Page 14

28

3. díl

text Richard Adam Autor je sběratel, spoluzakladatel Richard Adam Gallery.

Pohledem sběratele Brno a Němci

ANDRÉ BUT ZER: COLA – TOD N 2007, olej na plátně, 230 × 190 cm, Richard Adam Gallery

Karel Tutsch má samozřejmě na výtvarném životě v Brně daleko větší zásluhy. Třeba jenom Galerie Na bidýlku byla pojem, který ani legenda s ní spojená nemůže plně vystihnout. Ale já chci mluvit o něčem jiném, o Němcích! Tedy o německých výtvarnících, které Tutsch do Brna „přivlekl“. Už v roce 1989 oslovil třeba Christiana Macketanze, a když se „zadrátovaná“ hranice zase oddrátovala, zástupy cizích, tedy hlavně německých výtvarníků se jen hrnuly. Proč o tom píšu? Karel Tutsch má totiž nesmazatelný význam i pro naši sbírku, pro sbírku Richarda Adama. V parném létě roku 2006 Pavel Hayek, Petr Novotný a já vystupujeme z autobusu v Berlíně a Markus Selg nás už vede do galerie Guido Baudacha. Je srpen, zavřeno, klíč v jeho ruce ale odemyká tu tajemnou komnatu, a když se rozhlédneme, nestačíme se divit. Atlas, krásná socha obra namáhavě drží zeměkouli, a když přikvačí ještě Crossing Jordan, na počítači vykouzlený a na obří banner převedený obraz, zeptám se Markuse na ceny. Jsou samozřejmě vysoké, přesto, když panu Lekešovi na-

vrhnu, že sbírat Němce by stálo fakt za to, vyrážíme (s Vladimírem Skreplem) do Berlína znovu. Baudach nás zaveze ještě do Rangsdorfu za André Butzerem a já zamlouvám jedno obří Butzerovo plátno a také přestřihávám startovací pásku. Ještě musíme přijet na jaře s panem Lekešem, jistě, sbírání Němců je už ale odstartováno. Krásných dva a půl roku! Karel Tutsch měl tedy nesmazatelný význam pro naši sbírku. Všechny ty Butzery a Selgy a Heinzmanny a Helbigy a nevím, koho ještě, přivedl do Brna totiž on. On je vyhledal, on je pozval, on je vystavil, prostě Brno a Němci Tutsch jsou. Pavel Hayek vstoupil do mnohoslibných kolejí, jistě. Ale ty koleje položil Karel Tutsch! Takže kdo všechno, kteří malíři a sochaři se promenují v naší sbírce? Třeba André Butzer. Ateliér na letišti (tedy skoro) v Rangsdorfu, z toho letiště startoval a taky se na ně vrátil hrabě Stauffenberg, když spáchal atentát na vůdce, vysvětluje, a my už posloucháme jeho vyprávění. Do roku devadesát čtyři zde byli Rusové, vojenská základna, a když odešli, v projekční kanceláři jedné letecké firmy z 30. let (byla součástí letiště) si André zřídil ateliér. Opravy budovy v plném proudu, přesto, zamlouvám jedno velké plátno (280 × 460 cm), a když konečně na jaře příštího roku přijedeme s panem Lekešem, dozvíme se nemilou novinu: obraz koupil Saatchi! Na výstavě v Moskvě! Nerozhodně protestuji, jak to, vždyť jsem ho měl zamluvený. André nás ale uklidňuje, mám pro vás něco daleko lepšího, a už to daleko lepší vleče z depozitáře. Můžu vás ubezpečit, když si otevřete (na webu) Saatchiho sbírku a porovnáte ten „moskevský“ s tím „daleko lepším“, musíte dát Andrému za pravdu. Ani Saatchi zkrátka vždycky nevezme to nejlepší. Od Butzera máme celkem deset obrazů a taky kreseb a já musím říct, jsem na tu desítku velmi pyšný! Považuji ji skoro za to nejlepší, co ve sbírce je. A to v ní nejsou žádné secondhandové mazanice!

Takže, koho jsme ještě sbírali? Kdo se nakvartýroval do naší kolekce? Markus Selg? Nebo snad Thilo Heinzmann? Sakra, dochází mně, rozsah tohoto článku je velmi limitující a mně se do něj nevejde nejen povídání o Thomasu Helbigovi, ale ani o Andrewu Gilbertovi. A o Barovi nebo Marcelu Hüppauffovi už vůbec ne. Takže spěchám povědět aspoň pár slov o Andree Lehmann, velice zajímavé výtvarnici, a taky Christianu Macketanzovi, dnes profesorovi na akademii v Drážďanech. S Andreou Lehmann mě seznámil Lubomír Typlt. Lépe řečeno, neseznámil fakticky, jen zprostředkovaně. Zmínil se totiž její galeristce Anně Klinkhammer, a ta nás vzala, tedy naši galerii, jaksi na vědomí. Do té doby to prostě odmítala… Letěl jsem se na Andreiny obrazy podívat do Düsseldorfu a musím říct, jásal jsem. Nejenom v galerii Anny Klinkhammer, ale i na jedné výstavě. Byly prostě výborné. Takže, dvě velká plátna zamluvena a taky koupena, a když Andrea přijede do Brna, omamný, opojný vzduch Wannieck Gallery si už nasazuje vítěznou čapku. Bloudíte jak uhranutí těmi třemi tisíci metry? Jste uchváceni pocitem monumentality a intimity zároveň? Andrea tedy ano! S rozzářenýma očima si cosi šeptá, slova šveholivě splývají z jejích úst a nakonec, vliv Vaňkovky je prostě uhrančivý, říká, výstavu! Ano, tady bych chtěla výstavu! A Christian Macketanz to nejenom říká, on tu výstavu také má, velikou a přehlídkovou. A mně už zbývá jen obvyklé povzdechnutí. Rokem 2008 totiž, chtě nechtě, všechno končí (alespoň co se Němců týče). Mám zamluvený raný obraz od Butzera, jistě. Taky krásný a velký od Thomase Zippa. Ale co bych povídal. Už je nikdy nekoupíme. Sbírání umění je krásná věc, krásná a povznášející. Když ale svět zachvátí ekonomická krize, když se prostě přísun peněz z toho světa zastaví, musí i Butzer sklonit hlavu…

Profile for Ambit Media, a.s.

art+antiques 6/2017  

Časopis o umění, architektuře, designu a starožitnostech.

art+antiques 6/2017  

Časopis o umění, architektuře, designu a starožitnostech.

Advertisement