guilty pleasure
TEARS FOR FEARS TEXT JAROMÍR MÖWALD
„Já ti vůbec nerozumím,“ pípla malá roztomilá Skotka, která mi byla představena jako Mary. Snažil jsem se jí vysvětlit, že se mi moc líbí, ale byl by zázrak, kdyby z překotného žvatlání rozklíčovala alespoň moje jméno. Jemně pokynula k baru, což jsem si vyložil jako povel přinést další alkohol. Unavené nohy se snažily proplést skrz houštinu zpocených a dobře naladěných lidí, zatímco ruce hledaly po kapsách alespoň šest pencí na dva půllitry. Houstnoucí vzduch, který si namlouvala moje opilá mysl, byl ve skutečnosti rozbitý větrák nad hlavou barmana. „Tohle, dvakrát,“ houkl jsem, když se fronta konečně posunula až ke mně. Snažil jsem se ukázat na cider, ale rukama přitom šermoval tak urputně, až jsem se ke stolu vracel s lahví vína. „Promiň, už budu muset jít.“ V tom rámusu jsem jenom odezíral ze rtů. Chápavě jsem pokýval hlavou, v duchu se za svou reakci třikrát projel holým zadkem po struhadle a po chvilce usilovného vymýšlení důvodu, proč odejít taky, jsem u stolu zůstal sám. „Nalijeme si čistého vína,“ slyším sám sebe, jak mluvím k místnosti plné lidí, kteří s největší pravděpodobností ani neví, že tam jsem. Vrchovatá sklenice ve mně zmizela během chvilky. Po dlouhé době se mozek oprostil od všech domnělých traumat, které ho celoživotně táhnou ke dnu. Jukebox dohrál poslední song a nastalo
114
absolutní ticho. Lidi se šinuli zpátky na svá místa. Věděl jsem, že je to teď, anebo nikdy. Vhodil jsem poslední drobné do otvoru na mince a v duchu se modlil, aby můj hudební vkus vyhrál jackpot. Nad třemi možnostmi jsem dlouho nepřemýšlel. Když mám splín, v žilách mi tepou osmdesátky, byť jsem v nich odžil jen tři roky. Tears for Fears jsou osmdesátkový destilát. Zdánlivě zbrkle, ve skutečnosti ale velmi jistou rukou jsem navolil tři tracky a šoural se zpátky ke stolu. Zkoumavé pohledy přiopilých Skotů značily, že tenhle typ muziky se tady moc nenosí. Začal jsem tancovat. Jen tak. Protože prostě. Patnáct minut pohybu odnikud nikam. Věděl jsem, že nikoho z těch lidí tady už v životě neuvidím a nikdo o tom nebude vyprávět mým kamarádům, pro které je většina mnou milované muziky hodně guilty a jen velmi málo pleasure. It’s my own design It’s my own remorse Help me to decide Help me make the most Of freedom and pleasure Nothing ever lasts forever Najednou mi někdo poklepal na rameno. Krve by se ve mně nedořezal. Veškerá volnost a povznesená nálada utekla zadním vchodem. „Pustím ještě jednu, jo?“ Duševní facepalm. Do baru jsem přece přišel s kamarádkou z Ostravy.
Ale prý to nikomu neřekne.
guilty pleasure: 80s