Page 31

51

B E H R E N S V E N T I L A T O R E N / 1910 / © Die Neue Sammlung

denní potřeby a „anonymního“ designu přes nábytek, sklo a keramiku až po práce na pomezí designu a volného umění. Silně zastoupen je tu produktový a průmyslový design. Velká pozornost je věnována jak designu německému (a to i z bývalého východního Německa), tak zahraničnímu (ředitel muzea Florian Hufnagl je dokonce velkým znalcem českého designu). Přesto se jedná o sbírku výběrovou, jejíž kurátoři ze všech stran zvažují akvizici každého sbírkového předmětu, jeho budoucí význam v rámci celé kolekce i výstavní potenciál. Proto bylo jistě těžké vybrat téměř padesát exponátů, které by v Praze reprezentovaly dějiny německého designu. Architekti (Prokš Přikryl architekti s Mojmírem Puklem) je na nevelkou výstavní plochu vměstnali díky ocelové konstrukci, v níž jsou nainstalovány v několika vrstvách nad sebou. Vědomě či nevědomě tak citovali podobně koncipovanou vstupní instalaci Die Neue Sammlung v Mnichově. Je však trochu škoda, že vystavené historické artefakty nemohly dostat více prostoru. K rozvinutí příběhu každého z nich a objasnění jeho významu a pozice v historii německého designu tak může dojít jen v doprovodném katalogu. Nahuštěnost trochu ztěžuje vnímání a jednotlivým exponátům nedovoluje se nadechnout.

Od tonetek po Bauhaus Výstava sice vtipně chronologicky začíná kameninovým tuplákem na pivo, ale z dalších vystavených předmětů je jasné, že Německo je více než velmocí piva, klobás a kysaného zelí, jak ho vnímají leckteří Češi. Exponáty, které není asi nutné zevrubně představovat, jsou křesla a židle porýnského stolaře Michaela Thoneta, jejichž inovativní konstrukce a technologie výroby se staly synonymem pro masovou průmyslovou výrobu nábytku. Zároveň jsou dalším z pojítek českých a německých zemí (továrna založena už v roce 1857 v moravských Koryčanech). Tonetky, ale i další běžné součásti německých domácností jsou v expozici mnichovského muzea nainstalovány ve velkých skupinách podobných, a přesto rozdílných kusů. Před divákem tak vyvstává masovost a současně nekonečná variabilita průmyslové výroby. To je i případ elektrických konvic na vodu navržených Peterem Behrensem, jež v letech 1909 až 1920 vyráběla firma AEG v Berlíně. Behrens, v té době umělecký poradce AEG, je koncipoval tak, aby bylo možné volně kombinovat různé velikosti, tvary či zpracování povrchu. Vzniklo nepřeberné množství variací, z nichž některé jsou k vidění i v Praze.

Vrcholnou kapitolou německého designu je pak bezpochyby produkce Bauhausu z dvacátých let 20. století. Ať už to byl popelník z mosazi a nerezové oceli od Marianne Brandt, konstruovaný ze základních geometrických tvarů, či chromovaný trubkový nábytek navržený Marcelem Breuerem, našel tu uplatnění pověstný německý smysl pro řád a strohost, stejně jako požadavky Bauhausu na průmyslovou výrobu předmětů v dobrém designu pro široké masy. Že Bauhaus své kořeny zapustil v Německu hluboko, dokazuje nejen poválečná produkce, která na něj v mnohém navázala, ale i některé předměty vzniklé už po nástupu národních socialistů, které s oproštěnou bauhausovskou estetikou (navzdory oficiálně předpisovanému vkusu) pracují.

Hranatý design Velký prostor je na výstavě věnován vývoji německého designu v druhé polovině 20. století. Již zmiňované kontakty Československa s NDR jsou důvodem toho, že mnohé z vystaveného může být českému divákovi povědomé; některé artefakty se staly běžnou součástí českých domácností. Jedním z nich byl bezesporu fotoaparát Praktica FX 2, vyráběný mezi lety 1948 až 2001. Podobně k nám v dobách socialismu pronikaly také východoněmecké plastové

Listovacka listopad2013  

časopis o umění, architektuře, starožitnosti a designu