldplay future jazzu“ na poslední desce Ma Fleur z roku 2007 mnozí hodně dlouho a zhluboka rozdýchávali (a mnozí dodnes nerozdýchali). Bylo by nefér shazovat všechnu vinu na Patricka Watsona, nicméně Fontella Bass je jen jedna a vokál typu Chrise Martina se přeci jen hodí víc do melancholického zvuku kytar než do dechovými nástroji a rozmáchlými bicími obklopené jazzové moderny. Která už navíc, nebudeme si nic nalhávat, ve skladbách ze čtyři roky staré řadovky výrazně napadala na jednu basovou nohu. Ti z vás, kteří se musejí vracet k deskám Cinematiků z přelomu tisíciletí a marně čekají na podobně laděnou nahrávku, jež by v sobě obsahovala všechny ingredience, kvůli kterým se Cinematic Orchestra stali jednou z nejznámějších akvizic labelu Ninja Tune, mají konečně vystaráno. Stačí vyměnit slovo Cinematic za Hidden a problém je vyřešen, případ uzavřen. Po jediné vydané desce je odvážné přijít s tvrzením, že „filmový“ orchestr bude v následujících letech vystřídán orchestrem „skrytým“, nicméně všechno tomu nasvědčuje. Lepší nahrávku v katalogu značky Tru Thoughts s releasem v roce 2010 totiž nenajdete a po novém albu Cinematic Orchestra zatím ani vidu ani slechu. Hidden Orchestra mají se Cinematic Orchestra společný nejen název a prezentovaný 036

hudební styl, ale také postavu šedé eminence, která je tatíčkem zakladatelem i hlavním skladatelem filmového, respektive skrytého orchestru. Řečeno jazykem matematika, Cinematic Orchestra rovná se Jason Swinscoe a Hidden Orchestra rovná se Joe Acheson. Od čehož už není daleko k tezi poslední, a sice že Joe Acheson je nový Jason Swinscoe. Oba jsou multiinstrumentalisté s láskou ke starému jazzu a slabostí pro rytmické sekce, oba jsou otevření aktuální elektronické produkci se schopností ukrývat ji do bohatých aranží klasických nástrojů, oba jsou určitým způsobem propojení se Skotskem... Tvorba jejich „orchestrů“ má mnoho společného a podobného nejen díky souhře náhod a konstelaci hvězd. A to by se dalo označit jako jediné možné eventuální minus desky nazvané Noční procházky – místy až přílišná zaměnitelnost s ranými Cinematic Orchestra. Díky tomu, že na Night Walks do sebe všechno dokonale zapadá, odpustíte Achesonovi i nějaké ty klišovité field recordings, které už před více jak dekádou zprofanovaly všemožné chilloutové kompilace typu Café del Mar nebo Buddha Bar. Jinak je debutová nahrávka Hidden Orchestra až podezřele bezchybná. Od úvodního tracku Antiphon (který se z reálných nahrávek deště na závěr promění v regulérní bubenicko-perkusivní bouři) až po závěrečnou downtempovou kontemplaci na piano Undergrowth (jejíž atmosféru dokresluje pro změnu ptačí zpěv ve zvolna vysoušené promoklé krajině) nedává Night Walks důvod k tomu, aby posluchač během téměř šedesáti minut použil byť jen jedinkrát tlačítko skip. Joe Acheson umně pracuje s obměnou nálad

a temp – pomalejší, k trip-hopu odkazující skladby střídá se svižnějšími a energičtějšími, přičemž hlavní slovo mají především dvě bicí sestavy, jež obsluhují Tim Lane a Jamie Graham. Právě ty vtiskují, ve spojení s aranžérsky vyšperkovanými melodiemi a s detailně, precizně umístěnými samply, kompozičně chytře vystavěným písním Hidden Orchestra silný náboj a neotřelý zvuk. Celou deskou navíc (někdy zřetelněji, jindy méně) prolíná filmová atmosféra, která graduje v úchvatné pětiminutovce The Windfall. A přestože 222. release labelu Tru Thoughts často připomene jazzem ovlivněnou produkci nejednoho slavného jména z labelu Ninja Tune (Amon Tobin: Tired And Awake, Bonobo: Undergrowth, Jaga Jazzist: Dust, Cinematic Orchestra: Footsteps se skvělou Julií Biel, jejíž vokál mimochodem nemůže nepřipomenout Fontellu Bass), jako celek působí koherentním dojmem. A co je důležité, dokáže s až ohromující jistotou posluchače přesvědčit, že se mu dostává něčeho zcela originálního a jedinečného. Což je lež jako věž, protože v nu-jazzu/future jazzu (nedej bože downtempu) už bylo všechno dávno vymyšleno. Soudě dle pozitivních kritik, kterých se projekt Joe Achesona dočkal od všemožných hudebních periodik až po samotnou BBC (a která snad všechna do jednoho neopomněla zmínit jistou analogii s tvorbou Cinematic Orchestra), Hidden Orchestra hned svým debutem Night Walks výrazně zasáhli na poli studiových nahrávek do dříve posvátného území starších bratří cinematických.

Let’s jazz!

FULL MOON 10


FULL MOON 10

037


GOLDIE *1965, Staffordshire, UK ElectroniKA, Dance, LegendA, Drum’n’bass, Jungle, METALHEADZ, DJ ZKUSTE DESKY 1995 Timeless 1999 Ring of Saturn 11.03.2011 MATRIX. PRAHA. TEXT PAT&MAT FOTO PRESS

Jo a to... přijede Goldie. Věděls to? Nekecej. PAT V březnu do Matrixu. Bude to velký, ne? MAT Ty koxo, do Matrixu? Tak Goldie je legenda, žejo, to bude velký. Ale nevěděl jsem to. Kdo to pořádá? Chceš to napsat? Akorát on už asi dva roky vůbec nic nedělá. Jenom občas hraje. Možná něco o Metalheadz nebo... Leda by se to napsalo jakože s kým vším chodil. PAT A s kým chodil? MAT Třeba s Björk, žejo. PAT Fakt, jo? Je to ten, co hrál vloni na Meltu úplně ožralej, s těma zlatejma zubama? MAT Jojo, to je von. PAT Ten byl náhodou vtipnej. SERVÍRKA Dáte si ještě něco? MAT Kafe s pivem. PAT Piješ kafe s pivem, jo? MAT To víš, pivo si samotný nedám, ale s tím kafíčkem je to jiná. PAT S kým ještě chodil ten zlatozubec? MAT Už nevim. S ňákejma modelkama... PAT Hm. To se asi nedá. Proč nic nevydává? MAT To nevim. Ale víš co? Nemusím letos na Primaveru! PAT Nepojedeš do Bercelony? Proč? MAT Protože Pulp hrajou letos i na Meltu! PAT Jo, viděl jsem... Pulp a ještě strýc. MAT Jo, ten podruhý. Ale PULP! COMMON PEOPLE!!!! Chaa chá! PAT Hm. Já je uvidím na tý Primaveře. On je totiž ve stejnej termín jako Melt! taky Colours of Ostrava a tam letos asi budu muset. Ale Skinnera bych chtěl vidět. To zas jo. MAT Počkej, na Melt! pojedeš, to ti povidám. PAT Oasis byli boží, viď... MAT No a kdo teda hraje na Colours? PAT Nemůžu říct, ale bude to velký. MAT Na to se vykašli! I want to sleep with common people, jachaá! PAT

MAT

PAT

In that case I’ll have a rum and coca-cola. 038

FULL MOON 10


040

FULL MOON 10


FULL MOON 10

041


042

FULL MOON 10


LABEL: ANTICON TEXT PROF. NEUTRINO FOTO David P. Madson/ Yasamin Holland

Přišli v době, kdy byla hiphopová scéna rozmělněná v MTV omáčce, vydělávala miliony dolarů, ale postrádala nefalšovaný drive a příliv spodních protiproudů. Ztratila naléhavost prvních alb polit-agitátorů Public Enemy, pouliční provokaci Beastie Boys či zkouřené přítmí Cypress Hill a zůstala jen pozlacenou karikaturou siláckých gest prodavačů cracku a ošperkovaných pasáků s usmolenou gangsta hantýrkou, ovlivňující americký hudební průmysl, nikoliv však už hudební vývoj. OSM STATEČNÝCH ANEB REVOLUCE Z BAY AREA

Roku 1997 se usnesla jednotka osmi neklidných mladíků, že dají dohromady volné sdružení raperů/producentů, které bude akceptovat kodex DIY a společně vydají vše, co nebude odpovídat hiphopovému tradicionalismu, ze kterého jim už dávno bylo šoufl. I když obývali podobné území, vyjadřovali se odlišnými prostředky. Mít v názvu ANTI a s mravenčí vytrvalostí si prokopávat cestu ven, může přinášet plody. Středisko revolucionářů bylo lokalizováno

v oblasti Bay Area, přesněji v městečku Oakland. Tedy v oblasti amerického západního pobřeží (13 km od San Francisca) s vysokým počtem hispánské populace, kde většinu roku vládne příjemné klima a není moc času na deprese. Paradoxně to byla vždy líheň avantgardních hudebních výbojů, které posléze obletěly jako bumerang zbytek Ameriky. Sympatická guerilla mladých hiphopových nadšenců a advanced poetiky, zhmotněná v Anticonu, nakonec našla svou ozvěnu v labyrintu hudební scény. Stali se předzvěstí nové vlny, tzv. indie hip hopu.

všechno mohlo jen stěží fungovat. Parta byla pohromadě. Cíl byl jasný: za společný peníz vydat co nejvíce desek v nejkratším možném čase a ukázat světu, co jsou zač. Volné sdružení společných vlastníků bez hierarchie či šéfů. Každý měl právo veta, všichni rozhodovali o tom, co se bude vydávat a co ne. Kdo vydal své album u jiného labelu, musel odevzdat 50 % výtěžku na účet mateřského Anticonu. Tak zněla přísná, avšak bratrská pravidla. HIP HOP PRO POKROČILÉ

Zcela na počátku stála dvojice iniciátorů: Sole (Tim Holland) a Pedestrian (James Brandon Best), kteří Anticonu vdechli život a dali jméno. Pak už to šlo ráz na ráz. Přidali se další solitéři graffiti věku: Jel (Jeffrey Logan), Doseone (Adam Drucker) a Alias (Brendon Whitney) ze spřízněného projektu Deep Puddle Dynamics. Netrvalo dlouho a na západní pobřeží dorazili i zbylí členové, vzděláním studenti umění: Odd Nosdam (David Madson) a Why? (Yoni Wolf ). Zbýval už jen asi nejméně známý, leč neméně důležitý článek pro chod labelu: Baillie Parker, člověk zběhlý v hudebním byznysu s manažerskými sklony, bez kterého by to

Osobitá vize netradičního hip hopu byla definována na prvních kompilacích z roku 1999. Anticon Presents: Hip Hop Music for the Advanced Listener a Anticon Presents: Music for the Advancement of Hip Hop, které sdělovaly zcela jasné zaměření – být a priori přelomovým počinem a hudebním manifestem, přicházejícím s radikálním odlišením od zbytku scény. Pokračováním byla další sbírka tracků, zveřejněných pod názvem Anticon Giga Single (2001), která o tehdejších úmyslech vypovídá asi nejvíc. Všiml si jich i velký průkopník hiphopové abstrakce DJ Krush a přizval je k „hostovačce“ na svém album Shinzou.


Odkojeni hip hopem a indie rockovou scénou, používají výdobytky samplingu a náročnější rýmy. Nešlo tolik o dokonale vytříbenou flow, ale o verše, které mají tah, nikoliv prázdné fráze a reklamní slogany protékající myslí jako kolabující neurony. Jejich texty byly víc než pouhé rýmovačky pro potěchu adolescentů v tričkách basketbalových týmů. Byly to příběhy pro pokročilejší publikum, hledající možná východiska. Solitérní a outsiderské, ale o to hloubavější a z dlouhodobé perspektivy vděčnější posluchačské zázemí. Na samém úsvitu se jejich cesty protnuly s rozvědkou podobně laděných hip hoperů ze sousedící Kanady. Tyto dvě geograficky vzdálené, avšak myšlenkově propojené platformy začaly záhy kooperovat. Byla to partička okolo Sage Francise, famózního country vypravěče Bucka 65 a instrumentálně založeného chlápka, který si říká Sixtoo. Sage Francis v té době rozjížděl nezávislý label Strange Famous Records, na kterém vydává kvalitní porce alt hip hopu dodnes, ale to už je jiná kapitola. Jemu i Buckovi 65 vyšla na Anticonu řadová alba (Personal Journals, Man Overboard), která slibně rozjela jejich strmou kariéru vně žánru. Jak už bylo řečeno, nikdo nebyl oficiálním kápem, přesto někteří členové „ústředního výboru“ Anticonu byli o něco viditelnější a hlavně byli více slyšet než ti ostatní a stali se tedy nevyhnutelně „předáky“ a tahouny. Plynulo to z jejich neutuchajícího workoholismu a účasti na nesčetných kolaboracích s dalšími členy klanu, přelévajících se do nových a nových koexistenčních konstelací a inspirativních buněk. SOLE: JEZDEC APOKALYPSY

Mezi ty, kteří vyčuhují minimálně o hlavu výš, patří zrzavý vousáč s vzezřením jižanského sedláka, Tim Holland s pseudonymem Sole, kázající světu své apokalyptické vize rychlostí kulometné palby. Slovo je zbraní. Jako hlavní iniciátor zastává od počátku radikální postoje vůči establishmentu a od debutu Bottle of Humans (2000) nevybíravě komentuje všudypřítomná sociální témata. V metaforách a sarkasmem prodchnutých textech se nevyhýbá žádné ožehavé problematice dnešního postkapitalistického světa. Alba vydává jak pod značkou Sole, tak pod hlavičkou alter ega mansbestfriend. Jeho poslední známou spoluprací je projekt Sole & The Skyrider Band. Společné eponymní album z roku 2007 a ná044

sledné Plastique sice ukuchtili pro jiné labely, ale duch Anticonu zůstal přítomen. Psychedelický sound s emotivně naléhavou koláží verbálních glos a temných obrazů postapokalyptického světa je zde dohnán do krajní podoby. Příznivci Dälek si přijdou na své, i když Sole je, co do využití samplovaného materiálu, daleko eklektičtější a vynalézavější, protože čerpá z nejnepředvídatelnějších zvukových fondů od opery po country. Skrumáž deformovaných popkulturních vzorců za doprovodu živého bandu je sugestivním atakem na nervovou soustavu. O to překvapivější bylo jeho prohlášení z ledna minulého roku, že opouští mateřské lůno Anticonu. Nešlo o žádné vzájemné půtky či nedorozumění, rozchod proběhl bezbolestně. Zkrátka měl chuť vydat se po třinácti letech vlastním směrem. Dost mo��ná ho i přestalo uspokojovat současné směřování labelu, pomalu upouštějícího od názorové radikality.

Stal se rovněž aktivní součástí dnes už neexistujícího best of sdružení producentů Anticonu cLOUDDEAD, ale hlavně je frontmanem družiny obskurních muzikantů, společně vystupujících jako Subtle (ti jsou však upsaní Lex Records). Své party si odrapoval na albech DJ Krushe, Prefuse 73, Aesopa Rocka a mnohých dalších fenoménů indie hip hopu. Rovněž se mihnul v tracku How U Feelin? na albu avantgardního principála Mikea Pattona Peeping Tom. Skoro by se chtělo říci, že za vším, co se děje v tomto odvětví, hledej „štempl“ Doseone. BOŽÍ TŘINÁCTKA

Mezi největší „majstrštyky“ Anticonu patří koprodukční projekt 13 &God, ve kterém se členové Themselves spojili s čelními protagonisty německého indie labelu Morr Music The Notwist, a přivedli na svět zřejmě jednu z nejpůsobivějších nahrávek poslední dekády, vzájemně propojující zdánlivě diferentní přístupy k hudbě. Vznikl tak soundtrack k existenciálním meditacím nového tisíciletí.

DOSEONE: V MASCE KLAUNA

Druhým nepřehlédnutelným tahounem je bezesporu největší chameleon Anticonu, rodák z Idaha, Adam Drucker, vystupující pod aliasem Doseone, Dose One nebo jen Dose. Jeho záliba v klaunských převlecích, hamletovských lebkách, maskách a rudých oponách dává vyznít divadelně gradovaným shows. Ironie plný „tenor“, leckdy ekvilibristicky odsypávající v staccatovém tempu, jindy zas hrozivě nakřáplý, je jasným poznávacím rysem všech alb, včetně těch, na kterých se vyskytl byť jen několika krátkými „štěky“. Vládne širokým hlasovým rejstříkem, občas se pouští do nepředvídaných vokálních dobrodružství a ironicky glosuje svá témata s drzostí dvorního šaška. Když se mu zachce, vydá na vlastní náklady experimentálně elektronické album (Skeleton Repellent). Jindy se naopak spolehne jen na svůj hlasový fond a dovednost freestylové improvizace, od které se kdysi odrazil, a vydá album mluveného slova (Soft Skulls). Když si prohlédnete jeho diskografii, zjistíte, že je zdaleka nejpilnějším členem kolektivu a výčet kolaborací by zaplnil hezkých pár řádků. Od počátku spolupracoval se svou pravou rukou a beatmakerem Anticonu Jelem pod hlavičkou projektu Them, který postupem času zmutoval v dnešní Themselves. Takto vydali několik znamenitých alb, od The No Music (2002) po CrownsDown (2009).

Název celého projektu evokuje křesťanské téma dvanácti apoštolů – číslo 13 představuje Krista. Fenomén Boha, obsaženého v třináctce, ale zároveň od ní odděleného, udává konotace k mystériu kabaly. Toto religionistické téma v sobě skrývá různé filozofické, spirituální a existenciální myšlenky, dotýkající se každého jedince, který se pod nátlakem lidského vědomí musí zákonitě setkat s otázkou konečného údělu člověka. Existencialismus a intimita, hraničící se sebevražednými úmysly, zaobalená do melancholické písničkářské formy s rytmickými elementy hip hopu asi nejvíc připomíná trip-hopový spektákl bristolské scény z přelomu let devadesátých. Najdeme zde i jednu z perel nezávislého písničkářství Men of Station, singlovou baladu o ztrátě vlastní identity, ve které Doesone vystupuje v převleku anděla s ustřiženým křídlem. ...AND OTHERS (NA VÝSLUNÍ)

Ne že by zbylí členové byli méně účastní chodu věcí, nicméně tím, že se Alias a Odd Nosdam od začátku přikláněli spíš k instrumentálnějším formám hip hopu, nebyli z principu tolik na očích jako frontmani Sole a Doseone, metající překotné salvy rýmů do publika. Odd Nosdam se soustřeďuje na experimentální textury, někdy i bez rytmické složky, a jeho tvorba na albech Burner (2005) nebo na zatím poslední řadovce T.I.M.E. Soundtrack (2009) se blíží filmové hudbě. Z glitchově rozostřeFULL MOON 10


ných ploch rozjíždí své slow tracky do melodických až rockově gradujících struktur a zase zpět. Pikantní sound je čitelný až po proniknutí skrze několikanásobné hlukové vrstevnice. Lví podíl měl i na produkci již zmiňovaného alba „generála“ Pattona Peeping Tom, které se paralelně objevilo na Ipecac i Anticonu. Alias, původně jazzový bubeník a kostelní varhaník z Portlandu, vytváří na hip hop nezvykle meditativní díla až edukativního charakteru. Pod táhlým, snově ambientním řečištěm volně plynoucích melodických ploch bublají komplikované nervní beaty. Na albu Brookland/ Oaklyn (2006) si přizval éterickou zpěvačku Tarsier a předtím na Lillian (2005) svého bratra Ehrena, hráče na dechové nástroje, aby vytvořili podmanivý amalgám vážné hudby v konstelaci s „polámaným“ downtempem. A co Why?? Ten měl naopak vždy daleko blíže k rockovějšímu pojetí hudby, a tak to nakonec dotáhnul se svým triem až k neotřelé směsici freak folku a indie popu. Úspěšná alba Alopecia (2008) a zatím poslední Eskimo Snow (2009) patří rozhodně k tomu lepšímu, co kdy Anticon vydal, a v současnosti patří k nejvyFULL MOON 10

hledávanějším akvizicím stáje. Jiná tvář labelu, Pedestrian, se po albu UnIndian Songs poněkud vytratil, přestože z jeho pera vzešel jeden z největších hitů Anticonu – The Toss & Turn, který neztratil tah ani dnes. Další zásadní jméno současného Anticonu je Martin Chavez Dosh z Minneapolis, vydávající pod zkratkou Dosh. Jeho desky, ať už mám na mysli Pure Trash (2004), Triple Rock (2007) nebo loňské Tommy, mají téměř jazz-rockový náboj, těžící ze zkušenosti bubeníka. Roztěkané instrumentálky se rošťácky pohupují sem a tam v „beckovsky“ laděné instrumentaci. Sborový zpěv rozechvívá náladotvornost nedělního odpoledne v zasněných vibracích. Zvonivé zvuky a přelévající se plovoucí groovy. A pak je tu ještě šikovný producent Telephone Jim Jesus, který dlí ve stínu, leč jeho alba jsou vždy vítanou událostí. Dříve aktivní Passage přesídlil do Evropy a spolupracuje s kdekým, ale už mimo mateřský label. Zajímavým počinem je i Bike for Three!, projekt kanadské (dnes už) legendy Richarda Terfryho (Bucka 65) a belgické producentky Joëlle Phuong Minh Lê (Greetings from Tuskan), kteří se sešli na opu-

su More Heart than Brains (2009). Na výsluní hvězdy Anticonu se ohřívá i generace netradičních písničkářů, kombinujících retro shoegaze s elektronikou, jako SJ Esau a Bracken nebo zvukoví experimentátoři operující v teritoriích electro a glitch estetiky Serengeti & Polyphonic, Baths či Tobacco. O nich někdy příště. Čas běží jako bláznivý a z revolucionářů se stala známá jména. A z Anticonu zavedená značka kvality, která si to svoje už možná odkroutila a teď se čeká, kdo převezme štafetu a posune ji zase o kus dál.

Vše se navrací v cyklických formacích, nabývajících lehce odchylných podob, aby vytvořily do nekonečna směřující spirálu permanentní revoluce... 045


...AND YOU WILL KNOW US BY THE TRAIL OF DEAD 2010 TAO OF THE DEAD. Richter Scale/Superball. TEXT AXE FOTO TARGET PRESS

„Hele, hlavně se nauč Caterwaul, ať víš, co zpívat, až si pro tebe přijde.“ Řeč byla o skladbě z desky Worlds Apart, resp. jejím živém provedení, v níž jeden z frontmanů texaské kapely ...And You Will Know Us by the Trail of Dead Jason Reece pravidelně míří mezi publikum, které pak terorizuje snahou o jeho aktivní zapojení. Ne vždycky se mu to podaří podle představ, které hezky promítli třeba do videoklipu stejné písničky. A že jsem pár jejich koncertů už viděla... A Caterwaul umím nazpaměť. Není to fikce? Chtěla bych to někdy zažít. Je pozdě? Nebo mám jenom smůlu? Pokud se nestane zázrak na poslední chvíli, aktuální evropské turné ...Trail of Dead Českou republiku mine. Absentovat nebudou poprvé a asi ani naposled a není se co divit. Poslední vystoupení v Roxy na jaře 2009 bylo z hlediska návštěvnosti tristní (což nepobaví kapelu, promotéra, klub a nakonec ani fanoušky) a bohužel ani předchozí dva tuzemské koncerty (v roce 2005 a 2007) nebyly z různých důvodů klubovými záležitostmi roku. Přitom kapelu, která by si to zasloužila víc než ...Trail of Dead, abyste pohledali.

mainstream pro nezávislé a vlivné hudební servery; málo arty pro pozéry a zároveň příliš arty pro publikum, lpící na punkových a hardcore kořenech. Moc arty, málo arty a máte to. Nejdou zařadit do žádné z hudebních škatulek, mozek kapely Conrad Keely je extrémně talentovaný všemi myslitelnými směry, pročež také hyperaktivní, a ve zbytku kapely jde do jednoho o instrumentálně zdatné hudebníky. Nedostatkem důvodů, proč paběrkovat na okraji zájmu i úspěchu, ...Trail of Dead nikdy netrpěli. Evil will always win because good is so fucking stupid. Upřímně, taky bych si ...Trail of Dead nevzala na pustý ostrov, pokud bych měla do konce života poslouchat jedinou desku. Možná Worlds Apart, jenom možná – zato i za cenu vyloučení z Pitchforku. Jinak ale žádnou obsesí nevládnu. Mám doma jenom jeden vinyl a nikdy jsem si nekoupila ani jedno tričko, dvakrát jsem byla na jejich koncertě zadara. Ale! Jednou jsem na ně jela 900 kiláků do Itálie v autě plném střelených fanoušků Tool a textem skladby Mistakes and Regrets bych si klidně nechala potetovat záda. No, snad by stačil úryvek textu na žebra, přece jen má pět slok a ještě se tam musí vlézt Morrissey. #1

Ani s novou, sedmou řadovkou Tao of the Dead se jejich postavení a situace příliš nezmění. Nezhorší, ale definitivně ani nezlepší. Hudební byznys je svinstvo, náklonnost posluchačů vrtkavá a zdaleka ne každá voda nakonec steče dolů a ne každá Stázina si vezme za muže Kubu. ...Trail of Dead si jdou už léta – s vědomím kamenitosti a trnitosti – tvrdohlavě svou vlastní cestou, nejnevděčnější možnou: moc pop pro fanoušky tvrdé muziky, příliš tvrdé a divoké pro popaře; moc chytré pro idioty a příliš banální a primitivní pro intelektuály a nerdy. Moc indie pro rádia a moc 046

V červnu roku 2005 k nám ...Trail of Dead zavítali poprvé. Začínala jsem psát pro server Freemusic a jelikož šéfredaktor Oves byl do týhle kapely blázen (nejen proto, že Reece vypadá jako jeho dvojče), pozornosti mi neunikla, i když jsem tehdy byla ještě relativní tele a ve skutečnosti jsem nerozuměla, proč je tehdejší novinka Worlds Apart „přijímána rozporuplně“. Tehdy ještě z Rock Café nechtěl nikdo udělat kasíno, takže to byl jeden z nejagilnějších pražských klubů (přestože po technické stránce neustále kritizovaný), a pro mě byl každý výlet do Prahy malým svátkem. Je FULL MOON 10


FULL MOON 10

047


to bezmála šest let, takže si nepamatuju každý detail, ale: nekonečný guestlist (ze všech lidí, které jsem potkala, si koupili lístek tak tři), příšerný zvuk a k tomu nelidsky nahlas, totální chaos na podiu i před ním, vedro a spousta zpocených triček a destrukce jedné ze dvou sad bicích. Tyjátr, ale sympatickej. Přestože řad fanoušků, kteří se nechali strhnout, nebylo málo, dojem z koncertu zůstal z různých důvodů u mnoho přítomných kdesi na půli cesty. #2

Jsem přesvědčená, že povšechné zklamání z koncertu a směr, kterým se ...Trail of Dead začali s albem Worlds Apart ubírat i ve studiu, způsobil, že si na jejich další český koncert uprostřed léta 2007 našlo cestu o dobrou polovinu míň lidí, které navíc rozmělnil rozlehlejší sál Roxy. Nebyl to moc hezký pohled. Já jsem v mezičase ušla dlouhou fanouškovskou cestu, takže jsme ještě před tímto trpkým výjevem na jaře vyrazili do Vídně. Srovnání se pochopitelně nabízí jak s prvním zažitým koncertem, tak i s tím nadcházejícím, a musím s politováním konstatovat, že vídeňská zastávka, ačkoliv měla do dokonalosti (klipu Caterwaul) daleko, přebila zážitek z obou českých dohromady. Zejména zvukově, potažmo technicky, ale především lidma okolo. Fanoušci se jim říká. A to z rakouského, resp. německy mluvícího publika nejsem zrovna na větvi. Na druhou stranu, kreténi jsou všude a i v Praze jsem zažila desítky lepších koncertů než kdekoliv jinde. U ... Trail of Dead ale měla Vídeň navrch. „A buďme upřímní, podle toho to v Roxy taky vypadalo. Lidí pomálu, snad Sedmička by tomu tentokrát slušela (nedalo by se tam dejchat a někdo by zřejmě umřel, ale co). Ale zase by se tam nevlezli ti sráči se dvěma bicíma a klávesama, žejo. Tak bude aspoň lepší zvuk, uklidňovala jsem se, ale pravda je, že při otvíráku se mi chtělo spíš brečet, než tleskat. A co hůř, oni do těch prvních skladeb nasadili The Rest Will Follow a to už bolelo fest. Keelymu jsem rozuměla jen po paměti a ani o nějakém instrumentálním vyvážení nemohla být řeč. Postupem času zvukař naštěstí trochu vyměkl a zbytek koncertu tak byl slušnej standard, hezkej večer.“ Pamatuju si to jako včera. Vracela jsem se o den dřív ze Szigetu v Budapešti jen kvůli nim a nemálo známých si klepalo na čelo. Nelitovala jsem. Náš současný londýnský dopisovatel a t.č. rezidentní fanoušek v Praze byl Reecem donucen odezpívat Caterwaul, jejíž slova samozřejmě neznal, zahráli Another Morning Stoner, Totally Natural, Will You Smile Again? 048

i It Was There That I Saw You a v přídavku ještě Mistakes and Regrets a The Summer of ’91.

s přehledem předvedli, zač je toho prvoligový headliner.)

Pak jsme se hrozně opili a byl to nejlepší koncert roku, i když ve skutečnosti nebyl ani omylem. Když na to teď vzpomínám, jediné, co funguje na koncertě ...Trail of Dead vždycky, bez výjimky a perfektně, je dvojitý džinnantonnyx. Nejsem si jistá, co to vypovídá o kapele, ale rozhodně se dá říct, že byla skvělým soundtrackem k ne docela marné životní etapě.

#4

#3

Jak jsem psala, že si kamarádi občas klepou na čelo a že jsem na ...Trail of Dead jela devět set kilometrů kamsi do Itálie, situační průsečík nastal ani ne měsíc po letním koncertě v Roxy. V Bologni se konal festival jménem Independent Days, jemuž headlinovala svatá dvojice Tool a Nine Inch Nails. Nic proti nim, chraň mě ruka páně, a ostatně obě kapely to tam příkladně srovnaly se zemí, ale jelikož šlo o fesťák, přicmrndávaly tam další více či méně vítané a významné partičky, což v tomto případě zahrnovalo Maximo Park, Hot Hot Heat, Billy Talent, místní Petrol a ...Trail of Dead. Asi si dokážete představit, jakou ostudu si tam před tisíci (výhradně) NIN a Tool fanoušky tyhle lopatické kytarovky trhly a jaká to byla šílená čtyřicetistupňová potupa a katastrofa. Dodneška mi cukají koutky, když si vzpomenu na pohledy lidí, sledující jediné dvě akční osoby v jinak statickém davu při odpoledním vystoupení ...Trail of Dead: jeden ožralý Amík a holka s nápisy černou lihovou fixou na předloktí. Fuck Tool I say! na pravém a Fuck Nine Inch Nails I say! na levém. ...Trail of Dead situaci vzali s humorem a z celého vystoupení udělali děsnej cirkus. Jamovali v písničkách, natahovali je do neuvěřitelných délek, kopali si tamburínou, Reece v Caterwaul málem dostal po držce, když osahával hlavy nakrknutých fanoušků, čekajících na Tool v prvních řadách, všechno to bylo hrozně rozeskřípaný a hrozný a hrozná legrace. Jsem si jistá, že když Keely vzkazoval publiku „I hope you’re burning down there in hell, just like we are up here,“ nemluvil o počasí. Myslím, že mu tam stejně nikdo nerozuměl. (Abych byla fér, Maximo Park a Hot Hot Heat dopadli ještě hůř, jelikož jak se večer schyloval k peklu, nikdo už na žádný indie blbečky zvědavej nebyl, což se dávalo najevo stále okatěji. A abych byla ještě férovější, Tool i Nine Inch Nails nakonec

Naposledy u nás ...Trail of Dead hráli předloni v květnu. Nemaje se čeho chytit, publikum rezignovalo zcela a do Roxy si našlo cestu jen pár desítek lidí, což ve finále zachraňovala hrstka asi pěti, sedmi exhibicionistů (mezi kterými jsem byla i já; tolik jsem se styděla za kapelu a Roxy, že jsem překonala i strach z toho, že zapomenu text Caterwaul), jimž kapela přihrávala výhradně hity staršího data. Dodnes mám někde schovaný setlist; z nové desky měly zaznít v hodinovém setu pouze dvě písničky a jednu z nich ještě v průběhu koncertu vyřadili. S kapelou jsme se pak potkali v holešovickém Crossu a víte, jak jsem psala, co se na koncertech ...Trail of Dead obvykle jako jediné vydaří na jedničku? Jo, afterparty. Aspoň nějaká jistota v tomhle podivném světě. * ...And You Will Know Us by the Trail of Dead se dali dohromady v první půlce 90. let v texaském Austinu, přičemž na počátku stáli Jason Reece a Conrad Keely, kteří si dodnes dělí nástroje, zpěv i frontmanské povinnosti a privilegia. Koncerty vděčí mnohé právě energii a charismatu obou vykuků, kterým „doprovodná kapela“ poskytuje spoustu prostoru. Parádní symbióza. Všem historkám o údajném vzniku kapely věří jenom idiot nebo špatný promotér; vymejšlet si pro každého novináře jinou „zaručenou informaci“ je kratochvíle, kterou se Reece, ale hlavně Keely baví od počátku. Pravda je taková, že na vzniku ...Trail of Dead zkrátka nic zajímavého ani netradičního není. Eponymní debut vydali v roce 1998. Šílenej bordel a špína a ledabylá snaha znít zároveň chaoticky a megalomansky epicky se roztomile vymkla z ruky, což přitáhlo pozornost labelu Merge Records, kteří o rok později vydali album Madonna. (K tomuto období se kapela o pár let později vrátila s nostalgickým povzdechem Goldheart Mountaintop Queen Directory, coverem Guided by Voices.) Přelom tisíciletí byl pro ...Trail of Dead stejně zásadní jako pro číslovky v letopočtu a release albové trojky uchystal major Interscope, který si od investice sliboval nemálo. V roce 2002 vychází Source Tags & Codes. Není jisté, komu kde přeskočilo, ale Pitchfork, narozdíl od vlivného kritika Roberta Christgaua (tento rozkol měl FULL MOON 10


být varováním), udělil desce absolutní hodnocení, 10.0. Pokud jste muzikanti na indie scéně, věřte, že se s vámi v takové chvíli zatočí svět. To je v pořádku, deska je to skvělá a ...Trail of Dead právem platili za jeden z nejlepších živých klubových zážitků. A co teprve Stázina a Kuba! Nemusíte být zrovna laureát Nobelovy ceny, aby vám došlo, kudy vede cesta z vrcholu. Na další vrchol? Jedenáct z deseti? Přesně dvě desky – zmíněná Worlds Apart z roku 2005 a o rok mladší So Divided – trvalo Interscope, než se nerentabilních ...Trail of Dead svou netečností definitivně zbavili. Poslední kapkou bylo společné britské turné s Audioslave, o kterém Keely později napsal písničku Eight Day Hell. Pitchfork se ze své momentální manýry vyspal celkem rychle a kapelu od té doby vysokým hodnocením nepodpořil (Worlds Apart za 4.0 a bylo vymalováno už napořád), Keely v rozhovorech neskrýval zklamání a hořkost, až jsem se divila, jestli mu to za to všechno pořád stojí. Opatrně a vlažně přijatou The Century of Self (2009) natočili za vlastní prachy a podle sebe, ale spokojenost se nedostavila. ...Trail of Dead posedmé, klapka, akce. FULL MOON 10

*Albu Tao of the Dead předcházel singl Summer of All Dead Souls. Tak to nás asi čeká veselé album, což. Keely si tradičně vyhrál s výtvarnou stránkou a obalem (k digipacku je připraven asi čtyřicetistránkový komiks) a zachoval i tradici koncepce. S odkazem na Dark Side of the Moon nebo Hemispheres od Rush je deska rozdělena na dvě části, jedenáctipísňovou Tao of the Dead Part I: Tao of the Dead a šestnáctiminutovou Tao of the Dead Part II: Strange News from Another Planet, která skrývá pět dalších tracků. Ne, složitěji už to nešlo. Magazín Blender jednou pojmenoval hudbu ...Trail of Dead „apokalyptickým noise rockem, který má co říct“, ovšem zároveň s tím, že tohle období už je definitivně pryč. Jako většina fanoušků z odbobí Madonny i Blender žehral na popovou výpravnost, která postihovala mladší nahrávky, a překombinovaná aranžmá na úkor noiseových kytarových stěn v poctě Pixies a Sonic Youth. Když novinku zahájí instrumentální Introduction: Let’s Experiment, je vám jasné, že Blender, kdyby ještě existoval, Tao of the Dead nepochválí.

Chuť experimentovat je znát ve všech albech, včetně těch nejstarších – vzpomeňme všechny motivy na piano, skryté, ale silné melodie, hymnickou rozmáchlost a drobné křehké detaily, ztracené nedokonalou produkcí a neandrtálským záškodnictvím. Technické možnosti, jak realizovat všechny nápady, které se Keelymu honí v hlavě, vzrostly od 90. let geometrickou řadou a když vám přes rameno nekouká přísný label, můžete si dělat, co chcete. Navzdory fanouškům, bohudík a bohužel zároveň. Pravdou totiž je, že podobně jako alba z posledních let, i Tao of the Dead vyžaduje buď nemálo empatie, kterou je třeba do tvůrců vložit, nebo zcela nového posluchače, minulostí kapely nepoznamenaného. Ten může být na startu sice trochu zděšený, ale pravděpodobnost, že bude zlomen, je rozhodně vyšší, než že většina indie scény neohrne nos a Keely o tom pak nenapíše další ublíženeckou písničku. „We’re so fucked these days/ We don’t know who to hate or who to praise/ Yet we consider this our suffering and pain... (Who are you, Kurt Cobain?)“

I když, co je na ní vlastně špatného?

049


THE DECEMBERISTS 2011 THE KING IS DEAD. CAPITOL. TEXT JAKUB PECH FOTO PRESS

Na minulém počinu The Decemberists poněkud přestřelili. Folk rocková „opera“ The Hazards of Love (2009), čítající sedmnáct výpravných „árií“, byla velkým soustem pro fanoušky i kapelu, a tak se nyní vracejí k písničkářským kořenům. Jejich aktuální desce The King Is Dead rozhodně prospěla kratší stopáž, stejně jako bezelstnost kompozic i odlehčenost celkového aranžmá. Brilantní kolekce The Crane Wife (2006) si díky žánrové pestrosti pozornost i přes svou hodinovou délku udrží, avšak podobně objemná The Hazards of Love už tak ladně nefunguje. Nachází se na ní řada povedených míst, ale jako celek je roztříštěná. Je to paradoxní, protože je smíchaná tak, že se skladby prolínají, což by naopak mělo navozovat dojem celistvosti. Problém tkví především v druhé půli, kde dochází k nadměrnému počtu repetic některých témat. S námahou vyklenutý dramatický oblouk se zřítil pod tíhou vlastního konceptu. The King Is Dead je přes absenci příběhu či jednotící myšlenky sevřenější; nabízí „jen“ desítku písní na ploše sympatických čtyřiceti minut (což je zkrátka formát po desetiletí prověřený kapacitou gramodesky). Na samotě u lesa

Oproti předchozím dvěma nahrávkám, které The Decemberists natočili už pod Capitolem, je The King Is Dead klidnější, obsahuje méně rockových prvků. Zatímco na The Crane Wife jsou i ozvěny art rocku (rozsáhlejší písňový triptych The Island) a předloňská The Hazards of Love přináší až heavy bluesové prvky (řízný motiv z The Queen’s Rebuke/The Crossing, jenž zazní v průběhu alba opakovaně), teď znějí The Decemberists folkověji než kdy dřív. Ke slovu se opět výrazněji dostala pedal steel kytara, znějí tu skřipky a tahací harmonika ustoupila té foukací, kterou Colin Meloy oprášil po letech. Vlastně je to chvílemi – a ne050

bojme se toho, není to sprosté slovo – country. Ačkoliv se zpěvák netají upřímným opovržením jeho nashvillskou odnoží. Venkovský ráz nového materiálu je v první řadě důsledkem toho, že se Meloy před rokem i s rodinou přestěhoval z Portlandu kus na sever za město. Změna způsobu života se odrazila na tematice písní; třeba hned první Don’t Carry It All je prostě a jednoduše o zahrádkaření. Obdobně i jarní paján June Hymn pojednává o pučící přírodě a January Hymn se zakládá na zážitku, kdy domácnost zapadla sněhem, na deset dní byla odříznuta od zbytku světa a ústřední náplní Meloyova života se stalo odhrabávání závějí kolem domu. Avšak prostší textové motivy mu nebrání v používání košaté jazykové výbavy bohaté na výrazy, jež se v běžném slovníku nenajdou. Odklon od epických vyprávěnek k rozjímavějším polohám zpěvák připisuje tomu, že souběžně s prací na The King Is Dead vytvářel s manželkou Carson Ellis (navrhovala všechny obaly The Decemberists) dobrodružnou dětskou knížku, a tak se potřeboval odreagovat něčím nedějovým. Chlév náš vezdejší

Ovšem nejen skládání, nýbrž celé nahrávání probíhalo v novém, nezvyklém prostředí. Zpěvák začal vnímat, že profesionální zvuková studia, ve kterých se začali pohybovat po podpisu smlouvy s vydavatelským gigantem, jsou dost neosobní, a tak se s kapelou rozhodli natočit desku ve stodole. Naposledy měli The Decemberists podobnou osvěžující zkušenost u desky Picaresque, která vznikala v odsvěceném kostele. Když na muzikanta netlačí harmonogram nahrávacích sekvencí, dokáže se s prostředím sžít a začlenit ho do tvůrčího procesu, tvrdí Meloy. A podle několika internetových trailerů upoutávajících na The King Is Dead to opravdu funguje – skupina působí při práci v dřevěné boudě, obklopené idylickou florou a faunou, velmi uvolněně. A slyšet je to

speciálně na zpěvu – jako by určitá exaltovanost frontmanova projevu na The Hazards of Love byla způsobena právě tvůrčím stresem, který teď v otevřené krajině odvál vítr. Navíc Pendarvisovic farma, kde se inkriminované hospodářské stavení nachází, není hudbou zcela neposkvrněná; už dvanáct let se zde v létě pořádá Pickathon, festival nezávislé scény. Letos zde několikrát vystoupí se svým loni debutujícím akustickým vedlejšákem nazvaným Black Prairie i kytarista Chris Funk a akordeonistka Jenny Conlee. Dostanou se i na podium nyní důvěrně známé ratejny, která se na jeden srpnový víkend změní na stage Workshop Barn. Kromě rurálních vlivů se na The King Is Dead naplno projevil jeden z nejvýznamnějších zdrojů inspirace Colina Meloye v rámci hudby, R.E.M. Když si na natáčení desky pozvete kytaristu Petera Bucka, nejde to už dál zatloukat. Ono to občas bývalo beztak evidentní; třebas taková We Both Go Down Together z alba Picaresque (2005) je v podstatě klonem Losing My Religion. Buck na novince přispěl svojí kytarou do mlýna jednak hned na první singl Down by the Water, který desku avizoval už v listopadu, a pak ještě v úvodní dvojici písní Don’t Carry It All a Calamity Song. Meloy si totiž předloni ujel na remasterované edici Reckoning (1984) od R.E.M., milované desce svého dětství.

Pod jejím vlivem psal písně a následně kytaristu, s nímž se již nějaký čas přátelí, oslovil, zda by jim „falzifikáty“ vlastních riffů nenahrál. A nahrál.

FULL MOON 10


FULL MOON 10

051


052

FULL MOON 10


MOGWAI 2011 HARDCORE WILL NEVER DIE, BUT YOU WILL. YOUNG TEAM. TEXT LUMÍR NYKL FOTO steve gullick

Dva chlapi na bytě, to zní hrdě. Pro session u obohaceného džusu a pizzy je nějaká nerdská VHS jasnou volbou. Duna a Spooks svírají svérázně potištěnou kazetu, po které hobitštější ze dvou hošů neomylně sáhne. Weird Science. „IT’S A TRAP!“

Podivná věda je americká crazy komedie z osmdesátých let, jejíž dva hrdinové, značně obtížně dospívající mladíci, se rozhodnou konečně si opatřit dívky. Jak jinak než pomocí počítače. Tento bizarní nápad jim vnukne zhlédnutí prastarého Frankensteina. Podaří se chlapcům naplnit jejich mladistvé touhy a toto dílo uskutečnit? Tolik Alexandr Hemala. Podaří. To samé se povede i dvojici „hrdinů“, kteří si za stejným účelem (získat sexuálně svolné homunkuly) pustí Weird Science, pravá gaučová postmoderna. Taková je zápletka klipu Rano Pano. Jeho programově starosvětské ztvárnění může být klíčem k celému albu Hardcore Will Never Die, But You Will. Je to rafinovaně natočené home video, které má všechny rysy trash/nerdy estetiky, která je ještě pořád v kurzu. Jakmile ti dva vyvolají duchy z dekapitovaných figurek Dartha Vadera a Stormtroopera a z kartonových krabic vylezou holky s hlavama oněch dvou, obyvákový zázrak usadí do křesla. Navíc sekvence zrození umělých družek připomene pamětníkům morfování Strážců vesmíru. Nostalgie a nadržené dusno naplní nejen byt v klipu. „Just a couple of bros getting drunk and travelling through other dimensions,“ komentují na Pitchforku. Přebuzená basa zrní jako u 65daysofstatic a nahozené harmonie rostou s každým dalším nástrojem, co do množství kytar FULL MOON 10

na metr čtvereční jsou Mogwai ironmajden post-rocku, stačí vzpomenout na destruktivní vyústění pražského koncertu, kdy se postavili na značky a boosterový fárplán „uspat, zabít“ zasáhl Archu plnou vahou. Jenže kde je ten hardcore teď? Tvrdé vyjádření od slova jádro. STŘEDNÍ VĚK, STŘEDNÍ TEMPO

Jadrná poetika názvů desek i skladeb je u skotských zasloužilých umělců Mogwai často (sebe)ironická, což se projevilo hlavně na posledních deskách. O to víc z těch vtipů vyčnívá téma smrti, nemluvě o vyložené absenci juchavých nálad. Už třetí deska v řadě startuje kompozicí s vtíravou klavírní melodií. White Noise vraždí naděje na progres za bílého dne. Jako by všechno mířilo do zavedeného vzorce o vybouřených romanticích, kteří už vědí, co chtějí. Nic novýho nerozjíždět, praví pivní moudro E!E. U Mogwai to ale není omluva za impotentní zvětralost. Nechat se vést/vézt už je věc druhá. Nabízí se srovnání aktivních trip-hopových ikon s post-rockovými průkopníky. Hrdí fanoušci Celtic Glasgow nepřímo popírají žánr nebo se aspoň zdržují diskuse o jeho vyčpělosti. Nejsou natolik radikální, aby se vymezili proti sladkobolné apatii, v jejímž víru se takoví Massive Attack stali už jen komplikovanější relaxační hudbou pro někdejší 24 Hour Party People. V tomhle kontextu nejsou Mogwai žádní Portishead, kteří se riziku obrábění nostalgie po 90’s vyhnuli vlastní vizí post-apokalyptického retrofuturismu. Rozhodli se v něm pokračovat nadále i ideově, jejich instrumentální mozek Geoff Barrow nedávno zveřejnil pravidla/zákazy, které se budou týkat nové desky. Puristické zásady zahrnují rezignaci na oficiální free download, žádné bonusy spojené s deskou, stejně tak remixy a rádiové verze. Mogwai nabídli Rano Pano volně ke stažení a ti, kdo si Hardcore Will... předobjednali, dostali k albu špunty do uší.

KAREL SVOBODA

A když se kapela dozvěděla, že v krátkém dokumentu Thirty Century Man režisér Anthony Crook použil demo jejich skladby How to Be a Werewolf, neváhali, spřáhli se s ním, a tak teď James Bowthorpe, cyklista, o kterém to celé je, valí na kole skrz norskou krajinu už za doprovodu finálně zmástrované haute couture verze písně. Právě symbióza s videem sluší Mogwai nejvíc (komu ne?). Bohaté zkušenosti se soundtracky (od spolupráce s Clintem Mansellem na Fontáně po dokument o Zidanovi) se otiskly i do záhybů pršipláště kolaře Bowthorpea. Minidokument je zpomaleným průletem, a stejně tak působí cinematické bezčasí skladby. Standardní klávesy série sigurros_takk, kytary vzdušné i těsné, poslušné bicí, to všechno sehraně doprovází bieguna ke světlu na konci tunelu. To je ztvárněno až frusciantovským sólem, hladší alternativa k tradičnímu post-rockovému vyústění. Veteráni znají své limity a obecní ohňostroj desetkrát za album už by asi i jim přišel pochybný. Rozvolněný styl rozhodně není celoplošný, některé riffy znějí až moc vydřeně a efekty občas připomínají trendové podlahy s imitací dýhy. Třeba když spustí San Pedro, jen čekáte, jestli zavolánebopřijde. Mogwai se vší silou snaží dokázat, že oni jsou ti, kterým už o nic nejde, že právě oni jsou tím post-rockovým tvrdým jádrem, co neumírá. Díky klipu Rano Pano i vzpomínkové zapřáhnutí producenta debutu Young Team (sic!) Paula Savage. Staří pejskové se koušou, což potvrdí v dubnu Explosions in the Sky. Nové album produkoval opět John Congleton.

A někdo takový se jen tak z lepenky nevylíhne. 053


BRIGHT EYES 2011 THE PEOPLE’S KEY. SADDLE CREEK. TEXT AXE FOTO SADDLE CREEK PRESS

And I scream for the sunlight or a car to take me anywhere Just get me past this dead and eternal snow ’Cause I swear that I’m dying – slowly, but it’s happening And if the perfect spring is waiting somewhere Just take me there, just take me there... Druhá půlka 90. let. Conor Oberst vydává první oficiální desku pod pseudonymem Bright Eyes. V mnohém vychází z neumětelského dema Here’s to Special Treatment (1994), ale z míst, kde byla jeho prvotina slabá (nejistý vokál, špatný zvuk, „moc emo“ – ovšem bylo mu tehdy čtrnáct), si na Letting Off the Happiness udělal přednost a trademark, kterým žádný jiný singer-songwriter nevládl. If Winter Ends, metaforická hříčka o těžkém období po rozpadu vztahu. Touché. Bright Eyes vydali šest řadových desek, nespočet EP, singlů, splitů a kolekcí. V roce 2002 natočil Oberst album Read Music/ Speak Spanish s Desaparecidos, ve stejné době se vrátil ke svému civilnímu jménu, pod kterým vydal zatím poslední, eponymní album v roce 2008, a jen o pár měsíců později se objevila deska Outer South, podepsaná ansámblem Conor Oberst and the Mystic Valley Band. V devadesátých letech byl členem skupin Commander Venus, Norman Bailer, Park Ave. a Magnetas, necelé dva roky nazpět vyšel debut „superskupině“ Monsters of Folk s Jimem Jamesem (My Morning Jacket), M. Wardem a Mikem Mogisem. Mogis je ostatně, vedle Nathaniela Walcotta, jeden ze tří stálých členů souboru Bright Eyes, a taky producentem poslední desky. Ta vyšla 15. února, v den Oberstových narozenin, opět na vlastním labelu Saddle Creek. Uf, je to všechno? Sotva, ale na obrázek to stačí. Jo a krásný jednatřicátý narozeniny, Conore! 054

„Mám dojem, že jsme se dostali mimo americanu a ‚tradiční hudbu‘, kterou někteří našemu zvuku připisovali. Někdo říká ‚country‘, ale podle mě jsme nikdy country nebyli. Je celkem jedno, jak tomu říkáte – je to passé. Chtěli jsme natočit desku, kde budeme rokenrol. Současný, moderní,“ řekl Oberst na podzim magazínu NME a pokud máte radši I’m Wide Awake, It’s Morning než Digital Ash in a Digital Urn (obě vyšly v roce 2005, ale na Digital Ash... byl zřejmý odklon od folku k elektronice), zklamaně jste vydechli. Osobně mi paradoxně nesedly ani poslední pokusy s Mystic Valley Band, ani poslední deska Bright Eyes, Cassadaga. Ale nenechte se mýlit, ve skutečnosti je miluju. „Miluju, ale.“ Britský spisovatel Gilbert Keith Chesterton jednou řekl, že: „Progress should mean that we are always changing the world to fit the vision. Instead, we are always changing the vision.“ (Alibisticky) nevidím nic špatného na elaboraci vizí, ale pravda je, že fanoušci Bright Eyes by Obersta následovali klidně až do pekla, kdyby se rozhodl hrát black metal. * Vloni na podzim se objevila nová skladba, Coyote Song. Krásná. Nejprve živák na piano, pak i její studiová, výpravná verze a videoklip. Myslela jsem, že je to ochutnávka z nové desky, ale ve skutečnosti vznikla v rámci benefitu pro Sound Strike, bojující proti kontroverznímu imigračnímu zákonu v Arizoně. Dobře tak, člověk aspoň za každou cenu nehledá paralely s vlastním životem, jelikož je to smutná písnička. Pak se objevily Shell Games a Haile Selassie. A pak dalších osm, zabalených v narozeninovém papíře s visačkou The People’s Key. Dobré zprávy? Je to pořád Conor Oberst, značkový singer-songwriter. Hlas mu už (dávno) neujíždí, frázování a rýmy jsou rafinovanější a méně předvídatelné. V textech vyměnil „já“ za „my“, sebelítost a postvztahové deprese za abstraktní rámec myšlenek svět – víra – život. Téměř zmizelo výsadní postavení jediného nástroje (obvykle španělka, jindy piano) a aranžmá jsou obecně košatější. Více elek-

troniky, automatické bicí. Žádná překvapení, tuto cestu si Bright Eyes už nějakou dobu vysekávají. Na The People’s Key dosáhli Bright Eyes toho, že už nemůžete říct: folk, country nebo americana (připustíme-li, že se takto v minulosti dali zjednodušeně popsat), spíš by se dala použít škatulka pop. Chytrý indie pop / indie rock, ozvláštněný jemnou elektronikou a prvky folku. Nic proti ničemu. Špatné zprávy? Záleží. Pro fanouška jako jsem já, jsou všechny zprávy, sepsané po větě „...značkový singer-singwriter“, špatné. Radši bych slyšela tisíc variací na If Winter Ends, Lover I Don’t Have to Love nebo Haligh, Haligh, a Lie, Haligh a zlobila se, jak se pořád dokolečka vykrádají. Na druhou stranu nepopřu, že mě The People’s Key baví poslouchat a nelze říct, že to není dobrá deska. Je to pořád Conor Oberst, značkový singer-songwriter. Zmíněné singly a titulní A Machine Spiritual (In the People’s Key) vyčnívají hned po prvním poslechu, balada s klavírem Ladder Song jako jediná vrátí na necelé čtyři minuty do minulosti, Jejune Stars osmdesátkově rockuje, Triple Spiral je zas prototyp Oberstova „contemporary“. Závěrečná One for You, One for Me všechny případné křivdy zazáplatuje fantastickým textem: „One for the bread lines, one for the billionaires/ One for the missing, one for the barely there/ One for the certain, one for the real confused/ One for me, okay, now one for you...“ The People’s Key určitě není prvoposlechová a jestliže zpěvák nelhal, když pro předloňský Rolling Stone řekl, že chce s Bright Eyes natočit poslední desku a uložit je k ledu, tím spíš by měla dostat ještě jednu extra šanci. „...clean it up, lock the door, say goodbye.“ Když si uvědomím, co mám na Bright Eyes ráda nejvíc, nechápu, na co si tady stěžuju. Slovy Conora Obersta v Approximate Sunlight: nebudu plýtvat myšlenkama o tom, co je fér, a co není. A The People’s Key jako narozeninový dárek?

Pfff...! Nejlepší. FULL MOON 10


FULL MOON 10

055


THESE NEW PURITANS 2010 HIDDEN. ANGULAR/DOMINO. TEXT JÁCHYM KROHE FOTO PRESS

These New Puritans jsem dřív moc rád neměl. Jejich experimentálně hiphopový debut Beat Pyramid mi zněl jako Bloc Party smíchaní s astrologií, numerologií a zfetovanou kytarou Jamese Stewarta z Xiu Xiu. Nedá se popřít, že na kapelu, která je na hudební scéně jenom tři roky (a už hraje spolu s Klaxons, British Sea Power nebo Current 93), je to dost slušná deska – i když ne dost na to, abych o ní psal. Potom ale dostal introvertní frontman Jack Barnett nápad. Zavřel se na tři měsíce do svého pokoje a nedělal nic jiného, než že se učil hudební teorii a psát noty pro orchestr. K tomu poslouchal nigerijský hip-hop, dancehall, Wu Tang Clan a Britney Spears a jedl jenom kornflejky s benzínem. (Dobře, tu poslední věc jsem si vymyslel, ale zbytek je pravda!) Vzniklo z toho album, které Barnett popsal jako „setkání dancehallu se Stevem Reichem“. Album, které nikdy nechtěl hrát na živo, ale které NME zvolilo deskou roku 2010. Hned při prvním orchestrálním tracku každému dojde, že tohle nebude Beat Pyramid 2. A spíš než alternativní hip-hop to připomíná Michaela Nymana, zmiňovaného Reicha, Björk a možná i Moondogovu schizorytmiku. A právě rytmická složka tvoří opěrný sloup celého alba. Nejenže These New Puritans v některých kouscích střídají rytmy s frekvencí, s jakou běžná kapela střídá akordy, ale pořídili si k tomu celou sérii bubnů, bubínků, pseudoperkusí, řetězů a taky dvouapůlmetrový japonský buben taiko, který se prostě nevešel do studia, a tak se část alba nahrávala v prázdném skladišti. Přidejte zvuk broušení mečů místo refrénu a kladivo rozbíjející melouny pokryté křupkami – nevinně vypadající Barnett se tak co nejvěrněji snažil napodobit zvuk tříštící se lidské lebky. Na megalomanské perkuse se nabaluje třináctičlenný dechový orchestr z Prahy, vibrafon, syntezátorová linka a dětský sbor. These New Puritans mají asi fobii z uškrcení strunou, protože na celém albu neuslyšíte ani jednu kytaru. 056

Celý ten barevný ansámbl se objevuje už v úvodní osmiminutové úderce We Want War, kterou Jack napsal těsně po tom, co se zúčastnil jednoho tajného afrického voodoo rituálu. (Tohle jsem si taky vymyslel.) Vsadím se, že tenhle song jednou někdo použije ve filmu jako soundtrack k nějaké epické bitvě ve slow motion. Potom si Jack sundá brnění, zasněně se zahledí z okna a ve dvouminutovém Hologramu dokáže, že se od Beat Pyramid naučil nejen zpívat, ale i psát hity. Kontemplativní Hologram je ovšem nutné poslouchat i s videoklipem, protože teprve dvě ubrečené holky, tulící se k piánu, tomu dodávají správnou atmosféru... Po krátké pauze se Hidden rychle vrací do své nejjistější polohy, k agresivnějším Fire-Power a Attack Music. It was September, harmful logic. It was September, this is attack music. Texty sice vypadají, jako by je vystříhal z novin autistický grafoman, dohromady s hudbou ale fungují docela dobře. Barnett místy používá esoterický žargon debutové desky, asi aby celkový smysl zůstal trochu „hidden“. A daří se mu to. Četl jsem v jednom rozhovoru: „Orion je podle textu zřejmě o smrti vojáka, že?“ „Ne, je to lovesong pro mou přítelkyni.“ „Aha.“ Nakonec přijde White Chords, která by zapadla mezi sólovky Thoma Yorkea, a všechno to odpochoduje za zvuku fagotů, klarinetů a dětského sboru. Pak už jenom sundat sluchátka a spát... Jsem docela zvědavý, s čím přijdou These New Puritans příště. Slyšel jsem, že mistr Barnett teď horečnatě naposlouchává melanéskou tradiční hudbu. Takže možná prodá všechny ty gigantické bubny a pořídí si ukulele; i když u téhle kapely je těžké cokoli předvídat. A teď se asi někam schovám a pustím si introvertní Hidden znovu – je to sice rok stará deska, ale letošní zimu se poslouchá úplně stejně dobře.

A svět ať si zmizí pod vrstvou sněhu.

FULL MOON 10


BENE & DELIK 2010 ZÁBLESKY GENIALITY, ÚLOMKY ŠIALENSTVA. KOMPOT. TEXT BOSS

Čistá práce, husí kůže a bolavé ušní kladivo. Nevím, kdy naposledy nějaká deska tak svůdně šeptala, snad jen v období temna a slibů slunce. Vzpomínám si na jedno období, kdy se mi podobně zatmělo před ušima a nezbylo tam žádné místo pro vývin. Bylo to u desky Songs for the Deaf. Tehdy jsem vůbec netušil, jaký poklad mi protéká ušima. Trvalo to asi rok a když se zdálo, že se pomalu chýlím ke konci té strastiplné cesty, bohové seslali další ránu: Over the Years and Through the Woods. Staré songy zastavily písek v hodinách. Heroická sóla vyhrávala k pochodu, který měl zabránit paktu temnot (No One Knows a You Can’t Quit Me Baby). Všichni hrdinové byli postaveni před poslední zkoušku I Wanna Make It Wit Chu, ale nikdo neobstál a všichni upadli v kletbu. Teď je zde nový logos, nový žánr, nový jazyk, ale zaklínání zůstalo při starém: na dlouhou dobu nezlomné. Mnoho indicií naznačuje, že s deskou Záblesky geniality, úlomky šialenstva si člověk zahrává nejen s odcizením, ale také s nebezpečnými kouzly. Možná by bylo moudré zakapat si homérovsky uši voskem nebo se připoutat ke stožáru, ale tím by člověk přišel o možnost slyšet, na co je ve skutečnosti naladěn. Představ si, jak halucinuje Nietzsche, jako by se jedné noci vplížil do samoty démon a řekl: „Tento život, jak jsi jej žil a žiješ, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát. A nebude v něm nic nového, nýbrž se ti bude navracet každá rozkoš, každá FULL MOON 10

bolest, každý nápad, každý vzdech a vše, co bylo ve tvém životě malé i velké.“ Někdo tak prorostlý sám sebou jako Friedrich by nejspíš zvolal, že dosud neslyšel nic božštějšího. Tak si říkám, co kdyby se to skutečně přihodilo, a nedivil bych se, kdyby zrovna u projektu Bene a Delika. Protože by to byla jedna z těch velkých věcí, které se přihodí jen zřídka na pouti za pravdou. Až příliš melodické beaty dokážou opít a nestačí se jen prospat. Některé pasáže by mohly sloužit při rituálním upálení poslední rockové desky. Jako hodit obraz do Seiny a začít nový umělecký proud: věčný návrat, ale ne v kruhu. Beaty se opakují a dosahují svého cíle. Jedná se o královský pakt mezi Benem a Delikem. Oba mají za poslední rok kus práce za sebou. Bene aka Peťo Tázok je známý z projektu Modré hory, taky ze spolupráce s Karaokem Tundrou. Nedávno vydal album Slovenčina pre samoukov, na kterém pracoval se Stratasoulem. Delik je poeta kapely Moja reč. Minulý rok pustil do světa EP s názvem Daj mi 5. Oba jsou ryzí králové dvou hranic. Z poslední spolupráce na desce Záblesky geniality, úlomky šialenstva jde poznat, že slovenské teritorium rapu je už rozděleno a každá část má svého krále: krajina nešťastníků všedního dne (Bene) i krajina těch otrlých, již si od života uškodit nenechají (Delik). Začínám mít pocit, že slovenština a polština jsou královny hiphopových jazyků. Slovenský jazyk je prostředí, kde rýmy rostou na stromech. Stačí mít charisma a slušný vokál můžeš zahodit. Zářný příklad je Peťo Tázok, ten mi musel v uších dozrát jako víno.

Ostrost a bystrost se doplňují jako nikdy, protože jsou spojeny návratem k melodickému beatu v rukou Peka, který jako jeden z mála dokáže ze studny všednosti vytáhnout vědro plné zlata. Ani Bene a Delik nechodí kolem horké kaše. Jeden dokáže i tu nejprimitivnější situaci zkroutit v podivné poselství, druhý zas dokáže z malých věcí stavět pouštní oázy s barem a ranní rosou. Dohromady tvoří nedělitelný celek, v němž i ten nejmenší atom (slovo) má své místo. Nejsilnější momenty desky jsou kolébkou až podezřele melodického substrátu. Pekovy beaty vytváří plodné prostředí, ve kterém i dřevěný kůň může vyhrát dostihy. Hity Let 1234, Paranoja, Outro Tautou, Tažké časy, René z Chicaga jsou výrazné hlavně díky beatu (někdy s rockovým leskem). Ani se nechce věřit, že je deska jeden velký experiment. „Písali sme po nociach, písali sme po vodkách… Písali sme Ach! Z jedného tracku je zrazu trinásť, štrnásť, pätnásť, šestnásť, písané ako freestyle.“ Bavím se nad podivnou distribucí desky. Tak složitou cestu, jak dojít k cíli, bych nečekal ani v zapadlém obchůdku v Twin Peaks. Aby sis mohl stáhnout desku, musíš objednat triko za 33 euro, ke kterému dostaneš download kód a zavařovací sklenici – ani vtipné to není – moc komplikované na jinocha z malého města. Podivný nápad, jak předem popravit potenciálně platícího posluchače. Naštěstí jsem na žádnou podobně nešťastnou překážku už nenarazil.

„Sami sme si vybrali smer.“

057


MOTHER 2010 THROUGH THIS DISAPPEARING LAND. INSANE SOCIETY. TEXT LUMÍR NYKL

Jako by byli Mother vrostlí do Prahy. Nejenom vevrtaní do panelů Sedmičky. Jejich majestátní („my jsme Matka“) zvuk se lepí na městskou šedí zašlé fasády domů, atraktivních pro všechny turisty. Vrchní turista Kaplický opodstatňoval barvu knihovny tím, že zlatá už k Praze prostě patří. Je na všem výstavním, „od Zlaté kapličky po poslední kliku na kostele“. Tam, kde je na Vodičkově pochybná herna Admiral – Games of the World (původně obchodní dům U Nováků), shlíží zpod střechy mozaikovitý páv od Jana Preislera. A ten o zlaté něco věděl. Stejně jako že černá a bílá jsou samy o sobě symboly. Buď, anebo. S těmi si zahrává i černé divadlo Matka. „Tahle cesta vede k medu a tahle do zimy.“ Slova jako ornamenty, tak nějak se s nimi zachází v obalu vinylu i v hudbě samotné. Nejvíc žhavé pasáže jsou rozfoukané mezi černými slunci, z černé mlhy uprostřed ční trojúhelník. Na poetiku všedního dne se nehraje. Sebevědomě pojatý design od Štěpána Adámka nese silnou vstupní informaci. Pyšný páv, obtěžkaný kostmi i zlatem radí zapomenout na to, že Matka nosí pod srdcem mrtvý plod s kódem Thema11. Tohle není záhrobní závan hradeckého dark rokenrolu, ale hrdý let (létat umí, ne že ne) skrz zamlženou krajinu. „Domestikovaný páv se nesnese s ostatními domácími zvířaty.“ Pravda, extrémně temný a těžký zvuk může mnohé odradit, přesto 058

bezpředsudečná metalová estetika zažívá renesanci. Příkladem je nová deska blackových Agalloch, neúprosně zlý a zároveň romantizující kus potvrzuje návrat džísky se zádovou nášivkou do veřejného prostoru. Matka je prvorodička zralého věku. Spíš než výkřik do tmy představuje album Through This Disappearing Land mytologický výjev. Jak jinak obal a texty uchopit? „Vzduch se ochladil, když jsme poráželi berana / víš, že řeka černá, když otevřeš hráz.“

Přes tyhle barvité konotace je koncertní běsnění Matky syrové, žádná lvmení projekce se nekoná. Slyšet zmíněnou unplugged skladbu naživo by bylo sice fatální, zároveň je její zařazení vprostřed desky argumentem proti neaktuálnosti formátu dlouhohrajícího alba. Společně s intrem ve Warm Spell, kde smyčec dramaticky brousí vybrnkávaný motiv. Ze strany zvukového otčíma Ondřeje Ježka podobně šťastné vedení ruky jako v případě úvodu loňské desky Wollongong.

Chtít po Mother češtinu by bylo přání podobné nářkům sekretárok, že Saporti nezpívají po našem. Pražská čtyřka jsou občané zeměkoule. Bytostně český element však trčí z mnoha míst. V největších hloubkách druhé části On Sleep se nezapřou hlavsovské rozorané meze, které erudovaně popsal Tomáš Vtípil v Ádvojce coby „ostinátní basové linky s obsahem malé sekundy a zmenšené kvinty“, všechna čest. Brutálně podladěné kytary mají sílu šumavských dubisek, o to víc zamrazí koncertní zjištění, že kapela používá minimum efektů. Míza proudí z rukou. Sepětí s přírodou ve vší její krutosti zaznívá v kilových riffech intarzovaných španělkou – Man Behind the Sun. Navazující akustický exkurz Through This Disappearing Land pt. III, v němž se kovové struny třou o žalující řev, zní jako váchalovský monono-eko-intelektuální apel, soundtrack k remakeu Šumavy umírající a romantické. Silnější apel než srdce/nervy rvoucí znělka naučných pořadů o řekách či stromech s Luďkem Munzarem.

Jmenovitě ho vypíchnout v souvislosti s každou deskou, na které dělal, je už stejnou měrou stereotyp jako nutnost. I jeho zásluhou se deska Mother nedá považovat za odnož Themy Eleven (srovnání je další neduh) ve formě The Great Misanthrope. I když oba hlasové screampóly jsou na svém místě, basu už drtí Dav z Transwaggon, -ht- se přesunul ke kytaře. Oproti jeho riffovým rázům v Themě tlačí basový model Mother víc na jeden bod a doplňuje totálně sehranou dvojici kytar. Když se v závěrečné apokalyptické tmě The Second Woe čeká, až zahřmí, jde cítit, že tohle zlo je přesně tím rozpoložením, ve kterém chtějí být. Všechny neúprosné vlivy Neurosis, Kalas, OM a jiných spolků z šutru i bahna, vstřebané a přetavené v pohanský rituál.

Byť páv je symbol Kristova vzkříšení. Matka je jen jedna.

FULL MOON 10


Forest Swords 2010 Dagger Paths EP. OESB. TEXT TOMÁŠ BLÁHA

Na konci roku by se dal sentimentem a patetickými pohledy vytapetovat letištní hangár. Nejeden rekapituluje a přemítá. Dumá a hodnotí. A to samé dělají i novináři, publicisté, blogeři a já nevím, kdo ještě. Hlavně shrnout to nejpodstatnější do několika bodů a připomenout ostatním, co opravdu stálo za to. Patřím mezi skupinku úchylů, kteří se v těchto výročních žebříčcích patologicky vyžívají. Kdybych měl doporučit labely, jejichž výrobní linka poslala do světa nejzajímavější věci, s Olde English Spelling Bee bych vůbec nestřílel vedle. Letos se stačili z okresního přeboru dokopat až do první ligy, ve které s již dlouho zavedenými značkami svedli překvapivě vyrovnaný boj. Respektive ukázali, že jsou v okresním přeboru zcela neprávem. Už v roce 2009 (Olde English Spelling Bee tu jsou od roku 2005, kdy vyšel split LP formacím Axolotl a Mouthus s ne moc prozaickým názvem 12-25-04) vydali několik zajímavých věcí v čele s lo-fi chillujícími démony Ducktails a loňský rok skvěle začali s psychedelickými experimentátory Rangers. Ti berou retro jako jeden z komunikačních nástrojů futurismu a komplikovanost jako vedlejší projekt jednoduchosti. Americký kytarový underground FULL MOON 10

plný šíleností, které nechaly ve svých instrumentech klíčit vzpomínky na popkulturu 80. a 90. let. Amerika se stala dojnou krávou myslitelů vycházejících z podobných skript a label Olde English Spelling Bee je jedním z útočišť. A také synonymem pojmu „hypnagogic pop“, který uvedl v platnost redaktor magazínu The Wire David Keenan. Do hypnotického popu se dá s klidným srdcem zařadit celý katalog OESB. Dalším výrazným jménem, které je třeba v souvislosti s tímto labelem a loňským rokem zmínit, je Autre Ne Veut. Ten pro změnu míchá všechno od znásilnění soulu osmdesátými lety až po laciné devadesátkové R’n’B. Nejlepší zářez Olde English Spelling Bee však nepřišel ze žádného ze zapadlých koutů psychedelické Ameriky, ale kousek od Liverpoolu. A nebylo to elpo, ale ípí. Keenanova definice hypnotického popu obsahuje mnohem víc, než se může zdát. Jde především o fragmentární návraty do dětství, odkud si umělci vypůjčují skoro zapomenuté zvukové stopy – hauntologie. V minulém roce poměrně rozšířený termín. Stejně jako tendenční nálepky chillwave nebo witch house. Matthew Barnes se svým projektem Forest Swords mezi těmito lakonickými bublinami roztáčí kola časoprostorového kolotoče, aby ve vlastním eintopfu nutil posluchače přemýšlet o izolovanosti svého vlastního já v prostředí,

které vás pohlcuje. Barnes v hypnotických smyčkách kytarových riffů nafukuje obří panoptikum existenciální nejistoty. Není těžké se v tom ztratit a není lehké se toho environmentálního pekla vzdát. Barnes ve vás probudí fetišistického neznaboha, který se rád a obnažený nechá vázat ke stromu a je nucen se uprostřed hlubokého lesa dívat na intimní divadlo šestiaktové katarze. Mučení jehňátek. Znovu a znovu. Forest Swords upřednostňuje surrealistickou formou minimalistické flashbacky, kterým dodá konkrétnost až sepnutí obvodů ve vašem mozku. Muzika tak nehostinná, že se krutý sever stává jahodovým záhonem. Deska Dagger Paths během roku sklidila (vyšla dvakrát; na začátku roku jen na vinylu a na konci v rozšířené verzi pro britský trh i na cédéčku a v digitální formě) tak nadšené ohlasy, že se Barnes na svém facebooku nestačil divit. Westernová reflexe přírody kolem rodného Wirralu/Liverpoolu, která klade důraz na individualitu, a její nekonformnost se zdá být druhou stranou mince toho, co kdy Liverpool pro popkulturu znamenal. Dagger Paths je výjimečná nahrávka, která se ve vás časem rozroste do mamutích rozměrů.

Nechte ji, je to fajn.

059


060

FULL MOON 10


Hercules And Love Affair 2011 Blue Songs. moshi moshi. Text Tomáš Bláha FOTO PRESS

V jednom rozhovoru začal Andy Butler (hlavní postava Hercules and Love Affair) mluvit o nové desce a jedna z prvních věcí, které prozradil, bylo potvrzení absence emocionálně zmalovaného hlasu Antony Hegartyho. Ten byl/je pro Butlera něco jako duševní alma mater. Newyorská gay komunita mu pomohla se seberealizací a Hegarty čněl nad všemi ostatními. A Butler svoji náklonnost a obdiv nikdy neskrýval. Hegarty byl ztělesněním Butlerových naplněných očekávání, která si maloval, když se stěhoval z Denveru do New Yorku. Možná byla umělecká škola Sarah Lawrence College jen oficiální záminkou toho výletu, protože jestli někdo znamenal „obrovskou kreativní sílu“, byl to Hegarty. V té době byli jeho The Johnsons s deskou I Am a Bird Now na vrcholu. Nadšené reakce kritiků, ceny a zlaté prodeje v UK, Norsku a Švédsku. Když Andy Butler coby DJ zkoušel tvořit vlastní hudbu, u všech vydavatelství mu se vztyčeným prostředníkem zabouchli dveře nebo položili telefon. Butler napsal Blind jako báseň ve svých dvaadvaceti, ale musel dlouhých šest let čekat, než někoho výrazně zaujme. A Hegarty zabral na první možnou. Společně se pustili do skládání, jehož výsledkem byl nespoutaný taneční track, který měl na to, aby rozdrtil každý taneční parket – nejen mezi gay komunitou. Navíc bylo neuvěřitelně sexy slyšet Hegartyho konečně tak rozvášněného. Pro něj byl úspěch skladby (potažmo celé debutové desky) další zářez v už tak úspěšném období, stejně jako pro DFA, kteří desku vydali (Tim Goldsworthy navíc spoluprodukoval). Pro Hercules and Love Affair to byl velký průlom a pro samotný pojem „gay“ další pozitivní zviditelnění na měsíce dopředu. FULL MOON 10

Andyho Butlera zavedl úspěch mezi načančané VIP polštáře homosexuálního klubu výjimečných osobností. V době, kdy byl pop dopován queer tematikou, měl Butler výraznou výhodu – byl to gay od hlavy až k patě, nemusel si na nic hrát a svoji homosexualitu nebral jako nástroj úspěchu, ale jako přirozenost. Hudba Hercules and Love Affair funguje jako průsečík chicagského houseu a newyorského disca 70., 80. a 90. let. Je to soulož pastiše a touhy těchto stylů. A když už jsem u toho propojování, to nejvýznamnější proběhlo už v základech hudby, kterou Hercules and Love Affair adorují. Disko muzika od počátku sbližovala dvě komunity, které v Americe na přelomu 60. a 70. let automaticky znamenaly diskreditaci. Gayové a černoši. Stejný osud jako brambory. Nejprve byly považované za póvl, dobrý leda tak pro nejnižší vrstvu obyvatelstva, později oblíbené mocnými a majetnými. Zpátky do (skoro) současnosti. Od roku 2006 výrazně stoupal apetit po rekreaci diskotékových proporcí. Ale severští velvyslanci jako Prins Thomas nebo Lindstrøm disko resuscitovali především pomocí pojmu „space“ nebo „kraut“ a obdivné pohledy posílali spíše na apeninský poloostrov. Hercules and Love Affair na to jdou od kořenů. Soulové a funky prvky naroubované na taneční groove, ve kterém se vokál pohybuje s vervou, ale tak, aby nikomu neublížil. Se vší vážností věrně vykreslená imaginace disko kultury 70. a 80. let. Druhá deska Blue Songs moment překvapení postrádá, ale spirituální kouzlo černošské a gay harmonie přetrvává. Oproti debutu několik změn. Na novince nezpívá Hegarty ani Nomi Ruiz, ale Butler opět projevil vyvinutý smysl pro výběr hostů. Aerea Negrot, Mark Pistel z Meat Beat Manifesto nebo Kele Okereke z Bloc Party. Obzvláště pro posledního musí být hostování v projektu jako je Hercules and Love Affair splněným snem. Muzikant, kte-

rý neskrývavě vyznává lásku k taneční kultuře 80. let a ve svých textech obrazně přiznává nejistotu vlastní sexuální orientace, toto bere jako odměnu, ne? Trochu mě mrzí, že housovější tracky My House, I Can’t Wait nebo Visitor postrádají taneční sex appeal, který jsem marně hledal. Možná je chyba u mě. Možná je to tím, že v DFA měli podtržení čisté taneční euforie více v ruce, než jsou zvyklí u Moshi Moshi, kde Blue Songs vychází. Možná to tak ale Butler ani nechtěl. Pravda je, že mě překvapily pomalé věci Blue Song, Boy Blue a It’s Alright. Butler je prý napsal někdy v pubertě (třeba ten kytarový riff k Boy Blue v patnácti) a jejich zařazení bere jako návrat do dětství. Kam se ostatně vrátil i fyzicky. Po nekonečném koncertování a cestování se uchýlil do rodného Denveru (jedním z důvodů bylo prý i to, že si během té dlouhé šňůry pořídil kolem 5000 desek, které v NY neměl kam dát), kde napsal část nové desky. Na té jsou přibližně tři druhy skladeb. Ty, ke kterým se budete vracet jen proto, abyste zjistili, jestli vás budou nudit i na čtvrtý poslech. Dobrá zpráva je, že těch je nejméně. Pak ty, jež vás svojí citlivostí dostanou tak, že si je hned pustíte znova, abyste zjistili, jestli je to vážně pravda. A nakonec ty, při jejichž poslechu se budete tak zautomatizovaně vlnit, že si váš spolubydlící bude buď klepat na čelo, nebo bude chtít poslouchat s vámi. Nejlepší je entuziasmus, se kterým to celé vznikalo. Pusťte si závěrečnou It’s Alright, předělávku staré houseové pecky od Sterling Void, a bude to tam. Uvolněný finiš, který za ranního světla doprovází účastníky osmdesátkové retro gay party domů.

Možná je škoda těch občasných přestávek na čůrání, ale příště bych šel zase. 061


LABEL: RASTER-NOTON *1996, NĚMECKO ELEKTRONIKA, AUDIOVISUAL, POST-KRAFTWERK

KANGDING RAY 2010 PRUITT IGOE. RASTER-NOTON.

MARK FELL 2010 MULTISTABILITY. RASTER-NOTON. TEXT LUMÍR NYKL FOTO Krijn van Noordwijk

Vyznavači elektronické hudby. Hudba jako taková. S frázemi tohoto typu je vždycky potíž. Svérázně a systematicky je naplňuje kolektiv Raster-Noton, label a audiovizuální Bauhaus. Tvůrci grafikou minimalisticky pojatých desek se prezentují i multimediálními instalacemi (např. na nadcházejícím berlínském Transmediale), jejich výboje směřují i naším směrem, viz objekty Carstena Nicolaie (Alva Noto), které budou součástí letní výstavy DOXu o antroposofistovi Rudolfu Steinerovi. Co se hudby týče, navrací spolek Raster-Noton elektronice její původní význam – nezávislý a radikální. Tím nemyslím devadesátkové rave parties ani Čerťák Tekk Open Air, ale sofistikovanější tradici. Do československého povědomí se EXPO 1958, první světová výstava po válce, zapsalo typicky s dávkou laskavého humoru, dojmu „polidšťování socialismu“. Vznikl ucelený obraz bruselského snu, minisukně na plastové židli. Ale ve stínu Atomia (obrat jak z dobového tisku) se odehrávaly mnohonásobně větší audiovizuální orgie než klonování Jiřího Šlitra. Podobu pavilonu Philips designoval Corbusierův žák Jannis Xenakis. Devět, laicky skoroemauzských, „hyperbolických paraboloidů“ (prodávám, jak jsem nakoupil) skrývalo prostor, oficiálně ve tvaru žaludku. V něm se odehrával systematický útok na smysly návštěvníků. Le Corbusier stvořil společně se skladatelem Edgardem Varèsem i samotným Xenakisem, který taky skládal „novou vážnou“ hudbu, velkolepou instalaci nazvanou jednoduše Poème électronique. Projekce různě dobarvených fotografií se prolínala se světelnými efekty – hvězdami, sluncem, mraky. Součástí byla i visící ženská figurína a kostka, to vše za doprovodu protoelektronické hudby plné kosmických ozvěn a prostřihů. Možná tady na 062

vakacích odkoukal Zdeněk Liška hudbu pro Ikarii XB1. Čistě analogově kostrbatý sestřih fotek vyvolává i po letech vír asociací. Obrazy výdobytků civilizace zakončuje až koloniálně spasitelský výjev právě dokončeného brutalistního Corbusierova projektu v indickém Čandígarhu a známého „paneláku“ v Marseilles. Neúprosný beton doprovází sampl sakrálního chóru. S následujícím vyobrazením črty Corbusierova Modulora to působí jako oslava moderní askeze. Tahle dobová fascinace organizovanou střídmostí zapříčinila i vznik projektu, označovaného zpočátku za vrchol civilizace, nakonec to byl symbolický konec modernistické architektury. Pruitt Igoe, sídliště/mraveniště v St. Louis, urbanistický komplex z pentilky Minorua Yamasakiho. V šedesátých letech se z něj samovolně a doslova stala betonová džungle, se všemi svými zákony. To vedlo k neúprosné demolici v roce 1972, kterou ikonicky zachytil Godfrey Reggio ve filmu Koyaanisqatsi. Tam ji doprovázela legendární hudba Philipa Glasse. Alternativní soundtrack nebo snad hudební glosu nabízí Raster-Noton, jmenovitě Kangding Ray na svém EP. Ten sám zprostředkovává vizi bezprostředního vzestupu a pádu, o část „remodel“ se postaral Alva Noto a konečnou demolici provedl Ben Frost. Kangdingem Rayem (alias) nahozený leitmotiv – sampl dětského jásotu – jde napříč dvěma tracky a je různě deformován glitchovým betonem. Syntetickým, narozdíl od desky Baustelle, kde se berlínské Antye Greie a Gudrun Gut rozhodly zmapovat „Baulin“ samplováním zvuků stavenišť. Je v tom samozřejmě hodně dubstepu, z jakého jiného konce vzít apokalypsu aktuálně. S tím se nejlépe vyrovnává fousatý demolition man Ben Frost v závěru. Burialovsky duté beaty spojuje elektrizujícím subbasem, jako by kolem ztemnělého domu za noci projížděly buldozery místo kamionů. Fenomén Pruitt Igoe spojením demontovaných dětských hlasů a temného elektronického vypravěčství získává zlověstně blahobytný ráz Neználka ve Slunečním městě, když Špinda Strakáček zažil kolotočový trip při střetu s otáčivými domy architekta Krychličky.

Slunečnímu městu spíš odpovídá dortová architektura v Porubě. Podobný neználkovský rauš zažil každý na hajlajtu normalizačního designu – zpravidla červeno-modro-zelených sídlištních průlezkách a houpačkách. Nedělej drncáky! Ohledávání základních zvuků je plné album Multistability dalšího zvlčilého matematika Marka Fella z dua SND. Své tvorbě dává patřičně intelektuální základ, multistabilita je prý gestaltistický pojem, který se dotýká op-artu. Neschopnosti vidět předmět jako celek a jeho vnímání v závislosti na kulturním vývoji člověka. Mark Fell odkazuje na Neckerovu kostku. Stejně jako ji jeden člověk i různí lidé vidí jinak, tak neuchopitelná je Multistability, album poskládané dílem zrcadlově, dílem zcela roztroušeně. Za cíl si vytkl neopakování žádného taktu. V primitivnosti smyček to připomíná dětskou říkačku, o-na-zas-cupycupycup. Omílání zdánlivě obyčejného slova pořád dokola. Rozeznívá se hra nuancí, fyzických zvuků, které útočí na základní vjemy „kulturní zkušenosti“.

V Poème électronique vytrhne moment, týkající se právě kulturních rozdílů i pojítek. Je jím osa: domorodé sošky válečníků – lidský um – zlaté ručičky/kosti – blesk z čistého nebe – hra na vojáky – precizně vyrobené tanky na klíč – Osvětim. FULL MOON 10


FULL MOON 10

063


064

FULL MOON 10


The Smiths 2011 Unreleased Demos and Instrumentals. BASEMENT RECORDS. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO ARCHIV

The Smiths vydali novou desku! Podobná věta může leckoho zaskočit, ale je to tak. Je pravda, že vztahy v kapele nebyly v posledních letech nejlepší. Může za to zřejmě skutečnost, že v roce 1987 si Johnny Marr potřeboval dát pauzu, kterou spoluhráči úplně neschvalovali. Během ní se v jednom ostrovním periodiku dočetl, že jeho kapela stojí na pokraji rozpadu. Informace sama o sobě mu nepřišla nijak šokující, koneckonců se tou myšlenkou sám zaobíral. Vytočila ho ale domněnka, že za inkriminovaným článkem stojí Morrissey. Nestál, ale věci se už daly do pohybu. A kdo první strhne volant, je srab. Vypadá to jako smutné nedorozumění ústící v tragédii, ale ve skutečnosti by se kapela rozpadla stejně, jenom by použila jinou záminku. Po vydání poslední řadové desky Strangeways, Here We Come (1987) se dostal vztah slavné dvojice do fáze, kdy je navzdory lásce najednou těžké druhému odpustit, že dýchá tak nahlas. Všechny bláhové naděje oddaných fanoušků definitivně pohřbil Mike Joyce v roce 1996. Bubeník souboru autorskou dvojici zažaloval, jelikož měl dojem, že deset procent autorských poplatků, které obdržel jako ohodnocení svého uměleckého přínosu deskám a živým vystoupením kapely, bylo mnohem méně, než si zasloužil. Počítejme s bubeníkem. Vezměme kapelu jako absolutní celek, známý též jako populárních sto procent. Jsme čtyři. Jsem tu já, kterému došly peníze. Je tu hráč na basu Andy Rourke, který by do soudního sporu nešel, ale byl by přeci hloupý, když už cinkají zlaťáky. A pak jsou tady nenažraná prasata Morrissey a Marr, kteří sice složili veškerou muziku a texty, ale není jediný důvod, proč by z toho měli profitovat víc. Obecná logika mluví jasně. Je tu kapela jako sto procent a ať dělím jak dělím, sto děleno čtyřmi je pořád dvacet pět. Naproti tomu já jsem vždycky dostával procent jenom deset. To by nás ale muselo být deset. A to tedy nebylo! Jakkoli se mohou požadavky na zpětné doplacení tantiém zdát absurdní a víra v selský FULL MOON 10

rozum postačující obhajobou, právní řád se na to díval jinak a přikázal autorské dvojici, aby zpětně vyplatila té neautorské přes milion liber, a přiznal jim dvacet pět procent zásluh napořád. Joyce nakonec souhlasil s vyplacením menšího odškodného a s rentou deseti procent, protože během soudního sporu byly tyto finanční prostředky zmraženy úplně a on své závazky platit musel, ale to byla jen malá náplast. Jako by handrkování o peníze nestačilo, během soudního sporu se v souvislosti s Morrisseyho osobností nesla jednací síní slova jako nespolehlivý, krutý nebo ne zcela čestný. Když o jednom z největších egocentriků v historii populární hudby řeknete něco podobného veřejně, nemůžete čekat, že nad tím mávne rukou se slovy „co jsme si, to jsme si“. Kdepak, The Smiths se nedají dohromady v původním složení už nikdy, protože vztahy v kapele nejsou v posledních letech právě nejvřelejší. Přesto vydávají novou desku. Jak k něčemu takovému dojde? Obvykle za tím stojí kreativní myšlení vydavatelské společnosti, ale v tomto případě není co závidět. Pokuste se vcítit do pozice člověka, kterému jeho nadřízený zadal za úkol „nějak“ zajistit vydání nové desky The Smiths. Jediné, co můžete udělat, je zase (po kolikáté už) začít lovit v archivech a dávat dohromady nějakou kompilaci. Doufat, že narazíte na skladbu nebo alespoň verzi skladby, které si těch patnáct lidí před vámi nevšimlo. Naposledy se něco takového odehrálo v roce 2008 a výsledkem byla alba The Sound of The Smiths a The Smiths Singles Box. Skladby zremasterujte, najděte dosud nepublikované fotografie kapely, celé to podpořte masivní kampaní. A pak už nezbývá než se modlit. S The Sound of The Smiths to ještě prošlo, protože poslední podobná oficiální kompilace byla vydána v létě 2001. Prodeje byly obstojné a album to dotáhlo až na 21. pozici v žebříčku Spojeného království. Takže odpovědného redaktora snad nevyhodili. Tentokrát je situace trochu jiná. I Warner Music, pod jejímiž křídly předchozí kompilace vyšla, je jasné, že na pilu se dá tlačit jenom s rozvahou, a další oficiální „nahrávku“ tak můžeme čekat snad za deset let. Vydání aktuální Unreleased Demos and Instrumentals má na svědomí maličké manchesterské vydavatelství Basement Records. 065


Takže co to tu máme. Koncept „nikdy neslyšeného“ je poctivě zachován, takže se můžeme těšit z demoverzí klasických kompozic jako jsou The Hand That Rocks the Cradle, The Queen Is Dead nebo Ask. „Instrumentals“ v titulu desky znamená dvě skladby o celkové délce pěti minut, po jejichž poslechu svůj pohled na The Smiths nijak zásadně nepřehodnotíte. Kromě rozdílů v instrumentaci a produkci mají některé ze skladeb jemně pozměněné texty, o čemž by hardcore fanoušci řekli, že je to činí převratně jinými. Ostatní připustí, že jsou to demoverze a texty Morrissey v průběhu času ještě domýšlel. Upřímně řečeno, koho jiného než hardcore fanoušky bude podobná deska zajímat!? Nikoho! A tak si můžeme dopřát luxus projít si skladby hezky jednu po druhé. 1. The Hand that Rocks the Cradle Neujde vám, že zvuk nahrávky je skvělý. Je to díky jemnějšímu zkreslení kytary oproti originálu a vytažení bicích na úkor basy. V intru se ozve několik úderů do činelu, které byly v konečné verzi zamítnuty. Vokál zní sebejistěji než na albové verzi, tam také ubyla alespoň jedna stopa kytary. Verdikt? Demo je překvapivě lepší než finální nahrávka. 2. Reel Around the Fountain V cestovní verzi (rozuměj MP3) je v úvodu slyšet praskání vinylu a jakmile se ozvou bicí, je jasné, že první skladba nebyla náhoda. Zvuk celé nahrávky je přesně takový, jaký jste ho u The Smiths vždycky chtěli slyšet – je syrovější než z originálů a celkově zní, jako by někdo z reproduktorů konečně sundal tu deku, která na nich ležela skoro třicet let. Co se samotné skladby týče, ubyly klávesy a piáno, ale to je tak všechno. Demo zní jako konečná nahrávka, navíc po zvukové generálce. 3. Rusholme Ruffians Vždycky se mi hrozně líbila tahle basová linka. Oceňoval jsem, že „vyskakuje“ nad Marrovu kytaru a celkově to zní jak od Jane’s Addiction. No... Celé to trochu zní jako od Jane’s Addiction. Na demu je basa vytažena až příliš a stává se dominantním nástrojem – žádné vyskakování se nekoná, spíše to vypadá, jako by se ostatní nástroje i vokál snažily basu dohonit, jenže marně. Nepříliš povedené verzi ta konečná prospěla. 4. The Queen Is Dead Na poslední chvíli bylo z finálního mixu vyhozeno několik instrumentálních pasáží, protože 066

kapela a producent Stephen Street měli dojem, že je to „přeci jen moc dlouhé“. Jak by to znělo, kdyby si skladbu znova neposlechli, si můžete vyzkoušet právě zde. Dělá to něco přes minutu navíc a vyhodit to byl velice dobrý nápad, protože to bylo přeci jenom moc dlouhé.

lice rané verzi, a to, co fanoušci ocení, je, že v posledním refrénu Morrissey původně zpíval There is a light in your eye and it never goes out. Demo také postrádá Marrovy pozdější druhé kytary a flétnu, které byly skvělým zásahem. Tak alespoň ta tři slova.

5. Sheila Take a Bow Docela známá příhoda. Kapela měla tuhle písničku nahranou, nazpívanou, zabalenou a připravenou k vydání. Pak jim ale něco přeletělo přes nos, což v případě císaře Morrisseyho není zas tak šokující, a rozhodli se, že verze, kterou nahráli s producentem Johnem Porterem, není jako singl dost silná. Nahráli novou verzi se Stephenem Streetem a aby ušetřili čas, použili i nějaké stopy od Portera, což on nekvitoval zrovna s povděkem. Co je vedlo ke změně, je ve hvězdách, ovšem díky bohu za to, jelikož originální verze je praštěná. Možná je to dáno sílou zvyku na Streetovu verzi, ale ten umělý sitar je jeden velký omyl.

10. Is It Really So Strange? Posluchač uvyklý klasické verzi z Louder Than Bombs, která byla pořízena roku 1986 u Johna Peela, při prvních tónech dema jemně nadskočí, protože Marr kytaru prohnal přes tremolo. Takže to zní, jako by hrál na trampolíně. A to je tak všechno.

6. This Night Has Opened My Eyes Verze, která se později objevila na Hatful of Hollow, byla pořízena během Peel Sessions v roce 1983. Demo se liší jenom tím, že je o 23 sekund kratší, a zřejmě bylo pořízeno při stejné příležitosti. Jestli je zanedbatelné zkrácení dobrým důvodem k vydání, posuďte sami. 7. Untitled One (Marr Instrumental) První ze dvou největších magnetů desky. Dvě dosud nikdy nevydané instrumentální skladby The Smiths! Jediný přínos je v marketingové rovině. Význam nula. 8. Ask Zaujme, že prvních pět vteřin vytváří dojem, že jste si pustili Still Ill z debutu, struhadlové intro bylo nakonec nahrazeno Marrovou romantickou vydrnkávanou kytarou a celkově se na nahrávce producentsky dost zapracovalo. Dodaly se vokály s echem, nasamploval se podivný ptačí řev, který měl zřejmě navodit atmosféru pohodového slunného odpoledne v Brightonu. A nakonec se vyhodily na demu zajímavý a na The Smiths dost odvážný bubenický přechod, Mozova oblíbená jódlovací improvizace i Marrovy vyhrávky. Zajímavý kousek k porovnání. 9. There Is a Light That Never Goes Out Jeden z největších hitů kapely, který to s citacemi a odkazy v popkultuře, spolu se Some Girls Are Bigger Than Others, dotáhl nejdál. Tady máte šanci slyšet ho ve ve-

11. Frankly, Mr. Shankly Přiznám se, že tahle písnička vždycky byla mým černým koněm. Nikdy jsem Morrisseymu úplně nevěřil texty o lásce, protože si myslím, že jí přes svoje ego nikdy zcela nerozuměl. Čemu ale rozuměl skvěle, byla touha být slavný. A když se mu to povedlo, dokázal skvěle pojmenovat neduhy všech lidí, kteří by také chtěli být slavní, ale něco jim k tomu chybí. Talent, pracovitost, štěstí... Často kombinace, nezřídka všechno. Čeho mají naopak přebytek, jsou ambice. Moz se k tomuto tématu ve svých textech věnuje často, někde je to lepší, jinde ne až tak vtipné. V tomhle textu se mu to povedlo na jedničku s hvězdičkou. Hudba pod textem je veselá a skočná, skoro bych byl ochoten přiznat reggae právo na existenci. Nepřiznám, ale melodie je to skvělá. Na demu podtrhuje rozdováděnost trumpeta! Frankly, Mr. Shankly je nejveselejší a asi nejvtipnější písnička od The Smiths a je skvělé slyšet ji ve verzi, ve které si to uvědomuje i kapela. Je dobře, že verzi s trumpetou zavrhli, protože i když to několik poslechů funguje, narušilo by to koncept The Queen Is Dead. Možná by potom už nebyla dokonalá. 12. Shoplifters of the World Unite (Reprise) Hned si všimnete, že zpěv nastoupí o něco později než na verzi vydané na mezialbovém singlu (1987). Po třech minutách zjistíte, že zpěv nenastoupí vůbec, protože se jedná o instrumentálku. Marr zde Mozův zpěv zhusta nahrazuje sólem opisujícím stejnou melodii a ještě přidá několik vyhrávek. Předprodukční kuriozita. 13. Girlfriend in a Coma Další z Marrových (produkcí umně zamaskovaných) reggae pokusů. Na verzi ze StrangeFULL MOON 10


ways, Here We Come se začíná smyčkou basy a primárně vnímáte vydrnkávanou kytaru. Později se dostane i na smyčcový part a Morrisseyho broukání. V demu je intro obstaráno dupáním, na které naváže kytara, za kterou by se nemusel stydět ani člověk narozený na Jamajce. Smyčce žádné, tak si Moz aspoň brumlal a v poslední sloce trochu domotal text. V momentě, kdy znáte výslednou podobu, je poslouchat demoverzi utrpení. 14. Death of a Disco Dancer Když jsem Frankly, Mr. Shankly pasoval do pozice černého koně, měl bych v případě Death of a Disco Dancer mluvit minimálně o odstínech šedé. Druhým velkým tématem, které můžete Morrisseymu věřit, je cynický pohled na svět. Skrz prsty. Text „Love, peace and harmony? Oh, very nice, very nice, very nice, very nice... but maybe in the next world...“ toho o uspořádání věcí vezdejších řekne víc, než když si přečtete Bibli. Taky je to rychlejší. Už když jsem skladbu slyšel poprvé, cítil jsem v ní obrovský potenciál, a je mi hrozně líto, že nikdo nenatočil její metalovou coververzi. Tajně jsem doufal, že na začátku i kapela vycítila, jaký materiál drží v rukou, a až potom jí byla, ústy FULL MOON 10

producenta, vnucena umírněná verze, v níž původní bestie zanechala jen jemný odér síry. To jsem se trochu přepočítal, jelikož demoverze je ještě měkčí a Morrissey tam navíc píská. Taky jsem tajně doufal, že letos nebude zima.

Tedy s tím, že ti druzí fanoušci dají těm prvním nějaké peníze. Většina skladeb už vyšla jinde a i ty, které prý nevyšly, se určitě někde objevily. Jenom si dal někdo tu práci poskládat všechno dohromady a vydat to na vinylu.

15. Paint a Vulgar Picture Je ještě jedna věc, o které si Moz rád zazpívá. O tom, jak nesnáší být slavný. Je to jedno z těch témat, které mu není radno věřit, ale budiž. V tomto směru je právě Paint a Vulgar Picture manifestem, ve kterém vám to odvypráví celé. Peklo. Píseň si na desce našla místo, protože během nahrávání už měla text, takže i její jméno dávalo smysl. Tahle informace se z textu na Strangeways, Here We Come vytratila, zato přibylo Marrovo sólo.

Jestli nejste fanoušky The Smiths, s touhle deskou určitě nezačínejte, pokud jimi jste, album nepotřebujete. Počkejte si pár let, skladby na ní budou součástí nějaké velké reedice s masivní kampaní.

16. Untitled Two (Marr Instrumental) Druhá půlka nikdy nevydaného pětiminutového materiálu. O něco záživnější než první a na poměry kapely nezvykle důrazná. Ale kdyby to nebylo od The Smiths, neštěkl by po tom ani pes. A to je všechno. Smysl Unreleased Demos and Instrumentals je „od fanoušků pro fanoušky“.

Když si ji koupíte až pak, můžete mít dobrý pocit, že kvůli vám toho odpovědného redaktora nevyhodili.

067


RETRO: COLLEGIUM MUSICUM 1971 KONVERGENCIE. OPUS. 15.02.2011 LUCERNA MUSIC BAR. PRAHA. TEXT JAKUB PECH

Zásadnímu dvojalbu Konvergencie slovenské progrockové kapely Collegium Musicum bude brzy čtyřicet let. Kdyby bývalo vzniklo o pár set kilometrů na západ, stalo by se zcela jistě kanonizovanou klasikou. Skladatel a klávesista Marián Varga zde v pouhých třiadvaceti letech dosáhl dravé virtuozity. Emblematickým nástrojem Collegia jsou jeho Hammondovy vargany, kterých se zmocnil naprosto osobitým způsobem a kterými na této nahrávce prolnul takřka symbioticky. S trochu záhadným elektromechanickým nástrojem se začal seznamovat již na sklonku svého působení v Prúdech Pavola Hammela (deska Zvoňte zvonky, vydaná 1969). Ovšem k plnému pochopení toho, jaký zvukový vesmír se skrývá za dvěma řadami vyceněných kláves, přispělo až setkání s hudbou Keitha Emersona a jeho kapely Nice. V souvislosti s Collegiem se často chybně mluví o inspiraci mladším projektem Emerson, Lake and Palmer. Pravdou však je, že slavné britské trio mělo své první vystoupení až skoro půl roku po zdejší premiéře Collegia. Vargova parta dokonce hrála už ve své první sestavě úpravu Musorgského Baby Jagy, zatímco Emerson, Lake and Palmer vydali svou verzi Obrázků z výstavy (včetně babizny) až na přelomu let 1971 a 1972. Varga nejenže měl jedny z mála Hammondek, které se na naše území podařilo „propašovat“, poměrně záhy měl dokonce dvoje. K rozšíření zvukové škály dopomohla i rotační reprobedna Leslie, která v těchto končinách v době normalizace rovněž nebyla na každém rohu, a pak několik dalších elektronických mršítek. Na prvotině (Collegium Musicum, 1971) zní ještě hřejivá jazzová kytara Rasťa Vacha, ale na Konvergenciích žhne doběla rozpálený 068

Fender Stratocaster Františka Grigláka. Sotva plnoletého virtuóza Varga přebral Hammelovi z druhé sestavy Prúdů a v Collegiu setrval jen krátce, než se jeho hudební osobnost s mnoha třecími plochami probudila naplno a založil si jazzrockovou Fermatu. Jedním z nejzvláštnějších efektů, které dvojalbum Konvergencie vytváří, je ten, že každá ze čtyř stran, jež jsou tvořeny rozsáhlejšími celky, přenese posluchače do trochu jiného světa. Když například obracíte mezi stranami A a B, je to jako rituál, který odvane sníh skoro vánoční atmosféry (P.F. 1972) a přináší vzdálenou evokaci Arábie (Suita po tisíc a jednej noci). Zde se ukazuje jeden nevyhnutelný nedostatek CD reedice (doporučuji tu z roku 2007), která „čtvrcení“ vinylového dvojalba pochopitelně ruší a nastoluje místo něj půlení, což pro původní koncept nahrávky není přirozené. Nejde však jen o samotnou různorodost komponování jednotlivých skladeb, trik výrazové barevnosti spočívá i v tom, že každý z dílů vznikal jiným způsobem po technologické stránce. Pracovní základnou kapely bylo Experimentální studio Československého rozhlasu v Bratislavě, ale druhá strana se nahrávala živě za účasti malého publika v Moyzesově síni a klasické píšťalové varhany na konci třetí strany se zas natáčely v bratislavské Redutě. První deska Konvergencií je kompaktní; ukazuje dvě tváře jedné kapely ve vrcholné sestavě: jednak jejich soustředěnou studiovou tvorbu, rozkošatělou detailními nápady v aranžmá, a jednak jiskrami sršící souhru na podiu. V druhém případě Collegium Musicum vypreparovalo motivy z baletu Šeherezáda od Nikolaje Rimského-Korsakova (což je další posun oproti debutu a prvnímu singlu, kde pracovali s klasičtějšími autory, Bachem a Haydnem). Ovšem témata pojímá takovým způsobem, že by si baleríny nejpozději v gradaci kolem patnácté minuty zpřelámaly nohy.

Následně Griglák v mezihře mučí kytaru tak, že člověk pomyslí na Hendrixe, který by údajně býval hrál právě s Emersonem, kdyby neodešel na věčný jam. Zatímco studiový živák je jakýmsi předobrazem hráčsky brilantní desky Live z roku 1973, cesta načrtnutá písňovou koláží Piesne z kolovrátku ze strany C zase směřuje k slavnému projektu Vargy a Hammela Zelená pošta (1972). Druhá deska Konvergencií je svou bipolaritou až šokující. Dva chytlavé poprockové popěvky proložené několika rozvernými miniaturami uzavírá jako varování monstrózní disharmonický Chorál, v němž Varga skrz píšťaly upouští bůhví jakou páru. Mezi stranou C a D potom se zatajeným dechem obracejí jen ti nejodvážnější. O skladbě Eufónia se traduje, že když ji v Loděnicích připravovali pro lisovací matrici, shořely jim při tom rycí jehly. Prý se to stalo při Vargových závěrečných hrátkách s generátorem bílého šumu, ale odhaduji, že se začaly škvířit už při třetí části, v níž vydoloval z Hammondek zvuky, o kterých neměl nikdo ani zdání. Strašidelně zde ohýbá tóny tím, že vypíná a zapíná motor, který pohání mechanický aparát nástroje, a dráždí jeho nevyčištěné kontakty – jeho počínání by se skoro dalo označit za circuit bending. Někdo se na Eufónii dívá jako na psychedelický experiment, ale mnohem spíš je to reflexe soudobé vážné hudby, například Karlheinze Stockhausena. Rozhodně není třeba se jí bát, žádné domácí požáry gramofonů se nekonaly.

Ba ani případy „samovznícení“ se sluchátky na uších nebyly hlášeny. FULL MOON 10


Na www.protisedi.cz běží od konce roku nový web. Je jiný než ostatní a jmenuje se Proti šedi. ________ Proti šedi není časopis ani noviny. Je to médium pro současnost. Má vlastní audio a  video, spoustu článků a fotek. Jeho “cílovka” jsou lidi, kteří nechtějí být taženi davem. Ne jen mladincí trendaři, ale každý, kdo hledá víc než jen sprostotu, lži, nenávist, usurpování, pomluvy a bezmeznou honbu za mamonem. ________ Na serveru se objevila řada rozhovorů se známými osobnostmi (Clarke, Kleník, Bárta, Haloun, Langmajer, Pollert, Homola, Dusilová, Helešic, Cole, Wisternoff, da Silva, Maas, Rolins...). ________ “Nejsme zloději času jako televize. Chceme poučit, nasměrovat a  nenudit. Přinášíme krátké a jasné svědectví o dnešní nadějné době. Spoléháme se na vlastní rozum a  intuici. Nenecháme se nikým řídit. Myslíme si, že když člověk chce lepší zítřky, musí se o ně přičinit sám. Víme, jak hloupé je nepoučit

Praha - Brno | No. 394

čt. 3. 2. - st. 16. 2. 2011

se z  minulosti. Jsme jen lidi,” říkají tvůrci. ________ www.protisedi.cz

FULL MOON 10

069


070

FULL MOON 10


AVA LUNA 16.12.2010 STRAHOV 007. PRAHA. TEXT ORLOWSKI

Nejtemnější z rytířů, Isidore Ducasse alias Comte de Lautréamont, kdysi napsal: „Krásný jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole.“ Jestli holky a kluci z Ava Luna tuhle vražednou sentenci znají, nebo ne, je mi jedno, stejně jako asi i vám. Jedno je ale jisté: jejich hudba zní, jako by ji sami napsali. „Paleta je pestrá,“ píšou v těchhle případech lidi, co tomu rozumí. A ono je to skutečně tak. Barevný trojlístek zpěvaček, které si chcete vzít za ženu, a vedle něj tři prodavači vegeburgerů ze Soho, které chcete do kapely – lépe by to nevymyslel ani Malcolm McLaren. Někdy všechno řekne už jméno: Felicia Douglass, Becca Kauffman, Anna Sian... Krásná jako jméno (nebo hlas, podle preferencí). Podobně odstíněná je taky hudba. U holiče se dá zaslechnout něco o soulu, new wave a post-punku. Affirmative. A že to zní, jako když vaří pejsek s kočičkou? Tím lépe pro ty, co míří daleko za bod varu. Koncem minulého roku se Ava Luna zastavili v pražském klubu 007. Zanechali stopu. Znovu od holiče: Supersexysweetkiller: „Píšu do Fullmoonu o Ava Luna – zkus popsat pár elegantníma větama ten koncert.“ Toro Brufen: „Přesní jako hodinky, ale se srdcem na pravém místě, v prstech měli konzervatoř, přesto to byl víc punk než leckteré neumětelství. Bylo hodně vidět a slyšet, že je to ‚americká‘ kapela, vypadali jako demografické složení Brooklynu – Žid, černoška, Portorikánka, Korejka, Talián a Ir. Nevím, jestli je tohle nějak důležité, ale ve mně to nechalo dojem. FULL MOON 10

Trochu se v tom mísil zvuk univerzitní kapely z Yaleu a popěvků z ghetta, něco jako noise Motown pro 21. století, tradice plus progrese – v tom to asi byla ta ‚Amerika‘.“ Takže lepší verze Tiny Turner. Beru. Existuje více důvodů, proč by člověka mělo mrzet, že tehdy na 007 chyběl. Tady je několik z nich: NOISE. Instrumentální sekce, tj. bicí a synťák, jsou u Ava Luna až ve druhém plánu. Tenhle pocit má člověk přinejmenším při prvních posleších. O to více překvapuje pozdější zjištění, že Alex Smith a Nathan Tompkins jsou, jedním slovem, géniové. Každému, kdo si představí Ava Luna minus vokální sekce, dojde, jak neomylná a nevyhnutelná je dokonalost téhle kapely. A to už od základů. Beaty a melodie, které Smith a Tompkins loví ze svých nástrojů, mají tu přednost, že jsou zajímavé i zábavné zároveň, což není samozřejmé. Kapely totiž často trpí v mých očích podobnou vadou: jsou buď zajímavé, nebo zábavné. I když se dá říct, že na LP 3rd Avenue Island byli Ava Luna spíše zajímaví a na EP Services spíše zábavní, zůstávají vždy zajímaví a zábavní současně. Pravidlo platí i obecněji: nuda s krásnou ženskou znamená pro evoluci stejně jako kupa srandy s někým, kdo vás prostě nebere. SEX. Toho, kdo je zvyklý lovit mimo hlavní proud, může nejednou potkat zapeklitá situace. Kouzelný večer ve dvou, ve vzduchu visí ještě magičtější noc, ruka míří nemilosrdně k rukávu, jenže – atmosféru je třeba doprovodit odpovídající muzikou... A je tu problém. Pravda, Louis Armstrong funguje kdykoliv a kdekoliv. Přesto každá další nahrávka, která sedí do téhle superexkluzivní sbírky, je nad

zlato; říkejme tomu třeba zpestření. Možná jste to cítili, když jste v rádiu zaslechli Jamese Browna. Nebo Becka (Sexx Laws nebo Nicotine and Gravy jsou v tomhle ohledu neporazitelné). Elegantní druh svůdné energie, která ze všeho nejlíp rozpaluje boky, v sobě mají Ava Luna taky. K tomu připočtěte punkový přístup a z kalkulačky vypadnou latexové kalhotky. Svět za oknem je daleko a pod peřinou prý najdeš pravěk člověka. Větroň plachtí směrem k hangáru. Sex je náš. A nejenom... PARTY. EP Services je jedna z nejvíce party desek, která během minulého roku vyšla. Pozoruhodné je to, že na mikro úrovni dost přesně kopíruje strukturu dobré party. Vypadá to asi takhle: CLIPS – 19 hod. – naoko chladný začátek, ale pokrok je Zákon a žádný úsměv ve skutečnosti nepřijde nazmar – 21 hod. – první drinky padly a vzduch začíná být pod napětím. CEMENT LUNCH – 23 hod. – party rychlovlak se řítí na oběžnou dráhu – nad zasvěcenými bdí Dionýsios – rytmus je neúprosný a na dveře klepe Zběsilost – please don’t go I need you so I beg you s’il te plaît. PAST THE BARBARY – 03 hod. – mladé ptáče dávno spí a na řadu přichází dospělá vážnost – v hlavě roztáhli plátno a promítají prý pubertální lásky – stáří je dnes přednost, výsada – and you’re thinking of her, the hands are on the ceiling and a space just above her, if I get older, seven cheeks and seven shoulders, if only I were older, I wish I were older WON’T YOU BE MINE – 07 hod. – zpátky na cestě do pekla dne – myšlenky jsou jehly – přece jenom úsměv –

limonádové paprsky Slunce.

071


JAMES BLAKE 14.01.2011 PLAN B. LONDÝN, UK. TEXT TOMÁŠ BLÁHA FOTO PRESS

SETLIST: Unluck, The Wilhelm Scream. To Care (Like You), I Never Learnt to Share, Lindesfarne (I i II), Limit to Your Love, Anti War Dub. NAVŠTIVTE POKUD: Máte rádi The xx, méně je pro vás více a zbožňujete vysoké blonďáky. Když Blake přišel na podium, bylo vidět, že je trochu nervózní. Pročísl si ofinku a nejistým pohledem skrz ní do davu lidí, který na něj v Londýně přišel, řekl: „Wow.“ Kdekdo byl ochotný jet za ním přes půl Evropy. U baru jsem například potkal skupinku Poláků. Tomu zájmu, co se Blakeovi lepí každým krokem na paty, se nemůžete divit. Bylo úžasné sledovat Blakeovu loňskou vývojovou etapu. Z příležitostného kolaborátora Mount Kimbie, jehož identita nehrála příliš velkou roli, se během dvanácti měsíců stalo nepřeberné množství synonym slovíčka „hype“. Během roku se James Blake pomalu dostával do prominentního klubu hudebních snobů, kteří své profily ve světě sociálních sítí hodnotově povyšovali právě jeho jménem. Na sklonku roku svým triumfem v BBC Sound of 2011 přeskočil mezi širší mainstream. Nehledě na to, že svůj debut vydává i na pobočce velkého labelu. Blake vyrostl z nadějného producenta v opravdovou star. Mezi kvantitu a kvalitu vložil rovnítko. Výsledkem jsou tři vynikající EP a v prosinci uniklé LP. Při chronologickém poslechu jeho diskografie musí být jasné, jakým směrem se jeho muzikální apetit ubírá. Jestliže na začátku plnil dubstepový prostor fragmenty milimetrových samplů, na konci jej čistí a přenechává nadvládu atmosférickým mezerám. Podobně jako to dělají třeba The xx. Kouzlo mezer. A i když je Blake jedním z těch, kteří pomocí hudby definují současnost, sám říká, že jemu a všem, kteří přijdou po něm, „místa zahřáli The xx nebo Mount Kimbie“. Právě s Mount Kimbie býval nejčastěji srovnáván a současně házen do stejné škatule (post-dubstep). A tady je čas na pár parado072

xů. Blake studoval hru na klavír na prestižní londýnské škole Goldsmiths College, kam měli povoleno vstoupit jen majetnější. On se ale od svých spolužáků vědomě distancoval („Když šli hrát fotbal, radši jsem si dělal svoje věci.“) a spíše koketoval s londýnským klubovým undergroundem. Tu svatokrádež, kterou spáchal svými EP na Goldsmiths College, na svém debutu zopakoval. Tentokrát byl obětí dubstep. A i tentokrát je to pro dobro všech. Blake si je jistý tím, čím jeho zvuk prochází. Na konci krátkého setu v klubu Plan B zahrál skladbu Anti-Dub War od matadorů dubstepové scény Digital Mystikz. Plynule tím přeměnil svůj koncert na DJs afterparty. A dal jasně najevo, že na dubstep jako takový nezanevřel. Což by se po poslechu jeho eponymní debutové desky mohlo i nabízet, neboť ji zbavil snad všech výraznějších konexí na dubstepovou subkulturu. Ať už tím, že svůj zvuk proměnil v minimalisticky intimní scénickou zpověď, nebo tím, že svůj vokál postavil do první řady před všechno ostatní. Dalším paradoxem je, že ačkoli byl tento krok šokující, dal se vzhledem k prohlášením typu „zpěv je pro mě jedna z nejpřirozenějších věcí“ stejně dobře čekat. Blake je nevyzpytatelné těleso a lístky na jeho první koncert zmizely během dvou dnů. Ve frontě čekající na vpuštění do klubu stáli i členové The xx nebo Girls Aloud. Byli mezi natěšeným davem, který byl zvědavý, jak Blake bude vlastně znít. Malý klub situovaný v londýnském Brixtonu ten večer pojal tolik lidí, kolik mu kvóty dovolily. „The venue is going to be maxed out! Going to be a very special night,“ psalo Plan B na svém facebookovém profilu. Po dlouhém čekání přišel Blake na podium za doprovodu spolužáků Roba McAndrewa (kytara) a Bena Assitera (perkuse). Řeknu vám, není to žádný drobek. Své bezmála dvoumetrové tělo posadil za klávesy. U nohou měl připraveno ovládání vokodéru a pedálové efekty, vedle další klávesy. Kluk za mnou nabízel koks. Nikdo kromě jeho holky nechtěl, takže si dali lajnu, zařvali: „Unluck, James, Unluck!“ a čekali, než ji Blake svými dlouhými prsty odstartuje. Jakmile spustil, nadržení foťáci začali mačkat

spouště, jako by byli ve válce. To intimní nasvícení bylo pryč, Blakeova hlava pod palbou světel. A byla škoda, že sekuriťák řekl fotografům, ať ty blesky schovají až po půlce celé show. Ta byla jinak zcela věrná Blakeově vizi minimalistické revoluce. Snad jen závěr geniální The Wilhelm Scream (pojmenované po filmovém zvukovém efektu), ve kterém se odevzdaně znějící „I am falling“ postupně utápělo pod vrstvou syntetických zvuků a činelů, vyvedl úspornost celkového zvuku ze zimní letargie. Když začal hrát Lindisfarne I i II nebo I Never Learnt to Share, vzpomněl jsem si na úryvek rozhovoru, ve kterém říká, že i přesto, že poslouchá soulové interprety jako Stevieho Wondera nebo Sama Cookea každý den, nikdy nechce znít jako oni, protože jsou součástí etapy, která už pominula. V těchto dvou skladbách se vyznal z lásky k soulu (respektive folku) a zároveň jej posadil do nafukovacího člunu, který má namířeno do blízké budoucnosti. Největší šrumec ale samozřejmě udělal singl Limit to Your Love. Cover kanadské písničkářky Feist byl jako rána mezi oči. V Anglii se okamžitě stal nejstahovanějším motivem do mobilních telefonů, hráli jej v rádiích – byl všude. Takhle nějak bych si dokázal představit budoucnost „písničkářů“. Staré metody uvádět v nových kontextech. Kdybych vám měl ve zkratce celou show popsat, řeknu to asi takhle – ten koncert byl jako první sex, než jsem se nadál, skončil. Ale bylo to naprosto skvělé a (nepatetický ekvivalent slova „kráááásnýýýýý“) mělo to koule, emoce nejen skrz ten spodek a chci ještě a znovu a zas. Pokud nepohodlí, pak jen v tom, že ani zdaleka nepřehrál celou desku; set měl osm skladeb a slabých 45 minut. Bylo to krátké, ale výjimečnost poslala stopáž na lopatky hned v prvním kole. Když Blake odcházel, říkal: „Děkuju moc, že jste přišli, tenhle zážitek budu mít ještě dlouho v hlavě.“

A já taky. Skvělý večer. FULL MOON 10


FULL MOON 10

073


OBSTACLES 29.01.2010 Kastanienkeller. Berlín, NĚMECKO. TeXT aL bURIAN pŘEKLAD lENKA šPRYSLOVÁ FOTO ARCHIV LABELU PLAY/REC

Viděl jsem tuhle kapelu dvakrát a pokaždé mě dostali. Poprvé, když jsme s nimi hráli v jejich rodné Kodani. To byl rok 2008. Podruhé to bylo nedávno, když jsem se zastavil v klubu Schokoladen pro klobouk, který jsem tam zapomněl pár dní předtím. Poznal jsem kapelu, která se zrovna chystala na vystoupení, a vzpomněl jsem si, že mě bavili. Zůstal jsem a jejich uvolněné riffy, energie a občasné výpady elektronického hluku si mě znovu získaly. Napodruhé jsem si byl vlastně jistější než předtím. Jejich přítomnost (dva bloky od nás) jsem využil jako protinávrh k nápadu kamaráda Michaela jít na Tron II: Legacy ve 3D. Tenhle druhý díl je jen další výblitek z řady hollywoodských kasovních trháků. Sprostě se přiživuje na dnešní fascinaci dětstvím, kdy i primitivní efekty byly působivé, a sbírá samé špatné recenze. Proti tomu Obstacles mají na svém kontě alespoň dvě dobré z mojí strany. Neprůstřelný argument. Takže jsme se v pátek večer loudali zašlou slávou berlínské ulice Kastanienallee směrem ke klubu. Ulice se táhne téměř přesně podél hranice mezi bývalým Východním a Západním Berlínem. To území má po jejich sloučení významné místo v historii. Pro pankáče. Kdysi (zhruba v roce 1992) byla tahle ulice, která je dneska děsně nóbl, plná squattů. Jeden kulturní milník vedle druhého, dnes je to vidět už jen v Kastanienallee 85. Orvaná, rozpadající se budova tady trčí jako zmučený prst, varovně vztyčený směrem k sousedním obchodům se zdravou výživou, luxusním vinotékám a lepším restauracím pro turisty. „KAPITALISMUS NIČÍ, NORMALIZUJE, ZABÍJÍ“ hlásají obrovské neony, které pokrývají celou čtyřpatrovou budovu. V přízemí najdete levicově orientované knihkupectví a vegetariánskou kavárnu, které alespoň trochu vynášejí, a pár lidí se díky nim o budovu zajímá. Ve sklepě se tu ještě pořád jednou za čas hraje, většinou crust a doom. Takové kluby, rozeseté v okolí ekonomicky vzkvétajících lokalit jako Prenzlauer Berg a Mitte, dnes působí nepatřičně. Znamení doby. Ale jiné, než je tahle. 074

Obstacles vypadají stejně jako při dvou předchozích setkáních. Možná teď po měsíci na turné působí ještě víc jako celek. Tentokrát mě to ale nudí a ruší. Moment překvapení je pryč. Vím, co přijde, a tak místo abych se nechal tím překvapením smést, jsem přehnaně kritický. Všechny písničky jsou v jednom rytmu, nekonečné kytarové onanie unavují a basák se po měsíci hraní nedokáže ubránit rutině. Mlátí do toho zcela předvídatelně, pózuje a ksichtí se, jako by říkal: „Fakt se na ten nářez děsně soustředím.“ Stačí trocha nedůvěry a masku prokouknete jako nic. Tohle všechno, celá ta maškaráda je pravým opakem toho, čím by měla a chtěla být – nostalgií; trochu pompéznější, ale prázdnou verzí minulosti. Tohle je sklepní varianta Tron II: Legacy. Zážitek, který měl ambice znovu zažehnout plamen včerejška, ale přehnal to a nedosáhl na něj. Můj vztah k punku je jako ke špatnému manželství. Pořád se milujeme a já nikdy nezapomenu na líbánky, ale pak vyjdou najevo všechny věci, ve kterých se neshodneme. Ačkoli bydlíme v jednom domě, jsme si cizí. Máme oddělené ložnice, snídáme mlčky a čteme si každý svoje noviny. Je to důvod k rozvodu? Ne, na to jsem moc tvrdohlavý. Kromě toho máme svoji rutinu. I když jí schází jiskra nepoznaného, je důvěrně známá a můžeme se o sebe opřít. To je skutečná podstata manželství. Michael se ke mně nakloní a zařve mi do ucha: „Kurva, tahle kapela je super!“ A já zjišťuju, že si to opravdu užívá. Je rád, že přišel; já jsem ten, kdo se rozhodl nevěřit. Cynismus! Ten sžíravý, zhoubný pozůstatek idealismu, uremcaný pohrobek časů, „kdy to bylo lepší“. Jsem ho plný. Plný tohohle mýtu minulosti, nechuti nechat věci za sebou. To kvůli němu nevidím přítomnost a to on mi šlape po budoucnosti. Jestli chcete být přehnaně kritičtí, jestli jste otevření jen chybám, jestli hledáte pouze přehmaty a klišé, proč radši nezajdete na nějaký ten hollywoodský trhák? Pak aspoň budete kritizovat cizí rodinu místo té vlastní. Jsem špatný manžel a mizerný otec a měl bych se stydět.

Chyba není v punku, chyba je někde ve mně. FULL MOON 10


FULL MOON 10

075


076

FULL MOON 10


MELVINS 14.01.2011 a 21.01.2011 SATELLITE. LOS ANGELES, USA. TEXT CVALDA FOTO ARCHIV

MELVINS, MELVINS, MELVINS. Kdo mohl před třiceti lety tušit, že tahle grunge-punk-rocková obluda bude fungovat až doteď. Je rok 2011, hudební svět si mezitím prošel spoustou změn, trendů a hipsterských vln. Ať se stalo, co se stalo, Melvins jsou pořád tady a dělají to pořád stejně! No dobře, možná trochu hůř. Ale taky nejsou nejmladší. Když na podzim minulýho roku ohlásili rezidenci v profláklým klubu Spaceland v Silverlake v Los Angeles, který se nedávno přejmenoval na Satellite (ale stejně pořád všichni říkají, že „jdou do Spacelandu“), bylo jasný, že se můžeme těšit na něco extra. A tady to je: každej pátek v lednu, Melvins brousí v minulosti. Škoda, že leden má ty pátky jen čtyři. Plán byl následující. První pátek hrají desky Colossus of Destiny, Lysol a Eggnog, druhej Melvins 1983 a Houdini, třetí Melvins Lite + Bullhead, čtvrtej pátek pak Stoner Witch. A já měl šanci vidět ty dvě prostřední shows. Leden čtrnáctýho a leden dvacátýho prvního. Dorážíme do kupodivu nepřeplněnýho Spacelandu kolem devátý večer. Moc lidí tam zatím není hlavně asi proto, že většina má nakoupený pasy na všechny čtyři koncerty a choděj pěkně až na show time. Ale Spaceland sám o sobě je malej klub s kapacitou tak dvě stě pade. Byl jsem tady jednou na turné s Japoncema Ghost. Příjemný místo. Až na majitele. Ani na jednom z koncertů není předkapela. Melvins smažej dva sety na každým. Druhej pátek, ten čtrnáctého, vylejzá přesně o půl desáté stará polovina kapely s úplně původním bubeníkem Mikem Dillardem. A začíná FULL MOON 10

půlhodinová jízda starejch songů, těch, který měly největší vliv na Nirvanu a na celou vlnu seattleského grunge. Jednoduchost, dravost, punk. Dale Crover na basu a v rytířským převleku sází jeden parádní riff za druhým. Buzz představuje všechny členy kapely a říká, že tohle je podruhý za celou existenci, co hrají znovu všechny tyhle skladby. Poprvé to myslím bylo někdy na ATP v Anglii. Ani se nestačíte rozkoukat, natož abyste si stihli objednat druhej PBR a už jsou na podiu dva noví členové Melvins a začínají fotbalovou hymnou z posledního alba The Bride Screamed Murder. „Here we go, here we go, every day, all the way, in the groove, on the move... We aaaaare ready, we are re-re-ready…!“ Tohle si fakt můžou dovolit jen Melvins. Když jsem poprvý slyšel The Bride Screamed Murder, říkal jsem si, co je tohle za magořinu? Ten den ve Spacelandu to ale dávalo smysl. Ale možná to bylo těmi pivy. O půl jedenáctý začíná druhej set. Houdini, 1993. Nejlepší léta Melvins. Ohromný bubny (jsem si jistej, že Dale by měl nejradši 40” průměry bubnů, kdyby býval mohl), obrovský kotle a hustej riff první skladby Hooch. Fuck yeah!!! Než se stačíte nadechnout, spustí Going Bliiiiiiind. Největší hit devadesátkovýho metalu! Další lok PBR a jsme na Set Me Straight. Tahle skladba definovala v 90. letech grunge metal. Pročpak asi Cobain spáchal sebevraždu? Joan of Arc = nejvíc sludge metalovej song 90. let. Kdybych dával dohromady metalovou hitparádu devadesátek, zněla by podobně jako set Melvins 14. ledna 2011 v klubu Spaceland v Los Angeles. Nakonec masivní bubny Spread Eagle Beagle a je konec. Dávám poslední PBR a hurá domů. Pátek 20. ledna. Dorážíme zase kolem devátý večer a zase není přeplněno. Koukám na

merch; limitovaný plakáty ke každýmu koncertu, třema stovkama limitovaná kolekce třinácti Melvins alb, vše natisklý ručně na nějakým stroji z roku 1890. Vypadá to strašně krásně! A ještě víc to stojí. Trika neměli žádný, prej byli líní se tou hromadou, co maj na zkušebně, hrabat. O půl desátý nastupují Buzz s Dalem alias Melvins Lite a hrají hezkou řádku divnejch songů ve dvou. Upřímně řečeno se v tom trochu ztrácím, ale myslím, že něco z toho byly i covery. Během půlhoďky dohrávají první set novejma skladbama a je tady show time. Takže pro mě podruhé, pro většinu klubu už potřetí: „Here we go, here we go, every day, all the way, in the groove, on the move... We aaaaare ready, we are re-re-ready…!“ A pak už Bullhead, první skladba Boris. Jo, přesně ta, po který se pojmenovali japonští Boris. Hnusná, pomalá riffovačka, hlava zhulenýho španělskýho býka, kterej vám pomalu vytahá vnitřnosti z těla. A pak že tenhle song je pojmenovanej po Buzzově kočce Borisovi. To by mě zajímalo, co je to za bestii. Bullhead je pomalá, utahaná, výrazně jiná než Houdini – nutí vás se jen tak kejvat, pohupovat a užívat si to. Dneska nepiju PBR, páč se mi z něho minule udělalo blbě. Je to hnusný vodový pivo s vysokým obsahem alkoholu, takže se pohupuju v rytmu hruškovýho cideru. Funguje to skvěle. Objevil jsem ideální nápoj pro fanoušky Melvins. V průběhu večera mockrát zalituju, že nemůžu vidět dva zbylé koncerty. A merch nekupuju nakonec žádnej, ani tu diskovou edici.

I přesto je to ale jasný: All hail to Melvins!!! 077


AL BURIAN (AUTORSKÉ ČTENÍ) 21.01.2011 MÍSTOGALERIE, SKLENĚNÁ LOUKA. BRNO. 22.01.2011 REKOMANDO. PRAHA. TEXT AXE FOTO MARTY

bez rajčatového džusu, takže jenom vodku s tabaskem, z porcelánových hrníčků na saké. Vlastně mi dodnes není jasný, jak je možný, že jsme tehdy vyvázli jen s kocovinou.

I.

Probouzím se v hostelu na Flédě v Brně docela brzo, což znamená, že jsem ještě určitě aspoň trochu opilá. Je pondělí, 11. května 2009. To datum jsem si musela dohledat, tolik si toho zas nepamatuju. V neděli hráli na Skle Auxes a Challenger. Koncert to byl dobrej, ale víc než písničky se mi vybavují jiný detaily toho večera. Třeba jak frontman Auxes Dave Laney, kterého jsem měla za abstinenta, potřebuje nutně pít „tamten lokální alkohol“, co vyzkoušel kdysi dávno, když byl v Česku na turné s Milemarker. Absinth? Absinth. Barman naleje panáky a donese lžíce, zaberu se do procesu karamelizování cukru a když se znovu otočím na Davea, hoří mu rukáv. Snažil se to uhasit pivem. Oh, boy. Dívám se kolem sebe. Dave spí na vedlejší posteli a rukáv už mu nehoří. Na zemi spí Al Burian, basák a zpěvák Challenger. Pod hlavou má místo polštáře knížku Hermanna Hesseho. Matně si vybavuju, že jsem ji v noci sebrala na chodbě Flédy v improvizované knihovně. No tak snad ji vrátí, až budou odjíždět. Všude v posteli a na zemi se válí prachy. Zřejmě garance. Oh, boy. Vstávám a jsem ráda, že se nemusím oblíkat ani obouvat. Mezitím se probouzí Al, ptám se, proč spí na zemi, ale na odpověď nečekám, ostatně mě nezajímá. „I have to go! See you later,“ utrousím ve dveřích a mizím na autobus. Doufám, že nemám bejt na poradě. II.

Večer hráli Auxes vs. Challenger (ještě s projektem Edie Sedgwick) na Sedmičce v Praze. Sice jsem ten koncert nepořádala, ale s klukama ze Silver Rocket jsem byla domluvená, že u mě obě kapely (= jedna kapela, teda Auxes a Challenger) můžou přespat. Po extempore v Brno Aires mi to jako zas tak dobrej nápad nepřišlo, ale kocovina vám strašně zkresluje vnímání reality, tak jsem nad tím nepřemejšlela nijak moc. Nějak to uděláme. Na Sedmičku jsem přišla pozdě, ale přece. Jako prvního jsem potkala Davea, objal mě a vyzvídal, jestli jsem v pohodě. Hehe, nehoří mi žádná část oblečení, takže asi dobrý. Jak jsme se dostali ze Sedmičky, si nepamatuju, ale vzhledem k tomu, že tím večer zdaleka nekončil, není se co divit. U nás jsme pili Bloody Mary, akorát 078

Úterní ráno bylo o fous lepší, jelikož jsem byla doma, ale jinak bylo úplně stejný. Oh, boy. Al pil asi páté kafe a jelikož jsme ještě neměli presovač, byl to nějaký zabijácký turek. Jelikož měli krátký přejezd, zdrželi se ještě na oběd a já jsem si s Burianem dlouho povídala u nás na terase. U toho kafe. Trochu jsem se styděla, jelikož jsem o něm nevěděla, kromě toho, že hrál s Davem v Milemarker, skoro nic. Psal pro spoustu časáků a zinů a pár jich taky vydal. Na tom turné s sebou měl sborník Natural Disaster. Jednu přírodní katastrofu jsem si koupila. U čtení jsem se později dost nasmála. Jednak proto, že to bylo děsně vtipný, druhak proto, že tam byly příběhy, které začínaly: „Probudil jsem se na podlaze kanceláře vydavatelství Conspiracy v Antverpách...“ Bylo to jen pár týdnů, co jsem se probudila na podlaze kanceláře vydavatelství Conspiracy v Antverpách, a to vůbec nebyl jedinej moment, ve kterým se můj život střetl s životem někoho jinýho. Nic moc jsem z toho nevyvozovala; jen bylo příjemný číst o něčem, co docela důvěrně znáte (a nebylo to jenom o probouzení na podlaze). III.

„Just to double-check (idiot check): this ticket is for the 20th (thursday), right?“ Předposílala jsem Alovi e-ticket na autobus, který jsem kupovala ve finále já, abych nás ušetřila nejrůznějších nedorozumění ohledně data nebo místa příjezdu. Odpovědět na jeho dotaz mi trvalo asi dva dny. Ne proto, že bych nebyla on-line nebo neznala odpověď, jen jsem doufala, že to mezitím zjistí sám z toho lístku, ježto to tam bylo napsaný. Pak jsem vyměkla a napsala, že jo, že je to čtvrtek. IV.

Autorské čtení. V Brně aj v Praze. To mi asi pěkně hráblo. Valach na facebooku napsal: „Jen tak dál!“ To mě trochu povzbudilo, ale v důsledku jsem si říkala, jen tak dál? Jak jako dál? Tomu taky pěkně hrabe. Přemýšlela jsem nad tím tak usilovně, že jsem místo na Karlín odbočila na Žižkov a deset minut se motala v nějakejch jednosměrkách. Alovo číslo jsem měla nalepené na rukávu kabátu, ale aby to nebylo tak jednoduché, telefon jsem nechala

doma. Se zpožděním jsem nakonec dorazila na Florenc. Co postavili novou halu, docela se mi tam líbí; instinktivně jsem dřív než po Alovi koukala po zásuvkách na elektřinu, až tam budu příště čekat na autobus. Ala jsem poznala podle jeho modrých „montérských“ kalhot, které končí nad kotníky, vsadím se, že jiné ani nemá, a mírného, zmateně smířeného usměvu. „Oh, I didn’t really expect you,“ vtipkovala jsem si pro sebe a podala si ruku s Andym, kamarádem a spolubydlícím z Chicaga, který je zrovna na výletě po Evropě a shodou okolností byl na návštěvě v Berlíně, tak ho Al vzal s sebou. Věděla jsem to, zmiňoval se v jednom z mejlů. „It’s Andy’s 30th birthday today!“ A sakra. Tohle jsem třeba zas nevěděla. V.

Andy Rivera je Američan španělského původu, je mu třicet. Navzdory příjmení nemá s Diego Riverou nic společného. Zná všechny kapely na světě (včetně pAper chAse, mclusky, Slim Cessna’s Auto Club, Jimmy Eat World, Alkaline Trio a jednou se potkal se Stevem Albinim – speciálně na tohle jsem se ptala), ale sám v žádné nehraje. V Chicagu bydlí s kytarovým technikem Wilco a v minulosti bydlel se všema z Auxes a Challenger. S Alem se zná víc než deset let. Je to děsně milej chlapík a v Evropě se baví tím, že hledá manželku. Už má jednu v Belgii a taky jednu v Brně. Na pravém zápěstí má vytetováno VIVA a na druhém HATE. Je fanouškem Arsenalu. Andy Rivera je tzv. náš člověk. VI.

– „How do you say fuck off in czech?“ – „Jasně.“ VII.

Čtení v Brně bylo super. Al měl vytištěné malinké brožurky s jedním českým sloupkem pro Full Moon a naučil se v češtině říct: Jsem umělec. „Sem umjelč.“ Bylo to celý prima především proto, že bylo vidět, že mu všichni rozuměj, potažmo jsou připravený reagovat, i když to nebylo třeba. Al přečetl pár svých článků; výběr z Burn Collectorů a dva z Full Moonu. V povídce Reunion byl vtipnej stand-up z knihkupectví, kde žádal o práci, a zeptal se, jestli mají Hrabala, načež prodavačka nevěděla. „BOHUMIL FUCKING HRABAL!! I ! SERVED! THE KING! OF ENGLAND!“ Alovi jsem neradila, ale doufala jsem, že vybere zrovna tenhle článek. Prodali jsme spoustu knížek a nějaký časáky a byla tam spousta bezva lidí, třeba Simon, což FULL MOON 10


je chlápek, co žije přes třináct let v Brně, kde učí angličtinu, a vypadá jako Petr Fiala, akorát není z Valmezu, ale z nějakýho města v Británii. „Dám si jenom jeden drink. Ne takovej ten jakože jeden drink, ale opravdu jenom jeden.“ Al zůstal v hotelu Europa a my jsme šli na ten „jeden drink“ naproti do hospody jménem Legie. Jako tyvole. Kdybych neměla po celým světě už asi milion nejoblíbenějších hospod, tohle by byla moje nejoblíbenější hospoda. Obsluhuje tam chlápek, co má licousy jako Trautenberk. Pili jsme becherovku a Andy vyprávěl, kde přišel k tetování FSU a tak. Na to, že jsem nechtěla pít, jsem pila docela dost. Snídani jsme ráno nestihli, když teda nepočítám, jak si Andy zabouchl dveře a hledal po celým hotelu v trenkách svůj batoh. Any day the Windy City’s gonna blow it out for you. VIII.

„Většina z toho, co napíšu, je fikce.“ Ještě před Brnem dělá Al rozhovor s Kejmym. Dáváme si u toho večeři a kafe a kolu a já mlčím a přemýšlím. Prej Viewegh (nevim, kdo je) říká, že dobrý spisovatel si musí umět vyFULL MOON 10

myslet stoprocentní fikci, jinak není dobrý spisovatel. V tom případě já jsem úplně na hovno spisovatel, jelikož vycházím zásadně ze skutečností, a pokud je něco fikce, pak jen proto, že si to moc nepamatuju. Jako chcete říct, že Pejsek a kočička je fikce? Tak to fuck off. (Jasně.)

Kdybych nebyla spisovatel a promotér, určitě budu stříhačka. Teda kadeřnice. XI.

– „It’s nice, but a little... uneven.“ – „Oh, is it?“ XII.

X.

Držím v ruce knížku Unterm Rad Hermanna Hesseho. Zdá se mi povědomá, jen zpočátku nevím, odkud. Docela velkej byt 1+1 uprostřed Berlína stojí něco málo přes tři sta eur měsíčně. Kuchyň je podle mýho gusta – kromě presovače a láhve červeného vína tam skoro nic není. O dva bloky dál mají parádní falafel za tři eura a naproti v ulici je klub Schokoladen. „Have you read this?“ V češtině se ten román jmenuje Pod koly. Mladý hrdina knihy tragicky ztroskotává na strnulých konvencích měšťáckého okolí. No jasně.

Po flašce kagoru, kadarky, sangrie a ještě jednoho sladkého červeného vína jsem dostala nápad, že Ala ostříhám. Přiznám se, že mě překvapilo, že souhlasil. Překvapilo a vyděsilo, tyvole taky mu můžu ušmiknout ucho! Stříhala jsem to jenom u tlumeného svitu lampičky, jelikož mi v pokoji nesvítí normální žárovky. „Jaysis, Al, you look just oasome!“

To je ta, jak se Hesse probudil na podlaze nějakýho kanclu v Antverpách.

IX.

Čtení v Praze bylo taky dobrý, až na to, že přišlo asi tak milionkrát míň lidí. Spekulovala jsem proč, a nechce se mi to vypisovat, protože je to smutnej příběh. Alovi to nevadilo, ale já jsem se cejtila mizerně. Víte co, znamená to, že jste blbej promotér, ale já jsem relativně dobrej promotér. No fakt, zeptejte se ňákejch kapel. Rozhodla jsem se, že to nevzdám a hotovo.

079


080

FULL MOON 10


ROZHOVOR: AL BURIAN TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO MARTY/LENKA/ARCHIV

Al Burian (neznáte ho z televizní reklamy, ale pokud jste někdy zabloudili do naší sloupkařské sekce, mělo by vám jeho jméno být povědomé) přijel na autorské čtení do Brna a Prahy (chronologické i abecední řazení) a na rozhovor dorazil s kamarádem Andym a průvodkyní, hoteliérkou a tour managerkou v jedné osobě. Já si jako posilu vzal svoji ženu. Na VH1 běžela hodinka mrzačení písniček Cover Power, klasické hity pronásledované více či méně děsivými úpravami současných či současnějších umělců. I když tohle označení by si zasloužilo uvozovky. Když se Al usadil a začal listovat v menu, hráli zrovna Guns N’ Roses. Prý Apaččina oblíbená. A tohle už je cover. Kdo to je? Lenka: Není to Sheryl Crow? Andy: Tohle jsem nedávno slyšel v čekárně u zubaře. Dost hrůza… Al: Je zvláštní sledovat, jak málo stačí písničku upravit, aby z ní vznikl ten pop, co hraje v čekárnách u doktorů. Al:

Já Guns N’ Roses beztak nesnáším, takže mě to neuráží. Ale k zubařině se ještě dostaneme. Al: Dobře, ale nejdřív si objednáme. (pětiminutové kulinářské intermezzo, kdy Al třikrát oznámil, co si dá, aby to vzápětí změnil) Al: Zjistil jsem, že nejdřív musíš udělat ty malý rozhodnutí, abys mohl dělat ty velký. Četl jsem si obchodní příručky pro CEO manažery, kde se řeší, jak se pevně rozhodovat. Aby z tebe byl dobrý šéf. Hranolky! Ano! Salát! Ano! (pokřikuje a mlátí pěstí do stolu) Takže studuješ na šéfa, jo? Al: Jasně, snažím se. Začneme, šéfe? Al: Začneme! Jedem! Dobře. Sloupkař pro Full Moon, současný i bývalý člen několika známějších kapel, kreslíř komiksů a autor několika zinů, kdo je, vyjma tohohle, Al Burian? Čím se třeba živíš? Předpokládám, že tohle jsou všechno do určité míry pořád koníčky… Lenka: Teď ho urážíš. (smích) Já bych mu přál, aby se tím zvládl uživit, ale snažím se být realista. Většinou to tak nefunguje. FULL MOON 10

Al: Pravda, musel bych si něco nalhávat, aby mě to uráželo. Je zajímavý, že se ptáš na to „kdo“.

Myslím tím, jaké další role zastáváš. Al: Role? Nedávno, minulý rok, jsem se přestěhoval do Berlína. To pro mě byl velký skok. Jedním z důvodů, proč jsem to udělal, bylo, že společenské klima a životní podmínky v Evropě jsou trochu lidštější než v USA. Ne o moc, jak jsem zjistil. Ve Státech se o Německu v běžném politickém kontextu mluví jako o socialistické zemi. Lidi mají přehnané představy o dávkách, které se tam pobírají. To v evropském kontextu odpovídá třeba Švédsku nebo Norsku. Al: Jo, trochu. Ale oni si myslí, že je to tu všude stejné. Apx: Pardon, že vám do toho skáču. Tys předtím žil v Chicagu? Al: Jo, v Chicagu, v Portlandu, v podstatě jsem bydlel různě po celých Státech. A kde se bere to nutkání žít v pohybu? Je to čistě americká záležitost? Al: Já nikdy neměl příliš vztah k… Sakra, pokládáš druhou otázku, zatímco se pořád snažím poprat s tou první. (smích) Už jako docela mladý jsem se rozhodl, že jsem ochoten obětovat část svého pohodlí a jistoty za určitou úroveň volnosti. Takže to nutkání stěhovat se má kořeny v cestování jako takovém. Najezdil jsem toho hodně s kapelama i sám, hodně času jsem strávil v různých prozatímních životních situacích. A taky jsem toho nikdy moc nevlastnil. Jsem jeden z těch lidí, kteří můžou zvednout telefon, zavolat kamarádovi, aby pro ně přijel, a během hodiny si zvládnou zabalit život do osobáku a zmizet. To zní, jako kdybys byl na útěku. Komu v Severní Karolíně dlužíš prachy? Al:

(smích)

Co je to za mafii? Al: Mafii ne, telefonnímu operátorovi. To podle tebe nejsou mafiáni? Když řešíme Severní Karolínu a kriminálníky, koho jsi potkal v tom okresním vězení? (viz Full Moon #7 - pozn. aut.) Al: Já tam ve vězení neskončil. Je mi líto. Hmm… Jaký je poměr pravdy a fikce, co se obsahu tvých sloupků týče?

Al: To se liší sloupek od sloupku. Rozhodně jsem si vzal k srdci novinářskou svobodu, které se mi dostalo. A jsem vděčný za možnost začít s čistým štítem. Tenhle konkrétní sloupek je z většiny fikce.

Takže během psaní toho sloupku nebyla vysklena žádná okna, ani napadeni žádní pracovníci Barns and Nobles? Al: Jediné dvě věci, které tam jsou pravdivé, je ten text z demáče mojí kapely ze střední a fakt, že jsem se opravdu v Severní Karolíně ucházel o místo v knihkupectví a při pohovoru se mě ptali na oblíbeného autora. Řekl jsem, že Bohumil Hrabal, a oni nevěděli, kdo to je. To je taky pravda, ale ve skutečnosti je to oslnilo a dali mi práci. Takže žádná Johanka z Arku se nekonala. Spíš to vypadalo takhle: „Vy neznáte toho slavného českého autora?“ A oni nasadili výraz ve stylu: „Ty jo, ten chlápek je fakt dobrej.“ Apx: Takže boty jsi měl? Al: Vlastně měl, ale to jsem si taky nevymyslel. Opravdu jsem přišel na zkoušku s tím, že nebudu hrát v botách. Ale pak mi probil mikrofon, když jsem se ho poprvé dotknul. Takže rozhodnutí hrát naboso mi vydrželo přesně jednu zkoušku. A jaké bylo to turné? Teda pokud vůbec nějaké bylo. Teď trochu zápasím s tím, na co se můžeme spolehnout. Al: Zrovna tenhle sloupek bych moc vážně nebral. Co se týče poměru faktu a fikce, já se nikdy nesnažil pasovat přímo do pozice žurnalisty. Ale u věcí, co teď píšu pro Full Moon, jako třeba reporty z koncertů, se občas dostanu do bodu, kdy si říkám, jestli už to trochu nepřeháním. Zatímco nikdy dřív jsem to tak nebral. Hlavně proto, že původně jsem si psal jen pro sebe, vydával si to sám a nikdy jsem neměl editora nebo někoho, kdo by mi říkal, abych něco upravil. Dělal jsem si to celé sám a a vyvíjel jsem se tak nějak bezprizorně. My ti taky neříkáme, že máš něco měnit. Al: To ne a právě o tom mluvím, jsem za to vděčný. I když na druhou stranu mi editoři nevadí, je to v pohodě. A jaký to je, publikovat v překladu, kdy nejenže nemáš možnost přečíst si výsledný text, ale ani dostat zpětnou vazbu od čtenářů? Al: Je to super. Tak by to mělo být. 081


No já si to nedovedu představit. To je jako snažit se posílat zprávy do vesmíru. Ta ta ta taaa taaa taaa ta ta ta. Je tam někdo? Al: Jo, ale na druhou stranu mi přijde dobré text, na kterém pracuješ, dodělat, poslat, přestat nad ním přemýšlet a začít řešit něco dalšího. Když se nepřeneseš přes neúspěch, nikam se neposuneš. A stejně tak si můžeš gratulovat k úspěchu jen do určité míry. Stává se mi, že za mnou někdo přijde a řekne: „Člověče, tu desku miluju,“ a já mu nemůžu než říct, že ji nesnáším. Nebudu mu to vyvracet, ale mně se to líbit nemusí. Lidi si svoji vlastní muziku nepouští, leda by byli opravdu sebestřední. Já se jednou potkal s někým, kdo tvrdil, že skládá takovou muziku, jakou by chtěl sám poslouchat a nemůže ji nikde najít. Al: U mě to teda neplatí, protože mě neláká hrát věci podobné tomu, co poslouchám. Je to odlišný proces. Co teď doma protáčíš? Al: Když to řekneš takhle, odkazuje to na problém, který s posloucháním muziky mám. Protáčení implikuje desku nebo cédéčko a já mám s formátem problémy. Už je to hodně dlouho, co jsem si myslel, že nějaké celé album je tak dobré, že bych si ho chtěl koupit. Když jsem byl kluk, nahrávali jsme si desky na kazety, a když se nám něco opravdu líbilo, koupili jsme si vinyl. Ale teď, když se ti něco líbí, řekneš si: „Tohle je super, to nebudu sjíždět jen na YouTube, ale stáhnu si to do iTunes,“ prostě si to stáhneš, abys mohl poslouchat i bez připojení. Řekl bych, že díky tomu jsem dost těkavý posluchač. A taky se vyhýbám otázce. (smích) Otázka, jak se stavíme k tomu, jak je hudba balená a předaná posluchači, je dost důležitá. Možná stejně jako to, který žánr nebo konkrétní kapela tě zrovna zaujme. Al: Dobře, řekněme, že mě baví agresivní extrémní hudba, ale stejně tak poslouchám hodně vyklidněných, odpočinkových věcí. Ty klidné mám takříkaje na předpis a nutím se je poslouchat, protože kdybych ráno vstal a pustil si hardcore, budu celý den napružený. Takže si místo toho dám po ránu Stevieho Wondera. Ale obecně tíhnu k těm nejšílenějším věcem, které jsou tak na hraně, že si říkáš: „Sakra, tohle se už nedá poslouchat.“ Je to podobné, jako když jsem byl kluk a někde zaslechl něco, co ani neznělo jako hudba. Ale časem jsem pochopil, o co běží, a přišel

082

tomu na chuť. Poslední dobou mě moc nebaví punk, mám pocit, že ten žánr je zvukově omezený. A přijde mi, že všechny nové věci, co se ke mně dostávají, jsou hrozně stejné. Punk za posledních dvacet let přestal být nebezpečný a stal se z něj komerční artikl. Toho si všímám. Pak mě baví ten DIY přístup, který se s ním pojí, ale tímhle způsobem nutně nevzniká ta nejlepší muzika. Mohl bych říct, že poslouchám metal, ale po kulturní stránce mě metal nezajímá. Nechodím na metalové koncerty, nepatřím do té scény, ani nemám kamarády, kteří by ho poslouchali. Teď jsi mi připomněl kousek ze zářijového sloupku, ve kterém popisuješ metalové fanoušky na bulharském Sonisphere festivalu jako dlouhovlasé mutanty a berserky. Když jsme koukali na DVD z Bulharska, přišlo nám super, že je tam tolik lidí. Ale když jsem byl mladší a začínal chodit na koncerty, dost mě to děsilo. Judas Priest byl první koncert, na kterém jsem byl, a z lidí, co tam přišli, jsme byl úplně připosraný. Neměl jsem ani zdaleka pocit, že bych byl „mezi svými“, spíš jsem si říkal: „Kurva, co je to za lidi?“ A takhle to mám dodneška. Jedna z věcí, která mě zaráží na způsobu, jakým se muzika konzumuje, je, kolik nejrůznějších šíleností se mi dostane do ruky. Kolik věcí si můžete najít. Když se rozhodnu zkusit black metal, není potřeba, abych o tom žánru něco věděl nebo znal nějaké obskurní krámy s deskami. Stačí vygooglit a poslechnout. Z člověka se potom stává svým způsobem diletant. A trochu mě mate, že věci, které mě baví, mě baví jen povrchně. Říkám si jen: „Hm, tohle je zajímavé.“ Dřív, když jsem hodně hrál a jezdil s kapelama na plný úvazek, jsem měl problém s lidmi, kteří dělali hudební promotéry a novináře a všechno ostatní okolo kapel. Byl jsem vůči nim cynický, místy jsem se jim i vysmíval, protože mi přišlo, že jsou mimo, že jen postávají opodál, nepodílí se na ničem a jen si myslí, že je to cool. A druhý ráno si rozbalí další press kit a řeknou si: „Hm, tohle je taky cool.“ Poslední dobou mně ale připadá, že funguju stejně. Část z toho, co mě na punku celý život přitahovalo, byla komunita, scéna kolem a lidi uvnitř. Poslouchal jsem všechny kapely, ale neberu ten zvuk jako svoje náboženství, pro mě to byla vždycky spíš komunita. A proto mě štvou lidi, kteří přihlížejí zvenku a jen pasivně konzumují muziku. Lidi, kteří si na tomhle žánru opravdu ujíždí a řeší to do hloubky, ti potom řeknou, že New York Hardcore je něco úplně jiného než DC Al:

Hardcore. Že se to liší jako západní klasická hudba od té z východu. A podobně. Ale ve výsledku je to úplně to samé. Když se na to koukáš z perspektivy širšího hudebního rozhledu, je to jedno a to samé. Na tuhle otázku jsem se už pár lidí ptal a výsledky byly docela zajímavý. Jak bys popsal svoji muziku prarodičům? Lenka: Tak tvoje babička by byla nejradši, kdy-

bys hrál na housličky v místním orchestru. Andy: Já jsem jednou vezl mámu po ránu do práce a pouštěl jsem si Bad Brains. A podle ní to znělo jak dva peroucí se psi. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to je punk, že tomu jen nerozumí. Al: Ve státech vycházel jeden fanzin, nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval. Ten kluk, co ho vydával, nechával psát recenze svého dědu. Bylo to úžasný, protože on ty desky poslouchal a neměl žádný kontext, ke kterému by to přirovnával, takže tam psal věci jako: „Tohle zní jako mávání křídel stovky ptáků a pak je tam pasáž, která zní jako loď.“ To zní zajímavě. Mimochodem, podařilo se ti od srpna už získat papír na to, že jsi umělec? Nebo plánuješ stěhování do Norska? (viz Full Moon #4 - pozn. aut.) Al: Ne, ale do Norska bych chtěl. S tím pojištěním se dostáváme k otázce financí. Abys získal takové pojištění, a tím pádem se stal v Německu oficiálně umělcem, musíš být schopen prokázat, že sis uměleckou činností vydělal 7000 euro ročně. Není to zas tak moc, ale v podstatě až doteď jsem se zabydloval. Takže rok 2011 je rokem, kdy si budu schovávat účtenky. Mám vyřízené všechny papíry a makám na tom, abych se vyšplhal k té nejnižší hranici. Jinak ten sloupek byl přehnaný, ale ne úplně fiktivní. Šel jsem na pracák a bylo to dost divné, protože o mně neměli žádné záznamy, a já jim ukázal Full Moon, že tímhle se živím. A úplně mě odrovnalo, že mě brali vážně. Řekli: „Dobře, dobře, potřebujete vyplnit tyhle formuláře a dodat tohle a tohle.“ Z amerického pohledu na evropskou sociální síť to byl kulturní šok. Šel jsem tam s tím, že to zkusím nějak ochcat, a odcházel pevně rozhodnutý to dokázat. Už jen situace, kdy ti úředník řekne: „Ano, to zní jako rozumný plán, tady máte formuláře a hodně štěstí.“ Ve Státech tě žádná vláda, žádná sociální instituce nikdy takhle otevřeně nepodpoří. Takovouhle zelenou nedostaneš nikde. V USA se všechno točí kolem kapitálu. Vy chcete být umělec? Fajn. Kolik FULL MOON 10


vyděláváte? V USA můžete dělat cokoli, ale teprve když ukážete výplatní pásku, budou vám věřit. Peníze jsou jediné, na čem záleží. Můžeš sice říkat, že jsi spisovatel, ale pak někdo přijde a řekne: „Vážně? Ale ty přece pracuješ v restauraci, tak jsi číšník, ne?“ Vždycky jsem se snažil vymezit proti tomuhle způsobu definování vlastní identity. Ve Státech jsem se víceméně živil psaním a muzikou, ale bydlel jsem v Chicagu, nikdy neplatil za nájem víc jak 200 dolarů za měsíc a nikdy jsem neměl zdravotní pojištění. Což asi není dlouhodobě udržitelný životní styl... Al: Když jsem se stěhoval do Německa, znal jsem lidi z punkové scény, díky ježdění s kapelama jsem měl hodně kontaktů. Když jsem přijel, hodně lidí mi nabízelo, abych se nastěhoval tam nebo se podílel na tamtom a první dveře, které byly otevřené, byly squaty, velké komunální byty a tak. Tímhle už jsem si prošel a chtěl jsem mít vlastní bydlení. Chci mít vlastní prostor, kde můžu přemýšlet, a ne šest spolubydlících, kteří spolu budou každý večer vařit. Měl jsem díky tomu ideologický konflikt sám se sebou, protože tenhle pospolný život FULL MOON 10

je v podstatě můj ideál, ale na druhou stranu jsem dost nespolečenský a tak dál. Ve svém prvním sloupku pro Full Moon píšeš, že prvomájové demonstrace v Berlíně nebyly nic ve srovnání s návštěvou státních veletrhů v Nebrasce. Co se tam stalo? Al: Nic konkrétního se tam nestalo, ale koncentrace strachu byla mnohem vyšší. Srovnání se týkalo míry anarchie a chaosu. Nebraska je stát, ve kterém je hodně mlékárenského průmyslu, ve kterém se často používá hovězí růstový hormon a lidi jsou tam díky tomu obrovští. V porovnání s prvním Májem mi na tom veletrhu přišlo, že mnohem víc vybočuju a je mnohem větší šance, že mě někdo zmlátí. Šance, že tam vzplane ničím neregulované násilí, byla rozhodně větší než v Berlíně prvního května. Jedna z věcí, která mě na Německu zaráží, je, že lidi mají demokracii spojenou s protesty a hodně se mluví o právu protestovat. „Jste politicky aktivní? A kdy jste naposledy byli na demonstraci?“ Nejlepší způsob, jak vyjádřit názor, je vyjít do ulic a demonstrovat. Takže v Německu se věci řeší stylem: „Jsme proti atomové energii, pojďme uspořádat pochod.“ Samozřejmě že otázka atomové

energie se bude řešit v úzkém kruhu politiků a vědců. Obyčejný člověk neví nic. A protože o tom stejně rozhodnou specialisti, nezáleží na tom, jestli protestujete nebo ne. Tyhle věci se rozhodují na úplně jiné úrovni. Ale tenhle způsob myšlení je v Německu běžný, ve Státech to platí taky. Takže pouliční demonstrace nejsou efektivní? Al: Demokracie je omezená. Podívejte se na volby v USA v roce 2000. Výsledky byly tak těsné, že se otevřeně ukázalo, že volby byly zmanipulované. A lidi jen pokrčili rameny a řekli si: „To není moc hezké, ale příště půjdeme volit znovu.“ Lidi pořád tvrdí, že volby jsou jediný způsob, jak věci změnit, ale i když se najednou poodkryje opona a vy jim můžete ukázat, že to tak ve skutečnosti není, odpoví: „O tom nemůžeme přemýšlet, nemůžeme zvažovat jiné možnosti.“ V Německu jsou lidi naštvaní, jsou pod tlakem. Každý si chce hodit lahví po policajtovi. A tak se jednou za rok fízlové navlečou do kombinéz, štítů a helem a můžete si hodit a nejspíš vám to i projde.

Upustit páru, a pak se zase vrátit k normálu. Al:

Přesně tak. 083


Ve svém posledním blogu (alburian.com pozn. autora) píšeš o návštěvě psychiatra. Al: To je hodně současné téma… Ten příspěvek je jak starý? Čtyři dny? Mám dojem, že služby psychiatrů častěji využívají Američani než Evropané. Čím to bude? Al: Zajímavá otázka. Ale asi nejsem schopný tohle porovnat. Šel jsem k psychiatrovi, protože jsem zjistil, že to kryje moje zdravotní pojištění, tak jsem si řekl, že bych to mohl vyzkoušet. Zdá se, že k psychiatrům Němci chodí dost, a ti, co to nedělají, by možná měli. Je to zvláštní, ale neřekl bych, že je to nutně národní záležitost. Možná je to spíš třídní problém. Cože? Al: Společnost, ve které žijeme, má převrácené role – ve smyslu kdo pomáhá komu. Místo aby společnost byla struktura, kterou vytvořili lidé a navzájem si pomohli, je tu stát, v rámci kterého společnost pevně existuje a lidé se musí přizpůsobit, aby zapadli. A nikomu se to úplně nedaří, i když se o to všichni neustále snaží. Ve Státech se to bere tak, že když neuspěješ, je to tvoje vina. Takže bych řekl, že i ti, co jsou finančně zabezpečení, ne084

jsou nutně šťastní. Říkají si: „Dělám všechno, co bych měl dělat, mám všechno, co bych měl mít, tak proč mě nic z toho nenaplňuje?“ Nebo antidepresiva. Věc, kterou se USA liší od Evropy, je množství užívaných léků na předpis. Když jsem měl před deseti lety problém, šel jsem k psychiatrovi a během deseti minut jsem dostal recept na antidepresiva. Což znamená, že téměř komukoli, kdo tam přijde s naprosto obyčejnými problémy, jen řeknou: „Tady máte, tohle si vezměte.“ Možná, že Češi to utápí v pivu. Řekl bych, že se životem se vyrovnává každý po svém, ze stejných důvodů lidé věří v boha. Ale přijde mi, že lidé jsou čím dál nešťastnější z toho, jak málo možností jim společnost nabízí. A protože je struktura společnosti pokřivená, nemají možnost svoji nespokojenost artikulovat. Neexistuje žádná ideologie, se kterou by se mohli ztotožnit, takže si myslí, že je to jejich chyba. Jsou nešťastní a nevědí proč. Čím pokročilejší je kapitalistická společnost, tím častěji se setkáte s lidmi, kteří jsou nejblíže vrcholku společenské pyramidy, jsou nešťastní a neznají důvod. Máte všechno a nejste šťastní? Pak musí být problém s chemií ve vašem mozku.

(Na VH1 skončilo Cover Power a hrají hitovku Barbra Streisand od Duck Sauce – neposlouchejte to, proboha, hlavně to neposlouchejte.) Andy: Hele, říkají v té písničce opravdu Barbra Streisand? Lenka: Jo. To je zřejmě nový hit. Asi stačí vykradená melodie a co chvíli říct Barbra Streisand. Al: Hm. (pobaveně)

Na jakých projektech momentálně pracuješ? Ziny, knihy, kapely… co chystáš? Al: Poslední dobou jsem hodně psal a ve Státech mi vyjde nový zin. Vydal jsem knihu, respektive je to reedice mých starších věcí, The Burn Collector. Je toho docela dost. Muzika… Muzice jsem se tolik nevěnoval, i když pořád trochu hraju. Mám novou kapelu se svojí mámou… Apx: (překvapeně) Cože? Al: No, moje máma bydlí v Berlíně, tak jsme si vyměňovali muziku. Ona je klasicky vzdělaná houslistka. Nemáme toho tolik společného, co se vkusu týče. Rozhodně neposloucháme to samé a už vůbec nemáme podobný přístup… FULL MOON 10


Přece jen musíte udržovat generační konflikt... Al: Přesně tak, tomu fandím. Ale o tohle nejde. Párkrát jsem s ní mluvil o tom, že bychom si spolu mohli zahrát. A ona říkala, že to by nešlo. Nicméně začala poslouchat bluegrass, což je pro mě neznámý vesmír, ale vyrostl jsem v Severní Karolíně, kde je tohle v podstatě domorodá hudba. A moje máma je Němka, takže to ani jeden nemáme v krvi, ale jsme to schopní dát dohromady. Prostě hrajeme tuhle muziku a je to super, protože jsme vždycky měli tenhle typ generačního konfliktu. Ona je taky muzikant a respektuje, že dělám to samé, teď se díky tomu shodneme na věcech, které jsme si zažili oba. „Jezdit na turné je na hovno, nemáš pořádně kde spát,“ a tak podobně. Když jsme hráli první koncert, byl jsem hrozně nervózní a vyšiloval jako primadona. „To bude hrůza, to bude průser, to bude…“ Musela mě uklidňovat, že to bude v pohodě, že to bude dobrý a že máme oba tolik zkušeností, že to nemůže dopadnout špatně. Tohle byl skvělý moment, protože to brala, jako že jsme si rovní. I když ona umí číst plynule z not a já znám stěží názvy akordů.

Ty to asi nevíš, ale jeden z nejslavnějších českých herců první poloviny dvacátého století se jmenoval Vlasta Burian, takže když v Čechách řekneš Burian, lidem automaticky naskočí tahle reference. Kdybyste nechali jen Burian, máte v Čechách úspěch zaručený. Apx: Nebo na plakáty napište metalcore. Taky přijdou davy. Andy: Burian je české jméno? Al: V Čechách je jich určitě hodně. Můj dědeček byl ale Maďar.

Takže příště nepřijedeš jen na autorské čtení?

Bylo by fajn, mít ve Full Moonu vlastní komiks. Al: Vy byste chtěli? Apx: No jasně. Al: Stačí říct. Andy: Něco jako Asterixe! Al: Jo, Asterix je dobrý. K narativnímu komiksu z perspektivy první osoby jsem se dostal díky hardcoreové scéně, tam to platí za běžnou formu komunikace. Je to trochu hraní si s tím, co lidi očekávají. Když komunikuješ skrz hardcoreovou muziku, používáš k tomu zkreslené kytary. Když se snažím komunikovat prostřednictvím psaní, předpokládám, že publikum, kterému to imaginárně směřuju, preferuje přímé spojení mezi mnou a tím, co píšu. Ale pak se nabízí úplně jiná úroveň, kde lidi píšou o dracích a kouzelnících, a lidi, co to čtou, vědí, co ty metafory znamenají. Láká mě možnost dělat něco, co se nebude tolik točit okolo mě. Ono se to pořád vrací k tomu podílu faktu a fikce. Sloupek o chlápkovi z Chicaga, který se vrátí domů do Severní Karolíny, aby zkoušel se svojí starou kapelou, samozřejmě nemá k realitě až tak daleko. Je to sice fikce, ale pořád kroužím velmi blízko vlastního života.

Al: No, po tom prvním koncertu se pro to nadchla a chtěla by hrát, takže…

Apačko, posloucháš? Apx: (nepřítomně) Co? Příště nebude jen autorské čtení. Al: Jo, vezmu s sebou svoji mámu. Budeš představená rodině. Apx: Jo? Bezva. Jsem si zrovna četla ten sloupek o návštěvě u psychiatra. Je to vtipný, i když to vlastně není vůbec vtipný. Al: Tohle mělo docela ohlas, až jsem byl překvapený. A nebyly ty ohlasy stylem: „Ale, jsi v pořádku?“ Al: Částečně jo. Nemám na blogu žádné počítadlo, takže nevím, kolik lidí to čte, ale mám představu podle reakcí lidí. A po tomhle mi lidi buď psali, jestli jsem v pohodě, nebo traktáty o tom, co sami zažili. Ještě se vraťme k bluegrassovému projektu s tvojí mámou. Jak se kapela jmenuje? Al: Nejspíš The Burian Family Band. Andy: Měli byste to pojmenovat jenom Burian. Al: Myslíš jako Van Halen? (smích) FULL MOON 10

Za mě poslední otázka. V interview pro zin Last Hours před pěti lety jsi řekl, že jestli se znovu pustíš do kreslení komiksů, budou to víc fantasy věci à la Dungeons and Dragons (v Čechách je známá spíš kopie téhle hry, Dračí doupě – pozn. autora). Dočkáme se? Al: Jo, to jsem říkal. (smích) V Chicagu jsem dlouho pracoval v knihkupectví s komiksy a probíhala tam velká debata o formě komiksu, protože nám procházelo rukama hodně alternativních a indie komiksů.

To mi připomíná rozhovor s Michalem Vieweghem, to je jeden z našich nejprodávanějších autorů, i když rozhodně ne nejlepších. Ten řekl, že aby sis zasloužil titul

spisovatele, musíš být s to psát čistou fikci, nevyužívat vlastní zážitky jako stavební materiál... Přepokládám, že tím ale myslel jen velmi specifický typ psaní a autorů. Například Studs Terkel – všechny jeho knihy jsou složené z rozhovorů. Je to literatura faktu a nic z toho nebylo o něm. Knížky o tématech jako třída, rasa, druhá světová válka a podobně velkých společenských fenoménech. Prostě jen šel a zpovídal obyčejné lidi. Jedna z jeho nejslavnějších věcí se jmenovala Práce a tam zpovídal tisíce lidí nejrůznějších profesí. Mohl by sis říct, že na tenhle typ psaní nepotřeboval fantazii, protože celá jeho práce byla jen přepis z diktafonu.

Al:

Ale vymyslet takhle koncipovanou knihu, dát dohromady otázky pro rozhovory, to vyžaduje slušnou dávku představivosti. To rozhodně. Ale u psaní je podstatné odpoutat se sám od sebe. Ne nutně se odstranit z procesu psaní, ale někam se dostat, k univerzálnímu zájmu. K čemu si ostatní můžou vytvořit vztah, a to nejen na základě kulturních odkazů jako: „Jo, velká čtyřka, to se mi taky líbí,“ ale díky nějakému univerzálnímu obsahu. Al:

Myslíš jako Dungeon and Dragons? Al: Ne, ne, v D&D jde taky o něco víc, o základní rozdíl mezi dobrem a zlem. Apx: Počkej, tys říkal, že Viewegh píše čistou fikci? Ne, on tvrdil, že pár věcí, co napsal, byla čistá fabulace, a že si dokázal, že to zvládne. Ale většina je samozřejmě autobiografická. Apx: No právě, ale ty nevíš, jestli je to pravda. Může psát pravdu a aby nevypadal třeba jako blbec (nebo aby si „zasloužil“ titul spisovatele), tvrdit, že je to fikce. Nebo si vymejšlet a tvářit se, že se to fakt stalo a říkat domu autobiografický román.

Je to jenom jeho tvrzení. Já ho nemůžu přivázat do křesla na detektor lži a číst mu jeho knížky. Jeden z nás by to nemusel přežít. 085


ROZHOVOR: JNEIRO JAREL TEXT + PŘEKLAD JARDA PETŘÍK ROZHOVOR POŘÍDIL CRAIG MONTS

Omar Jarel Gilyard. Není tu nový. Byl tady dřív, než se hype kolem glitchoidních garáží a nabasovaných, houpavých, atmosférických, líných a zechovaných hiphopových beatů rozjel naplno. Je to tak trochu schizofrenik, beatmaker i raper v jedné rozvětvené osobě, která o sobě v roce 2010 dala vědět především jako Jneiro Jarel. „Známí mi přezdívají Jneiro, protože mám pro Brazílii a všechno s ní související slabost. Takže mám přezdívku po jednom brazilském městě. Hodně lidí mě zná jako toho, kdo do své tvorby samploval brazilskou hudbu. A většina mých nahrávek brazilské odkazy obsahuje – třeba Three Piece Puzzle jich skrývá opravdu hodně. Tenkrát tomu totiž ještě nikdo moc neholdoval, to až poslední roky je to daleko víc v kurzu…“ U tříkouskové skládačky to všechno začalo, i když, abychom byli úplně přesní, ještě rok před ní se objevila kompilace Timeless Volume 1, shrnující Gilyardovu šuplíkovou tvorbu z let 1997 až 2001. Opravdový průlom ale přišel až s oním „brazil“ releasem, který v roce 2005 vydal holandský label Kindred Spirits. Omar Jarel Gilyard tenkrát samploval senilní jazz a funk, jak to tak hiphopoví producenti dělávají. Do toho přidával útržky dialogů a monologů ukradených bůhví odkud a hlavně vlastní rap – ne úplně tupý, aby po něm sáhla MTV, a ne úplně chytrý, aby po něm sáhla MTV dvojka. 3D beaty rozhoupával (tenkrát ještě výraz „wobblovat“ nebyl zdaleka tak přehnaně omnipresentní jako dnes), až se subwoofery natřásaly blahem. Měl cit pro rytmus a triphopově zkouřenou atmosféru zhmotňoval do chytlavých melodií acidofilním lusknutím prstu. Byla v tom perfektně fungující downtempo nostalgie skončeného století a byl v tom vizionářský beatový futurismus toho zvolna začínajícího. Jedenadvaceti trackům dal jméno, ano, Three Piece Puzzle, probudil svoje první alter ego Jneiro Jarel a klenot abstraktního hip hopu poslední pětiletky byl na světě. Nadčasová záležitost, která, ač z roku 2005, zní v přicházejícím jaru 2011, jako by těch šest křížků neznačilo roky, ale měsíce. Netrvalo dlouho a mistra Gilyarda si všimli u Lex Records, v té době už osamostatněného 086

vydavatelství, které v roce 2001 začínalo coby hiphopový sublabel Warpu (podobnost s Big Dada a Ninja Tune není vůbec od věci). Jneiro Jarel šel na pět let k ledu a možnost vydávat u Lex Records dostalo nicneříkající/všeříkající (nehodící se škrtněte) alter ego Dr. Who Dat?. Jestliže Three Piece Puzzle obsahovalo podle Gilyardových slov hodně skrytých odkazů k brazilské hudbě, na Beat Journey už se o nějakém skrývání nedá vůbec hovořit. Hned druhý track, příznačně nazvaný Brazilliant Thought, předestírá cestu, kterou se 39. release bude ubírat. Výrazné brazilské samply, důraz na instrumentální složku s minimem rapování a oproti dřívějšku masivnější a nabasovanější beaty, které mají hlavní podíl na agresivnějším a psychedeličtějším zvuku nahrávky. „Mám rád, když mají věci začátek a konec. Proto jsem tu desku nazval právě Beat Journey, chtěl jsem jejím poslechem vzít lidi na takovou hudební jízdu.“ Jízda to tedy je, o tom žádná. Ještě větší jízda je kratší následovník Beat Journey z ledna 2009, minialbum Beyond 2morrow, na němž Dr. Who Dat? předvádí svůj do té doby nejvíc elektro/bassline zvuk, pro který by se nejlíp hodil absurdní výraz „vyspejslý“. Dvouminutové minitracky jsou především oslavou nabasovaných, mohutně tepajících beatů na pomezí dubstepu, wonky, future garage, UK funky a glitch-hopu. A úplně největší jízda je geniální EPčko Android Love Mayhem, které Gilyard vydal v dubnu 2010, už pod reinkarnovaným aliasem Jneiro Jarel na vlastní značce Label Who. Po pár vteřinách poslechu je totiž jasné, že Beyond 2morrow byla jen příprava na frontální útok. Agresivní bass sound, co udělá z vašeho subwooferu chrastítko pro děti, tu Gilyard v osmi skladbách dovádí k naprosté sonické dokonalosti, kterou navíc podtrhují neuvěřitelně chytlavé melodie, nakažlivě houpavý rytmus a roboticko-futuristické vokodérové vokály. Plynulé navazování jednoho tracku na druhý má za následek, že dvacet minut Android Love Mayhem EP uteče tak rychle, jako by netrvalo ani polovinu. Tady by se mohl z fleku učit i Flying Lotus. A jsme u jádra problému. I když to tak (z hlediska hudebního a koneckonců i vizuálního) může nezasvěcenému připadat, Omar Jarel Gilyard rozhodně není žádný mladší bratra-

nec Stevena Ellisona (spíš naopak). Všechno je dané tím, že tenhle brooklynský producent se nerad někam cpe. Vytváří vlastní psychedelickou vizi abstraktních beatů, na turné už nejezdí a vystupuje sporadicky. „Když jsem byl mladší, měl jsem daleko větší touhu být před publikem, být víc viděn. To bylo v době, kdy jsem vydával vokální desky a nebyl tolik zaměřený na samotnou produkci. Teď mě lidi znají mnohem víc jako producenta než jako performera. Zkrátka teď daleko radši produkuju a skládám, než abych jezdil po nekonečných turné. Hodně mých známých, co dělají hudbu, je v jednom kuse na nějaké koncertní šňůře a podívají se díky tomu po světě, což je určitě skvělý, ale já jsem cítil potřebu stáhnout se do ústraní a probrat sám se sebou, co chci dělat dál. Chci být v jednom kuse pryč a jezdit z turné na turné? Žít na cestě? Nebo zůstat doma s rodinou a soustředit se na kreativní proces skládání hudby a ponořit se do produkování? Takže si teď čas od času udělám jeden, dva koncerty, ale to je všechno. Poslední regulérní turné jsem jel v roce 2008, tehdy ještě se Shape of Broad Minds. A tehdy jsem taky naposledy vystoupil v Londýně. Dostával jsem potom spoustu nabídek na koncertování, ale zkrátka jsem neměl potřebu. Co se týče sólových koncertů, naposledy jsem vystoupil v Los Angeles na Low End Theory, klubové noci Gaslamp Killera.“ Zmiňovaní Shape of Broad Minds jsou dalším převtělením chameleona Gilyarda. Tentokrát ale, aby toho nebylo málo, rovnou mnohonásobným. Shape of Broad Minds je totiž superskupina složená z neexistujících lidí v podobě dalších pseudonymů Omara Jarela Gilyarda, jako jsou Panama Black nebo Rocque Wun… „Hlavní důvod, proč mám tolik alter eg, je ten, že mám rád tolik různých hudebních stylů, že mi přišlo chaotické zastřešit je jen jedním hudebním jménem. Když se zaposloucháte do mých nahrávek, uslyšíte mezi nimi rozdíly, proměny – miluju změnu a snažím se být z kreativního hlediska otevřený, jak jen to je možné. Nechci, aby to znělo nějak divně, ale je to něco, jako když mimozemšťané navštěvují jiné planety. (smích) Někdy je to zkrátka úplně jiný svět. A někdy jsou to jen různé podoby mého já. Jako když Dr. Who Dat? hostuje na desce projektu Shape of Broad Minds.“ Aby to ale nevypadalo, že Gilyard hostuje na deskách svých alter eg, FULL MOON 10


jako když Mr. Bean posílá pohledy sám sobě, protože od nikoho jiného by se jich nedočkal – na svém kontě už má kolaborace s Massive Attack, TV on the Radio, Jazzanovou nebo MF Doomem. To jen, aby bylo jasno… Čas mezi vydáním dvou releasů Dr. Who Dat? v letech 2006 a 2009 Gilyard vyplnil právě superskupinou Shape of Broad Minds, konkrétně deskou Craft of the Lost Art (2007). Zůstal s ní věrný labelu Lex Records, což značí, že vzájemné vztahy obou participujících stran jsou více než dobré. „Jsem vážně rád, že můžu vydávat právě u Lex Records. Věří mi na 110 procent a já si toho nesmírně vážím,“ potvrzuje Gilyard, v jehož diskografii zaujímá průměrná Craft of the Lost Art místo „nejklasičtější hiphopové nahrávky“, kterou dosud vydal. Silný důraz na rapovou složku upozaďuje beaty do pozice podkresu; ty si ale svůj prostor vzít nenechají a řádí v jedno a dvouminutových instrumentálních mezihrách. V porovnání s Three Piece Puzzle a Beat Journey je také nejméně načichlá Brazílií. Naopak albem nejvíce ovlivněným tradiční brazilskou hudbou je poslední Gilyardův záFULL MOON 10

řez – nová, podzimní Fauna. „Fauna je kolekcí skladeb, které měli lidé kolem mě jednu dobu hodně rádi. Vlastně jsem brazilskému zvuku nikdy nevěnoval celé album, i když Beat Journey k tomu měla hodně blízko, a rozhodl jsem se to napravit. Vtisknout své desce opravdový brazilský nádech spolu s nádechem přírody, protože přírodu miluju a chtěl jsem její zvuky zakomponovat do své tvorby. Zkrátka jsem se chtěl přiblížit organickému soundu, protože se mi zdá, že každý teď v hudbě šílí po vesmírných zvucích. Všechno musí být aspoň trošku glitch, jinak to není ono. Takže jsem se chtěl vrátit zpátky na zem.“ Ehm. Na zem se tedy Jneiro Jarel vrátil, nicméně Fauna je v některých momentech natolik zvukově syntetická a s tolika vesmírnými sonickými beat implantáty, že se mezi nimi ona láska k přírodě ztrácí. Vedle sebe tu koexistují skladby typu Castaju Cajunea, která je zelektronizovaným obřadním tancem brazilských domorodců, či precizními samply dechů a mužského zpěvu okrášlená „odrhovačka“ Dabuwe s tracky jako Amazonica nebo Can You Compute Bruuhzeel, které už mají daleko k sebevíc modifikované sambě. A bossa novou nejvíce prodchnutá vypalovačka Wave Trip? Jestli by nějak mohla

znít současná brazilská taneční hudba, je to přesně takhle. To bychom měli rok 2010. A 2011? Pokračování s Jneiro Jarelem? Nebo návrat k Doktorovi Who Dat?? Nikolivěk velevážení, C je správně: „Snažím se teď zaměřit na novou desku projektu Shape of Broad Minds, následovnici debutové nahrávky Craft of the Lost Art. Hodně lidí na ni čeká a abych byl upřímný, chtěl jsem se k Shape of Broad Minds vrátit už delší dobu. Ale vážně nevím, kolik času mi to zabere. Zatím se mi vybavují různé nepoužité nápady a postupně si začínám v hlavě skládat možný sound. Taky se mi ozvalo pár labelů, navíc dělám nějakou produkci… Uvidíme, co se bude dít dál. Nerad bych předbíhal a prozrazoval víc, protože realita bývá úplně jiná…“ Má recht. U tohohle chameleona totiž člověk nikdy neví. Že to neví ani on sám, by vás nemělo rozhodit. Schizofrenici to takhle mívají. A to Omar Gilyard Jneiro Jarel–Dr.

Who Dat? –Shape of Broad Minds tak trochu je. 087


088

FULL MOON 10


SERIÁL AMPHETAMINE REPTILE RECORDS vol.2 TEXT PEDRO FOTO ARCHIV AMREP/PRESS

na pažbě je Sorry In Pig Minor z roku 1998, které produkoval Buzz Osborne z Melvins.

COWS

Cows byli kapelou, která je s AmRepem spojena asi nejpevněji. Cows založil kytarista Thor Eisentrager a basák Kevin Rutmanis v Minneapolis. Později přibrali Shannona Selberga, který se zdatně ujal mikrofonu, a navíc s sebou přinesl nezvyklý instrument – trubku. Za bubny se vystřídali v průběhu let čtyři borci. Na nejlepších albech kapely z let 1990-1995 na ně hraje Norm Rogers. První album Taint Pluribus Taint Unum jim vyšlo na značce Treehouse roku 1987 (debutovali zde i newyorští Unsane sedmipalcem This Town/Urge to Kill), ale co nevidět přešli k AmRepu, kde o dva roky později vydávají LP Daddy Has a Tail. Kapela se na něm trochu umoudřila, ale stále jde o značně chaotickou nahrávku, kterou stejně jako další alba drží pohromadě láska ke cow punku. Přestávají se ovšem vyžívat v noisových pasážích a snaží se i o psaní vcelku normálních písniček. Selbergův hysterický ječák a příliš nabuzené kytary dávají znát, že kapela se ještě hledá. Nejdůležitější nahrávky pro AmRep teprve přijdou. Album Peacetika z roku 1991, ale hlavně o rok mladší Cunning Stunts, jejich nejprodávanější a nejlepší album. Selberg využívá všech poloh svého osobitého vokálu a i jeho trubka zní vhodně, narozdíl od starších nahrávek, kde slouží prvoplánově k vytváření potřeštěných zvuků (instrumentálka Summertime Bone nebo cover Summertime Blues z prvního alba na Treehouse). Kapela rezignuje na sonický atak a skutečně hraje. A jak! Mr. Cancelled a Heave Ho jsou nejlepšími songy na albu, zaujmou každého. Místo se najde i pro další instrumentální cover: téma z filmu Midnight Cowboy. Cows v té době hrají nezapomenutelné koncerty, kde se najde místo i pro spoustu „šokujících“ kousků jako plivání nebo házení jídla do publika. Koho by to dnes na koncertě překvapilo, že? Hned další rok kapela uspěje podruhé. Sexy Pee Story je druhým důležitým kouskem v diskografii a celkově jde již o šestou dlouhohrající desku! Zvuk v té době doplňuje tvrdá dunivá basa, která spolehlivě kryje záda podivným kytarovým výletům pana Eisentragera. Hráči dosáhli po letech koncertování opravdové virtuozity a Selberg pokračuje v psaní surrealistických textů. Po odchodu Norma Rodgerse produkce kapely mírně stagnuje a poslední tři desky na AmRepu lze doporučit jen těm, kteří mají o Cows skutečný zájem. Závěrečným zářezem FULL MOON 10

Cows se stali jednou z nejprodávanějších kapel AmRepu a získali širokou posluchačskou základnu. Začali na AmRepu v době, kdy byl jen lokálním vydavatelstvím, a přes zlaté časy u něj vytrvali až do svého rozchodu. Poté založil Selberg The Heroine Sheiks, kteří navázali tam, kde Cows skončili. Mají za sebou čtyři velké desky a ta poslední s názvem Journey to the End of the Knife vyšla roku 2008 opět na Amphetamine Reptile. TAR

Vznikli roku 1988 v Chicagu na troskách punkové kapely Blatant Dissent, ve které hráli všichni čtyři zakládající členové. Kapela hrála v sestavě John Mohr (kytara a zpěv), Mark Zablocki (kytara), Tim Mescher (baskytara; roku 1991 ho vystřídal Tom Zaluckyj) a Mike Greenlees (bicí). První singl Play to Win vyšel na značce No Blow Records, která patřila frontmanovi Tar, jejich další EP Handsome z roku 1989 už vyšlo na AmRepu. Na těchto nahrávkách hrají Tar svižně a překvapivě rychle, projevují se tu punkové kořeny a vliv chicagských kolegů Naked Raygun. Zvuk nahrávek pak nese typický rukopis Stevea Albiniho. Průlomovou deskou byla Roundhouse z roku 1990. Kapela zpomalila a přidala na urputnosti a důrazu. Poté se kapela opět vrátila k Albinimu a roku 1991 vydala svůj opus magnum nazvaný Jackson, který je oproti předešlému albu o poznání vyzrálejší, skladby jsou chytlavější, zvuk plný až těžkotonážní. Albini zde dovádí k dokonalosti svoji představu kovově znějících kytar. Pak se karta obrací a Tar label opouští. Hazelmyer komentuje rozhodnutí takto: „Byli příliš zahleděni do chicagské punk rockové scény a až nezdravě adorovali Albiniho práci.“ Touch and Go je label, na kterém vydávaly všechny Albiniho kapely, a Tar jsou v té době ve skvělé výchozí pozici. Po dalším albu Toast získávají nové posluchače a vyrážejí na evropské turné. Ačkoli na jejich tehdejší pražský koncert dodnes vzpomíná řada pamětníků jako na zásadní, turné nedopadlo nejlépe. Zároveň řada starších příznivců není spokojena se zvukem nové nahrávky. I když můžete od řady jejich tehdejších fanoušků slyšet, že přestup k Touch and Go byla zásadní chyba, není to tak docela pravda. Obě velké desky Toast i jejich labutí píseň Over and Out se zdají s odstupem patnácti let naprosto srovnatelné s jejich AmRep 089


alby. Mnozí dnešní posluchači možná ocení přehlednější zvuk, který dává vyniknout písním samotným. Na Toastu se sešel silný materiál, album funguje jako celek a zároveň každá skladba obstojí sama o sobě. Již před nahráváním finálního alba Over and Out se kapela v naprostém klidu dohodla na rozchodu a to se na nahrávce podepsalo. Je plná zvláštního, „naštvaného“ smutku. Dalo by se říct, že svou velkou šanci propásli, ale všechny jejich dlouhohrající desky jsou skutečnými klenoty nezávislého rocku. Přitom není nutné omezit jejich kouzlo na maximální sevřenost a přímočarost skladeb, nabuzené kytary či skvělé bicí. Své kouzlo má i zpěv a texty, ačkoli se jim obvykle přisuzuje sekundární role. Členové Tar se rozešli roku 1995, především z velmi prostých důvodů. Založili rodiny, odstěhovali se z Chicaga a věnovali se svým občanským zaměstnáním. Žádné velké bouře. Jediný dodnes činný člen je bubeník Mike Greenlees, který v současnosti hraje v chicagské punkové kapele Sirs. Ti již několik let vydávají pouze sedmipalcové nahrávky. Také Tar mají své dvojníky: finské sludge metalisty. HAMMERHEAD

Jsme zpátky v hudebním podzemí a jde do tuhého. Kapela z města Fargo (Severní Dakota). Hammerhead se dali dohromady na přelomu let 1989 a 1990. Paul Sanders (zpěv a kytara), Paul Erickson (zpěv a baskytara) a především Jeff Mooridian Jr. (bicí) tvořili neuvěřitelné trio, které by se vůbec nemuselo stydět za přídomek „power“. Narozdíl od většiny AmRep sestav tihle borci svoji muziku přímo krájí. Hammerhead byli navíc tvrdší než ostatní (snad nejtvrdší z celého AmRepu). Jejich zvuk je víc spojen s post-hardcorem a občas znějí i docela metalově, přičemž vše posouvají o level výš geniální, občas trochu artistní bicí. Už svůj první singl vydali na AmRepu. Přestěhovali se do Minneapolis a jejich kariéra nabrala správný směr. Po sedmipalcích Peep a Load King, které tvoří později vydané EP Evil Twin (nutno poznamenat, že se jedná o nepostradatelnou položku v AmRep katalogu), přichází na řadu první velká deska Ethereal Killer (1993). Otvírák American Rampage je jakýmsi manifestem toho, o co se kapela snažila až do svého rozchodu roku 1996. Přesně, jak se píše v textu – prorazit hlavou zeď, protože „there’s something in me that’s not a part of me“. V podobném duchu se pak album nese až k závěrečné titulní skladbě. 090

Největší spoušť ovšem přišla o rok později s albem Into the Vortex, které je rozhodně nejlepší v diskografii kapely a sám Hazelmyer jej nominoval mezi pět nejdůležitějších nahrávek AmRepu. Po úvodní Swallow, kdy už myslíte, že skupina nemůže víc přidat, přichází rozostřená, přes pět minut dlouhá zasněná skladba The Starline Locomotive. A hned po ní Zesta: 148 sekund totálního běsu, kdy kapela jede naplno jako žádná jiná na jakékoli AmRep nahrávce. Textově asi kapelu nejlépe charakterizují slova písně All This Is Yours: „Someone should clean this dirty world/ Someone should save the pretty girls.../ I wash my hands of this dirty world/ It makes whores out of pretty girls.“ Stejně jako u Tar, ani u Hammerhead rozhodně nejde o nějaké bezmozky s nabuzenou kytarou. Texty jsou možná jednoduché, ale až bolestivě výmluvné, tnou do živého a hodně hluboko. Roku 1996 vydali své poslední album Duh, The Big City, které bylo tečkou za jejich působením. AmRep tak ztrácí jednu ze svých stěžejních kapel a pomalu skomírá. Také Hammerhead se nedávno vrátili, aby u příležitosti 25. narozenin Amphetamine Reptile zahráli spolu s Melvins a dalšími v Minneapolis. Tak by se vlastně dalo povídání o Hammerhead skončit, ale narozdíl od jiných tahle trojice ještě udělala na nezávislé scéně dost povyku. Sanders se spojil s Shannonem Selbergem z Cows a založili již zmíněné The Heroine Sheiks. Jejich tvorbu lze ale doporučit spíš fanouškům Cows. A duo Mooridian Jr. – Erickson? Ti stojí za vznikem formace Vaz. Před lety byli jednou z prvních kapel, které dnes známe jako „two-piece“, nečekejte ale žádné The White Stripes. Tihle dva zůstali věrní muzice, kterou hráli s Hammerhead, a jestli si myslíte, že ve dvou je to menší nářez, pak se šeredně pletete. A důležitá poznámka! Neplést s německou hardcorovou kapelou stejného jména. Navíc kapel, používajících název Hammerhead, běhá po světě ještě víc. CHOKEBORE

V příštím Full Moonu seriál uzavírají.

hohrající deskou Supernova, když zde krátce před tím vydali singl I Bent Scared. Na těchto nahrávkách již hraje na baskytaru Mike Herell. První LP dává znát, že Today Is the Day na AmRep tak úplně nepatří. Dokud ale nevíme, jak příběh skončí a že nakonec kapela přestoupí na metalový label Relapse, nezdá se být jejich přijetí na AmRep takovou anomálií. Pojďme se teď podívat na jejich tři velká alba, která na AmRep natočili. Jedná se o zmíněné LP Supernova, dále Willpower (1994) a bezejmenné album z roku 1996. Ačkoli se později kapela zhlédla v čistším a metalovějším zvuku, původně šlo o kombinaci noise rocku s experimentálním metalem (nebo spíše s experimentem jako takovým). Nesnažili se upoutat pozornost satanistickými obaly jako později na Relapse deskách Temple of the Morning Star a In the Eyes Of God. Možná se ptáte, kde může kapela ještě přitvrdit? Kýženého výsledku dosáhli pomocí znepokojivých intermezz a samplovaných ukázek z filmů. Zatímco např. Hammerhead vám dají možnost řvát s nimi jejich songy a osvobodit se od každodenního stresu, při poslechu Today Is the Day sedíte v křesle a bedlivě posloucháte. V nestřežené chvíli by se totiž mohlo zpod pohovky připlazit něco moc ošklivého. Austin využije každý způsob, jak paranoidní skladbu ještě umocnit. Slouží mu k tomu temné deklamování, studiové „zpotvoření“ hlasu a samozřejmě ujeté a zvrácené texty. Přitom všem se kapela urputně snaží narušit klasické noise rockové postupy. Díky tomu jsou Today Is the Day jednou z nejosobitějších formací na noise rock/experimentálně metalové scéně. Fakt, že kdysi dávno, v letech 1993-1994, hráli řadu koncertů se svým AmRep protipólem Chokebore, nepřestává udivovat. Zejména eponymním albem z roku 1996 dala kapela najevo, že by ráda šla lovit do metalovějších vod. Na tomto albu již nenajdeme baskytaristu Herella. Zvuk je obohacen o klávesy (Scott Wexton) a samply, které tu a tam dávají možnost, aby se projevili i Austinovy industriální choutky. Po odchodu z AmRepu opouští kapelu Elrod, který se ještě jednou krátce vrátí. Dodnes se v Today Is the Day vystřídala téměř dvacítka hráčů.

TODAY IS THE DAY

Tak tohle už je trochu přes čáru. Today Is the Day se dali do kupy v Nashville roku 1992. Dodnes je v sestavě jediným původním členem frontman Steve Austin, který hraje na kytaru a zpívá. První release kapely vydal jen s Bradem Elrodem na bicí. Šlo o EP How to Win Friends and Influence People, které si kapela vydala sama. Roku 1993 debutovali na AmRepu dlou-

Také desky, které nahráli pro Relapse, je nutné doporučit. Jedná se o alba Temple of the Morning Star, In the Eyes of God, dvojalbum Sadness Will Prevail (smrtící kombinace extrémního materiálu a extrémního formátu) a Kiss the Pig. Desky mají stále metalovější zvuk a hudba kapely se začíná označovat jako noise-grind. Co všecko ti hudební novináři nevymyslí. Roku 2006 FULL MOON 10


zakládá Austin vlastní značku nazvanou SuperNova, kde o rok později vychází zatím poslední nahrávka, Axis of Eden. Příští rok má vyjít deska na Black Market Activities. Také Today Is the Day překročili stín AmRepu, oslovili sice jen o něco širší publikum alternativního metalu, ale svojí inovací žánru ovlivnili řadu kapel od profláklých Lamb of God, jejichž nahrávky Austin produkoval, a kteří mají posluchačkou základnu, o které se Today Is the Day ani nezdálo, až po polobohy nezávislého metalu Keelhaul, kteří se zasloužené pozornosti nedočkají asi nikdy. LOVE 666

Ani tady úspěch u širšího publika nehrozí. Prvotní duo se dalo dohromady roku 1993 ve Washingtonu, D.C., kde zpěvák a hráč na klávesy Dave Unger potkal bubeníka, který celou dobu hrál v Love 666 pod přezdívkou Angel (na nahrávkách také zpíval). Na postu kytaristy se vystřídala řada hráčů. Prohlašovali, že je nejvíce ovlivnily kapely jako The Jimi Hendrix Experience, AC/DC a free jazz modly John Coltrane a Ornette Coleman. Něco na tom bude. Jejich stěžejní nahrávka pro AmRep nese název American Revolution (1995). Základem všech skladeb je jeden dokola se opakující, pekelně chytlavý kytarový riff. Textově pak pracuFULL MOON 10

jí s jednoduchými slogany, které vzývají hard rock, anarchii a USA, míněno samozřejmě ironicky, tedy USA jakožto mocnost, která svojí agresivní politikou zotročí a pozře celý svět jako biblický Leviathan. Jednoduchá repetitivní muzika kupodivu účinkuje i po letech. MDMA, National nebo Hard Rock America jsou hity a nic jiného. Hity napsané podle vlastních standardů.

ve spolupráci Scrape Sound Inc. a Silver Rocket. Love 666 se rozešli roku 1998, aby se ještě jednou vrátili (2000), odehráli pár koncertů a vrhli do světa pomatenou nahrávku Nashville Sounds, nahranou o čtyři roky dříve. Ano, je to již zmíněná nahrávka, kterou Hazelmyer odmítl vydat. Jde o dvaadvacet minut dlouhý jednolitý opus. Nezapomenutelný zážitek.

Druhou, méně přístupnou tvář kapely, nám představí sám Hazelmyer. Prý je to jediná kapela, která ho donutila, aby jejich nahrávku nepřijal. Po American Revolution mu přinesli materiál, který dle jeho popisu zněl jako Metal Machine Music od Lou Reeda. Hazelmyer je poslal do studia znovu a kapela se mu odvděčila albem Please Kill Yourself So I Can Rock. Love 666 občas sáhli po free jazzové inspiraci a pustili se do čistého noisu. Jedná se o první AmRep nahrávku (sedmipalec XTC) a hlukové intermezzo Preparation for Combat na LP American Revolution. Please Kill Yourself So I Can Rock už nepřineslo tak silný materiál jako předchozí LP, zvuk je více „explozivní“, Unger se tu a tam pokusil o něco jako rap (skladba Ball and Chain), ale debut nepřekonali. Posledním releasem je split s pražskými Gnu, který vyšel

LOWERCASE

Na AmRep se dostali v době, kdy už měl nejlepší léta za sebou. Působili tu v letech 19951997 a vydali dvě alba a jeden singl. Byli ze San Francisca a byli dva: kytarista Imaad Wasif a bubeník Brian Girgus. Časem vystřídali několik hráčů na baskytaru. Kořeny obou zakladatelů musíme hledat v nehostinném okolí Palm Desert a snad i to se na tvorbě Lowercase podepsalo. Jejich desky se vyznačují střídáním poklidnějších částí, kdy Imaadova kytara proplouvá celým songem a rytmika jakoby nezúčastněně drží skladbu pohromadě. Téměř v každé skladbě pak dojde na hysterický řev, ke kterému se kapela dopracuje buď postupnou gradací, nebo jej využívá jako refrén. Tyto nadupané pasáže vás spolehlivě vyvedou z míry. „Hodně na nervy“ – terminus techni091


cus. Text a hlas se samozřejmě spojují, zpívá se o smrti, bezvýchodných životních situacích. Tak trochu to zas evokuje Cobainův řev ve chvílích, kdy je k posluchačům nejotevřenější. Také Imaad nechává nahlédnout do svých nejtemnějších myšlenek. Přesto je možné v jejich tvorbě odhalit inspiraci indie rockem (např. Built to Spill), který na AmRep nenápadně propašovali. Mezi oběma LP All Destructive Urges... Seem So Perfect a Kill The Lights není až takový rozdíl. Imaadova kytara zní na tom druhém čistěji, kapela zjemňuje (v mezích své tvorby) a Imaad využívá plněji hlasových dispozic. Doporučit lze hlavně skladbu Neurasthenia, která pojednává o stejnojmenné neuróze a mohla by být rodnou sestrou Gallons of Rubbing Alcohol Flow Through the Strip z In Utero od Nirvany. Lowercase pak odešli k Punk in My Vitamins, kde vydali svůj první sedmipalec ještě před nástupem k AmRep. Majiteli této značky byli členové další nezapomenutelné noise rock/ post-hardcore formace Unwound. Vydávají zde poslední album The Going Away Present (1999) a rozcházejí se. Nahrávku nelze než doporučit – pro začátek je možná nejvhodnější. Materiál je přehledný a víc se začíná prosa092

zovat zadumaná basa. Úvodní Flootlit přináší v kostce vše, o čem tvorba Lowercase byla, deska vrcholí téměř dvanáctiminutovým trackem, který zahrnuje gradující skladbu Thistrainwillnotstop a poklidné outro. Imaad Wasif pak působil v indie rockové kapele Alaska!, se kterou nahrál dvě výborné desky Emotions a Rescue Through Tomahawk. Poté se věnoval sólové dráze. Vydal již tři alba, z nichž loňské The Voidist je nahrávkou, na kterou jen tak nenarazíte. Imaad spojil krásu šedesátkových písničkářů (např. Nicka Drakea) s řízným rockovým zvukem, který je často podobný produkci psychedelických kapel téže doby.

*Všechny zmíněné kapely vydaly na Amphetamine Reptile řadu singlů nebo přispěly nahrávkou na nějakou AmRep kompilaci. Za všechny jmenujme jedenáctidílnou sérii Dope, Guns & Fucking in the Streets. Maté pocit, že jsme někoho opomněli? Postrádáte medailonek The Thrown Ups, Lubricated Goat, Gnomes of Zurich nebo Vertigo? Pak toho víte o Amphetamine Reptile až moc a tenhle článek jste číst vůbec nemuseli.

A co říci na závěr? Kupujte si desky Amphetamine Reptile! Jestli máte rádi Nirvanu a dostali jste se dál než k Nevermind, nebudete litovat. O příznivcích Melvins, Shellac nebo Sonic Youth nemluvě. Lovte vinyly a CD na eBayi, i s poštovným vyjdou kupodivu docela lacino. Nebo si to jenom stáhněte. Katalog AmRepu je již do značné míry vyprodaný, ale na jejich stránkách v sekci shop ještě pár skvostů na CD najdete. Hlavně to proboha poslouchejte.

Je to kus historie, stejně jako pohádky o Sydu Barrettovi a Pink Floyd v období The Piper at the Gates of Dawn nebo o tom, jak bylo prima v Seattlu před Nevermind.

FULL MOON 10


EDITOR’S CHOICE: GNU / LOVE 666 1997 NEBEŠŤAN / THANK YOU 7”. SCRAPE SOUND INC. & SRR. TEXT MXM

Protnutí. Silver Rocket a jejich předobraz, (nejen) zvuková platforma, průnik s Amphetamine Reptile. Nechci vydávat Love 666 za celou stáj, ale jestliže jsem o SR psal, že jako label byl „lokální“ do chvíle, než na konci minulé dekády začal vydávat velká jména zahraniční scény (mj. i frontmana někdejších Chokebore), tohle je background. Aneb přátelská kolaborace, jejíž příčinou byl pražský koncert Love 666. A tenhle lis stál na samém začátku Silver Rocket, i když Gnu mají blíže k jiné větvi AmRepu, k té hutnější a těžkotonážnější. „Králové demence versus dementní králové,“ píše se v propagační brožurce. A jestliže v jejich případě to byla do jisté míry sebeironická stylizace, Love 666 se jako dementní králové mohli dozajista jevit. Nevím, nakolik se v jejich hudbě odráží proklamovaný jazz Coltranea a Colemana a nakolik jde jen o poukázku na žánrový progres a freestylové výpady. Ale Love 666 a jejich láska k podemílanému riffu a všudypřítomnému noiseovému bordelu byla tak pevná, že je nepustila dále. Máte dobrý, výborný riff, který hoblujete pořád dokola a on to unese, a pak máte ležérní, takřka post-punkový vokál a moře zkreslení, zpětných vazeb, sběrných surovin, ostnatý drát zvuku. Rozkročení trvá, ale lano je tenké, na jednu FULL MOON 10

stranu svádí výrazný riff ke svému rozvedení, případně dalším melodiím, na straně druhé se noiseová hysterie snaží převážit a vyzývá k nekompromisnímu tripu. Nebešťan. Na tomhle fláku je krásně slyšet, že by Gnu hráli čistokrevný emocore, kdyby zároveň nebyli headbangers. Zasmrádlej strunovitej polom a utopená kytara, je dobrý kombinovat epickej metal se zkratkovitým textem, ale většinou se to vylučuje, ledviny maj moč a řvoucí hlava si na roztrhání oblak bere ty největší nůžky. V porovnání s pozdějšími deskami pracuje Nenadál s nečekaně otevřeným, explicitním textem a volí vypjatou vokální polohu (v tom dobrým smyslu slova), víš, do který strany se otáčí buben pračky? Tohle bolí a muži stárnou, všiml sis?, mužskej vzor je ohrada a podle ní se skloňuje bez rizika, koně běhaj v siločarách přírody a samotný pojmenování je verbální kastrace. Ale to bych předbíhal. Vidíš je? Tam za stromem jsou schovaný děti deště, maj kelímky, jeden chčije a další čekaj, jestli se pohne strom. Včetně dýchavičnýho zpomalení, tempus je nepřirozený gesto, ale v dějinách hudby se mu říká gradace, na níž Gnu naštěstí rezignují opakovaným riffem, i to ticho je žilnaté, chystejte les. Děti deště tam pobíhají v lvmenech, všude jsou lesní krysy a jenom jezevec zná krevní oběh hlíny, utíkám do kopce, utíkám z kopce.

Love 666 navazují z jiné dimenze. Tady jsme na konci šedesátek a prosebné oči se ptají kocoviny. Na chemii není lék a jestliže se kapela rozleze po celé místnosti a každý mele svou, neřekneš, že hrajou jako jeden muž. Ale taková je psychedelie narušené rozvahy, velveti a bad trip. Chvílemi to zní jako ladění kytar, ale obrna je velké trsátko, jedině, že bych celý večer uvedl slovem a tak se Unger i chová, jeho texty, jeho dikce, jeho frázování, jeho ne-zpěv je v koloběžkách Rollinsových kérek, jen ty jeho klávesy, Ungerovy klávesy, pořád neslyším. Jestliže Gnu od počátku používají repetici, opakovačku ráže no-maths, Love 666 jsou přeborníci v nastoleném řádu, dělej si, co chceš, z tohodle pokoje prostě neutečeš. Navíc, proti Gnu jsou konkrétní, angažovaní, političtí, spoken words in the noise. Zkreslená kytara je násobená do všech koutů a celkově to vypadá na normální předzkouškový jam, ke konci se rozjedou bicí jako nohy od židle a vydají se strmě dveřmi, raději to ukončíme.

Song ilustrující dějiny noise rocku, jeho kořeny. Political anthems at the sound of loud.

093


EDITOR’S CHOICE: COWS

EDITOR’S CHOICE: VAZ

1992 CUNNING STUNTS. TEXT ORLOWSKI

2001 DEMONSTRATIONS IN MICRONESIA 2003 DYING TO MEET YOU 2005 THE LIE THAT MATCHES THE FURNITURE TEXT ORLOWSKI

Cows představují v historii Amphetamine Reptile, ale i noise rocku obecně, velkou rybu, svéráznou a těžko pominutelnou stránku. Podobně jako většina AmpRep kapel si i Cows dokázali po celou dobu svého fungování uchovat ráz zhovadilé zběsilosti, která je pro minneapoliskou scénu typická. S druhou deskou padla ruka do rukávu (nebo spíše pero do..., vždyť víte) a až do svého rozpadu Cows Amphetamine Reptile neopustili. Tahle zarytost je z nich cítit jako Pitralon z předáka Třineckých železáren. Ať už v „minimalistických“ začátcích nebo třeba na Cunning Stunts, které představují „přístupnější“ tvář, jsou Cows více punk rock, než kdy samotný punk rock mohl být. Ladislav Klíma někde napsal, že velký člověk tvoří tak, jako když sere – automaticky. Cows tohle docela vystihuje. Nikdy necítili potřebu filtrovat to, co říkají, přes smradlavou hadru muzikantství. Zatímco tohle píšu, objevil se na fóru Silver Rocket zajímavý post: „Jak je možný, že všechny kapely z AmRepu měly takovej drive? Třeba deska Helmet – Born Annoying je úplně prdelnakopávající. Těžko najít něco takovýho v současnosti, protože dneska se všichni snaží hrát jak nějaký posraní jazzmani milion tónů v mathrockových rytmech, ale skutek (většinou) utek.“ Je v tom kus pravdy. Cows jsou z generace posledních akčních hrdinů, kdy lidi z kapel měli doktoráty spíše výjimečně a Cunning Stunts jde brát jako dokument ducha doby. Allmusic.com na tohle téma říká: „Agressive, nihilistic, provocative,“ a má recht.

Jak jinak by taky mohla znít kapela, ve které hraje na kytaru člověk, který se jmenuje Thor Eisentrager? 094

VAZ jsou vaše oblíbená kapela. Nezávisle na tom, jestli to už víte, nebo ne. Slovo kult v tomhle případě platí s jistotou, kterou by Josef Vissarionovič mohl jen závidět. VAZ jsou jistota, kámoš, za kterým jdete, když je vám zle. Netvrdím to pro nic za nic. Je to empiricky podložený fakt. VAZ si zamilovali všichni moji známí, bez výjimky. Podobných případů je vážně málo (Shellac? Fugazi?). Jak se stane, že vás, už předem, kapela takhle nemilosrdně obklíčí? Je to poměrně jednoduché... Nejdřív byli Hammerhead. Klenot sbírky Amphetamine Reptile, synové bohů, zázračné děti v zahradě hluku. Tohle o nich říkají. Patřila jim první půlka zlatých let devadesátých. Vítr ale vane z krajů poněkud divočejších, než tato indicie napovídá. Soundgarden tehdy mohli být důležití. Přinejmenším pokud vám bylo –náct. Hammerhead jsou ale jiná liga, jiná soutěž, jiná hra: kotě a lev, vana a moře... Věci nabíraly rychlý spád. Pár nezapomenutelných alb, stovky koncertů – jedna velká kaňka v komixu o dějinách a pak zpátky k údolí stínů. Ne nadlouho. Lovec se vrací, jenomže tentokrát má tvář pomalovanou netopýří krví. Rytmy se sunou a v písku za sebou nechávají magnetické ornamenty. Melodie vábí, ale místo políčku vám pod jazyk vkládá listy koky. Poslouchání VAZ je svého druhu rituál, poslední večeře o třech chodech. Dying To Meet You. Na obalu Jeff Mooridian a Paul Erickson jako členové římské legie. Desku uvádí track They’ve Won, jeden z nejlepších otvíráků vůbec. Hned za ním Blue Lip Special, halucinogenní let opeřeného hada. White Wall, zeď nářků optikou garážového ochlasty. Kill the Strings, železné ještěrky pod postelí, patologická úzkost predátora. „Dying to Meet You sounds like a gothic QOTSA covering Shellac songs.“ Kuloáry nelžou, jen občas kradou.

The Lie That Matches The Furniture. Pokud jde o okraje, lemuje album částečně odevzdaný tón člověka, který spává mezi divou zvěří. V nitru ale pulsuje srdce androgyna. Po asfaltových drážkách se prochází Vlčí muž a kdo tvrdí, že se nebojí, lže. Mensa Beast. Stroje na touhu sní o konci člověka. The Blue Hour. Nejhlubší krása je ta, kterou cítí blázen. Zpoza klece emanuje čerstvý vzduch. Wined and Blind. Slunce vychází nad domem hrůzy. Owlmen. Popravčí četa v krajině za zrcadlem. Hlas Paula Ericksona je z těch, které vypráví příběhy i mimo texty. Pokud občas v hlasu Buzze Osborna vidíte letět čarodějnici, může se stát, že ve vašem pokoji začne při poslechu VAZ hustě sněžit. Demonstrations in Micronesia. Na zadní straně obalu Paul Erickson a Jeff Mooridian jako blažené kostry. Kostlivci jsou stejně dobří lidé jako my. Blocked by Satellites. „Exploding speakers, sparklers and flares. Titanic vocals feedback thru my eyes. My last transmission blocked by satellites.“ Děravý kód, popletená šifra světa, který dohořívá. Meld w/ U-90. Masterpiece. Dno oceánu. Smysly ohledávají sebe sama: „Anyone could tell it only takes a mouth. Anyway it’s useless without sound. In the presence of eyes, color fades.“ Pod hladinou nerozeznáš lidskou řeč od jazyka ryb. No Woman/ No Cry. Frenetická jízda proti proudu tání. Forgotten Classic. Hrudní koš jako továrna na sny o povodni. Amateur Spark Era. „Her hand swelled across the river, dancing towards mine. Two waves sinking into liquid.“ Romance na subatomární úrovni. Na závěr Closer Still.

Slastný omyl jménem člověk, zakázaný tah na šachovnici Stvoření. Je to poměrně jednoduché...

FULL MOON 10


UNSANE 2010 COEXTINCTION RELEASE 1. COEXTINCTION RECORDINGS. TEXT MXM FOTO YOURFLESHMAG

Unsane, model 2010. Když jsem kdysi psal o posledním albu Visqueen, lakonický výcuc zněl: zatím jen maso a krev. S tím, že pojednání se vztahovalo ke kostem a hustotě morku, což je kostní dřeň, kde se tvoří krevní destičky. Jako řeka a malé pramičky do podsvětí, morku máme tak dvě a půl kila a dal by se vypít na posezení. Znáte tu tupou bolest kostí, která někdy ovládne tělo a chutná úplně jinak než naříznuté maso? Zatím jen maso a krev. Je to samozřejmě nadsázka, pěstovaná ironie, domýšlivě říkám, že ještě pořád je kam postoupit, kam rozvinout dojem bolesti. Ale zároveň zamlčuju, že už tam jsme, o samém okraji se nedá psát, ztrácí svou fatalitu, vyfocené strašidlo. Coextinction Recordings je „nový hráč“ na poli internetových vydavatelství, libůstka muzikantů, speciální edice pro vybrané kapely. Jeden až tři nové songy zavedených kapel, special fuck. Každý měsíc jeden release, začínáme na podzim 2010 a to s Unsane, Coextinction Recordings volume one. Taky jak jinak, provozovatelé labelu: Dave Curran a Chris Spencer (Unsane), James Paradise (Fresh Kills, Players Club a Pigs) a producent Andrew Schneider (Slughog, Pigs). Venku jsou kromě Unsane ještě Goes Cube a v lednu vyšli Shrinebuilder, chystaná trojka: Pigs, Julie Christmas a Fresh Kills. Cena? Tři až čtyři dolory. Shrinebuilder se prezentují songem Science of Anger z první desky, ale toto je obsáhlejší, třináctiminutová verze, která už tak vynikající vál posouvá ještě o kousek dál: delší, psychedeličtější mezihry, překvapivě rychlejší a údernější tempo refréFULL MOON 10

nu. „Our goal is to promote an artist and fan friendly community while trying to create a home for unique and special moments in music.“ Unsane se říká noise rockoví veteráni – není hodně kapel, které by zažily Amphetamine Reptile v rozkvětu a stále byli aktivní, stále pozoruhodní. Úvodní Pigeon je trestí noise rocku značky Unsane: hymnická skladba, blátivá a krutá, rozevlátá a přesto přízemní ve smyslu zemitá. Staví sloku a refrén, Spencerův řev je úpěnlivý po vzoru divokých opic. Celkový drajv a přitažlivost je daná melodickou kytarovou linkou, na kterou takřka není vidět a ztrácí se v rámusu totální souhry, vytváří letmý a o to působivější protiklad, na konci se vrací ještě subtilnější. Ovšem jestli máme hledat hit, je to dvojka Grind. S grindem coby stylovým ustrojením má společný jen název. Spencerův hlas je filtrovaný, zase kytarová linka, která není ani tak nečekaná jako plazivá, hitový potenciál vzniká použitím rytmických nájezdů, které připomínají crossoverové veličiny, a v kombinaci s hystericky hutným noise rockem tvoří údernou kombinaci. Závěrečná No Dice jako protiváha. Kymácivé hrubozrnné figury se zmítají po chřestýších, jen základní vzorec, který se stále opakuje na pozadí rozvrzaných pazvuků, méně rock a nejvíc noise, instrumentální rock duševně i fyzicky chorých, rozehrávka na konec, sludgeový, rychle tuhnoucí beton, kde není místo na mytologii postav, natož na útěk a jeho příběh. „Koho hledat? Vraha, nebo oběť? Unsane tě povedou a bude to hlasitý cval.“

Damage to the senses.

095


TEXT MXM

Thurston Moore tvrdí, že noise přišel na scénu ve chvíli, kdy byl punk rock pohlcen mainstreamem (= první vystoupení Sonic Youth proběhlo na newyorském Noise Festu v létě 1981). Noiseři jako novodobí punkeři? I když se noise v různých žánrových mutacích stal do jisté míry součástí většinové kultury (viz současný Noise Pop Music Festival v Chicagu nebo pozice Fuck Buttons), proti „umravněnému“ pojetí jsou tady stále mraky noiserů, jejichž produkce je výlučná a nekompromisní. Kde to přesně začalo? Těžko se hrabat v halucinogenní šedesátkové produkci, ale štěpení THE VELVET UNDERGROUND přineslo těžko ovládnutelné album White Light/White Heat. Vybavíte si titulní hit, ale co potom? Pět kvílejících tracků, jeden s recitací a vyjetým rockovým bordelem, druhý s heroinovým umdléváním a hypnotickým opakováním figur, závěrečný majstrkiller Sister Ray vraždí na rozloze více než dvaceti minut skvělou psychedelicko-kakofonickou tyranií. Jimi Hendrix, Neil Young, Iggy Pop a The Stooges, The Who. Lou Reed, Metal Machine Music. Can a Faust = krautrock. METAL MACHINE MUSIC. Když Lou Reed poslal do prdele Velvety, resp. chtěl pro ně melodičtější výraz a poklonkovější něhu, organismus se rozpadl a každý si šel vlastní nohou. V půlce sedmdesátých přichází Lou Reed s něčím, co je vrcholem experimentálních snah a pronásledováním zvuku nebo opakovaným nástřelem do stále stejného místa, krční žíla tvorby. Zapomeňte na Lou Reeda písničkáře, na koženého floutka s opuchlým egem. Tady se tyčí čtyři dlouhé vály o celkové stopáži dvaašedesáti minut, které se vzdalují rocku jako takovému a vyhlížejí vstříc hlučnému tichu, okna noiseu dokořán. Nejlepší je, že po několika minutách začne fungovat trans a vy v té změti skřípavého mulče uslyšíte vyjetá echa velvetovských písniček, zrnící obraz podvědomí. Ovšem opatrně: je to jako byste chtěli začínat s Melvins a sáhli nejdříve po Colossus of Destiny. Nástup punkové estetiky: Sex Pistols, The Clash, The Ramones. DESTROY ALL MONSTERS. Jako spojnice mezi rock’n’rollem MC5, punkem a Dischord zvukem. Kapela, v níž 096

hráli bukanýři z MC5 a The Stooges a za mikrofonem vlála výtvarnice a zpěvačka, ikona těch dní, diva jménem Niagara. Proč o nich psát? Většina jejich produkce nese ten očekávatelný garážový námel, který vyhlíží hardrockový patos úpícími kytarami, ale kouzlo je v pomalejších skladbách a neodolatelném vokálu (někde mezi Siouxsie, Blondie a Nico). Ale! Zkuste si poslechnout singl Bored a obrátit list na Sonic Youth a fotku Kim Gordon. Kořeny a stonek. Nástup no wave scény jakožto protiváhy k new wave se sladce melancholickými tendencemi a větším důrazem na melodie. Mars nebo Teenage Jesus and the Jerks (s Lydií Lunch). Chrome. Dischord Records (1980). Touch and Go Records (1981). Sonic Youth. A pak už to jede... CHROME, industriálně metalové běsnění, předkus Ministry. První hudební výpady Heliose Creeda, který od konce osmdesátek vydával své úlety na AmRepu. Chrome je legenda pro ty znalejší. A první desky jsou klenoty. Skladebně rozbité, ale působivě fungující. Zvukově roztříštěné (syntezátorový noise provokuje rockové nástroje) a často na netušených hranicích. Když space, tak klaustrofobní. Když acid, tak dlouhý dojezd. Když hard rock, tak vyšinutý. Ambientní a zejména industriální tendence, mnoho psychedelických záchvatů, ale ne jako hippie killer, spíš neznámá forma meditace. A ponuré hymny podivného zápasiště. Tohle je nepřiznaný background velkého počtu kapel (Butthole Surfers říkají ano). A pak už to jede: punk rychle pohlcovaný mainstreamem, noise pronikající do dalších stylů, zakládání platforem: indie rock (Pixies), hardcore (Blag Flag), industrial (Throbbing Gristle), metal (Napalm Death), pop napadaný noisem (The Primitives), post-punk (Joy Division), noise ve své experimentální podobě (Merzbow), gothic (Siouxsie and the Banshees), elektronika (Psychic TV). Shoegaze (My Bloody Valentine) a potom taky grunge (Melvins). AMPHETAMINE REPTILE (1986). Debutové album Napalm Death s názvem Scum (1987). Zlatá éra hudebních stylů prošlých, současných i budoucích. Devadesátková re-

grese a další větvení metalu, chladný švih industriálního metalu, rozemletí grunge, čas a prostor ovládne acidová elektronika. A můžete klidně namítnout, že Steve Albini zasáhl do dějin zvuku více prostřednictvím svých kapel Big Black, Rapeman a Shellac a že In Utero znamená zaprodanost. Ale deska zní podle očekávání, střet Albiniho s velkou firmou, dodatečné úpravy. Jsou tu kvílející, roztahané skladby, kterým rozjetý (tu hutný, tu rozostřený) zvuk odpírá rádiové rotace. A pak všechny ty songy, které zná každá děloha (Rape Me). Ale zkuste pro Nirvanu poměrně netypickou skladbu Milk It, dlouhý dech nasčítané kocoviny. A vedle spotřební gázy soudobého rocku se projevují mathcore, drone metal a taky sludge. A pak veličiny neznámého vesmíru Black Dice a Wolf Eyes. The Locust. Arab on Radar. Muzika jako mokré prádlo, slyšíš ten vánek? Hlučí trpělivou kovadlinou a myslím, že řezníkovy dcery se budou vdávat. Kdo nám to běží naproti? Vytahané tričko lásky, když se zastavím a budu mlčet, stanu se ještě nesnesitelnějším. Nemohl bys pustit nějaký jazz? Jo, jasně, mám tady Gallon Drunk... Extrémní metalové formy aktivně čekají, výsluní se dočká metalcore a nové milénium je obecně ve znamení všudypřítomného fúzování, odmocninou termínu a chytrou plácačkou na holej zadek kýče se stává latinská předpona „post“. Jsou tu kapely na tisíc způsobů a noise v rockovém světě proniká do těch nejkřehčích forem (Animal Collective), stejně jako do těch nejzběsilejších (Ex Models). Noise se stává příjemnou přidanou hodnotou i popově laděným skupinám, trendy je spojení s osmdesátkovou elektronikou, electro shoegaze (Health). Je libo „písničkový“ drajv? Máme tu mclusky. Chcete dávivou duševní chorobu v přímém přenose? Lightning Bolt čekají hlasitě. ZKUS STÁHNOUT KAPELU S TAK BĚŽNÝM NÁZVEM, JAKO JE LADY PISS.

I LOVE BYENA HYENA.

Dokončení seriálu o labelu Amphetamine Reptile Records ve Full Moonu #11 s Chokebore. Vychází 19. března. FULL MOON 10


FULL MOON 10

097


SOUNDTRAX: DAFT PUNK 2010 TRON: LEGACY. EMI/VIRGIN. TEXT MAXIM 13 FOTO PRESS

Možná není co dodat, stačí napsat trojčlenku a kliknout dveřmi: Tron – Daft Punk – Walt Disney. Co s tím? Co dál? Večerníčková hudba. Ne jako začátek konce, ale jako definitivní konec konce Daft Punk. Tron jako jeden z prvních filmů, objevujících nekonečné možnosti digitální techniky a kyberprostoru. Daft Punk jako modly disko-popu. A Walt Disney jako... mašina snů. ZIMMER’S ORIGINAL SCORE: LEGACY. Když jsem někdy v polovině osmdesátek viděl film Tron (1982) na kanále Katowice Jedynka, kde jsem vyrůstal na světové produkci sci-fi, která u nás neměla zastání (česká televize zdraví kapitána Pirxe), bylo to jako zjevení, ostatně zjevením se zdá i dnes. V době, kdy retro je rychlejší než osmibitová myšlenka a Atari lákavé jako latexový podvazek. Počátky počítačové techniky ve filmu, blazeovaný a klišovitý děj ukotvený v temné prostorové geometrii. THIS IS MY CHURCH

Ouvertura. Hymnus tří kláves. Nic podobně silného, působivého a omračujícího jsem necítil od dob Nekonečného příběhu... Jestli se to dá brát jako berná mince, protože když to vezmu kolem a napřesrok, nic, co by se podobalo dětství, jsem od té doby taky nezažil. Ne, tenhle soundtrack nefunguje jako sentimentální 098

ozvěna, echo módního retra. Jaké synonymum je ke staromódnímu slovu jímavý? Když chci slzu, musím nožem do husího sádla, nebo ti stačí prázdný, otevřený prostor? Soundtrack Tron: Legacy není elektronický, ani se nedá říct, že by elektronika převažovala, zapomeňte na Daft Punk v době po lidech, vokodérové implantáty se neaplikují. Jejich syntezátorové plochy odkazují k sedmdesátkám, kdy beat patřil černošskému disku a syntezátor zase vzdáleným širým plochám kosmu a důvěře v něco nového, neidentifikovatelného. Taky ne každý očekával, že si Bangalter a de Homem-Christo zadají s klasickou orchestrální hudbou dle hollywoodských pravidel. Jako by se v určitém bodě zastavili a zjistili, že její kouzlo je tak velké, že to s ní chtějí taky zkusit. Důležité je říct, že i když symfonická mohutnost nabírá s postupujícím časem na síle a v jednu chvíli převažuje, bez chemických přísad Francouzů, bez toho probublávání v závětří, bez upozaděných linek a opakovaných motivů by se stal tenhle soundtrack naprosto zaměnitelný s epigonskou manufakturou Zimmerových následovníků. Co ji dělá tak skvělou, je dramaturgie, složení a délka skladeb, střídání nebo spíš rozvíjení a narušování nálad, skládání mozaiky a epický rozměr bez vizuálu. Elektronický začátek a nasazení působivého leitmotivu. Symfonic-

kých pasáží přibývá, uprostřed přebírají vládu a až na některé části dominují. Mohutné dechy, tlampačové smyčce, neurvalé tympány, z ticha do rámusivého ohlušení. Ale musí tu být moment, který povyšuje. Syntezátor jako novodobé varhany. DAFT NO PUNK

Nemá cenu rozebírat, jestli je jejich muzika spektakulární, bombastická anebo jestli kopíruje zavedené postupy. Nebo žehrat, že se stali součástí „multimilionové mašiny“ Hollywoodu. Ale to snad ne. Těžko budu přistupovat na premisu, že když mají v názvu PUNK, znamená to něco víc, než že jeho aktuálním synonymem je VYCHCÁNEK. Ne, nechci chytat za slova, ale jak se stavět k citátu Karla Veselého: „Věrna názvu kapely, byla jejich tvorba vždycky dokonale punková: v jejím středu stál ukradený sampl použitý ve stylu kytarového riffu a osmyčkovaný ad absurdum.“ Dokonale punková... I kdybychom to slovo ostrouhali na tenhle tenký krajíc významu, neznamená to nic jiného, než že v určité době začali být populární bootlegy, citace, výpůjčky a zlodějina. Nikdy mě nenapadlo, že Daft Punk chtějí svojí tvorbou poukázat na problematičnost a absurdnost autorských práv moderního věku. Vyčítat skafandroidům spojení s byznysem je jako vyčítat Dolly Buster, že moc píchá. Nemluvě o tom, že Tron je v tvorbě Daft Punk po dlouhé době zajímavou položkou. Pokud se bavíme o hudbě a ne o punku. Protože robotická image je pouze marketingovou hračkou, nic víc; není tu myšlenka, je tu obnos. FULL MOON 10


THE GAME HAS CHANGED

Je s podivem, jak se na soundtrack dívají filmoví znalci, část jim zazlívá, že vycházejí vstříc hollywoodským orchestrálním schématům (zní to jako cokoliv od Hanse Zimmera), a ta druhá část je velmi překvapená a oceňuje, že coby elektroničtí hračičkáři umějí stavět orchestrální instrumentace tak dobře, že se vyrovnají mistrům současné filmové hudby (zvláště tvorbě Hanse Zimmera a jeho žákům!). To všechno podle toho, jak hodně jsou filmoví publicisté zažití v diskopalebné muzice francouzských pseudorobotů (ať žije image, orgasmus na baterky a vodní lázeň pižma, smaltovaná touha po nerezu). Jenže tahle debata nutně směřuje k tomu, že budeme měřit celý soundtrack obecným nebo vlastním očekáváním, což je sice pěkná hra, ale musíte mít raději petting bez cílové rovinky svahu, polomrtvý cyklus. A pokud se bavíme o soundtracku jako výstupu na kompaktním disku, nemá už nic společného s filmem jako takovým, jehož je součástí, součástkou. Funguje v rámci filmu, je ústrojný a organický, nebo si ukusuje větší díl, než mu příběh a vizuální podoba dává? FULL MOON 10

Vyděluje se? Nemá cenu rozebírat, jestli je jejich muzika spektakulární, bombastická anebo kopíruje zavedené postupy vážné hudby. V rámci filmu funguje velmi dobře, jakkoliv místy nadbíhá atmosféře příběhu a graduje očekávaným způsobem, vyhřívá se v kýči. Ano, je to opulentní, okázalé a patetické, stejně jako celý vizuál. Ano, dá se s tím pracovat jiným způsobem a postavit hudbu do kontrastu nebo mlčet v místech, která si očividně žádají velkolepý background, a naopak se projevovat tam, kde se to nesluší. Ale faktem zůstává, že jestliže nahrávka implikuje jistou míru patosu, ve filmu je hudby a toho nadbíhání daleko méně, než mohlo být, než se nabízí. Chci říct, že např. hlavní motiv je ve filmu profanován daleko méně než na nahrávce a i jiné příležitosti jsou taktně odmítnuty, viz scéna na diskotéce, u níž asi každý čekal delší stopáž, změny temp a bujarou exhibici. Můžeme se sice otřít o Zimmerovy „učedníky“ a hledat styčné plochy s Jablonskym, Gregsonem-Williamsem nebo Powellem, ale stejně tak můžeme být zaskočeni tím, že se nám vybaví Zimmerův doprovod k ceněnému

Inception (zkus tronovský track Recognizer). Důležitější bude nakreslit spojnici v podobě Gavina Greenaway, který byl šéfem orchestru u obou nahrávek. Ale ze všech posledních děl zmíněných skladatelů mi Tron: Legacy vyznívá jako nejsevřenější a nejpřiléhavější obrazové matrici. Jaký význam má, že film byl údajně skládán na hudbu? Obskurní promo-recenze se odehrávají ve stylu: „Daft Punk se i k disneyovské tvorbě postavili helmami čelem.“ V překladu: Když poštěváky vlají. (Je normální, že chcete souložit s něčím takovým, co se jmenuje „izomorfní algoritmus“? Ať žijí kyberpunková rezidua.) Nejsem ten typ, jehož modus operandi je GAME. Ale jako každé dítě ocením arénu coby kolbiště, Arena jako přiléhavý track, aréna je keramická deska touhy. Na kyberprostor přeci jen málo noiseových pilin, na druhou stranu cokoliv, co v asexuální přírodě gamesy zavání Olivií Wilde, má mou přízeň, prázdnou ruku, protože také izoglosa morfologických jevů má svůj půvab.

Adagio for fuck. Quorra.

099


DAVID LYNCH 2011 Good Day Today / I Know. SUNDAY BEST. TEXT AXE FOTO MOONANITEONE

Pravidelná rubrika zpívající režiséři? Sotva. Sebevědomí mnoha současných umělců většinou není přímo uměrné jejich skutečnému talentu, takže „zpívající modelka“ či „herec-muzikant“ (pokud to nemá vepsáno v roli) bývají jednorázové aktivity nevalné kvality, lokálního přesahu a minimálního významu. Že Jared Leto, Johnny Depp nebo Russell Crowe drhnou kytary v nějakých zábavovkách, by se dalo považovat za koníček, epizodní role Willieho Nelsona, ve kterých obvykle jen balí jointa, se s kvalitou jeho hudební produkce srovnat nedají. Hluboký vokál Scarlett Johansson je sexy a Bowieho intervence pomůže i takové svatokrádeži, jako jsou covery Toma Waitse, ale Vicky Cristina Barcelona Band v plánu díkybohu není. Samozvaným výtvarníkem se stává hudebník ve chvíli, kdy si jeho label nemůže dovolit profesionálního grafika, a když jste první dáma Francie, můžete všechno. Woody Allen, který jazzuje na klarinet jako král, jednou napsal povídku Kdyby byli impresionisté dentisty. Přímá souvislost se s výše popsaným multiuměleckým záměrem vysledovat nedá, ale je vtipné, že zrovna Allen se nedokonalému konceptu vymyká a na jeho rozličnou tvorbu lze nahlížet bez nutnosti mhouřit oči kvůli čtyřem Cenám akademie za Annie Hall. David Lynch je možná jiný typ génia než Woody Allen, ale taky neswinguje na trubku. Electro pop. Tahle dvě slova vás v souvislosti s Lynchem vyděsí tak, že máte chuť napsat časopisu, kde jste si to přečetli, aby k tomu příště dali varování. Electro pop? Panejo. Dvě skladby, Good Day Today a I Know, vydal Lynch samostatně už na podzim (via iTunes), záhy vznikl také klip k I Know a koncem ledna 100

vyšlo na labelu Sunday Best oficiální album, obsahující oba tracky a jejich remixy v celkové délce skoro hodiny. Vinylová edice. Electro pop. „Mám doma Lynche na vinylu. Je to takovej... elektro pop.“ Už se s tím začínám pomalu smiřovat. Nejprve k tomu, na čem se shodneme všichni. Artwork je vážně krásnej. Dělali to fine art master Vaughan Oliver ze studia v23 (staral se o obaly mj. Cocteau Twins, Dead Can Dance nebo Pixies) a fotograf Marc Atkins (TV on the Radio, Scott Walker) a zejména na velkém, třístranném vinylovém formátu to vypadá luxusně. Cédéčko obsahuje ještě o jeden, resp. dva exkluzivní remixy víc a nějaké pohlednice či co; skoro byste to chtěli mít doma všechno. Dva tracky Davida Lynche. Electro pop. No a jaké to teda je? Já nevim. Normální. Je to docela fajn. Já na „electro pop“ moc nejsem, ale takhle si ho stejně nepředstavuju, takže u mě dobrý. Taky nejsem moc velkej Lynchův fanoušek. Teda jsem, ale takovej normální. Chci říct, každej miluje Twin Peaks, ne? A nikdo nechápe Mazací hlavu a „poselství“ Mulholland Drive, ne? A pak, pokud nějakou (defaultně chytlavou) písničku slyšíte třeba dvacetkrát, asi se vám dřív či později začne líbit. Mně se to líbilo už s druhým poslechem. V tom prvním jsem byla příliš zabraná do vyrovnání se s očekáváním a skutečným zvukem prvního tracku. Electro pop? No tak teda jo. Good Day Today je náhodou docela super. Primitivní beat, nepřekvapivé (rozuměj už mnohokrát slyšené) samply, slabá retro pachuť, zkreslený vokál. Trochu mě (mimo všechno ostatní) překvapil Lynchův vokál, myslela jsem, že je hlubší. Llíp vynikne téměř čistý v tanečním remixu od Underworld. Plus pěknej text: „So tired

of fear, so tired of dark/ send me an angel/ save me...“ Kromě remixu Underworld s téměř dvojitou délkou se o další kusy postaral Alex Ridha alias Boyz Noise, který se pustil do větších experimentů v iluzi aranžmá a dynamice, Joachim Dyrdahl a.k.a. diskJokke zase zvolil temnější a chladnější přístup. Ne že bych se „vyznala“ v remixech nebo dokázala popsat rozdíl mezi (třeba) technem a d’n’b, ale řekla bych, že remixy Good Day Today žádná překvapení ani revoluce nepřináší. To ale nic nemění na tom, že je to slušný. Celý. I Know je jiné kafe. Pokud bych si měla představit hudbu podle Davida Lynche (když pominu to, na čem se už podílel; nedávno například na společném albu Sparklehorse a Danger Mouse Dark Night of the Soul a předtím na několika soundtracích, nezřídka k vlastním snímkům nebo ve spolupráci s Angelem Badalamentim), bude znít jako I Know. Ostatně ne náhodou evokuje tíživou náladu Fire Walk with Me (přesněji skladby Sycamore Trees Jimmyho Scotta). Pomalejší tempo, rozvážnější beat a kytarové samply. Remixy jsou, nepřekvapivě vzhledem k povaze tracku, různorodější. Paradoxně nejobyčejnější má na svědomí Jon Hopkins, Ratcliffe „Hedz in Dark“ Remix zrychluje a přidává taneční prvky, DJ Sasha pro změnu zklidňuje až někam k chilloutu a vokál používá jenom jako jeden z prvků celého pásma. Skream’s Not So Ravey Remix is not so ravey. Kdybychom ve Full Moonu měli nějaká hodnocení, klidně bych tomu dala třeba osm z deseti, i když by se mi spousta lidí vysmálo. „Mám doma Davida Lynche na vinylu. Neposlechnem si to? Je to takovej... elektro pop.

Nesměj se vole. Je to fakt dobrý.“ FULL MOON 10


FULL MOON 10

101


LYRIX: MUNLY & THE LUPERCALIANS: PETR & THE WULF TEXT BRO FOTO/KOLÁŽ ARCHIV

zpoza vlkových žeber, všechno je nenásilné a skvělé. Jenže.

Rekreacionismus jako zrcadlo teorie kreacionismu; společnost se posouvá v cyklech bez vnějších vlivů. Starověký Řím vs. Denver. Luperkálie jako nejznámější z římských slavností; oslava přicházejícího jara spojená se sexuálními orgiemi; Tři králové, Valentýn a Velikonoce jako jeho křesťanští, resp. slovanští pohrobci.

Je tady jeden akademik, spisovatel, hudebník a organizátor letních táborů pro děti, kterému se to zdálo málo. Jay Munly z původního příběhu vyrval, co se dalo, ponechal pouze sedm původních perspektiv (jednu dokonce přidal) a motivace postav. Vytvořil tak příběh, který je i s texty v ruce těžko uchopitelný, natož pak dále komunikovatelný.

„I aspire merely to mark and elucidate the salient features, dynamics, disparities, considerations, avoidances, and silences that surround an aspect of human existence, the aesthetic, emotional, and erotic expression of which, even today, properly warrants the title Lord Alfred Douglas bestowed upon it over a century ago: The love that dare not speak its name.“ MMK

Postavou, kterou Munly přidal, je vypravěč příběhu, Scarewulf, Strašivlk, chcete-li. Přechcal Prokofjeva – jak jste mohli věřit něčemu, co není vnitřní součástí deklamované pravdy? Closer comes the Wandering six inches everyday/ One day this place fades away, zpívá Strašivlk, vědom si strachu, který svírá město Lupercali. Ve skutečnosti to není Vlk, kterého ze svého strachu obviňují.

Petr a vlk, dětský příběh o několika málo postavách, který Sergej Prokofjev ve třicátých letech zhudebnil pro orchestr a vypravěče. Ve zkratce jeho kostra; Petr žije s dědečkem na samém okraji lesa, od kterého je dělí jen louka, Petrovi zapovězená, a velká cihlová zeď, vymezující jejich zahradu, Péťův výběh. Ti dva jsou poslední z klanu, starý a příliš mladý, životem vyděšený a nebojácný. Starý zná nebezpečí lesa, ztělesněné obrovským vlkem, proto mladý nesmí dál než k ohradě. Vysokou travou louky se plíží kočka, na stromě si cvrliká ptáček a v jezírku uprostřed si pluje kachna. Lesem se ozývají rohy dvou lovců a Péťu, když přes zákaz přelézá vrata do zahrady, ze tmy pozoruje starý vlk. Ten proti Petrovi vystartuje, cestou ale spolkne kachnu, což alarmuje zbylé postavy, kočku a kluka, kteří se vyškrábou na strom za ptáčkem. Pak už to jde ráz na ráz, kočka se ani nehne, pták hrdinsky omotá kolem vlkova ocasu nitku, kterou drží Péťa, lovci, právě vycházející z lesa, vlka zajmou a všichni společně ho odvedou do ZOO. Děda si rve vlasy hrůzou, kachna všechno sleduje

Pták bez peří? I came out of my egg and I found no family/ Left all alone my feathers fell from me/ I had to teach myself, teach myself to sing. Kočka žárlící na vlka, jímž se sama chce stát? Be I jealous of the fear, the nonsense the Wulf puts in you/ But pity’s off limits here you put me in a decent fear. Kachna, která se chce nechat sežrat (návrat do dělohy)? I’m too fat and slow, and none can leave Lupercali/ I’ve homed in tree and earth, lined my nest with hooves/ But none keep me as safe and warm as I would be inside that old Wulf. Všichni jsou sami, spojuje je jen strach – nevyhnutelnost pomsty Vlka, který se taky jenom bojí.

102

Wulf. When I was a pubescent pup with my purity affecting my teary eyes I went prostrate on the floor of an abyss, kdysi ho některý Lupercalian zachránil z jámy, od té doby lidi miluje. And in gratitude, forever more have I brought his penned domicile my offerings. I thought to alleviate the burden of the hunt for his people, to bring them fresh victuals daily. Give them comfort. Give them repose. Dostalo se mu ale jen strachu, z neopě-

tované lásky se, zase, stala čistá nenávist. I might as well commit the sins as for being blamed for them! Navíc si na něj povolali Tři lovce. S jeho pohledem končí avizovaná první část celého příběhu. V rozuzlení půjde o samotný souboj se strachem. A Tři lovci? Tři starořecké principy? Marcus Aurelius, nebesa, Lucius, oceán, Jonas Groan, podsvětí. Poslední zmiňovaný je i s ohledem na objektivitu nejzajímavější. Narozdíl od ostatních dvou lovců o sobě neříká, že je králem některého ze zastoupených principů, je jen jeho součástí. Smrti uniklá duše. Cold dark and lonely, I’ll never let you get as low as me, nenabízí ani nic konkrétního, ale co je tohle? Slíbená věčnost? Dva poslední fundamenty tohohle soukolí se ukrývají v Petrovi a Dědečkovi. Dědeček je pošuk, kterého Petr zachránil z blázince. Ten ho z vděku uvěznil v pokoji, který zastavěl mřížemi (jediná korelace se ZOO, ve kterou vyúsťuje Prokofjevova verze), dokud se Petrovi nepovedlo utéct a jeho samého tam zamknout. I switched our roles, locked hard the door, said, Grandfater now I’ll teach you/ Teach you love, teach you hate, reteach you all you know/ And Grandfater I will teach you our new family laws. Tím ale jejich psychodrama zdaleka nekončí, Petr chce do cely zamknout i Vlka, Děda se zase těší, jak si od Vlka bude půjčovat zuby a Petrovi se pomstí. He’ll quit me of this family, and there will be weeping and gnashing of teeth. Přední motivy? Strach a samota. Dědeček ji měl překonat, když chtěl Péťovi obstarat dívku, zcela obyčejně: And I would take my Grandson down to town and we’d look on all them girls lined up on them splintered branches/ I’d flash my pumpkin-toothed grin and I would get me three of them/ Then I would give one to Petr. Jenže selhal, bez poznané důvěry se věřit nenaučil ani jeden.

Epické? Epické. FULL MOON 10


FULL MOON 10

103


GREG GRAFFIN & STEVE OLSON 2010 ANARCHY EVOLUTION: FAITH, SCIENCE, AND BAD RELIGION IN A WORLD WITHOUT GOD. HARPER COLLINS. TEXT TOMÁŠ KEJMAR

Bylo mi tak pět. Seděl jsem v obýváku na koberci s knížkou, která byla možná větší než já. Zarputile jsem předstíral, že čtu, i když všem doma bylo jasné, že písmenek umím tak možná půlku. Pamatuju si sytě zelenou tvrdou vazbu, ohmataný hřbet a na něm zlaté kapitálky A. Brehm – Život zvířat. Pamatuju si vůni nebo spíš odér starého papíru. Uvnitř byla spousta hustě potištěných stránek, které jsem nikdy nepřečetl, pomačkané pauzáky před stránkami s obrázky a hlavně, hlavně ty obrázky. Obraz prý vydá za tisíc slov, moje paměť je ale nepoctivá směnárna s vlastním kurzem a z těch víc jak tisíc stránek Brehmových spisů mi zbyla jen jedna ryba. Tedy velryba. Doslova vorvaň. Byla to tmavá černobílá kresba jakéhosi tvora s nepřirozeně zakončenou hlavou pod mořskou hladinou. Snědší brácha Mobyho Dicka. Mohl to být začátek slibné kariery cetologa, nebýt hlučného angloamerického vynálezu patentovaného pod ochrannou známkou PUNK ROCK a jeho velmi schopných kalifornských distributorů Bad Religion. Trvalo to pár let, ale Brehmova zvířátka ze středu mého zájmu vytlačila jiná zvěř, a teď, o dvacet let později, i přes upřímnou snahu několika pedagogů, je tahle ryba (savec, sakra!) přibližně všechno, co mi v hlavě z biologie zbylo. O dvě nejbližší tečny se světem přírodovědců se mi pak postarali Herman Melville (zase ty 104

velryby) a Greg Graffin, zpěvák výše zmíněných podomních obchodníků s hlukem. Od zvířátek přes kytary zpátky ke zvířátkům, ale tentokrát bez obrázků. Ironii budiž učiněno zadost. Anarchy Evolution: Faith, Science, and Bad Religion in a World Without God, nová kniha páně Graffina, je okružní jízdou po historii punk rocku, s vyhlídkou na působivá údolí evolucionismu, pahorkatinu etických konceptů naturalismu a zákeřná skaliska náboženských vyznání. Zlatá nit autobiografie je pak chronologicky vetkaná skrze nelineární rozpravy o Bohu (který není), evoluci, fundamentalismu, Bolívii, zkamenělinách, vydávání desek a farmaření. Fakt, že si to nejspíš nedovedete představit, neznamená, že to nemůže tak nějak prvobytně pospolu existovat. Ovšem existovat nutně neznamená dávat smysl. Jestli jste četli Čapka, víte, jak to dopadlo s pejskem, kočičkou a jejich dortem. V tomhle případě byla kočička (spoluautor Steve Olson) rozumná a snažila se pejska spíš usměrnit, než aby jeho choutky podporovala, a výsledek je těžko stravitelný pouze z poloviny. Veselé příhody z bádání v bolivijském pralese (zatímco v zemi probíhal vojenský převrat) střídá rozprava o empatii, která se přetaví v popis toho, jak vznikalo legendární album Suffer od Bad Religion. Ale co na tom. Když se předivo smysluplnosti nikdy docela neztratí (i když místy se klene přes větší než menší propast) a myšlenky, sic neřazené v přímočarém stromořadí, rostou silné a nelámou se v poryvech větru zvířeného v přelétavé

mysli autora, je všechno v pořádku, ne? Inteligent zvládá chaos a blbec… je holt blbec. Anarchy Evolution je nejsilnější tam, kde nejvíc tratí. Má největší sílu ve slabinách, i tak se to dá říct. Právě tematickou pestrostí a snahou říct všechno o všem nebo alespoň hodně věcí o hodně tématech, si Graffin vytváří relativně silnou cílovou skupinu, ale zároveň místy podřezává vlastní větev souvislosti a ochuzuje některé části o rozsah a hloubku, která by jim prospěla. Každý si v tom najde kus svého, ale pravděpodobnost, že fanoušky kapely zaujme povídání o zkamenělinách obojživelníků, je přibližně stejně vysoká, jako že chlapci z Menzy docení historky o drogách, kytarách a fanynkách (v libovolných kombinacích). Většinu nejspíš napadne, že nikdo by se přece neutopil v dalších deseti stránkách o… za sebe bych doplnil: historii kalifornského punku, zákulisí Bad Religion, autobiografii, ale někdo další by si nechal raději přidat fosílií a historek z Bolívie, a třetí pán na holení by z toho zase vyházel všechny ty přebytečné kapitoly o nějaké nepodstatné kapele a celou dobu se zabýval vírou, kreacionismem a evolucí. Graffin sice obstojně hájí svůj záměr vystavět punk rocku pomník vedle sochy Darwina, něco málo nadšenců (a něco více holubů) se jistě přijde obdivovat oběma, většina ale bohužel docení jen jedno. Víte, jak se říká, že je něco jen pro skalní fanoušky, aby se nemuselo psát, že je to blbost?

Nerad to říkám, ale něco na tom bude.

FULL MOON 10


TEXT INDOŠ

„Vše, co bylo dříve prožíváno přímo, se vzdálilo v reprezentaci.“ -- Debord Aby bylo jasno, nikoli těsno! Nemám v plánu být v roli moralisty a vkládat lidem do hlav šablony či dokonce tvrdit, kterou rukou štelovat. Každá mince má dvě strany (viz minulá polemika). Načrtnu jen několik z mnoha návodů, jak se vyhnout komplikacím, ne vždy se podaří problém dostatečně vyčerpat. Být ryzí raper, všechno je jinak, nic bych nerýsoval a rovnou všem nahodil novou fasádu. Jsou zde však problémy, které mnohdy sahají dále, než je pouhá nekomerční angažovanost. Necítím se v tomto ohledu dostatečně povolán, proto si do přední linie přizvu „zuřícího býka“. Nemyslím zrovna Marxe, spíš někoho, kdo v ringu více jedná a méně myslí: např. postavy ztvárněné De Nirem. Nevím, zda-li by vůbec DIY v ringu vydrželo, kdyby jeho hlavní zbraní zůstala jen všeobecně známá definice. V takovém případě by K.O. přišlo před prvním gongem. Všechny definice naformulované mimo praxi jsou zákonitě ve špatné kondici – nepřipravené na hlavní zápas se samotnou politikou. Předchozí díl načrtl, jak je samotný pojem „do it yourself “ (bez praxe) kontraproduktivní. Ale i zaběhlé formy DIY mají svá mínus, protože naplno nevyužívají svůj kritický obsah, který je hlavní zbraní v boji. Často je DIY veřejnosti neznámé, protože se vyhýbá kritické konfrontaci s ekonomickou základnou. Kvůli této distanci se na povrch nevynoří síly, jež by mohly efektivně působit. Nejlepším důkazem, že DIY kritika míří správným směrem, jsou samotné DIY labely, které se stále drží nad vodou. Je nejspíš utopické v době „náročného posluchače“ slovem prohlubovat DIY politiku, v době, kdy se vrací vinyl, v době, kdy mainstreamové kapely pochopily, že nástrojem úspěchu je poctivost. I za těchto podmínek musí být DIY odlišné, protože se nejedná jen o poctivost, ale o konkrétní postup. FULL MOON 10

Napadá mě metafora, jak ukázat, že DIY v ringu s politikou padne. Dejme tomu, že tento pojem vznikl v televizní show jako reakce na to, že společnost začala kopírovat zboží, aby za nižší náklady simulovala komfort nabízený trhem. Otázkou zůstává, kde se vzal materiál na výrobu? Lidé si místo samotné skříně nakoupili materiál pro výrobu. Simulace sice byla dokonale ve smyslu DIY, ale všechny komponenty byly ze stejného zdroje (jako když „vařím“ instantní polévku). Což znamenalo, že DIY bylo jen nástrojem simulace. Jak najít analogii na poli hudby, která pomůže probudit utlumenou kritiku? Tímto nechci stopovat stupidní „DIY etické kodexy“. Dalo by se argumentovat, že na začátku se pojmem DIY označovalo vše, co bylo amatérské, bez profesionálních schopností. Tedy ještě jednou: původní DIY nebylo kritické, ale simulační. Aby bylo možné kritizovat profesionalitu, musely by se vytvořit ideální podmínky, které by nás zbavily problému s financováním, ale je nesmysl takové prostředí vůbec hledat. Každá větší teorie si časem přeláme nohy, protože se nedívá, kde šlape (teorie z jednoho prostředí se aplikuje na jiné). Idea (jak by věci měly být) se rozplyne tím, že nejsou dohledány kompatibilní podmínky. Musíme problém obejít a nezapomínat, že ideální podmínky neexistují; když podnik šlape dobře, není to podmínkami nebo tím, že bychom vytvořili DIY perpetuum mobile, ale něco je špatně; financuje se to jinou cestou. Ideální podmínky sice neexistují, ale často se s nimi počítá, ignoruje se, že materiál na domácí skříň je ze stejného zdroje jako zakoupená skříň. Nežádám, aby někdo sázel stromy a stavěl pilu na řece. Přírodní zdroje jsou již dávno rozděleny. Někdy je potřeba věc si vzít a za nic neplatit. (Mini revoluce? Asi ne doslova.) Je třeba předpokládat, že kompromisem se člověk dostane do spáru negativní ekonomie. Nejspíš se toho dá vyvarovat. Nenakupovat v obchodě, ale jít si pro materiál do „lesa“ a seknout do cizího. Není to jednoduché, ale v praxi to znamená ignorovat autorství (např. mnohé hiphopové desky solí jeden cizí podklad za druhým).

A v kontextu scény by to také znamenalo, že se do kapely nebudou brát lidi s uspořádaným životem a zdravou stolicí, protože konformismus nejde zlomit ani nalakovat a nakreslit na něj smajl. A přizpůsobivost je koncentrovaný jed na kritiku. V takovém případě se musí simulovat, aby vznikla alespoň iluze dokonalosti (úvodní citát): hodně kapel se snaží profitovat i z toho, že jsou (zatím) nekomerční. Podle mého názoru není dostatečně respektována hranice mezi tím, co je poskládáno z tržních věcí a co nikoli. Nejde udělat perpetuum mobile, ale mělo by se na to stále upozorňovat. Skrz DIY uchopit a ukázat, co je špatně. Je to jako zvrácená politika. Problémy by se měly včas zachytit, protože dokáží rychle žít svým životem a „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“. Dnešní forma DIY (alternativa k ekonomickému prostoru) musela také vzniknout z nějakého popudu. Jeho podstatou není simulace, ale forma nespokojenosti s pasivním chodem věcí. A v době „náročného posluchače“, kdy se mainstream stylizuje do role komerčního punku, musí hodnoty stavět jen na kritice. Nikdy mi nelahodilo samotné umění nebo důvěřivá imaginace, vždy musí jít o vyjádření toho, co je špatně. Chtěl bych napsat, že forma je až sekundární, ale to není pravda, protože i ve formě bydlí kritika. Myslím, že tímto na sebe DIY bere zodpovědnost reprezentovat to, co na první pohled kryje trh. Je třeba naformulovat všechny příčiny a zdroje, jen tak DIY dosáhne absolutní autonomie, nezávislosti (příručkové definice). Nezávislosti, která se nezakládá jen na formách (kapely, vinyly a sója), ale nezávislosti, která i obsahově nabývá uvědomění, protože předpokládá, že všechny zdroje jsou v prdeli.

Tedy nejde jen o to, reakčně vytvářet alternativní prostor, ale také aktivně škodit.

105


TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Na začátek hádanka. Jestlipak víte, co to je Squillaci – Koscielny? Jasně, že ne. V Barceloně to donedávna taky nevěděli. Od prosincovýho losu osmifinále Ligy mistrů, v němž Katalánci dostali naše milovaný Gunnery, se jim zatím podařilo zjistit, že jde o naši stoperskou dvojici. Celej realizační tým Blaugranes se od tý doby pokouší na záznamech zápasů Arsenalu najít jejich úspěšný obranný zákroky. Chtějí vědět, proti komu se budou protloukat jejich ofenzivní stars Messi, Villa, Xavi, Bojan, Pedro nebo Iniesta. Podle zdrojů Full Moonu se ale barcelonskejm ani po měsíci usilovnýho pátrání nepodařilo jakejkoliv defenzivní úspěch těchhle dvou pytlíků vyhrabat. Wengerovi je to šumák a v lednovým přestupovým období na Emirates nepřivedl ani suchý z nosu. Veškerý svoje trenérský usilování posledních sezon směřuje k jedinýmu cíli: dokázat, že se dá nejlepší liga na světě vyhrát bez obránců i bez brankáře. Zatím mu to neuvěřitelně prochází. Po lednu, kterým jsme prošli bez prohry, jsou už pěkně pod náma Man City. Jen ManUtd zatvrzele odmítaj prohrát byť jen jedinej zápas. Sérii mají pěknou, ovšem do konce ligy je ještě daleko. A teď další hádanka. Jestlipak víte, kdo naposledy prošel osmatřiceti ligovejma zápasama bez porážky? Správná odpověď je samozřejmě Arsenal. Je tomu nějakejch sedm let.

*Údajný ďáblíci z Old Trafford stejně jako my vůbec neposílili, protože se zatím oprávněně domnívaj, že jim současnej kádr s ohledem na formu Chelski, sehranost City a přestupovou politiku Arsenalu musí k titulu stačit. Jediná věc, z který jim musej hrůzou vstávat vlasy na hlavě, se týká až další sezony. Konec kariéry totiž oznámil nejlepší brankář historie sluneční soustavy Edwin van der Sar. Kdo jste tohohle ptakomorfního kluka nikdy neviděli, pusťte si nějaký záznamy z půlky devadesátejch let, kdy se tlupa puberťáků z Ajaxu Amsterdam s Edwinem v bráně dokázala opakovaně dostat do finále Ligy mistrů a jednou i vyhrála. Jejich hra byla nádherná, stejně jako když Gunneři za svejch krásnejch let stavěli na odchovancích Ajaxu Marcu Overmarsovi a Nelétajícím Holanďanovi (skutečně trpěl aviafobií) Dennisu Bergkampovi. 106

Městský kolegové ManWho se naopak se svým postavením v tabulce snažej něco dělat. Šejk Mansúr si koupil bosenskýho odchovance český ligy Džeka a díky tomu se zběh z Arsenalu Adebayor odebral na hostování do Realu Madrid. Nic platný, City zvládli prohrát i s Aston Villou, která má sestupový starosti. Tenhle tradiční tým taky rázně posílil – za osmnáct milionů liber koupili Darrena Benta. Tenhle mamlas opustil Sunderland, jedno z nejsympatičtějších mužstev ligy. Black Cats se zvládají udržovat i nad klubama jako Liverpool, na jaro si z Interu Milán pořídili výbornýho záložníka Muntariho, a tak se Bentův odchod dá chápat jen jako projev duševní poruchy. Ještě aby ne, ten týpek strávil dvě sezony v Tottenhamu. Když už jsme u toho, jak liga plní povinný eurokvóty pro retardovaný: tottenhamskej kouč Redknapp vyjel do zahraničí a bylo to zase k popukání. V Madridu se chtěl podívat na Forlána. Že by si ho jako do toho svýho srandatýmu pořídil. Nějaký malý kluci ho tam okradli, načež si notorik Harry postěžoval, že ve Španělsku neměl ani na sklínku vína. Nejlepší na tom vejletu ovšem je, že ten ochlasta až na místě zjistil, že uruguayská superhvězda posledního mistrovství světa bere sto hadrů tejdně, a že na to Tottenham vlastně nemá. Na Shite Hart Lane posíláme zdarma jednu radu – platy fotbalistů jsou k dohledání na webu. Je-li pro vás googlování moc složitý, zkuste příště do Atlétika zavolat. Šílenej Harry navíc zkusil z téhož klubu vykoupit ještě lepšího plejera Agüera. Nejspíš se domníval, že tenhle argentinskej borec bude na rozdíl od parťáka z útoku Forlána nastupovat za krabici banánů měsíčně. Co se týče dalšího klubu, kterej údajně sídlí v Londýně, pocity věrného Highbuřana musí být ambivalentní. Miláček fandů Čukotky Lampard projevuje asi tolik inteligence jako Redknapp. Tedy nic moc. Když šašci z Chelsea prohráli i ve Wolverhamptonu, Frank to geniálně oglosoval slovy, že asi ztratili vítěznou mentalitu. Blbý ovšem je, že vyslanci Gazpromu si pak spravili chuť dvěma výhrama za sebou a z Liverpoolu přetáhli za rekordní částku padesát milionů liber excelentního forvarda Torrese. Mimochodem, na Anfield Road pár hodin předtím taky udělali rekord – za třicet pět mega přišel hlavičkář Carroll. Ale to už nejspíš věděli, že Fernanda prodaj o něco dráž.

*Takže všichni mají posil jak máku, jenom my hovno. A poslední lednovej zápas, kterej jsme

doma odehráli s třetiligovým Huddersfieldem (pokud vám tohle jméno něco připomíná, kolega z LN Eduard Bass tenhle mančaft zmínil coby soupeře bratří Klapzubů), byl doslova děsivej. Obrana a gólman tradičně neexistovali, záloha se šťourala v nose a v útoku nastoupil Bendtner. Jeho rodný Dánsko vyprodukovalo hráče jako bratry Laudrupy, Schmeichela, Sanda, Tomassona. Naproti tomu náš Nicklasíček má s Dánskem společnýho asi tolik, že je zmagořelej jak Hamlet. Vzhledem ke svý dvoumetrový postavě neuteče ani chcípající želvě, to mu však nebrání, aby si nahrál na kličkující křídlo. Jindy zase trpí utkvělou představou, že je geniální tvůrce hry, i když jeho přihrávky nacházej adresáta asi stejně často, jako já východ z hospody. Ale Wenger ho stejně staví. A ještě si za to bude gratulovat, protože Bendtnerem vysimulovaná penalta nám zachránila postup do osmifinále FA Cupu. Když už jsme se vykašlali na jakýkoliv přestupy – nějakej mladej Chorvat do obrany dorazí až v létě – je dobrý zmínit, že v Holandsku se pětigólovým zápasem výrazně připomněl dvacetiletej Islanďan ve službách Alkmaaru Sigthórsson.

Před třema rokama ho mohl mít Wenger, ale věnoval se radši získávání nedochůdčat z Afriky a orálnímu sexu s Bendtnerem. Gratulujeme.

TEXT PAVEL VULTERÝN

Tak už zase hledám práci! Rozumím pravidlům hry docela dobře – nebýt líný, dělat, co mám, pomůže nekrást. Přesto to vypadá, že něco dělám špatně. Když jsem přišel do Londýna, musel jsem se rozhodnout, co vlastně budu dělat. Řeším tyhle věci většinou až „na staveništi“, protože se domnívám, že nemá smysl něco plánovat, když neznáte prostředí. Je to jako plánovat kolonizaci Měsíce. Všechno si hezky načrtnete, proberete se ženou. Dohodnete se, že byste raději domek bílý než zelený, protože to půjde lépe k okolní krajině. Raději kočku než FULL MOON 10


psa, protože nebude mít tendence courat, a ještě se tak někde ztratit. Pro začátek raději jedno dítě než dvě, protože parcela na Měsíci není zadarmo a rodinný rozpočet bude trochu našponovaný. Tohle všechno perfektně naplánujete a promyslíte. A potom bang! Jako na potvoru první věc, které si všimnete po přistání, je, že nemáte co dýchat a všechno, co stihnete udělat, bude vyčítavý pohled na manželku. Ostatně co byste taky poslední okamžiky svého života dělali jiného? Takže po příjezdu na místo a rekognoskaci terénu byl čas na rozhodnutí. Nebylo to nic malého, ale něco, co mělo můj život ovlivnit na několik let, a takové věci nelze brát na lehkou váhu. Musíte si projít fakta. Máte v ruce ještě teplý diplom a skoro půlroční zkušenosti ve státní správě. To jsou ta fakta, která by měla hrát ve váš prospěch. Pak tu máme horší půlku – nikoho tu neznáte, jazykem vládnete povrchně a neumíte lautr nic („skoro půlroční zkušenosti ve státní správě“). Je jasné, co musíte udělat jako první. Překonat záchvat paniky. A jenom malou chvíli potom se sebrat a začít obcházet velké nadnárodní společnosti s vylhaným CV, protože ony vždycky někoho potřebují a bez national insurance number vám práci beztak nikdo jiný nedá. Protože bylo před Vánoci a protože jsem neuvěřitelně šarmantní, podařilo se mi najít práci velice rychle. Přijali mě do Starbucks na Oxford Street. A protože jsem idiot, zůstal jsem tam dva roky. Obhájit něco takového není jednoduché, ale minimálně jsem za ta léta poznal velkou spoustu zajímavých lidí, různých národností, spoustu příběhů. Když dnes sleduji fotografie těhotných spolužaček, pořád mi moje rozhodnutí přijde jako dobrý nápad. Nicméně po dvou letech i můj pohár přetekl a já se rozhodl, že si zasloužím lepší budoucnost. Dodneška jsem sám sobě nevysvětlil, za co si tu lepší budoucnost zasloužím, ale fakt je, že kávu dělám jedna radost. Moje CV se za ty dva roky nijak zázračně nepřepsalo. Jediné, co jsem si mohl přidat do životních zkušeností, byla schopnost dobře ohřát mléko. Not too bad na 28 let, ale nic, s čím byste si mohli pořídit hypotéku a druhé auto. Přesto jsem se rozhodl, že tentokrát to udělám správně. Umanul jsem si pracovat v HMV, což je takový místní Bontonland. Jako když luskne prsty! Pravda je, že se mi to podařilo až na čtvrtém interview a po měsíci zkoušení. Na takovéhle experimenty je Londýn drahé město. Ještě větší překvapení mě čekalo prvního ledna, kdy jsem FULL MOON 10

konečně uvěřil, že můj kontrakt byl skutečně dočasný a já budu zase hledat práci. Jestliže moje ego si to se zaměstnavatelem vyříkává dodnes, mojí peněžence bylo všechno jasné v momentu, kdy se to dozvěděla. Takže jsem byl zase na lovu. Jenom mimo sezónu. Začátek roku není ten nejlepší čas, kdy se ocitnout na dlažbě. Hodně společností po Vánocích propustí zaměstnance, které potřebovali jenom na nejrušnější část roku, a ti se potom snaží rychle dostat někam jinam. Připomíná to dětskou hru Škatulata, hýbejte se. Rozdíl je v tom, že v téhle verzi schází spousta židlí. Ale když se dokážete na svět dívat z té světlé stránky, nakonec si vždycky najdete něco, kvůli čemu je dobré se ráno probudit. Pro mě jsou tím důvodem interview. Tedy ne že by se o mě zaměstnavatelé rvali, ale sem tam si z té záplavy CV keců vylosují ty moje a dají mi šanci odprezentovat je osobně. Kýžené pracovní interview bylo na pozici barmana. Tedy aspoň jsem si myslel, že jde o „barmana“. Když jsem našel adresu, zarazilo mě, že místo útulné hospody stojím před obří kancelářskou budovou. Z mého barmana, co umí naslouchat a rozdává rady plné životního moudra, se nakonec vyklubal svačinář. Zaměstnavateli to moc bodů nepřidalo, ale řekl jsem si, že mu dám šanci. Pěkně jsme si popovídali, on se mě zeptal, jestli vím, jak udělat sendvič, já jsem mu v duchu zlomil nos a všechno směřovalo k nezbytnému kompromisu a nabídce práce. Podali jsme si ruce, dohodli se, že druhý den přijdu na zkušenou (zřejmě si chtěl být mojí schopností namazat sendvič naprosto jistý) a já se měl k odchodu. Pak mě zastavil ve dveřích, kulišácky se na mě podíval a řekl: „A do zítřka se ohol, jo?“ Znáte poslední kapky? Moje peněženka ano, protože jí (a jemu) moje ego vysvětlilo, že na práci svačináře asi nemám správnou úroveň sebeprezentace, o kvalitě mých sendvičů nemluvě. Prásknul bych mu dveřmi, ale byly na fotobuňku. Vypadá to, že budu zase pracovat ve Starbucksu. Tentokrát jenom na chvíli, než promyslím, co dál, a zaplatím nájem. Není to konec světa. Říká se tomu „být dospělý“. Slibuju, že tentokrát mi to nebude trvat dva roky.

Takže... Sorry, did you say cappuccino or frappuccino?

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Hudba v mém životě byla od začátku – oba rodiče jí byli posedlí, prosakovala strukturou mé rodiny jako náboženství. Sice byli ateisté, ale jako malého mě z estetických důvodů brávali do kostela: měl jsem obdivovat církevní umění, protože jsem celkem záhy projevil zájem o kreslení. V kostelech navíc byla hudba. Obřady byly sice sehrané, ale jejich účel i duch pro mě zůstávaly zahalené. Jako kázání v latině. Hudba pro mě byla taky záhadou. Bral jsem ji jako další z nevysvětlitelných součástí dospěláctví, spolu s domácím barem, dohadováním se o politice nebo řízením motorového vozidla – jednoho dne možná pochopím a zvládnu kteroukoli z nich, pro teď ale zůstanou libůstkou dospěláků, jednou z věcí, která mi uniká. Přirozeně, byl jsem dítě. Táta měl doma obrovskou sbírku elpíček vážné hudby. Zabírala celou jednu místnost našeho domu. Nemohl jsem uvěřit, že všechny ty skladby, skladatele a různá podání téhož doopravdy důvěrně znal. Poslouchal vždy trpělivě, v tichosti a vytrvalém soustředění. Jedinou emocí, kterou nahrávkám věnoval, tak zůstávalo prozpěvování si operních árií ve sprše. Zpíval zvučným barytonem ukrytým v těle obyčejně jemného a odměřeného člověka, čemuž jsem se vždy s úžasem podivoval. Moje máma byla z oboru, hrála na violu a s několika prestižními orchestry v mládí zcestovala Evropu a Spojené státy. Pak ale potkala tátu, provdala se za něj a usadila se v Severní Karolíně. O víkendech i tak hrála s Greensboroskou symfonií ve městě vzdáleném sice jen hodinu autem, ale několik tisíciletí, co se týče kulturní vyspělosti. Bylo jí devětadvacet a pomalu, téměř neznatelně, se začala vzdávat svých snů. Do Greensboro máma dojížděla autem s jinou muzikantkou, Dorothy Kitchenovou, ženou, která žila v naší ulici. Dorothy v tom orchestru hrála na housle a její syn Nicholas se taky začal projevovat jako malý houslový zázrak. Tady se mámě naskytla možnost zcela opustit své staré sny a nahradit je novými: koruna očekávání a úspěchů se všude na světě předává mladším generacím, ať už o ni stojí nebo ne. Takové rodinné stříbro. Nicholas cvičil dnem 107


i nocí – přišel ze školy domů a v podivně nedbalém rozčilení začal dělat domácí úkoly. Jeho rodiče nepřímo schvalovali myšlenku, že na násobilce přece nezáleží tolik jako na nekonečném opakování stupnic, cvičení prstokladů a učení se číst – ne knížky, ale série černých teček na bílém papíře, které se, když se rozluští, stanou tím, co můj táta hulákal ze sprchy. Nicholas ale vypadal šťastně a připraveně, nezajímal ho bohatý odpolední a večerní program v televizi. Jak jsem to viděl já, měl vymytý mozek, rodiče ho, přesvědčeni vírou v jeho talent, vlákali do pasti domácích příprav. Co se mě týče, neměl jsem školu rád. Samozřejmě jsem nesnášel domácí úkoly, připadaly mi jako nefér omezovače volného času. Copak jsem i tak neobětoval dost? V telce zrovna dávali Ultramana, na kterého jsem se chtěl dívat. Jenže přišla máma s tříčtvrtečními houslemi a odhodlaně, ve velkém očekávání na mě hleděla, zatímco vysvětlovala nový stav věcí. Bylo mi o něco míň než Nicholasovi, pořád tak bylo dost času jej dohnat a odkrýt ve mně ten poklad. Poklad zakopaný v prašné půdě mého devítiletého života, zcela prostého ctižádosti. Smysl hudby se pro mě zásadně změnil, když jsem sám začal hrát. Už to nebyla pouhá zvláštnost, výstřední zájem mých rodičů; hudba se stala skutečnou komplikací. Série teček seskupených na papíře jako ptáci nahodile sedící na telegrafních drátech mi nic nesdělovaly, tomu mému vrzání ani nijak neodpovídaly. Lekce jsem pokaždé protrpěl se skřípáním zubů, nikdy se u mě neukázal ani náznak zlepšení. Máma občas dávala lekce cizím dětem a já si všímal její stěží skrývané netrpělivosti, pod povrchem bublajícího vzteku, když se snažila udržet si konstruktivní, kladný, učitelský vliv. Měla v sobě výbušnou dispozici umělce, a ačkoli mi bylo pouze devět, viděl jsem, že se cítí ponížená, že musí vést tyhle hyperaktivní, nekoordinované neposedy bez talentu, které za ní posílají rodiče pobláznění představou, že jejich děti můžou dostat něco poctivé evropské hudební školy. Pokaždé obracela oči v sloup, když tyhle děti odešly a světla rodičovských aut se i s nimi začala vzdalovat od naší verandy. Jaká drzost! To si vážně myslí, že jejich apatické, limčou popletené děti v sobě skrývají nějakou virtuozitu? Že by v nich mohla být byť jen jiskra talentu? 108

Věděl jsem, že máma nerada učí, a styděl jsem se, že jsem jedním z těch budižkničemů neschopných vyloudit pohybem smyčce jediný čistý tón. I po měsících snažení to pořád byly ty samé amatérské kvičivé zvuky. Máma se z toho hluku třásla hrůzou. I přes veškerou snahu být dobrou učitelkou a laskavou matkou prohrávala závod se sousedy dole v ulici. Viselo to na mně jako závaží. Kdykoli jsem se protrápil stupnicí, zakroutila hlavou a potichu zamumlala: „Ne, ne, ne.“ Skutečné melodrama. „Není v tobě, co to obnáší,“ říkal její odvrácený pohled. „Vzdala jsem se svého snu a ty v něm nemůžeš pokračovat.“ Tohle bylo hodně nevyřčeného tlaku. Ultraman v civilu vypadal jako prostý, úplně neškodný japonský novináříček, ale když se šlo do akce, dokázal se přeměnit do obrovského robota v elastanové kombinéze a bojovat s gumovými monstry v miniaturách velkoměsta. Černé tečky na bílém papíře, podle kterých jsem měl hrát, slibovaly podobnou přeměnu. Jako kouzelná alchymie, při které jsem se měl zbavit své průměrnosti devítiletého kluka a stát se něčím úžasným, něčím z jiného světa: do záběru mělo přivrávorat mé superjá. Šel den za dnem a nic se nedělo. Bolelo mě zůstávat takhle na místě, byl jsem zmatený. Svíjel jsem se, když jsem se marně pokoušel přinutit prsty ke klouzavému tanci po hmatníku houslí. Jednoho dne jsem to vzdal. Zrovna jsem cvičil, když mě přemohlo tak silné zklamání z vřeštivých zvuků mých houslí, že mi ochably ruce – a můj křehký a drahý nástroj se roztříštil o zem. Máma na mě zírala v nepopsatelném šoku. Hned jsem poznal, že jsem udělal něco špatně. Tenhle skutek – vlastně ani ne tak skutek, spíš jeho nedostatek, můj laxní nepohyb, když jsem je prostě nechal spadnout – způsobil, co předešlé měsíce snahy a soustředění nedokázaly. Projevilo se mé pravé já – sociopat, nihilista, šmajdavá gumová příšera. Ničitel věcí. Rodiče mě přihlásili na klavír. Odůvodnili to tím, že tenhle nástroj nebude tak jednoduché zničit. Stejně, už se stalo; že jsem upustil housle na zem, vymazalo veškerý můj potenciál. Naděje vystřídaly obavy. Na ten incident se nikdy nezapomnělo, stal se otvírákem rodičovských hádek, aby se zjistilo, co je se mnou špatně. Aby se pokusili opravit chyby, které sotva sami začali. Poslali mě ke školnímu psy-

chologovi, pak na testy osobnosti a nakonec do speciální školy, ve které podporovali meditaci a komunitní práce. Svůj projev vzdoru jsem tak ale ve skutečnosti nezamýšlel – přece jsem ty housle nehodil na zem schválně, nechtěl jsem je zničit. Jenom jsem je pustil, nechal je být. Snažil jsem se osvobodit svoji matku.

Nechal jsem toho pro nás pro oba.

teXT JIRKA IMLAUF

This is major Tom to ground control: Nakupuju cherry rajčata, ledovej salát, ředkvičky, svazky cibulky, cibulkový svazky, začal novej rok ---- Ústí je posedlý plesama, víkend co víkend sem proudí estrádní umělci, sál kulturáku praská ve švech, stejně jako šaty tamhletý pani, jsem na maturáku, v jedenáct mám se španělkou zahrát pár písniček, no to bude pěst na oko, ale slíbil jsem to tý třídě a jsou to sympaťáci, hraju a připadám si jak Hugh Grant v Jak na věc, nakonec to snad trapas nebyl – co je ale na těch plesech fenomén, to je obliba československýho popu 80. let, Sladké mámení, Nesnáším loučení, Holky z naší školky a tak, žerou to všichni, mladý starý, chudý bohatý, dávno kašlu na hořekování, vkus je relativní věc, každej ať si dělá, co chce, ale prostě mě to zaskočilo, i lidi, co jsou normální, řikaj třeba Dyť je to hezký, to je hudba mýho mládí nebo Neber to tak vážně, a co teprv ty dvacetiletý, znaj slova a zpívaj si to, vysvětlení je několik, ale co s nima že jo, tyhle večery to nezmění. To radši hasičskej bál s dechovkou a ukradenou tlačenkou. I když. Jen tak se rozplynout v prostoru hvězdy jsou vodoměrky a holky vedle u stolu si ukazujou kérky Kde se vzal, tu se vzal Bowie se Space Oddity, Hunky Dory, Ziggym Stardustem, užasle to FULL MOON 10


poslouchám a řikám si, jak je to dávno, a přitom už jsem byl na světě. Muž, kterej mi spadl do kuchyně, převálcoval ji a vyvolal skoro zapomenutý časový šmouhy, koukám na internetu na nějakou TV show, kde zpívá Starmana, tolik se mi toho při ní vybavuje, píšu si to pátý přes devátý, má možná ještě lepší písničky, ale tahle je jak stroj času, bere mě do toho béčkovýho sci-fi sedmdesátejch let, dávám si hřeben do zadní kapsy od kalhot, beru igelitku Wildcat a letim. Tim strojem. Na žateckej koupák. Starší kluci šmírujou ženský v kabinkách, jejich fotři se snažej bejt nenápadný, dělaj že nic, načechrávaj kotlety a nenápadně si dávaj už čtvrtý kelímkový pivo – v tom červnovym horku – mámy se bavěj o tom, jak dopadne nejmladší z rodu Hamrů. Ze dvou amplionů nahoře nad kioskem hrajou Viktora Sodomu Koukni se má milá dozadu, sedí tam papoušek kakadu a občas taky O lapaloma Blanka a nebo Ta pusa je má anebo když se poštěstí Sugar Baby Love od Rubettes. Poskakuju v metrový hloubce bazénu s klouzačkou, v hlavě fotbal a spolužačky, vůbec nic nevim o tom, že tomu TEĎ se řiká sedmdesátý léta, a někde v Londýně tenhle divnej astronaut natáčí Starmana. S refrénem, ve kterym tohle všechno je a díky kterýmu si to jednou všechno zase vybavim. Byla to divná doba, žádný slitování s ní, ale kouzlo jí nikdo neveme. Čouhá z ní jak ty obří červený občanky ze zadní kapsy. Mezi tim si Kolbábek stačil dát pátej kelímkáč a starej Mohl, co prej sloužil za války na ponorce, leží na vodě a čte si Rudý právo. Ten přechod na refrén mě nepřestává fascinovat. A co to má ten basák za fousy nebo co? Do šesti mám bejt doma, máme úkol z vlastivědy. Jáma lvová, ta jediná mě schová Točíme v Mumii zpěv do písničky, kterou jsme nedali na desku, jmenuje se to Ruce barmanek, je to asi to nejpopovější, co jsme kdy natočili, zase přijel Honza Brambůrek, tak po pátym tejku říká: No, docela dobrý, ale jdem na panáka, ještě že tady máte ten bar. Řikám mu o tom, jak mě sejmulo Space Oddity a Honza, jehož indiánský jméno je Ten, co miluje Pink Floyd, říká: Jo to je úžasný a to odpočítávání tam! No aby taky ne, celý je to inspirovaný Sydem Barrettem. Začnem se smát, je dobrý vědět, že některý věci jsou při starym, a pak už to všechno jede jako po másle. FULL MOON 10

Tak asi ’72 Kdo to tenkrát měl ten baret? jo Lennon. Že se mu ho chtělo nosit… Kdo Bowieho líbal na ret? No Syd Jedu poprvý lanovkou na Větruši, fronta skoro na půl hodiny, lidi to evidentně zajímá, třeba jsme se nakonec všichni pletli, když jsme řikali, že je to blbost, nahoře secese výletní restaurace, spousta lidí a na Ústí až nečekaně normálních, připadám si jak v dobovym filmu, z doby tak před sto lety, svět před Titanikem, kluci v námořnických oblečkách, dámy s paraplíčkama a zachmuření pánové s doutníkem, svět Teď je to ještě dobrý. Seshora je dobře vidět město, řeka, střekovský údolí, výhra je v členitosti, kopcích, řece. Dole v Hotelu Palace se starej Cohen, kterej si ho splet s Chelsea Hotelem, nemůže se soustředit, protože vedle to dělá Mardou s Jackem strašně nahlas, pak je slyší, jak chroustaj Velký zelený jabka umytý ve sněhu, no tak to použije a napíše písničku. Nahoře mžourá smogový slunce. Ground control to major Tom: Take your protein pills and put your helmet on.

Jestli je oheň nemoc no tak jsem nemocnej kde jsem to Bože chytil?

TEXT BRO

Na twitter jsem si v lednu napsal: „Lidi se prestavaji mit radi. #jenasmoc,“ a měl jsem tehdy v hlavě čerstvý zážitek z hádky dvojice na Slovákově, který jsem za ně za oba div neobrečel. Mladí lidi, kteří snad dřív měli tolik společného; tak co se jim pokazilo? Nežijeme ve filmu, většinu jizev neodpouštíme. Viděl jsem se tam sebe s některou ze svých (přešlých) lásek nebo (ztracených) kamarádů a potřeboval utéct. Release my heart before you move ahead. Na pražské poradě, které jsem se díky CEO Martinovi také zúčastnil, jsem si po vytrvalém mlčení vysloužil označení „virtuální člověk“. Což o to, přešel jsem to nějakým laciným vtípkem, ale v hlavě mi přesto zůstal slušný choaz. Nepřiznaný, ale přece.

Poslouchám Black Hearts. Vzpomínám na letní výlet do Katowic, jestli tam náhodou nehráli i Your Church Is Red, jak jsem se během Outside the Glass cítil sám, i když kolem byla spousta mně blízkých lidí, a jak strašně mě sere pomyšlení, že jde o příběh zlaté rybky a nadšeného akvaristy. Poslouchám Stillheten Skriker, fatální kus od La Casa Fantom. Norsky neumím a sám sobě namlouvám, že anglickému překladu z bookletu prostě nerozumím. Kéž bych své starosti uměl utopit jako loď bez posádky troskotající v bouřné noci. Znám ho až moc dobře. Celé noci přemýšlím, kam patřím, a nemůžu to roztřídit. Možná nechci. „Rozhodně ne sem,“ padne pokaždé, když sám sebe zaženu do kouta. Nevím, kolik z toho je leden, součást ročního období, které tolik nenávidím, a kolik jsem vážně já. Blíží se moje 23. narozeniny, které se jako každý rok i letos snažím před všemi zapřít, abych si uhájil svobodu. Nebo lépe, abych si uhájil, o čem si myslím, že je moje svoboda. Anonymita. Nezištnost. Cítím potřebu být konečně dospělý. Les absents ont toujours tort. Mám strašně rád hudbu, pár lidí už si všimlo. Ve světě, kterému vládne zápolení s vyměňováním si emailů, je pro mě malý zázrak jakýkoli koncert. Ztrácíme kontakt a možnost nejen vidět lidi, které máte rádi, ale i si na ně zase sáhnout či sdílet v jejich přítomnosti novou zkušenost, je přece neocenitelná. Jednou ale přijde někdo, kdo nám tyhle chvíle spočítá. Nemám strach; bude to jenom fér. Poslouchám Short Stories od Lilium. Pořád jsem si neujasnil, kterou z třech úvodních písniček mám nejradši – a ještě před měsícem to jasně vyznívalo pro Locked in Tight. Všem rozumím až moc dobře – ale jak je sdělit ostatním? A proč si vůbec chci vybrat jen jednu? Za chvíli jdu dolů do kavárny na pivo za klukama z kapely. Jsem totiž velmi reálný. Budu milý a budu se smát a bude mi zas na chvíli hezky. Je 29. ledna, venku znova přituhuje, brzy to ale přejde. Zima brousí smysly; tříbí cit, chcete-li.

A citlivý neznamená přecitlivělý.

109


Nenechávejte si to pro sebe Na Wikipedii čekají na vaše znalosti miliony lidí. Stante se autorem na cs.wikipedia.org

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky | alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 | tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.euFULL MOON 10 110 www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz


CO Jsme Full Moon, časák o hudbě. Snažíme se všechno dělat trochu jinak a výsledkem je, že jsme trochu jiní než ostatní hudební časáky. Není to žádná obchodní strategie; zkrátka nám zajímavý hudební magazín v České republice chyběl a takhle si ho představujeme.

TEXT KAREL KOČKA

1. Full Moon si nekoupím, protože...

Dobrý den, já jsem Karel. Ve Full Moonu jsem opinion leader, taste maker a taky dělám kafe. A kromě toho všeho píšu tenhle „měsíc v redakci“, abyste ani vy nevypadli z informačního kupé. Což mě přivádí nejprve k dopisům čtenářů. Pan montana (@montatatana) tuhle na twitter psal, že můj článek byl nejlepší z celýho čísla. Cha! Dyť jsem to tady všem furt říkal. A že bych měl založit časák. To taky není zlej nápad, ale zatím mám tenhle, tak to jen kdybych se začal nudit.

„Tam píšou jen cinty o tom, jak to cítěj, žadný, voe, informace relevantní.“ Voe, to jim tady taky říkám furt. Pak to tady člověk musí zachraňovat na poslední stránce! Voe ty voe, přesně. Jeden člověk si nás nekoupí, ježto „trpí chronickým nedostatkem financí“ – to jsem byl myslím já. Dost často se objevoval důvod, že nestíháte číst starší čísla nebo obecně nemáte čas číst. Tak voe lidi. Když něco nestíhám, tak si na to vemu dovolenou, ne? 2. Chci si ve Full Moonu přečíst o...

Hodně se toho na přelomu ledna a února stalo. Například Kamil měl narozky, sladkých šestnáct. Jako dárek dostal oficiální rozpad White Stripes (to je ta bláznivá kapela, kde se ti dva nejdřív vzali, aby pak zjistili, že jsou brácha a ségra, tak se zase rozvedli... děsně komplikovaný), což je dárek, kterej by ocenili spíš jiný lidi než fanoušci tý kapely. To Apačka, která měla shodou okolností kočičiny o den později, dostala tulipány, 32 cm 9 ks. Počítal jsem to i měřil a taky to tam bylo napsaný černý na bílým. Na její narozeniny se oficiálně nerozpadla žádná kapela, což je dobře, protože ve dvaceti něco už to není žádná prdel, takovýhle životní zvraty. Jelikož byly uzávěrky, oslavili jsme všechny rozpady a tulipány tak, jak obvykle slavíme při uzávěrkách i všechno ostatní. Kafem.

Tohle nebylo snadný zpracovat. Někdy ani pochopit! V zásadě jediná správná odpověď, jak to vidím já, byla: „Více o tetování... Více KARLA!“ Pak se tam objevovaly věci, o kterých už píšeme (o hudbě, o Bohu, o Jamesonu, o lásce, o drogách, o životě, o umění, o lidech, o kterých se nepíše jinde, o hudbě, kterou neznám, o sexu, o tom, jak se lidi, co píšou Full Moon, dostali k tak dobrý hudbě) a taky spousta konkrétních jmen nebo specifických žánrů (o gay folkařích, o jazzu, o Bowiem, o Devo, o Radiohead, PJ Harvey, Cult of Luna, Afghan Whigs, Mogwai, Silver Rocket, o Joanně Newsom, Guided by Voices, Tomu Waitsovi, „hudbě všech žánrů“... a milion dalších hudeb všech žánrů a jmen), pokud můžu prozradit tájo, všechno bude.

Taky jsme byli poprvý na stáncích. Líbilo se. Dali nás mezi Playboye a Lolity, což je super, protože aspoň nemusíte po tý trafice courat tam a zpátky, všechno pěkně na jednom místě. Taky náš marketingový poradce povídal, že prej když dáme na obálku někoho slavnýho a hezkýho, koupí si nás víc lidí. Jupí, konečně moje šance! Jo a hlavně, dělali jsme na to dotazník na internetech. Abychom se něco dozvěděli o našich čtenářích, třeba kolik jim je, odkud jsou, kolik mají peněz (zjistil jsem, že lidi obecně nemají moc peněz, tak jsem si docela oddechl, že v tom nakonec nejsem sám), ale taky třeba „důvody, proč si nás nekoupíte“ nebo „o čem si chcete ve Full Moonu přečíst“. Tak jsem si říkal, že udělám resumé.

Máme psát „o tom, že na Colours of Ostrava budou pořádní headlineři“, cheche. Na Colours of Ostrava budou takoví headlineři, že si z toho všichni sednou na prdel! „Míň fotbalu“ – nemůžu sloužit, když tomu šéfuje vona. „O Děripaskovi“ – psal Kellner, vyloučil jsem ho z hardcoru. Pak se tam nepřirozeně často opakovalo, že má víc psát Apačka, to jako fakt? Hele, buď chcete míň fotbalu, nebo víc Apačky, ale oboje nejde. Každopádně už jsem ji zadal knihu. Vůbec bych se nedivil, kdybych ji na konci musel napsat já sám.

FULL MOON 10

Tak příště první kapitola.

KDE Po České republice máme asi stovku vlastních distribučních míst, kromě toho jsme od minulého čísla i na stáncích, což je dalších patnáct set míst po celé zemi. Jejich seznam i ve formě mapy najdete na webu. Full Moon lze objednat přes e-shop nebo e-mailem. KDY Jméno časáku není náhoda. Kdykoliv se na obloze objeví úplněk, klepeme na dveře. Ťuk ťuk. Kdo tam? Měsíc. Jaký měsíc? No přece úplný! S KÝM Jména všech autorů a fotografů najdete v tiráži. Stálá redakce ve Full Moonu není, i když se za uplynulých deset čísel vyprofilovala skupinka, jejichž hudební vkus vždycky rádi pohostíme. V žádném čísle nechybí články Michala Pařízka, který je zároveň šéfem distribuce, maxima horovice, který je zároveň hlavním editorem, a Apačky, která celému podniku šéfuje. Apačka se ve skutečnosti nejmenuje Apačka, ale Jana Kačurová. Vydavatelem je malá značka k.y.e.o., která znamená Keep Your Eyes Open. Patří Martinovi a Apačce a kromě vydávání magazínu pořádají menší klubové koncerty a vydávají desky. Občas. ZA KOLIK Časopis stojí na stánku i na jakémkoliv distribučním místě 99 Kč, v e-shopu čytři eura. Full Moon si můžete předplatit a jednotlivý časák vás pak vyjde na 79 Kč (roční předplatné) nebo 89 Kč (půlroční). Elektronická verze zahrnuje univerzální PDF a pak výběr textových formátů do různých čteček a stojí 2,22 eur. V archivu jsou k nahlédnutí všechna minulá čísla ve flashi, jednotlivá starší čísla lze se slevou (za dvě eura) koupit jak v e-shopu, pak po domluvě s naší produkční Jitkou. Stačí napsat na info@fullmoonmagazine.cz. fullmoonmagazine.cz facebook.com/fullmoonmag twitter.com/fullmoonmag fullmoonmag.bigcartel.com last.fm/group/Full+Moon+Mag 111


112

FULL MOON 10


FULL MOON 10

003


Galerie Rudolfinum 10/2 —1/5/2011 Alšovo nábřeží 12 CZ — 110 01 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

M U T U JÍ C Í

F OT OGR A F I E V Č E S K É M UM Ě NÍ 1990 —2010

GENERÁLNÍ PARTNER

HLAVNÍ PARTNER

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ

© Jiří Thýn, Untitled, 2005 (detail) Design: Typokabi.net 2011

MÉ D I U M


FULL MOON #10