{' '} {' '}
Limited time offer
SAVE % on your upgrade.

Page 1

2000–2014

A1.zip


Koncept katalogu: A1 / Alžběta Brůhová, Jakub Herza, Matúš Buranovský Editace rozhovorů: Karolina Jirkalová (Jindřich Smetana), Klára Peloušková (Kamila Amblerová, Josef Čančík, Barbora Hora, Viktória Mravčáková, Adam a Eliška Vízkovi), Alena Štěrbová (Ondřej Hrozinka, Kryštof Jansa, Jerry Koza, Pavel Nikl, Pavel Nový a Vít Svoboda, Lucie Kamler Stejskalová) Grafický design a sazba: Matúš Buranovský Production Písmo: Atlas Grotesk, Arial, Arial Narrow, Times Jazyková korektura: Zdeněk Brdek Tisk: Tiskárna Flora s. r. o. Vydala Vysoká škola uměleckopůmyslová v Praze v roce 2019 Vydání první, 84 stran, 400 ks ISBN: 978-80-87989-90-6 Projekt byl podpořen z prostředků Specifického vysokoškolského výzkumu pro rok 2018


A1.zip


Při rozbalování archivu, tedy komprimovaného digitálního souboru, může dojít v důsledku poškození dat nebo hardwaru k chybě, a tedy k selhání dekomprese. Stejně tak ani archiv ateliéru Architektura 1 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze z doby, kdy jej vedl Jindřich Smetana, se nezachoval kompletní. Nezbývá tedy než začít skládat zbylé střípky, dolovat vzpomínky a pokoušet se konstruovat neostrý obraz, který by – neúplně a dočasně – zachycoval paměť tohoto místa a kolektivu. Archiv není jen jednou provždy uzavřenou sbírkou neživých reliktů a fragmentů minulé skutečnosti, ale naopak něčím nestálým a proměnlivým, na co současnost ateliéru A1 stále navazuje. Publikace, která se vám právě dostala do rukou, se pokouší odpovědět na otázku, zda mají studenti A1, kteří tímto ateliérem prošli právě v období mezi lety 2000 a 2014, něco společného. Snažili jsme se dopátrat toho, zda byla A1 něčím specifická a jestli jsme dnes vůbec schopni na základě nejednoznačných vzpomínek zrekonstruovat určitou verzi historie ateliéru, jež by byla každému absolventovi přinejmenším trochu povědomá. Všechny absolventy A1 jsme tedy oslovili s žádostí o spolupráci a pokusili jsme se shromáždit co největší množství relevantních dat. Materiály a informace, které se nám podařilo získat, jsou neúplné a ne vždy zcela ověřené, nicméně mozaika, již vytváří, je – jak doufáme – alespoň částečně vypovídající.


Charakteru dat odpovídá i struktura knihy. Podél časové osy jsou seskupeny informace o úkolech zadaných v jednotlivých semestrech, které jsme našli v záznamech. Slévají se zde témata semestrální a klauzurní, zadání krátkých úloh i ta, která si nakonec nikdo nevybral. Odpovědi na ně jsou představeny výběrem z prací, které nám absolventi zaslali, případně jsou doplněny materiály z poškozeného digitálního archivu školních prací. Souběžně se školními projekty jsou prezentovány i realizace jednotlivých absolventů, jež vznikly v letech po ukončení studia. Časová osa je doplněna celkem dvanácti rozhovory s absolventy a bývalými pedagogy A1, v jejichž zpětném pohledu se rozkrývají dílčí skutečnosti, byť podbarvené subjektivními pocity. Jednotlivé osobnosti jsme vybírali tak, aby jejich vyprávění pokud možno rovnoměrně pokryla zvolené období a zároveň zahrnula co nejširší spektrum pozic a přístupů k architektonické praxi či vzdělávání. O svých studijních a pracovních zkušenostech s námi mluvili architektky a architekti, z nichž někteří působí ve velkých a jiní v malých městech, někteří strávili v ateliéru A1 kratší, jiní delší dobu, někteří dnes vyučují na různých školách a jiní už vzdělávací struktury (nadobro) opustili, někteří jsou součástí velkých architektonických kanceláří a jiní rozvíjejí vlastní praxi v menších ateliérech. Rozhovory s absolventy jsou podobně jako datový archiv mlhavou a děravou, nakonec ale provázanou sítí detailů a úhlů pohledu, jež snad dává tušit, jak to tehdy bylo.

Alžběta Brůhová a Jakub Herza, absolventi ateliéru A1


2000–


–2014


Lucie Kamler Stejskalová

V současné době se věnuješ mimo jiné také pedagogické činnosti na UMPRUM, kde vedeš kurz Teorie a město. Jakým způsobem cyklus koncipuješ a co plánuješ do budoucna? Ve škole mám soubor vlastních i externích přednášek pro studenty z Katedry architektury, který jde napříč ročníky. Je zaměřený na plánování města, současné trendy a přístupy. Do budoucna chci víc propojovat výuku s literaturou a texty, které by pro studenty mohly být zajímavé i v rámci uvažování o architektuře jako disciplíně. Kurz by také měl být do budoucna víc propojený s ateliérovými zadáními, čemuž by spíš odpovídal formát semináře. Bylo by fajn, kdyby docházelo v rámci hodin k většímu dialogu se studenty.

Myslíš, že Katedra architektury na UMPRUM prošla od doby zakončení tvého studia nějakou změnou? Jak vnímáš současnou prezentaci a výstupy ateliérů? Ve škole vidím velkou věkovou proměnu. Dříve se do školy hlásili trochu starší lidé, někteří i několik let za sebou. Někdy je z výstavy klauzur těžké vyčíst, pokud člověk nebyl na obhajobách, jaké bylo zadání a pochopit v krátkém čase podstatu jednotlivých projektů. Bylo by fajn, kdyby studenti při prezentaci klauzur reflektovali, že návštěvníci výstavy potřebují pochopit projekt v rámci několika minut, a tomu trochu přizpůsobili prezentaci. To ale člověk, který je v ateliéru, nahlédne spíš až zpětně. Na druhou stranu z vlastní zkušenosti vím, že na to většinou v mezidobí mezi koncem klauzur a přípravou výstavy absolutně není čas, a chápu to.

zadání 1. Antropometrické cvičení (1. r.) 2. Kompozice do čtverce, do krychle (1. r.) 3. Respirium Veletržní palác (1. r.) JAKUB SEDMÍK, Škola Libeř

zimní semestr 2000–2001

vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová


Lucie Kamler Stejskalová

a myšlenky. Studenti se učili zvládat úkoly komplexně, pracovali i na komerčních zakázkách a měli více kontaktu s praxí, to mi přišlo důležité. Na fotce byl ateliér zaměřen jinak, velmi koncepčně a méně s ohledem na praxi. Studenti v ateliéru už skvěle ovládali techniku a mohli se tak soustředit na jiné aspekty tvorby.   Změnilo se po absolvování stáží nějakým způsobem tvé uvažování a přístup ve vztahu k architektuře? Jasně, třeba management celého procesu, který měli studenti grafiky velmi dobře zvládnutý, se na architektuře v podstatě neučí. Tam člověk může sklouznout k tomu, že věnuje hodně času konceptu nebo určitému aspektu projektu a na samotné zpracování mu zbyde málo času. S odstupem si myslím, že jsem trávila nad konceptem příliš dlouhou dobu.   Co bys řekla, že ti na škole zpětně chybělo? Určitě větší důraz na doprovodné disciplíny a celkový přehled. Architekt by měl mít alespoň základní ponětí o tom, co se děje ve světě, o nových trendech, tendencích a disciplínách, jako je sociologie, filosofie, estetika, ekologie atd. Je důležité naučit se v rámci studia o věcech uvažovat komplexněji. Práce architekta může být dneska velmi různorodá a člověk by měl umět zjednodušovat, třídit informace, dávat si je do souvislostí a umět z nich vytvořit fungující systém.  

Myslíš si i přesto, že byl způsob uvažování, o kterém mluvíš, uplatňován v rámci výuky v ateliéru A1? Asi ano, protože se student postupně dostával k důležitým momentům nebo problémům v projektu a učil se je dát do souvislostí, přiřadit jim určitou hierarchii a systém.   Máš pocit, že studium architektury na UMPRUM připravuje absolventy dobře na praxi? Myslím, že přechod do praxe by absolventům usnadnily například základní kurzy managementu se zaměřením na samotný proces, na navrhování i na spolupráci s jinými profesemi. Když se člověk pohybuje pouze v architektonickém prostředí, je těžké nahlédnout, jak uvažují další účastníci procesu, tj. investor, developer nebo další specialisté. Navrhovat město nebo část města bez znalosti ostatních účastníků/stakeholderů moc dobře nejde. Kurzy nebo diskuze tohoto typu chybí na většině škol v Čechách. Bylo by také skvělé navázat kontakt s praxí už při studiu. Mít alespoň půlroční praxi v nějakém ateliéru, a to minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé se člověk mentálně osvěží a zadruhé si uvědomí výhody školního prostředí, ve kterém si může dělat volné projekty. Je jasnější i cena času, který nad projektem strávíte. Myslím, že se člověk lépe naučí pracovat efektivně. Pracovat neefektivně jde do doby, než člověk něco umí, ale pak musí znát hodnotu svého času, jinak ho profese nemůže uživit.  

4. Rodinný dům Barrandov 5. Kolonáda v Klánovicích 6. Hřiště 7. Stánek na Barrandov 8. Barrandovské terasy 9. Relax centrum PETR MACEK, Škola v Kobylisích

zimní semestr 2000–2001


problém spojený s projektem. Vedl studenty k tomu vidět projekt z různých hledisek a posouvat jej dál. Velmi se soustředil na studenty prvních ročníků, věnoval jim hodně času a vedl je k organizovanosti. Bylo důležité, aby studenti v řešení konkrétních zadání postupovali od jednoduššího problému ke složitějšímu a aby věděli, proč a co dělají. Další věcí je, že nechyběl na žádném večírku a nikdy nezkazil žádnou legraci, což bylo pro ateliér strašně důležité. Studenty velmi podporoval, i když něco pokazili, tak bylo jasné, že je v tom nenechá. Jakou roli má v rámci ateliéru asistent? A jak fungoval asistent společně se Smetanou v A1 v době, kdy jsi ve škole studovala? Asistenti jsou velmi důležití. Jsou takovým podhoubím a bez nich by nemohl fungovat ateliér ani pedagog. Když jsem studovala v A1, asistenta dělal Josef Čančík. Je fajn, když je asistent pro studenty jako starší brácha, za kterým mohou přijít a on je schopen jim pomoci. Absolvovala jsi v rámci studia na UMPRUM oborovou nebo mezioborovou stáž? Ano, byla jsem na stážích u Hynka Alta a Sašy Vajd v Ateliéru fotografie a u Rostislava Vaňka v Ateliéru grafického designu. Chtěla jsem si vyzkoušet něco úplně jiného, k čemu bych se v rámci studia architektury neměla příležitost dostat. Pan profesor Vaněk byl velmi pracovitý a schopný neustále přijímat nové podněty

Lucie Kamler Stejskalová

jedno speciální zadání, které by rezonovalo, každý prošel za celé studium řadou projektů od těch jednoduchých po ty složité. Obecně byly fajn krátké úlohy tzv. zahřívací, které mohly být hodně volné a mít i povahu intervencí ve veřejném prostoru. Lidi v ateliéru dělali, co je bavilo, pokud si to dokázali obhájit. Směřování ateliéru i konkrétní úlohy vycházejí od vedoucích ateliérů. Co si myslíš o modelu tzv. mistrovských škol v rámci současných přístupů k architektonickému vzdělávání? Jde o model, ze kterého škola může těžit. UMPRUMka je zaměřená na studenty a přístup je velmi osobní, což právě podporuje mistrovský model, který má výhodu v tom, že pedagoga znáte a on zná vás. Studenti si v průběhu studia vyzkoušejí jak jednoduché úkoly, tak komplikovanější a volné projekty. Vedoucí ateliéru ví, jakým způsobem student pracuje a co má za sebou. Snáze odhadne, jestli má student základní znalosti, aby se mohl pustit do komplikovanějších projektů, a je schopný odpozorovat, co studentovi chybí nebo na co by se měl zaměřit. Na jiných školách střídají studenti jiný ateliér třeba každý semestr, což s sebou přináší samozřejmě zase jiné výhody i nevýhody. Jaký byl Jindřich Smetana pedagog? Jindřich, i když toho měl zrovna nejvíce, si vždy udělal čas na studenta, aby konzultoval i koncept nebo drobný

10. Interiér apartmánu Barrandov 11. Řešení auly americké školy Pod Mazankou ŠÁRKA DLOUHÁ (ROZ. JOŠTOVÁ), Celková rekonstrukce Ústavu šlechtičen a Rožmberského paláce (1999-2001, autoři DAM architekti)

zimní semestr 2000–2001


Lucie Kamler Stejskalová

funguje. Zaujaly mě zadání i studentské práce, ateliér A1 byl zaměřený víc urbanisticky a tak mě napadlo přihlásit se do školy na stáž. V ateliéru byli moc fajn lidi a skvělý kolektiv. S Jindřichem jsem absolvovala v té době konzultaci, která mě velmi oslovila a rozhodla jsem se přihlásit ke studiu do A1.   Vedle architektury jsi na UMPRUM studovala také teorii a dějiny umění. Čemu ses věnovala a souviselo tvé téma přímo s urbanismem? Kombinace studia teorie a architektury mi připadala zajímavá. Bavily mě jak kurzy zaměřené na teorii, tak samotné navrhování projektů. V rámci diplomky na Katedře dějin a teorie umění jsem se věnovala zkoumání současných přístupů k městskému plánování. Ty se pohybují v podstatě mezi dvěma póly, a sice snahami o důslednou kontrolu vývoje města a spontánním, neřízeným vývojem (laissez-faire). Zajímalo mě, do jaké míry lze město řídit shora či zdola, anebo se jedná o svébytný organismus, který se vyvíjí sám. Proměny deseti světových měst jsem nahlížela pohledem pěti hlavních témat týkajících se možnosti město řídit, způsobu jeho organizace, měřítka, formy zásahů a plánování z hlediska času. Různé strategie jsem popsala na příkladech vybraných světových metropolí (Kodaň, Lagos, Curych, Curitiba, Sao Paulo atd.). Na základě diplomky pak vznikla kniha a výstava Myslet město, kde se příběhy rozvíjely dál.  

Jak se lišily přístupy k výuce architektury v Holandsku a v Praze? Když jsem nastoupila na Rietveld, Holandsko bylo prostředím, kde architektura zažívala boom. Rietveld a UMPRUM mezi sebou ale jinak příliš porovnávat nelze. Jedná se o jiné typy škol a celkově i vzdělávacího systému. Rietveld je zaměřený na rozvoj konceptu a zadání jsou hodně abstraktní. Navzájem se lišily i kolektivy studentů. Na UMPRUM mi přišlo, že byl kolektiv menší a stmelenější, alespoň v A1, na Rietveldu lidé fungovali víc sami za sebe a občas se propojili v rámci konkrétního projektu.   Jaká byla v ateliéru A1 atmosféra v době tvého nástupu na školu? Studenti ve škole trávili hodně času, navzájem si pomáhali a o projektech mezi sebou hodně mluvili. Co člověk viděl u ostatních spolužáků, dobré věci i chyby, to všechno ho posouvalo dál, což fungovalo vzájemně. Obecně byli na UMPRUM studenti o něco starší, než jsou dnes, a možná i víc specificky zaměření, někteří i pár let pracovali. Vzpomeneš si na nějaké zadání, které v ateliéru rezonovalo, nebo projekt, který tě bavil? V ateliéru se střídala různá zadání a měřítka. To, co bylo fajn, byla různorodost. Klauzury byly většinou menší projekty, naopak semestrální zadání byly třeba složitější a větší úlohy nebo urbanistické projekty. Nepamatuju si

PETR MACEK, Banka v Holešovicích ONDŘEJ HROZINKA, Národní technická knihovna (diplomní projekt) HANA KAŠPAROVÁ, Fast food pod dálnicí vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

letní semestr 2000–2001


Lucie Kamler Stejskalová

Tvá cesta ke studiu architektury na UMPRUM nebyla úplně standardní. Mohla bys nám ji přiblížit? Nejdříve jsem studovala na FHS UK bakalářský program zaměřený na humanitní vědy. Poté jsem odjela do Holandska a začala studovat architekturu na Gerrit Rietveld Academii. V rámci Erasmu jsem vyjela do Prahy na UMPRUMku, kde jsem studovala u Jindřicha Smetany

v ateliéru A1. Do Holandska jsem se už nevrátila a studium architektury dokončila v Praze.

Co tě vedlo k rozhodnutí studovat v rámci Erasmu architekturu právě v ateliéru A1 na UMPRUM? Seznámila jsem se s Jakubem Klaškou, který v té době na UMPRUM studoval, a ptala jsem se ho, jak škola

4. Galerie fotografie v Holešovicích v ulici Dukelských hrdinů 5. Administrativní budova Creditanstalt KAMILA AMBLEROVÁ, Science centrum Císařská louka (diplomní projekt)

ŠÁRKA DLOUHÁ (ROZ. JOŠTOVÁ), Centrum japonských bojových sportů (diplomní projekt)

letní semestr 2000–2001


Pavel Nový a Vít Svoboda

V: Připadá mi, že jsme si z A1 odnesli jistý nadhled nebrat se příliš vážně a díky tomu přicházet s řešeními, která nemusí být vždy úplně standardní. Díky vědomí jisté pomíjivosti člověk netěžkne v tom, co vytváří, což je platné v rámci veškeré tvorby. P: Souhlasím. Mám pocit, že to, co jsme si odnesli se ze školy a o čem také mluvil Vítek, se promítlo konkrétně v projektech betonových stolů v Karlíně a v řešení architektury výstavy Tam a zpátky, která proběhla v Galerii UM.   Připadá mi, že mnozí z absolventů A1, kteří studovali u Smetany, si hned po škole založili vlastní studio, což je poměrně specifické. V: Spíše to vnímám jako důsledek neschopnosti se zapojit jiným způsobem. Když vyjdeš z UMPRUMky, jsi jistá osobnost, která se neohýbá úplně snadno. P: Myslím, že se jedná o dvě rozdílné věci. Za prvé, na UMPRUM jsou přijímány osobnosti, které jsou vedeny k tomu, aby měly vlastní výtvarný názor. Tím pádem být zaměstnaný a pracovat pod vedením další osoby asi není cílem většiny absolventů. Za druhé, pokud začneš pracovat u někoho v ateliéru, ve vyšším věku je výrazně těžší založit si vlastní ateliér.   Na co vás škola naopak nepřipravila? P: Řekl bych multitasking, který se s praxí úzce pojí. Na druhou stranu si nedokážu představit, že bych v rámci

studia měl řešit něco podobného, čím se zabývám dnes. Přijde mi to zbytečné. V rámci studia by nebyla od věci teoretická příprava v oblasti podnikání. Když člověk vyjde ze školy, nejen že neví, kolik věci stojí, ale ani kolik stojí on sám. Postupem času je třeba vyvinout si vlastní know-how a to se pokusit aplikovat. V: Myslím, že velmi důležité je naučit se prezentovat projekty a obhajovat vlastní myšlenky před klienty. To platí zejména, pokud člověk pracuje sám na sebe. V praxi to funguje tak, že se učíš vlastními chybami. Důležité je samozřejmě i finanční oceňování vlastní práce.   Vnímáte nějaké změny v rámci školy od doby vašeho absolutoria? P: Zvenku je těžké vypozorovat vnitřní změny na základě klauzur, které si člověk jde do školy prohlédnout. Pravdou je, že jsou ve škole k vidění zadání, o kterých si myslím, že na akademickou půdu nepatří, například práce pro Nespresso. V: Souhlasím s Pavlem. Musím říct, že výstupy studentů moc nesleduji, párkrát jsem se zašel do školy podívat na klauzury, ale nezaznamenal jsem projekty, které by mi utkvěly v paměti v dobrém či špatném slova smyslu. To považuji asi za nejhorší možnost.   Myslíte, že existuje generace studentů A1? V: Myslím, že ne. P: Ani já to tak nevnímám.

Fotoanalýza uličního profilu (1. r.) Varianty kompozic (1. r.) Kompozice do hranolu (1. r.) Národní třída – Mikulandská Pražská náplavka Řešení obchodního centra obytného prostoru Jinonice – studie dostavby barokního objektu

zadání 1.

5.

2. 6.

KRYŠTOF JANSA, Revitalizace náplavky

3.

4. Proluka nároží 7. Portheimka

MATĚJ PETRÁNEK, Revitalizace náplavky vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

zimní semestr 2001–2002


jako obecný princip aplikovatelný kdekoliv. Projekt byl následně vybrán do celosvětové soutěže diplomových prací architektonických škol MIT. V šestém ročníku jsem měl pocit, že člověk na škole jaksi přesluhuje. P: Jako diplomku jsem dělal projekt revitalizace nákladového nádraží Žižkov. Věnoval jsem se analýzám, na které bych v praxi nikdy neměl čas, vygeneroval jsem velký model, tisknul plachty, dělal prezentaci. Vnímal jsem to i tak, že by závěrečná práce měla mít teoretický rozměr.   Věnovali jste se při studiu také práci v oboru? Jaký byl pro vás přechod do praxe? P: Už během studia jsem spolupracoval s ateliérem SAD Jerryho Kozy a Adama Jirkala, kde jsem zůstal i chvíli po škole. Nebyl jsem tam na plný úvazek, což mi umožnilo osobní rozvoj i prostor pro řešení společných projektů s Vítkem. V: Při škole jsem byl zaměstnaný zhruba dva týdny a poté už nikdy. Fungoval jsem v úsporném módu a ujasnil si, co chci a naopak nechci dělat. První zakázky po škole bere člověk tak, jak přijdou, protože je to nutnost.   V roce 2011, rok po vašem absolutoriu, jste založili vlastní ateliéru 0,5 Studio, v rámci něhož se mimo jiné věnujete výstavní architektuře, interiérům a efemérním řešením. V čem vás v tomto ohledu připravilo studium v A1 na praxi?

Pavel Nový a Vít Svoboda

Absolvovali jste v rámci studia oborovou či mezioborovou stáž na UMPRUM nebo v zahraničí? P: Ve škole jsem byl na stáži v Ateliéru designu nábytku a interiéru. Místo Jiřího Pelcla, který měl zrovna sabatikl, vedl ateliér Rudolf Netík. V rámci semestrálního zadání jsme tenkrát měli navrhnout kovovou židli. I když jsem měl s navrhováním nábytku zkušenost ze střední školy, musel jsem se naučit přemýšlet v novém materiálu. Musím říct, že studium designu se od architektury v mnohém lišilo. Na designu byl už v rámci studia na škole kladen důraz více na sebeprezentaci, například v rámci Designbloku. Poté jsem absolvoval stáž v rámci Erasmu na ESAP v Portu, kde byl přístup pedagoga ke studentům spíše středoškolský, což mi přišlo ponižující. Na druhou stranu jsem si díky této zkušenosti uvědomil, jak dobře na tom je UMPRUMka v kontextu vysokoškolského vzdělávání. V: Je pravda, že UMPRUM má opravdu vysokou úroveň. Já jsem absolvoval pouze zahraniční stáž v Marseille, kde jsem studoval malbu. Za celou dobu svého pobytu jsem do té školy přišel pouze dvakrát, protože nebyl důvod, abych tam chodil. Osobně si musím přizpůsobit zadání tak, aby mě bavila, a pak je jedno, kde jsem.   Jaké jste dělali diplomky? V: Když jsem přemýšlel o tématu diplomky, vybral jsem si záměrně hendikepované území, z jehož povahy může vzejít nestandardní řešení. Jednalo se o území ostrova Štvanice. Zpětně hodnotím tento projekt spíše

zadání 1. Rodinný dům v charakteristickém regionu (1. r.) 2. Interiér rodinného domu (1. r.) 3. Dostavba školského areálu Budeč 4. Interiéry koleje Budeč 5. Divadlo v České Lípě 6. Individuální řešení vybrané části objektu ze semestrálního zadání 7. Oblast Masarykovo nádraží – Florenc (urbanistická úloha) 8. Návrh vybraného uzlu ze semestrálního zadání

letní semestr 2001–2002

vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová


Pavel Nový a Vít Svoboda

komunikovat s konkrétním prostorem. Zároveň si myslím, že cítil ve studentech jistý potenciál, kterým si rozšiřoval vlastní pomyslnou banku možností. P: Na druhou stranu pedagog je spoluautor řešení, která vznikají v ateliéru. Někdy se stávalo, že student přišel s úplným nesmyslem a Jindřich do toho vstoupil třeba vlastním náčrtem, který pak student přijal za vlastní a dopracoval…   Jakou roli má dle vašeho názoru v rámci ateliéru asistent? A jak fungovali asistenti společně se Smetanou v A1 v době, kdy jste na škole studovali? P: Asistenti Pavla Grünerová a potom Pepa Čančík byli pro ateliér velmi důležití a starali se především o jeho provoz. Pavlu jsme vnímali jako autoritu, u Pepy to pro mě generačně bylo náročnější, protože jsem ho znal ještě v době, kdy v ateliéru studoval. Myslím, že ani pro něj to nebylo snadné. Pavla zařizovala chod ateliéru a byla skvělá, když člověk potřeboval poradit, třeba s typologií. Konzultace pak probíhaly spíše se Smetanou.

V: Asistenti drželi ateliér pohromadě, bez nich by se úplně rozpadl. Za sebe musím říct, že jsem nikdy jejich konzultačních služeb příliš nevyužil. Já jsem si řešení promyslel už na začátku a osobně by mi vadilo, kdyby ho za mě někdo dořekl. Moje ego by tím pohořelo, proto jsem se snažil mít prezentaci co nejkompletnější, abych se neochuzoval o pocit bádání a vlastního vkladu do projektu.  

ADAM HAVLÍK, Hotel Kriváň

JOSEF ČANČÍK, Věž Brahe Kepler vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

zimní semestr 2002–2003


Pavel Nový a Vít Svoboda

musely mít smysl. Samozřejmě člověk udělal v rámci studia i rodinný domek. Osobně jsem za šest let studia udělal celkem čtyři půdorysy baráků. P: Souhlasím, že tápání a hledání jak komplikovaného, tak obecnějšího řešení je v rámci studia skvělé absolvovat. Při obhajobách klauzur musel student ustát řadu nepříjemných otázek a být na ně schopen odpovědět. S tím se jako architekt musíte potýkat v profesním životě zcela běžně. V: Ano, v tomto ohledu se jednalo o jakousi přípravu a trénink na praxi, protože vlastní řešení vždy musíte obhájit.   Vzpomenete si na konkrétní zadání? V: Téma olympiády v Praze. Jako klauzuru jsme dělali ceremoniál zahájení her. V rámci semestru se jednalo o skupinovou práci, která mě moc nebavila. Vzpomínám si, že naše skupina navrhla kilometrové sportoviště a se spolužáky jsme neřešili vnitřní vzdor, který byl se zadáním u vyšších ročníků spjatý. Samozřejmě tam byly i vtipné momenty, kdy jsme šli na společné promítání filmů Leni Riefenstahlové do archivu na Žižkově, což bylo skvělé. P: Ano, zadání olympiády bylo i dost o vzdoru vyšších ročníků vůči Smetanovi. S Vítkem jsme byli v té době ve druháku. Tehdy jsem to zadání nějak neproblematizoval, i když jsem s představou olympiády v Praze zcela nesouhlasil.

V: Vzpomínám ještě na zadání pomníku Jiřího z Poděbrad. Tenkrát jsem přišel s návrhem vystřelit jeho ostatky do souhvězdí, které připomíná logo OSN. Bylo možné přijít s jakkoli šíleným řešením, pokud byl student schopen jej obhájit a třeba se i vymezit vůči vedení nebo samotnému zadání, což byly většinou ty nejlepší práce. Samozřejmě to s sebou přináší úskalí, že v portfoliu nepřibývají pohledy a řezy, ale projekty tohoto typu.   Jakým byl podle vás Smetana pedagogem? P: Smetana nechával studenty řešit zadání po vlastní ose, což vnímám zpětně velmi pozitivně. Vždy bylo možné si se Smetanou domluvit individuální konzultaci bez nutnosti, aby studenty přímo vedl. V rámci konzultací vznikaly zajímavé diskuze, v nichž lidi z ateliéru podněcoval k experimentu. I když člověk nepřinesl nic pořádného, Smetana studenta nikdy nepotopil a projekt s ním probíral. Snažil se najít pozitiva a podpořit nosné aspekty řešení daného projektu. To považuji za silný moment jeho pedagogické činnosti. Studentům se pokoušel předat jistá architektonická gesta a vědomí, že projekt by měl mít nějaký smysl, tedy aby měl „vyšší rezonanční“, jak říkával. Zpětně si říkám, že jsem byl s výukou velmi spokojený, ale okolo pátého ročníku mi připadalo, že je studium příliš dlouhé. V: Smetanu jsem vnímal spíše jako oponenta svých řešení. Člověk měl čas přemýšlet nad tím, co dělá, jak bude projekt prezentovat a musel si tím být jistý. Studenty se snažil vést k tomu, aby dokázali

MATĚJ PETRÁNEK, LŠU v České Třebové

zimní semestr 2002–2003


Pavel Nový a Vít Svoboda

době jsem ani nevěděl, že lze studovat architekturu na UMPRUMce. Po roce a půl mě z ČVUT vyhodili a já jsem pořád měl chuť studovat architekturu, tak jsem se přihlásil ke studiu na UMPRUM.   Proč jste se hlásili přímo do ateliéru, který vedl Jindřich Smetana? P: Znal jsem studenty z různých ateliérů na UMPRUM, přímo v A1 pak Ondřeje Nohejla. Ateliér jsem si vybral podle klauzur, které jsem na škole viděl. Musím říct, že si nejsem úplně jistý, jestli člověk v sedmnácti, kdy je de facto ještě dítětem, dokáže reflektovat charakteristiky ateliéru nebo konkrétní pedagogický přístup. V: Když jsem se hlásil na UMPRUM, rozhodoval jsem se mezi třemi ateliéry. Znal jsem věci od Petra Keila a Evy Jiřičné, u kterých jsem studovat nechtěl. Třetí možností, kterou jsem zkusil, byl ateliér Jindřicha Smetany. Zjišťoval jsem si spíše orientačně před zkouškami, jaké věci dělá Smetana i které vznikají v ateliéru.   Vzpomenete si na nějaký výrazný moment v době vašeho nástupu na UMPRUM? Jaká atmosféra byla v ateliéru A1? P: V době mého nástupu na školu v ateliéru silně fungoval kolektiv studentů. Člověk se mohl ptát spolužáků z vyšších ročníků, co a jak má dělat. V ateliéru už byli lidé, kteří se hlásili přímo ke Smetanovi, ale zároveň tam byla ještě poměrně velká skupina studentů, kterou přijímal Střítecký. To člověk na začátku studia

samozřejmě nepozná, spíše až v průběhu. V: Pro mě byl šok malý počet studentů v ateliéru a musím říct, že jsem s tím měl problém. Vždy jsem kolem sebe měl spektrum lidí, které jsem si sám vybral, ale v momentě, kdy mi byli „přiřazeni“, mi to trochu vadilo. Fungování v malém kolektivu je opravdu odlišné oproti předchozí zkušenosti jak z vysoké, tak střední školy.   Zkusili byste přiblížit, v čem byl ateliér A1 v té době specifický? Jaké typy prací v ateliéru vznikaly? P: V zadáních klauzur se často objevovala témata spojená s pomíjivostí a některá zadání nebyla ryze architektonická. Na mysli mám happeningy nebo akce, které vyžadují architektonické pojetí, i když se nejedná o trvalá řešení. Člověk musel opravdu hledat větší zkratky, aby svá řešení vyjádřil v rámci architektury. Mám pocit, že jsem při studiu v A1 vyprodukoval několik takových projektů. V: Zadání rozhodně nebyla standardního typu, což, myslím, bylo dáno i Smetanovou zkušeností se scénografií. Podoba konkrétních zadání byla často neurčitá a studenti většinu času nevěděli co dělat. Na první pohled by se mohlo zdát, že šlo o špatnou strategii, ale opak je pravdou. Proces byl zábavný a občas vznikaly v projektech velké omyly, což bylo zajímavé a člověk se z toho poučil. Bavilo mě balancovat mezi rychlými a komplikovanými řešeními nebo šílenými výsledky. Ať tak či tak, výsledky vždy

zadání 1. Rodinný dům Vrbno (1. r.) 2. Drobná architektura – Karlín, Holešovice (1. r.) 3. Holešovický přístav – řešení zástavby bytových domů 4. Týmová práce: Holešovice, Karlín, Libeň (urbanistická studie) 5. Holešovický přístav – revitalizace libeňských domků 6. Detail části území Karlína – European Libeň 7. Karlín centrum 8. Administrativní budova Palmovka 9. Libeňský most KOLEKTIV AUTORŮ, Nové Holešovice vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

letní semestr 2002–2003


Pavel Nový a Vít Svoboda Co vás vedlo k tomu studovat architekturu na UMPRUM? P: Studoval jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, konkrétně obor Konstrukce a tvorba nábytku a interiéru. Na škole nebyl kladen velký důraz na matematiku a podobné obory, takže jsem věděl, že studium na ČVUT by nebylo úplně pro mě. Už na střední jsem věděl, že chci studovat architekturu na

UMPRUM, takže jsem se o školu zajímal v průběhu několika let před přijímačkami. V: Já jsem studoval Střední průmyslovou školu stavební Josefa Gočára v Praze. Než abych věděl, co chci dělat, spíše jsem věděl, co dělat nechci. Po střední jsem dělal graffiti, což jsem považoval za výtvarnou činnost a oddaloval tak další práci nebo nástup do školy. Nakonec jsem nastoupil na architekturu na ČVUT. V té

zadání 1. Antropometrická studie – odpočívárna v krychli (1. r.) 2. Vodní fontána TESCO (1. r.) 3. Stánky pro tržiště (1. r.) 4. Mcely – knihovna 5. Klub „Bunkr“ v Bratislavě 6. Předprodej v krychli – shop window 7. Mcely – funkční schéma, interiér 8. Hlavní nádraží v Praze – provozní studie 9. Kulturní dům ve Zlíně 10. Detailní řešení provozní haly Hlavního nádraží v Praze 11. Detailní řešení provozní haly klubu „Bunkr“ v Bratislavě 12. Pavilon Slovanské epopeje 13. VŠUP Ďáblice – klubová zóna 14. Mcely – bar v suterénu 15. Koncertní sál na Smíchově 16. Památník Jana Masaryka KRYŠTOF JANSA, Pavilon Slovanské epopeje DAVID MAŠTÁLKA, Hlavní nádraží v Praze, hala

zimní semestr 2003–2004

vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová


Kamila Amblerová

co je analýza předcházející samotnému návrhu, jak pracovat a reagovat na kontext místa, trpělivě najít a správně pojmenovat koncept návrhu, ale zároveň v nich nesfouknout případný plamínek spontánnosti, autentičnosti a nadšení. Každopádně stále věřím, že studenti musejí porozumět, že se jedná o kontinuální proces a naučí se nejvíc při samotném navrhování. Myslíš si, že se absolventi UMPRUM a ČVUT v něčem výrazně liší? Čím menší škola, tím osobnější přístup, samozřejmě. Na UMPRUM má každý student svůj stůl a nosný pilíř celého semestru je vždy semestrální úkol. V těsné blízkosti na škole studují sochaři, malíři, grafici, fotografové, designéři, skláři atd. Studenti mají možnost vyzkoušet si během studia i jiný obor než jen architekturu (tedy aspoň tak to bylo v době, kdy jsem tam studovala já). I v případě, že se tak nerozhodnou, umělecká a pospolitá atmosféra školy je určitě ovlivní. ČVUT neznám zdaleka tak důvěrně, každopádně rozdíly v obou školách a jejich přístupech vidím veliké. Ať tak či tak, je zřejmé, že obě školy generují silné architektonické osobnosti. Nakonec je to stejně hlavně o tom, jestli to člověk chce dělat. Je jedno, na jaké škole studuje, ale není jedno u koho. Výběr pedagoga je klíčový a ČVUT má výhodu v tom, že to člověk může variovat. Když se člověk sekne ve výběru na UMPRUM, je to mnohem složitější. Kdyby se dalo dohromady něco z ČVUT a něco z UMPRUM, byla by z toho dost možná geniální škola.

UMPRUM je v podstatě jedinečná v tom, že na ní výuka architektury probíhá podle mistrovského modelu. Jak tento způsob vzdělávání vnímáš? Na tomto principu v zásadě funguje i Škola architektury na AVU. Myslím, že je skvělé, že jsou tu různé možnosti a že se v těch přístupech jednotlivé školy doplňují. Každému vyhovuje něco jiného. Zároveň i na UMPRUM se vedoucí ateliérů střídají, je docela náhoda, když člověk celých šest let studuje u jednoho pedagoga. Já sama studovala hned u tří. Jaká je podle tebe role asistentů vedoucích v ateliérech? Připadá mi lepší, když si vedoucí ateliéru dokáže vybrat takového asistenta, který ho doplňuje a případně je schopen ho do jisté míry i zastoupit. Většina vedoucích má svou vlastní praxi. Pokud se chcete výuce věnovat poctivě, stojí to hodně času a energie. Je fajn, když vedoucí a asistent fungují jako silný tým, který může dát studentům co nejvíc.

zadání 1. Rodinný dům Podolí (1. r.) 2. Interiér rodinného domu (1. r.) MATĚJ PETRÁNEK, Kaple pod Chodovský vrch

LENKA KŘEMENOVÁ, Bytový dům v Dlouhé ulici

JANA HAJASOVÁ, Čekárna KAMILA AMBLEROVÁ, RD Květnice (2004-2006, KA architekti) vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

letní semestr 2003–2004


Kamila Amblerová

věcí vůbec nevěděla. Ve skutečnosti ale jeden projekt generoval druhý, občas jsem plavala pod vodou a občas na vodě. Asi bych neměnila. V každém případě, co si člověk odnesl ze školy, je docela zřejmé. Pro mě to bylo hlavně nasazení a odhodlání, kterým mě úplně na začátku nakazili Martin s Jakubem. S tím jsem pak vstoupila i do reálného světa, jinak bych to asi nezvládla. Můžeme se bavit o tom, jaké měla UMPRUM silné a slabé stránky, ale bezpochyby si z ní člověk odnesl svobodné uvažování.

12.

Ty sama učíš na Fakultě architektury ČVUT. Co tě k tomu přivedlo a jak k výuce přistupuješ? Učím tam prváky Základy architektonického navrhování (ZAN). Studenti si tam teprve ověřují, jestli to vůbec chtějí dělat – v tom je velký rozdíl mezi ČVUT a UMPRUM, kam se do ročníku přijímají dva tři studenti a ti většinou už moc dobře vědí, že se tomu chtějí věnovat. Šla jsem do toho, protože jsem měla pocit, že bych měla prokázat společnosti nějakou službu. Nic jiného v tom nebylo, rok nebo dva jsem to tak cítila a pak přišla nabídka, abych se přihlásila do výběrového řízení. Musím říct, že je to úplně jiná instituce než UMPRUM. Její struktura je nesmírně složitá a dodnes mi spousta věcí není jasná. Vést prváky je velká zodpovědnost, snažím se je nadchnout a v každém podpořit a rozvinout jeho vlastní silné stránky a nadání.

Jak široké je tvoje pole působnosti? Na ČVUT jsou přece jen hranice toho, co se člověk v rámci ZANů má naučit, docela pevně vymezené. Ano, existuje tam tzv. Bílá kniha, která obecně, ale přesto dost jasně definuje, co má být obsahem kterého semestru. Své pole působnosti ale i tak vnímám jako dost široké. Není to jen o tom, jaké téma pro studenty na semestr vymyslíte, ale i o tom, jakou metodiku výuky zvolit, aby pochopili, o čem architektura a navrhování domů vůbec je. Tam vidím velký prostor. V prvním i druhém semestru se řeší konkrétní návrh stavby. Samozřejmě se jedná o stavby jednoduššího charakteru. Objevila se témata jako proluka v Ostrovní ulici s jednoduchým programem, vlastní dům, lázeňský pavilon, ale třeba i meditační či relaxační místo pro sebe. Překvapilo mě, jak bylo to posledně jmenované téma nakonec pro mnohé složité a neuchopitelné. Studenti vymýšleli různé skleněné koule a zavěšené kokony, které se nakonec ukázaly jako konstrukčně strašně náročné. Původně to měl být jen takový rychlý zahřívací úkol a tehdy jsem pochopila, že jsem přestřelila. Zejména v prvním semestru je třeba věnovat prostor i samotné kompozici, než se studenti pustí do konkrétních návrhů staveb. Letní semestr je už, myslím, pro všechny veselejší. Studenti se mohou přece jenom opřít o již nabyté vědomosti z prvního semestru jak v ZANech, tak v ostatních předmětech. Stále více si uvědomuji, že se začínajícími studenty je celý proces navrhování potřeba více fázovat, pokoušet se sdělit,

8. 11.

13.

Kaple na Chodově Design sedacího nábytku Bytový dům v Dlouhé ulici Bytový dům ve Štupartské ulici Smuteční síň v Ďáblicích Železniční muzeum Florenc – Masaryčka Interiér bytového domu Knihovna německé literatury ve Štupartské ulici Interiér smuteční síně Konstrukční detail Urbanistická studie využití Masarykovo nádraží-Florenc

3.

4.

5.

9.

6.

10.

7.

KAMILA AMBLEROVÁ, RD Černošice (2004-2007, KA architekti) DAVID MAŠTÁLKA, Masarykovo nádraží-Florenc

letní semestr 2003–2004

vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová


Kamila Amblerová

trojicích a poztráceli jsme se jakoby v nekonečnu. A pak jsme se náhodně potkávali. Myslím, že ta cesta zůstala všem v srdci a utužila přátelství mezi námi. Mohla by ses ještě vrátit k Jiřímu Stříteckému? V čem pro tebe bylo studium pod jeho vedením složité? Musím říct, že jsme si s Jirkou moc nesedli – osobně, ani co se týče architektury. Byl ale velice tolerantní, a tak jsem si vždycky přinesla nějaké vlastní téma, které on akceptoval. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla, a dodnes nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Tehdy jsem hodně zvažovala, že bych přestoupila někam jinam, ale nebylo kam. Zároveň tam asi byla určitá kontinuita, pokud jde o kolektiv studentů ateliéru, že? Ano a noví vedoucí tak k tomu taky přistupují. Těší se, že si vyberou a vychovají svoje vlastní „děti“. A tam směřuje jejich pozornost v první řadě. V každém ateliéru se protínají dvě linie – linie studentů a linie pedagogů, kteří přicházejí do již ustáleného kolektivu. A když přišel Smetana, měla jsi taky pocit, že se soustředí hlavně na svou vlastní novou generaci studentů? Ano. Smetana byl distingovaný pan architekt otevřený dlouhým rozhovorům. Naproti tomu Martin s Jakubem byli vždycky dost ponoření do své vlastní práce a ani Střítecký se v té době škole nevěnoval tak intenzivně.

Jindřich Smetana na mě od první chvíle působil jako klidná, přemýšlivá bytost. Bylo moc příjemné se s ním potkávat a diskutovat, na nižší ročníky se ale soustředil dost výrazně. Na druhou stranu, já už jsem tehdy byla v šesťáku, pracovala jsem na svých věcech a nepotřebovala jsem tolik pozornosti. Kdybych o ni projevila zájem, asi by se mi jí dostalo. Jaký byl pro tebe přechod mezi školou a tvou vlastní praxí? Co tě vedlo k tomu, že jsi založila vlastní studio, a do jaké míry tě UMPRUM připravila na „realitu“? Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale už na škole jsem věděla, že budu mít svůj vlastní ateliér. Myslela jsem si ale, že v něm bude pracovat třeba dvacet lidí. Což už dneska vím, že se mi asi nesplní, a ani si nejsem jistá, jestli je to pořád ještě můj sen. To přesvědčení, že budu dělat právě tohle, tam ale bylo vždycky. Dodnes si nejsem jistá, jestli by nebylo bývalo lepší někde pár let pracovat a nasbírat zkušenosti, místo abych se do toho rovnou vrhla a musela si na všechno přijít sama. Zároveň ale odejít ze stabilního, zajímavého zaměstnání chce odvahu a pro spoustu lidí to může být problém. Nedokážu to porovnat, protože mě samotnou vedlo pravděpodobně vnitřní přesvědčení namíchané s jistou dávkou lehkovážnosti k tomu, abych do toho skočila rovnýma nohama. V průběhu prvních let, kdy se to trochu stabilizovalo a zpětně jsem se podívala na průběh některých projektů a realizací, jsem si říkala, jak jsem to vůbec mohla dotáhnout do konce, když jsem tolik

zadání 1. Analýza uličního prostoru charakteristická pro danou městskou část (1. r.) TEREZA KUČEROVÁ, Memoriál Karla IV. JOSEF ČANČÍK, Sál ve dvoře VŠUP vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

zimní semestr 2004–2005


Bylo by možné porovnat pedagogické přístupy těch tří vedoucích, u nichž jsi v A1 studovala? Martin Rajniš, to byla čirá energie a odhodlání. Jako by s Jakubem měli nějakou nemoc, kterou se všichni chtěli nakazit. U nich přitom nešlo jenom o samotnou architekturu, pořádali i různé společné cesty. Každý rok se někam jelo. Se Stříteckým to byla také divočina, ale trochu na jiný způsob. Pro mě to bylo trošku těžké tříleté období. Úplně jsme si nenotovali ve způsobu práce a přístupu k projektování. Jirka byl dle mého názoru nespoutaný člověk, který měl hodně rád život, možná víc než architekturu, a podle toho ten ateliér taky vedl. Jindřich Smetana byl podle mého názoru v době, kdy se rozhodl učit, ze všech třech nejvíc rozhodnutý věnovat svůj čas primárně škole.

Kamila Amblerová

Když absolventi A1 mluví o tom, co bylo pro tento konkrétní ateliér typické, často automaticky sklouznou k tomu, co je specifické pro UMPRUM jako takovou. Byl pro tebe ateliér A1 něčím charakteristický v době, kdy jsi v něm studovala? Pod vedením Jindřicha Smetany jsem v A1 studovala až poslední diplomní rok, předtím tam učil Jiří Střítecký a ještě předtím Martin Rajniš, přičemž každá z těch osobností vedla ateliér úplně jinak. Když jsem se v roce 1994 rozmýšlela, do jakého ateliéru na UMPRUM se přihlásit, poznala jsem zrovna shodou okolností několik lidí z vyšších ročníků ateliéru A1, který tehdy vedli Martin Rajniš a Jakub Cigler, a ti mi řekli: „Chceš dělat architekturu? Tak v tom případě tady žádný jiný ateliér architektury než A1 není.“ A to znělo tak rezolutně, že jsem přestala pochybovat a prostě se tam přihlásila. Připadalo mi, že v A1 studovali i vyučovali lidi, kteří architekturu brali vážně a vášnivě ji prožívali. První dva roky jsem studovala pod vedením Martina Rajniše a Jakuba Ciglera, kteří architekturou žili ve dne v noci a měli od sebe i od A1 velká očekávání. A my to tak nějak cítili a reagovali na to stejným nasazením. A1 pro mě byla vždycky nejen o těch, kteří ateliér vedli, ale i o lidech, kteří tam studovali. To semínko pospolitosti tam z mého pohledu zaseli právě Martin s Jakubem. Fungovali jsme jako komunita – celé to bylo dost divoké, člověk ve škole trávil dny i noci a myslím, že právě náš ateliér té možnosti hodně využíval. K práci i k zábavě.

Kam se s Martinem Rajnišem a Jakubem Ciglerem jezdilo? Před rokem 1995, ještě když jsem nebyla na škole, byli v Indii nebo na Ukrajině a všude možně po Evropě. Já s nimi absolvovala až cestu na Island. Jakub s Martinem vzali i své přátele a my jako studenti jsme pozvali naše kamarády. Bylo nás hodně, pluli jsme lodí – Noronou z Osla do Sejdisfjoduru, přes Faerské ostrovy, tři dny a dvě noci; do Osla se stopovalo. Měla jsem dojem totálního bezčasí. Vylodili jsme se ve východní části ostrova, která je úplně pustá. Celá ta naše velká skupina se rozpadla, putovali jsme po ostrově ve dvojicích nebo

2. Kompozice do obdelníku o poměru stran 1:4 plošná; prostorová do hranolů 20x80 cm (1. r.) 3. Časová expozice – putovní stan / morální apel – sucho jako přírodní fenomén (1. r.) 4. Výstavní objekt s kavárnou na Babě JANA HAJASOVÁ, Vyhlídková věž pro výstavu „NA BABĚ O BABĚ“ PAVEL FILGAS, šlapadlo Buřňák

zimní semestr 2004–2005


zimní semestr 2004–2005

MIKULÁŠ MEDLÍK, Administrativní budova v Lanškrouně (spolupráce P. Kokeš)

HANA KAŠPAROVÁ, Odpočívadlo na rybník Vajgar

5. Landscape design „dětské hřiště“ 6. Odpočívadlo na rybník Vajgar 7. Architecture for Diplomacy – soutěž 8. Sezónní memoriál Karla IV. na Karlovo náměstí 9. Centrum moderní architektury v Brně 10. Aula VŠUP ve dvoře školy

Kamila Amblerová


by se lidé setkávali, ale už to samotné vaření docela zafungovalo. Vyplynulo z toho pro mě to, že mě zajímá sociální interakce a tvorba prostředí, v němž mohou lidé navazovat vztahy mezi sebou. Byla to pro mě příležitost, jak se vyjádřit, aniž bych navrhla nějakou novou budovu nebo prostor. Sice jsem navrhovala, ale úplně jiným způsobem jsem vytvářela prostor a používala jsem pro to úplně jiný jazyk. Byla to vysilující, ale výborná zkušenost. Absolventi A1 často říkají, že pro Smetanu byla architektura především o vytváření prostoru pro sociální interakce. Že mu tolik nešlo o formu architektury, ale spíš o to, jaké vytváří vztahy… Tak v tom případě jsem si vybrala ten nejlepší ateliér, jaký jsem mohla.

Viktória Mravčáková

škole akceptována i architektura, která je nehmotná a která spočívá spíše ve vytváření vztahů. Byť jsem vůči architektům z německého studia Raumlabor, kteří na UMPRUM chvíli působili, docela kritická a nemyslím si, že by participativní praxe, kterou prosazují, vyřešila všechny problémy, řekla bych, že na UMPRUM nevydrželi právě proto, že dělají architekturu úplně jinak. Škola je velmi stabilní struktura, je to velmi bezpečné prostředí, což je na jednu stranu strašně důležité – člověk se nesmí bát říct nebo udělat cokoliv. Zároveň je ale docela těžké s tou strukturou zahýbat a proměnit ji. Přistoupila jsi v nějaké chvíli během studia k architektuře tak, jak o tom teď mluvíš? Nabídla se ti taková příležitost? Paradoxně na stáži u Petra Babáka, na grafickém designu. Věděla jsem, že zrovna u Babáka asi nebudeme dělat něco tak tradičního, jako je sazba knihy, ale vážně jsem nečekala, že budeme dělat to, co jsme nakonec dělali. Tématem semestru bylo Live Action Role Playing. Měli jsme si vymyslet alternativní osobnost a celý semestr ji hrát. Vzala jsem to doslova a začala jsem s tím okamžitě: otevřela jsem v našem ateliéru dočasné bistro, kde jsem dvakrát nebo třikrát do týdne vařila. Nepodařilo se mi to úplně dotáhnout, hodně jsem se soustředila na jídlo a nezbýval mi čas, abych vytvořila místo, kde

4.

Olympijské hry v Praze – kolektivní urbanistický úkol (1.-5. r.) Zóna Letná – olympijský festival (1. r.) – exteriér a zeleň zóny Dívčích hradů a Strahova Detailní řešení sportovišť OH Praha

zadání 1.

2.

3. OH Praha

ADAM HAVLÍK, Komplex koncertních hal (diplomní projekt) JAKUB TEJKL, Poutní chrám v Doupovských horách (diplomní projekt) LENKA KŘEMENOVÁ, Národní stadion Strahov (spoluautorka Květa Srbková)

letní semestr 2004–2005

vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová


Viktória Mravčáková

veřejném sektoru pracují ti nejlepší. Je čím dál víc lidí, kteří považují za důležité být nejen dobrými architekty, ale taky zodpovědnějšími občany. Sama se snažím víc zabývat politikou, a proto je pro mě tak podstatná ta naše neziskovka, kde se snažíme vnímat urbanismus jako silně politickou záležitost. Myslíš, že by se konkrétní politická témata měla rozebírat i na škole? Těžko říct, debata nad konkrétními problémy může sklouznout k tendenčnosti. Myslím, že je třeba podpořit v lidech nějakou citlivost vůči těmto věcem. To stačí. Můžeš porovnat, v čem se liší česká a slovenská architektura, ať už jde o vzdělávání, nebo oborovou praxi? Rozdíl je třeba v tom, že v Česku najdeš dobré architekty i v menších městech, zatímco na Slovensku je to dost obtížné. Většina lidí, o kterých se ví, žije v Bratislavě, pár je jich v Košicích a jinde už jsou to jen výjimky. Architekti žijí samozřejmě i v menších městech, ale nejsou vidět a jejich práce je hodně ovlivněná ekonomickou situací v jednotlivých regionech. V Česku je to vyváženější a mám pocit, že se to odráží ve všech oborech a ve všech oblastech života, například právě ve vzdělávání. Na Slovensku se všechno odehrává v západní části země a to, co se děje jinde, je velmi lokálně zaměřené, bez přesahu k nějakým širším tématům a otázkám. Na STU v Bratislavě, která se často srovnává s ČVUT, ale

ve skutečnosti se mu kvalitativně ani neblíží, se vyučují různé podružné normy a typologie, takže nakonec vůbec nezbývá čas na to, aby se studenti zamysleli nad tím, co vlastně dělají. Pak je tu VŠVU, která je ale na druhou stranu dost odtržená od reality. Zásadní rozdíl je také v podílu veřejných zakázek. Jistě, je to věc posledních let, ale v Česku se architekti mohou díky soutěžím podílet na tvorbě měst mnohem víc než na Slovensku. Na druhou stranu mám dojem, že Čechy jsou z hlediska architektury velmi konzervativní. Slovensko tolik nelpí na tradicích. Obecně jsou ty naše základy trochu víc na vodě a teoretický diskurz na Slovensku donedávna v podstatě neexistoval, a tak je tam relativně hodně prostoru pro nová témata. Když se podíváme do publikace Česká architektura 1971–2011 z nakladatelství AVU, můžeme si všimnout rozdílu mezi slovenskou abstraktně laděnou teorií a českým výrazně kontextuálním přístupem. Když se nad tím ale zamýšlím, je možná přitažené za vlasy mluvit v případě tak malé scény o nějakých tendencích – je to spíš záležitost několika konkrétních osobností. Řekla bys, že bude mít architektonická profese, tak jak je dnes všeobecně chápána, svou roli i v budoucnosti? Myslím, že ano, ale jenom jako jeden ze způsobů, jak bude potřeba k architektuře přistupovat. Je velmi důležité rozvíjet pluralitu názorů na to, co architektura je a co architekt má nebo může dělat, ať už jde o samotnou výstavbu, nebo o otázky, které se fyzického prostředí přímo netýkají. Bylo by super, kdyby byla ve

PAVEL FILGAS, Negrelliho viadukt ADAM VÍZEK, Kompozice písek vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

zimní semestr 2005–2006


ne. Z morálního hlediska mi to dávalo větší smysl než pracovat v nějakém soukromém ateliéru a pracovat sama jsem si netroufla. Kromě IPRu pracuju ještě ve zmíněné neziskovce, kde se snažíme o kultivaci diskurzu na pomezí architektury a sociálních věd. Naše činnost ale nemá žádnou ustálenou strukturu, obsah toho, co děláme, pořád měníme – mimo jiné i proto, že k tomu každá přistupujeme dost odlišně. Taky ale přicházím na to, že ani práce ve veřejné sféře není jen průzračně čistá a krásná a že je to velmi komplikované z politického hlediska. Úředník nemůže suplovat roli politika a spíš musí občas dělat něco, s čím nemusí úplně souhlasit. Dnes už ten rozdíl mezi soukromou a veřejnou sférou nevnímám tak černobíle. Nakonec je to všechno práce na společenskou objednávku a jde jen o to, s jakými záměry vzniká. Dokázala tě UMPRUM připravit na práci, kterou teď děláš? Myslím, že moc ne. To, co dělám, je hodně jiné než každodenní ateliérová praxe, na kterou jsme byli zvyklí ze školy. Jde hlavně o znalosti, které člověk bez praktické zkušenosti většinou nezíská. Nicméně vidím, že absolventi ČVUT jsou v těchto věcech často zběhlejší. Z UMPRUM je nás tam pár. Když dneska někomu řeknu, že pracuju na IPRu, jsou z toho nadšení. Možná je to nějaká obecnější tendence, že lidi začínají vidět smysl v práci pro veřejnou správu a chtějí společně budovat veřejný prostor. Dá se to sledovat i na Slovensku, kde ve

Viktória Mravčáková

hodně navázali na starší studenty a snažili se o ně opřít, protože jinou oporu neměli. Asi to bude znít divně, ale v té chvíli jsem si uvědomila, že mě baví učit a pokoušet se formulovat zpětnou vazbu, kterou by jinak zaštiťoval vedoucí. Učitele jsme samozřejmě měli, ale nebyla v tom potřebná kontinuita a důvěra… Jak jsi uvažovala, když jsi školu dokončila a bylo třeba vymyslet, co dál? Tím, že jsem architekturu studovala dost dlouho, tak ten můj přechod do praxe nebyl takový zlom. Dost se to prolínalo, s kamarádkami z dětství jsme ještě v době, kdy jsem byla na škole, založily kolektiv architektek a socioložek Spolka. Když jsem ale přemýšlela nad tím, co budu dělat po škole, přišla jsem na to, že se mi vůbec nechce pracovat v soukromém sektoru, respektive v prostředí definovaném soukromým kapitálem. Neuměla jsem si představit, že budu někomu navrhovat například individuální bydlení. Vždycky mě zajímaly projekty, které nějakým způsobem přesahovaly dům samotný a bylo nutné se zabývat jeho kontextem a tím, jak ten kontext vzniká. Přišlo ti smysluplnější dělat architekturu jako veřejnou službu? Buď jako veřejnou službu, nebo jako kritickou praxi. Teď vlastně dělám oboje. Zrovna když jsem končila školu, někdo se náhodou zmínil, že na Institutu plánování a rozvoje (IPR) někoho hledají. Tak jsem si řekla, proč

soutěž Central Group

8. Exteriér a funkční mapa 9. Část interiéru nového objektu ze semestrálního zadání 10. Vložené akustické prvky pro administrativní interiéry 11. Dům U Minuty – orientační systém 12. ZOO – pavilon tučňáků a lachtanů 13. Dům pro 21. století – ŠTĚPÁN ŘEHOŘ, Kompozice LENKA KŘEMENOVÁ, Pavilon lachtanů a tučňáků vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

zimní semestr 2005–2006


Viktória Mravčáková

Jaká je podle tebe role architekta ve společnosti? To je dobrá otázka… Byla jsem nedávno na konferenci o uměleckém vzdělávání, kde zazněl mimo jiné příspěvek jedné výzkumné skupiny z Bratislavy. Zabývali se tím, jak nastavit vzdělávací procesy, aby ve studentovi co nejvíce podpořily jeho individuální styl a produktivitu. Právě to považuju za největší problém současného uměleckého vzdělávání – všichni se soustředí jen sami na sebe, vytvářejí si svůj individuální svět a nedívají se kolem sebe. Důraz na individualitu nemusí být vždycky špatný, studenti ale vůbec nejsou vedení k tomu, aby spolupracovali. Naopak je v nich podporováno, aby našli svou hodnotu jako jednotlivce, který se pak dokáže prodat. Architekty vnímám jako partnery do diskuze o podobě světa, na níž by se měli podílet spolu se zástupci mnoha dalších profesí. Neměli bychom na tuto jejich roli zapomínat a upřednostňovat čistě osobní ambice. Někteří absolventi mluví o tom, že v ateliéru Jindřicha Smetany panovala určitá soutěživost. Považuješ to za problém? Na jednu stranu je to něco, co tě nutí pracovat a sledovat, co dělají ostatní. Porovnáváš se s nimi, což tě žene dopředu. Na druhou stranu se tím potlačuje diskuse o tom, proč tu práci vůbec děláme. Je to, co ve škole děláme, součástí vzdělávacího procesu, nebo je to prostě produkt, který je lepší nebo horší oproti ostatním? Přijde mi problematické, že je vzdělávání o produktech,

že musíš na konci prezentovat dokonalý model a plakát s dokonalými půdorysy, přičemž to, jak se k nim člověk dostal, už přestává být podstatné. Po pravdě řečeno jsem nepotkala moc učitelů, kteří by mi pomohli projít celým procesem tak, abych si z něj odnesla maximum, aby za tím bylo vzájemné pochopení a nejen ambice dospět ke konkrétnímu výsledku. Teď ale nemluvím o Smetanově ateliéru, protože jak jsem říkala, já u něj vlastně nestudovala… Na druhou stranu, když je kladen důraz na proces, často prezentované práce nejsou schopny dobře komunikovat navenek… Možná, ale strávit spoustu času děláním obrovského, detailního modelu, aniž by člověk věděl, proč ho vůbec dělá a jestli bude mít nějaké využití… To je druhý extrém. Je důležité si říct, komu ty věci chceme nebo potřebujeme komunikovat. Nezpochybňuju potřebu prezentace jako takovou a zároveň si nemyslím, že se s něčím vylučuje. Jenom mám občas pocit, že se na prezentaci klade příliš velký důraz a že je nakonec mnoho z těch věcí o vlastně ničem. Dokázala bys popsat, jak funguje ateliér bez stabilního vedoucího? Zažila jsem různá období, i chvíle, kdy byli všichni smutní a nevěděli, co se děje. To nejdůležitější ale bylo, že se studenti v takové situaci semkli a měla jsem pocit, že se snažili více spolupracovat – prváci a druháci se

zadání 1. Rodinný dům pro 21. století (1. r.) 2. Řešení alternativních nástaveb (1. r.) 3. Řešení „živnostenské uličky“ (1. r.) 4. Design skořepiny schodišťových bloků (1. r.) 5. Studie využití tělesa v prostoru kolem Negrelliho viaduktu JANA HAJASOVÁ, Výstava pro Biennale v Benátkách

VÍTEK ŠIMEK, Koláž

ONDŘEJ NOHEJL, Národní knihovna na Letné DAVID MAŠTÁLKA, Nová budova FHS-UK vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

letní semestr 2005–2006


Co ti na UMPRUM chybělo nejvíc? Asi reflexe současné praxe a současnosti obecně. Snaha vztahovat se k nějakým aktuálním výzvám… Nevíme, kam se bude svět v budoucnu ubírat, a tak je třeba studenty učit určité flexibilitě a kritickému myšlení. Na architektuře se to trochu děje v rámci některých zadání, ale například na designu mi tahle perspektiva docela chybí a tak nějak se počítá s tím, že lidskou i profesní morálku už v sobě máš… Zdá se mi, že studenti UMPRUM často nejsou příliš schopní reflektovat politickou situaci, respektive že k tomu nejsou vedení. Asi to bude znít jako klišé, ale mezioborová spolupráce je něco, o čem se hodně mluví, ale málokdo to reálně praktikuje, a tím pádem když se pak do nějaké diskuse pustíme, je to pro všechny hrozně těžké. Pro mě jako pro architektku bylo například velmi obtížné debatovat se sociology. Často si myslíme, že už jsme to překonali, že už spolu umíme komunikovat, nakonec ale vždycky narazíme na nějaké nové limity porozumění. To není problém architektury jako takové, ale vzdělání obecně. Lidé, kteří hmotný svět kolem nás tvoří, a lidé, kteří ho popisují a zkoumají, spolu neumí mluvit a málokterá škola toto rozdělení narušuje. Aspoň jedna ze škol architektury, které u nás fungují, by měla vychovávat lidi, kteří budou kritizovat a přetvářet obor samotný.

Viktória Mravčáková

Přestože jsi v podstatě model mistrovské školy na vlastní kůži nezažila, máš na něj nějaký názor? Po pravdě si myslím, že je to dnes už docela přežitek. V rámci mistrovské školy člověk dlouho vychází z metod svého učitele a pak se vůči němu často vymezuje… Já tuhle fázi nikdy nezažila, nikdy jsem se nepotřebovala vůči někomu vymezovat. Na druhou stranu jsem v sobě pořád měla nějakou apriorní pochybnost, nepovažovala jsem za samozřejmé, co ten který člověk učil, naopak jsem to většinou hodnotila až příliš kriticky. Každý učitel má totiž svoji vlastní verzi pravdy a vzájemně si mohou úplně protiřečit. Je dobré tento rozpor zažít. Co je podle tebe v rámci architektonického vzdělávání obzvlášť důležité? Strašně důležité je podle mě vést studenty k tomu, aby za věci přijali zodpovědnost. Nenechat je být pouze studenty, ale udělat z nich ty, kteří o průběhu svého vlastního vzdělání rozhodují. Takoví lidé totiž pak mnohem lépe dokáží reflektovat současný svět. Vzdělávání by zkrátka mělo být demokratičtější. Ve škole by měl existovat do určité míry hierarchický vztah učitele a studenta, bylo by ale dobré víc podporovat vzájemné učení mezi studenty. Děje se to neformálně, v každodenní ateliérové praxi, ale bylo by ideální, kdyby se to víc odráželo v systému. Když studenti konzultují s vedoucím, nemělo by jít o rozhovor dvou lidí, ale o kolektivní debatu celého ateliéru. U Smetany to tak bylo, mě to ale bohužel minulo…

Myslíš si, že by tu roli měla zastávat právě UMPRUM? Nevím, ale nedokážu si představit jinou školu u nás, která by to mohla dělat. Sama to vlastně i proklamuje.

6. Mateřská škola v obci Zbuzany 7. Studovna Pragensie 8. Sdružený městský most přes Vltavu 9. Výstava pro Biennale v Benátkách 10. Národní knihovna Letná 11. Univerzitní areál UK – Karlov KRYŠTOF JANSA, Urbanismus a koncepce rozvoje sídliště Příbram VIII. (diplomní projekt) PAVEL FILGAS, Věž Pragensie

letní semestr 2005–2006


Viktória Mravčáková

byla zklamaná, ale nakonec jsem si uvědomila, že mi to až tak nechybí, a snažila jsem se to využít na 100 %. Nejdřív jsem studovala u Jakuba Fišera, potom u Ivana Reimanna, u Jana Šépky… Šla jsem taky na semestr na grafický design k Petru Babákovi a jela jsem na stáž do zahraničí. Nakonec jsem to využila jako příležitost pro hledání vlastních témat na pomezí přístupů rozvíjených v jednotlivých ateliérech. V čem je podle tebe UMPRUM specifická? V čem spočívá její kvalita? Jsem zastánce malých škol a právě počet lidí na UMPRUM se mi zdá optimální. Člověk je teoreticky schopný se s většinou osobně poznat a bavit se s nimi, struktura studijních programů tomu ale moc nepomáhá… Na druhou stranu se mi líbí, že má člověk poměrně velkou volnost v tom, jak si své studium zorganizuje, jaké teoretické předměty si zapíše teď a jaké příští semestr. Přišlo mi fajn, že jsem nebyla nucená studovat například dějiny umění chronologicky, ale mohla jsem si vybírat přednášky, které dobře rezonovaly s tím, o čem jsem zrovna přemýšlela. I přesto je ale škála názorů a přístupů, s nimiž se člověk na UMPRUM setká, dost omezená. Čím myslíš, že to je? Myslím, že československá scéna obecně není pluralitní, co se týče názorů na vzdělávání v architektuře a designu i na to, co dnes architektura je nebo by mohla být.

Například i lidé, kteří dnes nedělají architekturu ve smyslu „stavění“, museli projít klasickým architektonickým vzděláním a školy jim často neumožnily rozvíjet se v přístupech, které jsou jim vlastní. Co by pro to škola mohla udělat? Přišlo by mi super, kdyby i na Katedře architektury nebo designu fungoval institut hostujícího pedagoga, jako je tomu na volném umění. Ateliér, kde by se potkali studenti z různých ateliérů a který by fungoval jako prostor pro alternativní přístupy, nejen ty ověřené, akreditované. Tím, že by zde pedagogové působili jen omezenou dobu, mohli by jít až na hranici oboru. Když přišel například do A1 Ivan Reimann, začali jsme se o architektuře bavit úplně jinak – najednou jsme nebyli tak svázaní modernistickými intencemi a dualitou formy a funkce, mluvili jsme o výrazu domů a měst… Přinesl s sebou úplně jiný jazyk, i když i ten je možné vnímat jako hodně klasický. Spojili nás tehdy se studenty z ateliéru A2 Ivana Kroupy, kteří měli zase zažité jiné přemýšlení než my. Nebyli zvyklí pracovat s modely, a tak když přišli k Reimannovi, modely dělali. Petr Bureš například udělal takový obrovský model ze sádry a nakonec odešel na stáž na sochu. Víc lidí se pouštělo do věcí, které by možná pod svým běžným vedením udělali jinak.

zadání 1. Analýza architektonického prostoru (1. r.) 2. Kompozice prvku procházejícího dvěma rozdílnými prostředími (1. r.) 3. Místo posledního rozloučení (1. r.) 4. Náplavka – analýza poptávky, typy vhodných provozů 5. Náplavka od Rudolfina po Štvanici 6. Náplavka – detail vybrané lokality 7. Výběr a srovnání několika charakteristických proluk IVA POTŮČKOVÁ, Kompozice punčocha

MIKULÁŠ MEDLÍK, Náměstí a řešení dlažeb v centru města Polička (spolupráce P. Kokeš, Ing. Hlavatý, 2006-2018) ONDŘEJ NOHEJL, Divadlo na vodě

ELIŠKA VÍZKOVÁ (ROZ. STUCHLÁ), Louka kontemplace VÍT SVOBODA, Molo pod Nuselským mostem vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

zimní semestr 2006–2007


Máš pocit, že to mohlo někomu vyloženě uškodit? Ano, myslím, že ano. Já jsem to měla lehčí v tom, že jsem na UMPRUM přišla jako už relativně vyprofilovaný člověk, tak mi to tolik nevadilo; na druhou stranu jsem tam ale chtěla studovat právě proto, abych se pod vedením jednoho člověka za těch pár let dostala v komunikaci víc do hloubky. Měla jsem ale pocit, že těžké to mají hlavně prváci, protože i když jsem pedagogy, kteří nás učili, měla velmi ráda, nepřišlo mi, že by měli jasno v tom, jak přistupovat k lidem, kteří jsou úplně na začátku. I přestože jsi se Smetanou konzultovala spíš nárazově, dokázala bys říct, jaký byl jeho přístup k výuce architektury? Když jsem s ním konzultovala svou diplomovou práci, přišlo mi, že nenabízí nějaká konkrétní řešení, ale spíš daná témata rozvíjí do širších souvislostí. A to mi přišlo velmi sympatické, i když přínos těch rozhovorů jsem někdy pochopila až s odstupem. Líbilo se mi, že dokázal najít spoustu významů ve věcech, které jsou na první pohled banální Jaký to pro tebe mělo ve výsledku význam, že jsi se během studia skrze všechny svoje vedoucí setkala s tak širokou škálou přístupů k architektuře? Jak už jsem říkala, od UMPRUM jsem očekávala něco úplně jiného, protože model, v němž se pedagogové střídají, jsem si už předtím vyzkoušela. Ze začátku jsem

Viktória Mravčáková

Co pro tebe znamená ateliér A1? Mám pocit, že když jsem přišla do ateliéru A1, tak vlastně neexistoval. Byl to shluk lidí, kteří byli velmi hrdí na něco, s čím jsem se tam nesetkala. Identita ateliéru pro mě byla dost nečitelná, zdálo se mi, že je to jeden z nejrozmanitějších ateliérů na UMPRUM… Neměl žádné své zažité dogma, všichni lidé v něm byli jedinečné osobnosti. Myslím, že to byl Smetanův záměr – nevybíral si studenty, kteří jsou mu podobní, jako jiní pedagogové. Mám pocit, že tu různost vyhledával a podporoval. V první řadě ale pro mě A1 znamenala možnost osvobodit se od identifikace sebe sama na základě toho, jak jsem stará. Líbilo se mi, že jsem se mohla potkávat s lidmi, kteří zrovna procházeli různými fázemi vzdělávacího procesu. Někteří byli na začátku, jiní už si na věci udělali nějaký názor a pro mě bylo zajímavé pohybovat se v tomto rozpětí. Myslíš si, že se to zrcadlilo ve způsobu, jakým Smetana učil? No, Smetana mě sice ke studiu přijal, ale nikdy mě neučil, jen jsem s ním občas konzultovala. A1 pod jeho vedením jsem nikdy nezažila. Přišla jsem tam ve chvíli, kdy už všichni ti, kdo u Smetany studovali, věděli, že atmosféra, která tam byla za jeho vedení, už se nevrátí. Panovala tam určitá nostalgie… V ateliéru se střídali hostující pedagogové a zpětně tu dobu vidím jako jakousi pohyblivou hmotu s nejasnými obrysy. Nikdo vlastně nevěděl, kam směřujeme…

13.

analýza, výběr optimální funkce Proluky – detailní zpracování objektu Objekt pro originální divadelní představení pro Pražské Quadriennale Průzkum čtvrti Weissensee v Berlíně Analýza a koncept objektů odpočívadel na dálniční síti Detail řešení semestrální úlohy

8. Vybrané proluky – objemová

11.

9.

12.

10.

ŠÁRKA DLOUHÁ (ROZ. JOŠTOVÁ), RD Nemošice (2006-2008, Žárovka Architekti) ELIŠKA VÍZKOVÁ (ROZ. STUCHLÁ), Kompozice

zimní semestr 2006–2007


letní semestr 2006–2007

vedoucí: Jindřich Smetana, asistentka: Pavla Grünerová

VÍT SVOBODA, Pavilon hrochů, hrošíků a antilop

VÁCLAV ODVÁRKA, Galerie současného umění

VÍT SVOBODA, Galerie současného umění

Viktória Mravčáková


zkušenosti s divadly, i když mě v praxi zřejmě i v této branži čekají ještě některé odkládané projekty (kromě jiného – doufám). Těším se však i na něco zcela nového. Od studií si archivuji složky s velmi pravdivým pracovním názvem „prokrastinace“. S nástupem počítačů se mi archivace usnadnila a vzhledem k pracovnímu zápřahu ty složky utěšeně narůstaly. Tematika je dosti rozmanitá: Od toho, čemu říkám elementární vzorce, přes konstrukční, designerské či kinetické, ale hlavně deskriptivní rébusy. Také je tam aktualizovaná teorie barev, transkripce enneagramu, popřípadě Hlávkova posluchárna v Černovci, urbanizace Sudet atp. Mezi cca 20 složkami s asi stovkou souborů mi velkou radost dělá složka s pracovním názvem „Smetanovy stroječky“ (nebo také „nové hodinky vévody z Berry“). Jde zase o „vyšší deskriptivu“. Geometrickou, architektonickou, ale paradoxně i sociální. A já tvrdím, že je to pořád to samé, že celý život dělám pořád to samé.

Jindřich Smetana

Kdybyste měl možnost si postavit ideální školu architektury, jak by to vypadalo? Bez jakýchkoliv omezení, jako jsou finance, čas učitelů, čas žáků… Tahle škola má k úplné dokonalosti ještě daleko. Ale už teď má šanci praktikovat model výchovy komplexních osobností způsobem, který je ojedinělý. Její velkou předností je vzájemná konfrontace všech oborů. Mým neskrývaným zájmem je, aby v druhé polovině studia byla pro všechny obory povinná stáž i v jiném školním ateliéru, napříč katedrami, včetně teorií. Aby byla prostupnost mezi obory co největší. To je vždycky sranda, když mluvím s rektory jiných škol, u nás i v zahraničí. Říká se, že univerzity začínají tak mezi šesti až deseti tisíci studentů. „A kolik je u vás?“ ptají se. „Necelých 500 včetně doktorandů.“ „Na architektuře? No, to není tak zlé.“ A já řeknu: „Ne, to není jen architektura, to jsou všechny obory jako dohromady!“ Proto říkám, že naši absolventi architektury jsou v prvé řadě absolventi UMPRUM. Co máte v plánu, až definitivně odejdete ze školy? Už dlouho pozoruju, že mám život rozhozený do zhruba dvanáctiletých sekvencí a s jejich koncem mívám podobné návaly, jako když tlačím vozík v supermarketu a už chci pryč. Tak je to trochu i s UMPRUMkou, kde cítím, že poněkud přesluhuji, i když naštěstí už neučím. Ale k vaší otázce. Jednak chci napsat knihu – tak jako všichni nešťastníci v mém věku při změně „životní sekvence“. Už dlouho chci zakotvit a shrnout své

zadání 1. Objekt pro exteriér „love seat“ (1.-5. r.) VÍT ŠIMEK, Reklama ANNA BOROVSKÁ (ROZ. KLOKOČKOVÁ), neznámý projekt

letní semestr 2006–2007


Jindřich Smetana

či úředníky silnými argumenty přesvědčí, že je lepší hranice definovat jinak. V diskusích o vzdělávání často zaznívá termín kompetence jako určitá protiváha znalostí. Jaké kompetence by měl mít ideální absolvent architektury ve vašem ateliéru? Já bych řekl jedinou: Že v jakémkoli prostoru – přírodním, městském, ale i v interiéru – jsou schopni rozpoznat, co je dobře a co špatně. To je zásadní. A pak, když se v tom prostoru budou angažovat jako architekti, tak nebudou dělat čuňárny. To je jejich hlavní odpovědnost. Měli by mít samozřejmě i určité kompetence k tomu, co budou konkrétně dělat, ale v těch už se absolventi dost liší. Tedy jistý druh etických i estetických skrupulí… Ano, úctu k partnerům, respekt k profesím, včetně památkářů. Pakliže se teda někteří sami nezdiskreditují. Potom je tu samozřejmě i samotná profesní gramotnost, řemeslo – tektonické i statické základy. Jak má škola reagovat na to, že absolventů architektury je čím dál víc a nemalá část z nich po absolvování školy nedělá projekční praxi, ale různé více či méně příbuzné činnosti? I autorizovaných architektů je víc, než naše ekonomika utáhne. Zároveň tady ale chybí naplňování tzv. politiky architektury a stavební kultury, která má učit respektu k tomuhle řemeslu. Zvýšení kvality života nepotřebuje

jenom ty kreslící architekty, potřebuje vzdělané lidi na různých místech státní správy, ve školství, v kultuře. Pak už nám nepřijdou počty absolventů tak přemrštěné. Je ale otázka, jestli mají studovat zrovna architekturu například na ČVUT, nebo jestli to má být úplně jiné studium kombinované s humanitními disciplínami, sociologií apod. Státní správa je naprosto klíčová. Především úředník by měl při rozhodování vědět, co je to čuňárna, má respektovat partnery a nebýt fundamentální, takže ta základní kompetence sedí. Chceme zvyšovat kvalitu společnosti, ale opět – celé společnosti… Ve 100 %. V čem se liší absolvent architektury na UMPRUM od těch, kteří prošli fakultami architektury na ČVUT, VUT v Brně nebo TU v Liberci? My nemáme masovou produkci, u nás jde o jednotky studentů a jejich úloha na architektonické scéně je jiná než absolventů technických škol. Jsou to autoři mnohem integrovanější do celku výtvarné scény. Jde také často o jiný psychotyp, bývají to občas podivíni, solitérní osobnosti, provokují. Ale musí se uživit, najít své místo ve společnosti, stejně jako absolventi z techniky. A my jim k tomu musíme dát co nejúplnější průpravu. Třeba až přestaneme dělat čuňárny v architektuře i jinde, přiblížíme se pozvolna Dánům nebo Holanďanům…

2. Kompozice v krychli (1. r.) 3. Memoriál Jiřího z Poděbrad (1.-5. r.) 4. Zástavba proluky v ulici Pod Jezerkou 5. Sociální bydlení ONDŘEJ NOHEJL, Národní fotbalový stadion PAVEL NOVÝ, Sociální bydlení Kunratice vedoucí: Jindřich Smetana, asistenti: Pavla Grünerová, Josef Čančík

zimní semestr 2007–2008


Jak vůbec může škola připravit mladé lidi na praxi, která se strašně rychle mění? Teď se snažíme co nejvíc podporovat kontakt s praxí. Pracovní stáže jsou čím dál tím důležitější, včetně návštěv na stavbách, kontaktů s úřady apod.

Jindřich Smetana

v architektuře často provázané. Které hodnoty jsou pro vás natolik důležité, že když na ně nějaký student zapomněl, musel jste ho k nim vrátit? Budu to říkat bez pořadí: Co mě přivádí k nepříčetnosti, je plytkost, prázdná exhibice. To by nemělo nikomu projít, je to neupřímné, nepřirozené, je to předstírání. Ale ta plytkost nemusí být jen ve formě, ale už i v obsahu. Potom jistý druh fundamentálnosti, zabetonování se v nějaké krajní pozici. Škola musí v první řadě vychovávat ke kritickému myšlení, k dialogu, kde se používají jasné argumenty. Nejde říct: „Dělám to takhle, protože to tak chci.“ Svoboda vždycky říkal: „Základní otázka, kterou dávejte architektům, když chcete vědět, na čem jste, je: ‚Proč? Proč to děláš takhle?‘ A když neví, proč to tak dělá, dělá to špatně.“ Myslím, že hrozně důležitá je otevřenost a až dětská upřímnost, to je předpoklad hledání. Jakmile je něco dogmatické, jakmile se namísto dialogu káže, stojíme na místě. A bohužel jsem zjistil, že mnoho pedagogů to tady dělá, že nepřipouští pochybnosti a že, co řeknou, je svatá pravda a nemusí se o tom dál bavit. Což je postup, který podle mě na vysokou školu nepatří. Ani pedagog nemůže říct: „Tohle nejde, protože to nejde.“ Pak hrozí, že se studenti po dokončení školy také začnou chovat fundamentálně, a to ve všech polohách sociálního chování.

A má skutečně smysl je připravovat na dnešní praxi, když nevíme, jaká bude, až po šesti letech opustí školu? Není lepší jim dávat univerzálnější vzdělání, učit je způsoby myšlení, komplexitu, kritický přístup, které se hodí do jakékoli situace? To je určitě hodně důležité. Kdysi jsme tady měli dohady, jak učit typologii. Probírat v každém semestru jeden typologický druh nemá smysl, navíc se to docela rychle mění. Takže spíš mluvíme o tom, jak typologické vzorce vznikají, ukazujeme to na dvou třech příkladech. Ani to není dogma, vždyť ty typologie a normy zase vytvářejí architekti. Stejné je to s památkami. Vzniká tu nezdravé klima, kdy někteří památkáři říkají: „Do tohohle nám nekecejte, tomu nerozumíte.“ Ale přitom jsou to často spíše oni, kdo nerozumí komplexitě problému, nechápou kompozici, vnitřní řád stavby. Ale samozřejmě je i spousta špatných architektů a skvělých památkářů nebo teoretiků, kteří by lecjakému architektovi natrhli zadnici. A jsme zpátky u kritického myšlení a fundamentalismu. Ale samozřejmě, že žijeme v právním státě, kde jsou nějaké zákony, vyhlášky a normy. A je třeba připravit studenty na to, že je v praxi budou muset respektovat. Ale zároveň, že je můžou pomoci i změnit, když politiky

JAKUB ŠARHAN, Kompozice v krychli VÁCLAV ODVÁRKA, Love seat FILIP KOSEK, Kompozice magnety

zimní semestr 2007–2008


Jindřich Smetana

pracovat, zacyklí se v sobě. Je dobré je podněcovat, konfrontovat je s tím, že existují i úplně jiné způsoby přemýšlení. A oni to buď přijmou, nebo odmítnou, to je v pořádku, ale musí vědět, z čeho a proč si vybírají. Občas se stávalo, že během konzultací jste kreslil, kreslil a nabídl jste řešení, které bylo silné. Tím jste ovšem studenty dostal do těžké situace – buď dál rozvíjeli váš pohled, ovšem s ne úplně dobrým pocitem, že k řešení nedošli sami, nebo se proti vašemu řešení zkusili za každou cenu vymezit, i když se jim lepší verzi najít nepodařilo. Reflektoval jste to nějak? Tohle jsou chyby, kterých jsem se možná nezbavil po Svobodovi. Člověku to nedá, a i když si tu ruku svážete, tak jede sama, je to autonomní aparát. Já jsem přeučený levák a skutečně jsem zažil, že mi učitelka v první třídě přivazovala ruku. A já jsem začal špatně dýchat, začal jsem koktat a číst jsem se naučil víceméně až ve čtvrté třídě. Popírat tyhle přirozené impulzy je zkrátka složité. Je ale důležité si toho být vědom. Mám spoustu chyb a některé nemá smysl zapírat, protože je nezamaskujete, jiné úspěšně zapírám a nevnucuju se s nimi. Naštěstí jsou tu čtyři architektonické ateliéry a ty chyby má každý z pedagogů jiné. Tohle otvírá důležitou věc a to jsou pochybnosti. Když čtete životopisy vědců, matematiků, fyziků nebo i filozofů, tak je fascinující, že všichni z velké míry vycházejí z vlastních pochybností. Člověk si není jistý, proto hledá. A to hledání může vyústit v něco

fantastického. Ale má to i svá nebezpečí. A pochybnosti samozřejmě přijdou i na některé studenty – jsou tu konfrontováni s úplnou smrští různých řešení, vidí, co dělají jejich kolegové, slyší názory pedagogů a najednou se cítí bezradní, mají pocit, že jejich návrhy za nic nestojí. A vy jim ty pochybnosti musíte pomoct nějakým způsobem transformovat. Nemá smysl je odstraňovat, ale naučit se s nimi pracovat. To je strašně důležité, protože každého zmařeného talentu je škoda. Co dělat v situaci, kdy máte pocit, že se projekt některého studenta vyvíjí úplně špatným směrem, že překročil nějakou hranici? Můžete mu říct „Tak tohle ne“? Nemůžete. Ale je potřeba o tom diskutovat. Musíte mu položit takové otázky, aby k tomu došel sám. Ani v umění není vše dovoleno. Když se problém týká jen čistě projektových věcí a nikoli základních hodnot, můžete samozřejmě studentovi říct: „Prosím vás, já myslím, že jste se v tom ztratil.“ Není možné chválit, když tomu nevěříte. Ale musíte to říct takovou formou, aby to ten člověk mohl zpracovat. A musím přiznat, že ne vždycky se mi to dařilo. Dokonce v případě dvou studentů si myslím, že jsem to nezvládl, že jsem s nimi měl pracovat jinak. To je další stupeň té zodpovědnosti. V pozadí práce pedagoga by měl stát nějaký hodnotový žebříček, a to jak profesní, tak etický, protože to je

LENKA KŘEMENOVÁ, Vlastní dům (diplomní projekt) JAROSLAV KOZA, Torpédo (spolupráce s Annou Kozovou) vedoucí: Jindřich Smetana, asistenti: Pavla Grünerová, Josef Čančík

letní semestr 2007–2008


Učil jste studenty nějaký jasný postup práce, metodu? Nebo jste nechával na nich, jestli se jejich projekt zrodí z modelů, akvarelů nebo koláží? Pokaždé je to jiné, záleží na zadání i naturelu konkrétního studenta. Možná to je zase ten leitmotiv, že v divadle se hrají hry různých autorů, které vyžadují rozdílnou výpravu. Podstatné je, že vy musíte dávat impulzy, otvírat jim hlavy, ukazovat všechny možné cesty a někdy je i provokovat. Ti splavnější se chytnou vašeho impulzu, ale ještě mnohem cennější je, když s ním polemizují. A i když polemizují jen z trucu, tak to někdy přináší dobré výsledky.

Jindřich Smetana

předkreslovat vlastní řešení. Člověk má vědět o svých hendikepech a tím mým je nepokojná ruka. Obecně jsem při konzultacích víc kreslil, než mluvil. Vždycky jsem přišel do ateliéru, Josef [Čančík] mi připravil štůsek průklepových papírů a jelo to. Některé věci je rychlejší nakreslit než dlouze vysvětlovat slovy. Co je pro vás při vzdělávání architektů důležitější? Řemeslo, metoda práce, třeba používání modelů nebo koláží, kterou se dostanete k tomu výsledku? Nebo způsob přemýšlení o architektuře, hodnotový rejstřík… Je to obojí. Pedagog je jako dirigent, něčemu necháte vůli, něco potlačíte. Třeba postupné vytváření pracovních modelů považuju za skvělou metodu práce. Vůbec dialog mezi formou a obsahem je důležitý. Jak říkal Svoboda: „I když vás napadají další a další věci, musíte je umět hodit pod stůl, nechtějte je všechny uplatnit, to je nejhorší. Musíte si vybrat tu, která nejvíce sleduje váš přístup k zadání, a tu pak pěstovat.“ Nejdůležitější je právě analýza obsahu, smyslu budovy, je to intelektuální práce. A důležitá je i sociální citlivost. Naše společnost se neskládá jen ze zbohatlíků, je tu i střední vrstva, učitelé a jsou tu i chudí lidé a i bezdomovci. Musíte se zabývat kontextem v jeho úplnosti, pro 100 % lidí. Nejde jednoduše říct, že ti, co volí Okamuru, jsou idioti a nezajímají nás.

Vzdělávání architektů může fungovat buď jako mistrovská škola, nebo v modu, kde je pedagog v roli zkušenějšího průvodce, který studenty nechává, ať se vyvíjejí podle svého, jen jim dává určité hranice. Kde se mezi těmito krajními polohami pohyboval váš ateliér? Když jsou studenti silnými osobnostmi, tak jim stačí jenom ten průvodce, polemiku si umějí připravit sami. Holky jsou obvykle v tomhle věku mnohem zralejší, i v dialogu mají vyvinutější myšlenkový i výrazový aparát. Já jsem si ale vážil i studentů, kteří přišli nepřipravení, přímo z gymnázií, jen se všeobecným vzděláním. Ty musíte od začátku vést a tam se právě nejvíc projevuje ta odpovědnost, která na mě stále více doléhala. Těm musíte někdy ukázat, jak široká je škála možností, odblokovat jim hlavu, protože oni mají často silnou autocenzuru. Nejde jim jen určit hranice a nechat je

zadání 1. Rodinný dům (1. r.) 2. Interiér rodinného domu (1. r.) 3. Cihelna u Kostelce nad Černými lesy 4. Týmová úloha: urbanismus Kostelce nad Černými lesy 5. Detailní řešení vybrané části ze semestrální úlohy ELIŠKA VÍZKOVÁ (ROZ. STUCHLÁ), Cirkus-plac ŠTĚPÁN ŘEHOŘ, Domov důchodců v Kostelci nad Černými lesy DAVID MAŠTÁLKA, Čajový dům (diplomní projekt)

JAKUB FILIP NOVÁK, Sousedství (diplomní projekt)

letní semestr 2007–2008


Jindřich Smetana

občas vnést nové intervence a jiné pohledy. Nástrojem pro to se stává rodící se institut hostujících umělcůpedagogů. Vzhledem k možnostem rozpočtu školy je to zatím jen na Katedře volného umění, ale jsem přesvědčen, že díky neutuchající péči všech stran a vlád o zlepšení vzdělanosti národa dojde časem na systémové řešení i v ostatních oborech – včetně architektury. Co bylo pro vás největší překvapení, když jste začal učit? Co jste nečekal? Když jsme studovali, uprostřed bolševického normalizačního zmaru, byla pro nás škola jako trip do jiného světa. Trávili jsme tu dvanáct, dvacet hodin denně, přespávali jsme tady. Byla zde úžasná atmosféra. Když jsem ale o mnoho let později začal sám učit, byl jsem překvapen, že studenti nejsou zvyklí pracovat v ateliéru. Což ještě prohloubil nástup počítačů. A to je přesně ten jed, který studenty uzavírá do jejich umělé izolace, protože mají pocit, že si pak vystačí jen s konzultací. I proto jsem vyžadoval, i když se to ne vždycky dařilo, aby u konzultací seděli všichni a poslouchali, o čem se mluví nad jinými projekty. Tak to také skoro každý den chodilo, každý den se konzultovalo a studenti rostli násobně rychleji. Občas se nám podařilo, ale občas taky ne, že tady vznikl tým, který měl vůli zabývat se svým okolím a mladšími ročníky. Myslím si ale, že pro jakýkoli růst, je klíčová svobodná volba. Musíte mít možnost volit mezi více cestami. Proto jsem nikdy nezadával jeden úkol pro všechny, vždycky

bylo víc možností – a bylo důležité sledovat konzultace i ostatních zadání. Ale první ročník vždy fungoval v trochu jiném režimu, měl vlastní úkoly. Jak jste témata vybíral? Trochu jsem opět vyšel z toho, jak to dělal Svoboda. Jezdil po světě, něco na něj silně zapůsobilo a stal se z toho zárodek úkolu. Kromě divadla dostal občas na starosti i výpravu mimo divadlo, dnes bychom řekli „special event“, kterou pak nechával realizovat studenty. Já jsem si například vyzobnul pohřeb Ludvíka Svobody. A to byla zkušenost jak blázen. Dlouho jsem (navenek!) působil dost „nedospěle“, k tomu jsem nosil bundu od razičů z metra, kde dělal můj švagr. V tom jsem chodil po Španělském sále a za Svobodovými zády (myslím Josefa) jsem přesvědčoval zaměstnance Hradu, aby nad katafalkem demontovali ze stropu dva křišťálové lustry, každý z nich vážil mnoho tun. Dnes nemyslitelné šílenství, ale dosáhl jsem toho. Na druhou stranu si ale myslím, že míchat vlastní praxi do školních zadání není dobré. Asi dvakrát jsem také udělal takovou chybu. V čem jsou rizika podobného přístupu? Problém je to hlavně u studentů, kteří vám odezírají ze rtů a přejímají postupy, kterými bych řešil úkol já. A u zadání, které člověk paralelně nebo předtím řeší ve vlastní kanceláři, je těžké se udržet a nezačít jim

zadání 1. Respirium ve Veletržním paláci (1. r.) 2. Věž na Klárově (1. r.) 3. Fronta 4. Mateřská škola ve vinohradském vnitrobloku FILIP KOSEK, Školka ve vnitrobloku

JAN DRŠKA, Respirium JAN ŽALOUDEK, Chillout Kubus IVA POTŮČKOVÁ, Fronta vedoucí: Jindřich Smetana, asistent: Josef Čančík

zimní semestr 2008–2009


teď dělám své věci.“ Ale pak jsme na to pivo zkrátka chodili častěji, on mi to stále opakoval, až jsem jednou řekl: „Tak já to zkusím.“ Jaké byly vaše představy? S čím jste do toho šel? Myslel jsem si, že to bude s prstem v nose. Ale každý rok jsem si uvědomoval větší a větší odpovědnost, snad největší nervák byly přijímačky. Člověku to připadá jako ruská ruleta, někdy je tam víc talentů, některé jsou zase skryté. Občas zkrátka cítíte, že v člověku, který před vámi stojí, je něco zakopaného, něco opravdu rajcovního. Ale ani když takového člověka přijmete, neprojeví se to hned. Musíte mu dát podmínky k růstu, které můžou být pro každého trochu jiné. A je trošku nervák, abychom tu osobnost ve škole nepokazili. Zase se vrátím k té žánrové pestrosti – snažil jsem se vždycky studenty vybírat tak, aby byl náš ateliér rozmanitý a strukturovaný. Protože jedině tak vznikne skutečný Gesamtkunstwerk, výsledek, který není součtem jednotlivců, ale násobkem. Na rozdíl třeba od ČVUT zůstávají studenti na UMPRUM většinu studia v jednom ateliéru. Jaké to má výhody a slabiny? Tady na UMPRUM se to zkrátka v něčem může zdát trochu zkostnatělé, je to svého druhu renesanční huť, jak se stále opakuji. Ale nejde jen o jednotlivé ateliéry, i celá tahle škola takhle funguje, ti lidé vyrůstají spolu. A čím víc spolu komunikují, tím je to lepší, ať už v ateliéru, nebo na úrovni celé školy. Ale je dobré do toho

Jindřich Smetana

Začněme od doby, kdy jste byl sám studentem. Absolvoval jste u Josefa Svobody, dalších víc jak deset let jste s ním spolupracoval. Co a jak vás učil? Svoboda byl skvělý učitel architektury možná proto, že ji nikdy nedělal, zabýval se scénografií. Říkal ale, že dobrý architekt musí dělat dobře i scénografii. Byla to komplexní osobnost. Hodně akcentoval vztah architektury k humanitním oborům – byl zvyklý vycházet ze scénáře a stejným způsobem chápal i sociální problematiku. Naprosto jednoznačně jsme se zabývali obsahem, co má architektura přinést. Forma z toho měla vyplynout. A ještě jedna důležitá věc. Svoboda byl ze scénografie zvyklý na týmovou práci, při vzniku představení se musí domluvit mnoho různých lidí, často silných osobností. To architektům často moc nejde. Scénograf také pracuje s velmi různou divadelní literaturou, od Shakespeara přes Strindberga až k Elfride Jelinek... Jeho řešení musí vycházet z daného žánru, autorské polohy i režijní interpretace. Jde o náročné hledání odpovídajícího výtvarného rejstříku. Tohle architektům často chybí, mají potřebu si vybudovat nějaký autorský styl, chtějí, aby byli hned poznat. Proč jste se potom rozhodl jít sám učit? Já jsem to měl v devadesátých letech rozjeto úplně jinak, ale jednou jsem šel na pivo s Jiřím Pelclem, který mě začal ponoukat, abych šel učit na UMPRUM. A já jsem mu, to bylo snad v roce 1997 nebo 1998, říkal: „Já

5. Interiér klíčového prostoru mateřské školy 6. Bydlení „U Železné lávky“ 7. Dům hotelového typu na Klárově 8. Klárov – urbanistická studie 9. Vybraný uzel z urbanismu ze semestrální úlohy

VÁCLAV ODVÁRKA, Piazzeta Klárov

JANA HAJASOVÁ, Galerie na Klárově VÍT SVOBODA, Klárov

zimní semestr 2008–2009


letní semestr 2008–2009

vedoucí: Jindřich Smetana, asistent: Josef Čančík

PAVEL FILGAS, Duch kontra doba (diplomní projekt)

zadání 1.

2. 4.

LUCIE RÓNOVÁ (ROZ. DRÁBKOVÁ), Opevněné město, poušť Negev, Izrael

Rodinný dům ve Veletově (1. r.) Interiér rodinného domu ze semestrálního zadání (1. r.) sladovny v Českém Těšíně na kulturní centrum Vybraná část řešení sladovny v Českém Těšíně

3. Konverze bývalé

Jindřich Smetana


Zpřísňování pravidel bych přirovnal k cyklickým záchvatům, kdy vždycky čas od času někoho napadne, že je volnosti až příliš. Proběhnou jistá opatření, například uzavření školy v deset hodin večer. Když jsem na UMPRUMce studoval já, škola byla otevřená dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Myslím, že spousta věcí by nevznikla, kdybychom v deset večer museli ze školy odejít. Snad se vysoké školy nezaleknou vlastní otevřenosti a zůstanou spolehlivými ostrovy svobody.

Kryštof Jansa

stavebních prvků musí studenti dospět k vyjádření vlastní myšlenky v podobě ideového modelu, což není snadné. Důležitou složku zaujímá i kresba a práce s různými softwary. Vysokoškolští pedagogové si často stěžují, že řemeslná kvalita práce, tedy mimo jiné kultivovanost kresebného projevu, přestává být standardním požadavkem. Také si myslím, že by studenti vedle práce s počítačovými programy měli rozhodně zvládat i klasickou ruční kresbu. Svým studentům pomáhám v přípravách k přijímačkám na vysoké školy. Když jsem loni pomáhal s přípravou na přijímačky několika studentům, jeden z nich nyní studuje v A1 u Jana Šépky, tak jsem si říkal, že by bylo dobré otevřít na naší škole pravidelný seminář k přípravě na přijímačky i pro další. To jsou věci, které mě teď zaměstnávají. Vracíš se někdy na UMPRUM? V čem se dnes škola nejvíce liší od doby, kdy jsi na škole studoval ty? Nedávno jsem potřeboval sehnat sádrové odlitky k nám do školy kvůli hodinám kresby. Vzpomněl jsem si na sochařskou dílnu na UMPRUM, kde jsou v policích uloženy stovky odlitků, které nikdo nevzal do ruky třeba dvacet let. Napadlo mě, že bychom od UMPRUMky mohli nějaké odlitky odkoupit. Vrátný, který již v době mého studia začínal na škole jako civilkář, mi řekl, že škola teď funguje v jiném režimu a v podobné situaci bych potřeboval pozvání. Do školy mě nepustil, což jsem nechápal.

navrženého v semestrální úloze

zadání 1. Analýza uličního prostoru charakteristická pro danou městskou část (1. r.) 2. Materiálové kompozice v prostoru krychle (1. r.) 3. Lounge v letištní/nádražní hale (1. r.) 4. Příjezd papeže do ČR 5. Gentlemen´s club 6. Kaple/kostel do proluky Žižkov/Libeň/Holešovice 7. Netradiční turistická vybavenost na Pěticestí v Orlických horách 8. Zážitkový restaurant Vltava 9. Bytový dům velkého měřítka na parcele Smíchov/Podolská 10. Komplexní a konzistentní představení jedinečnosti bydlení BARBORA HORA (ROZ. ZMEKOVÁ), Krmelec

JARIN KROUZ, Zážitkový restaurant

JAN DRŠKA, Kaple

ANNA BOROVSKÁ (ROZ. KLOKOČKOVÁ), Obytný komplex na břehu Vltavy

zimní semestr 2009–2010


Kryštof Jansa

Velmi mi pomohl v řemeslné oblasti malby. Vzpomínám si na jednu konzultaci, kde jsem poznal Alexeje Klyuykova, který skutečně famózně kreslil, což jsem v té době nevěděl. Později jsem měl možnost při jedné spolupráci s ním docenit jeho kresebnou zručnost. V jeho případě se vážně nebojím použít slovo mistrovská kresba. Tehdy na mě ale působil trochu namyšleně, když říkal, že ho nic nebaví a do ničeho se mu nechce. Nakonec, aby něco udělal, řekl, že namaluje sedmimetrovou žvýkačku Wrigley’s Spearmint. Jiří David mu řekl, ať to udělá. Snažil jsem se říkat si, že účelem umění je věci zpochybňovat a narušovat, klást nepříjemné otázky, ale na této vlně jsem prostě nebyl schopný jet. Zejména poté, co jsem znal způsob uvažování a konzultace z A1 od Smetany, kde šlo o podstatu věcí. Po absolutoriu UMPRUMky jsi věděl, čemu se chceš v rámci architektury věnovat? Jak bys řekl, že tě škola připravila na „realitu“? Po státnicích jsem založil rodinu a začal pracovat od píky v prvním ateliéru, který mi přišel smysluplný. Vystřídal jsem několik ateliérů, abych se seznámil s různými pohledy na to, jak ateliér vést a budovat. Následně přišly momenty, kdy jsem musel vyhodnotit, zda na dané pozici chci působit. Šlo o etická dilemata a projekty, s nimiž jsem morálně nesouhlasil, ale pro chod ateliéru byly důležité. Proto jsem postupem času začal raději dělat na sebe a následně začal učit na

SPŠ stavební Josefa Gočára. Musel jsem si toho hodně nastudovat nejen v oblasti pedagogiky. V tuto chvíli se chci více zaměřit na učení. Co bys chtěl studentům předat a co spatřuješ jako zásadní, aby si ze studia na střední škole odnesli? Učím teprve třetím rokem a na tuto otázku sám hledám odpověď. Při výuce na středoškolské úrovni je třeba vyjadřovat se exaktně a srozumitelně, aby se pedagog dostal k podstatě věci. Bylo by fajn, kdyby si studenti na své středoškolské projekty nebo konzultace vzpomněli za několik let nebo při studiu na vysoké a na pomyslnou vědomostní kostru ze střední školy mohli navěsit další zkušenosti a vědomosti. V současné době přicházejí studenti na UMPRUM častěji z gymnázií než z oborových středních škol. Nevnímáš jako riziko, že při osvojení si praktického způsobu uvažování může být upozaděno abstraktní myšlení, které je pro architekturu důležité? Abstraktní myšlení se definitivně dotváří teprve okolo patnáctého roku života. Ne každý v tomto věku rozumí řeči abstraktnějších symbolů, proto je pro mě velmi důležitý individuální přístup. Na začátku studentům zadávám kompoziční rozstřel, což jsem si mimo jiné přinesl ze studia v A1 od Smetany. Jedná se o zadání typu domov, co pro studenty vůbec znamená atd. Nahodím možnosti, jak je o tématu možné přemýšlet, abych otevřel další cesty. S omezeným počtem

zadání 1. Týmová úloha: „Plzeňský kvadrant“ (1.-5. r.) ANNA BOROVSKÁ (ROZ. KLOKOČKOVÁ), Fenomén duchovní architektury (diplomní projekt) ALŽBĚTA BRŮHOVÁ, Kompozice písek vedoucí: Jindřich Smetana, asistent: Josef Čančík

letní semestr 2009–2010


Kryštof Jansa

Myslíš, že existuje něco jako duch A1? Přemýšlel jsem, jestli existuje nějaké kontinuum na ose Rajniš, Střítecký a Smetana. Myslím, že to tak není. Bylo by hezké mluvit o tom, že prostředí v A1 na člověka působí určitým způsobem bez ohledu na jeho vedení, ale ateliér stojí a padá s konkrétní osobností, která jej vede.

6.

na špalku a spolužáci, které jsem ve tmě neviděl, mi do očí svítili baterkami a kladli nepříjemné otázky na tělo. Stávalo se, že situaci některý z prváků neunesl, rozbrečel se nebo jen sedl na autobus a odjel pryč. Jednalo se o velmi vyhrocené momenty. Já jsem křest přijal stoicky jako danost, proti níž jsem příliš nerebeloval. Někdo v rámci křtu možná ztratil tvář, ani já jsem nebyl moc vtipný a při výslechu jsem asi koktal. I přesto mám podobné rituály rád. Člověk se stane součástí nějakého kmene, v tomto případě A1.

Ano, UMPRUM je založena na mistrovském modelu vzdělávání. V čem se lišila tvoje zkušenost studia na UMPRUM a ČVUT, kde je výuka založena na semestrálním modelu? Během studia na ČVUT jsem potkal neskutečně zvláštní lidi, v dobrém slova smyslu. V té době tam studovalo hodně inspirativních studentů, kteří ale bohužel neprošli nastaveným systémem. Takových lidí se UMPRUMka nezbavuje, ale naopak si je hýčká. Myslím, že je velký rozdíl mezi dobou, kdy jsem na ČVUT studoval já, tedy v roce 1998, a současností. V dnešní době se ateliéry na technice otevřely nové generaci vedoucích architektů, která si už uvědomuje společenskou zodpovědnost oboru. Během posledních dvaceti let šla úroveň nahoru. Jsou to úplně jiné světy.

5.

V poslední době se tradice křtů a neformálních výletů pomalu vytrácí. V době, kdy jsem studoval na UMPRUM, ještě dozníval bohémský přístup z revolučních devadesátých let. V A1 byli tehdy lidé, které přijímal Rajniš. Ten jezdil se studenty na výlety často. Atmosféra v ateliéru byla velmi rodinná a studenti měli příležitost se navzájem poznat z více stran. Z historek, které vyprávěl Petr Macek nebo Kuba Sedmík, bylo zřejmé, že výlety s Rajnišem byly velmi neformální. Právě osobní a neformální přístup byl pro Rajnišovy studenty zavazující a představoval ducha ateliéru, kterého se snažili přenést na další ročníky, což souvisí i se křty. Stříteckého a Smetanovi studenti chtěli už hrát podle jiných pravidel a tuto atmosféru vnímali jako příliš divokou. Jde možná o jeden z momentů, kdy se měnila tvář ateliéru.

Absolvoval jsi v rámci studia oborovou či mezioborovou stáž, ať v rámci UMPRUM, nebo v zahraničí? Putoval jsem pouze v rámci školy. Šel jsem do ateliéru Jiřího Davida, kde mu asistenta dělal Milan Salák, který byl výborný. Často jsem se Salákem mluvil o různých tématech a nikdy mu nebylo líto času, který mi věnoval.

4.

Žánry kavárenských ostrůvků v „Plzeňském kvadrantu“ (1. r.) Týmová úloha: Ústí nad Labem - Krásné Březno Kotlárna ČKD Karlín Lom Mariánská skála Naplnění „Plzeňského kvadrantu“

2.

3.

VÁCLAV ODVÁRKA, Objekty hromadné rekreace, Labská bouda (diplomní projekt) ZUZANA HEJTMÁNKOVÁ, Kotlárna, Šipkárna, adaptace interiéru

letní semestr 2009–2010


Kryštof Jansa

dříve, než jsme pochopili princip problému. Někdy mám pocit, že jsou absolventi A1 možná trochu narušení tím, že hledají hlubší smysl i v absolutně prozaických věcech. Alespoň já to tak mám. Jakého charakteru byla zadání, která Smetana zadával? V čem spočívala jejich specifika a vzpomeneš si na konkrétní úkoly? Myslím, že se jednalo o komplexnější témata. Krom urbanistické nebo architektonické stránky sledovala i jiné roviny. Šlo o vazbu na aktuální témata, která rezonovala ve společnosti. Takové zadání bylo například olympiáda, na němž pracovalo několik ročníků. Mělo se ukázat, zda akce tohoto charakteru má nějaký smysl, tedy jestli olympijskou myšlenku není načase nahlédnout jiným způsobem než skrze národní reprezentace. Přišlo mi skvělé, že Smetana vybral medializované a politizované téma a propojil ho se školní prací. Samozřejmě jsme řešili také izolované baráky typu škola atd. V každém případě byl v zadáních obsažen jakýsi kritický pohled na věc. Pokud bys měl vybrat jeden školní projekt, který vystihuje způsob uvažování uplatňovaný v A1, jaký by to byl a proč? Jedním ze zadání byla adaptace školního dvora, který UMPRUM sdílí s taneční konzervatoří tak, aby byl prostor k dispozici oběma školám. Navrhl jsem palubu, nad níž byla na drátech zavěšena světla – a to bylo vlastně téměř vše. Dvůr v podstatě zůstal, jak byl. Vzpomínám

si, že spolužák Matěj se na úkolu docela vyřádil, navrhl složitou spirálovitou strukturu. Při obhajobách uvedl, že jsme na škole nikoli proto, abychom byli svázáni pravidly reality, ale abychom si něco zkusili, s čímž do jisté míry souhlasím. Donutilo mě to zamyslet se nad svým řešením a zpětně si vyargumentovat svůj nudný přístup. Myslím, že Smetana nás učil ptát se po potřebách místa, nikoli vyřádit se na projektu, protože na škole je k tomu příležitost. V té době jsem si myslel, že je dobré potlačit jakoukoli touhu po extravaganci ve prospěch nalezení správného řešení pro konkrétní prostor. Tento přístup si s sebou nesu dál právě díky Smetanově vedení. Obhajoby jsou v rámci školy opravdu důležité. Student musí obhájit vlastní řešení, což je v praxi zásadní. Tehdy jsem měl pocit, že jsem zvítězil sám nad sebou, což je podle mě charakteristický moment pro ateliér. Vzpomeneš si, jak probíhal tvůj ateliérový křest? Na křest rád vzpomínám, i když to bylo psycho. Šlo o klasický model křtů, kdy byl adept vystavený velkému psychickému vypětí. Studenti vyšších ročníků připravili sérii survival úkolů jako pro mariňáky americké armády. Starší spolužáci vyprávěli historky o nahých studentech architektury brodících se zamrzlým rybníkem. Jiný starší spolužák, který shodou okolností ovládal umění šaolinského kung-fu, údajně spal při svém vlastním křtu na stromě zavěšený hlavou dolů atd. Poté, co jsme splnili úkoly, přišlo vyvrcholení křtu v podobě křížového výslechu. Seděl jsem nepohodlně

zadání 1. Kompoziční analýza urbanistické struktury (1. r.) 2. Tematické a materiálové kompozice v krychli (1. r.) IVA POTŮČKOVÁ, Karlovo náměstí

LUCIE RÓNOVÁ (ROZ. DRÁBKOVÁ), Voda ve městě, vodopád, Štefánikův most vedoucí: Jindřich Smetana, asistent: Josef Čančík

zimní semestr 2010–2011


a Nouvelovou kanceláří. To mě motivovalo přihlásit se ke Stříteckému, ale studoval jsem u něj pouze jeden rok, protože poté převzal vedení Smetana. To bylo v roce 2001. Jak se změnila atmosféra v ateliéru poté, co jej začal vést Jindřich Smetana? Zaregistroval jsi změnu v přístupu? Upřímně jsem na začátku očekával nějaké entrée a představení vize. Naivně jsem očekával, že se otevře opona, ale vše plynulo přirozeně a hned jsme se pustili do práce. U studentů změna vedení vzbudila kontroverze. Když jsme o tom mezi sebou mluvili, tak mi nikdo pořádně nevysvětlil, v čem má se Smetanou problém. Já jsem změnu vnímal jako danost a snažil jsem se z ní vzít to nejlepší. Smetana měl vůči studentům velmi poctivý přístup. Snažil se odhalovat jejich silné stránky, což je jedna z podstat pedagogické práce. Prostředí v A1 bylo dobře nastavené, protože studentům umožňovalo dělat chyby a třeba se z nich poučit, aniž by ztratili důvěru vedení, což vnímám jako důležité. Poctivým přístupem myslíš nepředpojatost, která studentům umožnila otevřít se? Jakým způsobem se postoj, o kterém mluvíš, propisoval do výuky? V době, kdy A1 vedl Smetana, jsem vypozoroval určitou metodiku práce. Student se nejdříve důkladně seznámil s tématem tak, aby hlouběji pochopil danou problematiku. Nešlo o to vrhnout se na hledání forem

Kryštof Jansa

UMPRUM, na rozdíl od některých, nesmírně vážím. Asi proto jsem se mnohdy nedokázal úplně uvolnit, protože jsem vše vnímal nesmírně vážně. Vytvořil jsem si tím tak na sebe trochu tlak, který nevím, jestli mé práci prospěl. Vnímal jsi, že tlak, o kterém mluvíš, postupem času odezněl? Myslím, že člověk do věcí dozrává. Sám jsem spoustu věcí, ve kterých moji spolužáci netápali už v průběhu studia, pochopil až nedávno. Je to vytrpěný proces. Pochybnosti, jestli dělám věci správně, mě provázejí permanentně. Ve škole jsme byli se spolužáky v úzkém kontaktu a o projektech jsme hodně mluvili. Člověka to na jednu stranu hodně motivuje a inspiruje a na stranu druhou hledá svoje limity. V rámci studia jsem proto nevnímal projekty jako bezvýhradně vlastní. Řešení se rodilo v diskuzi se spolužáky i pedagogem, což do jisté míry rozostřilo hranice autorství. Škola je založená na osobnostech, které jednotlivé ateliéry vedou. V čem tě oslovil způsob Stříteckého vedení a tehdejší směřování A1? Já jsem v té době byl hodně zmatený a vůbec jsem se neorientoval v oboru. Jen jsem věděl, že mě zajímají tvůrčí aspekty disciplíny. Obdivoval jsem práce Jeana Nouvela (moc jiných špičkových architektů jsem vlastně neznal) a v Čechách byl Střítecký jeho pravou rukou. Představoval styčnou osobu mezi českým prostředím, státní správou, úřady

3. Voda a její cena (hodnota) – prostorová sezónní instalace (1. r.) 4. Připomínkový akt slavné osobnosti či události 5. Rodinná usedlost s provozovnou v Jinonicích 6. Interiér rodinného domu ze semestrálního zadání 7. Kapacitní bydlení Pankrác 8. Provozní řešení na základě semestrální úlohy 9. Problematická „bolavá“ místa Náměstí Republiky/Spálená/Karlovo náměstí/V Botanice JAKUB LUKEŠ, Urbanistické doplnění parcely u Parkhotelu – Expozice fotografie

TEREZA VOJTĚŠKOVÁ (ROZ. VARVAŘOVSKÁ), Obchodní dům ADAM VÍZEK, Memoriál Horymíra a Šemíka

zimní semestr 2010–2011


Kryštof Jansa Na UMPRUM ses hlásil k Jiřímu Stříteckému. Jak vzpomínáš na přijímačky? Před tím, než jsem nastoupil na UMPRUM, jsem studoval bakaláře na ČVUT, kterého jsem nedokončil. Průběžně jsem se zkoušel hlásit na UMPRUMku, ale dostat se na školu nebylo v té době úplně jednoduché. Mně se to podařilo až napotřetí. Nejdříve jsem se hlásil z neznalosti

věci do ateliéru Bořka Šípka, kde mě na základě portfolia poslali na malbu. Ke Stříteckému jsem se hlásil celkem dvakrát. Vzpomínám, že na prvních přijímačkách se sešel opravdu silný ročník, Jakub Tejkl atd. Když jsem se na školu dostal, studoval jsem s Matějem Petránkem, Jerrym Kozou nebo Klaudií Kovářovou. Možná se mýlím, ale často jsem měl pocit, že si studia na

10. Galerie fotografie v ulici Dukelských hrdinů 11. Proluka v ulici Keplerova 12. Veřejný deposit pro Slovanskou epopej 13. Individuální zadání vycházející ze semestrálních úloh ELIŠKA ZAHRADNÍKOVÁ, LA KAVÁRNA, vlastní kavárna v centru Jablonce JAN DRŠKA, Kapacitní bydlení na Pankráci

zimní semestr 2010–2011


Jakou roli měl v ateliéru asistent? Dokázal bys popsat jeho funkci? Josef Čančík byl často i hlavním oponentem Jindřichových názorů. Protichůdný hlas zazníval od něj, když si třeba student netroufnul vedoucímu ateliéru oponovat sám. Myslím, že Josef nás tím držel ve střehu, abychom nepřebírali Jindřichův názor jako jediný správný. Jeho pozice byla v ateliéru nezastupitelná. Pokud bys měl vybrat vlastní studentský projekt, který podle tebe vystihuje uvažování a přístupy uplatňované v A1, jaký by to byl a proč? Vybral bych návrh radnice v Libni. Možná i proto, že se jednalo o první projekt, který jsem v A1 dělal, u něj nejvíc vnímám posun oproti dřívějšku. Projekty z ateliéru jsou specifické v hledání principů, nikoli v tabulkách s metry čtverečními nebo v detailech fasád atd. Projekt radnice je o základních vzorcích fungování městských úřadů, k těm stávajícím jsem se snažil najít konstruktivní alternativu. Co podle tebe spojuje absolventy A1 a proč? Neumí německy, ale všichni o tom sní.

Pavel Nikl

posouvá k tomu, aby se vydal jinou cestou. Se spolužáky nás samozřejmě spojoval i život nad rámec školy, ale některé věci by měly zůstat utajeny. Co jsi dělal za diplomku? Vymýšlel jsem, jak přestavět multikino. Zpracoval jsem návrh přestavby multikina v OC Nový Smíchov na gastronomické centrum. V dnešní době si téměř každý může film promítat na velkou úhlopříčku nebo na plátno doma. Naopak kamenná kina, která přežijí, mají atmosféru. Multikina s dvaceti obrovskými sály pozbydou původní funkci, ale situována jsou na nejlepších místech ve městě: Anděl, Náměstí Republiky atd. Úvaha byla taková, že jeden odeznívající fenomén, což je to kino, jsem se snažil nahradit fenoménem novým, tedy vařením. A zadání sis vymyslel sám, nebo vyšlo z ateliéru? Zadání jsem si vybral sám na základě skutečnosti, že většina multikin v republice je prodělečná. Kladl jsem si otázku, jak dlouho je taková situace udržitelná. V ateliéru to nikdy nefungovalo tak, že by zadání bylo dáno typologií. Naopak bylo možné sledovat různé vazby a kontexty, to je velmi důležité.

BARBORA HORA (ROZ. ZMEKOVÁ), Jaro, léto, podzim, zima...a jaro (ORA, foto Jan Žaloudek) JANA HAJASOVÁ, RD 3 (2010-2012, spolupráce s BY architects) BARBORA HORA (ROZ. ZMEKOVÁ), Sklep U Modráka (ORA, foto Jan Hora)

zimní semestr 2010–2011


Pavel Nikl

Vnímáš nějak charakteristiky ateliéru A1 v době, kdy jej vedl Smetana? Vzpomeneš si, jaká studentům dával zadání? Líbil se mi rytmus semestru. Krátká úloha, semestrální práce a klauzura. To byly tři odlišná zadání různých měřítek v průběhu jednoho semestru. Takový semestrální trojboj. Člověk si z něj víc odnesl a svižnost odpovídá praxi. Co se týče zadání, většinou byla postavená tak, aby otevírala i nějaké společenské otázky. Pro samotný ateliér bylo specifické jeho založení na kolektivu. Na skupinových debatách nad projekty a názory spolužáků, které ti mohou přinést nový vhled do vlastní práce. I dnes, když dělám projekt, si občas pokládám otázky tak, jako bych měl v hlavě pomyslný kolektiv oponentů, tedy lidí s různými názory, což člověka

Jaká vidíš největší pozitiva a negativa studia na UMPRUM? Celkově mě napadají hlavně pozitiva. Ta se podle mě odvíjejí od malého počtu studentů pod vedením špičkových vyučujících. Dále od možnosti nahlédnout pod pokličku jiných oborů na škole a přinést si z nich něco do vlastní kuchařky. Před svým nástupem na UMPRUM jsem neměl

tušení, kolik toho škola studentovi může dát. Na druhou stranu má škola určitě i svá negativa, ale tři roky se všemi stážemi byly krátká doba na to, aby mi něco začalo lézt krkem. Z pohledu navazujícího magistra, který přicházel z prostředí stavařsky střižené školy, by mi při studiu v A1 pomohlo specificky ateliérové zadání v podobě abstraktní prostorové úlohy, kterou obyčejně řešili bakaláři v prvním semestru. Podobný typ zadání by dle mého názoru v té době mohli dostávat také nově přijatí studenti z navazujícího magistra, i kvůli komunikaci s Jindřichem, protože by třeba rychleji našli společnou řeč.

na praxi. Jak si myslíš, že byli na „realitu“ připravováni studenti z A1? Spatřuješ něco, co by bylo lepší dělat jinak, i s ohledem na stáž na módě? To je otázka, jestli ateliér architektury má připravovat na praxi. V A1 jsem se naučil o věcech přemýšlet a načerpal jsem zkušenosti, které se člověk sám nedoučí nebo nevyčte na webu. Další informace spjaté s „realitou“ jsou dostupné a praxi je možné získat paralelně při studiu. Po škole nastala studená sprcha při prezentaci projektů před lidmi, kteří se většinou nepohybují v akademickém prostředí. Je třeba naučit se mluvit takovou řečí, jako bys žádnou školu nevystudoval, což je těžké a stále se to učím. Absolvoval jsi v rámci studia i stáž v zahraničí? Byl jsem na Erasmu v Paříži. Kvalita tehdy nebyla moc dobrá, stáž v rámci jiného oboru na UMPRUMce by byla asi přínosnější. Na druhou stranu si nemyslím, že to byla chyba, protože víš, jak to chodí jinde, a naopak poznáš, co máš doma. Nemusíš šilhat po zahraničí a můžeš si vážit toho, že UMPRUMka je perfektní škola.

zadání 1. Dvojjediný předmět z překližky 1250x2500mm (1.-5. r.) 2. Rodinný dům v sadě v Sázavě (1. r.) ADAM VÍZEK, Mezi městem a venkovem (diplomní projekt) ALŽBĚTA BRŮHOVÁ, Letní divadelní scéna pro klášter v Kladrubech vedoucí: Jindřich Smetana, asistent: Josef Čančík

letní semestr 2010–2011


pro experiment, pokud to v daném případě dávalo smysl. Mimo jiné podporoval i mezioborové stáže v rámci školy, myslím i více než ty oborové na zahraničních školách, to je podle mě dobře. V průběhu studia na UMPRUM jsi absolvoval stáž v Ateliéru designu oděvu a obuvi pod vedením Liběny Rochové. Proč ses rozhodl pro tento ateliér? Obor mi byl sympatický pro práci s plošným materiálem. Ale jinak jsem se o módu nikdy předtím nezajímal, měl jsem tehdy z toho neznáma docela strach. Na druhou stranu mi ta jinakost přišla lepší než si například vybrat „jistotu“ v podobě grafického designu, který se architektovi hodí při výrobě posterů a brožur. Po konci semestru jsem si uvědomil rozdíl mezi školním světem architektury a módy. Na architektuře děláte věci spíš do šuplíku a jde především o formování myšlení, výstupem studenta jsou ideové návrhy, kresby atd., nikoli realizace. Na módě student ušije kabátek a výstup je okamžitý. K tomu se mimo jiné váže i nesrovnatelně větší zájem ze strany médií. Práce studentů módy kolují na webech, dávají rozhovory pro rádia, přednášejí, vystavují atd. Zároveň bylo nutné si na módě přísněji rozvrhnout čas v průběhu semestru. Všechno od myšlenky, střihů, kalik, výběru materiálu až po šití finálního modelu, se nedá stihnout za jednu noc.

Pavel Nikl

Před tím, než jsi nastoupil na UMPRUM do A1, jsi studoval bakaláře na Fakultě stavební v Ostravě na VŠB-TUO. Proč ses rozhodl pokračovat v magisterském studiu právě na UMPRUM? Zpočátku jsem ani nechtěl být architekt, jako střední jsem absolvoval hodonínskou stavební průmyslovku. Bakaláře v Ostravě jsem si vybral právě kvůli kombinaci stavitelství a architektury. Po čtyřech letech jsem zjistil, že mě architektura baví víc než čistá stavařina a podal jsem si přihlášku na UMPRUMku. A1 jsem si vybral na základě sympatických studentských prací, které byly vystavené na školním webu. V čem spatřuješ největší rozdíl mezi mistrovským a semestrálním modelem školy? Mistrovský model hodnotím pozitivně. Rozšířený semestrální model mi s nadsázkou přijde jako láska na jedny prázdniny. V momentě, kdy začínáš skutečně poznávat toho druhého, tak prázdniny končí. Jaký byl dle tvého názoru Smetana pedagog? V čem a jak studenty vedl? Dokázal vést ve správných okamžicích. Občas jsem se v zadání dost babral a myslím, že bez chytře dirigované pomoci bych tak pěkné projekty nikdy nevymyslel. Dobře formulovanými otázkami a podněty dokázal nasadit brouka do hlavy a v důsledku pak člověk pohnul s projektem kupředu, nebo i zamířil do vod, kam by sám od sebe nezavítal. Také dokázal být tvým spiklencem

Z hlediska návaznosti na praxi je móda na UMPRUM známá tím, že studenty již při studiu výrazně připravuje

3. Veřejná plovárna pro Sázavu (1. r.) 4. Letní scéna divadla v Kladrubech 5. Týmová úloha: město Sázava 6. Úlohy vycházející ze semestrálního zadání JAKUB ŠARHAN, Radnice pro město Sázava TEREZA VOJTĚŠKOVÁ (ROZ. VARVAŘOVSKÁ), Most pro město Sázava

letní semestr 2010–2011


zimní semestr 2011–2012 vedoucí: Jindřich Smetana, asistent: Josef Čančík

PAVEL NIKL, Radnice v Libni

ELIŠKA ŠÍDOVÁ (ROZ. ZAHRADNÍKOVÁ), Rodinný dům v Bedřichově

JAN ŘÍČNÝ, Kaple ve Vojenské nemocnici Praha

adání 1. Analýza městského prostoru (1. r.)

Pavel Nikl


prostředím? Jak bys řekl, že se devadesátá léta odrážela v zadáních? Já si myslím, že se devadesátá léta v zadáních určitě odrážela. Dostávali jsme úlohy jako landmark, tedy návrh něčeho, co bude dobře viditelné. Bylo jedno kde nebo proč, ale musela to být bomba. Další zadání podobného charakteru byl návrh domu pro světově známou osobnost. Já jsem si vybral Bedřicha Hrozného, který vyluštil chetitské písmo a mně přišel opravdu zajímavý. Bohužel ho ale nikdo jiný z ateliéru neznal, takže jsem trochu minul cíl. Třeba spolužačka Kamila Amblerová pochopila zadání správně a udělala dům pro Stephena Hawkinga. Vracíš se někdy na UMPRUM? Abych byl upřímný, příliš často ne. Když člověk ze školy odejde, postupně odcházejí i kamarádi a po deseti letech tam už nikoho neznáš. Nemáš důvod tam přijít jindy než se podívat na klauzury. Jak vnímáš současné výstupy studentů? Vnímáš určitou proměnu? Když jsem opouštěl školu, dělali jsme z dnešní perspektivy jednoduché vizualizace. Prezentace se v tomto ohledu hodně posunula. Dnešní studenti jsou obdivuhodní v tom, jak kvalitně mají výstupy zpracované.

Ondřej Hrozinka

Studenti architektury často absolvují stáž v jiném ateliéru v rámci katedry architektury na UMPRUM. Absolvoval jsi také stáž v rámci katedry? To právě ne, protože jsem to měl pestré během výměn vedoucích našeho ateliéru. Jinak bych o stáži v rámci katedry reálně uvažoval. V té době vedly ateliéry osobnosti jako Eva Jiřičná, Bořek Šípek nebo Petr Keil. Šípek i Jiřičná exulanti, kteří měli po revoluci tendenci přinést do českého prostředí něco zpátky. V devadesátých letech se na UMPRUM vraceli architekti, designéři, kteří před revolucí tvořili a žili v západní Evropě. Jaká byla na škole atmosféra a jaké bylo pro tebe osobně v té době studovat na UMPRUM? Myslím, že v devadesátých letech byla A1 hodně výrazná. Všichni byli tvrďáci, oblečení celí v černém, kouřili krabičku denně, prohlíželi si zahraniční architektonické časopisy a strašně dřeli. Všichni milovali Fostera, Nouvela, Kaplického a high-tech obecně. Bylo to velmi euforické období, kdy se otevřel po dlouhé době Západ a studenti byli nadšení. Ve školních projektech se snažili v prvé řadě odvázat a udělat něco, co zaujme. Šlo o to, aby byl výsledek zajímavý a vypadal světově. Škola byla velmi otevřeným prostředím nejen vůči zahraničí, ale i samotné komunitě studentů. Měli jste v rámci zadání v A1 řešit i úkoly spjaté se zahraničním

2. Vektor a plocha – kompozice (1. r.) 3. Náměstí Jana Palacha 4. Nemocniční kaple 5. Radnice pro Prahu 8 na Palmovce MARIE ADÁMKOVÁ, Vektor a plocha

ADAM HAVLÍK, Kavárna Monolok (3DA) LUCIE RÓNOVÁ (ROZ. DRÁBKOVÁ), Sochařský ateliér pana J.R.

zimní semestr 2011–2012


Ondřej Hrozinka

Absolvoval jsi v rámci studia na UMPRUM mezioborovou stáž? Třeba v ateliéru grafiky? Byl jsem v ateliéru animovaného filmu u Jiřího Bárty. Byl skvělý, hodně se diskutovalo a nejdůležitější na školní práci byla nosná myšlenka, kterou si člověk musel obhájit před intelektuálem, jakým je Bárta.

Ovlivnila práce při studiu tvé uvažování v rámci školních zadání? Jde o úplně jiný způsob práce. Ani nevím, jestli je to dobré, když studenti při studiu pracují. Jde o zdroj peněz i přípravu na realitu, ale na druhou stranu jsem se o něco ochuzoval. Člověk začne školu pak trochu šidit a začne si říkat, že mu praxe dává možná i více.

spoustou věcí, které ti na škole nikdo neřekne. Ale postupem času začneš zúročovat styl uvažování, který ti dala škola, což zpětně vnímám jako největší plus. Důležité jsou také mezioborové styky. Na škole vidíš, jak pracují například v ateliéru grafiky nebo animovaného filmu, a podvědomě si to přenášíš i do architektury, která má třeba s grafikou mnoho společného.

Po absolutoriu jsi hned nastoupil do architektonického studia? Já jsem pracoval se spolužáky už v průběhu studia v ateliéru 4DS. Chvíli jsem pracoval u Báry Škorpilové a také jsem dělal modely u Vladimíra Jeníka. Po škole jsem nastoupil rovnou do ateliéru Jakuba Ciglera, kde jsem dodnes.

Jak tě připravila škola na praxi? V čem bys viděl klady a naopak negativa? UMPRUMka tě nutí o věcech přemýšlet, mít hlavu otevřenou a být svobodný v tvorbě. Myslím, že při navrhování mají lidé ze školy v hlavě větší paletu možných řešení, ze kterých vybírají, a nemají klapky na očích. Na druhou stranu střet s realitou je náraz, protože nikdo není příliš zvědavý na tvoje myšlenky, ale spíš na to, jak rozumíš projektování a stavění. V praxi navrhuješ projekty vždy pro klienta, který má právo veta. Jedná se o tvé i jeho dílo, přičemž v praxi je to právě klient, který velmi ovlivňuje výsledek. Málokdy se stane, aby investor architektovi řekl: „Navrhněte mi to podle sebe.“ V praxi se musíš potýkat se

Ovlivnila stáž tvé přemýšlení o architektuře? V té době jsem dost pochyboval, zda jsem pro architekturu vhodný. Film mě vždycky zajímal, ale po semestru na filmové stáži jsem pochopil, že architektura je pro mě lepší volba. Je pozitivní, že formou stáží si student může ujasnit, co chce a co naopak dělat nechce. Měl jsi v té době příležitost absolvovat i stáž v zahraničí? Jojo, byl jsem ve Štrasburku na jakési umělecké škole v ateliéru, kde se vyučoval a tvořil takový prazvláštní design. Přínosná byla hlavně změna prostředí a možnost seznámit se se západním světem.

zadání 1. Městský „kemp“ v Komořanech (1.-5. r.) 2. Městská benzinka (1.-5. r.) JAN STIBITZ, Benzinka MATĚJ ŠPAČEK, Cyclo camping FILIP KOSEK, Hornbach kemp vedoucí: David Kraus, asistent: Josef Čančík

letní semestr 2011–2012


a také musí umět strhnout lidi. Architektura je obor, který musí mít intelektuální přesah, a v tom je Smetana skvělý. Dokáže se velmi dobře pohybovat v různých tématech a promítat je do architektury. Jaká byla zadání a průběh konzultací? Smetana vybíral různá témata a dával tomu nějaký směr. V každém případě se pořád jednalo o studie, které měly k realitě daleko. To si člověk jako student moc neuvědomuje. V roce 2001 jsi u Smetany diplomoval. Jaký projekt jsi dělal? Dělal jsem projekt Národní technické knihovny. Se spolužákem Markem Topičem a Martinem Rajnišem jsme se zúčastnili veřejné soutěže a já jsem projekt následně dodělával jako diplomku. Zpětně to nevnímám jako šťastné řešení. Měl jsem si zvolit úplně jiné téma. Vzpomeneš si, jaká témata v rámci diplomek řešili tvoji spolužáci? Studenti si vybírali témata sami, anebo byla zadávána vedoucím ateliéru? Střítecký i Rajniš dávali zadáním diplomek vždy nějaký rámec. Smetana nechával studentům volnou ruku, ale vždy probíhala diskuze. Vzpomínám, že celkem čtyři spolužáci včetně Honzy Hofmanna, se kterým dnes pracuji v ateliéru u Jakuba Ciglera, dělali projekt mostu vedoucího přes Temži v Londýně. Jednalo se o pevné zadání a všichni to udělali strašně high-techové.

Ondřej Hrozinka

pro něj bylo spíše zpestření života. Studenti, které přijímal ještě Rajniš, z toho byli trochu zklamaní a začali odcházet na různé stáže. Myslím, že první dva roky na škole jsou nejintenzivnější. Ve třeťáku už to začíná být trochu rutinní a těch šest let, které studium na UMPRUMce trvá, je podle mého názoru příliš dlouhá doba. Pětileté nebo možná i čtyřleté studium by podle mého názoru bylo dostačující. Proměňovala se atmosféra v ateliéru, nebo naopak spatřuješ nějaké společné rysy? Když vzpomínám na Rajniše, býval výbušný a snažil se výsledky ze studentů dostat třeba i silou. Někdy býval znechucený z toho, co v ateliéru studenti tvořili. Šlo o studené sprchy a všichni se potom museli více snažit. Naopak Smetana studentům vlídně vysvětloval, co má být jinak. V čem ti Smetanův přístup přišel formující? Vzpomeneš si na některé myšlenky nebo principy, které tě oslovily? Vzpomínám na něj jako na přátelského a otevřeného člověka, se kterým bylo fajn bavit se o různých tématech, včetně architektury. Je přemýšlivý a zároveň dokáže svoje myšlenky jasně formulovat. Je důležité najít společnou notu, protože architektura pak vzniká lépe. Pod Smetanovým vedením jsem studoval jen jeden rok. Studenty, které převzal, do ničeho příliš netlačil. Věděl, že už jsme nějak nasměrovaní, a spíše nás korigoval. Dobrý pedagog musí mít charisma

LUCIE KAMLER STEJSKALOVÁ, Šedé zóny dopravní infrastruktury a jejich synergický potenciál (diplomní projekt) JAKUB ŠARHAN, Benzinka Texaco TEREZA VOJTĚŠKOVÁ (ROZ. VARVAŘOVSKÁ), Benzinka

letní semestr 2011–2012


Ondřej Hrozinka V rámci svého studia v ateliéru architektury jsi na UMPRUM studoval pod vedením tří pedagogů. Nastoupil jsi k Martinu Rajnišovi, poté ateliér převzal Jiří Střítecký a diplomoval jsi pod vedením Jindřicha Smetany. Jak na studium vzpomínáš? Moje první dva roky na škole vedl ateliér A1 Martin Rajniš a asistenta mu dělal Jakub Cigler. Rajniš přišel do ateliéru hned po revoluci a dal tomu takový „zápaďácký

drive“. Je to velkorysý člověk smělých a velkých plánů, což mu zůstalo do dneška. V ateliéru všichni makali, spali tam ve spacácích a tak trochu bydleli. Po pěti letech Rajnišovi i Jakubovi Ciglerovi přišlo, že už to celé zapadá do rutiny, a tak radši ze školy odešli. Do ateliéru potom z Brna přišel Jiří Střítecký, který už neměl tolik času se studentům úplně věnovat. V té době dělal velké baráky a vedení ateliéru na UMPRUM

zadání 1. Vzorky města na Letné (1. r.) 2. Malá proluka v ul. Na Hrobci/Na Zbořenci – vlastní

program (1.-5. r.)

JAN ŠOLAR, Krejčovský dům JAN STIBITZ, Proluka Na Zbořenci JAKUB LUKEŠ, Využití proluky na Výtoni jako prodejny kol vedoucí: Jindřich Smetana, asistent: Josef Čančík

zimní semestr 2012–2013


Už při studiu na UMPRUM jsem byl přizván k projektům Stříteckým. Později jsem spolupracoval i se Smetanou, což byla skvělá příležitost. Se Smetanou jsme projektovali lázeňské město pro 10 000 obyvatel na posvátném pohoří mezi Damaškem a Libanonem a projekt následně i s modelem letěli prezentovat do Dubaje. Spolupráce byla výborná, projekt se hýbal dopředu a strukturálně se šlo od větších problémů po menší. Pro mě to znamenalo velikou školu.

Jerry Koza

míry bulvárně, aby byly pochopitelné i u široké veřejnosti. Ve výsledku, když je to potřeba obhájit a lidi přesvědčit, je třeba umět jasně odprezentovat sebesložitější projekt. Tedy snadno a jasně formulovat myšlenky a principy, což by se na škole také mělo učit a dodneška to na architektuře podle mě chybí. Na designu je to přehnané zase z druhé strany, tedy namísto toho, aby o něco déle přemýšleli nad tím, co dělají a k čemu je ta věc dobrá, soustředí se na dokonalou prezentaci ve formě modelu a vizualizace. Když jsem studoval, v A1 byly sjednocené formáty vystavování, i když byla zadání různorodá. Nevím, jak je to na škole dneska. Jak tě výuka v A1 připravila na praxi? Když jsem studoval, vše bylo více punkové. Už na škole studenti byli spojeni s praxí, ale škola je skvělé prostředí pro experiment. Do jisté míry si takový přístup člověk nemůže dovolit jinde než na škole, která může být experimentální laboratoří. Nejvíce jsem si odnesl z nepovedených projektů, protože důležité je, aby člověk vyhodnotil chyby a poučil se z nich. Jsem rád, že i v takových případech dokázal Smetana studenty podržet. Není to vždy o ideálním výsledku, ale o procesu, ve kterém se člověk něco naučí.

3. Řadové domy v Kunraticích 4. Národní galerie na Letné 5. Pocta Josipu Plečnikovi (celoškolní zadání) BIBIANA HEINICHOVÁ, Ateliér Na Hrobci ZUZANA HEJTMÁNKOVÁ, Národní galerie na Letné

zimní semestr 2012–2013


Jerry Koza

a způsob uvažování, které byly uplatňovány v rámci výuky? Smetana se pokoušel ve studentech rozvíjet osobnosti, kterými jsou sami za sebe. To vysvětluje i různorodost studentů i skutečnost, že ateliér nikdy nebyl spojený určitým vizuálním stylem. Výuka byla založena na principech, které si student vytyčí a dále je rozpracovává, nikoli na estetice projektu. Studentům dával prostor k úvahám a principiálním řešením problémů. V podstatě tento způsob uvažování uplatňuji ve své praxi dodnes. Pravda je, že jsem se od Smetany při studiu mohl nějaké věci naučit lépe. Jaké například? V podstatě to, co on umí nejlépe. Myslím, že studenti mohli jít více po zadání spjatém s divadelním a scénografickým prostřením. V tomto ohledu měl bohaté zkušenosti, ze kterých nám mohl možná předat více. Pravda je, že jsme se nějakým způsobem dotýkali dočasných řešení, například formou zadání stadionů, ale téma bylo možné vyčerpat více. Absolvoval jsi v rámci studia na UMPRUM oborovou nebo mezioborovou stáž? Byl jsem na stáži na architektuře u Evy Jiřičné, kde bylo možné dělat naprosto cokoliv. Byla sice zadaná témata, ale člověk je mohl uchopit libovolně a nejdůležitější bylo vytvořit si vlastní smysluplné zadání. Nakonec jsme společně s Adamem Jirkalem

vybrali jako vhodnou formu prezentace našeho projektu Europia film a udělali k tomu plakát. Jakou roli zaujímal dle tvého názoru v rámci ateliéru asistent? Asistent má neuvěřitelný dopad. Například v ateliéru Evy Jiřičné to fungovalo tak, že přiletěla dvakrát za semestr na prezentace a celé to tam kočíroval a držel pohromadě Radek Kolařík. Jde o řadu rutinních věcí, které musí asistent zvládat, aby všechno fungovalo. Už v průběhu studia ses věnoval vedle architektury také designu. Co tě k tomu vedlo? Při studiu jsem si udělal takový svůj osobní prázdninový letní workshop, výsledkem bylo experimentální křeslo Kotrmelec. I když projekt nevznikl ve škole, byl vystaven na výstavách od Milána až po Rusko. Musím říci, že k designu jsem utekl zejména kvůli sebestřednosti komunity architektů. Prostředí designu bylo daleko svobodnější, uvolněnější a systematicky pracovalo na osvětě směrem k veřejnosti. Jsem rád, že se dnes pohled veřejnosti na architekturu i zásluhou IPRu a CAMPu mění. Vesměs srozumitelně a bez zbytečného povyšování lidem vysvětlují, v čem profese architekta spočívá. Jak se podle tebe liší prezentace architektury a designu? Myslím, že architektonické projekty by měly být prezentovány více srozumitelně a jednoduše, do jisté

TOMÁŠ ČERNÝ, Pamětní deska Plečnika MARIE ELIÁŠOVÁ, Kino Pavlač MATĚJ ŠPAČEK, Mini multi kino LUKÁŠ VĚTROVEC, Národní galerie na Letné vedoucí: Jindřich Smetana, asistent: Josef Čančík

zimní semestr 2012–2013


studovali i lidé, které přijímal Rajniš. Stříteckého studenti byli zvyklí na určité procesy a studenti, které přijímal Smetana, byli v rámci kolektivu docela tvrdohlaví. My jsme pro ně například uspořádali křest a oni nepřijeli, což pro nás byla potupa. Šlo o tvrdý, duchovní a silný křest ještě z dob Rajniše, který měl být celoživotním zážitkem. Nás to naštvalo a udělali jsme jim tzv. pohřeb. Po škole jsme vyvěsili parte, spálili jejich modely a udělali jim v ateliéru náhrobky. Nakonec se naše vztahy srovnaly. Šlo spíše o silné individuality, zavedené pořádky a jejich blokování. Postupně vše najelo do určitých kolejí a od druháku, kdy studenti seděli u přijímaček, viděli, koho si k sobě vybírají do party. Jaká byla v A1 zadání, když ateliér vedl Jindřich Smetana? Vzpomeneš si na konkrétní projekt? Vzpomínám, že zadávána byla i utopická témata, k nimž se nebylo v praxi téměř možné dostat. Například téma olympiáda. Řada studentů zadání vnímala, myslím zbytečně, jako politické a realistické. Já to vnímal naopak pozitivně. V rámci zadání vznikaly diskuze týkající se dočasných architektonických řešení, tedy jak se stavbami po skončení olympiády naložit atd. Celé téma bylo kontroverzní a nutilo vás to přemýšlet jiným způsobem, kdy docházíte ke svobodnému řešení.

Jerry Koza

Před nástupem na UMPRUM jsi studoval tři roky na ČVUT mimo jiné i u Ladislava Lábuse. Poté ses hlásil do ateliéru k Jiřímu Stříteckému na UMPRUM. Co tě k tomuto rozhodnutí vedlo? Na ČVUT to bylo o velkém počtu studentů. U Lábuse jsem měl trochu obavu ze síly jeho osobnosti, která formovala studenty do stejnokrojů. Posléze mi došlo, že je to lidmi, kteří se k němu do ateliéru hlásí, protože tento přístup jim vyhovuje. Lábusova důslednost a čas, které škole věnoval, byly úžasné. Já jsem ale zjistil, že mně daleko víc než velký kolektiv vyhovuje ten menší, a proto jsem se přihlásil na UMPRUM. V čem pro tebe zpětně spočívá největší hodnota studia na UMPRUM? Studium na UMPRUMce mělo velký potenciál a někteří studenti si mohli ještě na škole udělat větší jméno než za celý svůj profesní život. Když člověk chtěl, dostal velký prostor pro vlastní prezentaci, což je na té škole fantastické. Nenuceným způsobem jsem se napříč ročníky seznámil se spolužáky z jiných oborů a po očku sledoval jejich tvorbu. Je z toho spousta skvělých kamarádů a kontaktů, které používám dodnes. Proměnila se poté, co došlo k výměně vedoucích, i atmosféra v ateliéru? Jak konkrétně vzpomínáš na studium v A1? U Stříteckého jsem studoval dva roky, poté čtyři roky u Smetany. V době, kdy jsem chodil na UMPRUM, v A1

Co zmiňuješ, souvisí dle tvého názoru se Smetanovým pedagogickým přístupem? Dokázal bys popsat principy

zadání 1. Dům na Petřín (1. r.) 2. Týmová úloha: město Pečky 3. Týmová úloha: městská periferie Kačerov JARIN KROUZ, Hlavní nádraží Plzeň (diplomní projekt) KRYŠTOF JANSA, Fasáda školky v Ledenicích FILIP KOSEK, Evropská 2050 (diplomní projekt)

letní semestr 2012–2013


letní semestr 2012–2013

vedoucí: Jakub Fišer, asistent: Josef Čančík

JAROSLAV KOZA, Port X (SAD)

JAN ŘÍČNÝ, Dům u sadu Hospic (diplomní projekt)

4. Detail městského prostoru ze semestrálního zadání

Jerry Koza


Pak jsou tu ale ty myriády rolí, které si generujeme my sami. Máme spoustu představ o tom, jakých podob může povolání architekta nabývat. Žádný společenský imperativ, který by určoval, v čem má naše role spočívat, v podstatě neexistuje a je do velké míry na nás, jak se definujeme a zda budeme schopni rozličné polohy naší práce ve vztahu ke společnosti legitimizovat.

Josef Čančík

se od myšlenek a analýz konečně dostali k nějakému konkrétnímu diskutovatelnému řešení… Jaká je podle tebe role architekta v současné společnosti? Máš pocit, že se náplň jeho práce proměňuje? Mění se určitě, ale nijak konzistentně. Nejde o proměnu oboru nebo profese jako takové, protože do architektury patří mnoho dílčích úloh a rolí a ty se každá jednotlivě proměňují různě a v různé míře. Za socialismu profese architekta prakticky neexistovala, existovali jen projektanti, z čehož se po revoluci zrodil dnešní dvojkolejní systém inženýrů a architektů, které od sebe veřejnost často odlišuje velmi striktně, ale zcela mylně. Mluví se o dědictví socialismu, ale kdyby to skutečně platilo i o architektuře, pak by společnost vnímala architekta jako komplexního projektanta, protože právě taková byla a je jeho role. Z nějakého důvodu ale lidé vnímají architekty jako nějaké estéty, kteří se zabývají pouze krásnem, a inženýry jako ty, kteří umravňují architektovy výstřelky.

LUKÁŠ VĚTROVEC, Interiér řadového domu ADAM VÍZEK, Modely synagog pro odlévání do litiny JAKUB ŠARHAN, Historické centrum města Vyškov (diplomní projekt) ARNOŠT KÁBA, Altán ZŠ (GR8 PROJECT)

letní semestr 2012–2013


Josef Čančík

byla skutečně ta iniciace v prváku. Člověk nějak zraje a je otázka, jestli součástí pedagogické koncepce může být i snaha vyvolat ve studentech nutkání vedoucímu oponovat. Osobně to ve své pedagogické praxi považuji za velmi důležité a hrozně rád bych se naučil v lidech vzbudit potřebu nějaké revolty. Moc se mi to nedaří, ale já jsem si tím určitě vnitřně prošel. Samozřejmě to souviselo s mou vlastní tvůrčí krizí. Něco takového je možné jen v rámci konceptu mistrovské školy a je to její důležitý aspekt – člověk si má vybojovat celý ten boj, včetně krize, je to stejné jako v manželství. Ve fluktuačním modelu to možné není, když se někomu něco nelíbí, uteče příliš snadno jinam, a tak nemůže nastat krize a fáze zrání. Myslím si, že většina studentů si nějakou slabší opozicí vůči Jindřichovi prošla, i když nevím, jestli s tím sám pracoval vědomě. Nevyvozoval z toho žádné fatální důsledky, šel tomu naopak spíš naproti a studentům v té situaci pomáhal, velmi ochotně. Netvrdím, že Jindřich dokáže každého dokonale přečíst, u někoho to třeba nerozklíčoval a nemohl mu v tu chvíli být dobrým průvodcem. Ale mám pocit, že studenty hodně vnímal a snažil se jim vyjít vstříc. Někomu například domluvil stáž jinde, nebo mu naopak věnoval víc času. Někdo to pak mohl vyhodnotit tak, že studentům podsouvá svoje vize, ale já se na to dívám jinak. Oceňoval jsem, že když si někdo vůbec nevěděl rady, tak mu opravdu pomohl, a nevidím nic špatného na tom, že měl pak na výsledek výraznější vliv.

Které polohy Smetanova přístupu k architektuře jsou ti blízké a odráží se i v tvé vlastní pedagogické činnosti na ČVUT nebo v tvé architektonické praxi? Spoustu věcí dělám podobně, taky je mi blízký vzdělanostní přístup, rád se se studenty bavím zeširoka, o všem možném. Občas mě mrzí, že o některých věcech nemají ani tušení, a někdy se musím brzdit, abych v nich nevyvolal dojem, že je chci o něčem poučovat. Zároveň si ale myslím, že student architektury má být vzdělaný a má se zajímat o všechno. Někdy studenty zaráží, že kladu velký důraz na pregnantnost vyjadřování, slovem i textem. Nejsou na to zvyklí. Pociťuji jako hendikep, že studentům neumím říci, aby nemudrovali a udělali to teď tak a tak. Možná někdy předkládám příliš mnoho různých úhlů pohledu. Komplikuji to tak především sám sobě. I ve své vlastní práci to tak dělám. Nejsem vybaven žádným apriorním pohledem na architekturu a mnohdy mě to mrzí, protože si myslím, že to může práci usnadňovat. Ale na druhou stranu není cílem, aby tvorba byla snadná... Je něco, co děláš vědomě jinak? Nevím, jestli z lenosti nebo nejistoty, ale až na výjimečné situace lidem nekreslím, jak to mají udělat. To Jindřich dělával, kreslil své architektonické vize. Já se snažím lidi donutit, aby si vytvořili svoji vlastní vizi, což je samozřejmě těžké, chce to určitou míru vyspělosti. Ale budiž, to je problém, před kterým stojí každý student – dát to prostě na papír. Určitě to znáte, ten tlak, abyste

zadání 1. Olšanka a okolí – asanovaná část Žižkova 2. „Trh“ jako dočasnost (1.-5. r.) MARIE ADÁMKOVÁ, Olšanské náměstí ALŽBĚTA BRŮHOVÁ, Dědictví panelového domu PAVEL FILGAS, Malá Strana MICHAEL DIOSZEGI, Kamion market vedoucí: Jakub Fišer, asistent: Josef Čančík

zimní semestr 2013–2014


obecně pro všechny ateliéry na UMPRUM. V návaznosti na Josefa Svobodu bylo pak pro Jindřichův tvůrčí přístup i jeho způsob výuky důležité vnímání architektury jako prostoru. To je pro něj skutečně charakteristické. Prostor je aspekt architektury, jehož chápání se obejde bez těch profesionálních kompetencí a s nímž se dá pracovat od začátku, už se studenty prvního ročníku. Je nesmírně důležité najít způsob práce s totálním začátečníkem, aby ho nehendikepoval nedostatek technických znalostí. Dovednosti totiž člověk získává průběžně nebo i ex post nějaké autentické zkušenosti. Jindřich uměl pracovat s prvními ročníky okamžitě, hned je vtáhl do světa architektury. Sám říkal, že nejdřív je potřeba osvojit si jazyk, kterým se spolu budeme bavit, a ten vzniká na základě obsahu, nikoli formy. Zpětně si nejvíc vážím jeho pedagogických kvalit, které se projevily právě v těch začátcích. Nemám srovnání, ale takhle jsem to prožil a to, co probíhalo v intimitě ateliéru, mi dalo nesmírně mnoho. Výstupy se možná zvenčí daly zhodnotit jako jakási kompoziční cvičení, za nimi byla ale diskuse o problémech architektury, na nichž rozhodně nebylo nic začátečnického. Máš nějaký projekt, který pro tebe vyjadřuje esenci ateliéru A1? Nemůžu zmínit konkrétní projekt, protože ta esence byla vždycky někde v tom procesu a výsledky tomu ani nemusely odpovídat nebo nebyly podstatné. Esenciální

Josef Čančík

Byl způsob výuky architektury ve Smetanově ateliéru něčím charakteristický? Z mého pohledu Smetana jednoznačně navázal na tradici UMPRUM. Roli vedoucího zastával komplexně, věnoval se ateliéru jako celku, bez jakýchkoli selektivních tendencí. Jeho způsob výuky byl vzdělanostně založený a přitom nepostrádal emoce, což je mi osobně blízké. Myslím, že jinak se ani architektura vyučovat nedá; člověk nemůže postupovat výhradně oborově, není to o předání nějakých odborných kompetencí a dovedností, jak se s tím setkávám na jiných školách. Samozřejmě to tam patří, ale získání těchto kompetencí by mělo být součástí nějakého procesu, nelze je izolovat od komplexního obrazu oboru a obecného vzdělání. Bylo by zajímavé diskutovat o tom, jestli je architektura profese, nebo poslání… Jak se tento jeho přístup konkrétně projevoval? V osobnosti. Jsou lidi, kteří mají obecně širší rozhled a jsou pak schopni flexibilněji reagovat na vstupy studentů. A myslím, že Jindřich byl v tomto ohledu velmi otevřený a nedogmatický. Přestože je nositelem silných architektonických/autorských názorů, byl schopný diskutovat a přijmout i jiný pohled na věc. Pokud existovaly aspoň v náznaku, pak dokázal pomoct na svět i takovým návrhům, s nimiž se neidentifikoval, což vůbec není samozřejmé. Takových pedagogů není mnoho a myslím, že pro koncept umprumáctví je to obzvlášť důležité. Jistě to nebylo specifické pro ateliér A1, možná by to mělo platit PAVEL NIKL, Kuchyňský multiplex (diplomní projekt)

VIKTÓRIA MRAVČÁKOVÁ, Žižkovské dichotomie TOMÁŠ ČERNÝ, Dětské divadlo

zimní semestr 2013–2014


Josef Čančík

malíř, který absolvoval UMPRUM v roce 1931, pak působil jako oblíbený učitel a má babička Vlasta Čančíková (absolvovala 1948) založila v 60. letech ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) výtvarný obor LŠU, jehož vedení pak převzali moji rodiče. Společně ovlivnili na Zlínsku celé generace a to nemluvím ani tak o těch, kteří dál pokračovali ve studiu umění nebo architektury, ale především o těch, kteří jen získali pozitivní vztah k umění, tvůrčí seberealizaci a kulturně orientovanému životnímu stylu. UMPRUM hrála mimo jiné taky podstatnou roli v otevření uměleckého školství ženám. A je samozřejmě otázka, jestli je to tradiční umprumáctví relevantní i v současnosti… Své postavení v rámci formování státu a společnosti UMPRUM postupně ztratila; už jen tím, že se umělecké vzdělávání po revoluci rozmělnilo mezi mnoho různých škol. V čem spočívá kvalita architektonického vzdělání na UMPRUM? Připravilo tě studium na realitu? Na realitu škola člověka nepřipraví. Myslím, že žádná. Studoval jsem v době, kdy skoro všichni pedagogové na UMPRUM byli jejími absolventy a ten umprumácký „mýtus“ byl ještě jakž takž aktuální. Další z úhelných kamenů umprumáctví byly totiž vztahy mezi lidmi, mezi obory. Je skvělé, že se na UMPRUM vyzdvihuje ta propojenost a spolupráce, na druhou stranu se ale škola sama o sobě nachází v jakési „splendid isolation“. Nedokážu posoudit, kam se to od té doby posunulo,

ale my jsme ještě žili v představě určité výlučnosti v tom smyslu, že jsme měli možnost studovat svůj obor v návaznosti na jiné umělecké disciplíny. Jednoznačná a neoddiskutovatelná hodnota toho studia spočívá čistě v trávení času a spolupráci s ostatními studenty. Problém je v tom, že tenhle mýtus, tahle krásná divadelní inscenace studia na UMPRUM, bohužel v současné době těžko nalézá protipól v reálném světě. To už je zřejmě minulost. I v současné společnosti najdeme různá obecná paradigmata, ale umprumáctví je v zásadě elitářský koncept a ten už je dnes asi nerealizovatelný. Máš pocit, že na UMPRUM existují příliš silné hierarchie? Nemyslím si. Je spíše rovnostářská. A trocha hierarchie a řádu je spíše ku prospěchu, pokud se hraje fér. Z hlediska působení školy ve společnosti je zásadní role rektora. Jak se podle tebe během rektorování Jindřicha Smetany změnil obraz a role UMPRUM ve společnosti? To neumím posoudit. Můžu se řídit jen subjektivními pocity. Jindřich je z těch rektorů, kteří školu intimně znají, mají názor na to, čím škola je, a snad má i určitou vizi, kam ji chtěl posouvat. UMPRUM je respektovaná instituce a systémově se věnuje „PR“ komunikaci navenek. Nějaké zobecnění, jak je vnímána veřejností, by mě zajímalo velmi...

zadání 1. Dětský divadelní pavilon (2. r.) 2. Proluky v Thorstraße v Berlíně BARBORA HORA (ROZ. ZMEKOVÁ), Znojemské Hradčany (diplomní projekt) BIBIANA HEINICHOVÁ, Puppentheater LUKÁŠ VĚTROVEC, AD centrum (diplomní projekt) vedoucí: Ivan Reimann asistent: Josef Čančík

letní semestr 2013–2014


Ale to jsem odbočil. To, co pro mě znamená A1, je vlastně jen určité zúžení toho, co pro mě znamená UMPRUM. Pro mě představovala takové rodinné prostředí, a to už jaksi a priori. Na UMPRUM se totiž potkali moji prarodiče, moji rodiče a nakonec i já jsem tam našel svoji ženu. Takže to pro mě mělo ještě jiný rozměr než pro někoho, kdo chce studovat architekturu a vybere si tuhle školu jen proto, že má určitou pověst či prestiž. Nepočítal jsem s tím, že se tam dostanu, ale byl to pro mě od začátku jediný obraz studia architektury a umění. Jiný jsem neznal. Všichni v mém okolí vystudovali UMPRUM. Existuje něco, co je na UMPRUM neměnné, co funguje napříč generacemi? „Umprumáctví“ má samo o sobě nějakou obecně proklamovanou ideu. Sto let se chvála bohu v principu příliš neproměňovala, kontext profese a obory na UMPRUM zůstávaly víceméně stejné, v podstatě i za socialismu s jeho ideologickým pozadím. Semperiánský koncept uměleckého průmyslu je ale sám o sobě samozřejmě také ideologický a musel čelit další modernistické vědecko-technokratické avantgardní ideologii. Podstatnou součástí umprumáctví je výrazný demokratizační a společensko-pokrokářský a výchovný étos, kterýžto aspekt ještě posílil za první republiky při hledání identity nového státu. Hodně absolventů UMPRUM tehdy vyučovalo na středních školách – praprastrýček Miroslav Čančík,

Josef Čančík

Co si vybavíš, když se řekne A1? Vás, všechny studenty a spolužáky, Jindřicha… Velký kus života. Autentická výpověď se dá skládat jedině z osobních střípků, jinak to nedává smysl. V ateliéru jsem byl služebně ze všech nejdéle, učil jsem stejně dlouho, jako předtím studoval. Myslíš, že se to vůbec dá nějak popsat? Samozřejmě že nedá. To je předem odsouzeno k neúspěchu. Můžeme kolem toho kroužit, ale natolik je to osobní, že každý to nutně bude vnímat a chápat jinak. Tak jinak – co se stalo potom, co jsi A1 opustil? Pro mě to skončilo velkým střihem, ale to je normální, po tak dlouhé době to tak je snad i správně. Ani jako student, ani jako učitel jsem nežil takovým tím správně hipsterským pražským životem, neměl jsem čas vymetat večírky a vernisáže. Líp jsem se cítil v pozadí, v mikrosvětě ateliéru, na kterém mi záleželo. Vždycky mi hrozně záleželo na vás, na lidech. To pro mě byla podstata toho ateliéru, ne výkony a výsledky, které se ukazují navenek. Vždycky mě dost rozčilovalo to školní PR, že se pořád musíme nějak prezentovat. Souvisí to pochopitelně s tím, že design ani architektura se nedají prodávat, aniž bychom kolem nich vytvořili nějaký mediální mýtus. Pro mě je ale architektura v první řadě intimní záležitost. Každý projekt je tak osobní, že v jeho komunikaci navenek přirozeně vždycky dojde k nějakému nedorozumění.

JAKUB HERZA, Dětské divadlo do vnitrobloku

MATĚJ PETRÁNEK, Skicák

VIKTÓRIA MRAVČÁKOVÁ, Berlínské bloky IVA POTŮČKOVÁ, Kabelka One Look (spolupráce David Helán)

letní semestr 2013–2014


zimní semestr 2014–2015

JAN ŘÍČNÝ, Kaple Panny Marie Bolestné v Nesvačilce (2014-2019)

JOSEF ČANČÍK, architektura MFDF Ji.hlava VÁCLAV ODVÁRKA, Rodinný dům ve vnitrobloku na Letné (2014-2016)

Josef Čančík


padesát na padesát: polovina z toho, co pro mě studium znamenalo, byl ateliér A1 vedený Smetanou a polovina byla UMPRUM jako taková, se všemi pedagogy a studenty z ostatních oborů. Naše studium mělo v sobě určitou uzavřenost, pokud šlo o ateliér, velkou roli tam ale hrála i sounáležitost se zbytkem školy. To na UMPRUM funguje pěkně. E: Já to taky vnímám spíš jako nějaké období nebo ovzduší, které se do velké míry odvíjelo od kolektivu. Pro každého to mohlo být jiné, ale my jsme ještě chytli takové dobré období, kdy tam člověk mohl přijít úplně kdykoli, mohl tam klidně přespat a cítit se jako doma. I Smetana tam občas přišel třeba o víkendu, jen tak se podívat, kdo co dělá. Bylo to takové rodinné. A: Rodinné a svobodné. Panovala tam velká důvěra, nebyly tam žádné hranice, a tak se studium přirozeně prolnulo s celým mým životem. Já jsem si to v té době hrozně užíval a zároveň jsem si toho vážil, protože jsem věděl, že se to už nebude opakovat, že je to nějaké období mého života, které jednou skončí…

Eliška a Adam Vízkovi

A: A v tom je vlastně ten mistrovský přístup – když si člověk neví rady, tak mu vedoucí poradí a člověk to pak chtě nechtě musí přijmout, protože nic lepšího stejně nemá. Smetana ale zároveň respektoval, když jeho radu někdo odmítl. Vážil si pestrosti lidí, které v ateliéru měl, a i když to někdy vypadalo, že všechny tlačí jedním směrem, tak si myslím, že to tak úplně nebylo. Důležité taky bylo, že se v rámci ateliéru mohli studenti učit jeden od druhého. A: To je pravda. To byla jedna z prvních věcí, kterou jsme se dozvěděli – že nás nebude vést jen vedoucí, ale že se máme učit i od studentů z vyšších ročníků. Z ČVUT jsme na to nebyli moc zvyklí, ale fungovalo to. E: I u konzultací se Smetanou byli vždycky všichni přítomní, poslouchali jsme se navzájem a tím jsme se dost naučili. Co pro vás A1 znamenala? Měl v sobě ten ateliér něco opravdu specifického? A: A1 je ateliér, jakých je na UMPRUM přes dvacet, a v průběhu let ho vedli různí vedoucí a studovali tam různí studenti. Ale v tu danou chvíli, kdy tam jsi, je to pro tebe hlavně označení toho konkrétního kolektivu. Kdybych měl říct, co mi UMPRUM dala, bylo by to tak

JAKUB TEJKL, informační centrum Židovského muzea v Praze (Terra Architectura) JOSEF ČANČÍK, Kulturní sonda VÍT SVOBODA A PAVEL NOVÝ Ztracený nábytek, Rohanský ostrov, Přístav 18600 (0,5 studio)

zimní semestr 2014–2015


Eliška a Adam Vízkovi

hodně bavil i Smetanu. Byla to moje první klauzura na UMPRUM. Velkou roli v tom hrály emoce, měli jsme navrhnout loučku kontemplace, na které se rozptyluje prach zemřelých. Bylo to hodně otevřené, sami jsme si měli určit vhodné místo, atmosféru a jakou to bude mít formu. Já tehdy navrhla takovou kompozici vertikálních sloupů, které byly uspořádány do pravidelného rastru v rámci krajiny – byl to takový kontrast živelné přírody a něčeho pevně daného. Smetanovské to bylo právě v té otevřenosti, v hledání a v tom, že si každý sám musel ujasnit, jak k tomu přistoupí. A: Já bych asi vybral dva projekty. Jeden semestr jsme měli zpracovat náplavku Vltavy, od Františka dál po proudu až ke Štvanici. Byl to kolektivní projekt, který byl charakteristický právě tím půlročním hledáním zadání a zpochybňováním úplně všeho. Ve výsledku z toho byl takový bizarní chaos, směs různých nápadů a ztřeštěností, jako byl třeba Štěpánův vodní autobus, což byla loď na kolech, která měla přejíždět jezy na řece. Celé to byl úlet, ale bylo to super, byla v tom ta umprumácká svobodomyslnost. Kdybych měl ale vybrat něco seriózního, tak by to byla asi moje diplomka jako logické završení studia. U Smetany v ateliéru se často stávalo, že jsme si ta zadání pořád víc a víc rozšiřovali, až jsme od rodinného domu dospěli k urbanismu celé vesnice. Nedokázali jsme prostě postavit dům na nějaký pozemek, aniž bychom nebrali v potaz širší kontext. Pořád jsme řešili zodpovědnost vůči veřejnému prostoru a moje diplomka

byla pro mě takovým vyvrcholením tohoto přístupu. Potřeboval jsem se nějak vypořádat s problémem suburbanizace – vybral jsem si Prahu, konkrétně území, kde leží Kunratice. Žiju tu celý život a vždycky mě zajímalo, kde je vlastně hranice toho města. Nakonec jsem řešil urbanismus třicetikilometrového území podél benešovské silnice a vybral jsem si pár charakteristických celků, jako je třeba velká satelitní vesnice nebo nějaký pás zeleně, na kterých jsem pak ten svůj přístup odprezentoval. Celé to studium v ten projekt logicky vyústilo, dobře mě na něj připravilo a ve výsledku jsem ho se Smetanou i málo konzultoval. Schválně, i když jsme si jinak rozuměli. Je fakt, že občas měl člověk potřebu se Smetanou záměrně nekonzultovat. A: Protože v okamžiku, kdy si člověk nevěděl rady a šel za Smetanou, tak on ti prostě pomohl. Byl hrozně kreativní, a tak nějaké řešení vždycky našel. Až měl čas od času někdo pocit, že mu něco podsouvá – a Smetana si byl toho problému vědom. E: Mně se to jednou stalo, navrhovali jsme rodinný dům a interiér a já si s tím nevěděla rady. Když jsem to konzultovala se Smetanou, tak z toho vzešlo nějaké řešení, ze kterého jsem ale měla pocit, že ho vymyslel spíš on. Bylo to těsně před klauzurami a já jsem si říkala, že to prostě neodevzdám, protože jsem to nedokázala vzít stoprocentně za své.

MICHAEL DIOSZEGI, Jezdecký areál (diplomní projekt pod vedením Jana Šépky a Mirky Gulbisové) LUCIE KAMLER STEJSKALOVÁ, Myslet město ZUZANA HEJTMÁNKOVÁ, Kontinuita – diskontinuita – identita, Re: Německý dům v Brně (diplomní projekt)

letní semestr 2014–2015


přínosné až do konce. I diplomku jsem s ním hodně konzultovala, možná až příliš. Proč jste si vybrali konkrétně ateliér A1? E: Já jsem to tehdy vzala takovou vyřazovací metodou. Věděla jsem, že Eva Jiřičná tam moc není, a moc se mi nelíbilo, co tehdy dělal Petr Keil. Co dělal Smetana se mi naopak docela líbilo, a tak jsem to riskla. Přijímačky mě pak úplně nadchly, i když jsem se napoprvé nedostala. Strašně se mi líbilo, že tam byli i studenti a že jsme spolu o zadané práci mohli mluvit. Ateliér na mě působil velmi přátelskou atmosférou. Bylo to mnohem osobnější, než na co jsem byla do té doby zvyklá. A: Já jsem to měl úplně stejně. Přišlo mi fajn, co tehdy Smetana dělal, a tak jsem to zkusil. Byl to pokus, jak vypadnout z ČVUT, kde mi spousta věcí vadila, ale moc šancí jsem tomu nedával, že bych se mohl dostat. Nicméně nemyslím si, že ČVUT je „jen“ špatná škola, naopak se všemi pedagogy, kteří mě tam vedli v ateliérech, jsem byl spokojený a vážím si jich. Prostě mi nesedla její masovost a potom nevyrovnanost, přístup a chybějící koncepce v doprovodných předmětech. Mohli byste popsat jeden svůj projekt, který nejlépe vystihuje charakter ateliéru A1 a nejlépe souzní s jeho atmosférou? E: Nevím, jestli bych dokázala vybrat jeden konkrétní projekt, který by ateliér vystihoval, ale možná bych mohla zmínit projekt, který mě asi nejvíc bavil a který, myslím,

Eliška a Adam Vízkovi

dost dobře nejde založit výuku na tom, že během studia vystřídáš deset kvalitních pedagogů. Ta škola je příliš malá a už tak je dost drahá – na jednoho studenta je tam relativně hodně učitelů, kteří se mu věnují. Mistrovský způsob výuky taky utužuje kolektiv a to mi vyhovovalo. Byla tam dobrá atmosféra, na ČVUT mě stresovalo, že se všechno mění moc rychle. Na druhou stranu, oba jste u Smetany strávili plus mínus šest let. Máte pocit, že se to ke konci v něčem vyčerpalo? Jak se váš vztah ke Smetanovi vyvíjel? A: Mně to přišlo přirozené, jako člověk máš taky jenom jedny rodiče, jedny sourozence. Zároveň v rámci vzdělávání projdeš určitými uzavřenými etapami – nějakou dobu jsi na základce, pak na střední, pak na vysoké. U mě to bylo vždycky nějakých šest nebo sedm let. První rok jsem se rozkoukával a v těch dvou posledních už to byla trochu rutina, až jsem si říkal, že už by to snad stačilo. Mně to tak ale vyhovuje, je mi to příjemnější, než abych se každý půlrok sžíval s jiným kolektivem a jiným „tatínkem“, když to tak řeknu. Jak to vidíš ty, Eliško? E: Měla jsem období, kdy jsem si myslela, že je to trochu nevýhoda, když člověk nemůže vystřídat tolik ateliérů, ale po té šestileté zkušenosti musím říct, že to bylo fajn. Šla jsem na stáž na keramiku a pak na nábytek. Je fakt, že ke konci už člověk Smetanu znal, věděl, jak na co bude reagovat, ale pro mě to bylo

VÁCLAV ODVÁRKA, ONŘEJ NOHEJL, ADAM VÍZEK Výstava Botanické příběhy pro Botanický ústav AV ZUZANA HEJTMÁNKOVÁ, Chata Smržov (2015-2018)

zimní semestr 2015–2016


Eliška a Adam Vízkovi

E: Smetana taky vždycky říkal, že je dobré, aby se člověk alespoň jednou během studia pořádně spálil, aby zjistil, že zvolil špatnou cestu. Nebylo to zvláštní, když jste přišli na UMPRUM po několika letech na ČVUT, měli jste už nějaké zkušenosti a chtělo se po vás, abyste začali úplně od znova? Že jste v rámci nějakých kompozičních cvičení museli znova zjišťovat, co je to ta architektura? E: Mě to hrozně bavilo, protože na ČVUT jsem něco takového vůbec nedělala. V ateliéru, kde jsem byla, jsme měli rovnou navrhnout nějakou drobnou stavbu... A: Na ČVUT musíš v prváku absolvovat Základy architektonického navrhování, které můžou probíhat dost různě. U mě to naopak probíhalo podobně jako u Smetany, i tak jsem byl ale nadšený, když jsem začal studovat na UMPRUM. Rozhodně jsem se po dvou letech na ČVUT necítil jako architekt, který by mohl rovnou navrhnout nějaký dům. Spíš mě to děsilo. Poznalo se pak v rámci ateliérové výuky, kdo přišel rovnou ze střední a kdo měl za sebou pár let na ČVUT? A: U Smetany ti to rozhodně práci neulehčilo, byl k nám třeba i přísnější. V našem ročníku jsme měli všichni zkušenost z ČVUT a on pro nás ta zadání přizpůsoboval. Zkušenost z předchozí školy ti může v něčem pomoct, ale určitě tě to nijak nekonečně nezvýhodňuje. Na ČVUT byly podobným tématem zase rozdíly mezi absolventy gymnázií a průmyslovek.

E: V některých ohledech to může být i snadnější, začít rovnou po střední na UMPRUM. Člověk pak není tak svázaný těmi pravidly a schématy, která si osvojí na ČVUT. Já sama jsem s tím snad problém neměla, ale myslím, že Smetana to u studenta dokázal vycítit. Je něco, v čem podle vás výuka na UMPRUM vyloženě selhala? A: Nemůžu říct, že by v něčem vyloženě selhala. Člověk samozřejmě posléze pochopí, že toho spoustu neumí. Škola tě naučí udělat dobrý projekt na základě nějakého zadání, ale když přijdeš do praxe, dolehne na tebe tíže veškeré té administrativy a musíš najednou komunikovat s klienty – a to je něco úplně jiného než komunikovat se Smetanou. Spousta lidí praxi zahájí tím, že jdou do nějaké zavedené kanceláře, kde se tohle všechno naučí daleko snáz. Nemyslím si ale, že by úloha školy spočívala v tom, tě právě na tohle připravit. Dělá to ČVUT a UMPRUM by tím pádem nemusela. Na UMPRUM se dostane jen málo lidí, a tak by měli vybírat takové osobnosti, které pak ten otřes ustojí. A ne tam vychovávat nějaké úředníky. Přijde mi důležité, že je ta škola mírně odtržená od reality a že tě učí být trochu svůj a mimo, protože právě díky tomu se ta realita nakonec může i někam pohnout. Je to, co popisuješ, nějak dáno principem mistrovské školy, na kterém je výuka architektury na UMPRUM založená? A: Je to jednak tím a jednak měřítkem. Na UMPRUM

FILIP KOSEK A JAN ŘÍČNÝ, Tajemné dálky (RCNKSK) ZUZANA HEJTMÁNKOVÁ, Podpora plánování a rozvoje areálu Thomayerovy nemocnice (2015-2018) JAKUB ŠARHAN, Restaurování nábytku

zimní semestr 2015–2016


Oba máte zkušenost se studiem na ČVUT, a tak můžete srovnávat. Jak jste tam byli dlouho? E: Já tři roky, dodělala jsem tam bakaláře. A: Já dva. Ale v naší generaci studentů A1 to bylo běžné, asi polovina lidí, kteří se tehdy na UMPRUM dostali, šla z ČVUT.

Eliška a Adam Vízkovi

navazovat vztahy s inženýry – to je třeba takový můj ideál, mít kancelář se stavebním inženýrem. To, co popisuješ, je dost tradiční pojetí architektury a role architekta. Na UMPRUM jsme ale byli vedeni k tomu, abychom zadání zpochybňovali, a tak bych očekávala, že i jako absolventi budeme tematizovat úlohu architekta jako takovou. Jediným možným výstupem práce architekta přece není dům vzniklý v celém tom soukolí inženýrů a úředníků. Člověk si může najít i svou vlastní cestu. A: Jasně, ale kritika zadání a úloha architekta jsou dost odlišné věci. Smetana od nás určitě schopnost obstát v roli architekta očekával a myslím, že bychom to měli zvládat, ať už jdeme jakoukoli cestou. To, co jsem popsal, si nesu ještě z ČVUT. Tam se totiž budovalo mezi architekty a inženýry spíš nepřátelství. Tlačili nás do studia technických předmětů, abychom pak ty inženýry ideálně ani nepotřebovali. Když se naopak zeptáš absolventa stavební fakulty, tak ti řekne, že je na škole vlastně učí dívat se na architekty jako na ty, kdo vymýšlí všechny ty blbosti, které pak oni musí nějak postavit. To mi přijde absurdní.

Mohli byste se pokusit ty dvě školy co nejsubjektivněji porovnat? E: Na ČVUT nás učili dělat architekturu podle daných norem a pravidel, zatímco na UMPRUM to bylo víc o hledání samotného zadání. Člověk si musel za něčím stát, mít nějaký názor a ten vztahovat k tomu, jaká jsou vlastně ta pravidla. Na ČVUT jsme byli pravidly mnohem víc svázaní. A: Spíš, než aby tě učili pochybovat o zadání, tě nutili ho dodržet. Učili tě být kolečkem v tom stavebním soukolí a bez řečí splnit v souladu s předpisy přání klienta. Na UMPRUM to bylo obráceně. Tam jsme byli vedeni k tomu, abychom hledali jiné cesty a zároveň za ně přijali zodpovědnost – když se člověk vydal jinou cestou, tak musel vědět proč a musel si zodpovědět různé morální otázky, které s tím souvisely. Na člověka to klade mnohem větší nároky, ale výsledek za to stojí. Je nicméně otázka, jestli se nám to daří aplikovat i v praxi a jestli člověk z té školy nevyleze trochu naivní. Klienti na takový přístup často nejsou zvyklí, očekávají, že prostě splníš zadání…

PAVEL FILGAS, neznámý projekt VÍT SVOBODA A PAVEL NOVÝ, RD v Zadní Třebáni (0,5 Studio) MATĚJ ŠPAČEK, Chalupa v Křižánkách (spoluautor Ing. arch. Jiří Špaček)

PETR MACEK, Přístavba Řevnice

letní semestr 2015–2016


Eliška a Adam Vízkovi

mohla chodit do školy. A: Když se podíváš do mého životopisu, tak zjistíš, že první rok po škole jsem byl v podstatě na rodičovské dovolené. E: Spíš prostě neměl žádné zakázky… A: V každém případě jsem byl hodně doma, a když se pak narodila Julča a Eliška se jí jako novorozenci musela věnovat, snažil jsem se rozjet nějakou vlastní praxi. E: Já jsem pak něco trochu dělala, když byla Julča ve školce, než se narodila Anežka. To bylo asi půl roku. Musím říct, že jsem měla pořád potřebu pracovat, i při dětech. Ne proto, abych z toho nevypadla, ale spíš vnitřně. Dělala jsem různé drobnosti, ale pak jsem zjistila, že to moc nejde, že nedělám ani jedno pořádně a neuspokojuje mě to. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím smířila a než jsem si dokázala říct, že nebudu pracovat vůbec. V tuhle chvíli – po narození našeho čtvrtého potomka Mikoláše – mi ale starost o děti dává mnohem větší smysl než architektura. I když se k ní jednou ráda vrátím. A: Ono je to ale složitější, nejsou to jen děti a práce. Kolem rodiny a domácnosti se starám o spoustu věcí – rád si dělám všechno sám – je to takový můj životní přístup. Stavím náš dům, spravuju třeba auto atd. Nemám pak moc času věnovat se kariéře. A měla jsi, Eliško, nějakou konkrétní představu, jak by tvoje práce jako architektky měla vypadat? Představovala sis, že budeš mít vlastní praxi, že budeš pracovat s Adamem, nebo spíš v nějaké větší firmě?

E: Tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn spojit se s pár lidmi ze školy a pracovat v nějakém menším kolektivu. Ale s Adamem jsme se shodli, že spolu spíš dělat nechceme. A: Ne že by nám to nešlo, ale my jsme spolu pořád a podle mě je rozumné, když má každý i něco svého. Když jsme dělali něco společně, měl jsem občas pocit, že jsem moc dominantní, že jsem Eliščinu práci třeba kritizoval a pak se to příliš posouvalo tím směrem, který jsem prosazoval já, i když jsem se snažil na to netlačit. Chci se raději držet víc zpátky. Je zajímavé, co se s kolektivem ateliéru stane po škole. V průběhu studia vzniknou mezi lidmi pevné vazby, všichni společně dělají spoustu věcí a pak se to najednou všechno rozpadne. Lidi se sice scházejí dál jako kamarádi, ale nikdy z toho nevzejde nějaký stabilní pracovní tým. A: Myslím, že je to přirozené a logické, protože nemá moc smysl zakládat firmu, kde by sedělo deset architektů, i když i takové jsou. Když se v praxi staví dům, tak potřebuješ třeba deset dělníků, pět specialistů, stavbyvedoucího, pár inženýrů s kulatými razítky, statika, stavaře apod. A ten architekt je tam jen jeden. Je to taková pyramida. Ne že by architekt byl nejdůležitější, ale je partnerem mnoha dalších lidí. Když spolu několik architektů založí kancelář, moc to nefunguje, protože se do nekonečna o něčem diskutuje, staví se vzdušné zámky, ale ve skutečnosti potřebuješ, aby se to posouvalo dopředu. Takže možná dává větší smysl

MATĚJ PETRÁNEK, Vlastnoručně postavená chata ADAM HAVLÍK, RD Nebušice (3DA) JAKUB LUKEŠ, BD U Kamenné kašny (2016-2017)

letní semestr 2015–2016


Stavět domy ale přece nemusí být definice povolání architekta. A: Nemusí a mně vůbec nejde jen o domy. Nic se ale zatím nedotáhlo do konce, udělal jsem třeba několik studií na veřejné prostory, které byly přijaty relativně dobře, ale možná právě proto, že měly určitý přesah vůči zadání, tak se jich zadavatelé nakonec lekli. Jsem schopný se uživit, je to však hlavně díky řemeslným zakázkám, které mě navíc i baví, ale nemám pocit, že bych dělal přesně to, co jsem si na škole myslel, že dělat budu. A co sis myslel, že budeš dělat? A co sis myslela ty, Eliško, že budeš dělat? E: Myslela jsem si, že budu prostě dělat nějakou architekturu. Je pravda, že na škole jsem to brala víc jako svoje poslání a dávala jsem do toho hodně času a odhodlání. A teď si naopak dovedu představit, že bych dělala něco úplně jiného. Úplně? E: Asi ne úplně, ale s tím odstupem už to neberu tak závazně. Myslela jsem si třeba, že budu dělat architekturu i při dětech.

Eliška a Adam Vízkovi

Dokázali byste popsat, jak Jindřich Smetana vyučoval? A: Myslím, že k tomu přistupoval relativně svobodomyslně, podporoval individualitu studenta. Když si za něčím stál, tak ho nechal být, nechával nám i dost prostoru pro úpravu zadání. Vždycky něco zadal a pak se měsíc řešilo, jestli to vůbec budeme dělat, což bylo občas trochu ke škodě věci, zároveň to ale člověka vychovávalo k určité zodpovědnosti vůči danému úkolu. Architekturu obecně dělá zadání a jeho kontext, ať už jde o vztah ke klientovi, nebo k legislativě, to jsem si ve škole tolik neuvědomoval. Smetana se neomezoval na to, že architekt je jen kolečko v nějakém stroji a že se musí stoprocentně podřídit klientovi nebo normě. Nutil člověka přemýšlet v širších souvislostech, o tom, jestli to zadání samo o sobě je v pořádku nebo jestli jsou v pořádku ty předpisy. A jak jednoduché nebo složité bylo pak implementovat tento přístup do běžné praxe? Odráží se to nějak v tom, co teď děláš? A: Otázka je, jestli jsme na to schopni odpovědět, jestli máme vůbec nějakou praxi… Protože Eliška je už od školy doma s dětmi a já jsem sice vylezl ze školy nadšený a s velkým očekáváním, nicméně i když jsem měl pěkné zakázky, dělal rozmanité věci, zatím jsem nic většího nepostavil.

Když se vám narodily děti, bylo automatické, že se o ně bude starat spíš Eliška a zůstane s nimi doma? E: Žofku jsem měla ještě na škole, a když jsem obhajovala diplomku, byla jsem v šestém měsíci s Julčou. Tehdy Adam Žofku hodně hlídal, střídali jsme se, abych

TEREZA KUČEROVÁ, Rodinný dům u Svatého Kopečku (MOLO architekti) JAN ŘÍČNÝ, Obytná čtyřpodlažní chata v Brně (2016-2019) ONDŘEJ NOHEJL, Rozšíření polikliniky Marjánka na Břevnově (autor Ing. arch. Zdeněk Žilka)

letní semestr 2015–2016


letní semestr 2015–2016

JAKUB SEDMÍK, Bytový dům Petřiny (autoři Hlaváček a Partner)

JAN ŽALOUDEK, Finále Plzeň (Studio Družina)

JAN ŽALOUDEK, Ponec (Studio Družina) JAKUB HERZA, Rozhledna Dubeň

Eliška a Adam Vízkovi


to moc peněz. Mezitím si vzpomene, že vlastně staví ještě rodinný dům, že to bude trvat a stát hodně peněz, takže se ten vinný sklípek nakonec vůbec nezrealizuje. Nebo si ho klient postaví svépomocí s kamarády, každý mu k tomu řekne svůj názor a z návrhu nakonec nic nezůstane. Děláte i soutěže? Sem tam, ale teď nemáme moc prostoru. Určitě nám větší smysl dávají soutěže vyzvané, kdy máte jisté skicovné a nestane se, že pracujete měsíc zadarmo. Myslím si, že u tohoto modelu i zadavatel dostane více. Otevřené soutěže v Česku často dopadají podivně, mnohdy ani nevyhraje ten nejlepší projekt, je důležité zvolit vhodnou porotu, i podle toho se dá rozhodnout, jestli soutěž dělat. Docela často jsme se účastnili soutěží jako studenti, máte více času a hlavně se můžete poměřit už se zavedenými architekty z celé republiky i mimo ni. Hodně jsme se na tom naučili.

Barbora Hora

Nejvíc věcí jsme dělali v Mikulově a okolí, ve Znojmě jen minimum. Když už, tak spíš interiéry. A jste tady i politicky aktivní? Jeník rýpe do všeho, nejen ve Znojmě. Snažíme se s městem komunikovat, pokud jde o veřejný prostor. Ale do politiky jako takové jít nechceme, protože tady na maloměstě bychom pak byli permanentně ve střetu zájmů. To bychom už nemohli nic dělat. Když je člověk na radnici Prahy 7, tak může přijímat zakázky v ostatních městských částech, to tady nejde. Kolik vás teď je? Tři. Pak máme pár stážistů, kteří se pořád točí. Vyhovuje vám to tak? Strašně rádi bychom se rozrostli a hledáme další stavaře a projektanty, ale nenacházíme. Bohužel. Rozrůst se tedy zatím nemůžeme, i když zakázky by byly. Je těžké tady najít kvalitní profesanty? Jsou tady i dobří profesanti, ale kvalita závisí na ceně. Pokud jde o malé projekty, rodinné domy a podobě, je to všude stejné: když nejde o součást výdělečné činnosti a má to člověk jen pro sebe, snaží se šetřit úplně na všem. Dělat rodinné domky je sice dobrý start, ale neuživíš se tím. Ještě horší než rodinné domky jsou vinné sklípky, do toho jsme spadli my. Je to stavba, kterou člověk moc nepotřebuje, je to jeho koníček a nemá na

ALŽBĚTA BRŮHOVÁ, Organizace vyzvané architektonické soutěže v Dobročovicích JAN DRŠKA, Rekonstrukce KD Pečky MARIE ELIÁŠOVÁ, Rekonstrukce kina Varšava v Liberci (spolu se skupinou libereckých architektů)

zimní semestr 2016–2017


Barbora Hora

Co tím myslíš? Tak dáš tam lešení a máš to hotový. Myslím, že je to třeba o tom, že si člověk vybere nějaký jednoduchý princip a pak ho prolne celou věcí. Prostě kdo nedělal u Smetany lešení, jako by u něj v ateliéru ani nebyl. A dělá to i Smetana? Právě že vůbec. Spíš je to nějaká forma, která vychází ze způsobu jeho myšlení. Taky to má asi souvislost se scénografií, kterou se zabýval jeho učitel, Josef Svoboda – taková konstrukce je efemérní, je možné ji jednoduše rozebrat. Divadlo obecně byla pro Smetanu důležitá reference. Pomocí architektury totiž vytváříš nějakou scénu a dáváš lidem prostor, aby se po ní pohybovali. Jaké to pro tebe bylo bezprostředně po tom, co jsi ukončila studium? Tím, že jsme s Jeníkem a Honzou pracovali už při škole, to pro mě nebyl takový zlom, byl to přirozený přechod. Už během posledního ročníku jsme ve Znojmě dělali na svých věcech. Spíš mě pak mrzelo, že jsem se ty poslední roky škole tolik nevěnovala… Máš pocit, že tě UMPRUM dokáže na architektonickou praxi dobře připravit? Myslím si, že tě naučí samostatnosti a ukáže široké možnosti, kde můžeš působit, i pokud jde o hledání vlastní cesty.

A je něco, co tě nenaučí? Něco, s čím ses potýkala? Nevím. Nepřipravila nás na všechny ty byrokratické procesy, ale to stejně pochopíš až v praxi, když to začneš řešit sama. Jasně, jsou tam nějaké rezervy i pokud jde o technické vzdělání, ale vždycky je to o tom, jestli to vlastně chceš dělat. Ani stavárna tě to nenaučí – pokud tě to nebaví a chceš dělat něco jiného, tak se v tom ztrácíš. UMPRUM ti dá prostor, je to na tobě, čemu se budeš věnovat. Je něco specifického na provozování architektonické praxe v malém městě? S čím se potýkáte? Je super, že tu má člověk od začátku praxe mnohem větší možnosti. Není tady taková konkurence, takže jsme se hned dostali k zajímavější práci, než kdybychom zůstali v Praze. Praha je momentálně úplně zabitá. Dostaneš se maximálně k úpravám interiérů nebo architektuře výstav. Ale nestane se ti, že by od tebe někdo chtěl navrhnout barák. Většina architektů, i když žijí v Praze, bere zakázky z celé republiky. Maloměsto je v tomto ohledu o dost vstřícnější. Takže práce máte dost? Mám pocit, že práce v celé republice je hrozně moc ve všech odvětvích. Berete hlavně zakázky z tohoto regionu? Snažíme se, maximálně tak hodinu, dvě od Znojma. Protože jinak na ta místa nejezdíš, nedá se to stíhat.

LUCIE RÓNOVÁ (ROZ. DRÁBKOVÁ), Rodinný dům rodiny D. JAKUB FILIP NOVÁK, Interiér bytu Na pavlači s lucernou (No Architects) VÍT SVOBODA A PAVEL NOVÝ, Výstava Kmeny 90 (0,5 Studio)

zimní semestr 2016–2017


se nebát. To se snažíme studentům také předat, jak vybudovat přesvědčivý koncept, pojmenovat ho a udržet si ho do konce. Držíme se ale více při zemi, zajímá nás jeho překlopení do konkrétní typologie. Čas semestru je velmi omezený a člověk vždycky někde musí ustoupit. Je naopak něco, co se snažíš dělat vyloženě jinak? Třeba se snažíme, aby měli studenti nějaký harmonogram, kterého se můžou držet. Aspoň trochu. Jak se snažíte profilovat svoje studenty? Jako samostatně fungující architekty? My se jim snažíme ukazovat, že architekt má strašně široké pole působnosti, že je na nich, v čem se najdou. Nejde o to, jestli budou mít vlastní studio, ale že se uplatní třeba i jako architekti ve státní sféře. Klidně si můžou sami vymyslet, co vlastně chtějí dělat. Taky jim říkáme, že je důležité snažit se být aktivní. Všeobecně, i v politice. Myslíš, že existuje něco jako nějaká generace Smetanových absolventů, která by měla nějaké společné rysy? Pro mě to byli hlavně Adam Vízek s Eliškou, Iva, Kuba, Vítek Šimek, Štěpán. Tahle generace. A myslím, že třeba H3T to skvěle zhmotňují.

Barbora Hora

druhý domov. I když už jsou tam dávno úplně jiní studenti, vždycky, když tam přijdu, vím, že jsem na své půdě. Když člověk střídá ateliéry a vedoucí, tak takový pocit nezíská a nemá tak pevné zázemí. Taky mi přišlo fajn, že jsme mívali stejná zadání jako starší spolužáci, kteří už trochu věděli, co dělají, a mohli nám poradit. Určitě ale hraje roli, jaký se zrovna v ateliéru sejde kolektiv. Za nás to bylo super – i když už jsme venku ze školy, pořád se vídáme, jezdíme spolu na výlety a tak. Tenhle systém vzdělávání mi přijde jako luxus, je to privilegium, moct takto studovat. Zároveň ti UMPRUM umožňuje vyzkoušet si i něco jiného, v jiných ateliérech i na jiných školách. S manželem Janem a kolegou Jendou učíte na Fakultě architektury v Brně. Jaké to je, ocitnout se na druhé straně? Strašně záleží na tom, jaké máš v ateliéru studenty a jestli se jim chce něco dělat. Uvědomila jsem si, že kolik energie do toho dá student, tak tolik mu je opětováno od vedoucího. Je zajímavé to zažít, vrací se ti všechno, co jsi na škole flákala, a štve tě, že to teď sama nemůžeš z těch děcek dostat. Máš pocit, že jste něco ze Smetanova pedagogického přístupu převzali? Každý učitel má svoje metody a cíle. Smetana vede k vizionářství, zajímá ho koncept a jeho celistvost, které je schopen leccos podřídit. Mám dojem, že učí studenty

ARNOŠT KÁBA, Lékárna Bedřich (GR8 PROJECT) JARIN KROUZ, Obchod Rückl (autoři Qarta architektura)

letní semestr 2016–2017


Barbora Hora

Proběhl ve vašem vztahu studentky a učitele nějaký krizový moment? Kdy sis třeba říkala, že bys potřebovala slyšet jiný názor nebo jít někam na stáž? Spíš mě pak už nebavila ta témata, často se to opakovalo. Tak jsem chtěla zkusit něco jiného a určitě i jiný přístup. Ale myslím, že ve třeťáku to potká skoro každého, právě v tom momentu, kdy člověk zjistí, co se po tobě vlastně chce. V rámci UMPRUM jsi byla na stáži v ateliéru Jiřího Pelcla. Jak bys srovnala jejich pedagogické přístupy? Rozdíl byl hlavně v měřítku věcí. Pelcl jde do detailů, se Smetanou se řeší hlavně obecné koncepty. Prezentace už nebyla tak důležitá, bylo jedno, jestli člověk ukáže sto padesát půdorysů, nebo jeden, hlavní bylo, aby byla přesvědčivá ta základní myšlenka. U Pelcla, kde jsme se věnovali spíš produktovému designu, jsme řešili výrobek samotný a bavili se více o vizualitě věcí. A když říkáš, že jste u Smetany v projektech nešli do detailu, týká se to i technického řešení budov? Pokud to bylo součástí té hlavní myšlenky a bylo technické řešení pro ten projekt nosné, tak ano. Ale bylo to na tobě a výsledek byl pokaždé jiný. Náročné to bylo v tom, že ti nikdy neřekl „tak a teď už to musíš dodělat, nebo to nestihneš“. To Smetana nikdy neudělal, protože pro něj nebylo podstatné, jestli to stihneme dát na tu plachtu,

nebo ne. Pak i ta grafika vypadala příšerně, protože na to nebyl žádný prostor. Ale tohle Smetana neřešil. On chtěl, aby to byla silná věc bez kompromisů. Přišlo ti to v kontextu navazující praxe ideální? Když člověk v reálu musí věci dotáhnout do detailu. Přišlo mi dobré, že to nechával na nás. Že jsme si sami museli práci rozvrhnout, ostatně byla to pak naše vizitka. Pak jsi byla taky na stáži na Gerrit Rietveld Academie v Amsterdamu. Jaké to tam bylo? Měla jsem pocit, jako by to byla spíš střední škola. Byla jsem tam na prostorovém designu, ale ta úroveň byla s UMPRUM nesrovnatelná. Nešlo tak moc o samotné výsledky, ale někdy mi přišlo, že o to, kdo dokázal déle mluvit. Prostě všechno bylo skvělé a všichni úžasní. Díky tomu tam asi nepanovala taková soutěživost, která mě na UMPRUM hodně popoháněla. V Holandsku mě hlavně uchvátil celkový životní styl a prostředí, od té doby se tak snažím žít i tady a stýskat si co nejmíň. Ať už byla úroveň studia jakákoli, jaký je v porovnání s „mistrovskými školami“ na UMPRUM tvůj názor na školy odlišného typu, kde ateliéry nevede vždy jen jeden vedoucí, ale kde člověk v průběhu studia vystřídá hodně různých vyučujících? Mně na UMPRUM strašně vyhovovalo, že jsme měli jednu základnu, jeden domovský ateliér, kam se můžeš vždycky vrátit. Dodnes tu školu beru skoro jako svůj

VÍT SVOBODA A PAVEL NOVÝ, Interiér bytu na Vinohradech (0,5 Studio) TEREZA VOJTĚŠKOVÁ (ROZ. VARVAŘOVSKÁ), Konverze areálu Světovar (2016-současnost) JAN ŠOLAR, Hrob

letní semestr 2016–2017


Je ještě něco, co podle tebe vystihuje jeho pedagogický přístup? To, že nás učil hledat nějakou podstatu věcí a přistupovat ke všemu s pokorou. Ať už se řešilo cokoliv. A je to něco, co charakterizuje i tvůj přístup k tvým vlastním projektům? Děláme hodně rekonstrukce a tam to bez toho ani nejde. Musíš se snažit proniknout do té věci samotné a vycházet z toho, co je. Pokud nestavíš na zelené louce, tak jsou karty vždycky nějak rozdány. U rekonstrukcí se snažíme, abychom zachovali to hodnotné, neprosazovali sami sebe za každou cenu a především stav nezhoršili. A tak nás to Smetana, myslím, učil. Prosazoval při výuce vědomě nebo nevědomě svůj osobní architektonický styl, svůj vlastní pohled na věc? Nebo byl naopak otevřený odlišným názorům? Smetana byl mistr v tom, že když ho člověk dokázal pro něco nadchnout, tak se do toho dokázal hodně ponořit a myšlenky, které do toho ten student vložil, pak sám rozvíjel. Já jsem s tím ale strašně bojovala. Vždycky, když mi něco poradil, tak jsem se tomu naopak snažila maximálně vyhnout. Nechtěla jsem dělat to, co mi říká. Ale do jaké míry se mi to dařilo, toť otázka.

Barbora Hora

Jaká byla atmosféra v ateliéru v době, kdy jsi nastoupila na UMPRUM? Pamatuju si, že když jsem přišla na přijímačky, byl mi Smetana hrozně sympatický, říkala jsem si, že jsem na správném místě. Celé to probíhalo na osobní rovině – tím, že jsou u přijímaček i studenti, vybírají si do ateliéru ty, kteří jim budou sedět. A to mě na A1 hrozně bavilo. Byla tam taková rodinná atmosféra. Vybrala sis ateliér A1 z nějakého důvodu, nebo jsi střílela od boku? Byla jsem se tam podívat na klauzury, když zrovna zpracovávali téma zoo. Jejich prezentace se mi líbila nejvíc ze všech ateliérů, byly tam i modely a bavilo mě to. A proto jsem tam šla, Smetanu jsem vlastně moc neznala. Přetrvaly ty počáteční sympatie, když jsi potom v ateliéru studovala a víc jsi poznala Smetanovo architektonické uvažování? Jo, přetrvaly. Hrozně jsem ale bojovala s tím, abych vůbec pochopila, co po nás chce. Měla jsem to tak celé první dva ročníky. Smetana mluví hodně metaforicky a v narážkách. Pokud člověk nemá v dané věci přehled, je těžké se v tom zorientovat. Málokdy řekl něco explicitně a já z toho byla zmatená, nebo naopak prosazoval své a já se pak snažila tomu vyhnout. Na konci druháku se to trochu zlomilo, to jsme si vzájemně začali trochu víc rozumět. Ale myslím si, že se to úplně povedlo až u diplomky.

MICHAEL DIOSZEGI, Revitalizace centra obce Doupovské Hradiště /Dolní Lomnice JAKUB HERZA, Chata Huta ALŽBĚTA BRŮHOVÁ, Skleník pro tátu

zimní semestr 2017–2018


zimní semestr 2017–2018 MICHAEL DIOSZEGI, Obnova parku a zvonice za kostelem ve městě Krásno (spolupráce BcA. Jan Lébl)

TEREZA KUČEROVÁ, Herní krajina Pecka (MOLO architekti)

JARIN KROUZ, Dostavba rekreačního areálu Petynka (autoři Qarta architektura)

ANNA BOROVSKÁ (ROZ. KLOKOČKOVÁ), MY

FILIP KOSEK A JAN ŘÍČNÝ, Vítězné náměstí (RCNKSK)

Barbora Hora


zimní semestr 2017–2018

JAKUB LUKEŠ, BD Špýchar VIKTÓRIA MRAVČÁKOVÁ, Muzeum (IPR)

PETR MACEK, Březiněves


zimní semestr 2017–2018

VIKTÓRIA MRAVČÁKOVÁ, Mestoláska (Spolka) ONDŘEJ NOHEJL, Zateplování

JAKUB FILIP NOVÁK, Interiér kaple, Městská kaple (No Architects)

MATĚJ PETRÁNEK, Grafické návrhy pro Prazeleninu


zimní semestr 2017–2018

IVA POTŮČKOVÁ, Interiér restaurace ve Vlašimi JAKUB ŠARHAN, Bytový dům v Koryčanech

JAN DRŠKA, RD Vysoký Újezd

vory


zimní semestr 2017–2018

JAKUB TEJKL, Ájurvédský pavilon, Resort Svatá Kateřina (Terra Architectura)

LUKÁŠ VĚTROVEC, Forest resort

ADAM VÍZEK, Náš dům

Rozh


zimní semestr 2017–2018

TEREZA VOJTĚŠKOVÁ (ROZ. VARVAŘOVSKÁ), Bytový dům Zahálka v Modřanech (spolupráce s under-construction architects, 2017-současnost)

TOMÁŠ ČERNÝ, Svatební stan

MATĚJ ŠPAČEK, Škoda Icerink (autoři Vrtiška Žák, foto Kristina Hrabětová)


letní semestr 2017–2018

JAKUB HERZA, Architektura pohybu (diplomní projekt pod vedením Jana Šépky a Mirky Gulbisové)


Vít Svoboda / absolvoval 2010 0,5 Studio tvoří architekti Pavel Nový a Vít Svoboda. Společně studovali architekturu na pražské VŠUP pod vedením Jindřicha Smetany. Od roku 2011 pod názvem 0,5 Studio společně navrhují projekty různých měřítek a typů. Pro jejich tvorbu je specifická odlehčenost, nadsázka a mezioborová spolupráce s umělci. Krédem 0,5 Studia je „zdraví a krása“. Jakub Šarhan / absolvoval 2013 SynchroniCity. Architektura – nápady, realizování snů a představ, ideje, přiroda, tvoření. Restaurování – radost z tvoření rukama, práce se dřevem, rychlá zpětná vazba. Práce s časem, navrácení předmětů zpátky do života. Změna myšlení, změna životního postoje. Snaha o zpomalení běhu času. Daří se a baví to, funguje to. Vít Šimek / absolvoval 2011 Jan Šolar / absolvoval 2018 Matěj Špaček / absolvoval 2015 V současné době stále úzce spolupracuji se studiem VrtiškaŽák. Mimo to se zabývám vlastními projekty a od podzimu 2018 trávím1/4 času v Provence ve Francii, kde ve spolupráci se studiem Remy Architecture & Design pracujeme na lokálních projektech různých funkcí a velikostí. Jakub Tejkl / absolvoval 2005 Lukáš Větrovec / absolvoval 2014 V současné době pracuji jako samostatný architekt v Praze. Přestože jsem po škole začal s velice širokým záběrem na zákazky a věnoval se i grafickému designu, v současnosti se věnuji především rekonstrukcím. Díky mé diplomové práci na UMPRUM jsem měl příležitost spolupracovat na několika projektech s firmou poskytující péči seniorům s Alzheimerovou chorobou. Mým dlouhodobým cílem je vést vlastní architektonický ateliér.

charakteristické tři odlišné okruhy práce: projekty veřejných prostor, výstavnictví a modelářství a rodinné svépomocné stavby. Na práci v A1 nejvíce navazují studie veřejných prostor, které vznikly převážně ve spolupráci s Evou Vízkovou. Nejvýraznější je studie Kupkova náměstí v Opočně (2013), aktuální jsou projekty pro Čakovice. Úspěšný je v realizacích architektonických modelů a díky spolupráci s ONArchitekti (spolužáci z A1) i ve výstavnických projektech jako byly Botanické příběhy navržené a realizované pro Botanický ústav AV ČR (k výročí akademie v roce 2015). Řemeslná práce Adama naplňuje a pojímá ji často jako technickou (technologickou) výzvu. Od konce studií je architektem (a občas řemeslníkem) rekonstrukce domu svého bratra, kterou on (pedagog katedry matematiky UHK) realizuje doslova vlastnoručně. Pro nás postavil podkrovíčko na chalupě (2013-16) a nyní se již rok a půl věnuje téměř na plný úvazek přístavbám našeho domu v Kunraticích. Všechny tyto akce ho velmi baví, byť stavba našeho domu je už za hranicí únosnosti – objem práce, kterou je třeba fyzicky udělat, je opravdu velký a poslední rok je Adam zcela paralyzován v jiných činnostech. Obrovská svoboda, možnost experimentovat a ověřovat nestandardní cesty ale za to stojí. Tereza Vojtěšková (roz. Varvařovská) / absolvovala 2013 Před 5 roky jsem absolvovala v atelieru A1 na UMPRUM. Mým cílem bylo a pořád je zkusit si práci na co nejrůznějších projektech ve všech fázích, měřítcích a v různých tvůrčích prostředích. Proto jsem kromě vlastní praxe spolupracovala s ateliery Cigler Marani Achitects, Under-construction architects a Qarta Architektura. Dank dem A1 Studio kann ich in diesen Sätzen Deutsch sprechen: ohne Textil, Erdbeeren mit Schlagsahne und immervere jung. Diese Sätze basieren auf Geschichten aus dem wirklichen Leben und sie bilden einen schönen Satz, der die Grundlage für die deutschen Mitglieder des A1-Studios bildet. Eliška Zahradníková (roz. Šídová) / absolvovala 2005

Adam Vízek / absolvoval 2011 + Eliška Vízková (roz. Stuchlá) / absolvovala 2012 Známe se od dětství. Po maturitě (každý na jiném gymnasiu) jsme společně nastoupili studia architektury na ČVUT (2003), odkud jsme postupně utekli do A1 na UMPRUM. Během studií začal Adam spolupracovat se svojí mámou, krajinnou architektkou Evou Vízkovou. Eliška pracovala v ateliéru Ivana Vavříka a Michala Bartošky, později s Evou a Adamem Vízkovými. Léta 2011 a 2012 pro nás byla obzvláště plodná, narodila se dcera Žofie, Adam absolvoval oceněnou diplomovou prací, v následujícím roce diplomovala Eliška a vzápětí přišla na svět dcera Julie. Dnes máme děti čtyři – třetí dceru Anežku (2015) a syna Mikoláše (2018). Eliška tráví čas s dětmi a architektuře se mimo pár drobností pro přátele a rodinu téměř nevěnuje. V roce 2015 jsme společně navrhli přestavbu našeho domu, která se nyní realizuje. Pro Adamovu poměrně pestrou činnost po studiích jsou

Jan Žaloudek / absolvoval 2015 a další...


Pavel Nový / absolvoval 2010 0,5 Studio tvoří architekti Pavel Nový a Vít Svoboda. Společně studovali architekturu na pražské VŠUP pod vedením Jindřicha Smetany. Od roku 2011 pod názvem 0,5 Studio společně navrhují projekty různých měřítek a typů. Pro jejich tvorbu je specifická odlehčenost, nadsázka a mezioborová spolupráce s umělci. Krédem 0,5 Studia je „zdraví a krása“. Václav Odvárka / absolvoval 2010 Na střední škole (SŠUŘ Brno, obor konstrukce a tvorba nábytku) jsem začínal brigádami na stavbách a řemeslnou výpomocí. Ve třetím ročníku na UMPRUM zakládám živnost a práci směřuji spíše na kreslení stavebních výkresů, tvorbu vizualizací, ale také na další související činnosti jako zajišťování podkladů, průzkumů, fotodokumentace, koordinace profesí, prováděcí dokumentace pro interiéry a jednoduché stavební prvky, inženýring a další. V závěru studia na VŠ zakládáme s Ondřejem Nohejlem arch. studio ONArchitekti, ve kterém tvoříme především řadu studií pro zajímavé projekty a soutěže. Za obzvlášť úspěšné považuji komplexní návrh a dodávku výstavy Botanické příběhy do Průhonického zámku k příležitosti 125. výročí Akademie věd ČR, kterou jsme dělali ve spolupráci s Adamem Vízkem. Paralelně s nepravidelnou činností studia pokračují také naše individuální zakázky. Po škole se věnuji většinou stavbám pro bydlení a s ním související funkce, od studie přes stavební povolení až po design nábytku na míru. Z posledních let mne velmi těšila spolupráce na projektu rodinného domu s mokřadní střechou ve vnitrobloku na Letné, který byl nakonec velmi úspěšný v soutěži Energy Globe. Nedílnou součástí mojí praxe jsou i manuální činnosti řemeslné, montážní a modelářské, které se k architektuře pojí. Určitou měrou se věnuji také výstavnictví a výstavním systémům. Krátce po škole jsem se oženil a těším se ze dvou dětí.

rekonstrukce jsem se dostala k návrhům rodinných domů. V současnosti navrhuji rodinné domy, věnuji se expozicím výstav, veřejnému prostoru a sochám ve veřejném prostoru. Snažím se, aby ona pokusná laboratoř byla stále v chodu. Štěpán Řehoř / absolvoval 2011 Jan Říčný / absolvoval 2013 Rok před diplomem (2012) jsem se mi naskytla možnost zpracovat studii kaple v Nesvačilce do „minisoutěže“ pro farnost Moutnice na jižní Moravě. Návrh si vybrali a tím se mi nalinkoval start praxe po diplomu 2013. Začal jsem pracovat sám z domu (s dětmi) a řešil projekty od studie do prováděčky. Přes pana Ing. Šandu, který nás vedl na Umprumce ze stavitelství, se mi podařilo navázat pro projekt kaple spolupráci s Ing. Vítem Mlázovským – odborníkem na dřevěné konstrukce a rekonstrukce památek – a jeho kolegy, což mne posunulo mnohem dál. Prováděcí projekt jsem zpracovával v naprosté kooperaci protože každý detail měl vztah k nosné konstrukci a naopak. Ke kapli přibylo několik soukromých drobných residenčních a komerčních zakázek (rekonstrukce a dřevostavby s důrazem na detail a samozřejmě nízkou cenu – to tvoří většinu našeho portfolia). Určitě mi v řešení technických detailů pomohlo studium průmyslového designu na SŠ. Na jaře 2015 jsem obnovil spolupráci s Filipem Koskem odzkoušenou během studií. Zrealizovali jsme pro Národní galerii rozsáhlou výstavu Tajemné dálky v Anežském klášteře, což byla typická zakázka pro mladé architekty – nízký rozpočet a honorář a velká očekávání. Od té doby se nám NG pravidelně ozývá při takto nastavených akcích. Po této kladné zkušenosti bylo logické, že na konci roku 2016, kdy mi přerostla práce přes hlavu, jsem oslovil Filipa, aby se již nepoflakoval po cizích ateliérech a začali jsme pracovat spolu naplno v RCNKSK, kde se snažíme dělat poctivou architekturu, která si drží pevný koncept až do prováděcího projektu. Snažíme se domýšlet zdánlivě drahé detaily levně a propojovat tradiční řemesla se současnými technologiemi, potřebami, prostorem, životem.

Anna Pátková Matěj Petránek / absolvoval 2006 Helena Petříčková

Jakub Sedmík / absolvoval 2003 Od skončení studia jsem spolupracoval s několika ateliéry. Nejprve to byl ateliér Okulet, poté Kolpron a nyní ateliér Hlaváček-partner. V současnosti pracuji na projektech převážně rezidenční výstavby, a to v Praze, ale i v zahraničí. Mimo to se věnuji i projektům drobnějším, jako jsou rodinné domy.

Jan Stibitz / absolvoval 2017 Nedlouho po absolvování studií v ateliéru A1 jsem znovu začal hrát ragby za Spartu. V sezóně 2018 jsme obhájili mistrovský titul v ragby 7’s, to se v patnáctkovém ragby bohužel nepodařilo a skončili jsme na třetím místě. Ragby zdar!

Lucie Rónová (roz. Drábková) / absolvovala 2010 Po ukončení studia jsem si pronajala ateliér, kde jsem si vytvořila svou pokusnou architektonicko-uměleckou laboratoř. Zde jsem kreslila, vyráběla modely, malovala a obesílala architektonické soutěže. K mým prvním realizovaným architektonickým projektům patří interiéry, postupně přes

Lucie Stejskalová / absolvovala 2012

Ja... Für immer jung, ein Leben lang für immer jung!

Jiří Soukup / absolvoval 2004

Iva Potůčková / absolvovala 2013 Momentálně se věnuji navrhování interiérů restaurací a fast food restaurací pro firmu archicraft. Ačkoliv je práce v komerčním odvětví velmi hektická, vyžaduje rychlá řešení, věřím, že má smysl vnášet do každého návrhu invenci a pravdivost.

Štěpán Smetana / studuje


David Maštálka / absolvoval 2008

vlastním jménem. Většinu zakázek mám na jižní Moravě, odkud taky pocházím...

Petr Macek / absolvoval 2003 Mikuláš Medlík / absolvoval 2001 Narozen 1976 v Havlíčkově Brodě, po absolvování Gymnázia F.M.Pelcla v Rychnově nad Kněžnou jsem v letech 1994-2001 studoval VŠUP v Praze obor architektura, atelier architektury A1. Pod vedením Prof.Ing.arch. Martina Rajniše, Doc.Ing.arch. Jakuba Cíglera, Ing.arch. Jiřího Stříteckého a Ak. arch. Pavla Smetany. diplomová práce: Přestavba a dokončení areálu historických hal Pražské teplárenské a.s. - Mediatéka Holešovická elektrárna (konzultant PhDr.Benjamin Fragner) Od roku 2006 držitel autorizace České komory architektů. V letech 2003 - 2011 jsem spolupracoval s Mg.A. Přemyslem Kokešem pod hlavičkou ateliéru ai5 v Lanškrouně. Od roku 2011 působím na volné noze. ÚČAST V SOUTĚŽÍCH, VÝSTAVÁCH Titul STAVBA ROKU STŘEDOČESKÉHO KRAJE 2012 v kategorii Cena za nejlepší stavbu určenou k veřejnému účelu. Cena veřejnosti. Rekonstrukce bývalého domu důstojníků na novou radnici v Milovicích (spolupráce KM projekt) 2012 účast na výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze: SOUČASNÝ ČESKÝ INDUSTRIÁL / PODOBY SOUDOBÉ PRŮMYSLOVÉ ARCHITEKTURY 2011 Titul STAVBA ROKU PARDUBICKÉHO KRAJE 2008 za Rodinný dům v Heřmanově Městci (spolupráce s P. Kokešem) 2009 Cenu Klubu za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí pro rok 2008 kancelářský dům na náměstí v Lanškrouně (spolupráce s P. Kokešem) 2008 Titul STAVBA ROKU PARDUBICKÉHO KRAJE 2006 za administrativní a komerční budovu na náměstí J. M. Marků v Lanškrouně (spolupráce s P. Kokešem) 2006 Účast na přehlídce mladých architektů YOUNG BLOOD Centre for Central European Architecture Praha 26.6.2004 - 26.09.2004 Titul STAVBA ROKU PARDUBICKÉHO KRAJE 2002 v kategorii dopravní stavby za řešení náměstí A.Jiráska v Lanškrouně (spolupráce s P.Kokešem) 2002 Viktória Mravčáková / absolvovala 2017 Pavel Nikl / absolvoval 2014 Po dokončení Umprumky jsem cca 3 roky pracoval v ateliéru Davida Krause a právě je to asi rok, kdy kreslím projekty pod

Ondřej Nohejl / absolvoval 2009 V období po škole jsme s kolegou z atelieru Václavem Odvárkou založili ateliér Onarchitekti. V současnosti již spíše jen čundrujeme, leč občas se ještě s dalším kolegou Adamem Vízkem zabýváme drobnými výstavními projekty. Dále se, kromě své rodiny, věnuji volné tvorbě, zejména ilustraci a malbě. V současnosti za účelem jisté obživy docházím do Architektonického Atelieru Ing. Arch Zdeňka Žilky, kde se podílím na rekonstrukcích více či měně významných historických budov. Jakub Filip Novák / absolvoval 2009 CV: Jakub Filip Novák, Narozen 1980 VŠUP absolvoval v roce 2009 Šťastně ženatý, má dvě děti. PROFESNĚ: Provozuje kancelář No Architects, www.noarchitects.cz (2009 – dosud) spoluautor Metropolitního plánu Prahy (2014 - 2016) spoluautor Pražských stavebních předpisů (2016) připomínkoval za hl. město Prahu novelu stavebního zákona (2016) podílel se na transformaci IPR Praha a zastupování hl. města Prahy jako účastníka v územních řízeních (2014 -2016) Metodické teze ke Konceptu územního plánu hl. m. Prahy 2009, spolupráce s autorským týmem Metodické teze k Metropolitnímu plánu 2012, spolupráce s autorským týmem Inventura urbanismu – spoluzakladatel, programová rada konference, spoluorganizace (2010 – 2014) Versus architekt o. s. - spoluzakladatel, organizace přednáškových cyklů člen redakční rady časopisu ERA21 (2008 – 2014) spoluzakladatel A1 Architects (2006 - 2009) publikační, konzultační a přednášková činnost OCENĚNÍ:
2018: BIG SEE INTERIOR DESIGN AWARD 2018 – On the bulit on gallery with lantern 2010: Ideová soutěž – Územní plán Hradce Králové, odměna, spolupráce s Roman Koucký architektonická kancelář 2009: Soutěž na expozici Pavla Janáka v Domě umění města Brna – první místo, spolupráce: Lenka Křemenová, David a Marta Maštálkovi 2008: Sousedství, diplomová práce – Zvláštní uznání České komory architektů 2007: Soutěž o řešení Mírového náměstí v Dobříši – druhé místo, spolupráce: 1. a 2. kolo Lenka Křemenová, 2. kolo David Maštálka, Václav Malina, Eva Vízková 2006: Obchodní centrum Liberec Plaza – mimořádná odměna za nekonvenční architektonické řešení, spolupráce: Lenka Křemenová, David Maštálka


Ondřej Hrozinka / absolvoval 2001 Kryštof Jansa / absolvoval 2006 Narozen 11. 10. 1977 v Praze. Po studiu scénografie na Střední umělecko-průmyslové škole (SUPŠ) na Žižkově a po tříletém studiu na Fakultě architekury (ČVUT) absolvoval v r. 2006 VŠUP v atelieru Architektura 1 u prof. akad. arch. Jindřicha Smetany. Mezi lety 2006 – 2012 práce pro různé architektonické ateliery (4A, A111,atd.), od r. 2013 samostatná pojekční činnost a od r. 2015 si přidal také pedagogickou činnost na SPS Josefa Gočára. Věnuje se také přípravě zájemců o studium oboru architektura na přijímací řízení. Má několik celoživotních slabostí, dále alespoň několik z nich: Dílo J. R. R.Tolkiena (Bilbo forever!), komiks v nejrůznějších formách, v 38 letech objevil díky svým dětem kouzlo pohybu na prkně se čtyřmi kolečky – od té doby se už několikrát zmrzačil, ale to mu nebrání v tom se ztrapňovat v parcích dál, bibliofil a sběratel knih edice KOD a samozřejmě hudba, hudba a zase hudba ve všech jejích podobách. Arnošt Kába / absolvoval 2004 Co se týká poškolního, resp. profesního působení, tak mám takový pocit, že jsem vlastně pořád na začátku… Věnuji se různým aktivitám, které dohromady skládají myslím docela komplexní obraz o tom, co by vlastně architektura mohla být (památková péče, urbanismus, navrhování, projektování i vlastní realizace staveb). Od roku 2010 jsem zaměstnancem NPÚ, ÚOP v Telči na pozici specialista pro urbanismus, aktuálně také garant KP a NKP. V roce 2011 jsem spoluzaložil architektonickou a projekční kancelář GR8 PROJECT v.o.s. se sídlem v Jihlavě, složil autorizační zkoušky – ČKA 03 911 a také získal výuční list v oboru tesař. S manželkou jsme založili a neustále budujeme „alternativní“ základní školu na principech montessori pedagogiky – ZŠ Vlásenický dvůr. Hana Kašparová / absolvovala 2006 Inga Khatiashvili

Přestože se jednalo o vcelku zajímavou práci na částečný úvazek, zpětně to považuji za ztrátu času. Během toho jsem krátký čas točil pivo za barem, následně pracoval v architektonických atelierech: AOC(2014), A.D.N.S.(2015) a City Uprgade(2016). Již během studií jsme spolupracovali s Janem Říčných na různých menších projektech či soutěžích. Na jaře 2015 jsme společně s zrealizovali první projekt - výstavu Tajemné dálky v NG. Tato dlouhodobější spolupráce na konci roku 2016 přerostla v založení atelieru RCNKSK, který kupodivu ještě stále funguje, v této chvíli již i s ručením omezeným... Klaudie Kovářová Jaroslav Koza / absolvoval 2005 Jarin Krouz / absolvoval 2013 Po diplomu se Jarin Krouz krizi věnoval různorodé práci v menších ateliérech (By Architects, Mrázek-Rossi Architekti, City Upgrade) a započal doktorské studium na ČVUT na ústavu urbanismu a územního plánování. Po mnoha soutěžích (3. místo v ceně Petra Parléře 2015 – Revitalzace historického centra v Orlové; ocenění „35 nejlepších návrhů“ v soutěži Český funerální design), workshopech i zahraniční zkušenosti navázal architekt spolupráci s ateliérem Qarta Architektura, kde pracuje dodnes. V ateliéru se věnuje navrhování staveb různého měřítka ve všech fázích, ale především vytváření studií. Mimo jiné je Jarin aktivním občanem (Urbanistická analýza potenciálu Buštěhradské dráhy; participace obyvatel s Prahou 6 o budoucím využití stopy Buštěhradské dráhy) usilující o kvalitní rozvoj města a veřejného prostoru na Praze 6. Jarin Krouz žije v Praze, rád studuje a kreslí, věnuje se hudbě, je zasnoubený a má jedno dítě. Ich liebe schwarzen Kaffe mit wiesser Sahne in der Prager Altstadt. Jan Krušina Lenka Křemenová / absolvovala 2008 Tereza Kučerová / absolvovala 2008 Po škole jsem se stala součástí sdružení Moloarchitekti a spolupracujeme spolu doteď již 10 let. Věnujeme se především dřevostavbám. Kromě soukromého bydlení jsem se podílela na návrhu a realizaci mateřské školky, kavárny a různých interiérů. Se sochařem Matějem Hájkem spolupracuji na návrzích dětských hřišť (Bororo v pražské Zoo, Herní krajina Pecka v Krkonoších).

Oliver Kleinert / absolvoval 2007 Vítězslav Kořínek / absolvoval 2004 Filip Kosek / absolvoval 2013 Hned po škole jsem půl roku pracoval v malém mnichovském atelieru Jakob Bader Architektur. Následně pak hned po návratu z Bavorska jsem se stal téměř na dva roky součástí mezioborového, quasi-výzkumno-sociálního grantového projektu „Pracovní návyky“ s nulovým impaktem na cokoliv.

Jakub Lukeš / absolvoval 2014 Zůstal jsem věrný odkazu svého rodného města, Kutné Hory, a věnuji se převážně rekonstrukci historických staveb. Aktuálně mám svůj malý atelier: AADDICT – architecture addict v Pražských Holešovicích. Nimm ein Blatt Papier. Wenn eine Ecke getroffen wird, es sieht harmonish aus. Wenn zwei Ecken getroffen werden, es sieht nicht mehr harmonish aus.


Pavel Filgas / absolvoval 2009 Tak v první řadě je třeba asi napsat, že v současnosti rozhodně nepracuji jako klasický architekt, od založení vlastního ateliéru v roce 2012 se věnuju hodně volné tvorbě a ilustraci, jsem hodně na cestách a využívám prozatimní volnost. Každé léto maluji před svým ateliérem v Bratislavě na ulici. Život se snažím brát více beze stresu a komplexněji :-)......proto jsem psal, že si nejsem jistý svým přínosem do Vaší knihy, pokud očekáváte kariéru plnou velkých zakázek a ještě větších ocenění, obávám se, že jste si nevybrali toho pravého :-) Méně je pro mne více. Takže asi tak, každopádně pro mne bylo potěšením a ctí studovat na tak skvělé škole pod vedením prof. akad. arch. Smetany, pokaždé rád vzpomínám na všechna léta, která jsem na VŠUP v ateliéru A1 strávil. Petr Fogl Jana Hajasová / absolvovala 2010 Safra tady je lidí, prostě Praha, co bych čekala. Není tam ten člověk… jó je to on…spolužák. Jana: „Ahoj, jak se vede?“ spolužák: „Ahoj, jde to, ale práce je moc, takže občas nějaká nocovka, výsledky jsou závislé na tolika proměnných… od klienta až po poslední šroubek, který zavrtá truhlář… no vždyť to znáš.“ Jana: „No, vlastně už ani neznám. Přestěhovala jsem se na samotu mezi pastviny a lesy.“ spolužák: „A co tam děláš?“ Jana: „Pracuji od rozbřesku do soumraku v létě i v zimě. Je to trochu jiné – pomalejší, ale o to víc v souladu s přírodou. Přes léto namáhám víc svaly a v zimě víc mozek sebevzděláváním, protože život na venkově má jiná pravidla.“ spolužák: „Jaká pravidla más na mysli?“ Jana: Je třeba řídit se počasím a ročním obdobím víc než ve městě. Každá sezóna má své. A to jak pěstování rostlin, tak i chov zvířat vyžaduje určité znalosti. Chovám včely a učím se, co je pro ně přirozené, abych mohla lépe předvídat, jak se kdy včely zachovají. Tedy jaký zákrok ve včelstvu v jakém případě zvolit. A tak.“ spolužák: „Proč chováš zrovna včely a ne třeba kozy nebo ovce?“ Jana: „Jednak vytváří významnou opylovací činnost. Včela medonosná opyluje až 85% opylovaných rostlin na světě. Některé plodiny se bez opýlení nemohou obejít. Bez opýlení nejsou plody ani semena a bez plodů bychom měli velmi omezený jídelníček nejen my lidé….. A také se pokouším navázat na rodinnou tradici.“ spolužák: „A proč taková změna?“ Jana: „Vyjmenoval jsi to na začátku. Profesi však stále sleduji z dálky a obdivuji všechny, kteří se jí živí.“ spolužák: „Už mi jede tramvaj, musím letět. Ahoj.“ Jana: „Měj se pěkně a pevné nervy.“ Tereza Haumerová / studuje Adam Havlík / absolvoval 2005 Studium architektury na Vysoké škole umělecko-průmyslové jsem ukončil v roce 2005. V roce 2010 jsme spolu s bratrem

Michaelem Havlíkem založili architektonické studio 3DA. Spolu se věnujeme návrhům od drobné architektury až po rozsáhlé celky. Od roku 2014 se navíc věnujeme vývoji počítačových her. 2005 beendete ich das Architekturstudium an der KunstIndustrie-Hochschule. 2010 gründete ich zusammen mit meinem Bruder Michael Havlík das Architekturbüro 3DA. Gemeinsam konzentrieren wir uns auf Entwürfe, die von der kleinen Architektur bis zu großen Einheiten reichen. Seit 2014 entwickeln wir auch Computerspiele. Bibiana Heinichová / absolvovala 2018 V posledním ročníku jsem začala pracovat v ateliéru RCNKSK u Honzy Říčného a Filipa Koska. Po diplomu u nich pokračuju. Pracuju na různě velkých projektech. Baví mě konzultovat se specialisty, kteří rozumí konkrétním věcem. S Honzou Stibitzem občas děláme nějaké menší práce. Chci jet ještě někam na zkušenou. Zuzana Hejtmánková / absolvovala 2015 Po počátečních pokusech o trvalou autorskou spolupráci na menších projektech soukromé sféry jsem dostala možnost zkusit si práci pro sféru veřejnou ve větším měřítku, ke kterému jsem se přiblížila v závěru studia. Baví mě práce založená na utváření programové koncepce, zájímají mě projekty se sociální tematikou a kulturně historickými souvislostmi bez ohledu na měřítko, ideálně v průřezu od koncepce po dílčí realizaci. Prostřednictvím postmagisterského studia jsem si mohla zkusit, jak taková práce chodí rovnou v Thomayerově nemocnici a být při utváření jejího plánu rozvoje a jednání o návaznosti na novou linku metra. Po těchto zkušenostech jsem se rozhodla vyzkoušet si pracovat na věcech i z jiného konce a v současné době mimo práce na vlastních projektech, vznikajících v různorodých kolektivech, pracuji na částečný úvazek jako referentka úřadu územního plánování. Vyjadřuji se k záměrům v území deseti obcí, které mám na starosti, podílím se na pořizování územně plánovací dokumentace, konzultuji se stavebníky, dotčenými orgány státní správy, projektanty, urbanisty, investory, učím se legislativu…Zatím nejzábavnější praxí s instantní pozitivní odezvou je pro mě značení a obnova turistických cest a návrh a výroba scénografie pro projekty divadla s herci s Downovým syndromem. *Ich habe Aura und Sie nennen mich Karla. Prost A1! Alles Gute! Jakub Herza / absolvoval 2018 Barbora Hora (roz. Zmeková) / absolvovala 2014 Říkáme si ORA a usídlili jsme se ve Znojmě. Hlavním tématem je pro nás maloměsto a jeho kontext. Schlagsahne. Ohne textil. Magst du lieber Offener Waggon oder geschlossene Kupeeabteil zu haben? Ondřej Horák


V ateliéru A1 v období ZS 2000/2001 – LS 2013/2014 studovali: Marie Adámková / absolvovala 2017 Kamila Amblerová / absolvovala 2001 Yulia Balanyuk Anna Borovská (roz. Klokočková) / absolvovala 2010 Po absolvování studia na UMPRUM jsem nastoupila do architektonického ateliéru Cigler Marani Architects. Po dvou letech jsem odešla na mateřskou dovolenou, kterou si užívám dodnes. Téměř veškerý čas trávím s rodinou a příležitostně se věnuji komerční fotografii, rodinné a svatební. Alžběta Brůhová / absolvovala 2016 Po absolutoriu mi nějakou dobu trvalo, než jsem začala chápat principy fungování české architektonické praxe. Po krátké, avšak velmi milé, pedagogické zkušenosti jako asistentka v A1 jsem se vrhla do kalných vod architektonického prekariátu. Po čase mi došlo, že raději budu vykořisťovat sama sebe, pročež jsem se profesně emancipovala a vyučila. Mým snem je stát se odbornicí na výstavbu skleníků. Lukáš Bursík / studuje Josef Čančík / absolvoval 2008 Po ukončení studia jsem se plynule věnoval rodině, studentům ve škole (nejprve UMPRUM a následně FA ČVUT) a občas také nějaké té architektonické praxi pod vlastní značkou ECHTarchitektura, práci sice skromných měřítek, ale zato různorodé, zahrnující novostavby i zásahy do stávajících staveb, intervence do veřejného prostoru trvalé i efemérní, interiéry pomíjivého i solidnějšího charakteru.
 Tomáš Černý / absolvoval 2018 Po škole se snažím skloubit architekturu, design a ruční práci. Pracuji v ateliéru Hoffman, kde momentálně řeším rekonstrukci bytu a veřejný prostor jednoho areálu. K tomu se s přáteli věnujeme keramice. Snažíme se navázat na tradiční výrobu fabriky Hrdějovice a posunout ji do současnosti. Jmenujeme se Burning for a když vše dobře půjde, příští rok začne produkce. Díky Janu Šépkovi pokračuji ve výrobě modelů na zakázku. Brzy by měl vzniknout druhý betonový. Se ženou se snažíme založit družstvo a zajistit si tak bydlení v Praze s podobně naladěnými lidmi. Je oříšek skloubit to všechno dohromady i s nějakým volnem. Zatím se nedokážu ničeho vzdát. Baví mě to a nemůžu si stěžovat. Michael Dioszegi / absolvoval 2015 Šárka Dlouhá (roz. Joštová) / absolvovala 2001 Už v průběhu školy jsem začala pracovat v kanceláři DaM s.r.o. architekti (R. Doležal, P. Malinský), kde jsem se dostala k mnoha velmi zajímavým zakázkám už jako student. Po škole jsem postupně pracovala jako samostatný architekt, i v pracovním týmu. Dostala jsem příležitost navrhovat samostatně a vést několik větších projektů až po realizaci. Od

roku 2006 mám autorizaci ČKA pro obor architektura. V roce 2007, odchodem na mateřskou dovolenou, jsem přesídlila do rodného města Hradce Králové a navázala na občasnou spolupráci s architekty ve sdružení Žárovka Architekti, Hradec Králové (www.zarovkaarchitekti.cz). 
Jako součást Žárovka Architekti pracuji dodnes. Pracujeme nejen v našem regionu, ale i napříč republikou. Naše kancelář je zaměřena na návrhy novostaveb i rekonstrukcí staveb pro bydlení a staveb veřejných, interiérů a urbanistické studie. Blanka Drašnarová / absolvovala 2014 Jan Drška / absolvoval 2015 Již během svého studia jsem byl z nějakého důvodu oslovován jak spolužáky, tak později i skutečnými architekty s žádostí, abych zpracoval vizualizace pro jejich projekty. Bezprostředně po získání diplomu jsme proto spolu se spolužákem Michalem Slusarem založili společnost, která dodává obrázky pro významná česká i zahraniční studia. Zároveň se snažím udržovat vlastní architektonickou praxi, navrhujeme rodinné domky, řešíme rekonstrukce i dílčí úpravy veřejného prostoru. Také už druhým rokem působím jako městský architekt v Pečkách, což je přínosná a – i přes každodenní konfrontaci s realitou – poměrně naplňující činnost. 3 věty německy: Iich habe Pläne, große Pläne Ich baue dir ein Haus Jeder Stein ist eine Träne Und du ziehst nie wieder aus Ja ich baue ein Häuschen dir Hat keine Fenster, keine Tür Innen wird es Dunkel sein Dringt überhaupt kein Licht hinein //z písně Stein um Stein Marie Eliášová / absolvovala 2017 Vystudovala jsem architekturu na pražské UMPRUM v ateliéru Jindřicha Smetany později Jana Šépky. Během studia jsem absolvovala půlroční studijní stáž na Královské akademii v Kodani a roční pracovní stáž v projekční kanceláři X-architekten ve Vídni. Po ukončení studia na UMPRUM jsem se vrátila do rodného Liberce, kde od roku 2017 spolupracuji s Ondřejem Pleštilem. tři věty v němčině: 1. Die gekühlte Sahne in einen hohne Rührbecher füllen und mit den Schneebesen des Handrührgerätes zunächst auf niedriger Stufe schlagen. 2.Die Schlagstufe dann langsam erhöhen und die Sahne so lange schlagen, bis sich am Rand leichte Wellen bilden und Schlagsahne eine kompakte Konsistenz angenommen hat. 3.Die fertige Sahne sofort servieren oder bis zur Verwendung gut abgedeckt im Kühlschrank aufbewahren. Shlagsahne!


A1.zip


Koncept katalogu: A1 / Alžběta Brůhová, Jakub Herza, Matúš Buranovský Editace rozhovorů: Karolina Jirkalová (Jindřich Smetana), Klára Peloušková (Kamila Amblerová, Josef Čančík, Barbora Hora, Viktória Mravčáková, Adam a Eliška Vízkovi), Alena Štěrbová (Ondřej Hrozinka, Kryštof Jansa, Jerry Koza, Pavel Nikl, Pavel Nový a Vít Svoboda, Lucie Kamler Stejskalová) Grafický design a sazba: Matúš Buranovský Production Písmo: Atlas Grotesk, Arial, Arial Narrow, Times Jazyková korektura: Zdeněk Brdek Tisk: Tiskárna Flora s. r. o. Vydala Vysoká škola uměleckopůmyslová v Praze v roce 2019 Vydání první, 84 stran, 400 ks ISBN: 978-80-87989-90-6 Projekt byl podpořen z prostředků Specifického vysokoškolského výzkumu pro rok 2018


Rozhovory

A1.zip

Profile for Alžběta Brůhová

A1.zip - PROJEKTY  

A1.zip je doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, která proběhla na začátku roku 2019 v Galerii UM na Vysoké škole uměleckoprůmyslové...

A1.zip - PROJEKTY  

A1.zip je doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, která proběhla na začátku roku 2019 v Galerii UM na Vysoké škole uměleckoprůmyslové...

Advertisement