Posuzovaný obraz je reprezentativní, kvalitní a velmi výtvarně bohatou Špálovou kyticí většího (vizuálně příjemného) formátu. Zcela charakteristickým způsobem zrcadlí autorův osobitý styl, který se vyznačuje neobyčejnou jistotou vedení štětce, živou rukopisnou traktací a mimořádnou zářivostí koloritu (dosahuje toho tak, že eliminuje stíny a nahrazuje je čistými barvami.). Principy kubismu (ve směru formové rytmizace) se tu pojí s dědictvím fauvismu (v práci s výrazným barevným akordem). Právě rozkvetlé růžové a sněhobílé pivoňky zlákaly malířovy zjitřené smysly. Porcelánový džbán s lidovým dekorem ze Štěchovic, nesoucí úchvatnou korunu plně rozvinutých květů, je umístěn na stole s karpatskou dekou. Zadní plán utvářejí dva autorovy obrazy krajin z jeho tzv. „modrého období“. Pohled do umělcova ateliéru je tak současně fiktivním průhledem do krajiny. Krásný kontrast představuje tón růžové v pozadí, akcentující působení něžné barvy pivoněk. Václav Špála se vyznal ze svého uměleckého přesvědčení slovy: „Barevný a vonný svět kytek mě vzrušoval a dojímal, že jsem je zahrnul do svého tvůrčího úsilí a maloval jsem je s horoucností a zdokonaloval je stále obrazově. Stále jsem se k nim vracel a prohluboval ono tajemné klíčení života, které právě v květinách se tak mocně projevuje, že se tu otvírá stále plno nového života pro kouzla barevné vize se všemi možnostmi obrazového utváření.“ (Volné směry, XXX, 1933–34) Dílo Václava Špály patří k pilířům české moderní malby 20. století, a obraz „Růžové a bílé pivoňky“ je toho přesvědčivým důkazem. Dílo Václava Špály (1885–1946) je jednou z nejzávažnějších a nejvýraznějších klasických hodnot české moderní malby. Špála se sešel s většinou avantgardních představitelů své generace (E. Filla, B. Kubišta, A. Procházka, B. Feigl, V. Beneš, V. Nowak, O. Kubín) již za studia na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1903–1909. Moc se ale studiu nevěnoval, protože tamní konzervativní způsob výuky mu vůbec nevyhovoval. Profesor Franz Thiele mu také napsal dost nelichotivé vysvědčení: „Pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím cílům“. Toto „rebelství“ však uchránilo čistotu Špálova výtvarného talentu. Se skupinou Osma, ač nebyl jejím členem, sdílel odvahu k nekonvenčnímu výtvarnému projevu. Následně však již překonává „plachost venkovského chlapce“ a účastní se uměleckých činů progresivních sdružení – Skupiny výtvarných umělců (1911–1914) a skupiny Tvrdošíjní (1918–1924). V roce 1936 se stává předsedou SVU Mánes. Václava Špálu lákalo umění, které zrcadlí přirozený temperament, radost z tvoření. Jeho ateliér ve vile na pražské Ořechovce jako by byl po celý rok prozářen sluncem letní krajiny – v obrazech krajin, kytic, zátiší jako by kvetly louky a zrálo obilí, voněly lesy a leskly se hladiny vod. PhDr. Rea Michalová, Ph. D.
86