TEXT APX FOTO BONUS
1
„Sem to říkal,“ píše mi náš grafik na skajpu a posílá odkaz na fotku z facebooku. Je na ní poslední Full Moon, otevřený na prvním textu o Motörhead, s popiskem: „Co to má být!? Hodně jste nás zklamali... Obálka je super, těšil jsem se, jak si zase něco počtu o Motörhead, a místo toho najdu úplně trapný článek nějaké fanynky, která vůbec neví, o co jde. Už si váš časák nekoupím, sorry.“ Grafik nebyl jediný, kdo to říkal. Tak nejsme pitomí, ne? Dilema prosincové obálky mě vrátilo v čase do kulturní rubriky Lidových novin, kde se neustále a nesnadno hledal kompromis mezi obhajitelnou komercí, pravděpodobnou prodejností a tzv. ksichtem zajímavého čtení nezávislých novin, resp. mezi několika subjektivními (a rozdílnými) představami o tom, co jednotlivé termíny znamenají. Bylo třeba dělat spoustu věcí ze zdánlivě nesmyslných důvodů, ale brala jsem to tehdy zbytečně vážně: pro povahu deníku není kultura (a hudba jakožto její pouhopouhá část) důležitá. Tedy pokud neumře člen Beatles. Nebo nemá výročí úmrtí. „Sem to říkal,“ napsal mi maxim, náš šéfeditor, po editaci úvodníku. Full Moon si mohl dovolit zvolit jinou cestu, která se dobře otiskla v mazanici na titulce třetího čísla, což byl ve skutečnosti Jake Bannon z Converge s useklou hlavou. Krásná titulka a skvělá kapela. Možná ne, ale my si myslíme, že jo. V hudbě je těžké shodnout se i na jiném názoru než na tom, že smrt Johna Lennona byla tragédie. Na naše poměry jsme se prodávali dobře, dokonce lépe, než následující obálka s Arcade Fire. A pak je zase smetl Nick Cave. Když se podívám zpětně na všechna čísla a jejich obálky a porovnám, kolik prostoru ta jména dostala uvnitř časopisu a jestli to bylo „zaloužené“ nebo „dostačující“, jsem v klidu. Navzdory komentáři u fotky z facebooku, ta fanynka, co to psala, ví, o co jde, a suma tohoto vědění byla shrnuta v: „1980, 1984, 1994, 2004... to je jedno. I v roce 2014 budou Motörhead znít furt stejně. Důkaz? Aktuální The Wörld Is Yours. Nemá cenu psát recenzi.“ Vím, že tohle by v Lidových novinách prošlo jen s odřenýma ušima a jen kdyby se editor nedíval, a bez poznámek se to neobešlo FULL MOON 09
ani ve Full Moonu. Takže přemýšlím: Není to způsob, jak tady děláme věci? Jsou hranice? Kde? Chceme plnit stereotypy, nebo být za každou cenu outsideři? Musíme si vybrat jedno z toho, nebo vymyslet něco lepšího? „Standard outsidera“: celý svět by utratil peníze na nájem za koncert Radiohead. Nebo ne, něco lepšího. Za koncert Slayer! Ale upřímně, nechtěli jsme nikoho natáhnout; Lemmyho jsme dali na obálku proto, že nikdo hezčí v prosincovém čísle, kromě několika autorů a grafika, zkrátka nebyl. Problém připouštím a beru na své triko. Ostatně i do editorialu jsme místo mojí fotky dali Emirates, stadion Arsenalu, jelikož jsem si nedávno zcela neprozřetelně oholila vlasy břitvou a čekám, až dorostou. Viděla jsem to v nějakým westernu. Píše art direktor: „Normálně. Dáš si na hlavu pytel od vinylu.“ (a po půl hodině skype konverzace) „...sem si dal na hlavu ten futrál na vinyl a fakt to vypadá dobře.“ Tak super. Možná jste si nás dnes koupili poprvé. Na stánku. Stánky nás před problém Lemmyho sexy holin a koncertu outsiderovství vystavují méně kompromisně. Rádi bychom udělali dobrý dojem na nové čtenáře, protože, ač se nás kritika snaží přesvědčit o opaku, nám na nich záleží. Asi jako kapelám na fanoušcích. Fanoušci a čtenáři tedy v první řadě. Pak dlouho nic, až potom nesmrtelnost. A pak samozřejmě prachy. „Hele, a Martine, co kdybysme tam dali Davida Bowieho? Je sexy, ty seš jeho největší fanoušek na světě, nedávno vyšly ty covery a Station to Station, je to borec a každej ho zná a má rád.“ 2
Posledně jsem popisovala... škrtám, co jsem popisovala posledně. Jednak jsem to popisovala posledně, jednak mi art direktor, když dělal fotku k úvodníku („Není hrozná. Je přátelská.“), řekl, že fotbal je nuda a že se to, cituji, nikam naposouvá. Je fakt, že teď jsme dvakrát remizovali, taky bych to nenazvala pokrokem. Nicméně navrhl, že mám vyklopit nějakou historku o tom, jak bezvadné odpoledne jsme si užili s Ivanem, autorem recenze First Blood, který si přišel ověřit, jestli jsme k jeho článku, opět cituji, nedali fotku Mickey Mouse. Mezitím přišel mejl od studenta Vyšší
odborné školy publicistiky v Praze, který žádal o praxi ve Full Moonu, tak mě napadlo, že bychom ho mohli dát právě k Ivanovi. Štípat trpký pádlo osudu. 3
O Vánocích jsem doma potkala svýho o dva roky mladšího bratra. Vyčetl mi, že jsem ho nezmínila v článku o Falloutu (je přesvědčený, že mě to naučil hrát on, ale nakonec jsme to uzavřeli s: „Dobře, ale Dungeon Keeper máš ode mě.“) a nechal si vnutit nějakou hudbu, jelikož ze složky segra_vanoce_2008 už má prý všechno naposlouchané. Ježto se mu líbili Firewater, zkopírovala jsem mu desku Ask Questions Later od Cop Shoot Cop; jelikož má rád Evens, doporučila jsem mu Fugazi; že se mu líbí Babyshambles, dostal za úkol stáhnout druhé album Libertines; a protože měl odjakživa rád Nirvanu, dala jsem mu cover Where Did You Sleep Last Night Marka Lanegana, který po Lead Bellym proslavil právě jejich MTV Unplugged. A to už je jenom kousíček k Soulsavers a Gutter Twins a Afghan Whigs a Twilight Singers. (Záměrně jsem vynechala informaci, že Lanegan zpíval ve Screaming Trees, které bratr jakožto fanoušek grunge scény určitě zná, a to nejméně ze soundtracku k Singles. Jednou tím kruh uzavřeme.) Taky se mu líbila loňská deska Helmet. Nemůžu se dočkat, až se mu do ruky dostane Meantime. Abyste rozuměli, Jan je sice o dva roky mladší, ale dostal mě prakticky ke všemu, na čem jsem později víc nebo míň vyrůstala, od Priessnitz přes Red Hot Chili Peppers a Smashing Pumpkins až po Morphine. Vděčím mu za mnohé. Sice jsme se pak deset let prakticky neviděli a za tu dobu se můj hudební vkus dostal k adoraci klasického country (víme, že country music je „ona“, ale nezní nám to přirozeně; so this is how we do things in the country – pozn. ed.), ale teď jsem o 62 514 kapel chytřejší, takže mu to můžu všechno vrátit. A teď, proč to píšu? „Ségra, něco ti musím říct. Ty to teda asi znáš, když seš ta hudební recenzentka a ta s tím časákem. Ale je úplně super pocit, když někomu doporučíš nějakou muziku a mu se pak fakt líbí!“
Aby ne, brácha! 005